Říká se jim kývající osli. Komu? Čerpadlům na ropných vrtech.
Zkrátka jsem se rozhodl, že po kulišárně z minulého týdne, u té ropy ještě chvilku zůstaneme. Takováto zařízení by většina z nás asi čekala někde na Arabském poloostrově uprostřed rozpálených pouští. Tam samozřejmě jsou. Na našem území je ale najdete také. Tiše si předou, donekonečna kývají hlavami a když jdete po cestě z ničeho nic na vás vykouknou.
Vaším úkolem, milí čtenáři, je, napsat nám, kde že se u nás kývající osli vyskytují. Stačí oblast. Je jich tam víc a GPS souřadnice toho na obrázku už jsem určitě někam zašantročil.
V neděli zase, jako obvykle, zveřejníme správnou odpověď.
Ano, jedná se o jižní Moravu. Konkrétně o oblast mezi obcemi Ždánice, Bučovice a Koryčany. Je to taková celkem málo známá vrchovinka nazývaná Ždánický les. Když si patřičně zvětšíte letecký snímek dané oblasti, tak tam těch těžních plošin najdete požehnaně.
Není zas tak nezajímavé se okolím oslů projít, nebo projet na kole. Tak to třeba někdy zkuste.
Milí čtenáři, máte-li ve svém archivu zajímavé a hlavně neobvyklé pohledy na známá místa, o které byste se chtěli podělit s ostatními, zašlete nám je prosím se stručným komentářem do redakce. Zkusíme z nich vybrat podklady pro tuto nepravidelnou minisoutěž.
Člověk se občas nestačí divit, co všechno může být chráněné a
jaké zajímavosti se ve střední Evropě nachází.
Člověk se občas nestačí divit, co všechno může být chráněné a jaké zajímavosti se ve střední Evropě nachází.
Ano, vidíte dobře, cedule „prírodná památka“ na snímku se nachází u jakési malé nevzhledné bažinky.
Čím je místo unikátní, proč je bažinka chráněná a kde byl snímek pořízen se dozvíte opět v neděli.
Je to Korňanský ropný pramen. Nachází se v Kysucích (slovenská strana Beskyd) mezi Turzovkou a Klokočovem a je to středoevropský unikát. Jedná se o samovolný vývěr lehké ropy skrz propustné karpatské flyše.
Milí čtenáři, máte-li ve svém archivu zajímavé a hlavně neobvyklé pohledy na známá místa, o které byste se chtěli podělit s ostatními, zašlete nám je prosím se stručným komentářem do redakce. Zkusíme z nich vybrat podklady pro tuto nepravidelnou minisoutěž.
To, že největší objekt na snímku je letiště, nejspíš pozná každý.
Jde o to které.
To, že největší objekt na snímku je letiště, nejspíš pozná každý. Jde o to které. O tom může víc napovědět jeho okolí. Asi nejznámější místo na snímku je přeci jen moc malé na to, aby ho někdo v detailu poznal. I přímo v terénu vypadá poměrně nenápadně. Kdybychom tento snímek dali do soutěže na první nebo druhý říjnový víkend, bylo by to asi moc lehké. Takto přeci jen trochu spoléháme na krátkost lidské paměti. Ještě možná jeden údaj. Vzdálenost mezi severojižními spojkami na dráze letiště je zhruba sedm set metrů, prostřední pole je o něco delší.
Ano, jedná se o Pardubice. Původně jsem uvažoval o snímku samotného závodiště s Taxisovým příkopem pěkně uprosted snímku, ale přeci jen pohled ze vzduchu není zas tak snadno určitelný. Navíc mi bylo líto, že by přišel zkrátka plochodrážní stadion ve Svítkově, kde se jezdí Zlatá přilba a který je navíc dost nápadný i ze vzduchu.
Jen pro zajímavost. Od začátku své existence vychvalovaný i proklínaný Taxisův příkop, který je postaven jako takzvaný tribunní skok Velké pardubické (taky se tak původně jmenoval), vypadá v terénu jako poměrně nenápadná terénní vlnka, kterou by pěší návštěvník, nebýt živého plotu, snadno přehlédl. Najděte si letecký snímek ve větším rozlišení a zkuste tam Taxis najít.
Milí čtenáři, jestli máte ve svém archivu zajímavé a hlavně neobvyklé pohledy na známá místa, o které byste se chtěli podělit s ostatními, zašlete nám je prosím se stručným komentářem do redakce. Zkusíme z nich vybrat podklady pro tuto nepravidelnou minisoutěž.
Navečer jsme na chvíli zastavili v jednom z našich nejhezčích
měst. Měli jsme v úmyslu nakouknout na nádvoří zámku, o kterém
se říkalo, že kromě rozsáhlých vinných sklepů má i tajnou chodbu,
kterou projede vůz s koňmi.
