Rubrika: Hrady a zříceniny

Necelé dva roky po pádu železné opony sjel z výrobní linky automobilky v durynském Eisenachu poslední z několika set tisíc vozů, které po dlouhých 35 let nesly stejné jméno jako hrad, usazený na skále vysoko nad městem. Tím skončil počin v historii automobilového průmyslu zřejmě dosud ojedinělý, totiž pojmenování auta podle hradu. Na to však nepřišli soudruzi z bývalé NDR sami, ti jenom oprášili označení, které dala eisenašská automobilka svému prvnímu typu vozu, vyráběnému od roku 1898.

Z dnešního pohledu by toto označení mohlo svádět k domněnkám, že směrem do ciziny muselo fungovat i jako pozvánka k návštěvě turisticky atraktivního objektu. Tak tomu ale nebylo – alespoň v tehdejším Československu, kam bratrská země exportovala emisně štědrý dvoutakt v poměrně hojných počtech. Že je Wartburg také hrad, se u nás obecně vědělo, ale o tom, že patří k nejznámějším památníkům německé historie, měl povědomí jen málokdo. Tato situace se dodnes příliš nezměnila a dodnes také mnoho z nás nic netuší o příbuzenském svazku, jenž naši zemi svého času s Wartburgem spojoval.

Podle pověsti nechal Wartburg vybudovat po polovině 11. stol. Ludwig der Springer z hraběcího rodu Ludowingů, když předtím podle pověsti jiné nechal na vyhlédnutý vrchol hory nanosit tisíce pytlů zeminy ze svých pozemků. Vyhověl tak soudní podmínce, dovolující mu stavět pouze na vlastní půdě. Hrad se potom stal na téměř dvě století sídlem Ludowingů, k nimž patřil i vévoda Ludvík, který se roku 1221 oženil s čtrnáctiletou uherskou princeznou Alžbětou. Do role vévodkyně se však nadobyčej zbožná princezna nedokázala vpravit, přestože na ni byla přímo na hradě připravována od svých čtyř let. Její životní směřování značně ovlivnilo učení Františka z Assisi, a tak se bez ohledu na konvence a posměch okolí s bezmeznou obětavostí věnovala charitativním činnostem, které považovala za naplnění ryzí křesťanské víry. Po manželově předčasné smrti Wartburg opustila, zřekla se svého postavení a zbytek svého krátkého života strávila jako řeholnice péčí o chudé a nemocné. Alžběta si svými skutky získala řadu následovnic, mezi nimiž byla i její sestřenice Anežka Přemyslovna. O výjimečnosti těchto skutků pak vypovídá i to, že církev vyjádřila Alžbětě uznání nezvykle rychlým svatořečením, které proběhlo v roce 1235, již čtyři roky po její smrti.

Hrad Wartburg později proslavila ještě jedna významná osobnost církevních dějin. Když byla v roce 1521 uvalena říšská klatba na Martina Luthera, bylo zakázáno číst a šířit jeho spisy a poskytnout mu jakékoli přístřeší, kurfiřt Fridrich III. Moudrý, jemuž byly Lutherovy názory blízké, se rozhodl vzít reformátora pod svoji ochranu. Po zinscenovaném přepadení a únosu ho ukryl na Wartburgu, kde pak Luther vystupoval s falešnou identitou jako rytíř Jiří a kde se mu během desetiměsíčního pobytu podařila obdivuhodná věc – dokázal přeložit do němčiny Nový zákon. Luther poselství o Ježíši nepřekládal doslovně, v prvé řadě usiloval o to, aby bylo všem vrstvám věřících srozumitelné. Zdařilo se mu do té míry, že jazyk jeho překladu se stal později základem moderní spisovné němčiny.

Sv. Alžběta i Martin Luther se během svého pobytu na hradě výrazně zapsali do dějin evropské kultury. To byl jeden z hlavních důvodů, proč se Wartburg v roce 1999 dostal na seznam Světového dědictví. Zároveň tam byl zapsán i kvůli architektonickým kvalitám některých svých středověkých částí, které jsou cenným dokladem životního stylu říšských hrabat a vyspělosti jejich stavitelů. Jde především o tzv. hlavní hrad (rozlišuje se tu ještě přední a střední hrad) v čele s impozantním třípodlažním palácem, jehož skoro celé podkroví zabírá Velký sál, okázalá reprezentativní prostora s protáhlým obdélníkovým půdorysem a bohatě dekorovanými stěnami. Kvůli vynikající akustice je považována za jeden z nejlepších německých koncertních sálů. Palác byl vystavěn v 2. pol. 12. stol. a dnes se řadí k nejzdařilejším pozdně románským světským stavbám severně od Alp. Jeho prohlídka je možná pouze ve skupině s doprovodem průvodce, a protože Wartburg si určitě nemůže stěžovat na nízkou návštěvnost, před vchodem do paláce se často tvoří fronty.

Jako celek je však Wartburg směsicí různých stavebních slohů, od románského až po historizující slohy 19. stol. Ty byly výsledkem snahy německých romantiků obnovit hrad tak, aby se stal připomínkou slavné středověké minulosti německého národa. Je tu však patrné, že při návrzích jednotlivých přestaveb či dostaveb se někdy brala v potaz spíše fantazie než historická realita. Počátkem 19. stol. se také začalo se shromažďováním cenných uměleckých předmětů, protože na Wartburgu se jich moc nedochovalo. Byly sem třeba převezeny některé zbraně a okrasná brnění ze zbrojnice ve Výmaru, častěji se ale sbírka rozrůstala různými nákupy. Dnes jsou sbírkové předměty vystaveny v několika sálech volného prohlídkového okruhu, který vede prostorami středního a předního hradu. K velkým chloubám celé kolekce patří například dvě středověké mosazné akvamanile – obřadní nádoby na vodu ve tvaru lvů, nebo tzv. Dürerova skříň, nádherná řezbářská práce s výzdobou dveří provedenou podle Dürerových mědirytin a podle dřevořezů Lucase Cranacha staršího. Tento umělec, jenž byl Lutherovým přítelem, je ve sbírce zastoupen také řadou světoznámých portrétů. Mezi nimi asi nejvíce zaujmou svatební portréty Martina Luthera a jeho nastávající manželky Kateřiny, a dále potom ty, jež vypodobňují Lutherovy rodiče.

Volná prohlídková trasa je vedena tak, aby skončila u největší hradní atrakce, která svého času učinila z Wartburgu div ne poutní místo. Režie je dokonalá – potemnělá chodba, úzká dvířka s ohmatanou dřevěnou zárubní a za nimi nevelká místnost s prkennými stěnami i stropem, spíš kůlna než pokoj. Zařízení velice prosté – prádelník, kachlová kamna, u okna stůl se židlí, na stole rozevřený Nový zákon a nad ním na stěně Cranachova podobizna Luthera alias rytíře Jiřího. Nic z toho není původní, s výjimkou prádelníku jde o napodobeniny, faksimile a kopie, nicméně atmosféra doby Lutherova azylu zdá se tu být navozena docela přesvědčivě. Originální nábytek vzal postupně za své pod náporem Lutherových stoupenců, kteří sem dlouhá léta proudili v hojném počtu a využili každou možnost, aby odtud odešli s cennou relikvií. Dokonce prý takto „znárodnili“ i památnou skvrnu na zdi, kterou po sobě zanechal vystříklý inkoust, když Luther hozeným kalamářem zahnal pokušitele ďábla. S jeho různými převtěleními tady měl podle vlastních tvrzení zažít více konfrontací, zlé jazyky ovšem nevylučují, že k nim docházelo hlavně tehdy, když si reformátor pořádně přihnul. Pokud tomu tak bylo, pak by mu to vzhledem k syrovému hradnímu prostředí rozhodně nikdo neměl mít za zlé.

Kromě dvou uvedených prohlídkových tras Wartburg nabízí ještě prohlídku Jižní věže, která dříve sloužila jako prachárna i hladomorna. Do útrob hladomorny lze nahlédnout, to ale není zdaleka tak poutavé jako výhled, který se otevírá z ochozu na temeni věže. Z ptačí perspektivy je vidět celý protáhlý hradní areál, na nějž ze všech stran dorážejí táhlé zelené vlny Durynského lesa. Jestliže si člověk odmyslí střechy Eisenachu, vystupující ze zeleně v dálce za hradem, může si zřejmě dost věrně představit, jak to tady vypadalo, když ještě Wartburg nestál.

Vydáte-li se na sever Čech, pak už je to jen co by kamenem dohodil na česko-německou hranici, a do jednoho ze spolkových států republiky Německo – Saska. Náš hraniční soused vyniká mnohými krásami, mezi ty největší (z hlediska rozlohy a výšky) však patří hrady a zámky, které zde můžete potkat takřka na každém druhém kroku. Putovat po nich lze pěšky či na kole, pokud jste zdatní sportovci, pokud chcete stihnout více, pak je doporučováno auto, vlak či autobus.

Kromě rozličných architektonických stylů, podmanivých přírodních scenérií kolem a samotného interiéru zámků a hradů se můžete dozvědět i mnoho o bohaté společné historii s Českem – ať už se jedná o majetek, provdané princezny nebo přímo rody, kterým, dnes už většinou státní nebo soukromé zámky, patřily.

Zámek Augustusburg, na dohled Česka

My budeme tentokrát cestovat autem (na kolo je už přece jen chladno) – vydáme se na zámek Augustusburg a do známé kolébky evropského porcelánu – Míšňě (Meissen). Jak je vše daleko? Na Augustusburg z Prahy nejdále – 150 km (2,5 hodiny). Z Ústí je cesta o hodinu kratší a například Cheb je co by kamenem dohodil – pouze 59 km.

Koruna Krušných hor, neboli Augustusburg, se rozkládá na východ od města Chemnitz – při dobrém počasí a troše štěstí je ze zámku vidět až k nám do Čech – konkrétně na hraniční oblast v Krušných horách. Původně lovecký zámek z druhé poloviny 16. století dnes nabízí mnoho atrakcí a zajímavostí. Kromě raritní opravdu hluboké studny (65m k hladině), která dlouhou dobu jako jediná zajišťovala přívod vody na zámek, lze obdivovat jak krátkodobé výstavy, tak trvalé expozice motorek a kočárů a samozřejmě celý zámek zevnitř i zvenčí.

Veškeré doprovodné materiály k výstavám a prohlídce zámku jsou v češtině, což je příjemně vstřícný krok vůči českým návštěvníkům. Pokud se chcete na Augustusburg vydat v listopadu či prosinci, pak můžete návštěvu zámku spojit i s tradičními trhy v podzámčí – ve stejnojmenném městečku.

Za míšenským porcelánem.

Druhým cílem na našem putování po Sasku je na Labi ležící Míšeň, od Augustusburgu hodinu jízdy, a nacházejí se zde hned dvě památky. Zámek Albrechtsburg a Míšeňská katedrála. Míšeň je proslulá především porcelánem – v roce 1710 zde vznikla první továrna na jeho výrobu (přímo v zámku!) a od roku 1720 zná svět slavnou značku – dva zkřížené meče. Mimochodem, víte, proč říkáme „cibulák“? A proč je pravý porcelán modrý?

Výstava pouze o porcelánu se může zdát nudná, ale není to tak – kromě vystavených exponátů je vše maximálně interaktivní a zabaví i děti. Kdo by měl všudypřítomného porcelánu už dost, může se porozhlédnout po další zábavě, kterou Míšeň nabízí. Od katedrály (kde opravdu žádný porcelán není), až po krásné procházky podél Labe a městečku obecně. A stejně jako na Augustusburgu – i zde naleznete vánoční trhy – se vším všudy.

Na obou místech najdete množství restaurací i německých „Kneipen“, kde se můžete občerstvit, abyste měli sílu na další cestu. Kdybyste se přece jen cítili moc unaveni na cestu domů, či si chtěli prodloužit výlet do Saska až do druhého dne, pak můžete přenocovat například v klášteře Altzella. Magické místo – z části ruiny, z části zachovalé budovy prastarého cisterciánského kláštera. Pro ranní procházku doporučuji místní důmyslně vytvořenou zahradu z 19. století, o které by na první pohled nikdo neřekl, že jí vytvořila lidská ruka.

Doufám, že ať už se necháte inspirovat doslova nebo si vytvoříte vlastní program, bude se Vám v Zemi hradů a zámků líbít !

Tříčlenná rodina – manželka v 9. měsíci, dvouletý hošík, teplomilující manža a k tomu všemu 15 cm sněhu a šílená chuť na Štramberské uši… Věřte, nebo nevěřte, ale i takhle mohou vypadat dobré předpoklady pro nezapomenutelný výlet. Ale vezmu to od začátku.

Bylo po Vánocích. Znáte to; návštěvy příbuzných, vyvařování, nic moc odpočinek. Tak jsem manžovi navrhla, že by po těch dvou týdnech neuškodil nějaký menší výlet. Asi si teď řekněte, že ženská pár týdnů před porodem má trochu jiné starosti, než trajdat v zimě po památkách, ale to bych nebyla já. Manžu už v tomhle ohledu nic nepřekvapí, takže se jen věcně zeptal, kamže bych si to jako představovala. „No, mám šílenou chuť na štramberský uši,“ já na to. Chvíli to vypadalo, že mi to projde, než manžovi došlo, že ony výborné kousky perníku nekonzumuji jinak než ještě teplé a koupené v místě původu. „Cože, ses zbláznila, ne? V tomhle počasí a v tvým stavu?“ Suše jsem konstatovala, že když jsem mohla při prvním těhotenství v osmém měsíci slézt Bílou Opavu a Praděd, tak mě trocha sněhu v kopcích nerozháže. Zkoušel na mě všechno možné, až nasadil tvrdý kalibr: „Vždyť nemáš boty!“ To je fakt, v kozačkách do těch kopců nemůžu. „No co, tak si vezmu tvoje, máš ještě jedny.“ „Do těch druhých teče,“ hodil po mně zoufalý pohled. „Venku je osm stupňů pod nulou, co by ti do nich asi nateklo?“ Vyhrála jsem, jeli jsme.

K zasněženému hradu

Ve Štramberku se nám podařilo zaparkovat až nahoře na náměstí, co jsem se při stavu cest docela divila (a v duchu se mockrát omluvila našemu dieselovému volvinku, že jsem ho kdysi nechtěla koupit). Vystoupili jsme a vypustili divou zvěř – myšlen náš dvouletý synek Gábísek, který okamžitě zapadl do sněhu a odmítal jít po cestě. Tak jsme se pomaličku šourali nahoru k štramberské Trúbě. Věž zvaná Trúba, vstupní brána a zbytky hradeb – to je vše, co se zachovalo z hradu Štramberk, založeného ve 13. století. O tři století později začal hrad chátrat a zdivo a kameny si postupně rozebralo domků chtivé obyvatelstvo, takže dole ve městě tu a tam zahlédnete trčet ze zdi některého ze starších domů kameny roztodivných tvarů (proč je stavitel alespoň trochu nepřitesali, zůstává mi záhadou). K hradu Štramberk se váže také jedna pěkná pověst. On totiž ten kopec, na který jsme se horko těžko škrábali, abychom se dostali na hrad, mohl být také kopcem docela obyčejným. Původně se totiž hrad měl stavět na vedlejším kopci zvaném Kotouč, ale místní černí trpaslíci z Čertovy díry byli radikálně proti, vše postavené přes noc zbourali a i jinak škodili, takže stavba hradu byla nakonec přesunuta o kopec dál.

