Rubrika: Rubriky

3. část

Vzhledem k těmto a podobným úvahám nám cesta do Oxfordu rychle uběhne. I tak stihneme ještě narychlo nastudovat bohatou historii tohoto města. První zmínka o Oxfordu pochází z r. 912. Jeho jméno vzniklo pravděpodobně z historické skutečnosti – byl zde brod pro voly (osca’s ford). Zakladatel však není přesně znám a nejstarší dějiny města zastírá jen několik pověstí. Skutečností zůstává to, že již ve 12. století zde vznikaly klášterní školy a Oxford začal být považován za středisko církevního školství. Oxfordští učitelé navíc získali i zvláštní privilegia, řadu privilegií získala i vzniknuvší univerzita. Ta měla v polovině 13. století už 7 kolejí a stala se tak vážnou konkurentkou univerzity pařížské. Během staletí však začalo vznikat nepřátelství mezi univerzitou a městem a docházelo často i k bitkám, při nichž nejen tekla krev, ale po kterých zůstávali také mrtví. Roku 1209 napětí vedlo k pouličním krvavým srážkám, při nichž zahynul jeden místní trhovec a tři, jak už to bývá, zcela nevinní studenti. Členové akademické obce a studenti pak rychle opustili Oxford a část z nich se usadila v Cambridgi a založila jádro pozdější druhé nejstarší anglické univerzity. Trvalo to čtyři roky, než byl spor mezi univerzitou a městem urovnán, nicméně akademická obec získala nové a významné výhody a privilegia. Bylo ustaveno, že za každého zavražděného studenta musí město zaplatit univerzitě pokutu (toto ustanovení platilo až do r. 1825). V roce 1581, po předchozím odtržení se anglické církve od Říma, se univerzita stala anglikánskou a to vedlo k potlačování klášterních kolejí. Rušnou dobu prožíval Oxford v letech 1642 – 1646, kdy se stal sídlem královského dvora. Pak však došlo k úpadku, protože mnoho učitelů vzhledem k přísným předpisům odešlo učit na jiné vysoké školy. Krize se vyhrotila natolik, že v 19. století bylo povoleno vyučování na univerzitě i světským osobám a navíc zde mohly studovat i ženy. Tato opatření vedla k novému rozkvětu univerzity. Dnes patří Oxford spolu s Cambridgí k nejznámějším univerzitním městům na světě. Studenti zde mají k dispozici 34 kolejí a další prostory.

Na parkovišti si z automatu zakoupíme panoramatickou mapu, která nám má usnadnit orientaci. Průvodce nás sice provede nejvýznamnějšími místy, my ale chceme vědět třeba i něco víc. Když se podíváme na mapu, je nám okamžitě jasné, že budeme pravděpodobně brzy zmateni. Kolej střídá kolej, jedno nádvoří druhé, kaple za kaplí, tento kostel je zasvěcen jednomu svatému, tamten zase úplně jinému, k tomu všemu obytné trakty, trávníky…. Už teď tušíme, že letopočet bude stíhat letopočet, pojmů nebude také málo a jak to v takovýchto případech bývá, dojmy často splynou. Propleteme se ulicemi a uličkami, jejichž jména ani nestačíme sledovat, a vlastní prohlídku s výkladem začínáme na Broad Street u Scheldonian Theatre z let 1664 – 68, postaveného podle plánů Christophera Wrena, jemuž za vzor sloužilo Marcellovo divadlo v Římě. V jeho bezprostřední blízkosti jsme upozorněni na stavbu Clarendon Building z r. 1713, dále na komplex budov Lincoln College z r. 1427 a na Divinity School, která je příkladem středověké školní budovy z 15. stol. Popojdeme ke stavbě nazývané Radcliffe Camera, což je kruhová stavba zakončená kopulí vysokou 46 m. Název dostala podle lékaře Johna Radcliffa. Přes Catte Street dohlédneme k Herford College, která se jí stala až v roce 1740. V roce 1874 byly její budovy upraveny, čímž se setřel její původní ráz. Zajímavostí je však most, který spojuje její dvě části: měl asi předlohu v benátském Mostě vzdechů. Můžeme potvrdit, je mu skutečně podobný. Ze stejné ulice se pokusíme nahlédnout do další koleje, do All Soul’s College, koleje založené r. 1438. Jsme však zastaveni správcem, který pouští dovnitř pouze ty, kteří mají jakési propustky. A tak její vysoké věže, jež jsou dílem Nicholase Hawksmoora, fotografujeme jen od ústředního vchodu.

Další zastávka je před kostelem Neposkvrněného početí P. Marie s věží vysokou 62 m. Vedlejší budova patří koleji Brasenose College založené r. 1509. Kolem kostela projdeme na jednu z nejznámějších a nejrušnějších oxfordských ulic, na High Street. Po ní se dostaneme do pomyslného centra města, na tzv. Carfax, kde se kříží třídy High Street, Queen Street, Cornmarket Street a St. Aldates Street. Zde také stojí i věž Carfax Tower ze 13. století, na níž upoutají pozornost především sošky rytířů. Stočíme se do Saint Aldates Street a směřujeme k další koleji, ke koleji Christ Church College, založené v roce 1525 kardinálem Wolseyem. V jeho době se kolej nazývala Kardinálskou, v r. 1532 ji však král Jindřich VIII. pojmenoval podle sebe. R. 1546 dostala kolej opět nové jméno, dosavadní. Je to údajně největší a zároveň nejmalebnější kolej. Zajímavý je vstupní portál a velké nádvoří s věží Tom Tower, na níž visí zvon Great Tom (Velký Tomáš) z roku 1680 vážící 7 tun. Ten zvoní denně ve 21 hodin 5 min 101 údery. Tato tradice vychází z toho, že zvon v minulosti svolával všech 101 studentů do koleje. Po ukončení zvonění se dodnes brány všech učilišť zavírají.

