Connect with us

Mystická, kultovní a poutní místa

S poutníky do Lurd

Lurdy, malinké městečko proslulé několika zjeveními Panny Marie, kam
každoročně proudí tisíce věřících i nevěřících poutníků,
leží v podhůří Pyrenejských hor téměř u francouzských
hranic. Posvátná atmosféra sálá ze všech koutů a uliček, které
člověka pohltí ve dne, natož pak v noci při svitu mnoha a mnoha
svíček. Jak se však může změnit pohled na toto místo, když sem nejedete
pouze navštívit světově proslulá místa, ale ubytujete se
v nejbližším kempu se skupinou francouzských skautů, jejichž heslem
je „služba“.

Published

on

Lurdy, malinké městečko proslulé několika zjeveními Panny Marie, kam každoročně proudí tisíce věřících i nevěřících poutníků, leží v podhůří Pyrenejských hor téměř u francouzských hranic. Posvátná atmosféra sálá ze všech koutů a uliček, které člověka pohltí ve dne, natož pak v noci při svitu mnoha a mnoha svíček. Jak se však může změnit pohled na toto místo, když sem nejedete pouze navštívit světově proslulá místa, ale ubytujete se v nejbližším kempu se skupinou francouzských skautů, jejichž heslem je „služba“.


Příběh o Bernardetě

Až do roku 1858 bylo městečko Lurdy nevýznamnou obcí s hradem na kopci, pár chaloupkami a nezbytným kostelem. Na francouzsko-španělském pohraničí nebylo mnoho zločinců, přesto i zde musely být věznice. Právě ta lurdská se vyjímala tím, že v ní převážnou část svého života prožila Sv. Bernadeta. Ve zmíněném roce to ještě byla malá Bernadetka, velmi neduživé dítě, které se spíše stranilo ostatních, než by vyhledávalo veselou dětskou společnost. Téměř každý den chodila Bernadeta s děvčaty pro dřevo k nedaleké jeskyni a často se stávalo, že nestačila jejich tempu a zůstávala vzadu sama. V ten osudný rok se Bernadeta setkala u jeskyně s „krásnou paní“, jak zjevení nazývala. Doma byla večer bita, poněvadž jí příběh nikdo nevěřil a v polovině 19. století, době sekularizace společnosti a mnoha církevních koncilů, nebylo radno na sebe upoutávat pozornost. Krásná paní se Bernadetě zjevila ještě několikrát a v jednom zjevení si přála, aby byl v jeskyni vyhlouben pramen.


Dívka paní poslechla a posléze se k pramenu začalo sjíždět mnoho poutníků, neboť jeho voda činila nevídané zázraky. Léčivá moc pramene pohnula i vírou místního faráře, který se o zjevení začal zajímat. Bernadetě bylo uvěřeno po posledním zjevení, kdy krásná paní prohlásila „jsem neposkvrněné početí“. Tento termín byl použit před několika měsíci na koncilu, kde se církevní hodnostáři dohodli na neposkvrněném početí Ježíše Krista, což byla záležitost vysoké teologie, o které mladá holka z malého města neměla ani ponětí. Pokud se chce návštěvník nejprve podívat na atmosféru města, celkem přesně ji vystihuje záběr z filmu Skafandr a motýl, jehož malá část se natáčela přímo v Lurdech. Uličky neustále žijí čilým ruchem, lze zde koupit plno svíček, křížků, křížů, růženců, nádob na vodu, sošek, obrazů a různých jiných suvenýrů. Je mnoho těch, kteří zakusili zázračnost pramene a pomohl jim od jejich potíží, ale je více těch, kterým se žádný zázrak nepřihodil.

150-ti leté výročí

Od prvního zjevení uplynulo letos 151 let, tudíž jsme měli loni v létě šanci poznat město uprostřed oslav stopadesátiletého výročí od prvního zjevení Panny Marie. V rámci tohoto výročí bylo možno získat tzv. plnomocný odpustek po navštívení zázračného pramene, domu, kde se Bernadeta narodila, kostela, kde byla pokřtěná a kláštera, ve kterém nakonec zemřela. Odpustek je duchovní záležitost, ale jeho fyzická podoba vypadala jako plastové kolečko, na které se na každém z těchto míst nalepila barevná samolepka. Nedaleko kláštera vede silnice, na které zdánlivě nebylo nic zajímavého, ale právě v den, kdy se nám podařilo zavítat do kláštera, projížděl Lurdami peleton náročného cyklistického závodu Tour de France. Sešlo se nás tam náhodou pár Čechů, tak jsme mohli zafandit Romanu Kreuzigerovi: „Romanééé, Českooo!“ Po odstranění zátaras se zase městečko vrátilo ke svému božskému klidu.