Když dolů, tak s parádou!

My jsme se pomaličku došourali až k hradní bráně. Pěkně tu foukalo, takže jen rychlý pohled přes hradby, pár fotografií a hurá dolů. Rozhlednu, která byla kupodivu otevřená, jsem tedy v tomhle počasí zdolávat nehodlala a manža si viditelně oddechl. Ale ne na dlouho. On totiž mrňous pochopil cestu dolů po svém, podjely mu nožičky a šupajdil si to po zadku z kopce dolů. Za hlasitého smíchu, samozřejmě. Moje drahá polovička se statečně vrhla vpřed, ale uklouzla taky a svištěli dolů oba. Prckovi se to líbilo, manžovi už míň. A já? Já počkala, a když je o kus dál zastavila hromada sněhu, kterou Gábísek hned začal zdolávat, pomaličku jsem sešla dolů. Čekala jsem kázání o praštěných ženských, ale nekonalo se. Aha, takže si to budu muset doma vyžehlit. Chjo…

Cestou dolů jsem zaplula do prvního krámku a koupila si své vytoužené štramberáky a radši v několika baleních, za odměnu pro ty moje kluky. Napadá mě, víte, proč se tomu kousku perníku říká právě uši? No kdysi prý do Štramberku vtrhli Tataři a lidé se vyděšeně uchýlili na čarodějný kopec Kotouč, kde je nepřátelé obklíčili. Lidé se však vroucně modlili a v odpověď se z nebe snesly obrovské přívaly vody a celé tatarské vojsko spláchly. A protože Tataři byli proslavení tím, že poraženým nepřátelům utínali uši a posílali je v pytlích sultánovi, na památku těchto událostí si štramberští pečou svoje uši – z perníku.

Ze zimy do tropů

Poslední zastávkou našeho neobyčejného výletu se stala místní expozice tropických zvířat AQUA TERRA, kterou najdete na náměstí pod schody vedoucími na hrad. Přechod z třeskuté zimy přímo do tropů byl nečekaný, ale vůbec ne nepříjemný. Hned v první místnosti na nás bafla velká sladkovodní akvária. Zatímco manža se obdivoval piraňám, Gábísek lítal od jednoho ke druhé a volal „Rybičký, rybičký,“ až se pan majitel došel podívat, cože se to děje. Chvíli to šlo, z domova je prcek učený do skla nebouchat, tak se nic moc nedělo, tedy do té doby, než začal špekulovat, kterou rybičku bychom si mohli odvézt domů do akvárka. Zavelela jsem k postupu do další místnosti.

Ale jako kdybych se prošla z deště pod okap. V prvních teráriích se plazili a syčeli hadi, to bylo OK, ale kousek dál se vyhřívaly agamy, varani, gekoni a jiní ještěři a to byl zase mrňous ve svém živlu. Hned zjišťoval, jestli se taky můžou pochovat, jako ti, co máme doma. Vysvětlila jsem mu, že ne, že by se pan chovatel zlobil a chtěla udělat pár fotek. Ale najednou byl Gabča pryč. Hned se zase objevil, ale táhl za sebou poněkud vyjeveného pana majitele a vysvětloval mu, že je hodný, že ještěrkám nic neudělá a že je chce pohladit. Rudá až za ušima jsem se omlouvala a že se ještě chvilku podíváme a už půjdeme. Do toho se ale vložil manža, že by se rád dostal domů dřív, než ten sníh v jeho botě napadne roztát.

Vraceli jsme se domů plni (ne)zapomenutelných zážitků, cpali se štramberskýma ušima (neuvěříte, kolik jich dvouletý kluk spořádá) a kupodivu ani doma se žádné hromobití nekonalo. Ale já už stejně zase špekuluju, kam bychom vyrazili. Vždyť do termínu mi ještě zbývá 14 dní a to se dá ještě stihnout ledacos, ne?

Tříčlenná rodina – manželka v 9. měsíci, dvouletý hošík, teplomilující manža a k tomu všemu 15 cm sněhu a šílená chuť na Štramberské uši… Věřte, nebo nevěřte, ale i takhle mohou vypadat dobré předpoklady pro nezapomenutelný výlet. Ale vezmu to od začátku.

Bylo po Vánocích. Znáte to; návštěvy příbuzných, vyvařování, nic moc odpočinek. Tak jsem manžovi navrhla, že by po těch dvou týdnech neuškodil nějaký menší výlet. Asi si teď řekněte, že ženská pár týdnů před porodem má trochu jiné starosti, než trajdat v zimě po památkách, ale to bych nebyla já. Manžu už v tomhle ohledu nic nepřekvapí, takže se jen věcně zeptal, kamže bych si to jako představovala. „No, mám šílenou chuť na štramberský uši,“ já na to. Chvíli to vypadalo, že mi to projde, než manžovi došlo, že ony výborné kousky perníku nekonzumuji jinak než ještě teplé a koupené v místě původu. „Cože, ses zbláznila, ne? V tomhle počasí a v tvým stavu?“ Suše jsem konstatovala, že když jsem mohla při prvním těhotenství v osmém měsíci slézt Bílou Opavu a Praděd, tak mě trocha sněhu v kopcích nerozháže. Zkoušel na mě všechno možné, až nasadil tvrdý kalibr: „Vždyť nemáš boty!“ To je fakt, v kozačkách do těch kopců nemůžu. „No co, tak si vezmu tvoje, máš ještě jedny.“ „Do těch druhých teče,“ hodil po mně zoufalý pohled. „Venku je osm stupňů pod nulou, co by ti do nich asi nateklo?“ Vyhrála jsem, jeli jsme.

K zasněženému hradu

Ve Štramberku se nám podařilo zaparkovat až nahoře na náměstí, co jsem se při stavu cest docela divila (a v duchu se mockrát omluvila našemu dieselovému volvinku, že jsem ho kdysi nechtěla koupit). Vystoupili jsme a vypustili divou zvěř – myšlen náš dvouletý synek Gábísek, který okamžitě zapadl do sněhu a odmítal jít po cestě. Tak jsme se pomaličku šourali nahoru k štramberské Trúbě. Věž zvaná Trúba, vstupní brána a zbytky hradeb – to je vše, co se zachovalo z hradu Štramberk, založeného ve 13. století. O tři století později začal hrad chátrat a zdivo a kameny si postupně rozebralo domků chtivé obyvatelstvo, takže dole ve městě tu a tam zahlédnete trčet ze zdi některého ze starších domů kameny roztodivných tvarů (proč je stavitel alespoň trochu nepřitesali, zůstává mi záhadou). K hradu Štramberk se váže také jedna pěkná pověst. On totiž ten kopec, na který jsme se horko těžko škrábali, abychom se dostali na hrad, mohl být také kopcem docela obyčejným. Původně se totiž hrad měl stavět na vedlejším kopci zvaném Kotouč, ale místní černí trpaslíci z Čertovy díry byli radikálně proti, vše postavené přes noc zbourali a i jinak škodili, takže stavba hradu byla nakonec přesunuta o kopec dál.

Když dolů, tak s parádou!

My jsme se pomaličku došourali až k hradní bráně. Pěkně tu foukalo, takže jen rychlý pohled přes hradby, pár fotografií a hurá dolů. Rozhlednu, která byla kupodivu otevřená, jsem tedy v tomhle počasí zdolávat nehodlala a manža si viditelně oddechl. Ale ne na dlouho. On totiž mrňous pochopil cestu dolů po svém, podjely mu nožičky a šupajdil si to po zadku z kopce dolů. Za hlasitého smíchu, samozřejmě. Moje drahá polovička se statečně vrhla vpřed, ale uklouzla taky a svištěli dolů oba. Prckovi se to líbilo, manžovi už míň. A já? Já počkala, a když je o kus dál zastavila hromada sněhu, kterou Gábísek hned začal zdolávat, pomaličku jsem sešla dolů. Čekala jsem kázání o praštěných ženských, ale nekonalo se. Aha, takže si to budu muset doma vyžehlit. Chjo…

Cestou dolů jsem zaplula do prvního krámku a koupila si své vytoužené štramberáky a radši v několika baleních, za odměnu pro ty moje kluky. Napadá mě, víte, proč se tomu kousku perníku říká právě uši? No kdysi prý do Štramberku vtrhli Tataři a lidé se vyděšeně uchýlili na čarodějný kopec Kotouč, kde je nepřátelé obklíčili. Lidé se však vroucně modlili a v odpověď se z nebe snesly obrovské přívaly vody a celé tatarské vojsko spláchly. A protože Tataři byli proslavení tím, že poraženým nepřátelům utínali uši a posílali je v pytlích sultánovi, na památku těchto událostí si štramberští pečou svoje uši – z perníku.

Ze zimy do tropů

Poslední zastávkou našeho neobyčejného výletu se stala místní expozice tropických zvířat AQUA TERRA, kterou najdete na náměstí pod schody vedoucími na hrad. Přechod z třeskuté zimy přímo do tropů byl nečekaný, ale vůbec ne nepříjemný. Hned v první místnosti na nás bafla velká sladkovodní akvária. Zatímco manža se obdivoval piraňám, Gábísek lítal od jednoho ke druhé a volal „Rybičký, rybičký,“ až se pan majitel došel podívat, cože se to děje. Chvíli to šlo, z domova je prcek učený do skla nebouchat, tak se nic moc nedělo, tedy do té doby, než začal špekulovat, kterou rybičku bychom si mohli odvézt domů do akvárka. Zavelela jsem k postupu do další místnosti.

Ale jako kdybych se prošla z deště pod okap. V prvních teráriích se plazili a syčeli hadi, to bylo OK, ale kousek dál se vyhřívaly agamy, varani, gekoni a jiní ještěři a to byl zase mrňous ve svém živlu. Hned zjišťoval, jestli se taky můžou pochovat, jako ti, co máme doma. Vysvětlila jsem mu, že ne, že by se pan chovatel zlobil a chtěla udělat pár fotek. Ale najednou byl Gabča pryč. Hned se zase objevil, ale táhl za sebou poněkud vyjeveného pana majitele a vysvětloval mu, že je hodný, že ještěrkám nic neudělá a že je chce pohladit. Rudá až za ušima jsem se omlouvala a že se ještě chvilku podíváme a už půjdeme. Do toho se ale vložil manža, že by se rád dostal domů dřív, než ten sníh v jeho botě napadne roztát.

Vraceli jsme se domů plni (ne)zapomenutelných zážitků, cpali se štramberskýma ušima (neuvěříte, kolik jich dvouletý kluk spořádá) a kupodivu ani doma se žádné hromobití nekonalo. Ale já už stejně zase špekuluju, kam bychom vyrazili. Vždyť do termínu mi ještě zbývá 14 dní a to se dá ještě stihnout ledacos, ne?

Pred dvoma desaťročiami málokto tušil, čo sa skrýva na kopci nad Zvolenom s príznačným názvom Pustý hrad. Už vtedy to síce bol zaujímavý cieľ turistickej vychádzky, ale spod nánosu zeme trčali iba skromné zvyšky múrov a jedinou zachovalejšou stavbou bola vstupná brána. V roku 1992 sa začalo s archeologickým výskumom, ktorý až do svojej predčasnej smrti (23. 4. 2009) viedol Václav Hanuliak. Prvé veľké prekvapenie prinieslo zmeranie hradného areálu. Hradný komplex (horný a dolný hrad a spojovacia časť) má rozlohu 7,6 ha, čím sa mu nemôže vyrovnať žiadna zo slovenských stredovekých pevností. Zvolenčania s dávkou lokálpatriotizmu dokonca tvrdia, že ich hrad nemá – čo sa týka rozlohy – konkurenciu na celom európskom kontinente.

Na Pustý hrad smerujú z centra mesta a od hlavnej osobnej železničnej stanice modré turistické značky. Upravený chodník, po ktorom sa na hrad dostaneme asi za jeden a pol hodiny, je zároveň chodníkom náučným s informačnými tabuľami, ktoré nám približujú nielen slávnu históriu hradu, ale aj prírodné pozoruhodnosti hradného vrchu. Náučný chodník, ktorý má začiatok na malom parkovisku za zimným štadiónom, sa vracia do východiska okolo vyhľadávaného a upraveného prameňa minerálnej vody nazývanej Červený medokýš.

{{reklama()}}

Vlani bol hrad sprístupnený pevnými lesnými cestami. Vjazdu áut síce zabraňujú rampy (súhlas k vjazdu dáva Mestský lesný podnik), no kvalitné cesty uvítajú najmä tí, ktorí sa rozhodnú vyšliapať na vrchol v sedle bicykla.

Z horopisného hľadiska patrí masív Pustého hradu do Javoria, teda do pohoria, ktoré sa rozprestiera južne až juhovýchodne od Zvolena a ktoré rovnomenným vrchom dosahuje maximálnu výšku 1 044 m n. m. Javorie je od susedných Štiavnických vrchov oddelené Pliešovskou kotlinou a od Kremnických vrchov sedlom Stráže, ktorým tiekol Hron v dávnych geologických dobách, teda predtým, než si vyerodoval kaňonovitý prielom medzi Pustým hradom a Strážami.

Chotár Zvolena patrí medzi tie územia Slovenska, ktoré boli osídlené človekom už od najstarších čias. Z paleolitu sa našli silicitové úštepy a jadrá, a to na Bakovej jame a na Hrádku pri Lieskovci. Neskorú dobu kamennú – eneolit (4 200 – 2 200 rokov pred n. l.) – dokumentujú už aj nálezy priamo z Pustého hradu a z miest na jeho úpätí (Haputka, Pod Dráhami). Rušno tu bolo najmä v mladšej a neskorej dobe bronzovej (1 300 – 700 rokov pred n. l.), keď tu žil ľud patriaci do okruhu lužickej kultúry. V tej dobe bolo zrejme na hradnom kopci výšinné opevnenie a pod ním rozkvitajúce osady, po ktorých sa našlo rozsiahle pohrebisko, ale aj päť bronzových depotov a kamenný kadlub na odlievanie bronzových výrobkov.

Prvý z bronzových pokladov sa našiel na Pustom hrade pri kopaní zákopov na jeseň 1944 a obsahoval 78 nástrojov, zbraní a ozdôb. Časť z nich sa podarilo zachrániť a umiestniť do miestneho múzea. V roku 2001 sa archeológovia vrátili na miesto „partizánskeho“ nálezu a ani tentoraz nevyšli naprázdno. V historických expozíciách vo Zvolenskom zámku, ktoré sú dnes súčasťou Lesníckeho a drevárskeho múzea, nechýbajú ani pamiatky na dobu halštatskú, laténsku a rímsku. Centrom Slovanov sa stal Hrádok (Priekopa) nad Môťovou (táto kedysi samostatná dedina je dnes súčasťou mesta). Asi v 11. stor. prevzal správnu funkciu hrad Zvolen (Starý Zvolen, teda dnešný Pustý hrad). Podľa zmienky v Anonymovej kronike, ktorý opisuje život kráľa Belu III., ho dal postaviť knieža Borš, a to údajne na mieste, kde skolil mohutného jeleňa. Hrad sa stal nielen centrom feudálneho panstva, ale aj strediskom rozsiahlej župy, ktorá siahala od Hrona až na Liptov, Oravu a do Turca.

