Rubrika: Historické památky a města

Každá z částí Prahy má svou atmosféru i svůj rukopis. Jiný rukopis mají ulice a stavby, jiný rukopis zeleně a parky. Právě Dejvice je část města nejvíce protkaná parky a zahradami s markantním rukopisem a prolínajícím se jak architekturou, tak zelení.

Dejvice se původně jmenovaly Dehnice a poprvé je o nich zmínka z roku 1088 jako o majetku svatovítského proboštství. Ve středověku se nacházely na jejich stráních vinice a po zániku pražského vinařství dvory se zahradami. Plán z roku 1890 ukazuje zcela volné území, na němž se nacházelo několik lomů, cihelen, vojenských pekáren a cvičišť. Krátce po vzniku Velké Prahy se jednoznačně rozhodlo, že se Dejvice stanou novým pražským centrem s rezidenční výstavbou. Nová čtvrť byla postavena podle plánů profesora Antonína Engla. Od roku 1924 byla tato městská část plně v rukou regulačního úřadu hlavního města Prahy, který postupně vypracoval regulační plány celého tohoto území, jež se dotkly i lokalit Fišerka, Kotlářka, Hanspaulka, Baba, Šťáhlavka a Paťanka. Koncepce postupné zástavby byla podřízena kompozičním zásadám, které se podřizovaly zejména bohatě členitému terénu. Na území, jasně vymezeném trasami ulic, bylo kombinováno umístění kompaktní blokové zástavby činžovních domů v centru, s rozvolněnými vilovými čtvrtěmi na okrajích. Každý blok domů měl svoji osobitou zahradu, z nichž mnohé jsou dochovány do dnešních let a slouží jako uzavřené prostory pro hrací a relaxační vyžití obyvatel okolo postavených domů. Jejich děti tam mají téměř po století svá hřiště a jsou pod dozorem z oken a balkonů vedoucích přímo do zahrad. Výhodou je, že děti nemají kam utéct a nejsou ohrožené dopravou. Skladba individuální výstavby dále kombinovala izolované rodinné domy či vily, umístěné v samostatných zahradách, rodinné dvojdomy, trojdomy či řadové zastavění ekonomickými domky. Prostě stavby uprostřed zeleně, všude kam se podíváte.

Jedním z nejkrásnějších míst tady je pražská rezidenční čtvrť Hanspaulka. V roce 1773 nechal Hans Paul Hippman na místě staré viniční usedlosti vystavět pozdně barokní zámeček, jehož jméno dalo později název celé čtvrti. Součástí zámečku byla zahrada doplněná štěpnicí. Výstavba byla zahájena na místě venkovského statku po pražském arcibiskupovi Josefu Mayerovi. Zámeček i zahrada měly charakter letoviska v korespondujícím stylovém provedení. Park leží na východním svahu pod zámkem a je z něj překrásný výhled na panorama Prahy. Lze odtud vidět jak Podbabu a Pražský hrad, tak Petřín, Královskou oboru a celé Dejvice. Krásná je i novobarokní brána, kterou lze vstoupit do parku z východní strany. Jen kdyby nebyla tak sešlá zubem času.

Roku 1866 toto letovisko odkoupila metropolitní kapitula sv. Víta a pronajímala ho. Nechala novokrajinářsky upravit zahrady. Roku 1922 vykoupilo tento majetek město. To se postaralo o rekonstrukci zámku v letech 1927 až 1930. Při tom ale nechalo zbourat přilehlé hospodářské budovy. Zahrada pak byla otevřena veřejnosti. Část zahrady, kde byla původně štěpnice ale byla zastavěna novou vilovou čtvrtí. Územní plán hlavního města Prahy a výškopisné zaměření spolu s využitím dosti členitého terénu předurčilo budoucí zástavbu této lokality. Území je otevřeno západním větrům a díky tomu je nejčistším a nejvhodnějším místem pro bydlení.

Park Hanspaulka ležící okolo zámečku v Šárecké ulici 29 se rozprostírá na ploše 1,45 hektarů v nadmořských výškách 275 až 287 metrů. Východně od zámečku leží terasa, která bývala přístupná dvěma schodišti. Dnes je zarostlá travou a náletovými dřevinami. Na ní je umístěna studna, nad níž je šestihranná pískovcová kašna s kovanou mříží, která připomíná klec. Na jejím vrcholu najdeme špici a kovanou ornamentální kytici. Bohužel i celá kašna je zarostlá uprostřed holého proutí keřů a celý zámeček je v dezolátním stavu ohrazen plotem a nepřístupný. Na plotech visí cáry velkých hadrů, aby do zahrady nebylo vidět, ale jsou stejně tak poničené jako zámek sám a smutně děravé a špinavé vlají ve větru. Celý objekt tak posmutněle a odevzdaně čeká na svoji rekonstrukci, která je nutností.

Vzácností zahrady je ořešák popelavý, u terasy najdeme jedle ojíněné, borovice černé a tisy červené, jinak je zde ještě přes 30 druhů stromoví, při čemž starší výsadby jsou především na severní a západní straně od zámku. Nejvíce zde jsou zastoupeny lípy, jírovce a jasany. Punc zahradě dodávají břízy a vrby. Z novějších dosadeb jsou nejčastějšími stromy javory. Po 30. letech 20. století byla do zámečku umístěna archeologická sbírka, o kterou pečovala Společnost pro zachování a rozmnožení sbírek Josefa Antonína Jíry v Dejvicích. Po 2. světové válce dokonce zámeček sloužil jako archeologické pracoviště i depozitář Muzea hl.m. Prahy a to až do roku 1995. Zahrada byla městským veřejným parkem. V polovině 90. let 20. století ale město zámeček prodalo a sbírky vystěhovalo. V parku u zámečku Hanspaulka se dnes nachází i dětské hřiště s vybavením: 2 závěsné houpačky, prolézačka s pavučinou, tyčí a skluzavkou. To je upravené, plné krásných laviček a vhodné k relaxaci.

V okolí Hanspaulky a na ní se pochopitelně dál stavělo. Architektonické řešení viladomů je soudobé, přesto sleduje nekonfliktní začlenění nových staveb do jejich okolí pomocí různorodého řešení členění fasád i použitím materiálů. Z použitých materiálů dominují přírodní, které architekti nechávají působit v obnažené podobě s přírodním povrchem. Příkladně ocel je ošetřena jen bezbarvým lakem, aby byl vidět surový materiál. Autorem urbanistického projektu a konkrétní podoby viladomů je architektonický tým vedený předním českým architektem – Prof. Ing. arch Ladislavem Lábusem.

Hanspaulka je charakteristická typickým osazováním solitérů do svažitého terénu, což umožňuje i při poměrně vysoké koncentraci staveb dostatečné proslunění a pocit větších odstupů a soukromí. Tato malebná pražská čtvrť přímo sousedí s přírodní rezervací, která už dál nedovoluje rozšíření zástavby. Proto se ceny zdejších parcel postupně vyšplhaly na vrchol pražského cenového žebříčku. Zajímavé je i nedaleké sousedství kolonie Baba, nejčistší ucelené programové realizace funkcionalistického bydlení v Evropě. Základními výrazovými prvky jsou kompozice průniků jednoduchých kubistických objemů a barevných ploch, které dotvářejí výraz obytného komplexu. Architektonický výraz jednotlivých objektů je inspirován tvaroslovím a barevností české moderny 30.let minulého století a holandským hnutím de-stijl. Hmotově a urbanisticky vychází návrh ze současné struktury Hanspaulky. Mnoho lidí se domnívá, že o nové vily za desítky milionů korun na pražské Hanspaulce mají zájem především bohatí cizinci. Opak je pravdou, většinu z prodaných domů ve funkcionalistickém stylu vlastní Češi. Proč? Protože právě pro Čechy je Hanspaulka od věků synonymem pro nejlepší adresu.

Ten pravý stavební rozmach zažila Hanspaulka jak ve 30. letech 20. století tak nedávno. V impozantních hanspaulských vilách kdysi žili například Lída Baarová, Cyril Bouda nebo Jaroslav Seifert. Známá je i legenda, která říká, že na hanspaulském hřbitově leží muži ze Ctiradovy družiny, kteří byli pobiti v dívčí válce.

