Rubrika: Jídlo na cestách

„…a dovez mi nějaké koření!“ bývá častá věta na rozloučenou, když někam odjíždím. Vzhledem k tomu, o jaké destinace se jedná, většinou tím myslí nějaké pekelně pálivé čili, kari a ty sofistikovanější požadavky jsou pak na kardamom nebo třeba šafrán.

Cestování s kořením je spjaté odjakživa, karavany a lodě naložené kořením brázdily svět několik století před Kristem. Nejčastější trasy jsou známé jako Kadidlová a Hedvábná stezka. No a nejen díky požadavkům mých kamarádů, mám i já pár zážitků s kořením na cestách a z cest.

Venezuelské ají

Ají je v Latinské Americe pojem. Jedná se o původně peruánskou pálivou omáčku, která slouží jako univerzální příloha k většině jídel. Region od regionu, a možná i rodina od rodiny, se ají liší recepturou, konzistencí, chutí i stupněm pálivosti. Nejčastěji se skládá z rajčatové omáčky, koriandru, papriček, cibule a vody.

Je to už fakt hodně roků, když jsem byl poprvé ve Venezuele, to byl ještě Hugo Chávez plný síly a začínal budovat svůj ráj na zemi. První pořádná restaurace po několika dnech trmácení horkými nebo naopak ledově vychlazenými autobusy. Objednávka, klasicky, kuře s rýží. A otázka, chcete k tomu ají? Claro, zní naše odpověď, aniž tušíme, co to je. Vrchní se rychle otočí a na stůl položí misku, s tmavě hnědou kaší, ve které je zapíchnutá lžička velikosti poloviční, než kávová.

Nabírám hmotu a rovnou míchám do rýže. Pak předávám kamarádovi. Ten nabere jen na špičku, přibližně pikomilimetr krychlový, ochutná a říká: „Sis tam dal celou lžičku? Seš hrdina!“

Zbytek večeře si moc nepamatuji, jen to, že jsem to dojedl, měl totálně propocené tričko, škytavku a jazyk, který jsem necítil.

To bylo moje první ají. Postupně jsem se naučil dávkovat mnohem více defenzivím způsobem, objevil i pár chuťově velmi dobrých variant, hlavně z domácích podmínek, ale i tak má pro mne ají využití hlavně jako maskování nepříliš chutného jídla.

Marocké trhy

Perfektní vizuální prezentaci koření jsem viděl na jakémkoliv trhu v Maroku. Na různobarevné koření vysypané do úžasných pyramid, vyhlazenějších než tvář televizní rosničky, narazí člověk na každém kroku. Neodolal jsem a pár vzorků jsem nakoupil. Čím míň jsem rozuměl, co mi prodavač říká, tím větší exotiku jsem si myslel, že kupuju.

Doma se z toho ukázaly být druhy jako je paprika červená, méně červená, více červená. Jako dárky teda žádný rajc. Nejvíc jsme používali přivezené čili, bylo silné, bylo dobré, a kdyby se ve skleničce, ve které jsme to skladovali, nevylíhla kolonie cizokrajně vypadajících broučků, používali bychom snad dodnes. Kolonie broučků to mimochodem dotáhla do druhé generace, pak už asi bylo čili moc i na ně a vyhynuli.

Indické kari ze Srí Lanky

Věděli jste, že Kari původně vůbec není koření, ale druh pokrmu? A že koření, které se k přípravě těchto pokrmu používá, takto začali nazývat až Britové, během koloniální epochy v Indii? Věděli jste se, že kari se míchá třeba i z dvaceti druhů koření?

Já tohle všechno nevěděl. Myslel jsem si, že kari je prostě nažloutlý prášek, který nechybí v žádné české kuchyni a že to určitě bude dobrý dárek z cest. Objev, že kari je typ pokrmu, dost často výtečného, pokaždé trochu jiného, mě šokoval. Takže namísto koření kari jsme si dovezli hromadu inspirace a obohatili náš domácí jídelníček.

Jestliže máte rádi hory a dobré jídlo, ve Vorarlbersku, nejzápadnější spolkové země Rakouska, se vám nemůže nelíbit. Během pár dní, které jsem tu strávila, jsem si užila nejen krásné výhledy na Alpy, ale také zjistila a vyzkoušela, jak si vyrobit sýr.

Do tajů sýrového tajemství jsem „vplula“ v podniku Käsehaus Montafon, který se nachází ve zhruba čtyřtisícovém městečku Schruns, jenž leží hned u hranic se Švýcarskem ve známé lyžařské oblasti Montafon. Před pár lety zde otevřeli sýrařskou školu, ve které si za 39 euro vyrobíte vlastní sýr, vychutnáte oběd nebo večeři, a také se o lahůdkách z mléka dozvíte řadu zajímavostí.

Tak například už vím, že Bergkäse je tvrdý druh sýra, který se prodává v různých stádiích svého zrání. Skladuje se dva až tři roky, přičemž čím je starší, tím je suší a pak chutná podobně jako parmazán. Vyráběn je z bezsilážového mléka, což znamená, že krávy žerou jen čerstvou trávu. Další lahůdkou, kterou ve Vorarlbersku běžně dostanete, je také SuraKees neboli kyselý sýr. Ten zraje zhruba 10 měsíců a to zvenku dovnitř, tudíž je uprostřed tvarohový. Je oblíbený především u sportovců, protože má pouze 2 % tuku.

Sýr a zástěra jako suvenýr

Dost už ale bylo teorie, hurá do praxe. V sýrařské škole jsem si během dvou hodin vyrobila ještě jiný druh sýra – měkký Frischkäse, tedy čerstvý sýr. Musím říct, že potom, co jsem oblékla bílou zástěru a uviděla všechna ta udělátka vyskládaná na stole, říkala jsem si, jaká bude výroba sýra věda, ale nakonec to zase nic tak složitého nebylo. Nejprve jsme zahřála 2 litry čerstvě nadojeného plnotučného mléka na teplotu od 32 °C do 35 °C. Pak jsem přidala bakterie mléčného kvašení. Jde o takzvanou LAB kulturu, která se vyrábí z žaludků mladých telat, která pila jen mléko a nežrala ještě trávu. Je pravda, že po této informaci mě chuť na sýr trochu přešla, ale naštěstí následovala půlhodinová pauza potřebná pro zhoustnutí mléka, takže jsem se z toho při pití dobrého rakouského vína dostala.

Hmotu, která připomínala puding, jsem potom rozkrájela dlouhým nožem na malé kostičky (čím jsou kousky menší, tím je sýr tvrdší) a zahřála na 40 °C. Pak už zbývalo jen odlít žlutou vodu – syrovátku (tam se používá při výrobě kosmetiky) – a sýr byl na světě. Respektive jak chutná, jsem ale zjistila asi až po čtyřech dnech, protože tento typ sýru je potřeba nechat uzrát. A ještě zajímavost na konec – z 2 litrů mléka vzniklo 150 g sýru, který obsahoval 40 % tuku. Takže nic dietního, ale chutnal skvěle.

Pálenka od kněze

K sýru se podává víno a také místní pálenky. Jedním z místních známých výrobců lahodného moku je dvaasedmdesátiletý farář Josef Egle.

Vitální muž přezdívaný Joe žije v sousedním městečku Gaschurn a ročně vyrobí kolem tisíce litrů nejrůznějších šnapsů, třeba z kořene hořce nebo šišek borovice limby. Jak sám říká, snaží se lidem starat nejenom o duše ale i o jejich těla.

Sýrová degustace

Při degustaci sýra se ochutnává od toho nejjemnějšího po nejvýraznější, a čím je sýr aromatičtější, tím se k tomu pijí sladší vína nebo nápoje. Nepřikusuje se chléb, ale hruška, která má zvláštní aroma a neutralizuje ústa.

Maďarská kuchyně je po celé Evropě známá širokým využitím papriky a svým exotickým nádechem. Některá jídla, jejichž kořeny se nacházejí v maďarské kulinární kultuře, jsou oblíbená i u nás. Pokud se však nevydáte do země jejich původu budete se muset spokojit pouze s jejich různě povedenými napodobeninami. Bohužel, ani Maďarsku se kulinární globalizace nevyhnula a najít zde pravé maďarské jídlo není vůbec jednoduché. Z jedné strany jsou v Maďarsku populární zahraniční sítě s rychlým občerstvením, z druhé si typický Maďar k obědu dá něco jednoduchého, třeba řízek s rýží. V celém Maďarsku samozřejmě najdete mnoho restaurací orientovaných na turisty nabízejících „ungarische gulasch”, ale nejedná se o úplně nejvhodnější místa pro ochutnání maďarských specialit.

Kam se tedy během pobytu v Budapešti vydat abyste si z něj přivezli ty nejlepší kulinární vzpomínky? Snad pomůže tento článek. Je rozdělen na dvě části. První je věnována restauracím a jídelnám s typickými maďarskými pokrmy. Ve druhé naleznete vybrané podniky nabízející nejlepší světové pokrmy. Ve všech zmíněných místech se dobře najíte doslova za pár korun.

Frici Papa

Už delší dobu v této restauraci, umístěné přímo v centru Budapešti, tvoří většinu hostů zahraniční turisté. Není se však čemu divit – toto místo se právem dostalo jako tip do kategorie „budget” v mnoha turistických průvodcích. Hlavním důvodem je možnost vyzkoušet zde za nízký obnos typická maďarská jídla. Místo svou atmosférou připomíná levnou jídelnu, najdete zde však číšníky. Ceny hlavního chodu zde nepřesahují 1000 forintů (méně než 100 korun) a přitom jsou porce opravdu velké. Obzvláště doporučuji vyzkoušet pörkölt (to, co u nás známe pod pojmem guláš) vařený na červeném víně a tvarohový dezert túrógombóc, který stojí jen 450 forintů. Adresa: VII obvod, Király utca 55. www.fricipapa.hu

Kádár Étkezde

Retro-bufet se stoly potaženými umělohmotnými ubrusy a sodovkou ze sifonu. V minulosti bylo takových míst v Budapešti víc, v poslední době však rychle mizí. Nikde nedostanete lepší maďarské domácí jídlo než tady. I zde jsou ceny velice atraktivní, atmosféra jako doma. Výběr je sice malý, díky tomu je však vše vždy čerstvé. Problémem může být jen otevírací doba – v Kádár Étkezde je otevřeno jen v době oběda, tj. od 11:30 do 15:30. Adresa: VII obvod, Klauzál tér 9

Grinzingi

Čas se zde zastavil asi před dvaceti lety. A v tom spočívá kouzlo tohoto podniku. Místo trochu připomíná lahůdky v socialistické době u nás. Dřevěné obložení na stěnách, chladnička s chlebíčky a obsluha oblečená do bílých zástěr. Nemají zde sice moc co nosit, v jídelním lístku najdete jen několik druhů chlebíčků, chleba se sádlem (190 forintů), párky, karbanátky (380 forintů) nebo pagáče (slané maďarské pečivo)… Sem se však nechodí kvůli jídlu, ale dát si levné a celkem dobré víno. Nabízené pokrmy se k němu velice dobře hodí. Litr vína zde stojí 1300–1400 forintů. Přicházejí sem štamgasti, studenti sousedních univerzit a někdy se zde objeví i několik turistů. Adresa: V obvod, Veres Pálné utca 10 www.grinzingi.hu

Jégbufe

Aneb „ledový bufet”. Nebudeme přehánět když řekneme, že se jedná o kultovní místo. Tento bufet funguje již od roku 1952 a nabízí hlavně sladkosti, chlebíčky a kávu. Specialitou podniku jsou prokládané vafle, jediné svého druhu v Budapešti. Vše samozřejmě za přístupnou cenu. Nejedná se o exkluzivní kavárnu, spíše jeji verzi pro pracujíci lid. Lidé sem chodí dát si rychlou kávu, zákusek nebo chlebíček. Pořád zde funguje starý systém objednávek podle kterého si nejdříve objednáte a obdržíte lístek, který předložíte u pokladny, zaplatíte a až pak se vydáte k pultu, kde vám vše co jste si objednali vydají. Zdá se to sice komplikované, ale stojí to za to. Nejlépe je objednat si kousek klasického Dobošova dortu (s čokoládovo-máslovým krémem a karamelovou polevou) a kávu a posadit se na barové židli u okna s výhledem na rušné náměstí Ferenciek Tere (Františkánské náměstí ). Adresa: V obvod, Ferenciek Tere 10

Kam se vydat pokud chci zkusit i jídla z jiných částí světa?

