Rubrika: Rubriky

Náměstí, uprostřed pomník, socha, sloup, kašna, vodotrysk, zeleň, záhony a květy, stromy a lavičky. Jaký to protiklad, armáda, zbraně a park.

Na jedné straně vždy dominanta, katedrála, mohutnější, než vše ostatní kolem. Symbol moci, vynucené víry, přitahující pohled každého, nechť přichází z kterékoli strany.

Z lavičky v parku pozoruji děj divadla života kolem, rozkládám si dění do obrázků a sesazuji z nich mozaiku dojmů. Zdá se, že čas zde plyne pomaleji. Muž v tmavém obleku je zřejmě na cestě do kanceláře nebo jde na obchodní schůzku. Usedá na lavičku před čističe bot a téměř neposkvrněnou obuv nechá uvést do skelného lesku. Dvě vesničanky s koši v šátku na zádech usedají na volné místo nedaleko. Dopoledne i odpoledne jsou téměř všechna místa na lavičkách obsazena.

Co chvíli míjí odpočívající, chlapci s bedýnkami. Jejich oči klouzají z jednoho páru bot sedících na druhý. Pak nevtíravým způsobem ukáží prstem na boty o oči zapátrají, zda majitel nedá souhlas k jejich očistě. Mladí čističi bot, chlapci snad 8-10ti letí jsou také jakousi armádou, i co do počtu, na všech těchto Plaza de Armas.

Jsou i jiné postavy, každá jiná, tvoří samostatný kamínek z mé mozaiky, protože jsou součástí každého náměstí. Muž v uniformě jako výstraha. Druhá postava, méně nápadná, s košťátkem a lopatkou na tyči, postava pátrající po všem, co by mohlo znečistit tuto oasu pohody.

Malé děti a holubi, odmítající se nechat polapit.

Žádná Plaza de Armas ale není uzavřená oasa ticha. Nekonečný proud aut a taxíků krouží kolem a přesto hluk jejich motorů nepřehlušuje a neproniká mezi cestičky a záhony a ve středu tryskající fontána zní padající vodou.

Ti, kdož procházejí za svými cíly nespěchají, jako by chvat byl považován za nesvědcení času.

A tak mám možnost všemu dáti v mé mozaice své místo bez obavy, že spěch nedovolí obraz zachytit. Je možné se i projít, obejít park, přejít do podloubí, kde lidé mluví jazyky dalekých zemí. Přijeli a přiletěli ze všech koutů světa, nahlíží do průvodců, Baedekerů a map, pročítají vyvěšené jídelní lístky restaurací, kupují pohledy a suvenýry a v cestovních kancelářích mění šeky a dolary a sjednávají cíle dalších cest. Malý Babylon, stejný zde, jako v Nepálu, Egyptě nebo Římě. Internacionální společenství na cestách, společenství lidí, kterým není nic dosti vzdálené a nedosažitelné.

Na těchto náměstích není nic z historie Inků: Život jako by začal stavbou katedrály, španělským barokem, uvnitř s přemírou zlata na oltáři, když toto množství je jen nepatrným zlomkem toho, které bylo uloupeno. Tento kamínek mozaiky nechme na okraji. Nyní ještě pomalu obcházím náměstí a snažím se zachytit co nejvíce obrázků do mé mozaiky. Palácové stavby s dřevěnými, bohatě vyřezávanými arkýři a sloupovím podloubí. O něco dále je to i chlapec, sedící u zdi katedrály, s hlavou položenou na kolenou, ruce kolem holení a spí. Snad z únavy, je jedním z těch, kteří se snaží prodat cizincům pohledy, je mnoho těchto malých prodavačů a prodavaček pohledů, život je zde tvrdý a zůstává záhadou, zda chodí do školy.

Jsou náměstí, která se s příchodem večera vylidňují a jiná naopak. Na tato přichází hudebníci, lidé postávají kolem nich, jedinci se nechávají zlákat rytmem hudby k tanci. Kolem zástupu procházejí ženy a nabízejí z toho, co mají zavěšeno na prsou, cigarety, žvýkačky a sladkosti. A peruánské melodie jsou podmanivé.

Někdy je nutné vrátit se na tato prostranství za noci a za deště. Tu v době kdy prší, se světla lamp odráží z modré vozovky, déšť rozmazává obrysy katedrály ozářené světly reflektorů.

To jsou ony proměny času, ony obrázky, které lze spatřit jen tehdy, když poutník zpomalí chůzi, zůstane stát a začne se rozhlížet. Potom mu každá Plaza de Armas začne před očima odvíjet obrazy z děje, který je sice všedním životem jedněch a pro diváka z daleka poznáváním neznámého.

Z každého náměstí vedou cesty ven. Na všech cestách lze, tak jako z laviček v parku pozorovat tváře mužů a žen svědčící, že jejich předkové zde žili dávno před tím, než přišli Španělé. Dávná minulost se odráží v podobách jejich tváří, vzorech keramiky a textilu.

Ale neodcházím, zůstávám na lavičce v parku uprostřed Plazy de Armas a snažím se splynout s jeho atmosférou a zpomaleným rytmem života Peruánců. Neznám jejich jazyk, nemohu se s nimi dáti do rozhovoru, nemohu zareagovat na jejich úsměv jinak, než úsměvem. Přesto odměnou mi bude mozaika obrázků, kterou si odvezu s sebou, jednu z mnohých.

Dne 11. března 2000

Milý příteli, znáš již moje díkuvzdání za to, že mi bylo dopřáno a zde bude jedno z nich.

Není snad možné, aby chlapce neokouzlilo čtení o Divokém západě, o koltech nízko u pasu, o stádech dobytka a o Indiánech. Snad o něco později přistoupilo okouzlení o dalekém severu, o psích spřeženích, drsných mužích, kteří se vydali za štěstím a bohatstvím, ale i za dobrodružstvím na Klondyke, za vidinou zlata. Nebyl jsem jiný, jen vidina zlata, vyrýžovaného z potoka byla tak neskonale daleko, jako jiné planety. Uložil jsem hluboko tuto touhu, usednout někde na břeh potoka, kdesi na Aljašce nebo na břehu Králičího potoka a propírat na pánvi nános s nadějí, že se nakonec cosi zatřpytí a odmění mne za námahu. Moje vidina nebyla spojena s představou zbohatnutí, byla skromnější, sám si vyrýžovat aspoň malý kousek tohoto magického kovu, pro který muži i ženy, spořádaní občané i dobrodruzi opouštěli domovy a vydali se na cesty plné odříkání, utrpení i smrti.

Tento hluboký zasunutý sen mládí, ale znenáhla začal ožívat. V Kalifornii, kde zlatá horečka končila, jsme bez povšimnutí míjeli možná místa, která po odchodu z Aljašky přitahovala zlatokopy.

Osud nás ale začal směrovat k severu a prvá cesta na Aljašku nás k místům zlaté horečky přiblížila téměř na dosah. Již samotné jméno Aljaška je od zlaté horečky neoddělitelné. Jižní Aljaška nám zatím ukázala jinou tvář. Lososy při jejich svatebních obřadech, losa pasoucího se v jezírku, velryby belugy, nejvyšší horu severní Ameriky Mt. McKinley, medvědy, záplavy hub a brusinek a nekonečnou tajgu a tundru, do které nevedou žádné cesty. Na vzdáleném obzoru vulkány Iliamna a Redoubt, oba přes 3 000 m vysoké.

Zlato zůstávalo kdesi na severu, ve středu Aljašky, pro nás stále ještě nedostupné. Zato jsme mohli poznat, jakou sílá mělo zemětřesení, po kterém mořská, slaná voda zalila plochy souše a když ustoupila zanechala po sobě prosolenou půdu, ve které stromy usychaly a domy se z poloviny propadly do země. Poznali jsme z paluby lodi mořské zálivy a pobřeží, zcela pusté a neobydlené, které osídlí pouze ptáci a zvěř. Přistáli jsme v rybářské vesnici, ze které nevedou žádné cesty do vnitrozemí s množstvím jezer a jezírek.

Překvapily nás ruské názvy rybářských vesniček Nikišky, Kasilof, Ninilchik a Nikolaevsk a v nich bílé kostelíčky, ve kterých stále pop slouží pravoslavné bohoslužby pro potomky Rusů, kteří se zde za carské vlády usídlili a mnohde udržují zvyky i řeč svých předků. Poznali jsme i vůni a chuť Aljašky z nadívaného a pečeného lososa, jedinečné pochoutky i pro toho, kdo není milovníkem rybích jídel.

Skagway, Chilkoot, Bonanza a Dawson City, to vše stále zůstávalo kdesi nedostupně daleko v oblasti dávných snů. Aljaška se nám na dlouhých sedm let vzdálila, rozjeli jsme se po Evropě a vidina rýžování zlata padala do zapomnění. Eva mezitím přesídlila na sever, do samého středu Aljašky, kde zlato v potocích čeká na své objevitele.

Pak přišlo pozvání a druhá cesta na Aljašku nás opět přiblížila k oživení snu. Fairbanks – Golden Heart City of Alaska – Zlaté srdce Aljašky – přímo z nebe jsme spadli tam, kde v roce 1902 propukla zlatá horečka, když odumřela na Klondyku.

