Cestovatelé a dobrodruzi
Žigulík se prodírá Asií
Brněnští studenti se vydali starou Ladou do Mongolska. Přinášíme
úryvky z cestovního deníku expedice. Tentokrát hlavně
z Tádžikistánu a Kyrgyzstánu. Cestovatelský tým má za sebou
nejvyšší silniční bod své cesty, sedlo Ak Baital 4655 metrů nad
mořem.
Z Uzbekistánu jsme vypadli načas. Hranice měla do šesti, my tam dojeli ve čtvrt na sedm. Hraničníci nás rychle odlifrovali, a nastal malinký problémek protože tádžická víza jsme měli až na 14.7. Místní plukovník nás uvítal a situaci jasně pochopil. Rozkaz jednomu vojákovi vyčistil pole od kravinců nás mile překvapil a noc strávená v zemi nikoho nás potěšila. Ráno na hranici vše ok, za auto jsme platili pouhých 25USD.
Dá se říci ze silnice v Tádžikistánu jsou v katastrofickém stavu. Totální hrůza, o tom se nám ani nezdálo. Třeba zrovna včera jsme jeli tunelem, kde se normálně pracovalo. Tunel cca 3000 metrů nad mořem, dlouhý snad 10km, celou cestu na jedničku, rychlost maximálně 10kmh. Díry, všude voda, no prostě brodit v tunelu řeku je fakt úlet. Potom, stejně jako před tím,následovalo po 60 km totálního hnoje. Zlatá polňačkaaaaaaaaaaa. Vzdálenost 200km jsme jeli devět hodin. {{reklama()}} Před Dušanbe je silnice hezčí než u nás, krásný asfalt, dál na východ do Pamíru je cesta prý pěkná. Činaní tady staví silnice, mosty, tunely, no jo to zboží se musí nějak dostat sem a dál na západ.
Nádherných šest dni jsme strávili ve Fanských horách. Výsledkem našeho snažení je zdolání vrcholu Energia 5102m.n.m. Plán do budoucna je jasný, večer odjíždíme směr Pamír, budeme se rvát zuby nehty se dostat do několikatisícových sedel a přejet do Kyrgyzstánu, do dalších hor.
Ladík jede pomalu ale jede. Proběhly už dvě odlehčovací kůry tak dál uvidíme. Porodili jsme druhý karburátor. Starý, se spotřebou 14 litrů na sto po rovině, byl špatný. Po 30 km vlítl opět pravý tlumič dovnitř. Dumal jsem, dumal a vydumal řešení. Pomocí tlusté trubky jsme s šikovným svářečem a pomocníkem nadstavili uchycení tlumiče. Zdá se, že to je řešení ok. Byli jsme moc těžcí a při vlítnutí do díry šel tlumič na doraz do kastle. Snad to bude ok.
Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim přidal kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.
Stále žijeme a posíláme pozdrav ze stepi kazašské. Po návštěvě hlavního města Tádžikistánu Dušanbe jsme se vydali vstříc tádžickému pohoří Pamír. Zprvu se jednalo o celkem příjemnou jízdu, kterou znepříjemňovalo jen množství vojenských kontrolních stanic. Nicméně v tomto ohledu se vše obešlo bez větších problémů. Další ne příliš příjemnou okolností byl také stav zdejších silnic (dá-li se to tak vůbec nazvat). První polovina cesty spočívala v nezpevněné cestě skrze hory, kde jsme se dokonce jednou potýkali s příčně proudící říčkou bez mostu. Naši poněkud bezradnou situaci rozřešil až kolemjedoucí GAZ, který nás z té šlamastiky doslova „vytáhl“ (za pomoci tažného lana samozřejmě). Tak jsme uháněli rychlostí, kterou nám cesta dovolovala podél řeky, která tvořila hranici s Afghánistánem a mohli jsme tak aspoň zdálky vidět další odlišnou kulturu.
