Není překvapením, že hlavní město Skotska je rájem filmařů.
Zahlédli jste ho možná už v klasice Fantomas kontra Scotlandyard, či
ve filmu Mělký hrob, Iluzionista nebo kultovním snímku Trainspotting.
Pokud jste přijeli do Skotska, kocháte se jeho krásami a občas se zastavíte s pocitem, že je vám to tu či onde nějaké povědomé, nelekejte se. Nejspíš jste ve Skotsku prožili jeden ze svých minulých životů. Anebo jste, což je asi pravděpodobnější, strávili část nynějšího života sledováním jednoho ze stovek zde natočených filmů.
Natáčení v Edinburghu
Není překvapením, že hlavní město Skotska je rájem filmařů. Zahlédli jste ho možná už v klasice Fantomas kontra Scotlandyard (1967). Točila se zde černá komedie Mělký hrob (Shalow Grave, 1994), nebo na Oskara nominovaný animovaný film Iluzionista (2010). Asi nejslavnějším filmem z Edinbughu je ale kultovní snímek Trainspotting (1996) natočený na motivy knihy místního rodáka Irvina Welshe. Projít se ve stopách jeho hrdinů má své kouzlo dodnes.
Trochu jiný pohled na toto město najdeme třeba v romantickém dramatu Hallam Foe (2007) nebo komedii Festival (2005) inspirované srpnovým festivalem komedie.
Rosslyn Chapel
Kousek na jih od Edinburghu stojí na první pohled obyčejný kostelík z 15. století. Davy návštěvníků sem ale každý den váží cestu a ochotně platí za prohlídku s výkladem. Důvod? Film s Tomem Hanksem v hlavní roli, natočený podle kontroverzní knihy Dana Browna: Leonardova šifra (2006).
Návštěva rozhodně stojí za to. Při pohledu na zdi kaple pokryté tajemnými znaky se opravdu tají dech a konspirační teorie najednou znějí vcelku uvěřitelně.
Skotské filmové hrady
Doune Castle je mohutný hrad z 13. století asi hodinu cesty od Edinburghu. Návštěvníky ovšem neláká jen na zachovalé hradby a pár rezavých brnění. Stal se totiž poutním místem fanoušků komediálního uskupení Monty Pythonův létající cirkus a jejich filmu Monty Python a Svatý grál (1975). Právě u tohoto hradu totiž bájný král Artuš narazil na odpor poťouchlých Francouzů.
Eilean Donan Castle je dalším impozantním filmovým hradem. Stojí na severu po cestě na ostrov Skye a byl využit ve slavném filmu Highlander (1986), ve kterém (trochu paradoxně) Američan Christopher Lambert hraje Skota a Skot Sean Connery hraje Španěla. A oba jsou nesmrtelní, aby to dávalo smysl.
V anketě z roku 2008 diváci právě Lamberta označili za herce s nejméně přesvědčivým skotským akcentem. Druhé místo obsadil Mel Gibson za film Statečné srdce a třetí Robin Williams za Mrs. Doubtfire – táta v sukni.
Skotská Vysočina je opravdovým miláčkem kamery i přes své typicky deštivé počasí a otravný hmyz. Oblíbenou lokací je údolí Glen Coe, které najdeme například ve filmu Orel deváté legie (The Eagle, 2011) omílajícím populární téma neúspěšného boje Římanů s místními válečnými kmeny. Podobný film Centurion (2010) se natáčel na východě Skotska v pohoří Cairngorms.
Statečné srdce (1995), jeden z nejznámějších filmů o Skotsku, se natáčel v Irsku. Naštěstí ale ne úplně. Všechny záběry majestátních hor a údolí jsou z Glen Coe a romantický začátek filmu se odehrává na pozadí údolí Glen Nevis u Fort Williamu.
Ve stejném místě se natáčel i další film o historickém skotském hrdinovi, Rob Roy (1995). Z jiného soudku je pak například fantasy Hvězdný prach (2007), která si pro neokoukané exteriéry dojela až na slavný ostrov Skye. A když už jsme u té fantasy…
Na západ od Fort Williamu narazíte na horami okleštěné jezero Loch Shiel a památník věnovaný hrdinům válek za nezávislost. Toto místo je hojně navštěvováno a má i své vlastní informační centrum. Ukrývá ale i něco opravdu speciálního pro filmové nadšence. Železniční viadukt, přes který jede vlak až do pohádkových Bradavic.
Pravidelně je tu k vidění i parní lokomotiva, takže není divu, že emotivnější milovníci Harryho Pottera zde běžně omdlévají. Hned tři díly této ságy se natáčeli ve Skotsku a samotná autorka knih J. K. Rowlingová žije v Edinburghu.
Výčet zde natočených filmů nebere konce. Možná jste viděli Ohnivé vozy (1981), Místní hrdina (1983), 2001: Vesmírná odysea (1968) od režiséra Stanley Kubricka, kultovní The Wicker Man (1973) nebo třeba béčkový horor Psí vojáci (2002).
A filmy budou jen přibývat. V současnosti Ridley Scott údajně obhlíží Fort William a Inverness pro nový film o Vetřelcích. Takže pokud vám při vaší návštěvě Skotska nějaké místo připadá povědomé, zeptejte se, co se tam natáčelo. A pokud jste ten film neviděli, pak to asi bude ta reinkarnace.
Pokud jste přijeli do Skotska, kocháte se jeho krásami a občas se zastavíte s pocitem, že je vám to tu či onde nějaké povědomé, nelekejte se. Nejspíš jste ve Skotsku prožili jeden ze svých minulých životů. Anebo jste, což je asi pravděpodobnější, strávili část nynějšího života sledováním jednoho ze stovek zde natočených filmů.
Natáčení v Edinburghu
Není překvapením, že hlavní město Skotska je rájem filmařů. Zahlédli jste ho možná už v klasice Fantomas kontra Scotlandyard (1967). Točila se zde černá komedie Mělký hrob (Shalow Grave, 1994), nebo na Oskara nominovaný animovaný film Iluzionista (2010). Asi nejslavnějším filmem z Edinbughu je ale kultovní snímek Trainspotting (1996) natočený na motivy knihy místního rodáka Irvina Welshe. Projít se ve stopách jeho hrdinů má své kouzlo dodnes.
Trochu jiný pohled na toto město najdeme třeba v romantickém dramatu Hallam Foe (2007) nebo komedii Festival (2005) inspirované srpnovým festivalem komedie.
Rosslyn Chapel
Kousek na jih od Edinburghu stojí na první pohled obyčejný kostelík z 15. století. Davy návštěvníků sem ale každý den váží cestu a ochotně platí za prohlídku s výkladem. Důvod? Film s Tomem Hanksem v hlavní roli, natočený podle kontroverzní knihy Dana Browna: Leonardova šifra (2006).
Návštěva rozhodně stojí za to. Při pohledu na zdi kaple pokryté tajemnými znaky se opravdu tají dech a konspirační teorie najednou znějí vcelku uvěřitelně.
Skotské filmové hrady
Doune Castle je mohutný hrad z 13. století asi hodinu cesty od Edinburghu. Návštěvníky ovšem neláká jen na zachovalé hradby a pár rezavých brnění. Stal se totiž poutním místem fanoušků komediálního uskupení Monty Pythonův létající cirkus a jejich filmu Monty Python a Svatý grál (1975). Právě u tohoto hradu totiž bájný král Artuš narazil na odpor poťouchlých Francouzů.
Eilean Donan Castle je dalším impozantním filmovým hradem. Stojí na severu po cestě na ostrov Skye a byl využit ve slavném filmu Highlander (1986), ve kterém (trochu paradoxně) Američan Christopher Lambert hraje Skota a Skot Sean Connery hraje Španěla. A oba jsou nesmrtelní, aby to dávalo smysl.
V anketě z roku 2008 diváci právě Lamberta označili za herce s nejméně přesvědčivým skotským akcentem. Druhé místo obsadil Mel Gibson za film Statečné srdce a třetí Robin Williams za Mrs. Doubtfire – táta v sukni.
Skotská Vysočina je opravdovým miláčkem kamery i přes své typicky deštivé počasí a otravný hmyz. Oblíbenou lokací je údolí Glen Coe, které najdeme například ve filmu Orel deváté legie (The Eagle, 2011) omílajícím populární téma neúspěšného boje Římanů s místními válečnými kmeny. Podobný film Centurion (2010) se natáčel na východě Skotska v pohoří Cairngorms.
Statečné srdce (1995), jeden z nejznámějších filmů o Skotsku, se natáčel v Irsku. Naštěstí ale ne úplně. Všechny záběry majestátních hor a údolí jsou z Glen Coe a romantický začátek filmu se odehrává na pozadí údolí Glen Nevis u Fort Williamu.
Ve stejném místě se natáčel i další film o historickém skotském hrdinovi, Rob Roy (1995). Z jiného soudku je pak například fantasy Hvězdný prach (2007), která si pro neokoukané exteriéry dojela až na slavný ostrov Skye. A když už jsme u té fantasy…
Na západ od Fort Williamu narazíte na horami okleštěné jezero Loch Shiel a památník věnovaný hrdinům válek za nezávislost. Toto místo je hojně navštěvováno a má i své vlastní informační centrum. Ukrývá ale i něco opravdu speciálního pro filmové nadšence. Železniční viadukt, přes který jede vlak až do pohádkových Bradavic.
Pravidelně je tu k vidění i parní lokomotiva, takže není divu, že emotivnější milovníci Harryho Pottera zde běžně omdlévají. Hned tři díly této ságy se natáčeli ve Skotsku a samotná autorka knih J. K. Rowlingová žije v Edinburghu.
Výčet zde natočených filmů nebere konce. Možná jste viděli Ohnivé vozy (1981), Místní hrdina (1983), 2001: Vesmírná odysea (1968) od režiséra Stanley Kubricka, kultovní The Wicker Man (1973) nebo třeba béčkový horor Psí vojáci (2002).
A filmy budou jen přibývat. V současnosti Ridley Scott údajně obhlíží Fort William a Inverness pro nový film o Vetřelcích. Takže pokud vám při vaší návštěvě Skotska nějaké místo připadá povědomé, zeptejte se, co se tam natáčelo. A pokud jste ten film neviděli, pak to asi bude ta reinkarnace.
Bulharsko patrí nesporne k chudobnejším krajinám Európy, no
obyvatelia tejto častokrát a ťažko skúšanej krajiny, ako je to na Balkáne
pomerne bežné, sú hrdí na svoju históriu a štátnosť.
Bulharsko patrí nesporne k chudobnejším krajinám Európy, no obyvatelia tejto častokrát a ťažko skúšanej krajiny, ako je to na Balkáne pomerne bežné, sú hrdí na svoju históriu a štátnosť. S formovaním bulharského štátu je neoddeliteľne späté mesto Veliko Tarnovo. Kedysi Tarnovgrad, mesto cárov, jedno z najstarších a najsvojráznejších miest krajiny, leží na Tarnovskej planine v severnej časti stredného Bulharska, vzdialené od hlavného mesta Sofie približne dvestopäťdesiat kilometrov. Od nepamäti, či od kedy tak môže konštatovať súčasná archeológia, si na území dnešného mesta v povodí rieky Jantry ľudia zakladali svoje obydlia. Mestu dominuje okrem spomínanej rieky majestátna pevnosť Carevec. Už názov naznačuje, že tu mali svojho času sídlo bulharskí cári.
V meste na troch kopcoch je zakliata história Bulharska
Návštevník Velikeho Tarnova si rýchle uvedomí, že menej ako v iných mestách chodí po rovine a že mestu vlastne dominujú tri kopce: Carevec, Trapezica a Sveta Gora. Tieto mestské kopce sú aj dnes sčasti pokryté lesnatým porastom. Spája a zároveň ich oddeľuje rieka Jantra; toto slovo v jazyku Trákov značí rýchle plynúca. Možno to tak bolo v minulosti, no dnes je Jantra, aspoň na území Tarnova, skôr široký, lenivo tečúci a zarastený tok. Kopce Carevec, Trapezica a Sveta Gora špecificky modelujú mesto, sú jeho súčasťou, no zároveň existujú akoby samy pre seba.
Klenotom Velikeho Tarnova a cieľom vari každého návštevníka, ktorý zavíta do mesta, je dobre zrekonštruovaná pevnosť Carevec, postavená na rovnomennom kopci. Mimochodom, v cestovných bedekroch som našla zmienku, že za rekonštrukciu Carevca Bulhari vďačia Sovietskej armáde. Celkom ma táto myšlienka zaujala a tak som sa spýtala niekoľkých Tarnovčanov, či je to naozaj tak. Všetci, ako sa vraví „do jedného muža“, túto myšlienku odmietli a rozhodne mi tvrdili, že Carevec dala opraviť bulharská vláda. Pravda, ešte za socializmu…
Rozložitú pevnosť, ktorej vysunuté veže stoja aj na postranných menších kopčekoch, a ktorá v časoch svojho rozkvetu bola samostatným mestom pre viac ako päťtisíc ľudí, začali stavať ešte v šiestom storočí nášho letopočtu Rimania. Ďalší dobyvatelia a zároveň obyvatelia Tarnova pevnosť zveľaďovali a rozširovali ako útočište v nebezpečných časoch. Všetci, pravda, okrem Turkov, ktorí Carevec zničili. Za osmanskej éry mohlo Bulharsko totiž len stagnovať. Turci dokonca nepovoľovali stavať ani kostoly s vežami, živou výčitkou tých čias je prekrásny kostol Nanebovzatia Pána zo 17. storočia v blízkom Arbanasi, ktorý v dôsledku drakonických opatrení osmanskej nadvlády vyzerá zvonka ako obrovská stodola.
Pevnosť Carevec bola v časoch druhého bulharského cárstva (1185–1393) sídlom bulharských cárov a mesto Veliko Tarnovo alias Tarnovgrad (tak nazvaný do roku 1879) hlavným mestom ríše. Vzhľadom nato, akú úlohu malo mesto v minulosti krajiny, je len pochopiteľné, že keď ruská armáda pod vedením generála Gurka oslobodila Tarnovgrad a krajinu spod takmer päťstoročného tureckého jarma, práve tu v roku 1879 spísali bulharskú ústavu a napokon dňa 22. septembra 1908 presne na poludnie vo Velikom Tarnove aj vyhlásili nezávislosť Bulharska. Ferdinand I. Coburg, ktorý je spätý aj so Slovenskom, bol v tento deň ustanovený v tarnovskom Kostole štyridsiatich mučeníkov za bulharského cára.
Oslavy vyhlásenia nezávislosti Bulharska
Osobne som sa zúčastnila na oslavách vyhlásenia nezávislosti Bulharska v septembri minulého roku. Ich organizácia, priebeh a vyjadrenie hrdosti na bulharskú štátnosť zanechali vo mne hlboký dojem. Slávnosti sa začali liturgiou v Kostole štyridsiatich mučeníkov, ktorú slávil velikotarnovský metropolita Grigorij spolu s ďalšími piatimi kňazmi.
Keď som sa pred deviatou hodinou rannou ponáhľala zo svojho hotela na Stambolovej ulici (Stefan Stambolov bol významný bulharský politik, básnik a novinár 19. storočia, aj predseda vlády) na slávnostnú liturgiu, po drevenom vstupnom moste do pevnosti Carevec už pochodovala čata bulharských vojakov. Doteraz mám pred očami, ako slnkom prežiareným vzduchom odletúvali ívery z drevených podvalov, po ktorých vojaci vykračovali.
Novozrekonštruovaný chrám štyridsiatich mučeníkov je pamätným miestom pre Bulharov. Nielen chrám no aj celý areál je perfektne zrekonštruovaný a udržiavaný. V okolí kostola sú pochovaní viacerí bulharskí cári a členovia asenovskej cárskej rodiny. Takmer všetci návštevníci sa zastavujú pri sivom ploskom kameni, na ktorom sú vymenovaní v chronologickom poradí všetci cháni, cári a vôbec akíkoľvek panovníci, ktorí sa objavili v histórii Bulharska. V samotnom kostole je pochovaný srbský národný svätec Sáva a bulharskí svätci. Kostol štyridsiatich mučeníkov dostal meno už v 13. storočí od cára Ivana Asena II. ako upomienku na víťazstvo nad byzantským despotom Teodorom v deň mučeníkov (2. marec).
Slávnostnej liturgie sa zúčastnili predstavitelia Velikého Tarnova a družobného mesta Gabrova, tí aj zaplnili neveľký chrám. Civilov bolo možné porátať na prstoch dvoch rúk. Vari aj preto, ako mi naznačili niektorí Tarnovčania, že Bulhari za socializmu odvykli pravidelným návštevám chrámov, chodia sa do kostola väčšinou len sobášiť a krstiť deti, no a v nových časoch sú naplno zamestnaní inými, existenčnými záležitosťami. Liturgiu precítene dopĺňali spevy štyroch spevákov (bez organu alebo iného hudobného nástroja, pravoslávie neuznáva používanie hudobných nástrojov počas bohoslužieb). Na záver, ešte v chráme, bola slávnostne prečítaná pôvodna deklarácia vyhlásenia nezávislosti Bulharska. Tento dokument, mimochodom, čítali potom počas osláv ešte trikrát. Najskôr pred spomínaným chrámom, kde už okrem vojenskej jednotky a ďalších oficiálnych predstaviteľov bolo aj pomerne veľa občanov a potom ešte v rámci pokračujúcich oficiálnych osláv v priestoroch cárskeho paláca na Carevci a naposledy na večernom zhromaždení na námestí Cára Asena pod Carevcom.