Sbírka zlata v muzeu univerzity, zlaté nugety za výlohou zlatnictví, zlatými nugety naplněné přívěsky, ozdobené šperky i náramkové hodinky, zlaté nugety ve skleněných ampulkách, jako cenově nejdostupnější suvenýr. Zlato je zde, někde nedaleko, ještě neobjevené v nánosu písku v některém potoce, stále se zde získává, těží, propírá, láká dobrodružné povahy vyzkoušet si štěstí, třebas nelegálně někde na potoce, i když stále platí zákon o záboru a registraci claimu. Jenom vědět, kde je ten pravý potok, kde se pokusit vyrýžovat aspoň málo, několik nugetků nebo šupinek onoho kouzelného, žlutého kovu. Ne koupit, ale vlastnoručně ponořit pánev s nánosem písku a hlíny do tekoucí vody, krouživými pohyby přepouštět hlínu a písek, neúnavně otáčet pánví, nechávat odplouvat hlušinu až do okamžiku, kdy v pánvi, zůstane malý zbyteček a v něm by se měl zatřpytit kousíček zlata.

To je ale stále jen sen, teorie vyčtená z Jacka Londona. Mám již sice vypůjčenou pánev a slíbeno, že pojedeme kamsi, kde je možné se o štěstí pokusit.

Asi 10 mil (16 km) po Steese Hwy, která končí kdesi na severovýchodě na břehu Jukonu, zde teče nedaleko silnice říčka Chatanika. V těchto místech objevil v roce 1902 zlatokop Felix Pedro, původem Ital, zlato.

Zpráva o nálezu zlata v této oblasti sem v zápětí přilákala tisíce zlatokopů z oblasti Dawson City a Klondyku. Z ospalého městečka Fairbanks se rázem stalo desetitisícové město se vším, co zlatokopy provázelo, včetně saloonů a slečen v nich.

A tak i my jsme vyrazili k Chatanice. Místo nelze minout, vlevo od silnice stojí pomník s deskou, na které je pozlacené poprsí Felixe Pedra a vpravo malé parkoviště a pak již zlatonosná říčka Chatanika, místo vyhrazené každému, kdo sem zavítá a chce se pokusit o štěstí.

Nejsme zde sami, na parkovišti stojí camper, obytné auto, se kterým přijeli Američané až z dolních 48, jak se zde říká území USA. O kousek dále osobní auto s jeho posádka, stejně jako posádka camperu sedí na bobku na břehu potoka a propírá v pánvi zeminu. Protější břeh je rozrytý, řada prohlubní svědčí o tom, že zde působilo mnoho těch, kteří nabírali zeminu z břehu, aby ji dole v říčce propírali a hledali záblesk onoho kouzelného kovu, od ne paměti lákajícího člověka všech ras a národností.

Zahradní lopatkou nabírám zeminu a připojuji se k ostatním. Prostoru je zde dosti, snad 200-300 m, šíře asi 2 claimů tvoří prostor, na kterém je možné rýžovat bez povolení.

Voda v říčce je studená, musím stát na kamenech, jinak by mne chytaly do nohou křeče. Rukám ale chlad nevadí, nabírám do pánve znova a znova vodu a nechávám odplavovat štěrk a zeminu. Po prvých pokusech nenalézám ani sebemenší stopu něčeho žlutého, Občas se zaleskne cosi, co přiláká moji pozornost, jsou to ale součástky slídy, nebo šupinky nažloutlého kovu, který po uschnutí ztrácí svůj lesk. Věra a Eva sedí nedaleko v autě a zdá se mi, že se pochybovačně usmívají nad mým zlatokopeckým šílenstvím. Desítky, možná stovky lidí se zde již vystřídaly, denně sem přijíždí z Faifbanksu, vyzbrojeni lopatami, nádobami a trpělivě propírají, krouží pánvemi ve vodě a upřeně prohlížejí zbytky v pánvi. Nechce se mi odejít bez úspěchu. Zlato zde musí být, přece by sem lidé z města nepřijížděli, kdyby se zde nedalo nic nalézt.

Doufám, že postupuji správně, kroužím opatrně pánví a zvolna odplavuji hlínu a drobný písek, větší kamínky vybírám ručně a kroužím tak dlouho, až mně na pánvi zůstává zbyteček nejdrobnějších kamínků. Zlato je těžší než ostatní a mělo by zůstat ve zlomu pánvičky. Nepočítám, kolikrát jsem již pánev naplnil a ve vodě propral. Začínám pochybovat, že se na mne štěstí usměje, ale ono přece jen trochu miluje. Ve zbytku toho, co v pánvičce zůstalo se cosi zatřpytilo. Nepatrná šupinka zlatého kovu. Opatrně ji odsouvám ze zbytků, milimetrová šupinka, kterou by nebylo možné zvážit ani na lékárenských vahách. Je to ale moje zlato, vlastnoručně vyrýžované uprostřed Aljašky na Chatanice. Opatrně šupinku ukládám do kousku papíru a povzbuzen nálezem pokračuji dále. Věra a Eva musí mít trpělivost a čekat. Zlato zde je a bez ohledu na nekonečně se opakující nabírání zeminy ve srázu a její propírání pokračuji. Bez valného úspěchu, za celou dobu tohoto odpoledne se mi podařilo vyrýžovat 4 malé šupinky zlata, zcela zanedbatelné hodnoty, vlastně vyjádřeno v penězích bezcenné. Je to ale mé zlato, vlastnoručně vyrýžované a má hodnotu nezapomenutelné vzpomínky na Chataniku.

Ještě jednou jsem se pokoušel o štěstí, na potoce za osadou Central, poblíž Cirolu, osady na břehu Jukonu, kde cesta končí před tabulí, jasně hlásající, že zde je End of the Road – Konec cesty, protože o několik metrů dále teče široký Jukon. V Central jsem štěstí neměl, v Circle jsem se o štěstí nepokoušel, což byla chyba. Břeh Jukonu je zde zlatonosný, pár Švýcarů mi ukázal, co se jim zde podařilo nalézt, několik nugetků. Circle sám se v dobách zlaté horečky nazýval Paříží severu. Z někdejší slávy téměř nic nezůstalo, jen několik kdysi honosnějších budov. Dnes je obydlen několika rodinami domorodců, malý kostelík je uzavřen a u vchodu je pouze upozornění, že mše se zde koná jednou za čas. Malé letiště s helikoptérou je bez života. V provozu je pouze prodejna potravin, která je současně poštovní stanicí Trading post, jako kdysi. Žádný saloon, žádný zlatokop, osada jako po vymření, na břehu Jukonu tábořiště, několik lavic a stolků pro turisty. Sem přijíždí jen ti, kteří touží dojet tak daleko, kde cesta končí.

Zdálo se, že štěstěna se ke mně definitivně obracela zády, ani při další návštěvě Chataniky jsem neuspěl a pokusů jsem zanechal.

Přes severní pól odlétáme do Evropy a sen o zlatě zanechávám tam kdesi daleko na severu, uprostřed Aljašky.

Uplynulo dlouhých sedm let a začala se rodit naděje na uskutečnění jednoho z mých velkých snů. V Salr Lake City ve státě Utah stálo auto, se kterým jsme před lety podnikli dlouhou cestu z Modesta v Kalifonii na sever USA, přejeli hranice Kanady, navštívili národní parky Jasper a Banf, pokochali se pohledem na Mt. Robson, navštívili národní park Yellowstone a ještě jednou Grand Canyon. VW-camper nám poskytoval veškeré pohodlí, spaní, vaření, mytí pod střechou, to bylo pro nás mnohem pohodlnější, než putování se stanem.

Auto mělo sice svá nejlepší léta za sebou, spoléhal jsem ale na solidnost značky a po schválení Evou jsem se rozhodl pro My Last Big Dream – Můj poslední velký sen, pro cestu ze Salt Lake City na Aljašku do Fairbanksu a zpět. Znamenalo to ujet téměř 15 000 km z Utahu přes Wyoming, Idaho, Washington do Kanady, zde přes Britskou Kolumbii a Teritorium Jukon na Aljašku a některými jinými úseky zpět. Ve Watson Lake jsem si vypůjčil pánvičku na rýžování zlata, abych mohl opět pokoušet štěstí.

Daleko na severu jsme již jeli po stopách někdejších zlatokopů, několik potoků mne zlákalo vyzkoušet, zda v nich náhodou neobjevím zlato, ale všechny mé pokusy vyšly naprázdno. Nebyl jsem asi prvý, kdo se o štěstí pokoušel, po těchto cestách putovali nejen lovci kožešin, ale i zlatokopové a najít zlato na povrchu by byla čirá náhoda. Jeli jsme ale i za jiným poznáním. Ojediněle se u cesty pásl los a při ranní toaletě jsem měl společnost dvou vlků. Byl konec května osiky se začaly zelenat, jen výše položená jezera byla ještě zcela zamrzlá. Denního světla přibývalo a s námi na sever putovalo i jaro.

A protože Chatanika není z Fairbanksu daleko, vyjeli jsme opět pokoušet štěstí, znova bez úspěchu a tak jsem tyto pokusy ukončil.

Před sedmi lety jsem se pokoušel zajet z Aljašky do Kanady a navštívit Dawson City. Neudržovaná silnice, v zimě uzavřená, byla ale v takovém stavu, že jsme byli nuceni se vrátit. Osobní auto, malé Subaru by nemuselo přežít bez úhony.

Tentokrát, s větším autem, jsme se na cestu vydali, byla to jediná a asi poslední možnost zdolat těchto asi 200 km kamenité silnice do Dawsonu. Doufal jsem, že se nepotkám s protijedoucími auty, od jejichž pneumatik se vymršťovaly spršky kamení hrozící rozbít přední sklo, světlomety i postranní okna. Za městečkem Tok jsme opustili pověstnou Alaska Highway. Štěstí nám přálo, žádné protijedoucí auto nás neohrozilo, o jeden reflektor jsme tímto způsobem přišli později. Mírně zvlněnou krajinou, porostlou nekonečnou tajgou jsme minuli osady Chicken, Jack Wade, pohraniční Boundary, nakoupili poslední benzín na Aljašce a pohledem zpět se rozloučili s nekonečnými horskými hřebeny Aljašky. Ještě před tím jsme opustili Taylor Highway a pozvolna jsme pokračovali na východ, tam kde opět teče Jukon a na soutoku s Klondikem leží nejznámější město z doby zlaté horečky Dawson City.

