Rubrika: Historické památky a města

Po informacích snad zajímavých avšak nepraktických se dostávám k poslední kapitole, která snad cestovateli napomůže trošku předejít stresům nebo nehodám.

Teotihuacán je zřejmě nejznámější archeologické naleziště, když ne v celé Americe, tak v celém Mexiku určitě. Nachází se přibližně 50 km severo-východně po dálnici od hlavního města (Ciudad de México) ve státě Estado de México. Zmíněná dálnice vede sice mezi kopci obsypanými jedněmi z těch nejchudších a nejubožejších obydlí hlavního města, ale je poměrně velmi dobře značená a celkem bezpečná. Bohužel se jedná o placenou dálnici.

Těm, kteří nemají k dispozici auto, zbývají další dvě varianty dopravy. Autobusy směr „Pirámides“ vyráží v častých intervalech (dopoledne) z autobusového nádraží na severu Ciudad de México. Toto nádraží se jmenuje Centrál del Norte. Cesta na Teotihuacán není nijak drahou záležitostí, ale upozorňuji, že autobusy, které se na tuto trasu používají jsou co do kvality mnohem horší, než je u autobusové dopravy v Mexiku zvykem. Dokonce bych řekla, že stav a hlavně atmosféra v tomhle autobusu se blíží spíše nepohodlné městské hromadné hlavního města než meziměstským autobusům. Také se vám může v tomhle autobusíku stát, že rázem zastaví a přibere skupinku hudebníků, či jiný „kulturní“ program, který je samozřejmě na konci potřeba ocenit příslušným spropitným. V tomto případě dopravy jde spíše o folklornější záležitost. Záleží jen na cestovateli, co je mu bližší.

Pro ty pohodlnější, nebo pro ty, jenž sebou vláčí méně snášenlivé a méně snesitelné potomstvo, je tu ještě jedna, ale samozřejmě dražší varianta dopravy – služba Circuito Pirámides, kde si spolu s dopravou z centra hlavního města předplatíte také průvodce po Teotihuacánu a občerstvení během výletu. Více informací najdete na http://www.cir­cuitopiramides­.com.mx/…conten­t.html

Záměrně se vyhýbám vypisování cen, které se logicky stále zvyšují, každopádně ale musím zmínit, že až dosud je vstup na Teotihuacán každou neděli zdarma a to pro všechny návštěvníky (některá muzea a archeologické zóny omezují vstup zdarma pouze pro osoby s trvalým pobytem v Mexiku). Pokud budete chtít použít během návštěvy Teotihuacánu videokameru je potřeba, a to i v neděli, zakoupit zvláštní povolení. Stejně tak i v případě používání stativu.

Ať už na Teotihuacán vyrazíte jakkoliv, doporučuji vybavit se krom dostatku tekutin také opalovacím krémem s hodně silným ochranným faktorem. Co se tekutin týče jsou samozřejmě v areálu Teotihuacánu ke koupi, ale za cenu několika násobně vyšší, než jinde. Krém je opravdu nutností i když to vypadá, že sluníčko dni nepřeje. Nevím, zda-li je to tím, že tahle místa opravdu přitahují více sluneční energie, či něčím lépe vysvětlitelným, ale realitou je, že přestože v okolí je zataženo tak na Teotihuacánu se zaručeně spálíte, což by vám mohlo značně znepříjemnit zbytek pobytu pod agresivním mexickým sluníčkem.

Prohlídka jako taková může trvat opravdu dlouho neboť areál je obrovský. Podle mě je nejlepší vyhradit si na výlet celý den a vyjet z hlavního města co nejdříve. To platí obzvlášť o víkendu, kdy se dálnice zaplní tak, že oněch necelých 50 kilometrů můžete poskakovat celé hodiny. Je také daleko příjemnější procházet Teotihuacánem a stoupat po schodech pyramid v době, kdy ještě nedorazily hlavní masy turistů.

Pokud ale někdo dává přednost pocitu sardinky, tak upozorňuju, že i v tak rozsáhlém areálu jako je Teotihuacán je možné toho dosáhnout. Konkrétně pak 21. března, kdy Teotihuacán každý rok zaplaví neuvěřitelné množství osob věřících v blahodárné účinky prvních jarních paprsků hladících vršek Pyramidy Slunce. Po tomto dní je Teotihuacán zaplaven nejen šťastnými a energií nabitými věřícími, ale bohužel také odpadky. Vzhledem k nevyčíslitelným škodám, které tyto každoroční slavnosti způsobují se mluví o jejich zákazu nebo aspoň regulaci.

Možná je zbytečné tyhle věci vůbec zmiňovat, ale neodpustím si komentář, že nejen psaní, škrábání, graffiti a podobné projevy „inteligence“ ničí tohle neuvěřitelné dědictví naší planety, ale i samotný dotyk lidských prstů může, především v případě nástěnných maleb a reliéfů způsobit katastrofu (lidský pot totiž chemicky reaguje s barvami). Díky osobám, které tyto zásady nedodržují je dnes spousta koutů Teotihuacánu, a nejen tam, veřejnosti nepřístupná. A to je veliká škoda.

Ale zpět k příjemnějším věcem. Přímo v areálu Teotihuacánu si můžete zakoupit, kromě klasických mexických rukodělných výrobků a předražených nápojů také malé občerstvení jakou jsou brambůrky, sušenky nebo zmrzlina. Již zmíněné ruční výrobky zahrnují vše, co je aspoň trošku mexické a pro turisty atraktivní bez ohledu na přímý vztah k Teotihuacánu. Při nákupu stříbra si jen dejte pozor, zda má výrobek označení 925. Sama ale nemám s nákupem stříbra na Teotihuacánu špatné zkušenosti, narozdíl třeba od plážových prodavačů například v Acapulcu.

Pokud máte, ale chuť na něco výživnějšího, a určitě i chutnějšího, opusťte brány areálu a vydejte se zpět po silnici k restauracím, které jste určitě viděli při příjezdu. Jedná se o „fonditas“ tedy levnější restaurace s trošku omezeným menu ale s typicky mexickou kuchyní. Pro ty co nešetří pak mám typ na návštěvu krásné restaurace „La Gruta“ (navedou vás určitě směrovky), jenž je jak její jméno napovídá umístěna v obrovské jeskyni. Kuchyně je opět zaměřena na domácí speciality a taková Sopa Azteca (polévka s kousky opražených kukuřičných tortill, občas se také jmenuje Sopa de Tortilla), Quesadillas (něco jako naše plněné šátečky ale z kukuřičné mouky) a Café de Olla (Káva připravována se skořicí a dalšími přísadami) budou skvělou tečkou za návštěvou tak nezapomenutelného místa jako je Teotihuacán, město bohů, místo kde se zrodilo Páté Slunce.