Najdojímavejšia chvíľa nastala práve na večernom zhromaždení, keď metropolita Grigorij vyzval prítomných, aby sa pomodlili za Bulharsko. Celé zhromaždenie, včítane oficiálnych predstaviteľov, pokľaklo a zostalo v tichom rozjímaní niekoľko chvíľ. Večerná slávnosť, kde udávala ráz najmä armáda, sa skončila ohňostrojom a veľkolepou audiovizuálnou show z pevnosti Carevec (mimochodom, jeden z jej spolutvorcov pochádza z Českej republiky). Priam dojímalo, že na oslavách vyhlásenia nezávislosti sa zúčastnilo veľmi veľa ľudí, aj mladých, hoci sviatok padol na nedeľu. Slávnosť snímala oficiálna bulharská štátna televízia a rádio. Z bulharských štátnych predstaviteľov bola prítomná predsedníčka bulharského národného zhromaždenia Tsetska Tsacheva, zástupci jednotlivých politických strán, spoločenských, kultúrnych a vzdelávacích inštitúcií. Zo zahraničných zastúpení medzi prvými kládli vence k pamätníku Matky Bulharska zástupci Vietnamu a Ruska. Je smutné, že tak slovenské ako aj české veľvyslanectvo v Sofii sa nijakým spôsobom nezúčastnilo na pripomenutí si najdôležitejšej udalosti štátu, s ktorým sme mali ani nie v tak dávnej minulosti priateľské ba priam bratské vzťahy. Poslanie venca, kytice či aspoň zdravice by bolo gestom slušnosti, zastrel by sa tak dojem, že naša orientácia v medzinárodných vzťahoch je už, bohužiaľ, nasmerovaná niekam inam.
Okrem Carevca je historickou dominantou mesta aj hora Trapezica. O nej sa dnes predpokladá, že tu v 12. storočí bolo rodinné sídlo bulharských bojarov Teodora a Assena, ktorí v roku 1186 v Tarnovgrade podnietili povstanie proti byzantskej nadvláde. Za čo len trocha lepšieho počasia vidno, ako sa po Trapezici hmýria drobné, pestré mravce. Sú to dobrovoľníci, ktorí v rámci rôznych dobrovoľníckych akcií na Trapezici už zopár rokov vykonávajú archeologický prieskum, lebo financií z oficiálnych zdrojov, ako ináč, je nedostatok. Predpokladá sa, že historické nálezy na Trapezici by mohli byť ešte staršie ako na mohutnejšom a lepšie udržiavanom Carevci.
Do tretice všetko dobré, ako tvrdí jedno z našich prísloví. Platí aj vo Velikom Tarnove, lebo na treťom kopci, ktorý dominuje mestu, na Svetej Gore, má sídlo Univerzita sv. Cyrila a Metoda. Je to jedna z najprestížnejších bulharských univerzít, ktorá bola založená v roku 1963 ako pedagogický inštitút. Zároveň sa univerzita hlási k prastarým tradíciam vzdelanosti v Bulharsku. Univerzita svätého Cyrila a Metoda nadväzuje totiž na tradície literárnej školy, ktorú v roku 1371 v Tarnovgrade založil patriarcha svätý Euthimius. Tento asketický svätec je dodnes opradený viacerými legendami, tie však patria ku každému správnemu mestu a miestu. Podľa jednej z legiend patriarcha Euthimius v roku 1393, keď Tarnovgrad padol do rúk Turkom, skrýval ľudí pred prenasledovaním a ako posledná autorita hájil bulharskú pravoslávnu vieru a bulharský štát. Tureckí mocipáni ho napokon chytili, uväznili a odsúdili na trest smrti sťatím. Avšak vo chvíli, keď kat pozdvihol meč, aby vykonal rozsudok, ruka mu skamenela a meč z nej vypadol. Turci, ako väčšina Orientálcov, sú poverčiví, zaraz uverili, že Alah či patriarchov Boh si nepraje tento trest a trest smrti nahradili Euthimiovi doživotným väzením.
Univerzita aj mesto sú bezpochyby dodnes pod ochranou tohto mocného svätca. Pred vstupom do areálu univerzity a zároveň na okraji brala Svetej Gory, z ktorej sa za slnečného počasia ponúka nádherný výhľad na mesto, stojí obrovská, vari desaťmetrová socha svätého Euthimia. Scenéria tak trocha pripomína Rio de Janiero so žehnajúcim Kristom. Aj patriarcha Euthimius má pozdvihnuté obe ruky a žehná mestu. No povráva sa aj, že ak okolo svätca prejde panna, svätcovi ruky poklesnú, aby požehnal dotyčnú. Štipľavé jazyky nezabudnú ešte poznamenať, že napriek vysokej frekvencii mládeže navôkol a teda bulharských aj cudzokrajných krásavíc, zatiaľ sa takýto zázrak ešte neudial.
Veliko Tarnovo- Mekka študentov
Apropos, keď spomínam študentov, tými sa Veliko Tarnovo doslova hmýri. Menšia časť vysokoškolskej mládeže študuje na vojenskej akadémii Vasila Levského a väčšia, približne šťrnásťtisíc študentov, medzi nimi aj veľa zahraničných, na ôsmych fakultách Univerzity sv. Cyrila a Metoda. Je zaujímavé, že okrem bežných katedier na univerzite pracuje šesťnásť centier pre štúdium jazyka a kultúry cudzích národov, medzi nimi centrá polonistiky, arabistiky, amerikanistiky, rusistiky, japonského jazyka a kultúry, hispanistiky a ďalších, no je tu aj silné medzinárodné centrum bulharistiky. V tomto centre od 80. rokov 20. storočia doteraz študovalo bulharský jazyk a kultúru viac ako tridsaťtisíc študentov z celého sveta. Na Velikotarnovskej univerzite svätých Cyrila a Metoda študuje každý rok veľa zahraničných študentov z celej Európy aj v rámci vzdelávacích programov EU, v tomto akademickom roku je to viac ako šesťdesiat. Je zaujímavé, že hoci sa zahraniční študenti stretávajú v Tarnove, či v Bulharsku celkove, určite s chudobnejšími životnými pomermi ako v domovine, predsa mnohí z nich hľadajú príležitosť, ako si tu študijný pobyt predĺžiť alebo sa do Tarnova vrátiť.
Mesto Veliko Tarnovo má možno nižšiu úroveň infraštruktúry, na akú sme zvyknutí my, no nesporne ho obklopuje osobité čaro, ktorého základnými prvkami sú historické pamiatky a srdeční ľudia s akousi historicky zakódovanou vyššou mierou životnej odolnosti. Pôvab a osobitný ráz Tarnova upútal viacerých skvelých bulharských spisovateľov, napríklad Jordana Jovkova, Kalčeva, no najmä skvelého novelistu Emilyana Staneva, ktorý priamo z Tarnova pochádzal. Stanev svojmu rodnému mestu postavil literárny pomník v skvelej novele Tarnovská princezná, ktorú do slovenčiny umne preložil a nám sprostredkoval zanietený, dnes už nebohý bulharista, básnik a prekladateľ Ján Koška.
Na tomto mieste sa mi žiada dodať, ako som sa dostala k čítaniu bulharskej literatúry. Večer pred odchodom z Velikého Tarnova som sa zoznámila pri kostole sv. Juraja, ktorý v 17. storočí dali postaviť manželia Paraskevovci, s občasným kurátorom tohto polorozpadnutého kostolíka obkoleseného viničom. Na záver nášho rozhovoru (v ruštine; pred návštevou vnútrozemia Bulharska vrele odporúčam oprášiť si znalosti ruštiny, minimálne stredná generácia hovorí týmto jazykom perfektne, dotyčný pán určite lepšie ako ja…) sa ma kurátor, ktorý pracuje aj ako občasný novinár, spýtal, ktorých bulharských básnikov a prozaikov poznám. S hanbou som musela priznať, že žiadneho. Zato on mi vymenoval aspoň desiatku starších i novších slovenských básnikov, ktorých prečítal, medzi nimi Válka, Mihálika, Solivajsovú, atď. Všetko zlé je na niečo dobré, vďaka neznámemu, na začiatku možno trocha odmeranému ochrancovi, sa mi otvorili dvere do sveta skvelej bulharskej literatúry. Odporúčam každému, aby vstúpil…
Bulharsko patrí nesporne k chudobnejším krajinám Európy, no obyvatelia tejto častokrát a ťažko skúšanej krajiny, ako je to na Balkáne pomerne bežné, sú hrdí na svoju históriu a štátnosť. S formovaním bulharského štátu je neoddeliteľne späté mesto Veliko Tarnovo. Kedysi Tarnovgrad, mesto cárov, jedno z najstarších a najsvojráznejších miest krajiny, leží na Tarnovskej planine v severnej časti stredného Bulharska, vzdialené od hlavného mesta Sofie približne dvestopäťdesiat kilometrov. Od nepamäti, či od kedy tak môže konštatovať súčasná archeológia, si na území dnešného mesta v povodí rieky Jantry ľudia zakladali svoje obydlia. Mestu dominuje okrem spomínanej rieky majestátna pevnosť Carevec. Už názov naznačuje, že tu mali svojho času sídlo bulharskí cári.
V meste na troch kopcoch je zakliata história Bulharska
Návštevník Velikeho Tarnova si rýchle uvedomí, že menej ako v iných mestách chodí po rovine a že mestu vlastne dominujú tri kopce: Carevec, Trapezica a Sveta Gora. Tieto mestské kopce sú aj dnes sčasti pokryté lesnatým porastom. Spája a zároveň ich oddeľuje rieka Jantra; toto slovo v jazyku Trákov značí rýchle plynúca. Možno to tak bolo v minulosti, no dnes je Jantra, aspoň na území Tarnova, skôr široký, lenivo tečúci a zarastený tok. Kopce Carevec, Trapezica a Sveta Gora špecificky modelujú mesto, sú jeho súčasťou, no zároveň existujú akoby samy pre seba.
Klenotom Velikeho Tarnova a cieľom vari každého návštevníka, ktorý zavíta do mesta, je dobre zrekonštruovaná pevnosť Carevec, postavená na rovnomennom kopci. Mimochodom, v cestovných bedekroch som našla zmienku, že za rekonštrukciu Carevca Bulhari vďačia Sovietskej armáde. Celkom ma táto myšlienka zaujala a tak som sa spýtala niekoľkých Tarnovčanov, či je to naozaj tak. Všetci, ako sa vraví „do jedného muža“, túto myšlienku odmietli a rozhodne mi tvrdili, že Carevec dala opraviť bulharská vláda. Pravda, ešte za socializmu…
Rozložitú pevnosť, ktorej vysunuté veže stoja aj na postranných menších kopčekoch, a ktorá v časoch svojho rozkvetu bola samostatným mestom pre viac ako päťtisíc ľudí, začali stavať ešte v šiestom storočí nášho letopočtu Rimania. Ďalší dobyvatelia a zároveň obyvatelia Tarnova pevnosť zveľaďovali a rozširovali ako útočište v nebezpečných časoch. Všetci, pravda, okrem Turkov, ktorí Carevec zničili. Za osmanskej éry mohlo Bulharsko totiž len stagnovať. Turci dokonca nepovoľovali stavať ani kostoly s vežami, živou výčitkou tých čias je prekrásny kostol Nanebovzatia Pána zo 17. storočia v blízkom Arbanasi, ktorý v dôsledku drakonických opatrení osmanskej nadvlády vyzerá zvonka ako obrovská stodola.
Pevnosť Carevec bola v časoch druhého bulharského cárstva (1185–1393) sídlom bulharských cárov a mesto Veliko Tarnovo alias Tarnovgrad (tak nazvaný do roku 1879) hlavným mestom ríše. Vzhľadom nato, akú úlohu malo mesto v minulosti krajiny, je len pochopiteľné, že keď ruská armáda pod vedením generála Gurka oslobodila Tarnovgrad a krajinu spod takmer päťstoročného tureckého jarma, práve tu v roku 1879 spísali bulharskú ústavu a napokon dňa 22. septembra 1908 presne na poludnie vo Velikom Tarnove aj vyhlásili nezávislosť Bulharska. Ferdinand I. Coburg, ktorý je spätý aj so Slovenskom, bol v tento deň ustanovený v tarnovskom Kostole štyridsiatich mučeníkov za bulharského cára.
Oslavy vyhlásenia nezávislosti Bulharska
Osobne som sa zúčastnila na oslavách vyhlásenia nezávislosti Bulharska v septembri minulého roku. Ich organizácia, priebeh a vyjadrenie hrdosti na bulharskú štátnosť zanechali vo mne hlboký dojem. Slávnosti sa začali liturgiou v Kostole štyridsiatich mučeníkov, ktorú slávil velikotarnovský metropolita Grigorij spolu s ďalšími piatimi kňazmi.
Keď som sa pred deviatou hodinou rannou ponáhľala zo svojho hotela na Stambolovej ulici (Stefan Stambolov bol významný bulharský politik, básnik a novinár 19. storočia, aj predseda vlády) na slávnostnú liturgiu, po drevenom vstupnom moste do pevnosti Carevec už pochodovala čata bulharských vojakov. Doteraz mám pred očami, ako slnkom prežiareným vzduchom odletúvali ívery z drevených podvalov, po ktorých vojaci vykračovali.
Novozrekonštruovaný chrám štyridsiatich mučeníkov je pamätným miestom pre Bulharov. Nielen chrám no aj celý areál je perfektne zrekonštruovaný a udržiavaný. V okolí kostola sú pochovaní viacerí bulharskí cári a členovia asenovskej cárskej rodiny. Takmer všetci návštevníci sa zastavujú pri sivom ploskom kameni, na ktorom sú vymenovaní v chronologickom poradí všetci cháni, cári a vôbec akíkoľvek panovníci, ktorí sa objavili v histórii Bulharska. V samotnom kostole je pochovaný srbský národný svätec Sáva a bulharskí svätci. Kostol štyridsiatich mučeníkov dostal meno už v 13. storočí od cára Ivana Asena II. ako upomienku na víťazstvo nad byzantským despotom Teodorom v deň mučeníkov (2. marec).
Slávnostnej liturgie sa zúčastnili predstavitelia Velikého Tarnova a družobného mesta Gabrova, tí aj zaplnili neveľký chrám. Civilov bolo možné porátať na prstoch dvoch rúk. Vari aj preto, ako mi naznačili niektorí Tarnovčania, že Bulhari za socializmu odvykli pravidelným návštevám chrámov, chodia sa do kostola väčšinou len sobášiť a krstiť deti, no a v nových časoch sú naplno zamestnaní inými, existenčnými záležitosťami. Liturgiu precítene dopĺňali spevy štyroch spevákov (bez organu alebo iného hudobného nástroja, pravoslávie neuznáva používanie hudobných nástrojov počas bohoslužieb). Na záver, ešte v chráme, bola slávnostne prečítaná pôvodna deklarácia vyhlásenia nezávislosti Bulharska. Tento dokument, mimochodom, čítali potom počas osláv ešte trikrát. Najskôr pred spomínaným chrámom, kde už okrem vojenskej jednotky a ďalších oficiálnych predstaviteľov bolo aj pomerne veľa občanov a potom ešte v rámci pokračujúcich oficiálnych osláv v priestoroch cárskeho paláca na Carevci a naposledy na večernom zhromaždení na námestí Cára Asena pod Carevcom.
Najdojímavejšia chvíľa nastala práve na večernom zhromaždení, keď metropolita Grigorij vyzval prítomných, aby sa pomodlili za Bulharsko. Celé zhromaždenie, včítane oficiálnych predstaviteľov, pokľaklo a zostalo v tichom rozjímaní niekoľko chvíľ. Večerná slávnosť, kde udávala ráz najmä armáda, sa skončila ohňostrojom a veľkolepou audiovizuálnou show z pevnosti Carevec (mimochodom, jeden z jej spolutvorcov pochádza z Českej republiky). Priam dojímalo, že na oslavách vyhlásenia nezávislosti sa zúčastnilo veľmi veľa ľudí, aj mladých, hoci sviatok padol na nedeľu. Slávnosť snímala oficiálna bulharská štátna televízia a rádio. Z bulharských štátnych predstaviteľov bola prítomná predsedníčka bulharského národného zhromaždenia Tsetska Tsacheva, zástupci jednotlivých politických strán, spoločenských, kultúrnych a vzdelávacích inštitúcií. Zo zahraničných zastúpení medzi prvými kládli vence k pamätníku Matky Bulharska zástupci Vietnamu a Ruska. Je smutné, že tak slovenské ako aj české veľvyslanectvo v Sofii sa nijakým spôsobom nezúčastnilo na pripomenutí si najdôležitejšej udalosti štátu, s ktorým sme mali ani nie v tak dávnej minulosti priateľské ba priam bratské vzťahy. Poslanie venca, kytice či aspoň zdravice by bolo gestom slušnosti, zastrel by sa tak dojem, že naša orientácia v medzinárodných vzťahoch je už, bohužiaľ, nasmerovaná niekam inam.
Okrem Carevca je historickou dominantou mesta aj hora Trapezica. O nej sa dnes predpokladá, že tu v 12. storočí bolo rodinné sídlo bulharských bojarov Teodora a Assena, ktorí v roku 1186 v Tarnovgrade podnietili povstanie proti byzantskej nadvláde. Za čo len trocha lepšieho počasia vidno, ako sa po Trapezici hmýria drobné, pestré mravce. Sú to dobrovoľníci, ktorí v rámci rôznych dobrovoľníckych akcií na Trapezici už zopár rokov vykonávajú archeologický prieskum, lebo financií z oficiálnych zdrojov, ako ináč, je nedostatok. Predpokladá sa, že historické nálezy na Trapezici by mohli byť ešte staršie ako na mohutnejšom a lepšie udržiavanom Carevci.
Do tretice všetko dobré, ako tvrdí jedno z našich prísloví. Platí aj vo Velikom Tarnove, lebo na treťom kopci, ktorý dominuje mestu, na Svetej Gore, má sídlo Univerzita sv. Cyrila a Metoda. Je to jedna z najprestížnejších bulharských univerzít, ktorá bola založená v roku 1963 ako pedagogický inštitút. Zároveň sa univerzita hlási k prastarým tradíciam vzdelanosti v Bulharsku. Univerzita svätého Cyrila a Metoda nadväzuje totiž na tradície literárnej školy, ktorú v roku 1371 v Tarnovgrade založil patriarcha svätý Euthimius. Tento asketický svätec je dodnes opradený viacerými legendami, tie však patria ku každému správnemu mestu a miestu. Podľa jednej z legiend patriarcha Euthimius v roku 1393, keď Tarnovgrad padol do rúk Turkom, skrýval ľudí pred prenasledovaním a ako posledná autorita hájil bulharskú pravoslávnu vieru a bulharský štát. Tureckí mocipáni ho napokon chytili, uväznili a odsúdili na trest smrti sťatím. Avšak vo chvíli, keď kat pozdvihol meč, aby vykonal rozsudok, ruka mu skamenela a meč z nej vypadol. Turci, ako väčšina Orientálcov, sú poverčiví, zaraz uverili, že Alah či patriarchov Boh si nepraje tento trest a trest smrti nahradili Euthimiovi doživotným väzením.