Neobvyklá infrastruktura

Jak může vše fungovat ve městě, kde je neustále tolik lidí, stále přijíždí další a další a mnoho poutníků je upoutáno na pojízdné křeslo? Systém městečka jsme si mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Povinností každého ubytovaného návštěvníka (zejména skautů) v kempu vysoko nad městem je vykonat několik služeb dole ve městě. Centrálním místem, kde jsou poutníci ubytováni, zejména starší lidé či lidé na vozíku je budova blízko řeky, kterou mají na starosti řádové sestry. Aby návštěvníci nemuseli po městě či na průvodech chodit, je zajištěn vždy určitý počet tahačů speciálních kárek, ve kterých se dá pohodlně sedět, a dokonce mají sklopitelnou střechu pro případ deště. Velkým problémem pro nás byl zdejší dorozumívací jazyk – francouzština. Dovézt několik babiček z bohoslužby k autobusu, kterým zde byli na zájezdu, není zase takový problém, do tuhého začíná jít, když babička něco potřebuje. Celá akce naloďování do autobusů naštěstí dopadla ke spokojenosti všech dobře, i když myslím, že pro příště by raději volili nějaké francouzské pomocníky.

Do Lurd však nejezdí jen autobusy. Druhý den brzy ráno jsme byli vysláni na nádraží, abychom do centra dopravili skupinku Italů. Tady nám nepomohla ani chabá zásoba francouzských obratů a pouze jedna paní se orientovala a zasvěceně nás přiřadila – Czechoslovakia. S těžkým srdcem jsme nechávali italské poutníky po vyčerpávající cestě v nádražní hale a vraceli se pro další. Následovalo převážení do speciálních autobusů a pro ně ještě náročná cesta na ubytovnu. Opravdu jsme jim přáli nějaký zázrak, když tohle museli absolvovat. Mnohem příjemnější je pro méně pohyblivé lidi vyjížďka nahoru nad Lurdy. O co více jsme se oproti nádraží nadřeli do kopce, o to skvělejší byl pocit vzájemného usmívání se na sebe, když jsme společně na vrcholu jedli sušenky se šťávou.


V centru se tyčí hlavní třípatrová katedrála, která je dominantou lurdského náměstí. V nejvyšším patře nedaleko oltáře stojí socha Panny Marie, kterou sama Bernadeta označila za nejpodobnější svému zjevení. Před katedrálou se rozprostírá prostranství sloužící k průvodům a také k celebrování mší a slavností. I když je v městečku mnoho vysokých budov a kopců, všechny vstupy a povrchy jsou přizpůsobeny ježdění na vozíku či v kočárku. Vedle monumentální katedrály je zde mnoho kostelů modernějšího ražení a vedle baziliky Sv. Petra bylo vybudováno muzeum Sv. Bernadety, ve kterém se dá shlédnout film o městečku a jeho zázracích v češtině.

Večerní Lurdy


Nejrušnější je městečko večer. Mimo různé koncerty a bohoslužby se každý den v devět hodin konaly mariánské průvody se svíčkami. Celý náš pobyt v údolí Lurd provázely modlitby a zpěv, večerní světýlka prosvěcovala náměstí a předříkávaly se posvátné texty v mnoha jazycích. „Ave, ave, ave Maria…“ Dokonalá harmonie. Na poslední večer nezapomeneme určitě. Ocitli jsme se na opačném konci provazu než ti ostatní. Instrukce byly jasné: „tady stůjte, tudy půjdou lidi, tudy jít nikdo nesmí, posílejte je tam, na tohle dávejte bacha, atd.“ Jazyková bariéra zde nehrála tak velkou roli, jako bariéra náboženská. Vždycky bylo poutníkům jasné, co jsme jim řekli, ale ne vždy bylo jasné, že to opravdu mají udělat a z nás se rázem stali „ti zlí“, kteří je nechtějí pustit touto cestou pro vodu nebo do průvodu anebo jsme jim prostě neudělali místo.

Dojemnou atmosféru naprosto zkazí, když vám vedlejší „sekuriťák“ naznačuje, že musíme trochu posunout dav a před vámi stojí babička s kanystrem v ruce a úpěnlivě vás prosí, že opravdu musí projít. Nemůžeme se nechat zviklat, protože průvod už přichází ke kostelu. „Ave, ave…“ Zahlédnu, jak jedné paní s nepřítomným pohledem chytne papírový kalíšek a z malé svíčky se stává nebezpečná pochodeň. „Excuse me“, zkouším jemně. Nic. „Paní, hoří vám to!“, zaječím na ní a to už se vzpamatovává ze svého vytržení a šlape společně s dalšími pěti lidmi po plápolajícím kalichu na zemi.

Po náročném večeru zalehneme a okamžitě spíme. Ráno odjíždíme před úsvitem, kdy bude jistě i všudypřítomné AVE ještě spát. V září téhož roku navštívil Paříž a Lurdy papež Benedikt XVI. Docela by mne zajímalo, jak se zdánlivě poklidné městečko změnilo tentokrát…

Lurdy, malinké městečko proslulé několika zjeveními Panny Marie, kam každoročně proudí tisíce věřících i nevěřících poutníků, leží v podhůří Pyrenejských hor téměř u francouzských hranic. Posvátná atmosféra sálá ze všech koutů a uliček, které člověka pohltí ve dne, natož pak v noci při svitu mnoha a mnoha svíček. Jak se však může změnit pohled na toto místo, když sem nejedete pouze navštívit světově proslulá místa, ale ubytujete se v nejbližším kempu se skupinou francouzských skautů, jejichž heslem je „služba“.


