Historické památky a města
Barcelonou po stopách Antonia Gaudího i Corneta
Mnozí z vás jistě už někdy byli v Barceloně a mnozí znají
alespoň zběžně dílo výše jmenovaného. Mnohým z vás jistě
vyrazila dech stavba stále nedostavěné katedrály Sagrada Família, která
má být dokončena roku 2026, což je 100 let po smrti svého tvůrce.
Zkusme si říci něco o životě a díle tohoto vskutku originálního
architekta a pak se projít Barcelonou po jeho dodnes blýskavých klenotech
města.
Mnozí z vás jistě už někdy byli v Barceloně a mnozí znají alespoň zběžně dílo výše jmenovaného. Mnohým z vás jistě vyrazila dech stavba stále nedostavěné katedrály Sagrada Família, která má být dokončena roku 2026, což je 100 let po smrti svého tvůrce. Zkusme si říci něco o životě a díle tohoto vskutku originálního architekta a pak se projít Barcelonou po jeho dodnes blýskavých klenotech města.
Málokdo ví, že Antonio Gaudí se narodil jako páté dítě kováři Francescovi Gaudímu a Antonii Cornetové v červnu 1852 v Reusu . Do Barcelony se dostal až roku 1869, když sem přijel s bratrem na studia. Měl za sebou nesnadné dětství plné nemocí, zejména plicních infekcí, ze kterých vzešla vleklá revmatická artritida. Po té co vystudoval přírodovědeckou fakultu dokončil ještě roku 1878 architekturu. Stal se významným představitelem secese do níž přenesl prvky své osobnosti, především lásku k přírodě. Mnozí ho nazývali bláznem. Byl vegetarián, samotář, snílek, zbožňoval geometrii, uctíval stromy, byl pracant až dříč, filantrop, který se od roku 1914 až do své smrti 1926 sám daroval stavbě Sagrada Familia. Jeho posledním přáním bylo, aby stavba byla dokončena pouze z darů a tak se staví až dodnes.
{{reklama()}}
Díky jeho modernistickému pojetí a originálním motivům z živé přírody s kapkou osobitého španělského orientu, který se promítá v zářivých a výrazných kombinacích barev, jsou dnes Gaudího stavby pro Barcelonu totéž, co pro Prahu Karlův most nebo Pražský hrad. Žádný turista nemůže minout alespoň ty, které jsou dnes turisticky přístupné. Řadu staveb lze pozorovat jen zvenčí, protože v nich dodnes žijí potomci původních vlastníků. Do výčtu Gaudího nepřehlédnutelné architektury patří: Fanals Pl. Reial (1878–1879), Casa Vicens (1878–1885), Finca Güell (1884–1887), Teresines (1888–1890), Palau Güell (1886–1891), Sagrada Família (1884–1926), Bellesguard (1900–1902), Casa Calvet (1898–1904), Casa Battló (1904–1906), Parc Güell (1900–1914), Casa Milà – La Pedrera (1906–1910), Colònia Güell (1898–1915). Více se rozepíšu jen o těch nejlépe přístupných, které dodají městu jeho pravý kolorit.
Barcelonu jsem po několikáté navštívila letos v červenci a nejdéle jsem se zdržela v Güellově parku. Ten je položen severně od centra Barcelony na svahu hory Turó del Carmel. Dostanete se tam metrem, stanice Vallcarca. Vstup je zdarma.
Park leží vysoko nad Barcelonou, takže z něj jsou překrásné výhledy na město. Je poměrně rozlehlý (17,8 ha). Gaudí zde výrazně pracoval s terénem. Kopce, kde jsou členitě cesty, kolonády pod sloupy, které připomínají stalagnity, promenády, které jsou lemovány sloupy ve tvaru stromů, menší Gaudího stavby, viadukty, kamenná loubí a velké výhledové prostory, terasy lemované mozaikami. Podařilo se zde v plné míře zharmonizovat přírodu s architekturou.