Cesta Pamírem skýtala i další svízele, mezi kterými byla kromě časté absence zpevněného povrchu také příkrá stoupání, která činila obzvlášť velký problém pro náš slabý motor. Problém jsme zdárně (a bohužel často) řešili obratným vyskakováním členů posádky (vyjma řidiče samozřejmě) z jedoucího vozidla těsně před kopcem. Tato naše neblahá činnost nabyla vrcholu těsně před hranicemi s Kyrgyzstánem, kde nám nakonec znepříjemnilo celou situaci i počasí, jelikož jsme se náhle ocitli uprostřed sněhové vánice. Za pomoci místních dobrodinců se nám však podařilo automobil dotlačit až do finálního sedla. Poté jsme se opatrně proklouzali až dolů k samotné hranici a vjeli do o něco teplejších nížin v Kyrgyzstánu.
V této zemi byl v plánu výstup na pár vrcholku v pohoří Ala-Archa. Konkrétně pak čtyřtisícové hory Peak Koróna a Peak Učitel. Výpravy se účastnili jen dva členové, neboť třetí (Ondřej) náhle ochořel. Tak čekal v táboře a odpočíval, zatímco se ostatní dva zdárně domohli vrcholu a za pár dní se vrátili aby se všichni tři opět vydali směrem k další zemi, tentokrát ke Kazachstánu.
Po průjezdu kazašským městem Almaty a vyřízení potřebných formalit ke vstupu do čínsko-kyrgyzsko-kazašské pohraniční oblasti, Chystali jsme se zdolat jeden z našich hlavních cílů a to Peak Bayancol v pohoří Tian-Shan. Už od začátku nám příliš nebylo přáno, avšak i přes veškerou nepřízeň (zejména počasí) jsme se vydali vstříc nelítostné hoře. Podmínky byly ne příliš přátelské. Každý den déšť či sníh a na kopci byla cesta ztěžována velmi silnou vrstvou právě napadlého sněhu. To vše mělo za následek nezdar naší výpravy za bezmála šestitisícovým vrcholem. V inkriminovaný den plánovaného výstupu na vrchol nás na cestě stihly skutečně nežádoucí podnební podmínky a byli jsme nuceni vrátit se zpět do výškového tábora a další den až dolů do tábora základního. Vrchol tedy zdolán nebyl a my se dostali pouze cca 300m pod něj do výšky pěti a půl kilometrů nad mořem. Nicméně jsme vše přežili ve zdraví fyzickém. Utrpělo pouze psýché naším nezdářeným pokusem.
Nyní míříme směr Rusko a šup šup do Mongolska, kde máme v plánu pomoct místním dětem a to materiálními dary, na které přispěli i někteří z našich čtenářů.
Z Uzbekistánu jsme vypadli načas. Hranice měla do šesti, my tam dojeli ve čtvrt na sedm. Hraničníci nás rychle odlifrovali, a nastal malinký problémek protože tádžická víza jsme měli až na 14.7. Místní plukovník nás uvítal a situaci jasně pochopil. Rozkaz jednomu vojákovi vyčistil pole od kravinců nás mile překvapil a noc strávená v zemi nikoho nás potěšila. Ráno na hranici vše ok, za auto jsme platili pouhých 25USD.
Dá se říci ze silnice v Tádžikistánu jsou v katastrofickém stavu. Totální hrůza, o tom se nám ani nezdálo. Třeba zrovna včera jsme jeli tunelem, kde se normálně pracovalo. Tunel cca 3000 metrů nad mořem, dlouhý snad 10km, celou cestu na jedničku, rychlost maximálně 10kmh. Díry, všude voda, no prostě brodit v tunelu řeku je fakt úlet. Potom, stejně jako před tím,následovalo po 60 km totálního hnoje. Zlatá polňačkaaaaaaaaaaa. Vzdálenost 200km jsme jeli devět hodin. {{reklama()}} Před Dušanbe je silnice hezčí než u nás, krásný asfalt, dál na východ do Pamíru je cesta prý pěkná. Činaní tady staví silnice, mosty, tunely, no jo to zboží se musí nějak dostat sem a dál na západ.
Nádherných šest dni jsme strávili ve Fanských horách. Výsledkem našeho snažení je zdolání vrcholu Energia 5102m.n.m. Plán do budoucna je jasný, večer odjíždíme směr Pamír, budeme se rvát zuby nehty se dostat do několikatisícových sedel a přejet do Kyrgyzstánu, do dalších hor.