---

Hummus bar

Pro vegetariány, ale nejen pro ně. Ve městě najdete těchto barů s rychlým občerstvením nabízejících speciality z Blízkého východu hned několik. Nabízejí, kromě jiných specialit, skvělý hummus a falafel. Výborné plněné pity zde dostanete již od 600 forintů. Adresa: například Alkotmány utca 20 v 5. obvodu www. hummusbar.hu

Pad Thai Wokbar

Nejlepší thajská kuchyně ve městě. Pokrmy jsou připravovány přímo před vašima očima. Sympatický, moderní design a rozumné ceny v samotném centru města. Sami si můžete vybrat, které ingredience mají být použity pro přípravu vašeho jídla. Klasické Pad Thai zde stojí asi 1500 forintů a zaručeně vás nasytí. Adresa: V obvod, Október 6 utca 4

Szeraj

Bezpečně nejlepší „turek” ve městě. Neuvěřitelně široký výběr jídel tureckého a čínského původu (od předkrmů, kebabů a grilovaného masa až po neuvěřitelně sladké turecké pamlsky). Pořád je zde hodně lidí, ale místa je uvnitř tolik, že není nutné čekat na volné místo k sezení. Kebab na talíři zde dostanete asi za 1300 forintů. Adresa: V obvod, Szent István körút 13

Polopenze nebo all inclusive? Toto je otázku, kterou je dobré zvážit již při koupi zájezdu nebo přímo při jejím výběru. Ne vždy je dobré investovat do all inclusive. Jak je to možné? Proč jsou země, které tuto pohodlnou variantu vůbec nenabízí?

Rozsah all inclusive neboli AI je různý, každý resort či hotel má přesný popis služeb, které do AI spadají. Minimálně jde o tři jídla během dne – snídaně, oběd a večeře. Často obohacené o svačiny či čaje o páté. Hlavním, co však láká, je neomezená konzumace nealkoholických nápojů a často i místními lehčími alkoholickými nápoji (pivo, víno, místní lihoviny). Zpravidla do all inclusive nespadá tvrdý alkohol včetně luxusních značek vín. Dále v balíčkách AI můžete nalézt různé sportovní aktivity či výlety resortu. Proto při koupi dovolené je vhodné se informovat, co přesně do balíčku patří.

Také je vhodné znát místní zvyky a kulturu. Například v levných asijských zemích (např. Thajsko a Vietnam) AI skoro nenajdete. Všude je mnoho restaurací, stánků a dalších možností dobrého jídla, že vázat klienty hotelů pouze na hotelové restaurace je nepraktické a skoro nemožné. Zájezdy do Asie jsou proto vesměs pouze se snídaní. Další jídlo je dostupné všude kolem. Nemusíte se bát vyjet na výlet a obávat se, že zmeškáte večeři či oběd.

Určitě je však vhodné zvažovat upřednostnění AI před polopenzí na ostrovech, kam se vše dováží a nic se nepěstuje. Takovými ostrovy jsou jednoznačně Maledivy. Jde o malinké ostrůvky, které do hodiny obejdete. Jeden ostrůvek rovná se pouze jeden rezort. Tady jste odkázáni pouze a pouze na restaurace v resortu. Možnost odjet na celý den na výlet je omezená. Navíc cenu nápojů ovlivňuje prohibice, která však neplatí v turistických resortech, dále je alkohol zatížen vysokou daní. To znamená nejen dovoz, přirážky resortů, ale i daně významně ovlivňují vysokou cenu na baru. Zde jednoznačně platí, pokud si chcete dopřát láhev vína k večeři a neomezovat se během dne, pak volte AI. To však neplatí u nejluxusnějších resortů a hotelů nejen na Maledivách – tady se předpokládá, že hosté mají na to, si vybrat co chtějí a nebudou mít problém si exkluzivní služby i zaplatit.

V Karibiku hledejte AI. Resorty i klientela jsou na to zvyklí. To samé platí na luxusních zaoceánských lodích či ve vybraných exkluzivních vlacích.

Na Mauriciu, Seychelách či Réunionu uvažujte, zda all inclusive je pro Vás vhodné. Pokud nepatříte k těm, co celou dovolenou leží na lehátku či tráví čas u baru, ale spíše chcete poznávat a budete aktivní, pak zvažujte jiné varianty. Chystáte-li se na minimálně dva celodenní výlety, v tuto chvíli AI nemusí být pro Vás to nejekonomičtější. V tomto případě je vhodné zvolit pouze polopenzi a nápoje si dle potřeby dokoupit.

Srí Lanka je zemí čaje. To ví každý. Ale je ještě jeden, možná zajímavější, srílanský produkt, který stojí za poznání. Skořice. Už jen proto, že u nás skořici vlastně vůbec neznáme. Ale o tom později.

Čajové plantáže s čajovými továrnami patří k neodmyslitelným turistickým zastávkám. Najít výrobnu skořice je o něco málo obtížnější, ale s pomocí místních stojíme před malou rodinnou továrnou. Ujímá se nás sympatický mladík, který společně s otcem továrnu provozuje.

Samotný proces není tak složitý a technologicky sofistikovaný jako v továrnách vyrábějících čaj. Jedná se převážně o ruční práci spočívající v odkornění, sušení, přípravu ruliček, ošetření a balení. Přibližně dvacet dělníků sedí na podlaze a zpracovávají klacky a kůru. Poznámka, že jsou to zkušení pracovníci s dvacetiletou praxí, mě trochu děsí. Představa, že nastoupím jako mladý člověk a moje perspektiva spočívá v tom, že budu deset let sbírat zkušenost s nožíkem, na betonové podlaze, než se zařadím mezi zkušené, je docela strašidelná. Nicméně Srí Lanka je poměrně chudá země a práce zas tolik na výběr není.

Mladík vypráví o skořici se zaujetím. Seznamuje nás se svými plány a exportní strategií. Vysvětluje, jakým problémům musí čelit, že vývoz pro něj znamená nutnost implementace norem ISO, takže bude muset postavit nové záchody pro zaměstnance, nakoupit jim uniformy a ochranné pomůcky. Tím se mu zvýší náklady s sníží už tak nízká marže.

Během procesu vidíme skořici v různé fázi výroby a čekáme, kdy skořice seschne a namísto světle hnědé barvy získá barvu tmavě hnědou. Takovou, jakou známe z domu. Nic takového se ovšem nestane. Když se pak dozvídáme, že srílanská skořice čelí na mezinárodním trhu desetinásobně levnější indické a čínské náhražce, která se v angličtině ani nenazývá cinnamon, ale cassia, všechno nám to do sebe najednou zapadá. V Česku nemáme skořici, ale jen lacinou náhražku.

Jak se pozná pravá skořice? Válečky jsou silné přibližně jeden centimetr a nejedná se o jeden stočený kus, ale uvnitř jsou nacpané další, menší kousky. Barva skořice je světle hnědá a má výraznější sladkou chuť.

Skořice má pozitivní účinky na organizmus. Využívá se, mimo jiné, při vyšším cholesterolu.

Když jsem toho chladného říjnového rána vstával, něco mi „neštymovalo“. I když můj domov, rybník Rožmberk, je svou rozlohou 648 hektarů největším rybníkem v Čechách, přesto mi byl teď po ránu trochu těsný. Přemýšlel jsem, co může být příčinou toho, že jsem nemohl líně proplouvat místy, kde to jindy šlo bez problémů. Je pravdou, že určité náznaky prostorových problémů se daly pozorovat několik posledních dnů, ale nijak jsem se tím nevzrušoval. „Holt na horách asi nepršelo, a tak do rybníka nepřitéká tolik vody“, říkal jsem si.

Jaký nepoměr proti povodním v roce 2002, kdy hráz 2430 m dlouhá, 10 m vysoká a 55 m široká zachytila přibližně 70 – 75 milionů metrů krychlových vod, tedy zhruba desetinásobek svého normálního objemu. Hladina rybníku se rozlila na ploše 2300 ha, ale zabránila větším škodám na toku Lužnice. Štěpánek Netolický, který stavbu Rožmberka plánoval, i realizátor stavby Jakub Krčín z Jelčan mohli být na své dílo pyšní.

Již více jak 400 let tu prý stojí toto dílo lidských rukou. Když jsme si tak líně proplouval kolem jeho hráze, pokaždé jsme přemýšlel o tom, jak to ti lidé vlastně tenkrát dělali? Technika prakticky žádná?! Asi tenkrát bylo dost lidských rukou, ochotných nebo donucených přiložit ty své ke společnému dílu. Byly to právě jejich ruce, které vybudovaly již zmiňovanou impozantní hráz a osázely dnes již 150 až 400 let starými duby. V posledních dnech však začalo pod nimi být poněkud rušněji. „Pantátové“ rybáři se tu začali objevovat v poněkud větším počtu, než bývá jindy zvykem a na břehu rybníka začaly vyrůstat podivné plátěné přístřešky. I v rybníku bylo stále těsněji a těsněji. Často jsem teď potkával „sousedy“, s nimiž jsme se jindy neviděli celé týdny. A všichni svorně nadávali na to, že je jim ten rybník najednou nějak malý. Je sice pravda, že se rybám daří v mělkých vodách, ale čeho je moc, toho je příliš!

„Dnes ráno už toho bylo opravdu příliš! Nejenže vody zase ubylo a my se tlačili jeden na druhého, ale ještě nějaké protivné sítě nám znemožňovaly odplout do klidnějších vod. Tady už se to doslova vařilo! A světe div se. Existují tací, kteří se na tu naši tlačenici ještě chodí dívat! A že jich nebylo málo“. V noci trochu přituhlo a ranní sluníčko jen pomalu vyhánělo chlad z rybniční hráze. A tak kouřící šálek čaje, grogu či svařeného vína v rukou čumilů nebyl žádnou vzácností.

„I mně, vážení, z toho začaly zábst ploutvičky a tak ta síť, ve které jsem se spolu s dalšími šupináči náhle ocitl, jsem bral jako vysvobození. Ještě trocha skotačení v plechovém žlabu a už mě jedny ruce šouply do připravené kádě. No řeknu Vám, byl to požiteček po té tlačenici v rybníku. Občas sem sice přibyl nový přírůstek, ale v zásadě to tu byla pohodička. Nebyl tu sice výhled, ale možná to tak bylo lepší. Pohled na kapří hranolky, sumčí guláš, pečené rybí filety, nebo rybí polévku nám příliš dobře nedělá. Kluci rybářský to měli ale šikovně vymyšleno. Když už začalo být těsno i zde, tak se káď najednou zhoupla, vystoupala vzhůru a vyklopila nás do jiné kádě na korbě náklaďáku. Už jsem se chystal na nějakou dlouhou cestu. Ale měl jsem štěstí (nebo alespoň jsem si to v tu chvíli myslel). Po velmi krátké jízdě se ve stěně mého dočasného příbytku otevřel otvor a jak s elegantním půlobratem „hodil“ šipku do malého rybníčku. No, už jsem z toho začínal být pravda trochu nerudný. Po celoročním lenošení v rybníku to bylo na mě trochu moc tělocviku, a tak když jsem uvízl v podběráku a promrzlý chlapík v gumovém plášti a rybářských kalhotách mě zase někam odnášel, hodlal jsem si to s ním pořádně vyříkat. Než jsem se ale stačil nadechnout a od plic si zanadávat, spatřil jsem rychle se přibližující dřevěnou paličku. Pak to plesklo, před očima se mi zatmělo,… no, a pak si vlastně už nic nepamatuji.

Rožmberský kapřík Eda in memoriam

Když jsem toho chladného říjnového rána vstával, něco mi „neštymovalo“. I když můj domov, rybník Rožmberk, je svou rozlohou 648 hektarů největším rybníkem v Čechách, přesto mi byl teď po ránu trochu těsný. Přemýšlel jsem, co může být příčinou toho, že jsem nemohl líně proplouvat místy, kde to jindy šlo bez problémů. Je pravdou, že určité náznaky prostorových problémů se daly pozorovat několik posledních dnů, ale nijak jsem se tím nevzrušoval. „Holt na horách asi nepršelo, a tak do rybníka nepřitéká tolik vody“, říkal jsem si.

Jaký nepoměr proti povodním v roce 2002, kdy hráz 2430 m dlouhá, 10 m vysoká a 55 m široká zachytila přibližně 70 – 75 milionů metrů krychlových vod, tedy zhruba desetinásobek svého normálního objemu. Hladina rybníku se rozlila na ploše 2300 ha, ale zabránila větším škodám na toku Lužnice. Štěpánek Netolický, který stavbu Rožmberka plánoval, i realizátor stavby Jakub Krčín z Jelčan mohli být na své dílo pyšní.