Centrální dominantou je schodiště od hlavní Dračí brány, kde na prvním podlaží drak chrlí vodu, je též celý vykládaný mozaikou. Najdete nad ním tzv. Síň sta sloupů, kde obvykle různí umělci hrají či zpívají pro potěšení turistů. Sloupů je ve skutečnosti 86. Nad sloupy je realizována velká terasa, hlavní vyhlídka na město lemovaná dlouhou linkou k sezení, která je vykládána glazovanými keramickými či skleněnými mozaikami po celém svém obvodu, které se říká nekonečná lavice. Prostor parku byl původně navržen jako zahradní město se 60 parcelami dle zakázky průmyslníka Eusebi Güella, namísto něj se zde realizoval park, protože jediný kdo odkoupil parcely byl průmyslník a architekt. V parku jsou také 2 domy, kde bydlel Eusebi Güell a dům, kde žil katalánský architekt Gaudí. Dnes je zde jeho muzeum.
Ale zpět do centra. Na třídě Passeig de Grácia mezi dalšími secesními domy významných modernistů z počátku 20. století stojí známý dům Casa Batlló, který má přístupné první patro. To patřilo majiteli domu. Možná proto je byt i nejhonosnější a největší rozměrem. V dalších patrech se nachází soukromé byty. Je možno kolem nich vyjít schodištěm osvětleným světlíkem do podkroví a na střešní terasu. Po cestě Vás zaujmou překrásné kachlíky. Na tomto domě Gaudí dovedl k vrcholu své tvarosloví organické architektury. Mnoho prvků napodobuje kus živé přírody. Střecha s keramickými šupinami vypadá jako zvlněný hřbet prehistorického ještěra, schodiště je páteří, lustr obří lastura, zábradlí balkónů vypadají jako ozubená rybí ústa. Vyžívá se jako na jiných stavbách v materiálech jako jsou barevné mozaiky glazovaných kachlů, střepů skel a lakovaného dřeva. Gaudího oblíbené dračí hlavy a fantaskní věžičky najdeme na střeše.
Na křižovatce ulic Passeig de Gràcia a Carrer de Provenca je situován dům Casa Milà, přezdívaný „La Pedrera“. I zde na střeše najdete Gaudího oblíbené dračí hlavy. Navíc i komíny kombinované s vyhlídkami ve tvaru abstraktních zvonic v kontrastu s prvky připomínajícími rytířské helmy. Roku 1984 byla tato masívní a nezdobená stavba připsána do seznamu Světového dědictví UNESCO. Připomíná hladkou přírodní skálu protkanou okny a působí velmi ladně. V domě jsou provozovány výstavní síně s kratšími expozicemi ,kde je vstup zdarma. Kulturní centrum Caixa a část budovy je celoročně zpřístupněna turistům. Prohlídka bez průvodce, s možností audio výkladu vede skrze část přízemí, první patro, podkrovní prostory s expozicí o stavbě budovy až na střechu s vyhlídkou. Zde je možno prohlédnout komíny a vrátit se zpět do prvního patra, kde je umístěn velký obchod se suvenýry.
Největším dílem Gaudího života, které překračuje rámec jedné lidské generace a ve stavbě pokračuje i za našich dní je stavba Chrám Sagrada Família ,česky Chrám smíření zasvěcený Svaté rodině. Autor mu věnoval celý svůj život aniž tušil, že se stane symbolem města a nejstarším staveništěm světa. Chrám je situován mezi dvěma parky severovýchodně od centra mezi ulicemi C. de Provenca a C. de Mallorca. Zastávka metra Sagrada Família je přímo u chrámu a nese jeho jméno.
Chcete se v Barceloně domluvit s místními obyvateli? Zkuste před cestou kurzy španělštiny s Jazykovou školou Elvis.