Dne 16. srpna 1896 Američan Georg Carmack spolu s indiánskými lovci Jimem Skookumem a Charlie Tagischem narazili na Králičím potoce, nedaleko Dawsonu na zlato a za rok po nálezu dorazila zpráva do USA. Za dva roky se téměř 30 000 dobrodruhů, ale i počestných občanů vydává na cestu za zlatem. To je ale dlouhá a bohatá historie a já se musím vrátit k mé cestě za zlatem, které do Dawsonu přilákalo i Eskimo Welzla, v Dawsonu pohřbeného.

Z kanadské strany je cesta upravená, bezprašná a přivádí sem z daleka turisty, hledající stopy někdejší romantiky. Ta zcela nezmizela, večerní představení v Gaslight Folies v duchu kankánu mají navodit někdejší atmosféru. My se však vydáváme na Bonanzu, k někdejšímu Králičímu potoku, kde všechno začalo. V provozu je za drátěným plotem velký těžní stroj a u potoka kdosi čerpá vodu, kterou nahoře ve stráni propírá písečnou usazeninu.

Turistické restaurace nabízejí mimo občerstvení i zlatokopecké pánve, naplněné zeminou, kterou je možné proprat v jakýchsi velkých neckách a vyrýžovat si drobný kousíček zlata. Tento způsob se mi zdá býti příliš nesportovní. O štěstí se pokouším přímo na Bonanze, na místě vyhrazeném pro každého, kdo se o to chce pokusit. Ani zde nejsem sám, muž a jeho dvě dcery se také pokouší kousek zlata si vyrýžovat. Mých několik pokusů je neúspěšných a tak se vydávám na toulku po hromadách průmyslově přetěžené zeminy a hledám kousek křemene, který bych si vzal na památku.. Kousek červeně zabarveného křemene se mi zalíbil a ten pak se mnou putoval až do Pardubic, kde jsem v něm objevil nepatrnou šupinku zlata.

Tím by má cesta za zlatem měla býti u konce. Ve Watson Lake jsem odevzdal vypůjčenou pánvičku a uzavřel definitivně pokusy o získání zlata s výsledkem více než hubeným, na druhé straně ale bohatým na vzpomínky. A ty, jak se zdá, nelze ani zlatem vyvážit.

Uplynulo osm let, Aljaška nás nepřestala lákat a my jsme se opět vydali na dalekou cestu se skrytým přáním, pokusit se o cestu do hor Sv. Eliáše a Wrangelova pohoří, oblasti jen velmi nesnadno přístupné.

Přes všechny neúspěchy Chatanika ale nepřestala vábit a s vypůjčenou pánví jsme opět vyjeli. Na potoce jsem nebyl sám, přijela i skupinka chlapců a dívek, do potoka umístili několika stupňový, plechový žlábek a do jeho horní části vysypávali zeminu z pobřežní stěny. O něco dále dva muži v kovbojských širácích trpělivě propírali zeminu v pánvích. Já, obut do gumových holinek vypůjčených od Leftiho – o něm bude řeč později – jsem se vydal říčním korytem vzhůru proti proudu a pokoušel se na několika místech propírat hlínu a písek z říčního nánosu. Stále bez úspěchu, zlato, pokud tam bylo, muselo být asi hlouběji, kam jsem se dostat nemohl, nebo bylo před tisíciletími uloženo jinde, potok jistě za tu dobu několikrát změnil řečiště a bylo to asi jako hledat jehlu ve stohu slámy. Jediným výsledkem byla voda čvachtající v děravé holince. Na druhé straně, kde se údolí rozšiřovalo jsem narazil na trosky někdejších těžních strojů, připomínající těžní stroje na povrchové dobývání uhlí. Údolí bylo začátkem století jakoby převráceno na ruby. Těžní stroje spolykaly zeminu před sebou, zlato si ponechaly a za sebou nechaly překutanou zeminu, holé kopečky, po desetiletí neúrodné. Těžba skončila, lidé odešli a stroje zde zanechali, aby je rez a zub času rozhlodaly. V těchto místech by bylo marné se o štěstí pokoušet. Opět tedy bez úspěchu.

Co zbývalo, než si aspoň zakoupit malou skleněnou ampulku s pěti většími šupinkami zlata, vyrýžovaného kdesi v okolí Big Delta. Zdálo se, že mé pokusy získat vlastnoručně zlato mohu definitivně pohřbít.

Zcela neočekávaně si se mnou, možná trochu zlomyslný osud zahrál způsobem, který mne na jedné straně zmáhá a na druhé straně nedává pokoje. A to je proč jsem se odhodlal tuto moji anabazi za zlatem ještě jednou otevřít.

Sousedem Evy je ve Fairbanksu trochu svérázný muž, nazývaný Lefty – Levák. To sice není jeho pravé jméno, jmenuje se Roberts, ale pod jménem Lefty je znám, na toto jméno mu chodí i pošta a on se stal příčinou mého trápení a do jisté míry i posedlosti.

Ale od začátku. Na jaře jsem se vydal na cestu do Číny a Věra odletěla na Aljašku. Soused Lefty ví, že jsem se pokoušel o rýžování zlata. Sám má kdesi u Foxu místo, ze kterého si domů přiváží ocelově šedou zeminu a doma ji propírá. Má prý již skleničku, plnou zlatých šupinek. Rozhodl se obdarovat mne zlatonosnou zeminou a větší množství mi poslat. To je sice hezké, ale do letadla je nutné přemýšlet o každé zátěži. Darované množství se proto zmenšilo a z Aljašky připutovala nádobka od koření a v ní asi 35 dkg zeminy. Bohužel bez návodu, jak nejlépe z ní zlato vydolovat. Pouhým okem se mi za sucha podařilo objevit jen několik zlatých šupinek. Tento způsob by tedy nevedl k očekávanému výsledku, ani když jsem hledal v rozprostřené zemině zvětšovacím sklem stopy zlata. Je zřejmé, že opět bude nutné pokusit se zlato získat něčím podobným, jako je rýžování zlata pánvičkou. Tu musí nahradit miska, talíř, či něco, co jako pánvička vypadá.

Množství zeminy z jedné čajové lžičky jsem se pokusil zvolna vypírat. Velmi opatrně jsem nechal na další misku odplavovat drobné kamínky, písek a stále prohlížel silným zvětšovacím sklem zbytek, pokračoval v propírání, nekonečně trpělivě zmenšoval množství propíraného zbytku, přestával, kontroloval lupou a opět pokračoval. Konečně zůstalo minimum neodplaveného a v něm, pouhým okem stěží zjistitelné šupinky zlata. Tak malé, že jsem pochyboval, že se mně je podaří oddělit od zbytků písku. Kousíčky zlata tak malé, že i jemná pinzeta je příliš hrubá na to, abych je uchopil a přenesl jinam.

Nepatrná zrnéčka černého nerostu zůstávají tvrdošíjně smíchaná se zlatem. Zvětšovací sklo, kdysi součást jakéhosi válečného zaměřovacího přístroje, je zasazeno do těžké, kovové objímky. Abych pozorovaný předmět mohl vidět dostatečně ostře, musím čočku přiblížit na několik centimetrů k předmětu. Skloněn nad miskou se šupinkami, v jedné ruce čočku a v druhé malý nožík, snažím se čepelí oddělovat šupinky od zrníček písku. Z jedné kávové lžičky lze takto vyrýžovat asi 40 – 50 šupinek a zrníček zlata. Nejobtížnější je oddělit je, přenést na jinou mističku a pak je na špičce nožíku opatrně přenášet do hrdélka skleněné ampulky. Bolí mne ruce, křivím se záda, namáhám oči a trvá dvě až tři hodiny, než se mi podaří získat tu naprosto nepatrnou, okem téměř nepostřehnutelnou hromádkou šupinek z jedné kávové lžičky materiálu. Práce časově náročná, za jedno odpoledne nelze zpracovat více, než dvě kávové lžičky a těch je v darovaném množství snad 3-4 desítky.

Místo uprostřed Aljašky, na břehu říčky Chatanika, nebo kdekoli obklopen tajgou, daleko od všeho, co na mysl útočí doma z rozhlasu, novin a televize, nebo kdesi na břehu Jukonu, sice s malou nadějí, že objevím novou Bonanzu, ale tam, kdesi daleko, místo toho usedám doma v kuchyni ke stolu. Bez romantiky, bez vůně přírody, bez tichého bublání říčky či potoka, bez osik, bez naděje, že v noci zahlédnu polární zář, že budu pozorovat pasoucího se losa a narazím na medvědí stopy, bez bílých vršků Aljašského pohoří nebo hor věčně bílých ledovců národního parku Wrangel a St. Elias, které mne lákají i když vím, že marně.

Poprvé ale vím, že v každé hromádce písku, který naberu na lžičku a začnu vypírat na talířku, že i v tom malém množství naleznu malé žluté šupinky, okem sotva viditelné.

Bude to ještě dosti hodin, které budu muset věnovat této úmorné práci, kterou ale dělat chci. Vím také, že to musím udělat, že tím splácím cenu za své splněné sny. Za mnohé díky Evě.