Psal se rok 1952 a československý divák poprvé obdivoval dobrodružství krále Miroslava, který se stal zahradníkem a naučil květinu zpívat. To proto, aby ukázal pyšné princezně v království, kde byl zpěv zakázán, že paradoxně na něj se zákazy nevztahují. Jak to dopadlo víme všichni. Láska, útěk směrem do Miroslavova království, bitky a pohádkově dobrý konec.

Cesta na Dolák

Od padesátých let viděly tuhle pohádku generace Čechů a dodnes nesmí chybět v programovém schématu vysílání o vánočních svátcích. Na scénu, ve které princ Miroslav zvítězí nad strážemi v bitce ve mlýně a nakonec je ve spolupráci s princeznou nastrká do pytlů, si jistě mnozí vzpomenou. Budova mlýna nebyl filmovou kulisou, ale bývalým skutečným mlýnem. Jeho zdi dodnes stojí v romantickém zákoutí národního parku České Švýcarsko. Cesta k němu je snadná, dokonce okolo vede naučná stezka. Takže kudy do pohádky? Nejkratší cesta je po modré turistická značce z Vysoké lípy, do níž zajíždí autobus z Děčína. Modrá vede z Vysoké lípy dolů přes jeden z kaňonů, kterými je národní park proslulý. Na skalách se spolu s vřesem vyhřívá keříčkovitý lišejník dutohlávka lesní, zaslechnout se dá jak káně lesní, tak krkavec velký a máte-li opravdu velké štěstí, mihne se oblohou ostříž lesní. Jakmile dorazíte k říčce Kamenici, jste u mlýna. Jenže je za vodou a vypadá poněkud nedostupně. Kamenice není prudká a dá se přebrodit (vím o čem píšu, brodil jsem ji u mlýna 3. února, teplota vzduchu mínus 3 stupně Celsia), ale budete-li pokračovat pár stovek metrů dál, čeká vás sice nedlouhý skalní chodníček a pak rozcestník. Stačí jen vydat se vpravo po žluté, přejít most a za chvíli jste u Dolského mlýna. Vyplatí se dívat kolem sebe, neboť do skal jsou tesané nejrůznější značky, které mají svou historickou i vypovídající hodnotu.

Zaniklá sláva

Před několika lety mi Václav Sojka, strážce zdejšího národního parku řekl: „Chybí tu historická kontinuita. Němci byli po válce odsunutí, zmizely osady, smolaři (lidé, kteří se živili získáváním smůly a výrobou dehtu ve smolárnách – pozn. autora). S nimi odešla historická paměť a kontinuita. Na jejich práci, zkušenosti a umění už nikdo nenavázal. A na tomhle kraji to je poznat.“ Dolský mlýn je stojícím důkazem jeho slov. Oficiální stránky Srbské Kamenice o mlýnu píší: „První písemná zmínka o objektu je z roku 1515, jeho počátky sahají zřejmě do období osídlování zdejší krajiny Michalovici. Mleli v něm hospodáři z Vysoké Lípy a Kamenické Stráně, později i zahradníci z Růžové. Od roku 1584 patřil Benešovskému panství, roku 1653 jej získalo panství Bynovec. V roce 1696 vrchnost mlýn prodala Janu Kryštofu Pohlovi, jehož rod pak mlýn držel až do roku 1910. Mlynářské řemeslo komplikovalo plavení dříví po Kamenici, které začalo již roku 1530. Podle smlouvy z roku 1743 hrozila mlynáři pokuta, pokud omezí plavení dříví snížením hladiny při odběru vody pro mlýnský náhon. V době plavení mlýn stál. Jistou kompenzací bylo právo vyrábět pálenku a čepovat pivo. Vyráběla se tu také kolomaz. Mlýn byl několikrát přestavován – barokní podoba pocházela z roku 1727, další přestavby následovaly roku 1819 a 1845 (úprava pro pobyt finanční stráže, v okolí přibývalo podloudníků …), roku 1814 byl postaven lihovar. Především po roce 1881, kdy byla v soutěsce mezi Srbskou Kamenicí a Dolským mlýnem zahájena plavba na člunech, se Dolský mlýn stal oblíbeným turistickým cílem. Po roce 1945 byl objekt opuštěn a postupně zchátral.“ Vladimír Kraus na serveru zanikleobce.cz dokonce píše, že „filmaři, točící zde později Pyšnou princeznu, kvůli několikavteřinovému záběru strhli sousední budovu bývalého hotýlku, jejíž trosky zasypaly strouhu odvádějící vodu přitékající ze sousedního údolíčka, což také uspíšilo následnou zkázu“. K mlýnu v 19 – 20. století přináležela pekárna, palírna i výčep a snad každý turista si umí představit, jak příjemné posezení tu muselo být. Voda z Kamenice chladila pivo, možná se nabízeli zdejší pstruzi a domácí koláče… Nedaleký most postaven roku 1910 a je velmi nenápadným unikátem. Jde totiž o první železobetonovou stavbou na tehdejším území Rakousko-Uherska, což jen podtrhuje zajímavost místa a jeho tehdejší (nejen) turistický potenciál. Dnes už z bývalé atraktivní hospody a velkého mlýna zbylo jen mechem obrostlé zdivo, mlýnská kola zapuštěná do podlahy a zbytky dlážděné cesty. Samotný mlýn není na tomto místě jedinou rozpadající se stavbou. Ruin je několik a každá má svou vlastní historii. U „Doláku“ stávala smolárna, tedy důkaz dnes už zaniklého řemesla. Ostatně byl to právě Václav Sojka, který v prostorách Labských pískovců našel zbytky desítek smolných pecí. Ale ani sebelepší článek, ani sebekrásnější fotografie nezprostředkuje lesk sluníčka na místních pískovcích, vůni vřesu či podvečerní tesknotu Dolského mlýna, z jehož bývalé slávy zůstaly jen mrtvé díry oken a informační cedule na turistické stezce. Ale naděje umírá poslední. Existují snahy o zachování a částečného zvelebení zdejšího místa. Nezbývá než doufat, že budou úspěšné. Místo je opravdu krásné, není divu, že tady zamířili filmaři s Pyšnou princeznou a princem Miroslavem. Národní park je slušně proznačený, takže se v rámci jednodenního výletu dá poznat víc hezkých míst v okolí.