Stavba byla započata roku 1882 a jejím úkolem bylo podnítit návrat k učení římskokatolické církve. Gaudí převzal projekt roku 1883. Stavba pokračovala pomalu a zdlouhavě. V posledních letech je na tom nejlépe, protože všechno vstupné, které se vybere od tisíců turistů, jde přímo do fondů na její dostavbu a tak můžete vidět jeřáby, které zvedají velké kusy stavebního materiálu vzhůru ke hvězdám. I v červenci za provozu byla stavba plná nejen turistů, ale hlavně stavebních dělníků, kteří v potu tváře realizovali poslední monstrózní svatyni křesťanství. Stavbu bohatou na křesťanské symboly mezi 18 věžemi. Ty reprezentují 12 apoštolů, 4 evangelisty, Panu Marii a ta nejvyšší, která má být doplněna obrovským křížem bude zasvěcena Ježíši Kristu. Věže evangelistů mají mít znaky – sochy, které jsou symboly těchto světců. Tedy sv. Lukáš tu má mít sochu býka, sv. Matouš anděla, sv. Jan orla a sv. Marek lva.
Dnes stojí dostavěná dvě průčelí. Každé má po čtyřech věžích. Jinak jsou odlišná. Průčelí jsou vyzdobena množstvím modernistických až kubizujících soch s biblickými výjevy. Věže obou průčelí jsou přístupné. Nahoru se dostanete výtahem a dolů pěšky. Z obou je výhled na město i na samotnou stavbu, která vykazuje prvky maurské architektury. Dále lze projít vnitřkem stavby po vnitřním obvodu chrámu od jednoho průčelí k druhému. Jsou tak k vidění úplně nové části stavby. Přístupná je i krypta. V sezoně jsou ale fronty tak dlouhé, že kdo jede organizovaně pouze autobusem a na místě má zastávku 20 minut, nemůže prohlídku stačit a chrám může obdivovat pouze zvenčí. I tak určitě stojí za to ho vidět a obejít ze všech stran.
I dnes se stavaři snaží držet původních Gaudího plánů a skic a dostavět tuto velkolepou stavbu v jeho duchu. Mnozí však pochybují o tom, že nedávno dostavěná fasáda, která představuje Kristovo utrpení, je podobná Gaudího stylu a myšlence. Také víme, že Gaudí miloval barvy, zdobení, sklo a keramiku. Kdo ví, zda by stavba zůstala celá přírodní béžová, kdyby ještě byl mezi námi.
Mnozí z vás jistě už někdy byli v Barceloně a mnozí znají alespoň zběžně dílo výše jmenovaného. Mnohým z vás jistě vyrazila dech stavba stále nedostavěné katedrály Sagrada Família, která má být dokončena roku 2026, což je 100 let po smrti svého tvůrce. Zkusme si říci něco o životě a díle tohoto vskutku originálního architekta a pak se projít Barcelonou po jeho dodnes blýskavých klenotech města.
Málokdo ví, že Antonio Gaudí se narodil jako páté dítě kováři Francescovi Gaudímu a Antonii Cornetové v červnu 1852 v Reusu . Do Barcelony se dostal až roku 1869, když sem přijel s bratrem na studia. Měl za sebou nesnadné dětství plné nemocí, zejména plicních infekcí, ze kterých vzešla vleklá revmatická artritida. Po té co vystudoval přírodovědeckou fakultu dokončil ještě roku 1878 architekturu. Stal se významným představitelem secese do níž přenesl prvky své osobnosti, především lásku k přírodě. Mnozí ho nazývali bláznem. Byl vegetarián, samotář, snílek, zbožňoval geometrii, uctíval stromy, byl pracant až dříč, filantrop, který se od roku 1914 až do své smrti 1926 sám daroval stavbě Sagrada Familia. Jeho posledním přáním bylo, aby stavba byla dokončena pouze z darů a tak se staví až dodnes.
