Zážitky z cestování

Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného,
neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. S mým
kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc
peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky
nejdobrodružnější varianta.

Člověk musí jíst, aby žil, když už se bez pokrmů neobejdeme,
jezme co nejlépe a nejpříjemněji. – Francouzské přísloví.

Jedním z hlavních témat rozhovorů Francouzů je jídlo…. Mluví
se o poslední návštěvě restaurace, o kuchařském umění a
o receptech. Ve Francii se může člověk vzdát ledasčeho, jen dobrého
jídla ne.

Další článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia o knihu
Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování
Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Stalo se to o jednom netradičním podzimu, konkrétně
v roce 2005. Vše, co si dále přečtete, je pravda pravdoucí! Trochu
jsem si prodloužil podzimní prázdniny a nejprve odjíždím na poznávací
výlet po Anglii a Francii a poté – však čtěte dál…

Je předvečer Vánoc a taky to tak vypadá. Už z dálky slyším
hlasitou muziku, cinkot láhví a petardy. Na náměstí si kupuji něco
k snědku u jednoho z mnoha stánků, sedám si a kochám se
rozdováděným mumrajem.

Byli jsme zvědaví, jak vypadá země víc než dvacetkrát větší než Česko, kterou obývá čtyřikrát méně lidí, z nichž víc než čtvrtina žije v hlavním městě. I za krátkou dobu, po kterou trvala naše návštěva, jsme nasbírali množství nezapomenutelných zážitků. Přivezli jsme si vzpomínky na drsnou zemi kočovníků, na zemi, která patří všem a kde kromě několika málo míst není problém postavit stan na jednu noc nebo ger (jurtu) na celou sezónu kdekoli se vám zlíbí. Alespoň trochu jsme poznali lidi i přes svou drsnou povahu neskutečně přátelské a pohostinné. Bez obojího by ve zdejších podmínkách asi nepřežili.

Malebné skalní útvary prazvláštních tvarů, v nichž jsou vytesané tisíce obydlí, někdy nad zemí, někdy hluboko pod zemí. Můžete tam strávit týden a pořád byste objevovali něco nového, nikdy se nenabažíte.

V radostné a veselé atmosféře vystupuje skupina po schodech ke kostelu. Zvědavě si mě prohlížejí, zvlášť když vidí jak fotím. Dalšího svatebního hosta už asi nečekali. Před vstupem do kostela téměř všichni, včetně ministranta odhazují cigaretové nedopalky a mlhou nikotinového oblaku vchází slavnostně k oltáři. Tam, oděn do fialově zbarveného ornátu se zvednutým límcem a krásnou mitrou na hlavě již čeká na snoubence kněz.

Mongolsko je země velká a vzdálená a přes to, že tam jezdí poměrně hodně Čechů, nejsou na českém Internetu dostupné skoro žádné rozumné informace. Pokusíme se to napravit, rozhodně to ale nebude v prvním článku.

Večer pak přišlo to, co se muselo jednoho dne stát. Opouštíme Banda Aceh.
Rozloučíme se s Fitri, u které nás ubytoval „Strýček“, muž, který si tak sám říká a je snad největším dealerem marihuany a piva v Banda Acehu, kde vládne prohibice, a slibujeme jí, že pokud se do Banda Acehu opět někdy vrátíme, tak ji budeme kontaktovat. Ujdeme s batohy asi dvě stě metrů na křižovatku, kde máme v plánu mávnout na labi labi, ale aniž bychom nějak mávali či dávali najevo, že potřebujeme rychle někam jet, zastaví nám Rahmat a ptá se, kam potřebujme. Když mu povíme o směru naší jízdy, tedy autobusovém nádraží a důvodu, proč tam jedeme, nabídne nám, že nás odveze. Někdy mám z takových nabídek nepříjemný pocit, protože stále čekám, co za to onen dobrodinec bude chtít, ale v tomto případě mám opravdový pocit, že nám chce pouze pomoci.
Na nádraží jsme ani ne za pět minut. Má intuice nezklamala. Rahmat nám chtěl opravdu jen pomoci a jako by říci: „Vzpomínejte na Banda Aceh jen v dobrém.“ A to my budeme.

Druhý den jsme navštívili centrum Spojených národů a pozeptali se na let zdarma do Medanu. Ale ještě před tím padlo naše rozhodnutí, že se před odletem do Medanu podíváme na ostrov Weh, kde bude možná naší pomoci také potřeba. Nic moc jsme o tom ostrovu nevěděli, koneckonců ani lidé z UN. V jejich středisku se dalo na nástěnce pouze dočíst, že ostrov s nádhernými plážemi doporučují všem, co v Banda Acehu pracují a chtějí z něj na pár dnů vypadnout někam relaxovat. Také tam bylo napsáno, že s jídlem tam může být problém a s bydlením jakbysmet.
Jenže tam nenapsali, že za to může vyhlášení stanného práva v provincii Ach, nikoliv tsunami. To jsme se měli dozvědět až o pár dnů později, když jsme na ostrov dopluli.