Rubrika: Cestovatelé a dobrodruzi

Pokud dlouhodobě prahnete po tom, že se budete prohánět na lodi po vodě, je na čase se pustit do získání oficiálního kapitánského oprávnění. Vůdce malého plavidla je odrazový můstek, přičemž dané oprávnění je určeno pro vnitrozemské vody, ovšem platnost je celosvětová. Postupně pak můžete doplňovat další a další povolení na lodě s neomezeným výkonem i na plachetnice.

Samotný kurz není časově náročný. Celou teorii projdete s lektorem během soboty, kdy prostudujete kompletně celou problematiku vnitrozemské plavby. Velkou výhodou je, že není vyžadován praktický výcvik, prostě se všechno naučíte od začátku. Po absolvování kurzu vám už nic nebude bránit v přihlášení se k teoretické zkoušce, kterou složíte na některé z poboček Plavebního úřadu.

Malé motory s výkonem do 20 kW

V první řadě je nezbytné podotknout, že Vůdce malého plavidla může používat lodě s motorem o výkonu maximálně 20 kW, což je naprosto dostačující třeba pro rybáře. Proženete se i na pramici s malým motorem. V případě, že budete chtít postoupit výše a řídit silnější loď, případně i skútr, je nezbytné získat oprávnění na motory s neomezeným výkonem.

Plavení po vnitrozemních vodách

S průkazem Vůdce malého plavidla vyrazíte na jakoukoliv vnitrozemní vodu po celém světě, takže nemůžete se vydat přímo na moře, ale na řeky, jezera a rybníky vám postačí. Stejně jako u motorového vozidla potřebujete řidičské oprávnění, u lodí zase kapitánský průkaz, jinak byste mohli dostat nemalou pokutu.

Chcete si tedy i vy udělat průkaz Vůdce malého plavidla? Celý kurz stojí 3 000 korun. Staňte se kapitánem. Potom si můžete udělat další kurzy – velké motory, kombinaci MC či kombinaci MCS20. Záleží na tom, jak moc se chcete do problematiky plavení ponořit.

Na auto potřebujete řidičský průkaz, na loď zase kapitánský průkaz. Líbilo by se vám projet se po Vltavě nebo plavit se v Chorvatsku na jachtě? Nic není nemožné. Kapitánský průkaz si lze udělat i v ČR. Platí celosvětově ve vnitrozemských vodách.

Vnitrozemská plavba nevyžaduje kapitánský průkaz pro lodě s motorem o výkonu pod 4 kW a plachetnice s plochou plachty do 12 m². Jestliže však projdete kurzem a stane se z vás oficiální vůdce malého plavidla, nebudete nijak omezeni, a hlavně se naučíte loď ovládat.

Průkaz vůdce malého plavidla má různá oprávnění

K ovládání lodě potřebujete průkaz VMP, tedy vůdce malého plavidla. Pozor, vydává se v různých kategoriích oprávnění a ideální je udělat si variantu M pro neomezené motory. Tu je možné získat od 18 let a pro její získání musíte vykonat jak teoretickou zkoušku, tak praktické ověření vedení malého plavidla. Pak lze řídit lodě do 20 m délky bez ohledu na výkon motoru – výkonné vodní skútry, sportovní motorové lodě atd.

Jak získat toto oprávnění?

Musíte se zapsat do kapitánského kurzu. Zase tak náročná záležitost to není, teorii odstudujete za jednu sobotu, praktický výcvik trvá zpravidla půl dne, avšak když se nebudete cítit dostatečně jistí, můžete si zajistit více lekcí. Cena kurzu se mírně liší podle toho, kde se ho rozhodnete absolvovat. U profesionálů ze Seawolf vyjde na pět tisíc korun. Stejně jako u řidičského průkazu však jde o doživotní investici. Částku zaplatíte jednou a oprávnění být kapitánem plavidel máte napořád.

Po absolvování teoretické výuky i praktického výcviku se můžete přihlásit na Plavebním úřadu ke splnění zkoušky. Plavební úřad má pobočky v Praze, Přerově a Děčíně, přihlásíte se online, správní poplatek činí 500 Kč. K přihlášce potřebujete doložit potvrzení o absolvování kurzu a také potvrzení od lékaře.

Jestliže vás kapitánský průkaz zajímá, bližší informace a možnost přihlásit se do kurzu najdete přímo na Kapitanskezkousky.cz.

Málo míst na světě přitahuje dobrodruhy a milovníky divočiny tak jako Kamčatka. Divoký kraj daleko na východě Sibiře – poloostrov sopek, který je tak odlehlý a izolovaný, jakoby to byl ostrov.

Kamčatka je země málo obydlená: divokou zelenou tajgou se potulují hnědí medvědi a řeky jsou plné lososů. Kdo však chce Kamčatku poznat zblízka, musí se vyzbrojit velkým odhodláním a připravit se na nečekaná dobrodružství.

Kamčatka navíc patří mezi nejaktivnější vulkanické oblasti světa: Leží tu desítky činných sopek. Jejich špičaté kužely ční impozantně nad krajinu, vypouštějíce sloupce hustého dýmu. „Když jsme po dvoudenní jízdě těžkým terénním náklaďákem zapadli na úpatí sopky Tolbačik do hlubokého řídkého bahna, vypadalo to beznadějně. V podmáčené tajze se na nás okamžitě vrhly miliony komárů a auto se nedařilo vyprostit ani pomocí motorového navijáku. Vždy, když řidič pracně připevnil ocelové lano k některému ze stromů v okolí a zapnul motor, vytrhlo to strom i s kořeny, ale auto se ani nepohnulo. Ještě, že ruský člověk se jen tak nevzdává. Vyvrátili jsme sice čtyři stromy, ale pátý vydržel a my mohli po náročném boji s bažinou pokračovat… Pozdě odpoledne jsme rozbili tábor v oblasti sopečného prachu na svahu vulkánu. Po vyčerpávajícím pěším výstupu jsme pak konečně další den dosáhli okraje vrcholového kráteru a pohlédli do obřího jícnu jedné z nejaktivnějších kamčatských sopek – Ploského Tolbačiku.“, vzpomíná na nejzajímavější okamžiky své cesty Martin Loew.

Kamčatka je magická země. Její sopky jak divotvorné hrnce občas chrlí lávu, popel a dým, ale zároveň pod svou pokličkou dokáží uvařit tak velkolepé scenérie, jaké si vůbec příroda dokáže představit.

„Chci vás tímto pozvat na nejmodernější multimediální show, tvořenou stovkami fotek, hudbou, filmovými záběry, ale především mým živým vyprávěním.“ uzavírá pozvánku cestovatel Martin Loew.

Island jako „horkou zemi s ledovou tváří“ představuje během letošního podzimního turné cestovatel a fotograf Martin Loew. Při multimediálních živě komentovaných projekcích vypráví Loew poutavý příběh dobrodružné cesty plný úžasných fotografií i zážitků z pusté, ale čarovně krásné země Islandu. Termíny všech diashow, fotky i cestopis najdete na internetových stránkách autora www.promitani.cz

Island je fascinující ostrov. Vlivem rozpínání dvou zemských desek mezi Evropou a Amerikou se doslova trhá na půl a z hloubi země pod ním se dostává k povrchu žhavé magma. Proto je Island krajem sopek, horkých gejzírů, termálních potoků a koupališť i neuvěřitelně barevných hor. Zároveň se Island dotýká severního polárního kruhu a to z něj činí ostrov mocných ledovců, drsného počasí i pustého a lidu-prázdného vnitrozemí.

O nové diashow Martin Loew říká:

Během mého celovečerního promítání provedu diváky nejen po tradiční okružní cestě kolem Islandu, kde uvidíme množství mohutných vodopádů či divoké útesy s roztomilými ptáky papuchalky. Diashow nás zavede také do vnitrozemí ostrova, protože tam se ukrývá to nejzajímavější. V nitru Islandu se projdeme podél řeky v ledové jeskyni pod největším evropským ledovcem Vatnajökull, zjistíme, jaký nocleh lze zažít při stanování na horké islandské zemi nebo dokonce i to, jak osvěží koupel přímo v kráteru sopky Askja.

Island nabízí skutečně netušené zážitky a také zcela neuvěřitelně vypadající přírodní scenérie. Ti, kteří chtějí objevovat tajemství tohoto severského klenotu, ovšem musí být připraveni na islandské počasí. To je bude vydatně zavlažovat, profukovat a někdy až mrazit. Všechny útrapy však stojí za to!

Jak Islanďané říkají – špatné počasí neexistuje. To jen někteří lidé mají špatné oblečení.

Na našem webu propagujeme mimo jiné různá cestovatelská promítání, veletrhy, festivaly besedy a další podobné počiny. I letos tedy upozorňujeme na Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase něco pro Brňáky.

