Rubrika: Cestovatel.cz

Jako asi každý člověk podléhám tu a tam všelijakým trendům a nejsilnějším vlivům okolí. Dnes se kupříkladu já i moji vrstevníci ze všech stran dovídáme, že bez vynikající znalosti cizího jazyka/jazyků a bez zkušenosti s pobytem v zahraničí jsme v budoucnu zcela jistě ztracení. Proto jsem se před časem rozhodla, že opráším svou angličtinu a vycestuji na stáž ještě před dokončením studií.

Netradičně příznivá volba – JAR

Nebylo jednoduché si vybrat cílovou zemi. Lákaly mě Amerika, Kanada i daleká Austrálie. Nechtěla jsem však být v cizině obklopena Čechy (popřípadě našimi Slovenskými bratmi), čímž by se celý výlet za zdokonalením angličtiny stal sice jistě zajímavým, ale poněkud promrhaným létem. Raději jsem chtěla do země, kde na našince hned tak nenarazím, abych byla nucena mluvit anglicky pokud možno pořád. V tomto ohledu byla Jižní Afrika skvělou volbou. Možná tou nejlepší možnou. I když jsme národ cestovatelů a dobrodruhů, Kapskému Městu se (možná kvůli obavám o bezpečnost) zatím vyhýbáme. A tak na jižním cípu Afriky natrefíte na spoustu Němců, Holanďanů, Australanů ale třeba i Indů a dalších asiatů, Češi se tam však vyskytují spíše vzácně. Tím se také tato destinace liší od ostatních běžně vyhledávaných míst, kam mladí lidé nejčastěji jezdí za pracovními zkušenostmi.

Kromě každodenního využití angličtiny byla mou další podmínkou i práce alespoň vzdáleně blízká mému studijnímu oboru. Díky správné volbě agentury jsem pak dostala zajímavou práci v malé poradenské firmě přímo v centru Kapského Města. Přípravy na cestu mi vyplnily celé jaro. Nákup letenky, pojištění, hledání vhodného bydlení, očkování (žádná nejsou povinná) a samozřejmě i střádání finančních prostředků. S prací to v JAR máte složité. Stážisty firmy rády uvítají, obzvláště na pozice, které jsou z různých důvodů poněkud zanedbávány. Šikovný student z Evropy zvládne práci levou zadní a firmu to nestojí nic. Jelikož jsou pozitivně diskriminováni místí obyvatele (hlavně ti původní), cizinec skutečně nemůže jet do Jižní Afriky s představou, že si něco vydělá. Občas vám sice za vaši námahu zaplatí, bylo by však s podivem, kdyby to pokrylo běžně požadovaný vysoký nájem.

Život ve stínu Table Mountain

Když pominete všechno to negativní, co se o Jihoafrické republice říká, je to doslova ráj na zemi. Jenže je těžké odmyslet si všudypřítomné nebezpečí, jemuž jsou zde lidé denně vystavováni. Těžko si vám bude zvykat na to, že nemůžete v noci vystrčit paty z domu. A když už se tedy jó chcete někam zajít pobavit, tak jedině autem a s větší skupinou lidí. Zajisté vás také na první pohled zaujmou robustní ploty s elektrickým vedením kolem domů. Je to nezbytnost. Celkem běžné jsou také různé alarmové systémy a nonstop hlídací služba u některých objektů. Prostě jiný kraj, jiná míra kriminality. S jistotou mohu říci, že se těžko budete smiřovat s tamějším pojetím vzdáleností. Jihoafričan řekne „Je to co bys kamenem dohodil,“ vy pak strávíte půlden za volantem a cíl stále v nedohlednu. Je to skutečně obrovská země, a jestli ji chcete důkladně propátrat, bez auta se neobejdete. Ve městech se připravte na mírný chaos na silnicích a trochu zběsilý styl řízení některých domorodců. Jezdí se vlevo, takže pokud v tomto ohledu máte již zkušenosti, přijdou určitě vhod.

Život Jihoafričanů je sice značně odlišný od toho našeho, evropského, při bližším zkoumání je mu ale také v lecčem podobný. Určitě třeba oceníte, že se dá všude bez problémů domluvit anglicky – angličtina je jedním z jedenácti úředních jazyků. Úroveň všech základních služeb je velmi dobrá, počítejte však také s odpovídající cenou. Ono vůbec v Jižní Africe není nijak zvlášť levno. Z tohoto pohledu vám bude pobyt v kterékoliv Jihoafrické metropoli připadat stejný, jako pobyt v některém ze Západoevropských velkoměst. Také tam mají stejný kulturně-národnostní mix a podobně uspěchanou atmosféru. Jihoafričané si ale ve spěchu příliš nelibují. Snaží se co nejlépe a nejpohodověji využít svůj volný čas. Aby o víkendu nemuseli myslet na úklid domácnosti, většina z nich (za pár randů měsíčně) zaměstnává služebnou. U nás je takovýto životní styl spojován s luxusem, v JAR to nikomu divné nepřijde. Z našeho pohledu je ale více než divná absence centrálního vytápění domů – věřte mi, že i přes mírnou Africkou zimu by se některé večery náramně hodilo.

Příroda, kam oko dohlédne

Dosti ale městského života. Do Afriky se jezdí především za přírodou, která tam oplývá pro nás nevídanou pestrostí a rozmanitostí. V okolí Kapského Města mne uchvátily majestátně se tyčící skály vystupující rozpustile přímo z oceánu (ať už Atlantského či Indického). Pokud se budete dívat na Stolovou horu z vrcholku Lion’s head (Lví hlava), všimněte si několika kopců stojících v řadě po její pravici. A schválně se je pokuste spočítat. Jestli vám vyšlo dvanáct, tak srdečně blahopřeji. Pohoří se totiž příznačně jmenuje Twelve Apostels (tedy Dvanáct apoštolů). Výšlap na samotnou Table mountain naplánujte na teplotně průměrný slunečný den. A dejte si pozor na všudypřítomné paviány. Bohužel až na tyto dotěrné opičky, pár volně pobíhajících zeber na úpatí Ďáblova vrcholku, Afrických tučňáků po cestě k mysu Dobré naděje či mlsných veverek v parku si zvířat v Kapském Městě příliš neužijete. Za Velkou pětkou musíte trochu dál od civilizace.

Ve Waterberg Game Reserve na severu JAR jsem strávila jeden červencový týden. Zima v tamních končinách není nijak zvlášť vlhká ani teplotně nesnesitelná, úpal ani popáleniny od sluníčka však také nehrozí. V tomto parku narazíte na lvy, nosorožce i buvoly, slony byste rozhodně neměli minout a leoparda tam údajně také mají, jen já jsem bohužel neměla tu čest. O leopardovi místní vtipně říkají, že je ninjou Africké buše – znenadání se vynoří a rychle také mizí. Už ale jen samotné pátrání po divokých zvířatech v členité a rozsáhlé buši je veliký zážitek. Trpělivost a všímavost bývají odměněny nepopsatelnými výjevy. A když už nablízku žádného živočicha zrovna nevidíte, můžete se jen kochat krásnou nedotknutou přírodou v celé její Africké kráse.

Jako asi každý člověk podléhám tu a tam všelijakým trendům a nejsilnějším vlivům okolí. Dnes se kupříkladu já i moji vrstevníci ze všech stran dovídáme, že bez vynikající znalosti cizího jazyka/jazyků a bez zkušenosti s pobytem v zahraničí jsme v budoucnu zcela jistě ztracení. Proto jsem se před časem rozhodla, že opráším svou angličtinu a vycestuji na stáž ještě před dokončením studií.