Navečer jsme na chvíli zastavili v jednom z našich nejhezčích měst. Měli jsme v úmyslu nakouknout na nádvoří zámku, o kterém se říkalo, že kromě rozsáhlých vinných sklepů má i tajnou chodbu, kterou projede vůz s koňmi. Na zámku a v jeho těsném okolí jsme narazili na spoustu různých více či méně zajímavých soch a plastik. Jednou z nich je i tato parabola lovící signály z neznámých satelitů. Najdete ji na střeše sochařství a kamenictví vedle synagogy.
Ještě nápověda. Chodba pod zámkem se sice nikdy nenašla, za to se nádvoří propadlo a pod ním se objevila jeskyně. Mezi kopci v pozadí snímku byste našli i jednu z mála našich stolových hor. Další nápovědy můžete najít v našich zprávičkách. V neděli prozradíme, které město jsme navštívili a třeba to někoho inspiruje k výletu.
Dvě odpovědi a obě správné (jestli česky nebo německy, to už je celkem jedno). Jedná se o Mikulov. Tak mám dojem, že těch nápověd bylo moc. Nevadí, příště třeba přitvrdíme.
Milí čtenáři, jestli máte ve svém archivu zajímavé a hlavně neobvyklé pohledy na známá místa, o které byste se chtěli podělit s ostatními, zašlete nám je prosím se stručným komentářem do redakce. Zkusíme z nich vybrat podklady pro tuto nepravidelnou minisoutěž.
Někdo má na zahrádce sádrového trpaslíka, někdo pštrosa a jinde se
prohánějí velbloudi…
Někdo má na zahrádce sádrového trpaslíka, někdo pštrosa a jinde se prohánějí velbloudi…
Nenechejte se moc zmást mým povídáním a zkuste přijít na to, odkud pocházejí fotky. Není to zas až tak těžké. V neděli prozradíme, co je to za místo a třeba to někoho inspiruje k výletu.
Jediná odpověď, která přišla, je správná. Je to ZOO v Ústí nad Labem.
Milí čtenáři, jestli máte ve svém archivu zajímavé a hlavně neobvyklé pohledy na známá místa, o které byste se chtěli podělit s ostatními, zašlete nám je prosím se stručným komentářem do redakce. Zkusíme z nich vybrat podklady pro tuto nepravidelnou minisoutěž.
Další článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia o knihu Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování
Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Stalo se to o jednom netradičním podzimu, konkrétně
v roce 2005. Vše, co si dále přečtete, je pravda pravdoucí! Trochu
jsem si prodloužil podzimní prázdniny a nejprve odjíždím na poznávací
výlet po Anglii a Francii a poté – však čtěte dál…
Stalo se to o jednom netradičním podzimu, konkrétně v roce 2005. Vše, co si dále přečtete, je pravda pravdoucí! Trochu jsem si prodloužil podzimní prázdniny a nejprve odjíždím na poznávací výlet po Anglii a Francii a poté – však čtěte dál…
Přijíždím z týdenního poznávacího zájezdu po Anglii a Francii zpátky do Dobrušky. Přivítalo mě krásné počasí – bouřka, vítr a déšť nechybí. Společně s mými rodiči se dopravujeme až před práh našeho domu, na hodinkách mám zhruba osmou hodinu večerní. V rychlosti si vybaluji a přebaluji – s mými kamarády jsem se totiž dohodl, že pojedeme na podzimní čundr, v rámci našich školních prázdnin, do Jizerek, nejdeštivějších hor u nás, počasí nám hraje do karet. Oznamuji to (asi po páté ten den) rodičům a ti na mě jenom užasle koukají, zda jsem spadl z višně, či odkud. Věty jako: „Koukej, vždyť je venku strašně hnusně, zmoknete tam! Nejezdi“ jsem se snažil moc nevnímat, i přesto mi však zněly v hlavě ještě dlouho poté, co jsem šel spát. Budík si nastavuji na čtvrtou hodinu ranní, momentálně je asi půlnoc. Domácí postel je nejlepší věc na světě, po noci v autobuse si to náležitě užívám.
Tento článek je ze soutěže o knihu:
Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…
„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)
Ráno nepříjemný zvuk budíku, ospalý a rozlámaný se za ranní tmy oblékám, loučím s rodiči, a nasazuji ultratěžký batoh s vestavěnou kytarou na záda, v obchodě cestou na vlak kupuji housky a nakonec čekám u stanice. Je tma a kolem fouká teplý podzimní vítr, po včerejším dešti ani památka. Ze tmy se pak vynořuje zbytek party, je nás dohromady 5 (jeden z nich byl se mnou také v Anglii, všechna čest, nezklamal!). Ve vlaku kupujeme jízdenku směr Oldřichov v Hájích a uháníme místními „pendolíny a jinými rychlíky“ honem do hor. Teprve ve vlaku mi dochází, že mám oficiální školní prázdniny – a že mi ta škola chyběla;-)! Přestupujeme, a to hned několikrát, a za necelých 4–5 hodin jízdy se dostáváme konečně na dohled Ještědu a celého Jizerského masivu. Venku se dělá moc hezky, je tedy pravda ještě trochu zataženo, ale místy už prosvítá modrá obloha.