Již více jak 400 let tu prý stojí toto dílo lidských rukou. Když jsme si tak líně proplouval kolem jeho hráze, pokaždé jsme přemýšlel o tom, jak to ti lidé vlastně tenkrát dělali? Technika prakticky žádná?! Asi tenkrát bylo dost lidských rukou, ochotných nebo donucených přiložit ty své ke společnému dílu. Byly to právě jejich ruce, které vybudovaly již zmiňovanou impozantní hráz a osázely dnes již 150 až 400 let starými duby. V posledních dnech však začalo pod nimi být poněkud rušněji. „Pantátové“ rybáři se tu začali objevovat v poněkud větším počtu, než bývá jindy zvykem a na břehu rybníka začaly vyrůstat podivné plátěné přístřešky. I v rybníku bylo stále těsněji a těsněji. Často jsem teď potkával „sousedy“, s nimiž jsme se jindy neviděli celé týdny. A všichni svorně nadávali na to, že je jim ten rybník najednou nějak malý. Je sice pravda, že se rybám daří v mělkých vodách, ale čeho je moc, toho je příliš!

„Dnes ráno už toho bylo opravdu příliš! Nejenže vody zase ubylo a my se tlačili jeden na druhého, ale ještě nějaké protivné sítě nám znemožňovaly odplout do klidnějších vod. Tady už se to doslova vařilo! A světe div se. Existují tací, kteří se na tu naši tlačenici ještě chodí dívat! A že jich nebylo málo“. V noci trochu přituhlo a ranní sluníčko jen pomalu vyhánělo chlad z rybniční hráze. A tak kouřící šálek čaje, grogu či svařeného vína v rukou čumilů nebyl žádnou vzácností.

„I mně, vážení, z toho začaly zábst ploutvičky a tak ta síť, ve které jsem se spolu s dalšími šupináči náhle ocitl, jsem bral jako vysvobození. Ještě trocha skotačení v plechovém žlabu a už mě jedny ruce šouply do připravené kádě. No řeknu Vám, byl to požiteček po té tlačenici v rybníku. Občas sem sice přibyl nový přírůstek, ale v zásadě to tu byla pohodička. Nebyl tu sice výhled, ale možná to tak bylo lepší. Pohled na kapří hranolky, sumčí guláš, pečené rybí filety, nebo rybí polévku nám příliš dobře nedělá. Kluci rybářský to měli ale šikovně vymyšleno. Když už začalo být těsno i zde, tak se káď najednou zhoupla, vystoupala vzhůru a vyklopila nás do jiné kádě na korbě náklaďáku. Už jsem se chystal na nějakou dlouhou cestu. Ale měl jsem štěstí (nebo alespoň jsem si to v tu chvíli myslel). Po velmi krátké jízdě se ve stěně mého dočasného příbytku otevřel otvor a jak s elegantním půlobratem „hodil“ šipku do malého rybníčku. No, už jsem z toho začínal být pravda trochu nerudný. Po celoročním lenošení v rybníku to bylo na mě trochu moc tělocviku, a tak když jsem uvízl v podběráku a promrzlý chlapík v gumovém plášti a rybářských kalhotách mě zase někam odnášel, hodlal jsem si to s ním pořádně vyříkat. Než jsem se ale stačil nadechnout a od plic si zanadávat, spatřil jsem rychle se přibližující dřevěnou paličku. Pak to plesklo, před očima se mi zatmělo,… no, a pak si vlastně už nic nepamatuji.

Rožmberský kapřík Eda in memoriam

Ještě předtím, než Kryštov Kolumbus ostrov v roce 1493 pojmenoval San Juan Bautista a než Juan Ponce de Leon později přehodil název ostrova a hlavního města na dnešní Portoriko, nazývali tento ostrov původní obyvatelé Boriken. Dnes se jedná o ostrov naplněný 4 milióny lidí, kteří dodnes tvoří jakousi zvláštní směs potomků Evropanů, tradic Indiánů Taino a dovezených Afričanů. Historie je bohatá a přes dlouhou španělskou kolonizaci, značnou snahu o nezávislosti a časté půtky s Angličany a Holanďany, nakonec převládla podivná rovnováha a oboustraně výhodné, byť často nepříjemné, spolužití s velkým bratrem v podobě Spojených států.

Těm de facto Portoriko od roku 1898 patří a místní jsou od roku 1917 americkými občany s většinou práv. Nutno ale zdůraznit tu „většinu“, nemohou totiž třeba volit prezidenta, i když ten je může a s oblibou také povolává do války. Stejně tak nejsou plnohodnotným státem americké Unie a všechny jejich práva existují jen díky vyjádření amerického Kongresu, který je může kdykoliv zrušit. Status quo se po desetiletí nemění, zastánců samostatnosti (byť značně hlasitých) je minimum, na druhé straně se ale americká vláda k nějakým dalším výhodám nehrne. Díky minimálním daním pro velké firmy se z Portorika stala jedna velká továrna a severovýchodní část ostrova tak rozhodně za návštěvu nestojí. Velké zisky se ale do životní úrovně obyvatel nijak mimořádně neodrazily, koncerny si peníze úspěšně přesouvají do dalších zemí. Zvětšila se sice zaměstnanost (Portoriko bylo ještě v době války jednou z nejchudších zemí Karibiku), ale platy zůstaly na minimu. Proto je to takové ošemetné soužití – pro Američany jsou Portorikánci nižší kastou, Portorikánci zase mluví o samostatnosti, ale nic pro ni nedělají, protože představa platit federální daně se jim moc nezamlouvá.

Proč přijet

Důvodů je pochopitelně celá řada. Někdo už celý Karibik procestoval a Portoriko mu chybí do sbírky. To ale většina turistů takhle nemá, proto se zaměří spíše na pamětihodnosti San Juanu (a že jich tam není málo), další třeba na zajímavé pláže a ti prožranější zase na to, co dobrého mohou na ostrově slupnout. Někdo sem potom jede za rumem. Prakticky pro všechny potom bude důležité vědět, že mimo San Juan se s angličtinou domluví jen velice obtížně a často vůbec ne. O drobnostech, jako dopravní značky ve španělštině ani nemluvím. A jelikož směr je často označován americkým způsobem Východ či Západ, nebude na škodu si pár slovíček předem nastudovat. Jinak se nám může stát, že vyrazíme opačným směrem.

S gastronomií je to jednoduché, se špatným jídlem jsem se nesetkal. Je ale nutné zvyknout si na značnou jednostrannost a po dvou týdnech zatouží po změně každý, kdo se na ostrově nenarodil. Pokud vynecháme pětihvězdičkové restaurace, kde dostaneme jídla z celého světa a nic zajímavého očekávat nemůžeme, zbytek bude velice kulinářsky příjemná směs vlivů ze všech koutů bývalého španělského impéria. Jídelníčku kralují kuřata a vepřové maso, bez všelijak zpracovaných speciálních banánů plantain a kreolské rýže se neobejdeme. A všechno je pečené na sádle. Zdravé to rozhodně není, spíše to připomíná cholesterolovou bombu na talíři, ale chuť je božská, ať už jíme v rodině, v běžné restauraci nebo jestli jsme si oběd koupili v levném kiosku na rohu. Tam je to snad nejlepší, navíc v ceně, která nezatíží kapsu. A jelikož žroutů je víc než dost, jídlo je zaručeně čerstvé. V řadě míst se navíc stánky druží do celých řad, a potom je na nás, který se nám bude zdát zajímavější. Vybrat si podle toho, kde je nejvíce domorodců, bývá zárukou úspěchu.

A co rum

I přesto, že Portoriko patří v produkci rumu mezi největší producenty, překvapivě není nákup rumu nijak zajímavý. V krámech je nabídka dost mizerná, místní pijí ty nejlevnější značky a ty dostanou v každém kiosku. Pro turisty je spíše hrstka obchodů v přístavu San Juanu. Z Portorika pochází celá řada světově známých rumů, zejména Bacardi, následovaná značkou Don Q, Don Barillito a Kapitán Morgan. I to je ale poněkud komplikovanější, nežli se na první pohled zdá.

Kapitán Morgan, tvářící se jako jamajský rum, ve skutečnosti pálí a míchá destilovna Serralles, která se jinak mnohem víc věnuje vlastnímu rumu Don Q, který je ovšem určen jen pro místní trh. Destilovna navíc turisty nepřijímá a zájemcům nabízí pouhé firemní „muzeum“ v přístavu. Moc se toho o rumu sice nedovíme, zato ale můžeme v baru popíjet dle libosti a navíc zdarma. A když nám to začne být trapné, o pouhé dva vchody dál má portorická informační kancelář další bar. A také zdarma.

Ještě zajímavější je rum Don Barillito. Ve skutečnosti se jedná o nejstarší destilovnu na ostrově, vždyť otec-zakladatel Fernando Fernandez začal pálit rum již v roce 1880. A jelikož měl pocit, že rumu bude nejlépe v malých soudcích, nadšení zákazníci mu značku přejmenovali na Barillito. Rodina je značně nacionalistická, proto ve firemních sklepích je od roku 1942 přechováván sud s rumem, který má být ve chvíli, kdy Portoriko získá samostatnost, vyvalen na náměstí a panák nabídnut každému, kdo bude mít chuť. Destilovna dnes už vlastní rum nepálí, kupuje od Bacardi a věnuje se jen míchání a stárnutí.

Pro zájemce o rum je těžké navštívit San Juan a nedostat se k největšímu světovému výrobci rumu Bacardi. Původně kubánská firma začala ještě před příchodem Fidela Castra expandovat a využila americké daňové úlevy k založení velké pobočky právě na Portoriku. Když potom Castro začal prosazovat ostře protiamerickou politiku, rodina Bacardi z Kuby odešla úplně. Uniknout návštěvě destilovny může jen málokterý návštěvník Portorika, cestovní kanceláře sem turisty nahánějí po plných autobusech. Parkoviště je uvnitř celého komplexu, odkud si nás v malém vláčku odvezou do muzea Bacardi. Zde je informací víc než dost, včetně reprodukce kanceláře, ve které dlouhé roky řídila kubánskou firmu rodina Bacardi. Kdo umí španělsky, odnese si z ní mnohem víc, protože k dispozici jsou stovky originálních dokumentů a dopisů. Dál už to je s informacemi horší, v baru nám sice barman vysvětlí rozdíl mezi Colou s rumem a Cuba Libre, ale to bude tak asi všechno. Ostatní uvidíme už zase z vláčku – budovu, sebechvalně nazývanou Katedrála rumu, místo kde se destiluje 490 000 litrů rumu denně, další budovy, kde se to ukrutné množství rumu dostává do lahví. Dovnitř ani náhodou.

A co památky?

Samozřejmě ani ti, kteří se o rum či jídlo moc nezajímají, se nebudou na Portoriku nudit. Hlavní historickou atrakcí je samozřejmě San Juan, zejména jeho historické centrum. Úzkými uličkami se dostáváme od jednoho náměstíčka k druhému, na každém je buď zajímavý kostel nebo nějaká fontána. Panující vedro nás ale brzy donutí k hledání stínu a ze svižného kroku se záhy stane unavené ploužení.

Návštěvu pevnosti El Morro je vhodné vykonat dopoledne, jinak si toho moc nenafotíme a všechno zajímavé bude proti slunci. A to nemluvím o tom, že se pořádně projdeme a v odpoledním parnu to nebude nejpříjemnější. Památka patřící do fondu UNESCO ale za návštěvu rozhodně stojí. Není divu, začátky stavby pocházejí z roku 1540, takže se té historie skrývá dost a dost. Na pevnosti si vylámal zuby i slavný Francis Drake. Dnes je pevnost prázdná a mimo turistů se v ní pohybuje tak akorát vítr. Fotograficky vděčné jsou malinké strážní budky „garitas“ vyčnívající z vnější zdi opevnění, které jsou jedním ze znaků San Juanu a dostaly se i na poznávací značky aut. Pokud si důkladně prohlídneme i druhou pevnost Fort San Cristobal, můžeme najít i ďáblovu garitas, o které se dlouho tvrdilo, že z ní strážné odnáší sám ďábel. Pravou bylo spíše to, že si z ní strážní odskakovali za místní seňoritou, ale legenda je to krásná.

Pro milovníky přírody stojí za návštěvu tropický deštný prales, bydlet v něm ale příliš doporučit nemohu, protože místní žáby jsou natolik hlasité, že se nevyspíme. Zajímavější je proto spíše jižní strana ostrova s hlavním centrem Ponce. Dešťů pramálo, o to více krásných pláží. A Ponce si navíc ponechalo ospalý ráz provinčního centra minulých časů.

Ať už se na Portoriku vydáme kamkoliv a s jakýmkoliv cílem, zklamáni nebudeme. Díky značnému počtu obyvatel ale s nějakou mimořádnou samotou počítat nemůžeme.

