Rubrika: Cestovatelé a dobrodruzi

6.září 2009 vyráží pětice cestovatelů dvěma trabanty napříč Afrikou. S minimálním technickým zázemím hodlají urazit přes 20 000 kilometrů od severu k jihu a vzdát tak hold českým předválečným motonomádům. V první řadě Františku Vladimíru Foitovi a Jiřímu Baumovi, prvním Čechům, kteří automobilem projeli černý kontinent odshora dolů. Automobilem poháněným pouhými čtrnácti koňskými silami, automobilem bez jakékoli terénní úpravy, automobilem, kterému se mohlo o náhonu na všechna kola jen zdát a který byl rád, že měl na všech kolech brzdy.

Právě proto Trabant. Jediné auto, které se v běžném provozu dochovalo do dnešních dní a primitivností své konstrukce se podobá vozům prvních českých dobrodruhů na čtyřech kolech. {{reklama()}} Putování z Prahy do Kapského města bude trvat dva měsíce a povede jedenácti africkými zeměmi. Dan Přibáň, Jan Martin Kozel, Aleš Jungbauer, Pavel Šimek a Klára Handrejchová projedou za pomoci dvakrát šestadvaceti koňských sil a s minimální podporou současné techniky Tunis, Libyi, Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Zambii, Botswanu, Namibii a Jihoafrickou republiku. Podniknou velkou cestu malými auty.

Cílem v pořadí již druhé výpravy v tomto duchu je potvrdit, že i na začátku jednadvacátého století je možné cestovat s malým autem, jež se technickým vybavením blíží předválečným vozům. První expedice Trans National Trabant 2007, neboli Trabantem Hedvábnou stezkou, dlouhá 15 422 km, vedoucí do zapomenutých končin střední Asie, ukázala, že to možné je. Afrika je však skutečnou výzvou.

Výpravu Trans National Trabant 2009, tedy Trabantem napříč Afrikou, připravuje stejný tým v čele s Danem Přibáňem, vozy Trabant 601 kombi z roku 1986 však tentokrát pojedou dva. Asijskou pouští zběhlý veterán Egu a nováček Babu, který nejprve poslouží dětem z afrických škol a chráněných dílen jako malířské plátno a po návratu se stane předmětem charitativní aukce pořádané ve spolupráci s Člověkem v tísni. Výtěžek aukce bude věnován na podporu jejich afrických projektů.

Nepotřebujeme offroadový speciál, nemusíme mít na palubě satelitní navigaci ani satelitní telefon. Naopak.

Je možné, že nedojedeme? Ano, je. Opravdové dobrodružství jde však najít jen tam, kde máte naději na neúspěch. A my hodláme ukázat, že když se chce, tak to jde.

Dan Přibáň

6.září 2009 vyráží pětice cestovatelů dvěma trabanty napříč Afrikou. S minimálním technickým zázemím hodlají urazit přes 20 000 kilometrů od severu k jihu a vzdát tak hold českým předválečným motonomádům. V první řadě Františku Vladimíru Foitovi a Jiřímu Baumovi, prvním Čechům, kteří automobilem projeli černý kontinent odshora dolů. Automobilem poháněným pouhými čtrnácti koňskými silami, automobilem bez jakékoli terénní úpravy, automobilem, kterému se mohlo o náhonu na všechna kola jen zdát a který byl rád, že měl na všech kolech brzdy.

Právě proto Trabant. Jediné auto, které se v běžném provozu dochovalo do dnešních dní a primitivností své konstrukce se podobá vozům prvních českých dobrodruhů na čtyřech kolech. {{reklama()}} Putování z Prahy do Kapského města bude trvat dva měsíce a povede jedenácti africkými zeměmi. Dan Přibáň, Jan Martin Kozel, Aleš Jungbauer, Pavel Šimek a Klára Handrejchová projedou za pomoci dvakrát šestadvaceti koňských sil a s minimální podporou současné techniky Tunis, Libyi, Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Zambii, Botswanu, Namibii a Jihoafrickou republiku. Podniknou velkou cestu malými auty.

Cílem v pořadí již druhé výpravy v tomto duchu je potvrdit, že i na začátku jednadvacátého století je možné cestovat s malým autem, jež se technickým vybavením blíží předválečným vozům. První expedice Trans National Trabant 2007, neboli Trabantem Hedvábnou stezkou, dlouhá 15 422 km, vedoucí do zapomenutých končin střední Asie, ukázala, že to možné je. Afrika je však skutečnou výzvou.

Výpravu Trans National Trabant 2009, tedy Trabantem napříč Afrikou, připravuje stejný tým v čele s Danem Přibáňem, vozy Trabant 601 kombi z roku 1986 však tentokrát pojedou dva. Asijskou pouští zběhlý veterán Egu a nováček Babu, který nejprve poslouží dětem z afrických škol a chráněných dílen jako malířské plátno a po návratu se stane předmětem charitativní aukce pořádané ve spolupráci s Člověkem v tísni. Výtěžek aukce bude věnován na podporu jejich afrických projektů.

Nepotřebujeme offroadový speciál, nemusíme mít na palubě satelitní navigaci ani satelitní telefon. Naopak.

Je možné, že nedojedeme? Ano, je. Opravdové dobrodružství jde však najít jen tam, kde máte naději na neúspěch. A my hodláme ukázat, že když se chce, tak to jde.

Dan Přibáň

Od dob kdy jsme psali posledně, se toho událo opravdu mnoho, jsme plní zažitků a dojmů z Turecka a mile nás překvapili Gruzínci. Co se týče našeho Ladíka jede NA JEDNIČKU. Zatím nám jen dělají problémy větší kopce, do kterých vyjíždíme na jedničku, ale dá se (nevýhoda motoru 1300). Holt jsme naložení moc věcma. Dáváme pauzičky, jak se dá, jedem pomaličku, máme prázniny ne?.