Bylo by divné, kdyby se k mlýnu nevztahovala nějaká pověst. Je jich dokonce několik – jsou v nich mrtví a oloupení a dnešní atmosféra místa morbidní pověsti jen podtrhuje. Až budete procházet troskami Dolského mlýna a vzpomínat na Pyšnou princeznu a její dobu, tak přidejte ještě jeden kamínek do mozaiky úvah. V roce, kdy byla natočena tato slavná pohádka uvedená do kin, byla zfilmována i Olbrachtova Anna proletářka, probíhala kolektivizace a politické monstrprocesy končící komunistickými justičními vraždami. Taková to byla doba. A možná právě vypadá „Dolák“ tak, jako ho vidíte na současných fotografiích. Možná měl pohádkový boj mezi dobrem a zlem a pýchy se skromností odvést pozornost mas od „obyčejného života.

Tip a varování na závěr: Než se vydáte do lesů Českého Švýcarska, prolistujte si knihu Natálie Belisové, Zdeňka Patzelta a Václava Sojky Lidové památky Českého Švýcarska. Jakmile ji otevřete, zjistíte, do jak krásných končin se chystáte. Díky vysoké atraktivitě místa a množství eury platících turistů jsou ceny ve zdejších hospůdkách mírně nadsazené, tak na buďte případně vyzbrojeni vlastní svačinou.

autor je šéfredaktorem časopisu Travelfocus

Po dlhšom čase som znova prišla do Lipska – „na miesto, kde možno uvidieť celý svet v malom“, ako vyhlásil v 18. storočí nemecký filozof a dramaturg Gotthold Ephraim Lessing. Žiada sa mi doplniť, že v Lipsku, nazývanom aj mesto veľtrhov a kníh, je svetov hneď niekoľko. Po vystúpení z moderného a úzkostlivo čistého IC rýchlika smerujúceho z Drážďan do Berlína, som sa ocitla v supersvete hlavnej železničnej stanice Lipska. Železničnú stanicu v Lipsku postavili už v roku 1915. V roku 1998 ukončili jej kompletnú modernizáciu. Dnes má hlavná stanica v Lipsku neskutočných 26 nástupíšť. Je to jedna z najväčších staníc pre osobnú dopravu v Európe a najväčšia úvratná (neprůjezdná viz Wiki, pozn. red.) stanica v Európe. Ak sa človek čo len trocha v mikrosvete tejto útulnej stanice pozabudne, strávi tu hoci celý deň. Na troch poschodiach tu nájdete 144 objektov, ktoré nejakým spôsobom slúžia blahu človeka. Keď sa predsa len rozhodneme opustiť tento útulný obchodný dom, v ktorom sa len tak mimochodom nachádzajú aj koľaje, vhupnete niektorým zo štyroch východov priamo do domáckeho veľkomesta. Objekty príťažlivé pre turistov: historické pamiatky a múzeá, nákupné centrá, kultúrne a vzdelávacie inštitúcie sú v dosahu najviac 20 minút pohodlnej chôdze. Rušnú mestskú dopravu zabezpečujú električky, takmer navlas podobné bratislavským, ibaže nenesú žiadne znaky po samozvaných umelcoch ako u nás.

Už od hlavnej stanice sa nám otvára pohľad na modernú dominantu Lipska – 153 metrov vysokú administratívnu budovu, City-Hochhaus. Táto trojhranná budova s 36 poschodiami z roku 1971 bola až do 90. rokov sídlom univerzity Karla Marxa, dnes Univerzity Lipsko. Stojí trocha bokom od Augustovho námestia (Augustusplatz), pomenovanom podľa legendárneho saského kurfista Augusta Silného. Na širokom Augustovom námestí stojí ešte z čias socializmu budova opery a činohry a najmä jedna z budov terajšej Alma mater lipsiensis. Zdá sa, že obyvateľom Lipska neprekážajú pošmúrne sivé reliéfy Marxa, Engelsa a Lenina nad hlavným vchodom do univerzitnej budovy. Vážne pohľady ideových vodcov proletariátu smerujú ponad námestie na juh k dlhodobo opravovanému Pomníku národov (Völkerschlachtden­kmal).

V roku 2009 oslávi Lipská univerzita 600. výročie svojej existencie. Okrúhle výročie má táto druhá najstaršia a najväčšia univerzita v Nemecku privítať v novom šate. Po dlhých sporoch vedenia univerzity a vlády spolkovej krajiny Saska má byť komplex univerzity prestavaný a zreorganizovaný podľa návrhu holandského architekta Ericka van Egeranta. Prestavba bude stáť 104 miliónov EUR.

Lipsko je staré historické mesto. Meno mesta ležiaceho na riekach Elster, Pleiße a Luppe sa odvádza od slovanského slova Lipzk – lipa. Slovanské kmene Lužických Srbov, ktorí uctievali lipu ako božstvo, tu založili prvé osídlenie v 7.-9. storočí nášho letopočtu. V historických prameňoch z obdobia okolo roku 1015 sa už nachádza zmienka o nemeckom hrade urbs Libzi, v blízkosti ktorého vznikla osada remeselníkov a obchodníkov. O viac ako sto rokov neskôr boli tejto osade udelené mestské práva spolu s právom konať trhy dvakrát do roka. Právo poriadať trhy bolo pre vývoj mesta veľmi dôležité. Znamenalo, že v okruhu jednej míle od mesta /dnešných asi 15 km/ sa nesmel konať žiaden iný trh, ktorý by bol poškodzoval obchodné záujmy mesta. Položil sa tým základ pre Lipsko ako mesto veľtrhov.

Mesto prešlo svojím historickým vývojom s náležitými vzostupmi a pádmi. Skvele sa mu darilo najmä v 16. storočí, keď prekvitala ťažba striebra v Krušnohorí. Z tohto obdobia pochádzajú aj najvýznamnejšie historické pamiatky mesta. Historické centrum začína sotva niekoľko krokov od Augustovho námestia na námestí zvanom Trh (Markt). Návštevník má pocit, že je v starom skvostnom svete, v ktorom sa každej budove, každej soche a fontáne venuje maximálna pozornosť. Na Trhu stojí perfektne zrenovovaná renesančná Stará Radnica zo 16. storočia. Lipský starosta Hieronymus Lotter ju v svojej dobe dokázal postaviť v rekordnom čase deväť mesiacov medzi dvoma veľtrhmi. Dnes tu sídli mestské múzeum. V blízkosti Trhu nájdeme najstarší kostol Lipska v zrekonštruovanom šate, kostol sv. Mikuláša (Nikolaikirche). Tento chrám bol vysvätený v roku 1175. Tu v roku 1981 vyklíčilo protestné hnutie proti socialistickému režimu. Protest nadobudol formu odporu voči umiestneniu rakiet stredného doletu v NDR. V roku 1989 v kostole sv. Mikuláša začali mierové modlitby, ktoré predznamenali začiatok mierovej revolúcie v NDR. Pred kostolom sa začali konať známe pondelkové demonštrácie, ktoré sa postupne šírili po meste a po celom východnom Nemecku. Demonštrácie postupne prerástli do zvrhnutia socialistického režimu a do znovuzjednotenia Nemecka. Mierovú revolúciu, pretože takto Nemci nazývajú zmenu režimu v socialistickej Nemeckej demokratickej republike, pripomínajú nenápadné žlté tabule umiestnené pred objektmi, ktoré sú s týmto pohybom spojené. Upomienky na mierovú revolúciu nájdeme na Trhu, pred obnoveným Najvyšším súdom SRN pre správne záležitosti (Bundesverwal­tungsgericht) na Simsonovom námestí (Simsonplatz) a inde.