Zahneme do malého parčíku v sousedství koleje a odsud sledujeme ladné tvary katedrály Christ Church. Její historie sahá do 12. století, věž, vysoká 48 m, pochází ze 13. stol. V její blízkosti jsou další koleje, kolej Oriel College z r. 1326, jejíž současné budovy pocházejí ze 17. a 18. stol., a Corpus Christi College z r. 1516, na jejímž prvním nádvoří jsou sluneční hodiny z r. 1581, v její kapli pak obraz od P. P. Rubense.

V těchto místech dostáváme volno, abychom se ještě eventuálně mohli sami projít městem. Moc času nemáme a tak jen koupíme pohledy, obejdeme Pembroke College, nahlédneme ještě do několika zákoutí, postojíme před starobylými domy a pak se rychle vydáváme k autobusu, abychom nebyli právě ti, kteří přijdou pozdě. Pozdní návraty se totiž na tomto zájezdu staly jakousi módou.

Prohlídkou Oxfordu měl náš dnešní program končit, po ní jsme se měli vydat do místa ubytování. Souhlasíme však s návrhem, že se ještě zastavíme ve Windsoru, i když jeho návštěva byla na programu až v úterý ráno. Domluvíme se, že většina z nás nemá zájem platit vysoké vstupné, že si sídlo anglických králů prohlédneme pouze z venku. Navíc teď ho máme při cestě, zatímco v úterý bychom museli opět přes celý Londýn, protože ubytování máme na východ od hlavního britského města a Windsor leží západním směrem.

Windsor není jen královský zámek, je to také staré město na břehu Temže. Jeho největší zajímavostí je však skutečně zmíněný zámek, od doby Eduarda III. sídlo anglických panovníků. Je považován za jeden z největších v Evropě a je vůbec největším obydleným zámkem na světě. První, dřevěný hrad zde postavil už Vilém Dobyvatel. Teprve pozdější vladaři jej nahradili kamennou stavbou. O jeho podobu se zasloužili králové Jindřich I., Jindřich II. a Jindřich III., velké úpravy zde prováděl Jiří IV., Vilém IV. a královna Viktorie. Základem zámku jsou dvě velká nádvoří, obestavěná množstvím nejrůznějších budov. K těm nejvýznamnějším patří Round Tower (Kruhová věž), kaple sv. Jiří, budova Military Knigh’s of Windsor (bývalé obytné prostory rytířů řádu ) a samozřejmě největší pozornost návštěvníků přitahují samotné prostory obývané královskou rodinou, jejichž dnešní podoba je výsledkem přestavby v 1. polovině 19. století.

Přijíždíme na velké parkoviště, vyběhneme po schodišti a ocitáme se v prostorách zrestaurovaného viktoriánského nádraží, které dodnes slouží svému účelu. Jakmile opustíme jeho prostory, otevře se nám výhled na mohutné windsorské hradby. Obcházíme je a dostáváme se až k hlavnímu vstupu. Právě ho zavírají. I tak stojíme v údivu nad mohutností a pompézností staveb, které vidíme. Na mysl se nám dere vzpomínka na rok 1992, který se málem stal pro zámek osudným. Tehdy vyhořelo z dosud neobjasněných příčin celé jedno zámecké křídlo, tehdy hasiči bojovali 15 hodin o to, aby zachránili ostatní prostory. I tak škody dosáhly astronomických částek a královně připravily jistě nejednu bezesnou noc. Kde vzít peníze na opravu? Královský majetek totiž není pojištěn a tak se muselo sáhnout do vlastní kapsy. Jenže ta asi zase tak bohatá, jak se na venek tváří, není, a proto v roce 1994 královna rozhodla o tom, že její majetek musí na opravu Windsoru vydělat. Zpřístupnila veřejnosti část Buckinghamského paláce a vstupné do Windsoru zvýšila ze 4 na 9 liber.

Zbývá nám ještě chvíle času a ten věnujeme samotnému městu Windsoru. Je to malebné městečko uchovávající si svůj středověký ráz. Stojí zde domy a hostince převážně ze 17. a 18. století, úzké klikaté uličky jsou dlážděny kočičími hlavami. Co upoutá naši pozornost, je především na první pohled nadměrné množství policistů. To je celkem pochopitelné. Až po chvíli si uvědomujeme další neobvyklost tohoto místa. Nikde nenajdete odpadkové koše. Proč? Windsor by se mohl stát cílem irských teroristů. Aby tito neměli kam uložit bombu, proto odpadkové koše chybí. Na mnoha místech také sledují kamery pohyb lidí. Prostě pro bezpečnost královny je uděláno maximum. I tak ale královská rodina zde zase úplný klid nemá. Neruší ji sice teroristé, ale hluk letadel přistávajících na největším londýnském letišti Heathrow, které se nachází jen o pár kilometrů dál.

Poslední pohled na Windsor z parkoviště a už ujíždíme konečně na ubytování. To ještě netušíme, jak dlouhá cesta nás čeká. I ona je ale mnohým zajímavá. Tak např. míjíme již zmíněné letiště Heathrow. Protože kolem něj jedeme poměrně dlouho, je nám dopřáno sledovat odlety i přistávání letadel. Brzy zjišťujeme, že letecký provoz je zde více než hustý. Zaměříme se na přistávající letadla a spočítáme, že ta přistávají snad v půlminutových intervalech. I když nám je jasné, že na tak velkém letišti je mnoho ranvejí, připadá nám hustota provozu nepochopitelná. Za stálého sledování přistávajících letadel vjíždíme do okrajových čtvrtí Londýna.

