Nejlepší články roku 2012
Borneo – pralesní domov trpasličích slonů
Biodiversita Bornea je obrovská, tropické pralesy hostí více než
polovinu světových druhů rostlin a zvířat na ploše jen o málo
větší než 5 % celkové plochy pevniny.
Sabah, „Země pod větry“, tak zní název jedinečného domova slona trpasličího (Elephas maximus borneensis), území státu Malajsie, který se nachází na severu Bornea, a často ho protínají tajfuny zuřící v oblasti blízkých Filipín.
Biodiversita Bornea je obrovská, tropické deštné pralesy hostí více než polovinu světových druhů rostlin a zvířat na ploše jen o málo větší než 5 % celkové plochy pevniny. V jeho lokalitách se vyskytuje 44 druhů endemických savců a 6000 endemických druhů rostlin včetně rostliny s největším květem světa Rafflesia arnoldii a vzácného druhu hmyzumilovných láčkovek rodu Nepenthes. Lokalita Sabah je známa svou divokostí a panenskou přírodou, sestávající převážně z tropických pralesů, mangrovových porostů a bažin. Je to území velice odlehlé, neproniknutelné, na západě hornaté, s obtížným členitým terénem. Právě takovéto biotopy tropických deštných pralesů jsou schopné zajistit bornejským slonům podmínky pro jejich přežití.
Záhadný původ bornejských slonů
Původ „trpasličího“ slona na Borneu byl donedávna pro biology záhadou a jeho kořeny jsou stále sporné. Jedna hypotéza tvrdí, že jde o dovezené slony, kdy v 17. století britská východní společnost věnovala filipínskému sultánovi Sulu jako dar slony indické, tedy pocházející z Jávy (zde však sloni vyhynuli krátce po příchodu Evropanů z jihovýchodní Asie), Sumatry či poloostrovní Malajsie (Cranbrook et al. 2008), a ten je pak na Borneo úmyslně vysadil.
Druhá teorie tvrdí, že sloni přešli přes bažinatý pevninský most ze Sumatry na Borneo v době, kdy byly sundské ostrovy ještě jednou pevninou, což bylo v době pleistocénu, tedy před 300 000 lety. Jako jediný fosilní důkaz o přítomnosti pravěkých slonů na Borneu svědčí nález sloního zubu z jeskyně v Bruneji (Hooijer 1972).
K dohledání kořenů slona bornejského bylo zapotřebí podrobit slony genetickým analýzám. Genetické testování DNA proběhlo v r. 2003, kdy vědecký tým z Columbia University (Fernando et al. 2003) a Světový fond na ochranu přírody (WWF) svým výzkumem zjistili genetické odlišnosti bornejských slonů vůči slonům sumaterským či pevninským asijským. Výzkum se prováděl ve spolupráci s organizací Rhino SOS a spočíval v DNA testování střevních buněk, jenž byly získávány ze vzorků trusu divokých slonů v různých částech Sabahu, a vzorků krve slonů žijících v zajetí. Vzorky se následně porovnávali s DNA slonů ze Srí Lanky, Indie, Bhútánu, Bangladéši, Thajsku, Laosu, Vietnamu, Kambodži, Malajsie a Sumatry. Badatelský tým (Fernando et al. 2003) došel k závěru, že sloni žijící na ostrově Borneo, a to jak v malajské tak indonéské části (Kalimantan), jsou sloni pocházející z Bornea, jenž prošli nezávislou evolucí. Jsou to tedy geneticky odlišné poddruhy asijského slona.
Mitochondriální a mikrosatelitní analýza ukázala, že bornejští sloni byli od svých asijských bratranců na ostrově izolováni asi před 300 000 lety a liší se od nich v mnohém. Genetické odlišnosti a evoluční historie slonů na Borneu by měla podpořit myšlenku jejich uznání jako jedinečného druhu. Zatím byl tento druh Elephas maximus borneensis zahrnut do poddruhu Elephas maximus indicus nebo Elephas maximus sumatrensis kvůli nedostatku originálního popisu z hlediska morfologických znaků. Konečná klasifikace se bude nadále odvíjet od budoucích morfometrických a genetických studií.
Sloní trpaslíci
Asijští sloni, žijící na ostrově Borneo, jsou vzhledem ke své malé velikosti a relativně velkým uším přezdíváni „trpasličí“. Samci dorůstají do výšky maximálně 2,5 m a váží 3000 kg. Na jejich mohutném těle není nijak znát, že mají o jeden pár žeber více než jejich asijští bratranci. Jejich tvář má dětinský vzhled a je oblého tvaru, barva kůže je světle šedá až hnědá. Ocas mají okrouhlý a dlouhý, dosahuje až na zem, kly samců jsou krátké a téměř rovné, samice mají kly malé nebo žádné. Sloni spořádají denně až 150 kg vegetace v podobě různých druhů palem, travin, ovoce a divokých banánů. Nezbytné jsou pro ně též minerály, které získávají ze solných lizů v blízkosti lesních bahenních sopek.
Bornejští trpasličí sloni jsou povahy mírné a dobrácké, agresivitou se, na rozdíl od svých afrických a asijských příbuzných, nevyznačují. Napadení člověka je u tohoto druhu slona velmi vzácné a bylo zaznamenáno jenom jednou a to právě v nedávné době, v prosinci r. 2011 v pralesní lokalitě Tabin, odkud jsme se nedlouho před touto smutnou událostí právě navrátili. Na lesní stezce, poblíž bahenní sopky se solným lizem, došlo k náhodnému setkání strážce lesa a dvou návštěvníků se sloním samcem. Slon poděšen bleskem z fotoaparátu a přílišné blízkosti návštěvnice na člověka zaútočil. Žena jeho útok nepřežila, sloní kel se stal nástrojem smrtícím.
Trpasličí sloni žijí převážně v nížinných džunglích a kopcovitých údolích pod 300 m. Stádo, vedené v matriarchálním duchu vůdčí samicí, čítá kolem 8–17 jedinců. Tvoří ho většinou sloní matky, jejich dcery, sestry a nedospělí samci. Někdy se ve stádě nachází i dospělý samec, většinou ale žijí osaměle v džunglích. Byla však pozorována též malá stáda samců. Kontakt s rodinnými skupinami je pro ně důležitý jak pro udržení genetické rozmanitosti tak pro jejich vývoj a přežití. Ve volné přírodě se trpasličí slon dožívá 60. let, v zajetí pak více než 80. let. Slonice mívá za život kolem 7 telat. Mláďata rodí přibližně každých 4–6 let pokud jsou podmínky příznivé. V podmínkách pro přežití nepříznivých, např. během sucha, je pak rozestup mezi porody větší. Období březosti trvá 19–22 měsíců, tedy téměř dva roky, sloní mláďata jsou pak kojena po dobu 3–4 let.
Většina této jedinečné sloní populace, čítající asi 1500 jedinců, se nachází v malajském státě Sabah na severu Bornea, především v jeho jižní a východní části, a dále pak v severovýchodním cípu indonéského Kalimantanu. Rozsah těchto biotopů se však poměrně rychle mění díky těžbě dřeva, rozšiřujícímu se zemědělství a pěstování exotického dřeva, kaučuku, kakaa a palmy olejné na rozsáhlých plantážích. Rozšiřování plantáží a snižující se stav lesů vede ke změnám migračních tras slonů a důsledkem jsou pak přirozeně častější konflikty těchto malých chobotnatců s člověkem. Světový fond na ochranu přírody (WWF) ve spolupráci s místními lesnickými projekty na ochranu divoké zvěře pracují již na zřízení vhodných útočišť a rezervací pro tyto vzácné tlustokožce, kteří patří ke kriticky ohroženým druhům a jejichž ochrana ve volné přírodě se stala vysoce prioritní. Borneo je jedinou zemí na světě, která poskytuje přirozený domov těmto malým obrům.