Milý příteli, takový je můj příběh o zlatě a mé malé zlaté horečce.

Dne 18. srpna 1999

Milý čtenáři, dovol abych Tě nazval přítelem a pozval Tě, abys mne doprovázel na cestu do minulosti, do říše vzpomínek. Posuňme čas zpět a vydejme se do daleké země, do které mne dovedla touha seznámit se s předkolumbovskými kulturami části Střední Ameriky.

Přistáli jsme, milý příteli, v Mexico City, v jednom z největších měst na světě, ve kterém snad již 20 milionů lidí bojuje o existenci.

Je prvý večer, jdeme ulicí, kolem zní cizí řeč, vše je jiné, tváře kolemjdoucích, občasné uniformy, na zemi sedící chlapec ,snad pěti, šestiletý, vyhrává na harmoniku a očima sleduje ještě mladší sestřičku, zda se snaží získat do napřažené dlaně almužnu. Vím, že za okamžik máme dojít na Zócalo, na veliké náměstí, do středu tohoto i někdejšího, aztéckého města. Před námi, na konci ulice De Mayo, ,ve které je náš hotel, nás vítá temná silueta katedrály. Náhle nám před očima zazáří explose barev.

Girlandy zlaté, zelené a červené, podtržené bílou. Barevné pásy, girlandy, kokardy, zvony a portréty. Zlaté zvony připomínající zvon svobody, který jednou za rok zazní z paláce z dob Cortésových. Včera se slavil státní svátek a výzdoba ještě zůstala – vítá i nás.

Všechny národy Mesoameriky milovaly barvy a já se chci pokusit vzdát této lásce hold. Pokusím se o to přesto, že mně byl vyměřen omezený čas k vnímáni a obdivu, avšak nesmírně více, než kdyby mi nebylo dopřáno nic.

Povedu Tě, milý příteli, když budeš ochoten mne následovat do minulosti s odleskem přítomnosti. Budeš mým mlčenlivým přítelem, ochotným naslouchat a zejména se snažit vidět totéž co já.

Je ráno, odcházíme opět na Zócalo, kde noční gejzíry barev ztratily svůj oslepující jas, pod kterým včera zmizely obrysy budov, jimi ozdobené. Paláce Zócala jsou ale stále více, než budovy reprezentující střed Mexico City, jsou kamennou historii. Jen katedrála je a byla monumentem bez barev.

Obrátíme se a vydáme se, milý příteli, po třídě Francisco Madero s očekáváním, odkud se vynoří posel ze spektra barev. Je tu – temně rudá stěna rámující před ní stojící kovové sochy mayských a aztéckých náčelníků. Důstojné postavy v nadživotní velikosti. Lesk kovu a rudé pozadí – nebyla by možná jiná volba barev, podtrhující vážný výraz tváří.

Musíme ale pokračovat, před námi probleskují jiné střípky barev. Na horizontu zeleň parku Alameda a blíže vlevo modro, bílo, žluté plošky – Casa de los Azulejos – domu právě letos 400 let starého, ze století ve kterém Cortés zničil barvami hýřící Tenochtitlán. Kdo ví, zda někdo spočítal, kolik barevných kachliček odívá několika poschoďový spíše palác než dům. Snad barvy jsou po čtyřech stech letech o něco málo světlejší, snad právě přitlumená modrá a žlutá jsou důstojná staletím, která prošla kolen od dob Aztéků po dnešek.

Rušná třída avenida Madero končí, zelený park Alamedo láká k posazení na lavičce, na trávníku nebo u fontány, ale ještě neusedáme, nejsme ještě unaveni.

Až za mořem, v daleké Itálii je kdesi lom, z jehož bílého mramoru vytvořili sochy velikáni tohoto uměni. Tam v Caraře byly vylámány bloky, dopraveny k moři, na mnoha lodích přepluly oceán a byly dopraveny až sem. Nic jiného, jen bílý mramor, bílá schodiště a bílý prostor kolem. Na bílém mramoru temné, kovové sochy a lucerny. Z bílého mramoru postavený Palacio de Bellas Artes – Palác krásných umění, secesní budova, které se váha mramoru stává osudnou, ponořila se již o 5 metrů do země. Není jedinou budovou, bořící se do země někdejšího aztéckého Tenochtitlánu, stojícího uprostřed jezera na bažinaté půdě.

Vstupujeme do paláce plného barev. Schodiště z barevných mramorů, skly oken proráží šípy barev a vzhůru po schodišti se blížíme k ochozům na jejichž stěnách slavní muralisté Orozco, Rivera, Siqueiros a Tamayo neponechali jediné místo volné, na které by nenanesli odstíny snad všech barev, které měla malířova paleta. Na freskách ožívá historie Mayů, Aztéků, dobývání Mexika Španěly i vize moderní doby. V paláci nám ještě nabídnou repliky sošek, masek, šperků, reprodukce a knihy. Také to je barevný svět, lákavý, jenom naše peněženky jsou poněkud útlé.

Více Ti nyní, milý příteli, nenabídnu. Snad venku pohled na hlavní poštu, palác připomínající architekturu Benátek. Posilníme se u pouličního stánku tortillou s ledvinkami a ostrou zeleninou a posedíme v parku Alamedo.

Až bude den končit vyjedeme do 43.poschodí asi nejvyšší budovy latinské Ameriky – Tore Latinoamericana. Budeme-li míti štěstí zakončíme dnešní putování za barvami zde. Opalizující opar smogu přikrývá dole milionové město. Barvy jsou z této výšky potlačené, budou se navracet s přibývajícím šerem. Skutečně se dole začaly objevovat žluté body světýlek, pak jako korálky náhrdelníku světla pouličních lamp, červenající se západ slunce se odrazil na celé ploše pod námi až k horám na obzoru. Sluneční kotouč žhne a již se dotýká obzoru. Zčervenal i daleký vršek Popocatepetlu, kontury budov dole již splývají a široké avenidy se změnily v proudy bílých a červených světel aut, tekoucí nepřetržitě, bílé a červené krvinky života velkoměsta. Den skončil.

Doufám, milý příteli, že včerejší den Tě uspokojil. Dnes věnujeme trochu pozornost barvám v životě někdejších obyvatel Mexika. Navštívíme Antropologické muzeum, které si získalo světovou pověst jak svými sbírkami, tak jejich uspořádáním. I když nejsme odborníky ve stavitelství a statice, usedneme u jezírka a budeme chvíli obdivovat obdélník střechy nad nádvořím. Veliká plocha střechy nad volným prostorem, podepřená. na vzdáleném okraji jediným sloupem, který prochází plochou střechy a jen v několika bodech je s ní spojen. Vše budí dojem, že se celá střecha volně vznáší v prostoru.

Bude-li to možné, ještě jednou se k mnoha památkám, sochám, reliéfům, maskám, ozdobám, obětním oltářům a dalším artefaktům mayských, aztéckých, olméckých a dalších kultur vrátíme. Dvakrát se zde dnes o něco déle zastavíme. Nejdříve u aztéckého tzv. Slunečního kamene, nebo Kalendáře. Bazaltový monolit 24 tun těžký, nízký, kruhový válec,o průměru 3,35 m. Vznikl v době, kdy vrcholil rozkvět říše Aztéků, zhruba 4 desítky let před příchodem Cortése. Několik set let ležel pohřben v troskách Tenochtitlánu a ztratil vše ze své původní barevné nádhery. Byl učiněn pokus přiblížit jeho někdejší, pravděpodobnou podobu. Zastavme se u jeho barevné repliky. Jasné, zářivé barvy, vycházející z barev peří papoušků, motýlích křídel, modrých tyrkysů a zlatožlutého jantaru. Nechme stranou výsledky vědeckého bádáni o přesnosti aztéckého kalendáře a nechme se unášet okouzlením z této barevné mozaiky, barevnější, než dětská stavebnice. Musela tenkrát vyvolávat radostné pocity při pohledu na tento záznam běžícího času.

Teotihuacán – Místo bohů. Zde v muzeu nacházíme barevnou rekonstrukci části pyramidy Quetzálcóatla, boha opeřeného hada, ozdobeného barevným peřím a lvím nákrčníkem. Nejen had sám, ale zejména barvy působily na věřící vzývající boha ztělesněného opeřeným hadem. Obarvený byl i celý chrám, stupně pyramidy, reliéfy, sochařská výzdoba připomínající gotické chrliče. Vše převážně červené. Měla snad červeň připomínat krev tisíců, obětovaných bohu slunce? Máš, milý příteli, jinou představu?

Červené stěny obytného paláce byly zbaveny této tíhy. Na červený podklad vykouzlil malíř světlé trsy keřů a květin, zachycené lehce, nadýchnutě, vyvolávající představu jejich pohybů ve vánku, veselí a radosti ze života. Mezi tyto stěny neměl pronikat duch lidských obětí, mezi nimi pulzoval život a ozýval se smích. Bylo to místo lidských radovánek a rozkoší.

Dnes, milý příteli, muzeum opustíme, pokusíme se sem vrátit po návratu z cesty na jih, na Yucatán.

Putování za barvami dnes zakončíme v katedrále na Zócalu, v největším chrámu tohoto kontinentu, postaveným v roce 1573 z příkazu španělského, katolického veličenstva Filipa II., z trosek Tenochtitlánu.