Netradičně příznivá volba – JAR

Nebylo jednoduché si vybrat cílovou zemi. Lákaly mě Amerika, Kanada i daleká Austrálie. Nechtěla jsem však být v cizině obklopena Čechy (popřípadě našimi Slovenskými bratmi), čímž by se celý výlet za zdokonalením angličtiny stal sice jistě zajímavým, ale poněkud promrhaným létem. Raději jsem chtěla do země, kde na našince hned tak nenarazím, abych byla nucena mluvit anglicky pokud možno pořád. V tomto ohledu byla Jižní Afrika skvělou volbou. Možná tou nejlepší možnou. I když jsme národ cestovatelů a dobrodruhů, Kapskému Městu se (možná kvůli obavám o bezpečnost) zatím vyhýbáme. A tak na jižním cípu Afriky natrefíte na spoustu Němců, Holanďanů, Australanů ale třeba i Indů a dalších asiatů, Češi se tam však vyskytují spíše vzácně. Tím se také tato destinace liší od ostatních běžně vyhledávaných míst, kam mladí lidé nejčastěji jezdí za pracovními zkušenostmi.

Kromě každodenního využití angličtiny byla mou další podmínkou i práce alespoň vzdáleně blízká mému studijnímu oboru. Díky správné volbě agentury jsem pak dostala zajímavou práci v malé poradenské firmě přímo v centru Kapského Města. Přípravy na cestu mi vyplnily celé jaro. Nákup letenky, pojištění, hledání vhodného bydlení, očkování (žádná nejsou povinná) a samozřejmě i střádání finančních prostředků. S prací to v JAR máte složité. Stážisty firmy rády uvítají, obzvláště na pozice, které jsou z různých důvodů poněkud zanedbávány. Šikovný student z Evropy zvládne práci levou zadní a firmu to nestojí nic. Jelikož jsou pozitivně diskriminováni místí obyvatele (hlavně ti původní), cizinec skutečně nemůže jet do Jižní Afriky s představou, že si něco vydělá. Občas vám sice za vaši námahu zaplatí, bylo by však s podivem, kdyby to pokrylo běžně požadovaný vysoký nájem.

Život ve stínu Table Mountain

Když pominete všechno to negativní, co se o Jihoafrické republice říká, je to doslova ráj na zemi. Jenže je těžké odmyslet si všudypřítomné nebezpečí, jemuž jsou zde lidé denně vystavováni. Těžko si vám bude zvykat na to, že nemůžete v noci vystrčit paty z domu. A když už se tedy jó chcete někam zajít pobavit, tak jedině autem a s větší skupinou lidí. Zajisté vás také na první pohled zaujmou robustní ploty s elektrickým vedením kolem domů. Je to nezbytnost. Celkem běžné jsou také různé alarmové systémy a nonstop hlídací služba u některých objektů. Prostě jiný kraj, jiná míra kriminality. S jistotou mohu říci, že se těžko budete smiřovat s tamějším pojetím vzdáleností. Jihoafričan řekne „Je to co bys kamenem dohodil,“ vy pak strávíte půlden za volantem a cíl stále v nedohlednu. Je to skutečně obrovská země, a jestli ji chcete důkladně propátrat, bez auta se neobejdete. Ve městech se připravte na mírný chaos na silnicích a trochu zběsilý styl řízení některých domorodců. Jezdí se vlevo, takže pokud v tomto ohledu máte již zkušenosti, přijdou určitě vhod.

Život Jihoafričanů je sice značně odlišný od toho našeho, evropského, při bližším zkoumání je mu ale také v lecčem podobný. Určitě třeba oceníte, že se dá všude bez problémů domluvit anglicky – angličtina je jedním z jedenácti úředních jazyků. Úroveň všech základních služeb je velmi dobrá, počítejte však také s odpovídající cenou. Ono vůbec v Jižní Africe není nijak zvlášť levno. Z tohoto pohledu vám bude pobyt v kterékoliv Jihoafrické metropoli připadat stejný, jako pobyt v některém ze Západoevropských velkoměst. Také tam mají stejný kulturně-národnostní mix a podobně uspěchanou atmosféru. Jihoafričané si ale ve spěchu příliš nelibují. Snaží se co nejlépe a nejpohodověji využít svůj volný čas. Aby o víkendu nemuseli myslet na úklid domácnosti, většina z nich (za pár randů měsíčně) zaměstnává služebnou. U nás je takovýto životní styl spojován s luxusem, v JAR to nikomu divné nepřijde. Z našeho pohledu je ale více než divná absence centrálního vytápění domů – věřte mi, že i přes mírnou Africkou zimu by se některé večery náramně hodilo.

Příroda, kam oko dohlédne

Dosti ale městského života. Do Afriky se jezdí především za přírodou, která tam oplývá pro nás nevídanou pestrostí a rozmanitostí. V okolí Kapského Města mne uchvátily majestátně se tyčící skály vystupující rozpustile přímo z oceánu (ať už Atlantského či Indického). Pokud se budete dívat na Stolovou horu z vrcholku Lion’s head (Lví hlava), všimněte si několika kopců stojících v řadě po její pravici. A schválně se je pokuste spočítat. Jestli vám vyšlo dvanáct, tak srdečně blahopřeji. Pohoří se totiž příznačně jmenuje Twelve Apostels (tedy Dvanáct apoštolů). Výšlap na samotnou Table mountain naplánujte na teplotně průměrný slunečný den. A dejte si pozor na všudypřítomné paviány. Bohužel až na tyto dotěrné opičky, pár volně pobíhajících zeber na úpatí Ďáblova vrcholku, Afrických tučňáků po cestě k mysu Dobré naděje či mlsných veverek v parku si zvířat v Kapském Městě příliš neužijete. Za Velkou pětkou musíte trochu dál od civilizace.

Ve Waterberg Game Reserve na severu JAR jsem strávila jeden červencový týden. Zima v tamních končinách není nijak zvlášť vlhká ani teplotně nesnesitelná, úpal ani popáleniny od sluníčka však také nehrozí. V tomto parku narazíte na lvy, nosorožce i buvoly, slony byste rozhodně neměli minout a leoparda tam údajně také mají, jen já jsem bohužel neměla tu čest. O leopardovi místní vtipně říkají, že je ninjou Africké buše – znenadání se vynoří a rychle také mizí. Už ale jen samotné pátrání po divokých zvířatech v členité a rozsáhlé buši je veliký zážitek. Trpělivost a všímavost bývají odměněny nepopsatelnými výjevy. A když už nablízku žádného živočicha zrovna nevidíte, můžete se jen kochat krásnou nedotknutou přírodou v celé její Africké kráse.

Je neděle 26. března odpoledne, poslední den jednoho z nejživějších svátků v Rusku. Maslenica je v plném proudu. Lidé tančí na hudbu, která roztančí snad každého. Mrznou ve frontách na medovinu a bliny, hrají volejbal na sněhu a v parku u stolečků hrají šachy, jako by se nechumelilo. Všude okolo létají sněhové koule, roste jeden sněhulák za druhým a mezi tím vším se na saních a bobech prohánějí malé i větší děti. Radost a veselí čiší snad z každého. A tak to má být. Kdo dobře oslaví týden maslenice, bude šťastný a úspěšný celý rok, říká staré přísloví. Taková je atmosféra oslav maslenice, kterou prožívá Moskva a Podmoskví.

Maslenica kdysi a dnes

Maslenica je svátkem jara, probouzením přírody ze zimního spánku, začátkem práce na polích a vyjádřením naděje, že i v dalším roce bude bohatá úroda. Slaví se po celý týden před Velkým půstem, tedy sedm týdnů před Velikonocemi. Avšak už v době maslenice lidé nejedí maso. Poslední den, kdy jej smí jíst, je na tzv. Masnou neděli (Мясное воскресенье), poslední neděli před maslenicí, obdobou našeho masopustu. Stejně jako masopust i maslenica je pohanský svátek a uchoval se i po přijetí křesťanství v 10. století. Avšak samotné pojmenování svátku je docela mladé, „maslenica“ se mu říká teprve od 19. století.