Jej podstatnú časť zaberali pralesy bohaté na zver a tak sa Zvolenský les stal jedným veľkým kráľovským poľovným revírom. Najneskôr v čase panovania Belu III. postavili na vrchole hradného kopca obytnú vežu. Mohutné základy o rozmeroch 10,8×11,7 m naznačujú, že mohlo ísť až o osempodlažnú stavbu. Ani Zvolenský hrad neobišli Tatári pri svojom pustošení v roku 1241. Aj s podporou kráľa Belu IV. sa však dočkal rýchlej opravy. Belo IV. pri svojej návšteve na hrade koncom roka 1243 obnovil mestské práva Zvolena, keďže pôvodná listina zhorela v ohni bojov. Na hrade sídlili zvolenskí župani, z ktorých sa v pamäti uchoval najmä legendárny rytier Donč na začiatku 14. stor. Donč sa síce najprv pridal na stranu „pána Váhu a Tatier“ Matúša Čáka Trenčianskeho, no neskôr si osvojil reformné snahy nového kráľa Karola I. Róberta z Anjou, podporoval ich a uplatnil sa aj v diplomatických službách. Do Dončových čias spadá aj najväčšia stavebná úprava horného hradu, preto bádatelia nazvali jeho časť Dončovým hradom. Už o polstoročie neskôr však sláva Starého Zvolena začala pohasínať. V rokoch 1370 – 82 totiž Karolov nástupca Ľudovít I. Veľký dal priamo v meste vybudovať nový zámok, do ktorého sa presťahovala aj správa župy.

Zvolenský zámok bol sídlom Jana Jiskru z Brandýsa, ktorý na starom hrade umiestnil vojenskú posádku. Pri útoku Huňadyho vojsk hrad vyhorel, no ešte v časoch tureckého nebezpečenstva (16. – 17. stor.) bola na hrade strážna veža – vartovka, čo nám dokladá aj Willenbergova kresba z roku 1599. V tom čase – ako ukázal archeologický výskum – tu bdeli a bojovali žoldnieri až z ďalekého Valónska. Od 17. stor. však hrad definitívne zapadal prachom a stal sa naozaj Pustým. Samozrejme, že kamene z jeho múrov využili na výstavbu mesta a o zvyšok sa postaral neúprosný zub času. Prvý archeologický prieskum tu urobil v rokoch 1886 – 89 Jozef Könyöki, no so systematickým výskumom i s konzerváciou zachovaných zvyškov sa začalo – ako som už uviedol – až v roku 1992 pod vedením Václava Hanuliaka.

Súvislým odlesnením bolo temeno hradného vrchu „vyholené“, takže dnes sa z neho otvárajú nerušené výhľady nielen na mesto Zvolen, ale aj do údolia Hrona a na okolité pohoria (Poľanu, Javorie, Kremnické a Štiavnické vrchy, Veľkú Fatru a Nízke Tatry). Členovia združenia Priaznivci Pustého hradu za pomoci mesta a sponzorov postavili na hrade chatku, ktorá však slúži predovšetkým archeologickému výskumu, no v letných víkendových dňoch v nej môžeme dostať aj drobné občerstvenie a suveníry. Pred rokom postavili na hrade zastrešenú terasu, kde sa môžu návštevníci ukryť pri daždi alebo nepríjemnej páľave.

Na hradnom vrchu nie je prameň vody. Tá sa v čase, keď bol hrad obývaný, zadržiavala v obrovskej cisterne. Legendy o tom, že práve cez túto cisternu bol hrad spojený podzemnou chodbou s mestom, sú len bájkami. A či prejdú do ríše bájok aj plány na výstavbu lanovky, alebo sa napokon pristúpi k jej realizácii, to ukáže budúcnosť. V každom prípade mesto Zvolen podporuje ďalší archeologický výskum na Pustom hrade a na jeho prebudovanie na príťažlivý rekreačný lesopark.

Pred dvoma desaťročiami málokto tušil, čo sa skrýva na kopci nad Zvolenom s príznačným názvom Pustý hrad. Už vtedy to síce bol zaujímavý cieľ turistickej vychádzky, ale spod nánosu zeme trčali iba skromné zvyšky múrov a jedinou zachovalejšou stavbou bola vstupná brána. V roku 1992 sa začalo s archeologickým výskumom, ktorý až do svojej predčasnej smrti (23. 4. 2009) viedol Václav Hanuliak. Prvé veľké prekvapenie prinieslo zmeranie hradného areálu. Hradný komplex (horný a dolný hrad a spojovacia časť) má rozlohu 7,6 ha, čím sa mu nemôže vyrovnať žiadna zo slovenských stredovekých pevností. Zvolenčania s dávkou lokálpatriotizmu dokonca tvrdia, že ich hrad nemá – čo sa týka rozlohy – konkurenciu na celom európskom kontinente.

Na Pustý hrad smerujú z centra mesta a od hlavnej osobnej železničnej stanice modré turistické značky. Upravený chodník, po ktorom sa na hrad dostaneme asi za jeden a pol hodiny, je zároveň chodníkom náučným s informačnými tabuľami, ktoré nám približujú nielen slávnu históriu hradu, ale aj prírodné pozoruhodnosti hradného vrchu. Náučný chodník, ktorý má začiatok na malom parkovisku za zimným štadiónom, sa vracia do východiska okolo vyhľadávaného a upraveného prameňa minerálnej vody nazývanej Červený medokýš.

{{reklama()}}

Vlani bol hrad sprístupnený pevnými lesnými cestami. Vjazdu áut síce zabraňujú rampy (súhlas k vjazdu dáva Mestský lesný podnik), no kvalitné cesty uvítajú najmä tí, ktorí sa rozhodnú vyšliapať na vrchol v sedle bicykla.

Z horopisného hľadiska patrí masív Pustého hradu do Javoria, teda do pohoria, ktoré sa rozprestiera južne až juhovýchodne od Zvolena a ktoré rovnomenným vrchom dosahuje maximálnu výšku 1 044 m n. m. Javorie je od susedných Štiavnických vrchov oddelené Pliešovskou kotlinou a od Kremnických vrchov sedlom Stráže, ktorým tiekol Hron v dávnych geologických dobách, teda predtým, než si vyerodoval kaňonovitý prielom medzi Pustým hradom a Strážami.

Chotár Zvolena patrí medzi tie územia Slovenska, ktoré boli osídlené človekom už od najstarších čias. Z paleolitu sa našli silicitové úštepy a jadrá, a to na Bakovej jame a na Hrádku pri Lieskovci. Neskorú dobu kamennú – eneolit (4 200 – 2 200 rokov pred n. l.) – dokumentujú už aj nálezy priamo z Pustého hradu a z miest na jeho úpätí (Haputka, Pod Dráhami). Rušno tu bolo najmä v mladšej a neskorej dobe bronzovej (1 300 – 700 rokov pred n. l.), keď tu žil ľud patriaci do okruhu lužickej kultúry. V tej dobe bolo zrejme na hradnom kopci výšinné opevnenie a pod ním rozkvitajúce osady, po ktorých sa našlo rozsiahle pohrebisko, ale aj päť bronzových depotov a kamenný kadlub na odlievanie bronzových výrobkov.

Prvý z bronzových pokladov sa našiel na Pustom hrade pri kopaní zákopov na jeseň 1944 a obsahoval 78 nástrojov, zbraní a ozdôb. Časť z nich sa podarilo zachrániť a umiestniť do miestneho múzea. V roku 2001 sa archeológovia vrátili na miesto „partizánskeho“ nálezu a ani tentoraz nevyšli naprázdno. V historických expozíciách vo Zvolenskom zámku, ktoré sú dnes súčasťou Lesníckeho a drevárskeho múzea, nechýbajú ani pamiatky na dobu halštatskú, laténsku a rímsku. Centrom Slovanov sa stal Hrádok (Priekopa) nad Môťovou (táto kedysi samostatná dedina je dnes súčasťou mesta). Asi v 11. stor. prevzal správnu funkciu hrad Zvolen (Starý Zvolen, teda dnešný Pustý hrad). Podľa zmienky v Anonymovej kronike, ktorý opisuje život kráľa Belu III., ho dal postaviť knieža Borš, a to údajne na mieste, kde skolil mohutného jeleňa. Hrad sa stal nielen centrom feudálneho panstva, ale aj strediskom rozsiahlej župy, ktorá siahala od Hrona až na Liptov, Oravu a do Turca.

Jej podstatnú časť zaberali pralesy bohaté na zver a tak sa Zvolenský les stal jedným veľkým kráľovským poľovným revírom. Najneskôr v čase panovania Belu III. postavili na vrchole hradného kopca obytnú vežu. Mohutné základy o rozmeroch 10,8×11,7 m naznačujú, že mohlo ísť až o osempodlažnú stavbu. Ani Zvolenský hrad neobišli Tatári pri svojom pustošení v roku 1241. Aj s podporou kráľa Belu IV. sa však dočkal rýchlej opravy. Belo IV. pri svojej návšteve na hrade koncom roka 1243 obnovil mestské práva Zvolena, keďže pôvodná listina zhorela v ohni bojov. Na hrade sídlili zvolenskí župani, z ktorých sa v pamäti uchoval najmä legendárny rytier Donč na začiatku 14. stor. Donč sa síce najprv pridal na stranu „pána Váhu a Tatier“ Matúša Čáka Trenčianskeho, no neskôr si osvojil reformné snahy nového kráľa Karola I. Róberta z Anjou, podporoval ich a uplatnil sa aj v diplomatických službách. Do Dončových čias spadá aj najväčšia stavebná úprava horného hradu, preto bádatelia nazvali jeho časť Dončovým hradom. Už o polstoročie neskôr však sláva Starého Zvolena začala pohasínať. V rokoch 1370 – 82 totiž Karolov nástupca Ľudovít I. Veľký dal priamo v meste vybudovať nový zámok, do ktorého sa presťahovala aj správa župy.

Zvolenský zámok bol sídlom Jana Jiskru z Brandýsa, ktorý na starom hrade umiestnil vojenskú posádku. Pri útoku Huňadyho vojsk hrad vyhorel, no ešte v časoch tureckého nebezpečenstva (16. – 17. stor.) bola na hrade strážna veža – vartovka, čo nám dokladá aj Willenbergova kresba z roku 1599. V tom čase – ako ukázal archeologický výskum – tu bdeli a bojovali žoldnieri až z ďalekého Valónska. Od 17. stor. však hrad definitívne zapadal prachom a stal sa naozaj Pustým. Samozrejme, že kamene z jeho múrov využili na výstavbu mesta a o zvyšok sa postaral neúprosný zub času. Prvý archeologický prieskum tu urobil v rokoch 1886 – 89 Jozef Könyöki, no so systematickým výskumom i s konzerváciou zachovaných zvyškov sa začalo – ako som už uviedol – až v roku 1992 pod vedením Václava Hanuliaka.

Súvislým odlesnením bolo temeno hradného vrchu „vyholené“, takže dnes sa z neho otvárajú nerušené výhľady nielen na mesto Zvolen, ale aj do údolia Hrona a na okolité pohoria (Poľanu, Javorie, Kremnické a Štiavnické vrchy, Veľkú Fatru a Nízke Tatry). Členovia združenia Priaznivci Pustého hradu za pomoci mesta a sponzorov postavili na hrade chatku, ktorá však slúži predovšetkým archeologickému výskumu, no v letných víkendových dňoch v nej môžeme dostať aj drobné občerstvenie a suveníry. Pred rokom postavili na hrade zastrešenú terasu, kde sa môžu návštevníci ukryť pri daždi alebo nepríjemnej páľave.

Na hradnom vrchu nie je prameň vody. Tá sa v čase, keď bol hrad obývaný, zadržiavala v obrovskej cisterne. Legendy o tom, že práve cez túto cisternu bol hrad spojený podzemnou chodbou s mestom, sú len bájkami. A či prejdú do ríše bájok aj plány na výstavbu lanovky, alebo sa napokon pristúpi k jej realizácii, to ukáže budúcnosť. V každom prípade mesto Zvolen podporuje ďalší archeologický výskum na Pustom hrade a na jeho prebudovanie na príťažlivý rekreačný lesopark.

Nedaleko od Prahy, v dostupné blízkosti mnoha dalších památek a zajímavostí – “…bleskly mi věže karlštejnské…,“ jak se praví ve Vrchlického muzikálové komedii. Film Noc na Karlštejně, který všichni dobře známe, se tu vybaví asi každému. Ze všech zdí a z každého koutu se tu na své návštěvníky dívá česká historie.

Karlštejn byl založen českým králem a římským císařem Karlem IV., vystavěn byl v letech 1348 – 1355,(dostavba a vysvěcení Kaple sv. Kříže – 1365). Za nedobytnými hradbami tu byly uloženy korunovační klenoty a jiné poklady, královské i církevní, cenné listiny a dokumenty.

Zřejmě nejlákavějším skvostem je Kaple sv. Kříže a v ní největší galerie českých panovníků. Ještě před vstupem do hradu se můžete pokochat jedinečným výhledem z hradeb, nevynechejte ani Studniční věž s hradní studnou, hlubokou neuvěřitelných 78 m.

Prohlídkové trasy

Karlštejn je přístupný veřejnosti ve dvou prohlídkových trasách, první trasa zahrnuje interiéry dvou pater Císařského paláce a Mariánskou věž. Impozantní jsou prostory Královského sálu předků, Karlovy ložnice s kaplí sv. Václava, Rytířský sál s kaplí sv. Mikuláše, Hodovní a Audienční síň, hradní pokladnice a klenotnice, nebo interiéry děkanství z období renesance.

Pro druhou trasu je nutná rezervace po telefonu nebo přes internet. V letošním roce jsou prostory druhé trasy přístupné od června do listopadu. Tento prohlídkový okruh nabízí nejcennější historické interiéry hradu, hradní obrazárny a knihovnu, bývalou sakristii, kostel Nanebevzetí Panny Marie, Kapli sv. Kříže, lapidárium aj.

Obě trasy jsou s průvodcem, záleží trochu na štěstí, který zrovna přijde na řadu pro vaši skupinu. Kromě studentů, kteří si tu tímto způsobem přivydělávají, můžete totiž narazit i na vysloužilého profesora, kterému není příliš rozumět a který tráví většinu vámi placeného času napomínáním nejmladších účastníků, zívajících a věnujících se svým mobilům, místo aby sledovali jeho nezáživný projev.

První okruh trvá asi hodinu, výklad je v českém jazyce a vstupné stojí 150 Kč, s cizojazyčným výkladem 250 Kč.

Druhý okruh, včetně unikátní Kaple sv. Kříže stojí 300 Kč za osobu a trvá asi 1 hod 40 min.

Milovníkům suvenýrů

Ještě než vystoupáte k té gotické dominantě, vyčnívající z okolních lesů, možná vás zaujme život pod ní. Na první pohled je vidět, že tahle velkolepá turistická atrakce zajišťuje příjem celé obce. Na hlavní trase vedoucí k hradu jsou docela obyčejné rodinné domky přeměněné v malebné obchůdky se suvenýry, českým sklem, krajkami, obrázky a samozřejmě rychlým občerstvením. Mezi nimi je na výběr ze spousty restaurací s nefalšovanou českou kuchyní, zkrátka zase jeden ráj pro turisty, který my Češi, dokážeme vybudovat úplně všude. A aby toho nebylo málo, ani tady nechybí hned několik koňských spřežení, která vás dovezou z parkoviště až na nádvoří.