Příběh o Bernardetě

Až do roku 1858 bylo městečko Lurdy nevýznamnou obcí s hradem na kopci, pár chaloupkami a nezbytným kostelem. Na francouzsko-španělském pohraničí nebylo mnoho zločinců, přesto i zde musely být věznice. Právě ta lurdská se vyjímala tím, že v ní převážnou část svého života prožila Sv. Bernadeta. Ve zmíněném roce to ještě byla malá Bernadetka, velmi neduživé dítě, které se spíše stranilo ostatních, než by vyhledávalo veselou dětskou společnost. Téměř každý den chodila Bernadeta s děvčaty pro dřevo k nedaleké jeskyni a často se stávalo, že nestačila jejich tempu a zůstávala vzadu sama. V ten osudný rok se Bernadeta setkala u jeskyně s „krásnou paní“, jak zjevení nazývala. Doma byla večer bita, poněvadž jí příběh nikdo nevěřil a v polovině 19. století, době sekularizace společnosti a mnoha církevních koncilů, nebylo radno na sebe upoutávat pozornost. Krásná paní se Bernadetě zjevila ještě několikrát a v jednom zjevení si přála, aby byl v jeskyni vyhlouben pramen.


Dívka paní poslechla a posléze se k pramenu začalo sjíždět mnoho poutníků, neboť jeho voda činila nevídané zázraky. Léčivá moc pramene pohnula i vírou místního faráře, který se o zjevení začal zajímat. Bernadetě bylo uvěřeno po posledním zjevení, kdy krásná paní prohlásila „jsem neposkvrněné početí“. Tento termín byl použit před několika měsíci na koncilu, kde se církevní hodnostáři dohodli na neposkvrněném početí Ježíše Krista, což byla záležitost vysoké teologie, o které mladá holka z malého města neměla ani ponětí. Pokud se chce návštěvník nejprve podívat na atmosféru města, celkem přesně ji vystihuje záběr z filmu Skafandr a motýl, jehož malá část se natáčela přímo v Lurdech. Uličky neustále žijí čilým ruchem, lze zde koupit plno svíček, křížků, křížů, růženců, nádob na vodu, sošek, obrazů a různých jiných suvenýrů. Je mnoho těch, kteří zakusili zázračnost pramene a pomohl jim od jejich potíží, ale je více těch, kterým se žádný zázrak nepřihodil.

150-ti leté výročí

Od prvního zjevení uplynulo letos 151 let, tudíž jsme měli loni v létě šanci poznat město uprostřed oslav stopadesátiletého výročí od prvního zjevení Panny Marie. V rámci tohoto výročí bylo možno získat tzv. plnomocný odpustek po navštívení zázračného pramene, domu, kde se Bernadeta narodila, kostela, kde byla pokřtěná a kláštera, ve kterém nakonec zemřela. Odpustek je duchovní záležitost, ale jeho fyzická podoba vypadala jako plastové kolečko, na které se na každém z těchto míst nalepila barevná samolepka. Nedaleko kláštera vede silnice, na které zdánlivě nebylo nic zajímavého, ale právě v den, kdy se nám podařilo zavítat do kláštera, projížděl Lurdami peleton náročného cyklistického závodu Tour de France. Sešlo se nás tam náhodou pár Čechů, tak jsme mohli zafandit Romanu Kreuzigerovi: „Romanééé, Českooo!“ Po odstranění zátaras se zase městečko vrátilo ke svému božskému klidu.


Neobvyklá infrastruktura

Jak může vše fungovat ve městě, kde je neustále tolik lidí, stále přijíždí další a další a mnoho poutníků je upoutáno na pojízdné křeslo? Systém městečka jsme si mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Povinností každého ubytovaného návštěvníka (zejména skautů) v kempu vysoko nad městem je vykonat několik služeb dole ve městě. Centrálním místem, kde jsou poutníci ubytováni, zejména starší lidé či lidé na vozíku je budova blízko řeky, kterou mají na starosti řádové sestry. Aby návštěvníci nemuseli po městě či na průvodech chodit, je zajištěn vždy určitý počet tahačů speciálních kárek, ve kterých se dá pohodlně sedět, a dokonce mají sklopitelnou střechu pro případ deště. Velkým problémem pro nás byl zdejší dorozumívací jazyk – francouzština. Dovézt několik babiček z bohoslužby k autobusu, kterým zde byli na zájezdu, není zase takový problém, do tuhého začíná jít, když babička něco potřebuje. Celá akce naloďování do autobusů naštěstí dopadla ke spokojenosti všech dobře, i když myslím, že pro příště by raději volili nějaké francouzské pomocníky.