Na našem webu propagujeme mimo jiné různá cestovatelská promítání, veletrhy, festivaly besedy a další podobné počiny. I letos tedy upozorňujeme na Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase něco pro Brňáky.

Více než 10 000 km se během dvou let rozhodl ujít devětadvacetiletý Němec Stephan Meurisch. Myslíte si, že je to šílený nápad? A to jste ještě neviděli jeho trasu – hodlá projít například Iránem, či Pákistánem a v Číně propagovat svobodu Tibetu.

Koho by tohle napadlo?

Stephan sám říká, že má rád turistiku, a proto se také kdysi vydal na Svatojakubskou cestu z Francie do Santiago de Compostela. Po této zkušenosti se rozhodl, že potřebuje další výzvu, která by ho naplnila a zvolil si tedy o něco málo delší cestu a to rovnou až do Číny. Z Mnichova v Německu chce dojít až do Lhasy, hlavního města Tibetu. Podle jeho vlastních odhadů by měla cesta trvat asi dva roky s tím, že každých asi 400 km bude jeden odpočinkový den.

Stephan se rozhodl svoje dobrodružství sdílet se širokou veřejností, a proto si píše internetový deník, kde publikuje nejen svoje nápady, ale i mnoho dalších informací o Tibetu, různých kampaních za lidská práva, apod. Jeho blog je v angličtině, aby byl přístupný co nejvíce lidem. Mimo blog jej také můžete sledovat na Facebooku a Twitteru.

Kudy se vlastně Stephan chystá jít?

Při cestě po zemi do Tibetu existují vlastně dvě varianty, tzv. Severní stezka a Jižní stezka. Severní trasa znamená cestu přes Ukrajinu, Rusko a Kazachstán. Jižní varianta vede přes Irán, Pákistán, Indii a Nepál. Německý dobrodruh se rozhodl pro jižní variantu, která však skýtá několik problematických oblastí.

Během své pouti bohužel mine Českou republiku, ale pokud byste měli zájem, můžete se s ním potkat třeba v Bratislavě. Předběžný nástin cesty obsahuje tyto města: Linz, Vídeň, Bratislava, Budapešť, Bukurešť, Istanbul, Ankara, Teherán, Nové Dillí, Káthmándú, Darjeeling, Thimphu a Lhasa. Podrobnější trasu můžete vyčíst z mapky.

Co vše je potřeba před cestou?

Stephan přípravu nepodceňuje, je si velmi dobře vědom toho, že takto dlouhá výprava potřebuje 100 % nasazení. Mimo shánění sponzorů a partnerů se tedy vrhl i na osobní přípravu, ve které si vytyčil tři základní cíle.

1. Víza a očkování – během své cesty bude potřebovat vízum do Číny, Indie, Nepálu, Iránu a Pákistánu. Očkování na základní choroby je samozřejmostí.
2. Kurz přežití – Stephan se potřebuje naučit jak přežít sám v pustině, jak navigovat s kompasem, jak si vytvořit přístřešek, či jak se chovat v případě únosu.
3. Kurz dokumentární fotografie – Skvělé fotky budou základem mediálního úspěchu, proto základní kurz fotografie určitě nebude na škodu.

„Most mezi Evropou a Asii“

Během plánování se naskytly již první potíže a to v překročení pomyslné hranice mezi Evropou a Asií – úžinu Bospor. Město Istanbul je rozděleno na dvě části, jedna leží na Evropském kontinentu a druhá již na Asijském. Istanbulu se často říká „Most mezi Evropou a Asii“ a právě v tom je problém. Ve městě existují pouze dva mosty spojující oba břehy a ani jeden z nich není pro pěší.

Stephan plánuje jít celou cestu pěšky a již zde naráží na první problém. Jak se dostat přes most, když je pouze pro automobily? Existují dvě řešení. Každý rok v říjnu se běží Istanbulský maraton, což je jediný den v roce, kdy jsou mosty otevřené pro pěší. To by však musel Stephan svůj výlet odložit o několik měsíců, protože podle nynějšího plánu bude v Turecku v březnu. V tuto chvíli se Stephan snaží s Tureckou ambasádou v Německu vyjednat výjimku, která by mu povolila přechod přes most.

Zde se Stephanovi jeho plány vydaří, můžeme sledovat na jeho blogu.

Více než 10 000 km se během dvou let rozhodl ujít devětadvacetiletý Němec Stephan Meurisch. Myslíte si, že je to šílený nápad? A to jste ještě neviděli jeho trasu – hodlá projít například Iránem, či Pákistánem a v Číně propagovat svobodu Tibetu.

Koho by tohle napadlo?

Stephan sám říká, že má rád turistiku, a proto se také kdysi vydal na Svatojakubskou cestu z Francie do Santiago de Compostela. Po této zkušenosti se rozhodl, že potřebuje další výzvu, která by ho naplnila a zvolil si tedy o něco málo delší cestu a to rovnou až do Číny. Z Mnichova v Německu chce dojít až do Lhasy, hlavního města Tibetu. Podle jeho vlastních odhadů by měla cesta trvat asi dva roky s tím, že každých asi 400 km bude jeden odpočinkový den.

Stephan se rozhodl svoje dobrodružství sdílet se širokou veřejností, a proto si píše internetový deník, kde publikuje nejen svoje nápady, ale i mnoho dalších informací o Tibetu, různých kampaních za lidská práva, apod. Jeho blog je v angličtině, aby byl přístupný co nejvíce lidem. Mimo blog jej také můžete sledovat na Facebooku a Twitteru.

Kudy se vlastně Stephan chystá jít?

Při cestě po zemi do Tibetu existují vlastně dvě varianty, tzv. Severní stezka a Jižní stezka. Severní trasa znamená cestu přes Ukrajinu, Rusko a Kazachstán. Jižní varianta vede přes Irán, Pákistán, Indii a Nepál. Německý dobrodruh se rozhodl pro jižní variantu, která však skýtá několik problematických oblastí.

Během své pouti bohužel mine Českou republiku, ale pokud byste měli zájem, můžete se s ním potkat třeba v Bratislavě. Předběžný nástin cesty obsahuje tyto města: Linz, Vídeň, Bratislava, Budapešť, Bukurešť, Istanbul, Ankara, Teherán, Nové Dillí, Káthmándú, Darjeeling, Thimphu a Lhasa. Podrobnější trasu můžete vyčíst z mapky.

Co vše je potřeba před cestou?

Stephan přípravu nepodceňuje, je si velmi dobře vědom toho, že takto dlouhá výprava potřebuje 100 % nasazení. Mimo shánění sponzorů a partnerů se tedy vrhl i na osobní přípravu, ve které si vytyčil tři základní cíle.

1. Víza a očkování – během své cesty bude potřebovat vízum do Číny, Indie, Nepálu, Iránu a Pákistánu. Očkování na základní choroby je samozřejmostí.
2. Kurz přežití – Stephan se potřebuje naučit jak přežít sám v pustině, jak navigovat s kompasem, jak si vytvořit přístřešek, či jak se chovat v případě únosu.
3. Kurz dokumentární fotografie – Skvělé fotky budou základem mediálního úspěchu, proto základní kurz fotografie určitě nebude na škodu.

„Most mezi Evropou a Asii“

Během plánování se naskytly již první potíže a to v překročení pomyslné hranice mezi Evropou a Asií – úžinu Bospor. Město Istanbul je rozděleno na dvě části, jedna leží na Evropském kontinentu a druhá již na Asijském. Istanbulu se často říká „Most mezi Evropou a Asii“ a právě v tom je problém. Ve městě existují pouze dva mosty spojující oba břehy a ani jeden z nich není pro pěší.

Stephan plánuje jít celou cestu pěšky a již zde naráží na první problém. Jak se dostat přes most, když je pouze pro automobily? Existují dvě řešení. Každý rok v říjnu se běží Istanbulský maraton, což je jediný den v roce, kdy jsou mosty otevřené pro pěší. To by však musel Stephan svůj výlet odložit o několik měsíců, protože podle nynějšího plánu bude v Turecku v březnu. V tuto chvíli se Stephan snaží s Tureckou ambasádou v Německu vyjednat výjimku, která by mu povolila přechod přes most.

Zde se Stephanovi jeho plány vydaří, můžeme sledovat na jeho blogu.

Z hlavního ostrova Tongy – Tongatapu jsme se vydali na sousední ostrov Eua. Cesta trvala zhruba 2,5 hodiny a lístek vyšel na 25 $T za jednu cestu. Byli jsme téměř jediní turisté na palubě. Podnikli jsme pěkný jednodenní výlet s výhledy na oceán na samém jihu ostrova Euy. Vede tam prašná cesta, podél které se pasou krávy, rostou kokosové palmy a při troše štěstí narazíte i na zralou papáju. Na průzkum Euy stačí tři dny. Na ostrově je v podstatě pouze jedna silnice a mnoho prašných cest. Velkou část rozlohy zaujímá národní park, kam nás doprovázeli 3 průvodci. Ochotně s námi prošli les, vzali nás na několik vyhlídek, do jeskyní a pak kvůli nám lezli na palmu a shazovali kokosy pro ty, co jich ještě neměli dost.