Ještě předtím, než Kryštov Kolumbus ostrov v roce 1493 pojmenoval San Juan Bautista a než Juan Ponce de Leon později přehodil název ostrova a hlavního města na dnešní Portoriko, nazývali tento ostrov původní obyvatelé Boriken. Dnes se jedná o ostrov naplněný 4 milióny lidí, kteří dodnes tvoří jakousi zvláštní směs potomků Evropanů, tradic Indiánů Taino a dovezených Afričanů. Historie je bohatá a přes dlouhou španělskou kolonizaci, značnou snahu o nezávislosti a časté půtky s Angličany a Holanďany, nakonec převládla podivná rovnováha a oboustraně výhodné, byť často nepříjemné, spolužití s velkým bratrem v podobě Spojených států.

Těm de facto Portoriko od roku 1898 patří a místní jsou od roku 1917 americkými občany s většinou práv. Nutno ale zdůraznit tu „většinu“, nemohou totiž třeba volit prezidenta, i když ten je může a s oblibou také povolává do války. Stejně tak nejsou plnohodnotným státem americké Unie a všechny jejich práva existují jen díky vyjádření amerického Kongresu, který je může kdykoliv zrušit. Status quo se po desetiletí nemění, zastánců samostatnosti (byť značně hlasitých) je minimum, na druhé straně se ale americká vláda k nějakým dalším výhodám nehrne. Díky minimálním daním pro velké firmy se z Portorika stala jedna velká továrna a severovýchodní část ostrova tak rozhodně za návštěvu nestojí. Velké zisky se ale do životní úrovně obyvatel nijak mimořádně neodrazily, koncerny si peníze úspěšně přesouvají do dalších zemí. Zvětšila se sice zaměstnanost (Portoriko bylo ještě v době války jednou z nejchudších zemí Karibiku), ale platy zůstaly na minimu. Proto je to takové ošemetné soužití – pro Američany jsou Portorikánci nižší kastou, Portorikánci zase mluví o samostatnosti, ale nic pro ni nedělají, protože představa platit federální daně se jim moc nezamlouvá.

Proč přijet

Důvodů je pochopitelně celá řada. Někdo už celý Karibik procestoval a Portoriko mu chybí do sbírky. To ale většina turistů takhle nemá, proto se zaměří spíše na pamětihodnosti San Juanu (a že jich tam není málo), další třeba na zajímavé pláže a ti prožranější zase na to, co dobrého mohou na ostrově slupnout. Někdo sem potom jede za rumem. Prakticky pro všechny potom bude důležité vědět, že mimo San Juan se s angličtinou domluví jen velice obtížně a často vůbec ne. O drobnostech, jako dopravní značky ve španělštině ani nemluvím. A jelikož směr je často označován americkým způsobem Východ či Západ, nebude na škodu si pár slovíček předem nastudovat. Jinak se nám může stát, že vyrazíme opačným směrem.

S gastronomií je to jednoduché, se špatným jídlem jsem se nesetkal. Je ale nutné zvyknout si na značnou jednostrannost a po dvou týdnech zatouží po změně každý, kdo se na ostrově nenarodil. Pokud vynecháme pětihvězdičkové restaurace, kde dostaneme jídla z celého světa a nic zajímavého očekávat nemůžeme, zbytek bude velice kulinářsky příjemná směs vlivů ze všech koutů bývalého španělského impéria. Jídelníčku kralují kuřata a vepřové maso, bez všelijak zpracovaných speciálních banánů plantain a kreolské rýže se neobejdeme. A všechno je pečené na sádle. Zdravé to rozhodně není, spíše to připomíná cholesterolovou bombu na talíři, ale chuť je božská, ať už jíme v rodině, v běžné restauraci nebo jestli jsme si oběd koupili v levném kiosku na rohu. Tam je to snad nejlepší, navíc v ceně, která nezatíží kapsu. A jelikož žroutů je víc než dost, jídlo je zaručeně čerstvé. V řadě míst se navíc stánky druží do celých řad, a potom je na nás, který se nám bude zdát zajímavější. Vybrat si podle toho, kde je nejvíce domorodců, bývá zárukou úspěchu.

A co rum

I přesto, že Portoriko patří v produkci rumu mezi největší producenty, překvapivě není nákup rumu nijak zajímavý. V krámech je nabídka dost mizerná, místní pijí ty nejlevnější značky a ty dostanou v každém kiosku. Pro turisty je spíše hrstka obchodů v přístavu San Juanu. Z Portorika pochází celá řada světově známých rumů, zejména Bacardi, následovaná značkou Don Q, Don Barillito a Kapitán Morgan. I to je ale poněkud komplikovanější, nežli se na první pohled zdá.

Kapitán Morgan, tvářící se jako jamajský rum, ve skutečnosti pálí a míchá destilovna Serralles, která se jinak mnohem víc věnuje vlastnímu rumu Don Q, který je ovšem určen jen pro místní trh. Destilovna navíc turisty nepřijímá a zájemcům nabízí pouhé firemní „muzeum“ v přístavu. Moc se toho o rumu sice nedovíme, zato ale můžeme v baru popíjet dle libosti a navíc zdarma. A když nám to začne být trapné, o pouhé dva vchody dál má portorická informační kancelář další bar. A také zdarma.

Ještě zajímavější je rum Don Barillito. Ve skutečnosti se jedná o nejstarší destilovnu na ostrově, vždyť otec-zakladatel Fernando Fernandez začal pálit rum již v roce 1880. A jelikož měl pocit, že rumu bude nejlépe v malých soudcích, nadšení zákazníci mu značku přejmenovali na Barillito. Rodina je značně nacionalistická, proto ve firemních sklepích je od roku 1942 přechováván sud s rumem, který má být ve chvíli, kdy Portoriko získá samostatnost, vyvalen na náměstí a panák nabídnut každému, kdo bude mít chuť. Destilovna dnes už vlastní rum nepálí, kupuje od Bacardi a věnuje se jen míchání a stárnutí.

Pro zájemce o rum je těžké navštívit San Juan a nedostat se k největšímu světovému výrobci rumu Bacardi. Původně kubánská firma začala ještě před příchodem Fidela Castra expandovat a využila americké daňové úlevy k založení velké pobočky právě na Portoriku. Když potom Castro začal prosazovat ostře protiamerickou politiku, rodina Bacardi z Kuby odešla úplně. Uniknout návštěvě destilovny může jen málokterý návštěvník Portorika, cestovní kanceláře sem turisty nahánějí po plných autobusech. Parkoviště je uvnitř celého komplexu, odkud si nás v malém vláčku odvezou do muzea Bacardi. Zde je informací víc než dost, včetně reprodukce kanceláře, ve které dlouhé roky řídila kubánskou firmu rodina Bacardi. Kdo umí španělsky, odnese si z ní mnohem víc, protože k dispozici jsou stovky originálních dokumentů a dopisů. Dál už to je s informacemi horší, v baru nám sice barman vysvětlí rozdíl mezi Colou s rumem a Cuba Libre, ale to bude tak asi všechno. Ostatní uvidíme už zase z vláčku – budovu, sebechvalně nazývanou Katedrála rumu, místo kde se destiluje 490 000 litrů rumu denně, další budovy, kde se to ukrutné množství rumu dostává do lahví. Dovnitř ani náhodou.

A co památky?

Samozřejmě ani ti, kteří se o rum či jídlo moc nezajímají, se nebudou na Portoriku nudit. Hlavní historickou atrakcí je samozřejmě San Juan, zejména jeho historické centrum. Úzkými uličkami se dostáváme od jednoho náměstíčka k druhému, na každém je buď zajímavý kostel nebo nějaká fontána. Panující vedro nás ale brzy donutí k hledání stínu a ze svižného kroku se záhy stane unavené ploužení.

Návštěvu pevnosti El Morro je vhodné vykonat dopoledne, jinak si toho moc nenafotíme a všechno zajímavé bude proti slunci. A to nemluvím o tom, že se pořádně projdeme a v odpoledním parnu to nebude nejpříjemnější. Památka patřící do fondu UNESCO ale za návštěvu rozhodně stojí. Není divu, začátky stavby pocházejí z roku 1540, takže se té historie skrývá dost a dost. Na pevnosti si vylámal zuby i slavný Francis Drake. Dnes je pevnost prázdná a mimo turistů se v ní pohybuje tak akorát vítr. Fotograficky vděčné jsou malinké strážní budky „garitas“ vyčnívající z vnější zdi opevnění, které jsou jedním ze znaků San Juanu a dostaly se i na poznávací značky aut. Pokud si důkladně prohlídneme i druhou pevnost Fort San Cristobal, můžeme najít i ďáblovu garitas, o které se dlouho tvrdilo, že z ní strážné odnáší sám ďábel. Pravou bylo spíše to, že si z ní strážní odskakovali za místní seňoritou, ale legenda je to krásná.

Pro milovníky přírody stojí za návštěvu tropický deštný prales, bydlet v něm ale příliš doporučit nemohu, protože místní žáby jsou natolik hlasité, že se nevyspíme. Zajímavější je proto spíše jižní strana ostrova s hlavním centrem Ponce. Dešťů pramálo, o to více krásných pláží. A Ponce si navíc ponechalo ospalý ráz provinčního centra minulých časů.

Ať už se na Portoriku vydáme kamkoliv a s jakýmkoliv cílem, zklamáni nebudeme. Díky značnému počtu obyvatel ale s nějakou mimořádnou samotou počítat nemůžeme.

Americký stát Kentucky je ve světě pověstný jen minimem věcí. Tou nejslavnější bude asi bourbon. Jak tomu často bývá, za jeho vznik může hned několik náhod najednou, od kvalitní vody, přírodně zbavené železa, až po migraci pravých Evropanů v pravý čas. Řada usedlíků v tehdy poloprázdné Kentucky totiž pocházela ze Skotska. Celkem nepřekvapí, že někteří s sebou přinesli i znalosti potřebné k výrobě whisky. Kukuřici se v kentuckém podnebí dařilo mnohem lépe nežli pšenici, ale kukuřičná mouka má malé uplatnění. Od té doby pochází americký zvyk kukuřicí krmit dobytek. Nicméně šikovní osadníci přišli i na možnost použít k výrobě whisky místo obvyklé pšenice „přebytečnou“ kukuřici.

Koukneme se do historie bourbonu

Většina historických a odborných knih se dušuje, že někdy kolem roku 1789 přišel baptistický farář Elijah Craig náhodou na to, že ze sudů uvnitř vypálených do černa vylil mnohem lepší bourbon nežli ze sudů obyčejných. Ostatní se toho chytli a počátky dnešního průmyslu byly na světě. Chris Morris, hlavní destilátor koncernu Brown and Forman, ale tvrdí, že pověst o ctihodném Craigovi je jej barvitou historkou a o tom, kdo objevil vypalování sudů, nikdo neví. Nepravdivá je prý také historka o tom, že objevitel byl vlastně lenoch a lakomec, protože si při vypalování odskočil, sud uvnitř spálil a z lakoty přece jenom použil.

Kdo byl první

Ani to není příliš jasné. Občas bývá za prvního výrobce kentucké whisky považován generál James Wilkinson, který údajně vybudoval destilovnu v roce 1774 v Harrod­sburgu. První doklady o tom, že rodina Wilkinsonů do Harrodsburgu dorazila, ale pocházejí až z doby o 10 let pozdější, takže to s tou destilovnou bude všelijaké. První doložená destilovna patřila v roce 1776 jistému Stephenovi Ritchiemu v okrese Nelson County. Nicméně si musíme pamatovat, že v té době pálil cosi, co by se při troše dobré snahy dalo nazývat whisky, každý osadník s přístupem ke kukuřici. A navíc pod pojmem destilovna tehdy neměli na mysli tovární výrobu, ale každou větší chajdu.

Jméno dostal bourbon po stejnojmenném okrese, kde je dodnes většina destiloven, a nahradil tak název Kentucká whisky, který jednoduše odlišoval původ nápoje od ostatních kukuřičných a obilních pálenek, které se vyráběly prakticky v každém státě americké Unie. Údajně došlo ke změně názvu proto, že na jihu Ameriky měly novou whisky v mimořádné oblibě a odmítali mít splašky, které jim posílali z jiných států. Tady se znovu dostáváme k postavě zbožného Elijaha Craiga. O tom, jak chutnala jeho whisky, dnes nevíme nic, ale jeho postavení kazatele pomáhalo vylepšovat pověst nové whisky. A za odměnu i dnes jeden bourbon s jeho jménem existuje.

