Rubrika: Nejlepší články roku 2012

Vybrané články v abecedním pořadí:

Albánie: Prokleté Alpy

Albánií se od severu k jihu táhne pás hor. Ty nejvyšší jsou v severní části země na hranicích s Černou Horou. Albánci jim říkají Albánské Alpy, ale používá se pro ně i jiný název – Prokletije. Obě jména mají své opodstatnění.

Celý článek

Borneo – pralesní domov trpasličích slonů

Sabah, „Země pod větry“, tak zní název jedinečného domova slona trpasličího (Elephas maximus borneensis), území státu Malajsie, který se nachází na severu Bornea, a často ho protínají tajfuny zuřící v oblasti blízkých Filipín.

Celý článek

Do Jižní Afriky na zkušenou

Jako asi každý člověk podléhám tu a tam všelijakým trendům a nejsilnějším vlivům okolí. Dnes se kupříkladu já i moji vrstevníci ze všech stran dovídáme, že bez vynikající znalosti cizího jazyka/jazyků a bez zkušenosti s pobytem v zahraničí jsme v budoucnu zcela jistě ztracení. Proto jsem se před časem rozhodla, že opráším svou angličtinu a vycestuji na stáž ještě před dokončením studií.

Celý článek

Indonésie, svět sám pro sebe

Indonésie je největší souostrovní republika, kterou tvoří tisíce ostrovů, kde můžete najít všechno, o čem jste v dětství četli v dobrodružných knížkách. Navštívit všechny rovníkové ostrovy od Sumatry, až po Irian Jaye, je zcela nemožné. Stejně tak vybrat ty nejpřitažlivější, které po staletí obdivují cestovatelé celého světa.

Celý článek

Jak se cestovalo dříve

Přenášíme se o více něž třicet let zpátky, na konec sedmdesátých let minulého století. Svět byl rozdělen takzvanou železnou oponou na kapitalistický Západ a socialistický Východ. Navzdory všemu, co tato doba přinášela, lidé v tehdejší ČSSR rádi cestovali.

Celý článek

Maslenica – moskevský masopust

Je neděle 26. března odpoledne, poslední den jednoho z nejživějších svátků v Rusku. Maslenica je v plném proudu. Lidé tančí na hudbu, která roztančí snad každého. Mrznou ve frontách na medovinu a bliny, hrají volejbal na sněhu a v parku u stolečků hrají šachy, jako by se nechumelilo.

Celý článek

Tanzánia tak, ako ju nepoznáte

Tanzánia, krajina Východnej Afriky, krajina prekrásnych prírodných scenérií, rozmanitej fauny a flóry, miesto na Zemi, na ktorom sa čas akoby zastavil. Krajina usmiatych a veselých ľudí… aj napriek chudobe, v akej žijú.

Celý článek

Tanzanie: viděno dvojíma očima

Přistáváme večer na letišti v Nairobi. Na základě informací z webu sleepinginair­ports.net by se zde mělo dát přespat. K mému drobnému překvapení příletová hala není větší než vlakové nádraží na maloměstě a protože je otevřené, je tu nepříjemná zima.

Celý článek

Třídenní přechod Nízkých Tater v zimě

Pokud patříte mezi milovníky hor, ale nějaké pěti- a vícedenní túry po rozeklaných hřebenech s těžkým batohem na zádech vám nejsou přímo po chuti, je pro vás tenhle pohodový výlet na dvě noci ideální.

Celý článek

Tušetie – pohádkový kraj na Kavkaze

Tušetie je pro mne probuzení se v rozkvetlé louce. Východ slunce za skalními štíty a hra světel a stínů na strmých svazích hor. Dusot koňských kopyt a mihnutí jezdce cválajícího kamsi do neznáma. Zvonky ovcí a štěkot ovčáckého psa. Pozvání do skromného obydlí na mateřídouškový čaj.

Celý článek

Přenášíme se o více něž třicet let zpátky, na konec sedmdesátých let minulého století. Svět byl rozdělen takzvanou železnou oponou na kapitalistický Západ a socialistický Východ. Navzdory všemu, co tato doba přinášela, lidé v tehdejší ČSSR rádi cestovali.

Výběr míst, kde strávit dovolenou, byl ale mnohem jednodušší než dnes. Rozhodující podíl na trhu měly tři velké cestovní kanceláře, Čedok, Rekrea a Cestovní kancelář mládeže. Všechny nabízely především zájezdy do socialistických zemí a velmi omezenou nabídku pobytů v ostatních zemích. Pro individuální turistiku to bylo obdobné. Cestování do nesocialistických zemí bylo omezeno, neboť na cestu bylo nutné mít směnitelnou měnu a koruna mezi ně tehdy nepatřila. Směnitelné měny nebylo u nás tehdy možné volně nakupovat. Každý rok proto podávali lidé, kteří chtěli cestovat na Západ, žádost o takzvaný devizový příslib. K tomu určená komise ze žádostí vybrala část žadatelů a těm pak bylo přiděleno omezené množství směnitelné měny.

Samotný devizový příslib však k cestě nestačil. Vedle pasu a víza, byla ještě nutná takzvaná výjezdní doložka. Jednalo se o zvláštní povolení, které bylo zaznamenáno v cestovním pase. Získat tuto doložku však bylo velmi složité. Do nesocialistických zemí mohlo proto cestovat jen malé procento lidí. Všem ostatním tak prakticky zbývalo cestování do evropských socialistických zemí, do kterých nebyla, až na výjimky, výjezdní doložka nutná. Nejčastěji proto lidé vyjížděli k chladnému Baltskému moři do tehdejší NDR a do Polska, k maďarskému „moři“ Balatonu a k Černému moři do Rumunska, nebo Bulharska.

Příprava na cestu

Jelikož mám rád teplo, volíme jako místo pro naši dovolenou, teplé Černé moře. Při cestě bylo možné využít jen trasu vedoucí přes Maďarsko a Rumunsko. Do rumunského letoviska Mangalia, kam máme namířeno, nás čeká přes tisícosmset kilometrů dlouhá cesta. Dálniční síť u nás, ale i v Maďarsku a Rumunsku byla ještě v plenkách. Na celé trase byl tehdy částečně zprovozněn úsek dálnice mezi Prahou a Bratislavou a pak asi sto kilometrů v Rumunsku. Zbytek trasy představují nepříliš kvalitní silnice. Při průměrné rychlosti šedesát kilometrů za hodinu, na nás čeká asi třicet hodin jízdy. K tomu je nutné připočítat zdržení na dvou hraničních přechodech, nutné přestávky na odpočinek a čas na průjezd Budapeští a Bukureští. Doba jízdy se pak přibližuje ke čtyřiceti hodinám. Při třech asi dvanácti hodinových „směnách“ za volantem a dvou přenocování, na nás tedy čekají tři dny a dvě noci na cestě.

Na konci sedmdesátých let byla spolehlivost našich automobilů dost vzdálena dnešním standardům a infrastruktura pro automobilismus byla jen málo rozvinutá. Vzdálenost mezi benzínovými čerpadly se měřila v desítkách kilometrů a jen málokteré z nich bylo otevřeno i v noci. Autoservisů a pneuservisů bylo rovněž málo. Podobné to bylo i v Maďarsku a Rumunsku. Asistenční služba v dnešním pojetí neexistovala a o mobilních telefonech se psalo jen v science-fiction. Za těchto okolností musel být tehdy řidič připraven, pomoci si při poruše během cesty sám. Tomu také odpovídá naše výbava na cestu. Samozřejmostí je kanistr plný benzínu, náhradní duše, montovací páky na sejmutí pneumatiky z disku, hustilka, náhradní hlava rozdělovače, raménko a palec rozdělovače, cívka, kondenzátor, zapalovací svíčky, klínový řemen, různé kabely a hadičky a také sada nářadí.

Rovněž odpočívadel s možností občerstvení a motorestů bylo tehdy velice málo. Proto přibalujeme na cestu smažené řízky, vařená vajíčka, zeleninu, trvanlivý salám, tatranky, termosku s kávou a vodu na pití, vše v množství potřebném na tři dny cesty. Ve směnárně si kupujeme cestovní šeky na rumunskou měnu. K růžovému řidičskému průkazu přidáváme zelenou pojišťovací kartu. Zdravotní pojištění není potřeba, neboť naši občané měli tehdy v Rumunsku nárok na bezplatnou akutní lékařskou péči.

Jednoho pátečního, prázdninového odpoledne nakládáme stan, kempinkový stůl s křesílky, kempové nádobí, propanbutanový vařič, spací pytle a trvanlivé potraviny na začátek pobytu. Přibalujeme kanistr s vodou na nezbytnou osobní hygienu během cesty a výlet začíná.

Čím se dříve jezdilo

Na začátku cesty tankujeme plnou nádrž a kanistr benzínu speciál. Dále plechovku motorového oleje Mogul na doplňování během cesty. U tehdejších škodováckých motorů bylo vlivem netěsností běžné, že spotřebovávaly kromě benzínu i určité množství oleje. Přes Prahu projíždíme bez problémů a vyjíždíme směrem na Brno. Během cesty vjíždíme na zprovozněný úsek dálnice. Nyní je jízda o trochu rychlejší, naše Škoda 100 dosahuje na rovinách rychlosti ke stodvaceti kilometrům. V táhlých stoupáních je to ale horší, motor auta zde vadne a ztrácí výkon. Auta, která potkáváme cestou, jsou většinou škodovky. Dále míjíme Wartburgy, Trabanty, Moskviče a Dacie. Sem tam kolem nás projede Tatra a jen ojediněle auto ze Západu.

Mnohá auta mají střešní nosič plný zavazadel a také vozidel s obytnými přívěsy potkáváme plno. Nejvíce je jich se značkou DDR. Úsměvný je pohled na trabanty táhnoucí přívěs. Je až neuvěřitelné, co tyto „bakelitové“ minivozy, s motorem o výkonu dvacetšest koní dokáží. Zvládnou více něž dvatisíce kilometrů dlouhou cestu z NDR k Černému moři a to ještě s přívěsem.

Nezřídka rovněž míjíme motocykly s postraním vozíkem, lidově zvaným „sajtkára“, nebo s přívěsným vozíkem „pávíkem“. To podle jeho obchodního označení PAv 40. Odpočívacích ploch je podél silnic málo a tak řidiči využívají k odpočinku každé vhodné místo. Je již večer, když překonáváme řeku Moravu. V současnosti je zde státní hranice se Slovenskem, která ale tehdy neexistovala. Následně projíždíme klidnými večerními ulicemi Bratislavy a podél Dunaje přijíždíme do Komárna.

Celní kontrola

Zastavujeme u poslední čerpací stanice na našem území, abychom ještě za koruny doplnili benzín. Stejný nápad mají však desítky dalších řidičů a tak si tu vystojíme skoro hodinu ve frontě. Pak přijíždíme na hraniční přechod, ten je umístěn před obloukovým mostem přes Dunaj, za kterým již leží Maďarsko. Nějakou dobu popojíždíme v koloně vozidel, až přijíždíme k hraniční závoře. Cestujeme sice do takzvaně spřátelené země, ale přesto jsme podrobeni důkladné celní kontrole. Nutností je rovněž celní a devizové prohlášení. Do tohoto tiskopisu, opatřeného kolkem, zapisujeme všechny vyvážené „hodnotnější“ předměty. V našem případě hodinky, fotoaparát, stan a další. Podobně musíme zaevidovat i převážené peníze.

Celníci si namátkově vybírají cestující k osobní prohlídce. Nás osobní prohlídka naštěstí minula. Celník v zelené uniformě se ještě pouští do kontroly zavazadlového prostoru našeho auta. Zatím si pečlivě uschováváme celní a devizové prohlášení, neboť jej budeme muset při návratu znovu předložit ke kontrole, zda přivážíme všechny deklarované předměty zpět. Prohlídka zavazadlového prostoru končí, celník dává razítko do pasů a my opouštíme hraniční přechod, který zde v současnosti již neexistuje, protože není pro překročení hranice potřeba.

Indonésie je největší souostrovní republika, kterou tvoří tisíce ostrovů, kde můžete najít všechno, o čem jste v dětství četli v dobrodružných knížkách. Navštívit všechny rovníkové ostrovy od Sumatry, až po Irian Jaye, je zcela nemožné. Stejně tak vybrat ty nejpřitažlivější, které po staletí obdivují cestovatelé celého světa.

Udělejme si alespoň malý výlet na ostrovy, které jsem po čas dvou návštěv poznal, kde si ostrované žijí svůj svět, kteří milují a uctívají nejen bohy, démony, duchy, ale i sopky a možná to může být i tip pro vaší příští dovolenou.

BALI- kde tradice předků se bezmezně a stále dodržují

Nádherný ostrov plný pláží vroubený palmami, s korálovými lagunami i nebetyčnými sopkami, se právem stal synonymem pro vše krásné a exotické. Každý prožitý den na tomto rajském ostrově, můžete vyplnit neskutečnými možnostmi.

Z chrámu stojí za pozornost nejen Besakih, který leží na úbočí sopky Agung a pro balijské hinduisty je nejposvátnějším místem, ale i Pura Luhur Ulu Watu, který se tyčí na holé skále, sedmdesát metrů, nad Indickým oceánem a pokud zde zavítáte večer, nenechte si ujít představení tance Kecak a chůzi ohněm. Dále Tanah Lot a chrám Ulun Danu Batur, který ochraňuje lidi na severu ostrova od zla.

V oblasti Bedugulu a Bratanu se můžete vydat na sopku Batur, navštívit večerní kohoutí zápasy, případně navštívit známou agabalijskou vesnici Trunyan, kde místní odmítli změny v životě a žijí si svůj život. Tradice svých předků si zde nejenže stále uchovávají, ale i bezmezně dodržují. Obdobně žijí lidé i ve vesnici Tenganan. Obávat se, že neuvidíte terasovitá pole s rýží, není na místě. O Balijském umění se nejvíce dozvíte ve městě Ubud a v Celuku, můžete vidět jedno z největších středisek výroby šperků.

Jáva – úrodná „Zahrada Východu“

Jáva jeden z mnoha pohádkových ostrovů Indonésie. Svoji rozlohou jen o něco větší, než bývalé Československo a je domovem více jak šedesáti procent celkové populace, jedinečného světa Indonésie. Žádná návštěva Jávy, by nebyla úplná bez výletu do Yogyakarty za jedním z nejzáhadnějších divů světa. Bájný budhistický chrám Borobodur, se stal symbolem Indonésie a totéž lze říci i komplexu hinduistických chrámů Prambanan, který míval 244 chrámů a svatyní.

Ve středu tohoto universitního města, je Sultánův palác i rušný dvoukilometrový bulvár Jalan Malioboro. Jste-li milovníci sopek, tak dýmající kužel sopky Merapi („Chrlící oheň“), nemůžete přehlídnout. Uděláte-li si krátký výlet ze západního pobřeží Jávy, můžete vidět, co napáchala sopka Krakatua. Na druhé straně ostrova vás okouzlí Národní park Bromo – Tengger – Semeru, kde největším tahákem je sopka Bromo a jen o pár kilometru k ostrovu Bali, leží Náhorní plošina Ijen. K největší atrakcí, zde patří kráter sopky Ijen, kde se těží síra, kterou horníci vynáší nahoru v koších k dalšímu zpracování.

SULAWESI – nejexotičtější orchidej světa

Ostrov ve tvaru chobotnice, orchideje, nebo písmene „K“, láká cestovatele hlavně do oblasti Tanah Toraja. Vysoké hory, příjemní lidé a hlavně, jedinečnou kulturou. Tradiční velkolepé domy Torajů, pohřební jeskyně, skalní hroby, dřevěné figurky tau – tau oblečené jako jejich zemřelí, vám budou připadat, že jste se ocitli v pohádce. Neopakovatelným zážitkem jsou jejich několika denní pohřební obřady, při kterých můžete vidět buvolí zápasy a obětování prasat, i buvolů zesnulému. „Vstupenkou“ na tento obřad, kde ze srdcervoucího kvičení zabíjených zvířat, vám běhá mráz po zádech, bývá zpravidla karton hřebíčkových cigaret, nebo kanistr palmového vína balog.

U městečka Sengang se po řece Sungai Wallanae dostanete na mělké jezero Danau Tempe i k plovoucí vesnici Salo Tengah („uprostřed řeky“), která má tucet dřevěných domů, postavených na bambusových vorech. Letecká doprava na ostrov je do měst Manado na severu a Ujung Padang jihu. Malým letadlem se dá přepravit právě z tohoto města do Tanah Toraja, nebo také po silnici. Cesta trvá osm hodin.

Vidět všechno je zcela nemožné, ale to co jsem si naplánoval, jsem stihl a viděl toho i mnohem více. Zažil jsem věci, které když nevidíte, neuvěříte jim. A kdo jim uvěří a nezažil, stejně nepochopí. „Díky“ neplánovanému týdennímu pobytu v denpasarské nemocnici, Kasih Ibu a mému balijskému kamarádovi Rahovi, jsem začínal chápat více a více, tento pro nás podivuhodný svět, svět zcela odlišný od našeho uspěchaného.

