Rubrika: Rubriky

Hned z kraje bych měl zmínit proč právě Thajsko, Malajsie a Singapur. Jenže sám si na žádný konstruktivní důvod nevzpomínám. Nakonec to je to vůbec nejméně důležitý a pravděpodobně ještě daleko méně zajímavý. Vůbec bych tento článek bral dost s rezervou. Rozhodně není pro milovníky faktů, čísel, jmen a už vůbec ne pro Thajce. Nejen, že trochu pomluvím krále, ale hlavně jsem v zemi svobodných nepobyl tak dlouho, abych podal nezkreslený pohled. Nejde o žádný vyčerpávající profil země, ale soubor dojmů, zážitků, překvapení, zklamání z třítýdenního nezávislého výletu obyčejného člověka. Proto se předem omlouvám všem zúčastněným a zasvěceným za případný nechtěný, nepřesný náhled náhodného, tichého cestovatele či za naprosté nepochopení místní problematiky primitivním ignorantem. Přesně mezi těmito body jsem se celou dobu pohyboval.

Nepíšu fakta, protože těch je všude dost, navíc fakta jsou zpravidla jedny. Vlastních poznatků a dojmů může být napsáno až 6 miliard. Tady upouštím ty své.

Bangkok

Letiště Don Muang je asi nejčastější vstupní branou do Thajského království. Do Bangkoku to není nijak daleko. Poprvé odmítáme taxíkového nahaněče. Chceme jet vlakem z nádraží hned naproti letišti. Je něco po 3 hodinách odpoledne a vlak do hlavního nádraží Hua Lampong v centru jede podle tabule v 17:00. Cesta má trvat asi 45 minut a stát 10 B. Prozíravý dohazovač čeká, až se trochu zpotíme a navrhuje taxi znovu. Lístky na vlak se začínají prodávat 16:55 a těsně přede mnou asi v 16:57 prodej náhle končí. Úředník, po krátké domluvě vysílačkou, přepisuje tabulku a znovu otevírá úřad. Pro zbytek fronty už platí: odjezd 17:15, cena 5 B.

Jedeme hodinu 3. třídou předměstími, které by při zachování stejných měřítek znamenaly tak 7. až 8. třídu plného stojícího vlaku do kterého neustále další lidé přistupují i s vědomím, že vlak už asi dál nepojede. Cíl by měl, ale nemá sílu.

Cesta vlakem mi připadá jako dobrá a levná cesta k rychlému, bezpečnému nahlédnutí do nejchudších částí Bangkoku. Vidíte jiné věci než kolem hlavní silnice z taxíku.

Už je skoro tma, takže se sháníme po bydlení. Mám nějaké typy na levné ubytování na Samsen Road. Hned před nádražím se nás ujímá zástupce T.A.T. (Tourist Authority of Thailand) a vede nás do kanceláře přes ulici. Tam se dovídáme, že noc ve Station Hotelu proti staniční budově stojí 250 B za dvojlůžkový pokoj s větrákem. Na recepci to je sice 300, ale pořád dobrá cena, vzhledem k umístění hotelu a kvalitě ubytování. Pravda, poslední co byste v hotelu našli je ticho. Pestrost zvuků z ulice je nepříjemně košatá a navíc zbíječky spát nemusí. Hned na úvod dobrý větrák. Čtyřrychlostní stropní třílisťák vás tlačí k madracím. Vítr ve tváři a rozevláté vlasy mi dávají pocit, že celou noc někam jedu. No lepší než bdít v zaprděném Bangkoku.

Ráno se probouzíme s kohoutím kokrháním, které jako by vycházelo z vedlejšího pokoje. Máme přesný, propracovaný plán na obchůzku místních atrakcí bohužel podle nepřesné, neúplné, stručné mapy. Problém čínské čtvrti ležící na naší trase není jen velký počet ulic, ale hlavně jejich podobnost a neprůchodnost. Do Thajska jsme nepřijeli jen za přírodou a kulturou, ale také jako gurmánští turisti. Pobyt v Bangkoku nás v tomto směru dost vyděsil. Nejen vizuální stránka pokrmů a jejich obyvatel, ale hlavně nezřízený smrad ve mně budí ještě méně důvěry než „strava“ v menze, což jsem do té doby považoval za nemožné. Máme jídlo z domu tak na 4 dni, pár dní vydržíme o hladu, takže někdy kolem 22.2. tedy asi na cestě na jih umřeme hlady.

