Connect with us

Historické památky a města

Chichen Itzá – ta nejslavnější

První volba pochopitelně padla na památku nejslavnější, magické
vykopávky Chichen Itzá, které se dostaly do nedávna vyhlášeného seznamu
Nové sedmičky divů světa. Ráno jsem nezaváhal a nastavil budík na
nekřesťanskou hodinu a ještě za šera vyrazil. Důvod nebyl ani tak pocit,
že musím být všude první, ale jednak únik před turisty, takže jsem měl
památky k fotografování prakticky bez lidí, a jednak snesitelná
teplota.

Published

on


Kdo si vyjede do Mexika, především potom do oblasti Cancunu, má v podstatě dvě možnosti – pohodlně se vyvalovat u bazénu (fajnšmekři vědí, že místí moře zase tak dokonalé není) nebo jezdit jako šílenci po památkách. Ti šikovnější volí zlatou střední cestu a střídají den u bazénu, případně bazénového baru, se dnem věnovaným starým Mayům. A i to lze zkusit dvěma způsoby – pohodlně v autobusu naplněným k prasknutí turisty nebo méně pohodlně ve vypůjčeném autě. Na stopování jsem v místním vedru neměl ani pomyšlení.

Ta nejslavnější

První volba pochopitelně padla na památku nejslavnější, magické vykopávky Chichen Itzá, které se dostaly do nedávna vyhlášeného seznamu Nové sedmičky divů světa. Ráno jsem nezaváhal a nastavil budík na nekřesťanskou hodinu a ještě za šera vyrazil. Autem je to nejméně 2 až 3 hodiny, to podle toho, na kterém konci nekonečného řetězu hotelů Cancunu vlastně bydlíme. Načasoval jsem to výtečně, na parkovišti ještě nikdo nebyl a vstupenku jsem kupoval od ještě zívajícího strážce. Důvod nebyl ani tak pocit, že musím být všude první, ale jednak únik před turisty, takže jsem měl památky k fotografování prakticky bez lidí, a jednak snesitelná teplota.


Trocha historie nikoho nezabije

Město bylo založeno někdy kolem 5. století, pro dnešní stav byly důležitější doby o 200 až 300 let později, kdy vznikl dnešní puucký styl, a čas po invazi Toltéků, s králem jménem Kukulcan (známější v podobě Quetzalcoalt). Název překládaný povětšinou jako „Na okraji studny Itzá“ připomíná dvě posvátné cenote, mimo jiné využívané k lidským obětem pro usmíření bohů deště. Přes opakované snahy vylovit maximum není počet kosterních zbytků nijak mimořádně vysoký.


Největším hitem je samozřejmě schodovitá pyramida Opeřeného hada, kterou milují nejrůznější milovníci tajemství či kouzel s čísly. Pyramida má na každé straně schodiště s 91 schody, a když přičteme poslední sokl nahoře, dostaneme počet dnů v roce. O záhadu je postaráno. Zajímavější je spíše to, že celá stavba je orientována tak, že při západu slunce o jarní rovnodennosti se zdá, že se po boku pyramidy plazí had. To sem v tomto období celkem pochopitelně přitahuje tisíce nadšenců. Pokud si pocit mizícího hada chceme zažít na vlastní kůži, musíme ale počítat s tím, že v okolí desítek kilometrů jsou hotýlky přeplněné. Nutno ale připomenout, že pyramid s podobným trikem je na Yucatanu víc.

Já měl ještě to štěstí, že jsem se na pyramidu mohl vyšplhat, dnes je to zakázané. Schody jsou sice rekonstruované, takže na první pohled vypadají méně nebezpečně nežli v Coba. Nicméně i tak je pohled shora jen pro silné nervy a ten, kdo se bojí i na mostě, má o nervový záchvat postaráno.