Ladík jede pomalu ale jede. Proběhly už dvě odlehčovací kůry tak dál uvidíme. Porodili jsme druhý karburátor. Starý, se spotřebou 14 litrů na sto po rovině, byl špatný. Po 30 km vlítl opět pravý tlumič dovnitř. Dumal jsem, dumal a vydumal řešení. Pomocí tlusté trubky jsme s šikovným svářečem a pomocníkem nadstavili uchycení tlumiče. Zdá se, že to je řešení ok. Byli jsme moc těžcí a při vlítnutí do díry šel tlumič na doraz do kastle. Snad to bude ok.
Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim přidal kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.
Stále žijeme a posíláme pozdrav ze stepi kazašské. Po návštěvě hlavního města Tádžikistánu Dušanbe jsme se vydali vstříc tádžickému pohoří Pamír. Zprvu se jednalo o celkem příjemnou jízdu, kterou znepříjemňovalo jen množství vojenských kontrolních stanic. Nicméně v tomto ohledu se vše obešlo bez větších problémů. Další ne příliš příjemnou okolností byl také stav zdejších silnic (dá-li se to tak vůbec nazvat). První polovina cesty spočívala v nezpevněné cestě skrze hory, kde jsme se dokonce jednou potýkali s příčně proudící říčkou bez mostu. Naši poněkud bezradnou situaci rozřešil až kolemjedoucí GAZ, který nás z té šlamastiky doslova „vytáhl“ (za pomoci tažného lana samozřejmě). Tak jsme uháněli rychlostí, kterou nám cesta dovolovala podél řeky, která tvořila hranici s Afghánistánem a mohli jsme tak aspoň zdálky vidět další odlišnou kulturu.
Cesta Pamírem skýtala i další svízele, mezi kterými byla kromě časté absence zpevněného povrchu také příkrá stoupání, která činila obzvlášť velký problém pro náš slabý motor. Problém jsme zdárně (a bohužel často) řešili obratným vyskakováním členů posádky (vyjma řidiče samozřejmě) z jedoucího vozidla těsně před kopcem. Tato naše neblahá činnost nabyla vrcholu těsně před hranicemi s Kyrgyzstánem, kde nám nakonec znepříjemnilo celou situaci i počasí, jelikož jsme se náhle ocitli uprostřed sněhové vánice. Za pomoci místních dobrodinců se nám však podařilo automobil dotlačit až do finálního sedla. Poté jsme se opatrně proklouzali až dolů k samotné hranici a vjeli do o něco teplejších nížin v Kyrgyzstánu.
V této zemi byl v plánu výstup na pár vrcholku v pohoří Ala-Archa. Konkrétně pak čtyřtisícové hory Peak Koróna a Peak Učitel. Výpravy se účastnili jen dva členové, neboť třetí (Ondřej) náhle ochořel. Tak čekal v táboře a odpočíval, zatímco se ostatní dva zdárně domohli vrcholu a za pár dní se vrátili aby se všichni tři opět vydali směrem k další zemi, tentokrát ke Kazachstánu.
Po průjezdu kazašským městem Almaty a vyřízení potřebných formalit ke vstupu do čínsko-kyrgyzsko-kazašské pohraniční oblasti, Chystali jsme se zdolat jeden z našich hlavních cílů a to Peak Bayancol v pohoří Tian-Shan. Už od začátku nám příliš nebylo přáno, avšak i přes veškerou nepřízeň (zejména počasí) jsme se vydali vstříc nelítostné hoře. Podmínky byly ne příliš přátelské. Každý den déšť či sníh a na kopci byla cesta ztěžována velmi silnou vrstvou právě napadlého sněhu. To vše mělo za následek nezdar naší výpravy za bezmála šestitisícovým vrcholem. V inkriminovaný den plánovaného výstupu na vrchol nás na cestě stihly skutečně nežádoucí podnební podmínky a byli jsme nuceni vrátit se zpět do výškového tábora a další den až dolů do tábora základního. Vrchol tedy zdolán nebyl a my se dostali pouze cca 300m pod něj do výšky pěti a půl kilometrů nad mořem. Nicméně jsme vše přežili ve zdraví fyzickém. Utrpělo pouze psýché naším nezdářeným pokusem.