Málo turistů, atrakcí hodně

Na Euě se kromě chození v přírodě dá zorganizovat vyjížďka lodí za velrybami, kterých v době naší návštěvy prý kolem ostrůvku mohlo plavat zhruba šest. Avšak vyjížďka za velrybami je pro místní výhodný business a vyjde poměrně draho, zvláště když vám nikdo nezaručí, že velryby uvidíte. Eua je také vhodným místem pro potápění. A pokud se vám nechce utrácet ani za to, stačí si nasadit plavecké brýle, pořádně se nadechnout a prozkoumat dno moře přímo na pláži na úplném jihu ostrova. Sem tam se vytvořila laguna, ale jinak mělké moře je plné pestrobarevných ryb a korálů. Tuto pláž doporučuji také proto, že jsou zde k vidění tzv. blowholes – řada skalisek, která vykukují z moře asi ve 20-ti metrové vzdálenosti od pevniny a o která se rozbíjí každá přicházející vlna. Vlna se dostane do kanálků, které skaliska tvoří a po několika vteřinách se o půl metrů dál objeví nesčetně gejzírů. Je to zajímavá podívaná. Tuto pláž počítám k těm nejkrásnějším na Tonze s důrazem na fakt, že jsme na ní znovu byli úplně sami. Místní se nekoupou a turisté tu nejsou.

Unikátní místní oslavy

V době našeho pobytu na ostrově byl zrovna konec školního roku. U této příležitosti se konal bál, kde se všichni obyvatelé Euy sešli v sále místní školy, ženy nazdobené čerstvými květinami, žáci ve školních uniformách, a za zvuku nám všem známých diskotékových písniček nebo hitů Michaela Jacksona předváděli své taneční dovednosti. Večerem provázela velmi tlustá žena, pořádaly se taneční soutěže a pak nám všem rozdali „výslužku“ – talíř s místními bramborami, osmaženým párkem a kuřecím masem s vajíčkem.

Miniostrov Pangaimotu – jedna velká pláž

V sobotu v 5 ráno nás manžel naší ubytovatelky Tainy odvezl do přístavu. (Je totiž zároveň kapitánem na trajektu mezi Tongatapu a Euou.) Naložili jsme naše batohy, pak místní natlačili do trajektu koně a vyrazili jsme zpět do Nuku’alofy. Moře bylo tentokrát klidné a východ slunce nezapomenutelný. Kolem osmé jsme dorazili na místo a rozhodli se, že vyrazíme na jednodenní výlet na ostrov Pangaimotu vzdálený 15 minut plavby. Zpáteční cesta stojí 20 $T a loď vyjíždí každý den v 10 a 11 hodin dopoledne tam a ve 4 a 5 hodin odpoledne zpět, v neděli dokonce ještě častěji. Pangaimotu je velmi malý ostrov, který lze obejít za 15 minut kolem dokola. Žádné stavby, kromě jedné restaurace, tu nejsou. Pouze palmy a pláž a znovu téměř žádní turisté. Ve zmíněné restauraci půjčují šnorchl s ploutvemi, ale my jsme byli po zážitku na Euě zklamaní. Moře bylo zakalené a kromě dvaceticentime­trových hvězdic jsme nic neviděli.

Není guesthouse jako guesthouse

Poslední část našeho pobytu na Tonze jsme strávili v guesthousu pojmenovaném Good Samaritan na západním pobřeží Tongatapu. Ačkoliv na pláži, Good Samaritan vypadal jako luxusní rezort, ze kterého zbylo pár zchátralých chatek. Na místě nám došlo, proč bylo právě toto ubytování tak levné (75 $T za 4 osoby na jednu noc včetně minivečeře). Náš poslední den na Tonze byla neděle. Zamířili jsme do metodistického kostela, kde jsme měli možnost slyšet krásné 4-hlasné zpěvy místních žen a mužů. Mše trvala téměř dvě hodiny a sešla se tam spousta lidí. Všichni měli kolem pasu uvázanou slaměnou sukni, každá rodina jiný vzor. V průvodcích se píše, že se tyto sukně nosí, když umře člen rodiny. My jsme je ale mohli vidět snad úplně na každém.

Ozdobte si také hrob lahvemi od piva!

Místní hroby jsou také věc, která zaujme. Jednak proto, že jsou k vidění velmi často ve volné přírodě nebo u cesty a jsou pestrobarevně zdobené různými látkami, koulemi a dokonce i lahvemi od piva. Měsíc před tím, než jsme na Tongu zamířili, se tam potopila loď s více než stovkou lidí. Měsíc poté, co jsme na Tonze byli, tam přišla tsunami, která s sebou smetla spoustu domů a také desítku lidí. Měli jsme velké štěstí, a přesto to byl nezapomenutelný zážitek. Tonga je ještě nezkažená západním světem, lidé tu jsou důvěřiví a neumí vás obrat, ba naopak. Občas si sami neumí spočítat, kolik jim vlastně dlužíte. Všichni se na vás usmívají a většinou umí anglicky. Rádi vám poradí, ne-li vás rovnou odvezou, kam potřebujete. Na druhou stranu se mezi nimi najdou tací, kteří vám nejdřív nabídnou spoustu suvenýrů nebo odvoz jako dárek a pak si řeknou o peníze. Pevně doufám, že i přes rozvoj cestovního ruchu, který by této zemi ekonomicky velmi pomohl, místní odolají negativním vlivům rozvinutého světa.

Z hlavního ostrova Tongy – Tongatapu jsme se vydali na sousední ostrov Eua. Cesta trvala zhruba 2,5 hodiny a lístek vyšel na 25 $T za jednu cestu. Byli jsme téměř jediní turisté na palubě. Podnikli jsme pěkný jednodenní výlet s výhledy na oceán na samém jihu ostrova Euy. Vede tam prašná cesta, podél které se pasou krávy, rostou kokosové palmy a při troše štěstí narazíte i na zralou papáju. Na průzkum Euy stačí tři dny. Na ostrově je v podstatě pouze jedna silnice a mnoho prašných cest. Velkou část rozlohy zaujímá národní park, kam nás doprovázeli 3 průvodci. Ochotně s námi prošli les, vzali nás na několik vyhlídek, do jeskyní a pak kvůli nám lezli na palmu a shazovali kokosy pro ty, co jich ještě neměli dost.

Málo turistů, atrakcí hodně

Na Euě se kromě chození v přírodě dá zorganizovat vyjížďka lodí za velrybami, kterých v době naší návštěvy prý kolem ostrůvku mohlo plavat zhruba šest. Avšak vyjížďka za velrybami je pro místní výhodný business a vyjde poměrně draho, zvláště když vám nikdo nezaručí, že velryby uvidíte. Eua je také vhodným místem pro potápění. A pokud se vám nechce utrácet ani za to, stačí si nasadit plavecké brýle, pořádně se nadechnout a prozkoumat dno moře přímo na pláži na úplném jihu ostrova. Sem tam se vytvořila laguna, ale jinak mělké moře je plné pestrobarevných ryb a korálů. Tuto pláž doporučuji také proto, že jsou zde k vidění tzv. blowholes – řada skalisek, která vykukují z moře asi ve 20-ti metrové vzdálenosti od pevniny a o která se rozbíjí každá přicházející vlna. Vlna se dostane do kanálků, které skaliska tvoří a po několika vteřinách se o půl metrů dál objeví nesčetně gejzírů. Je to zajímavá podívaná. Tuto pláž počítám k těm nejkrásnějším na Tonze s důrazem na fakt, že jsme na ní znovu byli úplně sami. Místní se nekoupou a turisté tu nejsou.

Unikátní místní oslavy

V době našeho pobytu na ostrově byl zrovna konec školního roku. U této příležitosti se konal bál, kde se všichni obyvatelé Euy sešli v sále místní školy, ženy nazdobené čerstvými květinami, žáci ve školních uniformách, a za zvuku nám všem známých diskotékových písniček nebo hitů Michaela Jacksona předváděli své taneční dovednosti. Večerem provázela velmi tlustá žena, pořádaly se taneční soutěže a pak nám všem rozdali „výslužku“ – talíř s místními bramborami, osmaženým párkem a kuřecím masem s vajíčkem.