{{reklama()}}
Díky jeho modernistickému pojetí a originálním motivům z živé přírody s kapkou osobitého španělského orientu, který se promítá v zářivých a výrazných kombinacích barev, jsou dnes Gaudího stavby pro Barcelonu totéž, co pro Prahu Karlův most nebo Pražský hrad. Žádný turista nemůže minout alespoň ty, které jsou dnes turisticky přístupné. Řadu staveb lze pozorovat jen zvenčí, protože v nich dodnes žijí potomci původních vlastníků. Do výčtu Gaudího nepřehlédnutelné architektury patří: Fanals Pl. Reial (1878–1879), Casa Vicens (1878–1885), Finca Güell (1884–1887), Teresines (1888–1890), Palau Güell (1886–1891), Sagrada Família (1884–1926), Bellesguard (1900–1902), Casa Calvet (1898–1904), Casa Battló (1904–1906), Parc Güell (1900–1914), Casa Milà – La Pedrera (1906–1910), Colònia Güell (1898–1915). Více se rozepíšu jen o těch nejlépe přístupných, které dodají městu jeho pravý kolorit.
Barcelonu jsem po několikáté navštívila letos v červenci a nejdéle jsem se zdržela v Güellově parku. Ten je položen severně od centra Barcelony na svahu hory Turó del Carmel. Dostanete se tam metrem, stanice Vallcarca. Vstup je zdarma.
Park leží vysoko nad Barcelonou, takže z něj jsou překrásné výhledy na město. Je poměrně rozlehlý (17,8 ha). Gaudí zde výrazně pracoval s terénem. Kopce, kde jsou členitě cesty, kolonády pod sloupy, které připomínají stalagnity, promenády, které jsou lemovány sloupy ve tvaru stromů, menší Gaudího stavby, viadukty, kamenná loubí a velké výhledové prostory, terasy lemované mozaikami. Podařilo se zde v plné míře zharmonizovat přírodu s architekturou.
Centrální dominantou je schodiště od hlavní Dračí brány, kde na prvním podlaží drak chrlí vodu, je též celý vykládaný mozaikou. Najdete nad ním tzv. Síň sta sloupů, kde obvykle různí umělci hrají či zpívají pro potěšení turistů. Sloupů je ve skutečnosti 86. Nad sloupy je realizována velká terasa, hlavní vyhlídka na město lemovaná dlouhou linkou k sezení, která je vykládána glazovanými keramickými či skleněnými mozaikami po celém svém obvodu, které se říká nekonečná lavice. Prostor parku byl původně navržen jako zahradní město se 60 parcelami dle zakázky průmyslníka Eusebi Güella, namísto něj se zde realizoval park, protože jediný kdo odkoupil parcely byl průmyslník a architekt. V parku jsou také 2 domy, kde bydlel Eusebi Güell a dům, kde žil katalánský architekt Gaudí. Dnes je zde jeho muzeum.
Ale zpět do centra. Na třídě Passeig de Grácia mezi dalšími secesními domy významných modernistů z počátku 20. století stojí známý dům Casa Batlló, který má přístupné první patro. To patřilo majiteli domu. Možná proto je byt i nejhonosnější a největší rozměrem. V dalších patrech se nachází soukromé byty. Je možno kolem nich vyjít schodištěm osvětleným světlíkem do podkroví a na střešní terasu. Po cestě Vás zaujmou překrásné kachlíky. Na tomto domě Gaudí dovedl k vrcholu své tvarosloví organické architektury. Mnoho prvků napodobuje kus živé přírody. Střecha s keramickými šupinami vypadá jako zvlněný hřbet prehistorického ještěra, schodiště je páteří, lustr obří lastura, zábradlí balkónů vypadají jako ozubená rybí ústa. Vyžívá se jako na jiných stavbách v materiálech jako jsou barevné mozaiky glazovaných kachlů, střepů skel a lakovaného dřeva. Gaudího oblíbené dračí hlavy a fantaskní věžičky najdeme na střeše.