Stav silnic byl posledních tisíc kilometrů velmi zvláštní, asfatku následovala polňačka, díry cca 20 cm, mosty byly. Při cestě do hor jsme ujeli 60 km po krásném, klikatém polygonu.

Turecko je země, velká a plná dobrodružství. Doporučujeme. Trošku nám budou chybět posezeníčka u čaje na motorestech. Bohužel ale bylo celkem draho. Tři dny jsme strávili v pohoří Kačkar, kde sme pilně funěli do kopců a sedel. Výsledkem je několik tisíc výškových metrů a small Mt.Kačkar 3400n.n.m.

Počasí nám vychází. V Turecku teplo, slunce, nyní v Gruzii příjemné středoevropské klima. Vůbec v Gruzii je příjemě, s Ondrou to srovnáváme, jako u nás před dvaceti lety. Potkali jsme pár lidiček u silnice, kteří chůzí cik cak naznačovali že muslimové určitě nejsou.

{{reklama()}}

Museli jsme kompletně vyčistit karburátor, protože Turci nám prodali na trochu řízlý benzín s vodou, katastrofa.

Zrovna se válíme na poli nedaleko řeky a připravujeme se na odjezd smět Tbilisi a večer do Ázerbajdžánu, do Baku, kde 5. července o půlnoci vyzvedneme třetího člena cesty Jirku. Tranzitní víza na tři dny nám platí od půlnoci. Snad tam hranice normálně funguje i přes noc, jinak ztratíme drahocenný vízový čas. Jsme zvědaví, kam se všichni se všemi věcmi naskládáme.

Zatím chválíme vteřinové lepidlo od firmy Wurtz (díky strýcu), které nám drží vypouštěcí šroub od chladiče. Včera se mi ho podařilo při povolování odtrhnout. Voda nám neuniká, ale pro sichr dnes seženeme náhradní chladič. Konečně cítíme trošku jistoty, i když není potřeba, žigulíků tu je milión pět.

Tak jsme konečně v plném počtu. tři členové posádky a Ladík, úspěšně překročili Ázerbajdžánsko-Turkmenskou hranici. Momentálně se nacházíme uprostřed písečných dun pouště Karakum. Naláda je dobrá a daří se nám ukrajovat další kilometry.

Náš Ladík od Gruzie začal mírně zlobit, včera se nám oba přední tlumiče propadly dovnitř, naštěstí nedaleko města. Po cca hodině a půl bylo vše namontováno, zavařeno a pokračovali dál, svár se zdá být dobrý. Včera jsme jeli do půl jedné a vše ok.

Přes poledne je tu kolem 45–50 stupňů. Kdyby nefoukalo, tak snad umřeme teplem. Turkmenci jsou v poho. Včera jsme poprvé viděli velbloudy a v dílně večer nafasovali Litr a půl velbloudího mléka – dobrůtka.

Chystáme se na celkové odlehčení Ladíka. Nedokážeme si představit že s takovou váhou budeme jezdit do kopců. Vyhážeme co nebude potřeba.

Co se týče Asijské byrokracie, je neuvěřitelná. třeba za vstup do Turkmenistánu jsme platili 200 dolarů, za loď 11 000 Kč. Celkem nás to překvapuje. Moc nejíme a naše konta se přes to dost ztenčila. Uvidíme, snad to bude lepší. Počítáme, že poplatky nás neminou ani dál na východ.

Od dob kdy jsme psali posledně, se toho událo opravdu mnoho, jsme plní zažitků a dojmů z Turecka a mile nás překvapili Gruzínci. Co se týče našeho Ladíka jede NA JEDNIČKU. Zatím nám jen dělají problémy větší kopce, do kterých vyjíždíme na jedničku, ale dá se (nevýhoda motoru 1300). Holt jsme naložení moc věcma. Dáváme pauzičky, jak se dá, jedem pomaličku, máme prázniny ne?.

Stav silnic byl posledních tisíc kilometrů velmi zvláštní, asfatku následovala polňačka, díry cca 20 cm, mosty byly. Při cestě do hor jsme ujeli 60 km po krásném, klikatém polygonu.

Turecko je země, velká a plná dobrodružství. Doporučujeme. Trošku nám budou chybět posezeníčka u čaje na motorestech. Bohužel ale bylo celkem draho. Tři dny jsme strávili v pohoří Kačkar, kde sme pilně funěli do kopců a sedel. Výsledkem je několik tisíc výškových metrů a small Mt.Kačkar 3400n.n.m.

Počasí nám vychází. V Turecku teplo, slunce, nyní v Gruzii příjemné středoevropské klima. Vůbec v Gruzii je příjemě, s Ondrou to srovnáváme, jako u nás před dvaceti lety. Potkali jsme pár lidiček u silnice, kteří chůzí cik cak naznačovali že muslimové určitě nejsou.

{{reklama()}}

Museli jsme kompletně vyčistit karburátor, protože Turci nám prodali na trochu řízlý benzín s vodou, katastrofa.

Zrovna se válíme na poli nedaleko řeky a připravujeme se na odjezd smět Tbilisi a večer do Ázerbajdžánu, do Baku, kde 5. července o půlnoci vyzvedneme třetího člena cesty Jirku. Tranzitní víza na tři dny nám platí od půlnoci. Snad tam hranice normálně funguje i přes noc, jinak ztratíme drahocenný vízový čas. Jsme zvědaví, kam se všichni se všemi věcmi naskládáme.

Zatím chválíme vteřinové lepidlo od firmy Wurtz (díky strýcu), které nám drží vypouštěcí šroub od chladiče. Včera se mi ho podařilo při povolování odtrhnout. Voda nám neuniká, ale pro sichr dnes seženeme náhradní chladič. Konečně cítíme trošku jistoty, i když není potřeba, žigulíků tu je milión pět.

Tak jsme konečně v plném počtu. tři členové posádky a Ladík, úspěšně překročili Ázerbajdžánsko-Turkmenskou hranici. Momentálně se nacházíme uprostřed písečných dun pouště Karakum. Naláda je dobrá a daří se nám ukrajovat další kilometry.