Výzor mesta zaznamenal od roku 1990 výrazné zmeny. Vylepšila sa dopravná infraštruktúra mesta, opravili sa školy, neustále sa stavia aj priamo v centre mesta. Staré historické budovy sú odeté v novom zrekonštruovanom šate, pričom sa podarilo zachovať historického ducha úctyhodných inštitúcií. Skvelým príkladom je reštaurovaná univerzitná knižnica Bibliotheca Albertina, Stará a Nová radnica, Dievčenská pasáž (Mädler Passage), spomínaný Najvyšší súd a ďalšie. Staré alebo staronové sa citlivo snúbi s novým, ako je to u spomínanej Albertiny a novopostavenej modernej budovy Filologickej fakulty Lipskej univerzity na Beethovenstrasse, ktoré boli dokončené v rovnakom čase- v roku 2002. Rozsiahla stavebná a rekonštrukčná činnosť, ktorú si návštevník všimne v Lipsku doslova na každom kroku, je možná vďaka výdatnej finančnej pomoci západnej časti Nemecka.

Na základe uzavretého Paktu solidárnosti I, ktorý platil do konca roku 2004, nové spolkové krajiny dostali v rozpätí rokov 1994 až 2004 zo spoločných financií a zo starých spolkových krajín finančný príspevok – vyrovnanie vo výške 94, 5 miliárd EUR. Treba dodať, že tento príspevok bol určený nielen na rekonštrukciu pamiatok, prípadne výstavbu nových objektov, ale predovšetkým na zachovanie priemyslu vo východnej časti Nemecka. Je to pozoruhodná skutočnosť, hodná na zamyslenie aj pre vedenie nášho štátu.

Nový pakt solidárnosti č. II vstúpil do platnosti 1. januára 2005 a bude trvať do konca roka 2019. Zabezpečí novým spolkovým krajinám prílev financií na tej istej báze vo výške 156,5 miliárd EUR. Slobodný štát Sasko, kam patrí aj Lipsko, dostane najväčší kus z koláča- 26,1% z celého balíku peňazí. Okrem obnovy starého vzniká však aj nové. Pred čosi vyše rokom otvorili v Lipsku na Katharinenstrasse najmladšie nemecké múzeum, supermoderné Múzem výtvarného umenia. Do hypermodernej modrej oceľovosklenej kocky s rozlohou 16.700 metrov štvorcových sa po 60 rokoch provizória presťahovalo staré nemecké a holandské umenie ale s ním aj napríklad i ukážky umenia NDR.

Lipsko sa môže hrdiť nielen najmladším múzeom v Nemecku ale aj najstaršou kaviarňou v Nemecku a v Európe a pravdepodobne na celom svete. Najstaršia európska a v súčasnosti stále ešte fungujúca kaviareň „U arabského kávovníka“ je umne spojená s múzeom kávy, jediným svojho druhu na európskom kontinente. Múzeum kávy, kaviareň a reštaurácia sa nachádzajú v štvorcovom lomenom dome zo 16. storočia na ulici s rozkošným menom, ktoré by sa dalo preložiť ako „ulička bosej nožičky“. Táto štvorposchodová stavba mala byť postavená približne v tom istom čase ako Stará radnica na Trhovom námestí. Intímnosť trojuholníkového námestia pred „Kávovníkom“, ako obyvatelia Lipska nazývajú dôverne tento objekt, dokresľuje fontána Lipsiova studňa z roku 1913 od Maxa Langeho. Príslovečnú obľubu kávy v Lipsku od nepamäti dosvedčuje aj blahosklonná prezývka obyvateľov mesta „kávový Sas“. Odhliadnuc od toho, v hostinci v tejto budove mali majitelia právo variť a čapovať pivo už v roku 1603. Podľa zachovalých písomných prameňov kávu tu podávali po prvý krát už v roku 1711.

V Európe existovala ešte jedna, staršia kaviareň ako kaviareň „U arabského kávovníka“ v Lipsku. Bola to kaviareň Café Procope v Paríži. Táto kaviareň však už dávno neexistuje, takže prvenstvo a jedinečnosť v danej oblasti patrí jednoznačne kaviarni „Kávovník“ v Lipsku. Hostinec a kaviareň bola obľúbeným miestom takých hostí ako Goethe, Lessing, Liszt, Wagner, Schumann, Schiller, Napoleon a ďalší. Robert Schumann pravdivo charakterizoval už v roku 1828 hostinec ako „miesto, kde človek spoznáva svojich krajanov“. Platí dodnes. Aj súčasné populárne osobnosti vyhľadávali a stále vyhľadávajú kaviareň Kávovník. Hneď pri vstupe do budovy sú nástenky, na ktorých si návštevníci môžu prezrieť fotografie novších i starších celebrít, ktoré Kávovník navštívili a stále majú svoje stále miesto.

Na každom poschodí domu „U arabského kávovníka sa nachádza 10 miestností. Na prízemí a na prvom poschodí sa nachádza reštaurácia a kaviareň. Tretie a štvrté poschodie objektu je venované múzeu kávy.

Pred samotným vstupom do muzeálnych expozícií, kde je, mimochodom bezplatný vstup, si návštevník môže prečítať živú a stále platnú múdrosť pochádzajúcu z 19. storočia: „Káva je ako láska. Milujeme ju tak ako brunetku, blondínu či čiernovlásku, ale vo všeobecnosti vždy horúcu“.