Miniostrov Pangaimotu – jedna velká pláž

V sobotu v 5 ráno nás manžel naší ubytovatelky Tainy odvezl do přístavu. (Je totiž zároveň kapitánem na trajektu mezi Tongatapu a Euou.) Naložili jsme naše batohy, pak místní natlačili do trajektu koně a vyrazili jsme zpět do Nuku’alofy. Moře bylo tentokrát klidné a východ slunce nezapomenutelný. Kolem osmé jsme dorazili na místo a rozhodli se, že vyrazíme na jednodenní výlet na ostrov Pangaimotu vzdálený 15 minut plavby. Zpáteční cesta stojí 20 $T a loď vyjíždí každý den v 10 a 11 hodin dopoledne tam a ve 4 a 5 hodin odpoledne zpět, v neděli dokonce ještě častěji. Pangaimotu je velmi malý ostrov, který lze obejít za 15 minut kolem dokola. Žádné stavby, kromě jedné restaurace, tu nejsou. Pouze palmy a pláž a znovu téměř žádní turisté. Ve zmíněné restauraci půjčují šnorchl s ploutvemi, ale my jsme byli po zážitku na Euě zklamaní. Moře bylo zakalené a kromě dvaceticentime­trových hvězdic jsme nic neviděli.

Není guesthouse jako guesthouse

Poslední část našeho pobytu na Tonze jsme strávili v guesthousu pojmenovaném Good Samaritan na západním pobřeží Tongatapu. Ačkoliv na pláži, Good Samaritan vypadal jako luxusní rezort, ze kterého zbylo pár zchátralých chatek. Na místě nám došlo, proč bylo právě toto ubytování tak levné (75 $T za 4 osoby na jednu noc včetně minivečeře). Náš poslední den na Tonze byla neděle. Zamířili jsme do metodistického kostela, kde jsme měli možnost slyšet krásné 4-hlasné zpěvy místních žen a mužů. Mše trvala téměř dvě hodiny a sešla se tam spousta lidí. Všichni měli kolem pasu uvázanou slaměnou sukni, každá rodina jiný vzor. V průvodcích se píše, že se tyto sukně nosí, když umře člen rodiny. My jsme je ale mohli vidět snad úplně na každém.

Ozdobte si také hrob lahvemi od piva!

Místní hroby jsou také věc, která zaujme. Jednak proto, že jsou k vidění velmi často ve volné přírodě nebo u cesty a jsou pestrobarevně zdobené různými látkami, koulemi a dokonce i lahvemi od piva. Měsíc před tím, než jsme na Tongu zamířili, se tam potopila loď s více než stovkou lidí. Měsíc poté, co jsme na Tonze byli, tam přišla tsunami, která s sebou smetla spoustu domů a také desítku lidí. Měli jsme velké štěstí, a přesto to byl nezapomenutelný zážitek. Tonga je ještě nezkažená západním světem, lidé tu jsou důvěřiví a neumí vás obrat, ba naopak. Občas si sami neumí spočítat, kolik jim vlastně dlužíte. Všichni se na vás usmívají a většinou umí anglicky. Rádi vám poradí, ne-li vás rovnou odvezou, kam potřebujete. Na druhou stranu se mezi nimi najdou tací, kteří vám nejdřív nabídnou spoustu suvenýrů nebo odvoz jako dárek a pak si řeknou o peníze. Pevně doufám, že i přes rozvoj cestovního ruchu, který by této zemi ekonomicky velmi pomohl, místní odolají negativním vlivům rozvinutého světa.

Dorazili jsme do Nuku’alofy – hlavního města Tonžského království. V Čechách by Nuku’alofa byla považována nejspíš za malé městečko či větší vesnici. V samotném centru je banka, pošta, informační středisko, trh a spousta čínských obchůdků a ve všech mají úplně to samé.

Krásné pláže, ale také skládky a močály – tonžská realita

V Nuku’alofě stojí za zhlédnutí královský palác, královská hrobka a bazilika svatého Antonia z Paduy. Vše je v pěšky dosažitelné vzdálenosti a nenáročné na čas. Pro ty, co se rádi orientují, doporučuji zajít do místního informačního centra na Vuna road. Mají tam mapu a spoustu typů na ubytování. My jsme si na zbytek dne půjčili kola v minipůjčovně na Vuna road. Za 10 $T dostanete spíše podprůměrné kolo (à la babička jede na nákup) na 24 hodin. Není se ale čeho bát, hlavní ostrov Tongy – Tongatapu, je jedna velká placka, takže i na sebehorším kole se při projížďce moc nezadýcháte. My jsme se vydali na pláž, avšak z důvodu lenosti a nedbalosti sledování mapy jsme se trochu ztratili a zavítali do tonžských končin plných zátok, močálů, nepořádků a kouře ze spalování starých věcí. Projeli jsme několik zákoutí, která vypadala jako cikánské doupě. Primitivnější obydlí, nepořádek a prasata kolem. Avšak jedna věc nám neseděla. U domů měli místní zaparkovaná nová moderní auta. Holt se tu nehraje na krásné domy, ale jezdí se v pořádných autech.

Návštěva ostrova Eua je povinností každého turisty!

V úterý a v pátek jezdí trajekt na sousední ostrov Eua. Odjezd bývá kolem půl jedné odpoledne z ferry terminálu z Nuku’alofy. Cesta trvá zhruba 2,5 hodiny a lístek vyjde na 25 $T za jednu cestu. Byli jsme téměř jediní turisté na palubě a v domnění, že si uděláme příjemné odpoledne na moři, jsme si těsně před vyplutím všichni koupili kokos. To jsme ale ještě nevěděli, jaké zlo tím svému tělu působíme. Zhruba po hodině plavby přišly velké vlny, že se loď kymácela z jedné strany na druhou tak, až jsme se bály o svou batožinu ležérně pohozenou kdesi na vyvýšeném místě na lodi. V žaludku nám zatím ještě vesele šplouchalo kokosové mléko. Rozbouřené moře nás z paluby zahnalo dovnitř, kde se do pěti minut udělalo téměř každému špatně (včetně několika místních). V těchto momentech jsme byli velmi vděční za to, že jsme měli dost igelitových sáčků. Od té doby někteří z nás už nemohli kokos ani cítit a nazpátek se dostali letecky. Let mezi Euou a Tongatapu je se svou délkou 8 minut nejkratší oficiální pravidelný let na světě a cenově vyjde na 80 $T.

Taina’s place – nezapomenutelné ubytování

Podnikatelé, a zejména vlastníci hotelů, guesthousů a plážových rezortů, se mezi sebou na Tonze pochopitelně znají. Někteří si vzájemné vypomáhají, a proto jsme se my dostali do Taina’s guesthouse na Euě. Taina je přibližně padesátiletá majitelka nejhezčího guesthousu, který jsem na Tonze viděla. Jedná se o několik chatiček a jednu velkou chatu se společenskou místností, kuchyní a jídelním stolem. Sprchy jsou zvlášť a jsou jen dvě. Nicméně moc nás tam nebylo, takže s tím nebyl problém. Vodu tam používali, ostatně jako na celé Tonze, dešťovou. My jsme si ji nejdřív převařovali, pak jsme přestali a problém s tím nebyl. Byli jsme ale očkovaní na žloutenku A i B.

Výhodou tonžských guesthousů je, že vám neposkytnou pouze ubytování, ale také odvoz a dovoz k lodi, transport po ostrově, průvodce nebo dokonce nabídnou, že uvaří. Ubytování u Tainy stálo 20 $T/noc s tím, že jsme dostali slevu, protože jsme se odkázali na Toniho guesthouse, ve kterém jsme strávili předešlé tři noci. Běžná cena je 25 $T. Odvoz/dovoz na loď stojí 5 $T/osoba a na pláž jsme se svezli dokonce zdarma. Jeden den jsme si od Tainy nechali uvařit večeři za 18 $T (prý další sleva, běžná cena 25 $T). Jednalo se o rybu, salát a místní fialové brambory. V salátu byly kusy masa, a když jsme se v domnění, že to je nějaká místní specialita, ptali na to, co je to za maso, tak nám Tainy pomocnice přinesla ukázat plechovku, kterou v Čechách konzumujeme v krajních případech na trampu. Vypadá to, že na Tonze dají plechovkám ještě za vděk, protože jinak je maso málo dostupné.

Nejen na pláž, ale také na procházky do místní buše

Pěkný jednodenní výlet s výhledy na oceán se dá podniknout na samém jihu Euy. Vede tam prašná cesta, podél které se pasou krávy, rostou kokosové palmy a při troše štěstí narazíte i na zralou papáju. My jsme potkali i divoké koně a jednoho vězně. Šel proti nám, s mačetou v ruce. Začal na nás mluvit. Prý jestli jde někdo za námi či ne. Pak jsme se ho zeptali, na co má tu mačetu. Odpověděl nám, že je vězeň, chvíli jsme na sebe koukali a pak odešel. Dodnes si říkáme, co by se nám stalo, kdyby za námi nebyla druhá polovička naší skupiny. Po návratu do guesthousu jsme se dozvěděli, že měsíc před naším příjezdem tu jeden místní člověk znásilnil dvě Američanky, a kdyby kolem nejelo náhodné auto, tak by je ještě potetoval nožem na prsou. Ještě milejší zpráva byla, že na Euě je vězení pro muže, ale ti se pohybují jen v ohrazeném prostoru. Dokonce tu mají tzv. Prisoner’s market (vězeňský trh), kde jsou k dostání výrobky vězňů. My dodnes nevíme, jestli si z nás dělal ten člověk na jihu Euy legraci či ne.