Náš Ladík od Gruzie začal mírně zlobit, včera se nám oba přední tlumiče propadly dovnitř, naštěstí nedaleko města. Po cca hodině a půl bylo vše namontováno, zavařeno a pokračovali dál, svár se zdá být dobrý. Včera jsme jeli do půl jedné a vše ok.

Přes poledne je tu kolem 45–50 stupňů. Kdyby nefoukalo, tak snad umřeme teplem. Turkmenci jsou v poho. Včera jsme poprvé viděli velbloudy a v dílně večer nafasovali Litr a půl velbloudího mléka – dobrůtka.

Chystáme se na celkové odlehčení Ladíka. Nedokážeme si představit že s takovou váhou budeme jezdit do kopců. Vyhážeme co nebude potřeba.

Co se týče Asijské byrokracie, je neuvěřitelná. třeba za vstup do Turkmenistánu jsme platili 200 dolarů, za loď 11 000 Kč. Celkem nás to překvapuje. Moc nejíme a naše konta se přes to dost ztenčila. Uvidíme, snad to bude lepší. Počítáme, že poplatky nás neminou ani dál na východ.

Sólový jachtař Milan Koláček staví v zaprášené hale kousek za Brnem první karbonový závodní speciál u nás pro sólový závod Transat 6,50. Jachta postavená z nejmodernějších materiálů bude mimořádně lehká. Kompletní paluba váží jen 57 kg, trup necelých 80 kg. Na této 6,50 m dlouhé a 3 m široké plachetnici hodlá Milan zdolat Atlantický oceán.

Loď je vyráběna z nejmodernějších materiálů, jako jsou karbonová vlákna, kevlarová voština nomex a epoxidová pryskyřice. Zpracování nejmodernějších materiálů a výrobní postupy se Milan naučil v loděnici Cookson Boats na Novém Zélandu, která se vyrábí jedny z nejlepších závodních jachet na světě. Milan Koláček.

Veřejnost bude mít výjimečnou možnost seznámit se se stavbou Milanova závodního speciálu ve čtvrtek 5.3.2009 v 18:30 v Klubu cestovatelů v Brně – Králově Poli na ulici Veleslavínova 14.

Milan zde bude mít přednášku o problematice stavby moderní závodní lodi a o své přípravě na závod.

Další informace naleznete na www.milan-transat.eu

Milan je čtyřnásobný Mistr České republiky v jachtingu. Získal bronz na Mistrovství světa. Je stavitel jachtařských závodních speciálů. Jachtingu se věnuje od útlého dětství a přivedl ho k němu jeho otec. Závodnímu jachtingu se věnuje od 15 let. Vystudoval kompozitní materiály na VUT. Několik let strávil v zahraničí prací na stavbě významných závodních speciálů, které zdolávají ty největší jachtařské závody na světě jako je např. Americký pohár nebo Volvo Ocean Race a také jako kapitán na 68stopé plachetnici Nimmo.

Transat 6.50 – drsný závod osamělých mořeplavců je jeden z nejextrémnějších závodů sólových jachtařů světa. Jede se z Francie do Brazílie s povinou zastávkou na Madeiře známé jako „Ostrov květin“ nebo „perla Atlantiku“. Závodník pluje sám, má zakázanou veškerou komunikaci se břehem, žádné zprávy o počasí. Jeden muž – jedna loď – jeden oceán. Celkem stráví o samotě uprostřed Atlantiku 3 týdny a zdolá 4250 námořních mil, což je téměř 8000 km.

Náš pobyt v Rio de Janeiru končí. Jedeme na letiště pod Cukrovou homolí. Letadlo startuje, postupně nabírá výšku a míří s námi na sever do státu Amazonia. Asi po hodině letu stroj dosedá k mezipřistání ve městě Brasília, které je hlavním městem celé federace. Hlavní město se začalo stavět na zelené louce na podnět prezidenta Brazílie českého původu, J. Kubitscheka. Mnoho budov pro město navrhoval také architekt Niemayer. Brasília byla postavena během čtyř let a je veskrze moderní město. Mnohé budovy, které jsme mohli vidět z letadla, to jen potvrzují. Letadlo znovu vzlétá a po více než dvou tisících kilometrech se blížíme k cíli, k hlavnímu městu státu Amazonas, které se jmenuje Manaus.

Velká řeka

Amazonie je velká jako Británie, Francie, Španělsko a Itálie dohromady a na tomto obrovském území žije jen dva a půl milionu obyvatel. Z toho asi polovina v hlavním městě. Již letíme nad amazonským pralesem. Z okénka letadla pozorujeme doslova nekonečný oceán zeleně, který je občas protkán lesklou hladinou některého z přítoků Amazonky. Pak se letadlo ocitá nad rozsáhlou vodní hladinou. Chvíli to vypadá, že letíme nad mořem nebo nad velikým jezerem. Když míjíme břeh a letadlo přistává na letišti, dochází nám, že jsme právě přeletěli mohutné koryto Amazonky, na jejímž břehu letiště leží. Z letiště jedeme do přístavu, kde na nás čeká loď. Nastupujeme na palubu a loď vyplouvá. Kapitán obratně vede plavidlo s dvoupatrovou palubou z přístavu. Proplouváme mezi spoustou lodí různých velikostí kotvících u břehu. Míjíme několik plechových hangárů upevněných na pontonech, ve kterých kotví velké luxusní jachty. Pak plujeme kolem plovoucí čerpací stanice s mušličkou ve znaku a ocitáme se v divoké přírodě. Jen občas mineme nějakou loď. Po hodině plavby loď zatáčí do slepého ramena. Vjezd je chráněn zátarasem z mohutných kmenů plujících na hladině. Proplouváme úzkým průjezdem mezi kmeny. Asi po jednom kilometru připlouváme k dřevěnému molu, ukotvenému nedaleko břehu. Vystupujeme z lodi a po úzké lávce se dostáváme na břeh.