Univerzita aj mesto sú bezpochyby dodnes pod ochranou tohto mocného svätca. Pred vstupom do areálu univerzity a zároveň na okraji brala Svetej Gory, z ktorej sa za slnečného počasia ponúka nádherný výhľad na mesto, stojí obrovská, vari desaťmetrová socha svätého Euthimia. Scenéria tak trocha pripomína Rio de Janiero so žehnajúcim Kristom. Aj patriarcha Euthimius má pozdvihnuté obe ruky a žehná mestu. No povráva sa aj, že ak okolo svätca prejde panna, svätcovi ruky poklesnú, aby požehnal dotyčnú. Štipľavé jazyky nezabudnú ešte poznamenať, že napriek vysokej frekvencii mládeže navôkol a teda bulharských aj cudzokrajných krásavíc, zatiaľ sa takýto zázrak ešte neudial.
Veliko Tarnovo- Mekka študentov
Apropos, keď spomínam študentov, tými sa Veliko Tarnovo doslova hmýri. Menšia časť vysokoškolskej mládeže študuje na vojenskej akadémii Vasila Levského a väčšia, približne šťrnásťtisíc študentov, medzi nimi aj veľa zahraničných, na ôsmych fakultách Univerzity sv. Cyrila a Metoda. Je zaujímavé, že okrem bežných katedier na univerzite pracuje šesťnásť centier pre štúdium jazyka a kultúry cudzích národov, medzi nimi centrá polonistiky, arabistiky, amerikanistiky, rusistiky, japonského jazyka a kultúry, hispanistiky a ďalších, no je tu aj silné medzinárodné centrum bulharistiky. V tomto centre od 80. rokov 20. storočia doteraz študovalo bulharský jazyk a kultúru viac ako tridsaťtisíc študentov z celého sveta. Na Velikotarnovskej univerzite svätých Cyrila a Metoda študuje každý rok veľa zahraničných študentov z celej Európy aj v rámci vzdelávacích programov EU, v tomto akademickom roku je to viac ako šesťdesiat. Je zaujímavé, že hoci sa zahraniční študenti stretávajú v Tarnove, či v Bulharsku celkove, určite s chudobnejšími životnými pomermi ako v domovine, predsa mnohí z nich hľadajú príležitosť, ako si tu študijný pobyt predĺžiť alebo sa do Tarnova vrátiť.
Mesto Veliko Tarnovo má možno nižšiu úroveň infraštruktúry, na akú sme zvyknutí my, no nesporne ho obklopuje osobité čaro, ktorého základnými prvkami sú historické pamiatky a srdeční ľudia s akousi historicky zakódovanou vyššou mierou životnej odolnosti. Pôvab a osobitný ráz Tarnova upútal viacerých skvelých bulharských spisovateľov, napríklad Jordana Jovkova, Kalčeva, no najmä skvelého novelistu Emilyana Staneva, ktorý priamo z Tarnova pochádzal. Stanev svojmu rodnému mestu postavil literárny pomník v skvelej novele Tarnovská princezná, ktorú do slovenčiny umne preložil a nám sprostredkoval zanietený, dnes už nebohý bulharista, básnik a prekladateľ Ján Koška.
Na tomto mieste sa mi žiada dodať, ako som sa dostala k čítaniu bulharskej literatúry. Večer pred odchodom z Velikého Tarnova som sa zoznámila pri kostole sv. Juraja, ktorý v 17. storočí dali postaviť manželia Paraskevovci, s občasným kurátorom tohto polorozpadnutého kostolíka obkoleseného viničom. Na záver nášho rozhovoru (v ruštine; pred návštevou vnútrozemia Bulharska vrele odporúčam oprášiť si znalosti ruštiny, minimálne stredná generácia hovorí týmto jazykom perfektne, dotyčný pán určite lepšie ako ja…) sa ma kurátor, ktorý pracuje aj ako občasný novinár, spýtal, ktorých bulharských básnikov a prozaikov poznám. S hanbou som musela priznať, že žiadneho. Zato on mi vymenoval aspoň desiatku starších i novších slovenských básnikov, ktorých prečítal, medzi nimi Válka, Mihálika, Solivajsovú, atď. Všetko zlé je na niečo dobré, vďaka neznámemu, na začiatku možno trocha odmeranému ochrancovi, sa mi otvorili dvere do sveta skvelej bulharskej literatúry. Odporúčam každému, aby vstúpil…
Veliko Tarnovo – kávu varenú na piesku dostať tu
Veliko Tarnovo – pohľad na galériu a pomník Asenov
Oslava vyhlásenia nezávislosti Bulharska – zástupci protitureckého odboja
22. septembra na Carevci
Sme mladí a milujeme Bulharsko!
Sv. Euthimius pred univerzitou sv. Cyrila a Metoda
Veliko Tarnovo – univerzita-prípravy na nový akademicky rok
Veliko Tarnovo – Pomník Matky Bulharsko
Veliko Tarnovo – sv. Cyril a Metod s autorkou, v pozadí rozostavany pravoslávny chrám-súčasť univerzity
Veliko Tarnovo – pevnosť Carevec
Veliko Tarnovo – Trapezica
Veliko Tarnovo – kostol Nanebo vzatia Panny Marie
Veliko Tarnovo – kostol štyridsiatich mučeníkov
Veliko Tarnovo – pevnosť Carevec a pod ním rieka Jantra
Veliko Tarnovo – vnútrajšok kostola štyridsiatich mučeníkov
Velikotarnovský patriarcha Grigorij
Arbenasi – chrám
Arbenasi – kostol
Oslavy vyhlásenia nezávislosti Bulharska na Carevci
První volba pochopitelně padla na památku nejslavnější, magické
vykopávky Chichen Itzá, které se dostaly do nedávna vyhlášeného seznamu
Nové sedmičky divů světa. Ráno jsem nezaváhal a nastavil budík na
nekřesťanskou hodinu a ještě za šera vyrazil. Důvod nebyl ani tak pocit,
že musím být všude první, ale jednak únik před turisty, takže jsem měl
památky k fotografování prakticky bez lidí, a jednak snesitelná
teplota.
Kdo si vyjede do Mexika, především potom do oblasti Cancunu, má v podstatě dvě možnosti – pohodlně se vyvalovat u bazénu (fajnšmekři vědí, že místí moře zase tak dokonalé není) nebo jezdit jako šílenci po památkách. Ti šikovnější volí zlatou střední cestu a střídají den u bazénu, případně bazénového baru, se dnem věnovaným starým Mayům. A i to lze zkusit dvěma způsoby – pohodlně v autobusu naplněným k prasknutí turisty nebo méně pohodlně ve vypůjčeném autě. Na stopování jsem v místním vedru neměl ani pomyšlení.
Ta nejslavnější
První volba pochopitelně padla na památku nejslavnější, magické vykopávky Chichen Itzá, které se dostaly do nedávna vyhlášeného seznamu Nové sedmičky divů světa. Ráno jsem nezaváhal a nastavil budík na nekřesťanskou hodinu a ještě za šera vyrazil. Autem je to nejméně 2 až 3 hodiny, to podle toho, na kterém konci nekonečného řetězu hotelů Cancunu vlastně bydlíme. Načasoval jsem to výtečně, na parkovišti ještě nikdo nebyl a vstupenku jsem kupoval od ještě zívajícího strážce. Důvod nebyl ani tak pocit, že musím být všude první, ale jednak únik před turisty, takže jsem měl památky k fotografování prakticky bez lidí, a jednak snesitelná teplota.
Trocha historie nikoho nezabije
Město bylo založeno někdy kolem 5. století, pro dnešní stav byly důležitější doby o 200 až 300 let později, kdy vznikl dnešní puucký styl, a čas po invazi Toltéků, s králem jménem Kukulcan (známější v podobě Quetzalcoalt). Název překládaný povětšinou jako „Na okraji studny Itzá“ připomíná dvě posvátné cenote, mimo jiné využívané k lidským obětem pro usmíření bohů deště. Přes opakované snahy vylovit maximum není počet kosterních zbytků nijak mimořádně vysoký.
Největším hitem je samozřejmě schodovitá pyramida Opeřeného hada, kterou milují nejrůznější milovníci tajemství či kouzel s čísly. Pyramida má na každé straně schodiště s 91 schody, a když přičteme poslední sokl nahoře, dostaneme počet dnů v roce. O záhadu je postaráno. Zajímavější je spíše to, že celá stavba je orientována tak, že při západu slunce o jarní rovnodennosti se zdá, že se po boku pyramidy plazí had. To sem v tomto období celkem pochopitelně přitahuje tisíce nadšenců. Pokud si pocit mizícího hada chceme zažít na vlastní kůži, musíme ale počítat s tím, že v okolí desítek kilometrů jsou hotýlky přeplněné. Nutno ale připomenout, že pyramid s podobným trikem je na Yucatanu víc.
Já měl ještě to štěstí, že jsem se na pyramidu mohl vyšplhat, dnes je to zakázané. Schody jsou sice rekonstruované, takže na první pohled vypadají méně nebezpečně nežli v Coba. Nicméně i tak je pohled shora jen pro silné nervy a ten, kdo se bojí i na mostě, má o nervový záchvat postaráno.
Nejen jedna pyramida
Celý komplex toho samozřejmě může nabídnout mnohem víc. Já se těšil zejména na hřiště na pelotu, což byla hra na uctění slunce. Cílem bylo dostat míč obručí ve výši 7 metrů, což ve chvíli, kdy se nemohly použít ruce, nemohlo být nic jednoduchého. Navíc se traduje, že jedno z mužstev bylo na konci hry obětováno, někteří tvrdí, že ti co prohráli, jiní naopak jsou přesvědčeni o tom, že právě pro výherce to byla pocta. A třetí se potom dušují, že jde o mýtus. Mně osobně na hřišti poněkud kazila dojem obruč, která vypadá jako ze sádry. Tady myslím zašla rekonstrukce až moc daleko, ostatně podobný pocit jsem měl u řady rekonstruovaných staveb, které archeologové před lety rozebrali do posledního kamene, vyleštili a složili zpátky. Při pohledu na naleštěné stavby jsem mohl jen doufat, že věděli co dělají a neskládali to podle svých představ, jako třeba kdysi na Krétě.
Kolem poledne jsem toho měl tak akorát dost. Když jsem odcházel, proti mně se hrnuly davy turistů, které sem pod tlakem valil turistický pendl. Docela jsem je litoval, po pár krocích z autobusu už byli unavení a upocení, 40 ve stínu dělalo svoji povinnost. Mne čekaly už jen dvě a půl hodiny cesty k hotelovému bazénu.
Kdo si vyjede do Mexika, především potom do oblasti Cancunu, má v podstatě dvě možnosti – pohodlně se vyvalovat u bazénu (fajnšmekři vědí, že místí moře zase tak dokonalé není) nebo jezdit jako šílenci po památkách. Ti šikovnější volí zlatou střední cestu a střídají den u bazénu, případně bazénového baru, se dnem věnovaným starým Mayům. A i to lze zkusit dvěma způsoby – pohodlně v autobusu naplněným k prasknutí turisty nebo méně pohodlně ve vypůjčeném autě. Na stopování jsem v místním vedru neměl ani pomyšlení.
Ta nejslavnější
První volba pochopitelně padla na památku nejslavnější, magické vykopávky Chichen Itzá, které se dostaly do nedávna vyhlášeného seznamu Nové sedmičky divů světa. Ráno jsem nezaváhal a nastavil budík na nekřesťanskou hodinu a ještě za šera vyrazil. Autem je to nejméně 2 až 3 hodiny, to podle toho, na kterém konci nekonečného řetězu hotelů Cancunu vlastně bydlíme. Načasoval jsem to výtečně, na parkovišti ještě nikdo nebyl a vstupenku jsem kupoval od ještě zívajícího strážce. Důvod nebyl ani tak pocit, že musím být všude první, ale jednak únik před turisty, takže jsem měl památky k fotografování prakticky bez lidí, a jednak snesitelná teplota.
Trocha historie nikoho nezabije
Město bylo založeno někdy kolem 5. století, pro dnešní stav byly důležitější doby o 200 až 300 let později, kdy vznikl dnešní puucký styl, a čas po invazi Toltéků, s králem jménem Kukulcan (známější v podobě Quetzalcoalt). Název překládaný povětšinou jako „Na okraji studny Itzá“ připomíná dvě posvátné cenote, mimo jiné využívané k lidským obětem pro usmíření bohů deště. Přes opakované snahy vylovit maximum není počet kosterních zbytků nijak mimořádně vysoký.
Největším hitem je samozřejmě schodovitá pyramida Opeřeného hada, kterou milují nejrůznější milovníci tajemství či kouzel s čísly. Pyramida má na každé straně schodiště s 91 schody, a když přičteme poslední sokl nahoře, dostaneme počet dnů v roce. O záhadu je postaráno. Zajímavější je spíše to, že celá stavba je orientována tak, že při západu slunce o jarní rovnodennosti se zdá, že se po boku pyramidy plazí had. To sem v tomto období celkem pochopitelně přitahuje tisíce nadšenců. Pokud si pocit mizícího hada chceme zažít na vlastní kůži, musíme ale počítat s tím, že v okolí desítek kilometrů jsou hotýlky přeplněné. Nutno ale připomenout, že pyramid s podobným trikem je na Yucatanu víc.
Já měl ještě to štěstí, že jsem se na pyramidu mohl vyšplhat, dnes je to zakázané. Schody jsou sice rekonstruované, takže na první pohled vypadají méně nebezpečně nežli v Coba. Nicméně i tak je pohled shora jen pro silné nervy a ten, kdo se bojí i na mostě, má o nervový záchvat postaráno.
Nejen jedna pyramida
Celý komplex toho samozřejmě může nabídnout mnohem víc. Já se těšil zejména na hřiště na pelotu, což byla hra na uctění slunce. Cílem bylo dostat míč obručí ve výši 7 metrů, což ve chvíli, kdy se nemohly použít ruce, nemohlo být nic jednoduchého. Navíc se traduje, že jedno z mužstev bylo na konci hry obětováno, někteří tvrdí, že ti co prohráli, jiní naopak jsou přesvědčeni o tom, že právě pro výherce to byla pocta. A třetí se potom dušují, že jde o mýtus. Mně osobně na hřišti poněkud kazila dojem obruč, která vypadá jako ze sádry. Tady myslím zašla rekonstrukce až moc daleko, ostatně podobný pocit jsem měl u řady rekonstruovaných staveb, které archeologové před lety rozebrali do posledního kamene, vyleštili a složili zpátky. Při pohledu na naleštěné stavby jsem mohl jen doufat, že věděli co dělají a neskládali to podle svých představ, jako třeba kdysi na Krétě.
Kolem poledne jsem toho měl tak akorát dost. Když jsem odcházel, proti mně se hrnuly davy turistů, které sem pod tlakem valil turistický pendl. Docela jsem je litoval, po pár krocích z autobusu už byli unavení a upocení, 40 ve stínu dělalo svoji povinnost. Mne čekaly už jen dvě a půl hodiny cesty k hotelovému bazénu.
Říká se, že kdo neprošel touto nejznámější barcelonskou promenádou,
pěší komunikací mezi mořem a centrem, a nepobyl zde aspoň 5 hodin
jako by ani nebyl v Barceloně. Ulice je uznána za hlavní turistickou
tepnu historického centra. Vede od pobřeží moře A končí na hlavním
barcelonském náměstí Plaza de Catalunya.
Říká se, že kdo neprošel touto nejznámější barcelonskou promenádou, pěší komunikací mezi mořem a centrem, a nepobyl zde aspoň 5 hodin jako by ani nebyl v Barceloně. Ulice je uznána za hlavní turistickou tepnu historického centra. Vede od pobřeží moře, tzv. olympijského přístavu, kde stojí majestátní Kolumbův sloup (Mirador de Colom), socha, která ukazuje k moři, a protíná staré čtvrti La Ciutat vella, Barri Gotic (gotická čtvrť, která má středověká náměstí) a arabskou čtvrť El Raval . Skončí na hlavním barcelonském náměstí Plaza de Catalunya. Kolumbův sloup připomíná návrat slavného mořeplavce do Španělska po objevení Ameriky. Monument Kryštofa Kolumba je vysoký 80 metrů a byl vztyčen roku 1888. Můžete se projít po Náměstí Place del Rei, jemuž vévodí královský palác Palau Reial ze 14. století. V paláci se nachází Saló del Tinell, kde Ferdinand II. Aragonský a Isabel I. Kastilská přivítali Kolumba po jeho návratu z amerického kontinentu (1492).
{{reklama()}}
Po obou stranách ulice La Rambla naleznete spoustu pouličních umělců, vystavovatelů i malířů obrázků. Je zde mnoho portrétních malířů jako na Karlově mostě a nechybí ani karikaturisté. Není nouze o hudebníky a tanečníky. Nevšední ráz dají ulici také mnohé živé sochy. Mezi sochami letošního léta nás nejvíce zaujal zlatočerný pán v cylindru, muž sedící ve vzduchoprázdnu. Nohu přes nohu. Na fígl jak se do polohy dostal a v ní udržel jsme ani po usilovném přemýšlení nepřišli. Dceru zaujal Sweeney Todd, který ji svými mnohými dlouhými a špičatými nůžkami doslova obklíčil, že se nebylo kam pohnout. Všechny dámy okouzlil nabělený pán na záchodku s cylindrem a frakem, který si nedbale přehazoval vně a mezi nožky, přičemž stihnul udržet v ruce denní tisk. Mně se nejvíce líbil starší manželský pár natřený keramickou hlínou, dáma měla v ruce růžovou růži a pán jí líbal ruku. Mylím, když v sedě vydrželi takto hodiny, museli mít pěkné bolesti zad za těch pár mincí na dece v misce. No živit se dá všelijak.
