Rubrika: Tipy na cesty

Ještě donedávna jsem netušil, že sotva pár kilometrů od centra Brna, v oblasti nazývané Hády, se nachází úžasná, dechberoucí vyhlídka. K tomuto objevu jsem došel jak už to většinou bývá úplně náhodně. Vím, mnozí asi namítnou, že zmíněnou oblast dobře znají a chodí sem od malička, na svou omluvu mohu snad pouze uvést, že nejsem z Brna.

Jednoho slunečného dne vystoupím na konečné stanici MHD Líšeň – hřbitov, s úmyslem „trochu se projít“. Již dříve jsem si všiml, že je zde směrovník KČT (Klubu Českách Turistů) a tak sem se rozhodl, že vyrazím po některé značené turistické trase. Na výběr byly dvě možnosti, buď po zelené směr Hornek – vyhlídka, nebo po žluté směr Líšeň — Velká Klajdovka, opět přes Hornek, ale delší cestou. Název Hornek mě zanechal zcela chladným a to z jediného důvodu, nevěděl jsem o něm zhola nic. Z časových důvodů vybírám zelenou trasu a vyrážím.

Dnes se jednalo spíš o malou procházku, než o tůru, neboť vzdálenost k cíli a zpět má být dle údajů na rozcestníku 5km. Začátek trasy sleduje hlavní silnici směrem ven z Brna. Po cca 200 metrech míjím tabuli „konec Brna“ a po dalších cca 150 metrech odbočuji do lesa. Pochod je zcela nenáročný, k žádným komplikacím nedochází, značky jsou dobře viditelné, takže cesta příjemně ubíhá. Po 2,5 km se k zelené trase přidává žlutá a informace na ceduli uvádí, že k vyhlídce vzdálené 0,4 km vede značená trasa (žlutý trojúhelník v bílém čtverci). Chvíli se rozmýšlím jestli se neotočím zpět (čas mě opravdu velmi tlačil), ale nakonec zvědavost přeci jenom zvítězila. Asi za deset minut jsem na místě a to co jsem spatřil mě opravdu vyrazilo dech. Všude kam oko dohlédlo pouze lesem pokryté kopce, nerušené žádnou známkou civilizace. Jedním slovem nádhera. Zatajil sem dech a vstřebával jsem tu úžasnou atmosféru. Pak jsem vytáhnul svůj fotoaparát a pořídil jsem pár záběrů Bohužel slunce mi svítilo přímo do objektivu, což se negativně projevilo na kvalitě fotek. Fotografové ať mi prominou.

Zpátky to beru stejnou cestou po zelené, ale kdo chce může to vzít po žluté, ta je o tři kilometry delší.

Výlet se tedy vydařil, odnáším si krásný zážitek, na který budu dlouho vzpomínat.

Říká se, že člověk by se na svých cestách neměl dvakrát vracet na stejné místo, aby si v paměti uchoval onen první a silný dojem a aby nebyl zklamaný, když se po čase vrátí a skutečnost je jiná, než jak ji uchovala paměť a dotvořila fantazie. Jsou však na světě místa, kam se rádi vracíte a stále nacházíte něco nového, překvapivého a krásného.

Nevím, do které skupiny zařadit westernové městečko Šiklův mlýn nedaleko Zvole. Při své první návštěvě jsem si docela užíval kašírované atmosféry sluncem rozpáleného města z dob divokého západu jako vystřiženého z béčkových westernů. Navštívil jsem mistra sedláře, zbrojírnu a zkusil nakouknout do šerifovny, postál u místního krchůvku s hroby slavných osobností Západu, užil si drobných zpestření ve formě ukázek country tanců a dobové módní přehlídky a bavil se při lehce ochotnicky působících zaručeně dojemných představeních akčního divadla prošpikovaných jezdeckými vložkami a končících střelbou, pyrotechnickými efekty a vítězstvím hodných hochů. Nekoupil jsem sobě ani dětem šerifskou hvězdu, zaručeně pravý kovbojský klobouk, ani kapslovku, do které se v celém areálu neprodávají kapsle, prošli jsme minizoo, navštívili indiánskou vesnici. Sluníčko pálilo, country zněla z každého rohu, holkám to slušelo, záchodky přiměřeně smrděly, … Našla by se sice nějaká ale, leč i tak celkový dojem byl víc než dobrý. Nenáročná letní zábava, která se dá jednou za čas i docela užít.

Návštěvu zhruba po roce bych přirovnal k druhému dílu mnohými zatracované a nováckým lidem oblíbené Troškovy filmové série Slunce, seno, … Kulisy a základní situace zůstávají, děj se příliš neposouvá a člověk má čas všímat věcí, které by návštěvník neměl zpozorovat. První, co uhodí do očí hned při vstupu, je nezanedbatelná cena. Dá se ale říci, že za své peníze si návštěvník celkem užije, ufinancovat celý podnik za výdělek z krátké sezóny také není asi snadné a konec konců nějak se počet návštěvníků v městečku regulovat musí, aby tam bylo rozumně k hnutí. Sympatická je padesátiprocentní cyklistická sleva. Nebýt jí, podruhé bych se do Zvole nejspíš nevydal. I teď probíhala divadelní představení, fóry se oproti loňsku opakovaly v míře přiměřené, pyrotechnické efekty nezklamaly, westernová show byla prakticky stejná (nová kaskadérská a cirkusová čísla na dané téma se prostě jen tak vymyslet nedají), na náměstí probíhala výuka country tanců a módní přehlídka, oko s radostí spočinulo na aktérkách přehlídky dobového spodního prádla, … Až potud vše v pořádku.