Ptáš se, můj příteli, jakou hru barev budu moci v šeru katedrály nabídnout? Něco nového, nebo jen barevná okna, zasklenou růžici nad vchodem či barevné oleje obrazů, tedy nic nového. Omyl, nabídnu Ti velké překvapení, nečekaný pohled, dosud nevídaný. Také katedrála se zdá ponořovat se do kdysi močálovité půdy hlavního města Aztéků. Od vchodu nás nevítá pohled do prostoru našich katedrál, ve kterých pohled letí vzhůru po pilířích do kopule s hlavou zvrácenou. Zde nikoli. Tvé kroky zastaví prvý oltář uzavírající čelní prostor a pohled vzhůru uvízne v mřížoví zelených trubek lešení, které vyplňují všechny volné prostory, podchody do sousedních lodí a končící kdesi pod kopulí. Mýlíš se, milý příteli. Katedrála se neopravuje, zelená síť trubek katedrálu podpírá, drží pohromadě aby se nezřítila při příštím, velkém zemětřesení, které městu neustále hrozí. Za sklem zavěšená olovnice stále zachycuje, jak se katedrála naklání. A nebezpečí číhá, vždyť nedaleko stoupá k obloze dým z kráteru Popokatepetlu.

Ptáš se opět, milý příteli, kde je zde v tomto šeru a změti trubek slíbené barevné kouzlo?

Chrám se začíná plnit věřícími, místa v lavicích před prvním oltářem jsou téměř obsazena. Nám budou stačit místa na okraji řady, možná že nebudeme chtít zůstat na celou mši. Oltář před námi je vysoký, churiguereskní styl je bohatě členitý, sochy a pilíře vystupují z pozadí, Před oltářem plápolají plamínky svíček a spoře ozařují oltář s kovovými odlesky. Ozývá se zvonění, přichází kněz s ministranty a před tím tiše preludující varhany se plně rozezní. Náhle nás oslňuje záře. Celý, vysoký oltář je zalit světlem reflektorů. Celý zlatý, pokryt tímto kovem pocházejícím z aztéckých, královských pokladů. Nemůže býti v katedrále nic působivějšího, než toto množství zlata, pokrývající celou stěnu vysokého oltáře. Září jako hrána do ráje a věřící klečí dole u jeho paty,aniž by vzpomněli, že toto zlato kdysi sloužilo jiným, pohanským bohům, že oltář vznikl díky zručným rukám indiánských řezbářů, kteří ještě nezapomněli na předchozí božstva, než jim Španělé vnutili boha jediného.

Můj milý příteli, můžeme dnes již jen uvažovat o tom, jaký běh dějin se odehrál zde na místě na kterém stojí katedrála, vévodící na jedné straně Zócalu, tam, kde byl střed Tenochtitlánu, ve kterém Montezuma II. přátelsky přijal Cortése. To by ale byla jiná kapitola. Pro nás dnešní barevný den končí. Odejdeme nyní do našeho hotýlku Rioja v ulici De Mayo. Zítra ráno odjíždíme na jih směr Yucatán, přes který se přehnal ničivý uragán.

Nepřijeli jsme jen za barvami, cílem naší cesty je navštívit i místa, která již svoji barevnou výzdobu ztratila a jsou dnes kamennými pomníky slávy zaniklých kultur a říší Mesoameriky. Pyramidy, paláce a stavby doslova vyrvané z objetí pralesa, který je před mnoha lety pohltil.

Ještě i dnes obklopuje pralesní zeleň a močál obří hlavy Olméků a místy zazáří nám neznámý květ popínavé rostliny. Jiskřivá červeň v moři zeleně, pak květ fialový a žlutý, podobají se motýlům a lákají kolibříky a hmyz. Navštívili jsme, milý příteli, několik míst, která nám neposkytla látku k naší úvaze. Barvy z nich čas odvál. Nejsou proto méně významná, ba naopak, jsou jedněmi z nejvýznamnějších památníků předkolumbovských kultur. Vyrvány pralesu svědčí dnes o vysokém stupni rozvoje mayských říší. Vznikly pozoruhodné stavby, pyramidy, chrámy, reliéfy, ornamenty, sochy a kultovní předměty. Nezůstalo téměř nic z oděvů vládců a kněží, tím méně obyčejných lidí.

Dnešní indiánští umělci a řemeslníci jsou velmi zruční. Stříbro, jantar, obsidián, polodrahokamy a textilní vlákna zpracovávají obdivuhodně. Šperky, sošky, náhrdelníky, náramky, opasky, koberečky, halenky a na nich tytéž vzory, jaké se používaly před staletími a jaké jsme spatřili na zdech chrámů. Popusťme uzdu fantazii a přenesme barvy, které indiánské ženy s citem sladily, upletly opasek či náramek, utkaly přehoz nebo koberec a přenesme tyto barvy na kamenné mozaiky a zdi mayských staveb. Pak bychom asi spatřili jak barevný byl tehdá svět mayských měst. Máš-li, milý příteli, tolik fantazie, oživ tyto mrtvé památníky postavami mayů, kteří tolik milovali barvy.

Něco z té barevné krásy poputuje a námi do daleké Evropy. Jantarový náhrdelník, barevný opasek, přívěsek z tygřího oka a stříbrný prstýnek s polodrahokamy. My budeme zítra pokračovat, cílem je karibská oblast. Karibik, to zní, milý příteli, romantickou dálkou. Vyvolává to představu bílých pláží, blankytného nebe, palem, modrozeleného moře a jachet s bílými plachtami. A vidíš, milý příteli, moře je skutečně modrozelené, písčitá pláž žlutobílá, palmy poskytují stín, bez kterého by nebylo možné na pláži zůstat. Slunce Karibiku je nemilosrdné, neopaluje ale spaluje kůži během několika minut. Barevná paleta zde nehýří, na to musíme počkat do chvíle, až sluneční kotouč klesne k obzoru. V těch chvílích žhne rudě, nízké mraky odrazí sluneční žár a zčervenají do barvy roztaveného železa. Červená mění své odstíny, je to úžas budící variace na téma rudě zapadajícího slunce, které se ponořuje do vod oceánu. Přistup ke mně, milý příteli, z tohoto místa bude mezi Tebou a rudým kotoučem černý vějíř palmové větve. Den končí, slunce se utápí v moři a my později se zahledíme do hlubokého temna oblohy, na které zde září mnohem více hvězd, než u nás doma.

Nepřijeli jsme ale z daleké země až sem, abychom odpočívali na pláži ve stínu palmy. Vydáme se, milý příteli, po strmých útesech na mořem k dominantě, k pevnosti či paláci z bílého kamene. Cestou překvapujeme zeleného leguána, který zvolna zmizí v porostu.

Tulum, mayská pevnost, někdejší obchodní centrum a město, jehož vznik nelze přesně určit, bylo budováno v 7. až 13. století uvnitř vysoké zdi z balvanů. Ta dodnes svědčí o nutnosti chránit kdysi Tulum proti nájezdům nepřátel. Žilo, bohatlo a dokazovalo svoji moc a význam výstavností budov, paláců a pevnosti vysoko na útesu nad mořem. V plné kráse je spatřil r. 1518 španělský velitel výpravy, plující kolem. Pevnost nad mořen vzbudila úctu Španělů, netroufli si město dobýt a velitel Juan de Grijalva napsal do lodního denníku. „Pevnost a budovy, natřené červeně, bíle a modře připomínají krásou a výstavnosti španělskou Sevillu“.

Dnes těžko hledáme i malou barevnou plošku na kamenech toho, co zůstalo zachováno. Dole pod pevností, mezi vykopávkami rostou keře obsypané rudými květy. Podívej se příteli, jsou zde tytéž barvy, které spatřili Španělé. Rudé a červené květy, modrá obloha a nadýchaná bílá oblaka.

Nikam dnes nespěcháme, můžeme se posadit, několik málo turistů nás nebude rušit. Můžeme se posadit a pokusit se přenášet barvy květů a oblohy na stěny paláce nad modrozeleným mořem dole pod útesy. Časně ráno se s mořem rozloučíme.

Říkáš, milý příteli, že barev bylo na naší cestě již dost, že zde by bylo násilné mluvit o odstínech pralesa, přes jehož vršky můžeme hledět do dálky na všechny strany, z vrcholu mayské pyramidy. Říkáš, že přirozené jsou pestré barvy papoušků, sedících netečně v kleci, zbavených radosti z volnosti.

Máš pravdu, barvy jsou kolem nás neustále, zde i doma a důležité je jen jak citlivě je vnímáme a co nám říkají. Já jsem přitom sliboval cosi navíc.

Dovol mi proto malé ohlédnutí zpět do měst, kterými jsme projížděli. Ohlédnutí za kopulemi chrámů, pokrytých mozaikami keramických dlaždic. Náš zrak nepřitáhly zářivé barvy, byly spíše tlumené, důstojné. Překvapilo nás vidět mozaiky jinde, než pod našima nohama nebo na stěnách či vnitřku kopulí muslimských mešit.

Je ale jedno místo, plné barev, kterého Té na našem barevném putování zejména zde na jihu, nemohu ušetřit. Jsou to trhy, na které přijíždí zemědělci, řemeslníci a domorodci z širého okolí, nabízet i kupovat a mnohdy i vykonat pouť ke svatým. Tyto trhy jsou vždy přepestrá paleta a pokaždé jiná. Hromady ovoce a zeleniny, pomerančů, banánů, ořechů, oříšků, rajských jablek, sladkostí, hnědé i zdobené keramiky a nevídaného množství pestrého textilu, šátků, pásů, pokrývek, ubrusů, koberečků, sukní, halen a klobouků. Dle barev oděvů, klobouků a přehozů lze zjistit i kmenovou příslušnost přítomných Indiánů. Na to ale nejsme odborníci. Projdeme zato všechna tržiště v místech, ve kterých zastavíme a budeme se opět podivovat tomu, kolik odstínů má každá z barev, kterými tyto trhy až marnotratně hýří .