Londýnem jedeme nekonečně dlouho, průvodce nás už upozorňuje na některé zajímavosti, jimž bude ale věnován zítřejší den. Projíždíme na východní předměstí, míjíme Greenwich a konečně vyjíždíme z Londýna na venkov. Sjíždíme z dálnice a zase se střídají pastviny, vesnice, osamocená sídla. Vše samozřejmě bez označení. Pouze tušíme, že sledujeme tok Temže směrem k moři. Všichni už asi po dnešním nabitém dni toužíme po slibovaných luxusních dvoulůžkových bungalovech. Ty ale zatím zůstávají v nedohlednu. A začínají ty správné úvahy, zda budeme mít vůbec kde spát. Jakmile uvidíme stodolu nebo dokonce ony budky pro prasata, docházíme k závěru, že třeba i tady by se dalo přespat.

Po více než hodinové jízdě ze samotného Londýna se objevuje konečně spásná cedule s označením Allhallows Holiday Park. Tento název jsme psali do kolonky „místo ubytování“ na landing card. Vjíždíme do komplexu chatek a především karavanů. Většině z nás tvrdne úsměv na rtech a začínáme vážně pochybovat o slibu, že budeme ubytováni v luxusních bungalovech. Po vyřízení formalit a oznámení vedoucího, že budeme v karavanech po čtyřech, nám jsou karavany přiděleny. Každá čtveřice také obdrží plánek celého podle našeho přesvědčení až příliš rozlehlého komplexu. Navíc dvě rodiny jsou „separovány“ od ostatních, jejich karavany jsou téměř na druhé straně komplexu. Představa stěhování se se všemi zavazadly pěšky ke karavanům vzdáleným asi 1 km je přímo děsivá. Leč Angličané se ukáží jako džentlmeni. Předjedou dvě auta, naloží zavazadla i jejich majitele a ke karavanům nás dovezou. Měli by zájem se s námi bavit, ale brání nám naše jazykové neznalosti.

Obě „separované“ rodiny obdržíme od řidiče jednoho z aut klíče od karavanů a můžeme se nastěhovat. Nám je přidělen karavan přímo královského jména Tudor, sousedé bydlí v Torinu. S třesem rukou otevíráme a máme strach, jaké další nepříjemné překvapení bude následovat. Jsme ale naopak příjemně překvapeni. Karavan je zařízen vskutku královsky, je to jakýsi „byt v malém“. Takže v bytě nesmí chybět kuchyň se vším všudy (plynový sporák, veškeré nádobí, lednička, v ní připraven led, ve výbavě nechybí ani kotlík na chlazené šampaňské – to kdybychom chtěli něco oslavovat – mezi námi, pokud budeme něco oslavovat, tak to oslavíme raději českou becherovkou, varná konvice je ve výbavě kuchyně samozřejmostí), hned vedle kuchyně je obývací pokoj se sedací soupravou a stolkem, je nám zde dopřána i televize a topné těleso. Pak následují dvě ložnice. Jedna manželská s typickým manželským lůžkem – to se nám však zdá poněkud úzké – a pak ložnice dětí se dvěma lůžky. Jako lůžka by se dala využít samozřejmě i obýváková sedací souprava – karavan je skutečně deklarován jako šestilůžkový. Vše doplňuje příslušenství se sprchou. Nakonec dáváme za pravdu „cestovce“, že se jedná o dvoulůžkové bungalovy, protože vždy dva mají své soukromí. Jako správně nemajetní Češi oceňujeme, že si zde budeme moci uvařit a nebudeme muset se živit jen studenými pokrmy.

Teprve po prohlídce interiéru karavanu se věnujeme prohlídce exteriéru. Naši pozornost upoutá výhled na širokou vodní hladinu. Domníváme se, že se díváme na moře, druhý den se do průvodce dozvíme, že se jedná o ústí řeky Temže. V poslední chvíli zaregistrujeme, že právě zapadá slunce, a tak rychle ven s fotoaparátem a ulovit alespoň nějaký snímek. Samozřejmě využijeme existenci kuchyně, uvaříme teplé jídlo se vším všudy (naše menu sestává z becherovky – ta je prý pro zdraví, jak tvrdí zkušení – následuje polévka – sice ze sáčku, ale přece jen polévka – a pak rýže s vepřovým masem, k tomu neopomenutelné české pivo) a tak není divu, že ke spaní se nedostaneme dříve než před půlnocí.

2. část

Po přístavním nábřeží, kde z restaurací voní mořské speciality, se vracíme k autobusu čekajícímu u celnice. V prostorách přístavního terminálu najdeme i dobré umývárny se sprchami a tak mnozí se nechají tímto „přepychem“ zlákat. Pak už jen podřimujeme v autobuse a čekáme, až nám bude dán pokyn k nájezdu na trajekt. Stane se tak těsně před půlnocí. Trajekt se pomalu zaplňuje automobily a autobusy, cestující vybíhají na paluby a hledají v prostorech nejvhodnější místo pro strávení zhruba čtyř hodin, po něž plavba trvá. Většina z nich také ihned zjišťuje, co všechno se na trajektu nachází. Není toho málo – kabinky pro pohodlné přenocování, obchod, restaurace, koutek pro děti apod – ale vše je uspořádané poněkud nepřehledně. Není tedy divu, že mnozí z cestujících bloudí a ocitají se několikrát na stejném místě. I my se vydáváme na obhlídku lodi, chceme se dívat na její vyplutí. Zatím zjistíme, že loď nese jméno Princ Albert, zhodnotíme množství záchranných člunů, dozvíme se, kde jsou uloženy záchranné vesty, a než stihneme vše obejít, je 0, 30 hod a loď vyplouvá. Nasvícené věže městského chrámu, množství světel na molu i světla majáku postupně mizí v dálce a nás obklopí tma. Uchýlíme se do vnitřních příjemnějších prostor, vyplníme tzv. landing card – tu musí mít vyplněnou každý, kdo do Velké Británie vstupuje – a pak se můžeme pokusit alespoň na tu krátkou dobu usnout. Tedy pokud nám to jednotvárný kolébavý pohyb lodi dovolí.