Vystupujeme v Oldřichově a neváháme, rovnou si to mažeme do lesů – bohužel, podařilo se nám hned na úvodních sto metrech zabloudit, a tak si túru protahujeme asi o hodinu chůze. Kocháme se listnatými lesy, kterých je u nás v Orlických horách tak málo, procházíme přes kopce jako třeba Poledník a už už jsme na vršku, místními zvanými jako Holubník. Krásný západ slunce nás nutí přespat nedaleko v prostorném bivaku. V noci byla docela zima, rozladila se mi z toho dokonce kytara!
Následující den, ve čtvrtek, už je obloha tak modrá, že se nám ani nechce věřit. Zabalujeme spacáky, bundy a všechno oblečení do varianty „déšť“, a oblékáme trička i kraťasy. Jinak to prostě nejde. Napojujeme se na místní magistrálu, koupeme se v potůčcích, a ženeme si to okolo Jizery (na kterou samozřejmě vystoupáme) a pák prudce vlevo uhýbáme okolo Frýdlantského cimbuří dolů, do Hejnic. Netušili jsme, že si toto místo zamilujeme. Uvítaly nás krásné statné památné stromy a poté malebná hospůdky, ve které byly malebné otočené hodiny (jako když se kouknete do zrcadla na hodiny za vámi). Pivo za 15,–, Kofola za 12,–. Chce někdo z vás více? Dokonce se nám tam nabídl místní štamgast, že nám dohodí přespání, které jsme neměli. Odkázal nás na místního skauta, takže jsme byli skoro jako doma. Ten, ačkoli byl nemocný, nám nabídl takřka vše nutné k našemu trampskému životu – místo na spaní (bezpečné, velké, krásné, výborné,..), vodu, ohniště, prostě cokoli. Vyměnili jsme si pár názorů a věnoval nám dokonce knížku, kterou mám vystavenou dodnes v knihovně. Tímto ho na dálku zdravím a moc Ti děkujeme! Večer vaříme a usínáme sice ve stanu (kvůli strašné ranní rose), ale pod krásnou hvězdnou oblohou.
Sponzorem této soutěže je nakladatelství DharmaGaia, které věnuje knihy autorům nejlepších článků.
Zaujala-li vás kniha Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice, ale nechce se vám soutěžit, koupit si ji můžete třeba tady.
Opět den jako stvořený na čundr – teplo, na obloze ani mráček a všude pohoda. Dnes nás čeká ohromný výkon – vystoupáme z údolí, kam jsme si včera zašli, opět na hřeben, dále po Nebeském žebříku na Smrk a odtamtud? Kam až nás nohy ponesou. Na Smrk to byl opravdu „záhul“ a slovo „žebřík“ berte vy, kdo jste v Jizerkách nebyli, doslovně. Na vrcholku kopce krásně fouká, a tak sušíme mokré stanové plachty, obědváme a prostě jen tak lekujeme a užíváme života. Z vrchu místní rozhledy zdravíme modrou, vyfoukanou oblohu, od které se tím dozvídáme počasí na další den, a také zdravíme Krkonoše, které jsou v podzimním oparu Babího léta krásně vidět. Po odpočinku se vydáváme dolů po Nebeském žebříku a napojujeme se na asfaltku, po které si to brázdí tisíce cyklistů, kteří na nás nevěřícně valí oči a ptají se – „Kdo jste?“ i „Co to tu děláte?“. Hold, Jizerky jsou prostě více na tu cyklistiku. Naše další zastávka je místo zvané Pytlácké kameny. Cesta ubíhá neuvěřitelně rychle, neboť stále valíme po široké magistrále. Místy se nám ten asfalt trochu „přejedl“, to je pravda. Z Pytláckých kamenů míříme dolů k jednomu z nejhezčích míst na naší cestě – chata Jizerka a neuvěřitelně povedené okolí. Prostě nádhera (fotografie napoví). Času máme pořád dost, je lehké odpoledne, a tak se domlouváme, že půjdeme k nádrži Souš, kde přespíme. Nakonec však zjišťujeme, když už máme vodní rezervoár na dohled, že tam dolů k vodě sejít nelze a že musíme pokračovat dál v cestě. Ta nás zavádí do strašidelného koutu Jizerek, ke staré a rozpadlé Protržené přehradě. Atmosféra velice zajímavá, už je dost šero, takže monumentální zbytek kamenného čehosi působí opravdu monumentálně. Raději pokračujeme dál, než nás napadnou zlí duchové tamních hrázníků (nebo jak se nazývá člověk, který se stará o vodní nádrže, přehrady?). Nasazujeme čelovky (byl jsem jediný ) a klestíme si cestu vpřed malým, nevzrostlým lesíkem. Jsme rádi, že je cestička jakž takž vyšlapaná, protože bychom jinak určitě zabloudili. Dostáváme se na asfaltku a na mapě raději kontrolujeme naší pozici. Hurá, jsme v lokalitě zvané Mariánské boudy. Několik prosvícených chat nám dělá radost a před jednou se rozprostírá hezký palouk, usuzujeme, že čeká na naše přespání. Raději se ještě ptáme večerního osadníka chaty a ten nám zaručuje, že mu to nevadí. Podruhé hurá, neboť máme zase kde bezpečně spát. Rychle po tmě vaříme a vyprávíme si dojmy z celého dne, nohy nás z něj pěkně bolí. Okolo půlnoci balíme a jdeme spát, to však netušíme, že si to jenom myslíme – někdy okolo druhé v noci se z oné chaty vyvalilo snad deset (podle hluku a hlasů) přiopilých lidí, kteří ustavičně dráždili nejen nás, spící, ale hlavně velkého psa uvázaného právě před dveřmi domu. A on samozřejmě štěkal a štěkal a my jsme se vůbec nevyspali – a aspoň, že oni taky ne!