V dnešní době si obyvatelé Moskvy užívají, že už zase mohou svobodně slavit příchod jara. Po celých 85 let byl tento svátek oficiálně zakázán, ale to už patří historii. Od roku 2002 je maslenica ruským oficiálním svátkem a slaví se stejně jako kdysi. Prý už sice nemá tak mytický charakter, je uspěchaná, ale jedno přetrvává: všichni se baví, tancují a cpou se bliny. Přitom neváhají počkat si třeba půl hodiny na tuto pochutinu v teplotách hluboko pod nulou a v typických moskevských frontách, které jsou tu snad na všechno, a zaplatit za jeden blin a dvě dcl medoviny v přepočtu pět eur.

Typický pokrm – bliny

Jídlem spojeným s maslenicí jsou bezesporu bliny, řekněme něco jako palačinky mnoha chutí. Najdeme bliny naplněné jak marmeládou, tak i houbami, lososovou pastou nebo třeba kaviárem. Dozlatova propečené, kulaté a horké bliny symbolizují slunce, bohatou úrodu, šťastná manželství a zdravé děti. Maslenica je tedy obdobím hodování, návštěv a je svátkem všech: bohatých, chudých, zdravých, nemocných, ale hlavně mladých lidí. Vždyť již od dávných dob byl tento svátek se spoustou tradic a zvyků jedinečnou příležitostí seznámit se a po Velikonocích, po Velkém půstu vystrojit svatbu! „Dnes už bohužel není čas na takové návštěvy jako kdysi,“ říká obyvatelka Moskvy, „vzdálenosti v Moskvě jsou obrovské a čas je drahý. Rusové to alespoň dohánějí tím, že si zavolají.“

Od pondělí do neděle

Oslavy trvají týden. Každý den má své jméno i smysl a prováděly se na něj jiné obyčeje. Pondělí (Встреча, „Den uvítání“) patřilo dětem, na vesnicích děti vytvořily ze slámy strašáka Maslenici, pořádně ho vyparádili a pak obcházeli dům od domu a hospodyně je vítaly s tácy plnými blinů. Pak přišla na řadu další oblíbená zábava: sáňkování a závodění o to, kdo dojede dál. Tomu, kdo dojede nejdál, vyroste nejdelší len. V úterý (Заигрыш) přišla řada se sáňkováním převážně na novomanžele a ve středu (Лакомки) na nezadané. Mladí muži také ve středu chodili „k tchýni na bliny“.

Čtvrtkem (Разгул) začínaly hlavní oslavy. V těchto dnech se mělo jíst alespoň tolikrát, kolikrát pes zavrtí ocasem nebo kolikrát vrána zakráká. Vždyť po masopustu, v období 40 denního Velkého půstu, pořádně vyhládne! A doplňovat energii bylo třeba i ve čtvrtek, kdy se sváděly nejrůznější bitvy třeba o dobytí ledových hradů. Možná v nejhorším vnitřním boji museli obstát mladí zeťové v pátek (тёщины вечёрки): teď byla řada na nich, aby na oplátku pozvali své tchýně, jak jinak než na bliny.

Sobota (проводы) se stala osudnou pro strašáka Maslenici. Na nosítkách a s pánvičkou v ruce, na které se pekly bliny, byla dovlečena na kraj vesnice a na hranici upálena. Někde ji ještě obřadně pohřbili, jinde z ní zbyla jen hromádka popela. V neděli, v „Den odpuštění“ (Прощённое воскресенье), měl ještě každý jedinečnou šanci omluvit se za vše, co kdy provedl svým blízkým a nezapomínalo se ani na zesnulé, kterým na hrob lidé přinášeli opět bliny. Po týdnu radovánek, hodování a křepčení je třeba připravit se na půst. Všechno začíná nanovo. Zima je u konce, jaro, vítej!

Je neděle 26. března odpoledne, poslední den jednoho z nejživějších svátků v Rusku. Maslenica je v plném proudu. Lidé tančí na hudbu, která roztančí snad každého. Mrznou ve frontách na medovinu a bliny, hrají volejbal na sněhu a v parku u stolečků hrají šachy, jako by se nechumelilo. Všude okolo létají sněhové koule, roste jeden sněhulák za druhým a mezi tím vším se na saních a bobech prohánějí malé i větší děti. Radost a veselí čiší snad z každého. A tak to má být. Kdo dobře oslaví týden maslenice, bude šťastný a úspěšný celý rok, říká staré přísloví. Taková je atmosféra oslav maslenice, kterou prožívá Moskva a Podmoskví.

Maslenica kdysi a dnes

Maslenica je svátkem jara, probouzením přírody ze zimního spánku, začátkem práce na polích a vyjádřením naděje, že i v dalším roce bude bohatá úroda. Slaví se po celý týden před Velkým půstem, tedy sedm týdnů před Velikonocemi. Avšak už v době maslenice lidé nejedí maso. Poslední den, kdy jej smí jíst, je na tzv. Masnou neděli (Мясное воскресенье), poslední neděli před maslenicí, obdobou našeho masopustu. Stejně jako masopust i maslenica je pohanský svátek a uchoval se i po přijetí křesťanství v 10. století. Avšak samotné pojmenování svátku je docela mladé, „maslenica“ se mu říká teprve od 19. století.

V dnešní době si obyvatelé Moskvy užívají, že už zase mohou svobodně slavit příchod jara. Po celých 85 let byl tento svátek oficiálně zakázán, ale to už patří historii. Od roku 2002 je maslenica ruským oficiálním svátkem a slaví se stejně jako kdysi. Prý už sice nemá tak mytický charakter, je uspěchaná, ale jedno přetrvává: všichni se baví, tancují a cpou se bliny. Přitom neváhají počkat si třeba půl hodiny na tuto pochutinu v teplotách hluboko pod nulou a v typických moskevských frontách, které jsou tu snad na všechno, a zaplatit za jeden blin a dvě dcl medoviny v přepočtu pět eur.

Typický pokrm – bliny

Jídlem spojeným s maslenicí jsou bezesporu bliny, řekněme něco jako palačinky mnoha chutí. Najdeme bliny naplněné jak marmeládou, tak i houbami, lososovou pastou nebo třeba kaviárem. Dozlatova propečené, kulaté a horké bliny symbolizují slunce, bohatou úrodu, šťastná manželství a zdravé děti. Maslenica je tedy obdobím hodování, návštěv a je svátkem všech: bohatých, chudých, zdravých, nemocných, ale hlavně mladých lidí. Vždyť již od dávných dob byl tento svátek se spoustou tradic a zvyků jedinečnou příležitostí seznámit se a po Velikonocích, po Velkém půstu vystrojit svatbu! „Dnes už bohužel není čas na takové návštěvy jako kdysi,“ říká obyvatelka Moskvy, „vzdálenosti v Moskvě jsou obrovské a čas je drahý. Rusové to alespoň dohánějí tím, že si zavolají.“

Od pondělí do neděle

Oslavy trvají týden. Každý den má své jméno i smysl a prováděly se na něj jiné obyčeje. Pondělí (Встреча, „Den uvítání“) patřilo dětem, na vesnicích děti vytvořily ze slámy strašáka Maslenici, pořádně ho vyparádili a pak obcházeli dům od domu a hospodyně je vítaly s tácy plnými blinů. Pak přišla na řadu další oblíbená zábava: sáňkování a závodění o to, kdo dojede dál. Tomu, kdo dojede nejdál, vyroste nejdelší len. V úterý (Заигрыш) přišla řada se sáňkováním převážně na novomanžele a ve středu (Лакомки) na nezadané. Mladí muži také ve středu chodili „k tchýni na bliny“.