Pralesní Tabin a jeho fauna
Nížinné dipterokarpové lesy, bažiny, mangrovové porosty, bahenní sopky. Ve dne v noci jsme se potili na bahnitých stezkách uprostřed divokých a odlehlých džunglí a pátrali jsme po orangutanech a slonech. Před očima zuřivé pralesní vosy, na nohou kymácející se pijavice a žahavé pralesní mravence. Naše výprava však byla korunována úspěchem. Při svém putování jsme sledovali jak divoké orangutany bornejské (Pongo pygmaeus) tak vzácné malé slony (Elephas maximus borneensis).
Pralesní lokalita Tabin, ve které jsme na Borneu setrvávali (červenec-srpen 2011), byla vyhlášena přírodní rezervací v r. 1984 z důvodů zachování velkého počtu divokých ohrožených zvířat a výskytu vzácných, na minerály bohatých bahenních sopek a solných pramenů, které slouží jako solné lizy a bahniště divoké zvěři. Žijí zde tři největší savci oblasti Sabah: bornejský trpasličí slon (Elephas maximus borneensis), nosorožec sumaterský (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) (nejmenší druh na světě) a banteng jávský (Bos javanicus) stejně jako devět druhů primátů a pět druhů koček (levhart obláčkový, kočka bornejská, mramorovaná kočka, kočka leopardí a kočka plochočelá), z nichž všechny jsou na seznamu chráněných volně žijících živočichů. Ze 42 ptačích rodů jich bylo zaznamenáno kolem 220 druhů.
Tabin se nachází ve východním cípu Bornea, přímo v centru poloostrova Dent, a sloní populace se zde odhaduje na 120–300 jedinců. Právě v této pralesní lokalitě došlo k našemu vzácnému setkání s trpasličími slony. Naději na jejich spatření byla reálná, neboť na lesních stezkách jsme často nacházeli sloní trus a vegetaci poničenou průchodem sloního stáda. A pak jednou nečekaně, po dlouhém pátrání, nastala ta pozoruhodná chvíle. Za večerního soumraku se začalo z džungle vynořovat sloní stádo o počtu asi dvaceti jedinců a poklidně se živit na divoké révě a další okolní tropické vegetaci. Při pozorování divokých slonů bylo třeba ctít patřičnou bezpečnou vzdálenost a při fotografování nepoužívat blesk, jeho záblesky slony dráždí a situace se pak stává životu nebezpečnou. Přesto občas některý ze slonů ve stádě trochu zneklidněl, divoce mával ušima a jeho mocný ryk se jako výstraha nesl pralesem. Naše radostné pozorování ukončila až nadcházející tropická noc, tma padá v tropech celoročně ve stejný čas, kolem 18.30 hod.
Během putování bornejskými džunglemi jsme se setkali s mnoha vzácnými živočichy, například s nesmírně plachými endemickými gibony Müllerovými (Hylobates muelleri), kteří se s neuvěřitelnou mrštností pohybovali v korunách pralesních velikánů, a jejichž hlasitý a dlouhý teritoriální zpěv jsme slyšeli každé ráno v probouzející se džungli. Žasli jsme nad podivným čichovým ústrojím endemických, cihlově zbarvených opic kahau nosatých (Larvatus nasalis), které má svůj podstatný význam. Převislý dlouhý nos slouží jako ozvučnice, zesilovač zvuků, kterým dominantní samec svolává a udržuje svou tlupu.
Několikrát jsme s nadšením pozorovali vzácné divoké orangutany bornejské (Pongo pygmaeus), zvláště setkání s orangutaním samcem samotářem hluboko v džungli bylo mimořádně nevšední. Mohutného primáta jsme objevili v koruně pralesního stromu při jedné ranní výpravě právě v době, kdy opouštěl své oválné hnízdo z listí umístěné téměř „pod nebesy“. Samec naší přítomnost v blízkosti svého stromu ihned zaznamenal a snažil se nás ze svého teritoria velice vehementně vystrnadit. Vydával mocné a hlasité odstrašující funění, nadouval hrdelní vak, špulil ústa, lomcoval stromem, lámal a házel větve a jeho rozčilené grimasy byly více než výmluvné. Z dalších druhů opic jsme zaznamenali nebojácné makaky vepří (Macaca nemestrina), makaky jávské (Macaca fascicularis) a elegantní hulmany stříbrné (Trachypithecus cristatus).
Při večerním soumraku nám nad hlavou plachtila obrovská rezavá poletucha velká – taguan (Petaurista petaurista), mohutný těžkopádný dvojzoborožec velký (Buceros rhinoceros silvestris), zoborožec korunkatý (Anthracoceros albirostris convexus) a zoborožec vlasatý (Berenicornis comatus). Přímo před vchod našeho pralesního bungalovu se snesla z výšin deštného lesa půvabně zbarvená bojga rajská (Chrysopelea paradisi), která patří ke stromovým „létajícím“ hadům. Jako milovníci plazů jsme se radovali z elegantně černožluté jedovaté bojgy stromové (Boiga dendrophila), která odpočívala stočená nízko nad našimi hlavami ve větvích stromů, a z mohutných varanů skvrnitých (Varanus salvator), jež svým impozantním vzhledem vzbuzují respekt.
Denně jsme pozorovali také gekony a agamovité dráčky rodu Draco, kteří jsou schopni pasivního plachtění. Zaznamenali jsme též různé druhy ptáků, jako například nádherně pestrou kukačku indonéskou (Phaenicophaeus curvirostris), pastelového loboše žlutočerného (Eurylaimus ochromalus) s tyrkysově modrým zobcem, čiperně datlujícího datla indomalajského (Dryocopus javensis), vznešeného orla indomalajského (Ictinaetus malayensis), jako drahokamy barevné střelhbité ledňáčky modrohřbeté (Alcedo meninting) a ledňáčky gurial (Pelargopsis capensis) aj. Naše výpravy pokračovaly i v noci. Ve světelném kuželu silné baterky zářily oči nočních živočichů z houštin a korun stromů jako hvězdy na temné obloze. Například v koruně 30 m vysokého tropického stromu jsme pozorovali odpočívajícího, jako aksamit černého, huňatého binturonga (Arctictis binturong) z rodu cibetkovitých, cibetky rodu Viverra a Vivericulla hodující na plodech tropických stromů, pomalou noční „mechovou“ poloopičku outloně váhavého (Nicticebus coucang) a elegantně puntíkaté kočky bengálské (Prionailurus bengalensis borneoensis), které číhaly v houštinách na kořist.
Veronika doporučuje využívat mezinárodní biologickou encyklopedii www.BioLib.cz, kam i sama aktivně přispívá. Jedná se o nekomerční vzdělávací projekty, který ve formě Encyklopedie nabízí jak taxonomický systém, tak i bohatou galerii fotografií, výkladový a překladový slovník, databázi odkazů, biotopů a chráněných území, diskuzní fórum a řadu dalších funkcí souvisejících s biologií. Chcete-li přesně pojmenovat rostliny nebo živočichy na vašich fotografiích, není nic jednoduššího.