Můžeme se, milý příteli, uchýlit před palčivým sluncem a vedrem na chvíli do nedalekého kostelíka. Ani zde neunikáme indiánské zálibě v barvách. Všichni hodní svatí, včetně Krista na kříži nad oltářem jsou oděni dle představ Indiánů. Z Kristových boků splývá barevná suknice, hřeby v dlani zakrývá barevná kokarda ze které visí barevné stužky. Oděni jsou i ostatní svatí, Panna Maria, svatý s černou tváří, barvy kolem dokola. Několik soch svatých, neoděných, které jsme v jednom kostelíku spatřili v koutku, měli snad býti svatí, kteří nevyslyšeli prosby věřících.

Přiznávám se Ti, milý příteli, že nerad opouštím Yucatán, Indiány ze státu Campeche a Chiapas. Je to loučení definitivní i když současně splněný sen.

Zdá se mi, že Tvá pozornost ochabuje. Máš pravdu, i od dobrého je nutné si odpočinout, pro naše oči bylo barev tolik, že jsme téměř přestávali poznávat, co ještě stojí za pozornost.

Budeme proto chvíli přemítat a hovořit o dávných, zaniklých. kulturách Olméků, Mayů a Aztéků. Můžeme jíti ještě hlouběji do minulost. Půl tisíciletí před naším letopočtem začalo vznikat největší ceremoniální centrum této oblasti. V či mysli se tenkrát zrodila myšlenka právě z této hory a žádné jiné odstranit její vrchol, vytvořit prostranství větší, než náměstí velkých, moderních měst a na ploše šesti čtverečních kilometrů. začít budovat monumentální, stupňovité stavby, chrámy a paláce. Kdo byli tehdejší geniální jedinci, architekti, stavitelé a umělci, kteří rozhodli o tom, na kterém místě má ten či onen monument stát, aby nebyl narušen harmonický dojem celku. Bez technických pomůcek, počítačů, projektů a konkursů vybudovali stavby, které přežily dva a půl tisíce let a další staletí zde budou dokazovat sílu a schopnosti ducha těch které dnes nazýváme Zapotéky a toto místo Monte Albán – Bílá Hora.

Vydej se nyní sám mezi tehdejší paláce, observatoř, hřiště, hrobky a pátrej. Můžeš postát u zdi zdobené reliéfy lidských postav v pohybu a můžeš uvažovat, zda znázorňují tanečníky, nebo zmučené válečné zajatce – takové jsou dohady. Jaká je Tvá představivost? Jsou Tvé pocity zde radostné, nebo pohled na kamenné památníky vy volává spíš smutek nad pomíjejícností někdejší slávy. Stíny se prodlužují, kamenné stavby jsou temné, poslední návštěvníci odcházejí a čas již dávno odvál životy králů, kněží i lidu. Monte Albán je mrtvý pomník, i my se s ním musíme rozloučit to je náš denní úděl, přijít, obdivovat se a odejít navždy.

Nelučme se smutně, mám pro Tebe, milý příteli, i zde překvapení. Vystupme spolu po vysokých stupních na jeden z těch záhadných monumentů. Neboj se, přistup ke mně až na okraj terasy a pohleď dolů. Tam stojí strom a pohled na něj je odměnou za to, že jsi nelitoval námahy a ještě jednou vystoupal až sen. Košatý strom není jen zelený, celá koruna je obsypána trsy oranžových květů. Je to barevný výkřik do posmutnělého, již šerem zahaleného Monte Albénu.

Ráno odjíždíme dále na sever, trochu ponuré zakončení včerejšího dne ještě nevyprchalo, ještě nás v myšlenkách provází úvahy o minulosti Monte Albánu. Nechci rušit Tvé přemítání a počkám, než uzřím v Tvých očích otázku. Vím, zvědavost přece jen zvítězí a Ty víš, že mám připraveno další překvapení, třebas nebarevné. Ano, mám a jeho jméno je tajemné, opět jako by se vynořilo z mlhavé dálky dávných století – Teotihuacán.

Dovol mi, milý příteli, býti na chvíli kouzelníkem. Podávám Ti číši, piješ a souhlasíš, abych Ti zavázal oči. Nápoj Tě omamuje a já Tě jako ve snu vynáším kamsi vysoko, na vrchol, který není skálou ale obětištěm, nám již neznámých božstev. Snímám Ti z oči roušku a poskytuji Ti pohled vskutku dosud nevídaný. Vynesl jsem Tě na vrchol Pyramidy Slunce. Hluboko pod Tebou se rozprostírá Město bohů. Tak nazvali dvě řady stupňovitých staveb a dvě pyramidy Aztékové. V době jejich příchodu bylo toto ceremoniální město pět set let opuštěno. Nikdo neví, kdo tyto monumenty vybudoval. Chrámy, paláce, obětiště po obou stranách široké Svaté cesty s pyramidou v čele. Nikdo jiný než bohové, jak se Aztékové domnívali, nebyl schopen postavit vše to, co je pod Tebou. A je to jen zlomek, náznak někdejšího, životem kypícího místa, jakoby postaveného obry z jiné planety, kteří sem přilétli těžit vzácný obsidián.

Čtu v Tvých očích výčitku. Omlouvám se, nebudu citovat průvodce, naše putování by nás mělo zavést na cestičky, na kterých je nutné objevovat. Vraťme se proto dolů, mezi chrámy a pyramidy. Na jejich úpatí se staneme pokornými poutníky mezi obřími stavbami.

Je neděle, rodiny s dětmi se vydaly na výlet a obsypaly svah Pyramidy Slunce jako barevní mravenečci. Široká řeka všech barev se vlní vzhůru a tentýž proud teče zpět. Jako by se těm poutníkům mělo dostat odpuštění na vrcholu pyramidy.

My ale putujeme dále, spíše za tichem, kde by nás nerušily zástupy. Nemohu Tě příteli ani zde zklamat, mám v záloze jedno překvapení. V Chrámu jaguára se posadíme na stupně v patiu. Přemítejme, zda to byl chrám, obydlí kněze či královský letohrádek. Zbytky červené na stěnách by mohly svědčit o tom, že to zde nebylo prostředí ponuré, spíše naopak. Tvoji pozornost přilákaly reliéfy s hlavami ptačího dravce. Ne ve všech jamkách dravčích očí zanechaly nenechavé ruce návštěvníků temně zelené kotoučky z obsidiánu. Ty zbylé hledí na nás, stejně jako hleděly na postavy před mnoha sty léty. Kdyby tyto obsidiánové oči mohly, vypověděly by jednu z nejdelších historek z dávných dějin obyvatel Teotihuacánu.

Doufejme, že sem budou přicházet pouze lidé moudři a nevylámou z očních jamek dravců poslední kotoučky obsidiánu. Pak by se i toto místo stalo zcela mrtvým, bez zelených záblesků světel z očí – zůstaly by jen kamenné památníky bez náznaků života.

Toto bylo mé poslední překvapení na cestě. Zítra nás opět pohltí velkoměsto a otevře Ti další kapitolu. Mexiko City, kolem nás zní jazyk, kterému nerozumíme a tak se odsuzujeme sami do role němého. To mi ale nezabrání, abych Tě nezavedl do míst, která jsem Ti slíbil.

Již jsem Ti vyprávěl o několika poschoďové budově bez oken. Těžko bychom ji mezi mnoha jinými v univerzitním městě hledali. Ochotný student se nás ujímá, provází spletí cest, parky mezi budovami, bez jeho pomoci bychom bloudili. Konečně, budova známá nám z pohledů se před námi koupe v jezírku a nám se představuje ve dvojí podobě. Reálná tvář, bohužel bez jasného nebe a slunečního jasu nad námi, nejiskří barvami tisíců kamínků mozaiky, pokrývající ji celou, bez jediného volného místa bez barev. Druhá tvář je odleskem ve vodě jezírka. Koupe se mírně zvlněná, stojí v nebesky šedé hladině na hlavě – jako stál na hlavě z porculánu malý pavilon pana Li Po – vzpomínáš?

Budeme čekat, oblaka by se mohla aspoň na pár minut otevřít a slunce by mohlo vyslat své paprsky na stěnu, na které soupeří pan Kopernikus s Ptolemaiem o nadvládu na nazírání na vesmír. Obejděme zatím, milý příteli,knihovnu kolem dokola. Juan O’Gormann patři mezi kouzelníky a uměl si s barvami mozaiky pohrát. Máme dost času a,můžeme obdivovat umělcovu fantazii na mozaice Mexika v době předkolumbovské, na opačné straně budovy. Odpustíme mu i motiv komunizmu, s kterým Mexiko v minulosti koketovalo.

Zdá se, že čekáme marně, slunce jen mírně proráží oblaka a nám nezbývá, než se spokojit s tím co je. Jen studentkám v černých pláštěnkách a čtyřrohých čapkách se střapci nedostatek sluneční záře nevadí. Přibarvují si rty, prohlíží v zrcadle, smějí a nezaznamenaly, že se staly kořistí mého objektivu.

Provedu Tě dnes ještě po Pasco de la Reforma, reprezentativní třídě tohoto megalopolis. Barevné fasády moderních budov i celé stěny ze skla, podél alej klasických soch postav i železný, celý žlutě natřený abstraktní výtvor tohoto století. Unaveni, s plněnou tortillou v ruce se posadíme na lavičku v parku Alameda. Zítra si prohodíme přítomnost s minulostí.

Minulost má jméno Xochimilco. Vyslov to jméno několikrát a budeš míti dojem, že se Ti rozpouští na jazyku. Někdejší aztécké plovoucí zahrady, zásobující Tenochtitlán květinami.

