Můj mladý příteli, dovol, abych Ti položil otázku. Souhlasíš s tím, co je napsáno v záhlaví, jako moto naší úvahy, nebo se domníváš, že lid není vždy zodpovědný za osud, který mu je určen a stal se mnohdy proti své vůli hříčkou v rukách mocnějších, nebo běhu událostí.
Obávám se, můj pane, že opět nebudu moci odpovědět, pokud bych se měl opírat jen o vlastní zkušenosti a ty přenést do této široké společenské polohy.
Vyrůstal jsem, jak jsem již jednou uváděl v době, ve které lid za nic nezodpovídal, bylo mu pouze vládnuto, bylo za něj rozhodováno a bylo od něj vyžadováno, aby byl poslušný a přijímal bez námitky všechna rozhodnutí shora, bez diskuse, pod hrozbou represe. Osud lidu byl určován.
Pak přišel zvrat, svoboda, volnost rozhodování a já si nejsem jist, zda lid příliš rychle nevystřízlivěl z počátečního opojení svobodou, zda pociťuje nyní zodpovědnost za svá rozhodnutí. Zdá se mi, nemáme-li to, co je napsáno v záhlaví – každý lid – rozdělit a nespojovat v jeden celek. Zdá se mi, že lid této doby netvoří ucelenou společnost, které by bylo možné přičíst zásluhy za dobro či zlo. Zdá se mi, že tento „lid” tvoří rozmanitou mozaiku, ne jenom dva póly, dobré a zlé. Jsem ale přesvědčen, že toto mé hodnocení se opírá o pohled na příliš krátké období a není příliš průkazné. Více asi říci nemohu a rád si Tě, můj pane, poslechnu.
Ani já si nejsem, můj mladý příteli, jist, zda se mohu ke znění dnešního mota bez výhrady přihlásit. Zdá se mi, že jinou platnost tohoto rčení bych mohl přisoudit době a lidem, kteří nebyli postiženi nepokoji, válkami, násilím, nesvobodou a jinými negativními jevy. Zato v dobách, kdy lid mohl aspoň do určité míry a sám se podílet na ovlivnění událostí, zaslouží si sklízet dobré či zlé a míti podíl na utváření osudu.
Pokusme se ale naše moto trochu rozebrat. „Každá doba a každý lid.” Zajisté se pod tím skrývá časový úsek většího počtu let až desítiletí a skupinu lidí, tvořící národ, nebo aspoň jeho větší část, nikoli jen několik desítek či stovek jedinců.
Co dosadíme za „osud, jejž si zaslouží.” Zajisté neměl autor tohoto rčení na mysli osud bez násilí, válek, přírodních katastrof, epidemií, ale uvažoval o všech těchto a jiných protivenstvích, která lid téměř bez přestání někde na světě sužují.
Citát končí předpokladem, že lid „pochopí.”
Vraťme se můj příteli k předposlednímu. Jaká je Tvá představa o „zasloužení.”
Nezdá se mi, můj pane, že by to mělo být použito zcela jednoznačně. Pokud bych „zasloužení ” zúžil a vztáhl na sebe, jako na jednotlivce, pak se domnívám, že se budu snažit, můj osud ovlivňovat, o něco se snažit, usilovat o úspěch, přátelství, duševní rovnováhu a v poměru k vynaloženému úsilí uvažovat, zda jsem si zasloužil, aby můj osud byl v té části, kterou jsem mohl ovlivňovat, pozitivní. To co jsem nemohl ovlivnit snad dokážu unést.
Souhlasím s Tebou, můj příteli, jsi mlád a nemůžeš jinak, než stavět do popředí sám sebe, svá odhodlání, touhy a přání po uplatnění. Navíc, a to je důležité, nejsi postižen „zlým osudem „ a „rány osudu „ znáš jenom zprostředkovaně.
To mne ale, můj pane, nijak nebrání, abych se k tomu nevyjádřil.Přinutil jste mne, abych o této myšlence, vyslovené jako moto, uvažoval a to nejen ve vztahu k sobě. Zdá se mi, že jako téměř vše i tato myšlenka má dvě strany mince. Snad bychom je mohli nazvat trpnou a činnou.
Ta prvá je osud těch, kteří se o jeho vznik, vývoj a dopad sami činně nezasloužili a nijak se na něm nepodíleli. To jsou ti, o kterých bývá povětšinou ve vztahu k osudu mluveno. Vyjmenovat dějinné události, ve kterých lid nezaslouženě trpěl, by znamenalo snést na hromadu veškerá historická díla, dějiny všech národů, Starý a Nový zákon, Talmud, dějiny starého Řecka a Říma, dějiny všech evropských národů, dějiny Ameriky, Asie, Afriky, aniž by byl výčet úplný. Všechna tato díla, včetně nejmenovaných, jsou historií bojů, oslav vítězů a zapomnění trpících. Kdo by se odvážil tvrdit, že vítězi byli jen spravedliví, to je nehájili spravedlivou věc? Byl zasloužený osud těch, přes které se zápolení přehnalo, zničilo jejich domovy, zabíjelo členy rodin jen proto, že stáli v cestě bojujícím?
Zdá se, můj mladý příteli, že jsi dnes pohleděl na běh dějin pod vlivem našeho mota jinak, než bývá zvykem. Ani já si nejsem jist, zda vítězství lze spojovat jen se slovem spravedlivé. Museli bychom asi u každého jednotlivého vítězství vypátrat pohnutku, která boji a vítězství předcházela, pak posoudit a rozhodnout, zda míra obětí a utrpení každého střetnutí vyvážila cenu vítězství. Obávám se, že bychom nedospěli k uspokojivému názoru. Zdá se, že bychom takto mohli pokračovat dlouho a pochybovat, zda si lid svůj osud zasloužil.
Pokusme se ale obhájit plné znění našeho mota. Je jisté, že občas musely zájmy jednotlivců ustoupit do pozadí a bylo nutné i za cenu nesmírných utrpení potlačit násilí silou ještě větší. Z nám blízké historie jsou to dvě minulé světové války. Bylo nutné nebrati ohled na utrpení i nevinných při ničení režimu, jako byl ten, který rozpoutal válku a holcaust. A přece ani v tomto případě si nedovoluji tvrdit, že „každý lid má osud, jejž si zaslouží – a jejž, doufejme, pochopí.”
Miliony lidí v sovětských gulazích, v nacistických koncentračních táborech, zbytek z více než 6 milionů Židů, kteří přežili Majdanek, Osvěčim, Treblinku a další vyhlazovací tábory, muslimové z bývalé Jugoslávie, statisíce utečenců z domovů v Africe, islámskými fundamentalisty vraždění lidé v Alžíru a nesčetní jiní se svůj osud nezasloužili a jistě svůj osud nikdy nepochopí. Zdá se, že pokus o obhájení ztroskotává.
Ukončeme náš dnešní rozhovor, navzájem jsme se o ničem pozitivním nepřesvědčili, snad jenom o tom, že zlo bývá občas nevyhnutelné. Mohli bychom snášet nové a další důvody pro a proti a obtížně nalézat na čí straně je větší podíl pravdy.
Můj mladý příteli, loučím se s Tebou na delší dobu. Je možné, že z dlouhé cesty přinesu i nějaké téma k rozhovoru s Tebou. Buď zdráv a snad opět někdy na shledanou.
Dne 26. dubna 1997
Citát v záhlaví převzat z knihy:
Olaf Saile: Posvátnější je pravda&; Román Keplerova boje za pravdu v době temna; Vydal v roce 1941 SYMPOSION Praha