Rubrika: Zážitky z cestování

„Co uděláš, až se vrátíš domů?“ zeptal se mě Raffy, už když jsem za sebou zavíral dveře od domu. Šel jsem si postavit na terasu vnitřek stanu s moskytiérou, abych se v klidu vyspal. Ostatně tak, jako jsem to dělával po několik posledních nocí, kdy nešla v této čtvrti elektřina. „Budu psát o naší cestě. Hlavně o Acehu, aby se na něj nezapomnělo. A taky o tobě, Raffy. Dobrou noc.“ „Selamat tidur,“ popřál mi dobrou noc Raffy indonésky, ač je sám z Filipín a za nějaký měsíc, až tu skončí svoji práci, se tam opět vrátí. „Selamat tidur juga,“ odpověděl jsem také indonésky, přestože jsme spolu běžně komunikovali v angličtině.

V době tohoto rozhovoru s Raffym jsme byli v Asii druhým měsícem, čtvrtým týdnem v Banda Acehu. S Hankou jsme se potkali v Singapuru. Každý jsme tam přiletěli z jiného časového pásma, takže zatímco jí se chtělo několik prvních dní spát už v šest odpoledne, já jsem koukal do stropu ještě ve dvě ráno. Ale po týdnu jsme se aklimatizovali a časy denních rytmů si sjednotili. Tou dobou už jsme byli na cestě do Georgetownu na ostrově Penang, kde jsme žádali o víza do Indonésie. Než jsme však sedli v Kuala Lumpur do autobusu směr Penang i s novým Hančiným foťákem, stihli jsme ještě navštívit nejvyšší dvojčata – mrakodrapy – na světě. V jejich suterénu jsme prošli pečlivou bezpečnostní kontrolou a pak se nechali rychlovýtahem vyvézt na lávku ve čtyřicátém prvním patře, která spojuje obě věže. Poslouchali jsme řeč paní průvodkyně v šátku a docela nás překvapilo, jak se lehce usmála, když prohlásila, že jsou to momentálně nejvyšší dvojčata na světě.

I přes menší nedorozumění s otevíracími hodinami na indonéském velvyslanectví v Penangu jsme nakonec dostali do našich pasů indonéská víza. Cesta z malajského Penangu do indonéského Medanu trvala čtyři a půl hodiny lodí a pak ještě dvacet minut autobusem. Myslím, že asi tak polovině cestujícím bylo na palubě špatně. Loď je sice moderní, ale je malá a pluje opravdu rychle, takže na vlnách nadskakuje stále nahoru a dolů. Hanča by vám mohla vyprávět… Do Banda Acehu jsme si na doporučení našich nových přátel Sharon a Raffyho z Filipín koupili letenky na 26.března. Jak jsme se totiž dozvěděli později, tak nejen zaměstnanci humanitárních organizací, ale i dobrovolníci z celého světa, se tam nejčastěji dopravují letecky, a to většinou z Medanu. To bylo i pro nás lepší než cestovat po zemi autobusem, neboť by nás zřejmě přes přísně vojensky střeženou hranici provincie bez řádných povolení nepustili. Nutno říci, že letenka je neuvěřitelně levná a letadlo není žádná rachotina, čehož se Hanča docela bála. Ani se jí nedivím, pravdou totiž je, že v Indonésii jsou letecká neštěstí poměrně častým jevem.

Ale ještě než jsme odletěli, tak jsme si vzali necelý týden na rozkoukání se v místním prostředí. A to na ostrově Samosir uprostřed jezera Toba, největšího jezera v Jihovýchodní Asii, které leží v kráteru sopky a je domovem přátelských lidí Toba Batak. Ubytovali jsme se tam v hotýlku za směšných dvacet tisíc rupií, což je zhruba padesát dva korun. Za tyto peníze jsme měli pokoj i s koupelnou a moskytiérou přes postele, což byl docela velký rozdíl v porovnání se sousední Malajsií, kde jsme měli nejlevnější pokoj takřka za dvojnásobek a ještě k tomu bez koupelny a v hotelu, který byl večer plný takzvaných „krátkodobých návštěvníků a návštěvnic“.

Náš hotýlek je centrem noční zábavy ve vesničce Tuk Tuk. To je milé, protože jsme díky tomu mohli strávit mimo jiné i jeden večer batackých tanců s místními indonéskými dívkami. Shodou okolností jsme se na tomto večírku potkali s Aničkou a Vláďou, dvojicí z Trutnova, se kterými jsme si neuvěřitelně podobní, tedy alespoň pro místní obyvatele, kteří měli velký problém nás rozeznat, díky čemuž vznikaly pro nás dosti komické situace. Stále platí ono známé „Svět je malý a o náhody v něm není nouze“. S našimi „dvojčátky“ jsme pak sice strávili už jen jeden den a další večer, ale i tak setkání s nimi patřilo k těm nezapomenutelným. Celou dobu jsme se pak těšili, že je ještě někdy někde na naší cestě potkáme. Bohužel se tak nestalo, ale doma to jistě vyjde. Čeho jsem si ale na ostrově cenil mnohem více než zábavných a seznamovacích večerů, bylo molo přímo naproti břehu našeho hotýlku, které mi úplně učarovalo. Těm, co na něm pracovali, navíc ani nevadilo, že jsem je tam po celé jedno odpoledne fotil. Za tu dobu jsem na něm viděl nejen umývat nádobí z hotýlků a prát prádlo, ale i malé děti, které vždy, když připlula loď, na ni naběhly a pak z ní skákaly do vody. No spíše byly shazovány posádkou. Ale jim se ta hra očividně líbila. A když loď odplula, tak bylo vidět, jak se vzadu drží pneumatik, které slouží k šetrnému narážení lodi na mola, a plují s ní někam do daleka. Objevily se pak opět až tak za půl hodinky, když odněkud samy připlavaly nazpátek.

A pak jsme odletěli do Banda Acehu. Na jeho letišti jsme se opět setkali se Sharon a Raffym. Seznámili jsme se s nimi v autobuse, který odvážel pasažéry připlouvající lodí do Indonésie z přístavu do Medanu. Rozhodli jsme se připojit k jejich filipínskému týmu a pomáhat s nimi lidem v tomto tsunami poničeném městě. Jejich tým se stará o blaho padesáti devíti rodin, tedy asi tří set lidí, kterým zajišťují každý den jídlo, starají se o volný čas jejich dětí, učí je anglicky, a když je možnost, vypomůžou jim i jiným způsobem. Cestou do Banda Acehu jsme v letadle seděli na pravé straně, takže by nás, kdybychom to nevěděli, ani nenapadlo, že toto město bylo postiženo tak velkou přírodní katastrofou. Dívali jsme se totiž na stranu města odvrácenou od moře. Proto jsme byli moc rádi, když nás druhý den naložila Fauqiah i s dalšími třemi příbuznými, kteří zbyli jako jediní z velké, asi padesátičlenné rodiny, do jejich auta, jež také bylo poničeno při tsunami, chybí mu okna a zadní dveře, a provezli nás Banda Acehem. Cestou nám ukazovali základy domů, v nichž dříve žili jejich příbuzní. Myslím, že moc dobře věděli, že pokud to vše uvidíme na vlastní oči, tak se budeme snažit pomáhat ještě aktivněji.

Dle článku v místních novinách zemřelo v tomto městě, v němž před tsunami žilo dvě stě šedesát tři tisíc obyvatel, takřka osmdesát tisíc lidí. Tedy více jak čtvrtina obyvatel. A přibližně ze čtvrtiny města zůstaly pouze základy domů. Když jsme tím územím procházeli, tak jsme pouze podle nich a mramorových dlažeb mohli usuzovat, jací lidé tam žili. A pak ještě podle „mandi“, což je zděná či betonová nádrž na vodu přímo v koupelně, obložená kachličkami, o velikosti asi metr krát metr a podobné výšce, ze které lidé nabírají vodu plastovými nádobkami a polévají se jí při své očistě. Tyto nádrže přetrvaly řádění vody právě díky kvalitě betonu, ze kterého se dělají. V této naprosto zničené oblasti zbylo ještě spousta věcí, které kdysi někomu patřily. Viděli jsme na zemi ležet promočená vysvědčení, certifikáty a staré fotografie. Kusy oblečení zamotané do větví stromů. Trosky motorek a aut. Červenobílé indonéské vlajky vlající ve větru nad tím vším. A spousta nápisů na troskách zdí a domů, ve kterých lidé psali o svých ztracených nadějích a přáních.

Ale viděli jsme i optimistické věci. Lidi, kteří začínají v této zóně na základech starých domů stavět nové malé dřevěné domky. Je tu stále teplo, stěny domů jsou tenké, nepotřebují izolace, střechy jsou slabé konstrukce, nenesou v zimě sníh, koupelny jsou jednoduché pouze s mandi a studenou vodou, teplá by neochladila, okna s jedním sklem, takže postavit tady dům je naštěstí mnohem jednodušší a levnější než u nás. Náš původní záměr byl postavit jedné či dvěma rodinám takové malé dřevěné obydlí. Jsem vyučený tesař a Hanča šikovná dcérenka, takže bychom to zvládli. Ale pak jsme se z mnoha důvodů rozhodli naši energii směřovat k práci ve filipínském centru s názvem Posko Kasih Global. Jedním ze specifik provincie Aceh, kde indonéská vláda devatenáct měsíců před příchodem tsunami vyhlásila stanné právo, aby tak zabránila odtržení této provincie bohaté na ropu a plyn od Indonésie, byla totiž nemožnost svobodného pohybu cizinců. Život v centru má svá určitá pravidla. Běžně se pracuje pět dnů v týdnu a víkend je volný. Avšak někdy i o víkendu se dělá program pro ty starší, na jejichž zábavu se přes týden nedostává, protože se věnujeme převážně dětem. Na ty je „machr“ právě Raffy. Myslím, že nejenom já mu závidím, jak to s nimi umí. Je mu čtyřiatřicet a když se objeví někde, kde jsou děti, tak on i ony ožijí a najednou je odevšad slyšet smích a křik.

Přes týden byl program vždy takřka stejný. V sedm jsme vstávali a dopoledne věnovali přípravě programu na odpoledne nebo nějaké návštěvě u někoho, kdo nás požádal o nějakou pomoc. Nebo jsme rozváželi jídlo do chudších center, distribuovali olej či jeli nakupovat. Ve dvě odpoledne jsme ale museli být zpět, protože začínal odpolední program pro děti, kterých za námi přicházelo na čtyřicet.