Ulice je plná hotelů, restaurací a kaváren, rychlého očerstvení a hlavně turistů. Část nejblíže přístavu je umělecká, další květinová, přímo zaplavená stánkaři s množstvím kvetoucích květin v květináčích i řezaných a vázaných do nádherných kytic léta. Zaběhnout se odtud dá do velkých trhů se zeleninou a ovocem rozsahů nebývalých. Nás nadchly tácky s velkým množstvím různého omytého ovoce, že člověk zobnul od každého něco, což by mohlo inspirovat i naše světem neprotřelé zelináře. V parnu a horku uprostřed velkoměsta nebylo nad tam prodávané ledové tříště s příchutí kiwi, manga, jahod, pomeranče nebo melounu či další příchutě, které jsme už neochutnali. Další část ulice je zaslíbena ptáčkům, v mnoha klecích jsou desítky papoušků, kanárků, andulek, radost pro děti.
Na východ od La Rambly leží prastará gotická čtvrť. Tato část města je považována za unikát. Nechte na sebe dýchat středověk ze spletitých uliček. Prohlédněte si staré domy a kamenné městské paláce, nádvoří, velmi staré kostely, kaple, uzounké uličky, malé obchůdky i kavárničky. Nepřehlédnete věž velké barcelonské Katedrály na Placa del Rei. Nedaleko ní najdete i hlavní turistické informace u Palau de la Generalitat. Známou ulicí je carrer Montcada, kde leží historická nemocnice Hospital de la Santa Creu, kláštery Sant Pau del Camp a Santa Maria de Pedralbes.
Západně od turistické třídy La Rambla žije islámská čtvrť El Raval. Mění se kolorit, šaty obyvatel a ulice. Turistů je tady také požehnaně a přes den bezpečno. Na konci La Rambly směrem k moři nedaleko Kolumbova sloupu se nachází Museum Marítim, námořní muzeum. Je v něm vidět historie španělského námořnictví. Zaujme Vás obrovské množství modelů lodí všech měřítek, tak i opravdové lodě, jimž dominuje obrovská historická veslice zabírající kolem třetiny plochy musea. Jsou zde ukázky oblečení a námořní kultury, nabízí i pohledy nebo vejití do jednotlivých kajut, , střílen i do podpalubního skladu.
Po celé ulici nepřehlédnete sólové houslisty, harmonikáře, žongléry, spousty stánků se suvenýry, chaos, hluk, show a komprimovaný život 24 hodin denně.
Říká se, že kdo neprošel touto nejznámější barcelonskou promenádou, pěší komunikací mezi mořem a centrem, a nepobyl zde aspoň 5 hodin jako by ani nebyl v Barceloně. Ulice je uznána za hlavní turistickou tepnu historického centra. Vede od pobřeží moře, tzv. olympijského přístavu, kde stojí majestátní Kolumbův sloup (Mirador de Colom), socha, která ukazuje k moři, a protíná staré čtvrti La Ciutat vella, Barri Gotic (gotická čtvrť, která má středověká náměstí) a arabskou čtvrť El Raval . Skončí na hlavním barcelonském náměstí Plaza de Catalunya. Kolumbův sloup připomíná návrat slavného mořeplavce do Španělska po objevení Ameriky. Monument Kryštofa Kolumba je vysoký 80 metrů a byl vztyčen roku 1888. Můžete se projít po Náměstí Place del Rei, jemuž vévodí královský palác Palau Reial ze 14. století. V paláci se nachází Saló del Tinell, kde Ferdinand II. Aragonský a Isabel I. Kastilská přivítali Kolumba po jeho návratu z amerického kontinentu (1492).
{{reklama()}}
Po obou stranách ulice La Rambla naleznete spoustu pouličních umělců, vystavovatelů i malířů obrázků. Je zde mnoho portrétních malířů jako na Karlově mostě a nechybí ani karikaturisté. Není nouze o hudebníky a tanečníky. Nevšední ráz dají ulici také mnohé živé sochy. Mezi sochami letošního léta nás nejvíce zaujal zlatočerný pán v cylindru, muž sedící ve vzduchoprázdnu. Nohu přes nohu. Na fígl jak se do polohy dostal a v ní udržel jsme ani po usilovném přemýšlení nepřišli. Dceru zaujal Sweeney Todd, který ji svými mnohými dlouhými a špičatými nůžkami doslova obklíčil, že se nebylo kam pohnout. Všechny dámy okouzlil nabělený pán na záchodku s cylindrem a frakem, který si nedbale přehazoval vně a mezi nožky, přičemž stihnul udržet v ruce denní tisk. Mně se nejvíce líbil starší manželský pár natřený keramickou hlínou, dáma měla v ruce růžovou růži a pán jí líbal ruku. Mylím, když v sedě vydrželi takto hodiny, museli mít pěkné bolesti zad za těch pár mincí na dece v misce. No živit se dá všelijak.
Ulice je plná hotelů, restaurací a kaváren, rychlého očerstvení a hlavně turistů. Část nejblíže přístavu je umělecká, další květinová, přímo zaplavená stánkaři s množstvím kvetoucích květin v květináčích i řezaných a vázaných do nádherných kytic léta. Zaběhnout se odtud dá do velkých trhů se zeleninou a ovocem rozsahů nebývalých. Nás nadchly tácky s velkým množstvím různého omytého ovoce, že člověk zobnul od každého něco, což by mohlo inspirovat i naše světem neprotřelé zelináře. V parnu a horku uprostřed velkoměsta nebylo nad tam prodávané ledové tříště s příchutí kiwi, manga, jahod, pomeranče nebo melounu či další příchutě, které jsme už neochutnali. Další část ulice je zaslíbena ptáčkům, v mnoha klecích jsou desítky papoušků, kanárků, andulek, radost pro děti.
Na východ od La Rambly leží prastará gotická čtvrť. Tato část města je považována za unikát. Nechte na sebe dýchat středověk ze spletitých uliček. Prohlédněte si staré domy a kamenné městské paláce, nádvoří, velmi staré kostely, kaple, uzounké uličky, malé obchůdky i kavárničky. Nepřehlédnete věž velké barcelonské Katedrály na Placa del Rei. Nedaleko ní najdete i hlavní turistické informace u Palau de la Generalitat. Známou ulicí je carrer Montcada, kde leží historická nemocnice Hospital de la Santa Creu, kláštery Sant Pau del Camp a Santa Maria de Pedralbes.
Západně od turistické třídy La Rambla žije islámská čtvrť El Raval. Mění se kolorit, šaty obyvatel a ulice. Turistů je tady také požehnaně a přes den bezpečno. Na konci La Rambly směrem k moři nedaleko Kolumbova sloupu se nachází Museum Marítim, námořní muzeum. Je v něm vidět historie španělského námořnictví. Zaujme Vás obrovské množství modelů lodí všech měřítek, tak i opravdové lodě, jimž dominuje obrovská historická veslice zabírající kolem třetiny plochy musea. Jsou zde ukázky oblečení a námořní kultury, nabízí i pohledy nebo vejití do jednotlivých kajut, , střílen i do podpalubního skladu.
Po celé ulici nepřehlédnete sólové houslisty, harmonikáře, žongléry, spousty stánků se suvenýry, chaos, hluk, show a komprimovaný život 24 hodin denně.
Mnozí z vás jistě už někdy byli v Barceloně a mnozí znají
alespoň zběžně dílo výše jmenovaného. Mnohým z vás jistě
vyrazila dech stavba stále nedostavěné katedrály Sagrada Família, která
má být dokončena roku 2026, což je 100 let po smrti svého tvůrce.
Zkusme si říci něco o životě a díle tohoto vskutku originálního
architekta a pak se projít Barcelonou po jeho dodnes blýskavých klenotech
města.
Mnozí z vás jistě už někdy byli v Barceloně a mnozí znají alespoň zběžně dílo výše jmenovaného. Mnohým z vás jistě vyrazila dech stavba stále nedostavěné katedrály Sagrada Família, která má být dokončena roku 2026, což je 100 let po smrti svého tvůrce. Zkusme si říci něco o životě a díle tohoto vskutku originálního architekta a pak se projít Barcelonou po jeho dodnes blýskavých klenotech města.
Málokdo ví, že Antonio Gaudí se narodil jako páté dítě kováři Francescovi Gaudímu a Antonii Cornetové v červnu 1852 v Reusu . Do Barcelony se dostal až roku 1869, když sem přijel s bratrem na studia. Měl za sebou nesnadné dětství plné nemocí, zejména plicních infekcí, ze kterých vzešla vleklá revmatická artritida. Po té co vystudoval přírodovědeckou fakultu dokončil ještě roku 1878 architekturu. Stal se významným představitelem secese do níž přenesl prvky své osobnosti, především lásku k přírodě. Mnozí ho nazývali bláznem. Byl vegetarián, samotář, snílek, zbožňoval geometrii, uctíval stromy, byl pracant až dříč, filantrop, který se od roku 1914 až do své smrti 1926 sám daroval stavbě Sagrada Familia. Jeho posledním přáním bylo, aby stavba byla dokončena pouze z darů a tak se staví až dodnes.
{{reklama()}}
Díky jeho modernistickému pojetí a originálním motivům z živé přírody s kapkou osobitého španělského orientu, který se promítá v zářivých a výrazných kombinacích barev, jsou dnes Gaudího stavby pro Barcelonu totéž, co pro Prahu Karlův most nebo Pražský hrad. Žádný turista nemůže minout alespoň ty, které jsou dnes turisticky přístupné. Řadu staveb lze pozorovat jen zvenčí, protože v nich dodnes žijí potomci původních vlastníků. Do výčtu Gaudího nepřehlédnutelné architektury patří: Fanals Pl. Reial (1878–1879), Casa Vicens (1878–1885), Finca Güell (1884–1887), Teresines (1888–1890), Palau Güell (1886–1891), Sagrada Família (1884–1926), Bellesguard (1900–1902), Casa Calvet (1898–1904), Casa Battló (1904–1906), Parc Güell (1900–1914), Casa Milà – La Pedrera (1906–1910), Colònia Güell (1898–1915). Více se rozepíšu jen o těch nejlépe přístupných, které dodají městu jeho pravý kolorit.
Barcelonu jsem po několikáté navštívila letos v červenci a nejdéle jsem se zdržela v Güellově parku. Ten je položen severně od centra Barcelony na svahu hory Turó del Carmel. Dostanete se tam metrem, stanice Vallcarca. Vstup je zdarma.
Park leží vysoko nad Barcelonou, takže z něj jsou překrásné výhledy na město. Je poměrně rozlehlý (17,8 ha). Gaudí zde výrazně pracoval s terénem. Kopce, kde jsou členitě cesty, kolonády pod sloupy, které připomínají stalagnity, promenády, které jsou lemovány sloupy ve tvaru stromů, menší Gaudího stavby, viadukty, kamenná loubí a velké výhledové prostory, terasy lemované mozaikami. Podařilo se zde v plné míře zharmonizovat přírodu s architekturou.
Centrální dominantou je schodiště od hlavní Dračí brány, kde na prvním podlaží drak chrlí vodu, je též celý vykládaný mozaikou. Najdete nad ním tzv. Síň sta sloupů, kde obvykle různí umělci hrají či zpívají pro potěšení turistů. Sloupů je ve skutečnosti 86. Nad sloupy je realizována velká terasa, hlavní vyhlídka na město lemovaná dlouhou linkou k sezení, která je vykládána glazovanými keramickými či skleněnými mozaikami po celém svém obvodu, které se říká nekonečná lavice. Prostor parku byl původně navržen jako zahradní město se 60 parcelami dle zakázky průmyslníka Eusebi Güella, namísto něj se zde realizoval park, protože jediný kdo odkoupil parcely byl průmyslník a architekt. V parku jsou také 2 domy, kde bydlel Eusebi Güell a dům, kde žil katalánský architekt Gaudí. Dnes je zde jeho muzeum.
Ale zpět do centra. Na třídě Passeig de Grácia mezi dalšími secesními domy významných modernistů z počátku 20. století stojí známý dům Casa Batlló, který má přístupné první patro. To patřilo majiteli domu. Možná proto je byt i nejhonosnější a největší rozměrem. V dalších patrech se nachází soukromé byty. Je možno kolem nich vyjít schodištěm osvětleným světlíkem do podkroví a na střešní terasu. Po cestě Vás zaujmou překrásné kachlíky. Na tomto domě Gaudí dovedl k vrcholu své tvarosloví organické architektury. Mnoho prvků napodobuje kus živé přírody. Střecha s keramickými šupinami vypadá jako zvlněný hřbet prehistorického ještěra, schodiště je páteří, lustr obří lastura, zábradlí balkónů vypadají jako ozubená rybí ústa. Vyžívá se jako na jiných stavbách v materiálech jako jsou barevné mozaiky glazovaných kachlů, střepů skel a lakovaného dřeva. Gaudího oblíbené dračí hlavy a fantaskní věžičky najdeme na střeše.
Na křižovatce ulic Passeig de Gràcia a Carrer de Provenca je situován dům Casa Milà, přezdívaný „La Pedrera“. I zde na střeše najdete Gaudího oblíbené dračí hlavy. Navíc i komíny kombinované s vyhlídkami ve tvaru abstraktních zvonic v kontrastu s prvky připomínajícími rytířské helmy. Roku 1984 byla tato masívní a nezdobená stavba připsána do seznamu Světového dědictví UNESCO. Připomíná hladkou přírodní skálu protkanou okny a působí velmi ladně. V domě jsou provozovány výstavní síně s kratšími expozicemi ,kde je vstup zdarma. Kulturní centrum Caixa a část budovy je celoročně zpřístupněna turistům. Prohlídka bez průvodce, s možností audio výkladu vede skrze část přízemí, první patro, podkrovní prostory s expozicí o stavbě budovy až na střechu s vyhlídkou. Zde je možno prohlédnout komíny a vrátit se zpět do prvního patra, kde je umístěn velký obchod se suvenýry.
Největším dílem Gaudího života, které překračuje rámec jedné lidské generace a ve stavbě pokračuje i za našich dní je stavba Chrám Sagrada Família ,česky Chrám smíření zasvěcený Svaté rodině. Autor mu věnoval celý svůj život aniž tušil, že se stane symbolem města a nejstarším staveništěm světa. Chrám je situován mezi dvěma parky severovýchodně od centra mezi ulicemi C. de Provenca a C. de Mallorca. Zastávka metra Sagrada Família je přímo u chrámu a nese jeho jméno.
Chcete se v Barceloně domluvit s místními obyvateli? Zkuste před cestou kurzy španělštiny s Jazykovou školou Elvis.
Stavba byla započata roku 1882 a jejím úkolem bylo podnítit návrat k učení římskokatolické církve. Gaudí převzal projekt roku 1883. Stavba pokračovala pomalu a zdlouhavě. V posledních letech je na tom nejlépe, protože všechno vstupné, které se vybere od tisíců turistů, jde přímo do fondů na její dostavbu a tak můžete vidět jeřáby, které zvedají velké kusy stavebního materiálu vzhůru ke hvězdám. I v červenci za provozu byla stavba plná nejen turistů, ale hlavně stavebních dělníků, kteří v potu tváře realizovali poslední monstrózní svatyni křesťanství. Stavbu bohatou na křesťanské symboly mezi 18 věžemi. Ty reprezentují 12 apoštolů, 4 evangelisty, Panu Marii a ta nejvyšší, která má být doplněna obrovským křížem bude zasvěcena Ježíši Kristu. Věže evangelistů mají mít znaky – sochy, které jsou symboly těchto světců. Tedy sv. Lukáš tu má mít sochu býka, sv. Matouš anděla, sv. Jan orla a sv. Marek lva.
Dnes stojí dostavěná dvě průčelí. Každé má po čtyřech věžích. Jinak jsou odlišná. Průčelí jsou vyzdobena množstvím modernistických až kubizujících soch s biblickými výjevy. Věže obou průčelí jsou přístupné. Nahoru se dostanete výtahem a dolů pěšky. Z obou je výhled na město i na samotnou stavbu, která vykazuje prvky maurské architektury. Dále lze projít vnitřkem stavby po vnitřním obvodu chrámu od jednoho průčelí k druhému. Jsou tak k vidění úplně nové části stavby. Přístupná je i krypta. V sezoně jsou ale fronty tak dlouhé, že kdo jede organizovaně pouze autobusem a na místě má zastávku 20 minut, nemůže prohlídku stačit a chrám může obdivovat pouze zvenčí. I tak určitě stojí za to ho vidět a obejít ze všech stran.
I dnes se stavaři snaží držet původních Gaudího plánů a skic a dostavět tuto velkolepou stavbu v jeho duchu. Mnozí však pochybují o tom, že nedávno dostavěná fasáda, která představuje Kristovo utrpení, je podobná Gaudího stylu a myšlence. Také víme, že Gaudí miloval barvy, zdobení, sklo a keramiku. Kdo ví, zda by stavba zůstala celá přírodní béžová, kdyby ještě byl mezi námi.
Mnozí z vás jistě už někdy byli v Barceloně a mnozí znají alespoň zběžně dílo výše jmenovaného. Mnohým z vás jistě vyrazila dech stavba stále nedostavěné katedrály Sagrada Família, která má být dokončena roku 2026, což je 100 let po smrti svého tvůrce. Zkusme si říci něco o životě a díle tohoto vskutku originálního architekta a pak se projít Barcelonou po jeho dodnes blýskavých klenotech města.
Málokdo ví, že Antonio Gaudí se narodil jako páté dítě kováři Francescovi Gaudímu a Antonii Cornetové v červnu 1852 v Reusu . Do Barcelony se dostal až roku 1869, když sem přijel s bratrem na studia. Měl za sebou nesnadné dětství plné nemocí, zejména plicních infekcí, ze kterých vzešla vleklá revmatická artritida. Po té co vystudoval přírodovědeckou fakultu dokončil ještě roku 1878 architekturu. Stal se významným představitelem secese do níž přenesl prvky své osobnosti, především lásku k přírodě. Mnozí ho nazývali bláznem. Byl vegetarián, samotář, snílek, zbožňoval geometrii, uctíval stromy, byl pracant až dříč, filantrop, který se od roku 1914 až do své smrti 1926 sám daroval stavbě Sagrada Familia. Jeho posledním přáním bylo, aby stavba byla dokončena pouze z darů a tak se staví až dodnes.