I na lodi spíše podřimujeme, než že bychom tvrdě spali. Z toho „klimbání“ nás bezpečně probudí hlášení lodní posádky a světla blížícího se přístavu. Rychle do autobusu, na povel přístavních pracovníků vyjet z lodi, zastavit, vystoupit a vydat se k celnímu a pasovému odbavení. Taková je zhruba náplň následujících dvaceti minut. První zážitky na britské půdě za moc nestojí. Trpně se stavíme do fronty, do níž nás vykázali pracovníci pasové kontroly, a sledujeme, jak příslušníci národů – členů Společenství – bez problémů procházejí odbavením a my čekáme a čekáme. Vždy na chvíli se fronta pohne, to když se korpulentní pracovnice Immigration office uvolí dalšího z nás vyzpovídat a vybrat si od něj landing card. Ovládá pár českých slov, ta použije v případě, když předstupující na její dotaz, zda umí anglicky, zavrtí hlavou že nikoliv. Pokud snad dáte nediplomaticky najevo, že ovládáte alespoň trochu angličtinu či němčinu, je rozhovor delší a důkladnější. „Na jak dlouho jedete do Anglie, jste zde jako turista, kolik máte liber, odkud přijíždíte – nestačí uvést jen stát, pracovnice chce i název města – kam v Anglii míříte, kde jste ubytováni, jedete sama nebo s rodinou ?“ Atd, atd. Ještě štěstí, že tu němčinu ovládá asi stejně mizerně jako já. Na některé odpovědi se totiž tváří, jakoby vůbec nerozuměla, a vzápětí se ptá na téměř totéž.

Když konečně všichni projdeme „zpovědí“, spěcháme do autobusu. Ani nás příliš nezajímají křídové útesy, které vítají návštěvníky ostrovní říše nejen ve známém Doveru, ale i ve zdejším přístavu. A informaci pana průvodce, že právě podle těchto bílých skal se dostalo Anglii označení Albion, mnoho z nás už ani nevnímá. Zapadli jsme do svých sedadel a zkonstatovali jsme, že Anglie nás nezklamala – alespoň ne v tom, že prší. Je pět hodin ráno a to je doba, kdy téměř všichni pokládáme za normální si ještě pospat. Víme, že k nejbližšímu dnešnímu cíli máme ještě dost desítek kilometrů, a tak proč nevyužít čas ke slastnému oddání se snům.

Neochotně a pomalu se probíráme ve chvíli, kdy už autobus stojí na jednom z dálničních parkovišť. Následuje povinná ranní hygiena, káva nebo čaj z automatu v autobuse, prohlídka zdejšího obchodu a příjemné zjištění, že kupodivu přestalo pršet. Při další jízdě nás doslova vyburcuje hned několik událostí. Právě např. jedeme kolem letiště, kde se asi něco chystá. V okolí je zaparkováno mnoho aut a na letišti nafukují ohromné balóny. Jeden je dokonce už ve vzduchu. A cože je zajímavého na tom poli, které právě míjíme? Na poli se popásají prasata a – světě, div se – pole je poseto půkruhovými boudičkami, příbytky zmíněných prasat. Některá v nich tak brzy po ránu ještě spí. Prostě zase se potvrzuje jedno staré české přísloví – jiný kraj, jiný mrav. Jako správní Češi okamžitě uvažujeme o tom, zda by se takto volně mohla popásat prasata i u nás. Asi těžko, protože zloději by okamžitě využili situace. Jinak ale při průjezdu krajinou jižní Anglie docházíme k závěru, že se příliš neliší od naší, je jen velmi mírně zvlněná, pohřešujeme však větší lesy. Místy se objeví pár stromů – většinou listnatých – a pak opět dlouho nic.

Po osmé hodině ranní přijíždíme do malebného městečka Salisbury. Alespoň tak to tvrdí průvodce. Na přesvědčení se o tom, zda to je pravda, máme bohužel pouhou hodinu. Doslova úprkem to bereme k nejvýznamnější městské památce, k St. Mary’s Cathedral. Tento chrám byl postaven v letech 1220 – 1280 ve stylu anglické gotiky. V letech 1330 – 1370 vyrostla 123 m vysoká věž, dnes nejvyšší kostelní věž v Británii, projektovaná v dekorativním stylu Robertem z Farleighu. Do dnešní doby se chrám nezachoval ve své původní podobě, výrazných úprav se dočkal v 18. a pak v 19. století. Návštěvníka na první pohled kromě výšky věže – je problém ji vyfotografovat i „širokým“ objektivem – zaujmou překrásné sklomalby pocházející též ze 13. – 15. století. Ke katedrále přiléhá křížová chodba z let 1270 – 1380, postavená podle vzoru londýnského Westminsterského opatství.

V rychlosti prohlédneme katedrálu a s počítáním minut, které nám ještě zbývají do návratu, se rychle vydáváme do města. Proběhneme kolem několika budov, které už něco pamatují, projdeme jednou z městských bran, kolem dalšího kostela a pak už spěcháme k autobusu. Jsme na minutu přesní, s přesností ostatních to není tak docela v pořádku. Že by akademická čtvrthodinka? Doslova se vrháme na průvodce Velkou Británií, kterého před několika lety vydalo naše nakladatelství Olympia , a zjišťujeme, co všechno jsme vlastně viděli a jak starou historii toto město má.