V noční divočině jsme sledovali tiše našlapující a opatrné samotářské jelínky kančily větší (Tragulus napu), zádumčivé sovy puštíky hnědé (Strix leptogrammica) a ketupy rybí (Ketupa zeynolensis) číhající nehnutě na rybí sousto na břehu lesní tůňky. Velmi nás potěšilo noční setkání se čtyřmetrovou krajtou mřížkovanou (Python reticulatus) plazící se pomalu a neslyšně přes kameny pralesní pěšiny. Přes cestu nám často přebíhala prasata vousatá (Sus barbatus) a dikobraze bornejského (Hystrix crassispinis) prchajícího do houštin zastihla ještě včas naše pohotová kamera.
Tváří v tvář „živoucí fosilii“
Nejvzácnějším okamžikem celé naší výpravy se stalo setkání s nedávno odchycenou „živou fosilií“, s jedním z nejstarších a nejmenších druhů nosorožců, nosorožcem sumaterským východním (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) přímo v jeho domovském pralesním prostředí Tabinu. Samec o stáří kolem 15 let byl zachráněn z pytlácké pasti a umístěn do velkého ohrazeného prostoru v džungli. Nosorožec měl kolem kotníku širokou bílou jizvu jako neblahou vzpomínku na místní pytláky. Důvodem k nesmyslnému hubení nosorožců je vysoká poptávka po jeho kožovitém rohu, který se používá v tradiční čínské medicíně. Rovněž v arabském světě je mu přikládána značná hodnota, neboť je symbolem vysokého sociálního postavení.
Nosorožec sumaterský východní je posledním žijícím zástupcem prvních miocénních nosorožců, který se objevil mezi 15 a 20 miliony lety. Jako důkaz příbuznosti s dávnými předky z doby ledové je jeho dlouhá řídká černá srst, pokrývající jeho hřbet, boky, břicho, vnější stranu končetin a uši. Bornejskému nosorožci sumaterskému hrozí vyhubení. Dokázal přečkat mnoho přírodních katastrof, však osudným se mu stal teprve člověk. Jeden jeho poddruh, nosorožec sumaterský severní (Dicerorhinus sumatrensis lasiotis) již úplně vyhynul, dva zbývající poddruhy, sumaterský východní (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) a západní sumaterský nosorožec (Dicerorhinus sumatrensis sumatrensis) jsou zapsání v Červeném seznamu ohrožených druhů (IUNC) jako kriticky ohrožený druh. Dosavadní odhad počtu těchto vzácných bornejských tlustokožců je kolem 30–50 jedinců roztroušeně žijících v divoké pralesní lokalitě Sabah na severu Bornea. O jejich záchranu se snaží velký tým odborníků, projekt Rhino SOS finančně podporují i významné zoologické zahrady. V zoologických zahradách je chováno 9 těchto unikátních býložravců, v Evropě je chován samec tohoto druhu nosorožců v ZOO Port Lympne v Anglii. Celková populace nosorožce sumaterského (Dicerorhinus sumatrensis sumatrensis) na celém světě čítá v současné době kolem 250 kusů. Před 10 leti byly odhady jeho početnosti více než dvojnásobné.
Osobní setkání s tímto vzácným, téměř vymírajícím druhem, bylo pro nás velice významné a nezapomenutelné. Smutný, trumpetově kvílivý ryk nejmenšího a nejstaršího z nosorožců nás doprovázel při zpáteční cestě z džungle a zůstává tak vryt do naší paměti navždy.
Sabah, „Země pod větry“, tak zní název jedinečného domova slona trpasličího (Elephas maximus borneensis), území státu Malajsie, který se nachází na severu Bornea, a často ho protínají tajfuny zuřící v oblasti blízkých Filipín.
Biodiversita Bornea je obrovská, tropické deštné pralesy hostí více než polovinu světových druhů rostlin a zvířat na ploše jen o málo větší než 5 % celkové plochy pevniny. V jeho lokalitách se vyskytuje 44 druhů endemických savců a 6000 endemických druhů rostlin včetně rostliny s největším květem světa Rafflesia arnoldii a vzácného druhu hmyzumilovných láčkovek rodu Nepenthes. Lokalita Sabah je známa svou divokostí a panenskou přírodou, sestávající převážně z tropických pralesů, mangrovových porostů a bažin. Je to území velice odlehlé, neproniknutelné, na západě hornaté, s obtížným členitým terénem. Právě takovéto biotopy tropických deštných pralesů jsou schopné zajistit bornejským slonům podmínky pro jejich přežití.
Záhadný původ bornejských slonů
Původ „trpasličího“ slona na Borneu byl donedávna pro biology záhadou a jeho kořeny jsou stále sporné. Jedna hypotéza tvrdí, že jde o dovezené slony, kdy v 17. století britská východní společnost věnovala filipínskému sultánovi Sulu jako dar slony indické, tedy pocházející z Jávy (zde však sloni vyhynuli krátce po příchodu Evropanů z jihovýchodní Asie), Sumatry či poloostrovní Malajsie (Cranbrook et al. 2008), a ten je pak na Borneo úmyslně vysadil.
Druhá teorie tvrdí, že sloni přešli přes bažinatý pevninský most ze Sumatry na Borneo v době, kdy byly sundské ostrovy ještě jednou pevninou, což bylo v době pleistocénu, tedy před 300 000 lety. Jako jediný fosilní důkaz o přítomnosti pravěkých slonů na Borneu svědčí nález sloního zubu z jeskyně v Bruneji (Hooijer 1972).
K dohledání kořenů slona bornejského bylo zapotřebí podrobit slony genetickým analýzám. Genetické testování DNA proběhlo v r. 2003, kdy vědecký tým z Columbia University (Fernando et al. 2003) a Světový fond na ochranu přírody (WWF) svým výzkumem zjistili genetické odlišnosti bornejských slonů vůči slonům sumaterským či pevninským asijským. Výzkum se prováděl ve spolupráci s organizací Rhino SOS a spočíval v DNA testování střevních buněk, jenž byly získávány ze vzorků trusu divokých slonů v různých částech Sabahu, a vzorků krve slonů žijících v zajetí. Vzorky se následně porovnávali s DNA slonů ze Srí Lanky, Indie, Bhútánu, Bangladéši, Thajsku, Laosu, Vietnamu, Kambodži, Malajsie a Sumatry. Badatelský tým (Fernando et al. 2003) došel k závěru, že sloni žijící na ostrově Borneo, a to jak v malajské tak indonéské části (Kalimantan), jsou sloni pocházející z Bornea, jenž prošli nezávislou evolucí. Jsou to tedy geneticky odlišné poddruhy asijského slona.
Mitochondriální a mikrosatelitní analýza ukázala, že bornejští sloni byli od svých asijských bratranců na ostrově izolováni asi před 300 000 lety a liší se od nich v mnohém. Genetické odlišnosti a evoluční historie slonů na Borneu by měla podpořit myšlenku jejich uznání jako jedinečného druhu. Zatím byl tento druh Elephas maximus borneensis zahrnut do poddruhu Elephas maximus indicus nebo Elephas maximus sumatrensis kvůli nedostatku originálního popisu z hlediska morfologických znaků. Konečná klasifikace se bude nadále odvíjet od budoucích morfometrických a genetických studií.
Sloní trpaslíci
Asijští sloni, žijící na ostrově Borneo, jsou vzhledem ke své malé velikosti a relativně velkým uším přezdíváni „trpasličí“. Samci dorůstají do výšky maximálně 2,5 m a váží 3000 kg. Na jejich mohutném těle není nijak znát, že mají o jeden pár žeber více než jejich asijští bratranci. Jejich tvář má dětinský vzhled a je oblého tvaru, barva kůže je světle šedá až hnědá. Ocas mají okrouhlý a dlouhý, dosahuje až na zem, kly samců jsou krátké a téměř rovné, samice mají kly malé nebo žádné. Sloni spořádají denně až 150 kg vegetace v podobě různých druhů palem, travin, ovoce a divokých banánů. Nezbytné jsou pro ně též minerály, které získávají ze solných lizů v blízkosti lesních bahenních sopek.