Za bourbonem do Kentucky

Jelikož je stát Kentucky na svůj nápoj patřičně pyšný, funguje i solidní marketing. Jeho součástí je dnes turistická atrakce v podobě Bourbonové stezky. Když si vyrazíme za Louisville, brzy se k první destilovně dostaneme a potom už to jde ráz na ráz, u silnic je víc ukazatelů směru k další destilovně nežli k dalšímu městu. Většinu z fungujících destiloven můžeme navštívit, ne každá ale stojí za návštěvu. Ty největší jsou v podstatě velké průmyslové továrny na bourbon a i pokud si je můžeme prohlédnout, nic mimořádného čekat nemůžeme. Prakticky největším zklamáním je právě ta nejznámější, Jim Beam. Heaven Hill Distilleries sice nabízí Centrum odkazu bourbonu, ale vedle prohlídky skladiště sudů se nic mimořádného nedozvíme. Nicméně destilovna je to pěkná a velice zajímavá, nejen tím, že produkuje již zmíněný bourbon se jménem „zakladatele“ Elijaha Craiga, ale je také jedinou samostatnou destilovnou v Kentucky. Navíc proslula požárem v roce 1996. Destilovna je totiž, přes název naznačující božský kopec, v údolí, zatímco skladiště, kde bourbon stárne, jsou na okolních kopcích. Ničivý požár postupně zachvátil i skladiště a na film, který v destilovně promítají, těžko někdo zapomene. Vzpomínka na lavinu hořícího bourbonu, která se valila z kopců, je pro milovníky tohoto nápoje skutečně bolestná. Kdo při ochutnávání zvedne zrak ke stropu, překvapeně uvidí Davidovu hvězdu. To proto, že rodina pěti bratrů Shapirů, která se stala po prohibici vlastníky, byla židovského původu.

A jedeme dál

Když už jsme u těch prohlídek – ještě relativně nedávno bylo možné destilovny sice prohlížet, ale na nějaké ochutnávání jsme mohli zapomenout, někde nám dali přivonět, jinde špunt od sudu a v další alespoň půlku čokoládového bombónu namočeného ve whisky. Tuto úspornost dodnes praktikuje jedna Wild Turkey, kde návštěvníky odbydou bourbonovou zmrzlinou. Ostatní destilovny ale naštěstí prohlédly a tak si ve většině z nich cvaknout můžeme, často nám dokonce nabídnou i ty nejstarší a nejkvalitnější bourbony. Hlavními atrakcemi zůstávají destilovny Maker’s Mark a Woodford’s Reserve, především proto, že jsou nejmalebnější a ještě k tomu produkují nejlepší bourbon.

V některých případech se vlastníci mění rychleji, než je v kraji zvykem. Po celém světě (mimo Spojených států) je třeba velice oceňovaný bourbon Four Roses. Ten ale dlouhou dobu patřil japonskému výrobci whisky, který jeho prodej ve Spojených státech nepovolil. A tak teprve teď se tato značka pracně snaží proniknout na domácí trh. A protože výprodej pokračuje, Wild Turkey patřila delší dobu Francouzům, kteří výrobu vyždímali do maxima a do samotné budovy neinvestovali ani pětník, takže je dnes na spadnutí. Nový majitel (italská firma Campari) bude mít co dělat. Naopak velice prosperující je destilovna Buffalo Trace, jen by si při ochutnávání mohla nechat svoji vodku, vychvalovanou jako nejlepší na světě. Při poslední prohlídce byli přítomni i experti ze švédského Absolutu a málem při těch komentářích dostali infarkt.

I jinde než v Kentucky

Základní pravidla týkající se kvality bourbonu uzákonil v roce 1964 americký Kongres. Není jich mnoho, hlavní je nutnost použít minimálně 51 procent kukuřice a zákaz přidávat cokoliv jiného nežli destilát a vodu. Překvapivě mezi pravidly není lokalita, takže bourbon nemusí pocházet z Kentucky. Destilovnu proto najdeme i jinde, zejména v Tennessee, kde sídlí mimořádně známá značka Jack Daniel. Najít maličkou vesničku Lynchburg není snadné, prohlídka destilovny však za trochu námahy rozhodně stojí a osobně ji považuji za nejzajímavější. Prohlídnout nás nechají opravdu hodně, takže uvidíme jednu specialitu této whisky, speciální filtraci přes kádě s dřevěným uhlím. Jack Daniel není právě proto označován jako bourbon, neboť aktivní uhlí je považováno za nedovolené přidání. Vynechat nemůžeme ani pracovnu zakladatele palírny, kde si můžeme sáhnout na trezor, díky kterému vzteklý Jack přišel o život. Jednou totiž nemohl trezor otevřít a tak do něj vzteky kopl. Narazil si palec, následovala infekce a sněť, na jejíž následky nakonec Jack Daniels zemřel.

Americký stát Kentucky je ve světě pověstný jen minimem věcí. Tou nejslavnější bude asi bourbon. Jak tomu často bývá, za jeho vznik může hned několik náhod najednou, od kvalitní vody, přírodně zbavené železa, až po migraci pravých Evropanů v pravý čas. Řada usedlíků v tehdy poloprázdné Kentucky totiž pocházela ze Skotska. Celkem nepřekvapí, že někteří s sebou přinesli i znalosti potřebné k výrobě whisky. Kukuřici se v kentuckém podnebí dařilo mnohem lépe nežli pšenici, ale kukuřičná mouka má malé uplatnění. Od té doby pochází americký zvyk kukuřicí krmit dobytek. Nicméně šikovní osadníci přišli i na možnost použít k výrobě whisky místo obvyklé pšenice „přebytečnou“ kukuřici.

Koukneme se do historie bourbonu

Většina historických a odborných knih se dušuje, že někdy kolem roku 1789 přišel baptistický farář Elijah Craig náhodou na to, že ze sudů uvnitř vypálených do černa vylil mnohem lepší bourbon nežli ze sudů obyčejných. Ostatní se toho chytli a počátky dnešního průmyslu byly na světě. Chris Morris, hlavní destilátor koncernu Brown and Forman, ale tvrdí, že pověst o ctihodném Craigovi je jej barvitou historkou a o tom, kdo objevil vypalování sudů, nikdo neví. Nepravdivá je prý také historka o tom, že objevitel byl vlastně lenoch a lakomec, protože si při vypalování odskočil, sud uvnitř spálil a z lakoty přece jenom použil.

Kdo byl první

Ani to není příliš jasné. Občas bývá za prvního výrobce kentucké whisky považován generál James Wilkinson, který údajně vybudoval destilovnu v roce 1774 v Harrod­sburgu. První doklady o tom, že rodina Wilkinsonů do Harrodsburgu dorazila, ale pocházejí až z doby o 10 let pozdější, takže to s tou destilovnou bude všelijaké. První doložená destilovna patřila v roce 1776 jistému Stephenovi Ritchiemu v okrese Nelson County. Nicméně si musíme pamatovat, že v té době pálil cosi, co by se při troše dobré snahy dalo nazývat whisky, každý osadník s přístupem ke kukuřici. A navíc pod pojmem destilovna tehdy neměli na mysli tovární výrobu, ale každou větší chajdu.

Jméno dostal bourbon po stejnojmenném okrese, kde je dodnes většina destiloven, a nahradil tak název Kentucká whisky, který jednoduše odlišoval původ nápoje od ostatních kukuřičných a obilních pálenek, které se vyráběly prakticky v každém státě americké Unie. Údajně došlo ke změně názvu proto, že na jihu Ameriky měly novou whisky v mimořádné oblibě a odmítali mít splašky, které jim posílali z jiných států. Tady se znovu dostáváme k postavě zbožného Elijaha Craiga. O tom, jak chutnala jeho whisky, dnes nevíme nic, ale jeho postavení kazatele pomáhalo vylepšovat pověst nové whisky. A za odměnu i dnes jeden bourbon s jeho jménem existuje.

Za bourbonem do Kentucky

Jelikož je stát Kentucky na svůj nápoj patřičně pyšný, funguje i solidní marketing. Jeho součástí je dnes turistická atrakce v podobě Bourbonové stezky. Když si vyrazíme za Louisville, brzy se k první destilovně dostaneme a potom už to jde ráz na ráz, u silnic je víc ukazatelů směru k další destilovně nežli k dalšímu městu. Většinu z fungujících destiloven můžeme navštívit, ne každá ale stojí za návštěvu. Ty největší jsou v podstatě velké průmyslové továrny na bourbon a i pokud si je můžeme prohlédnout, nic mimořádného čekat nemůžeme. Prakticky největším zklamáním je právě ta nejznámější, Jim Beam. Heaven Hill Distilleries sice nabízí Centrum odkazu bourbonu, ale vedle prohlídky skladiště sudů se nic mimořádného nedozvíme. Nicméně destilovna je to pěkná a velice zajímavá, nejen tím, že produkuje již zmíněný bourbon se jménem „zakladatele“ Elijaha Craiga, ale je také jedinou samostatnou destilovnou v Kentucky. Navíc proslula požárem v roce 1996. Destilovna je totiž, přes název naznačující božský kopec, v údolí, zatímco skladiště, kde bourbon stárne, jsou na okolních kopcích. Ničivý požár postupně zachvátil i skladiště a na film, který v destilovně promítají, těžko někdo zapomene. Vzpomínka na lavinu hořícího bourbonu, která se valila z kopců, je pro milovníky tohoto nápoje skutečně bolestná. Kdo při ochutnávání zvedne zrak ke stropu, překvapeně uvidí Davidovu hvězdu. To proto, že rodina pěti bratrů Shapirů, která se stala po prohibici vlastníky, byla židovského původu.

A jedeme dál

Když už jsme u těch prohlídek – ještě relativně nedávno bylo možné destilovny sice prohlížet, ale na nějaké ochutnávání jsme mohli zapomenout, někde nám dali přivonět, jinde špunt od sudu a v další alespoň půlku čokoládového bombónu namočeného ve whisky. Tuto úspornost dodnes praktikuje jedna Wild Turkey, kde návštěvníky odbydou bourbonovou zmrzlinou. Ostatní destilovny ale naštěstí prohlédly a tak si ve většině z nich cvaknout můžeme, často nám dokonce nabídnou i ty nejstarší a nejkvalitnější bourbony. Hlavními atrakcemi zůstávají destilovny Maker’s Mark a Woodford’s Reserve, především proto, že jsou nejmalebnější a ještě k tomu produkují nejlepší bourbon.

V některých případech se vlastníci mění rychleji, než je v kraji zvykem. Po celém světě (mimo Spojených států) je třeba velice oceňovaný bourbon Four Roses. Ten ale dlouhou dobu patřil japonskému výrobci whisky, který jeho prodej ve Spojených státech nepovolil. A tak teprve teď se tato značka pracně snaží proniknout na domácí trh. A protože výprodej pokračuje, Wild Turkey patřila delší dobu Francouzům, kteří výrobu vyždímali do maxima a do samotné budovy neinvestovali ani pětník, takže je dnes na spadnutí. Nový majitel (italská firma Campari) bude mít co dělat. Naopak velice prosperující je destilovna Buffalo Trace, jen by si při ochutnávání mohla nechat svoji vodku, vychvalovanou jako nejlepší na světě. Při poslední prohlídce byli přítomni i experti ze švédského Absolutu a málem při těch komentářích dostali infarkt.

I jinde než v Kentucky

Základní pravidla týkající se kvality bourbonu uzákonil v roce 1964 americký Kongres. Není jich mnoho, hlavní je nutnost použít minimálně 51 procent kukuřice a zákaz přidávat cokoliv jiného nežli destilát a vodu. Překvapivě mezi pravidly není lokalita, takže bourbon nemusí pocházet z Kentucky. Destilovnu proto najdeme i jinde, zejména v Tennessee, kde sídlí mimořádně známá značka Jack Daniel. Najít maličkou vesničku Lynchburg není snadné, prohlídka destilovny však za trochu námahy rozhodně stojí a osobně ji považuji za nejzajímavější. Prohlídnout nás nechají opravdu hodně, takže uvidíme jednu specialitu této whisky, speciální filtraci přes kádě s dřevěným uhlím. Jack Daniel není právě proto označován jako bourbon, neboť aktivní uhlí je považováno za nedovolené přidání. Vynechat nemůžeme ani pracovnu zakladatele palírny, kde si můžeme sáhnout na trezor, díky kterému vzteklý Jack přišel o život. Jednou totiž nemohl trezor otevřít a tak do něj vzteky kopl. Narazil si palec, následovala infekce a sněť, na jejíž následky nakonec Jack Daniels zemřel.

Karibské ostrovy se oprávněně pyšní svým vynikajícím rumem, koneckonců jen málo z nich rum nepálí. Mezi všemi ale zcela jistě vyniká Martinik. Určitě se ideálním způsobem smíchala půda a klimatické podmínky, z toho vzniká prvotřídní cukrová třtina a na dobrý rum je zaděláno. A protože si na rum potrpí a jeho kvalitu si hlídají, všechny destilovny, a je jich dnes na ostrově celkem jedenáct, si vybojovaly označení Appellation d’origine controlée, které až do té doby bylo vyhrazeno výhradně francouzským vínům a sýrům. O tom, že to destilovnám na blízkém ostrově Guadeloupe pije krev, nemusíme pochybovat.