Ražení mincí

Podívanou na ukázku drobných kovářských výrobků a ražení mincí si můžete dopřát na hradním nádvoří. Minci si můžete odnést na památku i jako skvělý suvenýr pro sběratele upomínek z cest, z informačního centra nebo z automatu u pošty.

Akce a slavnosti na Karlštejně v nejbližších dnech

29. listopadu 2009, v den výročí úmrtí Karla IV., se v kapli sv. Mikuláše koná zádušní mše. Začátek je ve 14.00 hod. a vstup je volný.

Adventní slavnosti začínají na Karlštejně 29. listopadu 2009. V prosinci, kromě pěveckých a tanečních vystoupeních v obci se na Karlštejně v Rytířském sále koná Česká mše vánoční (20. prosince 2009) a Vánoční koncert (27. prosince 2009).

Karlštejn a golf

Karlštejn je zvyklý i na nájezdy sportuchtivých turistů. Rozlehlé golfové hřiště na kopci s úžasnou vyhlídkou na hrad a okolní lesy je oblíbeným exkluzivním a nanejvýš atraktivním rezortem milovníků golfu. Stejně jako sám hrad Karlštejn, i karlštejnské golfové hřiště je považováno za “nejprofláknu­tější“. K turnajům se tu scházejí i celebrity, které více či méně propadly téhle zálibě. Zkrátka, kdo chce proniknout do světa golfu, neměl by chybět na akcích golfového klubu Karlštejn. Uvítacím logem na webových stránkách klubu je řečeno téměř vše – „The wonder has a name – Golf Resort Karlštejn.“

Svatby na Karlštejně

Karlštejn samozřejmě nemůže chybět v dlouhé řadě českých hradů a zámků, mezi jejichž služby patří i svatební servis. Ceny za sňatek na Karlštejně se pohybují od 9 do 12 tisíc korun. Obřady mimo prostory Purkrabství, ve vybraných částech hradu, stojí 20 tisíc korun. Více informací najdete na oficiálních webových stránkách hradu Karlštejn.

V blízkém okolí

Výlet na Karlštejn můžete rozšířit o nejednu zajímavou památku v jeho okolí. Nejblíže jsou hrady Žebrák a Točník, nedaleko je proslulé Konopiště, Koněpruské jeskyně a další historický klenot – hrad Křivoklát.

Info: V interiérech Karlštejna se nesmí fotografovat ani natáčet na videokameru. Asi 2 km od hradu je placené parkoviště, není tu autobusová doprava, vlakové nádraží Karlštejn je přibližně 2 km od hradu. Karlštejn v současnosti nezajišťuje bezbariérový přístup.

Nedaleko od Prahy, v dostupné blízkosti mnoha dalších památek a zajímavostí – “…bleskly mi věže karlštejnské…,“ jak se praví ve Vrchlického muzikálové komedii. Film Noc na Karlštejně, který všichni dobře známe, se tu vybaví asi každému. Ze všech zdí a z každého koutu se tu na své návštěvníky dívá česká historie.

Karlštejn byl založen českým králem a římským císařem Karlem IV., vystavěn byl v letech 1348 – 1355,(dostavba a vysvěcení Kaple sv. Kříže – 1365). Za nedobytnými hradbami tu byly uloženy korunovační klenoty a jiné poklady, královské i církevní, cenné listiny a dokumenty.

Zřejmě nejlákavějším skvostem je Kaple sv. Kříže a v ní největší galerie českých panovníků. Ještě před vstupem do hradu se můžete pokochat jedinečným výhledem z hradeb, nevynechejte ani Studniční věž s hradní studnou, hlubokou neuvěřitelných 78 m.

Prohlídkové trasy

Karlštejn je přístupný veřejnosti ve dvou prohlídkových trasách, první trasa zahrnuje interiéry dvou pater Císařského paláce a Mariánskou věž. Impozantní jsou prostory Královského sálu předků, Karlovy ložnice s kaplí sv. Václava, Rytířský sál s kaplí sv. Mikuláše, Hodovní a Audienční síň, hradní pokladnice a klenotnice, nebo interiéry děkanství z období renesance.

Pro druhou trasu je nutná rezervace po telefonu nebo přes internet. V letošním roce jsou prostory druhé trasy přístupné od června do listopadu. Tento prohlídkový okruh nabízí nejcennější historické interiéry hradu, hradní obrazárny a knihovnu, bývalou sakristii, kostel Nanebevzetí Panny Marie, Kapli sv. Kříže, lapidárium aj.

Obě trasy jsou s průvodcem, záleží trochu na štěstí, který zrovna přijde na řadu pro vaši skupinu. Kromě studentů, kteří si tu tímto způsobem přivydělávají, můžete totiž narazit i na vysloužilého profesora, kterému není příliš rozumět a který tráví většinu vámi placeného času napomínáním nejmladších účastníků, zívajících a věnujících se svým mobilům, místo aby sledovali jeho nezáživný projev.

První okruh trvá asi hodinu, výklad je v českém jazyce a vstupné stojí 150 Kč, s cizojazyčným výkladem 250 Kč.

Druhý okruh, včetně unikátní Kaple sv. Kříže stojí 300 Kč za osobu a trvá asi 1 hod 40 min.

Milovníkům suvenýrů

Ještě než vystoupáte k té gotické dominantě, vyčnívající z okolních lesů, možná vás zaujme život pod ní. Na první pohled je vidět, že tahle velkolepá turistická atrakce zajišťuje příjem celé obce. Na hlavní trase vedoucí k hradu jsou docela obyčejné rodinné domky přeměněné v malebné obchůdky se suvenýry, českým sklem, krajkami, obrázky a samozřejmě rychlým občerstvením. Mezi nimi je na výběr ze spousty restaurací s nefalšovanou českou kuchyní, zkrátka zase jeden ráj pro turisty, který my Češi, dokážeme vybudovat úplně všude. A aby toho nebylo málo, ani tady nechybí hned několik koňských spřežení, která vás dovezou z parkoviště až na nádvoří.

Ražení mincí

Podívanou na ukázku drobných kovářských výrobků a ražení mincí si můžete dopřát na hradním nádvoří. Minci si můžete odnést na památku i jako skvělý suvenýr pro sběratele upomínek z cest, z informačního centra nebo z automatu u pošty.

Akce a slavnosti na Karlštejně v nejbližších dnech

29. listopadu 2009, v den výročí úmrtí Karla IV., se v kapli sv. Mikuláše koná zádušní mše. Začátek je ve 14.00 hod. a vstup je volný.

Adventní slavnosti začínají na Karlštejně 29. listopadu 2009. V prosinci, kromě pěveckých a tanečních vystoupeních v obci se na Karlštejně v Rytířském sále koná Česká mše vánoční (20. prosince 2009) a Vánoční koncert (27. prosince 2009).

Karlštejn a golf

Karlštejn je zvyklý i na nájezdy sportuchtivých turistů. Rozlehlé golfové hřiště na kopci s úžasnou vyhlídkou na hrad a okolní lesy je oblíbeným exkluzivním a nanejvýš atraktivním rezortem milovníků golfu. Stejně jako sám hrad Karlštejn, i karlštejnské golfové hřiště je považováno za “nejprofláknu­tější“. K turnajům se tu scházejí i celebrity, které více či méně propadly téhle zálibě. Zkrátka, kdo chce proniknout do světa golfu, neměl by chybět na akcích golfového klubu Karlštejn. Uvítacím logem na webových stránkách klubu je řečeno téměř vše – „The wonder has a name – Golf Resort Karlštejn.“

Svatby na Karlštejně

Karlštejn samozřejmě nemůže chybět v dlouhé řadě českých hradů a zámků, mezi jejichž služby patří i svatební servis. Ceny za sňatek na Karlštejně se pohybují od 9 do 12 tisíc korun. Obřady mimo prostory Purkrabství, ve vybraných částech hradu, stojí 20 tisíc korun. Více informací najdete na oficiálních webových stránkách hradu Karlštejn.

V blízkém okolí

Výlet na Karlštejn můžete rozšířit o nejednu zajímavou památku v jeho okolí. Nejblíže jsou hrady Žebrák a Točník, nedaleko je proslulé Konopiště, Koněpruské jeskyně a další historický klenot – hrad Křivoklát.

Info: V interiérech Karlštejna se nesmí fotografovat ani natáčet na videokameru. Asi 2 km od hradu je placené parkoviště, není tu autobusová doprava, vlakové nádraží Karlštejn je přibližně 2 km od hradu. Karlštejn v současnosti nezajišťuje bezbariérový přístup.

Kdyby slovenský spisovatel Jožo Nižnánsky nevydal v roce 1932 román Čachtická paní, byla by možná Alžběta Báthoryová známá jen několika historikům, případně znalcům lidových pověstí Myjavska. Čachtický hrad by byl jen jednou z řady malebných zřícenin a samy Čachtice by byly nejspíš známé hlavně jako místo, kde se členové spolku Tatrín v roce 1847 na výroční schůzi dohodli na podobě spisovné slovenštiny podle koncepce Ľudovíta Štúra. Lingvistika a národní buditelství je činnost zajisté záslužná, ale přiznejme si, že lidské tragédie a napínavé příběhy přitahují větší pozornost.

Čachtický hrad byl založen v polovině 13. století jako císařská pevnost na obranu západní hranice Uherska. Již v roce 1273 ho se svým vojskem napadl a silně poškodil český král Přemysl Otakar I. Z držení císaře pak hrad přešel postupně do rukou dalších majitelů pocházejících z nejvýznamnějších uherských rodů. V roce 1467 byl na hradě vězněn poslední velitel husitských bratříků Jan Švehla později popravený ve Velkých Kostolanech. V letech 1663–4 byl hrad opraven a zabezpečen, aby odolal vpádu tureckých vojsk. Protože se tehdejší vlastník hradu František Nádasdy podílel na povstání proti císaři Leopoldovi, byl hrad zkonfiskován. V roce 1708 jej pak dobyl vůdce protihabsburského stavovského povstání sedmihradský kníže František II. Rákoci. Později pak pustnoucí hrad přešel zpět do císařských rukou, nějaký čas sloužil jako vězení a pak byl zanechán svému osudu. Hrad nikdy nesloužil jako reprezentační sídlo majitelů. Byl vždycky budován a udržován jako vojenská pevnost a bydlení zde bylo poměrně nepohodlné. Majitelé hradu si svá sídla stavěli v nedalekých Čahticích. {{reklama()}}

Na místech, kde stojí současné Čachtice je doložené osídlení již od doby neolitu a 8.-9. století se zde nacházelo i slovanské hradiště. První písemná zmínka o Čachticích pak pochází z roku 1263. Původně náležely k nitranskému hradu, později měnily majitele společně s čachtickým hradem. V roce 1392 byla Čachticím udělena privilegia zeměpanského městečka. Největší zásah do svého rozvoje zažily asi v roce 1599, kdy byly zpustošeny Turky.

Ze stavebních aktivit majitelů čachtického hradu, kteří si zde budovali svá sídla, se do dnešních dob dochovala kúrie Drugetů, která byla počátkem 17. století vybudována jako menší šlechtické sídlo na místech kde stál kaštiel rodu Orságů, který ve své době sloužil i jako soudní budova. Takzvaný císařský kaštiel rodu Nádasdyů postavený někdy před rokem 1645, který obývala i Alžběta Báthoryová, se do dnešních dob nezachoval. Zůstala z něj jen část sklepů, které dodnes slouží ke skladování vína. Dodnes se dochovala část renesančního kaštielu, který si v roce 1668 nechal postavit Mikuláš Draškovič. V současné době slouží jako muzeum historie Čachtic a Tatrína. Jen na okraj. Záměrně používám pro označení staveb slovenské termíny. Nejen, že se mi prostě líbí, ale v konkrétním případě jsou i výstižnější. Kaštiel by se sice dal do češtiny přeložit jako zámek, ale svým charakterem odpovídá spíš velkostatku či paláci určenému k bydlení a úřadování, než romantickému reprezentačnímu sídlu, které se nám při vyslovení slova zámek obvykle vybaví. Kúrie se pak statku blíží ještě víc. Ve svém významu odpovídá českému termínu panský dvůr.

V příspěvku o čachtickém hradu nelze alespoň jedním odstavcem nezmínit zdejší nejslavnější obyvatelku, nechvalně proslulou Alžbětu Báthoryovou. Rozhodně si netroufám a ani nechci spekulovat s odstupem skoro čtyř staletí, navíc jen tak od stolu, o tom, jestli se jednalo o lidskou zrůdu nebo nevinnou oběť intrik. Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu a pravda bude asi někde uprostřed. Byla jedním z posledních příslušníků mocného rodu Báthoryů, který vlastnil rozsáhlé majetky zejména v Sedmihradsku a z nějž pocházel i Alžbětin strýc, polský král Štefan Báthory. Příslušnost ke královskému rodu vedla možná k tomu, že nebyla řádně souzena, její případ byl rychle zameten pod koberec a mohl se později stát zdrojem mnohých spekulací a dohadů. U šlechtických rodů docházelo velice často k příbuzenským sňatkům se všemi důsledky z toho plynoucími. Sama Alžběta byla toho dobrým příkladem. Byla dcerou Anny Báthoryové ze somlyóovské a Juraje Báthoryho z ečedské linie rodu Báthory. Somlyóovská linie vymřela roku 1635 a ečedská po meči v roce 1605 po smrti Alžbětina bratra Štefana. Jedním z rodových zatížení byly psychické poruchy a sklony k sadismu a zvrácenostem a podle některých zdrojů epilepsie.