Mačeta – nezbytné vybavení každého tonžského muže

Na průzkum Euy stačí tři dny. Na ostrově je v podstatě pouze jedna silnice a mnoho prašných cest. Velkou část rozlohy zaujímá národní park, do kterého není radno chodit bez průvodce. Spousta cest je zavádějících a k mnoha zajímavým místům se jde úplně mimo cestu. Taina má pomocníky na všechno, a tak s námi šli na celý den do národního parku tři průvodci – respektive tři kluci a mačetami. Zadarmo to nebylo, kluci nás vyšli celkově na 60 $T, ale bez nich bychom byli ztracení. Ochotně s námi prošli les, vzali nás na několik vyhlídek, do jeskyní a pak kvůli nám lezli na palmu a shazovali kokosy pro ty, co jich ještě neměli dost. Zde jsem pochopila, proč je mačeta nezbytnou součástí vybavení každého tonžského muže. Mačetou se dá totiž prosekat cesta lesem nebo otevřít kokos anebo prostě NĚCO sekat. Jeden z kluků, našich průvodců, se nám přiznal, že pro Tainu pracuje proto, že za něj zaplatila soudu pokutu. Klučina se vydal trajektem na výlet z hlavního ostrova Tongatapu na Euu, ještě na trajektu se příšerně opil, a proto pak byl pokutován. Na zaplacení neměl, a tak mu Taina pomohla. Původně zamýšlené prázdniny se tak rázem staly pracovním výletem.

Dorazili jsme do Nuku’alofy – hlavního města Tonžského království. V Čechách by Nuku’alofa byla považována nejspíš za malé městečko či větší vesnici. V samotném centru je banka, pošta, informační středisko, trh a spousta čínských obchůdků a ve všech mají úplně to samé.

Krásné pláže, ale také skládky a močály – tonžská realita

V Nuku’alofě stojí za zhlédnutí královský palác, královská hrobka a bazilika svatého Antonia z Paduy. Vše je v pěšky dosažitelné vzdálenosti a nenáročné na čas. Pro ty, co se rádi orientují, doporučuji zajít do místního informačního centra na Vuna road. Mají tam mapu a spoustu typů na ubytování. My jsme si na zbytek dne půjčili kola v minipůjčovně na Vuna road. Za 10 $T dostanete spíše podprůměrné kolo (à la babička jede na nákup) na 24 hodin. Není se ale čeho bát, hlavní ostrov Tongy – Tongatapu, je jedna velká placka, takže i na sebehorším kole se při projížďce moc nezadýcháte. My jsme se vydali na pláž, avšak z důvodu lenosti a nedbalosti sledování mapy jsme se trochu ztratili a zavítali do tonžských končin plných zátok, močálů, nepořádků a kouře ze spalování starých věcí. Projeli jsme několik zákoutí, která vypadala jako cikánské doupě. Primitivnější obydlí, nepořádek a prasata kolem. Avšak jedna věc nám neseděla. U domů měli místní zaparkovaná nová moderní auta. Holt se tu nehraje na krásné domy, ale jezdí se v pořádných autech.

Návštěva ostrova Eua je povinností každého turisty!

V úterý a v pátek jezdí trajekt na sousední ostrov Eua. Odjezd bývá kolem půl jedné odpoledne z ferry terminálu z Nuku’alofy. Cesta trvá zhruba 2,5 hodiny a lístek vyjde na 25 $T za jednu cestu. Byli jsme téměř jediní turisté na palubě a v domnění, že si uděláme příjemné odpoledne na moři, jsme si těsně před vyplutím všichni koupili kokos. To jsme ale ještě nevěděli, jaké zlo tím svému tělu působíme. Zhruba po hodině plavby přišly velké vlny, že se loď kymácela z jedné strany na druhou tak, až jsme se bály o svou batožinu ležérně pohozenou kdesi na vyvýšeném místě na lodi. V žaludku nám zatím ještě vesele šplouchalo kokosové mléko. Rozbouřené moře nás z paluby zahnalo dovnitř, kde se do pěti minut udělalo téměř každému špatně (včetně několika místních). V těchto momentech jsme byli velmi vděční za to, že jsme měli dost igelitových sáčků. Od té doby někteří z nás už nemohli kokos ani cítit a nazpátek se dostali letecky. Let mezi Euou a Tongatapu je se svou délkou 8 minut nejkratší oficiální pravidelný let na světě a cenově vyjde na 80 $T.

Taina’s place – nezapomenutelné ubytování

Podnikatelé, a zejména vlastníci hotelů, guesthousů a plážových rezortů, se mezi sebou na Tonze pochopitelně znají. Někteří si vzájemné vypomáhají, a proto jsme se my dostali do Taina’s guesthouse na Euě. Taina je přibližně padesátiletá majitelka nejhezčího guesthousu, který jsem na Tonze viděla. Jedná se o několik chatiček a jednu velkou chatu se společenskou místností, kuchyní a jídelním stolem. Sprchy jsou zvlášť a jsou jen dvě. Nicméně moc nás tam nebylo, takže s tím nebyl problém. Vodu tam používali, ostatně jako na celé Tonze, dešťovou. My jsme si ji nejdřív převařovali, pak jsme přestali a problém s tím nebyl. Byli jsme ale očkovaní na žloutenku A i B.

Výhodou tonžských guesthousů je, že vám neposkytnou pouze ubytování, ale také odvoz a dovoz k lodi, transport po ostrově, průvodce nebo dokonce nabídnou, že uvaří. Ubytování u Tainy stálo 20 $T/noc s tím, že jsme dostali slevu, protože jsme se odkázali na Toniho guesthouse, ve kterém jsme strávili předešlé tři noci. Běžná cena je 25 $T. Odvoz/dovoz na loď stojí 5 $T/osoba a na pláž jsme se svezli dokonce zdarma. Jeden den jsme si od Tainy nechali uvařit večeři za 18 $T (prý další sleva, běžná cena 25 $T). Jednalo se o rybu, salát a místní fialové brambory. V salátu byly kusy masa, a když jsme se v domnění, že to je nějaká místní specialita, ptali na to, co je to za maso, tak nám Tainy pomocnice přinesla ukázat plechovku, kterou v Čechách konzumujeme v krajních případech na trampu. Vypadá to, že na Tonze dají plechovkám ještě za vděk, protože jinak je maso málo dostupné.

Nejen na pláž, ale také na procházky do místní buše

Pěkný jednodenní výlet s výhledy na oceán se dá podniknout na samém jihu Euy. Vede tam prašná cesta, podél které se pasou krávy, rostou kokosové palmy a při troše štěstí narazíte i na zralou papáju. My jsme potkali i divoké koně a jednoho vězně. Šel proti nám, s mačetou v ruce. Začal na nás mluvit. Prý jestli jde někdo za námi či ne. Pak jsme se ho zeptali, na co má tu mačetu. Odpověděl nám, že je vězeň, chvíli jsme na sebe koukali a pak odešel. Dodnes si říkáme, co by se nám stalo, kdyby za námi nebyla druhá polovička naší skupiny. Po návratu do guesthousu jsme se dozvěděli, že měsíc před naším příjezdem tu jeden místní člověk znásilnil dvě Američanky, a kdyby kolem nejelo náhodné auto, tak by je ještě potetoval nožem na prsou. Ještě milejší zpráva byla, že na Euě je vězení pro muže, ale ti se pohybují jen v ohrazeném prostoru. Dokonce tu mají tzv. Prisoner’s market (vězeňský trh), kde jsou k dostání výrobky vězňů. My dodnes nevíme, jestli si z nás dělal ten člověk na jihu Euy legraci či ne.