Park Sacré Coeur najdeme na Praze 5 na kopci proti Mrázovce Na území mezi dnešní Holečkovou a Kartouzkou ulicí bývala kdysi usedlost Kanclirzska, obecně nazývaná Kanclířka. Měla prý poetickou zahradní kompozici s krásnými vyhlídkami na Nové Město a Smíchov.

Na místě bývalého kláštera stávala vila továrníka Riedla. Klášter a kostel Sacré Coeur , Nejsvětějšího srdce Ježíšova, byl postaven v pozdně klasicistním a novogotickém slohu v rozmezí let 1872 až 1884. Při klášteře fungovala škola pro dívky ze Smíchova a penzionát pro výchovu dívek z nejlepších a nejbohatších českých rodin. V té době tady působily sestry z kongregace Srdce Ježíšova. A jak studium dívek dopadlo? Sestry roku 1919 klášter prodaly a odešly z Čech. Klášterní zdi se pak během let dočkaly šekového úřadu, ministerstva pošt a dalších úřadů a firem.

Ještě v první polovině 19. století byla na místě parku na jižních svazích, jak jinak, než vinice. Na východní straně býval ovocný sad. O půl století později i vinice na jižní straně nahradil ovocný sad. Dnes tady najdeme ještě pozůstatky sadu, velké množství hrušní, které jsou tady mezi stromovím dominantní.

V minulých čtyřech letech ale prošel park velkými změnami. Plochy dříve zanedbané, místy skládky, místy úkryty bezdomovců, s množstvím náletových dřevin na úpatí kopce, se staly postupně velice reprezentativními místy a místem vyhledávaným jak Pražany, tak návštěvníky Prahy. Bylo zde zbudováno krásné dětské hřiště roku 2004 v rokli parku nad nákupním centrem Nový Smíchov, do původního sadu hrušní byly dosázeny nové další stromy. Nechybí tu ani záhony a celé květnaté louky. Vše krásně upravené a čisté. Ze stromoví tady najdete jasan ztepilý, jírovec maďal, javor mléč a další dřeviny.

Park byl doplněn nejen novými mladými stromy, ale byly vysázeny i keře, květy, upraveny louky pro piknik. Jsou zde nové lavičky a vyvýšená vyhlídka na Prahu. Zajímavý je pohled na zatravněnou střechu obchodního domu TESCO, jinak je odtud Praha jak na dlani. Uvidíte mnoho pražských dominant.

Dlouho jsem hledala vstup do parku. Jeden je z Drtinovy ulice (Praha 5) a druhý lávkou přímo z prvního patra nákupního centra Nový Smíchov. Z centra nákupní zóny rovnou až na kopec plný zeleně přímo nad Prahou. Procházka těmito revitalizovanými stráněmi určitě stojí za to.

Nedaleko parku je kaple Sacre Coeur (Holečkova 31), která leží na místě bývalého konventu a pensionátu dam Srdce Ježíšova u kostela Pána Ježíše. Kaple byla v roce 1924 odsvěcena a dnes je to výjimečný prostor pro výjimečné události. Slouží jako aukční síň, čas od času se tady konají i svatby, ale například i exklusivní módní přehlídky a jiné společenské akce.

V září 2007 se tady konala soutěž barmanů v dokonalém umění načepování prémiového ležáku Stella Artois a belgických speciálů Hoegaarden White a Leffe Bruin. Mistra ČR a SR vybrala porota složená z odborníků a známých osobností. Absolutním překvapením všech bylo, že na prvních 3 místech stanuly 3 ženy ačkoli soutěžili především muži. V tisku se psalo: Modelku a moderátorku Ivu Kubelkovou vítězství nepřekvapilo: “To je přece jasné,” směje se s nadsázkou, “ženy pivo točí a muži ho pijí.”

Celková atmosféra místa dodává aukcím, které se zde pořádají vyšší rámec důstojnosti. Unikátní interiér Aukční síně v Praze 5 přispěl také k tomu, že veřejné aukce pořádané právě zde získaly nejvyšší návštěvnost veřejnosti. Aukcí se často účastní až stovka diváků.

I takto může v Praze skončit kaple Boží.

Park Vrch Mrázovka leží na úpatí kopce Mrázovka hned vedle slavné Bertramky v Praze 5. Od roku 2002 zde probíhala rekonstrukce a revitalizace. Původně se jednalo o téměř neprostupné houštiny, zarostlý prostor náletovými dřevinami s množstvím černých skládek. Svůj úkryt zde nacházeli pouze bezdomovci a na procházky chodili jen odvážní pejskaři. Pouze vrch z navazující strany byl vždy upraven. Je tady dlouho zahrádkářská kolonie, schované a zakuklené místo, které máte pocit, že sem vůbec nepatří. Na jedné straně jsou zahrádkáři se svými maličkatými pozemky a krásně opečovávanými záhonky plnými květin nebo zeleniny, poetika sama, na druhé straně honosný reprezentativní hotel pro movité návštěvníky s velkým oploceným pozemkem pro účely sportovního a relaxačního vyžití hostů hotelu a nedaleko od něj historická Bertramka se svojí krásnou a romantickou zahradou. Je to prostě vrch všehochuť. Je zde skloubeno neskloubitelné a nad tím klobouk dolů.

Dnes je již vrch i park Mrázovka reprezentativním parkem s novými cestami, schodišti, krásným dřevěným zábradlím a novými sadovými úpravami v dolní části a novými dětskými hřišti na středu kopce. Je zde hřiště pro míčové hry, sportovní plocha pro větší děti, hřiště na petanque a v roce 2007 byla dokončena výstavba dětského hřiště pro malé děti. Z parku Mrázovka je dobrý výhled na Prahu a stává se vyhledávaným prostorem nejenom pro místní obyvatele, ale i pro návštěvníky Prahy a to i díky blízkosti památníku Bertramka.

Regenerace parku stála jen v roce 2004 celých 6.100.000,– Kč, kdy došlo k obnově cestní sítě, opravě veřejného osvětlení, opravě opěrných zdí v parku a do ulice Na Zatlance. S opravami a revitalizací se pokračovalo postupně a stejně tak vzrůstaly náklady a prvotní investice.

Zajímavostí a exklusivitou na vrchu Mrázovka je moderní hotel Mövenpick , který nabízí ubytování ve dvou oddělených budovách propojených červenou lanovkou. Hlavní budova poskytuje celkem 300 pokojů včetně 4 pokojů pro tělesně postižené hosty. Mövenpick Executive Wing na vrcholu kopce Mrázovka má 136 pokojů a super vybavení ve velké zahradě na vrchu kopce k tomu. Můžete si tady zahrát tenis nebo sednout na krásnou terasu, kde dneska všechno kvete, s výhledem na Prahu.

Zlomem pro tento park bylo otevření dopravní stavby tunel Mrázovka 26.8. 2004. Tento tunel tvořený dvěma souběžnými tunelovými troubami propojuje dva úseky městského okruhu, a to Strahovský tunel a ulici Radlická. Došlo tak k velkému zrychlení průjezdu a propojení městských částí Praha 5 a 6. Tunel je dlouhý 1260 metrů a z parku na něj uvidíte z výšky.

Projekt interiérového řešení tunelu Mrázovka zpracoval architektonický ateliér Picek Architects. Pro tunel Mrázovka byla použita keramika z portfolia akciové společnosti LASSESLBERGER, která na trhu zastupuje české značky BohemiaGres, Keramika HOB a RAKO. Byly sem vyrobeny dlaždice na míru. Barevná koncepce keramického obkladu interiéru tunelu Mrázovka je založena na kontrastu výrazného červeného vodícího pásu s béžovým podkladem, který je v pásech postupně ztmaven k hornímu a spodnímu okraji keramického obkladu v odstínech slonová kost, béžová a hnědobéžová. Po délce tunelu jsou úseky keramického obkladu přerušeny z bezpečnost-ních důvodů zelenými pruhy s SOS výklenkem a protilehlými vstupy do propojektu mezi tunelovými troubami.

Tunel Mrázovka prochází oblastí s rozmanitou, značně nepříznivou geologií a proto byla od severního portálu ražena průzkumná štola. V části trasy tunel podchází při nízkém nadloží obytnou zástavbu. Ražba se provedla novou rakouskou tunelovací metodou. Primární ostění tvoří stříkaný beton tloušťky 250 až 500 mm, výztužné příhradové oblouky, sítě a radiální kotvy. Po celém obvodu tunelu je instalována mezilehlá foliová izolace. Definitivní ostění je z armovaného monolitického betonu B 30.