Co mě zaujalo nemile, je nepokrytá snaha návštěvníka v areálu co nejvíc finačně vytěžit a to vše bez špetky fantazie a elegance. Dvacka za jízdu na hydraulickém hovadu se mi zdá přiměřená, pokud by za ni bylo víc, než jediný pokus. Pro pár malých kluků, kteří to zkoušeli, to znamenalo udržet se v sedle tak dvě, tři otočky (ani ne deset vteřin) a dost. Další pokus je za další dvacku. Moc jsem se nedivil, že byly poměrně dlouhé chvíle, kdy se chlapík z obsluhy zcela evidentně nudil u prázdné atrakce. Podobně jako na býku to vypadalo u lukostřelecké atrakce. Nějak líp na mě kdysi působila parta maníků na jedné řecké pláži, která nabízela za dvě eura tři pokusy s tím, že kdo se udrží půl minuty, dostane bednu šampusu. Pokud vím, neudržel se nikdo, ale měli skoro pořád plno.

Kapitolou samou pro sebe je občerstvení. Cenově srovnatelné s Václavákem a bez valné fantazie. Hranolky, párek v rohlíku, pizza ve dvou stáncích zabudovaných do westernové kulisy, nějaká hospodská klasika v prázdnotou zející kovbojské a mexické hospodě. Tedy vlastně to, co dostanu kdekoli na náměstí každého našeho většího města. Z šedi a občerstvovací nudy trochu čněly ne zrovna levné steaky v mexické hospodě a vše převyšovala slušná (i cenově) nabídka v Café House zahrnující nejen kávu ale i včetně míchané nápoje ověnčené více či méně stylovými názvy (Soupravička, Hrobníkův sopel, …). Možná jsem zmlsaný návštěvou různých akcí zaměřených na středověk, kdy největší úspěch mívají všelijaké placky, kaše a do dobového hávu zahalené grilované ryby a kuřata. V případě westernového městečka bych čekal něco podobného, klidně i ve stylu westernových parodií s Terence Hillem a Budem Spencerem, takže třeba fazole a fazole na několik způsobů, „zaručené americké brambory Wells Fargo“ (představte si pod tím cokoli jiného než hranolky s kečupem), něco ostřejšího z „mexické“ kuchyně. Našlo by se toho dost a když uvážím, že velkou částí denních návštěvníků jsou rodiny s dětmi, říkám si, že by se větší nabídkou levně se tvářícího neobvyklého občerstvení dalo možná vyrýžovat víc a návštěvník by neměl ten hloupý pocit, že nejde ani tak o něj, jako o jeho peněženku.

Vyloženě nevyužitý mi připadá potenciál indiánské a traperské vesnice. Na jednu stranu je oproti hlučnému a hektickému městu bílého muže oázou klidu, ale přece jen je škoda, že zeje skoro až nudnou prázdnotou a návštěvník si někdy není jistý, jestli je v muzeu s mrtvými exponáty za nataženou šňůrou, nebo jesti nedopatřením nevlezl „málem až do kuchyně“ skromnému osazenstvu, které vesnici využívá jako své zázemí. Při tom je to místo, kde by bylo možno návštěvníky aktivně zapojit a dát jim možnost vyzkoušet si něco málo z pozapomenutých dovedností. Opět budu srovnávat s různými středověkými akcemi, na kterých všelijaké ukázky řemesel s možností vyzkoušet si je, mívají poměrně slušný úspěch i mezi dospělými.

Závěrem bych chtěl ještě podotknout, že tento článek se týká běžného dne ve westernovém městečku. O sobotách probíhají na Šiklově mlýně různé tématicky zaměřené akce včetně večerních programů v aréně (mimochodem největší svého druhu u nás). Těch se pravděpodobně zmínky o nabízeném volném programu nebudou v plné míře týkat.

Betonoví Švédové útočící na Špilberk, lávka vyčnívající několik metrů nad jižní svah Špilberku, barevné koule nedbale rozmístěné na dělostřelecké baště, beton vytékající z hradební zdi, …

Tyto a mnohé další objekty vyrobené z litého betonu můžete najít na Špilberku a to jak v parku, tak i v samotném areálu hradu. Jedná se o ročníkové práce studentů Ateliéru Sochařství II Fakulty výtvarných umění VUT v Brně. Celý projekt se koná ve s polupráci s Muzeem města Brna.

Studenti měli za úkol navrhnout práce monumentálních forem s využitím litého betonu, jako základního materiálu. U některých objektů využili možnosti, které nabízí nové technologie barvení cementu. Celý projekt byl realizován v prostorách firmy Prefa Brno v Kuřimi, Hodoníně a ve Strážnici.

Vystavené objekty jsou k vidění od 19. 5. do 22. 10. 2006

Slovensko so svojou bohatou históriou rudného baníctva poskytuje ideálne možnosti pre montanistiku. Je to zvláštny druh turistiky zameranej na vyhľadávanie a návštevu umelých podzemných priestorov.