Do Lurd však nejezdí jen autobusy. Druhý den brzy ráno jsme byli vysláni na nádraží, abychom do centra dopravili skupinku Italů. Tady nám nepomohla ani chabá zásoba francouzských obratů a pouze jedna paní se orientovala a zasvěceně nás přiřadila – Czechoslovakia. S těžkým srdcem jsme nechávali italské poutníky po vyčerpávající cestě v nádražní hale a vraceli se pro další. Následovalo převážení do speciálních autobusů a pro ně ještě náročná cesta na ubytovnu. Opravdu jsme jim přáli nějaký zázrak, když tohle museli absolvovat. Mnohem příjemnější je pro méně pohyblivé lidi vyjížďka nahoru nad Lurdy. O co více jsme se oproti nádraží nadřeli do kopce, o to skvělejší byl pocit vzájemného usmívání se na sebe, když jsme společně na vrcholu jedli sušenky se šťávou.


V centru se tyčí hlavní třípatrová katedrála, která je dominantou lurdského náměstí. V nejvyšším patře nedaleko oltáře stojí socha Panny Marie, kterou sama Bernadeta označila za nejpodobnější svému zjevení. Před katedrálou se rozprostírá prostranství sloužící k průvodům a také k celebrování mší a slavností. I když je v městečku mnoho vysokých budov a kopců, všechny vstupy a povrchy jsou přizpůsobeny ježdění na vozíku či v kočárku. Vedle monumentální katedrály je zde mnoho kostelů modernějšího ražení a vedle baziliky Sv. Petra bylo vybudováno muzeum Sv. Bernadety, ve kterém se dá shlédnout film o městečku a jeho zázracích v češtině.

Večerní Lurdy


Nejrušnější je městečko večer. Mimo různé koncerty a bohoslužby se každý den v devět hodin konaly mariánské průvody se svíčkami. Celý náš pobyt v údolí Lurd provázely modlitby a zpěv, večerní světýlka prosvěcovala náměstí a předříkávaly se posvátné texty v mnoha jazycích. „Ave, ave, ave Maria…“ Dokonalá harmonie. Na poslední večer nezapomeneme určitě. Ocitli jsme se na opačném konci provazu než ti ostatní. Instrukce byly jasné: „tady stůjte, tudy půjdou lidi, tudy jít nikdo nesmí, posílejte je tam, na tohle dávejte bacha, atd.“ Jazyková bariéra zde nehrála tak velkou roli, jako bariéra náboženská. Vždycky bylo poutníkům jasné, co jsme jim řekli, ale ne vždy bylo jasné, že to opravdu mají udělat a z nás se rázem stali „ti zlí“, kteří je nechtějí pustit touto cestou pro vodu nebo do průvodu anebo jsme jim prostě neudělali místo.

Dojemnou atmosféru naprosto zkazí, když vám vedlejší „sekuriťák“ naznačuje, že musíme trochu posunout dav a před vámi stojí babička s kanystrem v ruce a úpěnlivě vás prosí, že opravdu musí projít. Nemůžeme se nechat zviklat, protože průvod už přichází ke kostelu. „Ave, ave…“ Zahlédnu, jak jedné paní s nepřítomným pohledem chytne papírový kalíšek a z malé svíčky se stává nebezpečná pochodeň. „Excuse me“, zkouším jemně. Nic. „Paní, hoří vám to!“, zaječím na ní a to už se vzpamatovává ze svého vytržení a šlape společně s dalšími pěti lidmi po plápolajícím kalichu na zemi.

Po náročném večeru zalehneme a okamžitě spíme. Ráno odjíždíme před úsvitem, kdy bude jistě i všudypřítomné AVE ještě spát. V září téhož roku navštívil Paříž a Lurdy papež Benedikt XVI. Docela by mne zajímalo, jak se zdánlivě poklidné městečko změnilo tentokrát…

Continue Reading

Mystická, kultovní a poutní místa

Pouť do Santiaga na vozíku

Zdraví vás poutnice Linda na mechanickém vozíku. Jsem asi
nejbláznivější vozíčkář, hubená holka s prdlými punčocháči.
S kamarádkou Káčou jsme se rozhodli, že zkusíme zvládnout onu známou
pouť. A to, že jsem na vozíku a plně odkázána na pomoc druhých, pro
nás byla jen o to větší výzva.

Published

on

Zdraví vás poutnice Linda na mechanickém vozíku. Jsem asi nejbláznivější vozíčkář, hubená holka s prdlými punčocháči. Snažím se být filozof svého vlastního života, i když jsem na vozíku a neudělám si bez pomoci vůbec nic. Bydlím sama a touto cestou bych ráda ostatním lidem s postižením ukázala, že všechno jde, ale musí se chtít.


S kamarádkou Káčou jsme se rozhodli, že zkusíme zvládnout onu známou pouť. A to, že jsem na vozíku a plně odkázána na pomoc druhých, pro nás byla jen o to větší výzva.