V Grand Palace otevírají až ve dvě takže asi hodinu a půl jezdíme tuk-tukem dobrovolně po památkách a nedobrovolně po obchodech. Řidič neustále připomíná svou pracovní filosofii. „Můj nejlepší kamarád, dívání zadarmo, dívat 20 minut, já dostat 1 benzin kupón, ty něco koupit, já dostat 5 benzin kupón. Více než zlata na sochách Buddhy tak vidíme v obchodech s prstýnkama. K čemu je mi zlatý prstýnek prodávaný hluboko pod cenou za 200 dolarů s rozpočtem 10 liber na den.

Pokračování příště…

určený k regeneraci po zkouškovém, zvláště pak souborné zkoušce, a k nabrání nových sil na další semestr

Přišlo jaro do ulic. Sice byla půlka února, ale po sněhu ani památka a rosničkáři vytrvale hlásili teploty nad nulou i v noci, ač se mi takové tvrzení nyní zdá jako pocházející z říše pohádek.

Mezi koncem zkouškového a začátkem dalšího semestru zbyl jeden víkend a dva předchozí dny, a opravdu jsme potřebovali vypadnout z Brna. Původní návrh zněl sice Zimní přechod hor, třeba Malé Fatry, ale vzhledem k počasí aktuálnímu a hlášenému, a také ke stavu po zkouškovém jsem rozhodl zorganizovat První jarní puťák určený k regeneraci po zkouškovém, zvláště pak souborné zkoušce, a k nabrání nových sil na další semestr, to vše po tři dny v horách Hrubého Jeseníku

Nakonec jsme byli tři. Zuzka, Věroš a má maličkost. Kvůli zjednodušení jsme přespali ze čtvrtka v naší chaloupce v Branné a ráno vyrazit do hor. Počítal jsem s rizikem přespávání na sněhu – na hřebeni mělo být okolo půl metru – ale že to přijde tak brzo, to jsem vskutku nečekal …

Chtěl jsem ten den dojít přes Banjaluku, Vozku na Červenohorské sedlo a někde za ním zalézt. Počasí bylo nádherné – slunko smažilo, ptáci vyřvávali, prostě jaro jak vyšité (až na ty sněhové závěje). Z Banjaluky jsem zvolil cestu delší, a o to nepohodlnější. Jít po zelené značce je nádherné, pokud ovšem nenesete batoh plný věcí včetně stanu a snažíte se nezabít na ledě, za který by se nemusel stydět leckterý zimní stadion.

Navíc značkař jistě myslel na trochu vzrušení – v jednom místě značka uhýbá z cesty do solidního hustníku, prudkým skokem se vrhá přes potok (mostek by samozřejmě v takovém místě očekával jen notorický optimista), a dalších několik set metrů vede přes další dva potoky a jedním místem zvaným mezi orientačními běžci jako neprůchodný hustník. Po jarním tání je tato cesta schůdná nejspíš pouze s potápěčskou výbavou na zádech …

Pokračování cesty mělo také jistou poezii – i při vysoké hustotě značení šipky značící další serpentinu zcela pravidelně střídaly klasické šipky směrové. Vzhledem k hustotě vrstevnic fakt celkem očekávatelný. Tady jsem také potkali prvního člověka – osamělý běžkař nás minul s velmi udiveným pohledem.

Vrchol Vozky mohu jen doporučit. Bohužel se málo stává, aby člověk potkal tak nádherné počasí s tak nádherným rozhledem v zimě. My jsme to štěstí měli. Ta krása byla tak velká, že fotograf výpravy Věroš dospěl oprávněně k názoru, že něco takového nelze bez stativu vyfotografovat. Tak snad jen drobné foto sněhových podmínek

Normální lidé odtud volí cestu po žluté na červenou hřebenovku a dál na Červenohorské sedlo. My, nepoučeni předchozími zkušenostmi, jsme zvolili opět zelenou značku. Ta od vrcholů dolů prostě padá, za daných podmínek by bylo asi nejjistější slanit. Šli jsme po stopách těch, kteří šli před námi, aniž bychom znali jejich konečný osud. A poté, co jsem se poprvé propadl až po pás, jsem byl nucen poopravit tvrzení rosničkářů, že „na hřebeni 30-50 cm pokrývky“. O teplotách nad nulou jsem pochyboval už předtím.

