Historické památky a města
Po stopách pyšné princezny – Dolský mlýn
Psal se rok 1952 a československý divák poprvé obdivoval
dobrodružství krále Miroslava, který se stal zahradníkem a naučil květinu
zpívat. To proto, aby ukázal pyšné princezně v království, kde byl
zpěv zakázán, že paradoxně na něj se zákazy nevztahují. Jak to dopadlo
víme všichni. Láska, útěk směrem do Miroslavova království, bitky a
pohádkově dobrý konec.
Psal se rok 1952 a československý divák poprvé obdivoval dobrodružství krále Miroslava, který se stal zahradníkem a naučil květinu zpívat. To proto, aby ukázal pyšné princezně v království, kde byl zpěv zakázán, že paradoxně na něj se zákazy nevztahují. Jak to dopadlo víme všichni. Láska, útěk směrem do Miroslavova království, bitky a pohádkově dobrý konec.
Cesta na Dolák
Od padesátých let viděly tuhle pohádku generace Čechů a dodnes nesmí chybět v programovém schématu vysílání o vánočních svátcích. Na scénu, ve které princ Miroslav zvítězí nad strážemi v bitce ve mlýně a nakonec je ve spolupráci s princeznou nastrká do pytlů, si jistě mnozí vzpomenou. Budova mlýna nebyl filmovou kulisou, ale bývalým skutečným mlýnem. Jeho zdi dodnes stojí v romantickém zákoutí národního parku České Švýcarsko. Cesta k němu je snadná, dokonce okolo vede naučná stezka. Takže kudy do pohádky? Nejkratší cesta je po modré turistická značce z Vysoké lípy, do níž zajíždí autobus z Děčína. Modrá vede z Vysoké lípy dolů přes jeden z kaňonů, kterými je národní park proslulý. Na skalách se spolu s vřesem vyhřívá keříčkovitý lišejník dutohlávka lesní, zaslechnout se dá jak káně lesní, tak krkavec velký a máte-li opravdu velké štěstí, mihne se oblohou ostříž lesní. Jakmile dorazíte k říčce Kamenici, jste u mlýna. Jenže je za vodou a vypadá poněkud nedostupně. Kamenice není prudká a dá se přebrodit (vím o čem píšu, brodil jsem ji u mlýna 3. února, teplota vzduchu mínus 3 stupně Celsia), ale budete-li pokračovat pár stovek metrů dál, čeká vás sice nedlouhý skalní chodníček a pak rozcestník. Stačí jen vydat se vpravo po žluté, přejít most a za chvíli jste u Dolského mlýna. Vyplatí se dívat kolem sebe, neboť do skal jsou tesané nejrůznější značky, které mají svou historickou i vypovídající hodnotu.
Zaniklá sláva
Před několika lety mi Václav Sojka, strážce zdejšího národního parku řekl: „Chybí tu historická kontinuita. Němci byli po válce odsunutí, zmizely osady, smolaři (lidé, kteří se živili získáváním smůly a výrobou dehtu ve smolárnách – pozn. autora). S nimi odešla historická paměť a kontinuita. Na jejich práci, zkušenosti a umění už nikdo nenavázal. A na tomhle kraji to je poznat.“ Dolský mlýn je stojícím důkazem jeho slov. Oficiální stránky Srbské Kamenice o mlýnu píší: „První písemná zmínka o objektu je z roku 1515, jeho počátky sahají zřejmě do období osídlování zdejší krajiny Michalovici. Mleli v něm hospodáři z Vysoké Lípy a Kamenické Stráně, později i zahradníci z Růžové. Od roku 1584 patřil Benešovskému panství, roku 1653 jej získalo panství Bynovec. V roce 1696 vrchnost mlýn prodala Janu Kryštofu Pohlovi, jehož rod pak mlýn držel až do roku 1910. Mlynářské řemeslo komplikovalo plavení dříví po Kamenici, které začalo již