Indonésie je největší souostrovní republika, kterou tvoří tisíce ostrovů, kde můžete najít všechno, o čem jste v dětství četli v dobrodružných knížkách. Navštívit všechny rovníkové ostrovy od Sumatry, až po Irian Jaye, je zcela nemožné. Stejně tak vybrat ty nejpřitažlivější, které po staletí obdivují cestovatelé celého světa.

Udělejme si alespoň malý výlet na ostrovy, které jsem po čas dvou návštěv poznal, kde si ostrované žijí svůj svět, kteří milují a uctívají nejen bohy, démony, duchy, ale i sopky a možná to může být i tip pro vaší příští dovolenou.

BALI- kde tradice předků se bezmezně a stále dodržují

Nádherný ostrov plný pláží vroubený palmami, s korálovými lagunami i nebetyčnými sopkami, se právem stal synonymem pro vše krásné a exotické. Každý prožitý den na tomto rajském ostrově, můžete vyplnit neskutečnými možnostmi.

Z chrámu stojí za pozornost nejen Besakih, který leží na úbočí sopky Agung a pro balijské hinduisty je nejposvátnějším místem, ale i Pura Luhur Ulu Watu, který se tyčí na holé skále, sedmdesát metrů, nad Indickým oceánem a pokud zde zavítáte večer, nenechte si ujít představení tance Kecak a chůzi ohněm. Dále Tanah Lot a chrám Ulun Danu Batur, který ochraňuje lidi na severu ostrova od zla.

V oblasti Bedugulu a Bratanu se můžete vydat na sopku Batur, navštívit večerní kohoutí zápasy, případně navštívit známou agabalijskou vesnici Trunyan, kde místní odmítli změny v životě a žijí si svůj život. Tradice svých předků si zde nejenže stále uchovávají, ale i bezmezně dodržují. Obdobně žijí lidé i ve vesnici Tenganan. Obávat se, že neuvidíte terasovitá pole s rýží, není na místě. O Balijském umění se nejvíce dozvíte ve městě Ubud a v Celuku, můžete vidět jedno z největších středisek výroby šperků.

Jáva – úrodná „Zahrada Východu“

Jáva jeden z mnoha pohádkových ostrovů Indonésie. Svoji rozlohou jen o něco větší, než bývalé Československo a je domovem více jak šedesáti procent celkové populace, jedinečného světa Indonésie. Žádná návštěva Jávy, by nebyla úplná bez výletu do Yogyakarty za jedním z nejzáhadnějších divů světa. Bájný budhistický chrám Borobodur, se stal symbolem Indonésie a totéž lze říci i komplexu hinduistických chrámů Prambanan, který míval 244 chrámů a svatyní.

Ve středu tohoto universitního města, je Sultánův palác i rušný dvoukilometrový bulvár Jalan Malioboro. Jste-li milovníci sopek, tak dýmající kužel sopky Merapi („Chrlící oheň“), nemůžete přehlídnout. Uděláte-li si krátký výlet ze západního pobřeží Jávy, můžete vidět, co napáchala sopka Krakatua. Na druhé straně ostrova vás okouzlí Národní park Bromo – Tengger – Semeru, kde největším tahákem je sopka Bromo a jen o pár kilometru k ostrovu Bali, leží Náhorní plošina Ijen. K největší atrakcí, zde patří kráter sopky Ijen, kde se těží síra, kterou horníci vynáší nahoru v koších k dalšímu zpracování.

SULAWESI – nejexotičtější orchidej světa

Ostrov ve tvaru chobotnice, orchideje, nebo písmene „K“, láká cestovatele hlavně do oblasti Tanah Toraja. Vysoké hory, příjemní lidé a hlavně, jedinečnou kulturou. Tradiční velkolepé domy Torajů, pohřební jeskyně, skalní hroby, dřevěné figurky tau – tau oblečené jako jejich zemřelí, vám budou připadat, že jste se ocitli v pohádce. Neopakovatelným zážitkem jsou jejich několika denní pohřební obřady, při kterých můžete vidět buvolí zápasy a obětování prasat, i buvolů zesnulému. „Vstupenkou“ na tento obřad, kde ze srdcervoucího kvičení zabíjených zvířat, vám běhá mráz po zádech, bývá zpravidla karton hřebíčkových cigaret, nebo kanistr palmového vína balog.

U městečka Sengang se po řece Sungai Wallanae dostanete na mělké jezero Danau Tempe i k plovoucí vesnici Salo Tengah („uprostřed řeky“), která má tucet dřevěných domů, postavených na bambusových vorech. Letecká doprava na ostrov je do měst Manado na severu a Ujung Padang jihu. Malým letadlem se dá přepravit právě z tohoto města do Tanah Toraja, nebo také po silnici. Cesta trvá osm hodin.

Vidět všechno je zcela nemožné, ale to co jsem si naplánoval, jsem stihl a viděl toho i mnohem více. Zažil jsem věci, které když nevidíte, neuvěříte jim. A kdo jim uvěří a nezažil, stejně nepochopí. „Díky“ neplánovanému týdennímu pobytu v denpasarské nemocnici, Kasih Ibu a mému balijskému kamarádovi Rahovi, jsem začínal chápat více a více, tento pro nás podivuhodný svět, svět zcela odlišný od našeho uspěchaného.

Sabah, „Země pod větry“, tak zní název jedinečného domova slona trpasličího (Elephas maximus borneensis), území státu Malajsie, který se nachází na severu Bornea, a často ho protínají tajfuny zuřící v oblasti blízkých Filipín.

Biodiversita Bornea je obrovská, tropické deštné pralesy hostí více než polovinu světových druhů rostlin a zvířat na ploše jen o málo větší než 5 % celkové plochy pevniny. V jeho lokalitách se vyskytuje 44 druhů endemických savců a 6000 endemických druhů rostlin včetně rostliny s největším květem světa Rafflesia arnoldii a vzácného druhu hmyzumilovných láčkovek rodu Nepenthes. Lokalita Sabah je známa svou divokostí a panenskou přírodou, sestávající převážně z tropických pralesů, mangrovových porostů a bažin. Je to území velice odlehlé, neproniknutelné, na západě hornaté, s obtížným členitým terénem. Právě takovéto biotopy tropických deštných pralesů jsou schopné zajistit bornejským slonům podmínky pro jejich přežití.

Záhadný původ bornejských slonů

Původ „trpasličího“ slona na Borneu byl donedávna pro biology záhadou a jeho kořeny jsou stále sporné. Jedna hypotéza tvrdí, že jde o dovezené slony, kdy v 17. století britská východní společnost věnovala filipínskému sultánovi Sulu jako dar slony indické, tedy pocházející z Jávy (zde však sloni vyhynuli krátce po příchodu Evropanů z jihovýchodní Asie), Sumatry či poloostrovní Malajsie (Cranbrook et al. 2008), a ten je pak na Borneo úmyslně vysadil.

Druhá teorie tvrdí, že sloni přešli přes bažinatý pevninský most ze Sumatry na Borneo v době, kdy byly sundské ostrovy ještě jednou pevninou, což bylo v době pleistocénu, tedy před 300 000 lety. Jako jediný fosilní důkaz o přítomnosti pravěkých slonů na Borneu svědčí nález sloního zubu z jeskyně v Bruneji (Hooijer 1972).

K dohledání kořenů slona bornejského bylo zapotřebí podrobit slony genetickým analýzám. Genetické testování DNA proběhlo v r. 2003, kdy vědecký tým z Columbia University (Fernando et al. 2003) a Světový fond na ochranu přírody (WWF) svým výzkumem zjistili genetické odlišnosti bornejských slonů vůči slonům sumaterským či pevninským asijským. Výzkum se prováděl ve spolupráci s organizací Rhino SOS a spočíval v DNA testování střevních buněk, jenž byly získávány ze vzorků trusu divokých slonů v různých částech Sabahu, a vzorků krve slonů žijících v zajetí. Vzorky se následně porovnávali s DNA slonů ze Srí Lanky, Indie, Bhútánu, Bangladéši, Thajsku, Laosu, Vietnamu, Kambodži, Malajsie a Sumatry. Badatelský tým (Fernando et al. 2003) došel k závěru, že sloni žijící na ostrově Borneo, a to jak v malajské tak indonéské části (Kalimantan), jsou sloni pocházející z Bornea, jenž prošli nezávislou evolucí. Jsou to tedy geneticky odlišné poddruhy asijského slona.

Mitochondriální a mikrosatelitní analýza ukázala, že bornejští sloni byli od svých asijských bratranců na ostrově izolováni asi před 300 000 lety a liší se od nich v mnohém. Genetické odlišnosti a evoluční historie slonů na Borneu by měla podpořit myšlenku jejich uznání jako jedinečného druhu. Zatím byl tento druh Elephas maximus borneensis zahrnut do poddruhu Elephas maximus indicus nebo Elephas maximus sumatrensis kvůli nedostatku originálního popisu z hlediska morfologických znaků. Konečná klasifikace se bude nadále odvíjet od budoucích morfometrických a genetických studií.

Sloní trpaslíci

Asijští sloni, žijící na ostrově Borneo, jsou vzhledem ke své malé velikosti a relativně velkým uším přezdíváni „trpasličí“. Samci dorůstají do výšky maximálně 2,5 m a váží 3000 kg. Na jejich mohutném těle není nijak znát, že mají o jeden pár žeber více než jejich asijští bratranci. Jejich tvář má dětinský vzhled a je oblého tvaru, barva kůže je světle šedá až hnědá. Ocas mají okrouhlý a dlouhý, dosahuje až na zem, kly samců jsou krátké a téměř rovné, samice mají kly malé nebo žádné. Sloni spořádají denně až 150 kg vegetace v podobě různých druhů palem, travin, ovoce a divokých banánů. Nezbytné jsou pro ně též minerály, které získávají ze solných lizů v blízkosti lesních bahenních sopek.

Bornejští trpasličí sloni jsou povahy mírné a dobrácké, agresivitou se, na rozdíl od svých afrických a asijských příbuzných, nevyznačují. Napadení člověka je u tohoto druhu slona velmi vzácné a bylo zaznamenáno jenom jednou a to právě v nedávné době, v prosinci r. 2011 v pralesní lokalitě Tabin, odkud jsme se nedlouho před touto smutnou událostí právě navrátili. Na lesní stezce, poblíž bahenní sopky se solným lizem, došlo k náhodnému setkání strážce lesa a dvou návštěvníků se sloním samcem. Slon poděšen bleskem z fotoaparátu a přílišné blízkosti návštěvnice na člověka zaútočil. Žena jeho útok nepřežila, sloní kel se stal nástrojem smrtícím.

Trpasličí sloni žijí převážně v nížinných džunglích a kopcovitých údolích pod 300 m. Stádo, vedené v matriarchálním duchu vůdčí samicí, čítá kolem 8–17 jedinců. Tvoří ho většinou sloní matky, jejich dcery, sestry a nedospělí samci. Někdy se ve stádě nachází i dospělý samec, většinou ale žijí osaměle v džunglích. Byla však pozorována též malá stáda samců. Kontakt s rodinnými skupinami je pro ně důležitý jak pro udržení genetické rozmanitosti tak pro jejich vývoj a přežití. Ve volné přírodě se trpasličí slon dožívá 60. let, v zajetí pak více než 80. let. Slonice mívá za život kolem 7 telat. Mláďata rodí přibližně každých 4–6 let pokud jsou podmínky příznivé. V podmínkách pro přežití nepříznivých, např. během sucha, je pak rozestup mezi porody větší. Období březosti trvá 19–22 měsíců, tedy téměř dva roky, sloní mláďata jsou pak kojena po dobu 3–4 let.

Většina této jedinečné sloní populace, čítající asi 1500 jedinců, se nachází v malajském státě Sabah na severu Bornea, především v jeho jižní a východní části, a dále pak v severovýchodním cípu indonéského Kalimantanu. Rozsah těchto biotopů se však poměrně rychle mění díky těžbě dřeva, rozšiřujícímu se zemědělství a pěstování exotického dřeva, kaučuku, kakaa a palmy olejné na rozsáhlých plantážích. Rozšiřování plantáží a snižující se stav lesů vede ke změnám migračních tras slonů a důsledkem jsou pak přirozeně častější konflikty těchto malých chobotnatců s člověkem. Světový fond na ochranu přírody (WWF) ve spolupráci s místními lesnickými projekty na ochranu divoké zvěře pracují již na zřízení vhodných útočišť a rezervací pro tyto vzácné tlustokožce, kteří patří ke kriticky ohroženým druhům a jejichž ochrana ve volné přírodě se stala vysoce prioritní. Borneo je jedinou zemí na světě, která poskytuje přirozený domov těmto malým obrům.

Pralesní Tabin a jeho fauna

Nížinné dipterokarpové lesy, bažiny, mangrovové porosty, bahenní sopky. Ve dne v noci jsme se potili na bahnitých stezkách uprostřed divokých a odlehlých džunglí a pátrali jsme po orangutanech a slonech. Před očima zuřivé pralesní vosy, na nohou kymácející se pijavice a žahavé pralesní mravence. Naše výprava však byla korunována úspěchem. Při svém putování jsme sledovali jak divoké orangutany bornejské (Pongo pygmaeus) tak vzácné malé slony (Elephas maximus borneensis).

Pralesní lokalita Tabin, ve které jsme na Borneu setrvávali (červenec-srpen 2011), byla vyhlášena přírodní rezervací v r. 1984 z důvodů zachování velkého počtu divokých ohrožených zvířat a výskytu vzácných, na minerály bohatých bahenních sopek a solných pramenů, které slouží jako solné lizy a bahniště divoké zvěři. Žijí zde tři největší savci oblasti Sabah: bornejský trpasličí slon (Elephas maximus borneensis), nosorožec sumaterský (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) (nejmenší druh na světě) a banteng jávský (Bos javanicus) stejně jako devět druhů primátů a pět druhů koček (levhart obláčkový, kočka bornejská, mramorovaná kočka, kočka leopardí a kočka plochočelá), z nichž všechny jsou na seznamu chráněných volně žijících živočichů. Ze 42 ptačích rodů jich bylo zaznamenáno kolem 220 druhů.

Tabin se nachází ve východním cípu Bornea, přímo v centru poloostrova Dent, a sloní populace se zde odhaduje na 120–300 jedinců. Právě v této pralesní lokalitě došlo k našemu vzácnému setkání s trpasličími slony. Naději na jejich spatření byla reálná, neboť na lesních stezkách jsme často nacházeli sloní trus a vegetaci poničenou průchodem sloního stáda. A pak jednou nečekaně, po dlouhém pátrání, nastala ta pozoruhodná chvíle. Za večerního soumraku se začalo z džungle vynořovat sloní stádo o počtu asi dvaceti jedinců a poklidně se živit na divoké révě a další okolní tropické vegetaci. Při pozorování divokých slonů bylo třeba ctít patřičnou bezpečnou vzdálenost a při fotografování nepoužívat blesk, jeho záblesky slony dráždí a situace se pak stává životu nebezpečnou. Přesto občas některý ze slonů ve stádě trochu zneklidněl, divoce mával ušima a jeho mocný ryk se jako výstraha nesl pralesem. Naše radostné pozorování ukončila až nadcházející tropická noc, tma padá v tropech celoročně ve stejný čas, kolem 18.30 hod.

Během putování bornejskými džunglemi jsme se setkali s mnoha vzácnými živočichy, například s nesmírně plachými endemickými gibony Müllerovými (Hylobates muelleri), kteří se s neuvěřitelnou mrštností pohybovali v korunách pralesních velikánů, a jejichž hlasitý a dlouhý teritoriální zpěv jsme slyšeli každé ráno v probouzející se džungli. Žasli jsme nad podivným čichovým ústrojím endemických, cihlově zbarvených opic kahau nosatých (Larvatus nasalis), které má svůj podstatný význam. Převislý dlouhý nos slouží jako ozvučnice, zesilovač zvuků, kterým dominantní samec svolává a udržuje svou tlupu.

Několikrát jsme s nadšením pozorovali vzácné divoké orangutany bornejské (Pongo pygmaeus), zvláště setkání s orangutaním samcem samotářem hluboko v džungli bylo mimořádně nevšední. Mohutného primáta jsme objevili v koruně pralesního stromu při jedné ranní výpravě právě v době, kdy opouštěl své oválné hnízdo z listí umístěné téměř „pod nebesy“. Samec naší přítomnost v blízkosti svého stromu ihned zaznamenal a snažil se nás ze svého teritoria velice vehementně vystrnadit. Vydával mocné a hlasité odstrašující funění, nadouval hrdelní vak, špulil ústa, lomcoval stromem, lámal a házel větve a jeho rozčilené grimasy byly více než výmluvné. Z dalších druhů opic jsme zaznamenali nebojácné makaky vepří (Macaca nemestrina), makaky jávské (Macaca fascicularis) a elegantní hulmany stříbrné (Trachypithecus cristatus).