Délka ražených částí je 1 004 m u západní tunelové trouby a 837 m u východní tunelové trouby. Velikost ražených profilů je u třípruhového tunelu 165 m2, dvoupruhový tunel má 115 m2, jednopruhový 84 m2 a tunelový rozplet dosahuje až 324 m2. Při stavbě tunelu bylo vyrubáno celkem 351 778 m3 hornin. Součást stavby tunelu také představují doprovodné objekty – větrání, osvětlení, odvodnění, sdělovací vedení, provozní soubor a centrální řídící systém.

Park Mrázovka je příjemný a klidný upravený prostor v terasovitých blocích nad sebou, které jsou propojeny cestami a schodišti. Je vhodný především pro pejskaře a maminky s dětmi, které touží po nových hřištích a vyžití.

Park na náměstí 14. října najdete v Praze 5 na Smíchově. V podstatě jde o plochu před smíchovským Národním domem a kdysi Smíchovskou tržnicí, dnes pobočkou Městské knihovny a okolo kostela sv. Václava. Park není velký, pouhých 0,36 hektaru a nachází se v nadmořské výšce 192 až 194 metrů. Veskrze jde o relaxační plochu obestavěnou z několika stran typickými smíchovskými domy, jejichž krásná okna, průčelí, sošky mi často berou dech.

Kostel sv. Václava na Smíchově je novorenesanční trojlodní basilika s dvěma padesátimetrovými věžemi z let 1881 až 1885 postavená podle Antonína Barvitiuse staviteli Linhartem a Mildem. Krytina obou věží je z měděného plechu s dvěmi báněmi a kříži. Postranní lodi jsou kryty černým štýrským plechem, krytina apsidy je také měděný plech a krytina hlavní lodi je z břidlice. Sochy před hlavním oltářem jsou od Čeňka Vosmíka. V průčelí vedou do svatyně tři vchody–; hlavní portál do hlavní lodi a dva do postranních lodí. Nad hlavním portálem je majolikový reliéf sv. Václava se dvěma anděly. Nad postranními portály reliéfy sv. Anežky a Hroznaty. Nad reliéfy jsou dva výklenky s kamennými sochami. Mezi nimi se nachází obraz na skle, který představuje Madonu s Ježíškem. V postranních lodích jsou umístěna figurální okna představující 12 apoštolů. Na každé straně jich je šest, a každá dvě okna jsou úzce spojena. Mezi nimi jsou nástěnné malby. Do hlavní lodi jde pod kazetovým stropem 14 jednoduše zdobených barevných oken. Zajímavá je také křížová cesta uvnitř chrámu vyznačená 14 dřevěnými kříži. Základy kostela sahají 7 m hluboko.

Roku 2007 proběhla obnova prostranství před kostelem dle návrhu akademického architekta Jakuba Cajthamla a to tak, aby se plocha okolo kostela co nejvíce přiblížila klasickému uspořádání odpovídajícímu náměstí. Proto byla celá plocha nově vydlážděna, přibyla zeleň a osvětlení. Byly odstraněny nevhodné asfaltové povrchy a nově vydlážděný prostor se více otevřel návštěvníkům. Na místo čtyř odumírajících stromů zde bylo nově vysazeno devět vzrostlých lip, které tak navazují na stávající výsadbu kolem kostela. Roku 2007 byla ještě obnovena zeleň u medvědí kašny. Byly odstraněny bujně rostoucí keře pustorylů – nepravých jasmínů. Místo nich byly vysazeny nižší kvetoucí keře, růže, tavolíny, spirei a řada trvalek. Obnoveny byly také travnaté povrchy.

Na úpravy nám. 14. října byla pro rok 2007 vyčleněna z rozpočtu částka 3,5 milionu korun. Plocha za kostelem sv. Václava byla revitalizována roku 2005 v souvislosti s obnovou a dostavbou fary kostela. V téže době byly odstraněny nevhodné úpravy uskutečněné v souvislosti s budováním metra v 80. letech 20. století a úpravy místa, kde byla v 90. letech provozovaná až do roku 2002 stánková tržnice. Nově tady byly osazeny chodníky, po obvodě parkové plochy bylo vysazeno stromořadí lip a květinové záhony uprostřed plochy.

Poslední etapou obnovy náměstí by měla být úprava promenádní zóny mezi ulicemi Štefanikova a Preslova. V nejbližších letech se také počítá s nočním osvícením budovy kostela sv. Václava.

Park je na prostranství mezi ulicemi Štefánikova, Pecháčkova, Zborovská. Na severu sousedí s Portheimkou. Tvoří tak společně zelené srdce Smíchova. Roku 2006 byla plocha směrem k Portheimce oplocena a po obvodě osazena živým plotem z rostlin ligustrum – ptačí zob. Celá tato etapa obnovy a dostavby probíhající v letech 2005 až 2006 stála cca 4,5 milionu korun.

Městská část Praha 5 patří rozlohou mezi největší městské části Prahy. Odbor městské zeleně (OMZ) se stará cca o 80 hektarů parků, dětských hřišť a ostatní veřejnou zeleň rozmístěnou po celé městské části. Patří sem významné parky (Portheimka, náměstí 14. října. Sacre Coeur, vrch Mrázovka, Klamovka, Bertramka , Santoška a mnoho dalších), 57 dětských hřišť a téměř 50 menších ploch zeleně. Velké množství z nich se nachází právě na Smíchově.

Původ pojmenování Smíchova se vykládá různě. Jisté je, že základním kmenem slova je“smích“. Pravděpodobným se zdá i výklad J. Pauliho v „Památníku Smíchova“ kde uvádí, že pojmenování pochází od slova „smíchati“ (smíchání obyvatelstva). Nejstarší historická zpráva o Smíchově pochází z roku 1297, kdy tu dne 2. června po korunování Václava II. byla podle zápisu skvělá hostina.

Kdysi, v první polovině 18. století, se toto místo nacházelo ve velkém komplexu barokních zahrad. Na smíchovském břehu Vltavy bylo součástí Dienzenhoferova letohrádku (dnes zvaný Portheimka podle posledních známých majitelů Porgesů z Portheimu) a zahrady. Pak se vlastníci střídali a počátkem 19. století byla původní zahrada oklešťována, stavěly se nové domy i průmyslová zástavba až do 80. let 19. století, kdy bylo rozhodnuto, že Smíchov jako samostatné město dostane darem své nové reprezentativní centrum. Proto zástavba hned v prvním desetiletí 20. století přinesla na toto místo skutečně reprezentativní náměstí, tehdy s názvem Svatováclavské a po jeho obvodu objekt Národní dům a tržnici, které projektoval význačný český architekt té doby, profesor pozemního stavitelství v České technice Alois Čenský. Právě on je také autorem projektu Vinohradského divadla v Praze a Městského divadla v Náchodě. Na všech stavbách si můžeme všimnout jeho čistého rukopisu, který nás nenechá na pochybách, že jde o stavby od téhož architekta. Někteří od něj možná znáte budovu záložny v Přerově, obchodní školy v Českých Budějovicích nebo sokolovnu ve Dvoře Králové a mnoho dalších po celé republice.

Jak jsem již nastínila, Národní dům na Smíchově je vrcholně secesní kulturní památkou České republiky. Byl postaven podle projektu Aloise Jana Čenského v letech 1906–8 jako dominanta hlavního náměstí samotného města Smíchova a po celou dobu byl a je společenským centrem nejenom Smíchova, ale dnes celé Prahy. Dokonalá vnitřní dispozice a architektonické řešení od suterénu přes přízemí, reprezentativní schodiště a první patro nabízí prostory pro akce všeho druhu pro téměř dvě tisícovky návštěvníků současně. Národní dům prošel od roku 1998 náročnou rekonstrukcí a nabízí zrekonstruované prostory, doplněné historickými prvky, kvalitní mobiliář a potřebné technické vybavení pro společenské akce, plesy, konference a pod.