Zdrojom informácií sú spravidla staré banské mapy a náčrty, vodohospodárske schémy a mnohokrát len spomienky miestnych znalcov terénu. Ide predovšetkým o staré bane, ktoré nie sú úplne zatopené, vodné štôlne, prevody vody popod rozvodia, komunikačné a nepoužívané železničné tunely a prieskumné šachty. Dobrými rajónmi sú Kremnické a Štiavnické hory, Špania Dolina, okolie Pezinka, Železníka, Magurky, Smolníka, Medzeva či Ľubietovej. Piarske tajchy pri Štiavnických Baniach majú senzačný systém štôlní, ktorými sa privádzala voda z opačnej strany pohoria. Dedičné šachty budované po viac generácií zas odvádzajú spodnú vodu z Hodrušských a Kremnických baní. Zaujímavé sú tiež tunely popod sedlom Dielik nad Tisovcom, pri Jelšave a Slavošovciach. Okrem neopakovateľného pocitu v tmavom podzemí si niektorí návštevníci odnášajú polodrahokamy, drúzy kryštálov, geologické pozoruhodnosti v rudách a zbytky banskej techniky. Dôvodom návštev bývajú tiež podzemné živočíchy alebo obdiv k stopám po ťažkej práci razičov chodieb v kompaktnej skale – kresaníc, nezriedka razených kľačiac na štyroch pomocou kladivka a želiezka, pri svetle olejových lampičiek alebo skôr za úplnej tmy. Stravu a vodu prinášal verný pes, v kožených vakoch vynášal vyťaženú hlušinu a výkaly. Dal tak vlastne meno (Der Hund) neskôr používaným vagónikom – huntíkom. Stavitelia úzkokoľajných železničiek nachádzajú v podzemí zas zdroj použitelných koľajníc, výhybiek a výstuží. Do podzemia treba ísť vybavený dobrým svetlom a nepremokavou obuvou. V Partizánskej štôlni nad Richňavským tajchom sa môže stať, že voda natečie za sáru gumovej čižmy, preto je asi lepší rybársky úbor. Karbidka má plamienok len ako sviečka, lenže vysokú teplotu, čo spôsobuje, že jej svetlo dobre naplní podzemný priesor a dá zabudnúť na strach. Prilba ušetrí mnohé zbytočné modriny a hrče. Fotografovanie v podzemí s málo odrazivými stenami je hotová veda. Lepšie výsledky prináša použitie viacerých bleskov, synchrónne odpaľovaných. Hlbšie vodné prekážky je treba prekonávaťnafukovacím člnom. Do zvislých šácht zlanujeme a späť z nich vystupujeme horolezeckou technikou.

V susedných Čechách nadšenci navštevujú tiež staré sovietske vojenské sklady a výrobné prevádzky utajované Nemcami pred náletmi. Na Podkarpatskej Rusi je zas možné navštíviť obrovské priestory soľnej bane v Solotvine. V Nemecku lákajú ponorky navždy zaparkované v prímorskych bunkroch Wilhelmshafenu a rozsiahly systém vodných štôlní v revíre Clausthal-Zellerfeld. Tajuplnosť a zdroj poučenia bude vždy a všade priťahovať zvedavcov pod vlhkú zem a nikdy ich neodradí ťažšia dostupnosť ich cieľa.

Je léto čas výletů ať školních nebo i těch rodinných. A nejezdí se jenom k rybníkům, ale také na hrady a zámky. V dnešní době se stále častěji setkáváme buď přímo v prostorách hradu nebo pod ním se sokolníky. Dnes se tomu říká komerční sokolnictví a v rámci uceleného programu se divák dozví nejen o životě dravých ptáků, ale má je možnost zhlédnout zblízka i když některé vzácné druhy u nás sotva zahlédne. Součástí programu jsou pochopitelně i ukázky letu a lovu dravých ptáků.

V oboře známého Žlebského zámku je vybudován areál, který je přímo určen k této činnosti. Je ve velice pěkném místě obory, malý, ale k této činnosti dostačující. Ptáci mají vybudovaná pěkná stanoviště, která umožňují divákům přiblížit se a prohlédnout si dravce celkem zblízka, ale přitom každý pták si může vybrat z několika možných „špalků“ ať již na sluníčku nebo ve stínu či kryt před deštěm.. V areálu je několik velkých voliér, kde jsme viděli výra velkého, kalouse ušatého a jiné druhy sov, které se pro sokolnictví téměř nepoužívají. Místo pro asi 300 diváků je přímo u plochy na létání. Okolo ní je umístěno i několik naučných skříněk a tabulí. Celý areál působí příjemným dojmem a nepřepadl mi zde onen pocit „cirkusu“.

Mimo to je možno dvakrát denně shlédnout bílé jeleny při krmení v oboře, která těsně sousedí s areálem. Provoz je zde celé léto a vstupné na program cca 45 minut je 25 Kč pro dospělého a 20 Kč pro dítě.

