Z našich blogů: Treky v Nepálu: pod Everest

0
533


Ráno jsme se opět ve spěchu sbalili, posnídali a vyrazili. Nejraději bych šel sám, ale tahle vysoko už si to nedovolím. Mám k tomuhle tichému místu respekt. Proto jsem raději pospíchal za Davidem, který vybíral cestu a nedržel se klasické pěšiny. Nakonec jsem to vzdal a vrátil se s Braňem na křižovatku ke skleněné pyramidě a vykročil po klasické cestě.

Stále jsme pokračovali ledovcovým údolím, ale už i na této pohodové cestě jsem cítil únavu. A bohužel tahle snadná cesta nevydržela až do konce. Museli jsme vyjít kopec, pro mě naprosto nekonečný.

{{reklama()}}

Nakonec jsem skončil sám, protože i 60letý Braňo šel rychleji než já. Mojí jedinou útěchou je, že oni tu jsou teprv pět dní a já téměř třikrát tolik. Jednoduše už jsem vyčerpaný a každý krok mě stojí úsilí. Přesto jsem si ani jednou nepoložil otázku, jestli to mám zapotřebí. Vím to uplně přesně a jsem rád, že tu jsem. Jen kdyby už ten zatracenej kopec skončil. Na vrcholu jsem propadl depresi, nečekal mě žádný výhled na ubytovny, ale jen další štěrková cesta nahoru a dolů. Po deseti minutách plahočení jsem přesně chápal průvodcem popisovanou smrt z nedostatku odhodlání. Bylo neuvěřitelně lákavé svalit se na plochý balvan a na chvíli si zdřímnout. Ale pokračoval jsem dál, na víc jsem neměl, takže krásná okolní krajina mi byla totálně ukradená. Nakonec jsem sešel a vyšel poslední kopeček a až tam jsem se poprvé rozhlédnul.


Modrozelený ledovec stékal z hor a v údolí se měnil v šedou pokroucenou hmotu, do toho svítilo sluníčko a modrala se obloha. A nejkrásnější bylo, že tam dole je ubytovna kde shodím ten 100 kilovej batoh, najím se a odpočinu si. Byly otevřené jen dvě ubytovny, takže jsem kluky rychle našel, pokoj byl zadarmo, a splnil veškerá má očekávání. Nabral jsem si tři deky aby mi bylo fajn, najedl se a šel na hodinu spát. Nejhorší věc, je sundat si boty, při předklonu se vám nažene krev do hlavy a je to bolest, že byste si nejradši utrhli hlavu a naplivali si do krku.


Další zápisky nejen z treků po nepálských Himalájích hledejte na blogu Tomáše CikCak.

Po odpočinku jsme vyrazili na Kala Pattar – Černou skálu(5545m). Nebyl to zrovna nejlepší nápad, protože jsme neměli čas se aklimatizovat a taky se vždycky odpoledne zatáhne. Už nějaký čas se po obloze honily mraky, ale vždycky se aspon na chvíli roztrhaly. V půli kopce nám už bylo jasné, že se žádného úžasného výhledu nedočkáme. Everest byl celý v mracích, a když se výjmečně objevilo modré místo, nikdy nestihlo doputovat až k němu. Nijak extra mně to nevadilo, pohled Everestu si koupím, ale ten zážitek se musí prožít. Everest je tu od vás co by kamenem dohodil a zbytek dopliv. Šílená Kanaďanka tvrdila, že pouhé tři kilometry.


Nakonec jsme seběhli dolů, najedli se, ohřáli u kamen a šli spát. Týl hlavy mě bolel jak prase a v noci se mi ještě uďálo špatně od žaludku. Mohl by to být druhý stupeň výškové nemoci. Pro jistotu jsem vstal a uďál si opileckej test, pokud neudržíte rovnováhu musíte co nejrychleji sejít dolů. Rovnováhu jsem měl v pohodě, možná to bylo jen z jídla. Daleko klidnější jsem si lehla a blaženě v bolestech spal až do rána.