{{reklama()}}
Díky jeho modernistickému pojetí a originálním motivům z živé přírody s kapkou osobitého španělského orientu, který se promítá v zářivých a výrazných kombinacích barev, jsou dnes Gaudího stavby pro Barcelonu totéž, co pro Prahu Karlův most nebo Pražský hrad. Žádný turista nemůže minout alespoň ty, které jsou dnes turisticky přístupné. Řadu staveb lze pozorovat jen zvenčí, protože v nich dodnes žijí potomci původních vlastníků. Do výčtu Gaudího nepřehlédnutelné architektury patří: Fanals Pl. Reial (1878–1879), Casa Vicens (1878–1885), Finca Güell (1884–1887), Teresines (1888–1890), Palau Güell (1886–1891), Sagrada Família (1884–1926), Bellesguard (1900–1902), Casa Calvet (1898–1904), Casa Battló (1904–1906), Parc Güell (1900–1914), Casa Milà – La Pedrera (1906–1910), Colònia Güell (1898–1915). Více se rozepíšu jen o těch nejlépe přístupných, které dodají městu jeho pravý kolorit.
Barcelonu jsem po několikáté navštívila letos v červenci a nejdéle jsem se zdržela v Güellově parku. Ten je položen severně od centra Barcelony na svahu hory Turó del Carmel. Dostanete se tam metrem, stanice Vallcarca. Vstup je zdarma.
Park leží vysoko nad Barcelonou, takže z něj jsou překrásné výhledy na město. Je poměrně rozlehlý (17,8 ha). Gaudí zde výrazně pracoval s terénem. Kopce, kde jsou členitě cesty, kolonády pod sloupy, které připomínají stalagnity, promenády, které jsou lemovány sloupy ve tvaru stromů, menší Gaudího stavby, viadukty, kamenná loubí a velké výhledové prostory, terasy lemované mozaikami. Podařilo se zde v plné míře zharmonizovat přírodu s architekturou.
Centrální dominantou je schodiště od hlavní Dračí brány, kde na prvním podlaží drak chrlí vodu, je též celý vykládaný mozaikou. Najdete nad ním tzv. Síň sta sloupů, kde obvykle různí umělci hrají či zpívají pro potěšení turistů. Sloupů je ve skutečnosti 86. Nad sloupy je realizována velká terasa, hlavní vyhlídka na město lemovaná dlouhou linkou k sezení, která je vykládána glazovanými keramickými či skleněnými mozaikami po celém svém obvodu, které se říká nekonečná lavice. Prostor parku byl původně navržen jako zahradní město se 60 parcelami dle zakázky průmyslníka Eusebi Güella, namísto něj se zde realizoval park, protože jediný kdo odkoupil parcely byl průmyslník a architekt. V parku jsou také 2 domy, kde bydlel Eusebi Güell a dům, kde žil katalánský architekt Gaudí. Dnes je zde jeho muzeum.
Ale zpět do centra. Na třídě Passeig de Grácia mezi dalšími secesními domy významných modernistů z počátku 20. století stojí známý dům Casa Batlló, který má přístupné první patro. To patřilo majiteli domu. Možná proto je byt i nejhonosnější a největší rozměrem. V dalších patrech se nachází soukromé byty. Je možno kolem nich vyjít schodištěm osvětleným světlíkem do podkroví a na střešní terasu. Po cestě Vás zaujmou překrásné kachlíky. Na tomto domě Gaudí dovedl k vrcholu své tvarosloví organické architektury. Mnoho prvků napodobuje kus živé přírody. Střecha s keramickými šupinami vypadá jako zvlněný hřbet prehistorického ještěra, schodiště je páteří, lustr obří lastura, zábradlí balkónů vypadají jako ozubená rybí ústa. Vyžívá se jako na jiných stavbách v materiálech jako jsou barevné mozaiky glazovaných kachlů, střepů skel a lakovaného dřeva. Gaudího oblíbené dračí hlavy a fantaskní věžičky najdeme na střeše.
Na křižovatce ulic Passeig de Gràcia a Carrer de Provenca je situován dům Casa Milà, přezdívaný „La Pedrera“. I zde na střeše najdete Gaudího oblíbené dračí hlavy. Navíc i komíny kombinované s vyhlídkami ve tvaru abstraktních zvonic v kontrastu s prvky připomínajícími rytířské helmy. Roku 1984 byla tato masívní a nezdobená stavba připsána do seznamu Světového dědictví UNESCO. Připomíná hladkou přírodní skálu protkanou okny a působí velmi ladně. V domě jsou provozovány výstavní síně s kratšími expozicemi ,kde je vstup zdarma. Kulturní centrum Caixa a část budovy je celoročně zpřístupněna turistům. Prohlídka bez průvodce, s možností audio výkladu vede skrze část přízemí, první patro, podkrovní prostory s expozicí o stavbě budovy až na střechu s vyhlídkou. Zde je možno prohlédnout komíny a vrátit se zpět do prvního patra, kde je umístěn velký obchod se suvenýry.
Největším dílem Gaudího života, které překračuje rámec jedné lidské generace a ve stavbě pokračuje i za našich dní je stavba Chrám Sagrada Família ,česky Chrám smíření zasvěcený Svaté rodině. Autor mu věnoval celý svůj život aniž tušil, že se stane symbolem města a nejstarším staveništěm světa. Chrám je situován mezi dvěma parky severovýchodně od centra mezi ulicemi C. de Provenca a C. de Mallorca. Zastávka metra Sagrada Família je přímo u chrámu a nese jeho jméno.
Chcete se v Barceloně domluvit s místními obyvateli? Zkuste před cestou kurzy španělštiny s Jazykovou školou Elvis.
Stavba byla započata roku 1882 a jejím úkolem bylo podnítit návrat k učení římskokatolické církve. Gaudí převzal projekt roku 1883. Stavba pokračovala pomalu a zdlouhavě. V posledních letech je na tom nejlépe, protože všechno vstupné, které se vybere od tisíců turistů, jde přímo do fondů na její dostavbu a tak můžete vidět jeřáby, které zvedají velké kusy stavebního materiálu vzhůru ke hvězdám. I v červenci za provozu byla stavba plná nejen turistů, ale hlavně stavebních dělníků, kteří v potu tváře realizovali poslední monstrózní svatyni křesťanství. Stavbu bohatou na křesťanské symboly mezi 18 věžemi. Ty reprezentují 12 apoštolů, 4 evangelisty, Panu Marii a ta nejvyšší, která má být doplněna obrovským křížem bude zasvěcena Ježíši Kristu. Věže evangelistů mají mít znaky – sochy, které jsou symboly těchto světců. Tedy sv. Lukáš tu má mít sochu býka, sv. Matouš anděla, sv. Jan orla a sv. Marek lva.
Dnes stojí dostavěná dvě průčelí. Každé má po čtyřech věžích. Jinak jsou odlišná. Průčelí jsou vyzdobena množstvím modernistických až kubizujících soch s biblickými výjevy. Věže obou průčelí jsou přístupné. Nahoru se dostanete výtahem a dolů pěšky. Z obou je výhled na město i na samotnou stavbu, která vykazuje prvky maurské architektury. Dále lze projít vnitřkem stavby po vnitřním obvodu chrámu od jednoho průčelí k druhému. Jsou tak k vidění úplně nové části stavby. Přístupná je i krypta. V sezoně jsou ale fronty tak dlouhé, že kdo jede organizovaně pouze autobusem a na místě má zastávku 20 minut, nemůže prohlídku stačit a chrám může obdivovat pouze zvenčí. I tak určitě stojí za to ho vidět a obejít ze všech stran.
I dnes se stavaři snaží držet původních Gaudího plánů a skic a dostavět tuto velkolepou stavbu v jeho duchu. Mnozí však pochybují o tom, že nedávno dostavěná fasáda, která představuje Kristovo utrpení, je podobná Gaudího stylu a myšlence. Také víme, že Gaudí miloval barvy, zdobení, sklo a keramiku. Kdo ví, zda by stavba zůstala celá přírodní béžová, kdyby ještě byl mezi námi.
V oblasti mexického letoviska Cancunu je mayských památek celá
řada. Jednou z těch méně známých je Coba, ke které jsem se vydal
z obav před přesilou ukřičených turistů. Nasedl jsem do otřískané
Toyoty a vydal se směrem k památkám.
V oblasti mexického letoviska Cancunu je mayských památek celá řada. Jednou z těch méně známých je Coba, ke které jsem se vydal z obav před přesilou ukřičených turistů. Nasedl jsem do otřískané Toyoty a vydal se směrem k památkám. Ve chvíli, kdy jsem opustil frekventovanou silnici plnou turistických autobusů a viděl, že posledních třicet kilometrů jsem potkal jen dvě auta, bylo jasné, že je vyhráno.
O co jde?
Coba má dvě tváře – pro experty je to pravděpodobněji nejdůležitější archeologické místo celé oblasti a v době své největší slávy se pyšnilo rozlohou 80 čtverečních kilometrů. Pyramida Nohoch Mul je se 42 metry dodnes nejvyšší na celém Yucatanu a ještě k tomu si na ní můžeme vyšlápnout.
Coba nebyla nikdy plně zapomenuta, ale prvním výpravám se do vnitrozemí moc nechtělo a dlouhé občanské války archeologii také nepřály. Solidní popis existuje až z třicátých let, vykopávky ale začaly až ve chvíli, kdy úřady začaly plánovat rezort v Cancunu. Začátkem osmdesátých let byla konečně vyasfaltována silnice a Coba přestala být místem pro pár fajnšmekrů.
Z pohledu návštěvníka
Z tohoto pohledu je Coba tak trochu nechtěným dítětem. Leží stranou, a i když je pro turisty otevřena již téměř 40 let, z džungle se podařilo vykopat, z celkového počtu nejméně 6 tisíc, opravdu jen pár pyramid. Ty navíc nejsou vedle sebe, ale jsou v pěti skupinách. Hitem mohou být mayské cesty sacbe, které se sbíhaly právě do Cobe. Řadu z nich si můžeme projít i teď, i když o jejich původní délce přes 100 km (v některých případech) si můžeme už jen nechat zdát.
Výšlap na Nohoch Mul
Na zaprášeném parkovišti jsem byl sám, u vchodu jsem musel pracně najít a probudit spícího strážce, který mi s mručením prodal vstupenku. Potom už stačilo jen odmítnout všechny průvodce (v Coba vybavené kolem) a ruiny byly moje. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že jednotlivé skupiny jsou od sebe pěkně vzdáleny, tak jsem zapuzení cyklistů hořce litoval.
Samozřejmě největším trhákem je výšlap na Nohoch Mul. Zdola se to nezdálo ani tak strašné, navíc jsou cesty v přívětivém stínu. Na schody ale naplno praží mexické slunce a zbytky schodů jsou ve značně dezolátním stavu. Nahoru to ještě šlo, vyhlídka do okolí je majestátní a občas je možné ze zvlnění džungle odhadovat, kde se skrývají další pyramidy (což ostatně z mravenčího pohledu ze země vidíme také, protože kolem mnoha kopečků, ze kterých se občas valí nějaké nahrubo opracované kameny, chodíme dost často). Pokud cesta nahoru nebyla nic moc, cesta dolu byla ještě horší. Protože jsem se nahoře kochal poněkud déle, vyšplhal se ke mně jeden dýchavičný Kanaďan a jedna tělnatá Američanka. Po pár krocích dolů mi došlo, že pozorovat sestup téhle dvojice bude stát za to. A měl jsem pravdu.
Kanaďan sestupoval s využíváním pohostinného lana, které je ovšem upevněné jen poněkud symbolicky nahoře a dole, takže uprostřed bychom se potřebovali plazit. Navíc po každých pěti krocích usedl a kapesníkem si utíral pleš. Americká dáma zahájila sestup pěkně pozadu a po čtyřech, což mi připadalo poněkud riskantní, protože ve chvíli, kdy by se jí smekla noha, bude se kutálet až dolu. Někde uprostřed jí to došlo také, takže zbytek sešupu zrealizovala potupně po zadku.
A co dál
V okolí Coba dnes žije jen pár domorodců, což vede k zadumání nad tím, jak mohlo stotisícové město takto zaniknout. Nicméně hlad byl hlad, a tak jsem si našel chatrč na břehu jednoho ze dvou místních jezer. Od jezera příjemně profukovalo, grilované kuře po sportovním výkonu mimořádně chutnalo a byl jsem rád, že si mohu natáhnout nohy. Radost mě přešla ve chvíli, kdy z jezera začal vylézat krokodýl úctyhodných rozměrů. I to kuře mi přestalo chutnat a při placení jsem na nějaké vracení drobných rozhodně nečekal.
V oblasti mexického letoviska Cancunu je mayských památek celá řada. Jednou z těch méně známých je Coba, ke které jsem se vydal z obav před přesilou ukřičených turistů. Nasedl jsem do otřískané Toyoty a vydal se směrem k památkám. Ve chvíli, kdy jsem opustil frekventovanou silnici plnou turistických autobusů a viděl, že posledních třicet kilometrů jsem potkal jen dvě auta, bylo jasné, že je vyhráno.
O co jde?
Coba má dvě tváře – pro experty je to pravděpodobněji nejdůležitější archeologické místo celé oblasti a v době své největší slávy se pyšnilo rozlohou 80 čtverečních kilometrů. Pyramida Nohoch Mul je se 42 metry dodnes nejvyšší na celém Yucatanu a ještě k tomu si na ní můžeme vyšlápnout.
Coba nebyla nikdy plně zapomenuta, ale prvním výpravám se do vnitrozemí moc nechtělo a dlouhé občanské války archeologii také nepřály. Solidní popis existuje až z třicátých let, vykopávky ale začaly až ve chvíli, kdy úřady začaly plánovat rezort v Cancunu. Začátkem osmdesátých let byla konečně vyasfaltována silnice a Coba přestala být místem pro pár fajnšmekrů.
Z pohledu návštěvníka
Z tohoto pohledu je Coba tak trochu nechtěným dítětem. Leží stranou, a i když je pro turisty otevřena již téměř 40 let, z džungle se podařilo vykopat, z celkového počtu nejméně 6 tisíc, opravdu jen pár pyramid. Ty navíc nejsou vedle sebe, ale jsou v pěti skupinách. Hitem mohou být mayské cesty sacbe, které se sbíhaly právě do Cobe. Řadu z nich si můžeme projít i teď, i když o jejich původní délce přes 100 km (v některých případech) si můžeme už jen nechat zdát.
Výšlap na Nohoch Mul
Na zaprášeném parkovišti jsem byl sám, u vchodu jsem musel pracně najít a probudit spícího strážce, který mi s mručením prodal vstupenku. Potom už stačilo jen odmítnout všechny průvodce (v Coba vybavené kolem) a ruiny byly moje. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že jednotlivé skupiny jsou od sebe pěkně vzdáleny, tak jsem zapuzení cyklistů hořce litoval.
Samozřejmě největším trhákem je výšlap na Nohoch Mul. Zdola se to nezdálo ani tak strašné, navíc jsou cesty v přívětivém stínu. Na schody ale naplno praží mexické slunce a zbytky schodů jsou ve značně dezolátním stavu. Nahoru to ještě šlo, vyhlídka do okolí je majestátní a občas je možné ze zvlnění džungle odhadovat, kde se skrývají další pyramidy (což ostatně z mravenčího pohledu ze země vidíme také, protože kolem mnoha kopečků, ze kterých se občas valí nějaké nahrubo opracované kameny, chodíme dost často). Pokud cesta nahoru nebyla nic moc, cesta dolu byla ještě horší. Protože jsem se nahoře kochal poněkud déle, vyšplhal se ke mně jeden dýchavičný Kanaďan a jedna tělnatá Američanka. Po pár krocích dolů mi došlo, že pozorovat sestup téhle dvojice bude stát za to. A měl jsem pravdu.
Kanaďan sestupoval s využíváním pohostinného lana, které je ovšem upevněné jen poněkud symbolicky nahoře a dole, takže uprostřed bychom se potřebovali plazit. Navíc po každých pěti krocích usedl a kapesníkem si utíral pleš. Americká dáma zahájila sestup pěkně pozadu a po čtyřech, což mi připadalo poněkud riskantní, protože ve chvíli, kdy by se jí smekla noha, bude se kutálet až dolu. Někde uprostřed jí to došlo také, takže zbytek sešupu zrealizovala potupně po zadku.
A co dál
V okolí Coba dnes žije jen pár domorodců, což vede k zadumání nad tím, jak mohlo stotisícové město takto zaniknout. Nicméně hlad byl hlad, a tak jsem si našel chatrč na břehu jednoho ze dvou místních jezer. Od jezera příjemně profukovalo, grilované kuře po sportovním výkonu mimořádně chutnalo a byl jsem rád, že si mohu natáhnout nohy. Radost mě přešla ve chvíli, kdy z jezera začal vylézat krokodýl úctyhodných rozměrů. I to kuře mi přestalo chutnat a při placení jsem na nějaké vracení drobných rozhodně nečekal.
K létu patří cestování. Už jste například objevili krásu
Podyjí a kochali jste se nádherou barokních komnat zámku ve Vranově nad
Dyjí? Naplánujte si sem jednu z prázdninových cest a můžete se
seznámit i s neřestmi a zálibami aristokratů 18. a 19. století.
Zdejší kočárovna totiž láká k nahlédnutí do pánského salonu.
K létu patří cestování. Už jste například objevili krásu Podyjí a kochali jste se nádherou barokních komnat zámku ve Vranově nad Dyjí? Naplánujte si sem jednu z prázdninových cest a můžete se seznámit i s neřestmi a zálibami aristokratů 18. a 19. století. Zdejší kočárovna totiž láká k nahlédnutí do pánského salonu.
Prostřednictvím sezonní výstavy na zámku Vranov nad Dyjí můžete nahlédnout do tajů, zálib a koníčků šlechty. Fiktivní pánský pokoj skýtá netušená tajemství, jež často zahrnují i odvážnou erotickou literaturu a malby, nad nimiž se člověk zardívá.