Ondrův tip
Pokud zrovna nejste typ člověka, který by rád chodil s plným kletrem po hřebeni, spal s liškami a užival si krás přírody naplno, můžete se v Jizerských horách „vyřádit“ ve směru kulturním, popř. duchovním – k navštívění rozhodně vybízí hejnický kostel, osada Lázně Libverda, Nové Město pod Smrkem a mnoho dalších měst a míst, která jenom na mapě zahlédnete. K dokonalosti pak myšlenku cesty po kulturních a duchovních památkách přivedl Míla Nevrlý ve své Knize o Jizerských horách, kde sepsal legendy liberecka (Jizerska) a těší se z navštěvování pomníčků, pomníků a monumentů, kterých je v těchto horách přemnoho a narazíte na ně doslova „na každém kroku“. A pokud opravdu naleznete nějaký starý hrob či pomník, nezapomeňte se mrknout na datum, které tam bude určitě vytesáno – možná, že budete velice překvapeni..
Ráno všichni rozlámaní chytáme první paprsky sluníčka na svá chladná těla a nohy si myjeme v ranní rose. Dnes nás čeká pohoda sama o sobě – dojít na vlak a rozloučit se s tímto krásným místem. V klidu snídáme, balíme, hygienujeme a odcházíme do Desné na vlak, který jede odpoledne s malým překvapením, ale o tom až za okamžik. Čekáme tedy asi 2 hodiny v místní stanici a jelikož jsme neměli pořádné jídlo za celou dobu, těší nás přítomnost místní „vlakové restaurace“, kde je levno a rychlo! Místnímu pánovi děláme asi celoživotní tržbu – piva a limonády ani nepočítám, dále všichni 1 hlavní jídlo, topinku jako zákusek a kdo měl hlad (a myslím, že jsme si pak dali nakonec všichni), tak ještě jedno hlavní jídlo. No, za 150,– na hlavu to docela ušlo! Vlak však nakonec neúprosně zahoukal na znamení odjezdu, a tak nastupujeme, máváme horám, děkujeme počasí a odjíždíme s nostalgickou náladou. Do Opočna přijíždíme asi v devět večer a k nám domů, do Dobrušky, už opravdu nic nejelo. Těch 5 km jsme tedy po kolejích museli dojít sami..
(kus party šlo stopovat a stoplo skoro mé rodiče, zbytek, včetně mě, došel asi za hodinu zcela rozlámaný domů, za svitu nočních lamp a teplého mírného větru jsme se rozloučili a teprve doma jsme si uvědomili, že jsme v Jizerkách zažili počasí, jako málokdo a už nikomu nevěříme, že se o Jizerkách říká, že jsou deštivé..)
Ze sympatií k projektu Surya School přidáváme tento článek
i k nám na Cestoval.cz
To co ti lidé dělají je určitě hodně chvályhodné a my jim tímto
přejeme hodně zdaru.
Ze sympatií k projektu Surya School přidáváme tento článek i k nám na www.Cestovatel.cz. O projektu jsme se dozvěděli od našeho partnera soutěže „Domov objektivem cestovatelů“ výrobce outdoorového vybavení www.humi.cz.
To co ti lidé dělají je určitě hodně chvályhodné a my jim tímto přejeme hodně zdaru. V našich zprávičkách budeme publikovat novinky z tohoto projektu.
