Rubrika: Rubriky

Počítám, že každý z vás už prožívá jaro plnými doušky, cestuje (o tom tady píšem), jezdí na motorce, sportuje nebo jinak si užívá světa. Přijde vám to taky tak divný, jak si ti naši lidi pořád na něco stěžujou, na něco nadávaj, jak kvůli něčemu neustále brečej? A přitom by měli být šťastní, že můžou být tak šťastní. Vždyť na světě je tolik lidí, kteří by šťastní chtěli být a nemohou.

Chtěli by třeba cestovat (o tom tady píšem), jezdit na motorce, sportovat nebo jinak si užívat světa, ale třeba mají zrovna nějaké menší problémy, jako že třeba nemají kde koupit nějaké to jídlo a nedá se čekat, že by se situace v nejbližších padesáti letech nějak radikálně změnila. Nebo jim nad barákem, pokud jim náhodou ještě stojí, zuří cosi jako válka.

Myslím, že takové dvanáctihodinové šichtičky na rýžových polích taky nejsou žádné bájo.

A to nemluvím o tom, když má vlak deset minut zpoždění.

Když jsem jel ve čtvrtek vlakem domů, stál jsem u otevřeného okna a cítil jsem… Jaro. To je vzduch vždycky prosicen takovou vůní, která vyvolává vzpomínky na dávné cesty, má příchuť dálek a člověka nutí sbalit batoh a jet. Daleko a pryč.

Každý roční období má svou vůni, která na nás nějak působí, která nám změní náladu a pocity. Vůně jara má ale moc největší. O tom není pochyb. Asi.

Až jaro je pro mě totiž začátkem nového roku. Proč začíná rok 1. ledna, když ještě „dojíždí“ zima. Není symbolem počátku něčeho nového a snad lepšího právě Jaro? Není to jaro, kdy se všechno probouzí a ožívá? A není Zima parádním zakončením roku? Opravdu by mě zajímalo kdo a kdy to takhle rozhodl. A hlavně jaký k tomu měl důvod. Třeba to někdo ví.

V článcích autorů cestovatel.cz se často objevuje slovo „dobrodružství“, což není nic zvláštního, problém je však ve významu slova. Původní význam byl trochu posunut a bylo by nedorozumění, kdyby se myšlení čtenářů neposunulo stejným směrem.

Velmi jednoduše: nad jakoukoliv událostí, která by mohla mít schopnost negativně ovlivnit (a co, posrat) průběh akce, neztrácíme hlavu, nepropadáme ani panice ani trudomyslnosti, ba naopak, pod novým jménem „dobrodružství“ tyto události, až masochisticky dychtivě, vítáme.

Když nám prší na hlavu, nevíme kde vlastně jsme, nemáme co jíst a kde spát, přijímáme to všechno jako veliké dobrodružství, na které se bude (v teple a s kuřecím stehnem v ruce) báječně vzpomínat.

Když například v lednu potkáte (či spíše pro tmu jen uslyšíte) promrzlého vodáka a čtyři jeho kamarády na gumových člunech sjíždějících řeku plnou záludných zatáček a špičatých klacků a pro které zapadlo slunce příliš brzo, v záchvatech smíchu, jsme to buď my, nebo někdo, kdo proniknul do našeho tajemství slova DOBRODRUŽSTVÍ.

Před každou dlouhou i krátkou cestou po zemích blízkých, vzdálených i vzdálenějších probíhá akce s krycím názvem „křeček“. To se nakupuje jídlo různě chráněné proti nepříznivým vlivům při cestování a strká se různě po batohu, aby se ušetřilo co nejvíce místa.

Jednou formou jídla z cestovatelského hlediska přijatelnou je tzv. „instant“. Typ „instant“ byla i hlavní hrdinka tohoto příběhu, polífka Maggi – plný hrnec. Byla koupena, aby mi dělala společnost na mé cestě do krajů skotských a tam mi posloužila, tak jak si každá jiná polífka posloužit přeje. Projela se mnou Skotsko křížem krážem, jídla bylo dost a tak se se mnou trochu pomačkaná vrátila domů. Doma jsem přebalil batoh, jednou přespal a v pět ráno fičel směr Slovenský ráj. Osmý den cestování, když jsme se už přibližovali k domovu nás jeden dlouhý stop zavezl do Bojnic u Prievidze. Prohlídli jsme si hrad a šli na vlakové nádraží v Prievidzi. Nic nejelo a jediné co nám zbývalo byla moje kamarádka polívka Maggi. Jak si tak blahem a (taky trochu) varem bublala, já si krátil chvíli čtením jejího obalu, něco mi tam málem vyrazilo dech. Vyrábí: Nestlé food, s.r.o., Prievidza… Hodně polévek se podívá do světa, ale kolik se jich vrátí do rodného města?