Ve své podstatě však bylo dobře, že jsme se nevydali po hřebeni, protože na konci sestupu nás čekalo údolíčko s potokem. Po jeho přebrodění a dalších několika metrech mi došlo, že toto je to pravé místo k přespání. Byla tu voda i místo na stan.

Víte, co je to benzínový vařič? Ten náš (MSR) je vcelku dost výkonná potvora (asi dvakrát silnější než klasický plynový VAR). Proto nás dost nemile překvapilo, že uvařit čaj, těstoviny, čaj trvalo opravdu dost dlouhou dobu – téměř hodinu a čtvrt. S VARem bychom asi nepochodili.

Teplota rapidně klesala, a tak jsme šli spát. Noc byla studená, studenější, a ještě studenější. Díky tomu první věc, kterou jsem ráno musel udělal, bylo pustit vařič a rozmrazit boty. Jinak bychom se do nich prostě nedostali.

Ráno jsme se vypravovali vcelku ve spěchu, kdyby náhodou došel někdo, kdo by tvrdil, že v CHKO se prostě nespí, takže jsme „už“ okolo deváté vyrazili. Při balení naše tábořiště vypadalo takto.

Padla mlha. Sice se nedala krájet, ale ještě slušná. Vlastně se celý den táhl pod heslem „Ráno hmlisto, v poledne tak isto a večer pride tma“ Dlouho jsme nikoho nepotkali, až asi po hodině nám zkazila průměr rodinka na běžkách. Tak jsme se i s mlhou nechali vyfotit, abychom měli aspoň jednu hromadnou fotku.

A pak přišla civilizace. Červenohorské sedlo se to místo nazývá. Vcelku vymrzlí jsme se rozhodli dát si čaj, a nakonec jsme si na chatě ČHS dali v samoobsluze i smažák za velmi slušné ceny – doporučujeme (zkuste v 1000 m.n.m sehnat smažák za 50 Kč i s hranolkama). Protože nám začal docházet benzín, rozhodli jsme se nějaký sehnat. V půjčovně skůtrů bohužel měli málo, ale poslali nás na Horskou Službu. Ovšem shánět v CHKO hraničící s několika NPR na HS benzín, když – vzhledem k batohům a karimatkám – bylo naprotosto jasné, že je do vařiče, to je přece jen příliš, mohli by mít hloupé dotazy.

Z Červenohorského sedla vedou dvě cesty – modrá pod hřebenem a červená hřebenovka. Kvůli počasí jsem zvolil modrou, ale tu máš čerte kropáč – hned na začátku je tato cedule :

A tak jsme se vrhli po červené přes sjezdovky na hřeben.Přešli jsme asi dvě sjezdovky bez úrazu a bez srážky s lyžaři,

Věroš: „Proč se na nás ti lyžaři tak dívají?“ Zuzka: „Nedívají se po nás, zjištují, jestli někdo nejede z boku“ Věroš: „Ale proč si při tom ťukají na čelo?“

když se zčista jasna před námi objevila velmi povědomá cedule

Jako správní drsňáci jsme ovšem prohlásili, že sto metrů okolo nás je léto a šli dál. Na cestě nazývané v mapě jako Zimní cesta šlo o velmi trapné překvapení, a hlavně jsme jinak dál nemohli.

Tato troufalost byla brzy po zásluze potrestána – dosud vynikající značení náhle zmizelo a zjevilo se asi za kilometr. Pak už bylo zase po padesáti metrech, kromě nepřehledných úseků, samozřejmě. Následoval další nádherný úsek, ve kterém jsme potkali na hřebeni dohromady 2 (slovy: dva) běžkaře, počasí bylo stále mlhavé, ale tak akorát, a před námi se nerýsují další kopce, protože nejsou vidět. Teploty zdaleka neodpovídaly teplotám nad nulou – takto vypadaly naše batohy celé.

Pak následoval náročný úsek ze Švýcárny na Ovčárnu – jednak skrz davy, jednak stále do kopce, a hlavně začínalo být už dost hodin (po třetí) vzhledem k tomu, že spát se dalo až za Ovčárnou. Přešli jsme odbočku do Divokého dolu, kde jsem chtěl přespat původně. Vzhledem k nutnosti vrátit se do Brna do nedělních 18 hodin jsme měli limit na odjezd nedělní poledne a tak jsme si tento nádherný kout Jeseníků prohlédout nemohli. Pak jsme narazili na obrovskou hromadu civilizace, a tak jsme již před Ovčárnou odbočili po modré podél Bílé Vody.