Bornejští trpasličí sloni jsou povahy mírné a dobrácké, agresivitou se, na rozdíl od svých afrických a asijských příbuzných, nevyznačují. Napadení člověka je u tohoto druhu slona velmi vzácné a bylo zaznamenáno jenom jednou a to právě v nedávné době, v prosinci r. 2011 v pralesní lokalitě Tabin, odkud jsme se nedlouho před touto smutnou událostí právě navrátili. Na lesní stezce, poblíž bahenní sopky se solným lizem, došlo k náhodnému setkání strážce lesa a dvou návštěvníků se sloním samcem. Slon poděšen bleskem z fotoaparátu a přílišné blízkosti návštěvnice na člověka zaútočil. Žena jeho útok nepřežila, sloní kel se stal nástrojem smrtícím.
Trpasličí sloni žijí převážně v nížinných džunglích a kopcovitých údolích pod 300 m. Stádo, vedené v matriarchálním duchu vůdčí samicí, čítá kolem 8–17 jedinců. Tvoří ho většinou sloní matky, jejich dcery, sestry a nedospělí samci. Někdy se ve stádě nachází i dospělý samec, většinou ale žijí osaměle v džunglích. Byla však pozorována též malá stáda samců. Kontakt s rodinnými skupinami je pro ně důležitý jak pro udržení genetické rozmanitosti tak pro jejich vývoj a přežití. Ve volné přírodě se trpasličí slon dožívá 60. let, v zajetí pak více než 80. let. Slonice mívá za život kolem 7 telat. Mláďata rodí přibližně každých 4–6 let pokud jsou podmínky příznivé. V podmínkách pro přežití nepříznivých, např. během sucha, je pak rozestup mezi porody větší. Období březosti trvá 19–22 měsíců, tedy téměř dva roky, sloní mláďata jsou pak kojena po dobu 3–4 let.
Většina této jedinečné sloní populace, čítající asi 1500 jedinců, se nachází v malajském státě Sabah na severu Bornea, především v jeho jižní a východní části, a dále pak v severovýchodním cípu indonéského Kalimantanu. Rozsah těchto biotopů se však poměrně rychle mění díky těžbě dřeva, rozšiřujícímu se zemědělství a pěstování exotického dřeva, kaučuku, kakaa a palmy olejné na rozsáhlých plantážích. Rozšiřování plantáží a snižující se stav lesů vede ke změnám migračních tras slonů a důsledkem jsou pak přirozeně častější konflikty těchto malých chobotnatců s člověkem. Světový fond na ochranu přírody (WWF) ve spolupráci s místními lesnickými projekty na ochranu divoké zvěře pracují již na zřízení vhodných útočišť a rezervací pro tyto vzácné tlustokožce, kteří patří ke kriticky ohroženým druhům a jejichž ochrana ve volné přírodě se stala vysoce prioritní. Borneo je jedinou zemí na světě, která poskytuje přirozený domov těmto malým obrům.
Pralesní Tabin a jeho fauna
Nížinné dipterokarpové lesy, bažiny, mangrovové porosty, bahenní sopky. Ve dne v noci jsme se potili na bahnitých stezkách uprostřed divokých a odlehlých džunglí a pátrali jsme po orangutanech a slonech. Před očima zuřivé pralesní vosy, na nohou kymácející se pijavice a žahavé pralesní mravence. Naše výprava však byla korunována úspěchem. Při svém putování jsme sledovali jak divoké orangutany bornejské (Pongo pygmaeus) tak vzácné malé slony (Elephas maximus borneensis).
Pralesní lokalita Tabin, ve které jsme na Borneu setrvávali (červenec-srpen 2011), byla vyhlášena přírodní rezervací v r. 1984 z důvodů zachování velkého počtu divokých ohrožených zvířat a výskytu vzácných, na minerály bohatých bahenních sopek a solných pramenů, které slouží jako solné lizy a bahniště divoké zvěři. Žijí zde tři největší savci oblasti Sabah: bornejský trpasličí slon (Elephas maximus borneensis), nosorožec sumaterský (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) (nejmenší druh na světě) a banteng jávský (Bos javanicus) stejně jako devět druhů primátů a pět druhů koček (levhart obláčkový, kočka bornejská, mramorovaná kočka, kočka leopardí a kočka plochočelá), z nichž všechny jsou na seznamu chráněných volně žijících živočichů. Ze 42 ptačích rodů jich bylo zaznamenáno kolem 220 druhů.
Tabin se nachází ve východním cípu Bornea, přímo v centru poloostrova Dent, a sloní populace se zde odhaduje na 120–300 jedinců. Právě v této pralesní lokalitě došlo k našemu vzácnému setkání s trpasličími slony. Naději na jejich spatření byla reálná, neboť na lesních stezkách jsme často nacházeli sloní trus a vegetaci poničenou průchodem sloního stáda. A pak jednou nečekaně, po dlouhém pátrání, nastala ta pozoruhodná chvíle. Za večerního soumraku se začalo z džungle vynořovat sloní stádo o počtu asi dvaceti jedinců a poklidně se živit na divoké révě a další okolní tropické vegetaci. Při pozorování divokých slonů bylo třeba ctít patřičnou bezpečnou vzdálenost a při fotografování nepoužívat blesk, jeho záblesky slony dráždí a situace se pak stává životu nebezpečnou. Přesto občas některý ze slonů ve stádě trochu zneklidněl, divoce mával ušima a jeho mocný ryk se jako výstraha nesl pralesem. Naše radostné pozorování ukončila až nadcházející tropická noc, tma padá v tropech celoročně ve stejný čas, kolem 18.30 hod.
Během putování bornejskými džunglemi jsme se setkali s mnoha vzácnými živočichy, například s nesmírně plachými endemickými gibony Müllerovými (Hylobates muelleri), kteří se s neuvěřitelnou mrštností pohybovali v korunách pralesních velikánů, a jejichž hlasitý a dlouhý teritoriální zpěv jsme slyšeli každé ráno v probouzející se džungli. Žasli jsme nad podivným čichovým ústrojím endemických, cihlově zbarvených opic kahau nosatých (Larvatus nasalis), které má svůj podstatný význam. Převislý dlouhý nos slouží jako ozvučnice, zesilovač zvuků, kterým dominantní samec svolává a udržuje svou tlupu.
Několikrát jsme s nadšením pozorovali vzácné divoké orangutany bornejské (Pongo pygmaeus), zvláště setkání s orangutaním samcem samotářem hluboko v džungli bylo mimořádně nevšední. Mohutného primáta jsme objevili v koruně pralesního stromu při jedné ranní výpravě právě v době, kdy opouštěl své oválné hnízdo z listí umístěné téměř „pod nebesy“. Samec naší přítomnost v blízkosti svého stromu ihned zaznamenal a snažil se nás ze svého teritoria velice vehementně vystrnadit. Vydával mocné a hlasité odstrašující funění, nadouval hrdelní vak, špulil ústa, lomcoval stromem, lámal a házel větve a jeho rozčilené grimasy byly více než výmluvné. Z dalších druhů opic jsme zaznamenali nebojácné makaky vepří (Macaca nemestrina), makaky jávské (Macaca fascicularis) a elegantní hulmany stříbrné (Trachypithecus cristatus).