O víkendu jsme byli často zváni do rodin, kde se něco slavilo. To byla vždy velká sláva se spoustou lidí. A těch otázek, co na nás měli. Naštěstí jsme měli v centru k dispozici Vintu, Budhio, Paula a Sauta, Indonésany, kteří nabídli tomuto centru pomoc tím, že mimo jiné tlumočí místním lidem, kteří mají s angličtinou velké problémy. Ale základní fráze indonéštiny jsme se naučili i my. A to se nám často, když jsme se pohybovali po Banda Acehu sami, hodilo. Když jsme o víkendu nedělali program pro lidi my, ani jsme nebyli nikam pozváni, našli jsme si nějakou práci u někoho, kdo potřeboval naši pomoc.

Již třetí den pobytu v Banda Acehu jsme měli možnost si sami vyzkoušet na vlastní kůži, jaké to je žít v místě, kde je zemětřesení něčím, co lidé zažívají v poslední době poměrně často. Odpoledne jsme byli na trhu a já si tam koupil nové batikované kalhoty. Když jsem je ukázal Sharon, smála se, že má úplně stejné a že v nich večer budeme spolu tancovat, abychom pobavili ostatní. Je pár minut po jedenácté večer a Sharon stojí v hale a tancuje. Ostatní se smějí, a tak se přidávám. Díky tomu ani necítíme, že se třese podlaha. Člověk si to ani neuvědomí, zvláště když to ještě nikdy nezažil.

Zemětřesení.

Jedno tu bylo před týdnem a netrvalo ani půl minuty. Tohle tak rychle nekončí a naopak zesiluje, takže vybíháme bosí z domu, kdyby náhodou jeho chatrná konstrukce nevydržela. Vše se třese jako v silném větru a půda se houpe pod nohama. Člověk si připadá jako na moři. Je to prý od prosince nejsilnější zemětřesení. V lidech je stále strach, že se vlna opět vrátí. Několik kilometrů od pobřeží, kde dříve stály domy a zbrzdily tak ničivou sílu vlny, už takřka nic nebraní tomu, aby vlna došla až sem, kam se v prosinci naštěstí nedostala. Nikdo nepanikaří. Ale protože si všichni dobře pamatují, co se stalo minule a jaká byla na silnicích zácpa, takže se všichni nedostali zavčas pryč, je nutné se odtud dostat co nejrychleji. Bereme boty, pasy a letenky, to nejdůležitější, co budeme potřebovat, kdyby se tu opět něco stalo, a míříme na letiště. Je tam bezpečné místo. Je daleko od pobřeží a dá se z něj v případě největší nouze rychle evakuovat.

Na letišti jsme mezi prvními. Po chvíli se ale cesta kolem něj zaplní a auta jezdí okolo nás tam a zpátky. Jsou jich nekonečné řady. Některá jsou přeplněná, v některých sedí lidé jen v nočních košilích, s dětmi v šátcích, jiným sedí lidé na střechách a v rukou drží malé tašky s věcmi. Přemýšlím nad tím, že kdyby z toho byl zase nějaký průšvih a všichni humanitární pracovníci a dobrovolníci odtud museli z bezpečnostních důvodů odejít, tak by to nebylo vůbec dobré, jelikož bychom jim tím vlastně ukázali, že se tu fakt nedá žít a veškerá pomoc tak stejně nemá smysl. Možná je i dobře, že tam na letišti stojíme s nimi. Neboť přestože si o nás myslí, když nás potkávají v ulicích, že jsme boháči, tak tady večer vidí, že když se začne třást zem, tak jsme na tom všichni stejně. Z rádia se dozvídáme, že zemětřesení mělo sílu 8,2 stupně a jeho epicentrum bylo kousek od ostrova Nias, čtyři sta kilometrů od nás. Po pár hodinách čekání začínají lidé pomalu odjíždět. My jedeme spát k Hasanovi, našemu řidiči. Vracíme se domů až ráno, abychom mohli za světla zkontrolovat, jestli je dům v pořádku.

Měli jsme tu za sebou i oslavu narozenin, i když pravdou je, že samotná párty se krapánek nepovedla. Tak jsme si užívali její přípravu, že se posunula večeře. A protože zrovna ten den přijela posila filipínskému týmu i s pastorem, chtěli se někteří trošku vytáhnout a ukázat, jak to tu chodí. To se jim díky naší zdlouhavé přípravě džusů moc nepovedlo. Ale jak jim pak chutnaly. Jako hlavní část večírku měly být hry. Když jsme je začali hrát, tak všichni, kdo se připojili, rázem ožili. Nejdříve jsme je rozdělili do dvou skupinek a měli se řadit dle výšky od největšího po nejmenšího. Dle délky kalhot a potom i vlasů. Dle věku a pak se seřadit podle abecedy v závislosti na prvním písmenu jejich jména.

Hra byla vyrovnaná, ale jak už to tak bývá, na konci každé hry se musí najít vítěz. A my ho měli, takže jsme se vrhli na hraní Twistra. Skvělá hra. Holky to po chvíli vylepšily tím, že začaly hrát všechny čtyři naprosto stejně oblečené. Zajímalo by mě, co se jim na tom tak líbilo. Co nám ostatním klukům, kteří jsme se na ně jen dívali, není třeba dodávat. Trička měly červená, přesně ta, co se dají koupit na marketu a je na nich mapka provincie Aceh i s nápisem. Kalhoty taktéž červené batikované ze stejného obchodu. Za třináct tisíc rupií, což je asi třicet korun, když se dobře smlouvá, je to výborný kup. Já bych jim mohl ve stejném modrém triku a modrých kalhotách, které jsem si koupil právě to odpoledne před naším prvním zemětřesením, dělat rozhodčího.

Bohužel na to už nedošlo, protože zrovna když jsme byli v nejlepším a fotili holky, kterým to úžasně seklo, opět vypadla elektrika. Holt, co se dá dělat, v nejlepším se má skončit, či jak se to říká. Všichni se rozprchli do pokojů spát. Zašel jsem si jako už tolikrát na zadní terasu, koukal na protější domek a přemýšlel nad lidmi žijícími v Banda Acehu a nad jejich úsměvem. Kde se v nich bere ten optimismus, který z nich vyzařuje? Někteří z nich přišli o všechno a o všechny, a přesto se stále smějí. Možná se mi to jen zdá. To si ale nemyslím. Možná věří tomu, že tsunami byla pro ně a jejich město zkouškou, ve které musí všichni obstát.

Za chvíli vrzly dveře a stín od světla petrolejky z haly, který jimi prošel jako první, byl Hančin. „Nad čímpak přemýšlíš, Molišku?“ zeptala se mě a přisedla si. „Tak nějak nad vším, co myslíš, líbila se jim ta oslava?“ „Asi jak kterým,“ řekla mi to, co jsem si také myslel. „Možná je na čase, abychom opět zvedli kotvy, co myslíš?“ zasadil jsem jí brouka do hlavy. „Taky bych řekla.“

stránky autora

„Měl jsi to místo opravdu rád,“ přerušil mě Raffy větou, která v sobě skrývala otázku, ale zároveň i odpověď. „Ano, to měl. A víš, že mně k němu dopomohla jedna velká náhoda?“ Bylo léto. Na Moravě nabylo zrovna moc teplé, takže tu s ním byla touha podívat se k moři a trošku se u něj ohřát. Peníze by byly, ale ne zas tak moc, kolik by stačilo na to, aby jsme mohli s Hankou vyrazit autem do Chorvatska. Přes internet a telefon jsme si díky inzerátu na webu domluvili, že vezmeme z Brna tři Pražáky, kteří nám přispějí na benzín.

„S Hankou?“ optal se Raffy. Bylo mi jasné, na co se mě ptá. „Ano, s tou Hankou, co právě prošla okolo nás s kartáčkem na zuby.“

Když jsme se s nimi setkali v pátek odpoledne na parkovišti u brněnského hotelu Grand, ukázalo se, že z hlavního města jsou jen dva a že ta třetí je moje kamarádka ze středoškolských let Ivča z úplně jiného města – Žďáru nad Sázavou. Bylo to zvláštní setkání po tolika letech. Skoro tak podivné jako naše první, kdy jsme se spolu seznámili na jedné skautské akci. Souboj o Neslovický nuget se jmenovala. V tomhle jsou náhody krásné. Kdysi jsme se potkali, prohodili spolu pár slov či spíše dlouhých vět, ale vážnějším tématům jsme se tenkrát vyhýbali. Na to jsme byli oba ještě moc mladí. A potom jsme se najednou potkali jako dva dospělí na parkovišti.

Uplynulo jedenáct hodin a byli jsme v Chorvatsku v přístavišti lodí v Primoštenu. Znavení jízdou jsme se tam jen tak procházeli a typovali, která z nich asi čeká na ty tři. O pár hodin později se tam ještě měli setkat s jejich novým kapitánem a kamarády, se kterými se na jednu z těch kocábek nalodí a stráví na ní společně jeden týden plný dobrodružství na vlnách. Je pravdou, že nám všechny připadaly hrozně malé a při pomyšlení, že bych měl strávit na něčem tak malém týden s tolika lidmi, mě chytala klaustrofobie. Možná to bude tím, že všichni lidé narození ve znamení Berana jsou tak trošku samotáři. Tedy alespoň dle mého názoru.

A právě o týden později při cestě zpátky z tohoto přístaviště, kdy jsme už vezli pouze Ivču a její novou kamarádku Bostonku, jsem poprvé slyšel o mezinárodní skautské základně s názvem Horní mlýn. Zrovna tam hledali civiláka a já byl toho času zrovna čekatelem na přidělení výkonu civilní služby. Jaká krásná náhoda. Slovo dalo slovo a měsíc nato jsem se tam byl podívat. Pak ještě jednou, aby si pro změnu prohlédli oni mě, jelikož šlo hlavně o to, aby byl civilák manuálně zručný. Pořezal jsem tam tedy nějaké dřevo na cirkulárce, zabetonoval díru v podlaze vodárny a odjel domů s tím, že mi brzy dají vědět.

Jak řekli, tak udělali. Domluvili jsme se na tom, že začnu prvního března roku dva tisíce dva. Nějaký měsíc nato to vypadalo, že z toho nic nebude, protože paní z magistrátu neměla pochopení pro člověka, který jí ulehčil práci tím, že si místo výkonu našel sám. Ale druhá návštěva s bonboniérou v ruce rozhodla. Zašel jsem na živnostenský úřad, abych přerušil provozování živnosti, která mě dosud živila. Tou byla práce na laně. Měl jsem ji rád, i když jsem věděl, že právě díky ní jsem v jakémsi podivném koloběhu peněz. V zimě žádné nemám a v létě, kdy je tomu přesně naopak, z nich splácím dluhy, co mi vznikly v měsících, kdy jsou střechy zapadané sněhem a o práci tak ani nezavadím.