A tohle je úryvek z našeho deníku:

Když jsme se dalšího dne probudily a vylezly jsme ze spacáků, každý, koho jsme potkaly, nás obdivoval a měl z nás oči navrch hlavy. Opět jsme netušily, kam nás nohy ten den dovedou. Vždycky, když jsme šly po silnici a potkaly jsme kohokoli, kdo měl u sebe mušli (symbol poutníků), zavolaly jsme na něj: „Buen camino!“, což česky znamená šťastnou cestu. Poutníci se takhle obvykle zdraví, když se potkají. Silnice vedla místy mírně z kopce a jindy zase do kopce. Cesta nám nepřipadala tak prudká, jelikož nás nic nebolelo, a tak nám další úsek uběhl, jako když do stromu uhodí blesk. Byly jsme v pohodě a strašně jsme si to užily. Najednou se v dáli objevilo město jménem Ponferrada. Řekly jsme si, že tímto tempem do Santiaga dorazíme moc brzy. Dohodly jsme se, že krapet přibrzdíme, rozhlédneme se po okolí a dál půjdeme, jen když se nám bude chtít.

Nakonec se nám nikam nechtělo a brzy odpoledne jsme se ubytovaly v albergue. Tentokrát byla ubytovna o něco větší než ty předchozí. Dokonce ji měli rozdělenou na pánskou a dámskou část, což mně dost vyhovovalo. Tísnivě na mě však působilo, že jsme měly společný pokoj se všemi ostatními ženami. Braly jsme to nicméně jako další výzvu na naší cestě. Objevila jsem spoustu nových podnětů k přemýšlení. Potkaly jsme například staršího muže, díky kterému jsem měla možnost poznat, že camino může člověk absolvovat s kýmkoli a za jakýchkoliv podmínek.


Tento neobyčejný pán šel camino s krásným hnědým poníkem, který vypadal velmi mladě. Měl s sebou však nejen koně, ale také exotického papouška. Klec s papouškem stála přivázaná na koni. Po několika minutách pozorování těchto živočichů jsem dospěla k názoru, že camino s vozíkem není až tak bláznivé, daleko ujetější je vydat se na cestu se zvířaty. Ale můžu říct, že kdybych byla zdravá, tak bych byla schopná to uskutečnit i takhle. Vždyť je nakonec fuk, jestli máte vedle sebe čtyřnohého přítele, anebo dvounohého – hlavně, že si rozumíte. Myslím si, že koníkovi procházka nevadila, ale pták evidentně spokojený nebyl. Asi by si raději volně lítal sem a tam v oblacích, než se trmácet v kleci přivázaný ke koni.

Pomalu se začalo stmívat. Dohodly jsme se, že si půjdeme do kuchyně uvařit čaj, a tam jsme objevily podobného blázna, jako jsme my. Každý den ušel 50 km. Dostal od nás přezdívku Forrest Gump. Nadchly jsme ho tím, že jsme absolvovaly camino s vozíkem, bylo to na něm vidět. Chtěl na nás mít památku, tak jsme seznámení zpečetily společnou fotografií.

Taky jsme potkaly chlápka z Andalusie, který nám hrál venku na kytaru, i když byla tma. Z jeho písní bylo cítit, že je dost osamělý a že by byl rád, kdyby se na cestu do Santiaga někdo vypravil s ním. Po nějaké době jsme se odebraly do pokoje, už bylo pozdě a ráno jsme musely brzy vstávat. Než jsme usnuly, povídaly jsme si o tom, že jsme udělaly dobře, když jsme zůstaly v Ponferradě. Byl to odpočinkový den. Vždyť platí, že nic se nemá přehánět.

Celý deník, který Linda diktovala a Kačka zapsala, najdete ke stažení ze stránek sdružení Ultreia

Continue Reading

Mystická, kultovní a poutní místa

Velehrad – tip na výlet

Srdcem poutního místa Velehrad je bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv.
Cyrila a Metoděje. V ní najdeme místa, která potěší každého
poutníka i návštěvníka. Jde o oltář, kde se slaví liturgie,
kaple Panny Marie, Matky jednoty křesťanů s velehradským palladiem.

Published

on

Velehrad najdeme 6 km severozápadně od Starého Města u Uherského Hradiště. Jde o kraj zlínský, arcidiecéze olomoucká, děkanát Uherské Hradiště, je to jedno z nejvýznačnějších poutních míst v ČR, spojeno s tradicí cyrilometodějskou. Kult slovanských apoštolů, kteří jsou spolu se sv. Benediktem spolupatrony Evropy, dělá z Velehradu poutní místo, které přesahuje významem hranice našeho státu.


Něco málo z historie Velehradu

Počátky dnešního Velehradu datujeme na začátek 13. století, kdy byl zde postaven první cisterciácký klášter na Moravě založený moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem v románském stylu s vlivem rané gotiky. Jde o rozlehlý komplex spolu s konventním kostelem Nanebevzetí Panny Marie, který byl dokončen ve čtyřicátých letech 13. století. Roku 1421 byl vypálen moravskými husity, znovu obnoven během let 1587–1592, raně barokní přestavba byla realizována v letech 1629–35. Dnešní podoba pochází z přelomu 17 a 18. století.