Ráno jsme se opět ve spěchu sbalili, posnídali a vyrazili. Nejraději bych šel sám, ale tahle vysoko už si to nedovolím. Mám k tomuhle tichému místu respekt. Proto jsem raději pospíchal za Davidem, který vybíral cestu a nedržel se klasické pěšiny. Nakonec jsem to vzdal a vrátil se s Braňem na křižovatku ke skleněné pyramidě a vykročil po klasické cestě.

Stále jsme pokračovali ledovcovým údolím, ale už i na této pohodové cestě jsem cítil únavu. A bohužel tahle snadná cesta nevydržela až do konce. Museli jsme vyjít kopec, pro mě naprosto nekonečný.

{{reklama()}}

Nakonec jsem skončil sám, protože i 60letý Braňo šel rychleji než já. Mojí jedinou útěchou je, že oni tu jsou teprv pět dní a já téměř třikrát tolik. Jednoduše už jsem vyčerpaný a každý krok mě stojí úsilí. Přesto jsem si ani jednou nepoložil otázku, jestli to mám zapotřebí. Vím to uplně přesně a jsem rád, že tu jsem. Jen kdyby už ten zatracenej kopec skončil. Na vrcholu jsem propadl depresi, nečekal mě žádný výhled na ubytovny, ale jen další štěrková cesta nahoru a dolů. Po deseti minutách plahočení jsem přesně chápal průvodcem popisovanou smrt z nedostatku odhodlání. Bylo neuvěřitelně lákavé svalit se na plochý balvan a na chvíli si zdřímnout. Ale pokračoval jsem dál, na víc jsem neměl, takže krásná okolní krajina mi byla totálně ukradená. Nakonec jsem sešel a vyšel poslední kopeček a až tam jsem se poprvé rozhlédnul.


Modrozelený ledovec stékal z hor a v údolí se měnil v šedou pokroucenou hmotu, do toho svítilo sluníčko a modrala se obloha. A nejkrásnější bylo, že tam dole je ubytovna kde shodím ten 100 kilovej batoh, najím se a odpočinu si. Byly otevřené jen dvě ubytovny, takže jsem kluky rychle našel, pokoj byl zadarmo, a splnil veškerá má očekávání. Nabral jsem si tři deky aby mi bylo fajn, najedl se a šel na hodinu spát. Nejhorší věc, je sundat si boty, při předklonu se vám nažene krev do hlavy a je to bolest, že byste si nejradši utrhli hlavu a naplivali si do krku.


Další zápisky nejen z treků po nepálských Himalájích hledejte na blogu Tomáše CikCak.

Po odpočinku jsme vyrazili na Kala Pattar – Černou skálu(5545m). Nebyl to zrovna nejlepší nápad, protože jsme neměli čas se aklimatizovat a taky se vždycky odpoledne zatáhne. Už nějaký čas se po obloze honily mraky, ale vždycky se aspon na chvíli roztrhaly. V půli kopce nám už bylo jasné, že se žádného úžasného výhledu nedočkáme. Everest byl celý v mracích, a když se výjmečně objevilo modré místo, nikdy nestihlo doputovat až k němu. Nijak extra mně to nevadilo, pohled Everestu si koupím, ale ten zážitek se musí prožít. Everest je tu od vás co by kamenem dohodil a zbytek dopliv. Šílená Kanaďanka tvrdila, že pouhé tři kilometry.


Nakonec jsme seběhli dolů, najedli se, ohřáli u kamen a šli spát. Týl hlavy mě bolel jak prase a v noci se mi ještě uďálo špatně od žaludku. Mohl by to být druhý stupeň výškové nemoci. Pro jistotu jsem vstal a uďál si opileckej test, pokud neudržíte rovnováhu musíte co nejrychleji sejít dolů. Rovnováhu jsem měl v pohodě, možná to bylo jen z jídla. Daleko klidnější jsem si lehla a blaženě v bolestech spal až do rána.