Již začátek cesty patří mezi svažité, sestoupit téměř sedmset metrů na sedmi kilometrech je vcelků náročné.

Přicházející šero (a odpor ke spaní až dole v Karlově Studánce) nás donutilo hledat místo k přespání. Tady jsme měli opět štěstí – místo na soutoku Bílé vody a přitékajícího potoka tvořilo poněkud méně nakloněnou rovinu, než okolní svahy sklonu střechy horské chaty. První místo bylo blízko vody, druhé mělo pařez na vaření (zkuste vařit na vařiči protávajícím se do sněhu) a třetí bylo krásně rovné. Vaření vyhrálo.

Těstoviny na večeři se hodily, bohužel z nich vzniklý čaj již tak dobrý nebyl, ale pokud na tuto drobnost člověk zapomněl, nebyl problém. Poučeni zimou předchozí noci jsme pod karimatky dali ještě Věrošovu celtu. Ani to však nepomohlo. Jak jsme zalehli, tak jsme usnuli. Probudili jsme se skoro všichni okolo druhé ranní, kdy navíc Věroš donesl špatnou zvěst – zcela se vyjasnilo.

Následky jsme pocítili brzy – přes podlážku stanu, celtu, dvojitou karimatku, spacák s komfortem do nuly, flísku a tlusté tričko jsem promrzal od země. Teplota klesala rapidně – osobní odhad zní -10 stupňů. Ke všemu tomu neštěstí vlhkost ve stanu začala přesahovat rozumné meze, a kondenzovala i na vnitřní vrstvě stanu, kde zamrzala (!). Navíc i v krytém údolí dost foukalo a stromy nepříjemně praskaly. Podmínky vedly až k tomu, že Věroš prohlásil: „Jak se mi večer chtělo do spacáku, tak se mi teď chce zase vstávat. Vskutku nezvyklý výrok.

Ranní balení nebylo tak rychlé, jak jsme si přáli, protože kvůli úděsné zimě jsme neustále přerušovali činnost, abychom se proběhli po okolí a zahřáli tak zmrzlé prsty na nohou. Odborně se tato hra nazývá Na obíhanou a téměř jsme vydupali kolečko. Snídani jsme kvůli podmínkám, ale hlavně kvůli viditelnosti místa z cesty, přesunuli až na setkání s civilizací. Složit stan opékáním tyček a rozlámat celtu bylo vcelku nezvyklé.

Cesta byla náročná. Představte si svah sklonu asi 60 stupňů, kterým šikmo klesá pěšinka. Máte? To ještě není tak zlé, že. Tak a teď tu pěšinku posypte sněhem, nechte ho lehce roztát a zase zmrazte. Vytvoříte kompaktní vrtsvu ledovou plochu vhodnou spíše pro bruslení. Tak a teď tam postavte tři nevyspalé, unavené postavičky jdoucí na autobus. Chápete? A ještě pod cestu dejte tak pět až deste metrů sráz do potoka. Velmi nepříjemné, velmi náročné, hlavně psychicky. I když – okolí bylo nádherné, člověk se jen musel na rozhlížení zastavit, jinak spadnul.

A pak jsme došli k zastávce autobusu v Karlově Studánce, v místním občerstvení jsme si dali čaj a bramboráčky, venku jsme si uvařili další čaj (Bohužel na VARu – došel benzín. Po deseti minutách vaření „naplno“ měl čaj asi padesát stupňů (!) – a to už bylo v dolině) a pak hurá domů.

P.S.: A doma jsme se dozvěděli, proč tak foukalo – třeba na Sněžce prý byla vichřice čtyřicet metrů za vteřinu.