Při večerním soumraku nám nad hlavou plachtila obrovská rezavá poletucha velká – taguan (Petaurista petaurista), mohutný těžkopádný dvojzoborožec velký (Buceros rhinoceros silvestris), zoborožec korunkatý (Anthracoceros albirostris convexus) a zoborožec vlasatý (Berenicornis comatus). Přímo před vchod našeho pralesního bungalovu se snesla z výšin deštného lesa půvabně zbarvená bojga rajská (Chrysopelea paradisi), která patří ke stromovým „létajícím“ hadům. Jako milovníci plazů jsme se radovali z elegantně černožluté jedovaté bojgy stromové (Boiga dendrophila), která odpočívala stočená nízko nad našimi hlavami ve větvích stromů, a z mohutných varanů skvrnitých (Varanus salvator), jež svým impozantním vzhledem vzbuzují respekt.
Denně jsme pozorovali také gekony a agamovité dráčky rodu Draco, kteří jsou schopni pasivního plachtění. Zaznamenali jsme též různé druhy ptáků, jako například nádherně pestrou kukačku indonéskou (Phaenicophaeus curvirostris), pastelového loboše žlutočerného (Eurylaimus ochromalus) s tyrkysově modrým zobcem, čiperně datlujícího datla indomalajského (Dryocopus javensis), vznešeného orla indomalajského (Ictinaetus malayensis), jako drahokamy barevné střelhbité ledňáčky modrohřbeté (Alcedo meninting) a ledňáčky gurial (Pelargopsis capensis) aj. Naše výpravy pokračovaly i v noci. Ve světelném kuželu silné baterky zářily oči nočních živočichů z houštin a korun stromů jako hvězdy na temné obloze. Například v koruně 30 m vysokého tropického stromu jsme pozorovali odpočívajícího, jako aksamit černého, huňatého binturonga (Arctictis binturong) z rodu cibetkovitých, cibetky rodu Viverra a Vivericulla hodující na plodech tropických stromů, pomalou noční „mechovou“ poloopičku outloně váhavého (Nicticebus coucang) a elegantně puntíkaté kočky bengálské (Prionailurus bengalensis borneoensis), které číhaly v houštinách na kořist.
Veronika doporučuje využívat mezinárodní biologickou encyklopedii www.BioLib.cz, kam i sama aktivně přispívá. Jedná se o nekomerční vzdělávací projekty, který ve formě Encyklopedie nabízí jak taxonomický systém, tak i bohatou galerii fotografií, výkladový a překladový slovník, databázi odkazů, biotopů a chráněných území, diskuzní fórum a řadu dalších funkcí souvisejících s biologií. Chcete-li přesně pojmenovat rostliny nebo živočichy na vašich fotografiích, není nic jednoduššího.
V noční divočině jsme sledovali tiše našlapující a opatrné samotářské jelínky kančily větší (Tragulus napu), zádumčivé sovy puštíky hnědé (Strix leptogrammica) a ketupy rybí (Ketupa zeynolensis) číhající nehnutě na rybí sousto na břehu lesní tůňky. Velmi nás potěšilo noční setkání se čtyřmetrovou krajtou mřížkovanou (Python reticulatus) plazící se pomalu a neslyšně přes kameny pralesní pěšiny. Přes cestu nám často přebíhala prasata vousatá (Sus barbatus) a dikobraze bornejského (Hystrix crassispinis) prchajícího do houštin zastihla ještě včas naše pohotová kamera.
Tváří v tvář „živoucí fosilii“
Nejvzácnějším okamžikem celé naší výpravy se stalo setkání s nedávno odchycenou „živou fosilií“, s jedním z nejstarších a nejmenších druhů nosorožců, nosorožcem sumaterským východním (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) přímo v jeho domovském pralesním prostředí Tabinu. Samec o stáří kolem 15 let byl zachráněn z pytlácké pasti a umístěn do velkého ohrazeného prostoru v džungli. Nosorožec měl kolem kotníku širokou bílou jizvu jako neblahou vzpomínku na místní pytláky. Důvodem k nesmyslnému hubení nosorožců je vysoká poptávka po jeho kožovitém rohu, který se používá v tradiční čínské medicíně. Rovněž v arabském světě je mu přikládána značná hodnota, neboť je symbolem vysokého sociálního postavení.
Nosorožec sumaterský východní je posledním žijícím zástupcem prvních miocénních nosorožců, který se objevil mezi 15 a 20 miliony lety. Jako důkaz příbuznosti s dávnými předky z doby ledové je jeho dlouhá řídká černá srst, pokrývající jeho hřbet, boky, břicho, vnější stranu končetin a uši. Bornejskému nosorožci sumaterskému hrozí vyhubení. Dokázal přečkat mnoho přírodních katastrof, však osudným se mu stal teprve člověk. Jeden jeho poddruh, nosorožec sumaterský severní (Dicerorhinus sumatrensis lasiotis) již úplně vyhynul, dva zbývající poddruhy, sumaterský východní (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) a západní sumaterský nosorožec (Dicerorhinus sumatrensis sumatrensis) jsou zapsání v Červeném seznamu ohrožených druhů (IUNC) jako kriticky ohrožený druh. Dosavadní odhad počtu těchto vzácných bornejských tlustokožců je kolem 30–50 jedinců roztroušeně žijících v divoké pralesní lokalitě Sabah na severu Bornea. O jejich záchranu se snaží velký tým odborníků, projekt Rhino SOS finančně podporují i významné zoologické zahrady. V zoologických zahradách je chováno 9 těchto unikátních býložravců, v Evropě je chován samec tohoto druhu nosorožců v ZOO Port Lympne v Anglii. Celková populace nosorožce sumaterského (Dicerorhinus sumatrensis sumatrensis) na celém světě čítá v současné době kolem 250 kusů. Před 10 leti byly odhady jeho početnosti více než dvojnásobné.
Osobní setkání s tímto vzácným, téměř vymírajícím druhem, bylo pro nás velice významné a nezapomenutelné. Smutný, trumpetově kvílivý ryk nejmenšího a nejstaršího z nosorožců nás doprovázel při zpáteční cestě z džungle a zůstává tak vryt do naší paměti navždy.
Nejlepší články roku 2012
10 nejlepších článků za rok 2012
Náš sofistikovaný počítač karmy u jednotlivých článků vybral
deset nejlépe hodnocených článků za rok 2012. Články vám pro
připomenutí přinášíme v malém souhrnu.
Náš sofistikovaný počítač karmy u jednotlivých článků vybral deset nejlépe hodnocených článků za rok 2012. Články vám pro připomenutí přinášíme v malém souhrnu.
Díky všem autorům (nejen těm z vybraných článků) za prima spolupráci v roce 2012 a díky i všem čtenářům.
Vybrané články v abecedním pořadí:
Albánie: Prokleté Alpy
Albánií se od severu k jihu táhne pás hor. Ty nejvyšší jsou v severní části země na hranicích s Černou Horou. Albánci jim říkají Albánské Alpy, ale používá se pro ně i jiný název – Prokletije. Obě jména mají své opodstatnění.
Borneo – pralesní domov trpasličích slonů
Sabah, „Země pod větry“, tak zní název jedinečného domova slona trpasličího (Elephas maximus borneensis), území státu Malajsie, který se nachází na severu Bornea, a často ho protínají tajfuny zuřící v oblasti blízkých Filipín.