Počátky výroby rumu

Historie místního rumu stojí za to, koneckonců se rum stal nedílnou součástí života v Karibiku od 17. století, kdy Evropané objevili svůj sladký zub, a v Karibiku začaly vznikat plantáže cukrové třtiny. Majitelé cukrovarů brzy zjistili, že zbytky šťávy z vylisované třtiny a odpadová melasa jsou ideálním zdrojem pro fermentaci a přepalování rumu. Zásluhou čiperného mnicha Jean-Baptiste Labata začal od roku 1694 nahrazovat na lodích jezdících do Evropy rum dosud obvyklejší pivo. Pravý rozkvět destilace však začal později, až s obrazem rum pijících pirátů a bukanýrů.

Během příštích dvou století produkce rumu stále stoupala a centrem rumového obchodu ostrova se stalo město Saint-Pierre. To se ale změnilo v roce 1902, kdy vybuchla sopka Mount Pelee a pohřbila nejen celé město s jeho 16ti destilovnami, ale také všech 28 000 obyvatel. Dnes se nad nově vybudovaným městem vypíná jen jediná destilovna, žádnou jinou si majitelé obnovit netroufli.

Prohlídka destiloven

Celkově teď na ostrově pracuje 11 destiloven, z nichž si můžeme detailně prohlédnout deset. Ta prohlídka ale rozhodně stojí za to. Destilovny sice pracují jen krátce, pouze od konce února do června, potom končí sklizeň cukrové třtiny, a v destilovnách pobíhá jen několik montérů, kteří udržují stroje. To ale nevadí, z žádné nás nevyhodí a kde není přímo prohlídka s průvodcem (občas pozor, bez francouzštiny se neobejdeme), můžeme se po destilovně toulat sami. Prohlédnout si tak můžeme doslova cokoliv, přístupné je opravdu všechno, majitelé nám očividně věří, že nikam nespadneme. Třešničkou na dortu je potom pochopitelně ochutnávka, ve všech destilovnách zdarma.

Výtečný mok si potom můžeme v solidně zásobených prodejnách nakoupit. Jelikož 99 procent návštěvníků přichází z Francie a nemá tak dovozní limit, nakupuje se doslova ve velkém a řada druhů se prodává rovnou po třech litrových lahvích. Při nákupu se ale vyplatí opatrnost, neboť řadu rumů koupíme v supermarketech o něco levněji než v samotných destilovnách. Destilovny ale často nabízejí nejrůznější špeky, ročníkové rumy nebo ultra staré rumy, což na Martinik znamená již od 12 let.

Každá má svoji historii

Některé destilovny mají vlastní, často bohatou historii. Známá a v současné době největší destilovna Saint-James, jejíž výrobky na první pohled poznáme podle charakteristické láhve se čtvercovým půdorysem, je jediná, která má anglický název – zakladatel totiž po ediktu krále Ludvíka XIV, který zakázal prodej karibských rumů ve Francii, změnil název na anglický ve snaze posílit vývoz do anglických kolonií v dnešním severovýchodě Spojených států. Celkem rozumně očekával, že by původní název nikdo nevyslovil.

Zajímavá je i historie destilovny Dillon, ta původně stála na kraji Saint-Pierre. Když ale střechu opakovaně zničily hurikány, znechucení majitelé celou destilovnu včetně všech budov rozebrali a v roce 1891 převezli do blízkosti tehdy okrajového, dnes hlavního města Fort-de-France. Tím unikla ničivému výbuchu sopky.

Destilovna Clement si zachovala svůj ráz bohaté plantáže natolik, že se v jejím sídle před lety uskutečnila schůzka prezidentů tehdejších Mitteranda a Bushe. Destilovna Depaz byla sice poničena výbuchem Mount Pelee, nicméně jeden z majitelů, který se v době výbuchu vracel z Francie, přežil a továrnu vybudoval znovu. Dnes si z pozemků můžeme dodnes čipernou sopku pořádně prohlédnout. Musíme ovšem mít s sebou pořádný kus štěstí, špička sopky je většinou ukryta v mracích.

Globalizace a rum

Ani zde však nelze čas zastavit a globalizace vystrkuje své drápky. A s tím, jak se destilovny vzájemně požírají, bude se jejich počet jen zmenšovat. Proto i zdejší destilovny pomalu ubývají, nejprve padla nejmenší destilovna Hardy, zbytky tohoto rumu se ještě stáčejí v destilovně Saint-James. V Evropě dobře známá destilovna Trois Rivieres sice stále destiluje samostatně, ale ve skutečnosti patří již mnohem větší destilovně Clement. Některé další se postupně stěhují, opouštějí původní místa a otevírají modernější destilovny někde jinde. Vysoká vlhkost a bujná vegetace pak za pár let udělají z dříve kvetoucího podniku smutně zrezavělé ruiny. A ještě nutno dodat, že některé destilovny vyvážejí ve velkém do Francie, kde se rumy stáčejí. Poznat rozdíl na lahvích lze, ale vyžaduje to znalce.

Co jej činí speciálním

Rum z Martiniku se od všech ostatních rumů světa liší tím, že je destilován výhradně ze šťávy cukrové třtiny, ostatní karibské (ale i jiné) rumy využívají více či méně také melasu, vznikající jako odpad při výrobě cukru. Pokud chceme ochutnávat, musíme si uvědomit, že na ostrově základně rozlišují rumy dva – Rhum agricole, který opravdu pochází pouze z cukrové třtiny, a je považován za jediný pravý rum, a Rhum de melasse, často nazývaný jako Rhum industriel, který je destilován z kvašené melasy. Rhum agricole se potom dále dělí na tři typy – bílý rum, o alkoholovém obsahu 50, 55 a 62 procent, rhum paille, který je světlý a stárne ve velkých dubových sudech méně než dva roky, a rhum vieux, který stárne v malých dubových sudech používaných buď pro zrání francouzského koňaku, nebo kentuckého bourbonu nejméně tři roky.

To je právě ten rum, za kterým sem jezdí znalci. Pravdou je, že pětileté rumy chutnají lépe nežli kdejaký 18ti či 23 letý rum, zřejmě na Martiniku objevili jiné principy stárnutí rumu. Chloubou destiloven jsou potom rumy, se kterými se jinde nesetkáme – jedná se o rumy ročníkové. Třeba destilovna Rhum J. M., nalézající se v malebném údolíčku u města Macouba, se pyšní mimořádnými rumy z roku 1995 a 1997, v destilovně Trois Rivieres si můžeme koupit ročníkových rumů celou řadu a pokud jsme ochotni investovat přes 900 dolarů, můžeme si dopřát láhev rumu z roku 1939. Flek dává firma Saint-James, nabízející rum z roku 1905.

Bílý rum

Bílý rum je zvláštní nápoj, se kterým se v této kvalitě setkáme jen na Martiniku a sousedních ostrovech Guadeloupe a Maria Galante. Destilovny jej nechají uležet v gigantických nerezových tancích pouhé tři měsíce, a samotný je po pravdě řečeno prakticky nepitný, chuťově značně připomíná nestravitelný brazilský nápoj cachaca. Pokud ale bílý rum použijeme pro výrobu koktejlů, včetně známého Cuba Libre, výsledek bude lepší, nežli pokud použijeme i ten nejstarší rum. Na ostrově navíc musíme vyzkoušet nejoblíbenější místní koktejl Ti-punch. Jeho příprava je jednoduchá – tři díly bílého rumu, jeden díl třtinového sirupu nebo hnědého cukru, a pár kapek citronové šťávy. Důkladně promíchat a podávat. O tom, jestli s ledem nebo bez ledu, se vedou dodnes spory. Samotný způsob podávání se liší podle toho, jak tradiční je restaurace či bar – někde ho přinesou již namíchaný a jen se zeptají, z kolikaprocentního rumu jej chceme. Jinde přinesou skleničku s rumem, plátek citrónu a konvičku sirupu. Nejzajímavější je potom způsob nejtradičnější – na stole se objeví sirup, citrón a lahev rumu a směs si namixujeme sami podle chuti. A o tom, že se jedná o nápoj skutečně mimořádně oblíbený, svědčí i to, že prakticky jiný aperitiv se na stolech neobjeví. V každém případě ale platí, že je škoda plýtvat penězi na lepší rum do tohoto koktejlu, jeho úžasnou chuť totiž dražší rumy nedosáhnou.

Velkovýroba rumu

Rumu se na ostrově vypálí skutečně dost a dost, i když většina destiloven vypadá jako malý rodinný podnik. Největší destilovna La Mauny produkuje kolem 2 miliónů litrů ročně, a to všechno stihne 100 zaměstnanců za pouhých pět měsíců. Dalších třicet lidí pak sklízí třtinu, které je potřeba opravdu hodně – jeden hektar vyprodukuje 80 tun třtiny, která stačí pro výrobu 8 000 litrů rumu. Další čísla jsou ještě více ohromující – na Martiniku, který má pouhých 400 000 obyvatel, se za rok spotřebuje kolem 3 600 000 litrů rumu.

Karibské ostrovy se oprávněně pyšní svým vynikajícím rumem, koneckonců jen málo z nich rum nepálí. Mezi všemi ale zcela jistě vyniká Martinik. Určitě se ideálním způsobem smíchala půda a klimatické podmínky, z toho vzniká prvotřídní cukrová třtina a na dobrý rum je zaděláno. A protože si na rum potrpí a jeho kvalitu si hlídají, všechny destilovny, a je jich dnes na ostrově celkem jedenáct, si vybojovaly označení Appellation d’origine controlée, které až do té doby bylo vyhrazeno výhradně francouzským vínům a sýrům. O tom, že to destilovnám na blízkém ostrově Guadeloupe pije krev, nemusíme pochybovat.

Počátky výroby rumu

Historie místního rumu stojí za to, koneckonců se rum stal nedílnou součástí života v Karibiku od 17. století, kdy Evropané objevili svůj sladký zub, a v Karibiku začaly vznikat plantáže cukrové třtiny. Majitelé cukrovarů brzy zjistili, že zbytky šťávy z vylisované třtiny a odpadová melasa jsou ideálním zdrojem pro fermentaci a přepalování rumu. Zásluhou čiperného mnicha Jean-Baptiste Labata začal od roku 1694 nahrazovat na lodích jezdících do Evropy rum dosud obvyklejší pivo. Pravý rozkvět destilace však začal později, až s obrazem rum pijících pirátů a bukanýrů.

Během příštích dvou století produkce rumu stále stoupala a centrem rumového obchodu ostrova se stalo město Saint-Pierre. To se ale změnilo v roce 1902, kdy vybuchla sopka Mount Pelee a pohřbila nejen celé město s jeho 16ti destilovnami, ale také všech 28 000 obyvatel. Dnes se nad nově vybudovaným městem vypíná jen jediná destilovna, žádnou jinou si majitelé obnovit netroufli.

Prohlídka destiloven

Celkově teď na ostrově pracuje 11 destiloven, z nichž si můžeme detailně prohlédnout deset. Ta prohlídka ale rozhodně stojí za to. Destilovny sice pracují jen krátce, pouze od konce února do června, potom končí sklizeň cukrové třtiny, a v destilovnách pobíhá jen několik montérů, kteří udržují stroje. To ale nevadí, z žádné nás nevyhodí a kde není přímo prohlídka s průvodcem (občas pozor, bez francouzštiny se neobejdeme), můžeme se po destilovně toulat sami. Prohlédnout si tak můžeme doslova cokoliv, přístupné je opravdu všechno, majitelé nám očividně věří, že nikam nespadneme. Třešničkou na dortu je potom pochopitelně ochutnávka, ve všech destilovnách zdarma.

Výtečný mok si potom můžeme v solidně zásobených prodejnách nakoupit. Jelikož 99 procent návštěvníků přichází z Francie a nemá tak dovozní limit, nakupuje se doslova ve velkém a řada druhů se prodává rovnou po třech litrových lahvích. Při nákupu se ale vyplatí opatrnost, neboť řadu rumů koupíme v supermarketech o něco levněji než v samotných destilovnách. Destilovny ale často nabízejí nejrůznější špeky, ročníkové rumy nebo ultra staré rumy, což na Martinik znamená již od 12 let.