Projekt Surya – škola pro Kargyak počítá se stavbou školy a zajištěním celoroční výuky pro děti z vesnice a přilehlých osad, s celkovou kapacitou 80 dětí. Speciální konstrukce stavby, využívající slunečního záření, zajistí v učebnách minimální teplotu 15°C po dobu celého roku a výuka tak bude možná i v zimních měsících. Prázdniny se pak mohou částečně přesunout na léto, kdy většina dětí pomáhá při sklizni a běžně školní docházku zanedbává. Mít možnost se vzdělávat pomůže vesničanům využít svých schopností k nalezení nových pracovních a finančních příležitostí a z dlouhodobého hlediska tak eliminovat stále větší problém, kterým je migrace do větších měst. To vše by mělo za ideálních podmínek vytvořit ukázkový model stavby pro širší využití i v okolních vesnicích.
Kargyak (4200 m.n.m.) je nejvýše položená vesnice Zanskaru, geograficky izolována a bez základní infrastruktury. Nejbližší silnice dnes končí v 60 km vzdálené vesnici Raru. Do nejbližšího správního centra – městečka Padum, které leží ještě o 20 km dále, cesta z Kargyaku trvá čtyři dny chůze. Obyvatelé se musí potýkat s drsnými klimatickými podmínkami a živí se převážně zemědělstvím. Oblast má velký počet slunečních dní v roce (v dlouhodobém průměru více jak 300), v zimě zde však teploty klesají až na –40°C a vesnice je na celých pět měsíců odříznuta od okolního světa. V Kargyaku žije kolem 200 obyvatel, z toho pouze 10 lidí umí číst a psát. Některé děti odcházejí do vzdálených internátních škol. Do rodného kraje se po ukončení školy většinou nevrací, čímž se narušují rodinné vazby, které jsou základem místní kultury.
Začíná sezóna a jestli váháte, kterého průvodce zvolit, zkuste
drobnou recenzi Lukáše Ackermana. Budeme rádi za další přípomínky
v diskuzi pod článkem.
Jak asi každý ví, pokud člověk cestuje do zahraničí, je velice užitečné si před cestou pořídit turistického průvodce. Protože je na trhu poměrně široký výběr (myslím, že Česko je na tom v konkurenci s ostatními státy výborně), rád bych zde provedl drobnou recenzi turistických průvodců do zahraničí dostupných na trhu.
Začal bych průvodci z edice Lonely Planet, které jsou asi nejznámější. Přestože jsou tyto průvodce originálně v angličtině, nakladatelství Svojtka se před pár lety pustilo do vydávání českých překladů těchto světoznámých průvodců a podle mých zkušeností se jim to velmi daří. Samozřejmě zatím nemají takový výběr jako originály v angličtině, ale každý rok vydávají další přírůstky (nově např. Sicílie, Švýcarsko), nicméně je pravda, že se soustřeďují zejména na Evropu. Pokud se tedy chystáte dál, většinou vám nezbyde nic jiného, než zakoupit průvodce v angličtině. Jaká jsou pozitiva průvodců Lonely Planet? Jejich největší výhodou je bezpochyby značná obsáhlost a podrobnost, ale pokud cestujete převážně individuálně (bez pomoci cestovní kanceláře) tak určitě především oceníte jejich zaměření na právě takový typ cestování. S tím je samozřejmě spojená velmi široká nabídka ubytování od kempů po 5-ti hvězdičkové hotely a restaurace. Pokud jste zaměřeni na (cyklo)turistiku, do spousty oblastí existují speciálně zaměřené Lonely Planet (např. Trekking in East Africa, Walking in Scotland, Cycling Australia apod.), kde najdete jednotlivé trasy s podrobnými popisy. Pokud preferujete spíše městký život, tak můžete využít průvodce městy (např. London, Best of London apod.). Jediná nevýhoda těchto průvodců je vyšší cena, jež je ovšem vyvážena výše uvedenými fakty.
{{reklama()}}
Český překlad známých průvodců Rough Guide je dílem nakladatelství Jota a tyto průvodce jsou vážným konkurentem průvodců Lonely Planet. Za poslední roky si tyto průvodce vybudovaly velkou popularitu, přestože se jejich cena téměř neliší od průvodců Lonely Planet (často je i vyšší). Stejně jako průvodce Rough Guide jsou tyto průvodce velmi zaměřeny na individuální cestovatele a nabízejí podobné informace jako průvodce Lonely Planet, navíc přinášejí některé specifické informace pro vyloženě české cestovatele, jako např. spojení z ČR do cílového státu apod. Podle mého názoru jsou asi jedinou nevýhodou těchto průvodců občas trochu nepřehledné mapy a také to, že některé průvodce, které jsem používal při svých cestách (např. Východ USA), se na můj vkus hodně orientovala na města a neobsahovala téměř žádné informace o pěších tůrách.
Internetový obchod Levnéprůvodce.cz (www.levnepruvodce.cz) vznikl jako reakce na vysoké ceny průvodců jak v knihkupectví tak i často na internetu. Nabízíme kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Nelles Guide, Freytag & Berndt, Rother a široký výběr map a atlasů.