Ptáš se, milý příteli, co mimořádného a barevného Ti mohu ještě dnes nabídnout, mluvím-li o době dávno minulé. Pestré květy by asi nebyly nic neobyčejného. Máš pravdu, za květy by nebylo nutné jezdit tak daleko. Sám ale nevím, zda nalezneme to co hledám, když jsme oba němí a rukama se zeptat neumíme. Ale jako vždy máme štěstí. V postraní ulici se objevuje přístaviště a nepředstavitelně barevné lodě připomínající trochu veliké gondoly. Čluny modré, červené a žluté s klenutou střechou, stejně barevnou. Na každý lze vstoupit pouze branou s květinovými a geometrickými ornamenty, jménem lodi a ozdobami v národních barvách, zelené, bílé a červené. Zdá se, že národní barvy mají ve výzdobě dominantní místo. Bohužel je všední den, mexické rodiny přijedou s dětmi až v neděli a lodě pak vyplují po kanálech. Dnes všechny kotví bez posádek, nedohlédáme na jejich konec, vidíme jen desítky lodí do ohbí kanálu. Můžeme jen snít, jak asi vyhlíží veselý weekend za zvuků mexické hudby na kanálech Xochimilca. Kdybychom se na chvíli mohli v neděli podívat na kanál z dálky, mohli bychom považovat čluny za kytice květů a barevné věnce vhozené do kanálu.

Dnes budeme míti čas zajít koncem dne za Zócalo. Z Cortésova, dnes vládního paláce vypochodují úderem šesté hodiny vojenské útvary, bubeníci a trubači. Barvy uniforem jsou tlumené a jediné co zazáří ve větru je veliká státní vlajka zeleno, bílá, červená s aztéckým symbolem, orlem s hadem v zobáku a sedícím na kaktusu. Červený západ slunce je zkryt za domy a jen jeho odlesky na mračnech nad námi napovídají a hře barev nad obzorem.

Milý příteli, jsem unavený a láká mne posezení v katedrále, skrýt se někde v šerém koutku a zaposlouchat se do tichých zvuků varhan.

Náš pobyt se chýlí ke konci. Vydáme se proto dnes na pouť za jinou září. Ne, mýlíš se příteli, nezapomněl jsem připojit „barevnou“. Není jen záře to co vidíme, je i jiná, vnitřní a té dnes vzdáme hold i náš obdiv.

Přivedl jsem Tě sem, na veliké prostranství, na které lidé přicházejí s myslí obrácenou jediným směrem. Někteří klekají, po kolenou se sunou vpřed, jejich rty se pohybují a pravou rukou se křižují. Někteří již dosáhli vchodu a uvnitř pokračují po kolenou směrem k obrazu na protější stěně. Přivedl jsem Tě k bazilice Naší Paní Quadelupské, nejsvětější Panny Marie celé latinskoamerické oblasti. Jako indiánská princezna se zjevila v r.1531 indiánskému chlapci, její obraz v zářícím oválu se otiskl na chlapcův přehoz a ten visí na čelní straně kruhovitého chrámu. Nekárej mne příteli, odkládám čtení z průvodce a projděme se chrámem. Po stranách oltáře zasedli do vysokých rudých křesel kněží v zelených pláštích. Mši slouží kněz v bílém, z kopule zavěšené trsy světel září žlutě a zeleně. Oltářní stůl stříbřitě bílý a bokem dřevěný kříž s Kristem. Všemu v pozadí vévodí stěna z dřevěné mozaiky a na ní, nad i hlavami kněží obraz Naší Paní Quadelupské. Vlevo barevné vlajky, vpravo píšťaly varhan.

Zde ale není místo pro úvahu o barvách. Ty jsou zde jen jako zcela samozřejmá součást života věřících. Barvy baziliky se slévají do magické záře prostupující mysl a srdce poutníků. Zamysleme se i my, návštěvníci z daleké země, třebas nevyznávající —. Jaká nesmírná síla víry sem přivádí věřící, mnohé zdaleka, aby zde přijali posilu z poselství, které zde prozařuje prostor baziliky. Pocítil jsi, můj příteli, závan jiné časomíry, než té která nás venku pohání z místa na místo? Snad se i Tvé myšlenky uvnitř chrámu aspoň na chvíli obrátily jiným směrem. Vzdejme dík…

Vzpomínáš, prvé okamžiky zde na Zócalu s barevnými girlandami?

Poslední noc v hotelu Rioja a snídaně v malé kavárně s výborným pečivem naproti. Dnes již nikam nepojedeme, zůstaneme zde na Zócalu. Již přišly obě skupinky indiánských tanečníků. Převlékají se do sukének, ozdob z peří, čelenek, kolem kotníků zvonečky a na těle dlouhá ptačí péra. Kdo ví, do jaké míry se jejich ústroj a ozdoby podobají aztéckým. Přichází turisté, zaznívá bubínek a kruh Indiánů se dává do tance. Ne k poctě bohů, ne s žádosti o bohatou úrodu, úspěšný lov nebo vítězství v boji. V jejich tvářích se neznačí extase, tančí pro peníze. Není zde Cortés ani katoličtí mniši, nikdo jim nebrání v pohanském projevu. Tančí, podupávají, kruh těl se stahuje do středu a opět rozevírá. Jsou vytrvalí, tančí zde denně, dlouhé hodiny. Život není v této zemi lehký a tito tanečnici subtilních postav možná nic jiného neumí.

Závan větru přivál vůni koření. Dva muži, jeden mladý a druhý šedovlasý a jedna žena, každý v ruce kalich ze kterého stoupá modrošedý dým. Zájemci o podkouření stojí ve třech řadách, muži, ženy všech věků, prvý ruce sepjaté v jamku, kolem nich. obchází muž či žena s kalichem. Podkuřují kolem hlavy, těla, z obou stran, za několik minut je ceremoniál u konce, podkouřený zaplatí a nastupuje další. Ano, můj příteli, jsme ve velkoměstě a ve 20. století, jenom nevíme, proč bychom se měli nechat podkouřit.

Zajisté jsi zvědavý, co jsem Ti připravil na samý konec našeho barevného putování. Doufám, že Tě nezklamu tam, kam Tě zavedu nebude o barvy nouze. Naopak, bude to opět gejzír, výbuch barev, opět všech odstínů, jaké umí malíř na své paletě vykouzlit. Zvu Tě do Palacio Nacional, postaveného Cortésem na troskách paláce Montezuny II. Ano, již končím s historií. Ozbrojená stráž nás vpouští do paláce, z dvorany vyjdeme po širokém schodišti do druhého poschodí a slíbené překvapení začíná. Při pravé straně arkády s pohledem do nádvoří. Na stěnách levé strany paláce, na ploše několika set čtverečních metrů fresky s epopejí mexického lidu a jeho boje za osvobození. Mám se zde znova vybavuje co vše jsme na naší cestě poznali, od neznámých budovatelů Teotihuacánu, mayských měst na Yucatánu, aztéckou slávu Tenochtitlánu, příchod Cortése a španělských mnichů, zničení aztécké kultury, zboření tohoto města, příchod křesťanství až po boj mexického lidu za národní samostatnost.

Zdá se mi, milý příteli, že váháš co obdivovat a nad čím se zamyslet. Malířově fantazii, zástupům postav, palácům a chrámů.m v pozadí, pestrosti barev či historickému odkazu. Máš pravdu, k těmto freskám by také bylo nutné se vracet, vše nelze postihnout najednou. Vždyť slavný Diego Rivera se svými pomocníky maloval tyto fresky plných 16 let, než mohl v roce 1945 říci – je hotovo.

Naše putování barevným Mexikem končí, nerad se s Tebou loučím. Omlouvám se Ti, pokud jsem byl někdy nudným průvodce, mé oči hledí na tento svět dlouho a má mysl je někdy zatížena věkem. Snažil jsem se ale, abych Tě upoutal a děkuji Ti, že jsi mi naslouchal.

Buď zdráv a snad se někdy opět setkáme.

Na den sv. artina, 11. listopadu A.D.1996

Redakce se omlouvá za horší kvalitu snímků. Časem se snad přeskenují…

Není to nic neznámého. Obrázek muže, postava ve volném šatě s širokými rukávy. Tvář pohublá, s řídkými, dlouhými vousy na bradě. V ruce tenký, dlouhý štěteček, kterým muž kreslí znaky čínského písma, ony podivuhodné symboly, mně zcela nesrozumitelné.

Neuvěřitelně lehce se štětečkem dotýká špičkou papíru, vykresluje křivky znaků, kterým i šířka tahu štětečkem dává smysl. Mohu se nadlouho zahledět do těchto znaků, bez naděje, že jim kdy porozumím. Pozoroval jsem na zemi sedícího muže a obdivoval s jakou lehkostí se zpod špičky jeho štětečku, namáčeného do černé tuže, rodily znaky čínského písma, vznikaly jako malá umělecká díla, kterými skutečně jsou.

Mnohé zdobily obrazy krajiny s kuželovitými vršky, s pavilony, s loďkami v zátoce, s letícími ptáky a postavou v pavilonu. Ale i zcela samotné znaky na pruhu papíru mohou býti obrazem na stěně.

Nic na tom, že ničemu z těchto znaků nerozumím. Každý s těchto znaků je vskutku malým uměleckým dílem. Mohly vzniknout štětcem muže znalého, muže, který zná smysl znaků a zvládl umění vésti rukou štěteček s ostrou špičkou, podvolující se ruce kouzlící obrázky, kaligrafii znaků.