Při večerním soumraku nám nad hlavou plachtila obrovská rezavá poletucha velká – taguan (Petaurista petaurista), mohutný těžkopádný dvojzoborožec velký (Buceros rhinoceros silvestris), zoborožec korunkatý (Anthracoceros albirostris convexus) a zoborožec vlasatý (Berenicornis comatus). Přímo před vchod našeho pralesního bungalovu se snesla z výšin deštného lesa půvabně zbarvená bojga rajská (Chrysopelea paradisi), která patří ke stromovým „létajícím“ hadům. Jako milovníci plazů jsme se radovali z elegantně černožluté jedovaté bojgy stromové (Boiga dendrophila), která odpočívala stočená nízko nad našimi hlavami ve větvích stromů, a z mohutných varanů skvrnitých (Varanus salvator), jež svým impozantním vzhledem vzbuzují respekt.

Denně jsme pozorovali také gekony a agamovité dráčky rodu Draco, kteří jsou schopni pasivního plachtění. Zaznamenali jsme též různé druhy ptáků, jako například nádherně pestrou kukačku indonéskou (Phaenicophaeus curvirostris), pastelového loboše žlutočerného (Eurylaimus ochromalus) s tyrkysově modrým zobcem, čiperně datlujícího datla indomalajského (Dryocopus javensis), vznešeného orla indomalajského (Ictinaetus malayensis), jako drahokamy barevné střelhbité ledňáčky modrohřbeté (Alcedo meninting) a ledňáčky gurial (Pelargopsis capensis) aj. Naše výpravy pokračovaly i v noci. Ve světelném kuželu silné baterky zářily oči nočních živočichů z houštin a korun stromů jako hvězdy na temné obloze. Například v koruně 30 m vysokého tropického stromu jsme pozorovali odpočívajícího, jako aksamit černého, huňatého binturonga (Arctictis binturong) z rodu cibetkovitých, cibetky rodu Viverra a Vivericulla hodující na plodech tropických stromů, pomalou noční „mechovou“ poloopičku outloně váhavého (Nicticebus coucang) a elegantně puntíkaté kočky bengálské (Prionailurus bengalensis borneoensis), které číhaly v houštinách na kořist.

V noční divočině jsme sledovali tiše našlapující a opatrné samotářské jelínky kančily větší (Tragulus napu), zádumčivé sovy puštíky hnědé (Strix leptogrammica) a ketupy rybí (Ketupa zeynolensis) číhající nehnutě na rybí sousto na břehu lesní tůňky. Velmi nás potěšilo noční setkání se čtyřmetrovou krajtou mřížkovanou (Python reticulatus) plazící se pomalu a neslyšně přes kameny pralesní pěšiny. Přes cestu nám často přebíhala prasata vousatá (Sus barbatus) a dikobraze bornejského (Hystrix crassispinis) prchajícího do houštin zastihla ještě včas naše pohotová kamera.

Tváří v tvář „živoucí fosilii“

Nejvzácnějším okamžikem celé naší výpravy se stalo setkání s nedávno odchycenou „živou fosilií“, s jedním z nejstarších a nejmenších druhů nosorožců, nosorožcem sumaterským východním (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) přímo v jeho domovském pralesním prostředí Tabinu. Samec o stáří kolem 15 let byl zachráněn z pytlácké pasti a umístěn do velkého ohrazeného prostoru v džungli. Nosorožec měl kolem kotníku širokou bílou jizvu jako neblahou vzpomínku na místní pytláky. Důvodem k nesmyslnému hubení nosorožců je vysoká poptávka po jeho kožovitém rohu, který se používá v tradiční čínské medicíně. Rovněž v arabském světě je mu přikládána značná hodnota, neboť je symbolem vysokého sociálního postavení.

Nosorožec sumaterský východní je posledním žijícím zástupcem prvních miocénních nosorožců, který se objevil mezi 15 a 20 miliony lety. Jako důkaz příbuznosti s dávnými předky z doby ledové je jeho dlouhá řídká černá srst, pokrývající jeho hřbet, boky, břicho, vnější stranu končetin a uši. Bornejskému nosorožci sumaterskému hrozí vyhubení. Dokázal přečkat mnoho přírodních katastrof, však osudným se mu stal teprve člověk. Jeden jeho poddruh, nosorožec sumaterský severní (Dicerorhinus sumatrensis lasiotis) již úplně vyhynul, dva zbývající poddruhy, sumaterský východní (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) a západní sumaterský nosorožec (Dicerorhinus sumatrensis sumatrensis) jsou zapsání v Červeném seznamu ohrožených druhů (IUNC) jako kriticky ohrožený druh. Dosavadní odhad počtu těchto vzácných bornejských tlustokožců je kolem 30–50 jedinců roztroušeně žijících v divoké pralesní lokalitě Sabah na severu Bornea. O jejich záchranu se snaží velký tým odborníků, projekt Rhino SOS finančně podporují i významné zoologické zahrady. V zoologických zahradách je chováno 9 těchto unikátních býložravců, v Evropě je chován samec tohoto druhu nosorožců v ZOO Port Lympne v Anglii. Celková populace nosorožce sumaterského (Dicerorhinus sumatrensis sumatrensis) na celém světě čítá v současné době kolem 250 kusů. Před 10 leti byly odhady jeho početnosti více než dvojnásobné.

Osobní setkání s tímto vzácným, téměř vymírajícím druhem, bylo pro nás velice významné a nezapomenutelné. Smutný, trumpetově kvílivý ryk nejmenšího a nejstaršího z nosorožců nás doprovázel při zpáteční cestě z džungle a zůstává tak vryt do naší paměti navždy.

Sabah, „Země pod větry“, tak zní název jedinečného domova slona trpasličího (Elephas maximus borneensis), území státu Malajsie, který se nachází na severu Bornea, a často ho protínají tajfuny zuřící v oblasti blízkých Filipín.

Biodiversita Bornea je obrovská, tropické deštné pralesy hostí více než polovinu světových druhů rostlin a zvířat na ploše jen o málo větší než 5 % celkové plochy pevniny. V jeho lokalitách se vyskytuje 44 druhů endemických savců a 6000 endemických druhů rostlin včetně rostliny s největším květem světa Rafflesia arnoldii a vzácného druhu hmyzumilovných láčkovek rodu Nepenthes. Lokalita Sabah je známa svou divokostí a panenskou přírodou, sestávající převážně z tropických pralesů, mangrovových porostů a bažin. Je to území velice odlehlé, neproniknutelné, na západě hornaté, s obtížným členitým terénem. Právě takovéto biotopy tropických deštných pralesů jsou schopné zajistit bornejským slonům podmínky pro jejich přežití.

Záhadný původ bornejských slonů

Původ „trpasličího“ slona na Borneu byl donedávna pro biology záhadou a jeho kořeny jsou stále sporné. Jedna hypotéza tvrdí, že jde o dovezené slony, kdy v 17. století britská východní společnost věnovala filipínskému sultánovi Sulu jako dar slony indické, tedy pocházející z Jávy (zde však sloni vyhynuli krátce po příchodu Evropanů z jihovýchodní Asie), Sumatry či poloostrovní Malajsie (Cranbrook et al. 2008), a ten je pak na Borneo úmyslně vysadil.

Druhá teorie tvrdí, že sloni přešli přes bažinatý pevninský most ze Sumatry na Borneo v době, kdy byly sundské ostrovy ještě jednou pevninou, což bylo v době pleistocénu, tedy před 300 000 lety. Jako jediný fosilní důkaz o přítomnosti pravěkých slonů na Borneu svědčí nález sloního zubu z jeskyně v Bruneji (Hooijer 1972).

K dohledání kořenů slona bornejského bylo zapotřebí podrobit slony genetickým analýzám. Genetické testování DNA proběhlo v r. 2003, kdy vědecký tým z Columbia University (Fernando et al. 2003) a Světový fond na ochranu přírody (WWF) svým výzkumem zjistili genetické odlišnosti bornejských slonů vůči slonům sumaterským či pevninským asijským. Výzkum se prováděl ve spolupráci s organizací Rhino SOS a spočíval v DNA testování střevních buněk, jenž byly získávány ze vzorků trusu divokých slonů v různých částech Sabahu, a vzorků krve slonů žijících v zajetí. Vzorky se následně porovnávali s DNA slonů ze Srí Lanky, Indie, Bhútánu, Bangladéši, Thajsku, Laosu, Vietnamu, Kambodži, Malajsie a Sumatry. Badatelský tým (Fernando et al. 2003) došel k závěru, že sloni žijící na ostrově Borneo, a to jak v malajské tak indonéské části (Kalimantan), jsou sloni pocházející z Bornea, jenž prošli nezávislou evolucí. Jsou to tedy geneticky odlišné poddruhy asijského slona.

Mitochondriální a mikrosatelitní analýza ukázala, že bornejští sloni byli od svých asijských bratranců na ostrově izolováni asi před 300 000 lety a liší se od nich v mnohém. Genetické odlišnosti a evoluční historie slonů na Borneu by měla podpořit myšlenku jejich uznání jako jedinečného druhu. Zatím byl tento druh Elephas maximus borneensis zahrnut do poddruhu Elephas maximus indicus nebo Elephas maximus sumatrensis kvůli nedostatku originálního popisu z hlediska morfologických znaků. Konečná klasifikace se bude nadále odvíjet od budoucích morfometrických a genetických studií.

Sloní trpaslíci

Asijští sloni, žijící na ostrově Borneo, jsou vzhledem ke své malé velikosti a relativně velkým uším přezdíváni „trpasličí“. Samci dorůstají do výšky maximálně 2,5 m a váží 3000 kg. Na jejich mohutném těle není nijak znát, že mají o jeden pár žeber více než jejich asijští bratranci. Jejich tvář má dětinský vzhled a je oblého tvaru, barva kůže je světle šedá až hnědá. Ocas mají okrouhlý a dlouhý, dosahuje až na zem, kly samců jsou krátké a téměř rovné, samice mají kly malé nebo žádné. Sloni spořádají denně až 150 kg vegetace v podobě různých druhů palem, travin, ovoce a divokých banánů. Nezbytné jsou pro ně též minerály, které získávají ze solných lizů v blízkosti lesních bahenních sopek.

Bornejští trpasličí sloni jsou povahy mírné a dobrácké, agresivitou se, na rozdíl od svých afrických a asijských příbuzných, nevyznačují. Napadení člověka je u tohoto druhu slona velmi vzácné a bylo zaznamenáno jenom jednou a to právě v nedávné době, v prosinci r. 2011 v pralesní lokalitě Tabin, odkud jsme se nedlouho před touto smutnou událostí právě navrátili. Na lesní stezce, poblíž bahenní sopky se solným lizem, došlo k náhodnému setkání strážce lesa a dvou návštěvníků se sloním samcem. Slon poděšen bleskem z fotoaparátu a přílišné blízkosti návštěvnice na člověka zaútočil. Žena jeho útok nepřežila, sloní kel se stal nástrojem smrtícím.

Trpasličí sloni žijí převážně v nížinných džunglích a kopcovitých údolích pod 300 m. Stádo, vedené v matriarchálním duchu vůdčí samicí, čítá kolem 8–17 jedinců. Tvoří ho většinou sloní matky, jejich dcery, sestry a nedospělí samci. Někdy se ve stádě nachází i dospělý samec, většinou ale žijí osaměle v džunglích. Byla však pozorována též malá stáda samců. Kontakt s rodinnými skupinami je pro ně důležitý jak pro udržení genetické rozmanitosti tak pro jejich vývoj a přežití. Ve volné přírodě se trpasličí slon dožívá 60. let, v zajetí pak více než 80. let. Slonice mívá za život kolem 7 telat. Mláďata rodí přibližně každých 4–6 let pokud jsou podmínky příznivé. V podmínkách pro přežití nepříznivých, např. během sucha, je pak rozestup mezi porody větší. Období březosti trvá 19–22 měsíců, tedy téměř dva roky, sloní mláďata jsou pak kojena po dobu 3–4 let.

Většina této jedinečné sloní populace, čítající asi 1500 jedinců, se nachází v malajském státě Sabah na severu Bornea, především v jeho jižní a východní části, a dále pak v severovýchodním cípu indonéského Kalimantanu. Rozsah těchto biotopů se však poměrně rychle mění díky těžbě dřeva, rozšiřujícímu se zemědělství a pěstování exotického dřeva, kaučuku, kakaa a palmy olejné na rozsáhlých plantážích. Rozšiřování plantáží a snižující se stav lesů vede ke změnám migračních tras slonů a důsledkem jsou pak přirozeně častější konflikty těchto malých chobotnatců s člověkem. Světový fond na ochranu přírody (WWF) ve spolupráci s místními lesnickými projekty na ochranu divoké zvěře pracují již na zřízení vhodných útočišť a rezervací pro tyto vzácné tlustokožce, kteří patří ke kriticky ohroženým druhům a jejichž ochrana ve volné přírodě se stala vysoce prioritní. Borneo je jedinou zemí na světě, která poskytuje přirozený domov těmto malým obrům.

Pralesní Tabin a jeho fauna

Nížinné dipterokarpové lesy, bažiny, mangrovové porosty, bahenní sopky. Ve dne v noci jsme se potili na bahnitých stezkách uprostřed divokých a odlehlých džunglí a pátrali jsme po orangutanech a slonech. Před očima zuřivé pralesní vosy, na nohou kymácející se pijavice a žahavé pralesní mravence. Naše výprava však byla korunována úspěchem. Při svém putování jsme sledovali jak divoké orangutany bornejské (Pongo pygmaeus) tak vzácné malé slony (Elephas maximus borneensis).

Pralesní lokalita Tabin, ve které jsme na Borneu setrvávali (červenec-srpen 2011), byla vyhlášena přírodní rezervací v r. 1984 z důvodů zachování velkého počtu divokých ohrožených zvířat a výskytu vzácných, na minerály bohatých bahenních sopek a solných pramenů, které slouží jako solné lizy a bahniště divoké zvěři. Žijí zde tři největší savci oblasti Sabah: bornejský trpasličí slon (Elephas maximus borneensis), nosorožec sumaterský (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) (nejmenší druh na světě) a banteng jávský (Bos javanicus) stejně jako devět druhů primátů a pět druhů koček (levhart obláčkový, kočka bornejská, mramorovaná kočka, kočka leopardí a kočka plochočelá), z nichž všechny jsou na seznamu chráněných volně žijících živočichů. Ze 42 ptačích rodů jich bylo zaznamenáno kolem 220 druhů.

Tabin se nachází ve východním cípu Bornea, přímo v centru poloostrova Dent, a sloní populace se zde odhaduje na 120–300 jedinců. Právě v této pralesní lokalitě došlo k našemu vzácnému setkání s trpasličími slony. Naději na jejich spatření byla reálná, neboť na lesních stezkách jsme často nacházeli sloní trus a vegetaci poničenou průchodem sloního stáda. A pak jednou nečekaně, po dlouhém pátrání, nastala ta pozoruhodná chvíle. Za večerního soumraku se začalo z džungle vynořovat sloní stádo o počtu asi dvaceti jedinců a poklidně se živit na divoké révě a další okolní tropické vegetaci. Při pozorování divokých slonů bylo třeba ctít patřičnou bezpečnou vzdálenost a při fotografování nepoužívat blesk, jeho záblesky slony dráždí a situace se pak stává životu nebezpečnou. Přesto občas některý ze slonů ve stádě trochu zneklidněl, divoce mával ušima a jeho mocný ryk se jako výstraha nesl pralesem. Naše radostné pozorování ukončila až nadcházející tropická noc, tma padá v tropech celoročně ve stejný čas, kolem 18.30 hod.

Během putování bornejskými džunglemi jsme se setkali s mnoha vzácnými živočichy, například s nesmírně plachými endemickými gibony Müllerovými (Hylobates muelleri), kteří se s neuvěřitelnou mrštností pohybovali v korunách pralesních velikánů, a jejichž hlasitý a dlouhý teritoriální zpěv jsme slyšeli každé ráno v probouzející se džungli. Žasli jsme nad podivným čichovým ústrojím endemických, cihlově zbarvených opic kahau nosatých (Larvatus nasalis), které má svůj podstatný význam. Převislý dlouhý nos slouží jako ozvučnice, zesilovač zvuků, kterým dominantní samec svolává a udržuje svou tlupu.