Poslední edicí, která se snaží konkurovat předchozím dvěma co se týče podrobnosti a orientací na individuální cestovatele, jsou průvodce řady Nelles. Tyto průvodce jsou v češtině a obsahují podrobné informace o dané zemi a informace pro cestovatele na velmi dobré úrovni. Jejich zásadní nevýhodou je jejich malá rozsáhlost (např. průvodce Austrálií obsahuje pouze 256 stran, což je na tak malý kontinent zoufale málo, zejména pokud to srovnáme s výše uvedenými edicemi, které mají přes 1000 stran) a také velmi omezený výběr destinací. Nicméně, pokud cestujete např. na týden a nechcete utrácet moc za průvodce (jejich cena je často poloviční oproti Lonely Planet/Rough Guide), jsou tyto průvodce ideální volbou pro Vás.
Další průvodce (např. Freytag & Berndt, Merian, Berlitz) jsou podle mého názoru spíše pro cestovatele, kteří cestují s cestovní kanceláří a chtějí se jen něco zajímavého dozvědet o dané zemi + nějaké základní informace. Rozsah těchto průvodců je většinou do 200 stran, čemuž ovšem odpovídá velmi příznivá cena. Jejich velkou výhodou je velké množství fotografií. Zajímavou vyjímkou mezi těmito typy „tenkých“ průvodců jsou průvodce řady Rother, které jsou vyloženě zaměřeny na pěší turistiku a obsahují několik desítek turistických tras včetně podrobného popisu (délka trasy, doba trvání treku atd.) a mapy. Úroveň těchto průvodců je přes jejich velmi nízkou cenu dobrá.
modernější design obálek průvodců JOTA Rough guides
modernější design obálek průvodců JOTA Rough guides
Přemýšlíte, že si na cestu seženete sponzora? Někoho, kdo vám
zaplatí kapesníčky nebo i víc? Že vás to nikdy ani nenapadlo? Jestli
vám to příjde jako dobrý nápad, Martin se tomuto tématu věnuje trochu
víc a vy si jeho postřehy můžete přečíst
Možná se při čtení nadpisu tohoto článku sami sebe ptáte, co je to za zvláštní otázku. Jak bychom mohli mít sponzora. K čemu a proč my?
Docela nedávno, mne jeden zajímavý článek přivedl k malému zamyšlení. Rád bych se s Vámi podělil o jeho stručnou sumarizaci. Slovo sponzor znají všichni. Víme o těch, kteří druhé sponzorují, neboli podporují v jejich jakékoliv činnosti. A také známe ty, kteří jsou sponzorováni. Především sportovce. Obecně řečeno znamená sponzorství přijímání finanční a jiné hmotné podpory k tomu, abych se mohl naplno věnovat činnosti, kterou provozuji. A protože jsem v této oblasti dobrý, ba co víc, velmi dobrý a jsem mediálně známá osoba, sponzorovi se zcela evidentně tato investice vyplatí a vrátí ve zvýšeném zájmu o jeho výrobky, či jiné služby.
Platí tedy obecná zásada: je-li někdo známou osobností, je výhodné ho sponzorovat a podporovat, protože při každé zmínce o jeho úspěších, či neúspěších, se zviditelňuje i logo mé firmy.
I cestovatelé mají své sponzory. Fotoaparáty, kamery, outdoorové vybavení…to jsou pouze některé z položek, které jsou známým cestovatelům věnovány. Oni pak na oplátku při svých veřejných prezentacích a ve svých knihách uvedou čím fotí, v jakém stanu spí…atd. Na tom není nic špatného, je to v pořádku. Jen si tak říkám…když oni, proč ne my? Jaký je mezi námi rozdíl? Snad jen v tom, že my cestujeme pouze ve svém volném čase, za své a pokud vyprodukujeme nějaké výstupy v podobě fotografií a článků, nevychází většinou ve známých periodikách s cestovatelskou tématikou. Je to ale důvod domnívat se, že pomyslný vrchol sponzorského Olympu je pro nás nedostupný?
Tento článek píšu pro nás, nevrcholové sportovce, či vrcholové nesportovce, prostě pro obecně neznámé, anonymní poutníčky, kteří by se rádi nechali inspirovat dále popsanými radami. Naše šance na získání sponzora jsou jednoznačně pozitivní. Nakolik budou úspěšné, záleží jen a pouze na nás samotných. Troufám si tvrdit, že rady, které budete číst, jsou realizovatelné a mohou Vám přinést úspěch. Budu rád, pokud se z něho budete moci radovat.
Takže pusťme se do toho:
Kam chci jet – nejprve je nutné si ujasnit, kterou zemi, nebo země, bych rád navštívil.
Proč tam chci jet – dále je důležité si stanovit cíl cesty. Jde o to, abych byl schopen jasně a krátce formulovat čeho chci svojí cestou dosáhnout, čím je právě tento můj plán zajímavý a lišící se od ostatních.