Jsme v cíli, v kempu Ekopark Amazonas. Všechny budovy v kempu včetně bungalovů, jsou postaveny z tropického dřeva. Kemp má vlastní elektrickou centrálu na dieselový pohon. Vše, včetně pitné vody, se sem musí dovážet. Celý komplex se nachází daleko od civilizace, obklopen nekonečným pralesem. Stojíme na břehu řeky a myslíme si, že jestli existuje nějaký ráj, tak musí být tady. Naše myšlenky přerušil hlas přicházející z vody. Nechceme věřit vlastním uším, když slyšíme muže, koupajícího se nedaleko břehu, jak na nás česky volá, „dobrý den“. Ptáme se kde se tady, uprostřed pralesa, téměř na konci světa, bere. Říká, že je tady s rodinou na dovolené. Přitakáváme si, jak je ten svět malý a jdeme na recepci vyřídit formality. Po ubytování se vracíme po betonovém chodníčku zpátky na břeh řeky. Na chodníčku vyhřátém od slunce se vyhřívá několik velkých ještěrek. Na vysokém suchém stromu, stojícím nedaleko cesty, sedí hejno papoušků Ara – Ara. Jsou vysocí kolem padesáti centimetrů, mají červenomodré peří a jejich křik se rozléhá do širokého okolí. Na dlouhé větvi nedaleko papoušků sedí pár velikých ptáků s holými růžovými krky. Opodál sedí na dřevěném zábradlí žlutozelení papoušci. Když procházíme kolem nich, vůbec si nás nevšímají.

Setkání s indiány

Přicházíme ke břehu, kde na nás čekají dva místní průvodci. Jsou to čistokrevní indiáni z kmene Tupaku. Oba mají dlouhé silné černé vlasy, snědou pleť a ostré rysy v obličeji. Každý z průvodců je vybaven mačetou a lukem se šípy. Jeden z průvodců mluví anglicky. Nastupujeme do dvou úzkých dřevěných lodí, podobných pramicím. Indián usedá na příď loďky, noří pádlo do vody a loď vyplouvá. Vydáváme se na projížďku po řece. Teplota vzduchu je třicet pět stupňů a vlhkost vzduchu skoro sto procent. Za krátkou chvíli po vyplutí jsme celí propocení. Voda má červenohnědou barvu a je skoro stejně teplá jako vzduch. Plujeme tichem k protějšímu břehu. Občas se ozve křik opice nebo hlas ptáka. Loďka vplouvá mezi stromy rostoucími ve vodě, jejich koruny se nad námi uzavřely. Ocitáme se v šeru. Doléhá na nás úzkost z neznámého tajuplného prostředí. Každou chvíli se musíme uhnout před větví rostoucí nízko nad hladinou. Loď kličkující mezi stromy se na jednom místě vklínila mezi kmeny a průvodce musí do vody, aby jí uvolnil. Indián znovu usedá na příď lodě a pádlem se odráží od kmenů stromů. Loďka se dostává ze sevření stromů a vyplouvá na volnou řeku.

Večerní lov

Velmi rychle se setmělo. Průvodce říká, že je to ta správná doba na lov aligátorů! Myslíme si, že je to jen žert k našemu pobavení, ale když zvedá ze dna lodě elektrickou svítilnu, vidíme, že to myslí vážně. Indián zapíná svítilnu a svítÍ s ní na hladinu. Princip lovu je jednoduchý, zvíře oslněné prudkým světlem ze svítilny, je na chvíli ochromeno. V ten moment se dá snadno chytit. Je již úplná tma, loď klouže v naprostém tichu po hladině. Slyšíme jen tlukot vlastního srdce a šplouchnutí vody, když se pádlo ponoří pod hladinu. Ve světle svítilny se co chvíli objeví temné obrysy druhé lodi a křovisek rostoucích na břehu. Mlčky pozorujeme průvodcovo počínání se svítilnou a čekáme, co se bude dít dál. Náhle se nedaleko od lodi zablesknou dvě malá světýlka. Je to odraz světla v očích zvířete. Průvodce bleskurychle sahá do vody a obratně vytahuje nad hladinu asi sedmdesát centimetrů dlouhé mládě aligátora.

Mezitím k nám doplula druhá loď. Průvodce pevně drží zvíře a ve světle svítilny předvádí svůj úlovek. Zvíře podobné velké ještěrce má na hlavě a na zádech žlutohnědé pruhy a světlé béžové břicho. Indián jej dává kolovat. Nikdo, kromě mojí partnerky, se neodváží na zvíře sáhnout. Ačkoli je aligátor ještě malý, je jeho tlamička plná ostrých zubů a jeho kousnutí by jistě pořádně bolelo. Úlovek se vrací do vody a lov pokračuje. Ještě jsme zahlédli dva páry světýlek na hladině. Bylo to však daleko od lodi a průvodce nestihl zvíře chytit. Vše vypadá velice jednoduše, ale k tomu, aby člověk dokázal chytit byť i oslněné mládě aligátora, je jistě zapotřebí velké znalosti prostředí, značné zručnosti a odvahy. Je již pozdě, lov končí. Obě lodi se vrací do kempu.

Přirážíme ke břehu a vystupujeme na břeh. Z nedaleké budovy k nám doléhají zvuky bubnů. To právě začíná představení indiánského souboru. Vcházíme dovnitř. V přítmí vidíme na pódiu tanečnice a tanečníky tančící za doprovodu bubnů. Účinkující jsou oblečeni jen do bederních roušek. Ve vlasech mají ptačí péra a na pažích a na nohách mají navléknuté ozdoby. Členové souboru předvádí indiánské rituální tance. Představení probíhá ve strhujícím tempu. Za doprovodu kouřových efektů se před námi odehrává příběh z indiánské mytologie. Představení je u konce a diváci se rozcházejí. Odcházíme do našeho bungalovu. Než vejdeme dovnitř, musím z kliky dveří odstranit asi osm centimetrů velkou můru. Před spaním ještě důkladně prohledáváme postel, zda tam není nějaká havěť. Z pralesa, začínajícího metr od našeho okna, se ozývají tajemné zvuky. Unaveni po náročném dni usínáme. V hlavě se nám honí neodbytná myšlenka, kde asi byli rodiče toho malého aligátora.

Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydají na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů.

Když cestovat a poznávat svět, tak proč to nespojit s něčím užitečným. Jako cíl své cesty si tito tři přátelé zvolili Mongolsko a jeho hlavní město Ulánbátar. Ovšem to je pouze závěrečná meta. Skutečný cíl této výpravy se nalézá již na samotné cestě. Vydat se do východních krajů vozidlem, které již dávno vyšlo z módy – to už tu mockrát bylo. Pravda. Ovšem spojit toto nemalé motoristické dobrodružství s takovým, které skýtá horolezectví a dobývání několikatisícových vrcholů vlastními silami a ještě prospět dobré věci – to je plán, se kterým přišli dva přátelé z Brna.

Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán, Kazachstán a Mongolsko. To jsou jen některé ze zemí, kterými jejich cesta povede. A právě Mongolsko je asi nejzajímavější z hlediska počtu chystaných aktivit. Cestou chtějí členové expedice podrobit zkoušce horolezecký potenciál této oblasti. Jejich zájem v cíli cesty, v ajmaku (kraji) Bulgan, je pomoc při podpoře rozvoje zdejšího školství v rámci projektu humanitární podpory Charity České republiky.

Iniciátoři akce se spojili s neziskovou organizací české Charity, aby dali síly dohromady a pokusili se o drobnou hmotnou, ale hlavně mediální podporu projektu, který Charita v Mongolsku v posledních letech rozpohybovala. Projekt, který je teprve v plenkách a který bude stát ještě před samotným odstartováním mnoho úsilí, by měl přinést jako výsledek pojednání ve formě časopiseckých článků o samotné cestě, o nástrahách, se kterými si jeho členové budou muset na cestě poradit a při zdárném dokončení i o výsledcích humanitární podpory, kterou se chystají tito lidé na východ dovézt. Dále jsou již nyní plánovány přednášky prezentující fotografické a případné filmové materiály z této cesty – jednak na cestovatelských festivalech, jednak na soukromé dráze.

Před aktéry teď leží přehršel nelehkých úkolů. Detailní plánování samotné cesty. Podrobné rozebrání zemí z hlediska potenciálních sportovních aktivit. Jednání o možnostech podpory humanitárních akcí v Mongolsku a v neposlední řadě příprava vozidla, které bude podrobeno své nejtěžší životní zkoušce.

Mladí lidé sami sebe spíše než za turisty označují za cestovatele. „Youth Travel“ sektor je v současnosti jedním z nejrychleji rostoucích v rámci světového cestovního ruchu. Velmi důležitým pojmem v souvislosti s cestováním mladých lidí je i tzv. „Gap Year“.

Proč jsou právě mladí lidé hybnou silou a nadějí současného cestovního ruchu, se snažil osvětlit průzkum New Horizons II, který provedla WYSE (The World Youth Student & Educational) Travel Confederation v roce 2007.

Podle UNWTO představuje cestování mladých odhadem 20 % světových mezinárodních příjezdů a je jedním z nejdynamičtěji rostoucích sektorů na trhu. Přitom mladý cestovatel dnes nutně nemusí mít nálepku baťůžkáře. Průměrná útrata na jednu cestu vzrostla za 5 let o 40 %, na téměř 2 tisíce eur.

Z výsledků výzkumu vyplynulo, že:

• mladí lidé cestují častěji,

• navštěvují více destinací a objevují nové,

• utrácejí za cestování více než kterákoliv jiná skupina,

• využívají více internet při plánování své cesty a rezervacích služeb,

• jsou hladoví po nových zkušenostech a informacích,

• jsou odvážní, neodradí je ani hrozba terorismu, přírodních katastrof či epidemií.

Gap Year

Na cesty se mladí lidé vydávají nejčastěji po zakončení určitého studijního cyklu, před startem profesní kariéry nebo při změně zaměstnání. Odtud pochází výraz „Gap Year“, česky by se dal přeložit jako přelomový rok („gap“ doslova znamená „mezera“). Fenomén „Gap Year“ se však nevztahuje jen na mladou generaci. Byly identifikovány tři věkové skupiny: 18–24 let (před, během či po ukončení univerzitního studia), 25–35 let (přestávka v kariéře, zároveň období před založením rodiny) a 55–65 let (před či po odchodu do důchodu).

Jaký je prototyp mladého cestovatele?

Je to poměrně vzdělaný člověk, většinou ještě student, který dosáhl v průměru 24,5 roku. Jeho hlavní motivací je poznávat jiná místa a kultury, dalšími důvody jsou pak rekreace a zábava. Obvykle se mladí vydávají na jednu kratší a jednu delší cestu ročně. Čím zkušenějšími cestovateli jsou, tím více se vydávají mimo hlavní turistické destinace, objevují okrajové části nepříliš poznamenané turismem.

Nejdůležitějším zdrojem informací je pro ně pochopitelně internet, dále rodina a známí. Ve větší míře než jiní turisté využívají internetu také k rezervacím. Nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje plány mladých cestovatelů, je cena. Je nutné si však uvědomit, že v destinaci tráví více času než běžný turista. Nejčastějším typem ubytování je nadále hostel (62 %), ovšem podíl zařízení hotelového typu neustále roste a v současnosti je na druhém místě (48 %).