Každá má svoji historii

Některé destilovny mají vlastní, často bohatou historii. Známá a v současné době největší destilovna Saint-James, jejíž výrobky na první pohled poznáme podle charakteristické láhve se čtvercovým půdorysem, je jediná, která má anglický název – zakladatel totiž po ediktu krále Ludvíka XIV, který zakázal prodej karibských rumů ve Francii, změnil název na anglický ve snaze posílit vývoz do anglických kolonií v dnešním severovýchodě Spojených států. Celkem rozumně očekával, že by původní název nikdo nevyslovil.

Zajímavá je i historie destilovny Dillon, ta původně stála na kraji Saint-Pierre. Když ale střechu opakovaně zničily hurikány, znechucení majitelé celou destilovnu včetně všech budov rozebrali a v roce 1891 převezli do blízkosti tehdy okrajového, dnes hlavního města Fort-de-France. Tím unikla ničivému výbuchu sopky.

Destilovna Clement si zachovala svůj ráz bohaté plantáže natolik, že se v jejím sídle před lety uskutečnila schůzka prezidentů tehdejších Mitteranda a Bushe. Destilovna Depaz byla sice poničena výbuchem Mount Pelee, nicméně jeden z majitelů, který se v době výbuchu vracel z Francie, přežil a továrnu vybudoval znovu. Dnes si z pozemků můžeme dodnes čipernou sopku pořádně prohlédnout. Musíme ovšem mít s sebou pořádný kus štěstí, špička sopky je většinou ukryta v mracích.

Globalizace a rum

Ani zde však nelze čas zastavit a globalizace vystrkuje své drápky. A s tím, jak se destilovny vzájemně požírají, bude se jejich počet jen zmenšovat. Proto i zdejší destilovny pomalu ubývají, nejprve padla nejmenší destilovna Hardy, zbytky tohoto rumu se ještě stáčejí v destilovně Saint-James. V Evropě dobře známá destilovna Trois Rivieres sice stále destiluje samostatně, ale ve skutečnosti patří již mnohem větší destilovně Clement. Některé další se postupně stěhují, opouštějí původní místa a otevírají modernější destilovny někde jinde. Vysoká vlhkost a bujná vegetace pak za pár let udělají z dříve kvetoucího podniku smutně zrezavělé ruiny. A ještě nutno dodat, že některé destilovny vyvážejí ve velkém do Francie, kde se rumy stáčejí. Poznat rozdíl na lahvích lze, ale vyžaduje to znalce.

Co jej činí speciálním

Rum z Martiniku se od všech ostatních rumů světa liší tím, že je destilován výhradně ze šťávy cukrové třtiny, ostatní karibské (ale i jiné) rumy využívají více či méně také melasu, vznikající jako odpad při výrobě cukru. Pokud chceme ochutnávat, musíme si uvědomit, že na ostrově základně rozlišují rumy dva – Rhum agricole, který opravdu pochází pouze z cukrové třtiny, a je považován za jediný pravý rum, a Rhum de melasse, často nazývaný jako Rhum industriel, který je destilován z kvašené melasy. Rhum agricole se potom dále dělí na tři typy – bílý rum, o alkoholovém obsahu 50, 55 a 62 procent, rhum paille, který je světlý a stárne ve velkých dubových sudech méně než dva roky, a rhum vieux, který stárne v malých dubových sudech používaných buď pro zrání francouzského koňaku, nebo kentuckého bourbonu nejméně tři roky.

To je právě ten rum, za kterým sem jezdí znalci. Pravdou je, že pětileté rumy chutnají lépe nežli kdejaký 18ti či 23 letý rum, zřejmě na Martiniku objevili jiné principy stárnutí rumu. Chloubou destiloven jsou potom rumy, se kterými se jinde nesetkáme – jedná se o rumy ročníkové. Třeba destilovna Rhum J. M., nalézající se v malebném údolíčku u města Macouba, se pyšní mimořádnými rumy z roku 1995 a 1997, v destilovně Trois Rivieres si můžeme koupit ročníkových rumů celou řadu a pokud jsme ochotni investovat přes 900 dolarů, můžeme si dopřát láhev rumu z roku 1939. Flek dává firma Saint-James, nabízející rum z roku 1905.

Bílý rum

Bílý rum je zvláštní nápoj, se kterým se v této kvalitě setkáme jen na Martiniku a sousedních ostrovech Guadeloupe a Maria Galante. Destilovny jej nechají uležet v gigantických nerezových tancích pouhé tři měsíce, a samotný je po pravdě řečeno prakticky nepitný, chuťově značně připomíná nestravitelný brazilský nápoj cachaca. Pokud ale bílý rum použijeme pro výrobu koktejlů, včetně známého Cuba Libre, výsledek bude lepší, nežli pokud použijeme i ten nejstarší rum. Na ostrově navíc musíme vyzkoušet nejoblíbenější místní koktejl Ti-punch. Jeho příprava je jednoduchá – tři díly bílého rumu, jeden díl třtinového sirupu nebo hnědého cukru, a pár kapek citronové šťávy. Důkladně promíchat a podávat. O tom, jestli s ledem nebo bez ledu, se vedou dodnes spory. Samotný způsob podávání se liší podle toho, jak tradiční je restaurace či bar – někde ho přinesou již namíchaný a jen se zeptají, z kolikaprocentního rumu jej chceme. Jinde přinesou skleničku s rumem, plátek citrónu a konvičku sirupu. Nejzajímavější je potom způsob nejtradičnější – na stole se objeví sirup, citrón a lahev rumu a směs si namixujeme sami podle chuti. A o tom, že se jedná o nápoj skutečně mimořádně oblíbený, svědčí i to, že prakticky jiný aperitiv se na stolech neobjeví. V každém případě ale platí, že je škoda plýtvat penězi na lepší rum do tohoto koktejlu, jeho úžasnou chuť totiž dražší rumy nedosáhnou.

Velkovýroba rumu

Rumu se na ostrově vypálí skutečně dost a dost, i když většina destiloven vypadá jako malý rodinný podnik. Největší destilovna La Mauny produkuje kolem 2 miliónů litrů ročně, a to všechno stihne 100 zaměstnanců za pouhých pět měsíců. Dalších třicet lidí pak sklízí třtinu, které je potřeba opravdu hodně – jeden hektar vyprodukuje 80 tun třtiny, která stačí pro výrobu 8 000 litrů rumu. Další čísla jsou ještě více ohromující – na Martiniku, který má pouhých 400 000 obyvatel, se za rok spotřebuje kolem 3 600 000 litrů rumu.

Bylo ráno, krátce po sedmé hodině ranní, když se boeing 777, letící z Abú Dhabí do Bangkoku, pomalu chystal k přistání na mezinárodním letišti Suvarnabhumi. Před námi byly téměř tři týdny pobytu v zemi, která nás už dlouho lákala svými památkami, přírodou, atmosférou,… Že jsme byli zvědavi a těšili jsme se, jistě netřeba dodávat.

Ať si kdo chce, co chce, říká, jednou z nejdůležitějších věcí, o kterou se člověk při své návštěvě jakékoliv země dříve či později zajímá, je místní kuchyně. Jíst se musí všude a seznamování s místními kulinářskými specialitami je stejně důležité, jako návštěva buddhistických pagod, zdobných paláců, či upravených zahrad a parků.

Před naším odletem jsme ze získaných materiálů získali na dojmu, že stravování v Thajsku je možné pouze v hotelových restauracích. Ale již během prvních dnů se naše mínění rapidně změnilo. Samozřejmě, že při pobytu v tak exotické destinaci, jakou Thajsko bezesporu je, není nikdy opatrnosti dost. Každý den ráno i večer jsme bojovali proti případným žaludečním problémům kalíškem originální moravské slivovice a na čištění zubů raději používali balenou vodu, než tu z vodovodního kohoutku.

Restaurace nebo stánky?

Zároveň však musíme podotknout, že po prvotní nedůvěře, jsme během několika dnů propadli „kouzlu“ pouličních stánkařů, zvláště pak v Bangkoku. V centru města, v okolí proslulé a baťůžkáři hojně navštěvované Khaosan Road, jsme se s jejich vozíky setkávali hodně často. A nutno říci, že po ranních hotelových snídaních ve stylu Americano – smažené vejce, 2 plátky sendvičového chleba, plátek smažené slaniny, máslo, džem a hrnek kávy – to byla docela vítaná změna.

Smažená nebo pečená kuřecí křídla a stehna, špízy z vepřového a kuřecího masa, menší druhy ryb, jakási napodobenina evropských párků, kuličky z mletého masa, smažené rýžové i vaječné nudle, doplněné nejrůznějšími typy omáček a ochucovadel, naplňovaly každého večera svou vůní zdejší uličky. Počáteční obavy z toho, zda bude takto připravované maso dostatečně propečené, se ukázaly jako liché nejen v hlavním městě. Paradoxně právě pohled na okolní restaurace v nás vzbuzoval menší důvěru v kvalitu podávaného jídla, než pojízdné obchůdky pouličních prodavačů, kteří jídlo připravovali přímo před našima očima. A leckdy to byl hotový koncert jejich naučených, tisíckrát opakovaných pohybů.

Obzvláště za parných večerů poskytovali někteří prodavači vítané občerstvení v podobě nakrájených a velmi dobře vychlazených melounů, ananasů, banánů… Služba zákazníkovi je v Thajsku samozřejmostí, a tak nám nejen nabídli kvalitní a chutné ovoce, ale ještě je před námi nakrájeli, vložili do igelitového sáčku a přidali jednoduché napichovátko, které zákazníka uchránilo od lepkavé šťávy. Řeknete maličkost, ale potěší.

Strávit 3 týdny v Thajsku a přitom využívat pouze služby pouličních stánků se prostě nedá. My jsme nějak neměli důvěru v restaurace v Bangkoku a sedět u stolku v proudu procházejících davů návštěvníků se nám také nechtělo, a tak teprve po příjezdu na ostrov Koh Chang, se vše změnilo. Možnost posezení v jednoduše zařízených restauracích, leckdy situovaných přímo na plážích tohoto nádherného ostrova, zcela změnilo náš přístup ke způsobu stravování. Tady ještě nezačala hlavní turistická sezóna, restaurace byly poloprázdné, a tak člověk tu měl možnost, ponořit se v klidu do kouzel thajské kuchyně.

Ingredience thajské kuchyně

Je hned několik věcí, bez kterých thajská kuchyně není thajskou kuchyní. Žádný zdejší kuchař se neobejde bez maenglaku, phrik khii nua, různých druhů gaengu, khingu, kra-thiamu, hom-leku. Prostě ve zdejší kuchyni nesmí chybět bazalka, chilli, kari, zázvor, česnek, šalotka, ale ani citronel, koriandr, máta, badyán, kurkuma, oříšky nebo arašídy.

Jsme v Asii, a tudíž nepřekvapí, že základem zdejších jídel je rýže – khao. Za tu nejkvalitnější je považována jasmínová rýže, která však Evropanům může připadat příliš aromatická. Na opačném konci pomyslného žebříčku je pak rýže černá, o které některé zdroje tvrdí, že se dává pouze vězňům nebo domácímu zvířectvu. O významu tohoto pokrmu svědčí i to, že výraz „jíst rýži“ je v thajštině zároveň i označením pro snídani, oběd, či večeři.

Z čeho si můžeme vybrat?

Součástí zdejšího stolování je polévka, bez níž se žádné pořádné posezení neobejde. Za nejoblíbenější je všeobecně považována Tom jan kung. Připravuje se z krevet a naleznete v ní příchuť šalotky, citronelu, koriandrových listů, limetkové šťávy, a samozřejmě chilli a rybí omáčky. Posledně zmiňované ingredience si zaslouží malou poznámku. Protože thajská kuchyně nezná sůl, je toto ochucovadlo vyráběné z ančoviček (nepřejte si vědět jakým technologickým postupem), používáno jako její náhražka. Rýžová polévka Tom Yam je tak populární, že se prodává snad u každého stánku. Najdete v ní krevety, zeleninu, houby, rybí omáčku, zázvor, cibuli, rýži i citrónovou trávu, což jí dodává kyselé, ale zároveň pikantní chuti. Milovníci mořských živočichů a plodů si určitě pochutnají na garnátové polévce. A mezi oblíbené patří i kaengkhut – jemná polévka s masem a zeleninou, rýžová polévka kořeněná octem a chilli nebo pikantní kokosová polévka.

V thajském jídelníčku jsou hojně zastoupeny sladkovodní i mořské ryby, krevety, garnáti, humři, krabi, chobotnice, ústřice a ve spojení s rýží nebo nudlemi je velmi oblíbené i vepřové nebo drůbeží maso. Často se tu tak setkáme s fermentovanými nudlemi s pikantní omáčkou. Oblíbené je Pad Thai – smažené nudle s vejcem, oříšky a limetkovou šťávou. V nabídce restaurací nemohou chybět nejrůznější variace smažené rýže a vepřového, nebo drůbežího masa, eventuelně „darů moře“. Zajímavé je i zelené kari s kuřecím masem nebo podobná varianta s oříšky kešu a rýží. Na jídelních lístcích se často objevuje i Láb-kaj – kuřecí maso s rýží a mátovými lístky.