Jeho historie skutečně začíná v šerém dávnověku. Údajně zde bylo prehistorické sídliště, pak se tady nacházel římský vojenský tábor nazývaný Sorviodunum. Později tu postavili Sasové město, v němž dal Vilém Dobyvatel vystavět hrad. V 11. století se město stalo také sídlem biskupa. Pak vznikly spory mezi vojskem a církví a to vedlo v roce 1220 k založení nového města, nazvaného New Sarum. Stará katedrála byla opuštěna a na novém místě postavena větší. A to byl právě počátek katedrály St. Mary’s.

Při čtení průvodce jsme překvapeni, kolik historických hospod se ve městě zachovalo. My jsme míjeli jen některé z nich – v paměti nám zůstaly Bay Tree Restaurant, pocházející původně že 14. století, a hostinec Haunch of Venison Inn. Naši pozornost zaujala také brána High Street Gate, v její blízkosti se nacházející měšťanský dům, potom i tzv. Tržní kříž a kostel sv. Tomáše.

Než se stihneme zorientovat v mapě Salisbury a bezpečně určit, co jsme vlastně ze středověkého jádra tohoto města viděli, už vystupujeme u další, tentokrát skutečně prehistorické památky. Nejedná se o nic méně známého než o samotné Stonehenge, o němž se říká, že je jednou z největších prehistorických zajímavostí a záhad nejen v Británii, ale vlastně v celé Evropě. Vznik této obří svatyně je dodnes obestřen rouškou tajemství. Kdo byli její stavitelé? Jakému účelu stavba sloužila? Tyto a mnohé další otázky zůstávají stále nezodpovězeny. Celkem s jistotou mohou odborníci říci, že stavba pochází z doby bronzové, z 2. tisíciletí př.n.l., a že vznikala postupně. Nejdříve vznikl pravděpodobně kruhový val s příkopy. Asi kolem r. 2 100 př.n.l. byl postaven kruh ze 60 malých modrých (čedičových) kamenů pocházejících asi z Walesu. K tomuto vnitřnímu kruhu byl později přistavěn ještě vnější o průměru 30 m. Ten se skládá ze 30 dvojitých kamenných pilířů, spojených v horní části příčně položeným kamenem – většina těchto pilířů dosud stojí a zachovalo se i 6 vrchních spojovacích kamenů. Ještě o něco později vznikla velká podkova, která byla původně složena z 19 monolitů. Poslední stavební fází bylo osazení monolitů uprostřed, spolu se středovým kamenem – o tom se dnes mluví jako o oltářním kameni. A využití stavby? Do dnešní doby bylo zde prozkoumáno asi 300 hrobů – takže třeba pohřebiště – nebo stavba mohla být využívána jako kalendář. V den letního slunovratu 21. června totiž slunce prochází od oltářního kamene k Heel Stone a označuje tak osu poutní cesty vedoucí k řece Avoně, při zimním slunovratu pak paprsek prochází středem oltářního kamene.

Po prohlídce této památky zůstáváme ještě věrni době téměř pravěké a směřujeme k Silbury Hill. V tomto případě se jedná o nejvyšší uměle navršený kopec v Evropě. A zase existuje více než 10 teorií o tom, jak kopec – vlastně pyramida – vznikl a čemu sloužil. Byla to pozorovatelna nebo observatoř, postavili ji snad sami Egypťané, kteří se sem nějak dostali? Otázky, otázky. Většina renomovaných vědců se dnes kloní k názoru, že kopec byl pravděpodobně místem pro určité náboženské rituály. Jak tyto rituály měly vypadat? To asi už nikdo nevypátrá.

Z místa nejhezčího pohledu na kopec nás vyžene déšť. A tak není divu, že u další památky, také pravěké, u Avebury, se nám vůbec nechce vystupovat. Tuto největší megalitickou památku v Anglii sledujeme jen z oken autobusu. Registrujeme kameny, které podle tvrzení průvodce jsou zase uspořádány nejčastěji do kruhů nebo lemují jakousi kultovní cestu. Při pohledu ze země si člověk často pravidelnost uspořádání kamenů ani neuvědomuje, až letecký pohled odhalí zvláštnosti tohoto místa v plné míře.

Další naše cesta vede po křivolakých silnicích do města Swindon a odtamtud už po kvalitnější silnici do univerzitního města Oxfordu. Protože jsme se konečně skutečně probudili, sledujeme také s větší pozorností krajinu ubíhající kolem nás. Je stále mírně zvlněná, téměř bez lesů, ani pole příliš nevidíme, většinu plochy zabírají pastviny. A na nich především ovce a krávy. Při projíždění vesnicemi nebo kolem osamocených usedlostí si všímáme také zdejších staveb. Mnohými svými rysy připomínají stavby v Nizozemí a Dánsku. Především i zde převládají cihlové stavby a i zde se pravděpodobně dostaly do módy došky. Ač to zní neuvěřitelně, mnoho očividně nových staveb má tuto krytinu.

Jako správní cestovatelé se snažíme podle mapy sledovat, kudy vlastně jedeme. Jenže naše snaha vychází poněkud naprázdno. Při projíždění vesnicemi i městečky jsme si totiž všimli, že na začátku ani na konci neexistuje označení místa. Nejdříve si myslíme, že špatně sledujeme cestu, když se ale tento fakt opakuje s téměř neporušenou pravidelností, ptáme se průvodce. A ten potvrzuje, že skutečně Angličané města a vesnice většinou neoznačují. A jak turista zjistí, kde je? Pouze odhadem. Téměř každá křižovatka má kruhový objezd, na něm je umístěn ukazatel směru do různých míst a poloha místa je udána s přesností na čtvrt míle. Ne všechny obce jsou však takto označené. Tento fakt nám stále vrtá hlavou, jak jen se ti Angličané orientují? A co ubohý zahraniční turista. Když k tomuto utajování jmen měst a vesnic přidáme levostranný provoz, nemá to zahraniční návštěvník v této zemi skutečně lehké.