Několikrát jsme s nadšením pozorovali vzácné divoké orangutany bornejské (Pongo pygmaeus), zvláště setkání s orangutaním samcem samotářem hluboko v džungli bylo mimořádně nevšední. Mohutného primáta jsme objevili v koruně pralesního stromu při jedné ranní výpravě právě v době, kdy opouštěl své oválné hnízdo z listí umístěné téměř „pod nebesy“. Samec naší přítomnost v blízkosti svého stromu ihned zaznamenal a snažil se nás ze svého teritoria velice vehementně vystrnadit. Vydával mocné a hlasité odstrašující funění, nadouval hrdelní vak, špulil ústa, lomcoval stromem, lámal a házel větve a jeho rozčilené grimasy byly více než výmluvné. Z dalších druhů opic jsme zaznamenali nebojácné makaky vepří (Macaca nemestrina), makaky jávské (Macaca fascicularis) a elegantní hulmany stříbrné (Trachypithecus cristatus).

Při večerním soumraku nám nad hlavou plachtila obrovská rezavá poletucha velká – taguan (Petaurista petaurista), mohutný těžkopádný dvojzoborožec velký (Buceros rhinoceros silvestris), zoborožec korunkatý (Anthracoceros albirostris convexus) a zoborožec vlasatý (Berenicornis comatus). Přímo před vchod našeho pralesního bungalovu se snesla z výšin deštného lesa půvabně zbarvená bojga rajská (Chrysopelea paradisi), která patří ke stromovým „létajícím“ hadům. Jako milovníci plazů jsme se radovali z elegantně černožluté jedovaté bojgy stromové (Boiga dendrophila), která odpočívala stočená nízko nad našimi hlavami ve větvích stromů, a z mohutných varanů skvrnitých (Varanus salvator), jež svým impozantním vzhledem vzbuzují respekt.

Denně jsme pozorovali také gekony a agamovité dráčky rodu Draco, kteří jsou schopni pasivního plachtění. Zaznamenali jsme též různé druhy ptáků, jako například nádherně pestrou kukačku indonéskou (Phaenicophaeus curvirostris), pastelového loboše žlutočerného (Eurylaimus ochromalus) s tyrkysově modrým zobcem, čiperně datlujícího datla indomalajského (Dryocopus javensis), vznešeného orla indomalajského (Ictinaetus malayensis), jako drahokamy barevné střelhbité ledňáčky modrohřbeté (Alcedo meninting) a ledňáčky gurial (Pelargopsis capensis) aj. Naše výpravy pokračovaly i v noci. Ve světelném kuželu silné baterky zářily oči nočních živočichů z houštin a korun stromů jako hvězdy na temné obloze. Například v koruně 30 m vysokého tropického stromu jsme pozorovali odpočívajícího, jako aksamit černého, huňatého binturonga (Arctictis binturong) z rodu cibetkovitých, cibetky rodu Viverra a Vivericulla hodující na plodech tropických stromů, pomalou noční „mechovou“ poloopičku outloně váhavého (Nicticebus coucang) a elegantně puntíkaté kočky bengálské (Prionailurus bengalensis borneoensis), které číhaly v houštinách na kořist.

V noční divočině jsme sledovali tiše našlapující a opatrné samotářské jelínky kančily větší (Tragulus napu), zádumčivé sovy puštíky hnědé (Strix leptogrammica) a ketupy rybí (Ketupa zeynolensis) číhající nehnutě na rybí sousto na břehu lesní tůňky. Velmi nás potěšilo noční setkání se čtyřmetrovou krajtou mřížkovanou (Python reticulatus) plazící se pomalu a neslyšně přes kameny pralesní pěšiny. Přes cestu nám často přebíhala prasata vousatá (Sus barbatus) a dikobraze bornejského (Hystrix crassispinis) prchajícího do houštin zastihla ještě včas naše pohotová kamera.

Tváří v tvář „živoucí fosilii“

Nejvzácnějším okamžikem celé naší výpravy se stalo setkání s nedávno odchycenou „živou fosilií“, s jedním z nejstarších a nejmenších druhů nosorožců, nosorožcem sumaterským východním (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) přímo v jeho domovském pralesním prostředí Tabinu. Samec o stáří kolem 15 let byl zachráněn z pytlácké pasti a umístěn do velkého ohrazeného prostoru v džungli. Nosorožec měl kolem kotníku širokou bílou jizvu jako neblahou vzpomínku na místní pytláky. Důvodem k nesmyslnému hubení nosorožců je vysoká poptávka po jeho kožovitém rohu, který se používá v tradiční čínské medicíně. Rovněž v arabském světě je mu přikládána značná hodnota, neboť je symbolem vysokého sociálního postavení.

Nosorožec sumaterský východní je posledním žijícím zástupcem prvních miocénních nosorožců, který se objevil mezi 15 a 20 miliony lety. Jako důkaz příbuznosti s dávnými předky z doby ledové je jeho dlouhá řídká černá srst, pokrývající jeho hřbet, boky, břicho, vnější stranu končetin a uši. Bornejskému nosorožci sumaterskému hrozí vyhubení. Dokázal přečkat mnoho přírodních katastrof, však osudným se mu stal teprve člověk. Jeden jeho poddruh, nosorožec sumaterský severní (Dicerorhinus sumatrensis lasiotis) již úplně vyhynul, dva zbývající poddruhy, sumaterský východní (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) a západní sumaterský nosorožec (Dicerorhinus sumatrensis sumatrensis) jsou zapsání v Červeném seznamu ohrožených druhů (IUNC) jako kriticky ohrožený druh. Dosavadní odhad počtu těchto vzácných bornejských tlustokožců je kolem 30–50 jedinců roztroušeně žijících v divoké pralesní lokalitě Sabah na severu Bornea. O jejich záchranu se snaží velký tým odborníků, projekt Rhino SOS finančně podporují i významné zoologické zahrady. V zoologických zahradách je chováno 9 těchto unikátních býložravců, v Evropě je chován samec tohoto druhu nosorožců v ZOO Port Lympne v Anglii. Celková populace nosorožce sumaterského (Dicerorhinus sumatrensis sumatrensis) na celém světě čítá v současné době kolem 250 kusů. Před 10 leti byly odhady jeho početnosti více než dvojnásobné.

Osobní setkání s tímto vzácným, téměř vymírajícím druhem, bylo pro nás velice významné a nezapomenutelné. Smutný, trumpetově kvílivý ryk nejmenšího a nejstaršího z nosorožců nás doprovázel při zpáteční cestě z džungle a zůstává tak vryt do naší paměti navždy.

Přílet a přílet

Přistáváme večer na letišti v Nairobi. Na základě informací z webu sleepinginair­ports.net by se zde mělo dát přespat. K mému drobnému překvapení příletová hala není větší než vlakové nádraží na maloměstě a protože je otevřené, je tu nepříjemná zima. Hledání nocležiště bude ještě docela zajímavé. Zmateně pobíháme sem a tam a marně se snažíme najít nějaký koutek k přespání. Po 10 minutách se nás ujímají afričtí „kamarádi“, dle jejich slov se spát na letišti nedá, ale za drobný úplatek by to šlo v jejich velké kanceláři. Vstupujeme tedy do kanceláře a rekapitulujeme: na 4m2 bydlí stůl, 4 židle, počítač, 2 Afričani, 2 Evropani a 2 baťohy. 5 hvězdičková kancelář vás vítá s otevřenou náručí.

Koukáme s africkým „kamarádem“ pozdě večer z balkonku dolů na příletovou halu letiště v Nairobi. Africký kamarád zaměřuje bílý pár, který se dostal do drobných obtíží. Zjišťují, že příletová hala je snad ještě menší než vlakové nádraží u nich ve městě. Dva rychlé pokyny a naháněči se ujímají bílého páru. Instruují je, že se nedá na letišti přespat, ale za drobný úplatek jim nabízí 5 hvězdičkovou kancelář. Odmítají. Lonely Planet nic o 5 hvězdičkové kanceláři na letišti neříká. Ztrácejí se v africké tmě, Nairobi se už o ně postará.

Mto Wa Mbu a Mto Wa Mbu

Stojíme na okraji nové silnice vedoucí do Arushe ve vesnici Mto Wa Mbu a pozorujeme okolní čilý vesnický ruch. Míjí nás jeden Land Rover za druhým. V tom posledním jsem zahlédl 4 bílé, nejspíš Evropany, možná Američany, lačnící po safari. Na nohou určitě mají pohorky North Face s membránou Gore-Tex. Vykukují z okénka, koukají na nás, my na ně. Tipoval bych je, že si zaplatili Luxury Safari, budou z bohaté rodiny, pitná voda jim v domě teče z 10 kohoutků. Za domem Tesco či Walmart a jejich dětem se dostává kvalitní zdravotní péče i kvalitního vzdělání. Aspoň na to vypadali, Tanzanie není pro chudé výletníky.

Stojíme na okraji nové silnice vedoucí do Arushe ve vesnici Mto Wa Mbu a pozorujeme neskutečné množství odpadků (plasty převažují) naházených podél silnice a na břeh řeky protékající skrze vesnici. Mezi tímto nepořádkem se pasou kozy spásající chutnou trávu kolem silnice. Minula nás kolona Land Roverů. Též nás minul i Masaj směřující kamsi do bushe, na nohou provizorní žabky vyrobené z pneumatiky. V jakých podmínkách žije, nevíme, nezeptali jsme se, ale vesnice Mto Wa Mbu má pár kohoutků užitkové vody stékající z hor. Hlavní činností je zemědělství a trochu cestovní ruch. Děti se vzdělávají ve dvou místních školách. Ve vesnici se nachází i sirotčinec, 12 dětí, 6 z nich se již narodilo s AIDS. Očka všem zářila stejně, když jsme jim přinesli drobné učební pomůcky…

Safari a safari

Máme zaplacené 4 denní safari, to nejlevnější, a přesto, že vstáváme brzy ráno, nemusíme udělat téměř nic. Bohatá snídaně je již nachystaná, o sbalení spacáků a stanů se postará personál, náš stařičký Land Rover připraven, administrativa pro vstup do národního parku zajištěna. Čeká nás tzv. game driving v národním parku Tarangire, což znamená, že vás řidič vozí po parku a vy obdivujete různorodost fauny a flory, která vás obklopuje. Zpoza baobabu vykoukla žirafa, tam proběhlo prase savanové, vedle přežvykoval buvol africký. Samozřejmě je to fantastická podívaná, ale pořád je tam bariéra. Auto ve mně vyvolávalo pocit klece, stejně jako jsou návštěvníci zoo odděleni od zvířat zábradlím, příkopem či sklem. (Pozn.: V NP, kde se nacházejí šelmy, je zakázáno vysedat z auta).

Naše druhé, jednodenní safari si organizujeme na vlastní pěst. Vstáváme brzy ráno a musíme se postarat o spoustu věcí. Ráno chytnout tu správnou dallu-dallu pro přiblížení se k národnímu parku, najmout si osobního šoféra, vyřídit administrativu pro vstup do národního parku za sebe i šoféra, který se ukázal i přes všechny ty nálepky „autorizovaného“ řidiče jako totálně nepoužitelný. Čeká nás tzv. walking safari v národním parku Arusha, což znamená, že spolu se s ozbrojeným strážcem procházíte po parku a obdivujete různorodost fauny a floru, která vás obklopuje. Tyto bobky antilopy dik dik ohraničují její území, plody jablíčka sodoma se používají k zástavě krve, zpoza akácie vykoukly žirafy, tam se pase rodinka prasat savanových, vedle přežvykuje buvol africký. Je to fantastická podívaná, žádné bariéry, pouze vy a opodál stojící rodinka žiraf a prasat a stádo buvolů. Hledám slova, jak to popsat. Kupte si letenku, musíte to zažít.

Nosorožec černý a nosorožec černý

Během dvou dní jsme viděli čtyři zástupce velké africké pětky – slona, lva, leoparda a afrického buvola. Šanci spatřit toho posledního máme v Ngorongoro Conservation Area. Projíždíme po dně kaldery sem a tam. Náš průvodce nám sděluje vše, co o posledním zástupci ví. Bohužel však potkáváme pouze staré známé z velké pětky. Po půlhodině ježdění zastavuje a ukazuje po pravé ruce do dáli. Je tam, sám, nosorožec černý, atypicky na otevřené pláni. Pravda, neprochází se přímo kolem našeho auta jako lvi, ale dalekohled nám pomůže lépe rozpoznat jednotlivé tvary nosorožcova těla. Fascinující zážitek. Ano, viděli jsme celou velkou africkou pětku, hurá na tu malou…

Během dvou dní jsme nespatřili pouze jednoho zástupce z velké africké pětky, nosorožce černého. Šanci spatřit ho máme v Ngorongoro Conservation Area. Projíždíme po dně kaldery od jednoho okraje k druhému. Náš průvodce nám předává vše, co o nosorožcích ví. Bohužel však potkáváme pouze staré známé tváře vykukující ze safari aut. Po půlhodině ježdění řidič zastavuje a ukazuje po levé ruce do dáli. Je tam, sám, poslední člen velké pětky. Bohužel my tu nejsme sami. Na prašné cestě je za sebou zařazeno dalších 40 safari aut, z otevřených střech vykukují objektivy od těl zrcadlovek. Cvak, cvak, cvak. Sledujeme více ty zástupy než samotného nosorožce i z toho důvodu, že řidiči aut, včetně toho našeho, se stále snaží najít to nejlepší místo na pozorování. Rozporuplný zážitek. Ano, zahlédli jsme černou tečku a víc jak 100 novodobých „lovců“ zvěře.

Zklamání, naděje?

Před odletem přespáváme na letišti v Dar es Salaam, naším zázemím je tvrdá židle. V ranních hodinách vyrážíme směr Nairobi, Amsterdam, Vídeň a Praha. Během celé doby přemítám, co jsme prožili. Tanzanie (Afrika) na rozdíl od jiných míst, které jsem viděl, ve mně nechala hodně rozporuplné, lehce negativní pocity. Ale ve třech věcech mám velmi jasno: Walking safari bylo na plné čáře nejsilnějším zážitkem. Každý by měl navštívit Afriku, myslím tím AFRIKU, ne 4 hvězdičkový hotel kdesi v Egyptě. Chtěl bych lépe poznat africkou kulturu a lidi v dané oblasti, právě pro ty lehce negativní pocity, nedůvěřoval jsem místním lidem.

Před odletem přespáváme na letišti v Dar es Salaam, naším zázemím je tvrdá židle. V ranních hodinách vyrážíme směr Nairobi, Amsterdam, Vídeň a Praha. Během celé doby přemítám, co jsme prožili. Tanzanie (Afrika) na rozdíl od jiných míst, které jsem viděl, ve mně nechala…

Přílet a přílet

Přistáváme večer na letišti v Nairobi. Na základě informací z webu sleepinginair­ports.net by se zde mělo dát přespat. K mému drobnému překvapení příletová hala není větší než vlakové nádraží na maloměstě a protože je otevřené, je tu nepříjemná zima. Hledání nocležiště bude ještě docela zajímavé. Zmateně pobíháme sem a tam a marně se snažíme najít nějaký koutek k přespání. Po 10 minutách se nás ujímají afričtí „kamarádi“, dle jejich slov se spát na letišti nedá, ale za drobný úplatek by to šlo v jejich velké kanceláři. Vstupujeme tedy do kanceláře a rekapitulujeme: na 4m2 bydlí stůl, 4 židle, počítač, 2 Afričani, 2 Evropani a 2 baťohy. 5 hvězdičková kancelář vás vítá s otevřenou náručí.

Koukáme s africkým „kamarádem“ pozdě večer z balkonku dolů na příletovou halu letiště v Nairobi. Africký kamarád zaměřuje bílý pár, který se dostal do drobných obtíží. Zjišťují, že příletová hala je snad ještě menší než vlakové nádraží u nich ve městě. Dva rychlé pokyny a naháněči se ujímají bílého páru. Instruují je, že se nedá na letišti přespat, ale za drobný úplatek jim nabízí 5 hvězdičkovou kancelář. Odmítají. Lonely Planet nic o 5 hvězdičkové kanceláři na letišti neříká. Ztrácejí se v africké tmě, Nairobi se už o ně postará.

Mto Wa Mbu a Mto Wa Mbu

Stojíme na okraji nové silnice vedoucí do Arushe ve vesnici Mto Wa Mbu a pozorujeme okolní čilý vesnický ruch. Míjí nás jeden Land Rover za druhým. V tom posledním jsem zahlédl 4 bílé, nejspíš Evropany, možná Američany, lačnící po safari. Na nohou určitě mají pohorky North Face s membránou Gore-Tex. Vykukují z okénka, koukají na nás, my na ně. Tipoval bych je, že si zaplatili Luxury Safari, budou z bohaté rodiny, pitná voda jim v domě teče z 10 kohoutků. Za domem Tesco či Walmart a jejich dětem se dostává kvalitní zdravotní péče i kvalitního vzdělání. Aspoň na to vypadali, Tanzanie není pro chudé výletníky.