Mačeta – nezbytné vybavení každého tonžského muže

Na průzkum Euy stačí tři dny. Na ostrově je v podstatě pouze jedna silnice a mnoho prašných cest. Velkou část rozlohy zaujímá národní park, do kterého není radno chodit bez průvodce. Spousta cest je zavádějících a k mnoha zajímavým místům se jde úplně mimo cestu. Taina má pomocníky na všechno, a tak s námi šli na celý den do národního parku tři průvodci – respektive tři kluci a mačetami. Zadarmo to nebylo, kluci nás vyšli celkově na 60 $T, ale bez nich bychom byli ztracení. Ochotně s námi prošli les, vzali nás na několik vyhlídek, do jeskyní a pak kvůli nám lezli na palmu a shazovali kokosy pro ty, co jich ještě neměli dost. Zde jsem pochopila, proč je mačeta nezbytnou součástí vybavení každého tonžského muže. Mačetou se dá totiž prosekat cesta lesem nebo otevřít kokos anebo prostě NĚCO sekat. Jeden z kluků, našich průvodců, se nám přiznal, že pro Tainu pracuje proto, že za něj zaplatila soudu pokutu. Klučina se vydal trajektem na výlet z hlavního ostrova Tongatapu na Euu, ještě na trajektu se příšerně opil, a proto pak byl pokutován. Na zaplacení neměl, a tak mu Taina pomohla. Původně zamýšlené prázdniny se tak rázem staly pracovním výletem.

Jak se na Tongu dostat?

V jižním Pacifiku leží spousta zajímavých a pro nás, Evropany, velmi exotických ostrovů. Tonžské království patří k těm méně turistickým destinacím v této oblasti, a právě proto se náš výlet stal takovým malým dobrodružstvím. Tonga je zřejmě také nejlevnější volba. Air New Zealand provozují přímou linku Auckland-Nuku’alofa, přičemž zpáteční letenka koupená v 3měsíčním předstihu vyjde na cca 5 000 CZK. Na Tongu z Nového Zélandu létají také Pacific Blue – místní nízkonákladová společnost, která ale bohužel ruší lety poměrně často, a tak se vám může stát, že v případě horšího počasí (to se také lehce může stát) vůbec neodletíte. Asi nemusím dodávat, že nízkorozpočtové aerolinky neposkytují žádnou náhradu v případě zrušení letu z důvodu, jako je špatné počasí.

Mobily nechte doma

Let na Tongu trvá zhruba 3 hodiny a po přistání je nejeden turista překvapen při zjištění, že na Tonze nefungují žádné jiné mobilní telefony, než ty místní. Pokud se tedy na Tongu vydáte, dejte ještě před odletem vědět všem známým, že se pravděpodobně nebudete ozývat, protože to bez použití telefonu nebo za použití velmi pomalého internetu prakticky není možné.

Na Tonze je o hodinu víc než na Novém Zélandu a o 11 hodin víc než v Čechách, respektive je to jedno z nejvzdálenějších míst, kam můžete z Evropy vyrazit, protože na východ od Tongy není už nic jiného, než časová hranice oddělující dnešek od včerejška. Na Tonze jako první vítají Nový rok a pokud se přehoupnete do vedlejšího časového pásma, ušetříte den svého života.

Toni’s guesthouse – cíl všech turistů

Ještě na letišti je dobré si vyměnit místní měnu. Směnárna byla otevřená i navečer. Na nás po příletu čekal odvoz do guesthousu, který jsme si objednali předem. Ačkoliv na internetu lze najít některé z hotelů, guesthousů a rezortů, nicméně, jedná spíš o ty dražší. Na místě pak není těžké sehnat levnější ubytování. My jsme zvolili Toni’s guesthouse, který leží zhruba 10 minut jízdy z centra Nuku’alofy. Nebyli jsme jediní a vypadá to, že do tohoto guesthousu míří možná tak polovina pasažérů na palubě letadla. Ubytování je zde velmi levné, 15 – 20 tonžských dolarů a není si zde na co stěžovat. Jediné, co trochu shazuje image tohoto hostelu, je sám majitel, postarší Brit Toni, který se jednou dočetl v časopise o Tonze, přijel sem, založil guesthouse a oženil se s místní ženou. Možná si je vědom, že přijíždějící turisté nemají tolik na vybranou, možná jen neumí jednat s lidmi. Avšak vše má dobře promyšlené a jeho služby se hodí. Za dolar vás sveze svou dodávkou do města (guesthouse je položen za Nuku‘alofou), za několikanásobně víc na pláž. Dokonce pořádá jednodenní poznávací výlety po ostrově i s koupáním a obědem. My jsme se zúčastnili jedné akce, a to tzv. drinking kava (pití kavy, pozor, ne kávy!). Kava je nápoj s utlumujícími účinky, trochu opačnými než káva. Pije se z kalíšků vyrobených z kokosové skořápky a je to taková společenská událost. Kalíšky se posílají v kruhu a základem je uchovat jejich oběh.

U Toniho jsme zůstali tři noci. První den jsme se vydali na nejzápadnější pláž ostrova, která vypadala jako z katalogů cestovních kanceláří. Palmy, zlatavý písek, slunce a hlavně, nikde nikdo! Na začátku září je na Tonze příjemné teplo, které není tak vlezlé, že by se člověku nechtělo dělat nic jiného, než pouze ležet na pláži. To se nechtělo ani nám, a tak jsme se po hodince a půl u moře vydali na procházku po okolí. Zamířili jsme do malinkaté vesničky, kde zrovna skončila mše a místní mířili zpět z kostela do svých domovů. To naši šestičlennou skupinu s šesti fotoaparáty velmi zaujalo, a tak blesky z Nikonů, Canonů a Panasoniců jen lítaly. Naštěstí byl zájem na obou stranách, představovali jsme jeden pro druhého velkou exotiku.

Nuku’alofa – hlavní město nebo vesnice?

Druhý den jsme se nechali Tonim dovézt do Nuku’alofy – hlavního města Tonžského království. V Čechách by Nuku’alofa byla považována nejspíš za malé městečko či větší vesnici. V samotném centru je banka, pošta, informační středisko, trh a spousta čínských obchůdků a ve všech mají úplně to samé. To, že Tonga je jednou z nejzaostalejších ekonomik světa, vyvolává pocit, že tu bude levně. Co se jídla týče, pravda to moc není. V čínských obchodech se smíšeným zbožím po celém ostrově koupíte produkty dovezené převážně ze Samoy, Fidži a Nového Zélandu. Bylo nám velmi líto, že jsme si do našich batohů nepřibalili nějakou tu konzervu ještě na Zélandu, protože by to vyšlo levněji.

Pro představu, chléb na způsob toastového (jediný na ostrově k sehnání) vyjde na 1,50 $T, litr mléka na 3,70 $T, voda 1,5 l na 3 $T, balení cornflakes 6 $T, vejce 0,60 $T/kus, fazolové a masové konzervy 2–6 $T. Výběr není moc velký a na vymoženiny, jako je šunka, sýr nebo jogurt, během pobytu na Tonze zapomeňte. Čerstvá zelenina je k pořízení na Talamahu trhu v centru Nuku’alofy, ale ceny také nejsou z nejnižších. Trhovci většinou ze svých zásob udělají kupičky, které pak prodávají pohromadě. Čtyři okurky nebo osm rajčat vyjde na 3 $T, meloun na 5 – 8 $T. Jedinou jistotou, která vás zachrání, když už dochází peníze a je potřeba nějaká ta energie, jsou kokosy. Těch je tu na palmách spousta, avšak je zřetelně jednodušší si kokos koupit a nechat rozdělat za cenu v rozmezí 1 – 2 $T.

Talamahu trh je také asi nejvhodnějším místem pro nákup suvenýrů. K dostání tu je nesčetně náramků, náhrdelníků a přívěšků z mušlí a obroušených kostí, ručně vyráběné pohledy, všemožné košíky, ťapky a brašny ze slámy nebo výrobky z kokosové skořápky. To, že jste turista, nezapřete, a tak se místní budou snažit prodat za co nejvyšší cenu. Neváhejte a smlouvejte, s cenou se hýbat ve většině případů dá.

Jak se na Tongu dostat?

V jižním Pacifiku leží spousta zajímavých a pro nás, Evropany, velmi exotických ostrovů. Tonžské království patří k těm méně turistickým destinacím v této oblasti, a právě proto se náš výlet stal takovým malým dobrodružstvím. Tonga je zřejmě také nejlevnější volba. Air New Zealand provozují přímou linku Auckland-Nuku’alofa, přičemž zpáteční letenka koupená v 3měsíčním předstihu vyjde na cca 5 000 CZK. Na Tongu z Nového Zélandu létají také Pacific Blue – místní nízkonákladová společnost, která ale bohužel ruší lety poměrně často, a tak se vám může stát, že v případě horšího počasí (to se také lehce může stát) vůbec neodletíte. Asi nemusím dodávat, že nízkorozpočtové aerolinky neposkytují žádnou náhradu v případě zrušení letu z důvodu, jako je špatné počasí.

Mobily nechte doma

Let na Tongu trvá zhruba 3 hodiny a po přistání je nejeden turista překvapen při zjištění, že na Tonze nefungují žádné jiné mobilní telefony, než ty místní. Pokud se tedy na Tongu vydáte, dejte ještě před odletem vědět všem známým, že se pravděpodobně nebudete ozývat, protože to bez použití telefonu nebo za použití velmi pomalého internetu prakticky není možné.