Čtvrtkem (Разгул) začínaly hlavní oslavy. V těchto dnech se mělo jíst alespoň tolikrát, kolikrát pes zavrtí ocasem nebo kolikrát vrána zakráká. Vždyť po masopustu, v období 40 denního Velkého půstu, pořádně vyhládne! A doplňovat energii bylo třeba i ve čtvrtek, kdy se sváděly nejrůznější bitvy třeba o dobytí ledových hradů. Možná v nejhorším vnitřním boji museli obstát mladí zeťové v pátek (тёщины вечёрки): teď byla řada na nich, aby na oplátku pozvali své tchýně, jak jinak než na bliny.

Sobota (проводы) se stala osudnou pro strašáka Maslenici. Na nosítkách a s pánvičkou v ruce, na které se pekly bliny, byla dovlečena na kraj vesnice a na hranici upálena. Někde ji ještě obřadně pohřbili, jinde z ní zbyla jen hromádka popela. V neděli, v „Den odpuštění“ (Прощённое воскресенье), měl ještě každý jedinečnou šanci omluvit se za vše, co kdy provedl svým blízkým a nezapomínalo se ani na zesnulé, kterým na hrob lidé přinášeli opět bliny. Po týdnu radovánek, hodování a křepčení je třeba připravit se na půst. Všechno začíná nanovo. Zima je u konce, jaro, vítej!

Tanzánia, krajina Východnej Afriky, krajina prekrásnych prírodných scenérií, rozmanitej fauny a flóry, miesto na Zemi, na ktorom sa čas akoby zastavil. Krajina usmiatych a veselých ľudí… aj napriek chudobe, v akej žijú.

Keď sa povie Tanzánia, väčšina z nás si predstaví safari, stáda divokých zvierat, dobrodružstvo, exotiku, Masajov či Zanzibar. Ale Tanzánia nie je len Ngorongoro či Serengeti, slony či levy, nie je to len exotika a dobrodružstvo, čarovné zákutia Zeme dobre známe z turistických brožúr. Tanzánia sú predovšetkým ľudia. Ľudia, ktorí majú rovnaké základné potreby, ako aj iní ľudia na tejto Zemi, avšak…

…Tanzánia patrí medzi najchudobnejšie krajiny sveta. Mnoho obyvateľov Tanzánie, viac ako 80% populácie, žije na vidieku. Na vidieku, teda tam, kam Vás žiadna cestovná kancelária, žiadny turistický sprievodca nezavedie. V oblastiach, ktoré sú mnohokrát bez riadnych prístupových komunikácií, bez stáleho prísunu elektrickej energie, či úplne bez nej, v oblastiach, kde mnohí o pitnej vode (takej, ako ju poznáme my) vedia iba z počutia. Na miestach, kde sa ľuďom nedostáva potrebné vzdelanie, zdravotná starostlivosť, tam, kde sú ľudia živí prácou svojich rúk. V končinách, v ktorých by ste márne hľadali ubytovanie v hoteloch s vyberanou stravou, mäkkým lôžkom čí osviežujúcou sprchou.

Tanzánia na vlastnú päsť

…kontakt, nevyhnutné očkovania, rezervácia leteniek, plánovanie cesty, očakávania. A prišiel čas odletu. Z Viedne cez Dubaj do Dar es Salaam, najväčšieho mesta Tanzánie, ktoré je mnohými považované za jej hlavné mesto (oficiálnym hlavným mestom krajiny je Dodoma). Pristátie na medzinárodnom letisku, vyplnenie vstupného formuláru, splnenie si vízovej povinnosti, prehodenie pár slov a vymenenie úsmevov s colníkmi a mohli sme si vyzdvihnúť batožinu. V príletovej hale čakalo množstvo ľudí a medzi nimi aj náš „kontakt“. John Paul Ngotty, milý, ochotný a vždy usmiaty človek, ktorého sme vtedy videli po prvýkrát. Predtým, v rámci príprav našej cesty, sme si spoločne vymenili len pár krátkych mailov.

Prvé dva dni sme strávili v Dar es Salaam spoznávaním mesta a jeho okolia. Na tretí deň sme nasadli na autobus. Pred nami bola takmer 500 km dlhá cesta do vnútrozemia, nevediac, čo všetko nás na nej čaká. Cestou A7 cez Kibaha, Mlandizi, Morogoro, Chalinze, národný park Mikumi, Baobab Valley do osady pred dedinou Lugalu. Cesta ubiehala veľmi pomaly. Šofér autobusu bol skúsený a zručný, hlavná cesta bola v pomerne dobrom stave, no dopravné predpisy účastníkom cestnej premávky zrejme veľa nehovorili. O situácii na cestách sa dalo hovoriť ako o riadenom chaose, kde sa každý držal vlastných pravidiel alebo pravidla „ten s vyššou rýchlosťou a hlasnejším klaksónom má prednosť“. Táto skutočnosť nám pripravila nemálo vzrušujúcich chvíľ. Výhľad z okna autobusu na pomaly sa míňajúcu panorámu krajiny bol prekrásny. Mierne zvlnenú krajinu striedali stredne vysoké pohoria, prírodná rezervácia s divo žijúcimi zvieratami pokojne sa prechádzajúcimi pomedzi opatrne idúce vozidlá, hlboké, rozoklané údolia, od úpätia až po vrcholy porastené všade prítomnými majestátnymi baobabmi, prudké stúpania s početnými serpentínami a hlbokými roklinami. Na kráse krajiny neuberal ani fakt, že práve prebiehalo obdobie sucha – zima.

Po niekoľkých zaujímavých hodinách sme dorazili do cieľa našej cesty, teda takmer cieľa. V malej osade pred dedinou Lugalu už na nás čakal Fr. Romulo Mkongwa so svojím pomocníkom a vozidlom. Batožinu sme vyložili na strechu auta, nastúpili a vyrazili na poslednú časť cesty. Po pár desiatkach minút neupravenou, prašnou poľnou cestou, míňajúc niekoľko typických, skromných hlinených príbytkov so slamenými strechami, sme dorazili do cieľa cesty, nášho východiskového bodu, útočišťa, bývalej koloniálnej pevnosti a zároveň sídla katolíckeho kňaza, do Ilole Parish. Murovaný kostol, postavený v období kolonizácie, budova fary, škôlka a škola pre siroty, hospodárske budovy, pár skromných príbytkov a budovy slúžiace ako provizórna nemocnica (v skutočnosti pár malých stavieb s malými izbičkami) a nad tým všetkým pahorok s panoramatickým výhľadom na okolitú krajinu, na vrchole ktorého stála koloniálna pevnosť so strážnou vežou.

Očakávania

Milé, tak trochu váhavé privítanie s miestnymi obyvateľmi, neskrývajúcimi prekvapenie a očakávania. „Kto sú a čo tu vlastne hľadajú títo ľudia?“ bolo možné vyčítať z pohľadov prekvapených ľudí, vyrušených z každodenného stereotypu. Krátky, pár minútový oddych, doplnenie tekutín z vlastných zásob (vodu vhodnú na konzumáciu či hygienické potreby v miestnych zdrojoch nenájdete, dá sa kúpiť balená vo fľašiach, najčastejšie pochádza z oblastí pod Kilimandžárom). Na rad prišla krátka prehliadka miesta s Romulom a jeho pomocníkom.

Ľudia tu žijú v skutočne skromných podmienkach. Ich najväčšou a jedinou starosťou je boj o každodenné prežitie. Vyžijú prevažne z toho, čo si dopestujú počas obdobia dažďov, z predaja prebytkov z úrody, z toho, čo dochovajú (sliepky, kozy, ošípané či hovädzí dobytok je pre mnohých najcennejším, možno jediným majetkom). V očiach mnohých bolo možné vyčítať očakávania… Chvíľu nám trvalo, kým sme Romulovi vysvetlili, že nie sme misionári, že nikto z nás nemá medicínske vzdelanie, v prípade, že ochorieme, tiež potrebujeme pomoc odborníka. Pomoc, ktorá je pre drvivú väčšinu z domácich finančne aj inak nedostupná, vzdialená (najbližší doktor je od miesta vzdialený niekoľko desiatok kilometrov, v meste Iringa, ktorý oblasť navštívi pre veľkú vyťaženosť zriedka). Aj preto mnoho zdravotných komplikácií, či úrazov, ktoré by inak bolo možné ľahko zvládnuť, pre nedostupnosť zdravotnej starostlivosti končí úmrtím. Preto je mnoho tunajších detí polosirotami či sirotami, mnoho rodín je neúplných. A naše pocity boli zmiešané. Títo ľudia čakali od nás pomoc, no nebolo v našich silách naplniť ich očakávania.