Nejen jedna pyramida

Celý komplex toho samozřejmě může nabídnout mnohem víc. Já se těšil zejména na hřiště na pelotu, což byla hra na uctění slunce. Cílem bylo dostat míč obručí ve výši 7 metrů, což ve chvíli, kdy se nemohly použít ruce, nemohlo být nic jednoduchého. Navíc se traduje, že jedno z mužstev bylo na konci hry obětováno, někteří tvrdí, že ti co prohráli, jiní naopak jsou přesvědčeni o tom, že právě pro výherce to byla pocta. A třetí se potom dušují, že jde o mýtus. Mně osobně na hřišti poněkud kazila dojem obruč, která vypadá jako ze sádry. Tady myslím zašla rekonstrukce až moc daleko, ostatně podobný pocit jsem měl u řady rekonstruovaných staveb, které archeologové před lety rozebrali do posledního kamene, vyleštili a složili zpátky. Při pohledu na naleštěné stavby jsem mohl jen doufat, že věděli co dělají a neskládali to podle svých představ, jako třeba kdysi na Krétě.


Kolem poledne jsem toho měl tak akorát dost. Když jsem odcházel, proti mně se hrnuly davy turistů, které sem pod tlakem valil turistický pendl. Docela jsem je litoval, po pár krocích z autobusu už byli unavení a upocení, 40 ve stínu dělalo svoji povinnost. Mne čekaly už jen dvě a půl hodiny cesty k hotelovému bazénu.


Kdo si vyjede do Mexika, především potom do oblasti Cancunu, má v podstatě dvě možnosti – pohodlně se vyvalovat u bazénu (fajnšmekři vědí, že místí moře zase tak dokonalé není) nebo jezdit jako šílenci po památkách. Ti šikovnější volí zlatou střední cestu a střídají den u bazénu, případně bazénového baru, se dnem věnovaným starým Mayům. A i to lze zkusit dvěma způsoby – pohodlně v autobusu naplněným k prasknutí turisty nebo méně pohodlně ve vypůjčeném autě. Na stopování jsem v místním vedru neměl ani pomyšlení.

Ta nejslavnější

První volba pochopitelně padla na památku nejslavnější, magické vykopávky Chichen Itzá, které se dostaly do nedávna vyhlášeného seznamu Nové sedmičky divů světa. Ráno jsem nezaváhal a nastavil budík na nekřesťanskou hodinu a ještě za šera vyrazil. Autem je to nejméně 2 až 3 hodiny, to podle toho, na kterém konci nekonečného řetězu hotelů Cancunu vlastně bydlíme. Načasoval jsem to výtečně, na parkovišti ještě nikdo nebyl a vstupenku jsem kupoval od ještě zívajícího strážce. Důvod nebyl ani tak pocit, že musím být všude první, ale jednak únik před turisty, takže jsem měl památky k fotografování prakticky bez lidí, a jednak snesitelná teplota.


Trocha historie nikoho nezabije

Město bylo založeno někdy kolem 5. století, pro dnešní stav byly důležitější doby o 200 až 300 let později, kdy vznikl dnešní puucký styl, a čas po invazi Toltéků, s králem jménem Kukulcan (známější v podobě Quetzalcoalt). Název překládaný povětšinou jako „Na okraji studny Itzá“ připomíná dvě posvátné cenote, mimo jiné využívané k lidským obětem pro usmíření bohů deště. Přes opakované snahy vylovit maximum není počet kosterních zbytků nijak mimořádně vysoký.


Největším hitem je samozřejmě schodovitá pyramida Opeřeného hada, kterou milují nejrůznější milovníci tajemství či kouzel s čísly. Pyramida má na každé straně schodiště s 91 schody, a když přičteme poslední sokl nahoře, dostaneme počet dnů v roce. O záhadu je postaráno. Zajímavější je spíše to, že celá stavba je orientována tak, že při západu slunce o jarní rovnodennosti se zdá, že se po boku pyramidy plazí had. To sem v tomto období celkem pochopitelně přitahuje tisíce nadšenců. Pokud si pocit mizícího hada chceme zažít na vlastní kůži, musíme ale počítat s tím, že v okolí desítek kilometrů jsou hotýlky přeplněné. Nutno ale připomenout, že pyramid s podobným trikem je na Yucatanu víc.