Do Jižní Afriky na zkušenou
Jako asi každý člověk podléhám tu a tam všelijakým trendům a nejsilnějším vlivům okolí. Dnes se kupříkladu já i moji vrstevníci ze všech stran dovídáme, že bez vynikající znalosti cizího jazyka/jazyků a bez zkušenosti s pobytem v zahraničí jsme v budoucnu zcela jistě ztracení. Proto jsem se před časem rozhodla, že opráším svou angličtinu a vycestuji na stáž ještě před dokončením studií.
Indonésie, svět sám pro sebe
Indonésie je největší souostrovní republika, kterou tvoří tisíce ostrovů, kde můžete najít všechno, o čem jste v dětství četli v dobrodružných knížkách. Navštívit všechny rovníkové ostrovy od Sumatry, až po Irian Jaye, je zcela nemožné. Stejně tak vybrat ty nejpřitažlivější, které po staletí obdivují cestovatelé celého světa.
Jak se cestovalo dříve
Přenášíme se o více něž třicet let zpátky, na konec sedmdesátých let minulého století. Svět byl rozdělen takzvanou železnou oponou na kapitalistický Západ a socialistický Východ. Navzdory všemu, co tato doba přinášela, lidé v tehdejší ČSSR rádi cestovali.
Maslenica – moskevský masopust
Je neděle 26. března odpoledne, poslední den jednoho z nejživějších svátků v Rusku. Maslenica je v plném proudu. Lidé tančí na hudbu, která roztančí snad každého. Mrznou ve frontách na medovinu a bliny, hrají volejbal na sněhu a v parku u stolečků hrají šachy, jako by se nechumelilo.
Tanzánia tak, ako ju nepoznáte
Tanzánia, krajina Východnej Afriky, krajina prekrásnych prírodných scenérií, rozmanitej fauny a flóry, miesto na Zemi, na ktorom sa čas akoby zastavil. Krajina usmiatych a veselých ľudí… aj napriek chudobe, v akej žijú.
Tanzanie: viděno dvojíma očima
Přistáváme večer na letišti v Nairobi. Na základě informací z webu sleepinginairports.net by se zde mělo dát přespat. K mému drobnému překvapení příletová hala není větší než vlakové nádraží na maloměstě a protože je otevřené, je tu nepříjemná zima.
Třídenní přechod Nízkých Tater v zimě
Pokud patříte mezi milovníky hor, ale nějaké pěti- a vícedenní túry po rozeklaných hřebenech s těžkým batohem na zádech vám nejsou přímo po chuti, je pro vás tenhle pohodový výlet na dvě noci ideální.
Tušetie – pohádkový kraj na Kavkaze
Tušetie je pro mne probuzení se v rozkvetlé louce. Východ slunce za skalními štíty a hra světel a stínů na strmých svazích hor. Dusot koňských kopyt a mihnutí jezdce cválajícího kamsi do neznáma. Zvonky ovcí a štěkot ovčáckého psa. Pozvání do skromného obydlí na mateřídouškový čaj.
Nejlepší články roku 2012
Jak se cestovalo dříve
Přenášíme se o více něž třicet let zpátky, na konec
sedmdesátých let minulého století. Svět byl rozdělen takzvanou železnou
oponou na kapitalistický Západ a socialistický Východ. Navzdory všemu, co
tato doba přinášela, lidé v tehdejší ČSSR rádi cestovali.
Přenášíme se o více něž třicet let zpátky, na konec sedmdesátých let minulého století. Svět byl rozdělen takzvanou železnou oponou na kapitalistický Západ a socialistický Východ. Navzdory všemu, co tato doba přinášela, lidé v tehdejší ČSSR rádi cestovali.
Výběr míst, kde strávit dovolenou, byl ale mnohem jednodušší než dnes. Rozhodující podíl na trhu měly tři velké cestovní kanceláře, Čedok, Rekrea a Cestovní kancelář mládeže. Všechny nabízely především zájezdy do socialistických zemí a velmi omezenou nabídku pobytů v ostatních zemích. Pro individuální turistiku to bylo obdobné. Cestování do nesocialistických zemí bylo omezeno, neboť na cestu bylo nutné mít směnitelnou měnu a koruna mezi ně tehdy nepatřila. Směnitelné měny nebylo u nás tehdy možné volně nakupovat. Každý rok proto podávali lidé, kteří chtěli cestovat na Západ, žádost o takzvaný devizový příslib. K tomu určená komise ze žádostí vybrala část žadatelů a těm pak bylo přiděleno omezené množství směnitelné měny.
Samotný devizový příslib však k cestě nestačil. Vedle pasu a víza, byla ještě nutná takzvaná výjezdní doložka. Jednalo se o zvláštní povolení, které bylo zaznamenáno v cestovním pase. Získat tuto doložku však bylo velmi složité. Do nesocialistických zemí mohlo proto cestovat jen malé procento lidí. Všem ostatním tak prakticky zbývalo cestování do evropských socialistických zemí, do kterých nebyla, až na výjimky, výjezdní doložka nutná. Nejčastěji proto lidé vyjížděli k chladnému Baltskému moři do tehdejší NDR a do Polska, k maďarskému „moři“ Balatonu a k Černému moři do Rumunska, nebo Bulharska.
Příprava na cestu
Jelikož mám rád teplo, volíme jako místo pro naši dovolenou, teplé Černé moře. Při cestě bylo možné využít jen trasu vedoucí přes Maďarsko a Rumunsko. Do rumunského letoviska Mangalia, kam máme namířeno, nás čeká přes tisícosmset kilometrů dlouhá cesta. Dálniční síť u nás, ale i v Maďarsku a Rumunsku byla ještě v plenkách. Na celé trase byl tehdy částečně zprovozněn úsek dálnice mezi Prahou a Bratislavou a pak asi sto kilometrů v Rumunsku. Zbytek trasy představují nepříliš kvalitní silnice. Při průměrné rychlosti šedesát kilometrů za hodinu, na nás čeká asi třicet hodin jízdy. K tomu je nutné připočítat zdržení na dvou hraničních přechodech, nutné přestávky na odpočinek a čas na průjezd Budapeští a Bukureští. Doba jízdy se pak přibližuje ke čtyřiceti hodinám. Při třech asi dvanácti hodinových „směnách“ za volantem a dvou přenocování, na nás tedy čekají tři dny a dvě noci na cestě.
Na konci sedmdesátých let byla spolehlivost našich automobilů dost vzdálena dnešním standardům a infrastruktura pro automobilismus byla jen málo rozvinutá. Vzdálenost mezi benzínovými čerpadly se měřila v desítkách kilometrů a jen málokteré z nich bylo otevřeno i v noci. Autoservisů a pneuservisů bylo rovněž málo. Podobné to bylo i v Maďarsku a Rumunsku. Asistenční služba v dnešním pojetí neexistovala a o mobilních telefonech se psalo jen v science-fiction. Za těchto okolností musel být tehdy řidič připraven, pomoci si při poruše během cesty sám. Tomu také odpovídá naše výbava na cestu. Samozřejmostí je kanistr plný benzínu, náhradní duše, montovací páky na sejmutí pneumatiky z disku, hustilka, náhradní hlava rozdělovače, raménko a palec rozdělovače, cívka, kondenzátor, zapalovací svíčky, klínový řemen, různé kabely a hadičky a také sada nářadí.
Článek je převzat z Vladislavova cestovatelského blogu Poznámky z cest. Další vzpomínky na tuto cestu najdete v sekci Rumunsko.