V okolí vznikaly také reprezentativní činžovní domy, převážně od skvělého a všestranného českého architekta Josefa Fanty, který byl též malířem, návrhářem nábytku a autorem mnoha publikací. Výborně a čtivě psal a také se hojně věnoval ochraně památek. Byl velmi činorodý a od oslavy stých narozenin ho dělily pouhé dva roky, když zemřel. Mnozí z vás od něj znají novorenesanční lampu, která dodnes stojí před Národním divadlem v Praze, nebo budovu a halu Hlavního Wilsonova nádraží či Hlávkovy koleje a další stavby, jako budova Ministerstva obchodu a průmyslu v Praze.

Roku 1920 bylo náměstí přejmenováno a nese dnešní název Náměstí 14. října podle význačné historické události vyhlášení Československé republiky roku 1918. Ve stejné době, kdy pokračovala městská zástavba Smíchova bylo náměstí parkově upraveno. Po 2. světové válce bylo náměstí rozšířeno o zbourané domy a jejich dvory, které byly za kostelem svatého Václava.

Roku 1948 byla do parku přemístěna dnešní dominanta, barokní pískovcová fontána zvaná Medvědí. Sochu Neptuna a část kašny vytvořil dvorní český sochař Jeroným Kohl, známý též pod jménem Hieronymus Kohl, tvořící v druhé polovině 17. století. Tři medvědi podpírají širokou mísu nad kterou je umístěn Neptun (Triton) s pozlaceným trojzubcem, který si užívá vítězství nad mořskou obludou. Kohl toto sochařské dílo původně vytvořil pro zahradu nedalekého letního sídla Jana Jiřího Slavaty. Dnes se na jejím místě tyčí rozlehlý blok domů mezi Smetanovou a Švandovou ulicí.

Areál míval výrazný vstupní barokní portál s rodovými znaky. Ten byl zachráněn, stejně jako fontána, a umístěn do pražského lapidária. Za zdí se rozkládal překrásný park, plný rozmanitých květin, keřů a košatých stromů. Později zvaná Slavatova zahrada, Krásná zahrada, jak byla původně nazývána, byla vybudována roku 1673. Jejím prvním majitelem byl Jan Jiří Slavata, tajný císařský rada a nejvyšší zemský soudce, vnuk defenestrovaného místodržícího. Medvědi jsou na fontáně proto, že právě medvěd byl heraldickým zvířetem rodu Slavatů. Když člověk trochu pátrá historií zjistí, že vždycky všechno souvisí se vším a historie všech věcí a míst má dokonalý řád a logiku. I tato fontána s medvědy má svoji logiku a zajímavou historii k ní. Po úplném zániku zahrady Slavatů roku 1899 byla kašna přestěhována na náměstí Kinských před Justiční palác do malého parčíku a teprve odtud dne 18.3. 1948 sem.

Pro zajímavost před Justičním palácem vedle Medvědí fontány stával od roku 1945 do roku 1948 tank č. 23. Tehdejším soudruhům se kombinace tanku a fontány nelíbila stejně jako nesoudruhům a tak ji v zájmu vybudování trolejbusové zastávky nechali přemístit. Tank zde zůstal od roku 1945 (nakonec přemalovaný na růžovo) až do doby, kdy byl po listopadovém převratu 1989 později odstraněn. V době po povodních (13.8.2002) zde bylo započato s budováním nové fontány s názvem „Propadliště času“, která byla slavnostně odhalena 17. října 2002 večer. Byla postavena podle projektu ing. arch. Jana Laudy, vnuka akademického sochaře Jana Laudy. Nová fontána je tvořena šedesáti čtyřmi tryskami a čtyřiceti světly, vše řízené počítačovým programem. Puklá skála, dvě žulové desky z libereckého lomu, symbolizují propadliště času, který pohltí veškeré lidské počiny.

Na 33. zasedání Rady MČ Praha 5 byl schválen záměr opravy a restaurování Medvědí fontány na náměstí 14. října. Opravu a restaurování Medvědí fontány v I.etapě zadala MČ akademickému sochaři a restaurátorovi Petrovi Dufkovi za celkovou částku 496. 000,– Kč. Během roku 2005 tak nechala smíchovská radnice restaurovat veškeré reliéfy kašny i dvě mísy a nechala doplnit trojzubec, který kamennému Neptunovi kdosi ukradl. Roku 2006 byla opravena v další etapě spodní velká mísa a dno fontány. Vybourány byly i nevhodné betonové bloky, do kterých byla tato památka zasazena.

V 80. letech 20. století v parku přibyla nasávací část vzduchotechniky metra. Pnou se po ní liánovité vistárie. V okolí jsou lavičky a místo vypadá upraveně. Je odděleno silnicí od hlavní části parku s fontánou. V té době byla také plocha v důsledku výstavby trasy metra B nově upravena dle návrhu zahradního architekta Jana Šteflíčka. Od té doby jsou v rohových parterech pnoucí růže na konstrukcích.

Roku 2004 byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce bývalé Smíchovské tržnice a byla v ní umístěna pobočka Městské knihovny. Historická secesní budova dostala novou fasádu a byla jí opravena střecha. Postarala se o to firma NOVIS, s.r.o. a cena zakázky se pohybovala kolem10 milionů korun. Rekonstrukce počítala s využitím podstřešního prostoru a tím umožnila prostorovou, architektonickou a stavebně technickou rehabilitaci zajímavé stavby industriální architektury. Na základě zvolené koncepce vznikl jedinečný vnitřní prostor knihovny s horním osvětlením a zvýšenými galeriemi, přístupnými jednoramennými schodišti otevřenými do volného prostoru centrální haly pod obloukovými vazníky. Celková užitná plocha pro uživatele knihovny je 1033 m2, kapacita knihovního fondu 80 000 knihovních jednotek, provozní doba 43 hodin týdně.

Ráda bych poděkovala za spolupráci při tvorbě tohoto článku zástupci starosty městské části Prahy 5, ing. Petru Horákovi.

K atraktivitě Prahy přispívají velkou měrou právě městské a přírodní parky, historické zahrady, lesy, stromořadí, zvláště chráněná území i vodní toky, které vytvářejí ojedinělý kolorit města a dotvářejí jeho atmosféru.

Praha je také město typické svými městskými stromořadími. Ta byla vysazována už ve 14. století. Odjakživa se nejvíce používaly lípy a osazovaly se celé ulice. Dnes se na území města Prahy nachází přibližně 26.000 stromů jak v ulicích tak na plochách parků a zahrad. Od roku 1995, kdy hlavní město zahájilo projekt Praha stromům – stromy Praze, v jehož rámci započala systematická obnova uličních stromořadí, se přitom podařilo v ulicích města vysadit více než 2 500 nových stromů. Pravda je, že se také kácelo, zejména stromy přestárlé nebo ty, které braly světlo domácnostem. Na jejich místa byla ale obvykle vysazena nová alej.

Zelené plochy v Praze se ale také s časem mění. Mění nejen svoji podobu a tvář, ale mnohdy za svou historii ustupují jiným realizacím. Jejich plochy se zmenšují zejména díky budování nových komunikací, ustupují magistrálám, silničním obchvatům, železnicím, metru a stavbě mostů a tunelů. Nejednou zeleň nechráněná musela ustoupit stavbě obytných domů a rezidencí. Nikdy se v Praze nestavělo tolik jako dnes.

Podobný osud měly sady na smíchovském nábřeží, kde kdysi bývala velká botanická zahrada. V jejich dějinách se plochy zmenšovaly nejen kvůli novým zástavbám, stavbám silnic a Jiráskova mostu a řadě honosných domů ale dokonce a především působením vodního živlu při záplavách způsobených řekou Vltavou. Jedná se o sady v Praze 5 Smíchov na prostoru, který ohraničují ulice V Botanice, Matoušova a hlavně Janáčkovo nábřeží. Dnes plocha parku zabírá místo pouhých 0,6 hektarů a leží v nadmořské výšce 192 metrů. Dnešní podoba je zhruba stejná od roku 1932, plošně je ještě trochu zredukovaná obvodovými chodníky, které vznikly při rekonstrukci Jiráskova mostu v 80. letech 20. století. Park je veřejnosti přístupný stále, ale je jedním z méně využívaných parků Prahy k relaxaci. Nejspíš proto, že v jeho blízkosti najdeme jednu z dopravně velmi zatížených křižovatek. Kolem celého nevelkého parku jsou navíc silnice se silným provozem aut. Každopádně ale jsou sady dobře udržované a na několika místech je původní stromoví doplněno výsadbou mladých stromků.