S hostincom je spojená milá legenda. Podľa nej mal mať tento hostinec v obľube aj samotný saský kurfist August Silný. Kurfist vraj ochutnal kávu po prvý krát v parížskej kaviarni Procope, ale tento hostinec v Lipsku navštevoval veľmi rád pre švárnu hostinskú, pani Lehmannovú. Po ukončení ich vzťahu mal darovať gavaliersky August Silný hostincu štít zobrazujúci prepychovo oblečeného Orientálca ako sedí pod rozkvitnutým kávovníkom a amorka, ako mu podáva šálku kávy. Orientálec má mať črty Augusta Silného. Tento štít, ktorý umiestnili nad vchod do hostinca v roku 1720 a ktorý sa tu nachádza doteraz, určil potom názov celého objektu. Vraj neexistujú žiadne záznamy o tom, kto zadal objednávku na výrobu štítu na dvore kurfista v Drážďanoch a ani kto štít vyhotovil, čo nie je typické pre dôslednú povahu Sasov. Zachoval sa len pokyn z roku 1720, aby štít bol venovaný hostincu „Am Barfüsser Thor“.

V múzeu kávy sa možno oboznámiť s históriou prvého výskytu a objavenia kávy pravdepodobne v dnešnom Jemene a s prvým využitím kávových zŕn u arabských národov. Káva bola považovaná u Arabov za určitú náhradu alkoholu, konzumáciu ktorého korán zakazoval a zakazuje. Hneď v prvých miestnostiach sa nachádza dávna arabská poľná kuchyňa s kompletným náčiním na praženie a mletie kávových zŕn, varenie, filtrovanie a podávanie kávy. Putovaním z miestnosti do miestnosti sa návštevník oboznamuje so stále sofistikovanejším spracovaním kávových zŕn a stále rafinovanejšími spôsobmi prípravy a podávania lahodného čierneho moku.

Jednou z nevyhnutných procedúr na ceste k príprave kávového moku bolo drvenie upražených kávových zŕn v mažiaroch rôznych veľkostí a tvarov a neskôr mletie upražených kávových zŕn v rôznych typoch mlynčekov. V múzeu kávy sa dozvieme, že Lipsko bolo v prvej polovici 18. storočia najväčším producentom a vývozcom kávových mlynčekov v Európe. Výroba kávových mlynkov pretrvala v Lipsku ešte do 2. svetovej vojny. Vyrábala sa tu obrovská plejáda kávových mlynkov: ručných stolových, lonových, nástenných, a iných, neskôr aj prvých jednoduchých kávovarov pre kaviarne. Zaujímavé je, že z lipskej produkcie kávových mlynčekov sa nezachoval ani jeden. Návštevník môže obdivovať len mlynčeky na mletie kávy z iných miest, ani jeden z exponátov nepochádza z Lipska.

Nevyhnutným predpokladom na bezprostredné požívanie kávy bol porcelán. Veľká časť expozícií múzea kávy je venovaná objaveniu porcelánu. Vo všeobecnosti sa málo vie o tom, že keď okolo roku 1700 dostali alchymisti Augusta Silného pokyn vyrobiť zlato, podarilo sa im vyrobiť porcelán. Sasi považujú doteraz porcelán za svoj najväčší kultúrny počin a príspevok Saska Európe. Na Lipskom veľtrhu roku 1710 bol porcelán objavený v Drážďanoch prezentovaný ako „saský“ alebo „drážďanský“ porcelán. Výroba porcelánu bola v tom období vyhlásená za štátne tajomstvo. Ale remeselníci, ktorí sa podieľali na ďalšom opracovaní porcelánu, najmä pozlacovači, prezradili tajomstvo výroby do Talianska, Francúzska a v roku 1717 aj do Míšenu (Meissen). Až od tohto času existuje meissenský porcelán. Rozsiahle expozície múzea sú venované prekrásnym kávovým súpravám. Medzi vystavenými šálkami nájdeme šálku, z ktorej údajne pil kávu Napoleon, keď bol v roku 1813 v Lipsku. Tiež tu vystavujú kávové šálky, z ktorých mal piť Goethe, Schiller a iné historické osobnosti. Podávanie kávy bolo premyslené do najmenších detailov. Nezabudlo sa ani napr. na pánov s bradou, ktorí mali špeciálne šálky, aby si pri pití kávy nezamočili brady či fúzy. Osobitné kávové súpravy sa vyrábali pre oficiálne návštevy, osobitné pre návštevy intímneho charakteru, ktoré bolo možné prijať aj v budoári v nie celkom oficiálnom oblečení, iné pre milencov, ktorí popíjali spolu kávu po spoločne strávenej noci, iné pre ľudí, ktorí si cez šálku kávy, lepšie povedané cez jej výzdobu posielali určité odkazy, ktoré boli určené len im, a podobne.

S rozširujúcou sa konzumáciou kávy bol spojený vznik kaviarní. Existovali kaviarne, ktoré navštevovali prevažne ženy, iné zasa navštevovali zväčša muži, ďalšie zasa určité vrstvy obyvateľstva podľa stavovského zamerania alebo aj určité záujmové skupiny. Napr. slobodomurári mali v Lipsku okolo roku 1800 tri kaviarne podľa svojich lóží: Minerva pri troch palmách, Balduín pri lipe a Apollo pri troch akáciách. V súvislosti so slobodomurárskymi kaviarňami v Lipsku je venovaná kuriózna spomienka majiteľovi kaviarne Georgovi Schrepferovi, tiež slobodomurárovi. Tento hostinský žijúci v 18. storočí zostrojil prístroj na vyvolávanie duchov, ktorý umožnil počúvať hlasy z onoho sveta. Nevedno či pod vplyvom týchto čudných záľub ale určite nie pod vplyvom kávy, sa tento hostinský nakoniec zastrelil. Návštevník sa môže v rámci tejto časti expozície krátko oboznámiť so vznikom a symbolmi slobodomurárstva, ba pozrieť si i dobové oblečenie slobodomurárov.

Šíriaca sa konzumácia kávy bola spojená s rôznymi spoločenskými zvyklosťami. Najskôr to boli len stretnutia dám spojené s preberaním miestnych noviniek, potom už i napr. vykladanie budúcnosti podľa kávovej usadeniny a počúvanie špeciálnej hudby interpretovanej v kaviarňach. Jednotlivé význačnejšie kaviarne vydávali dokonca svoje noviny. Už v 18. storočí sa v kaviarňach hrali hazardné hry: kocky, faraón, baseta a iné. Majiteľom kaviarní síce hrozili pri odhalení vysoké pokuty, ale napriek tomu hazardné hry podporovali, pretože sa podieľali určitým percentom na ziskoch. A tie neboli a nie sú ani teraz malé pri takejto činnosti.