Já měl ještě to štěstí, že jsem se na pyramidu mohl vyšplhat, dnes je to zakázané. Schody jsou sice rekonstruované, takže na první pohled vypadají méně nebezpečně nežli v Coba. Nicméně i tak je pohled shora jen pro silné nervy a ten, kdo se bojí i na mostě, má o nervový záchvat postaráno.


Nejen jedna pyramida

Celý komplex toho samozřejmě může nabídnout mnohem víc. Já se těšil zejména na hřiště na pelotu, což byla hra na uctění slunce. Cílem bylo dostat míč obručí ve výši 7 metrů, což ve chvíli, kdy se nemohly použít ruce, nemohlo být nic jednoduchého. Navíc se traduje, že jedno z mužstev bylo na konci hry obětováno, někteří tvrdí, že ti co prohráli, jiní naopak jsou přesvědčeni o tom, že právě pro výherce to byla pocta. A třetí se potom dušují, že jde o mýtus. Mně osobně na hřišti poněkud kazila dojem obruč, která vypadá jako ze sádry. Tady myslím zašla rekonstrukce až moc daleko, ostatně podobný pocit jsem měl u řady rekonstruovaných staveb, které archeologové před lety rozebrali do posledního kamene, vyleštili a složili zpátky. Při pohledu na naleštěné stavby jsem mohl jen doufat, že věděli co dělají a neskládali to podle svých představ, jako třeba kdysi na Krétě.


Kolem poledne jsem toho měl tak akorát dost. Když jsem odcházel, proti mně se hrnuly davy turistů, které sem pod tlakem valil turistický pendl. Docela jsem je litoval, po pár krocích z autobusu už byli unavení a upocení, 40 ve stínu dělalo svoji povinnost. Mne čekaly už jen dvě a půl hodiny cesty k hotelovému bazénu.

Continue Reading

Historické památky a města

Rodinná klasika: Pustevny – Rožnov pod Radhoštěm

Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací
pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro
spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.

Published

on

Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.

Ideální pro rodinu s dětmi

Celá trasa je dlouhá 13 km a od Radhoště se až do Rožnova klesá, takže to v pohodě zvládnou i malé děti. Navíc, socha Radegasta dokáže děcka dovést k naprostému úžasu. Vyrazte autobusem na Pustevny, pak přes hřeben zpět do Rožnova. Na Pustevnách si nenechte ujít unikátní secesní budovy.


Radhošť 1125 m n. m.

Na vrchol vede pohodlná, nepříliš příkrá cesta po hřebeni, která je v zimě velmi oblíbená u běžkařů. Míjet budete již zmíněného Radegasta, obří sochu, kterou zná každý i jen trochu občasný pivař.


Na vrcholku Radhoště je kaple Cyrila a Metoděje, kříž a vysílač. Dřív tu bůh Radegast sídlil, ale dnes už je asi na nějakém klidnějším místě. Dodnes se ale na vrcholek konají poutě několika tisícovek lidí.



Sestup do dřevěného městečka

Cesta z vrcholku hory do Rožnova pěkně utíká a než se člověk naděje, stojí před vstupem do dřevěného městečka Valašského muzea v přírodě. To je, s rokem založení 1925, jedno z nejstarších v Evropě.


Pro panelákové děti je to naprosto unikátní zážitek, představa dřívějšího způsobu života nemůže být zprostředkována lépe.

Dřevěné městečko a Mlýnská dolina jsou pouze dvě části muzea, my navštívili i Valašskou dědinu s větrným mlýnem.



Cesta z (velko)města do Radhoště?