Jistě si sami pohotově doplníte, kdo že tam patří. Děj tohoto zdařilého filmu se odehrává u nás v Krkonoších. Tady se totiž ski, jak se lyže dříve nazývaly, velice rychle uchytily a lidé si je oblíbili. Zásluhu na tom má především náš tehdejší zámecký pán – hrabě Jan Harrach. Přivezl „ski“ ze Skandinávie a zkusil jimi vybavit zdejší lesníky. To bylo pádů a modřin. A vidíte nenechali jsme se odradit, lyže se uchytily a dnes na nich umí takřka každý a mnoho našich úspěšných lyžařů minulosti a dneška pochází z Jilemnice a okolí.

Až někdy zavítáte do Krkonoš, přijďte k nám do Jilemnice „pobejt“, jak se „kérkonošsky poudá“. Máme totiž u nás něco, co jinde hned tak nemají – Muzeum lyžování. To budete panečku koukat, na čem všem se dřív sjížděly meze a jezdily závody. Expozice je přístupná po celý rok a je umístěna v jilemnickém zámku. Samozřejmě si můžete prohlednou i ostatní expozice, které v muzeu jsou. Takový mechanický betlém Jáchyma Metelky je taky unikát. Muzeum je otevřeno od úterý do neděle vždy od 8,00-12,00 a od13,00-16,00. Je toho zkrátka docela dost k vidění.

Sportovní a kulturní možnosti v Jilemnici

Sport

upravené běžecké tratě (večerní lyžování možné za umělého osvětlení na místním stadionu) – sjezdovka (noční lyžování, vhodná spíše pro začátečníky a děti) – plavecký bazén se saunou (otevřeno je každý den, většinou do 22,00 hod.) – Kuželna (na Sokolovnou) – Sokolovna a tělocvičny na ZŠ (po dohodě je možno si je pronajmout) – minigolf – tenisové a volejbalové kurty – koupaliště – cykloturistika – atletický stadion

Kultura

• Městské kulturní středisko (kino, divadlo)
• Hudební klub ZIPP (každý víkend diskotéky)
• Krkonošské muzeum v zámku (muzeum lyžování, expozice aj.)

Možnosti ubytování a stravování

• Hotel Cedron
• Hotel Česká bouda
• Hotel ABX
• Penzion Labuť
• Penzion Na Kováně
• Penzion v Jilmu
• Sokolovna (vhodné pro méně nároční turisty, skauty apod., cena za lůžko 80,- Kč., více zde

Každý návštěvník Jilemnice může využít k občerstvení některou z malých hospůdek či restaurací. Přímo v centru města na náměstí je jich hned několik.

Na tento výlet si budete muset vzít pas, vede totiž po území Polska. Ve Východočeském kraji je dost přechodů do Polska pro pěší, lyžaře a cyklisty, kterými se můžeme dostat do sousední země, kde se však nachází mnoho krásných turistických partií. Vhodná doba pro návštěvu polského pomezí je například v zimě. Jsou zde nádherné lyžařské terény a to jak na našem území u Náchoda, tak v Polsku.

Výlet je pro svou délku trochu náročnější a proto je vhodný spíše pro ty zdatnější turisty. Ty nejzdatnější se mohou podívat například i na Hejšovinu, kam je však výstup v zimě trochu nebezpečný.

Tento výlet začíná na nádraží v Polici nad Metují, kde přestoupíme na autobus, který nás doveze až do Machovské Lhoty. Ti nejzdatnější si mohou dojít i tento úsek pěšky, ale celkem to je skoro 10 kilometrů. V Machovské Lhotě můžeme vidět bývalou tzv. Kubičkovu evangelickou faru (dům čp.54 s patrovou komorou na sloupech). Nachází se zde také známý hostinec „U Lindmanů“. Samotný výlet vlastně začíná až zde, kde po vystoupení z autobusu půjdeme po modré turistické značce až na hraniční přechod, kde se dostaneme do Polska.

Za hranicemi, kde se dříve nacházela polská vesnice, se dáme cestou doleva po zelené turistické značce do velkého kopce, kde je skoro lepší lyže sundat a kousek nést. Po této značce se dostaneme do vesničky Pasterka. Cestou půjdeme kolem Pasterske Góry, vrcholem se skupinkou malebných skal. Do jeho úbočí se zařezává skalní soutěska Pieklo. Tato vesnice byla založena v 13.-14. stol. českými kolonisty. Na kraji vesnice se nachází centrum PTTK – turistická chata. Nachází se zde také barokní kostel sv. Jana Křtitele z roku 1786 s barokním oltářem, kazatelnou a varhanami.

Odtud se můžeme dát dál po žluté turistické značce, která vede do sedla pod Hejšovinou a odtud po modré turistické značce až na chatu na Hejšovině (Polsky nazývané Szczeliniec). Cesta sem je opět náročná a dokonce na stromě je jakýsi polský nápis, nejspíše zakazující vstup na Hejšovinu v zimním období (ovšem kdo tomu má rozumět, že?). Samozřejmě nahoru se po skalách těžko vyšplháme s lyžemi na nohou a je lepší je zde sundat. Odměnou za výstup nám však bude krásný výhled z vyhlídky u zdejší polské chaty, a poté také vyhlídkový okruh skalním městem, které naskýtá pohledy na krásné skalní útvary.

Hejšovina je se svým nejvyšším vrchem (919 m.n.m), nejatraktivnější částí Stolových hor. Je tvořena skalní plošinou 600×300 metrů. Skoro ze všech stran je ohraničena až 60-ti metrovou skalní stěnou. Na západě vystupuje též Malá Hejšovina. Na samotnou Hejšovinu vede 665 schodů, které ústí u chaty PTTK, vybudované jako turistickou atrakci již roku 1846 (od roku 1815 zde stál altán). Hejšovinu navštívili dokonce i pruský král Bedřich Vilém II. nebo J.W.Goethe, který zde má i pamětní desku. Podle popisu v mapě se zde platí vstupné a samotný okruh je přístupný po značené trase. Ovšem v zimě se určitě nic neplatí, dokonce když jsem navštívil tento vrchol na konci roku 1999 byla tato chata opuštěná a část dokonce otevřená a vyrabovaná (mimochodem dalo by se zde spát, zbylo zde vevnitř i několik postelí).

Z Hejšoviny sejdeme prudkým a namáhavým sestupem až do Karlowa. Samozřejmě ti méně zdatní lyžaři mohou Hejšovinu objet z Pasterky po zelené turistické značce, ovšem ochudí se o krásný zážitek. Karlow je turistickým centrem Stolových hor. Byl založen v roce 1730. Z Karlowa se dáme po červené turistické značce, která jde nejdříve trochu do kopce, ale potom mírně klesá až na zadní konec Blednych Skal.

Bledne skaly (česky Bludné) si nic nezadají se svým jménem. Je to přírodní rezervace, která chrání nádherné skalní město, ukrývající labyrint rozsedlin o hloubce 6-8 metrů mezi mohutnými skalními bloky. Tyto bloky tvoří téměř pravidelnou síť částečně klenutých průchodů. Toto skalní město je dost odlišné od těch, které známe z naší strany hranic. Nedoporučuji však jeho návštěvu těm obéznějším, kteří by radši měli skalní město obejít po zelené turistické značce, protože jinak by zde mohli ostatním zatarasit cestu, možná že navždy, neboť některé průřezy jsou zde opravdu uzoulinké.

Z Blednych skal se můžeme vrátit po zelené zpět k přechodu v Machovské Lhotě a odtud po červené do Hronova na zastávku. Tento tip však vede z parkoviště u vstupu do skal po zelené příkrým svahem do osady Bukowina Klodzka, původně česká osada, odkud je pěkný výhled na Čechy (stojí zde i jakýsi vyhlídkový altán). Pokud nechcete jít z prudkého kopce radši pěšky, doporučuji objet na lyžích prudké klesání po silnici, která je v zimě zasněžená. Po zelené budeme pokračovat dále až do Pstražne (založena opět českými osadníky ve 14. nebo 15. století) a odtud dále z kopce, až narazíme na silnici, podél které zelená vede. Jedno z prvních stavení (čp.172) po pravé straně cesty v sobě ukrývá nádherný pohyblivý betlém, usazený v krásné místnosti s krásnou výzdobou (hlavně v době vánoc) a dřevěnými varhany. Tento betlém vyrobil kdysi předek dnešních obyvatelů, který byl Čech. Pokud si zde řeknete, místní vás jistě pustí na tento betlém podívat. Vstupné je dobrovolné.

Nyní ještě projdeme krajem Czermne, původně českou vsí s novodobě upraveným kostelem sv. Bartoloměje s proslulou kostnicí z roku 1776. U kostela se nachází také zděná zvonice z roku 1603 se bedněným patrem. Při cestě je též mnoho kapliček. Pokud jste z blízkého okolí hranic, můžete použít hraniční přechod pro malý pohraniční styk v Čermné, odkud je to jen kousek do Poříčí. Ostatní musí jít přes Kudowu Zdroj vesničku Slone až na přechod v Bělovsi. Doporučuji zde jít právě přes vesničku Slone, abychom se vyhnuli rušné silnici, která vede přímo na přechod. Pokud bude dost sněhu, můžeme to vzít mimo všechny cesty rovnou přes pole a louky.

Kudowa Zdroj je lázeňské město s minerálními prameny (9 zřídel). Léčí se zde nemoci krevního oběhu, látkové výměny a neurózy. Již v 15. stol. tu byla česká vesnice. Z dalších pamětihodností je zde také evangelický kostel Ježíše Krista z roku 1798, dřevěná zvonice z poloviny 19. stol. V centru je mnoho krásných lázeňských domů.

Tato trasa je dlouhá celkem asi 30 kilometrů, ovšem to se může dosti zkrátit, pokud nenavštívíme Hejšovinu, ale i prodloužit, když pár prudkých srázů raději objedeme. Přesto si myslím, že trasa není až tak náročná, na to, kolik krásných míst můžeme navštívit. Náročnější je opravdu jen pár výstupů do skal, o kterých jsem se již zmiňoval (např. výstup na Hejšovinu).

Je zajímavé srovnat české a polské pomezí. Nevím, zda to je opravdu jen můj pocit, ale připadá mi, že si to nemyslím jen já. Domy v polských vesnicích se mi zdály daleko zanedbanější než u nás. Pouze v okolí Kudowy Zdroje jsou vidět upravené domy, mimo pár světlých vyjímek. Jinak návštěvu Hejšoviny a Bledných skal opravdu doporučuji, neboť obojí jsou nádherné skály. Určitě však stojí za shlédnutí i v letních měsících, kdy nejsou přikryté sněhem, ovšem to už asi bude něco stát návštěva vyhlídkových okruhů.

Přeji krásné počasí a hodně sněhu, abyste si mohli vychutnat krásu přírody.

Adršpašsko – Teplické skály jsou nejznámější skalní město ve Východních Čechách. Mnozí z vás zde jistě již byli, ale nejspíše pouze v létě. Málokdo však ví, jak krásně je ve skalách v zimě, když zde leží sněhová pokrývka. V zimě bývá ve skalách opravdu nádherně. Zvláště když se vyvede pěkný slunný den s pěti či deseti centimetry sněhu.

Výpravy do zimních skal jsou však dost nebezpečné. Skály mohou být namrzlé, a pokud na tom leží sníh, člověk se smekne, ani neví jak. Přitom i při samotném sněhu je chůze po zasněžených skalách dosti náročná. Proto tento typ výletu doporučuji pouze zdatnějším turistům, kteří mají se zimní turistikou nějaké zkušenosti.

K Adršpašsko – Teplickým skalám je asi nejlepší spojení vlakem buď přes Náchod (vlak jede přímo do Teplic na nádraží, zde je nutno dále na Adršpach většinou přestoupit), nebo z Trutnova.

Tento tip na výlet začíná v Teplicích nad Metují, odkud se můžeme dát po zelené turistické značce přes Lokomotivu, údolí Tří Mušketýrů a Teplickým údolím až na nejvyšší vrchol skal # Čáp. Tato část trasy je asi nejobtížnější z celé cesty. Hlavně začátek při výstupu na Lokomotivu, odkud je krásná vyhlídka na východ, a dále kus nad Lokomotivou, kde se prolézá uzoučkou cestičkou skalami. Dál cesta vede většinou po lesních cestách, po kterých se jde už trochu lépe. Další obtížná část cesty je necelý kilometr před vrchem Čáp, kam cesta prudce stoupá. Čáp je nejvyšší vrchol celých skal s výhledy s 786 m.n.m. Je odtud kruhový výhled na celé skalní město, Javoří hory, Broumovské stěny, Hejšovinu, Bor, Krkonoše, Vraní hory a další pohoří.

Teplice vznikly původně jako osada pod hradem Střmen. První zmínka o nich je roku 1362. Jsou pojmenovány podle silných vodních pramenů, které nikdy nezamrzají. Roku 1972 byly povýšeny na město. Ve městě jsou kostely Sv. Vavřince (barokní, dostavěn v roce 1724 na místě původního dřevěného kostela, s bohatou vyřezávanou barokní výzdobou) a kostel P. Marie Pomocné (na Kamenci z roku 1754 opět s barokní výzdobou). Nachází se zde také renesanční Horní zámek z roku 1599, dnes městský úřad, a barokní Dolní Zámek z roku 1664, v kterém je dnes domov důchodců. V zámecké zdi je také 7 rokokových plastik asi z 1750.

Z vrchu Čáp sejdeme na rozcestí Pod Čápem, kde se můžeme dát doprava po žluté turistické značce. Sem se můžeme dostat také kratší cestou z Teplic po žluté turistické značce na Skály a odtud po žluté až na tato rozcestí. Tato trasa je asi o 4 kilometry kratší. Zdatnější turisté si mohou z tohoto rozcestí zajít na hrad Skály asi půl kilometru od tohoto rozcestí. Po žluté odtud dojdeme na rozcestí Pod Strážným vrchem a odtud po zelené kolem Volské studánky až na horní stranu Teplického skalního města (okruhu).

Zde se dáme po modré turistické značce vpravo údolím Skalního potoka Anenským údolím až pod Střmen, kam se můžeme také podívat (zacházka asi půl kilometru), a odtud kousek dál je rozcestí se žlutou, po které se dáme doleva Vlčí roklí, až nad Adršpašské skalní jezírko, kde se můžeme podívat na vrchní konec jezírka (asi půlkilometrová zacházka). Odtud dále po žluté přes dva větší kopce až na okruh Adršpašským skalním městem. Tato cesta je opět trochu náročnější. Cesta Vlčí roklí je opět trochu obtížnější, hlavně část cesty, kde jsou hatě dosti rozbité, a také závěrečná část přechodu okolo Adršpašského jezírka, kde se překonává několik skalních hřebenů.

Anenskému údolí se také říká jinak také Sibiř, protože hlubokými skalními údolími se moc světla až na dno nedostane a to hlavně v zimě, kdy i v poledne jsou osvětleny pouze vrcholky skal. Samozřejmě se zde můžete kochat pohledy na bizardní skalní útvary, okolo hlavního okruhu. I zde si můžete projít i druhou část okruhu skalním městem. Odměnou za výstup na hrad Střmen je pro změnu nádherný výhled na celé panorama Teplických skal a na Vlčí rokli. Výstup na hrad je opět obtížný (překonává se rozdíl asi 80 metrů). Ze začátku se jde po novém schodišti, které není ani v zimě zasypán sněhem. Nebezpečnější je až konečný výstup po starých schodech, které mohou být zasněžené a zledovatělé.