Kousek od mého domova je les. Jako malej jsem tam chodil si hrát a zažívat různá dobrodružství. Měl jsem na to speciální tričko se Sandokanem, jako malýmu mi to tam připadalo hrozně divoký. Měl jsem pozorovatelnu u skalky, tajné stezky a vůbec všechno co potřebuje Pán džungle. Byla tam místa, kam jsem se bál vkročit i místa, kde jsem byl rád.

Teď jsem vyrostl, les už mi nepřijde tak velkej, ani neprostupnej a divokej, ani strašidelnej, ale pořád se mi líbí a kromě toho připomíná mi dětství.

Teď ho kácí. Kousek po kousku. To se holt lesům stává, že je občas lidi vykácej a nadělaj z nich židle a stoly. Ale taky vysází nový stromky a les žije dál. Tenhle můj les prej chtěj zabít. Žádný nový stromky, žádnej novej les. Určitě má teďka jinýho Pána džungle, kterej se o něj stará, kterej tam má svý úkryty i místa, kterých se bojí.

Co sním, sakra, teď bude?

Vracel jsem se, času akorát na dojítí na vlak, batoh na zádech, vedro a silnice do hroznýho kopce. Uhnul jsem projíždějícímu autu a dál se ploužil nahoru. Favorit však asi 20 metrů přede mnou zastavil. Řidička vykoukla a jestli prý nechci někam vzít. Když už zastavila, říkám si. „Chci“ odpovím. „Já jenom nevím, jestli se v takovým velkým kopci budu umět rozjet“ říká ona omluvně. Rozjela bezchybně, ale já myslel na to, že je paráda, že pořád jsou lidi, kteří dokážou zastavit, jenom aby s ečlověka zeptali, jestli nechce svézt. Dokonce, když se neuměj rozjíždět do kopce.

Tentokrát to bylo úplně jinak, než když jsem nestopoval poprvé, ale dostalo mě to ještě mnohem víc. A proto o tom zase musím napsat. Cílem naší devítihlavé výpravy bylo jedno tábořiště kousek od vesničky Valdov, nedaleko Nové Páky. Proč jsme chtěli strávit víkend zrovna tam, to už je jiná pohádka. Důležité je, že z České Třebové do Nové Páky je to cesta nejen dlouhá, ale (a to hlavně) velmi drahá. Plán naší cesty se tedy příliš neohlížel na délku časovou, ale spíše na délku traťovou, protože jen ta má vliv na výšku finanční. Proto jsme nejeli po hlavní přes Pardubice, ale po nétakhlavní přes Týniště. Další důležitou věcí ve vyprávění by asi mělo být to, že jsme zvolili poslední možný vlakový spoj Česká Třebová-Nová Páka. Každý už asi ví, že se nám do stanice určení dojet nepodařilo. Naše cestování po cestách železného oře skončilo ve stanici Jičín, asi v deset hodin. Samozřejmě večer. Podle mapy, kterou naštěstí na nádraží měli, to bylo tak 15 až 20 kilásků. Po silnici. Než jsme se připravili na pochod, bylo půl jedenácté…

Pak to přišlo. Chlapík, kterého jsme se ptali na novopackou silnici, nejenže nám ukázal správný směr, ale dal nám naději, že až vyzvedne svou dceru, dojede nás a na dvakrát nás do Valdova hodí. Vyšlápli jsme tedy s nadějí na záchranu a ona, vlastně on, opravdu asi za půl hodiny přijel. Měl Favorita, nás bylo devět lidí, devět batohů a jedna kytara. První várka to sice neměla tak pohodlné jako várka druhá, ale ta se zase víc prošla. Dokonce i z auta to vypadalo jako pořádná dálka pro chůzi pěšky. Vždycky, když potkám takového člověka, mám hrozně dobrý pocit, že to s námi lidmi není až tak hrozné jak se to říká. I když si nejspíš ten pán můj článek číst nebude, chci jemu a jemu podobným lidem poděkovat za všechny, kterým ujede vlak a někdo jim nabídne svezení. Prostě jenom tak.