„Civilka mě hodně změnila, proto ji nazývám začátkem této cesty. Během ní jsem se podíval i do Indie. A právě tam se odehrálo to nejdůležitější, co rozhodlo o mém dalším osudu, Raffy. A to je právě to, proč ti to celé vykládám…“ „V Indii jsem nikdy nebyl,“ povídá Raffy. „Pověz mi o ní něco.“ „Víš, Raffy, někde v Indii jsem si na účet z hotýlku, ve kterém jsem bydlel ve Váranásí, napsal: Indie je jako lehká holka, která chce za všechno prachy. Ale když s ní strávíš více času, tak zjistíš, že je to v jádru nádherná holka, která bohužel neumí dělat nic jiného, páč jenom tohle ji její rodiče naučili…“ A já si za tím stojím. Indie umí být někdy hodně drsná, ale možná, že i v tom je její krása. V tom, že si na nic nehraje. Je tak upřímná, až z toho člověka mrazí. O jednom setkání, které mě snad ovlivnilo ze všech nejvíce, jsem tam ve Váranásí na ghátech napsal jednu krátkou povídku: Pomalu se blížila půlnoc a to znamenalo, že se v tomto starém autobuse mířícím z Khadžuráha do posvátného města Banáras budu kodrcat už jen asi sedm hodin. Ale nemůžu si na nic stěžovat, protože jsem si tuto šestnáctihodinovou jízdu v tomto stále poskakujícím stroji vybral sám. Mohl jsem jím jet jen do Satny vzdálené pouhé čtyři hodiny a tam přestoupit na pohodlnější noční vlak, ve kterém se dá na celkem pohodlném lůžku i spát. Ale já chtěl poznávat život v Indii i z pohledu normálních lidí, kteří právě tímto autobusem cestují proto, že na vlak nemají dostatek peněz. Takže jsem vlastně dostával to, co jsem si přál. Byla celkem zima, vzal jsem si tedy na sebe druhou a zároveň i poslední mikinu, co jsem měl, a dál se zaobíral svými myšlenkami. Hodně jsem přemýšlel nad tím, jestli tu v Indii najdu to „něco“, pro co jsem sem vlastně přijel. Vtom mě z přemítání vyrušilo nastupování dalších spolucestujících. Vedle mne si přisedl postarší Ind a mezi nás posadil asi tříletou holčičku. Ta na mě vykulila svá krásná tmavá kukadla a zaculila se tak, že to vypadalo, jako by mnoho bílých cizinců ve svém kraťoučkém životě ještě neviděla.

A jelo se dál, ta malá princezna, která měla na sobě jen lehké šatičky, se zabalila do deky, aby jí nebyla zima. Ale nejspíše ji moc nezahřála, takže se po chvíli přitulila ke mně. Asi pochopila, že k zahřátí potřebuje víc než jen svou starou deku, a stále se usmívala. To už jsem se přestal zaobírat myšlenkami týkajícími se mne samotného a začal jsem přemýšlet nad tím, co ji asi v životě čeká. Pochází jistě z chudé rodiny, a tak před sebou nemá zrovna růžovou budoucnost. Navíc jako děvče nenajde zastání ani u svých vlastních rodičů, ti si více cení syna. Moc se tomu nedivím, to on se o ně bude starat, až zestárnou a nebudou moci tolik pracovat. Až ta malá dívenka dospěje, rodiče ji provdají za někoho, koho možná poprvé spatří teprve ve svatební den. Za někoho, koho možná bude více zajímat její veliké a dosud tolik v hinduistických rodinách žádané věno. Za někoho, koho možná nebude mít nikdy ráda… Po chvíli mi ta malá usnula na klíně a já si tolik přál jí nějak pomoci. Ale nevěděl jsem jak, dát peníze jejím rodičům nemělo smysl, koupili by boty svému synovi a ona by dál chodila bosá. Snad by mělo smysl si takové děvčátko adoptovat na dálku, zaplatit jí školu a věřit, že mu to zajistí lepší budoucnost. Ano, rozhodl jsem se, že až se vrátím domů, přesně toto udělám. A pak už jsem jen koukal z okna na tmavé nebe a pomalu usínal s myšlenkou, že možná díky tomu malému děvčátku jsem našel nový smysl svojí cesty do Indie.

Povídku jsem nazval „Jedné bezesné noci“. Byl jsem pevně rozhodnut, že až se vrátím domů, tak si takové malé děvčátko opravdu na dálku adoptuji. To jsem ale ještě netušil, že vše bude tak trošku jinak. Součástí mého rozhodnutí totiž bylo i to, že jsem si umínil, že až příště pojedu či poletím do Asie, tak tam budu půl času cestovat a tu druhou půlku pracovat tak, abych alespoň některým lidem, žijícím tam v pro nás nepředstavitelné bídě, pomohl.

A abych mohl tomuto svému slibu dostát, rozhodl jsem se, že bude nejlepší stát se novinářem. Začal jsem studovat roční kurz v časopise Koktejl, díky němuž jsem se rekvalifikoval na redaktora časopisu. Léto po skončení kurzu v Koktejlu uběhlo jak voda, a protože jsem slíbil, že kamarádovi Vilíkovi zrekonstruuji domeček, tak jsem na něm začal v září pracovat. A v rámci toho jsem dopisoval svoji první knihu, kterou jsem pojmenoval U krajnice aneb Malá kniha příběhů, které psala sama cesta. Těsně před Vánoci jsem pak vázal knížečky s Kráťou v knihařství jeho známých. Bylo jich sedmdesát sedm a každá měla jinou obálku. Malovaly je pro mě kamarádky a jednu mi namaloval i Kráťa. „Jednu bych ti také věnoval, ještě jich doma pár mám, ale bohužel bys jí nerozuměl, jsou napsané v mém jazyce. Byly to dárečky pro mé rodiče, příbuzné a kamarády.“ Spokojeně jsem je rozdával a užíval si Vánoc. Ale jen do šestadvacátého prosince…

„Sám víš moc dobře, co se stalo potom, Raffy.“

„Je ti jasné, že kdyby nepřišla tsunami, tak bychom se nikdy nepotkali? Ale nechci nad tím takto uvažovat, protože bych musel říci, že vše zlé je k něčemu dobré. A já si tím v tomto případě nejsem ale opravdu vůbec jistý… A právě proto jsme tady. Chtěli jsme se pokusit alespoň trošku pomoci. Nestát jen s rukama v kapsách. Sám víš, že těch peněz není mnoho. Taky znáš náš původní plán, takže víš, co jsme s nimi chtěli původně udělat. Mysleli jsme, že za ně postavíme někomu malý dřevěný domeček. Ale ukázalo se, že to by nebylo to nejlepší řešení, jak s těmi penězi naložit. Proto jsme se nakonec rozhodli pracovat s vámi ve vašem centru a pomoci tak více lidem.“

V hale jsme tou dobou seděli už jen my dva. Ostatní šli spát nebo se jen tak povalovali v pokojích a pokoušeli se i přes neustálé otravování komáry usnout. Co také dělat, když nešla elektřina? Navíc byla neděle a my ten den byli slavit Nurlailiny narozeniny mimo Banda Aceh. Cestou jsme navštívili snad celou její rodinu a v labi-labi strávili takřka pět hodin, takže jsme z toho byli všichni docela unavení. I když faktem je, že všude, kde jsme se cestou stavili, o nás bylo opravdu skvěle postaráno, hladem ani žízní jsme netrpěli. Cestou tam to vypadalo, že ani nedojedeme, protože jsme měli problém s motorem. Ale Indonésané jsou šikovní chlapíci a opraví snad cokoliv a kdekoliv jen tak na koleně. Dům, který tu v Banda Acehu obýváme spolu s našimi známými z Filipín, s nimiž jsme se seznámili cestou do Indonésie, je opravdu velký. Jen jeho hala je velká asi jako celý třípokojový byt v českém paneláku. Ale to my potřebujeme, protože když se sejde i jen část z padesáti devíti rodin, o které se tu staráme, což čítá asi tři sta lidí, tak do menšího domu bychom se nevešli. A v hale se také odehrává část pravidelného odpoledního programu pro děti. Ta hlavní část se děje na terase před vstupem, kde je přes odpoledne stín a kde já teď po pár posledních nocí spávám v postavené moskytiéře od stanu, protože v domě je večer, pokud nejde elektřina, opravdu hrozné vedro, neboť nejdou větráky. Na terase se mi spí výborně. Pod moskytiérou mě ani neotravují žádní komáři, takže jsem ráno krásně odpočatý. Ale je mi pak vždy moc líto Hanky, která musí spát v domě. Spolu ve stanu spát nemůžeme, to je tu z náboženských důvodů nemyslitelné, a spát sama tam taky nemůže.

Co se týče komárů, tak má dům jednu velkou nevýhodu. Jedná se totiž vlastně o domy dva, z nichž jeden byl postaven již dříve a ten druhý k němu později dostavěn. A z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu nebyly všechny boční stěny dozděny až ke střeše, díky čemuž v domě vzniklo něco jako vnitřní otevřená terasa, což v praxi znamená, že do hlavní haly domu, kuchyně, vstupní místnosti, vrchního pokoje a skladu můžou volně lítat stovky či tisíce komárů, které tam naláká světlo. Také to znamená, že v domě musí stále někdo zůstávat, protože po zdolání tří výškových metrů do něj může kdokoliv vlézt. Naštěstí tu mají jednu skvělou věc. Vypadá to jako tenisová raketa, ale s tím rozdílem, že místo běžného výpletu je vypletena dvojitou kovovou sítí. Ta raketa se dá před použitím do zásuvky a po jejím nabití se zmáčkne tlačítko, čímž se vytvoří mezi kovovými vlákny napětí, a komárovi, který se mezi ně připlete, už není pomoci, shoří na popel. Večer se tedy obvykle kolem stolu, u něhož se večeřelo, pohyboval někdo s raketou a chránil tak ostatní před pokousáním. Když se s ní někdo vydal do místnůstky, v níž jsme měli uskladněný olej a která je také volně přístupná z haly, nebyl pro něj problém zničit během několika málo minut na stovku moskytů. Jeho úspěch byl pak často oceněn potleskem všech ostatních. Bylo nám ale jasné, že stačí pouze jeden jediný moskyt přenášející malárii, abychom na vlastní kůži poznali, jak dokáže tato zákeřná nemoc člověku znepříjemnit život. Kromě Hanky totiž nikdo z nás nepoužíval antimalarika.

stránky autora

Kobka. Přesně tak by se dala nazvat ta malá cimra bez oken o velikosti tři krát tři metry. V ní jedna postel potažená starým červeným už dlouho nepraným prostěradlem s několika dírami. Na něm dva polštáře.