Stojíme na okraji nové silnice vedoucí do Arushe ve vesnici Mto Wa Mbu a pozorujeme neskutečné množství odpadků (plasty převažují) naházených podél silnice a na břeh řeky protékající skrze vesnici. Mezi tímto nepořádkem se pasou kozy spásající chutnou trávu kolem silnice. Minula nás kolona Land Roverů. Též nás minul i Masaj směřující kamsi do bushe, na nohou provizorní žabky vyrobené z pneumatiky. V jakých podmínkách žije, nevíme, nezeptali jsme se, ale vesnice Mto Wa Mbu má pár kohoutků užitkové vody stékající z hor. Hlavní činností je zemědělství a trochu cestovní ruch. Děti se vzdělávají ve dvou místních školách. Ve vesnici se nachází i sirotčinec, 12 dětí, 6 z nich se již narodilo s AIDS. Očka všem zářila stejně, když jsme jim přinesli drobné učební pomůcky…

Safari a safari

Máme zaplacené 4 denní safari, to nejlevnější, a přesto, že vstáváme brzy ráno, nemusíme udělat téměř nic. Bohatá snídaně je již nachystaná, o sbalení spacáků a stanů se postará personál, náš stařičký Land Rover připraven, administrativa pro vstup do národního parku zajištěna. Čeká nás tzv. game driving v národním parku Tarangire, což znamená, že vás řidič vozí po parku a vy obdivujete různorodost fauny a flory, která vás obklopuje. Zpoza baobabu vykoukla žirafa, tam proběhlo prase savanové, vedle přežvykoval buvol africký. Samozřejmě je to fantastická podívaná, ale pořád je tam bariéra. Auto ve mně vyvolávalo pocit klece, stejně jako jsou návštěvníci zoo odděleni od zvířat zábradlím, příkopem či sklem. (Pozn.: V NP, kde se nacházejí šelmy, je zakázáno vysedat z auta).

Naše druhé, jednodenní safari si organizujeme na vlastní pěst. Vstáváme brzy ráno a musíme se postarat o spoustu věcí. Ráno chytnout tu správnou dallu-dallu pro přiblížení se k národnímu parku, najmout si osobního šoféra, vyřídit administrativu pro vstup do národního parku za sebe i šoféra, který se ukázal i přes všechny ty nálepky „autorizovaného“ řidiče jako totálně nepoužitelný. Čeká nás tzv. walking safari v národním parku Arusha, což znamená, že spolu se s ozbrojeným strážcem procházíte po parku a obdivujete různorodost fauny a floru, která vás obklopuje. Tyto bobky antilopy dik dik ohraničují její území, plody jablíčka sodoma se používají k zástavě krve, zpoza akácie vykoukly žirafy, tam se pase rodinka prasat savanových, vedle přežvykuje buvol africký. Je to fantastická podívaná, žádné bariéry, pouze vy a opodál stojící rodinka žiraf a prasat a stádo buvolů. Hledám slova, jak to popsat. Kupte si letenku, musíte to zažít.

Nosorožec černý a nosorožec černý

Během dvou dní jsme viděli čtyři zástupce velké africké pětky – slona, lva, leoparda a afrického buvola. Šanci spatřit toho posledního máme v Ngorongoro Conservation Area. Projíždíme po dně kaldery sem a tam. Náš průvodce nám sděluje vše, co o posledním zástupci ví. Bohužel však potkáváme pouze staré známé z velké pětky. Po půlhodině ježdění zastavuje a ukazuje po pravé ruce do dáli. Je tam, sám, nosorožec černý, atypicky na otevřené pláni. Pravda, neprochází se přímo kolem našeho auta jako lvi, ale dalekohled nám pomůže lépe rozpoznat jednotlivé tvary nosorožcova těla. Fascinující zážitek. Ano, viděli jsme celou velkou africkou pětku, hurá na tu malou…

Během dvou dní jsme nespatřili pouze jednoho zástupce z velké africké pětky, nosorožce černého. Šanci spatřit ho máme v Ngorongoro Conservation Area. Projíždíme po dně kaldery od jednoho okraje k druhému. Náš průvodce nám předává vše, co o nosorožcích ví. Bohužel však potkáváme pouze staré známé tváře vykukující ze safari aut. Po půlhodině ježdění řidič zastavuje a ukazuje po levé ruce do dáli. Je tam, sám, poslední člen velké pětky. Bohužel my tu nejsme sami. Na prašné cestě je za sebou zařazeno dalších 40 safari aut, z otevřených střech vykukují objektivy od těl zrcadlovek. Cvak, cvak, cvak. Sledujeme více ty zástupy než samotného nosorožce i z toho důvodu, že řidiči aut, včetně toho našeho, se stále snaží najít to nejlepší místo na pozorování. Rozporuplný zážitek. Ano, zahlédli jsme černou tečku a víc jak 100 novodobých „lovců“ zvěře.

Zklamání, naděje?

Před odletem přespáváme na letišti v Dar es Salaam, naším zázemím je tvrdá židle. V ranních hodinách vyrážíme směr Nairobi, Amsterdam, Vídeň a Praha. Během celé doby přemítám, co jsme prožili. Tanzanie (Afrika) na rozdíl od jiných míst, které jsem viděl, ve mně nechala hodně rozporuplné, lehce negativní pocity. Ale ve třech věcech mám velmi jasno: Walking safari bylo na plné čáře nejsilnějším zážitkem. Každý by měl navštívit Afriku, myslím tím AFRIKU, ne 4 hvězdičkový hotel kdesi v Egyptě. Chtěl bych lépe poznat africkou kulturu a lidi v dané oblasti, právě pro ty lehce negativní pocity, nedůvěřoval jsem místním lidem.

Před odletem přespáváme na letišti v Dar es Salaam, naším zázemím je tvrdá židle. V ranních hodinách vyrážíme směr Nairobi, Amsterdam, Vídeň a Praha. Během celé doby přemítám, co jsme prožili. Tanzanie (Afrika) na rozdíl od jiných míst, které jsem viděl, ve mně nechala…

Jako asi každý člověk podléhám tu a tam všelijakým trendům a nejsilnějším vlivům okolí. Dnes se kupříkladu já i moji vrstevníci ze všech stran dovídáme, že bez vynikající znalosti cizího jazyka/jazyků a bez zkušenosti s pobytem v zahraničí jsme v budoucnu zcela jistě ztracení. Proto jsem se před časem rozhodla, že opráším svou angličtinu a vycestuji na stáž ještě před dokončením studií.

Netradičně příznivá volba – JAR

Nebylo jednoduché si vybrat cílovou zemi. Lákaly mě Amerika, Kanada i daleká Austrálie. Nechtěla jsem však být v cizině obklopena Čechy (popřípadě našimi Slovenskými bratmi), čímž by se celý výlet za zdokonalením angličtiny stal sice jistě zajímavým, ale poněkud promrhaným létem. Raději jsem chtěla do země, kde na našince hned tak nenarazím, abych byla nucena mluvit anglicky pokud možno pořád. V tomto ohledu byla Jižní Afrika skvělou volbou. Možná tou nejlepší možnou. I když jsme národ cestovatelů a dobrodruhů, Kapskému Městu se (možná kvůli obavám o bezpečnost) zatím vyhýbáme. A tak na jižním cípu Afriky natrefíte na spoustu Němců, Holanďanů, Australanů ale třeba i Indů a dalších asiatů, Češi se tam však vyskytují spíše vzácně. Tím se také tato destinace liší od ostatních běžně vyhledávaných míst, kam mladí lidé nejčastěji jezdí za pracovními zkušenostmi.

Kromě každodenního využití angličtiny byla mou další podmínkou i práce alespoň vzdáleně blízká mému studijnímu oboru. Díky správné volbě agentury jsem pak dostala zajímavou práci v malé poradenské firmě přímo v centru Kapského Města. Přípravy na cestu mi vyplnily celé jaro. Nákup letenky, pojištění, hledání vhodného bydlení, očkování (žádná nejsou povinná) a samozřejmě i střádání finančních prostředků. S prací to v JAR máte složité. Stážisty firmy rády uvítají, obzvláště na pozice, které jsou z různých důvodů poněkud zanedbávány. Šikovný student z Evropy zvládne práci levou zadní a firmu to nestojí nic. Jelikož jsou pozitivně diskriminováni místí obyvatele (hlavně ti původní), cizinec skutečně nemůže jet do Jižní Afriky s představou, že si něco vydělá. Občas vám sice za vaši námahu zaplatí, bylo by však s podivem, kdyby to pokrylo běžně požadovaný vysoký nájem.

Život ve stínu Table Mountain

Když pominete všechno to negativní, co se o Jihoafrické republice říká, je to doslova ráj na zemi. Jenže je těžké odmyslet si všudypřítomné nebezpečí, jemuž jsou zde lidé denně vystavováni. Těžko si vám bude zvykat na to, že nemůžete v noci vystrčit paty z domu. A když už se tedy jó chcete někam zajít pobavit, tak jedině autem a s větší skupinou lidí. Zajisté vás také na první pohled zaujmou robustní ploty s elektrickým vedením kolem domů. Je to nezbytnost. Celkem běžné jsou také různé alarmové systémy a nonstop hlídací služba u některých objektů. Prostě jiný kraj, jiná míra kriminality. S jistotou mohu říci, že se těžko budete smiřovat s tamějším pojetím vzdáleností. Jihoafričan řekne „Je to co bys kamenem dohodil,“ vy pak strávíte půlden za volantem a cíl stále v nedohlednu. Je to skutečně obrovská země, a jestli ji chcete důkladně propátrat, bez auta se neobejdete. Ve městech se připravte na mírný chaos na silnicích a trochu zběsilý styl řízení některých domorodců. Jezdí se vlevo, takže pokud v tomto ohledu máte již zkušenosti, přijdou určitě vhod.

Život Jihoafričanů je sice značně odlišný od toho našeho, evropského, při bližším zkoumání je mu ale také v lecčem podobný. Určitě třeba oceníte, že se dá všude bez problémů domluvit anglicky – angličtina je jedním z jedenácti úředních jazyků. Úroveň všech základních služeb je velmi dobrá, počítejte však také s odpovídající cenou. Ono vůbec v Jižní Africe není nijak zvlášť levno. Z tohoto pohledu vám bude pobyt v kterékoliv Jihoafrické metropoli připadat stejný, jako pobyt v některém ze Západoevropských velkoměst. Také tam mají stejný kulturně-národnostní mix a podobně uspěchanou atmosféru. Jihoafričané si ale ve spěchu příliš nelibují. Snaží se co nejlépe a nejpohodověji využít svůj volný čas. Aby o víkendu nemuseli myslet na úklid domácnosti, většina z nich (za pár randů měsíčně) zaměstnává služebnou. U nás je takovýto životní styl spojován s luxusem, v JAR to nikomu divné nepřijde. Z našeho pohledu je ale více než divná absence centrálního vytápění domů – věřte mi, že i přes mírnou Africkou zimu by se některé večery náramně hodilo.

Příroda, kam oko dohlédne

Dosti ale městského života. Do Afriky se jezdí především za přírodou, která tam oplývá pro nás nevídanou pestrostí a rozmanitostí. V okolí Kapského Města mne uchvátily majestátně se tyčící skály vystupující rozpustile přímo z oceánu (ať už Atlantského či Indického). Pokud se budete dívat na Stolovou horu z vrcholku Lion’s head (Lví hlava), všimněte si několika kopců stojících v řadě po její pravici. A schválně se je pokuste spočítat. Jestli vám vyšlo dvanáct, tak srdečně blahopřeji. Pohoří se totiž příznačně jmenuje Twelve Apostels (tedy Dvanáct apoštolů). Výšlap na samotnou Table mountain naplánujte na teplotně průměrný slunečný den. A dejte si pozor na všudypřítomné paviány. Bohužel až na tyto dotěrné opičky, pár volně pobíhajících zeber na úpatí Ďáblova vrcholku, Afrických tučňáků po cestě k mysu Dobré naděje či mlsných veverek v parku si zvířat v Kapském Městě příliš neužijete. Za Velkou pětkou musíte trochu dál od civilizace.

Ve Waterberg Game Reserve na severu JAR jsem strávila jeden červencový týden. Zima v tamních končinách není nijak zvlášť vlhká ani teplotně nesnesitelná, úpal ani popáleniny od sluníčka však také nehrozí. V tomto parku narazíte na lvy, nosorožce i buvoly, slony byste rozhodně neměli minout a leoparda tam údajně také mají, jen já jsem bohužel neměla tu čest. O leopardovi místní vtipně říkají, že je ninjou Africké buše – znenadání se vynoří a rychle také mizí. Už ale jen samotné pátrání po divokých zvířatech v členité a rozsáhlé buši je veliký zážitek. Trpělivost a všímavost bývají odměněny nepopsatelnými výjevy. A když už nablízku žádného živočicha zrovna nevidíte, můžete se jen kochat krásnou nedotknutou přírodou v celé její Africké kráse.

Jako asi každý člověk podléhám tu a tam všelijakým trendům a nejsilnějším vlivům okolí. Dnes se kupříkladu já i moji vrstevníci ze všech stran dovídáme, že bez vynikající znalosti cizího jazyka/jazyků a bez zkušenosti s pobytem v zahraničí jsme v budoucnu zcela jistě ztracení. Proto jsem se před časem rozhodla, že opráším svou angličtinu a vycestuji na stáž ještě před dokončením studií.

Netradičně příznivá volba – JAR

Nebylo jednoduché si vybrat cílovou zemi. Lákaly mě Amerika, Kanada i daleká Austrálie. Nechtěla jsem však být v cizině obklopena Čechy (popřípadě našimi Slovenskými bratmi), čímž by se celý výlet za zdokonalením angličtiny stal sice jistě zajímavým, ale poněkud promrhaným létem. Raději jsem chtěla do země, kde na našince hned tak nenarazím, abych byla nucena mluvit anglicky pokud možno pořád. V tomto ohledu byla Jižní Afrika skvělou volbou. Možná tou nejlepší možnou. I když jsme národ cestovatelů a dobrodruhů, Kapskému Městu se (možná kvůli obavám o bezpečnost) zatím vyhýbáme. A tak na jižním cípu Afriky natrefíte na spoustu Němců, Holanďanů, Australanů ale třeba i Indů a dalších asiatů, Češi se tam však vyskytují spíše vzácně. Tím se také tato destinace liší od ostatních běžně vyhledávaných míst, kam mladí lidé nejčastěji jezdí za pracovními zkušenostmi.

Kromě každodenního využití angličtiny byla mou další podmínkou i práce alespoň vzdáleně blízká mému studijnímu oboru. Díky správné volbě agentury jsem pak dostala zajímavou práci v malé poradenské firmě přímo v centru Kapského Města. Přípravy na cestu mi vyplnily celé jaro. Nákup letenky, pojištění, hledání vhodného bydlení, očkování (žádná nejsou povinná) a samozřejmě i střádání finančních prostředků. S prací to v JAR máte složité. Stážisty firmy rády uvítají, obzvláště na pozice, které jsou z různých důvodů poněkud zanedbávány. Šikovný student z Evropy zvládne práci levou zadní a firmu to nestojí nic. Jelikož jsou pozitivně diskriminováni místí obyvatele (hlavně ti původní), cizinec skutečně nemůže jet do Jižní Afriky s představou, že si něco vydělá. Občas vám sice za vaši námahu zaplatí, bylo by však s podivem, kdyby to pokrylo běžně požadovaný vysoký nájem.

Život ve stínu Table Mountain

Když pominete všechno to negativní, co se o Jihoafrické republice říká, je to doslova ráj na zemi. Jenže je těžké odmyslet si všudypřítomné nebezpečí, jemuž jsou zde lidé denně vystavováni. Těžko si vám bude zvykat na to, že nemůžete v noci vystrčit paty z domu. A když už se tedy jó chcete někam zajít pobavit, tak jedině autem a s větší skupinou lidí. Zajisté vás také na první pohled zaujmou robustní ploty s elektrickým vedením kolem domů. Je to nezbytnost. Celkem běžné jsou také různé alarmové systémy a nonstop hlídací služba u některých objektů. Prostě jiný kraj, jiná míra kriminality. S jistotou mohu říci, že se těžko budete smiřovat s tamějším pojetím vzdáleností. Jihoafričan řekne „Je to co bys kamenem dohodil,“ vy pak strávíte půlden za volantem a cíl stále v nedohlednu. Je to skutečně obrovská země, a jestli ji chcete důkladně propátrat, bez auta se neobejdete. Ve městech se připravte na mírný chaos na silnicích a trochu zběsilý styl řízení některých domorodců. Jezdí se vlevo, takže pokud v tomto ohledu máte již zkušenosti, přijdou určitě vhod.