---

Poznámky pod čarou, zkušenosti, rady & doporučení a úvahy nakonec

• Vzhledem k rozdílu mezi plánovanými podmínkami (sníh pouze na hřebeni, teploty okolo nuly) a realitou (sníh všude a teploty o deset stupňů níže) byly kritické, přesto jsme byli velmi solidně vybaveni. Varování všem – je sice hezké umět se zabalit do usárny a desetikilového batohu, ale občas je lepší mít výbavu podle hesla Vždy připraven a táhnout zdánlivě věci navíc. I Jeseníky jsou hory!!
• Při takovýchto akcích je potřeba si uvědomit, že i při dobrých sněhových podmínkách je postup výrazně pomalejší. Kdo si otevře mapu a pokusí se náš postup prohlédnout, zjistí, že první den (asi šest hodin) jsme ušli necelých dvanáct km a asi 800 metrů (standartní přepočet osm kilometrů navíc) vyšplhali, a to jsme se neflákali. V sobotu obdobně.
• Je potřeba včas začít hledat místo na spaní (nejpozději ve čtyři), protože další může být třeba za hodinu. Závětří je téměř nezbytné, vodní zdroj vhodný (potok bohatě stačí, není-li nad ním horská chata).
• Do takových teplot (a podmínek) se nevypláci šetřit na penězích na rychle vařených potravinách. Vzhledem k obrovské spotřebě paliva to jistí předvařená rýže, předvařené těstoviny. Chuť je o něco horší, ale ujišťují vás, že v takových chvílích je to člověku hodně jedno, je to teplý a je to jídlo. Možná by se dalo zamyslet i nad instantními čaji, je to hnus, ale uvádět vodu do varu a pak stejně čekat, až dostane pitelnou teplotu (i když to trvá nečekaně krátko) je zbytečný přepych.
• Nešetřete na tekutinách. Přes den se toho moc nevypije – té zmrzlé tekutiny z lahve nikdo moc nevypije, stačí zvlhčit ústa. A doplňovat únavu nedostakem tekutin je to nejhorší, co se dá udělat. Takže: čaje, polévky, denně aspoň tři litry (!) S sebou třeba termosku jen s horkou vodou na ohřátí vody v PETce.
• I Sůl je vskutku potřebná až nutná.
• Neprovokujte rozděláváním tábořiště na viditelném místě blízko civilizace. Po odchodu by mělo být poznat jen podle stop ve sněhu a prohlubně od stanu. Odnášení odpadků je (doufám) samozřejmostí!
• Nešlo samozřejmě o typický zimní přechod hor – ten se v našich krajích provádí většinou na Slovensku (Malá, Velká Fatra, Nízké Tatry). Ti méně drsní je nedělají a těm drsnějším vadí civilizace v našich horách. Přiznávám, mně ne – náročné podmínky jsou i tak a možnost ústupových cest je příjemná. Možná i proto byli mnozí, které jsme potkali, tak překvapeni naší přítomností.

V pondělí odpoledne jsem vyrazil dálkovým autobusem z Londýna do Salisbury. Cílem mé cesty byla především návštěva Stonehenge. Když jsem před sedmou hodinou večer vystoupil v Salisbury, tak jsem šel navštívit Tesco, kde jsem nakoupil jídlo na další cestu. Potom jsem začal procházet městským centrem. Začínalo se stmívat, ale centru Salisbury to vůbec neubíralo na kráse, naopak toto velmi staré město se zdálo být krásnější a nebýt aut, byl bych asi nabyl dojmu, že jsem se ocitl někde ve středověku. V informačním centru už měli zavřeno a tak jsem se vydal směrem ke katedrále.

Katedrála se právě opravovala, ale byla opravdu obrovská. Její průčelí je ozdobeno desítkami postav, snad králů a královen. Trochu mě překvapila plechová střecha, ale to je asi jedním z důvodů rekonstrukce. Moc fotek jsem neudělal, protože jsem neměl svoji oblíbenou 400 Konicu a tak by to bylo spíše plýtvání filmem. Ve městě se spát nedalo, protože tu nebyl žádný hostel a B&B bylo dost drahé. Bylo pěkně a tak jsem se vydal směrem k zřícenině Old Sarun.

Old Sarun v noci vypadal jako nějaký kopec. Prvního valu jsem si nestihnul všimnout. Kolem 2. valu byly pěkně posekané „greeny“ a tak jsem se rozhodl pro roh jednoho z nich, tam jsem se ubivakoval a strávil pěknou noc ve společnosti králíků, kterým jsem až tak moc nevadil. Ráno se na druhé straně louky začínali procházet lidi se psy a tak jsem se raději sbalil a odešel na stopa. Později jsem se dozvěděl, že v Anglii už jsou lidé na chudé cestovatele zvyklí a že jim to moc nevadí (spíše jsou překvapení, že se dá takhle spát). Akorát v Londýně v parcích může člověk po uzavření parku dostat až 500 Liber pokuty.