Ve svých 15 letech se Alžběta Báthoryová provdala za Františka Nádasdyho, který proslul jako vojenský velitel v bojích proti Turkům. Říká se o něm, že nejen prokazoval značnou statečnost a odvahu, ale vůči nepříteli se choval i na tehdejší poměry poměrně krutě. Po smrti svého manžela v roce 1604 se Alžběta usadila v Čachticích a stala se jednou z nejbohatších žen své doby a našlo se nemálo těch, kteří by rádi něco z jejího bohatství získali pro sebe. Když k tomu připočteme ještě fakt, že nepatřila mezi ošklivky a navíc byla na tehdejší poměry i velmi vzdělaná (mluvila a psala maďarsky, německy a latinsky), nelze se divit, že jako výrazná osobnost musela čelit mnohým intrikám. Každopádně se již v době jejího života šířily pověsti o jejím i na středověké poměry krutém zacházení se služebnictvem a poddanými. V Čachticích byla prý natolik neoblíbená, že nevycházela bez ozbrojeného doprovodu. V okolí hradu se prý začaly nacházet mrtvoly. Je otázkou, co jsou jen fámy a co je třeba připočíst na vrub Alžbětiny duševní nemoci. Údaje o šesti stovkách vražd, na nichž se prý podílela budou nejspíš přehnané a některými prameny uváděný počet jdoucí do tisíců patří do kategorie pověstí. O mučení a vraždách se každopádně vědělo už od roku 1585 a některé její skutky pomáhal krýt nejen její manžel, ale i další vlivní lidé z hraběnčina okolí. Podle dochovaných informací umučila nejvíc obětí v Čachticích, Sárváru, Prešpurku (dnešní Bratislava) a Vídni. Pravdou je, že 29. prosince 1610 byla Alžběta Báthoryová na svém hradě zatčena společně s nejbližšími služebníky a následně 2. ledna 1611 v Bytči začal velmi rychlý soud, kterému nebyla přítomna, ač o to žádala. Ten během pěti dnů rozhodl o vině všech zatčených. I tento soud došel k závěru, že celá skupina má na svědomí „jen“ 37 až 80 žen a dívek. Alžbětini společníci byli neprodleně popraveni a sama čachtická paní byla uvězněna na hradě, kde ve věku 54 let roku 1614 zemřela. Pochována byla v čachtickém kostele. Ve vlastním rozsudku o ní není zmínka. Kromě vražd a mučení byla Alžběta Báthoryová obviněna i z pokusu o otrávení uherského krále Matyáše (bratra Rudolfa II.) a palatina Thurza. Pověsti o krvavých koupelích a železné panně pak patří vyloženě do oblasti smyšlenek. Mimochodem, železná panna byla doložena až v roce 1678 v inventáři hradu Trenčína. Pravdy už se asi nikdo nedopátrá. Téměř nedotknutelné postavení vysoké šlechničny spřízněné s královským rodem a krytí jejích činů zamlžilo celý příběh stejně, jako pozdější pokusy tehdejších mocných o její zničení. Množství zajímavých informací najdete na stránkách Miloslava Jedličky

Do dnešních dob se z čachtického hradu zachovaly zbytky opevnění a části hradního paláce. Hrad je přístupný bez omezení a stává se cílem romanticky a hororově založených lidí, z nichž mnozí zde přespávají. Přístup na hrad je po zelené značce buď z Čachtic nebo z Višňového. Za pěkného počasí jsou odtud nádherné výhledy do okolí, které je mimo jiné jednou z tektonicky nejaktivnějších oblastí střední Evropy. Je to způsobeno tím, že pod Bílými Karpaty probíhá geologické rozhraní mezi Karpatskou soustavou a kutnohorsko-svarateckou oblastí Českého masivu. Mezi flyšové pásmo Povážské nížiny a komplikvanou strukturu pískovců, jílovců a břidlic Myjavské pahorkatiny je vklíněna vápencová a dolomitová čočka, která se stala základem dobře vyvinutého Čachtického krasu. Kromě přirozených útvarů najdete na nedalekém kopci Draplák i stopy lidské činnosti, někdy s nadsázkou označované jako tritolový kras. V období mezi světovými válkami zde bylo cvičiště pro ženisty, kteří se zde učili budovat zákopy. Pozůstatky jejich činnosti po letech natolik splynuly s přírodou, že dnes vypadají jako krasové závrty a zmátly i místní speleology, kteří se zde pokoušeli hledat vstupy do podzemí. V okolí se totiž nachází přes čtyři kilometry dlouhá poměrně komplikovaná Čachtická jeskyně zasahující v některých místech až do hloubky okolo sto metrů. Byla objevená v roce 1956 a pro svoji výjimečnost byla vyhlášena za přírodní památku. Veřejnosti není přístupná a vzhledem k obtížné průchodnosti nejspíš nikdy zpřístupněná nebude, byť se o tom v minulosti uvažovalo. Jen pro představu. Celý členitý systém chodeb a místy i docela prostorných dómů je doslova namotán v oblasti, jejíž průmět na povrch zaujímá pouhých 40×360 metrů. O práci místních speleologů se dočtete víc na stránkách www.jeskynar.cz/cachti­ce

Na různorodé geologické podloží jsou vázána i vzácná rostlinná a živočišná společenstva v nichž se vyskytují i četné endemity. Sám hradní vrch se svým nejbližším okolím byl zejména díky výskytu vstvavačů vyhlášen v roce 1964 za přírodní rezervaci. Mnoho vzácných druhů bohužel často mizí současně s tím, jak postupně zarůstají pozemky, na kterých se přestává hospodařit.

Kdyby slovenský spisovatel Jožo Nižnánsky nevydal v roce 1932 román Čachtická paní, byla by možná Alžběta Báthoryová známá jen několika historikům, případně znalcům lidových pověstí Myjavska. Čachtický hrad by byl jen jednou z řady malebných zřícenin a samy Čachtice by byly nejspíš známé hlavně jako místo, kde se členové spolku Tatrín v roce 1847 na výroční schůzi dohodli na podobě spisovné slovenštiny podle koncepce Ľudovíta Štúra. Lingvistika a národní buditelství je činnost zajisté záslužná, ale přiznejme si, že lidské tragédie a napínavé příběhy přitahují větší pozornost.

Čachtický hrad byl založen v polovině 13. století jako císařská pevnost na obranu západní hranice Uherska. Již v roce 1273 ho se svým vojskem napadl a silně poškodil český král Přemysl Otakar I. Z držení císaře pak hrad přešel postupně do rukou dalších majitelů pocházejících z nejvýznamnějších uherských rodů. V roce 1467 byl na hradě vězněn poslední velitel husitských bratříků Jan Švehla později popravený ve Velkých Kostolanech. V letech 1663–4 byl hrad opraven a zabezpečen, aby odolal vpádu tureckých vojsk. Protože se tehdejší vlastník hradu František Nádasdy podílel na povstání proti císaři Leopoldovi, byl hrad zkonfiskován. V roce 1708 jej pak dobyl vůdce protihabsburského stavovského povstání sedmihradský kníže František II. Rákoci. Později pak pustnoucí hrad přešel zpět do císařských rukou, nějaký čas sloužil jako vězení a pak byl zanechán svému osudu. Hrad nikdy nesloužil jako reprezentační sídlo majitelů. Byl vždycky budován a udržován jako vojenská pevnost a bydlení zde bylo poměrně nepohodlné. Majitelé hradu si svá sídla stavěli v nedalekých Čahticích. {{reklama()}}

Na místech, kde stojí současné Čachtice je doložené osídlení již od doby neolitu a 8.-9. století se zde nacházelo i slovanské hradiště. První písemná zmínka o Čachticích pak pochází z roku 1263. Původně náležely k nitranskému hradu, později měnily majitele společně s čachtickým hradem. V roce 1392 byla Čachticím udělena privilegia zeměpanského městečka. Největší zásah do svého rozvoje zažily asi v roce 1599, kdy byly zpustošeny Turky.

Ze stavebních aktivit majitelů čachtického hradu, kteří si zde budovali svá sídla, se do dnešních dob dochovala kúrie Drugetů, která byla počátkem 17. století vybudována jako menší šlechtické sídlo na místech kde stál kaštiel rodu Orságů, který ve své době sloužil i jako soudní budova. Takzvaný císařský kaštiel rodu Nádasdyů postavený někdy před rokem 1645, který obývala i Alžběta Báthoryová, se do dnešních dob nezachoval. Zůstala z něj jen část sklepů, které dodnes slouží ke skladování vína. Dodnes se dochovala část renesančního kaštielu, který si v roce 1668 nechal postavit Mikuláš Draškovič. V současné době slouží jako muzeum historie Čachtic a Tatrína. Jen na okraj. Záměrně používám pro označení staveb slovenské termíny. Nejen, že se mi prostě líbí, ale v konkrétním případě jsou i výstižnější. Kaštiel by se sice dal do češtiny přeložit jako zámek, ale svým charakterem odpovídá spíš velkostatku či paláci určenému k bydlení a úřadování, než romantickému reprezentačnímu sídlu, které se nám při vyslovení slova zámek obvykle vybaví. Kúrie se pak statku blíží ještě víc. Ve svém významu odpovídá českému termínu panský dvůr.

V příspěvku o čachtickém hradu nelze alespoň jedním odstavcem nezmínit zdejší nejslavnější obyvatelku, nechvalně proslulou Alžbětu Báthoryovou. Rozhodně si netroufám a ani nechci spekulovat s odstupem skoro čtyř staletí, navíc jen tak od stolu, o tom, jestli se jednalo o lidskou zrůdu nebo nevinnou oběť intrik. Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu a pravda bude asi někde uprostřed. Byla jedním z posledních příslušníků mocného rodu Báthoryů, který vlastnil rozsáhlé majetky zejména v Sedmihradsku a z nějž pocházel i Alžbětin strýc, polský král Štefan Báthory. Příslušnost ke královskému rodu vedla možná k tomu, že nebyla řádně souzena, její případ byl rychle zameten pod koberec a mohl se později stát zdrojem mnohých spekulací a dohadů. U šlechtických rodů docházelo velice často k příbuzenským sňatkům se všemi důsledky z toho plynoucími. Sama Alžběta byla toho dobrým příkladem. Byla dcerou Anny Báthoryové ze somlyóovské a Juraje Báthoryho z ečedské linie rodu Báthory. Somlyóovská linie vymřela roku 1635 a ečedská po meči v roce 1605 po smrti Alžbětina bratra Štefana. Jedním z rodových zatížení byly psychické poruchy a sklony k sadismu a zvrácenostem a podle některých zdrojů epilepsie.

Ve svých 15 letech se Alžběta Báthoryová provdala za Františka Nádasdyho, který proslul jako vojenský velitel v bojích proti Turkům. Říká se o něm, že nejen prokazoval značnou statečnost a odvahu, ale vůči nepříteli se choval i na tehdejší poměry poměrně krutě. Po smrti svého manžela v roce 1604 se Alžběta usadila v Čachticích a stala se jednou z nejbohatších žen své doby a našlo se nemálo těch, kteří by rádi něco z jejího bohatství získali pro sebe. Když k tomu připočteme ještě fakt, že nepatřila mezi ošklivky a navíc byla na tehdejší poměry i velmi vzdělaná (mluvila a psala maďarsky, německy a latinsky), nelze se divit, že jako výrazná osobnost musela čelit mnohým intrikám. Každopádně se již v době jejího života šířily pověsti o jejím i na středověké poměry krutém zacházení se služebnictvem a poddanými. V Čachticích byla prý natolik neoblíbená, že nevycházela bez ozbrojeného doprovodu. V okolí hradu se prý začaly nacházet mrtvoly. Je otázkou, co jsou jen fámy a co je třeba připočíst na vrub Alžbětiny duševní nemoci. Údaje o šesti stovkách vražd, na nichž se prý podílela budou nejspíš přehnané a některými prameny uváděný počet jdoucí do tisíců patří do kategorie pověstí. O mučení a vraždách se každopádně vědělo už od roku 1585 a některé její skutky pomáhal krýt nejen její manžel, ale i další vlivní lidé z hraběnčina okolí. Podle dochovaných informací umučila nejvíc obětí v Čachticích, Sárváru, Prešpurku (dnešní Bratislava) a Vídni. Pravdou je, že 29. prosince 1610 byla Alžběta Báthoryová na svém hradě zatčena společně s nejbližšími služebníky a následně 2. ledna 1611 v Bytči začal velmi rychlý soud, kterému nebyla přítomna, ač o to žádala. Ten během pěti dnů rozhodl o vině všech zatčených. I tento soud došel k závěru, že celá skupina má na svědomí „jen“ 37 až 80 žen a dívek. Alžbětini společníci byli neprodleně popraveni a sama čachtická paní byla uvězněna na hradě, kde ve věku 54 let roku 1614 zemřela. Pochována byla v čachtickém kostele. Ve vlastním rozsudku o ní není zmínka. Kromě vražd a mučení byla Alžběta Báthoryová obviněna i z pokusu o otrávení uherského krále Matyáše (bratra Rudolfa II.) a palatina Thurza. Pověsti o krvavých koupelích a železné panně pak patří vyloženě do oblasti smyšlenek. Mimochodem, železná panna byla doložena až v roce 1678 v inventáři hradu Trenčína. Pravdy už se asi nikdo nedopátrá. Téměř nedotknutelné postavení vysoké šlechničny spřízněné s královským rodem a krytí jejích činů zamlžilo celý příběh stejně, jako pozdější pokusy tehdejších mocných o její zničení. Množství zajímavých informací najdete na stránkách Miloslava Jedličky

Do dnešních dob se z čachtického hradu zachovaly zbytky opevnění a části hradního paláce. Hrad je přístupný bez omezení a stává se cílem romanticky a hororově založených lidí, z nichž mnozí zde přespávají. Přístup na hrad je po zelené značce buď z Čachtic nebo z Višňového. Za pěkného počasí jsou odtud nádherné výhledy do okolí, které je mimo jiné jednou z tektonicky nejaktivnějších oblastí střední Evropy. Je to způsobeno tím, že pod Bílými Karpaty probíhá geologické rozhraní mezi Karpatskou soustavou a kutnohorsko-svarateckou oblastí Českého masivu. Mezi flyšové pásmo Povážské nížiny a komplikvanou strukturu pískovců, jílovců a břidlic Myjavské pahorkatiny je vklíněna vápencová a dolomitová čočka, která se stala základem dobře vyvinutého Čachtického krasu. Kromě přirozených útvarů najdete na nedalekém kopci Draplák i stopy lidské činnosti, někdy s nadsázkou označované jako tritolový kras. V období mezi světovými válkami zde bylo cvičiště pro ženisty, kteří se zde učili budovat zákopy. Pozůstatky jejich činnosti po letech natolik splynuly s přírodou, že dnes vypadají jako krasové závrty a zmátly i místní speleology, kteří se zde pokoušeli hledat vstupy do podzemí. V okolí se totiž nachází přes čtyři kilometry dlouhá poměrně komplikovaná Čachtická jeskyně zasahující v některých místech až do hloubky okolo sto metrů. Byla objevená v roce 1956 a pro svoji výjimečnost byla vyhlášena za přírodní památku. Veřejnosti není přístupná a vzhledem k obtížné průchodnosti nejspíš nikdy zpřístupněná nebude, byť se o tom v minulosti uvažovalo. Jen pro představu. Celý členitý systém chodeb a místy i docela prostorných dómů je doslova namotán v oblasti, jejíž průmět na povrch zaujímá pouhých 40×360 metrů. O práci místních speleologů se dočtete víc na stránkách www.jeskynar.cz/cachti­ce

Na různorodé geologické podloží jsou vázána i vzácná rostlinná a živočišná společenstva v nichž se vyskytují i četné endemity. Sám hradní vrch se svým nejbližším okolím byl zejména díky výskytu vstvavačů vyhlášen v roce 1964 za přírodní rezervaci. Mnoho vzácných druhů bohužel často mizí současně s tím, jak postupně zarůstají pozemky, na kterých se přestává hospodařit.

Krajina v okolí Mladé Boleslavi, České Lípy a Máchova jezera, příliš mnoho dominant neskýtá. Pokud byste tedy měli problémy s orientací, jedna z nich vám ji poskytne více než vrchovatě. Hrad Bezděz.

Oproti minulosti je dnes možné dostat se až těsně pod hrad. Na nevelkém parkovišti lze zanechat automobil a vydat se směrem vzhůru. Ačkoliv přímo na hrad není daleko, cesta vede do kopce, který může panelákovým zápecníkům připadat jako výstup na střechu světa. Což o to, střecha okolní roviny to skutečně je, ale věřte mi, že stojí rozhodně za to strpět bolavé nohy a nějaké to propocené triko. Výhled na okolní krajinu vám bude dostatečnou odměnou.

Jednoho sobotního rána jsem se i já vydal poznat hradní zříceninu, kterou byl tolik fascinován náš nejromantičtější básník Karel Hynek Mácha. Marně se pokoušejíc dohnat přerývavý dech, doklopýtal jsem i já na vrcholek hory, kde jsem se již ponořil do zajetí magické historie. Hrad Bezděz je navzdory ruinnímu charakteru zcela ojedinělou stavbou v naší republice. Je totiž jednou z nejlepších ukázek gotického pevnostního stavitelství u nás. Kromě drobných úprav v 17. století nebyl prakticky přestavován.Ačkoliv jsou jeho některé části v troskách, přesto zde spatříte nádherné prvky, které v nezměněné podobě dominují zdejší krajině již po mnohá staletí.

