Věroš Kaplan Doma ve skříni mám uloženou ruskou dvouokou zrcadlovku, která mi tam věrně slouží již deset let. Má velmi dobré parametry, zejména co se týče spotřeby benzínu, oleje a filmů. Onen přístroj trpí chronickou frakturou pantíku a tudíž i světelnou netěsností. Když už chci sehnat černé papíry, tak se to dá udělat i levněji, než shánět široký film, točit kolečkama na všechny čtyři světové strany, honit okolní světlo do malé krabičky a tahat s sebou bleskovou baterii. Slyšel jsem, že existují jedinci, kteří to umí, ale vše, co jsem pochopil z klasického fotografování, je jen to, že se musí sundat kryt z objektivu.
Nakonec jsem podlehl útočné reklamní akci a zakoupil jsem si kompakt nejmenované značky. Přišel jsem do obchodu a jal jsem se klást pitomé otázky. Slečna v obchodě se na mne dívala jako kdybych fotografování nerozuměl a mně nezůstalo nic jiného, než abych se tvářil jako, že tomu rozumím. Foťák jsem ohmatal tak, že by ze mne měl radost i daktyloskop-amatér a pak jsem si ho nechal zabalit. (Samozřejmě, že ne ten ohmataný.) Poté jsem položil otázku, zdali je ve foťáku i film. Ne, že bych byl tak naivní, ale co kdyby byl. Slečna se na mne podívala, jako bych právě spadl z Měsíce, ačkoliv musela vidět, že jsem přišel už před půlhodinou. Pochopil jsem, že pravděpobně nedodává a zakoupil jsem si i film. Kromě krabice s aparátem a filmy jsem si vzal i záhadný balíček v igelitu, který vypadal jako návod. Až doma jsem zjistil, že jsem si vzal balíček, ve kterém se nacházely propagační materiály na onen přístroj v počtu 100 kusů.
Prostudoval jsem návod, který byl přiložen i v češtině. Nikde ani zmínka o tom, že chci-li fotografovat, musí být uvnitř film, ale usoudil jsem, že bude lepší, když ho tam dám. Film jsem začal zakládat podle obrázků v návodu, ale když jsem se o to pokoušel už potřetí a neúspěšně, zapnul jsem i mozek a ejhle, na první pokus se mi to povedlo. Film jsem už měl založený, tak jsem začal přemýšlet o tom, jaký fatální objekt nafotím jako první. Nakonec jsem nafotil kamaráda. Tímto bych chtěl Damonovi poděkovat za trpělivost a vyjádřit naději, že zůstane mým kamarádem i poté, co jsem mu fotku ukázal.
Dále bych chtěl uvést na pravou míru některá tvrzení, která se o mojí osobě ve spojení s fotoaparátem šíří. Je pravda, že než jsem sejmul jelena, stihl ho Milan nafotit, ukázat psovi a ještě udělat malé kolečko okolo obory, ale není pravda, že jsem při tom celou dobu nadával. Jelenovi jsem nadával pouze krátce a to, když se na mne nechtěl podívat.
Ale ta fotka stojí za to, ne?