Nasledujúce dni sme strávili spoznávaním širokého okolia, života tunajších ľudí, sprevádzaní Romulom, jeho pomocníkom a ich autom, starou Toyotou, ktoré bolo široko-ďaleko jediným vozidlom a bolo až neuveriteľné, čo všetko zvládlo. Videli sme školy a škôlky, kde v jednej triede bolo aj viac ako 40 detí, tlačiacich sa plece pri pleci sediac na kamenných, v lepšom prípade drevených laviciach. Školy, kde jedinou učebnou pomôckou bola tabuľa a krieda. Školy a škôlky, kde sa na obed podávala kukuričná kaša s vodou pripomínajúcou kakao. Vystrašené a plačúce deti, ktoré po prvý krát v živote videli „muzungu“ – bieleho človeka. Školy a škôlky bez elektrickej energie, vody, bez sociálnych zariadení. Hlinené stavby so slamenou či plechovou strechou, s jednou miestnosťou, vchodom, oknami, lavicami a tabuľami.

No aj napriek tomu je Tanzánia krajinou usmievavých ľudí, plných optimizmu a dobrej nálady, ľudí pokojných, rozvážnych a hrdých. Krajinou, kde čas je len slovo a nemá praktický význam. Krajinou, kde bok po boku žije kresťan, moslim a vyznávač animizmu bez akýchkoľvek konfliktov. Krajinou bez náboženských či politických nepokojov.

Tanzánia, krajina Východnej Afriky, krajina prekrásnych prírodných scenérií, rozmanitej fauny a flóry, miesto na Zemi, na ktorom sa čas akoby zastavil. Krajina usmiatych a veselých ľudí… aj napriek chudobe, v akej žijú.

Keď sa povie Tanzánia, väčšina z nás si predstaví safari, stáda divokých zvierat, dobrodružstvo, exotiku, Masajov či Zanzibar. Ale Tanzánia nie je len Ngorongoro či Serengeti, slony či levy, nie je to len exotika a dobrodružstvo, čarovné zákutia Zeme dobre známe z turistických brožúr. Tanzánia sú predovšetkým ľudia. Ľudia, ktorí majú rovnaké základné potreby, ako aj iní ľudia na tejto Zemi, avšak…

…Tanzánia patrí medzi najchudobnejšie krajiny sveta. Mnoho obyvateľov Tanzánie, viac ako 80% populácie, žije na vidieku. Na vidieku, teda tam, kam Vás žiadna cestovná kancelária, žiadny turistický sprievodca nezavedie. V oblastiach, ktoré sú mnohokrát bez riadnych prístupových komunikácií, bez stáleho prísunu elektrickej energie, či úplne bez nej, v oblastiach, kde mnohí o pitnej vode (takej, ako ju poznáme my) vedia iba z počutia. Na miestach, kde sa ľuďom nedostáva potrebné vzdelanie, zdravotná starostlivosť, tam, kde sú ľudia živí prácou svojich rúk. V končinách, v ktorých by ste márne hľadali ubytovanie v hoteloch s vyberanou stravou, mäkkým lôžkom čí osviežujúcou sprchou.

Tanzánia na vlastnú päsť

…kontakt, nevyhnutné očkovania, rezervácia leteniek, plánovanie cesty, očakávania. A prišiel čas odletu. Z Viedne cez Dubaj do Dar es Salaam, najväčšieho mesta Tanzánie, ktoré je mnohými považované za jej hlavné mesto (oficiálnym hlavným mestom krajiny je Dodoma). Pristátie na medzinárodnom letisku, vyplnenie vstupného formuláru, splnenie si vízovej povinnosti, prehodenie pár slov a vymenenie úsmevov s colníkmi a mohli sme si vyzdvihnúť batožinu. V príletovej hale čakalo množstvo ľudí a medzi nimi aj náš „kontakt“. John Paul Ngotty, milý, ochotný a vždy usmiaty človek, ktorého sme vtedy videli po prvýkrát. Predtým, v rámci príprav našej cesty, sme si spoločne vymenili len pár krátkych mailov.

Prvé dva dni sme strávili v Dar es Salaam spoznávaním mesta a jeho okolia. Na tretí deň sme nasadli na autobus. Pred nami bola takmer 500 km dlhá cesta do vnútrozemia, nevediac, čo všetko nás na nej čaká. Cestou A7 cez Kibaha, Mlandizi, Morogoro, Chalinze, národný park Mikumi, Baobab Valley do osady pred dedinou Lugalu. Cesta ubiehala veľmi pomaly. Šofér autobusu bol skúsený a zručný, hlavná cesta bola v pomerne dobrom stave, no dopravné predpisy účastníkom cestnej premávky zrejme veľa nehovorili. O situácii na cestách sa dalo hovoriť ako o riadenom chaose, kde sa každý držal vlastných pravidiel alebo pravidla „ten s vyššou rýchlosťou a hlasnejším klaksónom má prednosť“. Táto skutočnosť nám pripravila nemálo vzrušujúcich chvíľ. Výhľad z okna autobusu na pomaly sa míňajúcu panorámu krajiny bol prekrásny. Mierne zvlnenú krajinu striedali stredne vysoké pohoria, prírodná rezervácia s divo žijúcimi zvieratami pokojne sa prechádzajúcimi pomedzi opatrne idúce vozidlá, hlboké, rozoklané údolia, od úpätia až po vrcholy porastené všade prítomnými majestátnymi baobabmi, prudké stúpania s početnými serpentínami a hlbokými roklinami. Na kráse krajiny neuberal ani fakt, že práve prebiehalo obdobie sucha – zima.

Po niekoľkých zaujímavých hodinách sme dorazili do cieľa našej cesty, teda takmer cieľa. V malej osade pred dedinou Lugalu už na nás čakal Fr. Romulo Mkongwa so svojím pomocníkom a vozidlom. Batožinu sme vyložili na strechu auta, nastúpili a vyrazili na poslednú časť cesty. Po pár desiatkach minút neupravenou, prašnou poľnou cestou, míňajúc niekoľko typických, skromných hlinených príbytkov so slamenými strechami, sme dorazili do cieľa cesty, nášho východiskového bodu, útočišťa, bývalej koloniálnej pevnosti a zároveň sídla katolíckeho kňaza, do Ilole Parish. Murovaný kostol, postavený v období kolonizácie, budova fary, škôlka a škola pre siroty, hospodárske budovy, pár skromných príbytkov a budovy slúžiace ako provizórna nemocnica (v skutočnosti pár malých stavieb s malými izbičkami) a nad tým všetkým pahorok s panoramatickým výhľadom na okolitú krajinu, na vrchole ktorého stála koloniálna pevnosť so strážnou vežou.

Očakávania

Milé, tak trochu váhavé privítanie s miestnymi obyvateľmi, neskrývajúcimi prekvapenie a očakávania. „Kto sú a čo tu vlastne hľadajú títo ľudia?“ bolo možné vyčítať z pohľadov prekvapených ľudí, vyrušených z každodenného stereotypu. Krátky, pár minútový oddych, doplnenie tekutín z vlastných zásob (vodu vhodnú na konzumáciu či hygienické potreby v miestnych zdrojoch nenájdete, dá sa kúpiť balená vo fľašiach, najčastejšie pochádza z oblastí pod Kilimandžárom). Na rad prišla krátka prehliadka miesta s Romulom a jeho pomocníkom.