Kdo si na ni lehne, uvidí strop, za který by se musel slušný řemeslník stydět, pokud by jej stvořil svýma rukama. Pár kusů nedbale upevněné staré dřevotřísky se spoustou děr, jednou tak velkou, že to vypadalo, jako by se jí někdy něco propadlo. Stěny se spoustou špinavých fleků. Naštěstí ne krvavých, takže se tam nikdo nemusí bát komárů.

V rohu stojí malý stůl. U něj jedna židle. Ta je asi tím nejhezčím v tom pokoji. Světlo z chodby sem přichází skulinou mezi větrákem a stěnou. Je vcelku malá, ale přesto by jí šla prostrčit ruka. To kdyby třeba někdo chtěl vzít něco z věcí sušících se na šňůře. Ale proč by to dělal?

Pak už jen odpadkový koš s modrým pytlíkem a vedle něj přenosný větrák. Bez něj by se tam baťůžkáři upekli.

Na něco málo, na jiné moc…

Těch několik prvních vět na této stránce jsem si napsal do deníku během jednoho z několika dnů, které jsme s Hankou strávili v hlavním městě Malajsie – Kuala Lumpur.

Trávili jsme tam ty dny mimo jiné i sháněním digitálního foťáku. Hanča si jej chtěla koupit již delší čas, a protože je v Asii takřka vše levnější než u nás v Evropě, řekla si, proč tak neučinit zrovna tady a teď, když jsme na naší cestě teprve pátým dnem, tedy na jejím úplném začátku.

Jak jsme tak ten foťák vybírali, Hanka dlouho přemýšlela, jestli má koupit levnější model od Nikonu, ale bez zvuku a s menším rozlišením fungující i na obyčejné tužkové baterie, anebo dražší, kvalitnější, ale také bohužel s jakousi podivnou baterkou, kterou nelze zaměnit za obyčejné tužkové baterky v případě, že by se jí vybila někde, kde není možné ji opět nabít. A že takových míst je při cestování spousta, není asi ani nutné vzpomínat.

Hanka dlouho váhala, ale nakonec se rozhodla. Koupila ten levnější s menším rozlišením, ale zato praktičtější. Jak moc udělala dobře nejen kvůli možnosti měnit baterie, ale i co se týče ušetřených peněz, se ukázalo až později. Tenkrát jsme totiž ještě nevěděli, že jej domů nakonec stejně nedoveze…

I když těžko říci, jak bychom se zachovali, kdybychom to věděli, protože i tak za ty necelé tři měsíce, co s ním Hanka fotila, nám „Mazlík“, jak jsme si hnedle po koupi nový foťák překřtili, po sobě zanechal mnoho krásných fotek na památku.

V onom pokoji a v okamžiku, kdy jsem si napsal těch několik prvních vět na této stránce do mého ještě novotou se lesknoucího deníku, mě napadlo, že napíšu příběh o naší cestě do Banda Acehu. Příběh, který měl v té době zatím jen začátek. Tedy vlastně i konec, ale ten zatím ještě ani jeden z nás netušil. Jedno bylo ale jisté. Měl končit darováním pětiset devadesáti pěti dolarů, které byly schovány v kapsičce, jež mi vždy, když cestuji, visí na krku pod tričkem.

Příběh začíná…

„Ve středu už odjíždíte, že?“ ptá se mě Raffy při večeři, která není romantickou při svíčkách z potěšení, ale z donucení, protože opět nejde v této části indonéského Banda Acehu elektřina.

Ostatně jako už několik posledních nocí, kdy se střídá večer, kdy máme elektřinu, s nocí, kdy ne, a tudíž nám nefunguje čerpadlo na vodu, takže se nemůžeme ani pořádně umýt vodou, co jsme přes den načerpali do zásoby. Musíme jí šetřit, protože nikdy nevíme, jak dlouho to potrvá. To by ale ještě nebylo tak zlé. Horší je, že nejdou přenosné větráky, díky nimž je v noci v místnostech vcelku snesitelně a dá se díky nim v klidu spát. Dělají totiž příjemný vánek a co víc, zabraňují moskytům v jejich letu, díky čemuž se člověk nerušeně vyspí, jak se říká, do růžova. Město má s elektřinou problémy od doby, co jeho část srovnala se zemí tsunami, která 26. prosince roku dva tisíce čtyři postihla jihovýchodní Asii.

„Jo, v pondělí už odjíždíme,“ odpovídám a nevím, jestli tomu mám být rád nebo ne.

„Však víš, jedeme na nedaleký ostrov Weh,“ dodávám k tomu. „Já vím,“ odpovídá Raffy. „Řekni mi o sobě něco. Proč jsi vlastně tady? Přece jsi sem nepřijel jenom proto, aby jsi dovezl ty peníze? Jste tady už skoro měsíc a ještě jsme neměli čas se trochu víc poznat.“ „To je pravda, ale dnes jej máme. Elektřina nejde, takže balit rýži jako obvykle nebudeme, můžeme si tedy o všem popovídat. Zajímá tě proč?“ „Zajímá.“

„Těch důvodů je moc, ale asi to bude cestou, na kterou jsem vykročil už před třemi roky.“

„Řekni mi něco o té cestě.“

„Byl jsi v armádě, Raffy?“ ptám se ho, protože si nejsem jist, zda pochopí, co je to civilní služba. Ale chápe to. Ví, co znamená nechtít jít do armády, ale muset. On neměl šanci na výběr. Já ji však měl a taky jsem si vybral.

„Víš, ta cesta začala už před třemi roky, aniž bych to nějak tušil, chápeš?“

„Já tomu rozumím. Každá velká cesta začíná, aniž bychom to tušili. Věděl jsi, že se narodíš? Myslím, že ne. A přesto to pro tebe bylo zatím to nejdůležitější…“

Ta cesta začala už před třemi roky

První březen onoho roku byl hodně teplý, takže už v osm hodin ráno o sobě dávalo sluníčko znát. Sjížděl jsem autem do údolí Říčky, kde jsem měl strávit následující rok a půl mého života výkonem civilní služby. Zdena Kaprálová v její knize Zítra bude líp o tomto nádherném místě píše: „Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem Říčky spatřila poprvé. Sjížděli jsme s Alešem autem z kopce dolů serpentinami po úzké silničce ve vysokém lese, když se před námi náhle otevřela vyhlídka. Aleš zastavil a vystoupili jsme z auta, abychom mohli obdivovat panoráma, které se před námi rozprostíralo. Byl to obrázek dokonalé pastorální krásy. Údolí bylo neširoké, kolem dokola lemované hlubokým lesem. Z východu do něj přitékala malá říčka, která se dělila do dvou ramen. Větší z nich pohánělo malebný mlýn, který stál v údolí jako památka na doby, kdy byl život plný poezie a půvabu. Druhé říční rameno se vinulo kolem usedlosti a na okraji velké, zářivě zelené louky se obě říčky opět spojovaly. Na březích rostly vysoké ztepilé břízy, vzduch voněl borovicemi, všechno bylo svěží, plné míru a pokoje.“

A podobný dojem zanechal příjezd do údolí i v mém srdci. V tom okamžiku jsem cítil, že to místo budu milovat. A to jsem o citované knize neměl v té době ještě ani ponětí.

Honza, správce Mlýna, už tam na mě čekal. Dostal jsem výkazy, do kterých jsem pak po rok a půl každý pracovní den psal, co a jak dlouho jsem tam ten den dělal. Hned ten první jsem měl v sadu předělat dvě ohniště, vykopat nějaké pařezy a pořezat dřevo na topení. To jsem také udělal a navečer po seznámení se s Kráťou, kterého jsem už v ten den začal přezdívat Mirkem Dušínem, jsem odjel domů a cestou přemýšlel nad tím, co mě tam asi čeká dál.

Někdo na civilce dělá s dětmi, stará se o jejich zábavu a růst. Jiný zase o blaho starších lidí v domově důchodců. A já se začal starat o starý mlýn. O to, aby nikomu jednoho dne nespadl na hlavu. Ale taky o sad, ve kterém děcka hrávají spousty her. O dřevo na topení v kamnech pro ty, kteří sem v zimě či v podzimním chladnějším počasí zavítají. V létě pak stavěl a boural tábor na louce za sadem. Někdy zajel nakoupit skupině ze zahraničí. A provedl spoustu skupin po okolních jeskyních, za což se mi většinou odvděčili tím, že mě zvali na jejich společné obědy a večeře.

Jeden se ani nenadál a přišel poslední den civilky. Skoro bych i řekl: „Bohužel…“ Seděl jsem na terásce a přemýšlel nad rokem a půl mého života, zády opřený o stěnu mého žlutého pokoje, který jsem si tam zbudoval z místnosti, jež do té doby sloužila jako sklad železa, protože jsem chtěl v údolí bydlet natrvalo a ne stále pendlovat mezi Brnem a Mlýnem. Věděl jsem, že mi civilka vzala svobodu. Ale také to, že mi dala mnohem víc. Vlastně bych možná měl vzít bonboniéru a donést ji s poděkováním na magistrát paní, která mně prvně nechtěla dovolit, abych tam svoji civilní službu vykonal, ale pak se po mé druhé návštěvě s bonboniérou v ruce rozhodla mě přeci jen na tu civilku ke skautům poslat. No nakonec byla myslím i ráda, protože si mohla napsat do výkazu další „bodík“ za přiděleného civiláka.

Dostal jsem totiž možnost strávit jeden a půl roku v poklidné oáze Horního mlýna, který, ač je opravdu hodně starý a rozlehlý, dokáže snad každému nabídnout to, co hledá. Opravdu dlouho se mi bude stýskat nejen po mém čajovém pokojíku, kam jsem večer zvával na čaj holky přijíždějící na Mlýn a hrával s nimi dámu na šachovém stolečku, kterému Kráťa uřízl nohy, aby bylo kam na pódiu stavět hrnky s čajem. Taky jsem poznal spoustu úžasných lidiček, kteří na Mlýně bydleli. Správce Honzu a jeho pohodovou ženu Hanku s dcérenkou Bárou, Kráťu, o kterém jsem už mluvil, Koumese, který tam dělal civilku přede mnou, Grizlyho, díky němuž jsem se málem dostal v rámci civilky i na Balkán. A pak ještě spoustu lidí, kteří tam přijeli třebas jen na víkend, ale kus svého kouzla tam zanechali na dlouhou dobu.