Na povrchu se může pánský salon jevit jako místo každodenního života, kde neřesti a hazard nemají místo. Běžné věci jako kalamář, těžítko, pečetidlo či zápisníky v nikom nevzbudí sebemenší zdání, že se zde můžou nacházet i předměty v příkrém rozporu s dobrými mravy. Po bližším ohledání však objevíte pečlivě skryté lascivní výjevy a knihy zabývající se erotickou tematikou! Málokdo tuší, že dózička na tabák má zdvojené víčko. Jen jejich majitel věděl, co se uvnitř skrývá za neslušnou malbu.
Je vidět, že vysoce postavení pánové minulých staletí byli vynalézaví. Nestydaté obrázky ukrývali dokonce i do vnitřních pouzder hodinek.
Karban i šachy
A co patřilo k oblíbeným neřestem? Mnoho času strávili aristokraté hraním hazardních her, mezi něž náležely kostky, vrhcáby a karty. Tyto hry nezřídka přispěly i ke krachu celých rodin. Výjimku mezi hrami představovaly šachy, které sloužily k procvičování logického myšlení a strategie. S hazardem se pojilo i nestřídmé popíjení alkoholických nápojů, především domácího či dováženého vína a pálenek. Oblíbené bylo také pokuřování a šňupání tabáku.
Protože ke vzdělání mladých aristokratů patřilo krom jiného i studium hudby a zpěvu, mnozí z nich velmi dobře hráli na nějaký hudební nástroj a někteří se stali i skladateli. Bez nadsázky tak jde říci, že žádné společenské setkání 18. a 19. století se neobešlo bez poslechu hudby.
Knihovny i obrazové kolekce
K životu šlechty však patřila i touha po vzdělání, nutnost reprezentace a také rostoucí kontakty s aristokratickými dvory v jižní a západní Evropě. To vše přispívalo k rozvoji mecenášství, sběratelských aktivit šlechticů a růstu kulturní úrovně u nás. Připomínkou této doby jsou rozsáhlé knihovny, početné obrazové kolekce i různorodé sbírky, mezi nimiž jsou například soubory antických památek, starověkých a renesančních mincí a medailí, přírodnin i kuriozit. V době manýrismu se sběratelství postupně vyhraňovalo a mnozí příslušníci šlechty se v průběhu 18. a 19. století stali respektovanými znalci a mecenáši.
Výstavu „Pánský salon na šlechtických sídlech“ můžete navštívit až do 30. září 2010. V červenci a srpnu probíhají prohlídky s výjimkou pondělí denně, vždy od 9,30 do 17 hodin. V září lze výstavu zhlédnout pouze o víkendech od 9,30 hodin do 16 hodin. Pro zájemce jsou připraveny také komentované prohlídky – ve čtvrtek 15. července 2010 a v pátek 20. srpna 2010, vždy od 17 hodin. Na tyto speciální prohlídky je nutno se registrovat.
K létu patří cestování. Už jste například objevili krásu Podyjí a kochali jste se nádherou barokních komnat zámku ve Vranově nad Dyjí? Naplánujte si sem jednu z prázdninových cest a můžete se seznámit i s neřestmi a zálibami aristokratů 18. a 19. století. Zdejší kočárovna totiž láká k nahlédnutí do pánského salonu.
Prostřednictvím sezonní výstavy na zámku Vranov nad Dyjí můžete nahlédnout do tajů, zálib a koníčků šlechty. Fiktivní pánský pokoj skýtá netušená tajemství, jež často zahrnují i odvážnou erotickou literaturu a malby, nad nimiž se člověk zardívá.
Na povrchu se může pánský salon jevit jako místo každodenního života, kde neřesti a hazard nemají místo. Běžné věci jako kalamář, těžítko, pečetidlo či zápisníky v nikom nevzbudí sebemenší zdání, že se zde můžou nacházet i předměty v příkrém rozporu s dobrými mravy. Po bližším ohledání však objevíte pečlivě skryté lascivní výjevy a knihy zabývající se erotickou tematikou! Málokdo tuší, že dózička na tabák má zdvojené víčko. Jen jejich majitel věděl, co se uvnitř skrývá za neslušnou malbu.
Je vidět, že vysoce postavení pánové minulých staletí byli vynalézaví. Nestydaté obrázky ukrývali dokonce i do vnitřních pouzder hodinek.
Karban i šachy
A co patřilo k oblíbeným neřestem? Mnoho času strávili aristokraté hraním hazardních her, mezi něž náležely kostky, vrhcáby a karty. Tyto hry nezřídka přispěly i ke krachu celých rodin. Výjimku mezi hrami představovaly šachy, které sloužily k procvičování logického myšlení a strategie. S hazardem se pojilo i nestřídmé popíjení alkoholických nápojů, především domácího či dováženého vína a pálenek. Oblíbené bylo také pokuřování a šňupání tabáku.
Protože ke vzdělání mladých aristokratů patřilo krom jiného i studium hudby a zpěvu, mnozí z nich velmi dobře hráli na nějaký hudební nástroj a někteří se stali i skladateli. Bez nadsázky tak jde říci, že žádné společenské setkání 18. a 19. století se neobešlo bez poslechu hudby.
Knihovny i obrazové kolekce
K životu šlechty však patřila i touha po vzdělání, nutnost reprezentace a také rostoucí kontakty s aristokratickými dvory v jižní a západní Evropě. To vše přispívalo k rozvoji mecenášství, sběratelských aktivit šlechticů a růstu kulturní úrovně u nás. Připomínkou této doby jsou rozsáhlé knihovny, početné obrazové kolekce i různorodé sbírky, mezi nimiž jsou například soubory antických památek, starověkých a renesančních mincí a medailí, přírodnin i kuriozit. V době manýrismu se sběratelství postupně vyhraňovalo a mnozí příslušníci šlechty se v průběhu 18. a 19. století stali respektovanými znalci a mecenáši.
Výstavu „Pánský salon na šlechtických sídlech“ můžete navštívit až do 30. září 2010. V červenci a srpnu probíhají prohlídky s výjimkou pondělí denně, vždy od 9,30 do 17 hodin. V září lze výstavu zhlédnout pouze o víkendech od 9,30 hodin do 16 hodin. Pro zájemce jsou připraveny také komentované prohlídky – ve čtvrtek 15. července 2010 a v pátek 20. srpna 2010, vždy od 17 hodin. Na tyto speciální prohlídky je nutno se registrovat.
Tříčlenná rodina – manželka v 9. měsíci, dvouletý hošík,
teplomilující manža a k tomu všemu 15 cm sněhu a šílená chuť
na Štramberské uši… Věřte, nebo nevěřte, ale i takhle mohou
vypadat dobré předpoklady pro nezapomenutelný výlet. Ale vezmu to od
začátku.
Tříčlenná rodina – manželka v 9. měsíci, dvouletý hošík, teplomilující manža a k tomu všemu 15 cm sněhu a šílená chuť na Štramberské uši… Věřte, nebo nevěřte, ale i takhle mohou vypadat dobré předpoklady pro nezapomenutelný výlet. Ale vezmu to od začátku.
Bylo po Vánocích. Znáte to; návštěvy příbuzných, vyvařování, nic moc odpočinek. Tak jsem manžovi navrhla, že by po těch dvou týdnech neuškodil nějaký menší výlet. Asi si teď řekněte, že ženská pár týdnů před porodem má trochu jiné starosti, než trajdat v zimě po památkách, ale to bych nebyla já. Manžu už v tomhle ohledu nic nepřekvapí, takže se jen věcně zeptal, kamže bych si to jako představovala. „No, mám šílenou chuť na štramberský uši,“ já na to. Chvíli to vypadalo, že mi to projde, než manžovi došlo, že ony výborné kousky perníku nekonzumuji jinak než ještě teplé a koupené v místě původu. „Cože, ses zbláznila, ne? V tomhle počasí a v tvým stavu?“ Suše jsem konstatovala, že když jsem mohla při prvním těhotenství v osmém měsíci slézt Bílou Opavu a Praděd, tak mě trocha sněhu v kopcích nerozháže. Zkoušel na mě všechno možné, až nasadil tvrdý kalibr: „Vždyť nemáš boty!“ To je fakt, v kozačkách do těch kopců nemůžu. „No co, tak si vezmu tvoje, máš ještě jedny.“ „Do těch druhých teče,“ hodil po mně zoufalý pohled. „Venku je osm stupňů pod nulou, co by ti do nich asi nateklo?“ Vyhrála jsem, jeli jsme.
Ve Štramberku se nám podařilo zaparkovat až nahoře na náměstí, co jsem se při stavu cest docela divila (a v duchu se mockrát omluvila našemu dieselovému volvinku, že jsem ho kdysi nechtěla koupit). Vystoupili jsme a vypustili divou zvěř – myšlen náš dvouletý synek Gábísek, který okamžitě zapadl do sněhu a odmítal jít po cestě. Tak jsme se pomaličku šourali nahoru k štramberské Trúbě. Věž zvaná Trúba, vstupní brána a zbytky hradeb – to je vše, co se zachovalo z hradu Štramberk, založeného ve 13. století. O tři století později začal hrad chátrat a zdivo a kameny si postupně rozebralo domků chtivé obyvatelstvo, takže dole ve městě tu a tam zahlédnete trčet ze zdi některého ze starších domů kameny roztodivných tvarů (proč je stavitel alespoň trochu nepřitesali, zůstává mi záhadou). K hradu Štramberk se váže také jedna pěkná pověst. On totiž ten kopec, na který jsme se horko těžko škrábali, abychom se dostali na hrad, mohl být také kopcem docela obyčejným. Původně se totiž hrad měl stavět na vedlejším kopci zvaném Kotouč, ale místní černí trpaslíci z Čertovy díry byli radikálně proti, vše postavené přes noc zbourali a i jinak škodili, takže stavba hradu byla nakonec přesunuta o kopec dál.
Když dolů, tak s parádou!
My jsme se pomaličku došourali až k hradní bráně. Pěkně tu foukalo, takže jen rychlý pohled přes hradby, pár fotografií a hurá dolů. Rozhlednu, která byla kupodivu otevřená, jsem tedy v tomhle počasí zdolávat nehodlala a manža si viditelně oddechl. Ale ne na dlouho. On totiž mrňous pochopil cestu dolů po svém, podjely mu nožičky a šupajdil si to po zadku z kopce dolů. Za hlasitého smíchu, samozřejmě. Moje drahá polovička se statečně vrhla vpřed, ale uklouzla taky a svištěli dolů oba. Prckovi se to líbilo, manžovi už míň. A já? Já počkala, a když je o kus dál zastavila hromada sněhu, kterou Gábísek hned začal zdolávat, pomaličku jsem sešla dolů. Čekala jsem kázání o praštěných ženských, ale nekonalo se. Aha, takže si to budu muset doma vyžehlit. Chjo…
Cestou dolů jsem zaplula do prvního krámku a koupila si své vytoužené štramberáky a radši v několika baleních, za odměnu pro ty moje kluky. Napadá mě, víte, proč se tomu kousku perníku říká právě uši? No kdysi prý do Štramberku vtrhli Tataři a lidé se vyděšeně uchýlili na čarodějný kopec Kotouč, kde je nepřátelé obklíčili. Lidé se však vroucně modlili a v odpověď se z nebe snesly obrovské přívaly vody a celé tatarské vojsko spláchly. A protože Tataři byli proslavení tím, že poraženým nepřátelům utínali uši a posílali je v pytlích sultánovi, na památku těchto událostí si štramberští pečou svoje uši – z perníku.
Ze zimy do tropů
Poslední zastávkou našeho neobyčejného výletu se stala místní expozice tropických zvířat AQUA TERRA, kterou najdete na náměstí pod schody vedoucími na hrad. Přechod z třeskuté zimy přímo do tropů byl nečekaný, ale vůbec ne nepříjemný. Hned v první místnosti na nás bafla velká sladkovodní akvária. Zatímco manža se obdivoval piraňám, Gábísek lítal od jednoho ke druhé a volal „Rybičký, rybičký,“ až se pan majitel došel podívat, cože se to děje. Chvíli to šlo, z domova je prcek učený do skla nebouchat, tak se nic moc nedělo, tedy do té doby, než začal špekulovat, kterou rybičku bychom si mohli odvézt domů do akvárka. Zavelela jsem k postupu do další místnosti.
Ale jako kdybych se prošla z deště pod okap. V prvních teráriích se plazili a syčeli hadi, to bylo OK, ale kousek dál se vyhřívaly agamy, varani, gekoni a jiní ještěři a to byl zase mrňous ve svém živlu. Hned zjišťoval, jestli se taky můžou pochovat, jako ti, co máme doma. Vysvětlila jsem mu, že ne, že by se pan chovatel zlobil a chtěla udělat pár fotek. Ale najednou byl Gabča pryč. Hned se zase objevil, ale táhl za sebou poněkud vyjeveného pana majitele a vysvětloval mu, že je hodný, že ještěrkám nic neudělá a že je chce pohladit. Rudá až za ušima jsem se omlouvala a že se ještě chvilku podíváme a už půjdeme. Do toho se ale vložil manža, že by se rád dostal domů dřív, než ten sníh v jeho botě napadne roztát.
Vraceli jsme se domů plni (ne)zapomenutelných zážitků, cpali se štramberskýma ušima (neuvěříte, kolik jich dvouletý kluk spořádá) a kupodivu ani doma se žádné hromobití nekonalo. Ale já už stejně zase špekuluju, kam bychom vyrazili. Vždyť do termínu mi ještě zbývá 14 dní a to se dá ještě stihnout ledacos, ne?
www.Hiking.sk – Už sa začína to pravé dobrodružstvo Nesprístupnená jaskyňa dáva človeku zažiť nádherný pocit skutočného objavovania. Objavovania niečoho, čo neuvidí drvivá väčšina ostatných ľudí. Niečoho, kde nie je aspoň na chvíľku súčasťou sivej masy, niečoho, čo dá človeku len v skutočne absolútnej tme s kulisou padajúcich kvapiek pocit jedinečnosti, skutočného okamihu a dôkaz jeho bezvýznamnosti. A pokore. To hlavne. Toto všetko som chcel dopriať našej dcére v tom správnom veku, ktorý práve má.
www.SvetOutdooru.cz – Rostou outdoorové děti Současná generace dětí má jako vůbec první možnost těšit se větší pozornosti outdoorových výrobců. Od roku 2007, kdy se dětské vybavení stalo ústředním tématem předního evropského veletrhu OutDoor, přibývají každým rokem další a další oblasti outdooru, které zahrnují speciální dětské výrobky. Připravili jsme přehled možností, které dnešním dětem outdoorové vybavení nabízí
www.Hydromagazin.cz – Jak pustit děti k vodě? Říká se, že začátky jsou vždycky těžké. Jak to tedy udělat, aby se dětem na vodě líbilo, vybudovaly si k ní pozitivní vztah a jednou třeba samy, dobrovolně a rády, rozšířily vodáckou rodinu? Co radí vodácké kapacity
www.Hydromagazin.cz – Na vodě s dětmi Kdo jiný by patřil na vodu víc, než děti? Alespoň na tu nerozzlobenou vodu. Děti a voda jsou živly, které se shodnou. Vodáctví přináší spolupráci, zvládnutelné dobrodružství, soužití s přírodou, akceptování nepohodlí a přírodních rozmarů, schopnost se o sebe postarat. To jsou zkušenosti a návyky, které by se měly vyvažovat zlatem. A co se v mládí naučíš…
www.Hydromagazin.cz – Youngsters Camp České Vrbné 2010 České Vrbné se stalo o minulém víkendu dějištěm již třetího Youngsters Campu rodea na divoké vodě. Účastníků se tady sešlo přes tři desítky a pod svá křídla si je rozdělilo podle jejich dovedností několik zkušených padlerů a pádlerek.
A na Cestovateli si v tomto týdnu ještě připomeneme články:
Tříčlenná rodina – manželka v 9. měsíci, dvouletý hošík, teplomilující manža a k tomu všemu 15 cm sněhu a šílená chuť na Štramberské uši… Věřte, nebo nevěřte, ale i takhle mohou vypadat dobré předpoklady pro nezapomenutelný výlet. Ale vezmu to od začátku.
Bylo po Vánocích. Znáte to; návštěvy příbuzných, vyvařování, nic moc odpočinek. Tak jsem manžovi navrhla, že by po těch dvou týdnech neuškodil nějaký menší výlet. Asi si teď řekněte, že ženská pár týdnů před porodem má trochu jiné starosti, než trajdat v zimě po památkách, ale to bych nebyla já. Manžu už v tomhle ohledu nic nepřekvapí, takže se jen věcně zeptal, kamže bych si to jako představovala. „No, mám šílenou chuť na štramberský uši,“ já na to. Chvíli to vypadalo, že mi to projde, než manžovi došlo, že ony výborné kousky perníku nekonzumuji jinak než ještě teplé a koupené v místě původu. „Cože, ses zbláznila, ne? V tomhle počasí a v tvým stavu?“ Suše jsem konstatovala, že když jsem mohla při prvním těhotenství v osmém měsíci slézt Bílou Opavu a Praděd, tak mě trocha sněhu v kopcích nerozháže. Zkoušel na mě všechno možné, až nasadil tvrdý kalibr: „Vždyť nemáš boty!“ To je fakt, v kozačkách do těch kopců nemůžu. „No co, tak si vezmu tvoje, máš ještě jedny.“ „Do těch druhých teče,“ hodil po mně zoufalý pohled. „Venku je osm stupňů pod nulou, co by ti do nich asi nateklo?“ Vyhrála jsem, jeli jsme.
Ve Štramberku se nám podařilo zaparkovat až nahoře na náměstí, co jsem se při stavu cest docela divila (a v duchu se mockrát omluvila našemu dieselovému volvinku, že jsem ho kdysi nechtěla koupit). Vystoupili jsme a vypustili divou zvěř – myšlen náš dvouletý synek Gábísek, který okamžitě zapadl do sněhu a odmítal jít po cestě. Tak jsme se pomaličku šourali nahoru k štramberské Trúbě. Věž zvaná Trúba, vstupní brána a zbytky hradeb – to je vše, co se zachovalo z hradu Štramberk, založeného ve 13. století. O tři století později začal hrad chátrat a zdivo a kameny si postupně rozebralo domků chtivé obyvatelstvo, takže dole ve městě tu a tam zahlédnete trčet ze zdi některého ze starších domů kameny roztodivných tvarů (proč je stavitel alespoň trochu nepřitesali, zůstává mi záhadou). K hradu Štramberk se váže také jedna pěkná pověst. On totiž ten kopec, na který jsme se horko těžko škrábali, abychom se dostali na hrad, mohl být také kopcem docela obyčejným. Původně se totiž hrad měl stavět na vedlejším kopci zvaném Kotouč, ale místní černí trpaslíci z Čertovy díry byli radikálně proti, vše postavené přes noc zbourali a i jinak škodili, takže stavba hradu byla nakonec přesunuta o kopec dál.