Na tomto místě je doloženo první osídlení už od středověku, kdy zde byl dvůr Templa z Hory. Měl svá popluží, sady a vinice. Tento majetek vykoupil sám král Jan Lucemburský roku 1342 a daroval ho řádu Kartuziánů, kteří nově dorazili do Čech. Ti zde postavili klášter a kostel Panny Marie. Už za husitských válek ale stavby zanikly, zbyly jen písemné zmínky. Zajímavé je, že už kolem roku 1600 se tady pěstovaly léčivé byliny a cizokrajné rostliny. Pozemky totiž byly lékaře Rudolfa II. Hořčického, kterého zvali Sinapius. Miloval vůni bylin a cizokrajných rostlin, které pěstoval ze semen i cibulí a těšilo ho mít něco, co nemá v Čechách obdoby. V průběhu 17. století byly v okolí velmi honosné zahrady se skvělou architekturou a se sochami. Toto území darovala v té době Marie Manrique de Lara Perštýnová Jezuitům. I za nich zde byly bylinné zahrady, které se vymykaly honosnosti okolních zahrad. I v 18. století zde hospodařil jezuitský konvikt sv. Bartoloměje.

Když byl jezuitský řád roku 1773 zrušen, zahradu získal studijní fond. Od roku 1775 byla přeměněna na botanickou zahradu pražské univerzity. Byly tady postaveny nové skleníky, skalky, ale hlavně ochranná hráz proti povodním. Směrem k Vltavě byl v 19. století založen anglický park a na zbytku území byly pravidelné plochy sbírek konkrétních rostlin. V Dienzenhoferově pavilonu byl tehdy byt ředitele zahrady.

Ačkoli docházelo na místě k záplavám od řeky Vltavy i přes ochrannou hráz, právě tato botanická zahrada patřila k jedné z nejbohatších v tehdejší Evropě díky svým 12 tisícům druhů domácích i cizokrajných rostlin. Kdyby to tak doktor Sinapius věděl… Místo jakoby odjakživa po květinách a bylinách volalo. Tušili to i Jezuité, kteří v pěstování bylinek pokračovali a mnoho staletí pěstování bylin na tomto místě u Vltavy završila právě unikátní botanická zahrada. Vodní živel byl ale silnější. Z místa zbyly dnešní Dienzenhoferovy sady a ulice V Botanice. Po velké povodni 2. a 3. září 1890, která protrhla i několik oblouků Karlova mostu a zaplavila celé toto území, se zahrada přesunula roku 1898 do nové botanické zahrady Na Slupi. Právě sem byla přemístěna část sbírek ze Smíchova.

Na tomto místě býval také Jezuitský letohrádek, který Kilián Ignác Dienzenhofer, architekt, po němž mají sady jméno, postavil rovněž na Smíchově pro Jezuity roku 1735. Původně sloužil jako ubytovna pro dočasně uvolněné členy řádu. Byla to prý krásná budova. Jednopatrová, obdélníkového půdorysu 25 krát 12 metrů a měla mansardovou střechu. Budova však musela roku 1930 ustoupit vyústění Jiráskova mostu a její existenci dnes připomíná pouze název Dienzenhoferovy sady. Jezuitský barokní pavilon byl před stavbou Jiráskova mostu rozebírán a plánovalo se, že bude znovu postaven jinde. Nikdy však k jeho obnově a znovupostavení nedošlo. Původně se uvažovalo, že letohrádek bude přemístěn o pouhých 150 metrů proti proudu Vltavy. Byly ale jak technické problémy tak neochota pojišťovacích ústavů letohrádek po dobu převozu pojistit. V té době byl také již značně poničený a tak bylo jeho rozebírání přerušeno a nakonec byl doslova zbourán.

Málokdo pamatuje na to, že když byla stavěna nábřežní zeď, letohrádek ležel přímo v její linii. Ve zdi byl vytvořen výklenek aby se letohrádku uhnula. O tom vyprávěla babičce prababička, která se tam s manželem chodila dívat na to jak se staví nová ochranná zeď. Babička mi zase vyprávěla, jak byl 30 let na to kouzelný letohrádek likvidován. Jen výklenek po něm zůstal. Všem Pražanům ho bylo bezesporu líto. Ale brzy na něj zapomněli, když přes Vltavu stál dokonalý a úhledný železobetonový most dlouhý celých 310,6 metru. I jeho šíře 21 metrů byla úctyhodná.

Pět betonových návodních pilířů o šířce 4,6 metrů bylo obloženo žulovými kvádry. Most spojuje šest obloukových polí o rozpětí 45 – 51 m. Povrch vnějších ploch je z omítky z umělého kamene. Betonové zábradlí a osvětlovací stožáry mají terasový hlazený povrch. Na obou předmostích jsou 13,5 m vysoké osvětlovací pylony s dekorativními kašnami a obelisky, díla architekta Vlastislava Hofmana. Pražané pojali stejný obdiv k mostu jako měli dříve k letohrádku, na který se tak rychle zapomnělo. Lidská paměť je vrtkavá.

Dnes stojí na předmostí Jiráskova mostu v Dienzenhoferových sadech moderní fontána, která je situována poblíž rušné dopravní tepny. Dříve, v 80. letech 20. století bývala jiná. Zajímavé na ní bylo, že uprostřed fontány byl umístěn sloup veřejného osvětlení. V 90. letech ji firma Aquafont zrekonstruovala a sloup odstranila. Fontána na dvou čtvercových stupních s kruhovým soklem byla osazena novou konstrukcí. Ta svým tvarem odkazuje k Tančícímu domu na protilehlém břehu Vltavy. Do roku 2007 byla zajímavostí socha dívky z bílého mramoru, která má náruč květin a fontánu jakoby sledovala. Málokdo ale také ví, že socha byla na tomto místě už od roku 1932. Jmenuje se Jaro a vytvořil ji Ladislav Beneš. Málokdo také ví, že k fontáně vůbec nepatřila. Přesto se tyto dva zcela odlišné objekty krásně doplňovaly. A už téměř nikdo neví, že socha byla loni najednou po tolika letech odstraněna a zbyl po ní jen holý podstavec v zemi. Nyní se mramorová dívka s náručí květin nachází v interiéru letohrádku Portheimka .

Koho ještě zajímá historie osudu zaplaveného území, vězte, že roku 1899 začala parcelace pozemků na nábřeží a současně s ní výstavba nábřežních zdí. Hlavně kvůli nutnosti výstavby zdí byla botanická zahrada zrušena a od roku 1902 byla zahájena i její parcelace. Vzniklo tak mnoho hromadných veřejných protestních akcí a vlastně jen díky nim byla malá část zahrady zachována a roku 1905 zde vzniknul městský park. Nejdříve se mu říkalo V botanické zahradě, později V sadech, pak se jmenoval Ferdinandovy sady a lidově V lavoru. Až od roku 1920 má své současné jméno podle autora tehdy zde ještě stojícícho letohrádku.

Se jménem Kilián Ignác Dientzenhofer jste se v mých procházkách pražskými parky a zahradami setkali již mnohokrát. Mnozí z Vás víte, že jde o českého architekta a stavitele německého původu a především představitele vrcholného baroka. Své stavitelské nadání podědil po svém otci staviteli Kryštofu. Přes to, že původně vystudoval na pražské universitě filosofii a matematiku, rodinné dispozice zvítězily. Žil v letech 1689 až 1751 a zanechal po sobě taková díla jako stavbu hlavního průčelí pražské Lorety nebo kostel sv. Mikuláše jak na Staroměstském náměstí tak na Malé Straně (kněžiště a kupole) ale i Invalidovnu v Karlíně. Známá je vila, kterou postavil pro svoji rodinu pod jménem Portheimka a mnoho dalších skvostů církevních i světských.

Zámecký park v Krči, Michelský les, Kunratický les a údolí Kunratického potoka jsou označovány za zelené plíce Prahy 4.

Dnes je čtvrť Krč součástí Prahy 4. Jméno Krč (lat. Carrium) bylo uváděno v písemných památkách již r. 1222 jako majetek kapituly Vyšehradské. V Dolní Krči bývala r. 1293 tvrz probošta u sv. Víta, do níž „utíkali se poddaní za nebezpečenství“. Také v Horní Krči byla tvrz proboštova. O Krči se podruhé můžeme dočíst v dokumentech z roku 1273.