Roku 1990 se sem znovu vrátil jezuitský řád Tovaryšstva Ježíšova, který zde na velmi významném poutním místě zajišťoval duchovní službu. Papež Pius XI. ocenil cyrilometodějský a unionistický význam Velehradu a r. 1927 udělil zdejšímu chrámu titul a výsady menší baziliky (bazilika minor). U příležitosti jubilea 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje roku 1985 věnoval papež Jan Pavel II. bazilice Zlatou růži. A dne 22. dubna 1990 zde proběhla návštěva hlavy římskokatolické církve, papeže Jana Pavla II. Památkou na tuto událost je zdejší kříž s jeho znakem, který je umístěn na nádvoří před bazilikou.


Bazilika na Velehradě

Zdejším klenotem je bazilika minor Nanebevzetí Panny Marie. Součástí komplexu je rovněž barokní kaple sv. Jana, novogotická kaple sv. Cyrila a Metoděje, podzemní katakomby a lapidárium s expozicí románské architektury.

Srdcem poutního místa Velehrad je bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje. V ní najdeme místa, která potěší každého poutníka i návštěvníka. Jde o oltář, kde se slaví liturgie, kaple Panny Marie, Matky jednoty křesťanů s velehradským palladiem (obrazem Panny Marie Matky jednoty křesťanů), hrob arcibiskupa Antonína Stojana v Královské kapli a náhrobek kardinála Tomáše Špidlíka SJ v presbytáři baziliky s nádhernými mozaikami. Dále je zde umístěno sousoší sv. Cyrila a Metoděje na pravé straně od oltáře a obraz věrozvěstů od polského malíře Matejky (1885).



Poutní cesty jsou různé ale láska a víra zůstává

Velehrad je cílem několika poutních cest. Známá je Poutní cesta růžence. Trasa začíná ve Starém Městě u Uherského Hradiště u železniční trati a směřuje na Velehrad. Lze ji ujít zhruba za hodinku, měří čtyři kilometry.

Můžeme se vrátit do starých dávných časů, kdy náš duchovní život měřil tep srdce, modlitba a naše poutní kroky. Rozjímali jsme, věřili, přemýšleli a nikam nespěchali. Tato poutní cesta přetrvala dodnes a je provázena celkem dvaceti zastaveními růžencové modlitby. Úvod představuje Radostný růženec, pokračuje Růženec světla, Bolestný růženec a vyvrcholením je Slavný růženec. Jednotlivá zastavení symbolizují jedno tajemství, které je zpracováno sochařsky z božanovského pískovce. Návrhy vytvořil Milivoj Husák.

Poutní cesta Velehrad – Sv. Hostýn

vznikla v roce 2008 z iniciativy Matice svatohostýnské. Trasa je dlouhá zhruba 59 km je členěna dvaceti pěti zastaveními v podobě dřevěných přístřešků s duchovními, kulturními, přírodovědnými a turistickými informacemi. Na tuto základní poutní trasu navazuje poutní cesta Sv. Hostýn – Sv. Kopeček.

Poutní cesta Velehrad – Sv. Antonínek

spojuje Velehrad s jihomoravským poutním místem v blízkosti Blatnice pod Sv. Antonínkem. Na trase dlouhé zhruba 24 km je rozmístěno dvanáct zastavení. Poutní trasa byla požehnána Mons. Janem Graubnerem v srpnu 2012.

Mešní a košer vína


Vše co se místa týká, najdete vyčerpávajícím způsobem na stránkách velehradinfo.cz včetně pozvánky na mezinárodní výstavu mešních a košer vín, která se na Velehradu koná každoročně. Akce se letos bude konat 7. listopadu od 16:00 hodin ve Slovanském sále Stojanova gymnázia Velehrad.

Největší moravské poutní místo Velehrad je již po staletí symbolem setkávání kultur Východu a Západu. Kulturu východní sem přinesli soluňští bratři sv. Cyril a Metoděj, kulturu západní členové řádu cisterciáků, kteří zde působili v letech 1205–1784. Jedním z důvodů, proč se Matice velehradská, která se stará o všestranný rozvoj poutního místa, rozhodla uspořádat soutěž a výstavu mešních a košer vín, byl fakt, že to byli právě cisterciáci, kteří začali na Velehradě pěstovat révu vinnou.

Cestovat můžete i v okolí Velehradu

Lze navštívit Archeologický skanzen s vyhlídkovou věží, repliku kostela z 9. století. V Modré u Velehradu se můžete projít proskleným tunelem, který vás povede pod hladinou rybníka. Kolem sebe tak prosklenou stěnou uvidíte život ve vodě, pod hladinou mokřadu. V sousední obci Tupesy najdete Muzeum keramiky.

Continue Reading

Mystická, kultovní a poutní místa

Svatý Hostýn – nejen poutní místo

Známá a krásná je Jurkovičova křížová cesta s Kohlerovými
mozaikami. Její první zastaveni je umístěné vlevo za bazilikou. Poslední
zastavení, kruhová kaplička Božího hrobu, je kousek od lesního hřbitova.
Zde mají hroby osobnosti, jejichž život byl propojen se Svatým
Hostýnem.