{{reklama()}}

Hrad byl zbudován na čedičové homoli nedaleko Máchova jezera cca 604 m.n.m. Místo bylo pro hrad zvoleno naprosto záměrně, protože nejbližším vysokým vrcholem je Malý Bezděz, ze kterého ovšem nebylo možné hrad dobýt. Samotný hrad byl poměrně rozlehlý. Měl dvě věže a čtyři paláce. Přístup k hradu byl promyšlen do všech podrobností. Vedl přes několik bran a po cestě byli případní útočníci vydáni na milost obráncům. V samotném hradu je gotická kaple, manský a purkrabský palác.

Bezděz nechal ve druhé polovině 13. století vybudovat král Přemysl Otakar II. Po jeho smrti v bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278 opanoval zemi na pět let proradný poručník králevice Václava II., braniborský markrabě Ota V. Ten nechal v roce 1279 na Pražském hradě zajmout vdovu po Přemyslu Otakaru II. Kunhutu i malého Václava II. a umístil je právě na tomto hradě. Kunhutě se po čase podařilo uprchnout, ale Václav byl přemístěn ještě toho samého roku do Žitavy a dokonce do Berlína, odkud se vrátil až v roce 1283.

Jako panovník byl oblíbený a panoval spravedlivě. Snažil se spolupracovat se šlechtou a tyto vztahy posiloval zástavami královského majetku. Tak se hrad Bezděz dostal zástavou do vlastnictví pana Hynka Berky z Dubé, který ho držel do poloviny 14. století. Těsně před jeho smrtí ho od něho vykoupil Karel IV. a zařadil do Majestas Carolina a byl označen za majetek nezcizitelný.

Ale i když panovníci míní, život často mění. Další vlastník hradu Zikmun, dal Bezděz horlivému katolíku Janu staršímu z Michalovic.Ten po opevňovacích pracech učinil z hradu baštu protihusitského hnutí. Na Bezděz byly z Prahy převezeny dvorské desky a soustředily se zde poklady z pobořených a vypálených klášterů. Michalovičtí drželi Bezděz do roku 1468. Po smrti Jindřicha z Michalovic v roce 1468 dědila jeho sestra Magdaléna, provdaná za Jana Tovačovského z Cimburka. Rod pánů z Cimburka pak spravoval hrad Bezděz až do roku 1495. Majitelé hradu se poté bez významnějších historických stop střídali po celé 16. století.

Bezdězské panství s poničeným hradem prodal roku 1622 místodržitel Karel z Lichtenštejna spolu s jinými majetky Adamovi z Valdštejna. Jeho synovec, věhlasný Albrecht z Valdštejna koupil hrad od Adama o rok později. Zamýšlel jej přebudovat v moderní pevnost, ale ze záměru nakonec s výjimkou několika drobných úprav sešlo. Ještě roku 1624 uvedl Albrecht z Valdštejna na Bezděz mnichy z řádu augustiniánů. Tím započala historie hradu jako významného místa duchovního života. V roce 1642 sice hrad na krátko obsadili švédové, ale již brzy se opět vrátili řeholníci. Konaly se zde časté pouti a sloužily se mše pro široké okolí. V letech 1714 – 1726 navštívilo Bezděz na 266.693 osob, roku 1740 pak 40 tisíc osob. V roce 1741 zde bylo osmi kněžími slouženo 2.920 mší. Na hradě se dokonce prodávalo občerstvení poutníkům.

Pohromou pro Bezděz se stal dekret císaře Josefa II. z listopadu 1785, kterým byl mj. i zdejší klášter zrušen. Od té doby, ačkoliv hrad až do roku 1918 stále patřil Valdštejnům, chátral a byl postupně devastován. Častými nezvanými hosty byli hledači pokladů. V roce 1932 hrad koupili za symbolickou cenu Čeští turisté a pokusili se zde vytvořit základnu pro své členstvo. Druhá světová válka však učinila jejich snaze přítrž a hrad od té doby čeká na rozsáhlejší rekonstrukci.

Ačkoliv zde nenajdete interiéry vybavené starobylým nábytkem a vzácným porcelánem, jistě nebudete zklamáni. Dopřejte si dostatek času na výstup na hlavní hradní věž, ze které budete moci sledovat Říp, Máchovo jezero a obdivovat rozlehlost bývalého vojenského prostoru Ralsko. Krásným místem je gotická kaple, která je nádherně zrekonstruovaná. Ale neméně kouzelným zážitkem je posedět jen tak na hradbách a nechat se obejmout historií, kterou ucítíte v každém kameni i závanu větru. Návrat do civilizace vám jistě ulehčí nejedna příjemná restaurace v podhradí, kde ceny jsou v pravdě lidové a kvalita jídla vysoká. Možná pak pochopíte, proč Karel Hynek Mácha zde trávíval čas a čerpal svoji inspiraci.

Krajina v okolí Mladé Boleslavi, České Lípy a Máchova jezera, příliš mnoho dominant neskýtá. Pokud byste tedy měli problémy s orientací, jedna z nich vám ji poskytne více než vrchovatě. Hrad Bezděz.

Oproti minulosti je dnes možné dostat se až těsně pod hrad. Na nevelkém parkovišti lze zanechat automobil a vydat se směrem vzhůru. Ačkoliv přímo na hrad není daleko, cesta vede do kopce, který může panelákovým zápecníkům připadat jako výstup na střechu světa. Což o to, střecha okolní roviny to skutečně je, ale věřte mi, že stojí rozhodně za to strpět bolavé nohy a nějaké to propocené triko. Výhled na okolní krajinu vám bude dostatečnou odměnou.

Jednoho sobotního rána jsem se i já vydal poznat hradní zříceninu, kterou byl tolik fascinován náš nejromantičtější básník Karel Hynek Mácha. Marně se pokoušejíc dohnat přerývavý dech, doklopýtal jsem i já na vrcholek hory, kde jsem se již ponořil do zajetí magické historie. Hrad Bezděz je navzdory ruinnímu charakteru zcela ojedinělou stavbou v naší republice. Je totiž jednou z nejlepších ukázek gotického pevnostního stavitelství u nás. Kromě drobných úprav v 17. století nebyl prakticky přestavován.Ačkoliv jsou jeho některé části v troskách, přesto zde spatříte nádherné prvky, které v nezměněné podobě dominují zdejší krajině již po mnohá staletí.

{{reklama()}}

Hrad byl zbudován na čedičové homoli nedaleko Máchova jezera cca 604 m.n.m. Místo bylo pro hrad zvoleno naprosto záměrně, protože nejbližším vysokým vrcholem je Malý Bezděz, ze kterého ovšem nebylo možné hrad dobýt. Samotný hrad byl poměrně rozlehlý. Měl dvě věže a čtyři paláce. Přístup k hradu byl promyšlen do všech podrobností. Vedl přes několik bran a po cestě byli případní útočníci vydáni na milost obráncům. V samotném hradu je gotická kaple, manský a purkrabský palác.

Bezděz nechal ve druhé polovině 13. století vybudovat král Přemysl Otakar II. Po jeho smrti v bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278 opanoval zemi na pět let proradný poručník králevice Václava II., braniborský markrabě Ota V. Ten nechal v roce 1279 na Pražském hradě zajmout vdovu po Přemyslu Otakaru II. Kunhutu i malého Václava II. a umístil je právě na tomto hradě. Kunhutě se po čase podařilo uprchnout, ale Václav byl přemístěn ještě toho samého roku do Žitavy a dokonce do Berlína, odkud se vrátil až v roce 1283.

Jako panovník byl oblíbený a panoval spravedlivě. Snažil se spolupracovat se šlechtou a tyto vztahy posiloval zástavami královského majetku. Tak se hrad Bezděz dostal zástavou do vlastnictví pana Hynka Berky z Dubé, který ho držel do poloviny 14. století. Těsně před jeho smrtí ho od něho vykoupil Karel IV. a zařadil do Majestas Carolina a byl označen za majetek nezcizitelný.

Ale i když panovníci míní, život často mění. Další vlastník hradu Zikmun, dal Bezděz horlivému katolíku Janu staršímu z Michalovic.Ten po opevňovacích pracech učinil z hradu baštu protihusitského hnutí. Na Bezděz byly z Prahy převezeny dvorské desky a soustředily se zde poklady z pobořených a vypálených klášterů. Michalovičtí drželi Bezděz do roku 1468. Po smrti Jindřicha z Michalovic v roce 1468 dědila jeho sestra Magdaléna, provdaná za Jana Tovačovského z Cimburka. Rod pánů z Cimburka pak spravoval hrad Bezděz až do roku 1495. Majitelé hradu se poté bez významnějších historických stop střídali po celé 16. století.

Bezdězské panství s poničeným hradem prodal roku 1622 místodržitel Karel z Lichtenštejna spolu s jinými majetky Adamovi z Valdštejna. Jeho synovec, věhlasný Albrecht z Valdštejna koupil hrad od Adama o rok později. Zamýšlel jej přebudovat v moderní pevnost, ale ze záměru nakonec s výjimkou několika drobných úprav sešlo. Ještě roku 1624 uvedl Albrecht z Valdštejna na Bezděz mnichy z řádu augustiniánů. Tím započala historie hradu jako významného místa duchovního života. V roce 1642 sice hrad na krátko obsadili švédové, ale již brzy se opět vrátili řeholníci. Konaly se zde časté pouti a sloužily se mše pro široké okolí. V letech 1714 – 1726 navštívilo Bezděz na 266.693 osob, roku 1740 pak 40 tisíc osob. V roce 1741 zde bylo osmi kněžími slouženo 2.920 mší. Na hradě se dokonce prodávalo občerstvení poutníkům.

Pohromou pro Bezděz se stal dekret císaře Josefa II. z listopadu 1785, kterým byl mj. i zdejší klášter zrušen. Od té doby, ačkoliv hrad až do roku 1918 stále patřil Valdštejnům, chátral a byl postupně devastován. Častými nezvanými hosty byli hledači pokladů. V roce 1932 hrad koupili za symbolickou cenu Čeští turisté a pokusili se zde vytvořit základnu pro své členstvo. Druhá světová válka však učinila jejich snaze přítrž a hrad od té doby čeká na rozsáhlejší rekonstrukci.

Ačkoliv zde nenajdete interiéry vybavené starobylým nábytkem a vzácným porcelánem, jistě nebudete zklamáni. Dopřejte si dostatek času na výstup na hlavní hradní věž, ze které budete moci sledovat Říp, Máchovo jezero a obdivovat rozlehlost bývalého vojenského prostoru Ralsko. Krásným místem je gotická kaple, která je nádherně zrekonstruovaná. Ale neméně kouzelným zážitkem je posedět jen tak na hradbách a nechat se obejmout historií, kterou ucítíte v každém kameni i závanu větru. Návrat do civilizace vám jistě ulehčí nejedna příjemná restaurace v podhradí, kde ceny jsou v pravdě lidové a kvalita jídla vysoká. Možná pak pochopíte, proč Karel Hynek Mácha zde trávíval čas a čerpal svoji inspiraci.

V lůně šumavských hvozdů leží středověký gotický hrad, zřícenina gotického paláce Rajský dům a pozdně renesanční zámek Velhartice, který byl k Rajskému domu připojen roku 1627. Zámek nese jméno Huertovo křídlo podle svého stavitele, Martina de Hoef Huerta. Komplex je chráněn romantickou kulisou lesů a Borkem.

Kdysi dávno, mezi roky 1290 až 1310, na pohádkově romantické zalesněné stráni uprostřed neprostupných hvozdů si dva oblíbení komorníci krále Karla IV. řekli, že právě zde nechají postavit vysokou obvodovou hradbu s cimbuřím. Nejdříve byla dřevěná a hrázděná. Až později zde začaly vznikat kamenné hradní paláce, nejprve jižní a potom severní. Oba paláce byly propojené hradbami. Hrad byl původně budován jako rodové sídlo pánů z Velhartic. Vzpomenete si na Nerudovu Romanci o Karlu IV.? Král Karel s Buškem z Velhartic ted‘ zasedli si k dubovému stolu, ti dva už mnohé víno pili spolu a zapěli si z plných plic. ,,Nuž dej sem zlaté číše, páže. Nalej vína, dolej výš! Dnes pane Bušku čehos zvíš!“ Král Karel vesel káže.

Na nejvyšším místě skály stojí severní palác, zvaný Rajský dům a jižní palác stojí na místě nižším. Hrad je budován jako dvoupalácová dispozice bezvěžového typu na skalnatém ostrohu. Později aby bylo lépe kryto severozápadní čelo hradu je zde přistavěna na konci 14. století hranolová obytná a obranná věž zvaná donjon a také Putna. Ze stejné doby pochází i velký a mohutný kamenný most se čtyřmi lomenými oblouky, který v tehdejší střední Evropě neměl obdoby. Z něj se po padacím můstku dá dostat jediným možným přístupem do věže. Je to zhruba úroveň druhého podlaží.

Stavbu započal Bohumil z Budětic, pokračoval Bušek starší a jeho syn Bušek mladší z Velhartic, oba oblíbení a věrní komorníci krále a císaře Karla IV. Pánové z Velhartic měli hrad v rukou do roku 1390, kdy tento majetek přešel sňatkem do vlastnictví Jana z Hradce. Často sídlil ve Velharticích i jeho syn Menhart a představte si, že právě zde na hradě byly schovány korunovační klenoty Království českého, v době kdy měl být korunován Jiří z Poděbrad. Klenoty zde byly uschovány od roku 1448 do roku 1453. V 15. stol. za pánů z Hradce bylo vystavěno nové opevnění s věžemi, baštami a vrátnicí. Na dolním nádvoří byl vybudován pivovar a vinopalna.

Koncem 15. století byl významným majitelem hradu Zdeněk Lev z Rožmitálu a tomu se podařilo získat pro oblast mnoho privilegií včetně práva těžit drahé kovy. Po třicetileté válce,v 17. století, kdy byl hrad v dost zoufalém stavu získal místo jako konfiskovaný majetek císařský generál Martin de Hoeff Huerta. Na jedné straně poddaným zrušil robotu, na druhé straně celý kraj rekatolizoval. Dodnes se vypráví hrůzostrašné zkazky, jak se svými třiceti jezdci tvrdě stál na svém. Byl to ale právě on, kdo velhartický hrad obnovil, přestavěl a nechal přistavět ve východní části horního nádvoří renesanční palác.

Posledním majitelem velhartického panství byl právník Josef Windischgrätz, který na Velharticích pobýval do roku 1946. Odtud byl nucen odejít do Rakouska, protože mu byl majetek zkonfiskován na základě Benešových dekretů. Zámecká část pak byla upravena jako rekreační objekt a od 1952 až do roku 1978 sloužila k rekreačním účelům ROH.

Dnes v areálu najdete ještě zbytky hradebních zdí, hospodářských objektů a rekonstruovanou budovu pivovaru vše ve velmi malebném hávu posečených trav a hlubokých lesů. Hradní i zámecká část Velhartice stojí v rekreační části oblasti Šumavy, proto je od roku 1978 ve správě Památkového ústavu Plzeň, který zde provedl záchrannou rekonstrukci jednotlivých budov a opevnění.