Mediální projekt – pokud jsem se dostal do této fáze, je dobré sepsat krátký projekt (jde o jednu, dvě stránky textu), ve kterém stručně popíšu kam, proč a s jakými cíly a úmysly se chci vydat.
Mediální kontakty – tento projekt pak mohu zaslat, ale raději s ním navštívit osobně redakce nejrůznějších cestovatelských serverů, tištěných magazínů, případně rozhlasové stanice a zeptat se jich, zda by měli zájem informovat své posluchače a čtenáře před vlastní cestou o mém záměru a po jejím uskutečnění o splněných cílech. Vhodné je stejným způsobem navštívit čajovny a kulturní střediska o kterých víte, že svým klientům nabízejí v programové skladbě i přednášky z cest. Pokud by se Vám podařilo získat předběžný příslib pro zveřejnění vašeho článku, či uspořádání přednášky (nejlépe mailem, nebo písemně), máte z poloviny vyhráno. Zde podotýkám, že úspěšnost Vašeho projektu v mediální oblasti, bude dána nikoliv pouze exotičností a atraktivitou vybrané cílové země, ale především nápadem, proč ji chcete navštívit. Například v Bulharsku byl téměř každý, takže mediální projekt s názvem „Moje cesta do Bulharska“, asi nikoho dvakrát nenadchne. Téma musí být konkrétní a zajímavé. Třeba „Mýty versus realita zázračných uzdravení v Bačkovském monastiru“, který by reagoval na skutečně velmi překvapivá uzdravení v jednom malém, horském klášteru poblíž Plovdivu, do kterého se sjíždějí nepřehledné davy poutníků. Uvádím to pouze jako příklad. Také se připravte, že ne všude Vás budou vítat s otevřenou náručí a s poznámkou, že právě na Vás, už dlouho a netrpělivě čekali (i když tuto větu s nádechem lehkého sarkasmu nejspíš občas uslyšíte).
Požadavky na sponzora – v tento okamžik nastává chvíle si ujasnit, co vlastně budete od sponzora, případně sponzorů chtít. Záleží to na tom čím jste, či nejste již vybaveni a kterou zemi se chystáte navštívit. Jiné vybavení budete potřebovat do Tibetu a jiné do Namibie. Takže může jít například o spacák (do kolika stupňů), stan (turistický, expediční…), vařič, oblečení, letenka či jízdenka. Seznam je velmi variabilní a vyplatí se důkladně si ho promyslet. Jakmile je hotov, zjistěte si nejlépe přes internet, které výrobce, by jste chtěli u které položky Vašeho seznamu oslovit. Podotýkám, že nemá cenu ztrácet čas s internetovými obchody, které pouze prodávají zboží nejrůznějších značek. Úspěch spočívá v oslovení výrobce, nikoliv prodejce. Až budete mít ke každé položce seznamu přiřazeny výrobce (jednoho, či více), přejděte do další fáze.
Sponzorský projekt – jde o krátké shrnutí kam a proč chcete jet (obdoba mediálního projektu), které je rozšířeno o další dvě kapitolky. Jaké mediální prezentace a kde budou cestě předcházet a následovat po Vašem návratu. Zde je vhodný prostor pro uvedení všech předběžných příslibů Vámi oslovených médií. V tomto projektu uveďte, jakým způsobem budete chtít a mít možnost při přednáškách a v článcích prezentovat firmu, kterou oslovujete. V neposlední řadě přesně popište, o jaké jejich výrobky Vám jako o sponzorský dar jde. Samozřejmě můžete uvést, že pokud do určitého termínu od Vašeho návratu z cesty domluvené prezentace neuskutečníte, uhradíte výrobek, který jste od firmy převzali v plné finanční výši.
Pro každou firmu je vhodné sepsat samostatný projekt a osobně kontaktovat jejich marketingové oddělení, případně zjistit kdo má na starosti (je-li tam vůbec někdo takový) problematiku sponzoringu.
Pokud budete mít čas, sílu a patřičné schopnosti, není od věci spustit před cestou vlastní webové stránky, kde budete zveřejňovat veškeré informace o plánované cestě. V neposlední řadě můžete tento prostor nabídnout sponzorům k umístění jejich reklamního banneru.
V červenci 2007 plánuji měsíční cestu do Norska. Patřím mezi ty, kteří těch položek na svém seznamu budou mít asi víc. Dlouho jsem přemýšlel jak na to a výsledek jsem Vám právě popsal. Udělám všechno pro to, abych nejen něco získal za kvalitní následné prezentace, ale abych se tímto způsobem také něco naučil. Rady jsou to z mého hlediska životaschopné a tak přeji sobě i Vám dostatek píle a vytrvalosti, abychom se i my malí, neznámí poutníčkové, mohli dotknout hory Olymp.