Published

on

Milí čtenáři, vítám vás mezi řádky miniseriálu o větších a známých poutních místech po České republice.

Svatý Hostýn je dalším významným mariánským poutním místem na střední Moravě, v Olomoucké arcidiecézi, ve Zlínském kraji.

Hostýnské vrchy


Hostýn je také hora, podle které nesou jméno Hostýnské vrchy. Jde o nejzápadnější výběžek moravských Karpat. Hostýn má dva vrcholy, severnější, kde je umístěna 15 m vysoká rozhledna, na kterou se vystoupá po 59 železných schodech. Je postavena v nadmořské výšce 736 m. I dnešní doba zde zanechá dominantu, kterou je větrná elektrárna o výšce 30 metrů s průměrem třílisté laminátové vrtule 27m. Druhý vrchol má výšku 718 m a právě na něm se tyčí poutní chrám a církevní domy. Jde o poutní baziliku Nanebevzetí Panny Marie se sochou Panny Marie, která je obklopena ambity s kaplemi. Na počátku schodiště, které vede až k bazilice, se nachází Vodní kaple s vývěrem zázračné vody. Podél schodiště se nachází desítky krámků se všemi možnými upomínkovými předměty a hlavně s růženci a křížky.

Osídlení tohoto místa je prokázané již ve starší době kamenné. Leží zde dodnes zbytky opevnění tzv. laténské kultury z 1. tis.př.n.l., celkový obvod přes 1800 m, jejímiž představiteli byli Keltové. Zajímavostí je, že z Hostýna pochází jeden ze základních kamenů Národního divadla v Praze.

Známá a krásná je Jurkovičova křížová cesta s Kohlerovými mozaikami. Její první zastaveni je umístěné vlevo za bazilikou. Poslední zastavení, kruhová kaplička Božího hrobu, je kousek od lesního hřbitova. Zde mají hroby osobnosti, jejichž život byl propojen se Svatým Hostýnem. V květnu 2012 v rámci oslav 100. výročí korunovace sochy Panny Marie Svatohostýnské vydala Matice svatohostýnská s podporou Zlínského kraje knihu PhDr. Josefa Paly a kolektivu autorů, která obsahuje medailonky duchovních, historiků, spisovatelů, malířů, sochařů, hudebníků, archeologů, stavitelů i zasloužilých příznivců Svatého Hostýna žijících v různých stoletích. Někteří z nich zde mají svůj odpočinek. Cesta se prochází při duchovních cvičeních, jiný ale dá přednost projít se zastaveními sám a v klidu rozjímat a přes den si člověk může odpočinout, číst si na lavičkách v přírodě nebo vyšplhat na rozhlednu a dívat se do kraje.



Tradiční poutě na sv. Hostýn

Padesát kilometrů měří trasa mezi dvěma moravskými poutními místy, Svatým Kopečkem, minulým zastavením, a Svatým Hostýnem, kam se podíváme dnes. Poutníci chodívají již tradičně na pěší noční postní pouť. Cílem je bazilika minor na Svatém Hostýně, kam docházeli dle svých možností po zhruba osmi až jedenáctihodinovém putování ze Svatého Kopečku. Stezka ze Svatého Kopečku na Svatý Hostýn byla otevřena v roce 2010. Na padesátikilometrové trase je instalováno 19 informačních panelů. Věřící pouť pojmenovali Moravská Compostela podle pěších poutí do španělského města Santiago de Compostela, asociuje dobu pěšího putování a délku překonané vzdálenosti. Další poutní cestou, která je ještě starší je Poutní cesta Velehrad – Svatý Hostýn, která vznikla v roce 2008 z iniciativy Matice svatohostýnské. Trasa, která má délku cirka 60 kilometrů je lemována 25 zastaveními v podobě dřevěných přístřešků s duchovními, kulturními, přírodovědnými a turistickými informacemi určenými poutníkům.

V poutní bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně uvidíte nad hlavním oltářem sochu Panny Marie v životní velikosti s malým Ježíšem na ruce a ten metá blesky, určené Tatarům zobrazeným dole. Oni ohrožovali Evropu a roku 1241 dorazili až na Moravu, kde zabíjeli a ničili vše, nač přišli. Lidem nezbylo, než se uchýlit do lesů a hor jen s tím nejnutnějším k přežití. Podle tradující se pověsti byli ti, kdo našli útočiště na Hostýně zachráněni přímluvou Panny Marie, která údajně bleskem zapálila ležení divokých nájezdníků. Úctu k Panně Marii šířili na Moravě sv. Cyril a Metoděj. Podle legendy i oni došli až na Hostýn a zde rozmetali pohanské obětiště a postavili na místě mariánskou kapli. Poprvé se o tomto zázraku dočteme u Balbína v Dodatcích k dílu Diva Montis Sancti z roku 1665. V díle Jiřího Crugeria Sacri pulveres z roku 1669 je napsáno, že „lidé zachráněni při tatarském vpádu postavili z vděčnosti na hostýnském vrchu sochu Panny Marie Ochranitelky“. Básní Josefa Lindy Jaroslav v Rukopisu královédvorském (1819) se pověst šířila po celém kraji a Hostýn se stal posvátnou horou českého národa. Nejstarší zápis o poutích na Hostýn je ale z roku 1625 a píše se v něm, že je zde stará svatyně, kam dvakrát ročně chodívá procesí.