O historii a obnově hradu je možné na místě shlédnout ojedinělý audiovizuální pořad před prohlídkou hradu či zámku. Tento překrásný hradní i zámecký komplex najdete uprostřed lesů na skalním ostrohu, kolem kterého teče říčka Ostružná, místními nazývaná Pstružná. Místo je asi v polovině cesty mezi městy Klatovy a Sušice.

Auto lze nechat na parkovišti 350 metrů od hradu a v areálu je dostupné občerstvení. V září je hrad otevřený od 9 do 17 hodin kromě pondělí, v říjnu ale už jen o sobotách, nedělích a ve svátek a pouze do 16 hodin. Za příplatek 100 % ke vstupnému je možno ale hrad i zámek shlédnout celoročně mimo otevírací dobu i mimo sezonu.

Původní hrad si můžete prohlédnout na samostatné prohlídce. Setkáte se zde s tématickou expozicí o životě v 15.století podle středověkého autora Tomáše Štítného, který život jako takový přirovnává ke hře v šachy.

V renesanční zámeckém paláci je tématická expozice o každodenních zálibách šlechtické rodiny v 16. a 17.století na venkovském šlechtickém sídle. Procházíte renesančně zařízenými sály, kde jsou prezentovány i dobové hry a zábavy. Najdete tu například známé královské vrchcáby nebo ručně malované karty, domino a další.

Hned v první prohlídkové místnosti uvidíte na zemi medvěda s vypreparovanou hlavou. V zámku nechybí ani tehdejší zbraně dospělých mužů. Pokoje a činnosti jsou doplněny malovanými postavami na papírových kartonech v lidské velikosti, které znázorňují šlechtu i další obyvatele zámku při různých činnostech, při tanci, při hře na nástroje a podobně.

V ložnici uvidíte překrásnou postel s nebesy a dámské šaty z tmavě zeleného sametu, jejichž pořízení prý vyšlo na dnešních 50 000 korun. Šaty mají dvojité prý proto, že do vnitřního rukávu šlechtična smrkala. Na zemi pod šaty jsou nákresy a návrhy dalších dobových oděvů. V témže pokoji uvidíte obrovskou a krásně zdobenou šperkovnici, které v té době mívaly až 250 zásuvek a byly důmyslně dělány nejen pro šperky, ale měly tajnou skrýš i pro milostné dopisy šlechtičen. Ve vedlejším pokoji je dřevěná postel chůvy a dřevěná vyřezávaná kolébka pro malé dítě. Na zemi před kolébkou jsou umístěné tehdejší hračky malých rytířů. Jsou obvykle dřevěné a najdete tu nejen káči, ale i meče.

Na prostoru venku před zámkem najdete velké ručně vyřezávané šachy. To, co zdálky vypadá jako šibenice, se zblízka pak za stromy objeví jako velké dřevěné kuželky, které můžete specifickým kruhovým pohybem na laně zavěšené koule začít porážet. Tuhle zábavu využijí hlavně malé děti.

Já sama byla místem doslova okouzlená a to i přes velmi špatné počasí. Je to jeden z mála komplexů, který má mimořádný náboj i atmosféru a všem, kdo zde ještě nepobyli vřele doporučuji.

V lůně šumavských hvozdů leží středověký gotický hrad, zřícenina gotického paláce Rajský dům a pozdně renesanční zámek Velhartice, který byl k Rajskému domu připojen roku 1627. Zámek nese jméno Huertovo křídlo podle svého stavitele, Martina de Hoef Huerta. Komplex je chráněn romantickou kulisou lesů a Borkem.

Kdysi dávno, mezi roky 1290 až 1310, na pohádkově romantické zalesněné stráni uprostřed neprostupných hvozdů si dva oblíbení komorníci krále Karla IV. řekli, že právě zde nechají postavit vysokou obvodovou hradbu s cimbuřím. Nejdříve byla dřevěná a hrázděná. Až později zde začaly vznikat kamenné hradní paláce, nejprve jižní a potom severní. Oba paláce byly propojené hradbami. Hrad byl původně budován jako rodové sídlo pánů z Velhartic. Vzpomenete si na Nerudovu Romanci o Karlu IV.? Král Karel s Buškem z Velhartic ted‘ zasedli si k dubovému stolu, ti dva už mnohé víno pili spolu a zapěli si z plných plic. ,,Nuž dej sem zlaté číše, páže. Nalej vína, dolej výš! Dnes pane Bušku čehos zvíš!“ Král Karel vesel káže.

Na nejvyšším místě skály stojí severní palác, zvaný Rajský dům a jižní palác stojí na místě nižším. Hrad je budován jako dvoupalácová dispozice bezvěžového typu na skalnatém ostrohu. Později aby bylo lépe kryto severozápadní čelo hradu je zde přistavěna na konci 14. století hranolová obytná a obranná věž zvaná donjon a také Putna. Ze stejné doby pochází i velký a mohutný kamenný most se čtyřmi lomenými oblouky, který v tehdejší střední Evropě neměl obdoby. Z něj se po padacím můstku dá dostat jediným možným přístupem do věže. Je to zhruba úroveň druhého podlaží.

Stavbu započal Bohumil z Budětic, pokračoval Bušek starší a jeho syn Bušek mladší z Velhartic, oba oblíbení a věrní komorníci krále a císaře Karla IV. Pánové z Velhartic měli hrad v rukou do roku 1390, kdy tento majetek přešel sňatkem do vlastnictví Jana z Hradce. Často sídlil ve Velharticích i jeho syn Menhart a představte si, že právě zde na hradě byly schovány korunovační klenoty Království českého, v době kdy měl být korunován Jiří z Poděbrad. Klenoty zde byly uschovány od roku 1448 do roku 1453. V 15. stol. za pánů z Hradce bylo vystavěno nové opevnění s věžemi, baštami a vrátnicí. Na dolním nádvoří byl vybudován pivovar a vinopalna.

Koncem 15. století byl významným majitelem hradu Zdeněk Lev z Rožmitálu a tomu se podařilo získat pro oblast mnoho privilegií včetně práva těžit drahé kovy. Po třicetileté válce,v 17. století, kdy byl hrad v dost zoufalém stavu získal místo jako konfiskovaný majetek císařský generál Martin de Hoeff Huerta. Na jedné straně poddaným zrušil robotu, na druhé straně celý kraj rekatolizoval. Dodnes se vypráví hrůzostrašné zkazky, jak se svými třiceti jezdci tvrdě stál na svém. Byl to ale právě on, kdo velhartický hrad obnovil, přestavěl a nechal přistavět ve východní části horního nádvoří renesanční palác.

Posledním majitelem velhartického panství byl právník Josef Windischgrätz, který na Velharticích pobýval do roku 1946. Odtud byl nucen odejít do Rakouska, protože mu byl majetek zkonfiskován na základě Benešových dekretů. Zámecká část pak byla upravena jako rekreační objekt a od 1952 až do roku 1978 sloužila k rekreačním účelům ROH.

Dnes v areálu najdete ještě zbytky hradebních zdí, hospodářských objektů a rekonstruovanou budovu pivovaru vše ve velmi malebném hávu posečených trav a hlubokých lesů. Hradní i zámecká část Velhartice stojí v rekreační části oblasti Šumavy, proto je od roku 1978 ve správě Památkového ústavu Plzeň, který zde provedl záchrannou rekonstrukci jednotlivých budov a opevnění.

O historii a obnově hradu je možné na místě shlédnout ojedinělý audiovizuální pořad před prohlídkou hradu či zámku. Tento překrásný hradní i zámecký komplex najdete uprostřed lesů na skalním ostrohu, kolem kterého teče říčka Ostružná, místními nazývaná Pstružná. Místo je asi v polovině cesty mezi městy Klatovy a Sušice.

Auto lze nechat na parkovišti 350 metrů od hradu a v areálu je dostupné občerstvení. V září je hrad otevřený od 9 do 17 hodin kromě pondělí, v říjnu ale už jen o sobotách, nedělích a ve svátek a pouze do 16 hodin. Za příplatek 100 % ke vstupnému je možno ale hrad i zámek shlédnout celoročně mimo otevírací dobu i mimo sezonu.

Původní hrad si můžete prohlédnout na samostatné prohlídce. Setkáte se zde s tématickou expozicí o životě v 15.století podle středověkého autora Tomáše Štítného, který život jako takový přirovnává ke hře v šachy.

V renesanční zámeckém paláci je tématická expozice o každodenních zálibách šlechtické rodiny v 16. a 17.století na venkovském šlechtickém sídle. Procházíte renesančně zařízenými sály, kde jsou prezentovány i dobové hry a zábavy. Najdete tu například známé královské vrchcáby nebo ručně malované karty, domino a další.

Hned v první prohlídkové místnosti uvidíte na zemi medvěda s vypreparovanou hlavou. V zámku nechybí ani tehdejší zbraně dospělých mužů. Pokoje a činnosti jsou doplněny malovanými postavami na papírových kartonech v lidské velikosti, které znázorňují šlechtu i další obyvatele zámku při různých činnostech, při tanci, při hře na nástroje a podobně.

V ložnici uvidíte překrásnou postel s nebesy a dámské šaty z tmavě zeleného sametu, jejichž pořízení prý vyšlo na dnešních 50 000 korun. Šaty mají dvojité prý proto, že do vnitřního rukávu šlechtična smrkala. Na zemi pod šaty jsou nákresy a návrhy dalších dobových oděvů. V témže pokoji uvidíte obrovskou a krásně zdobenou šperkovnici, které v té době mívaly až 250 zásuvek a byly důmyslně dělány nejen pro šperky, ale měly tajnou skrýš i pro milostné dopisy šlechtičen. Ve vedlejším pokoji je dřevěná postel chůvy a dřevěná vyřezávaná kolébka pro malé dítě. Na zemi před kolébkou jsou umístěné tehdejší hračky malých rytířů. Jsou obvykle dřevěné a najdete tu nejen káči, ale i meče.

Na prostoru venku před zámkem najdete velké ručně vyřezávané šachy. To, co zdálky vypadá jako šibenice, se zblízka pak za stromy objeví jako velké dřevěné kuželky, které můžete specifickým kruhovým pohybem na laně zavěšené koule začít porážet. Tuhle zábavu využijí hlavně malé děti.

Já sama byla místem doslova okouzlená a to i přes velmi špatné počasí. Je to jeden z mála komplexů, který má mimořádný náboj i atmosféru a všem, kdo zde ještě nepobyli vřele doporučuji.

Známý „skalní hrad“ byl vybudován na úplně odděleně stojící 30 metrů vysoké pískovcové skále na jižní straně obce Sloup nedaleko České Lípy. Skála je nejen vysoká, ale také 100 metrů dlouhá a 60 metrů široká a je v plochém údolí nepřehlédnutelná.

Opevnění tady bylo už kdysi dávno ve středověku. Skála je rozčleněna na patra, hlavně z jižní strany, kam se opírá sluníčko. Ale i uvnitř je vykutána, jsou v ní vyhloubené chodby a chodbičky a podél ní je řada schodišť z kamene. Dokonce je v ní vytesán prostor pro kostel, který má svou věž. Do skály byl kdysi udělán sedm metrů hluboký prostor ve tvaru džbánu, kde se uskladňovalo v zimě a chladu zrno, později paradoxně právě v tomto místě vznikla hladomorna, kde v zimě a chladu umírali lidé hlady. Jeden prostor může být buď zásobárnou životadárných potravin a naopak může týrat člověka hladem až k smrti. Dnes se do bývalé sýpky a hladomorny dostanete z boku.

A další paradox. V hradu bývalo buď útočiště lidí před bitkami a válkami. Jiní odtud naopak jako ze sídelního místa vyráželi do lesů a polí na loupeživé výpravy jako známý Mikeš Pancíř. Místo je zkrátka vějířem paradoxů.

Skála nestřídala majitele tak často, jako jiné objekty. Od počátku 14. do počátku 17. století byla v držení Berků z Dubé. V 15. století se zde krátce mihli Hanuš Welfl, Pancířové ze Smojna, a Vilém Ilburk.

Nejdříve bylo místo využíváno skoro jako vojenský objekt, opevnění, bitky, války. Během třicetileté války byl majitelem Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat. Po válce bylo místo značně zdevastované, opevnění rozbořené. Svojí originalitou a spiritualitou přitáhlo až za doby baroka zraky svého nového majitele. Nábožensky silně cítící Ferdinand Hroznata Kokořovec z Kokořova zde začal budovat v od počátku magií opředených prostorách nová místa a roku 1690 se pustil do přestavby původních staveb. Nejvyšším cílem jeho ambic měl být klášter a vybudování poutního místa v kraji. Z jeho snů se mnoho nevyplnilo. Zemřel a místo pompézního kláštera na skále zde v komůrkách vytesaných ve skále žilo šest poustevníků. Chudě a pokorně v 18. století obývali svoji zapomenutou poustevnu. Nicméně hlavně díky Ferdinandu Hroznatovi je „hrad“ barokním sakrálním objektem, který přišel o romantiku rádoby rytířských schodů, obranných ochozů či hladomoren.

Později, od roku 1710 do roku 1940, místo vlastnili šlechtici, hrabata Kinští z Vchynic a Tetova. Ti vodili na kuriózní místo své přátele a významné hosty. Na konci 18. století poustevnu zrušili a místo se stalo stále vyhledávanějším a více se ukazovalo. Již roku 1827 se stalo veřejnosti přístupným jako velká kuriozita kraje. Posledním šlechtickým majitelem byl August František Kinský. Dnes je provozovatelem skalního hradu a poustevny kastelán a nájemce Ivan Volman, který zde jako kastelán pracoval od roku 1977. V roce 1998 se stal nájemcem hradu.

Objekt je jeden z nejkurióznějších v republice a svoji romantiku určitě má. „Skalní hrad, klášter a poustevna“ se od roku 1998 vydala svojí vlastní cestou a ještě kurióznější je, že se snaží na svůj provoz, opravy a další existenci vydělat z vlastních příjmů. Její životnost financujete přímo vy, návštěvníci místa.

Hrabě Jan Josef Maxmilián Kinský, potřeboval ke svému pobytu ve Sloupu objekt hodný jeho osobnosti. Nechal tedy v letech 1730 až 1733 postavit v blízkosti kostela zámek. Stavba byla původně barokní, až roku 1828 ji pak hrabě Karel Kinský nechal upravit empírově. To se projevilo hlavně ve výzdobě interiérů, ale to dnes už nezjistíte. V zámku sídlí domov důchodců. Pouze v portálu zámku jsou dodnes umístěny tři sochy od Matyáše Brauna, Atlas, Diana a Ceres. V chodbě zámku v přízemí jsou ve výklencích v průchodu směrem k zahradě umístěny sochy Merkura a Argose a naproti nim je Královna Omfale a Herkules. Všechny také od Brauna. Od místního sochaře Antonína Maxe najdete v zahradě uvnitř kašny s vodotryskem postavu Neptuna s delfínem.

Zámek dlouho, až do roku 1945, patřil rodu Kinských, respektive Preysingům. Pak se v něm vystřídala ozdravovna, škola v přírodě, ústav sociální péče a dnes domov důchodců. Zámek byl přístupný během dnů Evropského dědictví letos (2008) v září a tak jsem se tam dostala na prohlídku i já. Běžně přístupný není.