A hodně jsem se toho naučil. Vlastně jsem byl zedníkem, tesařem, truhlářem, malířem, klempířem, instalatérem a kdoví čím ještě. Taky jsem míval na starost skupiny, které přijely a chtěly udělat něco pro zvelebení mlýna. Takže když někdy někdo opovrhoval tím, že jsem na civilce, pouze jsem mu odvětil: „A kde jinde bys mohl skoro týden dohlížet na to, jak parta osmi spoře oděných dvacetiletých Belgičanek pracuje s krompáči a lopatami na zvelebení jednoho plácku?“

stránky autora

– Where are you from? Odkud jste? A proč jste přijeli právě do Íránu?

To už jsme slyšeli snad stokrát – a už i víme jaké otázky budou následovat: jestli máme rodinu, jestli jsme křesťané, kde už jsme byli a kam že se ještě chystáme. A většina takových rozhovorů končila výzvou, abychom, až se vrátíme domů, o Íránu všem vyprávěli – o tom, že je to skvělá země. Takže když teď nepotvrdím, že Írán je fakt super – super lidi, super příroda, krásné památky, neuvěřitelná historie, skvělá hudba, kouzelná atmosféra – tak na náš dům snad ty desítky a desítky lidí, kterým jsme to slíbili, shodí svou atomovou bombu.

Nebo ji ještě nemají?

Ne – z tohoto důvodu jsme do Íránu nepřijeli.

Íránský Ázerbajdžán

Peršané tvoří asi jen polovinu ze 60 miliónů obyvatel země. Nejpočetnější menšinou jsou obyvatelé turkického původu, žijící na severozápadě Íránu, příbuzní Turkům a Ázerbajdžáncům. A právě do Tabrízu, největšího města této oblasti jsme brzy ráno přijeli vlakem z Istanbulu.

Samotný vstup do země nějaký šok nebyl, hranice jsme totiž prospali, žádná obávaná důkladná kontrola se nekonala, jen razítko do pasu a tradá. Takže už musíme zapomenout na alkohol, ten je v celé zemi zakázaný (jedinou výjimkou je křesťanská menšina, která může při mešních obřadech po(u)žívat skutečné víno), v Íránu se nesmí hrát karty a ani nemůžeme chodit po městě v kraťasech. Mnohem horší ale bylo zvyknout si na šílený provoz na ulicích íránských měst, hustý vzhledem k tomu, že benzín stojí v přepočtu méně než 8 Kč za litr. Přejít víceproudou ulici se rovná malému dobrodružství.

Zdejší kraj není téměř vůbec navštěvován turisty, přitom má co nabídnout: středověké pevnosti, skalní města, pohodlně se dá vylézt i na sopečný Sabalan, horu o pár metrů vyšší než Mont Blanc, s kráterem vyplněným krásným zamrzlým jezírkem.

Pořád nás někdo oslovuje, řada lidí umí docela slušně anglicky.

Jazd

Velkým skokem jsme se přesunuli z nejchladnější části Íránu až sem, na okraj pouště. Byli jsme docela zvědaví na teplotu vzduchu, ale nečekalo nás nic mimořádného: vlak přijel totiž už v pět hodin ráno a to bylo docela chladno, přes den se teploměr vyšplhal na cca 38 stupňů. Ve stejné dny bylo v Česku 37 stupňů.

Přestože sami Íránci nepovažují Jazd za mimořádně zajímavé město, pohledem cizince patří k nejhezčím městům Íránu. Staré město s množstvím starých uliček a hliněných domů, nad kterými se zvedají minarety středověkých mešit, je velice působivé. Věže vyrůstající z nízkých domů sloužily jako předchůdce klimatizace – umožňují cirkulaci vzduchu v domě.

Kolem města je také několik zoroastriánských míst ( – zoroastriánství je prastaré a stále živé náboženství, které v zemi převládalo před příchodem islámu, dnes už má jen několik tisíc příznivců). My jsme vyrazili městskou dopravou (lístek stojí asi 50 haléřů) ke věžím ticha. Ještě před několika desítkami let se tady pohřbívalo tak, že se tělo nebožtíka vyneslo na vrchol této věže a nechalo supům. Přitom kněz sledoval, zda sup vyklovne první pravé oko, to pak nebožtíka čeká dobrá budoucnost, nebo levé, což značí budoucnost ponurou. Dnes už pohřbívají klasickým způsobem v nedalekém hřbitově. Ale budoucnost se dozvíme jak?

Šíráz

Město básníků. Město slavíků a růží. Kdysi i město vína. Stále ale srdce perské kultury. Pokud byste v Íránu udělali anketu o nejoblíbenější město v zemi, vyhrál by to Šíráz. U nás více zabodovaly Isfahán a Jazd. Město totiž jako celek příliš oslnivé není, některé detaily jsou ale zase úchvatné. Mauzoleum básníka Háfeze je nezapomenutelné… Člověk ani neví, co všechno se tu děje a co všechno se tu může stát… Atmosféra mauzolea Sádího je chladnější – Sádí totiž místo lásky a vína (jak to dělal Háfez) opěvoval trpělivost, asketismus, odříkání a smíření.

Častým tématem našich rozhovorů s místními lidmi je i tamní současná politická situace. Je v lecčems podobná situaci u nás před rokem 1989 – většina lidí na současné poměry nadává, tohle určitě nechtěli, tvrdí, že je to neudržitelné a že to jednou padne, ale aktivně protestují jen jednou za čas studenti vysokých škol. Až na spoustu naprosto nesmyslných omezení se v Íránu ani nežije tak špatně, je tu zcela bezpečno (jako v každé totalitě) a životní úroveň především těch chudších vrstev (věrných příznivců současného režimu) je vyšší než v okolních státech. I když mnoho lidí už emigrovalo do západního světa.

Isfahán

Isfahán je nejhezčí město Íránu. V dnešní době je město známé výzkumným centrem pro obohacování uranu, v 16. století město znamenalo víc: podle tehdejší říkanky „Esfahan, nesfe žahan“ polovinu světa… Imámovo náměstí je opravdu veliké, patří k největším na světě. Mešity jsou poctivě vyzdobeny do detailů, krásná je malá mešita šejcha Lotfolláha s krémově zbarvenou kopulí i Imámova mešita s kopulí tmavě modrou. Když projdeme z náměstí bazarem, dostaneme se k největší mešitě v Íránu, středověké mešitě Žameh. Na opačné straně od náměstí je tři sta let stará, stále funkční islámská škola Čahar Bag.

Během celé naší cesty jsme byli víckrát zvaní např. na čaj, pozvání k četbě koránu, kterého se mi dostalo zde, si ale vážím asi nejvíce. Podobný význam má např. pozvání katolíků k eucharistii: korán je totiž doslova zapsaným božím hlasem a muslimové právě při četbě koránu v arabštině nejvíce zažívají přítomnost Boha. Do křesťanské katedrály na druhé straně řeky se mi ale po tom všem dostat nepodařilo, pátek odpoledne je zavírací den i pro místní arménskou menšinu…

Celá cesta trvala 5 týdnů, vyšla nás každého asi na 14 tis. Kč a baťoh při odjezdu vážil zhruba 15 kg. Takže všem, kteří tohle unesou a snesou, můžu cestu do Íránu jedině doporučit – dokud je Írán bezpečná země otevřená turistům.

25. prosince jsem se sešel v Pardubicích s kamarádem, aby jsme svátky klidu, míru, pohody a tradic oslavili naprosto netradičně. Místo užívání si pohodlí domova, cukroví a čokolády a televizních pohádek jsme si sbalili batohy, teplý oblečení, pár polívek a paštik, stan a už jsme se vezli směrem do České kamenice. Bylo už celkem pozdě, když jsme po modré vyrazili směrem na Mezní louku. Co nás vcelku překvapilo bylo, jak špatně se jde po turistických značkách po tmě. Ztratili jsme se asi po třech kilometrech (prvních 2,5 vedlo po silnici). Hledat turistickou značku by bylo asi jako hledat turistickou značku v kupce noci, tak jsme se uložili ke spánku, aby jsme ověřili (zdaleka ne naposledy) heslo: ráno moudřejší večera.

Ráno jsme vstali asi v 9, ohřáli se u ohně, najedli a už (!) v 10 vyrazili. Čekalo nás necelých 7 hodin světla. Našli jsme naši modrou a ta nás bezpečně dovedla do Srbské Kamenice. Tam jsme se s ní až do večera (což v plánu rozhodně nebylo) rozloučili a po silnici jsme se napojili na žlutou, která vedla na Růžovský vrch. Ten se nám do plánů vetřel, když jsme viděli v mapě jeho vrstevnice. Takovou výzvu jsme museli přijmout. Trochu (dost!) nás zaskočilo, jak je ten kopec vlastně vysoký.

Kromě toho kopec byl narozdíl od okolní krajiny pokrytý sněhem, který při výstupu hrál proti nám. Vyčerpaní a poslední síly jsme dali těsně pod vrcholem, kde jsme míjeli skupinu odpoledních turistů, do nového vztyčení hlavy, úsměvů a masky svěžesti. A na vrcholu jsme se zhroutili. Ale vrchol stál za to. Všechny okolní stromy jsou listnáče, takže v létě výhledu brání, ale v zimě… Slunce svítilo a my přes zasněženou hranu sráze viděli hluboko pod námi obrovské a zelené plochy lesů. Mluvili jsme o tom, jak dlouho by se tam dalo asi bloudit. Nebudu vám zapírat, že jsme tam bloudili až do večera, než jsme octli na modré přesně tam, kde jsme ji opustili. Jak se to stalo. Z kopce jsme sestoupili druhou cestou po žluté, odkud jsme chtěli zkratkou přes les dojít zpět na modrou, která sledovala řeku nějakou soutěskou. Zde jsme zjistili nevýhody mapy z roku 1976. Že modrá dnes vede jinudy by ani nevadilo. Jenom jsme se asi neměli spoléhat na lesní cesty značené v mapě. Bloudili jsme, ale nelitujeme toho. Objevili jsme neznámé a neznačené soutěsky a kaňony, které nás vedli neznámo kam. A když nás náš konečně bezpečně správný směr dovedl na už známou velkou lesní křižovatku, přiznali jsme si, že asi nevíme kam jít.

Pak se Růžák objevil přímo před náma a nám se před očima rozsvítil nápis „nepropadejte panice“. My se zorientovali a šťastně (moc i když už v noci) došli na modrou. Nedalo to velkou práci a do půl hodiny jsme se opět zařizovali podle hesla: ráno moudřejší večera.