Tak psali již před staletími básníci LiPo a TuFu, jejichž básně nesmrtelně přežívají čas. Básně, které obdarovaly mysl a duší čtenářů mnoha staletí, básně nesmrtelné svoji srozumitelnou, vytříbenou prostotou těchto velkých mistrů slova.

Neodlučitelně spojeni, slova básně se znaky písma, jedno podmiňuje druhé, obojí teprve pospolu je dokonalé a hodné mistra znaku a slova, přežívající staletí. Verše, kterého si byl vědom básník sám, když poslal do světa slova: „Čas prchá. Hovoří se sem a tam, historky rodí se a zmírají, tu a tam někdo šoupne do týla kulatou čapku, rukáv vysouká a namaluje verš“.

Na verše psát, to by byla jen polovina toho, co LiPo před tisícem let daroval nám, čtenářům s mnoha staletí, ochuzených o „obrázky“ jeho veršů a přece obdarovaných mistrem.

Nepsal, maloval verše s vědomím, že jeho umění přežije, když nám, pokorným čtenářům, věnoval verše: –„Lupínek květů švestkových za lupínkem na sníh – tak padají má písmena na papír. Oranží vůně vyprchá, jínění v slunci pohasne – jen písmena, jež tady maluji, jsou věčná. To vím já – LiPo.“

Zatoulal jsem se mezi rýžová pole, pozdravil muže orajícího za černým buvolem bahnitou půdu, prošel vesnicemi, kde úroda se mlátila cepy. Projel jsem po řece mezi homolovitými vršky. Obdivoval jsem čínské pavilony s prohnutými střechami s barevnými prejzy a květinovými záhony kolem. Navštívil jsem císařské paláce, taoistický chrám Cami nesmrtelných a jiné svatyně. Potuloval jsem se po bazarech a tržištích, na kterých nabízeli neznámá koření. Tato a mnohá jiná místa a všude mne provázel obraz veršů básníka LiPo – Pavilon z porculánu. Básníka, na jehož dům před staletími namaloval neznámý: „Když, poutníče, v ten domek přijdeš sem, pít můžeš, ¨co se hrdlu uráčí – verše však nepiš – mistr bydlí tu!“

Dne 10. října 1999

Osud mne, milý příteli, přinutil po uplynutí jednoho roku, vrátit se k záhadě Chepamay a zde je tedy mé povídání.

Byl jsem již několik dnů v Darjeelingu. Toto město mně nebylo neznámé. Mělo býti v dobách britského panství na Indii útočištěm Angličanů před vedry a malárií jižnějších rovin Indie a Calloutty. V Darjeelingu měla býti přepychová sídla a hotely, postavené na severních svazích, ve kterých se za jasných dnů otvírá pohled na hřeben Himaláje a jednu z jeho osmitisícovek Kancencongu. Na jižních svazích se zelenají nekonečné čajovníkové plantáže.

Nad Darjeelingem se ale přehnala léta. Marně jsem hledal přepychové vily britské společenské smetánky či přepychové hotely. V Darjeelingu, v jedné z perliček britské královské koruny nezůstalo z oné doby téměř nic. Snad jen úzkokolejná dráha, po které stále ještě vyjíždí v nekonečných serpentinách vláček, přeplněný cestujícími, pro které čas nehraje důležitou roli a pro které může být tří hodinová cesta autobusem ze Siliguri do Darjeelingu drahá. Někdejší Anglická banka, dnes Bank of India, pompézní stavba s portálem ve stylu řeckých chrámů, dnes sešlá, zčernalá tropickými či spíše monzunovými dešti a plísní, zastrčená do svahu, zřejmě po úpravě komunikace. Třetí a poslední památka, jako hrad z kamenných kvádrů či vlajková loď, zkáze propadající někdejší radnice. Hodiny na věži se zastavily neznámo kdy a střecha budovy se již dávno propadla. Jen oválný znak na boční zdi hlásá, že již v minulém století zde vládl jiný pán, po němž zde zůstala přece jen veliká památka, angličtina.

V zemi, ve které se ještě dnes mluví 15ti národními jazyky, je uznáno 720 z 1652 dialektů a ve které vychází noviny v 53 jazycích, je angličtina jedinou řečí, která dnes všechny spojuje doma i se světem.

I náš hotýlek stojí na severním úbočí, žádná vyšší stavba nezakrývá pohled k severu, kde za jednoho rána, kdy mlhy ještě nezahalily výhled, se rozzářila Kančečonga, celá růžová, zbarvená paprsky vycházejícího slunce. Z čistého a útulného hotýlku jsem se vydával na toulky uličkami, z nichž každá je napůl bazarem. Šel jsem i nahoru, do klidnější části města, kde obchodníci nabízeli cennější i drahé umělecké předměty a starožitnosti.

Neměl jsem přesnou představu, co bych chtěl získat. Snad jen modlitební zvonek s písmeny buddhistické modlitby Óm maní padme húm a k němu hromovládný klín vajru. Větší bronzové sošky Buddhů byly příliš drahé a navíc nejsem vášnivý sběratel, spíše obdivovatel. Prošel jsem několik krámků, přeptal se na ceny a s díky odešel, stále nerozhodnut.

Zbýval již jen jeden den do odjezdu, místní dosažitelné pamětihodnosti jsem již navštívil a vydal jsme se proto na toulku, zda bych objevil něco v odlehlejších uličkách. A tak mne náhoda zavedla do krámku tibetského obchodníka. Starý muž v koutku obchodu mně nevěnoval pozornost, jen mladík, snad jeho vnuk pozoroval, o co projevím zájem. Brzo jsme se domluvili na ceně zvonku a vajry. V zasklených vitrinách přitahovaly můj pohled sošky Buddhů, malé i větší, běžné bronzové odlitky i jiné, jemně cizelované.

Snad mne má slabost pro osud Tibetu, druhý, poslední den pobytu, znova přivedla k těmto dvěma Tibeťanům. Jednu sošku bych si přece jen mohl zakoupit, aby mně připomínala tuto cestu do daleké Indie a současně byla i ozvěnou mé předešlé návštěvy Tibetu.

Z vitríny jsem vyndal dvě sošky, ale stále se mi nezdály být tím, co by uspokojilo moji představu, ani jedna nebyla jemně dopracována. Hledal jsem ve vitrině něco jiného, stále nerozhodnut a přece odhodlán něco zakoupit. Mezitím chlapec cosi promlouval se starcem, pak odešel dozadu a vrátil se s jedinou soškou.

Nikoli z bronzu, jako naprostá většina sošek všech velikostí. Hnědá soška, asi 15 cm vysoká, po způsobu Buddhy sedící bohyně, kolem hlavy bohatě zdobená, jemně hlazená tvář, od loktů bohatě zřasené zdobení, v rukou na klíně jakousi nádobku, dle chlapce nádobku na vodu života. Jemně vypracované detaily o nepředstavitelně trpělivé ruční práci umělce. Jakmile mně mladík sošku svěřil do rukou bylo zřejmé, že to je ono, po čem toužím. Záhadou zůstávalo, z čeho byla soška vyřezána. Prý “fishbone „ a jméno bohyně je prý Chepamay, tibetská soška bohyně dlouhého života. Krátce jsem dohodli její cenu, kupodivu velmi přijatelnou a já jsem si odvezl domů z daleké země můj poklad.

Záhadou zůstávalo její jméno, bohyně Chepamay. Po návratu jsem pátral, ale ani v Britské encyklopedii, ani ve stejně obsáhlé americké jsem vyluštění nenalezl. Prošel jsem řadu publikací o buddhismu a stále marně. Snad je Chepamay jen jakousi podružnější božstvo a mně nezbude, než se z ní radovat s nadějí, že i mně dopřeje dlouhého života.

Uběhl celý jeden rok a já jsem se vydal na další dlouhou cestu na dálný východ, do Číny.

Buddhismus se do Číny dostal v 1. století n. l. a pevně zde zakotvil, vedle konfucianismu a tacismu. Přizpůsobil se čínskému způsobu myšlení a pronikl v čínské podobě do Koreje, Vietnamu a Japonska. V Číně pak bylo v průběhu staletí postaveno mnoho klášterů, stup a pagod a má cesta po Číně mne vedla i k nim.

A v jednom s největších a nejzachovalejším lamaistickém chrámu mimo území Tibetu se neočekávaně rozuzlila záhada mé bohyně Chepamay. Ve velké klášterní prostoře jsem náhle stanul před nadživotní, pozlacené sedící soše bodhisatvy Avalckotéšvary. Sochy do nejmenších podrobností shodné s mojí Chepamay.

Má tajemná soška je patronkou Tibetu. V Číně je vůbec nejoblíbenějším božstvem. Avalokotéšvara vzal na sebe postavu ženy, bohyně GUANYIN (Kuan-jin), je i zde božstvem dlouhého života a štěstí.

Pak následovala další setkání v buddhistických svatyních, ale i u obchodníků a u stánků se suvenýry. Bronzové sošky tohoto božstva, zdaleka ne tak pečlivě cizelované.

Má Chepamay dnes již není obklopena tajemstvím. Přitahuje denně moji pozornost, její tajemně usměvavá tvář, s očima přivřenýma, zahleděná jako Buddha do vnitřního světla. Tvář odráží vnitřní klid, za kterým je již nirvána, kde je konce strastí.

Takový je, můj milý příteli, osud jedné sošky, vzniklé neznámo kde. Tajemstvím zůstane zahalen její tvůrce i místo a čas, kdy vyšla z rukou svého tvůrce, od kterého se vydala na cestu na druhý konec světa a stala se mojí Chepamay.

Dne 6. července 1999