Nyní míříme směr Rusko a šup šup do Mongolska, kde máme v plánu pomoct místním dětem a to materiálními dary, na které přispěli i někteří z našich čtenářů.
Cestovatelé a dobrodruzi
Staňte se vůdcem malého plavidla. Získejte oficiální oprávnění s celosvětovou platností
Pokud dlouhodobě prahnete po tom, že se budete prohánět na lodi po vodě, je na čase se pustit do získání oficiálního kapitánského oprávnění. Vůdce malého plavidla je odrazový můstek, přičemž dané oprávnění je určeno pro vnitrozemské vody, ovšem platnost je celosvětová. Postupně pak můžete doplňovat další a další povolení na lodě s neomezeným výkonem i na plachetnice.
Samotný kurz není časově náročný. Celou teorii projdete s lektorem během soboty, kdy prostudujete kompletně celou problematiku vnitrozemské plavby. Velkou výhodou je, že není vyžadován praktický výcvik, prostě se všechno naučíte od začátku. Po absolvování kurzu vám už nic nebude bránit v přihlášení se k teoretické zkoušce, kterou složíte na některé z poboček Plavebního úřadu.
Malé motory s výkonem do 20 kW
V první řadě je nezbytné podotknout, že Vůdce malého plavidla může používat lodě s motorem o výkonu maximálně 20 kW, což je naprosto dostačující třeba pro rybáře. Proženete se i na pramici s malým motorem. V případě, že budete chtít postoupit výše a řídit silnější loď, případně i skútr, je nezbytné získat oprávnění na motory s neomezeným výkonem.
Plavení po vnitrozemních vodách
S průkazem Vůdce malého plavidla vyrazíte na jakoukoliv vnitrozemní vodu po celém světě, takže nemůžete se vydat přímo na moře, ale na řeky, jezera a rybníky vám postačí. Stejně jako u motorového vozidla potřebujete řidičské oprávnění, u lodí zase kapitánský průkaz, jinak byste mohli dostat nemalou pokutu.
Chcete si tedy i vy udělat průkaz Vůdce malého plavidla? Celý kurz stojí 3 000 korun. Staňte se kapitánem. Potom si můžete udělat další kurzy – velké motory, kombinaci MC či kombinaci MCS20. Záleží na tom, jak moc se chcete do problematiky plavení ponořit.
Cestovatelé a dobrodruzi
Staňte se vůdcem malého plavidla
Na auto potřebujete řidičský průkaz, na loď zase kapitánský průkaz. Líbilo by se vám projet se po Vltavě nebo plavit se v Chorvatsku na jachtě? Nic není nemožné. Kapitánský průkaz si lze udělat i v ČR. Platí celosvětově ve vnitrozemských vodách.
Vnitrozemská plavba nevyžaduje kapitánský průkaz pro lodě s motorem o výkonu pod 4 kW a plachetnice s plochou plachty do 12 m2. Jestliže však projdete kurzem a stane se z vás oficiální vůdce malého plavidla, nebudete nijak omezeni, a hlavně se naučíte loď ovládat.
Průkaz vůdce malého plavidla má různá oprávnění
K ovládání lodě potřebujete průkaz VMP, tedy vůdce malého plavidla. Pozor, vydává se v různých kategoriích oprávnění a ideální je udělat si variantu M pro neomezené motory. Tu je možné získat od 18 let a pro její získání musíte vykonat jak teoretickou zkoušku, tak praktické ověření vedení malého plavidla. Pak lze řídit lodě do 20 m délky bez ohledu na výkon motoru – výkonné vodní skútry, sportovní motorové lodě atd.
Jak získat toto oprávnění?