Na Tonze je o hodinu víc než na Novém Zélandu a o 11 hodin víc než v Čechách, respektive je to jedno z nejvzdálenějších míst, kam můžete z Evropy vyrazit, protože na východ od Tongy není už nic jiného, než časová hranice oddělující dnešek od včerejška. Na Tonze jako první vítají Nový rok a pokud se přehoupnete do vedlejšího časového pásma, ušetříte den svého života.

Toni’s guesthouse – cíl všech turistů

Ještě na letišti je dobré si vyměnit místní měnu. Směnárna byla otevřená i navečer. Na nás po příletu čekal odvoz do guesthousu, který jsme si objednali předem. Ačkoliv na internetu lze najít některé z hotelů, guesthousů a rezortů, nicméně, jedná spíš o ty dražší. Na místě pak není těžké sehnat levnější ubytování. My jsme zvolili Toni’s guesthouse, který leží zhruba 10 minut jízdy z centra Nuku’alofy. Nebyli jsme jediní a vypadá to, že do tohoto guesthousu míří možná tak polovina pasažérů na palubě letadla. Ubytování je zde velmi levné, 15 – 20 tonžských dolarů a není si zde na co stěžovat. Jediné, co trochu shazuje image tohoto hostelu, je sám majitel, postarší Brit Toni, který se jednou dočetl v časopise o Tonze, přijel sem, založil guesthouse a oženil se s místní ženou. Možná si je vědom, že přijíždějící turisté nemají tolik na vybranou, možná jen neumí jednat s lidmi. Avšak vše má dobře promyšlené a jeho služby se hodí. Za dolar vás sveze svou dodávkou do města (guesthouse je položen za Nuku‘alofou), za několikanásobně víc na pláž. Dokonce pořádá jednodenní poznávací výlety po ostrově i s koupáním a obědem. My jsme se zúčastnili jedné akce, a to tzv. drinking kava (pití kavy, pozor, ne kávy!). Kava je nápoj s utlumujícími účinky, trochu opačnými než káva. Pije se z kalíšků vyrobených z kokosové skořápky a je to taková společenská událost. Kalíšky se posílají v kruhu a základem je uchovat jejich oběh.

U Toniho jsme zůstali tři noci. První den jsme se vydali na nejzápadnější pláž ostrova, která vypadala jako z katalogů cestovních kanceláří. Palmy, zlatavý písek, slunce a hlavně, nikde nikdo! Na začátku září je na Tonze příjemné teplo, které není tak vlezlé, že by se člověku nechtělo dělat nic jiného, než pouze ležet na pláži. To se nechtělo ani nám, a tak jsme se po hodince a půl u moře vydali na procházku po okolí. Zamířili jsme do malinkaté vesničky, kde zrovna skončila mše a místní mířili zpět z kostela do svých domovů. To naši šestičlennou skupinu s šesti fotoaparáty velmi zaujalo, a tak blesky z Nikonů, Canonů a Panasoniců jen lítaly. Naštěstí byl zájem na obou stranách, představovali jsme jeden pro druhého velkou exotiku.

Nuku’alofa – hlavní město nebo vesnice?

Druhý den jsme se nechali Tonim dovézt do Nuku’alofy – hlavního města Tonžského království. V Čechách by Nuku’alofa byla považována nejspíš za malé městečko či větší vesnici. V samotném centru je banka, pošta, informační středisko, trh a spousta čínských obchůdků a ve všech mají úplně to samé. To, že Tonga je jednou z nejzaostalejších ekonomik světa, vyvolává pocit, že tu bude levně. Co se jídla týče, pravda to moc není. V čínských obchodech se smíšeným zbožím po celém ostrově koupíte produkty dovezené převážně ze Samoy, Fidži a Nového Zélandu. Bylo nám velmi líto, že jsme si do našich batohů nepřibalili nějakou tu konzervu ještě na Zélandu, protože by to vyšlo levněji.

Pro představu, chléb na způsob toastového (jediný na ostrově k sehnání) vyjde na 1,50 $T, litr mléka na 3,70 $T, voda 1,5 l na 3 $T, balení cornflakes 6 $T, vejce 0,60 $T/kus, fazolové a masové konzervy 2–6 $T. Výběr není moc velký a na vymoženiny, jako je šunka, sýr nebo jogurt, během pobytu na Tonze zapomeňte. Čerstvá zelenina je k pořízení na Talamahu trhu v centru Nuku’alofy, ale ceny také nejsou z nejnižších. Trhovci většinou ze svých zásob udělají kupičky, které pak prodávají pohromadě. Čtyři okurky nebo osm rajčat vyjde na 3 $T, meloun na 5 – 8 $T. Jedinou jistotou, která vás zachrání, když už dochází peníze a je potřeba nějaká ta energie, jsou kokosy. Těch je tu na palmách spousta, avšak je zřetelně jednodušší si kokos koupit a nechat rozdělat za cenu v rozmezí 1 – 2 $T.

Talamahu trh je také asi nejvhodnějším místem pro nákup suvenýrů. K dostání tu je nesčetně náramků, náhrdelníků a přívěšků z mušlí a obroušených kostí, ručně vyráběné pohledy, všemožné košíky, ťapky a brašny ze slámy nebo výrobky z kokosové skořápky. To, že jste turista, nezapřete, a tak se místní budou snažit prodat za co nejvyšší cenu. Neváhejte a smlouvejte, s cenou se hýbat ve většině případů dá.

Z Uzbekistánu jsme vypadli načas. Hranice měla do šesti, my tam dojeli ve čtvrt na sedm. Hraničníci nás rychle odlifrovali, a nastal malinký problémek protože tádžická víza jsme měli až na 14.7. Místní plukovník nás uvítal a situaci jasně pochopil. Rozkaz jednomu vojákovi vyčistil pole od kravinců nás mile překvapil a noc strávená v zemi nikoho nás potěšila. Ráno na hranici vše ok, za auto jsme platili pouhých 25USD.

Dá se říci ze silnice v Tádžikistánu jsou v katastrofickém stavu. Totální hrůza, o tom se nám ani nezdálo. Třeba zrovna včera jsme jeli tunelem, kde se normálně pracovalo. Tunel cca 3000 metrů nad mořem, dlouhý snad 10km, celou cestu na jedničku, rychlost maximálně 10kmh. Díry, všude voda, no prostě brodit v tunelu řeku je fakt úlet. Potom, stejně jako před tím,následovalo po 60 km totálního hnoje. Zlatá polňačkaaaaaaaaaaa. Vzdálenost 200km jsme jeli devět hodin. {{reklama()}} Před Dušanbe je silnice hezčí než u nás, krásný asfalt, dál na východ do Pamíru je cesta prý pěkná. Činaní tady staví silnice, mosty, tunely, no jo to zboží se musí nějak dostat sem a dál na západ.

Nádherných šest dni jsme strávili ve Fanských horách. Výsledkem našeho snažení je zdolání vrcholu Energia 5102m.n.m. Plán do budoucna je jasný, večer odjíždíme směr Pamír, budeme se rvát zuby nehty se dostat do několikatisícových sedel a přejet do Kyrgyzstánu, do dalších hor.

Ladík jede pomalu ale jede. Proběhly už dvě odlehčovací kůry tak dál uvidíme. Porodili jsme druhý karburátor. Starý, se spotřebou 14 litrů na sto po rovině, byl špatný. Po 30 km vlítl opět pravý tlumič dovnitř. Dumal jsem, dumal a vydumal řešení. Pomocí tlusté trubky jsme s šikovným svářečem a pomocníkem nadstavili uchycení tlumiče. Zdá se, že to je řešení ok. Byli jsme moc těžcí a při vlítnutí do díry šel tlumič na doraz do kastle. Snad to bude ok.

Stále žijeme a posíláme pozdrav ze stepi kazašské. Po návštěvě hlavního města Tádžikistánu Dušanbe jsme se vydali vstříc tádžickému pohoří Pamír. Zprvu se jednalo o celkem příjemnou jízdu, kterou znepříjemňovalo jen množství vojenských kontrolních stanic. Nicméně v tomto ohledu se vše obešlo bez větších problémů. Další ne příliš příjemnou okolností byl také stav zdejších silnic (dá-li se to tak vůbec nazvat). První polovina cesty spočívala v nezpevněné cestě skrze hory, kde jsme se dokonce jednou potýkali s příčně proudící říčkou bez mostu. Naši poněkud bezradnou situaci rozřešil až kolemjedoucí GAZ, který nás z té šlamastiky doslova „vytáhl“ (za pomoci tažného lana samozřejmě). Tak jsme uháněli rychlostí, kterou nám cesta dovolovala podél řeky, která tvořila hranici s Afghánistánem a mohli jsme tak aspoň zdálky vidět další odlišnou kulturu.