Oblíbené destinace

Nejoblíbenějšími regiony, které navštíví více než polovina mladých cestovatelů, jsou jižní a severní Evropa. Více než 40 % jich navštíví také severní Ameriku a východní Evropu. Za 5 let se zdvojnásobila obliba jihovýchodní Asie, Australasie, Číny a Japonska. Tyto nové destinace ukrajují podstatné podíly z návštěvnosti tradičních evropských destinací. Nejoblíbenější státy jsou Austrálie, USA a Francie.

Z výzkumu vyplynuly i zajímavé informace o postavení České republiky z pohledu mladých cestovatelů. Zdá se, že Česko je ve světovém kontextu poměrně oblíbenou destinací (nachází se ve 2. desítce navštěvovaných zemí). Pokud se jedná o baťůžkáře („backpackers“), zaujímá ČR dokonce devátou pozici. Co z toho plyne? Dlouhodobým cílem agentury CzechTourism je podporovat návštěvnost regionů mimo Prahu. Pokud se opravdu jedná o tak dynamicky rostoucí sektor trhu, nestálo by za to, zaměřit se při propagaci regionů i na tuto cílovou skupinu?

Význam

WYSE Travel Confederation a UNWTO vydaly letos studii (“Youth Travel Matters: Understanding The Global Phenomenon of Youth Travel”), která upozorňuje na potenciál tohoto segmentu trhu a na to, že by neměl být podceňován. Většina mladých lidí (přes 70 %) cestuje za nějakým účelem, tím může být např. zdokonalení jazykových dovedností, dobrovolnická činnost, práce nebo studium. Většina mladých lidí přiznává, že je cestování naučilo větší toleranci vůči jiným lidem, kulturám a přimělo je více se zajímat o dění kolem sebe. Kromě toho, že vede k pozitivnější percepci světa, přispívá také k šíření principů udržitelného rozvoje a zodpovědného způsobu cestování.

6 z 10 národních organizací podporujících cestovní ruch se dnes domnívá, že tento segment je důležitý pro další rozvoj turismu v jejich zemi a pracuje na způsobech, jak mladé cestovatele přilákat. Jedním ze způsobů je např. rozvoj sportovních a adrenalinových atraktivit, nezbytné je také budování příslušné infrastruktury (levné ubytování, zavádění systémů slev pro mladé, apod.) a v neposlední řadě kvalitní a moderní internetová prezentace.

Zdroje:

New Horizons II, The Young Independent Traveller 2007

Wikipedia

UNWTO

Zpracovala: Lenka Šindelářová

Letošní setkání cestovatelů a příznivců webu Cestovatel.cz spojené s promítáním se uskuteční v sobotu 29. 11. Začínáme ve 14 hodin v čajovně nového Klubu cestovatelů v Brně .

Promítání v sobotu 29. 11.

Island…

země ohně a ledu, vodopádů, ledovců a gejzírů. Island, to je především divoká, člověkem nedotčená příroda, městeček, které se od tří set obyvatel považují za metropole, každodenního aprílového střídání počasí, vodorovného deště a průměrné srpnové teploty 10°. Zvu vás na procházku po nejkrásnější části Islandu, po jižním pobřeží. Pohorky nechte doma, poctivě jsem všechno odšlapala a vyfotila za vás.

Promítá: Pavla Lžičařová

„Sex, drogy a reggaeton“

Povídání o Kolumbii, nejbezpečnější zemi Jižní Ameriky. Pláže, hory, džungle a nejlepší kafe na světě! Pár fotek a trocha kolumbijské hudby.

Promítá: Tomáš Peterka

Pokud máte zájem se s námi sejít, povykládat o cestách, tak neváhejte a přijďte. Pokud byste chtěli, tak můžete promítnout i své fotografie.

Na shledanou se těší tým webu Cestovatel.cz

V původně ohlášeném termínu se již konají 2 cestovatelské festivaly, tak se omlouváme za zmatky. Pokud si s námi chcete popovídat tuto sobotu, tak budeme k zastižení na výborném Festivalu Rajbas Outdoor Kotlík v Blansku.

V pondělí prvního září vyrazili Martin Beťko s Michalem Vičarem z Horního náměstí v Olomouci se svým embéčkem Jůlinkou na cestu kolem světa. Od té doby projeli šťastně Polskem, Estonskem až do Ruska. Projeli Petěrburkem, navštívili Moskvu a pokračují dál. V Nižném Novgorodu opravili karburátor zanesený nekvalitním ruským benzínem a zakotvili u českých kolotočářů. Přinášíme vám autentické úryvky z cestovního deníku tak, jak nám přišly do redakční pošty.

Tallin jsme si docela užili. Přidali jsme se k erasmáckým studentům. Poté co nám o jedné čtvrti jejich průvodce řekl, že je nebezpečná, že je tam plno „drug adicts a homless people lajing everywhere on the streets“. V noci jsme se tam s Julčou vydali. Jediný drug adict a homless co jsem však viděl, byl Maťo, občas mu píchačku přidržoval Stejski.

Ruské hranice jsme v Narvě hledali asi tři hodiny, protože tam mají fakt divný systém. Celníci z nás byli docela nervózní, protože jsme vyplňovali všechny papíry až na místě. Tak nám za oplátku prohledali celé auto, ale pivo schované pod kufrem nenašli. Jsou to senilové. Za to našli naší lékárničku plnou léků, tak jsem jim vysvětlil, že jsem drug adict. V kombinaci s neobvyklým autem nevěděli, co na to říct a tak se nás chtěli zbavit.

Zbavit se nás chtěl i první policajt. První pokutu jsme platili hned za hranicema, Maťo projel zákazem vjezdu přímo před policejní budkou. Stálo nás to půl hodiny ukecávání, 400 rublů, jednu láhev vodky a čtyři plechovky Zubra. Musel jsem použít i argumenty tvrdšího kalibru, například jsem policajtovy tvrdil, že „za 400 rublů kupíš doma dvě děvočky“, popřípadě: „My chudí studenti z Bosny.“ Stejně jako celníci se nás nakonec chtěl zbavit, a tak Maťovi vrátil řidičák.