Chuťově zajímavé vepřové na kari s baklažánem sem doputovalo až z Indie, zatímco rýžová polévka s vepřovými žebírky, vejcem, česnekem, opraženým česnekem a koriandrem pochází z Číny.

Co na stole nesmí chybět

Thajská kuchyně, to jsou také omáčky a dochucovadla. V malých mističkách se servíruje třeba sójová omáčka, pasta z červeného pepře, rybí omáčka s chilli, ostrá červenooranžová omáčka, omáčka s citrónovou šťávou, nebo studená chilli omáčka.

Thajci milují saláty a je jedno zda pálivé, sladkokyselé nebo slané. Stejně dobře si pochutnají na salátech z ryb, masa, zeleniny, krevet, nebo na ostrém salátu z nedozrálých papájí nebo z mořských plodů. K dochucení se používá opět limetková šťáva, sójová i rybí omáčka nebo kokosové mléko.

Na zdejší stůl patří pomeranče, papáje, banány, mango, kokos, ananas či limetka, ořechy a arašídy, ale také pro nás exotické ovoce – karamboly, liči, mangostan, mučenka nebo pitahaya, což je ovoce s bílou dužninou. Velmi oblíbený je skvěle chutnající, ale neskutečně páchnoucí durian. Své důležité místo tu má samozřejmě zelenina, zastoupená hlávkovým salátem, okurkou, dýní, paprikou, cibulí, česnekem, ředkví, kapustou, celerem, zelím, fazolemi, kukuřici, hrachem, špenátem, rajčaty, baklažánem a lilkem nebo pro nás exotickým tarem – zeleninou žluté nebo fialové barvy. Listy taru se připravují stejně jako špenát. A nakonec nezapomeňme i velmi oblíbené žampióny.

V dezertech zdejší kuchyně příliš velký výběr nenabízí, a tak zmiňme za všechny alespoň kanom – který obsahuje kokosové mléko a moučku, želatinu, palmový cukr, voňavé esence a žloutky.

Thajská kuchyně nabízí bohatou paletu chutí a ve své snaze najít rovnováhu mezi pálivou, slanou, kyselou a sladkou chutí dokáže nabídnout řadu velmi zajímavých jídel. Psací papír ani fotografie nedokáže přiblížit tu bohatost chutí a můžeme Vám doporučit jen jediné. Ochutnat některé jídlo z bohaté nabídky této exotické kuchyně. Na závěr snad jen jednu radu. Při jeho objednávání raději několikrát upozorněte obsluhující personál na to, že si přejete jídlo připravit v opravdu nepálivé podobě. Při jejich přípravě se totiž thajští kuchaři řídí jednou zásadou – co není dostatečně pálivé, není dobré. Což nám Evropanům, leckdy při konzumaci vyžene na čele pot a na delší dobu znecitliví chuťové buňky. Přesto dobrou chuť!

Bylo ráno, krátce po sedmé hodině ranní, když se boeing 777, letící z Abú Dhabí do Bangkoku, pomalu chystal k přistání na mezinárodním letišti Suvarnabhumi. Před námi byly téměř tři týdny pobytu v zemi, která nás už dlouho lákala svými památkami, přírodou, atmosférou,… Že jsme byli zvědavi a těšili jsme se, jistě netřeba dodávat.

Ať si kdo chce, co chce, říká, jednou z nejdůležitějších věcí, o kterou se člověk při své návštěvě jakékoliv země dříve či později zajímá, je místní kuchyně. Jíst se musí všude a seznamování s místními kulinářskými specialitami je stejně důležité, jako návštěva buddhistických pagod, zdobných paláců, či upravených zahrad a parků.

Před naším odletem jsme ze získaných materiálů získali na dojmu, že stravování v Thajsku je možné pouze v hotelových restauracích. Ale již během prvních dnů se naše mínění rapidně změnilo. Samozřejmě, že při pobytu v tak exotické destinaci, jakou Thajsko bezesporu je, není nikdy opatrnosti dost. Každý den ráno i večer jsme bojovali proti případným žaludečním problémům kalíškem originální moravské slivovice a na čištění zubů raději používali balenou vodu, než tu z vodovodního kohoutku.

Restaurace nebo stánky?

Zároveň však musíme podotknout, že po prvotní nedůvěře, jsme během několika dnů propadli „kouzlu“ pouličních stánkařů, zvláště pak v Bangkoku. V centru města, v okolí proslulé a baťůžkáři hojně navštěvované Khaosan Road, jsme se s jejich vozíky setkávali hodně často. A nutno říci, že po ranních hotelových snídaních ve stylu Americano – smažené vejce, 2 plátky sendvičového chleba, plátek smažené slaniny, máslo, džem a hrnek kávy – to byla docela vítaná změna.

Smažená nebo pečená kuřecí křídla a stehna, špízy z vepřového a kuřecího masa, menší druhy ryb, jakási napodobenina evropských párků, kuličky z mletého masa, smažené rýžové i vaječné nudle, doplněné nejrůznějšími typy omáček a ochucovadel, naplňovaly každého večera svou vůní zdejší uličky. Počáteční obavy z toho, zda bude takto připravované maso dostatečně propečené, se ukázaly jako liché nejen v hlavním městě. Paradoxně právě pohled na okolní restaurace v nás vzbuzoval menší důvěru v kvalitu podávaného jídla, než pojízdné obchůdky pouličních prodavačů, kteří jídlo připravovali přímo před našima očima. A leckdy to byl hotový koncert jejich naučených, tisíckrát opakovaných pohybů.

Obzvláště za parných večerů poskytovali někteří prodavači vítané občerstvení v podobě nakrájených a velmi dobře vychlazených melounů, ananasů, banánů… Služba zákazníkovi je v Thajsku samozřejmostí, a tak nám nejen nabídli kvalitní a chutné ovoce, ale ještě je před námi nakrájeli, vložili do igelitového sáčku a přidali jednoduché napichovátko, které zákazníka uchránilo od lepkavé šťávy. Řeknete maličkost, ale potěší.

Strávit 3 týdny v Thajsku a přitom využívat pouze služby pouličních stánků se prostě nedá. My jsme nějak neměli důvěru v restaurace v Bangkoku a sedět u stolku v proudu procházejících davů návštěvníků se nám také nechtělo, a tak teprve po příjezdu na ostrov Koh Chang, se vše změnilo. Možnost posezení v jednoduše zařízených restauracích, leckdy situovaných přímo na plážích tohoto nádherného ostrova, zcela změnilo náš přístup ke způsobu stravování. Tady ještě nezačala hlavní turistická sezóna, restaurace byly poloprázdné, a tak člověk tu měl možnost, ponořit se v klidu do kouzel thajské kuchyně.

Ingredience thajské kuchyně

Je hned několik věcí, bez kterých thajská kuchyně není thajskou kuchyní. Žádný zdejší kuchař se neobejde bez maenglaku, phrik khii nua, různých druhů gaengu, khingu, kra-thiamu, hom-leku. Prostě ve zdejší kuchyni nesmí chybět bazalka, chilli, kari, zázvor, česnek, šalotka, ale ani citronel, koriandr, máta, badyán, kurkuma, oříšky nebo arašídy.

Jsme v Asii, a tudíž nepřekvapí, že základem zdejších jídel je rýže – khao. Za tu nejkvalitnější je považována jasmínová rýže, která však Evropanům může připadat příliš aromatická. Na opačném konci pomyslného žebříčku je pak rýže černá, o které některé zdroje tvrdí, že se dává pouze vězňům nebo domácímu zvířectvu. O významu tohoto pokrmu svědčí i to, že výraz „jíst rýži“ je v thajštině zároveň i označením pro snídani, oběd, či večeři.

Z čeho si můžeme vybrat?

Součástí zdejšího stolování je polévka, bez níž se žádné pořádné posezení neobejde. Za nejoblíbenější je všeobecně považována Tom jan kung. Připravuje se z krevet a naleznete v ní příchuť šalotky, citronelu, koriandrových listů, limetkové šťávy, a samozřejmě chilli a rybí omáčky. Posledně zmiňované ingredience si zaslouží malou poznámku. Protože thajská kuchyně nezná sůl, je toto ochucovadlo vyráběné z ančoviček (nepřejte si vědět jakým technologickým postupem), používáno jako její náhražka. Rýžová polévka Tom Yam je tak populární, že se prodává snad u každého stánku. Najdete v ní krevety, zeleninu, houby, rybí omáčku, zázvor, cibuli, rýži i citrónovou trávu, což jí dodává kyselé, ale zároveň pikantní chuti. Milovníci mořských živočichů a plodů si určitě pochutnají na garnátové polévce. A mezi oblíbené patří i kaengkhut – jemná polévka s masem a zeleninou, rýžová polévka kořeněná octem a chilli nebo pikantní kokosová polévka.

V thajském jídelníčku jsou hojně zastoupeny sladkovodní i mořské ryby, krevety, garnáti, humři, krabi, chobotnice, ústřice a ve spojení s rýží nebo nudlemi je velmi oblíbené i vepřové nebo drůbeží maso. Často se tu tak setkáme s fermentovanými nudlemi s pikantní omáčkou. Oblíbené je Pad Thai – smažené nudle s vejcem, oříšky a limetkovou šťávou. V nabídce restaurací nemohou chybět nejrůznější variace smažené rýže a vepřového, nebo drůbežího masa, eventuelně „darů moře“. Zajímavé je i zelené kari s kuřecím masem nebo podobná varianta s oříšky kešu a rýží. Na jídelních lístcích se často objevuje i Láb-kaj – kuřecí maso s rýží a mátovými lístky.

Chuťově zajímavé vepřové na kari s baklažánem sem doputovalo až z Indie, zatímco rýžová polévka s vepřovými žebírky, vejcem, česnekem, opraženým česnekem a koriandrem pochází z Číny.

Co na stole nesmí chybět

Thajská kuchyně, to jsou také omáčky a dochucovadla. V malých mističkách se servíruje třeba sójová omáčka, pasta z červeného pepře, rybí omáčka s chilli, ostrá červenooranžová omáčka, omáčka s citrónovou šťávou, nebo studená chilli omáčka.

Thajci milují saláty a je jedno zda pálivé, sladkokyselé nebo slané. Stejně dobře si pochutnají na salátech z ryb, masa, zeleniny, krevet, nebo na ostrém salátu z nedozrálých papájí nebo z mořských plodů. K dochucení se používá opět limetková šťáva, sójová i rybí omáčka nebo kokosové mléko.

Na zdejší stůl patří pomeranče, papáje, banány, mango, kokos, ananas či limetka, ořechy a arašídy, ale také pro nás exotické ovoce – karamboly, liči, mangostan, mučenka nebo pitahaya, což je ovoce s bílou dužninou. Velmi oblíbený je skvěle chutnající, ale neskutečně páchnoucí durian. Své důležité místo tu má samozřejmě zelenina, zastoupená hlávkovým salátem, okurkou, dýní, paprikou, cibulí, česnekem, ředkví, kapustou, celerem, zelím, fazolemi, kukuřici, hrachem, špenátem, rajčaty, baklažánem a lilkem nebo pro nás exotickým tarem – zeleninou žluté nebo fialové barvy. Listy taru se připravují stejně jako špenát. A nakonec nezapomeňme i velmi oblíbené žampióny.

V dezertech zdejší kuchyně příliš velký výběr nenabízí, a tak zmiňme za všechny alespoň kanom – který obsahuje kokosové mléko a moučku, želatinu, palmový cukr, voňavé esence a žloutky.

Thajská kuchyně nabízí bohatou paletu chutí a ve své snaze najít rovnováhu mezi pálivou, slanou, kyselou a sladkou chutí dokáže nabídnout řadu velmi zajímavých jídel. Psací papír ani fotografie nedokáže přiblížit tu bohatost chutí a můžeme Vám doporučit jen jediné. Ochutnat některé jídlo z bohaté nabídky této exotické kuchyně. Na závěr snad jen jednu radu. Při jeho objednávání raději několikrát upozorněte obsluhující personál na to, že si přejete jídlo připravit v opravdu nepálivé podobě. Při jejich přípravě se totiž thajští kuchaři řídí jednou zásadou – co není dostatečně pálivé, není dobré. Což nám Evropanům, leckdy při konzumaci vyžene na čele pot a na delší dobu znecitliví chuťové buňky. Přesto dobrou chuť!