Druhý den ráno jsme hledali a po chvíli i našli naši starou známou modrou značku. Ta nás dovedla k Dolskému mlýnu. Krása okolí Dolského Mlýna nám nahnala slzy do očí a málem, moč do trenek. Tak jsme byli na měkko. Opravdu nádherné místo. Bohužel, díky nedostatku technického vybavení zůstalo toto místo nezdokumentováno. Prošli jsme Vysokou Lípou na červenou (myslím značku, protože tamnější dopravní situace semafor rozhodně nepotřebuje). Přes Loupežnický hrad na Malou Podepřenou Pravčickou bránu. Odtud jsme si to chtěli zkrátit až na Českou silnici směrem severovýchodním. Podle mapy tam měla být asfaltka a opravdu byla. Nicméně dlouhá jenom tak, aby nás zavedla dostatečně daleko na to, se vracet. Pak zmizela. A setmělo se. Dobrodružství mohlo začít. Tma, mokro, skály a srázy, mapa k ničemu a kompas doma. Lepší dobrodružství jsme si nemohli přát.

Na konec jsme zelenou šťastně našli a na českoněmecké hranici se do růžova vyspali. Předposlední den byl ve znamení dlouhého pochodu. Náš cíl byl jasný. Soví jeskyně. Nebudu Vás unavovat detaily únavného pochodu. V pět hodin jsme unaveni dosedli pod převis u Soví jeskyně. Pak jsme roztopili oheň, jenom tak jsme se do něj koukali a oddávali se každý svým myšlenkám. V deset jsme vlehli pod převis. Že ten převis propouští, jsem zjistil podle pravidelného kap, kap blízko mého pravého ucha a taky na celtě, kterou jsem měl přes sebe. Před tvrtou hodinou ranní koeficient vlhkosti v mém spacáku přesáhl únosnou mez, já odhodil mokrou celtu, rozepl mokrý spacák, ustrojil se a se zkřehlými prsty rozdělal oheň. S prvními plameny se objevil kamarád, který boj s vlhkostí prohrál stejně jako já. První jeho slova byla: „Doufal jsem, že to uděláš“.

Traverovi se vůbec nelíbí náš nápad jít na trojbod. Prý to jsou 4 hodiny tam a 4 zpátky a jestli si radši nechceme prohlídnout hnízdiště barevných ptáčků. Odmítáme a trváme na chůzi napříč stolovou horou. Průvodce souhlasí a už leze na kámen a chystá se nasedat na Tomáše. Nějak se mu to nošení zalíbilo. Dokonce mě někdy zkouší dvakrát svižně pobídnout patama, jestli se třeba nerozběhnu. Na trojbodě se dají zažít různý věci, jako třeba ležet v Brazílii, nohama být pevně ve Venezuele a myslí v Guyaně. Traver nezažívá nic vzrušujícího. Ten je myslí v Guyaně už od tý doby co nás potkal. Už aby byl doma, daleko od nás.

Na cestě zpátky dáváme koupačku v pohádkový laguně s čertovsky studenou vodou. Druhá noc na Roraimě byla podobná té první. Byla tma. Z hory a dále pak do Paraitepui se musí jít stejnou cestou. Odpočatý průvodce lehkými svižnými krůčky ukrajuje cestu z práce. On z práce nejde, on tančí. Svěží walz motýla, co poslední 3 dny lítal na zádech orlů dobrohlavých. Jsme zpět v San Francisku. Když byl průvodce na Roraimě při smyslech, prozradil nám, že se dá ve vesnici koupit pečené kuře – kus za 3000 Bolívarů, což je cena pro turisty a dá se srazit. Moc masa jsme s Tomášem neměli a den se těšíme na kuřata, která už tam pro nás rožní. Už z džípu jsme si všimli trhu a čmoudíku z pod roštu. Trhovnice je neústupná, ale trochu ji zmáčkneme a i ona se po půlhodině nekompromisního smlouvání a tlačení k vysušené hliněné zdi poddá, uzná svou prohru a prodá nám 2 kuřata po 4000 bolívarech za kus. Přejedli jsme se. Kosti dávám psovi se smutnýma očima, který je umí zahrát stejně dobře jako trhovnice, které beztak patří. Levně nám prodala, tak jí aspoň nakrmím mazlíčka.

Čeká nás cesta na západ Venezuely, do Meridy, městečka uprostřed místního výběžku And. My se na kopce tuze těšíme, autobus moc ne a tak radši píchne zadní vnitřní kolo. Jenže my máme naspěch a tak bereme situaci do vlastních rukou. Martina uklidňuje vyplašené cestující uvnitř busu, který GPS. Petr nadzvedává na postižené straně. Obouruč. Tomáš zuby povoluje zarezlé matky a já už žhavým liháč a nahřívám záplatu z elastické kůže capybary, která byla v nevhodném okamžiku na nevhodném místě. Jak se záplata na duši chytí, rychle s ní zpátky. Deseti mocnými nádechy v mládí nadějného trumpetisty hustím pneu, kterou samozřejmě dostatečně nenaplním, takže to dofoukne Tomáš a už ji kutálíme k autobusu. Když už máme kolo v ruce, ještě pro bezpečí všech, ostrou stehenní kostí hlodavce prohloubíme ojetý dezén. GPS. Petr zatím houpáním Scanie uspal cestující a ani nasazení kol a plynulý rozjezd je neprobudil.

V Meridě jsou vzhůru všichni, protože spícím se špatně vystupuje. My hledáme hotel, nalézáme, využíváme a druhý den konečně odjíždíme do hor. Za vesničkou La Mucuy už je vše na našich nohou a plicích. Plánem je neuspěchat výstup a připravit krev pro množství kyslíku ve výškách nad 4500 metrů. Vše se daří a postupně přes Lagunu La Coromoto a Lagunu Verde dorážíme k Laguně El Suero, kde plánujeme dvě noci. Den mezi nimi je obětován Pico Humboldu – druhému nejvyššímu vrcholu Venezuely. GPS. Petr se chopí role přirozeného horského vůdce a vybírá jednu z nejtěžších cest skalní stěnou. Ve 4800 metrech dorážíme k ledovci. Protože není natátej a my nemáme mačky ani cepíny, volíme přechod progresivní metodou „teplá nožka, zkáza ledu”. Princip je jednoduchý. Zujete boty i ponožky a po ledovci se pohybujete velmi pomalými kroky. Při každém položíte nohu na led, ale v žádném případě, jel-li vám život milý, hned nepřenášejte váhu. Čekáte, až se obnažené chodidlo svým teplem vtaví do odolného ledovce a vaší novou pozici tak zafixuje proti skluzu. Vše se daří až na jednu maličkost. Ledové krystalky, které sem tam zdobí jinak hladké ledové zrcadlo, jsou dost ostré a než se nataví, prořezávají nám chodidla. Né že by nám vadila bolest, ale krvavé stopy a kousky masa rozhodně nepůsobí esteticky a hory tím trpí. Vracíme se, zašíváme nohy, obouváme boty a GPS. Petr hledá jinou cestu. Objevíme část ledovce s drsnějším povrchem, tvořícím nepravidelné schody, po kterých se dostáváme na hřeben. Po něm už je to jen kousíček na vrchol. GPS. Petr běží napřed. My se občas kocháme pohledy a navrchol dobíháme o něco později. Pro návrat volíme jednoduší cestu nepřátelským ledopádem.

Druhý den ráno opouštíme Lagunu El Suero a za zpěvu oblíbených árií z operet a muzikálů stoupáme do čtyř tisíc metrů na La Travesíu – cestu držící se zhruba této vrstevnice, směřující pod Pico Bolívara a dále pak na Pico Espejo. Pico Bolívar (5 007) se podle Lonely Planet dá vylézt jen s lanem, pouze z důkladnými horolezeckými zkušenostmi, nikdy však bez průvodce. Nic z toho nemáme, ale máme chuť. Zakládáme základní základnu asi ve 4 750 a ještě odpoledne se první část týmu GPS. Petr a GPS Jáchym vydává k vrcholu.

Problém je v tom, že ten je tvořen hned několika štíty a my nevíme, který je ten pravý. Z různých míst se zdá pokaždé jiný ten nejvyšší. Při drápání se na jeden, zahlédneme onu bustu pana Bolívara (ta opravdu vrchol hory zdobí) na kopci za námi. Teď nám trošku chybí ten průvodce, který by alespoň ukázal na kterou horu útočit. Dosahujeme sedla a tudíž i hřeben, který je tak ostrý, že nám začínají chybět lana. Kdybychom měli lana, stejně by chyběl horolezecký um. Pico Bolívar odolal a nikdo mu to nemá za zlé. Spíme u jezírka, ráno nás budí aerodynamický hluk na letkách křídel orlů. Chvíli zkoušíme bučet jako malá telátka, jestli nás dravci nevezmou na vyhlídkový let, ale asi nemáme tu správnou výslovnost nebo mají orli opravdu tak dobrý zrak jak se o nich povídá.

Dorážíme na Pico Espejo a nejdelší a nejvyšší lanovkou za dvě hodiny zničíme 3 100 metrů výškového náskoku nad Meridou, tedy to, co jsme čtyři dny pracně budovali. A v Meridě náš výlet více méně končí a sním končí i tento řádek, řádek, kterým končí toto vyprávění, vyprávění, které není nekonečné.

Nazdar.

