Zážitky z cestování

„Co uděláš, až se vrátíš domů?“ zeptal se mě Raffy, už když jsem za sebou zavíral dveře od domu. Šel jsem si postavit na terasu vnitřek stanu s moskytiérou, abych se v klidu vyspal. Ostatně tak, jako jsem to dělával po několik posledních nocí, kdy nešla v této čtvrti elektřina.
„Budu psát o naší cestě. Hlavně o Acehu, aby se na něj nezapomnělo. A taky o tobě, Raffy. Dobrou noc.“
„Selamat tidur,“ popřál mi dobrou noc Raffy indonésky, ač je sám z Filipín a za nějaký měsíc, až tu skončí svoji práci, se tam opět vrátí. „Selamat tidur juga,“ odpověděl jsem také indonésky, přestože jsme spolu běžně komunikovali v angličtině.

„Měl jsi to místo opravdu rád,“ přerušil mě Raffy větou, která v sobě skrývala otázku, ale zároveň i odpověď.
„Ano, to měl. A víš, že mně k němu dopomohla jedna velká náhoda?“
Bylo léto. Na Moravě nabylo zrovna moc teplé, takže tu s ním byla touha podívat se k moři a trošku se u něj ohřát. Peníze by byly, ale ne zas tak moc, kolik by stačilo na to, aby jsme mohli s Hankou vyrazit autem do Chorvatska. Přes internet a telefon jsme si díky inzerátu na webu domluvili, že vezmeme z Brna tři Pražáky, kteří nám přispějí na benzín.

Kobka. Přesně tak by se dala nazvat ta malá cimra bez oken o velikosti tři krát tři metry. V ní jedna postel potažená starým červeným už dlouho nepraným prostěradlem s několika dírami. Na něm dva polštáře.
Kdo si na ni lehne, uvidí strop, za který by se musel slušný řemeslník stydět, pokud by jej stvořil svýma rukama. Pár kusů nedbale upevněné staré dřevotřísky se spoustou děr, jednou tak velkou, že to vypadalo, jako by se jí někdy něco propadlo. Stěny se spoustou špinavých fleků. Naštěstí ne krvavých, takže se tam nikdo nemusí bát komárů.
V rohu stojí malý stůl. U něj jedna židle. Ta je asi tím nejhezčím v tom pokoji. Světlo z chodby sem přichází skulinou mezi větrákem a stěnou. Je vcelku malá, ale přesto by jí šla prostrčit ruka. To kdyby třeba někdo chtěl vzít něco z věcí sušících se na šňůře. Ale proč by to dělal?
Pak už jen odpadkový koš s modrým pytlíkem a vedle něj přenosný větrák. Bez něj by se tam baťůžkáři upekli.
Na něco málo, na jiné moc…

– Where are you from? Odkud jste? A proč jste přijeli právě do Íránu?

To už jsme slyšeli snad stokrát – a už i víme jaké otázky budou následovat: jestli máme rodinu, jestli jsme křesťané, kde už jsme byli a kam že se ještě chystáme. A většina takových rozhovorů končila výzvou, abychom, až se vrátíme domů, o Íránu všem vyprávěli – o tom, že je to skvělá země. Takže když teď nepotvrdím, že Írán je fakt super – super lidi, super příroda, krásné památky, neuvěřitelná historie, skvělá hudba, kouzelná atmosféra – tak na náš dům snad ty desítky a desítky lidí, kterým jsme to slíbili, shodí svou atomovou bombu.

25. prosince jsem se sešel v Pardubicích s kamarádem, aby jsme svátky klidu, míru,
pohody a tradic oslavili naprosto netradičně. Místo užívání si pohodlí domova, cukroví
a čokolády a televizních pohádek jsme si sbalili batohy, teplý oblečení, pár polívek
a paštik, stan a už jsme se vezli směrem do České kamenice. Bylo už celkem pozdě,
když jsme po modré vyrazili směrem na Mezní louku. Co nás vcelku překvapilo bylo,
jak špatně se jde po turistických značkách po tmě. Ztratili jsme se asi po třech
kilometrech (prvních 2,5 vedlo po silnici). Hledat turistickou značku by bylo asi
jako hledat turistickou značku v kupce noci, tak jsme se uložili ke spánku, aby
jsme ověřili (zdaleka ne naposledy) heslo: ráno moudřejší večera.

Traverovi se vůbec nelíbí náš nápad jít na trojbod. Prý to jsou 4 hodiny tam a 4 zpátky a jestli si radši nechceme prohlídnout hnízdiště barevných ptáčků. Odmítáme a trváme na chůzi napříč stolovou horou. Průvodce souhlasí a už leze na kámen a chystá se nasedat na Tomáše. Nějak se mu to nošení zalíbilo. Dokonce mě někdy zkouší dvakrát svižně pobídnout patama, jestli se třeba nerozběhnu.

Ale dost bylo pohádek, teď zase něco z tvrdého života výletníků. Jsem plachý a stydlivý hoch a normálně bych řekl, že jsem si chytil a přivezl pavoučka, ale chcete číst o dobrodružství, proto poodhalím trošku víc:

Po dlouhodobém přísném výběru vznikl konečně tým, ne vhodný, ale živý, tedy schopný expedice. Její cíle by se daly počítat na desítky. Jde však většinou jen o individuální, dílčí přání členů. Tomáš chce mimo jiné vidět kilovou žábu, GPS. Petr musí mimo jiné slézt něco, co má v názvu Pico, Martina jde mimo jiné po kytkách a já chci vidět, mimo jiné, kolibříka. Během 3 týdnů se plno cílů rozplynulo a mnohem více jich vzniklo právě jejich naplněním. Například potkat v savaně mravenečníka nebylo vysloveným přáním nikoho, ale ve skutečnosti jde o věc daleko reálnější než třeba magnet akce: Pico Bolivar bez lana a daleko zábavnější než být neustále unavován Tomášovou infantilní posedlostí koupit, ještě lépe směnit pravé indiánské pončo.

Kdyz jdete k nekomu na navstevu, zpravidla se rozhodnete pro hodinu odpoledni nebo podvecerni. Cil navstevy je taky vetsinou predem dan – popovidat si. I my tento stary zvyk zpravidla dodrzujeme, prestoze se nekdy navsteva protahne do pozdnich nocnich hodin. To jen nasi „hosi“ obcas tradice trochu meni…

Jelikoz druheho dne (viz Navstevni hodiny) hned z cerstva v sest hodin jsme odjizdeli na vylet do Mnichova, byla jsem tuze zvedava, s jakou prijdou. Sice se hosi dostavili vcas a moc nemluvili, ale jejich obliceje vykecaly vsechno. V autobuse si kazdy z nich obsadil jedno dvojsedadlo, jen Jean-Eric sedel s Tui, svou divkou, a usinal ji s hlavou na rameni nebo v kline. Obcas se vsak vymrstil, zapel kus nejake melodie a pak zase blazene upadl do naruce sve pritelkyne…