V květnu r. 1434 bylo Tábory a Sirotky při ústupu k Lipanům vypáleno celé zdejší okolí. R. 1448 u Krče byl slavnostně vítán papežský legát Jan Carvayala, odkud byl veden do Prahy pod nebesy. Během dalších století se majitelé i události Krče střídali. Až roku 1628 se Dolní Krč stala majetkem havelského kláštera. Na části území Horní Krče a v jejím okolí vznikla v 19. století nově ještě osada Jalové dvory se 152 obyvateli. Původní Horní Krč měla 823 obyvatel a obě obce byly v té době v okresu Královské Vinohrady.

Dolní Krč měla 1354 obyvatel. V roce 1900 byla vsí nuselského okresu a stál zde již zámek, pivovar a cihelna. Zámeček byl postaven v první polovině 19. století tam, kde předtím bývalo letní sídlo řádu Karmelitánů se jménem zámeček Svatý Havel. Roku 1860 byl novogoticky přestavěn a rozšířen o další křídlo jižně od kaple. Tehdejší vlastník baron JUDr. Karel Schlosser byl i stavebníkem této přestavby, kterou zrealizoval v tzv. winsdorském stylu. Před rokem 1989 měla v zámečku sídlo firma Agroprojekt se zemědělským učilištěm. Zámek prošel roku 2003 až 2007 kompletní rekonstrukcí, při níž byl přeměněn na hotel jménem Chateau St. Havel Součástí hotelu je i stylově zařízená restaurace pro 50 osob. Nabízí českou a mezinárodní kuchyni s širokým výběrem vín i dalších nápojů.

V zámeckých hotelových pokojích už byla například ubytována celá kapela Glenn Miller Orchestra a nebo syn Johna Lennona – Sean. Pokoje jsou zařízeny stylovým nábytkem, sladěny do atmosféry zámeckého pokoje. Prostředí novogotického zámku s rozlehlými rybníky a parkem se také stalo důstojným místem pro svatby v zámecké kapli. Letiště je odtud vzdáleno 24 km a Hlavní nádraží 6 km, Václavské náměstí 5 km. Je to tedy poloha k podnikání velmi výhodná.

Poblíž hotelu je golfové hřiště zahrnující putting a chipping green, molo na hladině rybníka a 7 krytých odpališť s koši plných plovoucích balonů. Tento první Aqua range v naší republice byl slavnostně otevřen 20. září 2007. Vznikl díky majiteli hotelu Michalu Filipovi v odborné spolupráci s profesionálním trenérem Jiřím Zavázalem. Čtyři zakotvené jamky jsou ve vzdálenostech 30, 60 a, 80 a 110 metrů, a tak si může každý vyzkoušet různé velikosti holí. Rozsáhlý putting green se rozkládá na ploše cca 700 metrů čtverečních. Příjemná je možnost osvětlení celého drivingu a tudíž trénování i ve večerních hodinách. Na chipping greenu se dají trénovat i příhry z písku. Areál je nyní určený pro pořádání nejrůznějších rodinných, obchodních a hlavně golfových akcí včetně například závěrečného večírku našeho největšího golfového podniku Lady Paradise Golf Tour. TEn se tu konal v roce 2007. Aqua range v Praze – Krči je kompletně vybaven pro výuku golfu a zajištění kursů pro přípravu na ZK ve spolupráci s blízkými golfovými kluby.

Plány majitelů jsou velké, v blízké budoucnosti chtějí započít s výstavbou malého devítijamkového hřiště v prostoru přilehlého parku, kde jsou ještě dva další rybníky dosud volné a hotel v nich momentálně nabízí možnost rybaření se zajištěním rybářského náčiní i rybářského instruktora. Pokud se projekt podaří prosadit, procházky dříve divokým parkem plným vegetace, dnes o trochu přehlednějším, to tedy brzy omezí. Neomezí to ale návštěvnost areálu, protože do budoucna je plánováno, že nedaleko vznikne nadzemní stanice metra D s názvem Nádraží Krč. Měl by pak odtud být výhled nejen na zámek – hotel, golfová hřiště ale i celý zámecký park.

Park zabírá dnes plochu vymezenou ulicemi Vídeňská, Jižní spojka, Před nádražím. Poslední část parku odděluje kolejiště nádraží Praha Krč. Do areálu se dá dostat z několika stran a to buď z ulic Před nádražím, Vídeňská, ale i podchodem pod Jižní spojkou z ulice Za Obecním úřadem, i podchodem pod nádražním kolejištěm z ulice U Krčského nádraží.

Park byl rozsáhlý s výměrou 8,94 hektarů, založený v anglickém stylu v nadmořských výškách 212 až 221 metrů. Kdysi byl park spíše lesem, až roku 1998 tady došlo ke kácení a probírkám nejen stromů ale hlavně keřového podrostu. Tři rybníky sloužící dříve výhradně k chovu ryb představují 2,2 hektaru této plochy a je s nimi spojen systém kanálů. Ve východní části parku býval kdysi mlýn, od roku 1927 tady byla restaurační budova pivovaru Pragovar podle projektu architekla Stoklasy.

Plocha parku je obdélníková, orientovaná západ východ, přičemž východní část je rovinatá, západní skloněná k severu. Bývalý cestní systém dnes prezentuje jediná cesta ve směru západ východ, od bývalého zámku k bývalému hostinci. Projít se dá také po hrázi mezi dvěma rybníky nebo podél rybníku a zpět nahoru na asfaltovou cestu napříč parkem.

Po velké ploše parku rostou stromy a keře ještě i dnes hustě, takže park mnohde nevypadá přehledně, ne však v okolí hotelu. Zde se stromy nadále kácí. Ze stromů tady najdete hlavně javor mléč, dub letní, jasan ztepilý, lípy malolisté. Na březích rybníků olše. Na prostředním z rybníků krásnou vrbu a nyní začátkem dubna tady kvete spousta fialek v barvách lila, sytě fialová a čistě bílá. Na jižní straně dožívají topoly černé. Dnes má park rozlohu zhruba 5 hektarů díky vybudování golfového areálu a prostranství za hotelem, které je oploceno drátěným plotem. Rozloha se zmenšila, divoká takřka neprostupná krajina plná vegetace dostala řád a omezení a kdo je nejspokojenější jsou golfisté. Ti tady mají ráj.

Krč byla ku Praze připojena roku 1922. V té době žilo na území Horní a Dolní Krče a Jalových Dvorů celkem přes 3.700 obyvatel v 323 domech. Roku 1960 se Krč stala součástí nového obvodu Praha 4 a o třicet let později, od roku 1990 je součástí městské části Praha 4. Nedaleko zámeckého parku, stačí přejít jedinou silnici a ocitnete se v přírodním ráji. Najdete zde dva souvislé dalekosáhlé lesní porosty Michelský les a Kunratický les, můžete se projít chráněným územím, údolím Kunratického potoka. Botanicky cenné jsou proslulé skalky na prosluněných svazích nad potokem. Najdeme tady vzrostlé smrky, borovice, modříny a duby červené. Přírodní památka údolí Kunratického potoka byla vyhlášena roku 1988 na katastrálním území Krče, Kunratic a Michle a má rozlohu 152 hektarů.

Kunratický les je velmi příjemným místem pro relaxaci, vstup do lesa je možný od zastávky autobusů „Michelský les“ (jedna stanice z Kačerova) nebo přímo lze navázat procházkou od třetího rybníka v zámeckém parku přejitím komunikace a hned dojdete k dalšímu rybníku, který je plný kachen a tam navážete na další cestu vedoucí kolem rybníka směr buď Michelský nebo Kunratický les, nebo se vydáte údolím podél Kunratického potoka.

Pokud zvolíte trasu na nejvyšší vrcholek skály, otevře se vám do několika světových stran pohled na velkou část Prahy 4. Nepřehlédnete ohromný areál Thomayerovy nemocnice a kulatou přistávací plochu pro vrtulníky. Z té výšky tam paneláky, které převažují v širokém dalekém okolí, vypadají jak krabičky od sirek.