Ale dost bylo pohádek, teď zase něco z tvrdého života výletníků. Jsem plachý a stydlivý hoch a normálně bych řekl, že jsem si chytil a přivezl pavoučka, ale chcete číst o dobrodružství, proto poodhalím trošku víc:

Je krásné ráno. Zatím. Jdu pro vodu. Už nevím jestli jsem šel pro ni, ocáknout nožky, umejt ešus nebo jen tak nevěřícně zírat na svůj odraz na její hladině. Důležité bylo, že jsem ji našel. Už zdálky na mě neúnavně mává prasátky slunečního svitu, možná abych zrychlil. Jenže já naopak zpomalím. Zvláštní zvuk načechral čistý horský vzduch. Že by bubny indiánských duchů? Ne, ne. Zní to spíš jako bych odněkud slyšel dusot koní. Ano, určitě, teď jsem si naprosto jistý: 4 páry těžkých nohou, osm koňských kopyt vibrují sedimenty stolové hory tak intenzivně, že i otrlým endemitním fytokulturám zvyklým na drsné podmínky Roraimy běhá mráz po lodyhách. A nejsou to jen silné půdní vzruchy, které jim kromě prokypřené půdy přinášejí i těžké křeče do konečků kořenů, ale i strach ze zvuku tak neznámého, tajemného, že i ozvěna ho nechce a vrací zpět. Rozhodně mi není do smíchu. Tanec barevných indiánských duchů kolem ohně co nepálí byl ten nejlegračnější, nejnestrašidelnější výjev, který jsem si s tímto zvukem dokázal spojit a nepřál jsem si vidět nic jiného než právě to. Připravil jsem se na nejhorší a najednou ticho. Ulevilo se mě, endemitům i viklanům v pokročilém stádiu. S úlevou přicházím k vodě. Poklekávám, shýbám se nad hladinu, abych orosil zpocené čelo, když v tom spatřím něco, co mému čelu rozhodně neuleví, něco, co mi vyjasní hned několik věcí během okamžiku. Na hladině se vedle nápadně pobledlé rostlinky odráží i půlmetrová hlava, která mi svým specifickým tvarem přivane do hlavy slovo sklípkan. Okamžitě následují stovky vět dalších. Z těch slušných vybírám: ten největší co jsem kdy viděl; viděl on mě?; bude to asi místňák; jsem tak maličký. Nemůžu tomu uvěřit. Znovu koukám na ohromnou chlupatou hlavu, počítám nohy, jestli to třeba není medvěd. Kéž by!!!! &..šest, sedm, osm. Není to medvěd!!!!!! Osm taky vysvětluje dusot dvou koní. Nesmí mě vidět. Jenže je těžké uniknout pozornosti něčemu, co má k hlavě přirostlý tzv. oční hrbolek, ze kterého se předobočně zvídavě koukají přední oči, zadobočně okolí zkoumají zadní oči a zadní střední šmírují dozadu a nahoru. Dva posledně zmíněné páry očí disponují ještě pro jistotu nočním viděním. Nevím co dělat. I pštros by si tady na pískovci rozbil hlavu. Bezobratlej se jen těžko přišel na sebe koukat do odrazu na hladině, když bez pohnutí hlavy vidí na všechny strany, možná i mezi své snovací bradavky. Šel se napojit, to je jasný. Znenadání usrkne, čímž nejen že sníží hladinu o 30 cm, ale ještě chelicerami vytvoří vlnu, která mi podráží nohy. Vidí mě, a ne zrovna v poloze důstojného protivníka. Teď jde o všechno. Boj je nevyhnutelný. Buď padnu jako hrdina nebo přivezu domů trofej, která způsobí krach jednoho muzea v Holicích. Je teda jasný, že už teď jsem vítěz, bez ohledu na závěrečné skóre. Jenže takhle noháč nepřemýšlí. Hrabu se z bláta a zaujímám bojové postavení. Pozdě. Pavouk hned tahá esa z rukávů. Má jich dost. Všimnul si nepoměru v počtu končetin na obou stranách a hned zkouší finty. Pro jednoduchost a přehlednost pojmenuju jeho končetiny od hlavy k zadečku jako: přední přední; přední zadní; zadní přední a zadní zadní. Ta liška ryšavá ke mně přiskočí, předními zadními znehybní mé ruce, zadními předními mě chytne za nohy, čímž jí ještě pořád zbývají volné přední přední, kterými mě střídavě fackuje a tahá za vlasy a zadní zadní, kterými mě systematicky lechtá na chodidlech a mezi prstama. Přiznávám, jsem trochu rozhozen. Vizuálně se zdá, že v souboji hraju druhý housle. Končetiny použít nemůžu, je to na mozku. Dostávám nápad, potřebuju jen trochu štěstí. Vydám ze sebe zvuk co možná nejpodobnější víření křídel pořádné, vykrmené mouchy, čímž k mé velké radosti iniciuju Pavlovovým reflexem tvorbu pavučinového vlákna u zadečku příšery. Ta zaskočena nečekanou komplikací provede několik zbytečných, nešikovných pohybů, kterými sváže svou levou zadní zadní s pravou přední zadní. Levými přední přední a přední zadní se snaží problém napravit. Tím se mi dostává volných rukou a tahám obludu za oči. V agónii se kácí do vody a bere mě s sebou. Ve vodě nestačím, souboj se přesouvá do vodních hlubin. Teď jde o to, kdo déle vydrží bez možnosti nádechu. A zase má ten mizera něco v rukávu. Chlupy. V srsti se mu drží stovky, možná tisíce, čirých vzduchových bublinek, které se nestydí polykat. Také zkouším zkusmo olíznout své lýtko, ale hlava se mi z kyslíku rozhodně nezatočí. Musím jednat rychle. Šikovným hmatem dostávám pavouka pod tlak a nasazuju páku. Držím jeho pravou zadní přední a volím lámání přes svou stehenní kost. Jenže lámejte nohu bezobratlýmu. Těžko přivedete pákou někoho k slzám bolesti, když má víc kloubů než očí ze kterých by se normálně řinuly. Když se noha bezbolestně neohne mezi nártem a zánártím, ohne se mezi zánártím a holení, holení a kolenem, kolenem a stehnem, stehnem a předkyčlím, případně mezi předkyčlím a kyčlí. Nehledě na to, že každá taková noha má 31 svalů na to, aby zachovala bezpečné kloubní úhly. Musím na to jinak. Znovu využívám jeho vlastních zbraní. Pod vodou bzučet nemůžu, musím šetřit vzduchem, tak alespoň vystavuju obrovské oči, vylezlé právě jeho nedostatkem a zuřivě mávám rukama. Vytvořený zjev obraz mouchy opravdu navodil. Přivazuju pavučinu tlustou jak jedenáctku lano ke kořenu u dna, pavoukovy štípačky zaklíním dobře rostlým krystalem a nekonečně dlouho stoupám k hladině. Nechávám srágorku u dna trochu vycukat a druhý den ráno se pro něho potápím. Jako Bivoj hodím bezvládné tělo chlupáče na záda a přiznávám, s několika odpočinky, přináším ke stanům. Jak Trevor slyšel, že donesu sklípkana, těšil se na siestu a oblíbenou pochoutku. Když ale osminožku viděl, přiznal, že by se mu i jeho kmeni i sklípkan po týdnu přejedl a radši mi poradil, jak ho vysušit. A to byla chyba. Pavouk schnul a schnul a byl menší a menší, takže jsem ho nakonec schoval do krabičky od Tic-tacu a dovezl domů. Až příště zase na výletě chytím nějaký hmyz, vyfotím si ho hned po boji. Lidi pořád potřebují důkazy.

Pokračévání zase příště…

Tento text tu původně vůbec neměl být. O cestování po Venezuele už toho bylo na českých stránkách napsáno tolik, že mi připadalo zbytečné něco přidávat. Původní rozhodnutí nechat mluvit pouze fotky jsem nakonec změnil a přeci jenom pár řádků napíšu. Problém je v tom, že nechci psát kdy, odkud, kam jsme šli, jak nám to dlouho trvalo, protože to nikdo slyšet nechce. Asi se několika orientačním bodům nevyhnu, ale v popisu se zaměřím spíše na informace, po kterých čtenáři opravdu touží. Jestli nějakého znáte, zeptejte se, co očekává od příběhů, které se odehrály ve vzdálenosti dostatečně veliké, aby jim znemožnila slyšet či dokonce vidět popisované situace přímo v reálu. Dobrodružství, romantiku, kolize ohrožující životy skupiny lidí, hrdiny řešící kolize ohrožující životy skupiny lidí, adresy hrdinů řešící kolize ohrožující životy skupiny lidí, prvky nadpřirozena atd. Bohužel to funguje tak, že čím je příběh, který předáváte z větší dálky, tím od vás posluchači vyžadují dobrodružství dobrodružnější, romantiku romantičtější, kolize nebezpečnější, hrdiny statečnější. Obávám se, že s tím vzdálenost nijak přehnaně nesouvisí, ale pro ty, co takto přemýšlí, chtějí takové věci a Batličku už znají pozadu, je tato stránka. (Vy ostatní, kteří v některých pasážích zaváháte, nechte si to prosím pro sebe, nikdo není na vaše úsudky zvědavej.)

Po dlouhodobém přísném výběru vznikl konečně tým, ne vhodný, ale živý, tedy schopný expedice. Její cíle by se daly počítat na desítky. Jde však většinou jen o individuální, dílčí přání členů. Tomáš chce mimo jiné vidět kilovou žábu, GPS. Petr musí mimo jiné slézt něco, co má v názvu Pico, Martina jde mimo jiné po kytkách a já chci vidět, mimo jiné, kolibříka. Během 3 týdnů se plno cílů rozplynulo a mnohem více jich vzniklo právě jejich naplněním. Například potkat v savaně mravenečníka nebylo vysloveným přáním nikoho, ale ve skutečnosti jde o věc daleko reálnější než třeba magnet akce: Pico Bolivar bez lana a daleko zábavnější než být neustále unavován Tomášovou infantilní posedlostí koupit, ještě lépe směnit pravé indiánské pončo.

I když nešlo o expedici GPS (členové GPS nebyli ve většině), účast 3 geografů v čtyřčlenném týmu slibovala úrodnou půdu vědě a výzkumu. Mimochodem, Tom, ač není studovaným ani studujícím geografem, bezpochyby geograficky myslí a dokáže rozpoutat debaty na zajímavá témata. Ještě před odletem ho trápily věci jako: „A páni a dámo geografové, když je teda ta zeměkoule šišatá a na tom rovníku víc tý hmoty, není tam náhodou větší gravitace? To by totiž znamenalo, že tam budu mít těžší baťoh!” Sám si ovšem i takovéto otázky obhájí: „To je jasný, on by byl těžší, ale je tam i větší obvodová rychlost a proto větší odstředivá síla, takže baťoh bych měl unýst i tam. To jsem rád.” Dáváme mu poslední geografické rady, že kdyby opravdu cítil, že je na podobné jevy u rovníku citlivý, ať se při chůzi poledníkovým směrem radši trošku nakloní doleva, aby nám ho Coriolisova síla nesrazila k zemi a vyrážíme.

Prohlídku Caracasu a noční zvonění na zvonky v místních slumech necháváme na jindy a hned uháníme do Gran Sabany. Při přestupu v Ciudad Bolivaru trávíme dopoledne na břehu Orinoka. Jeho průtok v období sucha nám rozhodně nestojí za to, abychom vytáhli hydrometrickou vrtulku a cvičně si zahydrometrovali. Dlouhou chvíli nám krátí pohled na hravé ryby ve vodě, nudící se dravce na obloze a mega žábu mezi kameny. Nezdá se, že by obojživelník zrovna oplýval radostí z pohybu. Sedí tam jako nějaká mouchy snězte si mě. Asi proto, že ji jde o zažívací proces přesně opačný a soustředí se na lov. Vypadá tedy jako mouchy snězte si mě, ale ve skutečnosti je to prohnaná mouchy sním já vás. Tomáš otráveně poznamenává, že kilo rozhodně nemá, ale kdyby ji byl býval políbil, určitě by z ní byly aspoň dvě princezny.