Ľudia tu žijú v skutočne skromných podmienkach. Ich najväčšou a jedinou starosťou je boj o každodenné prežitie. Vyžijú prevažne z toho, čo si dopestujú počas obdobia dažďov, z predaja prebytkov z úrody, z toho, čo dochovajú (sliepky, kozy, ošípané či hovädzí dobytok je pre mnohých najcennejším, možno jediným majetkom). V očiach mnohých bolo možné vyčítať očakávania… Chvíľu nám trvalo, kým sme Romulovi vysvetlili, že nie sme misionári, že nikto z nás nemá medicínske vzdelanie, v prípade, že ochorieme, tiež potrebujeme pomoc odborníka. Pomoc, ktorá je pre drvivú väčšinu z domácich finančne aj inak nedostupná, vzdialená (najbližší doktor je od miesta vzdialený niekoľko desiatok kilometrov, v meste Iringa, ktorý oblasť navštívi pre veľkú vyťaženosť zriedka). Aj preto mnoho zdravotných komplikácií, či úrazov, ktoré by inak bolo možné ľahko zvládnuť, pre nedostupnosť zdravotnej starostlivosti končí úmrtím. Preto je mnoho tunajších detí polosirotami či sirotami, mnoho rodín je neúplných. A naše pocity boli zmiešané. Títo ľudia čakali od nás pomoc, no nebolo v našich silách naplniť ich očakávania.

Nasledujúce dni sme strávili spoznávaním širokého okolia, života tunajších ľudí, sprevádzaní Romulom, jeho pomocníkom a ich autom, starou Toyotou, ktoré bolo široko-ďaleko jediným vozidlom a bolo až neuveriteľné, čo všetko zvládlo. Videli sme školy a škôlky, kde v jednej triede bolo aj viac ako 40 detí, tlačiacich sa plece pri pleci sediac na kamenných, v lepšom prípade drevených laviciach. Školy, kde jedinou učebnou pomôckou bola tabuľa a krieda. Školy a škôlky, kde sa na obed podávala kukuričná kaša s vodou pripomínajúcou kakao. Vystrašené a plačúce deti, ktoré po prvý krát v živote videli „muzungu“ – bieleho človeka. Školy a škôlky bez elektrickej energie, vody, bez sociálnych zariadení. Hlinené stavby so slamenou či plechovou strechou, s jednou miestnosťou, vchodom, oknami, lavicami a tabuľami.

No aj napriek tomu je Tanzánia krajinou usmievavých ľudí, plných optimizmu a dobrej nálady, ľudí pokojných, rozvážnych a hrdých. Krajinou, kde čas je len slovo a nemá praktický význam. Krajinou, kde bok po boku žije kresťan, moslim a vyznávač animizmu bez akýchkoľvek konfliktov. Krajinou bez náboženských či politických nepokojov.

Tušetie je pro mne probuzení se v rozkvetlé louce. Východ slunce za skalními štíty a hra světel a stínů na strmých svazích hor. Dusot koňských kopyt a mihnutí jezdce cválajícího kamsi do neznáma. Zvonky ovcí a štěkot ovčáckého psa. Pozvání do skromného obydlí na mateřídouškový čaj. Sytě zelené louky a husté lesy rostoucí na neuvěřitelně strmých svazích. Závratně vysoké kamenné věže, které v dávných dobách kdosi vyskládal z kamenů. Vojáci, kteří tě vyzvou na volejbalový zápas a věnují ti svůj poslední bochník chleba. Kraj, kde se sny prolínají s realitou, kraj, na který se nezapomíná.

Cesta přes hory

Jsem rád, že jsme v Gruzii zamířili právě do Tušetie. Pro Gruzínce je to země za horami, kam se člověk dostane jen od května do října, když roztaje sníh v kavkazských průsmycích. Ale ani tehdy to není jen tak. Tísníme se ve starém teréňáčku, motor řve a auto se škrábe vzhůru po balvanité cestě. Řidič pouští na autorádiu gruzínské hity, zapaluje si jednu cigaretu za druhou a u toho s jistotou drží vůz mezi svislou skalní stěnou na jedné straně a propastí končící v hučících vodách horské řeky na straně druhé. Po několika hodinách vyjíždíme do sedla s výhledem na hřebeny Kavkazu všude okolo. Cesta dolů je ještě zběsilejší, neboť řidič jede mnohem rychleji. S úlevou přijíždíme do cíle.

Tušetie nás vítá s otevřenou náručí. Mladí manželé nás zvou do svého domku na čaj. Dozvídáme se, že paní je zde jediná lékařka a její manžel je agrotechnik a chová dvě desítky krav. Stejně jako většina lidí zde i oni mají druhý domek v nížině pod horami, kam odchází na zimu. Jen pár lidí tu zůstane, aby byli půl roku odříznutí od světa. A krávy? Krávy jdou také přes hory do nížiny, dva dny jim to trvá…

Podél ledovcové řeky

Tři dny putujeme proti proudu řeky s prapodivným jménem Pirikiti Alazani. Někdy nás vede cestička vysoko ve svahu a řeku tušíme ve skalních průrvách, kam by ani kamzík nelezl, jindy kráčíme těsně vedle hučících peřejí. Řeka skáče přes kameny, syčí ve vírech, ani jedno klidné místo jsme nespatřili. A nevídaná věc – ledová voda má ocelově šedou barvu, pod hladinu nevidíš. Nebojíš-li se zimy a ponoříš se do proudu, zůstanou ti na kůži šupinky černé břidlice.

Zvedni však hlavu, bílé tečky vysoko ve svahu nejsou kameny, ale ovce, které si vychutnávají rozličné kavkazské květy. Vidíš, že celý svah je posetý vodorovnými pěšinkami, které za mnoho let vyšlapaly svými kopýtky. Na druhé straně údolí křivé borovice a větrem ošlehané břízky pokrývají skalnatý svah neproniknutelným pralesem.

Na skalních ostrozích se tyčí vysokánské kamenné věže. I urostlá jedle by se hravě schovala do jejich stínu. Kdysi, když kraj sužovali nájezdníci z Mongolska, Dagestánu a Čečenska, v nich Tušetové bydleli. Když se nepřátelé přiblížili, vytahali nahoru i dobytek a ze střílen poslali drzým cizincům, co jim patřilo. Jen těžko pochopíme, jak už od 13. století dokázali stavět tak mohutné a elegantní stavby. Navíc bez malty a cementu, jen z plochých kamenů.

Pohostinnost hrdých jezdců a jezdkyň

Přicházíme do malebné vesničky, kde stojí jak tradiční malé domky z kamenů se střechou z břidlicových desek, tak novější dřevěné a zděné. Hned z prvního domu na nás mávají dvě ženy a zvou nás dovnitř. Ocitáme se ve spoře osvětlené místnosti zařízené jako malinké etnologické muzeum. Naše (sestry) hostitelky zde přes léto provozují malý penzion. I to je příkladem toho, že se Tušetie v posledních letech otevírá turistům. Zdá se, že to jde i bez zřeknutí se tradic po předcích, ničení krásné přírody a nenasytné touhy po penězích.

Ptáme se našich hostitelek i na všudypřítomné koně. Nejsou tu jen nejpraktičtějším dopravním prostředkem, ale i známkou bohatství a jezdecké umění je ceněnou vlastností. „A vy umíte jezdit na koni?“ ptáme se paní. „Samozřejmě,“ odpovídá tónem jako by sdělovala, že si umí zavázat tkaničky. „A máte koně?“ pokládáme další hloupý dotaz. „Jo, sedmnáct,“ říká s hrdostí v hlase. Loučíme se s hrdými jezdkyněmi a i přes naše protesty dostáváme na cestu tašku okurek, rajčat a dalších dobrot. Místní pohostinnost nezná meze.