Na křižovatce ulic Passeig de Gràcia a Carrer de Provenca je situován dům Casa Milà, přezdívaný „La Pedrera“. I zde na střeše najdete Gaudího oblíbené dračí hlavy. Navíc i komíny kombinované s vyhlídkami ve tvaru abstraktních zvonic v kontrastu s prvky připomínajícími rytířské helmy. Roku 1984 byla tato masívní a nezdobená stavba připsána do seznamu Světového dědictví UNESCO. Připomíná hladkou přírodní skálu protkanou okny a působí velmi ladně. V domě jsou provozovány výstavní síně s kratšími expozicemi ,kde je vstup zdarma. Kulturní centrum Caixa a část budovy je celoročně zpřístupněna turistům. Prohlídka bez průvodce, s možností audio výkladu vede skrze část přízemí, první patro, podkrovní prostory s expozicí o stavbě budovy až na střechu s vyhlídkou. Zde je možno prohlédnout komíny a vrátit se zpět do prvního patra, kde je umístěn velký obchod se suvenýry.
Největším dílem Gaudího života, které překračuje rámec jedné lidské generace a ve stavbě pokračuje i za našich dní je stavba Chrám Sagrada Família ,česky Chrám smíření zasvěcený Svaté rodině. Autor mu věnoval celý svůj život aniž tušil, že se stane symbolem města a nejstarším staveništěm světa. Chrám je situován mezi dvěma parky severovýchodně od centra mezi ulicemi C. de Provenca a C. de Mallorca. Zastávka metra Sagrada Família je přímo u chrámu a nese jeho jméno.
Chcete se v Barceloně domluvit s místními obyvateli? Zkuste před cestou kurzy španělštiny s Jazykovou školou Elvis.
Stavba byla započata roku 1882 a jejím úkolem bylo podnítit návrat k učení římskokatolické církve. Gaudí převzal projekt roku 1883. Stavba pokračovala pomalu a zdlouhavě. V posledních letech je na tom nejlépe, protože všechno vstupné, které se vybere od tisíců turistů, jde přímo do fondů na její dostavbu a tak můžete vidět jeřáby, které zvedají velké kusy stavebního materiálu vzhůru ke hvězdám. I v červenci za provozu byla stavba plná nejen turistů, ale hlavně stavebních dělníků, kteří v potu tváře realizovali poslední monstrózní svatyni křesťanství. Stavbu bohatou na křesťanské symboly mezi 18 věžemi. Ty reprezentují 12 apoštolů, 4 evangelisty, Panu Marii a ta nejvyšší, která má být doplněna obrovským křížem bude zasvěcena Ježíši Kristu. Věže evangelistů mají mít znaky – sochy, které jsou symboly těchto světců. Tedy sv. Lukáš tu má mít sochu býka, sv. Matouš anděla, sv. Jan orla a sv. Marek lva.
Dnes stojí dostavěná dvě průčelí. Každé má po čtyřech věžích. Jinak jsou odlišná. Průčelí jsou vyzdobena množstvím modernistických až kubizujících soch s biblickými výjevy. Věže obou průčelí jsou přístupné. Nahoru se dostanete výtahem a dolů pěšky. Z obou je výhled na město i na samotnou stavbu, která vykazuje prvky maurské architektury. Dále lze projít vnitřkem stavby po vnitřním obvodu chrámu od jednoho průčelí k druhému. Jsou tak k vidění úplně nové části stavby. Přístupná je i krypta. V sezoně jsou ale fronty tak dlouhé, že kdo jede organizovaně pouze autobusem a na místě má zastávku 20 minut, nemůže prohlídku stačit a chrám může obdivovat pouze zvenčí. I tak určitě stojí za to ho vidět a obejít ze všech stran.
I dnes se stavaři snaží držet původních Gaudího plánů a skic a dostavět tuto velkolepou stavbu v jeho duchu. Mnozí však pochybují o tom, že nedávno dostavěná fasáda, která představuje Kristovo utrpení, je podobná Gaudího stylu a myšlence. Také víme, že Gaudí miloval barvy, zdobení, sklo a keramiku. Kdo ví, zda by stavba zůstala celá přírodní béžová, kdyby ještě byl mezi námi.