Ve 4 hodiny ráno druhého dne začíná náš výlet na Roraimu. Vystupujeme v San Franciscu de Yuruaní a domlouváme průvodce . Do 25 km vzdáleného Paraitepui chceme jít ještě sami, takže sraz je až další den ráno, právě v indiánské vísce. Nabízíme ještě pro jistotu dělat po cestě značky, ale prý to snad najde. My jdeme na jisto. Ještě za tmy nám totiž orientaci ulehčuje Jižní kříž, který mě svoji přítomností na severní polokouli trošičku naštval, ale náladu mi zanedlouho vylepší roztomilý kolibřík, který nenechává svůj zobáček na pokoji a podtlaku v něm neunikne ani kapička sladké šťávy z jediného květu keře u cesty. Je tak hladový, že kdyby tady někoho přepadla velká potřeba, asi by se něco naoháněl, aby mu hbitý ptáček neprozkoumal vystavenou dutinu. Je pravda, že asi ani kolibřík by z nabídnutého lektvaru z květu se dvěma okvětními lístky neplakal radostí. Jinak se vlastně nic moc při přesunu do Paraitepui nestalo. Co víc, ještě se nám pod nohy pletl zmatený mravenečník.

Trevor, náš průvodce, se už asi nemohl dočkat a přijíždí džípem ve dvě v noci. V osm se dáváme do pohybu. Ještě je potřeba sjednotit komunikační kanál pro následujících 5 dní. Vedoucí výletu je z Guyany, takže mluví anglicky, španělsky a jazykem svého kmene. Martina je pro angličtinu, Tomáš a já pro latinsko-americkou španělštinu a GPS. Petr právě pro Trevorův rodný jazyk z Guyansko-Venezuelského pohraničí. Nevím proč, ale končíme u angličtiny. Cíl tohoto týdne, stolová hora Roraima, se nedá přehlédnout a zdá se, že i Trevor si ji všimnul a budí dojem, že ví kde je a kam jde. To je pro začátek povzbuzující. Co nás ale trošku zaráží je jeho tempo. Má sice kratší nohy, ale když na těch zádech nic nemá, tak by s nima mohl trošku stříhat. Taky mě děsí jeho obuv. Jdu v sandálech a nohy slzí vedrem. Ano, jsou to ty slzy co neobsahují tolik soli a svérázně voní. Trevor nasadil žluté holínky, které mu končí těsně pod koleny, přesně tam , kde vyčuhují vlněné, zeleno-černě pruhované ponožky. Jen se na to podívám a potím se až za nehtama.

Jdeme půl dne a už jsme si zvykli, že hora je pořád stejně veliká a stejně daleko. Po cestě utěšujeme Trevora, že už je to jenom kousek. Taky ho učím nová španělská slovíčka. Vůbec třeba nevěděl, kluk jeden jihoamerickej, tak běžný výrazy, jako je třeba jején. Což je vlastně jenom jiné označení pro puri puri (Volně bych si do češtiny dovolil přeložit jako: muška muška.) Navečer docházíme do základního tábora. Trevor se ještě zmohl na postavení svého stanu a větu: Zítra v osm jdeme dál., a vyčerpáním usnul tak rychle, že kdybych byl prevít, napsal bych popravdě: omdlel.

Ráno v osm dáváme baťohy na záda a všimneme si, že Trevorův stan ještě stojí. Nejen, že se courá, ale ještě mu tady budem dělat maminku a říkat v kolik musí vstávat, aby nebyl pořád posledňáček. Zdržuje teď, bude muset přidat v kopci. Jenže to se zanedlouho ukázalo jako naprostý nesmysl. Stoupáme po římse 700 metrů vysoké stěny a je jasné, že průvodce opouštějí všechny síly kromě té gravitační, která ho čím dál častěji válí v prachu. Už se na to nemůžeme dívat. Martina bere brzdě mošnu a GPS. Petr, Tomáš a já se o indiána střídáme. Můžete si doma kolikrát chcete říkat: neber zbytečný věci, ať to nemáš těžký a pak se najdete ve skalní stěně s dvěma průvodci na zádech: s Lonely Planet a chlapcem s Guyany. Výstup je jinak ale okouzlující. Zkrápějí nás kapky deště, který byl ještě o 300 metrů výše k nerozeznání od bujarého potoka. Větřík pod, před i nad námi hraje s mráčky na honěnou. Narozdíl od nás, čím více udýchán, tím rychlejší. Mráčkům dochází síly a radši se schovají mezi stolovými horami, kde oblékají závoje z mlhy a tančí načechrané vílí tance do nepravidelných rytmů perkusí ranního, rozespalého pralesa. Kocháme se, fotíme a GPS. Petr předává Trevora na koně Tomášovi. Na vrcholu pod převisem stavíme stany, vaříme a dáváme spáče do hajan. GPS. Petr se neudrží a pohádkou O tapírovi, tukanovi a kousku papáye, v libozvučném nářečí Trevorova rodného jazyka vtipně obohaceného o slangové, neformální výrazy kmene z druhého břehu řeky, sametovým přízvukem přivede chlapce k sladkému spánku a ostatní k upřímnému, neškodnému pláči.

Pokračování příště se bude týkat získávání loveckých trofejí&

Kdyz jdete k nekomu na navstevu, zpravidla se rozhodnete pro hodinu odpoledni nebo podvecerni. Cil navstevy je taky vetsinou predem dan – popovidat si. I my tento stary zvyk zpravidla dodrzujeme, prestoze se nekdy navsteva protahne do pozdnich nocnich hodin. To jen nasi „hosi” obcas tradice trochu meni.

Nejprve casne vecer, kolem pul jedenacte, vyrazi do mesta podivat se, co se kde deje. Kdyz vsechno vyzjisti a pobavi se, casto se rozhodnou v party jeste pokracovat u nekoho doma. Celi rozjasani se vydaji zpet na koleje a tam stoji pred velikym zivotnim rozhodnutim – ke komu jit. Kdyz jsou vsichni tri pohromade – coz je vetsinou – snad si daji kamen-nuzky-papir. Tato volba se deje kolem hodiny druhe nebo treti v noci. Jestlize ocekavate, ze si chlapci budou jen vykladat, jste na omylu. Castecne. Chlapci hovor prokladaji „juchacimi vlozkami”. Pravdepodobne uz z Oktoberfestu si privezli, krome kryglu a fotek, jednu melodii. To nekdo zapeje tri noty a pak vsichni ostatni hekaji. Hosi se predhaneji v soutezi, kdo z nich umi lepe hekat. Jde o umeni spocivajici spravne polozit hlasivky do tohoto zvuku. Casto je tato cinnost zaujme natolik, ze naprosto ztrati nit hovoru a z pokoje se ozyva jen hekani.

Je zabavne cas od casu neco takoveho v noci poslouchat. Pokud se akce nekonaji trikat do tydne.

Na zaver pripojuji podekovani svym kamaradum, kteri mi ve tri hodiny v noci umoznili svou pritomnosti u souseda napsat tento pribeh.

Jelikoz druheho dne (viz Navstevni hodiny) hned z cerstva v sest hodin jsme odjizdeli na vylet do Mnichova, byla jsem tuze zvedava, s jakou prijdou. Sice se hosi dostavili vcas a moc nemluvili, ale jejich obliceje vykecaly vsechno. V autobuse si kazdy z nich obsadil jedno dvojsedadlo, jen Jean-Eric sedel s Tui, svou divkou, a usinal ji s hlavou na rameni nebo v kline. Obcas se vsak vymrstil, zapel kus nejake melodie a pak zase blazene upadl do naruce sve pritelkyne. Jen na J-E bylo videt, ze promile v nem jeste koluji. Zbyli dva kamaradi viditelne jeli na cukr a obcas to vypadalo, ze potrebuji infuzi. Zvlaste G-J. Karel se brzo otrepal, prohlasil, ze na kocovinu je nejlepsi pivo, ktere vzapeti vylovil ze sveho ruksaku. G-J pri pohledu na plechovku lehce zbledl.

Celou to jejich „predstaveni” jsme s Kasiou sledovaly se skodolibou radosti, jelikoz obe bydlime na stejnem patre jako Karel. Kasia navic tu noc nejak nemohla usnout a kdyz se ji to nakonec podarilo, probehli chodbou hosi. Kdyz opet upadla do lehke drimoty, hosi se s Karlem loucili a odchazeli do svych pokoju.

Uklidnovala jsem ji, ze ja od pul treti slysela radio a ze skutecne kazdou celou hodinu hlasili zpravy.

Az vam nekdo bude tvrdit, ze mlhave pocasi je hlavne ve Skotsku nebo vam bude povidat o anglickych mlhach, neverte mu. Tito lide nezazili bavorskou mlhu. S cistym svedomim vam mohu oznamit, ze behem celeho prozatimniho pobytu eviduji slunne dny. Tech nekolik malo dni si pamatuji i s datem. Navic rozlisuji dny celoslunne a dny, kdy slunce svitilo bud dopoledne nebo odpoledne.

Protoze vylet do Mnichova se konal v sobotu a jiz dlouho dopredu se pripravoval, jiste pochopite, jakeho pocasi se nam dostalo. V autobuse to tak veliky problem nebyl, ve filmovem studiu jsme prechazeli z atelieru do atelieru, ale primo v Mnichove …

Rozhodli jsme se podivat se na olympijsky stadion. Kdyz jsme dorazili na misto, ponekud nas prekvapila hojna ucast policejnich hlidek pred a okolo stadionu. Vzapeti jsme se dozvedeli, ze se nikam nedostaneme, neb se toho vecera hraje fotbalovy zapas a stadion je z bezpecnostnich duvodu do vecera uzavren.

Vydali jsme se tedy do sportovni haly. Ta uzavrena nebyla, ale vstup stal padesat marek, nebot se konal tenisovy turnaj. Tak jsme alespon nakoukli do pavecke haly. Zde jsme uz neplatili zadny vstup, zato se nam brejlovcum zamlzily bryle a moc jsme toho nevideli.

V arealu stoji jeste televizni vez s vyhlidkovou restaurci. Skutecne tam stoji, protoze jsem ji videla na obrazcich. Na vlastni oci jsem videla pouze kulatou stavbu, podobnou tovarnimu kominu, ktera se po padesati metrech ztracela v mlze.

V prilehlem parku jsem teda aspon vyfotila nekolik kacenek a labut. Ty se mi nastesti v mlze neztracely.