Shodou okolností jsme zavítali i na dva festivaly v horských vesničkách. Jakožto omezení středoevropané jsme předpokládali, že se budou točit okolo hudby a tanců. Avšak tyto byly stranou pozornosti, ústředním okamžikem festivalu byl závod na koních. Jezdci byli kluci tak do sedmnácti let, starší by byli příliš těžcí. Náročnou trať jeli bez sedel a do cíle dorazila sotva polovina závodníků. Vítěz se stal rázem místní celebritou a vyhrál živého berana, mobil a peníze. Neobvyklá kombinace, ale charakterizuje současnou Tušetii. A dále bylo na festivalu nejdůležitější skvělé jídlo a setkání s přáteli. Na náš naivní dotaz: „Můžeme si tu někde koupit něco k jídlu?“ odpověděl mluvčí jedné skupinky trochu dotčeně: „Ne! Tady není nikde nic na prodej. Ale můžete si sednout k nám a být našimi hosty.“ Tato věta možná nejlépe vystihuje ducha Tušetie.

Tušetie je pro mne probuzení se v rozkvetlé louce. Východ slunce za skalními štíty a hra světel a stínů na strmých svazích hor. Dusot koňských kopyt a mihnutí jezdce cválajícího kamsi do neznáma. Zvonky ovcí a štěkot ovčáckého psa. Pozvání do skromného obydlí na mateřídouškový čaj. Sytě zelené louky a husté lesy rostoucí na neuvěřitelně strmých svazích. Závratně vysoké kamenné věže, které v dávných dobách kdosi vyskládal z kamenů. Vojáci, kteří tě vyzvou na volejbalový zápas a věnují ti svůj poslední bochník chleba. Kraj, kde se sny prolínají s realitou, kraj, na který se nezapomíná.

Cesta přes hory

Jsem rád, že jsme v Gruzii zamířili právě do Tušetie. Pro Gruzínce je to země za horami, kam se člověk dostane jen od května do října, když roztaje sníh v kavkazských průsmycích. Ale ani tehdy to není jen tak. Tísníme se ve starém teréňáčku, motor řve a auto se škrábe vzhůru po balvanité cestě. Řidič pouští na autorádiu gruzínské hity, zapaluje si jednu cigaretu za druhou a u toho s jistotou drží vůz mezi svislou skalní stěnou na jedné straně a propastí končící v hučících vodách horské řeky na straně druhé. Po několika hodinách vyjíždíme do sedla s výhledem na hřebeny Kavkazu všude okolo. Cesta dolů je ještě zběsilejší, neboť řidič jede mnohem rychleji. S úlevou přijíždíme do cíle.

Tušetie nás vítá s otevřenou náručí. Mladí manželé nás zvou do svého domku na čaj. Dozvídáme se, že paní je zde jediná lékařka a její manžel je agrotechnik a chová dvě desítky krav. Stejně jako většina lidí zde i oni mají druhý domek v nížině pod horami, kam odchází na zimu. Jen pár lidí tu zůstane, aby byli půl roku odříznutí od světa. A krávy? Krávy jdou také přes hory do nížiny, dva dny jim to trvá…

Podél ledovcové řeky

Tři dny putujeme proti proudu řeky s prapodivným jménem Pirikiti Alazani. Někdy nás vede cestička vysoko ve svahu a řeku tušíme ve skalních průrvách, kam by ani kamzík nelezl, jindy kráčíme těsně vedle hučících peřejí. Řeka skáče přes kameny, syčí ve vírech, ani jedno klidné místo jsme nespatřili. A nevídaná věc – ledová voda má ocelově šedou barvu, pod hladinu nevidíš. Nebojíš-li se zimy a ponoříš se do proudu, zůstanou ti na kůži šupinky černé břidlice.

Zvedni však hlavu, bílé tečky vysoko ve svahu nejsou kameny, ale ovce, které si vychutnávají rozličné kavkazské květy. Vidíš, že celý svah je posetý vodorovnými pěšinkami, které za mnoho let vyšlapaly svými kopýtky. Na druhé straně údolí křivé borovice a větrem ošlehané břízky pokrývají skalnatý svah neproniknutelným pralesem.

Na skalních ostrozích se tyčí vysokánské kamenné věže. I urostlá jedle by se hravě schovala do jejich stínu. Kdysi, když kraj sužovali nájezdníci z Mongolska, Dagestánu a Čečenska, v nich Tušetové bydleli. Když se nepřátelé přiblížili, vytahali nahoru i dobytek a ze střílen poslali drzým cizincům, co jim patřilo. Jen těžko pochopíme, jak už od 13. století dokázali stavět tak mohutné a elegantní stavby. Navíc bez malty a cementu, jen z plochých kamenů.

Pohostinnost hrdých jezdců a jezdkyň

Přicházíme do malebné vesničky, kde stojí jak tradiční malé domky z kamenů se střechou z břidlicových desek, tak novější dřevěné a zděné. Hned z prvního domu na nás mávají dvě ženy a zvou nás dovnitř. Ocitáme se ve spoře osvětlené místnosti zařízené jako malinké etnologické muzeum. Naše (sestry) hostitelky zde přes léto provozují malý penzion. I to je příkladem toho, že se Tušetie v posledních letech otevírá turistům. Zdá se, že to jde i bez zřeknutí se tradic po předcích, ničení krásné přírody a nenasytné touhy po penězích.

Ptáme se našich hostitelek i na všudypřítomné koně. Nejsou tu jen nejpraktičtějším dopravním prostředkem, ale i známkou bohatství a jezdecké umění je ceněnou vlastností. „A vy umíte jezdit na koni?“ ptáme se paní. „Samozřejmě,“ odpovídá tónem jako by sdělovala, že si umí zavázat tkaničky. „A máte koně?“ pokládáme další hloupý dotaz. „Jo, sedmnáct,“ říká s hrdostí v hlase. Loučíme se s hrdými jezdkyněmi a i přes naše protesty dostáváme na cestu tašku okurek, rajčat a dalších dobrot. Místní pohostinnost nezná meze.

Shodou okolností jsme zavítali i na dva festivaly v horských vesničkách. Jakožto omezení středoevropané jsme předpokládali, že se budou točit okolo hudby a tanců. Avšak tyto byly stranou pozornosti, ústředním okamžikem festivalu byl závod na koních. Jezdci byli kluci tak do sedmnácti let, starší by byli příliš těžcí. Náročnou trať jeli bez sedel a do cíle dorazila sotva polovina závodníků. Vítěz se stal rázem místní celebritou a vyhrál živého berana, mobil a peníze. Neobvyklá kombinace, ale charakterizuje současnou Tušetii. A dále bylo na festivalu nejdůležitější skvělé jídlo a setkání s přáteli. Na náš naivní dotaz: „Můžeme si tu někde koupit něco k jídlu?“ odpověděl mluvčí jedné skupinky trochu dotčeně: „Ne! Tady není nikde nic na prodej. Ale můžete si sednout k nám a být našimi hosty.“ Tato věta možná nejlépe vystihuje ducha Tušetie.

Pokud patříte mezi milovníky hor, ale nějaké pěti- a vícedenní túry po rozeklaných hřebenech s těžkým batohem na zádech vám nejsou přímo po chuti, je pro vás tenhle pohodový výlet na dvě noci ideální. Jedná se o zimní přechod vyšší části hřebene Nízkých Tater (Donovaly – Chopok). Zimní, protože jsme po vlastních zkušenostech už nechtěli v horách čelit nevyzpytatelným letním bouřkám a hlavně jsme doufali, že tento termín nám zaručí klid naprosté osamělosti a krásu výhledů na zasněžené vrcholy většiny slovenských pohoří. A měli jsme pravdu.