Život Jihoafričanů je sice značně odlišný od toho našeho, evropského, při bližším zkoumání je mu ale také v lecčem podobný. Určitě třeba oceníte, že se dá všude bez problémů domluvit anglicky – angličtina je jedním z jedenácti úředních jazyků. Úroveň všech základních služeb je velmi dobrá, počítejte však také s odpovídající cenou. Ono vůbec v Jižní Africe není nijak zvlášť levno. Z tohoto pohledu vám bude pobyt v kterékoliv Jihoafrické metropoli připadat stejný, jako pobyt v některém ze Západoevropských velkoměst. Také tam mají stejný kulturně-národnostní mix a podobně uspěchanou atmosféru. Jihoafričané si ale ve spěchu příliš nelibují. Snaží se co nejlépe a nejpohodověji využít svůj volný čas. Aby o víkendu nemuseli myslet na úklid domácnosti, většina z nich (za pár randů měsíčně) zaměstnává služebnou. U nás je takovýto životní styl spojován s luxusem, v JAR to nikomu divné nepřijde. Z našeho pohledu je ale více než divná absence centrálního vytápění domů – věřte mi, že i přes mírnou Africkou zimu by se některé večery náramně hodilo.

Příroda, kam oko dohlédne

Dosti ale městského života. Do Afriky se jezdí především za přírodou, která tam oplývá pro nás nevídanou pestrostí a rozmanitostí. V okolí Kapského Města mne uchvátily majestátně se tyčící skály vystupující rozpustile přímo z oceánu (ať už Atlantského či Indického). Pokud se budete dívat na Stolovou horu z vrcholku Lion’s head (Lví hlava), všimněte si několika kopců stojících v řadě po její pravici. A schválně se je pokuste spočítat. Jestli vám vyšlo dvanáct, tak srdečně blahopřeji. Pohoří se totiž příznačně jmenuje Twelve Apostels (tedy Dvanáct apoštolů). Výšlap na samotnou Table mountain naplánujte na teplotně průměrný slunečný den. A dejte si pozor na všudypřítomné paviány. Bohužel až na tyto dotěrné opičky, pár volně pobíhajících zeber na úpatí Ďáblova vrcholku, Afrických tučňáků po cestě k mysu Dobré naděje či mlsných veverek v parku si zvířat v Kapském Městě příliš neužijete. Za Velkou pětkou musíte trochu dál od civilizace.

Ve Waterberg Game Reserve na severu JAR jsem strávila jeden červencový týden. Zima v tamních končinách není nijak zvlášť vlhká ani teplotně nesnesitelná, úpal ani popáleniny od sluníčka však také nehrozí. V tomto parku narazíte na lvy, nosorožce i buvoly, slony byste rozhodně neměli minout a leoparda tam údajně také mají, jen já jsem bohužel neměla tu čest. O leopardovi místní vtipně říkají, že je ninjou Africké buše – znenadání se vynoří a rychle také mizí. Už ale jen samotné pátrání po divokých zvířatech v členité a rozsáhlé buši je veliký zážitek. Trpělivost a všímavost bývají odměněny nepopsatelnými výjevy. A když už nablízku žádného živočicha zrovna nevidíte, můžete se jen kochat krásnou nedotknutou přírodou v celé její Africké kráse.

Je neděle 26. března odpoledne, poslední den jednoho z nejživějších svátků v Rusku. Maslenica je v plném proudu. Lidé tančí na hudbu, která roztančí snad každého. Mrznou ve frontách na medovinu a bliny, hrají volejbal na sněhu a v parku u stolečků hrají šachy, jako by se nechumelilo. Všude okolo létají sněhové koule, roste jeden sněhulák za druhým a mezi tím vším se na saních a bobech prohánějí malé i větší děti. Radost a veselí čiší snad z každého. A tak to má být. Kdo dobře oslaví týden maslenice, bude šťastný a úspěšný celý rok, říká staré přísloví. Taková je atmosféra oslav maslenice, kterou prožívá Moskva a Podmoskví.

Maslenica kdysi a dnes

Maslenica je svátkem jara, probouzením přírody ze zimního spánku, začátkem práce na polích a vyjádřením naděje, že i v dalším roce bude bohatá úroda. Slaví se po celý týden před Velkým půstem, tedy sedm týdnů před Velikonocemi. Avšak už v době maslenice lidé nejedí maso. Poslední den, kdy jej smí jíst, je na tzv. Masnou neděli (Мясное воскресенье), poslední neděli před maslenicí, obdobou našeho masopustu. Stejně jako masopust i maslenica je pohanský svátek a uchoval se i po přijetí křesťanství v 10. století. Avšak samotné pojmenování svátku je docela mladé, „maslenica“ se mu říká teprve od 19. století.

V dnešní době si obyvatelé Moskvy užívají, že už zase mohou svobodně slavit příchod jara. Po celých 85 let byl tento svátek oficiálně zakázán, ale to už patří historii. Od roku 2002 je maslenica ruským oficiálním svátkem a slaví se stejně jako kdysi. Prý už sice nemá tak mytický charakter, je uspěchaná, ale jedno přetrvává: všichni se baví, tancují a cpou se bliny. Přitom neváhají počkat si třeba půl hodiny na tuto pochutinu v teplotách hluboko pod nulou a v typických moskevských frontách, které jsou tu snad na všechno, a zaplatit za jeden blin a dvě dcl medoviny v přepočtu pět eur.

Typický pokrm – bliny

Jídlem spojeným s maslenicí jsou bezesporu bliny, řekněme něco jako palačinky mnoha chutí. Najdeme bliny naplněné jak marmeládou, tak i houbami, lososovou pastou nebo třeba kaviárem. Dozlatova propečené, kulaté a horké bliny symbolizují slunce, bohatou úrodu, šťastná manželství a zdravé děti. Maslenica je tedy obdobím hodování, návštěv a je svátkem všech: bohatých, chudých, zdravých, nemocných, ale hlavně mladých lidí. Vždyť již od dávných dob byl tento svátek se spoustou tradic a zvyků jedinečnou příležitostí seznámit se a po Velikonocích, po Velkém půstu vystrojit svatbu! „Dnes už bohužel není čas na takové návštěvy jako kdysi,“ říká obyvatelka Moskvy, „vzdálenosti v Moskvě jsou obrovské a čas je drahý. Rusové to alespoň dohánějí tím, že si zavolají.“

Od pondělí do neděle

Oslavy trvají týden. Každý den má své jméno i smysl a prováděly se na něj jiné obyčeje. Pondělí (Встреча, „Den uvítání“) patřilo dětem, na vesnicích děti vytvořily ze slámy strašáka Maslenici, pořádně ho vyparádili a pak obcházeli dům od domu a hospodyně je vítaly s tácy plnými blinů. Pak přišla na řadu další oblíbená zábava: sáňkování a závodění o to, kdo dojede dál. Tomu, kdo dojede nejdál, vyroste nejdelší len. V úterý (Заигрыш) přišla řada se sáňkováním převážně na novomanžele a ve středu (Лакомки) na nezadané. Mladí muži také ve středu chodili „k tchýni na bliny“.

Čtvrtkem (Разгул) začínaly hlavní oslavy. V těchto dnech se mělo jíst alespoň tolikrát, kolikrát pes zavrtí ocasem nebo kolikrát vrána zakráká. Vždyť po masopustu, v období 40 denního Velkého půstu, pořádně vyhládne! A doplňovat energii bylo třeba i ve čtvrtek, kdy se sváděly nejrůznější bitvy třeba o dobytí ledových hradů. Možná v nejhorším vnitřním boji museli obstát mladí zeťové v pátek (тёщины вечёрки): teď byla řada na nich, aby na oplátku pozvali své tchýně, jak jinak než na bliny.

Sobota (проводы) se stala osudnou pro strašáka Maslenici. Na nosítkách a s pánvičkou v ruce, na které se pekly bliny, byla dovlečena na kraj vesnice a na hranici upálena. Někde ji ještě obřadně pohřbili, jinde z ní zbyla jen hromádka popela. V neděli, v „Den odpuštění“ (Прощённое воскресенье), měl ještě každý jedinečnou šanci omluvit se za vše, co kdy provedl svým blízkým a nezapomínalo se ani na zesnulé, kterým na hrob lidé přinášeli opět bliny. Po týdnu radovánek, hodování a křepčení je třeba připravit se na půst. Všechno začíná nanovo. Zima je u konce, jaro, vítej!

Je neděle 26. března odpoledne, poslední den jednoho z nejživějších svátků v Rusku. Maslenica je v plném proudu. Lidé tančí na hudbu, která roztančí snad každého. Mrznou ve frontách na medovinu a bliny, hrají volejbal na sněhu a v parku u stolečků hrají šachy, jako by se nechumelilo. Všude okolo létají sněhové koule, roste jeden sněhulák za druhým a mezi tím vším se na saních a bobech prohánějí malé i větší děti. Radost a veselí čiší snad z každého. A tak to má být. Kdo dobře oslaví týden maslenice, bude šťastný a úspěšný celý rok, říká staré přísloví. Taková je atmosféra oslav maslenice, kterou prožívá Moskva a Podmoskví.

Maslenica kdysi a dnes

Maslenica je svátkem jara, probouzením přírody ze zimního spánku, začátkem práce na polích a vyjádřením naděje, že i v dalším roce bude bohatá úroda. Slaví se po celý týden před Velkým půstem, tedy sedm týdnů před Velikonocemi. Avšak už v době maslenice lidé nejedí maso. Poslední den, kdy jej smí jíst, je na tzv. Masnou neděli (Мясное воскресенье), poslední neděli před maslenicí, obdobou našeho masopustu. Stejně jako masopust i maslenica je pohanský svátek a uchoval se i po přijetí křesťanství v 10. století. Avšak samotné pojmenování svátku je docela mladé, „maslenica“ se mu říká teprve od 19. století.

V dnešní době si obyvatelé Moskvy užívají, že už zase mohou svobodně slavit příchod jara. Po celých 85 let byl tento svátek oficiálně zakázán, ale to už patří historii. Od roku 2002 je maslenica ruským oficiálním svátkem a slaví se stejně jako kdysi. Prý už sice nemá tak mytický charakter, je uspěchaná, ale jedno přetrvává: všichni se baví, tancují a cpou se bliny. Přitom neváhají počkat si třeba půl hodiny na tuto pochutinu v teplotách hluboko pod nulou a v typických moskevských frontách, které jsou tu snad na všechno, a zaplatit za jeden blin a dvě dcl medoviny v přepočtu pět eur.

Typický pokrm – bliny

Jídlem spojeným s maslenicí jsou bezesporu bliny, řekněme něco jako palačinky mnoha chutí. Najdeme bliny naplněné jak marmeládou, tak i houbami, lososovou pastou nebo třeba kaviárem. Dozlatova propečené, kulaté a horké bliny symbolizují slunce, bohatou úrodu, šťastná manželství a zdravé děti. Maslenica je tedy obdobím hodování, návštěv a je svátkem všech: bohatých, chudých, zdravých, nemocných, ale hlavně mladých lidí. Vždyť již od dávných dob byl tento svátek se spoustou tradic a zvyků jedinečnou příležitostí seznámit se a po Velikonocích, po Velkém půstu vystrojit svatbu! „Dnes už bohužel není čas na takové návštěvy jako kdysi,“ říká obyvatelka Moskvy, „vzdálenosti v Moskvě jsou obrovské a čas je drahý. Rusové to alespoň dohánějí tím, že si zavolají.“

Od pondělí do neděle

Oslavy trvají týden. Každý den má své jméno i smysl a prováděly se na něj jiné obyčeje. Pondělí (Встреча, „Den uvítání“) patřilo dětem, na vesnicích děti vytvořily ze slámy strašáka Maslenici, pořádně ho vyparádili a pak obcházeli dům od domu a hospodyně je vítaly s tácy plnými blinů. Pak přišla na řadu další oblíbená zábava: sáňkování a závodění o to, kdo dojede dál. Tomu, kdo dojede nejdál, vyroste nejdelší len. V úterý (Заигрыш) přišla řada se sáňkováním převážně na novomanžele a ve středu (Лакомки) na nezadané. Mladí muži také ve středu chodili „k tchýni na bliny“.

Čtvrtkem (Разгул) začínaly hlavní oslavy. V těchto dnech se mělo jíst alespoň tolikrát, kolikrát pes zavrtí ocasem nebo kolikrát vrána zakráká. Vždyť po masopustu, v období 40 denního Velkého půstu, pořádně vyhládne! A doplňovat energii bylo třeba i ve čtvrtek, kdy se sváděly nejrůznější bitvy třeba o dobytí ledových hradů. Možná v nejhorším vnitřním boji museli obstát mladí zeťové v pátek (тёщины вечёрки): teď byla řada na nich, aby na oplátku pozvali své tchýně, jak jinak než na bliny.

Sobota (проводы) se stala osudnou pro strašáka Maslenici. Na nosítkách a s pánvičkou v ruce, na které se pekly bliny, byla dovlečena na kraj vesnice a na hranici upálena. Někde ji ještě obřadně pohřbili, jinde z ní zbyla jen hromádka popela. V neděli, v „Den odpuštění“ (Прощённое воскресенье), měl ještě každý jedinečnou šanci omluvit se za vše, co kdy provedl svým blízkým a nezapomínalo se ani na zesnulé, kterým na hrob lidé přinášeli opět bliny. Po týdnu radovánek, hodování a křepčení je třeba připravit se na půst. Všechno začíná nanovo. Zima je u konce, jaro, vítej!

Tanzánia, krajina Východnej Afriky, krajina prekrásnych prírodných scenérií, rozmanitej fauny a flóry, miesto na Zemi, na ktorom sa čas akoby zastavil. Krajina usmiatych a veselých ľudí… aj napriek chudobe, v akej žijú.

Keď sa povie Tanzánia, väčšina z nás si predstaví safari, stáda divokých zvierat, dobrodružstvo, exotiku, Masajov či Zanzibar. Ale Tanzánia nie je len Ngorongoro či Serengeti, slony či levy, nie je to len exotika a dobrodružstvo, čarovné zákutia Zeme dobre známe z turistických brožúr. Tanzánia sú predovšetkým ľudia. Ľudia, ktorí majú rovnaké základné potreby, ako aj iní ľudia na tejto Zemi, avšak…

…Tanzánia patrí medzi najchudobnejšie krajiny sveta. Mnoho obyvateľov Tanzánie, viac ako 80% populácie, žije na vidieku. Na vidieku, teda tam, kam Vás žiadna cestovná kancelária, žiadny turistický sprievodca nezavedie. V oblastiach, ktoré sú mnohokrát bez riadnych prístupových komunikácií, bez stáleho prísunu elektrickej energie, či úplne bez nej, v oblastiach, kde mnohí o pitnej vode (takej, ako ju poznáme my) vedia iba z počutia. Na miestach, kde sa ľuďom nedostáva potrebné vzdelanie, zdravotná starostlivosť, tam, kde sú ľudia živí prácou svojich rúk. V končinách, v ktorých by ste márne hľadali ubytovanie v hoteloch s vyberanou stravou, mäkkým lôžkom čí osviežujúcou sprchou.

Tanzánia na vlastnú päsť

…kontakt, nevyhnutné očkovania, rezervácia leteniek, plánovanie cesty, očakávania. A prišiel čas odletu. Z Viedne cez Dubaj do Dar es Salaam, najväčšieho mesta Tanzánie, ktoré je mnohými považované za jej hlavné mesto (oficiálnym hlavným mestom krajiny je Dodoma). Pristátie na medzinárodnom letisku, vyplnenie vstupného formuláru, splnenie si vízovej povinnosti, prehodenie pár slov a vymenenie úsmevov s colníkmi a mohli sme si vyzdvihnúť batožinu. V príletovej hale čakalo množstvo ľudí a medzi nimi aj náš „kontakt“. John Paul Ngotty, milý, ochotný a vždy usmiaty človek, ktorého sme vtedy videli po prvýkrát. Predtým, v rámci príprav našej cesty, sme si spoločne vymenili len pár krátkych mailov.

Prvé dva dni sme strávili v Dar es Salaam spoznávaním mesta a jeho okolia. Na tretí deň sme nasadli na autobus. Pred nami bola takmer 500 km dlhá cesta do vnútrozemia, nevediac, čo všetko nás na nej čaká. Cestou A7 cez Kibaha, Mlandizi, Morogoro, Chalinze, národný park Mikumi, Baobab Valley do osady pred dedinou Lugalu. Cesta ubiehala veľmi pomaly. Šofér autobusu bol skúsený a zručný, hlavná cesta bola v pomerne dobrom stave, no dopravné predpisy účastníkom cestnej premávky zrejme veľa nehovorili. O situácii na cestách sa dalo hovoriť ako o riadenom chaose, kde sa každý držal vlastných pravidiel alebo pravidla „ten s vyššou rýchlosťou a hlasnejším klaksónom má prednosť“. Táto skutočnosť nám pripravila nemálo vzrušujúcich chvíľ. Výhľad z okna autobusu na pomaly sa míňajúcu panorámu krajiny bol prekrásny. Mierne zvlnenú krajinu striedali stredne vysoké pohoria, prírodná rezervácia s divo žijúcimi zvieratami pokojne sa prechádzajúcimi pomedzi opatrne idúce vozidlá, hlboké, rozoklané údolia, od úpätia až po vrcholy porastené všade prítomnými majestátnymi baobabmi, prudké stúpania s početnými serpentínami a hlbokými roklinami. Na kráse krajiny neuberal ani fakt, že práve prebiehalo obdobie sucha – zima.