Turistické trasy jsou vedeny po dobře udržovaných lesních cestách a slouží jak pro pěší, tak i pro cykloturistiku. Rezervací prochází podél Kunratického potoka žlutá turistická značka. Trasa začíná u stanice metra Roztyly a vede Kunratickým lesem, kolem rybníka Labuť, studánky Habrovka, Kunratické hájovny až do Kunratic (Kostelní náměstí, zast. autobusu č.114, 165). Po této trase je možno dojít ke zřícenině hradu Nový hrádek. Žlutá turistická značka navazuje na modrou a zelenou značku. Modrá turistická značka začíná u stanice metra Roztyly a vede Kunratickým lesem kolem tří dubů a zříceniny až na Zelené Domky. Zelená značka prochází centrální části lesa.

Značná část Kunratického lesa je tvořena přírodní památkou Údolí Kunratického potoka, která zahrnuje svahy v údolí Kunratického potoka o celkové rozloze 152 hektarů. V luhu podél Kunratického potoka většinou dominují porosty olší, vrb, topolů a jasanů. Pokud dojdete až do jihozápadní části nedaleko ulice Vídeňské narazíte na zříceninu gotického Nového hradu, který zde byl postaven mezi lety 1411-1412 na rozkaz krále Václava IV., který na hradě také 16. srpna 1419 zemřel. Zbytky hradu jsou volně přístupné a přímo v lese můžete posedět v některé z tamějších stylových restaurací, U krále Václava IV., Na zelené louce nebo v restauraci U Labutě.

Kunraticko – Michelský les, jak jsou dnes lesy často společně nazývány (Pražané jim také ještě častěji říkají jednoduše Krčský les), má celkovou rozlohu 285 hektarů. Najdeme v něm skutečnou raritu – stádo muflonů. Z obratlovců zde žije srnčí zvěř, zajíc a bažant. Z ptáků je zde zastoupen strakapoud prostřední, datel černý, žluna šedá i několik druhů sov. V lese převažují porosty dubu a smrku – smrkové monokultury jsou však postupně přeměňovány na smíšené porosty blížící se původnímu přirozenému složení porostů v oblasti Prahy.

V lese jsou v rámci obnovy lesních porostů prováděny prořezávky, probírky a výsadby stromků. Ve vhodných lokalitách je podporována obnova lesa přirozeným zmlazením. Kdo z vás se při dlouhé procházce dostane až do západní části Kunratického lesa, uvidí hájovnu a výběhy pro srnčí a daňčí zvěř.

Další zajímavá místa v Praze můžete najít na stránkách Tripduck.com. Každý turista se tam vyhledá ke své cestě velké množství aktivit co mu zanechají krásné vzpomínky.

Vrch Vítkov je protáhlý kopec na pravém břehu Vltavy a tvoří od nepaměti přirozenou severní hranici Žižkova od Karlína. Patří ku Praze 3 Žižkov a leží mezi ulicí Husitskou a železniční tratí. Je velký. Jeho výměra je 14,93 hektarů se značnými výškovými rozdíly od 210 po 270 metrů nad mořem. Park je trvale celoročně přístupný a nyní je využíván k rekreačním procházkám i během své dlouhotrvající revitalizace.

Kdysi dávno byl vrch zcela zarostlý hustým lesním porostem. Při jeho osídlování byly lesy mýceny a jak jinak, Karel IV. zde nechal založit vinice a vymýtit většinu přírodních porostů. Hodně vinic patřilo duchovenstvu a měšťanstvu. Jedním z majitelů byl také pražský konšel Vítek z Hory. Právě po něm dostal tento vrch své jméno. Název obce Žižkov zase vzniknul díky vítězství husitů nad křižáckými vojsky Zikmunda Lucemburského 14. července 1420 podle jejich vůdce Jana Žižky z Trocnova. Na památku této bitvy v těchto místech se Vítkov začal nazývat Žižkův vrch – Žižkov. Dnes ho Pražané nazývají oběma přízvisky.

Během třicetileté války byla většina vinic zničena, protože docházelo k opevňování vrchu valy a ohradami. Ke zničení zbytku vinic a nemnoha původních porostů, které se zachovaly, došlo při vpádu pruských vojsk roku 1757 a od té doby až do 30. let 19. století zůstala celá severní strana vrchu úplně holá. Až roku 1824 došlo k prvnímu pokusu ji osadit ovocnými stromy. Nápad ale nebyl dobrý, severní strana jim nesvědčila a neudržely se zde. Od roku 1860 až do roku 1879 probíhaly další pokusy se zalesněním vrchu obyčejnými občany z okolí, kteří neměli žádný plán ani koncepci. V 90. letech byl oficiálně požádán František Thomayer, aby místo až k západní rovině přeměnil na městský sad.

Původně bylo plánováno, že k sadu budou připojeny další pozemky vykoupené kolem kamenitých strání nad tratí a zbytky pole. Plány přerušila první světová válka. Po ní byla rovinatá část pozemků využita pro stavbu sportovního areálu TJ Sokol Praha. V meziválečném období bylo také rozhodnuto vybudovat zde, na nejvyšším bodě vrchu Vítkov, v nadmořské výšce 270 metrů, národní památník. Od roku 1929 do roku 1938 došlo k přeměně dispozic parku. Byl budován památník k poctě účastníků boje za vznik Československé republiky (Památník Národního osvobození). Rovněž byly přeměňovány původní parkové úpravy a cesty, vysazovány okrasné dřeviny.

Architektura Národního památníku na Vítkově (NPV) realizovaného v letech 1929 až 1932, (symbolický výkop provedl prezident T. G. Masaryk 8. listopadu 1928) a rozšířeného v letech 1946 až 1948 markantně změnila vzhled vrchu Vítkov. Jezdecká socha Jana Žižky od Bohumila Kafky z roku 1950 je největší jezdeckou sochou v Evropě. Podstavec je obložen žulou.

Tato jedna z největších jezdeckých soch na světě je dokonalá i naprosto důsledným realistickým pojetím. Kafka neponechal náhodě žádný detail. Po odborných diskusích o typu koně se modelem nakonec stal norický ryzák Theseus z tlumačovského hřebčína. Sochař po té vypracoval mnoho studií koně, nechal ho fotografovat v klidu i pohybu, až po několika letech práce představil model koně v životní velikosti. Samotná socha koně je k vidění v parku zámku ve Slatiňanech u Chrudimi.

Podle dochovaných zpráv postavě jezdce stálo modelem několik typů mužů – zápasník, důstojník, písmák i architekt. Postupně tak byly zachyceny veškeré podrobnosti od posezu jezdce, po takový detail jako knír. Veškeré podrobnosti výzbroje a výstroje byly vytvořeny na základě dobrozdání historiků. Bohumil Kafka pracoval na soše 10 let, od roku 1932 až do své smrti roku 1942. Podařilo se mu kompletně dokončit model v sádře. Po válce byla socha odlita z bronzu a slavnostně odhalena až 14. července 1950. Její výška je devět metrů, délka 9,6 metru, šířka pět metrů a hmotnost 16,5 tuny.

Nápad postavit na Vítkově sochu vzniknul ale mnohem dříve. Někdy uprostřed druhé poloviny devatenáctého století v pražském hostinci U deklarace vznikl Spolek pro zbudování pomníku Jana Žižky na Vítkově. Pomník měl vzniknout na tehdy ještě pustém vrchu Vítkov. Léta běžela, k realizaci myšlenky nedošlo. Až roku 1904 se v materiálech Národního muzea můžeme dočíst výmluvné: „Po letech stagnace byla činnost Spolku obnovena.“ a myšlenka o obří soše tady zase létala prostorem jako výzva. Práce prostě čekala na Kafku víc jak půl století.

Budova NPV je konstruktivistická stavba podle projektu architekta Jana Zázvorky. Výška hlavní budovy je 31,5 metru, délka 143 metrů a šířka 27,6 metru. Hrubá stavba byla dokončena roku 1932. Vnitřní práce na interiérech pak pokračovaly dalších šest let. Na výzdobě se podíleli významní umělci, například Jakub Obrovský, Karel Pokorný, Max Švabinský, Jan Štursa, Jaroslav Horejc, Otakar Španiel či Josef Malejovský. V době okupace za druhé světové války sloužil památník jako sklad vojenského materiálu německé armády. Jako celek byl areál památníku dokončen až v roce 1950.

Hrob Neznámého vojína a vojenské kolumbárium pod pomníkem Jana Žižky bývalo místem piety a slavnostních aktů. V roce 1949 sem byly přeneseny ostatky neznámého bojovníka od Dukly. Hrob kryje žulová deska pro kladení věnců s nápisem „Sláva hrdinům padlým za vlast“. Nad hrobem je vytesán velký státní znak. V roce 2006 zde byly uloženy ostatky generála Aloise Eliáše a jeho manželky. Od roku 1962 je NPV národní kulturní památkou.