Káva inšpirovala umelcov k vytvoreniu diel, z ktorých niektoré sú známe doteraz. Jedna celá miestnosť múzea kávy je venovaná autorom a dielam, ktoré boli inšpirované kávou. Napr. Johann Sebastian Bach zložil v Lipsku známu Kávovú kantátu. O Schillerovi je známe, že keď sa začal v lipských kaviarniach podávať punč, vypil ho toľko, až vybásnil „Pieseň o punči“. K ďalším básnikom oslavujúcim kávový mok patria viacerí miestni básnici, napr. Friedrich Wilhelm Zacharia, ktorý zložil v roku 1744 báseň o káve podávanej v hostinci U arabského kávovníka a tak hostinec preslávil. Z radu lokálnych poetov, ktorí navštevovali „Kávovník“ a spievali ódy na kávu, vystupuje najmä Christoph Bretzner. Preslávil sa okrem chválospevov na kávu najmä tým, že písal libretá pre Mozarta a Salieriho. Význačná časť bohatej expozície múzea kávy je venovaná súčasnosti kávy. Vo svete sa v súčasnosti pestujú dva hlavné druhy kávy: káva Arabica, ktorá tvorí 75% svetovej produkcie a káva Robusta, ktorá predstavuje len 25% svetovej produkcie. Arabica sa vyznačuje nižším obsahom kofeínu /len asi 0,8–1,3%/, naproti tomu Robusta obsahuje priemerne 1,5–2,5 % kofeínu. V Nemecku sa pije zväčša Arabica, v Taliansku, Francúzsku, Španielsku uprednostňujú Robustu. Návštevník si môže prezrieť na mape sveta hlavné oblasti pestovania kávy- tzv. zelený pás kávy. Tento zahŕňa najmä rozsiahle oblasti rovníkovej Afriky, ale aj južnú časť Indie, Papuy-Novej Guiney, Cejlónu, južné oblasti niektorých stredoamerických štátov a takmer celú južnú Ameriku. Vo vitrínach je vystavených 24 druhov surových a pražených kávových zŕn podľa miesta pestovania kávovníkov. Rozdiel medzi zrnami kávy návštevník pravdepodobne nerozozná. Ale každému určite dobre padne šálka čerstvej kávy po prehliadke múzea kávy v kaviarni U arabského kávovníka.

Po občerstvení tela i ducha je zahodno pokochať sa nočnou panorámou malého Paríža, ako nazval Lipsko Goethe, ktorý tu krátko študoval. Miestom ako stvoreným na tento účel je vyhliadková plošina výškovej administratívnej budovy v blízkosti Augustovho námestia. Výťahom sa v priebehu minúty vyveziete na 29. poschodie a keď vyjdete peši ešte jedno poschodie a zaplatíte malé vstupné, ocitnete sa na okrúhlej vyhliadkovej plošine, kde ste len vy, hviezdy na temnej oblohe a svetielkujúce Lipsko, v ktorom, akože ináč, možno vidieť celý svet v malom…

V létě roku 2007 jsem v souvislosti s článkem o Chichén Itzá zmínila, že podle mého názoru by si označení jednoho ze sedmi divů světa zasloužil spíše Teotihuacán. Uznávám, že se jedná pouze o mou ničím nepodloženou domněnku. Každopádně, když už jsem něco takového napsala, měla bych sama jít příkladem a krom článku o čím dál slavnějším maya-toltéckém Chichén Itzá sesmolit i článek o neméně obdivuhodném Teotihuacánu a jeho kultuře, jenž ve své době ovlivnila vývoj téměř celé Mezoameriky, včetně vývoje kultury maya-toltécké, která o mnoho let později vystavěla jeden z nových sedmi divů světa.

Obávám se však, že je absolutně nemožné popsat vše, co bych chtěla o Teotihuacánu sdělit, v jednom jediném článku tak, aby při tom většina čtenářů neusnula. Proto jsem nucena informaci rozdělit do tří tematických kapitol: Historie Teotihuacánu a Teotihuacánske kultury, Procházka po areálu Teotihuacánu a Praktické rady k návštěvě této archeologické zóny.

Takže nejdříve něco zběžně k té historii. Původ Teotihuacánu se pravděpodobně pojí s tehdy již obydlenou zónou Cuicuilco (tato archeologická zóna se nachází v jižní části Ciudad de México a je obdivováno pro svou nádhernou kruhovou pyramidu), která byla kolem roku 200 př. n. l. zalita lávou při explozi vulkánu Xitle. Spojení mezi kulturami Cuicuilca a Teotihuacánu archeologové dokládají nálezy podobných předmětů, znázorňujících především Starého boha Huehuetéotla, v obou lokalitách. Huehuetéotl je zobrazován jako starec sedící v „indickém“ sedu a podpírající hlavou velkou kamennou nádobu Předpokládá se, že část obyvatel zničeného Cuicuilca postupovala směrem na sever a při hledání místa, kde by mohla založit novou osadu, narazila na ideální prostředí a založila právě město Teotihuacán. V tomto zmiňovaném období žilo na jeho území, představujícím 8 km2, přibližně 5 tisíc obyvatel. V největším rozkvětu města, jenž se datuje do období 450 – 650 n. l. žilo pak v Teotihuacánu rozrostlém až do 20,5 km2 přibližně 85 tisíc obyvatel.

Jméno kultury, která město založila, obývala a posléze tak, jak je tomu v Mezoamerice zvykem, opustila, není známo a tak je obecně nazývána Teotihuacánskou kulturou. Společnost, jež po kultuře olmécké, převzala pomyslné žezlo nad vládou Mezoameriky byla rozdělena do několika sociálních vrstev. Obzvlášť na nástěnných malbách a na keramice můžeme pozorovat značné rozdíly v honosnosti oděvu a doplňků některých osob. Také podle rozdělení obydlí lze usuzovat, že v Teotihuacánu se nerozlišovalo pouze podle postavení a původu, ale také podle řemeslné příslušnosti. Není známo, jakou formou se v Teotihuacánu vládlo. Předpokládá se, že existovala kolektivní avšak centrální vláda, která si podrobila nejen obyvatele města a okolí, ale také několika dalších oblastí především pak z praktických důvodů jako je získávaní obsidiánu a jiných cenných surovin.

Vliv této kultury na celou Mezoameriku je obrovský a není omezen ani zeměpisně. Dříve nebo později se Teotihuacánské střípky kultury dostaly až do míst tak vzdálených jako je oblast Mayů nebo Oaxacy (zapotécký Monte Alban). Předpokládá se, že s kulturami tak vyspělými jako byla ta z Monte Albanu, teotihuacánští neválčili, ale udržovali čilé obchodní styky. Mezi nálezy na Teotihuacánu byla dokonce objeveno zapotécká čtvrť. Naopak na Monte Albanu je zjevný podpis teotihuacánského architektonického stylu.

