Cesta do hor

0
457

Před více než šedesáti léty vydal se mladý, třiadvacetiletý, rakouský horolezec, Herbert Tichý na motocyklu do Indie a Himaláje. Na zpáteční cestě odbočil v Delhi k horám, překročil hranice Tibetu a s poutníky a mnichy z tibetských klášterů putoval kolem sídel bohů, posvátných hor Kailas a Gurla Mandata. Neměřil sice jako poutníci a mniši déle než měsíc cestu kolem těchto posvátných, věčně bílých vrcholů, délkou svého těla, do Himaláje ho přivedla láska k horám.

Ještě dříve, téměř třicet let před ním, se dostal do oněch míst slavný cestovatel Sven Hedin. Také on miloval hory, byl neméně okouzlen krajinou posvátných hor a jezerem Mansarovar, které přirovnal k posvátnému Genezaratskému jezeru (Tiberias) v Izraeli.

Oba milovali hory, přitahovaly je svým kouzlem a k oběma nebyl osud jen milostivý. Herbert Tichý, odvážný cestovatel a horolezec zaplatil za svoji velkou lásku k horám posledními články prstů na obou rukách. Omrzly a musely mu být amputovány. Setkal jsem se s ním v Praze, kde mi po přednášce večer, dne 26. 2. 1958 podepsal zmrzačenou rukou svoji knihu Zum heiligsten Berg der Welt – K nejsvětější hoře světa.

Sven Hedin, jeden z největších cestovatelů ze začátku tohoto století a znalec Asie, přes všechno úsilí a ke svému velkému zklamání, nesměl překonat horská sedla a vkročit do posvátné Lhasy.

Oba, Sven Hedin a Herbert Tichý byli jedněmi z těch, kteří v mých představách a nesplnitelných snech zaseli sémě lásky k horám a touhy po dalekých obzorech. Mnohé zůstalo snem, svět se po druhé světové válce změnil a vydat se na cestu do Indie na motocyklu nepřicházelo v úvahu.

Ptáš se mne, můj mladý příteli, co s těmito vzpomínkami na to, na čem již čas navršil příliš mnoho prachu zapomnění.

Máš pravdu, asi málokdo se dnes vzpomene. Také papír za více než šedesát let v knize zežloutl. Dlouhá léta zůstala i kniha Herberta Tichého v knihovně nepovšimnuta a přece v hloubi vzpomínek nezapomenutá. A v těchto dnech ožila a zrodilo se z ní pokračování. Nezrodilo se však nic nového, nic neznámého. Ani má láska k horám, ani mé velké sny nejsou mojí výsadou. Slézt tatranskou stěnu bylo potěšením, ke vzdáleným velehorským štítům jsem shlížel s obdivem a úctou. Nemusel jsem se na mých cestách do hor a k horám vydávat v nadměrná nebezpečí, rizika mých výstupů nepřekračovala přijatelnou mez.

Ani dnes můj obdiv a má láska neslábne a nezevšedněla. Nedostupné vrcholy sice pro mne nejsou a nebyly sídlem bohů, nejsou již ani výzvou k pokusu o výstup. Mám za sebou příliš dlouhou životní cestu, která mé síly odčerpávala. Nezměnil se ale můj obdiv, nezmenšila se radost z možnosti postát a zahledět se na stěnu rozrytou žleby a žebry, pokrytou sněhem a ledem, či sledovat křivku hřebenu stoupajícího k vrcholu a klesajícího do sedla.

Nevím jaké mají buddhističtí mniši představy o božstvech, sídlících na těchto jejich Olympech. Zda jsou to božstva milostivá či hrozivá. Nevím jakou milost si vyprošují poutníci za útrapy a strasti s touto poutí spojené, když jejich všední život je neustálý boj za přežití bez hladu a nemoci.

Nevím kolik poutníků obchází nyní himálajské, věčně bílé velehory Kailas a Gurla Mandata. V Tibetu vládne krutá a nenávistná moc, kláštery jsou v troskách a mniši zdecimováni. Jiní poutníci dnes jezdí do Himálají a putují kolem Annapurny, nikoli z úcty k bohům.

Můj mladý příteli, vedu Tě oklikou k mému cíli. Neboť já jsem se ještě nezastavil, stále putuji k dalekým cílům a k jednomu jsem letos doputoval. Nebyl to cíl zcela neznámý. Několikrát jsem se na našich cestách po Aljašce přiblížil k Wrangellově pohoří. Jeho čtyřtisícovky, věčně pokryté ledem a sněhem nám občas splynuly s oblaky, jindy zazářily růžově ve světle zapadajícího slunce. Zlákaly mne, vstoupily mezi mé žádoucí cíle a čekaly až nadejde chvíle a možnost se k nim přiblížit.

Do nitra těchto hor nevedou žádné silnice, jen dvě prašné cesty a pak již jen stezky, po kterých putují i medvědi, nebo se lze vydat k horám po ledovcích. A tak jsem se jednoho dne roku 1997 mohl vydat úzkou stezkou za svým cílem k bílé hoře a sedlu, ze kterého se ledovec pode mnou stáčel do údolí. Jíti sám, obklopen tichem, občas rušeným jen uvolněným kamenem, který se kdesi dole skulil k ledovci. Bylo mi potěšením zdáli očima sledovat a hledat možnou cestu výstupu ve stěnách. Každá z hor a stěn má jiný tvar, obrys a kouzlo, tak jako jiná je každá z našich lásek. To byly ony vzácné chvíle, za kterými putuji přes oceány a kontinenty, za možností zastavit se a pohledět tam, kde se čas počítá na tisíciletí.

Došel jsem až tak daleko, kde bílé vrcholy nesplývaly s oblaky, ale ostře se rýsovaly proti modré obloze. A tak jako tibetský poutník nepociťoval jsem touhu stanout na vrcholu, na kterém pro někoho sídlí bohové. Vzdal jsem z dálky dík, že jsem opět mohl doputovat až tam, kam mne má touha vábila.

Lze obtížně rozhodnout, kterému pohledu na horskou scenerii by se mělo dostat přednosti. Pohledu na ještě vzdálený vrchol. Kdy celý majestát hory lze přehlédnout v jeho mohutnosti, nebo vítěznému pohledu z vrcholu, pohledu do dáli na hřebeny a vrcholy celého horstva, pohledu, který je odměnou za námahu výstupu. Kdo by se odvážil rozhodnout, co je víc, zda pouť kolem posvátné hory pro tibetského poutníka, nebo pro horolezce obtížný, až na hranice lidských sil vyčerpávající výstup na vrchol.

Můj milý příteli, domnívám se, že je nutné jediné, neustále jít, pokračovat po cestě k dalekým a vysněným cílům. Zastavit se by znamenalo ocitnout se na konci cesty. Pak by již nebylo nic, byl by konec snům, zmizelo by rozechvění z očekávaného, onoho tajemství, které očekává každého poutníka, skryté za ohbím cesty. Budiž tedy vzdána chvála snům a věčné touze.

Dne 13. září 1997

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno