Rubrika: Rubriky

Konec roku, to je spousta věcí, které se tváří strašně příjemně a mile, ale ve skutečnosti to je jen hrůza a děs.

Všechno začíná sněhem. Hurá, máme tu první sníh, volají všichni. Dětí vytahují (pětihlavé) saně a důchodci nedočkavě oprašují důchodky. Když se však podíváme skrz mlhu radovánek, uvidíme kilometry neprůchodných a neprůlezných chodníků, okna počmáraná dědkem Mrázkovým, zpoždění vlakových souprav, když nejvíce spěcháte (ale i když nespěcháte) a všechny zkratky dokopcovky úplně na kost zledovatělé.

Pokles teploty je užitečný pro všechny krasobruslaře, rychlobruslaře, kačenkáře, hokejisty a jiné amatérské sportovce používající výhody otevřených kluzišť, ale pro nás obrýlené (nesportovce), to je nervy dráždící období, kdy vidíme ještě méně a ještě řidčeji (a řiťčeji) než obvykle, takzvaně prd.

Snad už není nikdo, kdo by věřil, že vánoce jsou chvíle pohody a klidu. Každý snad zná to divoké uklízení, shánění kaprů a strojení (zbytečně zabitých) stromů a keřů. A jak by bylo jednoduché, kdyby každý dával dárek jen a jen sobě…

Silvestr by nemusel být tak hrozný, kdyby se nám nesnažil představovat (a letos obzvlášť) jako super významná událost, kterou musí všichni na super místě super oslavit super pyrotechnikou a se super lidmi, jídlem a pitím. Stejně se dobrá většina národa jenom obyčejně (a vůbec ne super) vožere jako prase.

Ale co, sláva blíží se nám konec roku! A čím dřív začne, tím dřív skončí.

Naplánovali jsme s kamarády výlet. Má být přímo do lůna divoké přírody Labských pískovců a abychom zažili nějaké to vzrůšo, dobrodružství a jiné divočárny (však to všichni znáte), uskutečníme ho o vánočních prázdninách. A že vyrazíme hned po kapříkovi, aby ani hodina nepřišla nazmar a my tak nepřišli o nějaké dobrodružství. Když jsme to plánovali, svítilo slunce, nebe bylo jak jinak než nebesky modré, stromy se potily a odhazovaly listy a srnky chodily ještě jen tak, až necudně, nalehko. My jen leželi na nějaké vyhlídce, před očima zasněženou a opuštěnou zimní krajinu, večerní ohýnky, a vůbec idylku zimního vandru, na který jsme se už pomalu začínali těšit.

No, včera jsem se kamarády viděl zase. Mráz, o půl páté tma jak v pytli, promočené boty, vyhřátá chata jako splněný sen a srnky nabalené v zimních kožiších provázely naše setkání. Plánovaný vánoční výlet by mohl utrpět, kdyby se o něm začalo mluvit. Dělali jsme jakoby nic a raději jsme se bavili kam pojedeme v létě. Pro jistotu.

Tak mi konečně začala škola. Po třech měsících parádních, ničím a nikým nerušených prázdnin mi začala škola. Mám první týden za sebou a už i ten jsem musel zkrátit. Nudil jsem se a nic mi nepomohli procházky městem, povídání se spolužáky, návštěva antikvariátu s následným čtením knihy, ani nákup a příprava jídla. Nudil jsem se tak moc, že jsem ve středu večer jel domů. Doma mám spoustu práce (která mě samozřejmě baví, protože jinak bych domů rozhodně nejel. Mám-li si vybrat mezi prací, která mě nebaví a nuděním se, které mě taky nebaví, vyberu si samozřejmě nudění, které mě sice nebaví, protože práci, která mě nebaví, mám k smrti nerad), kterou mohu dělat jenom doma, spoustu zábavy, která je taky jenom doma (a okolí samozřejmě) a vůbec doma je doma. Nerad bych, aby to vypadalo, že mě nebaví býti studentem. Naopak to je právě to, co mě baví. Mě prostě jenom nebaví trávit svůj čas na kolejích. Jakožto nepijec mám všechny večery volné a tak se nudím. Nudím. Nudím. A přitom by stačila taková maličkost, jednoduchá a snadná věc, která by všechny moje problémy vyřešila. Prostě by stačilo, aby v mém městě, v České Třebové, byla vysoká škola (s oborem, který by mě zajímal a na který by mě vzali -samozřejmě).

Nemám rád podzim. Není to tím, že by mi nějak zásadně vadil déšť, který k podzimu neodmyslitelně patří (i když to neustálé čištění brýlí mě pěkně štve), nebo to bláto (takový fotbálek v bahně má totiž svoje kouzlo). A vítr, který fouká ze strnišť, cuchá neustále můj (téměř) dokonalý účes, se dá použít k pouštění draků (což může být také dobrá zábava (pokud se drak, se kterým se děláte dva týdny, neutrhne a nerozhodne se ochutnat trochu té báječné a úžasné svobody)). Podzimem zbarvené stromy jsou jedním z nejhezčích úkazů v přírodě (nejhezčí úkaz v přírodě jsem samozřejmě a bez debat já sám) a procházce po zalesněných kopcích naší krajiny ve slunečném podzimním dnu se jen tak nějaká jiná procházka v jiném než slunečném a podzimním dnu nevyrovná.

Jenom by mohl trvat tak týden. Déle stromy ty krásně zbarvené listy stejně neudrží a změní se ve smutné, suché a pokřivené pařáty, pouštění draků člověka omrzí hned po prvním neúspěchu (někoho až po druhém, ale to už musí být obzvlášť náruživý stavitel) a fotbálek v bahýnku je po týdnu jen fotbal v pitomém a hnusném bahně.

Jeden týden je pro podzim tak akorát. O zbylé dny by se rovným dílem podělili léto se zimou. Nenapadá mě totiž důvod, proč by měl být delší. U léta je to jasné. Aby se člověk mohl koupat, opalovat, cestovat, jezdit na tábory a chodit bez trička. Zima je zase kvůli lyžování, koulování, stavění iglů a vánocům (a ty jsou kvůli dárkům a cukroví). Dokonce i to jaro má své důvody (jako třeba ježdění na vodu), ale podzim? Pro podzim mě nenapadá víc důvodů, než na již zmiňovaný jeden týden. Tak co s tím uděláme?

Tak teď mám počítač. Sláva, konečně jsem slezl ze stromu a koupil si to zázračnou věc, bez které s dnes nikdo neobejde. Chtěl jsem ho, původně, proto, abych na něm mohl psát své velice zajímavé práce do školy a taky aby Milan dostával ty moje né už tak zajímavé články rovnou v .txt. Jeho radost z mého né tak zajímavého článku vždycky rychle opadla, když viděl jak hrůzným způsobem je opět napsaný. A to jsem se třeba i moc snažil. Chtěl jsem počítač starý levný, prostě pouze plnohodnotného zástupce stroje psacího. To se mi na(ne)štěstí nepovedlo. Nějak se to zvrtlo a já si koupil počítač kvalit mnohem větších. A taky mnohem větších možností. No a to se už dostávám ke kameni úrazu. Dobrodružství se na takové mašině popisují mnohem lépe a čitelněji. To kamenem není. Kamenem jsou právě ty mnohem větší možnosti. Vyžadují totiž mnohem větší spoustu času. Přes týden jsem v domovu vzdálené škole, kde sice času mám dost, ale jsem v domovu vzdálené škole. A o víkendech jsem se, alespoň dosud, snažil zažít nějaké to dobrodružství nebo alespoň dobrodružstvíčko. O tom jsem pak někdy něco napsal. Ručně a hrůzným způsobem. Nevím, nevím jestli mi kvůli počítači, kterému jsem už začal v intimních chvílích říkat Ferdásek, zbude čas na ta dobrodružství nebo alespoň dobrodružstvíčka. Dostal jsem se do kruhu: je dobrodružství, když není počítač a není dobrodružství, když počítač je. Mám takový dojem, že je to stejný problém, jaký má celá přetechnizovaná civilizace. Kvůli technice ztrácíme kontakt s přírodou, dobrodružstvím nebo alespoň dobrodružstvíčkem. Pokusím se udělat nějaký rozumný kompromis, i když kompromis mezi dvěma věcma znamená vlastně jenom nedělání ani jedné věci pořádně.

Počítám, že každý z vás už prožívá jaro plnými doušky, cestuje (o tom tady píšem), jezdí na motorce, sportuje nebo jinak si užívá světa. Přijde vám to taky tak divný, jak si ti naši lidi pořád na něco stěžujou, na něco nadávaj, jak kvůli něčemu neustále brečej? A přitom by měli být šťastní, že můžou být tak šťastní. Vždyť na světě je tolik lidí, kteří by šťastní chtěli být a nemohou.

Chtěli by třeba cestovat (o tom tady píšem), jezdit na motorce, sportovat nebo jinak si užívat světa, ale třeba mají zrovna nějaké menší problémy, jako že třeba nemají kde koupit nějaké to jídlo a nedá se čekat, že by se situace v nejbližších padesáti letech nějak radikálně změnila. Nebo jim nad barákem, pokud jim náhodou ještě stojí, zuří cosi jako válka.

Myslím, že takové dvanáctihodinové šichtičky na rýžových polích taky nejsou žádné bájo.

A to nemluvím o tom, když má vlak deset minut zpoždění.

Když jsem jel ve čtvrtek vlakem domů, stál jsem u otevřeného okna a cítil jsem… Jaro. To je vzduch vždycky prosicen takovou vůní, která vyvolává vzpomínky na dávné cesty, má příchuť dálek a člověka nutí sbalit batoh a jet. Daleko a pryč.

Každý roční období má svou vůni, která na nás nějak působí, která nám změní náladu a pocity. Vůně jara má ale moc největší. O tom není pochyb. Asi.

Až jaro je pro mě totiž začátkem nového roku. Proč začíná rok 1. ledna, když ještě „dojíždí“ zima. Není symbolem počátku něčeho nového a snad lepšího právě Jaro? Není to jaro, kdy se všechno probouzí a ožívá? A není Zima parádním zakončením roku? Opravdu by mě zajímalo kdo a kdy to takhle rozhodl. A hlavně jaký k tomu měl důvod. Třeba to někdo ví.

V článcích autorů cestovatel.cz se často objevuje slovo „dobrodružství“, což není nic zvláštního, problém je však ve významu slova. Původní význam byl trochu posunut a bylo by nedorozumění, kdyby se myšlení čtenářů neposunulo stejným směrem.

Velmi jednoduše: nad jakoukoliv událostí, která by mohla mít schopnost negativně ovlivnit (a co, posrat) průběh akce, neztrácíme hlavu, nepropadáme ani panice ani trudomyslnosti, ba naopak, pod novým jménem „dobrodružství“ tyto události, až masochisticky dychtivě, vítáme.

Když nám prší na hlavu, nevíme kde vlastně jsme, nemáme co jíst a kde spát, přijímáme to všechno jako veliké dobrodružství, na které se bude (v teple a s kuřecím stehnem v ruce) báječně vzpomínat.

Když například v lednu potkáte (či spíše pro tmu jen uslyšíte) promrzlého vodáka a čtyři jeho kamarády na gumových člunech sjíždějících řeku plnou záludných zatáček a špičatých klacků a pro které zapadlo slunce příliš brzo, v záchvatech smíchu, jsme to buď my, nebo někdo, kdo proniknul do našeho tajemství slova DOBRODRUŽSTVÍ.

Před každou dlouhou i krátkou cestou po zemích blízkých, vzdálených i vzdálenějších probíhá akce s krycím názvem „křeček“. To se nakupuje jídlo různě chráněné proti nepříznivým vlivům při cestování a strká se různě po batohu, aby se ušetřilo co nejvíce místa.

Jednou formou jídla z cestovatelského hlediska přijatelnou je tzv. „instant“. Typ „instant“ byla i hlavní hrdinka tohoto příběhu, polífka Maggi – plný hrnec. Byla koupena, aby mi dělala společnost na mé cestě do krajů skotských a tam mi posloužila, tak jak si každá jiná polífka posloužit přeje. Projela se mnou Skotsko křížem krážem, jídla bylo dost a tak se se mnou trochu pomačkaná vrátila domů. Doma jsem přebalil batoh, jednou přespal a v pět ráno fičel směr Slovenský ráj. Osmý den cestování, když jsme se už přibližovali k domovu nás jeden dlouhý stop zavezl do Bojnic u Prievidze. Prohlídli jsme si hrad a šli na vlakové nádraží v Prievidzi. Nic nejelo a jediné co nám zbývalo byla moje kamarádka polívka Maggi. Jak si tak blahem a (taky trochu) varem bublala, já si krátil chvíli čtením jejího obalu, něco mi tam málem vyrazilo dech. Vyrábí: Nestlé food, s.r.o., Prievidza… Hodně polévek se podívá do světa, ale kolik se jich vrátí do rodného města?