Stejně jako u většiny mezoamerických kultur není úplně jisté proč byl Teotihuacán kolem roku 700 n .l. opuštěn. Kolem tohoto období již město nerostlo, naopak počet jeho obyvatel se snížil na 70 tisíc. V této souvislosti se mluví o epidemiích, útocích ze severu, odporu spodních sociálních vrstev či dokonce o ekologických problémech. Nejpravděpodobnější je vysvětlení ukazující na obrovský, a ne nijak mírumilovný, tlak jež Teotihuacán vyvíjel na okolní podřízená města a kmeny. V momentu oslabení a nestability města pak mohly tyto násilně podrobené oblasti využít situace a Teotihuacán a jeho vládu napadnout, sesadit a zbavit se tak povinností sloužit jí. Tuto myšlenku podporují také archeologické nálezy potvrzující požáry a násilné ničení a rabování v palácích. V podstatě takto se historie opakuje u většiny mezoamerických kultur, vlastně i „poslední v řetězci“ Mexicové neboli Aztecové doplatili především na svou vojenskou krutost vůči podrobeným národům. Tyto národy se pak rády přidaly ke španělským dobyvatelům a pomohly jim dobýt Gran Tenochtitlan a tak i celé impérium.

Člověka, teda aspoň mě, z toho všeho mrazí, když si představí jak úžasné příběhy se psaly na těchto místech. A to mluvíme o těch, které máme aspoň nějak potvrzené. Ale Teotihuacán je město bohů, magické místo, kde se zrodilo Páté Slunce a proto má také i jinou historii. Tu, jenž vznikla pravděpodobně až po objevení Teotihuacánu pozdějšími národy. Teotihuacán je neodmyslitelnou součástí mexického (předkolumbovského) vnímání vesmíru. Tímto se dostavám k tomu zmiňovanému Pátému Slunci. Je zde legenda popisovaná v kodexech a knihách, legenda která ukazuje na pravidelné přírodní cykly života a která v sobě skrývá, samozřejmě za všemi těmi názvy v nahuatlu (aztéčtině) a pohádkovým nádechem, něco velmi pravdivého.

Ještě než se pustím do jejího zkráceného převyprávění chci upozornit, že občas se neshoduje následnost jednotlivých Sluncí a jejich zaměření, ale v podstatě jde vždy o čtyři, která symbolizují Vodu, Zemi, Vítr a Oheň. V samotném centru aztéckého kalendáře můžete najít čtyři znaky z nichž každý znázorňuje období čtyř sluncí: Vítr, Žhnoucí déšť, Voda a Jaguár – Země, Páté slunce (uprostřed) je pak – Pohyb. Někdy jde o Slunce vytvořené a udržované krví lidských obětí jak lidu nakázal činit Quetzalcóatl a jindy toto páté Slunce vzniklo smrtí boha Nanahuatzina. V podobném provedení, možná s malými odchylkami je možno symboliku sledovat i v jiných verzích. Já popíšu legendu o oběti Nanahuatzina, protože ta se právě podle všeho stala na Teotihuacánu.

První z pěti Sluncí – 4 atl – se jmenovalo Atonatiuh – Vodní Slunce. Jeho vláda byla završena obrovskou povodní, která vše zničila a lidí proměnila v ryby. Druhým Sluncem – 4 ocelotl – byl Ocelotonatiuh – Jaguáří Slunce. Během tohoto období byl svět obydlen obry, kteří pokud upadli, již se nikdy nemohli zvednout. Lidé byli jejich potravou. Nakonec jaguáří roztrhali i ty nemotorné obry. Třetí Slunce – 4 auiyahuitl – se jmenovalo Quiyauhtonatiuh – Deštivé Slunce. Během jeho vlády trpěl svět ohnivým deštěm, který často obsahoval i kameny. Tento žhavý déšť svět Třetího Slunce úplně zničil. Čtvrté Slunce – 4 ecatl – bylo Ecatonatiuh – Větrné Slunce. Ale ani během vlády tohoto Slunce nefungoval svět o moc lépe. Lidé se proměnili v opice a ty pak nakonec zahubily hurikány. Přišel tedy čas na zrození pátého slunce – 4 ollin – pojmenovaný Olintonatiuh (Pohyblivé slunce). Během vlády tohoto „našeho“ nebo lépe „dnešního“ slunce byly předpovězeny zemětřesení a hlad.

Páté Slunce vzniklo na Teotihuacánu, kde se po nezdařilém čtvrtém pokusu sešli všichni bohové a rokovali jak udělat tentokrát mnohem funkčnější Slunce. Došli k názoru, že je potřeba oběti jednoho z nich. Vyzvali Tecuciztécatla, který ale nebyl schopen překonat strach a tak se místo něj vrhl do ohně jako oběť nemocný bůh Nanahuatzin. Tecuciztécatl byl zahanben a skočil do ohně o chvilku později. Nanahuatzin se na nebi proměnil v ono Páté Slunce a Tecuciztécatl pak v Měsíc.

A co má tahle legenda v sobě možná pravdivého? Je zajímavé oprostit se od pohádkového příběhu a sledovat její paralelu s vývojem Země. Země ve své prehistorii a historii opravdu zažila obrovské potopy (Vodní Slunce), války (Jaguáří Slunce), vánice a hurikány (Větrné Slunce) a konečně i exploze vulkánů chrlících ohnivý déšť (Deštivé Slunce).

Takže jestli mě mrazilo při představě pádu Teotihuacánu, tak teď mě mrazí dvojnásob… doufám, že vás také, a proto si snad rádi přečtete další dvě kapitoly o tomhle úžasně mrazivém místě.

Sedněte si, zklidněte svůj činností vydrážděný tep, zavřete oči a představte si… Jiskřivě čistý a osvěžující vzduch objímající špičaté horské velikány, jejichž vrcholy se celý rok choulí v bílém kabátci sněhu. Zelené louky hýřící pestrobarevným kvítím, na nichž se s důstojností odpovídající hospodářskému významu popásají stáda krav, dávající svým majitelům výtečné mléko a lahodné maso. Roztomilé červené vláčky šinoucí si to pohádkově dokonalou horskou krajinou, sjíždějící do údolí a poté stoupající až k nebesům, aby svým pasažérům umožnily shlédnout magickou krásu čtyřtisícových vrcholů a květinových lučních koberců, aniž by znečistily sebemenší kousek této země. Ledovce plazící se údolími, vlnivě kopírující všeobjímající horské masivy, ledové jazyky, jejichž monumentálnost a také kontrast s rozkvetlou florou až dech vyráží. A k tomu všemu nečekané aleje palem lemující rozsáhlá nížinná jezera, jakoby tančící v horkém rytmu jižanské hudby.