1. část

Je 4. července roku 1996, pozdní čtvrteční odpoledne. Od 16,30 hod začíná být před Střední průmyslovou školou textilní v Ústí nad Orlicí rušno. Pomalu se totiž sjíždějí a scházejí účastníci týdenního zájezdu do Velké Británie. Pardubická cestovní kancelář Poznání nabídla své služby za celkem přijatelnou cenu a tak se téměř půl roku dopředu zájezd připravoval. Pan ředitel SPŠT slíbil přispět na cestovní výlohy nemalou částkou z FKSP, leč podmínkou pro tento nezanedbatelný příspěvek byla odborná exkurze v některém textilním závodě. Ing. Marek, který dostal za úkol tuto exkurzi přes Textilní institut v Manchesteru zajistit, brzy poznal, že to nebude tak snadné. Na poslední chvíli byli do akce zapojeni ještě další lidé a tak doslova za vteřinu dvanáct exkurze přece jen byla z anglické strany přislíbena.

Krátce před sedmnáctou hodinou již zmíněného čtvrtečního odpoledne jsou škola i čekající autobus obsypány nejen netrpělivými účastníky zájezdu, ale především spoustou jejich zavazadel. Každý jen po očku pokukuje po zavazadlech svých kolegů, jestli to nejsou právě oni, kdo má ty nejobjemnější kufry či největší množství naditých tašek. Většina z nás si ale v duchu říká, že v tomto směru jsme na tom asi všichni stejně.

Potom teprve věnujeme pozornost autobusu. Zatím převládá nadšení z cizí značky autobusu – je značky SETRA, i když už jsou na něm vidět mnohá léta služby zákazníkům – pouze největší pesimisté konstatují, že cestování v něm nebude žádná pohoda. Jakmile po naložení zavazadel do spodního prostoru začnou nastupovat lidé, počáteční nadšení pomalu opadá. Uspořádání sedadel je také trochu jiné než v autobuse Karosa, proto neplatí připravený zasedací pořádek a každý hledá místo, jež by mu mělo sedm dní sloužit. Vzápětí malí i velcí vzrůstem poznávají, že nasoukat se do sedadel je pro někoho téměř nadlidský úkol. Čím vyšší člověk, tím větší problémy. Prostě místa mezi sedadly je velmi málo. Nechceme být jen nekompromisními kritiky záporů autobusu a tak mu nakonec musíme přiznat i jisté kladné stránky. Sedadla jsou přece jen o něco pohodlnější než v české Karose, na každém okně je roletka proti slunci a autobus má také klimatizaci. Všichni se modlíme, aby tato fungovala, protože kdyby sluníčko přidalo na výhřevnosti a klimatizace odmítla poslušnost, změní se pro 41 účastníků zájezdu, dva řidiče a průvodce jízda v nedobrovolnou saunu. Jen místo té vody by si každý sloužil vlastním potem. Okna autobusu jsou vyrobena v celku, takže při eventuální nefunkčnosti klimatizace si můžeme o možném otevření oken nechat jenom snít.

Úderem 17. hodiny vyrážíme. Slova se ujme pan průvodce. Představí se – jmenuje se Jan Romčák, je studentem zeměpisu a tělesné výchovy a k tomu si ještě přibral žurnalistiku, rok také pobýval ve Spojených státech amerických (to vše se ale dozvíme až později při eventuálních zpovědích) – a seznámí nás stručně s programem zájezdu. Každé dvě až tři hodiny nezbytná hygienická zastávka, hraniční přechod Rozvadov, průjezd Německem směr Norimberk, Würzburg, Frankfurt nad Mohanem, Kolín nad Rýnem a Cáchy, hned za nimi přechod do Belgie a pak kolem měst Liége, Brusel a Gent do Brugg. Tam bychom si měli zítra odpoledne na několik hodin odpočinout od únavného sezení.

První zastávka je na parkovišti Rudná, kde nejen učiníme zadost svým hygienickým i jiným potřebám, ale kde také ti nevzdělanější z nás na vlastní oči shlédnou šlapky a pasáky při honbě za zaměstnáním. Po půl hodině pokračujeme k hraničnímu přechodu Rozvadov, většina z nás jen tak nalehko zatím podřimuje. Odbavení se obejde bez problémů. A teď už se rychle uložit ke spánku, abychom zítra byli alespoň trochu při síle. Usínáme. Je pravdou, že všichni v tomto ohledu neslaví stejné úspěchy. Někdo usne téměř okamžitě, jiní, méně úspěšní, tak činí za pomoci prášků na spaní, piva apod. Do páté hodiny ranní se autobusem rozléhá jen různě hlasité pochrupávání.

V pátek brzy ráno zastavujeme na jednom z perfektně vybavených dálničních parkovišť. Ti, kteří se z nepohodlného spaní vzpamatují rychleji, provedou již zde nezbytnou ranní hygienu, ostatní zvládnou jen to nejnutnější a opět se zaboří do sedadel, aby pokračovali ve spánku. Jen největší „čilouši“ mají chuť na poněkud předčasnou snídani a pak na pozorování rychle se měnící krajiny za okny autobusu. Jim především jsou určena upozornění průvodce typu „právě teď přejíždíme most přes řeku Lahn a otevírá se nám překrásný pohled na středověké jádro města Limburg“ nebo „míjíme jedno z největších německých měst Kolín nad Rýnem“ apod. Většina autobusu je ochotna vnímat až po další zastávce kolem osmé hodiny. To se také rozhlížíme po obloze, poněkud neodborně hodnotíme stav počasí a pokoušíme se předpovědět, jaké počasí nám je dnes předurčeno. Při přejezdu Německem bylo většinou pod mrakem, občas pršelo, až prvotřídně lilo, místy se jen cudně ukázala modř oblohy.