Historické památky a města
Barcelona – kopec Montjuïc a fontána Font Màgica
Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým
největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře
na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí
do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná
pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin.
Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí
od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky
Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de
Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý
výhled na přístav, moře i město.
Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.
Tip: Pokud jste dobrodružnější povahy a rádi cestujete ve větší skupině, tak do Španělska se dá dojet i autem. Cesta po německých dálnicích je pro osobní vozy zdarma a po cestě přes Německo i Francii je hodně odpočívadel, restaurací i ubytovacích zařízení.
Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.
Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.
Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.
Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.
Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .
Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.
Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.
Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.
Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.
Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.
Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .
Historické památky a města
Rodinná klasika: Pustevny – Rožnov pod Radhoštěm
Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací
pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro
spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.
Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.
Ideální pro rodinu s dětmi
Celá trasa je dlouhá 13 km a od Radhoště se až do Rožnova klesá, takže to v pohodě zvládnou i malé děti. Navíc, socha Radegasta dokáže děcka dovést k naprostému úžasu. Vyrazte autobusem na Pustevny, pak přes hřeben zpět do Rožnova. Na Pustevnách si nenechte ujít unikátní secesní budovy.
Radhošť 1125 m n. m.
Na vrchol vede pohodlná, nepříliš příkrá cesta po hřebeni, která je v zimě velmi oblíbená u běžkařů. Míjet budete již zmíněného Radegasta, obří sochu, kterou zná každý i jen trochu občasný pivař.
Na vrcholku Radhoště je kaple Cyrila a Metoděje, kříž a vysílač. Dřív tu bůh Radegast sídlil, ale dnes už je asi na nějakém klidnějším místě. Dodnes se ale na vrcholek konají poutě několika tisícovek lidí.
Sestup do dřevěného městečka
Cesta z vrcholku hory do Rožnova pěkně utíká a než se člověk naděje, stojí před vstupem do dřevěného městečka Valašského muzea v přírodě. To je, s rokem založení 1925, jedno z nejstarších v Evropě.
Pro panelákové děti je to naprosto unikátní zážitek, představa dřívějšího způsobu života nemůže být zprostředkována lépe.
Dřevěné městečko a Mlýnská dolina jsou pouze dvě části muzea, my navštívili i Valašskou dědinu s větrným mlýnem.
Cesta z (velko)města do Radhoště?
Ideálně je to na víkend, s dětmi spíš prodloužený. Nejblíž je to samozřejmě z Ostravy, což je samo o sobě skvělá základna pro objevování severomoravského kraje. Pojedete šedesát kilometrů, asi hodinku. Hůře na tom jsou obě hlavní města, z Prahy je to 350 km a více než tři a půl hodiny autem. Z Bratislavy je to lehce pod tři. Z jihomoravské metropole se to dá zvládnout za necelé dvě hodinky.
Rádi objevujete města? Potřebujete-li ubytování v Praze, zkuste hotel Ibis Praha, základnu pro objevování severomoravského kraje můžete založit v hotelu Mercure Ostrava a vydáte-li se do hlavního města našich sousedů, budete potřebovat ubytování v Bratislavě.
Historické památky a města
Marakéš – město mnoha tváří
Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých
okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás,
nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.
Marrakesh – turisty nejvíce navštěvované město v Maroku vás uchvátí. Marrakesh je někdy nazýván červeným městem podle červených zdí ohraničujících medinu. Slovo „marrakesh“ pochází z berberského sousloví „země boha“. Téměř celý rok tu svítí slunce, lidé se více usmívají, v ulicích je neustále rušno, všude kolem pestrá nabídka čerstvého ovoce a zeleniny, prodavači vám před očima připraví bezkonkurenční pomerančový fresh džus, který nastartuje vaši imunitu ze stresující Evropy.