Po niekoľkých zaujímavých hodinách sme dorazili do cieľa našej cesty, teda takmer cieľa. V malej osade pred dedinou Lugalu už na nás čakal Fr. Romulo Mkongwa so svojím pomocníkom a vozidlom. Batožinu sme vyložili na strechu auta, nastúpili a vyrazili na poslednú časť cesty. Po pár desiatkach minút neupravenou, prašnou poľnou cestou, míňajúc niekoľko typických, skromných hlinených príbytkov so slamenými strechami, sme dorazili do cieľa cesty, nášho východiskového bodu, útočišťa, bývalej koloniálnej pevnosti a zároveň sídla katolíckeho kňaza, do Ilole Parish. Murovaný kostol, postavený v období kolonizácie, budova fary, škôlka a škola pre siroty, hospodárske budovy, pár skromných príbytkov a budovy slúžiace ako provizórna nemocnica (v skutočnosti pár malých stavieb s malými izbičkami) a nad tým všetkým pahorok s panoramatickým výhľadom na okolitú krajinu, na vrchole ktorého stála koloniálna pevnosť so strážnou vežou.

Očakávania

Milé, tak trochu váhavé privítanie s miestnymi obyvateľmi, neskrývajúcimi prekvapenie a očakávania. „Kto sú a čo tu vlastne hľadajú títo ľudia?“ bolo možné vyčítať z pohľadov prekvapených ľudí, vyrušených z každodenného stereotypu. Krátky, pár minútový oddych, doplnenie tekutín z vlastných zásob (vodu vhodnú na konzumáciu či hygienické potreby v miestnych zdrojoch nenájdete, dá sa kúpiť balená vo fľašiach, najčastejšie pochádza z oblastí pod Kilimandžárom). Na rad prišla krátka prehliadka miesta s Romulom a jeho pomocníkom.

Ľudia tu žijú v skutočne skromných podmienkach. Ich najväčšou a jedinou starosťou je boj o každodenné prežitie. Vyžijú prevažne z toho, čo si dopestujú počas obdobia dažďov, z predaja prebytkov z úrody, z toho, čo dochovajú (sliepky, kozy, ošípané či hovädzí dobytok je pre mnohých najcennejším, možno jediným majetkom). V očiach mnohých bolo možné vyčítať očakávania… Chvíľu nám trvalo, kým sme Romulovi vysvetlili, že nie sme misionári, že nikto z nás nemá medicínske vzdelanie, v prípade, že ochorieme, tiež potrebujeme pomoc odborníka. Pomoc, ktorá je pre drvivú väčšinu z domácich finančne aj inak nedostupná, vzdialená (najbližší doktor je od miesta vzdialený niekoľko desiatok kilometrov, v meste Iringa, ktorý oblasť navštívi pre veľkú vyťaženosť zriedka). Aj preto mnoho zdravotných komplikácií, či úrazov, ktoré by inak bolo možné ľahko zvládnuť, pre nedostupnosť zdravotnej starostlivosti končí úmrtím. Preto je mnoho tunajších detí polosirotami či sirotami, mnoho rodín je neúplných. A naše pocity boli zmiešané. Títo ľudia čakali od nás pomoc, no nebolo v našich silách naplniť ich očakávania.

Nasledujúce dni sme strávili spoznávaním širokého okolia, života tunajších ľudí, sprevádzaní Romulom, jeho pomocníkom a ich autom, starou Toyotou, ktoré bolo široko-ďaleko jediným vozidlom a bolo až neuveriteľné, čo všetko zvládlo. Videli sme školy a škôlky, kde v jednej triede bolo aj viac ako 40 detí, tlačiacich sa plece pri pleci sediac na kamenných, v lepšom prípade drevených laviciach. Školy, kde jedinou učebnou pomôckou bola tabuľa a krieda. Školy a škôlky, kde sa na obed podávala kukuričná kaša s vodou pripomínajúcou kakao. Vystrašené a plačúce deti, ktoré po prvý krát v živote videli „muzungu“ – bieleho človeka. Školy a škôlky bez elektrickej energie, vody, bez sociálnych zariadení. Hlinené stavby so slamenou či plechovou strechou, s jednou miestnosťou, vchodom, oknami, lavicami a tabuľami.

No aj napriek tomu je Tanzánia krajinou usmievavých ľudí, plných optimizmu a dobrej nálady, ľudí pokojných, rozvážnych a hrdých. Krajinou, kde čas je len slovo a nemá praktický význam. Krajinou, kde bok po boku žije kresťan, moslim a vyznávač animizmu bez akýchkoľvek konfliktov. Krajinou bez náboženských či politických nepokojov.

Tanzánia, krajina Východnej Afriky, krajina prekrásnych prírodných scenérií, rozmanitej fauny a flóry, miesto na Zemi, na ktorom sa čas akoby zastavil. Krajina usmiatych a veselých ľudí… aj napriek chudobe, v akej žijú.

Keď sa povie Tanzánia, väčšina z nás si predstaví safari, stáda divokých zvierat, dobrodružstvo, exotiku, Masajov či Zanzibar. Ale Tanzánia nie je len Ngorongoro či Serengeti, slony či levy, nie je to len exotika a dobrodružstvo, čarovné zákutia Zeme dobre známe z turistických brožúr. Tanzánia sú predovšetkým ľudia. Ľudia, ktorí majú rovnaké základné potreby, ako aj iní ľudia na tejto Zemi, avšak…

…Tanzánia patrí medzi najchudobnejšie krajiny sveta. Mnoho obyvateľov Tanzánie, viac ako 80% populácie, žije na vidieku. Na vidieku, teda tam, kam Vás žiadna cestovná kancelária, žiadny turistický sprievodca nezavedie. V oblastiach, ktoré sú mnohokrát bez riadnych prístupových komunikácií, bez stáleho prísunu elektrickej energie, či úplne bez nej, v oblastiach, kde mnohí o pitnej vode (takej, ako ju poznáme my) vedia iba z počutia. Na miestach, kde sa ľuďom nedostáva potrebné vzdelanie, zdravotná starostlivosť, tam, kde sú ľudia živí prácou svojich rúk. V končinách, v ktorých by ste márne hľadali ubytovanie v hoteloch s vyberanou stravou, mäkkým lôžkom čí osviežujúcou sprchou.

Tanzánia na vlastnú päsť

…kontakt, nevyhnutné očkovania, rezervácia leteniek, plánovanie cesty, očakávania. A prišiel čas odletu. Z Viedne cez Dubaj do Dar es Salaam, najväčšieho mesta Tanzánie, ktoré je mnohými považované za jej hlavné mesto (oficiálnym hlavným mestom krajiny je Dodoma). Pristátie na medzinárodnom letisku, vyplnenie vstupného formuláru, splnenie si vízovej povinnosti, prehodenie pár slov a vymenenie úsmevov s colníkmi a mohli sme si vyzdvihnúť batožinu. V príletovej hale čakalo množstvo ľudí a medzi nimi aj náš „kontakt“. John Paul Ngotty, milý, ochotný a vždy usmiaty človek, ktorého sme vtedy videli po prvýkrát. Predtým, v rámci príprav našej cesty, sme si spoločne vymenili len pár krátkych mailov.

Prvé dva dni sme strávili v Dar es Salaam spoznávaním mesta a jeho okolia. Na tretí deň sme nasadli na autobus. Pred nami bola takmer 500 km dlhá cesta do vnútrozemia, nevediac, čo všetko nás na nej čaká. Cestou A7 cez Kibaha, Mlandizi, Morogoro, Chalinze, národný park Mikumi, Baobab Valley do osady pred dedinou Lugalu. Cesta ubiehala veľmi pomaly. Šofér autobusu bol skúsený a zručný, hlavná cesta bola v pomerne dobrom stave, no dopravné predpisy účastníkom cestnej premávky zrejme veľa nehovorili. O situácii na cestách sa dalo hovoriť ako o riadenom chaose, kde sa každý držal vlastných pravidiel alebo pravidla „ten s vyššou rýchlosťou a hlasnejším klaksónom má prednosť“. Táto skutočnosť nám pripravila nemálo vzrušujúcich chvíľ. Výhľad z okna autobusu na pomaly sa míňajúcu panorámu krajiny bol prekrásny. Mierne zvlnenú krajinu striedali stredne vysoké pohoria, prírodná rezervácia s divo žijúcimi zvieratami pokojne sa prechádzajúcimi pomedzi opatrne idúce vozidlá, hlboké, rozoklané údolia, od úpätia až po vrcholy porastené všade prítomnými majestátnymi baobabmi, prudké stúpania s početnými serpentínami a hlbokými roklinami. Na kráse krajiny neuberal ani fakt, že práve prebiehalo obdobie sucha – zima.

Po niekoľkých zaujímavých hodinách sme dorazili do cieľa našej cesty, teda takmer cieľa. V malej osade pred dedinou Lugalu už na nás čakal Fr. Romulo Mkongwa so svojím pomocníkom a vozidlom. Batožinu sme vyložili na strechu auta, nastúpili a vyrazili na poslednú časť cesty. Po pár desiatkach minút neupravenou, prašnou poľnou cestou, míňajúc niekoľko typických, skromných hlinených príbytkov so slamenými strechami, sme dorazili do cieľa cesty, nášho východiskového bodu, útočišťa, bývalej koloniálnej pevnosti a zároveň sídla katolíckeho kňaza, do Ilole Parish. Murovaný kostol, postavený v období kolonizácie, budova fary, škôlka a škola pre siroty, hospodárske budovy, pár skromných príbytkov a budovy slúžiace ako provizórna nemocnica (v skutočnosti pár malých stavieb s malými izbičkami) a nad tým všetkým pahorok s panoramatickým výhľadom na okolitú krajinu, na vrchole ktorého stála koloniálna pevnosť so strážnou vežou.

Očakávania

Milé, tak trochu váhavé privítanie s miestnymi obyvateľmi, neskrývajúcimi prekvapenie a očakávania. „Kto sú a čo tu vlastne hľadajú títo ľudia?“ bolo možné vyčítať z pohľadov prekvapených ľudí, vyrušených z každodenného stereotypu. Krátky, pár minútový oddych, doplnenie tekutín z vlastných zásob (vodu vhodnú na konzumáciu či hygienické potreby v miestnych zdrojoch nenájdete, dá sa kúpiť balená vo fľašiach, najčastejšie pochádza z oblastí pod Kilimandžárom). Na rad prišla krátka prehliadka miesta s Romulom a jeho pomocníkom.

Ľudia tu žijú v skutočne skromných podmienkach. Ich najväčšou a jedinou starosťou je boj o každodenné prežitie. Vyžijú prevažne z toho, čo si dopestujú počas obdobia dažďov, z predaja prebytkov z úrody, z toho, čo dochovajú (sliepky, kozy, ošípané či hovädzí dobytok je pre mnohých najcennejším, možno jediným majetkom). V očiach mnohých bolo možné vyčítať očakávania… Chvíľu nám trvalo, kým sme Romulovi vysvetlili, že nie sme misionári, že nikto z nás nemá medicínske vzdelanie, v prípade, že ochorieme, tiež potrebujeme pomoc odborníka. Pomoc, ktorá je pre drvivú väčšinu z domácich finančne aj inak nedostupná, vzdialená (najbližší doktor je od miesta vzdialený niekoľko desiatok kilometrov, v meste Iringa, ktorý oblasť navštívi pre veľkú vyťaženosť zriedka). Aj preto mnoho zdravotných komplikácií, či úrazov, ktoré by inak bolo možné ľahko zvládnuť, pre nedostupnosť zdravotnej starostlivosti končí úmrtím. Preto je mnoho tunajších detí polosirotami či sirotami, mnoho rodín je neúplných. A naše pocity boli zmiešané. Títo ľudia čakali od nás pomoc, no nebolo v našich silách naplniť ich očakávania.

Nasledujúce dni sme strávili spoznávaním širokého okolia, života tunajších ľudí, sprevádzaní Romulom, jeho pomocníkom a ich autom, starou Toyotou, ktoré bolo široko-ďaleko jediným vozidlom a bolo až neuveriteľné, čo všetko zvládlo. Videli sme školy a škôlky, kde v jednej triede bolo aj viac ako 40 detí, tlačiacich sa plece pri pleci sediac na kamenných, v lepšom prípade drevených laviciach. Školy, kde jedinou učebnou pomôckou bola tabuľa a krieda. Školy a škôlky, kde sa na obed podávala kukuričná kaša s vodou pripomínajúcou kakao. Vystrašené a plačúce deti, ktoré po prvý krát v živote videli „muzungu“ – bieleho človeka. Školy a škôlky bez elektrickej energie, vody, bez sociálnych zariadení. Hlinené stavby so slamenou či plechovou strechou, s jednou miestnosťou, vchodom, oknami, lavicami a tabuľami.

No aj napriek tomu je Tanzánia krajinou usmievavých ľudí, plných optimizmu a dobrej nálady, ľudí pokojných, rozvážnych a hrdých. Krajinou, kde čas je len slovo a nemá praktický význam. Krajinou, kde bok po boku žije kresťan, moslim a vyznávač animizmu bez akýchkoľvek konfliktov. Krajinou bez náboženských či politických nepokojov.

Tušetie je pro mne probuzení se v rozkvetlé louce. Východ slunce za skalními štíty a hra světel a stínů na strmých svazích hor. Dusot koňských kopyt a mihnutí jezdce cválajícího kamsi do neznáma. Zvonky ovcí a štěkot ovčáckého psa. Pozvání do skromného obydlí na mateřídouškový čaj. Sytě zelené louky a husté lesy rostoucí na neuvěřitelně strmých svazích. Závratně vysoké kamenné věže, které v dávných dobách kdosi vyskládal z kamenů. Vojáci, kteří tě vyzvou na volejbalový zápas a věnují ti svůj poslední bochník chleba. Kraj, kde se sny prolínají s realitou, kraj, na který se nezapomíná.

Cesta přes hory

Jsem rád, že jsme v Gruzii zamířili právě do Tušetie. Pro Gruzínce je to země za horami, kam se člověk dostane jen od května do října, když roztaje sníh v kavkazských průsmycích. Ale ani tehdy to není jen tak. Tísníme se ve starém teréňáčku, motor řve a auto se škrábe vzhůru po balvanité cestě. Řidič pouští na autorádiu gruzínské hity, zapaluje si jednu cigaretu za druhou a u toho s jistotou drží vůz mezi svislou skalní stěnou na jedné straně a propastí končící v hučících vodách horské řeky na straně druhé. Po několika hodinách vyjíždíme do sedla s výhledem na hřebeny Kavkazu všude okolo. Cesta dolů je ještě zběsilejší, neboť řidič jede mnohem rychleji. S úlevou přijíždíme do cíle.

Tušetie nás vítá s otevřenou náručí. Mladí manželé nás zvou do svého domku na čaj. Dozvídáme se, že paní je zde jediná lékařka a její manžel je agrotechnik a chová dvě desítky krav. Stejně jako většina lidí zde i oni mají druhý domek v nížině pod horami, kam odchází na zimu. Jen pár lidí tu zůstane, aby byli půl roku odříznutí od světa. A krávy? Krávy jdou také přes hory do nížiny, dva dny jim to trvá…

Podél ledovcové řeky

Tři dny putujeme proti proudu řeky s prapodivným jménem Pirikiti Alazani. Někdy nás vede cestička vysoko ve svahu a řeku tušíme ve skalních průrvách, kam by ani kamzík nelezl, jindy kráčíme těsně vedle hučících peřejí. Řeka skáče přes kameny, syčí ve vírech, ani jedno klidné místo jsme nespatřili. A nevídaná věc – ledová voda má ocelově šedou barvu, pod hladinu nevidíš. Nebojíš-li se zimy a ponoříš se do proudu, zůstanou ti na kůži šupinky černé břidlice.

Zvedni však hlavu, bílé tečky vysoko ve svahu nejsou kameny, ale ovce, které si vychutnávají rozličné kavkazské květy. Vidíš, že celý svah je posetý vodorovnými pěšinkami, které za mnoho let vyšlapaly svými kopýtky. Na druhé straně údolí křivé borovice a větrem ošlehané břízky pokrývají skalnatý svah neproniknutelným pralesem.

Na skalních ostrozích se tyčí vysokánské kamenné věže. I urostlá jedle by se hravě schovala do jejich stínu. Kdysi, když kraj sužovali nájezdníci z Mongolska, Dagestánu a Čečenska, v nich Tušetové bydleli. Když se nepřátelé přiblížili, vytahali nahoru i dobytek a ze střílen poslali drzým cizincům, co jim patřilo. Jen těžko pochopíme, jak už od 13. století dokázali stavět tak mohutné a elegantní stavby. Navíc bez malty a cementu, jen z plochých kamenů.