Stopování se mi moc nedařilo, proto jsem se rozhodl jet autobusem do Amebury. Cesta byla asi 7 mil dlouhá a tak jsem nepředpokládal cenu přes 2 Libry. Po této zkušenosti jsem už jenom stopoval. Navíc jsem v infocentru v Amebury zjistil, že travelcard stojí 5 liber… V infocentru jsem také získal info o další cestě a plánek Amebury. Podle plánku jsem úspěšně došel až k Woodhenge – místu, kde dříve stával dřevěný kruh – předchůdce Stonehenge. Dnes jsou místo kamenů betonové patníky, ale i přesto lze získat přesnou představu o prehistorických kalendářích.

Cesta ke Stonehenge byla dost krutá. Z centra Amebury vede k Stonhenge „footpath“, ale já jsem zvolil nejkratší cestu a šlapal jsem 3 km po čtyřproudovce. Poslední kilometr jsem se napojil na „footpath“, která vytvořila chodník vedle silnice. Když jsem vylezl na kopec a uviděl před sebou Stonehenge, připadal mi jako kupa kamenů na poli. Navíc nestál na louce, jako na většině fotografií, ale mezi silnicemi. Jak jsem se postupně přibližoval, získávala kupa nějaký tvar, ale oproti fotografiím byl trochu „malý“. Kameny samy o sobě byly obrovské, ale nějak namačkané k sobě. Když jsem přišel blíž, uviděl jsem to, před čím mě všichni varovali. Kolem Stonehenge je natažený plot a na druhé straně silnice je pokladna a podchodem se člověk dostane za plot, ale tam se může projít jen po vymezeném okruhu (provázky jako u nás na zámcích). Vybavuje se mi stařenka o hůlce, která s napětím poslouchala „utržené sluchátko“ s výkladem a pomalinku se belhala po okruhu. Každou chvíli sem dorazil autobus a vyrojila se nová masa návštěvníků. No viděl jsem Stonehenge, poobědval jsem a raději se vydal dál.

Moje další cesta vedla přes vojenský prostor směrem k Avebury. Myslel jsem, že těch pár mil pojedu jedním stopem, ale opak byl pravdou, skoro v každé vesničce jsem stál. Okolo cesty byla skoro normální pole, ale u každé odbočky byl vyvěšen červený prapor a stála strážní věž. Vrcholem byla křižovatka se značkou „pozor tanky“. Konečně jsem se dostal do Devizes. Pán, který mě vezl, měl dobrou náladu a tak mě vyložil až za městem na okruhu, kde jsem za okamžik pokračoval s nějakou slečnou. Ta mně cestou ukázala umělý pahorek Sainsbury hill, vyložila uprostřed Avebury a popřála příjemnou procházku.

Avebury předčilo všechna moje očekávaání. Obrovský kamenný kruh, uprostřed kterého je postavená stará hospoda s doškovou střechou, pár statků a kostelík. Člověk se může libovolně procházet po valech a mezi kameny, no prostě paráda. Avebury je trochu starší než Stonehenge (asi o 2000 let) a vede z něj kamenná řada směrem k The Sanctuary. Procházel jsem se po valu i mezi kameny a fotil, některé kameny z určitého úhlu připomínají obličeje, postavy, nebo zvířata. Protože začalo pršet a nechtělo se mi strávit noc v dešti, tak jsem The Sanctuary už nehledal a začal stopovat. Za pár minut už mě další slečna, nebo mladá paní vzala do Marloborough.

V Marloborough jsem se rozhodl navštívit jednoho z „bílých koní“, kterých je v okolí 6 nebo 7. Nejznámější z nich je Uffington White Horse, ale k němu bych si musel dost zajet. V informačním centru mi paní řekla, že kůň je bohužel v College’s Garden a dál jsem jí moc nerozuměl. Říkala něco o gentlemanovi, pochopil jsem, že myslí svého kolegu, který něco vysvětloval. Potom mně řekl, že cestu ke koni právě vysvětlil holce a klukovi, kteří mě vzali s sebou. Byli to studenti z Holandska a vyptávali se mě na politické a ekonomické dění u nás doma. No moc jsem jim toho nevysvětlil, ale ke koni jsem se dostali. Přišli jsme k hlavě zeshora, takže jsme si koně museli trochu domýšlet – z letadla ale určitě vypadá pěkně. Vrátili jsme se do města, rozloučili a já jsem pokračoval stopem do Londýna. Cesta šla vcelku dobře, akorát jsem skončil na předměstí ve čtvrti Slaugh a tak jsem se do centra svezl na jakousi travelcard za 5 liber nejdřív vlakem a potom klasicky „tubou“. A tím moje cesta za kameny skončila.