Na ulicích potkáte povozy tažené osly s nejrůznějším nákladem, kočáry tažené koňmi, a to vše v kontrastu s nejnovějšími modely luxusních aut. Tržiště překypující zbožím a usměvavými prodavači nabízejícími od potravin, bylinek, koření, sušeného ovoce, datlí, fíků, oříšků, meruněk, přírodních parfémů, koberců, látek, šperků po suvenýry a oblečení. To vše obklopené nádhernými palmami a hotely, které vypadají jako královské paláce.
Místa, která v Marakéši nevynechat
Mešita Kotoubia – 70 metrů vysoký minaret, který je chloubou celého města a jeho dominantou. Je nejstarší a nejzachovalejší na světě.
Jemaa El Fnaa (v překladu „sněm mrtvých“) – náměstí v centru města s tržišti a mnoha atrakcemi pro turisty jako jsou zaklínači hadů nebo akrobaté. Většinou tu můžete slyšet velmi příjemnou rytmickou berberskou hudbu.
Královské zahrady – ty nebývají otevřené po celý rok, ale pokud budete mít štěstí, stojí za nádhernou procházku v magickém světě, který vytvořily ruce šikovných zahradníků.
Menara zahrady – tady můžete uniknout ruchu centra, zaprášeným ulicím nebo i velkému horku. Můžete si vydechnout pod palmami. Uvidíte mnoho žen, které se přišli napít ze zdejšího potůčku. Místní věří, že tato voda přináší štěstí. Mnoho rodin sem jezdí na pikniky.
Marocká kuchyně
Maročané si potrpí na dobré jídlo. Jejich kuchyně je hodně kořeněná, ale ne vysloveně pálivá. Hojně se využívají olivy, citrony a pomeranče, kterým se tu velmi daří. Snídaně se většinou skládá z marockého chleba s olivovým olejem, marocké tradiční bílé zahuštěné polévky harira, do které se přidává olivový olej a samozřejmostí je bylinkový čaj hodně slazený a káva. Klasický oběd je kuskus s kuřecím nebo hovězím masem a dušenou zeleninou. Odpolední čaj se podává se sladkostmi podobným našim koblihám, dále palačinkami, sezamovými sušenkami, pečenými řezy nebo chlebem. Večeři pak završí ryba, tajine maso, což je dušené maso připravované v kameninových nádobách např. dušené jehněčí, hovězí, kuřecí a zelenina, brambory.
Reklama:
Užíjte si Maroko a ochutnejte výborný berberský čaj!
Poznatky z Marakéše
Na ulicích si přijdou na své ženy, které se mohou kochat módou všech možných barev a stylů. Uvidíte muže i ženy v evropském oblečení, ale i tradičním muslimském dlouhém až na zem. Dívky často chodí oblečené po evropsku, ale přidají k tomu aspoň šátek, aby bylo vidět, že jde o muslimku. Jako by se tady protínaly dva světy. Oblečení se dá koupit hotové, ale stále ještě mnoho Maročanů, hlavně střední a starší generace dává přednost ušití u krejčího na míru.
Po městě se dá snadno pohybovat autobusem, ale lidé často využívají taxi, když jich jede víc, třeba 3, potom cena vyjde téměř na stejno. Bezpečnost je možná vyšší než u nás, policii potkáte na každé křižovatce, u velkých hotelů i na mnoha místech po celém městě. Turisté převládají hlavně z Francie, domluvíte se tu francouzsky a arabsky. Ale většina lidí rozumí i anglicky. Nádherné pláže Atlantiku jsou veřejné a přístupné zdarma.
Autorka článku Sakina Haider nedávno vydala svoji knihu Hotýlek v centru Prahy. Hotýlek odkrývá svá tajemství. Skutečné příběhy, které se staly za zdmi turisty vyhledávaného hotelu na Praze 1. Občas humorné, často dramatické a skoro vždy nečekaně překvapivé. Personál hotýlku Vás vítá a zve k příjemnému pobytu na stránkách této knihy. Více informací na stahuj-knihy.cz.
Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás, nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.