Po deváté hodině přejíždíme německo – belgickou hranici. Tady už není vůbec žádná kontrola, tato skutečnost pochopitelně souvisí s politickými úmluvami západoevropských států. Průvodce nám tedy stručně představuje Belgii, oficiálně Belgické království. Následuje množství encyklopedických informací i zajímavostí, které se člověk často dozvídá jen obtížně. Téměř všichni vědí, že Belgie je konstituční monarchií, méně z nás si však uvědomuje, že relativně v nedávné době došlo po tragické události ke změně na belgickém trůně. Král Baudoin I., vládnoucí zemi od roku 1951, tragicky zahynul na španělském pobřeží a tak ho vystřídal Albert II. Bez zajímavosti není ani to, že v Belgii se vyskytuje větší množství tropických nemocí než v jiných evropských státech. Tuto skutečnost ovlivnilo to, že africké Belgické Kongo (dnešní rozporuplný Zair) patřilo dlouho Belgii a volně migrující lidé přinášeli do Belgie právě tyto nemoci.

A pak už z dálnice sledujeme belgické roviny, nekonečné pastviny, občas předělené kanály. Pasoucí se krávy, koně a někde dokonce i osli nám nevěnují ani tu nejmenší pozornost. Zahlédneme i typická cihlová stavení, z dálky nás zdraví obrysy velkých měst. Po 13. hodině , po dvaceti hodinách strávených v autobuse, vystupujeme na záchytném autobusovém parkovišti v Bruggách. Jediným pohledem zjišťujeme, že počasí je zase takové nijaké, že lze i ten nevítaný déšť očekávat. To nás však neodradí od procházky jedním z nejkrásnějších, nejstarších a nevím jakých ještě nej belgických měst, Brugg.

Při výkladu jeho dějin můžeme jako u mnoha dalších evropských států začít již tolikrát uplatněným „již staří Římané“. Za jejich působení v těchto končinách se město nazývalo Municipium Brugense, ve 3. stol. se zde připomíná římský most. Po pádu římské říše se tudy přehnaly nejrůznější národnostní skupiny, nechyběli mezi nimi ani bojovní Vikingové. I po nespočetných válkách a následných požárech lidé svá obydlí postavili znovu. Od konce 11. století se Bruggy stávají hlavním městem flanderského vévodství a začíná jejich nebývalý rozkvět. Bohatství jim přinesl především obchod – ve 13. stol. se staly členem obchodního sdružení zvaného hanza – a vedle obchodu jim k rozkvětu pomohla i výroba sukna. Ruku v ruce s hospodářským rozkvětem šel i rozkvět umění. Vždyť komu by nic neříkala jména jako bratři van Eyckové, Memling atd. Jenže období rozvoje trvalo poměrně krátce, zhruba dvě století. Úpadek Brugg zavinily změněné přírodní podmínky. V 15. století se mořské rameno Zwin, díky němuž byly Bruggy také prosperujícím přístavem, zaneslo pískem, takže dnes leží město asi 15 km od moře. Jeho úlohu v mezinárodním obchodu převzaly Antverpy.

Naše procházka městem začíná u jezírka lásky, kde si dávají dostaveníčka milenci. Původně zde ale byl středověký vnitřní městský přístav. Propleteme se mezi čekajícími drožkami , míjíme stylovou restauraci a branou vstoupíme do areálu tzv. dvora bekyní. Do něho se dříve uchylovaly šlechtičny, které nechtěly přímo vstoupit do řádu, chtěly ale žít v klidu a oddat se modlitbám. Dnes budovy slouží klášteru svaté Elizabety.

O Bruggách je známo, že jsou městem na malebných kanálech. I my se o tom okamžitě přesvědčujeme. Kanál přecházíme u dvora bekyní, u kanálů zastavujeme i na mnoha dalších místech, ať už u špitálu sv. Jana, či při ulici Dyver apod. Kanály se utápějí většinou v zeleni, zrcadlí se v nich malebné domky a hlavně jejich vody brázdí čluny plně obsazené mávajícími turisty. Jejich vody také příjemně ochlazují někdy nesnesitelně horký vzduch. Přílišné teplo ale není to, co by nás dnes trápilo, a tak celkem v pohodě absolvujeme celou procházku.

Další zastávka patří již zmíněnému špitálu sv. Jana, románsko-gotické stavbě pocházející z přelomu 12.- 13. století. Není tedy divu, že patří k nejstarším stavbám ve městě. Odsud je to jen skok k jednomu z nejvýznamnějších městských kostelů, ke kostelu P. Marie. Tento gotický kostel stavěný ve 13.- 15. století se řadí k největším nejen ve městě, ale i v samotné Belgii. Jeho věž se zvedá do výše 122 m. V interiéru přitahují pozornost uměnímilovných turistů obrazy hned několika významných malířů a pak především Michelangelova socha Madony s dítětem. Toto dílo z karrarského mramoru bylo původně určeno pro chrám v italské Sieně, jedna z bruggských rodin ho však zakoupila pro chrám P. Marie.

Hned za chrámem P. Marie připoutá i naši pozornost palác Gruuthuse. Ten pochází z 2. poloviny 15. století a jméno dostal podle svého majitele. Majitel patřil k nejbohatším ve městě, protože měl výsadní právo na vaření a dochucování piva v tomto domě. Prostě pivo se pilo, pije a bezpochyby pít bude. A stejně tak se na něm bohatlo, bohatne a bohatnout bude. Projdeme půvabným zákoutím hned za palácem a vyjdeme na ulici Dyver. Zde věnujeme pohled věži druhého významného městského kostela, katedrály svatého Spasitele, jehož věž na nás vykukuje za městskou zástavbou, znovu se ocitneme u kanálu a mnozí z nás projdou i místní bleší trh. Na mostě nad kanálem jsme upozorněni na jedinou sochu, která ho zdobí. Připadá nám skutečně dost povědomá. Ano, je to socha našeho katolického světce Jana Nepomuckého. Co má Jan Nepomucký společného s Bruggami? Prý někteří tvrdí, že se zde narodil. Usmějeme se, vždyť zjistit pravdu je tak problematické.