Petěrburg je špinavé město s krásnými paláci v centru. Turisti si ale více než Zimní palác s carem fotili Julču s Zimním palácem, což se jí samozřejmě velmi líbilo a odvděčila se nám bezproblémovým průjezdem Petěrburskými zácpami.

Do Moskvy je cesta daleká, a tak jsme cestou udělali několik nezbytných oprav, už se cítím jako mechanik. Nejprve jsme diagnostikovali problém (uvolněný chladič) následně jsme zvolili vhodné nástroje (klíč číslo 13) a provedli nápravu (dotáhli šroub) Aby toho nebylo málo, vyměnili jsme jednu pojistku a dotáhli sytič, prostě Pat a Mat v akci.

Teď jsme v Moskvě, bydlíme u Nataši. Nataša je psycholog a žije na kraji města se svým manželem. Docela si rozumíme, hlavně po konzumaci většího množství lihovin. Jsou docela milí, a tak se ani nezlobili za naše pětihodinové zpoždění kvůli zácpě v Moskvě. Je tu klemra jak v Cařihradu a tak zítra zkusíme zimě ujet na sever, na Ural. Prší, ještě že jsme vyměnili tu pojistku, protože jinak by nám nešly stěrače. Šli jsme na procházku kolem Kremlu. Putina ani Medveděva jsme neviděli, přej jsou v první linii v Gruzii.

Haha! Práve sme sa pridali ku kolotociarom. Ale po poriadku. Dnes bol deň plný zvratov. Včera k večeru sme dorazili do Nižného Novgorodu. Názov mi pripomínal Dolný Kubín. O to viac som bol prekvapený, keď som zistil, že toto mesto má 2 miliony obyvateľov. Skutočná perla ale ešte iba prisla…

Asi po dvoch kilometroch jazdy mestom motor odrazu stratil ťah, zakašlal a uložil sa k spánku… Naša úporná snaha po sebe navzdory zákonu akcie a reakcie nezanechala ani ten najmenší efekt. V jazere kauzality sme nerozčerili jediný kruh, až na to, že sme naším hektickým pobehovaním okolo auta pobavili dve mladé Rusky, ktoré nás následne prehovárali k inhalácii ilegálnych psychotropných látok, čo sme, s ohľadom na našu beznádejnú situáciu a z toho prameniacu nastupujúcu depresiu, poľutovaniahodne odmietli…

Miestna mládež nás potom úspešne dotlačila k benzinke, kde sme upadli do bezvedomia. O desiatej ráno na druhý deň nám jeden z mládežníkov klope na okno. Zlatá ruská duša nám pomohla presvedčiť mechanika Voloďu, aby sa nám pozrel na „mašinu“. Po chvilke spoločného chaosenia sme diagnostikovali problém: ako ináč, ruský benzín. Celý karburátor bol zanesený podivným svinstvom, rovnako benzinove cerpadlo a filter. Na skúšku sme vymenili nový karburátor za náhradný starý, ktorý sme vylovili odkialsi z útrob embéčky a skutočne – motor zase vrčí! Podivne však poskakoval, tak sme sa rozhodli starý kaburátor opäť odmontovať, kúpiť technický benzín vycistiť a prefúknúť pôvodný karburátor a namontovať ho späť. To už sme ale s Michalom zase osameli. S radosťou konštatujem, že po tomto výkone Júlinka zase šlape ako hodinky. Od kohosi z mnohých prístojacích, ktorí sa pri nás za celý deň nášho kutenia postupne vystriedali, sme zistili, že nie sme jediný Čechoslováci v meste. Vraj tu na Leninovom prospekte zakotvili český kolotociari…

Na čerstvo vyladenom aute sme sa ich teda vydali navštíviť a čuduj sa svete, už tu na nás boli nachystaní. Pri večeri a káve sme podebatili o špecifikách kolotočiarkského života – niekedy poreferujem. Preparkovali sme auto k maringotkám a zmyli zo seba prach a kolomaz. Vraj tu zajtra majú veľkú slávu – Dni mesta. Tak sme sa rozhodli na deň ostať. Som zvedavý a dosť sa teším. Snáď ma zajtra nechajú obluhovať nejaký kolotoč. Pekne to tym Rusom osladim za ten benzín, chacha!

Práve sa okolo mihol Michal a hukol na mňa, že si ide kúpiť niečo na jedenie a že sa vraj keď tak stretneme „doma“ pri kolotočoch. Heh, toto ma fakt baví.

Mezinárodní festival outdoorových filmů – soutěžní putovní přehlídka dobrodružství, adrenalinu, extrémů a cestopisů se v letošním ročníku rozběhne do 24 míst České republiky. od 10. října bude k vidění více než stovka filmů.

Festival letos diváci mohou zhlédnout na 24 místech České republiky od 10.října 2008, kdy bude festival slavnostně zahájen za přítomnosti filmařů soutěžících filmů a významných osobností, podílejících se na festivalu v ostravském kině Vesmír. Dále bude putovat postupně do dalších měst a bude ukončen slavnostním předáním cen autorům těch nejlepších filmů v pražském kině Atlas dne 6. prosince.

Součástí zahájení bude také adrenalinová akce OUTDOOR PARK v Ostravě dne 10.10.2008 na Jiráskově náměstí v Ostravě. Na mnoha místech můžete zhlédnout nejen soutěžní snímky, ale také besedy a diskuze s významnými osobnostmi outdoorového světa. Přehled doprovodných programů a programů filmů s jejich popisy a fotografiemi najdete na www.mfof.cz.