Musíte se zapsat do kapitánského kurzu. Zase tak náročná záležitost to není, teorii odstudujete za jednu sobotu, praktický výcvik trvá zpravidla půl dne, avšak když se nebudete cítit dostatečně jistí, můžete si zajistit více lekcí. Cena kurzu se mírně liší podle toho, kde se ho rozhodnete absolvovat. U profesionálů ze Seawolf vyjde na pět tisíc korun. Stejně jako u řidičského průkazu však jde o doživotní investici. Částku zaplatíte jednou a oprávnění být kapitánem plavidel máte napořád.
Po absolvování teoretické výuky i praktického výcviku se můžete přihlásit na Plavebním úřadu ke splnění zkoušky. Plavební úřad má pobočky v Praze, Přerově a Děčíně, přihlásíte se online, správní poplatek činí 500 Kč. K přihlášce potřebujete doložit potvrzení o absolvování kurzu a také potvrzení od lékaře.
Jestliže vás kapitánský průkaz zajímá, bližší informace a možnost přihlásit se do kurzu najdete přímo na Kapitanskezkousky.cz.
Cestovatelé a dobrodruzi
Diashow turné: Kamčatka – poloostrov sopek
Málo míst na světě přitahuje dobrodruhy a milovníky divočiny tak jako
Kamčatka. Divoký kraj daleko na východě Sibiře – poloostrov sopek, který
je tak odlehlý a izolovaný, jakoby to byl ostrov.
Málo míst na světě přitahuje dobrodruhy a milovníky divočiny tak jako Kamčatka. Divoký kraj daleko na východě Sibiře – poloostrov sopek, který je tak odlehlý a izolovaný, jakoby to byl ostrov.
Kamčatka je země málo obydlená: divokou zelenou tajgou se potulují hnědí medvědi a řeky jsou plné lososů. Kdo však chce Kamčatku poznat zblízka, musí se vyzbrojit velkým odhodláním a připravit se na nečekaná dobrodružství.
Turné po 21 městech ČR, únor až duben. Kompletní seznam měst na http://www.promitani.cz/kamcatka/
Kamčatka navíc patří mezi nejaktivnější vulkanické oblasti světa: Leží tu desítky činných sopek. Jejich špičaté kužely ční impozantně nad krajinu, vypouštějíce sloupce hustého dýmu. „Když jsme po dvoudenní jízdě těžkým terénním náklaďákem zapadli na úpatí sopky Tolbačik do hlubokého řídkého bahna, vypadalo to beznadějně. V podmáčené tajze se na nás okamžitě vrhly miliony komárů a auto se nedařilo vyprostit ani pomocí motorového navijáku. Vždy, když řidič pracně připevnil ocelové lano k některému ze stromů v okolí a zapnul motor, vytrhlo to strom i s kořeny, ale auto se ani nepohnulo. Ještě, že ruský člověk se jen tak nevzdává. Vyvrátili jsme sice čtyři stromy, ale pátý vydržel a my mohli po náročném boji s bažinou pokračovat… Pozdě odpoledne jsme rozbili tábor v oblasti sopečného prachu na svahu vulkánu. Po vyčerpávajícím pěším výstupu jsme pak konečně další den dosáhli okraje vrcholového kráteru a pohlédli do obřího jícnu jedné z nejaktivnějších kamčatských sopek – Ploského Tolbačiku.“, vzpomíná na nejzajímavější okamžiky své cesty Martin Loew.
Kamčatka je magická země. Její sopky jak divotvorné hrnce občas chrlí lávu, popel a dým, ale zároveň pod svou pokličkou dokáží uvařit tak velkolepé scenérie, jaké si vůbec příroda dokáže představit.
„Chci vás tímto pozvat na nejmodernější multimediální show, tvořenou stovkami fotek, hudbou, filmovými záběry, ale především mým živým vyprávěním.“ uzavírá pozvánku cestovatel Martin Loew.
Nejnovější diashow „Kamčatka – poloostrov sopek“ uvádí na svém letošním jarním turné cestovatel a fotograf Martin Loew. Během multimediálních živě komentovaných projekcí vypráví Loew v 21 městech ČR svůj dobrodružný příběh plný krásných fotografií i nevšedních zážitků. Více informací na http://www.promitani.cz/kamcatka/.