Rovněž odpočívadel s možností občerstvení a motorestů bylo tehdy velice málo. Proto přibalujeme na cestu smažené řízky, vařená vajíčka, zeleninu, trvanlivý salám, tatranky, termosku s kávou a vodu na pití, vše v množství potřebném na tři dny cesty. Ve směnárně si kupujeme cestovní šeky na rumunskou měnu. K růžovému řidičskému průkazu přidáváme zelenou pojišťovací kartu. Zdravotní pojištění není potřeba, neboť naši občané měli tehdy v Rumunsku nárok na bezplatnou akutní lékařskou péči.
Jednoho pátečního, prázdninového odpoledne nakládáme stan, kempinkový stůl s křesílky, kempové nádobí, propanbutanový vařič, spací pytle a trvanlivé potraviny na začátek pobytu. Přibalujeme kanistr s vodou na nezbytnou osobní hygienu během cesty a výlet začíná.
Čím se dříve jezdilo
Na začátku cesty tankujeme plnou nádrž a kanistr benzínu speciál. Dále plechovku motorového oleje Mogul na doplňování během cesty. U tehdejších škodováckých motorů bylo vlivem netěsností běžné, že spotřebovávaly kromě benzínu i určité množství oleje. Přes Prahu projíždíme bez problémů a vyjíždíme směrem na Brno. Během cesty vjíždíme na zprovozněný úsek dálnice. Nyní je jízda o trochu rychlejší, naše Škoda 100 dosahuje na rovinách rychlosti ke stodvaceti kilometrům. V táhlých stoupáních je to ale horší, motor auta zde vadne a ztrácí výkon. Auta, která potkáváme cestou, jsou většinou škodovky. Dále míjíme Wartburgy, Trabanty, Moskviče a Dacie. Sem tam kolem nás projede Tatra a jen ojediněle auto ze Západu.
Mnohá auta mají střešní nosič plný zavazadel a také vozidel s obytnými přívěsy potkáváme plno. Nejvíce je jich se značkou DDR. Úsměvný je pohled na trabanty táhnoucí přívěs. Je až neuvěřitelné, co tyto „bakelitové“ minivozy, s motorem o výkonu dvacetšest koní dokáží. Zvládnou více něž dvatisíce kilometrů dlouhou cestu z NDR k Černému moři a to ještě s přívěsem.
Nezřídka rovněž míjíme motocykly s postraním vozíkem, lidově zvaným „sajtkára“, nebo s přívěsným vozíkem „pávíkem“. To podle jeho obchodního označení PAv 40. Odpočívacích ploch je podél silnic málo a tak řidiči využívají k odpočinku každé vhodné místo. Je již večer, když překonáváme řeku Moravu. V současnosti je zde státní hranice se Slovenskem, která ale tehdy neexistovala. Následně projíždíme klidnými večerními ulicemi Bratislavy a podél Dunaje přijíždíme do Komárna.
Celní kontrola
Zastavujeme u poslední čerpací stanice na našem území, abychom ještě za koruny doplnili benzín. Stejný nápad mají však desítky dalších řidičů a tak si tu vystojíme skoro hodinu ve frontě. Pak přijíždíme na hraniční přechod, ten je umístěn před obloukovým mostem přes Dunaj, za kterým již leží Maďarsko. Nějakou dobu popojíždíme v koloně vozidel, až přijíždíme k hraniční závoře. Cestujeme sice do takzvaně spřátelené země, ale přesto jsme podrobeni důkladné celní kontrole. Nutností je rovněž celní a devizové prohlášení. Do tohoto tiskopisu, opatřeného kolkem, zapisujeme všechny vyvážené „hodnotnější“ předměty. V našem případě hodinky, fotoaparát, stan a další. Podobně musíme zaevidovat i převážené peníze.
Celníci si namátkově vybírají cestující k osobní prohlídce. Nás osobní prohlídka naštěstí minula. Celník v zelené uniformě se ještě pouští do kontroly zavazadlového prostoru našeho auta. Zatím si pečlivě uschováváme celní a devizové prohlášení, neboť jej budeme muset při návratu znovu předložit ke kontrole, zda přivážíme všechny deklarované předměty zpět. Prohlídka zavazadlového prostoru končí, celník dává razítko do pasů a my opouštíme hraniční přechod, který zde v současnosti již neexistuje, protože není pro překročení hranice potřeba.
Jak jste tenkrát cestovateli vy? Podělte se s námi v diskuzi pod článkem nebo na našem Facebooku
Nejlepší články roku 2012
Indonésie: Svět sám pro sebe
Indonésie je největší souostrovní republika, kterou tvoří tisíce
ostrovů, kde můžete najít všechno, o čem jste v dětství četli
v dobrodružných knížkách.
Indonésie je největší souostrovní republika, kterou tvoří tisíce ostrovů, kde můžete najít všechno, o čem jste v dětství četli v dobrodružných knížkách. Navštívit všechny rovníkové ostrovy od Sumatry, až po Irian Jaye, je zcela nemožné. Stejně tak vybrat ty nejpřitažlivější, které po staletí obdivují cestovatelé celého světa.
Udělejme si alespoň malý výlet na ostrovy, které jsem po čas dvou návštěv poznal, kde si ostrované žijí svůj svět, kteří milují a uctívají nejen bohy, démony, duchy, ale i sopky a možná to může být i tip pro vaší příští dovolenou.
BALI- kde tradice předků se bezmezně a stále dodržují
Nádherný ostrov plný pláží vroubený palmami, s korálovými lagunami i nebetyčnými sopkami, se právem stal synonymem pro vše krásné a exotické. Každý prožitý den na tomto rajském ostrově, můžete vyplnit neskutečnými možnostmi.
Z chrámu stojí za pozornost nejen Besakih, který leží na úbočí sopky Agung a pro balijské hinduisty je nejposvátnějším místem, ale i Pura Luhur Ulu Watu, který se tyčí na holé skále, sedmdesát metrů, nad Indickým oceánem a pokud zde zavítáte večer, nenechte si ujít představení tance Kecak a chůzi ohněm. Dále Tanah Lot a chrám Ulun Danu Batur, který ochraňuje lidi na severu ostrova od zla.
V oblasti Bedugulu a Bratanu se můžete vydat na sopku Batur, navštívit večerní kohoutí zápasy, případně navštívit známou agabalijskou vesnici Trunyan, kde místní odmítli změny v životě a žijí si svůj život. Tradice svých předků si zde nejenže stále uchovávají, ale i bezmezně dodržují. Obdobně žijí lidé i ve vesnici Tenganan. Obávat se, že neuvidíte terasovitá pole s rýží, není na místě. O Balijském umění se nejvíce dozvíte ve městě Ubud a v Celuku, můžete vidět jedno z největších středisek výroby šperků.
Jáva – úrodná „Zahrada Východu“
Jáva jeden z mnoha pohádkových ostrovů Indonésie. Svoji rozlohou jen o něco větší, než bývalé Československo a je domovem více jak šedesáti procent celkové populace, jedinečného světa Indonésie. Žádná návštěva Jávy, by nebyla úplná bez výletu do Yogyakarty za jedním z nejzáhadnějších divů světa. Bájný budhistický chrám Borobodur, se stal symbolem Indonésie a totéž lze říci i komplexu hinduistických chrámů Prambanan, který míval 244 chrámů a svatyní.
Ve středu tohoto universitního města, je Sultánův palác i rušný dvoukilometrový bulvár Jalan Malioboro. Jste-li milovníci sopek, tak dýmající kužel sopky Merapi („Chrlící oheň“), nemůžete přehlídnout. Uděláte-li si krátký výlet ze západního pobřeží Jávy, můžete vidět, co napáchala sopka Krakatua. Na druhé straně ostrova vás okouzlí Národní park Bromo – Tengger – Semeru, kde největším tahákem je sopka Bromo a jen o pár kilometru k ostrovu Bali, leží Náhorní plošina Ijen. K největší atrakcí, zde patří kráter sopky Ijen, kde se těží síra, kterou horníci vynáší nahoru v koších k dalšímu zpracování.