Exercicie pro celou rodinu na Hostýně

Podrobnou a spletitou historii místa si můžete přečíst na výše uvedených webových stránkách místa. Na Hostýně se každoročně konají exercicie, program pro letošní rok najdeme zde: hostyn.cz/exer­cicie

Exercicií jsem se zde zúčastnila před třemi lety. Matice svatohostýnská je pořadatelem veřejně přístupných duchovních cvičení, do kterých se může přihlásit každý věřící člověk. Tento termín označuje několikadenní duchovní obnovu, kterou vede obvykle kněz a která má dalekou tradici v naší historii z dob pradávných, kdy naši předci, křesťané, pobývali na osamělých místech, aby zde mohli prožít čas s Bohem a se sebou samým. Už ve středověku byly v mnohých klášterech takto zařízené místnosti, prostě a jednoduše. Známe z té doby i pojem poustevna. Samota, klid, rozjímání, mystické zážitky a spojení úzce spojené s askezí. Známá kniha s názvem „Exercitia spiritualia“ – Duchovní cvičení od Ignáce z Loyoly pochází z 16. století a je v ní popsána asketická praxe. Duchovní cvičení zde bývají třídenní, týdenní nebo měsíční. Já zvolila zlatou střední cestu. Program si každý účastník může vybrat dle svých potřeb a nabídky. Často cvičení absolvují i partnerské páry nebo rodiny s dětmi. Víkend, pár dní nebo dovolená v klášteře nebo v exercičním domě patří stále častěji k psychohygienické praxi dnešní doby, kdy si člověk potřebuje odpočinout od stresu všedního dne, ujasnit si svoje postoje, touhy, splynout s přírodou či daným řádem věcí, srovnat si své žebříčky hodnot nebo pochopit pravý význam božských ctností víry, naděje a lásky. A někdy v životě člověk dostane i něco navíc, co vůbec nečeká.


Svatohostýnské muzeum v Jurkovičově sále

Zřizovatelem a provozovatelem muzea je Matice svatohostýnská, která do přízemí umístila exponáty z historického vývoje Hostýna a na galerii expozici fauny a flory Hostýnských vrchů. Toto muzeum bylo založeno roku 1913. Založili ho hostýnští jezuité. Sbírky během krátké doby obsahovaly přes 100 exemplářů.

Zajímavá je sbírka starých svatohostýnských písní z roku 1773 a také nálezy archeologické, jako např. šípy, kopí, úlomky z popelnic a tuhových nádob na obilí, brousky, kamenné koule apod. Najdeme zde portrét světitele hostýnského kostela v roce 1845 P. Šlosara, obraz Svatého Hostýna z roku 1886, dva obrazy sutin zpustošeného chrámu od prof. Veselého z roku 1827, obraz Zakončení poutí roku 1883 od bystřického rodáka Františka Ondrušky, obrázek nemocné matky barona Laudona konající pouť v roce 1842, obraz blahoslaveného Jana Sarkandera a jiné obrazy, staré pohlednice, medailky, a další umělecké předměty. Původní muzeum mělo své místo v rozhledně, v roce 2007 bylo obnoveno právě v Jurkovičově sále v areálu poutních domů.


Köhlerovi mozaiky

Filmaři v těchto dnech dokončují natáčení dokumentárního filmu o akademickém malíři Jano Köhlerovi, který je zaměřen na proces restaurování keramických mozaiek. Vznik tohoto dokumentárního filmu finančně podpořil Olomoucký kraj a Arcibikupství Olomoucké. Premiéra filmu je plánována na jaro 2016. Štáb navštíví v souvislosti s natáčením dokumentárního filmu sv. Hostýn také v neděli 11. října 2015, kdy v 11:00 hod. proběhne slavnostní odhalení restaurované mozaiky Pilátův soud na sv. Hostýně za přítomnosti akademických sochařů Passionarie a Vojtěcha Paříka. Bude tak možno spatřit světový unikát. Dne 20. října 2015 v 17 hod. v sále Okresního archívu v Prostějově se mohou zájemci zúčastnit přednášky akademických sochařů Passionarie a Vojtěcha Paříka s názvem “Dílo, které prošlo ohněm. Pilátův soud na sv. Hostýně”. Uvidíte model mozaiky prvního zastavení na sv. Hostýně v měřítku jedna ku jedné.

Olomoucký kraj je však krásný celý. Jeho prozkoumání by vám mohlo zabrat celé týdny a my se v dalších článcích určitě vydáme i do jeho dalších zákoutí. Zatím se můžete pustit do jeho objevování sami ze zázemí některého z jeho 202 ubytovacích zařízení.

Úplně nejvíce se o Svatém Hostýně dozvíte na hostyn.cz.

Continue Reading