Pohostinnost hrdých jezdců a jezdkyň

Přicházíme do malebné vesničky, kde stojí jak tradiční malé domky z kamenů se střechou z břidlicových desek, tak novější dřevěné a zděné. Hned z prvního domu na nás mávají dvě ženy a zvou nás dovnitř. Ocitáme se ve spoře osvětlené místnosti zařízené jako malinké etnologické muzeum. Naše (sestry) hostitelky zde přes léto provozují malý penzion. I to je příkladem toho, že se Tušetie v posledních letech otevírá turistům. Zdá se, že to jde i bez zřeknutí se tradic po předcích, ničení krásné přírody a nenasytné touhy po penězích.

Ptáme se našich hostitelek i na všudypřítomné koně. Nejsou tu jen nejpraktičtějším dopravním prostředkem, ale i známkou bohatství a jezdecké umění je ceněnou vlastností. „A vy umíte jezdit na koni?“ ptáme se paní. „Samozřejmě,“ odpovídá tónem jako by sdělovala, že si umí zavázat tkaničky. „A máte koně?“ pokládáme další hloupý dotaz. „Jo, sedmnáct,“ říká s hrdostí v hlase. Loučíme se s hrdými jezdkyněmi a i přes naše protesty dostáváme na cestu tašku okurek, rajčat a dalších dobrot. Místní pohostinnost nezná meze.

Shodou okolností jsme zavítali i na dva festivaly v horských vesničkách. Jakožto omezení středoevropané jsme předpokládali, že se budou točit okolo hudby a tanců. Avšak tyto byly stranou pozornosti, ústředním okamžikem festivalu byl závod na koních. Jezdci byli kluci tak do sedmnácti let, starší by byli příliš těžcí. Náročnou trať jeli bez sedel a do cíle dorazila sotva polovina závodníků. Vítěz se stal rázem místní celebritou a vyhrál živého berana, mobil a peníze. Neobvyklá kombinace, ale charakterizuje současnou Tušetii. A dále bylo na festivalu nejdůležitější skvělé jídlo a setkání s přáteli. Na náš naivní dotaz: „Můžeme si tu někde koupit něco k jídlu?“ odpověděl mluvčí jedné skupinky trochu dotčeně: „Ne! Tady není nikde nic na prodej. Ale můžete si sednout k nám a být našimi hosty.“ Tato věta možná nejlépe vystihuje ducha Tušetie.

Tušetie je pro mne probuzení se v rozkvetlé louce. Východ slunce za skalními štíty a hra světel a stínů na strmých svazích hor. Dusot koňských kopyt a mihnutí jezdce cválajícího kamsi do neznáma. Zvonky ovcí a štěkot ovčáckého psa. Pozvání do skromného obydlí na mateřídouškový čaj. Sytě zelené louky a husté lesy rostoucí na neuvěřitelně strmých svazích. Závratně vysoké kamenné věže, které v dávných dobách kdosi vyskládal z kamenů. Vojáci, kteří tě vyzvou na volejbalový zápas a věnují ti svůj poslední bochník chleba. Kraj, kde se sny prolínají s realitou, kraj, na který se nezapomíná.

Cesta přes hory

Jsem rád, že jsme v Gruzii zamířili právě do Tušetie. Pro Gruzínce je to země za horami, kam se člověk dostane jen od května do října, když roztaje sníh v kavkazských průsmycích. Ale ani tehdy to není jen tak. Tísníme se ve starém teréňáčku, motor řve a auto se škrábe vzhůru po balvanité cestě. Řidič pouští na autorádiu gruzínské hity, zapaluje si jednu cigaretu za druhou a u toho s jistotou drží vůz mezi svislou skalní stěnou na jedné straně a propastí končící v hučících vodách horské řeky na straně druhé. Po několika hodinách vyjíždíme do sedla s výhledem na hřebeny Kavkazu všude okolo. Cesta dolů je ještě zběsilejší, neboť řidič jede mnohem rychleji. S úlevou přijíždíme do cíle.

Tušetie nás vítá s otevřenou náručí. Mladí manželé nás zvou do svého domku na čaj. Dozvídáme se, že paní je zde jediná lékařka a její manžel je agrotechnik a chová dvě desítky krav. Stejně jako většina lidí zde i oni mají druhý domek v nížině pod horami, kam odchází na zimu. Jen pár lidí tu zůstane, aby byli půl roku odříznutí od světa. A krávy? Krávy jdou také přes hory do nížiny, dva dny jim to trvá…

Podél ledovcové řeky

Tři dny putujeme proti proudu řeky s prapodivným jménem Pirikiti Alazani. Někdy nás vede cestička vysoko ve svahu a řeku tušíme ve skalních průrvách, kam by ani kamzík nelezl, jindy kráčíme těsně vedle hučících peřejí. Řeka skáče přes kameny, syčí ve vírech, ani jedno klidné místo jsme nespatřili. A nevídaná věc – ledová voda má ocelově šedou barvu, pod hladinu nevidíš. Nebojíš-li se zimy a ponoříš se do proudu, zůstanou ti na kůži šupinky černé břidlice.

Zvedni však hlavu, bílé tečky vysoko ve svahu nejsou kameny, ale ovce, které si vychutnávají rozličné kavkazské květy. Vidíš, že celý svah je posetý vodorovnými pěšinkami, které za mnoho let vyšlapaly svými kopýtky. Na druhé straně údolí křivé borovice a větrem ošlehané břízky pokrývají skalnatý svah neproniknutelným pralesem.

Na skalních ostrozích se tyčí vysokánské kamenné věže. I urostlá jedle by se hravě schovala do jejich stínu. Kdysi, když kraj sužovali nájezdníci z Mongolska, Dagestánu a Čečenska, v nich Tušetové bydleli. Když se nepřátelé přiblížili, vytahali nahoru i dobytek a ze střílen poslali drzým cizincům, co jim patřilo. Jen těžko pochopíme, jak už od 13. století dokázali stavět tak mohutné a elegantní stavby. Navíc bez malty a cementu, jen z plochých kamenů.

Pohostinnost hrdých jezdců a jezdkyň

Přicházíme do malebné vesničky, kde stojí jak tradiční malé domky z kamenů se střechou z břidlicových desek, tak novější dřevěné a zděné. Hned z prvního domu na nás mávají dvě ženy a zvou nás dovnitř. Ocitáme se ve spoře osvětlené místnosti zařízené jako malinké etnologické muzeum. Naše (sestry) hostitelky zde přes léto provozují malý penzion. I to je příkladem toho, že se Tušetie v posledních letech otevírá turistům. Zdá se, že to jde i bez zřeknutí se tradic po předcích, ničení krásné přírody a nenasytné touhy po penězích.

Ptáme se našich hostitelek i na všudypřítomné koně. Nejsou tu jen nejpraktičtějším dopravním prostředkem, ale i známkou bohatství a jezdecké umění je ceněnou vlastností. „A vy umíte jezdit na koni?“ ptáme se paní. „Samozřejmě,“ odpovídá tónem jako by sdělovala, že si umí zavázat tkaničky. „A máte koně?“ pokládáme další hloupý dotaz. „Jo, sedmnáct,“ říká s hrdostí v hlase. Loučíme se s hrdými jezdkyněmi a i přes naše protesty dostáváme na cestu tašku okurek, rajčat a dalších dobrot. Místní pohostinnost nezná meze.

Shodou okolností jsme zavítali i na dva festivaly v horských vesničkách. Jakožto omezení středoevropané jsme předpokládali, že se budou točit okolo hudby a tanců. Avšak tyto byly stranou pozornosti, ústředním okamžikem festivalu byl závod na koních. Jezdci byli kluci tak do sedmnácti let, starší by byli příliš těžcí. Náročnou trať jeli bez sedel a do cíle dorazila sotva polovina závodníků. Vítěz se stal rázem místní celebritou a vyhrál živého berana, mobil a peníze. Neobvyklá kombinace, ale charakterizuje současnou Tušetii. A dále bylo na festivalu nejdůležitější skvělé jídlo a setkání s přáteli. Na náš naivní dotaz: „Můžeme si tu někde koupit něco k jídlu?“ odpověděl mluvčí jedné skupinky trochu dotčeně: „Ne! Tady není nikde nic na prodej. Ale můžete si sednout k nám a být našimi hosty.“ Tato věta možná nejlépe vystihuje ducha Tušetie.

Pokud patříte mezi milovníky hor, ale nějaké pěti- a vícedenní túry po rozeklaných hřebenech s těžkým batohem na zádech vám nejsou přímo po chuti, je pro vás tenhle pohodový výlet na dvě noci ideální. Jedná se o zimní přechod vyšší části hřebene Nízkých Tater (Donovaly – Chopok). Zimní, protože jsme po vlastních zkušenostech už nechtěli v horách čelit nevyzpytatelným letním bouřkám a hlavně jsme doufali, že tento termín nám zaručí klid naprosté osamělosti a krásu výhledů na zasněžené vrcholy většiny slovenských pohoří. A měli jsme pravdu.

Stan není nutný (první noc v přístřešku v Hiadeľskom sedle a druhá v Útulni pod Chabencom), takže stačí pouze teplý zimní spacák a karimatka, a jelikož tuto zimu moc nenasněžilo, nemuseli jsme si brát ani sněžnice nebo skialpy. Kvůli možným námrazám jsme se ale vybavili trekovými hůlkami a nesmeky, které se nám později velice hodily.

Jedeme ve dvou (Tomáš a já). Vlakem do Ružomberoku, dále autobusem do Donoval, a už vyrážíme. Jak je naším dobrým zvykem, ztrácíme asi hodinu hledáním, nalézáním, opuštěním a znovu shledáním se se značkou. Nakonec ji nacházíme a můžeme se vydat směrem k našemu dnešnímu nejvyššímu vrcholu, Kozímu chrbátu (1130 m). Cesta k němu vede nejdříve lesem a potom malým holým hřebenem, ze kterého se naskytne úchvatný výhled na Velkou fatru. Z Kozího chrbátu sklouzneme strmý svah dolů přímo do Hiadeľského sedla, kde dnes ukončíme naše putování. Tábořiště v sedle je vybaveno kontejnerem, latrínou, pramenem a hlavně přístřeškem pro přenocování s ohništěm, kterého ihned s radostí využíváme. Potkáváme dva dobrodruhy ve středních letech, kteří se honosí běžkami připnutými na zádech. Po dobře mířeném vyptávání nakonec přiznávají, že terén na běžkování moc není, tím pádem je za pět dní použili snad jenom dvakrát. Po rozloučení hasíme těžce rozdělaný oheň, protože jsme si jím chytře zakouřili podkroví určené k přespání, a ukládáme se do hajan. Kombinace spacáku –10°C extrém a venkovní teplota –13°C není zrovna nejlepší, takže se do jasného dne doslova proklepeme.

Druhý den časně vstáváme, vaříme do termosek čaj a jdeme si rozproudit krev v promrzlých a ztuhlých nohou do krpálu na Prašivou (1652m). Po zřejmě nejnáročnějším stoupání celého výletu nás čeká zasloužený impozantní výhled na táhnoucí se hřeben Nízkých Tater. Od Prašivé už postupujeme vlnicím se reliéfem okrášleným nádhernými panoramaty na Velkou a Malou Fatru, Roháče a Vysoké Tatry. Největším důkazem velké viditelnosti je čnící se vrchol Kráľovy hoľy (1946m) daleko ve východní části pohoří. Asi za 7 hodin dorážíme do Útulny pod Chabencom, která zeje prázdnotou. Dokonce i chatár uvážil svou přítomnost za zcela bezpředmětnou, a tak po zanechání lístečku na stole odešel dolů do vesnice za společností. Po večeři a těžkém rozhodování, která z 33 volných matrací (v případě chatárovi přítomnosti oceněných 5 Euro/noc) bude nejpohodlnější, usínáme díky probdělé noci a celodennímu pochodu opravdu rychle.

Po sladkém probuzení vyrážíme vstříc oslepující záři třpytivého sněhu. Čeká nás pětihodinová trasa po nejexponovanější části celého hřebene. Místy je terén docela zledovatělý a prudký, takže pro klid duše vytahujeme nesmeky a můžeme se úplně bezstarostně oddat úchvatným panoramatům. Na konci cesty nás mlčky vítají dvě dvoutisícovky Dereše (2003) a Chopok (2023), u kterého si v Kamenné chatě dopřáváme gurmánskou tečku naší výpravy – výborný guláš a pivo. Dále už pouze scházíme pár set metrů k lanovce, kterou se svážíme zadarmo (po domluvě s provozním) do Demänovké Doliny na autobus a hurá domů.

Pokud patříte mezi milovníky hor, ale nějaké pěti- a vícedenní túry po rozeklaných hřebenech s těžkým batohem na zádech vám nejsou přímo po chuti, je pro vás tenhle pohodový výlet na dvě noci ideální. Jedná se o zimní přechod vyšší části hřebene Nízkých Tater (Donovaly – Chopok). Zimní, protože jsme po vlastních zkušenostech už nechtěli v horách čelit nevyzpytatelným letním bouřkám a hlavně jsme doufali, že tento termín nám zaručí klid naprosté osamělosti a krásu výhledů na zasněžené vrcholy většiny slovenských pohoří. A měli jsme pravdu.

Stan není nutný (první noc v přístřešku v Hiadeľskom sedle a druhá v Útulni pod Chabencom), takže stačí pouze teplý zimní spacák a karimatka, a jelikož tuto zimu moc nenasněžilo, nemuseli jsme si brát ani sněžnice nebo skialpy. Kvůli možným námrazám jsme se ale vybavili trekovými hůlkami a nesmeky, které se nám později velice hodily.

Jedeme ve dvou (Tomáš a já). Vlakem do Ružomberoku, dále autobusem do Donoval, a už vyrážíme. Jak je naším dobrým zvykem, ztrácíme asi hodinu hledáním, nalézáním, opuštěním a znovu shledáním se se značkou. Nakonec ji nacházíme a můžeme se vydat směrem k našemu dnešnímu nejvyššímu vrcholu, Kozímu chrbátu (1130 m). Cesta k němu vede nejdříve lesem a potom malým holým hřebenem, ze kterého se naskytne úchvatný výhled na Velkou fatru. Z Kozího chrbátu sklouzneme strmý svah dolů přímo do Hiadeľského sedla, kde dnes ukončíme naše putování. Tábořiště v sedle je vybaveno kontejnerem, latrínou, pramenem a hlavně přístřeškem pro přenocování s ohništěm, kterého ihned s radostí využíváme. Potkáváme dva dobrodruhy ve středních letech, kteří se honosí běžkami připnutými na zádech. Po dobře mířeném vyptávání nakonec přiznávají, že terén na běžkování moc není, tím pádem je za pět dní použili snad jenom dvakrát. Po rozloučení hasíme těžce rozdělaný oheň, protože jsme si jím chytře zakouřili podkroví určené k přespání, a ukládáme se do hajan. Kombinace spacáku –10°C extrém a venkovní teplota –13°C není zrovna nejlepší, takže se do jasného dne doslova proklepeme.

Druhý den časně vstáváme, vaříme do termosek čaj a jdeme si rozproudit krev v promrzlých a ztuhlých nohou do krpálu na Prašivou (1652m). Po zřejmě nejnáročnějším stoupání celého výletu nás čeká zasloužený impozantní výhled na táhnoucí se hřeben Nízkých Tater. Od Prašivé už postupujeme vlnicím se reliéfem okrášleným nádhernými panoramaty na Velkou a Malou Fatru, Roháče a Vysoké Tatry. Největším důkazem velké viditelnosti je čnící se vrchol Kráľovy hoľy (1946m) daleko ve východní části pohoří. Asi za 7 hodin dorážíme do Útulny pod Chabencom, která zeje prázdnotou. Dokonce i chatár uvážil svou přítomnost za zcela bezpředmětnou, a tak po zanechání lístečku na stole odešel dolů do vesnice za společností. Po večeři a těžkém rozhodování, která z 33 volných matrací (v případě chatárovi přítomnosti oceněných 5 Euro/noc) bude nejpohodlnější, usínáme díky probdělé noci a celodennímu pochodu opravdu rychle.

Po sladkém probuzení vyrážíme vstříc oslepující záři třpytivého sněhu. Čeká nás pětihodinová trasa po nejexponovanější části celého hřebene. Místy je terén docela zledovatělý a prudký, takže pro klid duše vytahujeme nesmeky a můžeme se úplně bezstarostně oddat úchvatným panoramatům. Na konci cesty nás mlčky vítají dvě dvoutisícovky Dereše (2003) a Chopok (2023), u kterého si v Kamenné chatě dopřáváme gurmánskou tečku naší výpravy – výborný guláš a pivo. Dále už pouze scházíme pár set metrů k lanovce, kterou se svážíme zadarmo (po domluvě s provozním) do Demänovké Doliny na autobus a hurá domů.