roku 1530. Podle smlouvy z roku 1743 hrozila mlynáři pokuta, pokud omezí plavení dříví snížením hladiny při odběru vody pro mlýnský náhon. V době plavení mlýn stál. Jistou kompenzací bylo právo vyrábět pálenku a čepovat pivo. Vyráběla se tu také kolomaz. Mlýn byl několikrát přestavován – barokní podoba pocházela z roku 1727, další přestavby následovaly roku 1819 a 1845 (úprava pro pobyt finanční stráže, v okolí přibývalo podloudníků …), roku 1814 byl postaven lihovar. Především po roce 1881, kdy byla v soutěsce mezi Srbskou Kamenicí a Dolským mlýnem zahájena plavba na člunech, se Dolský mlýn stal oblíbeným turistickým cílem. Po roce 1945 byl objekt opuštěn a postupně zchátral.“ Vladimír Kraus na serveru zanikleobce.cz dokonce píše, že „filmaři, točící zde později Pyšnou princeznu, kvůli několikavteřinovému záběru strhli sousední budovu bývalého hotýlku, jejíž trosky zasypaly strouhu odvádějící vodu přitékající ze sousedního údolíčka, což také uspíšilo následnou zkázu“. K mlýnu v 19 – 20. století přináležela pekárna, palírna i výčep a snad každý turista si umí představit, jak příjemné posezení tu muselo být. Voda z Kamenice chladila pivo, možná se nabízeli zdejší pstruzi a domácí koláče… Nedaleký most postaven roku 1910 a je velmi nenápadným unikátem. Jde totiž o první železobetonovou stavbou na tehdejším území Rakousko-Uherska, což jen podtrhuje zajímavost místa a jeho tehdejší (nejen) turistický potenciál. Dnes už z bývalé atraktivní hospody a velkého mlýna zbylo jen mechem obrostlé zdivo, mlýnská kola zapuštěná do podlahy a zbytky dlážděné cesty. Samotný mlýn není na tomto místě jedinou rozpadající se stavbou. Ruin je několik a každá má svou vlastní historii. U „Doláku“ stávala smolárna, tedy důkaz dnes už zaniklého řemesla. Ostatně byl to právě Václav Sojka, který v prostorách Labských pískovců našel zbytky desítek smolných pecí. Ale ani sebelepší článek, ani sebekrásnější fotografie nezprostředkuje lesk sluníčka na místních pískovcích, vůni vřesu či podvečerní tesknotu Dolského mlýna, z jehož bývalé slávy zůstaly jen mrtvé díry oken a informační cedule na turistické stezce. Ale naděje umírá poslední. Existují snahy o zachování a částečného zvelebení zdejšího místa. Nezbývá než doufat, že budou úspěšné. Místo je opravdu krásné, není divu, že tady zamířili filmaři s Pyšnou princeznou a princem Miroslavem. Národní park je slušně proznačený, takže se v rámci jednodenního výletu dá poznat víc hezkých míst v okolí.
Bylo by divné, kdyby se k mlýnu nevztahovala nějaká pověst. Je jich dokonce několik – jsou v nich mrtví a oloupení a dnešní atmosféra místa morbidní pověsti jen podtrhuje. Až budete procházet troskami Dolského mlýna a vzpomínat na Pyšnou princeznu a její dobu, tak přidejte ještě jeden kamínek do mozaiky úvah. V roce, kdy byla natočena tato slavná pohádka uvedená do kin, byla zfilmována i Olbrachtova Anna proletářka, probíhala kolektivizace a politické monstrprocesy končící komunistickými justičními vraždami. Taková to byla doba. A možná právě vypadá „Dolák“ tak, jako ho vidíte na současných fotografiích. Možná měl pohádkový boj mezi dobrem a zlem a pýchy se skromností odvést pozornost mas od „obyčejného života.