Cesta vlčí roklí je také pěkná. Nejhezčí je vrcholová část, kde se jde opět úzkým skalním korytem po hatích. Takto dojdeme až k odbočce k Adršpašskému jezírku. Pokud sem přijdete opravdu v zimě, můžete se podívat po vypuštěném zamrzlém jezírku skoro po celém jezírku. Je zde ale potřeba dávat dobrý pozor, aby se pod námi led neprolomil. Poté co přijdeme přes dva hřbety na samotný okruh Adršpaskými skalami, můžeme se podívat na zamrzlý velký vodopád, který je zamrzlý opravdu překrásný.

Skalním okruhem již dojdeme podél Metuje až ke vchodu do Adršpašských skal, u kterých je jediný otevřený hotel v zimním období (alespoň v období před vánocemi). I zde můžeme obdivovat skalní útvary podél okruhu. Ty jsou popsané v každém dobrém průvodci, protože zde na to místo bohužel nemám. Odtud to je už jen kousek na nádraží v Adršpachu.

Tato trasa má ještě jednu výhodu, kterou jsem na začátku nezmínil # u vstupu do skal nevybírají mimo sezónu vstupné, jako normálně v létě. Trasa je náročnější i svou délkou. Celkem je celkem dlouhá asi 25 kilometrů (zkratkou z Teplic na Skály asi o 4 kilometry kratší, ale zelená skalami přes Lokomotivu je opravdu pěkná).

Adršpašsko # Teplické skály jsou jedním z největších maloplošných chráněných území České republiky. Jejich ochrana se datuje od roku 1933. Během geologických dob, po ústupu křídového moře, vlivem tektonické a erozivní činnosti a zvětrávání se vytvořila v původně souvislé pískovcové tabuli seskupení skal. Jednotlivé skalní města (Teplické a Adršpašské) jsou oddělená hlubokou Vlčí roklí. Celá oblast je vyjímečná nejen svou geomorfologií, ale i výskytem celé řady chráněných rostlin a živočichů. Na skalách se vyskytují společenstva reliktních (starých) rostlin.

Teplické skály se vyznačují spíše souvislejšími skalními stěnami. Dělí se na Skalský hřeben (s hradem Skály), hřeben Čápu, Supích skal a Kraví hory. Také jsou zde rozsáhlé oblasti skalních plošin Bludiště a Rokliny. V údolí Skalního potoka se rozkládá Teplické skalní město, kde se na hlavním okruhu nachází přes 70 bizardních útvarů.

Adršpašské skály jsou od východu rozděleny na větši plošinu Bučiny a na menší, ale hlubokými roklemi členěnou plošinu, vrcholící na severozápadě Starozámeckým vrchem s Adršpašským hradem. Mezi těmito dvěmi částmi skal je samotný prohlídkový okruh, kterým protéká řeka Metuje, pramenící na západním okraji skalního města a protékající Vlčí roklí až do Adršpašského jezírka.

Město nebo možná spíše městečko, o kterém jistě každý slyšel vyprávět. Bylo založeno na konci 14. století a trvalo mu více než šest set let, aby se rozrostlo do dnešní podoby.

Dominantou a chloubou Telče je bezpochyby zámek. Nerada bych se rozepisovala, co můžete vidět v té které komnatě, ale přece aspoň zmínku. Projít lze dvě trasy. Ta první, „historická“, Vás provede zámeckými komnatami, v nichž se žilo před staletími, ve druhé spatříte byt posledního majitele zámku, který odešel, tuším, někdy kolem roku 1945. Přestože jako běžní návštěvníci již více ze zámeckých krás nespatříte (ovšem kromě zámecké zahrady a sezónních výstav), skrývají se tu i další tajemství. Je to například sklepení, ve kterém je sice především tma a spousta vody a bláta na zemi, ale mimo to také mučící přístroje, jež tu zanechali filmaři po natáčení pohádky Z pekla štěstí. Opakem sklepů jsou zámecké půdy, na kterých se kromě prachu skrývá i původní renesanční štít zámku, ukrytý před zraky celého světa kvůli novějším přestavbám a následovnému posunování střechy. Možná právě proto se dochoval až do dnešní doby.

Dalším místem, které rozhodně nemůžete minout, je náměstí. Dvě řady zdobených domů, linoucích se od zámecké brány, byly jistě dobrým důvodem, aby Telč byla prohlášena za městskou památkovou rezervaci a pod svou péči ji zahrnulo i UNESCO. Pokud se projdete podvečerním náměstím města a třeba i nahlédnete do přilehlých uliček, odevšad na Vás dýchne klid a spokojenost.

Kolem velké části náměstí a zámku se rozlévá vodní hladina jezírka, či chcete-li, rybníka. V jeho tmavé vodě můžete spatřit hejna rybek, které se od Vás ochotně nechají nakrmit kouskem suché housky či rohlíku. Vodní zákruty procházejí i zámeckým parkem, který sice není nijak zvlášť rozlehlý, ale v letních dnech možná rádi uvítáte stín jeho stromů. Pro nadšené fotografy se tady najde i několik míst, kde se vyplatí zmáčknout spoušť fotoaparátu.

Pokud vystoupáte schody na vyhlídkovou věž v rohu náměstí, budete si moci prohlédnout celé město z výšky. Okolo středu Telče se téměř do všech stran rozprostírají domy a domky místních obyvatel a mezi nimi dva kostelíky. Větší rozhled po okolí však skýtá místo kostela sv.Jána, který se tyčí na kopci nedaleko Telče směrem na Mrákotín. Tuto stavbu si rozhodně nenechte ujít, alespoň dle mého názoru stojí za zhlédnutí.

Především během prázdnin a léta vůbec se Telč stává nejen turistickým místem, ale také jedním z mnoha kulturních center. Již tradičně se zde koná festival Prázdniny v Telči, na kterém se představují více či méně známé skupiny, zpěváci a zpěvačky fandící folku, folkloru, country a vlastně všemu, co s tím souvisí. Na zámeckém nádvoří se konají i koncerty vážné hudby, letos se mi například podařilo zavítat na operní představení Don Giovanni od W.A.Mozarta. Pokud budete mít štěstí a navštívíte Telč v tu správnou dobu (která se blíže nedá určit), můžete na náměstí shlédnout vystoupení některé divadelní skupiny. Tvoří ji většinou pár nadšenců, žádní profesionálové, to však v žádném případě neubírá na kvalitě jejich výkonu.

Za prohlídku stojí jistě i okolí města. Po turistické značce lze dojít například na Míchovu skálu, která se sestává „z dvou kup kamení, které vypadají, jako by je na sebe někdo ve velkém spěchu naskládal“. Jinak asi popsat nejde. Nutno dodat, že dotyčný člověk by musel mít pořádnou sílu. Pokud vyšplháte až na vrcholek tohoto útvaru, zjistíte, že podobné, ale poněkud menší, kameny jsou ledabyle rozházené po celé planině ukryté uprostřed lesů. Dalším místem, kam se autem rozhodně nedostanete, neboť je před civilizací schované v lesích, je zřícenina hradu Janštejn. Protože je zaznamenaná i v mapě, domnívala jsem se, že zde najdu několik zdí původního sídla. Zbylo z něho však skutečně málo. Jedna krátká zeď a občasné propadliště svědčí o tom, že tady kdysi dávno žili lidé. Nad okolní krajinu se tyčí jen zbytky čehosi, co možná bývala věž. Jestli se chcete dostat až na vršek, potřebujete dobré boty nebo ještě lépe základy horolezectví. I přes to se Vám však naskytne pouze výhled na okolní stromy.

V Telči a jejím okolí je jistě spousta dalších míst, která je možné navštívit. Záleží už jenom na každém z Vás, proč vlastně zavítáte právě do tohoto konce naší republiky, co chcete vidět a kolik času prohlídce věnujete. Krásné nejsou jenom památky, jejichž obrázek si můžete koupit na každém pohledu, ale třeba i osvícená věž kostela uprostřed tmavé noci, malebná zákoutí uliček nebo přírodní krásy všude kolem. Záleží skutečně jenom na Vás, kterým směrem zamíříte.

Město, které chci tentokrát doporučit k návstěvě vzniklo ve 13. století z osady pod hradem. Tento hrad založil podle pověsti chudý ptáčník Velen, kterého královsky odměnil bohatý brněnský měšťan Maxmilián, za to, že ho v noci našel v lese a postaral se o něj. Když se Velen stal šlechticem a začal stavět hrad, tak byl ještě zvyklý chodit bos. Ale když si ukopnul palec, tak prý řekl: „Nebudu už chodit bosko více“ a nově postavený hrad pojmenovali Boskovice.

Původní hrad, o kterém je zmínka již v roce 1312, byl zničen Janem Lucemburským při potlačování odboje moravské šlechty. Na jeho místě zůstala pouze Bašta. Nový hrad byl postaven v roce 1398 nad říčkou Bělou. V roce 1424, v době husitského hnutí, byl hrad opět dobyt. Nakonec si pánové z Boskovic v roce 1819 přestavěli renesanční klášter na empírový zámek. Blízko zámku je také empírový skleník, ze kterého je dnes diskotéka a v přilehlém parčíku je letní kino. Pod zámkem se nachází novogotická jízdárna.

Mezi zámkem a městem jsou zbytky židovského města. Domy jsou postaveny v barokním a renesančním stylu. Je to taková pěkná změt úzkých křivých uliček. Hodně domů má novou omítku, stejně jako synagaga Major. Židé se věnovali řemeslu a obchodu. V 15. století sem přišli i židé vyhnaní z Brna. Pod židovským městem je největší židovský hřbitov na Moravě.

Při cestě od nádraží a průjezdu Boskovicemi nelze přehlédnout kostel sv. Jakuba Staršího. Kostel byl původně gotický, ale byl v letech 1772 a 1845-75 přestavován a upraven. Na druhé straně náměstí je renesanční radnice s věži, přestavovaná v roce 1859.

V Boskovicích je také westernové městečko, které jsem ale při své návštěvě v lednu nepotkal.

Návštěvní doba hradu

duben, říjen: soboty, neděle a svátky 10 – 16 hod. květen, září: denně mimo pondělí 10 -17 hod. červen, červenec, srpen: denně 9 – 18 hod.

Návštěvní doba zámku

duben, říjen: 9.00 – 18.00 pro předem objednané skupiny květen – srpen: 9.00 – 18.00 září: 9.00 – 17.00 Zavíracím dnem je pondělí a den po státním svátku.

Informace o veškerém dění v Boskovicích se dají najít na serveru www.Boskowan.cz.