Kolem mnoha obchodů a obchůdků se vším možným – pochopitelně i s neodmyslitelnými flanderskými krajkami – dorazíme na hlavní náměstí zvané Markt. Naše oči se okamžitě obracejí k věži zvané Belfried (hodinová věž), jejíž stavba byla zahájena ve 13. století a věž byla vystavěna do výšky 83 m. U ní stojí rozlehlá tržnice pocházející ze stejné doby jako Belfried. Štítové řemeslnické domy na protější straně náměstí září svou upraveností a barevností.

Několik nezbytných fotografických záběrů a honem za dalšími překvapeními. Kratičkou uličkou s neuvěřitelným množstvím obchůdků dojdeme na druhé významné náměstí, na tzv. Hradní náměstí. Název nemá náhodný, vždyť právě zde do r. 1434 stála rezidence flanderských knížat. Její existence byla však vystřídána jinými, neméně významnými budovami. Nachází se tu klasicistní Justiční palác i nejstarší belgická radnice z r. 1376, jejíž fasáda přímo přetéká množstvím plastik zachycujících biblické i historické scény. My tady můžeme sledovat i něco ze současnosti. Stejně jako u nás i zde se na radnici konají svatby. A jednu právě vidíme vycházet. Nevěsta, ženich, ostatní svatebčané. Na tom není ještě nic neobvyklého. Jenže. Po různých blahopřáních předjede sportovní porsche, řidič elegantně vystoupí, též popřeje novomanželům a předá klíče od nablýskaného automobilu. Nevěsta s ženichem nasednou a odjedou. Kolik asi z nás si nahlas či potichu říká, že takovýto svatební dar by si také dalo líbit.

Ale na Hradním náměstí je ještě jedna významná stavba. Je zde především bazilika svaté Krve. Podle legendy byla postavena pro uložení několika kapek Kristovy krve dovezené r. 1149 z křížové výpravy do Svaté země. Původní podobu si dochovala spodní kaple sv. Basila (též krypta), horní vlastní bazilika byla přestavěna pozdně goticky se vstupní renesanční lodžií. Při vstupu do kaple na vás dýchne zvláštní pocit. Je to jakási směsice zvědavosti a úcty k čemusi neznámému, až nadpozemskému. V prostoru vás obklopí šero, z něhož vystupuje vyvýšené místo. K němu po schůdcích přistupují věřící i zvědavci, aby si prohlédli kapku Kristovy krve. V ozdobném pouzdře je uložena ona relikvie – zlatá kapka. Věřící pouzdro políbí, církevní hodnostář, který u této relikvie sedí, pouzdro otře a může přistoupit další. Chvíli v tichosti postojíme a pak vyjdeme na náměstí prozářené odpoledním sluncem.

I když na nás pomalu padá únava, i když jsme alespoň v rychlosti viděli nejznámější památky Brugg, nevzdáváme se a vyrážíme až téměř na druhou stranu města, k městským hradbám a ke známým větrným mlýnům. Uličky vroubené cihlovými domy nás neomylně dovedou až na vytoužené místo. Projdeme kolem starobylé Křížové brány a vyšplháme na vršek s větrným mlýnem sv. Jana. Tam sebou pleskneme do trávy a slastně přivřeme oči. Před nimi nám probíhá obraz Brugg minulých i současných. Žili a žijí v nich lidé se svými problémy a doufejme, že i nadále žít budou. A že především budou pečovat o krásu svého města, aby i budoucí generace nebyly o všechnu tu krásu ochuzeny.

Po typicky české svačině se vracíme stejnou cestou zpět. Zatímco při cestě sem jsme zvedali své oči spíše k domům, teď naši pozornost poutají chodníky. Proč zrovna obyčejné chodníky? Přesněji řečeno místa na chodníku, kde na okraji vozovky je mřížka nad kanálem. Ač je to neuvěřitelné, na těchto místech je vždy na chodníku nakreslen obrys psa. Proč? Že by bylo takto označeno místo pro psí potřebu? Snad.

O půl sedmé jsme všichni vzorně shromážděni v autobuse a očekáváme poslední kilometry po belgické pevnině. Směřujeme do přímořských lázní a přístavního města Oostende na pobřeží Severního moře. Odsud má po půlnoci odjíždět ten „náš“ trajekt do britského Ramsgate. Řidiči musí dodržet předepsanou osmihodinovou přestávku v jízdě a tak před naloděním na trajekt máme ještě dost času projít se po městě. Kolem hlavního městského kostela a spletí ulic se dostaneme na mořské pobřeží. Přesněji řečeno ocitneme se na promenádě Alberta I., která se nachází na koruně až 10 m vysoké ochranné hráze. Od moře fouká studený vítr, lidé se choulí do teplého oblečení a kdo může, hledá útočiště v některé ze stylových hospůdek nebo v příjemném teple hotelového pokoje. My scházíme na malou písečnou pláž, abychom si našli alespoň pár mušliček. Naši pozornost však vzápětí zaujmou dva psi, kteří se zde i se svými pány právě objevili. Jeden malý, druhý velký, oba různých plemen. Okamžitě ale spolu najdou společnou řeč. Tou řečí je hra. Obyčejná psí hra. S neskrývanou radostí se honí, jeden se snaží druhého doběhnout v tom pravém i přeneseném slova smyslu. Smějí se jejich páni, smějí se i diváci.