Tip a varování na závěr: Než se vydáte do lesů Českého Švýcarska, prolistujte si knihu Natálie Belisové, Zdeňka Patzelta a Václava Sojky Lidové památky Českého Švýcarska. Jakmile ji otevřete, zjistíte, do jak krásných končin se chystáte. Díky vysoké atraktivitě místa a množství eury platících turistů jsou ceny ve zdejších hospůdkách mírně nadsazené, tak na buďte případně vyzbrojeni vlastní svačinou.
autor je šéfredaktorem časopisu Travelfocus
Historické památky a města
Barcelona – kopec Montjuïc a fontána Font Màgica
Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým
největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře
na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí
do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná
pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin.
Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí
od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky
Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de
Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý
výhled na přístav, moře i město.
Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.
Tip: Pokud jste dobrodružnější povahy a rádi cestujete ve větší skupině, tak do Španělska se dá dojet i autem. Cesta po německých dálnicích je pro osobní vozy zdarma a po cestě přes Německo i Francii je hodně odpočívadel, restaurací i ubytovacích zařízení.
Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.
Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.
Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.
Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.
Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .
Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.
Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.
Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.
Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.
Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.
Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .
Historické památky a města
Rodinná klasika: Pustevny – Rožnov pod Radhoštěm
Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací
pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro
spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.
Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.
Ideální pro rodinu s dětmi
Celá trasa je dlouhá 13 km a od Radhoště se až do Rožnova klesá, takže to v pohodě zvládnou i malé děti. Navíc, socha Radegasta dokáže děcka dovést k naprostému úžasu. Vyrazte autobusem na Pustevny, pak přes hřeben zpět do Rožnova. Na Pustevnách si nenechte ujít unikátní secesní budovy.
Radhošť 1125 m n. m.
Na vrchol vede pohodlná, nepříliš příkrá cesta po hřebeni, která je v zimě velmi oblíbená u běžkařů. Míjet budete již zmíněného Radegasta, obří sochu, kterou zná každý i jen trochu občasný pivař.
Na vrcholku Radhoště je kaple Cyrila a Metoděje, kříž a vysílač. Dřív tu bůh Radegast sídlil, ale dnes už je asi na nějakém klidnějším místě. Dodnes se ale na vrcholek konají poutě několika tisícovek lidí.
Sestup do dřevěného městečka
Cesta z vrcholku hory do Rožnova pěkně utíká a než se člověk naděje, stojí před vstupem do dřevěného městečka Valašského muzea v přírodě. To je, s rokem založení 1925, jedno z nejstarších v Evropě.
Pro panelákové děti je to naprosto unikátní zážitek, představa dřívějšího způsobu života nemůže být zprostředkována lépe.
Dřevěné městečko a Mlýnská dolina jsou pouze dvě části muzea, my navštívili i Valašskou dědinu s větrným mlýnem.
Cesta z (velko)města do Radhoště?
Ideálně je to na víkend, s dětmi spíš prodloužený. Nejblíž je to samozřejmě z Ostravy, což je samo o sobě skvělá základna pro objevování severomoravského kraje. Pojedete šedesát kilometrů, asi hodinku. Hůře na tom jsou obě hlavní města, z Prahy je to 350 km a více než tři a půl hodiny autem. Z Bratislavy je to lehce pod tři. Z jihomoravské metropole se to dá zvládnout za necelé dvě hodinky.
Rádi objevujete města? Potřebujete-li ubytování v Praze, zkuste hotel Ibis Praha, základnu pro objevování severomoravského kraje můžete založit v hotelu Mercure Ostrava a vydáte-li se do hlavního města našich sousedů, budete potřebovat ubytování v Bratislavě.
Historické památky a města
Marakéš – město mnoha tváří
Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých
okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás,
nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.
Marrakesh – turisty nejvíce navštěvované město v Maroku vás uchvátí. Marrakesh je někdy nazýván červeným městem podle červených zdí ohraničujících medinu. Slovo „marrakesh“ pochází z berberského sousloví „země boha“. Téměř celý rok tu svítí slunce, lidé se více usmívají, v ulicích je neustále rušno, všude kolem pestrá nabídka čerstvého ovoce a zeleniny, prodavači vám před očima připraví bezkonkurenční pomerančový fresh džus, který nastartuje vaši imunitu ze stresující Evropy.