Když dolů, tak s parádou!
My jsme se pomaličku došourali až k hradní bráně. Pěkně tu foukalo, takže jen rychlý pohled přes hradby, pár fotografií a hurá dolů. Rozhlednu, která byla kupodivu otevřená, jsem tedy v tomhle počasí zdolávat nehodlala a manža si viditelně oddechl. Ale ne na dlouho. On totiž mrňous pochopil cestu dolů po svém, podjely mu nožičky a šupajdil si to po zadku z kopce dolů. Za hlasitého smíchu, samozřejmě. Moje drahá polovička se statečně vrhla vpřed, ale uklouzla taky a svištěli dolů oba. Prckovi se to líbilo, manžovi už míň. A já? Já počkala, a když je o kus dál zastavila hromada sněhu, kterou Gábísek hned začal zdolávat, pomaličku jsem sešla dolů. Čekala jsem kázání o praštěných ženských, ale nekonalo se. Aha, takže si to budu muset doma vyžehlit. Chjo…
Cestou dolů jsem zaplula do prvního krámku a koupila si své vytoužené štramberáky a radši v několika baleních, za odměnu pro ty moje kluky. Napadá mě, víte, proč se tomu kousku perníku říká právě uši? No kdysi prý do Štramberku vtrhli Tataři a lidé se vyděšeně uchýlili na čarodějný kopec Kotouč, kde je nepřátelé obklíčili. Lidé se však vroucně modlili a v odpověď se z nebe snesly obrovské přívaly vody a celé tatarské vojsko spláchly. A protože Tataři byli proslavení tím, že poraženým nepřátelům utínali uši a posílali je v pytlích sultánovi, na památku těchto událostí si štramberští pečou svoje uši – z perníku.
Ze zimy do tropů
Poslední zastávkou našeho neobyčejného výletu se stala místní expozice tropických zvířat AQUA TERRA, kterou najdete na náměstí pod schody vedoucími na hrad. Přechod z třeskuté zimy přímo do tropů byl nečekaný, ale vůbec ne nepříjemný. Hned v první místnosti na nás bafla velká sladkovodní akvária. Zatímco manža se obdivoval piraňám, Gábísek lítal od jednoho ke druhé a volal „Rybičký, rybičký,“ až se pan majitel došel podívat, cože se to děje. Chvíli to šlo, z domova je prcek učený do skla nebouchat, tak se nic moc nedělo, tedy do té doby, než začal špekulovat, kterou rybičku bychom si mohli odvézt domů do akvárka. Zavelela jsem k postupu do další místnosti.
Ale jako kdybych se prošla z deště pod okap. V prvních teráriích se plazili a syčeli hadi, to bylo OK, ale kousek dál se vyhřívaly agamy, varani, gekoni a jiní ještěři a to byl zase mrňous ve svém živlu. Hned zjišťoval, jestli se taky můžou pochovat, jako ti, co máme doma. Vysvětlila jsem mu, že ne, že by se pan chovatel zlobil a chtěla udělat pár fotek. Ale najednou byl Gabča pryč. Hned se zase objevil, ale táhl za sebou poněkud vyjeveného pana majitele a vysvětloval mu, že je hodný, že ještěrkám nic neudělá a že je chce pohladit. Rudá až za ušima jsem se omlouvala a že se ještě chvilku podíváme a už půjdeme. Do toho se ale vložil manža, že by se rád dostal domů dřív, než ten sníh v jeho botě napadne roztát.
Vraceli jsme se domů plni (ne)zapomenutelných zážitků, cpali se štramberskýma ušima (neuvěříte, kolik jich dvouletý kluk spořádá) a kupodivu ani doma se žádné hromobití nekonalo. Ale já už stejně zase špekuluju, kam bychom vyrazili. Vždyť do termínu mi ještě zbývá 14 dní a to se dá ještě stihnout ledacos, ne?
www.Hiking.sk – Už sa začína to pravé dobrodružstvo Nesprístupnená jaskyňa dáva človeku zažiť nádherný pocit skutočného objavovania. Objavovania niečoho, čo neuvidí drvivá väčšina ostatných ľudí. Niečoho, kde nie je aspoň na chvíľku súčasťou sivej masy, niečoho, čo dá človeku len v skutočne absolútnej tme s kulisou padajúcich kvapiek pocit jedinečnosti, skutočného okamihu a dôkaz jeho bezvýznamnosti. A pokore. To hlavne. Toto všetko som chcel dopriať našej dcére v tom správnom veku, ktorý práve má.
www.SvetOutdooru.cz – Rostou outdoorové děti Současná generace dětí má jako vůbec první možnost těšit se větší pozornosti outdoorových výrobců. Od roku 2007, kdy se dětské vybavení stalo ústředním tématem předního evropského veletrhu OutDoor, přibývají každým rokem další a další oblasti outdooru, které zahrnují speciální dětské výrobky. Připravili jsme přehled možností, které dnešním dětem outdoorové vybavení nabízí
www.Hydromagazin.cz – Jak pustit děti k vodě? Říká se, že začátky jsou vždycky těžké. Jak to tedy udělat, aby se dětem na vodě líbilo, vybudovaly si k ní pozitivní vztah a jednou třeba samy, dobrovolně a rády, rozšířily vodáckou rodinu? Co radí vodácké kapacity
www.Hydromagazin.cz – Na vodě s dětmi Kdo jiný by patřil na vodu víc, než děti? Alespoň na tu nerozzlobenou vodu. Děti a voda jsou živly, které se shodnou. Vodáctví přináší spolupráci, zvládnutelné dobrodružství, soužití s přírodou, akceptování nepohodlí a přírodních rozmarů, schopnost se o sebe postarat. To jsou zkušenosti a návyky, které by se měly vyvažovat zlatem. A co se v mládí naučíš…
www.Hydromagazin.cz – Youngsters Camp České Vrbné 2010 České Vrbné se stalo o minulém víkendu dějištěm již třetího Youngsters Campu rodea na divoké vodě. Účastníků se tady sešlo přes tři desítky a pod svá křídla si je rozdělilo podle jejich dovedností několik zkušených padlerů a pádlerek.
A na Cestovateli si v tomto týdnu ještě připomeneme články:
Na karibské ostrovy jezdíme z řady důvodů – někdo se rozloží
na pláži, jiný si jede nakoupit špičkový rum, další za přírodou.
A právě tuhle možnost nabízí karibský ostrov Guadeloupe, který
šéfuje francouzské části Karibiku.
Na karibské ostrovy jezdíme z řady důvodů – někdo se rozloží na pláži, jiný si jede nakoupit špičkový rum, další za přírodou. A právě tuhle možnost nabízí karibský ostrov Guadeloupe, který šéfuje francouzské části Karibiku.
Oba ostrovy se od sebe značně liší, placatý Grande-Terre je turistickým rájem, zatímco hornatý a deštným pralesem pokrytý Basse-Terre má sice pláží také víc než dost, ale písek je našedlý až černý, takže opticky láká mnohem méně. Na Basse-Terre si na své přijde zejména turista milující klid a pokud navíc touží po přírodě, může si jí dopřát, co srdce ráčí. Největší lákadla jsou dvě: jedním je 20 000 hektarový zázrak tropické přírody v podobě parku Parc National de la Guadeloupe, kde si odvážlivec (hrozí mu tak akorát promoknutí, zato téměř pořád) může prohlédnout nejen tropický dešťový prales, ale také nesčetné vodopády a v případě spolupracující přírody i téměř 1 500 metrů vysokou sopku La Soufiere. Coby lenoch jsem odmítl osmihodinovou expedici na sopku a spíše jsem se snažil juknout sopce do soukromí z pohodlí silnice kroužící kolem ostrova a především z města Basse-Terre. Po pravdě řečeno nepodařilo se, La Soufiere byla zahalena do závoje mraku a mlhy. To mne poněkud utěšilo, protože o moc víc bych neviděl ani, kdybych se potil cestou nahoru pěšky.
Botanická zahrada
Druhým lákadlem je zcela mimořádná botanická zahrada, kterou najdeme nad ospalým městečkem Deshaies. Budeme k tomu potřebovat auto, neboť místní veřejná doprava má do dokonalosti daleko, cesta však bude stát za to. Na sedmi hektarech je naprostý botanický ráj, nabízející na jedné straně více než 200 místních rostlin a dřevin, ale také bohatý výměr importované flóry. Je nutné si uvědomit, že prakticky všechny komerčně důležité rostliny a stromy se do Karibiku dostaly až s bělochy.
Vstupné není z nejnižších, 13 a půl eura na první chvíli zarazí, když se ale pustíme do cestiček mezi jezírky a vodopády, brzy přestaneme litovat investované valuty a ani nám nepřijde, že zahrada existuje jenom něco málo přes 20 let. Vše je nejen velice solidně popsáno, ale navíc často složeno do společných oblastí, takže na jednom kuse můžeme obdivovat roje kolibříků létajících kolem desítek velkých kultivarů Bougainvileí, o kus dál se zase procházíme stromořadím plným orchidejí. S nimi se zde určitě nenadřou, na Guadeloupe jich roste nejméně 100 druhů. Následuje háj ibišků, vystřídaný pestrobarevnými zázvory. Zapomenout se nedá ani na arboretum, zaměřené zejména na palmy. Zlatím hřebem je desetimetrový vodopád, jehož strany jsou věnovány vodomilným rostlinám, milovníci fotografií ale musí přijít odpoledne, jinak je vodopád proti slunci.
Vše za poplatek
Celá zahrada je zajímavou směsí poklidem dýchající přírody a na ospalý Karibik nečekaného smyslu pro kšeft. U velkého rybníku obrostlého bambusovým hájem a plném leknínů si za jedno euro můžeme v automatu koupit pytlík krmiva pro pestrobarevné ryby ve vodě, na druhé straně zahrady je zase poměrně velká voliéra, do které je možné vstoupit. Zatímco pro Ary a Amazoňany tady byly kreolské domečky vybarvené tak, aby ladily s papoušky, menší Lori se volně pohybovali po voliéře a spokojeně pózovali nadšeným turistům. A aby ne, na kraji stojí další automat a za další euro dostaneme pytlík s oříšky.
Venku potom čekají další tématické okruhy, kterých je celkem patnáct – nejdříve stromy s jedlými plody, i když tady je to spíše jako procházka světem – kokosová palma a papája přišla z Indie, litchi z Číny, avokádo z Brazílie, mango ze vzdáleného Réunionu, chlebovník z Polynésie. A následuje kousek věnovaný masožravým rostlinám, za nimi se u země krčí kaktusy a sukulenty. Pozornost získává kaktus se snad nejpodivuhodnější historií – Gymnocalycium michalovichii. Pokud si botanici úplně nevymýšlejí, tak jej objevil Michalovic v kulturách po atomovém výbuchu v Hirošimě. Zatímco amatéři občas považují červenou část za květ či plod, ve skutečnosti červená Gymnocalycia ztratila chlorofyl, takže přežívá pouze po naroubování na jiný kaktus, nejčastěji Hylocereus. Zahrada je opravdu okouzlující, navíc kvetoucí keře a rostliny se občas doslova prohýbají pod motýly, a pokud při procházce několika kilometry pěšinek neuvidíme desítky kolibříků, měli bychom po návratu navštívit očního doktora
Pokud se hodláme plácnout přes kapsu, na kraji botanické zahrady je malý hotýlek a několik vil k pronájmu. Neomezený přístup do botanické zahrady je v obou případech samozřejmostí. Velké zahradnictví hned za dveřmi v nás Evropanech asi vzbudí spíše závist, ale můžeme se s ním procházet do libosti a ověřit si přitom, co jsme si z botanické zahrady zapamatovali.
Ať již jsme sem přijeli za jakýmkoliv účelem, odlétat budeme spokojení, opálení a ověnčení taškami s rumem. A jelikož mateřská Francie drží ceny letenek na mimořádně příznivé úrovni, nepochybně se sem příští rok zase vrátíme. Pro rum, pro dotek kreolské pohody a pro krásu zdejší přírody.
Na karibské ostrovy jezdíme z řady důvodů – někdo se rozloží na pláži, jiný si jede nakoupit špičkový rum, další za přírodou. A právě tuhle možnost nabízí karibský ostrov Guadeloupe, který šéfuje francouzské části Karibiku.
Oba ostrovy se od sebe značně liší, placatý Grande-Terre je turistickým rájem, zatímco hornatý a deštným pralesem pokrytý Basse-Terre má sice pláží také víc než dost, ale písek je našedlý až černý, takže opticky láká mnohem méně. Na Basse-Terre si na své přijde zejména turista milující klid a pokud navíc touží po přírodě, může si jí dopřát, co srdce ráčí. Největší lákadla jsou dvě: jedním je 20 000 hektarový zázrak tropické přírody v podobě parku Parc National de la Guadeloupe, kde si odvážlivec (hrozí mu tak akorát promoknutí, zato téměř pořád) může prohlédnout nejen tropický dešťový prales, ale také nesčetné vodopády a v případě spolupracující přírody i téměř 1 500 metrů vysokou sopku La Soufiere. Coby lenoch jsem odmítl osmihodinovou expedici na sopku a spíše jsem se snažil juknout sopce do soukromí z pohodlí silnice kroužící kolem ostrova a především z města Basse-Terre. Po pravdě řečeno nepodařilo se, La Soufiere byla zahalena do závoje mraku a mlhy. To mne poněkud utěšilo, protože o moc víc bych neviděl ani, kdybych se potil cestou nahoru pěšky.
Botanická zahrada
Druhým lákadlem je zcela mimořádná botanická zahrada, kterou najdeme nad ospalým městečkem Deshaies. Budeme k tomu potřebovat auto, neboť místní veřejná doprava má do dokonalosti daleko, cesta však bude stát za to. Na sedmi hektarech je naprostý botanický ráj, nabízející na jedné straně více než 200 místních rostlin a dřevin, ale také bohatý výměr importované flóry. Je nutné si uvědomit, že prakticky všechny komerčně důležité rostliny a stromy se do Karibiku dostaly až s bělochy.
Vstupné není z nejnižších, 13 a půl eura na první chvíli zarazí, když se ale pustíme do cestiček mezi jezírky a vodopády, brzy přestaneme litovat investované valuty a ani nám nepřijde, že zahrada existuje jenom něco málo přes 20 let. Vše je nejen velice solidně popsáno, ale navíc často složeno do společných oblastí, takže na jednom kuse můžeme obdivovat roje kolibříků létajících kolem desítek velkých kultivarů Bougainvileí, o kus dál se zase procházíme stromořadím plným orchidejí. S nimi se zde určitě nenadřou, na Guadeloupe jich roste nejméně 100 druhů. Následuje háj ibišků, vystřídaný pestrobarevnými zázvory. Zapomenout se nedá ani na arboretum, zaměřené zejména na palmy. Zlatím hřebem je desetimetrový vodopád, jehož strany jsou věnovány vodomilným rostlinám, milovníci fotografií ale musí přijít odpoledne, jinak je vodopád proti slunci.
Vše za poplatek
Celá zahrada je zajímavou směsí poklidem dýchající přírody a na ospalý Karibik nečekaného smyslu pro kšeft. U velkého rybníku obrostlého bambusovým hájem a plném leknínů si za jedno euro můžeme v automatu koupit pytlík krmiva pro pestrobarevné ryby ve vodě, na druhé straně zahrady je zase poměrně velká voliéra, do které je možné vstoupit. Zatímco pro Ary a Amazoňany tady byly kreolské domečky vybarvené tak, aby ladily s papoušky, menší Lori se volně pohybovali po voliéře a spokojeně pózovali nadšeným turistům. A aby ne, na kraji stojí další automat a za další euro dostaneme pytlík s oříšky.
Venku potom čekají další tématické okruhy, kterých je celkem patnáct – nejdříve stromy s jedlými plody, i když tady je to spíše jako procházka světem – kokosová palma a papája přišla z Indie, litchi z Číny, avokádo z Brazílie, mango ze vzdáleného Réunionu, chlebovník z Polynésie. A následuje kousek věnovaný masožravým rostlinám, za nimi se u země krčí kaktusy a sukulenty. Pozornost získává kaktus se snad nejpodivuhodnější historií – Gymnocalycium michalovichii. Pokud si botanici úplně nevymýšlejí, tak jej objevil Michalovic v kulturách po atomovém výbuchu v Hirošimě. Zatímco amatéři občas považují červenou část za květ či plod, ve skutečnosti červená Gymnocalycia ztratila chlorofyl, takže přežívá pouze po naroubování na jiný kaktus, nejčastěji Hylocereus. Zahrada je opravdu okouzlující, navíc kvetoucí keře a rostliny se občas doslova prohýbají pod motýly, a pokud při procházce několika kilometry pěšinek neuvidíme desítky kolibříků, měli bychom po návratu navštívit očního doktora
Pokud se hodláme plácnout přes kapsu, na kraji botanické zahrady je malý hotýlek a několik vil k pronájmu. Neomezený přístup do botanické zahrady je v obou případech samozřejmostí. Velké zahradnictví hned za dveřmi v nás Evropanech asi vzbudí spíše závist, ale můžeme se s ním procházet do libosti a ověřit si přitom, co jsme si z botanické zahrady zapamatovali.
Ať již jsme sem přijeli za jakýmkoliv účelem, odlétat budeme spokojení, opálení a ověnčení taškami s rumem. A jelikož mateřská Francie drží ceny letenek na mimořádně příznivé úrovni, nepochybně se sem příští rok zase vrátíme. Pro rum, pro dotek kreolské pohody a pro krásu zdejší přírody.