Cesta Pamírem skýtala i další svízele, mezi kterými byla kromě časté absence zpevněného povrchu také příkrá stoupání, která činila obzvlášť velký problém pro náš slabý motor. Problém jsme zdárně (a bohužel často) řešili obratným vyskakováním členů posádky (vyjma řidiče samozřejmě) z jedoucího vozidla těsně před kopcem. Tato naše neblahá činnost nabyla vrcholu těsně před hranicemi s Kyrgyzstánem, kde nám nakonec znepříjemnilo celou situaci i počasí, jelikož jsme se náhle ocitli uprostřed sněhové vánice. Za pomoci místních dobrodinců se nám však podařilo automobil dotlačit až do finálního sedla. Poté jsme se opatrně proklouzali až dolů k samotné hranici a vjeli do o něco teplejších nížin v Kyrgyzstánu.

V této zemi byl v plánu výstup na pár vrcholku v pohoří Ala-Archa. Konkrétně pak čtyřtisícové hory Peak Koróna a Peak Učitel. Výpravy se účastnili jen dva členové, neboť třetí (Ondřej) náhle ochořel. Tak čekal v táboře a odpočíval, zatímco se ostatní dva zdárně domohli vrcholu a za pár dní se vrátili aby se všichni tři opět vydali směrem k další zemi, tentokrát ke Kazachstánu.

Po průjezdu kazašským městem Almaty a vyřízení potřebných formalit ke vstupu do čínsko-kyrgyzsko-kazašské pohraniční oblasti, Chystali jsme se zdolat jeden z našich hlavních cílů a to Peak Bayancol v pohoří Tian-Shan. Už od začátku nám příliš nebylo přáno, avšak i přes veškerou nepřízeň (zejména počasí) jsme se vydali vstříc nelítostné hoře. Podmínky byly ne příliš přátelské. Každý den déšť či sníh a na kopci byla cesta ztěžována velmi silnou vrstvou právě napadlého sněhu. To vše mělo za následek nezdar naší výpravy za bezmála šestitisícovým vrcholem. V inkriminovaný den plánovaného výstupu na vrchol nás na cestě stihly skutečně nežádoucí podnební podmínky a byli jsme nuceni vrátit se zpět do výškového tábora a další den až dolů do tábora základního. Vrchol tedy zdolán nebyl a my se dostali pouze cca 300m pod něj do výšky pěti a půl kilometrů nad mořem. Nicméně jsme vše přežili ve zdraví fyzickém. Utrpělo pouze psýché naším nezdářeným pokusem.

Nyní míříme směr Rusko a šup šup do Mongolska, kde máme v plánu pomoct místním dětem a to materiálními dary, na které přispěli i někteří z našich čtenářů.

Z Uzbekistánu jsme vypadli načas. Hranice měla do šesti, my tam dojeli ve čtvrt na sedm. Hraničníci nás rychle odlifrovali, a nastal malinký problémek protože tádžická víza jsme měli až na 14.7. Místní plukovník nás uvítal a situaci jasně pochopil. Rozkaz jednomu vojákovi vyčistil pole od kravinců nás mile překvapil a noc strávená v zemi nikoho nás potěšila. Ráno na hranici vše ok, za auto jsme platili pouhých 25USD.

Dá se říci ze silnice v Tádžikistánu jsou v katastrofickém stavu. Totální hrůza, o tom se nám ani nezdálo. Třeba zrovna včera jsme jeli tunelem, kde se normálně pracovalo. Tunel cca 3000 metrů nad mořem, dlouhý snad 10km, celou cestu na jedničku, rychlost maximálně 10kmh. Díry, všude voda, no prostě brodit v tunelu řeku je fakt úlet. Potom, stejně jako před tím,následovalo po 60 km totálního hnoje. Zlatá polňačkaaaaaaaaaaa. Vzdálenost 200km jsme jeli devět hodin. {{reklama()}} Před Dušanbe je silnice hezčí než u nás, krásný asfalt, dál na východ do Pamíru je cesta prý pěkná. Činaní tady staví silnice, mosty, tunely, no jo to zboží se musí nějak dostat sem a dál na západ.

Nádherných šest dni jsme strávili ve Fanských horách. Výsledkem našeho snažení je zdolání vrcholu Energia 5102m.n.m. Plán do budoucna je jasný, večer odjíždíme směr Pamír, budeme se rvát zuby nehty se dostat do několikatisícových sedel a přejet do Kyrgyzstánu, do dalších hor.

Ladík jede pomalu ale jede. Proběhly už dvě odlehčovací kůry tak dál uvidíme. Porodili jsme druhý karburátor. Starý, se spotřebou 14 litrů na sto po rovině, byl špatný. Po 30 km vlítl opět pravý tlumič dovnitř. Dumal jsem, dumal a vydumal řešení. Pomocí tlusté trubky jsme s šikovným svářečem a pomocníkem nadstavili uchycení tlumiče. Zdá se, že to je řešení ok. Byli jsme moc těžcí a při vlítnutí do díry šel tlumič na doraz do kastle. Snad to bude ok.

Stále žijeme a posíláme pozdrav ze stepi kazašské. Po návštěvě hlavního města Tádžikistánu Dušanbe jsme se vydali vstříc tádžickému pohoří Pamír. Zprvu se jednalo o celkem příjemnou jízdu, kterou znepříjemňovalo jen množství vojenských kontrolních stanic. Nicméně v tomto ohledu se vše obešlo bez větších problémů. Další ne příliš příjemnou okolností byl také stav zdejších silnic (dá-li se to tak vůbec nazvat). První polovina cesty spočívala v nezpevněné cestě skrze hory, kde jsme se dokonce jednou potýkali s příčně proudící říčkou bez mostu. Naši poněkud bezradnou situaci rozřešil až kolemjedoucí GAZ, který nás z té šlamastiky doslova „vytáhl“ (za pomoci tažného lana samozřejmě). Tak jsme uháněli rychlostí, kterou nám cesta dovolovala podél řeky, která tvořila hranici s Afghánistánem a mohli jsme tak aspoň zdálky vidět další odlišnou kulturu.

Cesta Pamírem skýtala i další svízele, mezi kterými byla kromě časté absence zpevněného povrchu také příkrá stoupání, která činila obzvlášť velký problém pro náš slabý motor. Problém jsme zdárně (a bohužel často) řešili obratným vyskakováním členů posádky (vyjma řidiče samozřejmě) z jedoucího vozidla těsně před kopcem. Tato naše neblahá činnost nabyla vrcholu těsně před hranicemi s Kyrgyzstánem, kde nám nakonec znepříjemnilo celou situaci i počasí, jelikož jsme se náhle ocitli uprostřed sněhové vánice. Za pomoci místních dobrodinců se nám však podařilo automobil dotlačit až do finálního sedla. Poté jsme se opatrně proklouzali až dolů k samotné hranici a vjeli do o něco teplejších nížin v Kyrgyzstánu.

V této zemi byl v plánu výstup na pár vrcholku v pohoří Ala-Archa. Konkrétně pak čtyřtisícové hory Peak Koróna a Peak Učitel. Výpravy se účastnili jen dva členové, neboť třetí (Ondřej) náhle ochořel. Tak čekal v táboře a odpočíval, zatímco se ostatní dva zdárně domohli vrcholu a za pár dní se vrátili aby se všichni tři opět vydali směrem k další zemi, tentokrát ke Kazachstánu.

Po průjezdu kazašským městem Almaty a vyřízení potřebných formalit ke vstupu do čínsko-kyrgyzsko-kazašské pohraniční oblasti, Chystali jsme se zdolat jeden z našich hlavních cílů a to Peak Bayancol v pohoří Tian-Shan. Už od začátku nám příliš nebylo přáno, avšak i přes veškerou nepřízeň (zejména počasí) jsme se vydali vstříc nelítostné hoře. Podmínky byly ne příliš přátelské. Každý den déšť či sníh a na kopci byla cesta ztěžována velmi silnou vrstvou právě napadlého sněhu. To vše mělo za následek nezdar naší výpravy za bezmála šestitisícovým vrcholem. V inkriminovaný den plánovaného výstupu na vrchol nás na cestě stihly skutečně nežádoucí podnební podmínky a byli jsme nuceni vrátit se zpět do výškového tábora a další den až dolů do tábora základního. Vrchol tedy zdolán nebyl a my se dostali pouze cca 300m pod něj do výšky pěti a půl kilometrů nad mořem. Nicméně jsme vše přežili ve zdraví fyzickém. Utrpělo pouze psýché naším nezdářeným pokusem.

Nyní míříme směr Rusko a šup šup do Mongolska, kde máme v plánu pomoct místním dětem a to materiálními dary, na které přispěli i někteří z našich čtenářů.