Stan není nutný (první noc v přístřešku v Hiadeľskom sedle a druhá v Útulni pod Chabencom), takže stačí pouze teplý zimní spacák a karimatka, a jelikož tuto zimu moc nenasněžilo, nemuseli jsme si brát ani sněžnice nebo skialpy. Kvůli možným námrazám jsme se ale vybavili trekovými hůlkami a nesmeky, které se nám později velice hodily.

Jedeme ve dvou (Tomáš a já). Vlakem do Ružomberoku, dále autobusem do Donoval, a už vyrážíme. Jak je naším dobrým zvykem, ztrácíme asi hodinu hledáním, nalézáním, opuštěním a znovu shledáním se se značkou. Nakonec ji nacházíme a můžeme se vydat směrem k našemu dnešnímu nejvyššímu vrcholu, Kozímu chrbátu (1130 m). Cesta k němu vede nejdříve lesem a potom malým holým hřebenem, ze kterého se naskytne úchvatný výhled na Velkou fatru. Z Kozího chrbátu sklouzneme strmý svah dolů přímo do Hiadeľského sedla, kde dnes ukončíme naše putování. Tábořiště v sedle je vybaveno kontejnerem, latrínou, pramenem a hlavně přístřeškem pro přenocování s ohništěm, kterého ihned s radostí využíváme. Potkáváme dva dobrodruhy ve středních letech, kteří se honosí běžkami připnutými na zádech. Po dobře mířeném vyptávání nakonec přiznávají, že terén na běžkování moc není, tím pádem je za pět dní použili snad jenom dvakrát. Po rozloučení hasíme těžce rozdělaný oheň, protože jsme si jím chytře zakouřili podkroví určené k přespání, a ukládáme se do hajan. Kombinace spacáku –10°C extrém a venkovní teplota –13°C není zrovna nejlepší, takže se do jasného dne doslova proklepeme.

Druhý den časně vstáváme, vaříme do termosek čaj a jdeme si rozproudit krev v promrzlých a ztuhlých nohou do krpálu na Prašivou (1652m). Po zřejmě nejnáročnějším stoupání celého výletu nás čeká zasloužený impozantní výhled na táhnoucí se hřeben Nízkých Tater. Od Prašivé už postupujeme vlnicím se reliéfem okrášleným nádhernými panoramaty na Velkou a Malou Fatru, Roháče a Vysoké Tatry. Největším důkazem velké viditelnosti je čnící se vrchol Kráľovy hoľy (1946m) daleko ve východní části pohoří. Asi za 7 hodin dorážíme do Útulny pod Chabencom, která zeje prázdnotou. Dokonce i chatár uvážil svou přítomnost za zcela bezpředmětnou, a tak po zanechání lístečku na stole odešel dolů do vesnice za společností. Po večeři a těžkém rozhodování, která z 33 volných matrací (v případě chatárovi přítomnosti oceněných 5 Euro/noc) bude nejpohodlnější, usínáme díky probdělé noci a celodennímu pochodu opravdu rychle.

Po sladkém probuzení vyrážíme vstříc oslepující záři třpytivého sněhu. Čeká nás pětihodinová trasa po nejexponovanější části celého hřebene. Místy je terén docela zledovatělý a prudký, takže pro klid duše vytahujeme nesmeky a můžeme se úplně bezstarostně oddat úchvatným panoramatům. Na konci cesty nás mlčky vítají dvě dvoutisícovky Dereše (2003) a Chopok (2023), u kterého si v Kamenné chatě dopřáváme gurmánskou tečku naší výpravy – výborný guláš a pivo. Dále už pouze scházíme pár set metrů k lanovce, kterou se svážíme zadarmo (po domluvě s provozním) do Demänovké Doliny na autobus a hurá domů.

Pokud patříte mezi milovníky hor, ale nějaké pěti- a vícedenní túry po rozeklaných hřebenech s těžkým batohem na zádech vám nejsou přímo po chuti, je pro vás tenhle pohodový výlet na dvě noci ideální. Jedná se o zimní přechod vyšší části hřebene Nízkých Tater (Donovaly – Chopok). Zimní, protože jsme po vlastních zkušenostech už nechtěli v horách čelit nevyzpytatelným letním bouřkám a hlavně jsme doufali, že tento termín nám zaručí klid naprosté osamělosti a krásu výhledů na zasněžené vrcholy většiny slovenských pohoří. A měli jsme pravdu.

Stan není nutný (první noc v přístřešku v Hiadeľskom sedle a druhá v Útulni pod Chabencom), takže stačí pouze teplý zimní spacák a karimatka, a jelikož tuto zimu moc nenasněžilo, nemuseli jsme si brát ani sněžnice nebo skialpy. Kvůli možným námrazám jsme se ale vybavili trekovými hůlkami a nesmeky, které se nám později velice hodily.

Jedeme ve dvou (Tomáš a já). Vlakem do Ružomberoku, dále autobusem do Donoval, a už vyrážíme. Jak je naším dobrým zvykem, ztrácíme asi hodinu hledáním, nalézáním, opuštěním a znovu shledáním se se značkou. Nakonec ji nacházíme a můžeme se vydat směrem k našemu dnešnímu nejvyššímu vrcholu, Kozímu chrbátu (1130 m). Cesta k němu vede nejdříve lesem a potom malým holým hřebenem, ze kterého se naskytne úchvatný výhled na Velkou fatru. Z Kozího chrbátu sklouzneme strmý svah dolů přímo do Hiadeľského sedla, kde dnes ukončíme naše putování. Tábořiště v sedle je vybaveno kontejnerem, latrínou, pramenem a hlavně přístřeškem pro přenocování s ohništěm, kterého ihned s radostí využíváme. Potkáváme dva dobrodruhy ve středních letech, kteří se honosí běžkami připnutými na zádech. Po dobře mířeném vyptávání nakonec přiznávají, že terén na běžkování moc není, tím pádem je za pět dní použili snad jenom dvakrát. Po rozloučení hasíme těžce rozdělaný oheň, protože jsme si jím chytře zakouřili podkroví určené k přespání, a ukládáme se do hajan. Kombinace spacáku –10°C extrém a venkovní teplota –13°C není zrovna nejlepší, takže se do jasného dne doslova proklepeme.

Druhý den časně vstáváme, vaříme do termosek čaj a jdeme si rozproudit krev v promrzlých a ztuhlých nohou do krpálu na Prašivou (1652m). Po zřejmě nejnáročnějším stoupání celého výletu nás čeká zasloužený impozantní výhled na táhnoucí se hřeben Nízkých Tater. Od Prašivé už postupujeme vlnicím se reliéfem okrášleným nádhernými panoramaty na Velkou a Malou Fatru, Roháče a Vysoké Tatry. Největším důkazem velké viditelnosti je čnící se vrchol Kráľovy hoľy (1946m) daleko ve východní části pohoří. Asi za 7 hodin dorážíme do Útulny pod Chabencom, která zeje prázdnotou. Dokonce i chatár uvážil svou přítomnost za zcela bezpředmětnou, a tak po zanechání lístečku na stole odešel dolů do vesnice za společností. Po večeři a těžkém rozhodování, která z 33 volných matrací (v případě chatárovi přítomnosti oceněných 5 Euro/noc) bude nejpohodlnější, usínáme díky probdělé noci a celodennímu pochodu opravdu rychle.

Po sladkém probuzení vyrážíme vstříc oslepující záři třpytivého sněhu. Čeká nás pětihodinová trasa po nejexponovanější části celého hřebene. Místy je terén docela zledovatělý a prudký, takže pro klid duše vytahujeme nesmeky a můžeme se úplně bezstarostně oddat úchvatným panoramatům. Na konci cesty nás mlčky vítají dvě dvoutisícovky Dereše (2003) a Chopok (2023), u kterého si v Kamenné chatě dopřáváme gurmánskou tečku naší výpravy – výborný guláš a pivo. Dále už pouze scházíme pár set metrů k lanovce, kterou se svážíme zadarmo (po domluvě s provozním) do Demänovké Doliny na autobus a hurá domů.