Pred dvoma desaťročiami málokto tušil, čo sa skrýva na kopci nad
Zvolenom s príznačným názvom Pustý hrad. Už vtedy to síce bol
zaujímavý cieľ turistickej vychádzky, ale spod nánosu zeme trčali iba
skromné zvyšky múrov a jedinou zachovalejšou stavbou bola vstupná
brána.
Pred dvoma desaťročiami málokto tušil, čo sa skrýva na kopci nad Zvolenom s príznačným názvom Pustý hrad. Už vtedy to síce bol zaujímavý cieľ turistickej vychádzky, ale spod nánosu zeme trčali iba skromné zvyšky múrov a jedinou zachovalejšou stavbou bola vstupná brána. V roku 1992 sa začalo s archeologickým výskumom, ktorý až do svojej predčasnej smrti (23. 4. 2009) viedol Václav Hanuliak. Prvé veľké prekvapenie prinieslo zmeranie hradného areálu. Hradný komplex (horný a dolný hrad a spojovacia časť) má rozlohu 7,6 ha, čím sa mu nemôže vyrovnať žiadna zo slovenských stredovekých pevností. Zvolenčania s dávkou lokálpatriotizmu dokonca tvrdia, že ich hrad nemá – čo sa týka rozlohy – konkurenciu na celom európskom kontinente.
Na Pustý hrad smerujú z centra mesta a od hlavnej osobnej železničnej stanice modré turistické značky. Upravený chodník, po ktorom sa na hrad dostaneme asi za jeden a pol hodiny, je zároveň chodníkom náučným s informačnými tabuľami, ktoré nám približujú nielen slávnu históriu hradu, ale aj prírodné pozoruhodnosti hradného vrchu. Náučný chodník, ktorý má začiatok na malom parkovisku za zimným štadiónom, sa vracia do východiska okolo vyhľadávaného a upraveného prameňa minerálnej vody nazývanej Červený medokýš.
{{reklama()}}
Vlani bol hrad sprístupnený pevnými lesnými cestami. Vjazdu áut síce zabraňujú rampy (súhlas k vjazdu dáva Mestský lesný podnik), no kvalitné cesty uvítajú najmä tí, ktorí sa rozhodnú vyšliapať na vrchol v sedle bicykla.
Z horopisného hľadiska patrí masív Pustého hradu do Javoria, teda do pohoria, ktoré sa rozprestiera južne až juhovýchodne od Zvolena a ktoré rovnomenným vrchom dosahuje maximálnu výšku 1 044 m n. m. Javorie je od susedných Štiavnických vrchov oddelené Pliešovskou kotlinou a od Kremnických vrchov sedlom Stráže, ktorým tiekol Hron v dávnych geologických dobách, teda predtým, než si vyerodoval kaňonovitý prielom medzi Pustým hradom a Strážami.
Chotár Zvolena patrí medzi tie územia Slovenska, ktoré boli osídlené človekom už od najstarších čias. Z paleolitu sa našli silicitové úštepy a jadrá, a to na Bakovej jame a na Hrádku pri Lieskovci. Neskorú dobu kamennú – eneolit (4 200 – 2 200 rokov pred n. l.) – dokumentujú už aj nálezy priamo z Pustého hradu a z miest na jeho úpätí (Haputka, Pod Dráhami). Rušno tu bolo najmä v mladšej a neskorej dobe bronzovej (1 300 – 700 rokov pred n. l.), keď tu žil ľud patriaci do okruhu lužickej kultúry. V tej dobe bolo zrejme na hradnom kopci výšinné opevnenie a pod ním rozkvitajúce osady, po ktorých sa našlo rozsiahle pohrebisko, ale aj päť bronzových depotov a kamenný kadlub na odlievanie bronzových výrobkov.
Prvý z bronzových pokladov sa našiel na Pustom hrade pri kopaní zákopov na jeseň 1944 a obsahoval 78 nástrojov, zbraní a ozdôb. Časť z nich sa podarilo zachrániť a umiestniť do miestneho múzea. V roku 2001 sa archeológovia vrátili na miesto „partizánskeho“ nálezu a ani tentoraz nevyšli naprázdno. V historických expozíciách vo Zvolenskom zámku, ktoré sú dnes súčasťou Lesníckeho a drevárskeho múzea, nechýbajú ani pamiatky na dobu halštatskú, laténsku a rímsku. Centrom Slovanov sa stal Hrádok (Priekopa) nad Môťovou (táto kedysi samostatná dedina je dnes súčasťou mesta). Asi v 11. stor. prevzal správnu funkciu hrad Zvolen (Starý Zvolen, teda dnešný Pustý hrad). Podľa zmienky v Anonymovej kronike, ktorý opisuje život kráľa Belu III., ho dal postaviť knieža Borš, a to údajne na mieste, kde skolil mohutného jeleňa. Hrad sa stal nielen centrom feudálneho panstva, ale aj strediskom rozsiahlej župy, ktorá siahala od Hrona až na Liptov, Oravu a do Turca.
Jej podstatnú časť zaberali pralesy bohaté na zver a tak sa Zvolenský les stal jedným veľkým kráľovským poľovným revírom. Najneskôr v čase panovania Belu III. postavili na vrchole hradného kopca obytnú vežu. Mohutné základy o rozmeroch 10,8×11,7 m naznačujú, že mohlo ísť až o osempodlažnú stavbu. Ani Zvolenský hrad neobišli Tatári pri svojom pustošení v roku 1241. Aj s podporou kráľa Belu IV. sa však dočkal rýchlej opravy. Belo IV. pri svojej návšteve na hrade koncom roka 1243 obnovil mestské práva Zvolena, keďže pôvodná listina zhorela v ohni bojov. Na hrade sídlili zvolenskí župani, z ktorých sa v pamäti uchoval najmä legendárny rytier Donč na začiatku 14. stor. Donč sa síce najprv pridal na stranu „pána Váhu a Tatier“ Matúša Čáka Trenčianskeho, no neskôr si osvojil reformné snahy nového kráľa Karola I. Róberta z Anjou, podporoval ich a uplatnil sa aj v diplomatických službách. Do Dončových čias spadá aj najväčšia stavebná úprava horného hradu, preto bádatelia nazvali jeho časť Dončovým hradom. Už o polstoročie neskôr však sláva Starého Zvolena začala pohasínať. V rokoch 1370 – 82 totiž Karolov nástupca Ľudovít I. Veľký dal priamo v meste vybudovať nový zámok, do ktorého sa presťahovala aj správa župy.
Zvolenský zámok bol sídlom Jana Jiskru z Brandýsa, ktorý na starom hrade umiestnil vojenskú posádku. Pri útoku Huňadyho vojsk hrad vyhorel, no ešte v časoch tureckého nebezpečenstva (16. – 17. stor.) bola na hrade strážna veža – vartovka, čo nám dokladá aj Willenbergova kresba z roku 1599. V tom čase – ako ukázal archeologický výskum – tu bdeli a bojovali žoldnieri až z ďalekého Valónska. Od 17. stor. však hrad definitívne zapadal prachom a stal sa naozaj Pustým. Samozrejme, že kamene z jeho múrov využili na výstavbu mesta a o zvyšok sa postaral neúprosný zub času. Prvý archeologický prieskum tu urobil v rokoch 1886 – 89 Jozef Könyöki, no so systematickým výskumom i s konzerváciou zachovaných zvyškov sa začalo – ako som už uviedol – až v roku 1992 pod vedením Václava Hanuliaka.
Súvislým odlesnením bolo temeno hradného vrchu „vyholené“, takže dnes sa z neho otvárajú nerušené výhľady nielen na mesto Zvolen, ale aj do údolia Hrona a na okolité pohoria (Poľanu, Javorie, Kremnické a Štiavnické vrchy, Veľkú Fatru a Nízke Tatry). Členovia združenia Priaznivci Pustého hradu za pomoci mesta a sponzorov postavili na hrade chatku, ktorá však slúži predovšetkým archeologickému výskumu, no v letných víkendových dňoch v nej môžeme dostať aj drobné občerstvenie a suveníry. Pred rokom postavili na hrade zastrešenú terasu, kde sa môžu návštevníci ukryť pri daždi alebo nepríjemnej páľave.
Na hradnom vrchu nie je prameň vody. Tá sa v čase, keď bol hrad obývaný, zadržiavala v obrovskej cisterne. Legendy o tom, že práve cez túto cisternu bol hrad spojený podzemnou chodbou s mestom, sú len bájkami. A či prejdú do ríše bájok aj plány na výstavbu lanovky, alebo sa napokon pristúpi k jej realizácii, to ukáže budúcnosť. V každom prípade mesto Zvolen podporuje ďalší archeologický výskum na Pustom hrade a na jeho prebudovanie na príťažlivý rekreačný lesopark.
Pred dvoma desaťročiami málokto tušil, čo sa skrýva na kopci nad Zvolenom s príznačným názvom Pustý hrad. Už vtedy to síce bol zaujímavý cieľ turistickej vychádzky, ale spod nánosu zeme trčali iba skromné zvyšky múrov a jedinou zachovalejšou stavbou bola vstupná brána. V roku 1992 sa začalo s archeologickým výskumom, ktorý až do svojej predčasnej smrti (23. 4. 2009) viedol Václav Hanuliak. Prvé veľké prekvapenie prinieslo zmeranie hradného areálu. Hradný komplex (horný a dolný hrad a spojovacia časť) má rozlohu 7,6 ha, čím sa mu nemôže vyrovnať žiadna zo slovenských stredovekých pevností. Zvolenčania s dávkou lokálpatriotizmu dokonca tvrdia, že ich hrad nemá – čo sa týka rozlohy – konkurenciu na celom európskom kontinente.
Na Pustý hrad smerujú z centra mesta a od hlavnej osobnej železničnej stanice modré turistické značky. Upravený chodník, po ktorom sa na hrad dostaneme asi za jeden a pol hodiny, je zároveň chodníkom náučným s informačnými tabuľami, ktoré nám približujú nielen slávnu históriu hradu, ale aj prírodné pozoruhodnosti hradného vrchu. Náučný chodník, ktorý má začiatok na malom parkovisku za zimným štadiónom, sa vracia do východiska okolo vyhľadávaného a upraveného prameňa minerálnej vody nazývanej Červený medokýš.
{{reklama()}}
Vlani bol hrad sprístupnený pevnými lesnými cestami. Vjazdu áut síce zabraňujú rampy (súhlas k vjazdu dáva Mestský lesný podnik), no kvalitné cesty uvítajú najmä tí, ktorí sa rozhodnú vyšliapať na vrchol v sedle bicykla.
Z horopisného hľadiska patrí masív Pustého hradu do Javoria, teda do pohoria, ktoré sa rozprestiera južne až juhovýchodne od Zvolena a ktoré rovnomenným vrchom dosahuje maximálnu výšku 1 044 m n. m. Javorie je od susedných Štiavnických vrchov oddelené Pliešovskou kotlinou a od Kremnických vrchov sedlom Stráže, ktorým tiekol Hron v dávnych geologických dobách, teda predtým, než si vyerodoval kaňonovitý prielom medzi Pustým hradom a Strážami.
Chotár Zvolena patrí medzi tie územia Slovenska, ktoré boli osídlené človekom už od najstarších čias. Z paleolitu sa našli silicitové úštepy a jadrá, a to na Bakovej jame a na Hrádku pri Lieskovci. Neskorú dobu kamennú – eneolit (4 200 – 2 200 rokov pred n. l.) – dokumentujú už aj nálezy priamo z Pustého hradu a z miest na jeho úpätí (Haputka, Pod Dráhami). Rušno tu bolo najmä v mladšej a neskorej dobe bronzovej (1 300 – 700 rokov pred n. l.), keď tu žil ľud patriaci do okruhu lužickej kultúry. V tej dobe bolo zrejme na hradnom kopci výšinné opevnenie a pod ním rozkvitajúce osady, po ktorých sa našlo rozsiahle pohrebisko, ale aj päť bronzových depotov a kamenný kadlub na odlievanie bronzových výrobkov.
Prvý z bronzových pokladov sa našiel na Pustom hrade pri kopaní zákopov na jeseň 1944 a obsahoval 78 nástrojov, zbraní a ozdôb. Časť z nich sa podarilo zachrániť a umiestniť do miestneho múzea. V roku 2001 sa archeológovia vrátili na miesto „partizánskeho“ nálezu a ani tentoraz nevyšli naprázdno. V historických expozíciách vo Zvolenskom zámku, ktoré sú dnes súčasťou Lesníckeho a drevárskeho múzea, nechýbajú ani pamiatky na dobu halštatskú, laténsku a rímsku. Centrom Slovanov sa stal Hrádok (Priekopa) nad Môťovou (táto kedysi samostatná dedina je dnes súčasťou mesta). Asi v 11. stor. prevzal správnu funkciu hrad Zvolen (Starý Zvolen, teda dnešný Pustý hrad). Podľa zmienky v Anonymovej kronike, ktorý opisuje život kráľa Belu III., ho dal postaviť knieža Borš, a to údajne na mieste, kde skolil mohutného jeleňa. Hrad sa stal nielen centrom feudálneho panstva, ale aj strediskom rozsiahlej župy, ktorá siahala od Hrona až na Liptov, Oravu a do Turca.
Jej podstatnú časť zaberali pralesy bohaté na zver a tak sa Zvolenský les stal jedným veľkým kráľovským poľovným revírom. Najneskôr v čase panovania Belu III. postavili na vrchole hradného kopca obytnú vežu. Mohutné základy o rozmeroch 10,8×11,7 m naznačujú, že mohlo ísť až o osempodlažnú stavbu. Ani Zvolenský hrad neobišli Tatári pri svojom pustošení v roku 1241. Aj s podporou kráľa Belu IV. sa však dočkal rýchlej opravy. Belo IV. pri svojej návšteve na hrade koncom roka 1243 obnovil mestské práva Zvolena, keďže pôvodná listina zhorela v ohni bojov. Na hrade sídlili zvolenskí župani, z ktorých sa v pamäti uchoval najmä legendárny rytier Donč na začiatku 14. stor. Donč sa síce najprv pridal na stranu „pána Váhu a Tatier“ Matúša Čáka Trenčianskeho, no neskôr si osvojil reformné snahy nového kráľa Karola I. Róberta z Anjou, podporoval ich a uplatnil sa aj v diplomatických službách. Do Dončových čias spadá aj najväčšia stavebná úprava horného hradu, preto bádatelia nazvali jeho časť Dončovým hradom. Už o polstoročie neskôr však sláva Starého Zvolena začala pohasínať. V rokoch 1370 – 82 totiž Karolov nástupca Ľudovít I. Veľký dal priamo v meste vybudovať nový zámok, do ktorého sa presťahovala aj správa župy.
Zvolenský zámok bol sídlom Jana Jiskru z Brandýsa, ktorý na starom hrade umiestnil vojenskú posádku. Pri útoku Huňadyho vojsk hrad vyhorel, no ešte v časoch tureckého nebezpečenstva (16. – 17. stor.) bola na hrade strážna veža – vartovka, čo nám dokladá aj Willenbergova kresba z roku 1599. V tom čase – ako ukázal archeologický výskum – tu bdeli a bojovali žoldnieri až z ďalekého Valónska. Od 17. stor. však hrad definitívne zapadal prachom a stal sa naozaj Pustým. Samozrejme, že kamene z jeho múrov využili na výstavbu mesta a o zvyšok sa postaral neúprosný zub času. Prvý archeologický prieskum tu urobil v rokoch 1886 – 89 Jozef Könyöki, no so systematickým výskumom i s konzerváciou zachovaných zvyškov sa začalo – ako som už uviedol – až v roku 1992 pod vedením Václava Hanuliaka.
Súvislým odlesnením bolo temeno hradného vrchu „vyholené“, takže dnes sa z neho otvárajú nerušené výhľady nielen na mesto Zvolen, ale aj do údolia Hrona a na okolité pohoria (Poľanu, Javorie, Kremnické a Štiavnické vrchy, Veľkú Fatru a Nízke Tatry). Členovia združenia Priaznivci Pustého hradu za pomoci mesta a sponzorov postavili na hrade chatku, ktorá však slúži predovšetkým archeologickému výskumu, no v letných víkendových dňoch v nej môžeme dostať aj drobné občerstvenie a suveníry. Pred rokom postavili na hrade zastrešenú terasu, kde sa môžu návštevníci ukryť pri daždi alebo nepríjemnej páľave.
Na hradnom vrchu nie je prameň vody. Tá sa v čase, keď bol hrad obývaný, zadržiavala v obrovskej cisterne. Legendy o tom, že práve cez túto cisternu bol hrad spojený podzemnou chodbou s mestom, sú len bájkami. A či prejdú do ríše bájok aj plány na výstavbu lanovky, alebo sa napokon pristúpi k jej realizácii, to ukáže budúcnosť. V každom prípade mesto Zvolen podporuje ďalší archeologický výskum na Pustom hrade a na jeho prebudovanie na príťažlivý rekreačný lesopark.
Nejzachovalejší části zvolenského Pustého hradu je vstupní brána.
Tuto část Pustého hradu nazvali archeologové Dončovým hradem, jelikož jeho výstavba spadá do dob županství pověstného rytíře Donče.
Základy bývalé obytné věže na nejvyšším místě hradního vrchu.
A takhle asi vypadal Dončův hrad v 14. století.
Krajině východně od Zvolena dominuje pověstmi opředená Poľana.
Dlouholetí vedoucí archeologického bádání na Pustém hradě Václav Hanuliak (vpravo, bohužel 23. dubna 2009 podlehl rakovině) s primátorem Zvolena Miroslavem Kaseinem.
Pohled z hradu do doliny Hrona
Loni se badatelé zaměřili na spodní hrad.
Turistické střetnutí na Pustém hradě oživuje pestrý kulturní program, v tomto případe v podání zvolenského divadla Maska.
Po odlesnění uvítali návštěvníci hradu zastřešenou terasu.
….a nechybějí samozřejmě šermíři.
Pustý hrad na Willenbergově kresbě z roku 1599.
Pohled z Dončovho hradu na město Zvolen a pohronskou nivu směrem k Banské Bystrici.
Nejrušněji bývá na Pustém hradě v první zářijovou sobotu, když se koná tradiční turistický výstup.
Pustý hrad v zimním šatu. Stopy v sněhu svědčí o tom, že i v tomto čase sem směřují kroky turistů.