Seznam termínů a míst konaní:

• OSTRAVA 10. – 21.10. / kino Vesmír, klub Atlantik, Hvězdárna a planetárium J.Pallisy
• PELHŘIMOV 12. – 15.10. / kino Vesmír
• SUŠICE 15. – 17.10. / městské kino
• PLZEŇ 16. – 19.10. / kino Beseda
• TÁBOR 16. – 18.10. / ZŠ Bernarda Bolzana
• ŠPINDLERŮV MLÝN 24. – 26.10. / Vojenská zotavovna Bedřichov 62
• HAVÍŘOV 28. – 31.10. / FK Radost, kino Centrum
• OLOMOUC 29.10. – 1.11. / kino Metropol
• BÍLINA 3. – 6.11. / digitální kino Kaskáda
• POLICE N.M. 5. – 8.11. / Pellyho domy
• BRNO 6. – 9.11. / kongresové centrum BVV
• FRENŠTÁT P.R. 8. – 10.11. / městské kino
• HRADEC KRÁLOVÉ 11. – 13.11. / Artkino Centrál
• JESENÍK 16. – 18.11. / Klub Plíživá kontra
• HRANICE 18. – 20.11. / kino Svět
• MIKULOV 20. – 22.11. / městské kino – kinoklub
• FRÝDEK – MÍSTEK 20. – 23.11. / Nová scéna Vlast
• NOVÝ BOR 21. – 23.11. / městské kino
• SPÁLENÉ POŘÍČÍ 27. – 29.11. / hotel Ve dvoře
• SOKOLOV 27. – 29.11. / kino Alfa
• KADAŇ 29.11. – 1.12. / KD Střelnice
• SANATORIA KLIMKOVICE 2. – 5.12. / kinosál
• PRAHA 8 29.11. – 6.12. / kino Atlas

Do festivalu bylo v letošním roce přihlášeno 120 filmů. „Zaznamenáváme rapidní nárůst přihlášených filmů, v loňském roce jich bylo o polovinu méně. Nárůst přihlášených filmů připisujeme pravděpodobně stále větším zájmem filmařů o tento festival, se stále zvětšující oblibou také u diváků.“ poznamenal ředitel festivalu Jiří Kráčalík. Momentálně jsou filmy hodnoceny sedmičlennou porotou a filmy, které postoupí do festivalu bude známo koncem srpna 2008. Můžeme doufat, že na stovku filmů budou moci diváci zhlédnout ve festivalu. Seznam přihlášených a kompletní informace včetně fotografií naleznete na www.mfof.cz

V letošním roce do poroty zasedli tyto osobnosti: Martin Krejsa – předseda poroty, fotograf, publicista, cestovatel a horolezec: Pavel Anděl – moderátor a redaktor, momentálně připravuje a moderuje pořad Noc s Andělem v České televizi: Jolka Krásná – redaktorka České televize a Českého rozhlasu, zabývá se intenzivně filmem, je redaktorkou pořadu FILM na ČT24: Petr „Pepé“Piechowicz – horolezec, fotograf, speleolog: Vladimír Mráz – režisér, scénárista, kreativní ředitel QQ studia Ostrava: Jaroslav Korytář – ostravský televizní producent a námořní jachtař, člen vedení digitální televize RTA a ředitel televize POLAR: Miroslav Heczko – horolezec, skialpinista a amatérský fotograf: Josef Wagner – fotograf a kameraman se zaměřením na přírodu, speleolog:

Čestným hostem se v letošním ročníku stal Petr Horký – cestovatel, režisér, moderátor, natočil 30 dokumnetů přibližně v 50 zemích světa. Spolu s Miroslavem Náplavou založil sdružení Camera incognita. Spolupracoval s A. C. Clarkem, R. Messnerem, T. Heyerdalem, E. Hillarym, E. von Dänikenem, M. Zikmundem, americkými i ruskými astronauty aj. Spolu s M. Zikmundem a M. Náplavou napsal cestopis ze Srí Lanky „Sloni žijí do sta let“, který se stal bestsellerem. V letošním roce uskutečnil náročnou expedici po vlastním nohou a po pevnině až na Severní pól. Zprávy z tohoto místa budou moci diváci festivalu slyšet a vidět na jeho besedách v rámci festivalu.

Je třináct hodin a sedm minut, pondělí prvního září a Martin Beťko s Michalem Vičarem startují na Horním náměstí v Olomouci svoje embéčko Jůlinku. Všechny tři čeká nejdelší cesta v jejich dosavadním životě. Projedou ruskou Sibiří, v Soulu se nalodí na trajekt a pak profrčí Severní a Jižní Ameriku, aby se přes Portugalsko a další Evropské státy vrátili za půl roku zpátky domů.

„Dvou a půlroční plánování a šest měsíců trvající přípravy nám plynule přecházejí do uskutečnění našeho snu,“ shrnul předstartovní martyrium Michal a dodává, že teď už je čeká jen samotná expedice, nejzáživnější část celého projektu. Martin k tomu pak říká: „Nebyla to vždycky sranda, spousta volání, stovky mailů a stejně pořád nemáme všechno zajištěno. Třeba přepravy trajektem nemůžeme domlouvat na přesný termín, protože nalinkovat si cestu přesně na minuty není možné a ani to nechceme. Chceme aspoň trochu poznat místa, kudy jedeme. Jinak bychom tu cestu zmákli stejně rychle jako Willi Fog.“

Jak už jsme informovali, změnila se trasa, kudy oba cestovatelé pojedou. Kvůli neúměrným poplatkům za vjezd vozidla do Číny musela být tato lokalita z plánu vyškrtnuta a cestovatelé pojedou takto: Slovensko – Polsko – Litva – Lotyšsko – Rusko – Jižní Korea – USA – Mexiko – Guatemala – San Salvador – Honduras – Nikaragua – Kostarika – Panama – Kolumbie – Venezuela – Brazilie – Guyana – Surinam – Portugalsko – Španělsko – Francie – Německo

Oba dobrodruzi by se touto cestou chtěli prozatím se všemi rozloučit (byť o nich budeme pravidelně slýchat v rozhlase a číst v novinách zážitky z cest) a poděkovat všem za veškerou podporu, která jim byla prozatím poskytnuta.