Babička mi vyprávěla o tom, že v Panteonu na Vítkově, kde měly být původně uloženy ostatky prezidenta Masaryka, i přes to, že se obecně vědělo, že sem po své smrti nechtěl, byly později vystaveny ostatky Klementa Gottwalda. Mauzoleum Klementa Gottwalda bylo otevřeno 5. prosince 1953. V podzemí památníku bylo kvůli tomu vybudováno rozsáhlé technické příslušenství. Gottwaldova mumie ale začala brzy ohnívat a to navzdory výkonné vzduchotechnice a dvěma směnám techniků, kteří vše dozorovali a starali se o to, aby vše bylo přesně podle norem. Roku 1962, aniž by se media touto záležitostí nějak zabývala, byla mumie zpopelněna, popel uložen v Ústřední síni a celé mauzoleum zrušeno.

I přes to, že zde byly uloženy ostatky Antonína Zápotockého, Ludvíka Svobody a dalších významných funkcionářů doby, význam památníku se počal vytrácet. Jen ke hrobu Neznámého vojína občas chodily delegace s věnci nebo pionýři. Generace moje, to jest tehdy malých dětí narozených v 60. a 70. letech, tady byla houfně pasována na pionýry a jako akt nám zde byl uvázán rudý šátek. To bylo vlastně moje první setkání s Vítkovem.

Po roce 1989 byl popel funkcionářů nabídnut rodinám. Ostatky, které vesměs nikdo nechtěl, odkoupila nakonec komunistická strana a včetně těch Gottwaldových je uložila ve společném hrobě na Olšanech. Další zajímavostí bylo, že Katolická církev provedla cosi jako vymítání ďábla, když prostory Památníku nechala vysvětit, prokropit svěcenou vodou – gesto snad v polistopadové euforii pro někoho pochopitelné, pro jiné nelogické či komické.

Ale zpět k parku. Vrcholová partie Vítkova je seříznutou plošinou velkého rozsahu, na kterou navazuje příjezdová komunikace v ose kopce. Na plošinu pak navazuje schodiště a rozsáhlý systém stezek k procházkám po svazích kopce Vítkova. V prostoru před památníkem dosahuje vrch nadmořské výšky 260,9 metrů, na severním konci pak 270,4 metrů. Plochy, které se nepodařilo účelově zalesnit, jsou porostlé vesměs trnovníkem akátem a náletovými dřevinami. Další porosty v parku tvoří hlavně javor mléč, jírovec maďal, duby, lípy, jeřáby, pajasam a mahalebky. V keřovitém porostu najdeme zimolezy, šeříky, bezy a tavolníky. Nechybí věncový pustoryl a v předjaří právě teď kvetou zlatice – Forsythie.

Od roku 2000 spravuje Národní památník na Vítkově Oddělení novodobých českých dějin Historického muzea Národního muzea. Generální ředitel muzea Michal Lukeš tehdy řekl: „Jisti jsme si tím, že Památník rozhodně nemůže být strnulou muzejní expozicí. Chceme, aby byl moderní, založený na multimediálních prezentacích, obměně dočasných výstav, pořádání kulturních akcí, aby byl v neposlední řadě příjemným místem k setkávání lidí.“ To mimo jiné podle předběžného projektu znamená dostavbu prosklené restaurace a otevření vyhlídky na střeše. O typu proměny a oživení lokality se diskutovalo dlouho především s památkáři. V lednu Roku 2006 byl schválen plán obnovy tohoto vrchu.

Celkové náklady na obnovu centrální části parku budou v desítkách milionů korun. Projekt předpokládá výstavbu nových cest, míst pro hru dětí i vyhlídkové restaurace s terasou a sociálním zařízením. Plánují se také úpravy zeleně, přibýt má mobiliář, například lavičky.

Vrch Vítkov by se měl stát pro lidi lépe přístupným. Zejména v části vrchu směrem ke Karlínu jsou některé cesty dávno zarostlé, další zcela zanikly. Měl by tam vzniknout nový velký parkový okruh, lidé by se dostali po hraně svahu pohodlnou cestou na různá atraktivní místa s vyhlídkami. V rozpočtu roku 2006 mělo město na obnovu Vítkova deset milionů korun. Práce budou postupné a potrvají několik let. Na založení vinice o rozloze 1000 metrů čtverečních žižkovská radnice vyčlenila tři miliony korun, magistrát záměr podpořil dalšími pěti miliony.

Spodní část Vítkova si na podstatnější zásahy bude muset počkat o něco déle. Pod vrchem se staví tunely pro novou železniční trať z Hlavního nádraží. Nynější trať potom bude zrušena, povede tam stezka pro cyklisty. Současný projekt obnovy vrchu také nezahrnuje hlavní cestu k památníku.

Panteon českých legionářů, mauzoleum Klementa Gottwalda a sál pro večírky podnikatelů, tím vším už byl Národní památník na Vítkově. Nyní je na dva roky pod lešením a v říjnu 2009 nás překvapí zcela nový interiér. Národní muzeum v něm chce 28. října 2009 otevřít expozici dějin české a československé státnosti. „Česká republika trpí takovou ostudou, že nemá žádnou expozici moderních českých dějin. To bychom chtěli novou expozicí v Památníku napravit,“ řekl k tomu ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Expozice, která v Památníku vznikne, se bude jmenovat Křižovatky české a československé státnosti ve 20. století. Představit by měla klíčové body českých dějin. V muzejní expozici je plánováno pět křižovatek, které se budou soustředit kolem roků 1918, 1938, 1948, 1968 a 1989. „Vždy to bude samozřejmě i s událostmi, které těmto zlomovým okamžikům předcházely i těmi, které následovaly po nich. V místnosti, kde byl mumifikovaný Gottwald, plánuje muzeum expozici k 50. létům minulého století. „Z toho místa dodnes běhá mráz po zádech, takže bychom jej chtěli do expozice zapojit,“ doplňuje historik Junek.

Kromě expozice má lidi na Vítkov dle definitivního rozhodnutí přilákat také nová kavárna a rozhledna. Panoramatická kavárna vyroste na jedné z bočních střech památníku, rozhledna bude na střeše hlavní. Kromě těchto dvou novinek nečeká Památník žádný jiný výrazný architektonický zásah. Podle slov architekta Petra Všetičky bude nově pouze zasklen podchod před vstupem do hrobu Neznámého vojína, aby nebylo narušeno pojetí autora stavby Jana Zázvorky.

Kromě Památníku čeká rekonstrukce také sochu Jana Žižky. Praha by dokonce měla načas o jednu ze svých dominant přijít. Socha je totiž v tak špatném stavu, že ji bude třeba rekonstruovat ve specializované dílně. V říjnu 2009, kdy se bude nový Památník otevírat pro veřejnost, by měl ze svého původního místa chrabrý Žižka už zase shlížet na Prahu i na svoje Pražany.

V současné době park i objekt odpovídá plánovaným přestavbám. Objekt je kvůli rekonstrukci pro veřejnost uzavřen a park zatím vypadá dost nehostinně. Jarní procházky s výhledy na mnohá místa Prahy jsou tady ale nijak neomezené.

Sama se ale těším až uteče pár let a všechny plány se stanou reálnou skutečností. Právě toto místo s neučesanou minulostí a nehostinnou syrovou přírodou by mohlo být skutečnou perlou Prahy obdobně jako Petřín. Výhledy na moře domů, kostelů a pražských věží jsou tady impozantní a Praha na Vás dýchá svojí nostalgií. Večer svítí až k oněmění. Pokud zde skutečně budou zbudovány všechny plánované vyhlídky na město byl by hřích nechat si to kouzlo noční Prahy odtud ujít. A co teprve atraktivní pohledy z panoramatické kavárny nebo rozhledny. No, myslím, že se máme opravdu nač těšit.

Na úpatí Vítkova v ulici U Památníku Národního osvobození se nachází Armádní muzeum Žižkov. A u něj tank. Že už jsem lakonická? Ani ne, informace o Armádním muzeu nechám povolanějším. Na tomto článku jsem strávila 24 hodin a je čas jít spát.