To vše doplněné dřevěnými, kamennými, strohými i bohatě malovanými domečky a domy. Malými vesnickými kostely, starobylými i ultramoderními. Honosnými katedrálami. Důstojnými hrady a zámky, z nichž dodnes mnohé mají své soukromé majitele. Nechybí moderní, bohatá a životem tepající velkoměsta, centra jedné z nejvyspělejších světových ekonomik, důkazy luxusního života a pohodlí. A proti tomu starobylé vesničky, kde se architektura ani život lidí za desítky či snad stovky let téměř vůbec nezměnil, místa dýchající nostalgickou atmosférou, která připomíná odkud to tu vše vzešlo… A do toho němčina, francouzština, italština, rétorománština… Poznáváte?

Možná ano, možná ne… Já se musela před necelými dvěma lety přesvědčit na vlastní kůži. Když už jsem si po shlédnutí dalekých exotických koutů této zeměkoule myslela, že mě na našem stařičkém kontinentu již nemůže nic zásadně překvapit, navštívila jsem zemi, o které jsem vlastně nic nevěděla. Švýcarsko. A nejednou zůstala s pusou dokořán. Někdy mi až rozum nebral, jak příroda mohla dokázat vykouzlit takovou různorodou fascinující krásu na tak malém území nedaleko naší matičky vlasti. A k tomu ještě místní lidé připojili úchvatnou a pestrou architekturu a to vše si jako v oko hlavě opečovávají a ochraňují. Vědí totiž, že jejich největším pokladem nejsou peníze uložené v bankách a benevolentní daňové zákony, ale jejich neposkvrněné a dech beroucí přírodní bohatství. V jeden okamžik tu můžete stát na vrcholu čtyřtisícovky, shlížet na nekonečný ledovec lemovaný pestrobarevným kvítím a o hodinu později si lebedit mezi palmami na břehu gigantického jezera a opalovat své natěšené tělo v žáru slunečních paprsků. A je tu toho mnohem více, co nabízí příroda, ale i neuvěřitelná architektura… V jedné části této malé zemičky vás uchvátí barevně malované domy, každý jiný, jako byste se najednou ocitli uprostřed přehlídky velkých uměleckých děl. O kousek dále vás pohladí sympatické a teplo vyzařující dřevěné domy načančané vyzývavě červenými muškáty až oči přechází. A ještě malinko dál vás ohromí kamenná stavení jak ze středověku, u kterých si marně lámete hlavu, proč v jedné z nejbohatších zemí světa tolik lidí ještě žije v takovýchto starobylých domech a v tak těsném spojení s přírodou.

Obdivovat tuto zemi můžete dny, týdny i měsíce a stále budete něčím překvapováni. Mě tato část Evropy uchvátila natolik, že jsem vytvořila autorský projekt, který nám Čechům snad alespoň trochu představuje tuto zemi a nastiňuje krásy, které nabízí. Projekt zahrnuje fotografickou výstavu, kalendář 12 TVÁŘÍ ŠVÝCARSKA pro r. 2008, který si ještě můžete zakoupit a připravuji i knihu plnou fotografií, krátkých příběhů a zajímavých fakt. A rozhodně doporučuji… jeďte tam a objevujte!

12 TVÁŘÍ ŠVÝCARSKA

Kalendář 12 TVÁŘÍ ŠVÝCARSKA na rok 2008 je součástí autorského projektu Ing. Hany Růžičkové o Švýcarsku zahrnujícího rovněž fotografickou výstavu 12 TVÁŘÍ ŠVÝCARSKA a knižní publikaci ŠVÝCARSKO – CESTOPIS VE FOTOGRAFII. Projekt nese záštitu švýcarské turistické centrály Switzerland Tourism.

V celkem 60 fotografiích a 12 motivech typických pro tuto nádhernou a neuvěřitelně zajímavou evropskou zemi představuje kalendář především její přírodní, kulturní a architektonické krásy, kterými je pověstná. Každému měsíci je věnován jeden motiv v pěti fotografiích (jedné titulní a čtyřech ilustračních): LEDEN provázejí LEDOVCE, ÚNOR symbolizují sněhem pokryté vrcholky HOR, BŘEZEN je věnován FAUNĚ, v této době často březí, DUBEN, aprílový měsíc plný šprýmů a překvapení alegorizují překvapivé ZAJÍMAVOSTI, KVĚTEN se nemůže obejít bez květeny, tedy FLORY, ČERVEN provokuje k začervenání zajímavými pohledy na SOCHY, ČERVENEC je první prázdninovou inspirací k návštěvě HRADŮ A ZÁMKŮ, SRPEN pak tou druhou lákající do typických KOSTELŮ A KATEDRÁL, ZÁŘÍ se nostalgicky ohlíží za létem PŘÍSTAVY A NÁBŘEŽÍMI, ŘÍJEN provází atmosféra podzimních barev promítnutá do DŘEVĚNÉ A KAMENNÉ ARCHITEKTURY, LISTOPAD nabízí chladivé zrcadlení JEZER A ŘEK a v PROSINCI nemůže chybět vánoční motiv na MALOVANÝCH DOMECH. První strana kalendáře nabízí titulní fotografie všech motivů. Fotografické provázení Švýcarskem je završeno zajímavými informacemi o této zemi na zadní straně (cover) kalendáře.

Kromě tématu a grafického pojetí je kalendář jedinečný především svým kombinovaným knihařským zpracováním „2 v 1“ jako stolní a nástěnný zároveň. Podle libosti si jej tak můžete postavit na stůl nebo zavěsit na zeď. Závěsný mechanismus je řešen klasicky kroužkovou vazbou s očkem, postavit na stůl jej pak lze díky dvěma pevným kartonovým deskám elegantně spojeným silonovým vláknem. Toto zpracování je chráněno jako užitný vzor u ÚPV.

Zpracování kalendáře je luxusní, 14 stran na matné křídě s černým podkladem, na němž barevné fotografie příjemně vynikají. Rozměry kalendáře jsou 30 cm š. x 33 cm v. Kalendář je zabalen v průhledném pevném igelitovém obalu.

Více informací na www.photoexpo.cz, kalendář si lze prohlédnout na http://www.pho­toexpo.cz/gale­rie.php?… . Kalendář si můžete objednat na: photoexpo (at) pho­toexpo.cz, NOVOROČNÍ SLEVA – 100 Kč/ks namísto původních 150 Kč/ks