Ideálně je to na víkend, s dětmi spíš prodloužený. Nejblíž je to samozřejmě z Ostravy, což je samo o sobě skvělá základna pro objevování severomoravského kraje. Pojedete šedesát kilometrů, asi hodinku. Hůře na tom jsou obě hlavní města, z Prahy je to 350 km a více než tři a půl hodiny autem. Z Bratislavy je to lehce pod tři. Z jihomoravské metropole se to dá zvládnout za necelé dvě hodinky.

Rádi objevujete města? Potřebujete-li ubytování v Praze, zkuste hotel Ibis Praha, základnu pro objevování severomoravského kraje můžete založit v hotelu Mercure Ostrava a vydáte-li se do hlavního města našich sousedů, budete potřebovat ubytování v Bratislavě.

Continue Reading

Historické památky a města

Marakéš – město mnoha tváří

Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých
okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás,
nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.

Published

on


Marrakesh – turisty nejvíce navštěvované město v Maroku vás uchvátí. Marrakesh je někdy nazýván červeným městem podle červených zdí ohraničujících medinu. Slovo „marrakesh“ pochází z berberského sousloví „země boha“. Téměř celý rok tu svítí slunce, lidé se více usmívají, v ulicích je neustále rušno, všude kolem pestrá nabídka čerstvého ovoce a zeleniny, prodavači vám před očima připraví bezkonkurenční pomerančový fresh džus, který nastartuje vaši imunitu ze stresující Evropy.

Na ulicích potkáte povozy tažené osly s nejrůznějším nákladem, kočáry tažené koňmi, a to vše v kontrastu s nejnovějšími modely luxusních aut. Tržiště překypující zbožím a usměvavými prodavači nabízejícími od potravin, bylinek, koření, sušeného ovoce, datlí, fíků, oříšků, meruněk, přírodních parfémů, koberců, látek, šperků po suvenýry a oblečení. To vše obklopené nádhernými palmami a hotely, které vypadají jako královské paláce.


Místa, která v Marakéši nevynechat

Mešita Kotoubia – 70 metrů vysoký minaret, který je chloubou celého města a jeho dominantou. Je nejstarší a nejzachovalejší na světě.

Jemaa El Fnaa (v překladu „sněm mrtvých“) – náměstí v centru města s tržišti a mnoha atrakcemi pro turisty jako jsou zaklínači hadů nebo akrobaté. Většinou tu můžete slyšet velmi příjemnou rytmickou berberskou hudbu.

Královské zahrady – ty nebývají otevřené po celý rok, ale pokud budete mít štěstí, stojí za nádhernou procházku v magickém světě, který vytvořily ruce šikovných zahradníků.

Menara zahrady – tady můžete uniknout ruchu centra, zaprášeným ulicím nebo i velkému horku. Můžete si vydechnout pod palmami. Uvidíte mnoho žen, které se přišli napít ze zdejšího potůčku. Místní věří, že tato voda přináší štěstí. Mnoho rodin sem jezdí na pikniky.


Marocká kuchyně

Maročané si potrpí na dobré jídlo. Jejich kuchyně je hodně kořeněná, ale ne vysloveně pálivá. Hojně se využívají olivy, citrony a pomeranče, kterým se tu velmi daří. Snídaně se většinou skládá z marockého chleba s olivovým olejem, marocké tradiční bílé zahuštěné polévky harira, do které se přidává olivový olej a samozřejmostí je bylinkový čaj hodně slazený a káva. Klasický oběd je kuskus s kuřecím nebo hovězím masem a dušenou zeleninou. Odpolední čaj se podává se sladkostmi podobným našim koblihám, dále palačinkami, sezamovými sušenkami, pečenými řezy nebo chlebem. Večeři pak završí ryba, tajine maso, což je dušené maso připravované v kameninových nádobách např. dušené jehněčí, hovězí, kuřecí a zelenina, brambory.

Reklama:

Užíjte si Maroko a ochutnejte výborný berberský čaj!