Myslím, že místo srší pozitivní energií, je v něm klid a mír a co důležitějšího si dědečkové a babičky na sklonku svého života mohou přát. Po většinu roku mohou sedět v překrásné zahradě a vyhřívat se na sluníčku, když počasí dovolí. Zahradu založil již hrabě Jan Josef Maxmilián Kinský. Roku 1750 pak byla rozšířena na anglický park, který byl v roce 1828 přeměněn na francouzský park. Podle dostupných informací by zde mělo být 15 druhů jehličnanů a 40 druhů listnáčů. Z mnoha vzácných dřevin se do dnešní doby zachovaly červený buk, pyramidální dub, zerav řasnatý, jalovec obecný, skupina habrů a tis červený. Pravdou ale je, že dnešní vzhled parku neodpovídá žádné klasické parkové úpravě. Přesto je tady velmi příjemně.

A co v okolí určitě nepřehlédnete? Je to překrásná lipová alej vysázená mezi kaplí a zámkem již od roku 1740, kdy zde stromy nechal zasadit Jan Josef Maxmilián Kinský. Alej je dlouhá celých 320 metrů a najdeme v ní osmdesát lip. Tato skvostná dominanta okolí byla roku 1996 registrována jako významný krajinářský prvek. Lípy jsou pro obec Sloup typické a mají tady dokonce jednu víc než „stoletou“. U bývalého statku v ulici Ke Hradu je lípa s obvodem šest metrů a výškou nad dvacet metrů. I tento strom je státem chráněný pro své stáří dokonce několika set let.

Známý „skalní hrad“ byl vybudován na úplně odděleně stojící 30 metrů vysoké pískovcové skále na jižní straně obce Sloup nedaleko České Lípy. Skála je nejen vysoká, ale také 100 metrů dlouhá a 60 metrů široká a je v plochém údolí nepřehlédnutelná.

Opevnění tady bylo už kdysi dávno ve středověku. Skála je rozčleněna na patra, hlavně z jižní strany, kam se opírá sluníčko. Ale i uvnitř je vykutána, jsou v ní vyhloubené chodby a chodbičky a podél ní je řada schodišť z kamene. Dokonce je v ní vytesán prostor pro kostel, který má svou věž. Do skály byl kdysi udělán sedm metrů hluboký prostor ve tvaru džbánu, kde se uskladňovalo v zimě a chladu zrno, později paradoxně právě v tomto místě vznikla hladomorna, kde v zimě a chladu umírali lidé hlady. Jeden prostor může být buď zásobárnou životadárných potravin a naopak může týrat člověka hladem až k smrti. Dnes se do bývalé sýpky a hladomorny dostanete z boku.

A další paradox. V hradu bývalo buď útočiště lidí před bitkami a válkami. Jiní odtud naopak jako ze sídelního místa vyráželi do lesů a polí na loupeživé výpravy jako známý Mikeš Pancíř. Místo je zkrátka vějířem paradoxů.

Skála nestřídala majitele tak často, jako jiné objekty. Od počátku 14. do počátku 17. století byla v držení Berků z Dubé. V 15. století se zde krátce mihli Hanuš Welfl, Pancířové ze Smojna, a Vilém Ilburk.

Nejdříve bylo místo využíváno skoro jako vojenský objekt, opevnění, bitky, války. Během třicetileté války byl majitelem Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat. Po válce bylo místo značně zdevastované, opevnění rozbořené. Svojí originalitou a spiritualitou přitáhlo až za doby baroka zraky svého nového majitele. Nábožensky silně cítící Ferdinand Hroznata Kokořovec z Kokořova zde začal budovat v od počátku magií opředených prostorách nová místa a roku 1690 se pustil do přestavby původních staveb. Nejvyšším cílem jeho ambic měl být klášter a vybudování poutního místa v kraji. Z jeho snů se mnoho nevyplnilo. Zemřel a místo pompézního kláštera na skále zde v komůrkách vytesaných ve skále žilo šest poustevníků. Chudě a pokorně v 18. století obývali svoji zapomenutou poustevnu. Nicméně hlavně díky Ferdinandu Hroznatovi je „hrad“ barokním sakrálním objektem, který přišel o romantiku rádoby rytířských schodů, obranných ochozů či hladomoren.

Později, od roku 1710 do roku 1940, místo vlastnili šlechtici, hrabata Kinští z Vchynic a Tetova. Ti vodili na kuriózní místo své přátele a významné hosty. Na konci 18. století poustevnu zrušili a místo se stalo stále vyhledávanějším a více se ukazovalo. Již roku 1827 se stalo veřejnosti přístupným jako velká kuriozita kraje. Posledním šlechtickým majitelem byl August František Kinský. Dnes je provozovatelem skalního hradu a poustevny kastelán a nájemce Ivan Volman, který zde jako kastelán pracoval od roku 1977. V roce 1998 se stal nájemcem hradu.

Objekt je jeden z nejkurióznějších v republice a svoji romantiku určitě má. „Skalní hrad, klášter a poustevna“ se od roku 1998 vydala svojí vlastní cestou a ještě kurióznější je, že se snaží na svůj provoz, opravy a další existenci vydělat z vlastních příjmů. Její životnost financujete přímo vy, návštěvníci místa.

Hrabě Jan Josef Maxmilián Kinský, potřeboval ke svému pobytu ve Sloupu objekt hodný jeho osobnosti. Nechal tedy v letech 1730 až 1733 postavit v blízkosti kostela zámek. Stavba byla původně barokní, až roku 1828 ji pak hrabě Karel Kinský nechal upravit empírově. To se projevilo hlavně ve výzdobě interiérů, ale to dnes už nezjistíte. V zámku sídlí domov důchodců. Pouze v portálu zámku jsou dodnes umístěny tři sochy od Matyáše Brauna, Atlas, Diana a Ceres. V chodbě zámku v přízemí jsou ve výklencích v průchodu směrem k zahradě umístěny sochy Merkura a Argose a naproti nim je Královna Omfale a Herkules. Všechny také od Brauna. Od místního sochaře Antonína Maxe najdete v zahradě uvnitř kašny s vodotryskem postavu Neptuna s delfínem.

Zámek dlouho, až do roku 1945, patřil rodu Kinských, respektive Preysingům. Pak se v něm vystřídala ozdravovna, škola v přírodě, ústav sociální péče a dnes domov důchodců. Zámek byl přístupný během dnů Evropského dědictví letos (2008) v září a tak jsem se tam dostala na prohlídku i já. Běžně přístupný není.

Myslím, že místo srší pozitivní energií, je v něm klid a mír a co důležitějšího si dědečkové a babičky na sklonku svého života mohou přát. Po většinu roku mohou sedět v překrásné zahradě a vyhřívat se na sluníčku, když počasí dovolí. Zahradu založil již hrabě Jan Josef Maxmilián Kinský. Roku 1750 pak byla rozšířena na anglický park, který byl v roce 1828 přeměněn na francouzský park. Podle dostupných informací by zde mělo být 15 druhů jehličnanů a 40 druhů listnáčů. Z mnoha vzácných dřevin se do dnešní doby zachovaly červený buk, pyramidální dub, zerav řasnatý, jalovec obecný, skupina habrů a tis červený. Pravdou ale je, že dnešní vzhled parku neodpovídá žádné klasické parkové úpravě. Přesto je tady velmi příjemně.

A co v okolí určitě nepřehlédnete? Je to překrásná lipová alej vysázená mezi kaplí a zámkem již od roku 1740, kdy zde stromy nechal zasadit Jan Josef Maxmilián Kinský. Alej je dlouhá celých 320 metrů a najdeme v ní osmdesát lip. Tato skvostná dominanta okolí byla roku 1996 registrována jako významný krajinářský prvek. Lípy jsou pro obec Sloup typické a mají tady dokonce jednu víc než „stoletou“. U bývalého statku v ulici Ke Hradu je lípa s obvodem šest metrů a výškou nad dvacet metrů. I tento strom je státem chráněný pro své stáří dokonce několika set let.

Dvě stě lidí za pět let postavilo v krajině Kašperských Hor v blízkosti horního toku řeky Otavy známou dominantu kraje, gotický hrad Kašperk. Hrad byl vystavěný z rozkazu Karla IV. k ostraze zemské hranice a ochraně obchodní stezky a zlatorudných dolů.

Tajemný hrad Kašperk postavený v 886 metrech nadmořské výšky je nejvýše položeným královským hradem v Čechách. Obě jeho věže, východní i západní mají ještě výšku 30 metrů. Aby těch trojek a nul nebylo málo, tak vězte, že hrad byl původně postaven na půdorysu 300 metrů dlouhého protáhlého oválu. Žádné poselství v tom ale nehledejte. Na metry se začalo měřit až dlouho po postavení hradu.

Hrad byl vybudován na výběžku hory Ždánova pro ochranu zlatonosné oblasti Kašperských Hor. Karel IV. považoval za nutné zajištění bezpečnosti na tehdy zřízené obchodní cestě zvané Zlatá stezka. Ta spojovala Čechy s Bavorskem a dále s vyspělými oblastmi západní Evropy. Jedna z jejích větví vedla právě přes Kašperské Hory. Tehdy byl přístupný těžko, protože na všech stranách skála spadala prudce z kopců do údolí a místo nedalekých parkovišť a silnic byly všude neprostupné hvozdy. Výhled z věží byl dokonalý na celou českou krajinu až po Bavorsko a o všem co se kde šustlo byl tedy dokonalý přehled. Dnes se na hrad dostanete z parkoviště vzdáleného 1200 metrů od hradu příjemnou procházkou.

Stavbu řídil Vít zvaný Hedvábný. Existuje ale domněnka, že vlastním realizátorem stavby byl pod Vítovým organizačním vedením Michal Parléř, méně slavný bratr známého Petra Parléře. Kdysi měl Kašperk statut královského hradu, ale jak nám průvodce prozradil s největší pravděpodobností se přímo Karel IV. na hradě ani neukázal. Nechal ho postavit, ale pronajímal ho zástavním držitelům, kteří často bývali i královými věřiteli. Pronajímal ho i s celým Kašperským panstvím.

Prvním zástavním držitelem hradu byl druhý pražský arcibiskup a první český kardinál Jan Očko z Vlašimi. Až mezi lety 1411 až 1454 přešel hrad do rukou rodu Zmrzlíků ze Svojšína a Orlíka. Otec Petr, královský mincmistr, i jeho stejnojmenný syn Petr Zmrzlík patřili k stoupencům kalicha, a tím ochránili hrad Kašperk před ničivými husitskými útoky. Je však také známo, že sám mladší Petr Zmrzlík z hradu podnikal loupeživé nájezdy na území sousedních katolických Bavor.

Hrad byl tak vysoko a tak pevný a byl z něj takový výhled a přehled, že nikdy ani ve své další historii nebyl dobyt. Stal se sídlem popravy, což znamenalo, že každému zástavnímu pánu příslušelo právo a povinnost pečovat o veřejný pořádek a bezpečnost, stejně tak jako stíhat provinilce z celého kraje. Možná proto se o něm povídá tolik zkazek co o žádném jiném.

Ve druhé polovině 15. století se stali majiteli hradu Kašperk Šternberkové ze Šternberka. Roku 1465 Zdeněk Šternberk kvůli sesazení Jiřího z Poděbrad z českého trůnu ohrozil Kašperk. Posádka se připravovala na obléhání královským vojskem. Říká se, že tehdy byla pravděpodobně spěšně postavena malá pevnost Pustý hrádek, která stojí 400 metrů východně na výše položeném místě. Dodnes zbylo z tohoto předsunutého opevnění pouze torzo. I když z hrádku zbylo dnes jen kamení, kvůli krásnému výhledu se určitě vyplatí zříceninu navštívit. Je odtud pěkný výhled přímo na hrad. Pustý hrádek, ještě když byl nový a zachovalý, měl podobu velké pětiboké věže. Cesta, která pod ním na okraji severní stráně ústila do sedla a odtud stoupala k první hradní bráně, byla po celé délce i se vstupní částí hradu přímo pod kontrolou tohoto opevnění. I ke zničení tohoto místa se váže několik zcela odlišných pověstí.

Dalším pánem hradu Kašperk byl místokancléř a tajemník krále a císaře Ferdinanda I. Jiří z Lokšan. Tento známý slezský rytíř měl hrad před polovinou 16. století a svým rozhodným zákrokem zde v jihozápadních Čechách přispěl k rychlému potlačení pokusu o stavovské povstání roku 1547. Koncem 16. století hrad postupně ztrácel svůj původní význam a chátral, protože na jeho údržbu se již nedostávalo prostředků. Královská komora začala rozprodávat kašperské panství. Už roku 1616 odkoupilo zpustlý a polorozpadlý hrad nedaleké Město Kašperské Hory. Zajímavé na tom je, že město zůstalo vlastníkem i provozovatelem hradu Kašperk dodnes. Na hradě se dnes konají různé akce, divadla, svatby, rytířské turnaje a pochopitelně prohlídky hradu.

Na to aby zde bylo co prohlížet byla nutná rekonstrukce hradu. Od roku 2002 na některé vybrané stavební akce každoročně poskytuje finanční příspěvek i Ministerstvo kultury ČR prostřednictvím Programu záchrany architektonického dědictví. Většinu všech údržbových prací ale zabezpečuje město Kašperské Hory samo. Každý rok už od roku 2000 probíhají postupně všechny práce k jeho udržení. V červnu 2008 tak mohla být otevřena východní věž a nový prohlídkový okruh.

V lednu 2007 řádil v kraji orkán Kyrill, který poničil střechu Východní věže a mnoho stromů v okolí, takže dnes je viditelnost a přehlednost kraje v okolí hradu a hlavně Pustého hrádku vyšší. Na jeho zříceninu je vidět dokonce přímo od hradu, což ještě nedávno nebývalo.

Absolvovala jsem s průvodcem prohlídkový okruh Západní věž. Ta začínala na horní části nádvoří před bývalým padacím mostem. Přímo na mostě jsme postáli a vyslechli počátky historie hradu. Později zde byla vidět budova purkrabství, hradní expozice o mládí Karla IV. Tady mě nejvíce zaujaly dřevěné meče pro chlapce k nácviku jejich bojových schopností a obrazy. Po prohlídce hradního paláce následovala prohlídka západní věže s přesným a popisným výkladem o stavebně historickém vývoji hradu. Pak jsme vyšli až do nejvyššího patra věže, kde nejzajímavější věcí z prostor krom úžasného výhledu do kraje z 5. patra byla tzv. cihlová helmice. Tomuto typu cihel se říkalo buchty. Některé dochované cihly byly dokonce ze 16. století a tady i o patra níže se dochovaly skutečné původní omítky již z 15. století. Prohlídka trvala rovných 45 minut.

Těm, kteří rádi koukají na pohádky, ještě připomenu, že mohli vidět hrad Kašperk v zimním hávu ve filmu Anděl Páně z roku 2005 v režii Jiřího Stracha. Nejen filmařům toto místo učarovalo. Fantazie lidí jej opředla řadou tajemných pověstí. Pochmurné a strašlivé příběhy z Kašperku učinily hrad jedním z nejstrašidel­nějších hradů v Čechách. Možná znáte příběh o třech rozsekaných krejčích, o mečích létajících vzduchem, o ženě v černém hávu nebo o rvačce kostlivců. Roztomilé byly jen pověsti o desítkách malých skřítků, kteří se pohybovali hlubokými lesy a hlídali zdejší zlato…