SULAWESI – nejexotičtější orchidej světa
Ostrov ve tvaru chobotnice, orchideje, nebo písmene „K“, láká cestovatele hlavně do oblasti Tanah Toraja. Vysoké hory, příjemní lidé a hlavně, jedinečnou kulturou. Tradiční velkolepé domy Torajů, pohřební jeskyně, skalní hroby, dřevěné figurky tau – tau oblečené jako jejich zemřelí, vám budou připadat, že jste se ocitli v pohádce. Neopakovatelným zážitkem jsou jejich několika denní pohřební obřady, při kterých můžete vidět buvolí zápasy a obětování prasat, i buvolů zesnulému. „Vstupenkou“ na tento obřad, kde ze srdcervoucího kvičení zabíjených zvířat, vám běhá mráz po zádech, bývá zpravidla karton hřebíčkových cigaret, nebo kanistr palmového vína balog.
U městečka Sengang se po řece Sungai Wallanae dostanete na mělké jezero Danau Tempe i k plovoucí vesnici Salo Tengah („uprostřed řeky“), která má tucet dřevěných domů, postavených na bambusových vorech. Letecká doprava na ostrov je do měst Manado na severu a Ujung Padang jihu. Malým letadlem se dá přepravit právě z tohoto města do Tanah Toraja, nebo také po silnici. Cesta trvá osm hodin.
Vidět všechno je zcela nemožné, ale to co jsem si naplánoval, jsem stihl a viděl toho i mnohem více. Zažil jsem věci, které když nevidíte, neuvěříte jim. A kdo jim uvěří a nezažil, stejně nepochopí. „Díky“ neplánovanému týdennímu pobytu v denpasarské nemocnici, Kasih Ibu a mému balijskému kamarádovi Rahovi, jsem začínal chápat více a více, tento pro nás podivuhodný svět, svět zcela odlišný od našeho uspěchaného.
Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.
Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.
O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) seznam.cz.
Indonésie je největší souostrovní republika, kterou tvoří tisíce ostrovů, kde můžete najít všechno, o čem jste v dětství četli v dobrodružných knížkách. Navštívit všechny rovníkové ostrovy od Sumatry, až po Irian Jaye, je zcela nemožné. Stejně tak vybrat ty nejpřitažlivější, které po staletí obdivují cestovatelé celého světa.
Udělejme si alespoň malý výlet na ostrovy, které jsem po čas dvou návštěv poznal, kde si ostrované žijí svůj svět, kteří milují a uctívají nejen bohy, démony, duchy, ale i sopky a možná to může být i tip pro vaší příští dovolenou.
BALI- kde tradice předků se bezmezně a stále dodržují
Nádherný ostrov plný pláží vroubený palmami, s korálovými lagunami i nebetyčnými sopkami, se právem stal synonymem pro vše krásné a exotické. Každý prožitý den na tomto rajském ostrově, můžete vyplnit neskutečnými možnostmi.
Z chrámu stojí za pozornost nejen Besakih, který leží na úbočí sopky Agung a pro balijské hinduisty je nejposvátnějším místem, ale i Pura Luhur Ulu Watu, který se tyčí na holé skále, sedmdesát metrů, nad Indickým oceánem a pokud zde zavítáte večer, nenechte si ujít představení tance Kecak a chůzi ohněm. Dále Tanah Lot a chrám Ulun Danu Batur, který ochraňuje lidi na severu ostrova od zla.
V oblasti Bedugulu a Bratanu se můžete vydat na sopku Batur, navštívit večerní kohoutí zápasy, případně navštívit známou agabalijskou vesnici Trunyan, kde místní odmítli změny v životě a žijí si svůj život. Tradice svých předků si zde nejenže stále uchovávají, ale i bezmezně dodržují. Obdobně žijí lidé i ve vesnici Tenganan. Obávat se, že neuvidíte terasovitá pole s rýží, není na místě. O Balijském umění se nejvíce dozvíte ve městě Ubud a v Celuku, můžete vidět jedno z největších středisek výroby šperků.
Jáva – úrodná „Zahrada Východu“
Jáva jeden z mnoha pohádkových ostrovů Indonésie. Svoji rozlohou jen o něco větší, než bývalé Československo a je domovem více jak šedesáti procent celkové populace, jedinečného světa Indonésie. Žádná návštěva Jávy, by nebyla úplná bez výletu do Yogyakarty za jedním z nejzáhadnějších divů světa. Bájný budhistický chrám Borobodur, se stal symbolem Indonésie a totéž lze říci i komplexu hinduistických chrámů Prambanan, který míval 244 chrámů a svatyní.
Ve středu tohoto universitního města, je Sultánův palác i rušný dvoukilometrový bulvár Jalan Malioboro. Jste-li milovníci sopek, tak dýmající kužel sopky Merapi („Chrlící oheň“), nemůžete přehlídnout. Uděláte-li si krátký výlet ze západního pobřeží Jávy, můžete vidět, co napáchala sopka Krakatua. Na druhé straně ostrova vás okouzlí Národní park Bromo – Tengger – Semeru, kde největším tahákem je sopka Bromo a jen o pár kilometru k ostrovu Bali, leží Náhorní plošina Ijen. K největší atrakcí, zde patří kráter sopky Ijen, kde se těží síra, kterou horníci vynáší nahoru v koších k dalšímu zpracování.
SULAWESI – nejexotičtější orchidej světa
Ostrov ve tvaru chobotnice, orchideje, nebo písmene „K“, láká cestovatele hlavně do oblasti Tanah Toraja. Vysoké hory, příjemní lidé a hlavně, jedinečnou kulturou. Tradiční velkolepé domy Torajů, pohřební jeskyně, skalní hroby, dřevěné figurky tau – tau oblečené jako jejich zemřelí, vám budou připadat, že jste se ocitli v pohádce. Neopakovatelným zážitkem jsou jejich několika denní pohřební obřady, při kterých můžete vidět buvolí zápasy a obětování prasat, i buvolů zesnulému. „Vstupenkou“ na tento obřad, kde ze srdcervoucího kvičení zabíjených zvířat, vám běhá mráz po zádech, bývá zpravidla karton hřebíčkových cigaret, nebo kanistr palmového vína balog.
U městečka Sengang se po řece Sungai Wallanae dostanete na mělké jezero Danau Tempe i k plovoucí vesnici Salo Tengah („uprostřed řeky“), která má tucet dřevěných domů, postavených na bambusových vorech. Letecká doprava na ostrov je do měst Manado na severu a Ujung Padang jihu. Malým letadlem se dá přepravit právě z tohoto města do Tanah Toraja, nebo také po silnici. Cesta trvá osm hodin.
Vidět všechno je zcela nemožné, ale to co jsem si naplánoval, jsem stihl a viděl toho i mnohem více. Zažil jsem věci, které když nevidíte, neuvěříte jim. A kdo jim uvěří a nezažil, stejně nepochopí. „Díky“ neplánovanému týdennímu pobytu v denpasarské nemocnici, Kasih Ibu a mému balijskému kamarádovi Rahovi, jsem začínal chápat více a více, tento pro nás podivuhodný svět, svět zcela odlišný od našeho uspěchaného.
Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.
Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.
O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) seznam.cz.