Na ulicích potkáte povozy tažené osly s nejrůznějším nákladem, kočáry tažené koňmi, a to vše v kontrastu s nejnovějšími modely luxusních aut. Tržiště překypující zbožím a usměvavými prodavači nabízejícími od potravin, bylinek, koření, sušeného ovoce, datlí, fíků, oříšků, meruněk, přírodních parfémů, koberců, látek, šperků po suvenýry a oblečení. To vše obklopené nádhernými palmami a hotely, které vypadají jako královské paláce.
Místa, která v Marakéši nevynechat
Mešita Kotoubia – 70 metrů vysoký minaret, který je chloubou celého města a jeho dominantou. Je nejstarší a nejzachovalejší na světě.
Jemaa El Fnaa (v překladu „sněm mrtvých“) – náměstí v centru města s tržišti a mnoha atrakcemi pro turisty jako jsou zaklínači hadů nebo akrobaté. Většinou tu můžete slyšet velmi příjemnou rytmickou berberskou hudbu.
Královské zahrady – ty nebývají otevřené po celý rok, ale pokud budete mít štěstí, stojí za nádhernou procházku v magickém světě, který vytvořily ruce šikovných zahradníků.
Menara zahrady – tady můžete uniknout ruchu centra, zaprášeným ulicím nebo i velkému horku. Můžete si vydechnout pod palmami. Uvidíte mnoho žen, které se přišli napít ze zdejšího potůčku. Místní věří, že tato voda přináší štěstí. Mnoho rodin sem jezdí na pikniky.
Marocká kuchyně
Maročané si potrpí na dobré jídlo. Jejich kuchyně je hodně kořeněná, ale ne vysloveně pálivá. Hojně se využívají olivy, citrony a pomeranče, kterým se tu velmi daří. Snídaně se většinou skládá z marockého chleba s olivovým olejem, marocké tradiční bílé zahuštěné polévky harira, do které se přidává olivový olej a samozřejmostí je bylinkový čaj hodně slazený a káva. Klasický oběd je kuskus s kuřecím nebo hovězím masem a dušenou zeleninou. Odpolední čaj se podává se sladkostmi podobným našim koblihám, dále palačinkami, sezamovými sušenkami, pečenými řezy nebo chlebem. Večeři pak završí ryba, tajine maso, což je dušené maso připravované v kameninových nádobách např. dušené jehněčí, hovězí, kuřecí a zelenina, brambory.
Reklama:
Užíjte si Maroko a ochutnejte výborný berberský čaj!
Poznatky z Marakéše
Na ulicích si přijdou na své ženy, které se mohou kochat módou všech možných barev a stylů. Uvidíte muže i ženy v evropském oblečení, ale i tradičním muslimském dlouhém až na zem. Dívky často chodí oblečené po evropsku, ale přidají k tomu aspoň šátek, aby bylo vidět, že jde o muslimku. Jako by se tady protínaly dva světy. Oblečení se dá koupit hotové, ale stále ještě mnoho Maročanů, hlavně střední a starší generace dává přednost ušití u krejčího na míru.
Po městě se dá snadno pohybovat autobusem, ale lidé často využívají taxi, když jich jede víc, třeba 3, potom cena vyjde téměř na stejno. Bezpečnost je možná vyšší než u nás, policii potkáte na každé křižovatce, u velkých hotelů i na mnoha místech po celém městě. Turisté převládají hlavně z Francie, domluvíte se tu francouzsky a arabsky. Ale většina lidí rozumí i anglicky. Nádherné pláže Atlantiku jsou veřejné a přístupné zdarma.
Autorka článku Sakina Haider nedávno vydala svoji knihu Hotýlek v centru Prahy. Hotýlek odkrývá svá tajemství. Skutečné příběhy, které se staly za zdmi turisty vyhledávaného hotelu na Praze 1. Občas humorné, často dramatické a skoro vždy nečekaně překvapivé. Personál hotýlku Vás vítá a zve k příjemnému pobytu na stránkách této knihy. Více informací na stahuj-knihy.cz.
Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás, nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.