Poznatky z Marakéše

Na ulicích si přijdou na své ženy, které se mohou kochat módou všech možných barev a stylů. Uvidíte muže i ženy v evropském oblečení, ale i tradičním muslimském dlouhém až na zem. Dívky často chodí oblečené po evropsku, ale přidají k tomu aspoň šátek, aby bylo vidět, že jde o muslimku. Jako by se tady protínaly dva světy. Oblečení se dá koupit hotové, ale stále ještě mnoho Maročanů, hlavně střední a starší generace dává přednost ušití u krejčího na míru.

Po městě se dá snadno pohybovat autobusem, ale lidé často využívají taxi, když jich jede víc, třeba 3, potom cena vyjde téměř na stejno. Bezpečnost je možná vyšší než u nás, policii potkáte na každé křižovatce, u velkých hotelů i na mnoha místech po celém městě. Turisté převládají hlavně z Francie, domluvíte se tu francouzsky a arabsky. Ale většina lidí rozumí i anglicky. Nádherné pláže Atlantiku jsou veřejné a přístupné zdarma.


Autorka článku Sakina Haider nedávno vydala svoji knihu Hotýlek v centru Prahy. Hotýlek odkrývá svá tajemství. Skutečné příběhy, které se staly za zdmi turisty vyhledávaného hotelu na Praze 1. Občas humorné, často dramatické a skoro vždy nečekaně překvapivé. Personál hotýlku Vás vítá a zve k příjemnému pobytu na stránkách této knihy. Více informací na stahuj-knihy.cz.

Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás, nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.

Continue Reading

Historické památky a města

Indonésie – Jáva

Jáva je i přes velký počet obyvatel stále velice pěkné místo
s krásnými přírodními scenériemi a historickými místy. Jelikož
leží v zóně atlantického zlomu, dost často se zde příroda ukazuje
v nejhorší podobě. Zemětřesení a následné tsunami jsou zde častým
jevem. I já sám jsem měl možnost během dvou měsíců jedno
zemětřesení zažít.

Published

on

Jakarta, hlavní město 240 milionové Indonésie, je místem s obrovským sociálním kontrastem bohatství a chudoby, megalomanských projektů a jejich nezdárné realizace. Centrum moderní metropole je vázané na tři ulice, propojené do trojúhelníku, zvaného „Golden triangle“ a okolí památníku „Monas“. Historická Batávie ovládaná Holanďany již od 16. Století je spíše centrem pro turisty.


Ve Zlatém trojúhelníku jsou zastoupeny asi všechny významné společnosti podnikající v Indonésii, hotely a luxusní rezidence. Kolem Monasu, obrovském, 134 metrů vysokém památníku s rozhlednou na vrcholu jsou rozloženy vládní budovy. Monas nechal postavit ve své éře panování Soharto, nechvalně proslulý skandály s korupcí a úplatky. Konec jeho funkčního období je znát i na městě, kde jsou vidět nedostavěné mrakodrapy, které on, nebo jeho rodinní příslušníci nechali budovat.

Kolem těchto luxusních staveb se rozprostírá jiná Jakarta. Jakarta chudoby a každodenního shonu obyčejných lidí za prací. I přímo na plotech a jen pár metrů od mrakodrapů může člověk na méně frekventované ulici vidět malé přístřešky z igelitů, fólií nebo prken, ve kterých se tísní lidé.

I díky těmto kontrastům je zájezd na ostrov Jáva velmi zajímavou volbou a nevšedním zážitkem. Kontrast mezi chudobou a relativním bohatstvím je vskutku fascinující.

Policie se však snaží tyto lidi z ulice vytlačovat, takže se spíše shrocují na okraji města ve slumech. Tito lidé přijíždějí do Jakarty z celé Indonésie s vidinou práce a lepšího života. Realita je však jiná a dík

Continue Reading

Nové články

Copyright © 2024 Cestovatel.cz