Jak už to tak bývá, nejlepší nápady se rodí na Moravě u piva, a tak také vznikl nápad procestovat autem místo, které najdete na mapě Švédska pod názvem Laponsko. Je to bizarní a pro nás vskutku zajímavá krajina za polárním kruhem, kde slunce v létě nezapadá a v noci si můžete číst knihu, či prohlížet časopis s hambatými slečnami – protože tam o človíčka natož ženu nezavadíte.
Jak už to tak bývá, nejlepší nápady se rodí na Moravě u piva, a tak také vznikl nápad procestovat autem místo, které najdete na mapě Švédska pod názvem Laponsko. Je to bizarní a pro nás vskutku zajímavá krajina za polárním kruhem, kde slunce v létě nezapadá a v noci si můžete číst knihu, či prohlížet časopis s hambatými slečnami – protože tam o človíčka natož ženu nezavadíte.
Čím se tam budeme živit? Tuhle otázku jsem položil svým kolegům rybářům, ale ti se na mě jen pohrdavě podívali a řekli: „jen rybami“. Jak se později ukázalo, pravdu měli jen částečně. Další varianta byly hřiby, neboť jak je známo všude na severu je hřibů nadbytek. Bohužel tyto varianty jídla by byly pravdou, kdyby tou dobou nepanovalo v celém Švedsku neobyčejné sucho a teplo, což nesvědčí ani rybám ani hřibům. Ale nebojte se, hlady jsme neumřeli. Dokonce jsem zkusil i arktické maliny, o kterých jsem četl, že jsou vynikající pochoutkou, ale chutnaly asi jako jahody v motorovém oleji.
Cesta byla naplánována na přelom července a srpna, což – jak se nakonec ukázalo – byla dobře zvolená varianta kvůli teplu a dešti, skutečně pršelo jen vyjímečně, přes den se teplota vyšplhala dost přes 20°C, zato večer prudce klesala až na 5°C. Což byl důvod ke konzumování fermentovaných destilátů. Že je v noci světlo, vedlo záhy k tomu, že jsme nevěděli, jesti je ráno či večer a poznali to jen podle mračen komárů, kteří se na nás slétavali ve velikých formacích. Místní komáři jsou imunní proti všem prostředkům a dokonce se mi snažili propíchnout tubu s Offem. Nepomohlo ani vykuřování ohněm, klidně dělali přelety přes nejhustší dým.
Cestu popisovat nebudu, ale jedno je jisté – je to pekelně daleko, najeli jsme přes 7000km. Cesta vede přes Německo, Dánsko a ještě asi 1500km přes celé Švédsko. Cestou se nic zvláštního nestalo, jen pár veselých chvilek, když si kolega (který vlastnil auto, kterým jsme jeli) u hranic s Německem uvědomil, že nemá doklady, řidičák, pojíštěni atp. Vracet se nechtělo a tak i my bezvěrci se modlili, aby přísný celník na hranici nechtěl vidět papíry od auta. Také míra alkoholu a kartonů s pivem, které jsme převáželi, by odpovídala, ale tak pro dva autobusy plné otrlých námořníků.
Další veselá příhoda se udála u automatu na výdej lístků na trajekt. Po zasunutí karty se ve švédštině, kterou nikdo z nás neovládal, rozsvítil panel. „Asi to chce tvůj pin,“ byla rada, která se ozvala z auta. „No jo, nejsem blbej,“ odvětil kolega a začal vyťukávat pin své karty. Když napsal své 4 místné číslo a zmáčknul knoflík, ozvala se další dobře míněná rada, že to možná nechtělo napsat pin, ale počet lidí v autě, všichni jsme se smáli – kromě Houby, který by nerad zasponzoroval 6000 lístků, ale zato by jsme byli na trajektu sami:-). Naštěstí i automat poznal, že se do našeho auta 6000 lidí nevleze a po několika pokusech nám vydal lístek.
Článek byl převzat s laskavým svolením autora ze stránek www.sigut.net
Na focení jsem používal svůj starý dobrý Sony F828, dále 4 gigovou kartu, polarizační filtr a filtr přechodový. Vše bylo v pevném pouzdře. Dále byl nezbytný stativ. Měl jsem 4 baterky a ještě měnič na 220V do auta. Cestou nás provázel „chlapík z krabičky“ – tak jsme říkali družicové navigaci GPRS. Byl sice užitečný, ale mnohdy ne zcela přesný. Nicméně celkově toto zařízení považuji za velice přínosné. Při projíždění odlehlých oblastí, kde jediným zpestřením byly varovné nápisy pozor medvědi a losi, jsem si uvědomil, že by možná nebylo dobré se v této divočině ztratit. Nejsou zde totiž žádné orientační body, jen nekonečná lesotundra, z které stoupá v noci pára – prostě strašidelné. Mobil je sice hezký vynález, ale při absenci signálu je vám tak na okrasu.
Ale zpět k rybám. Sen kluků o chycení lososa se rozplynul, když při jediném záběru losos, který měl určitě přes 10 kilo, během krátkého zápasu přetrhl 35mm vlasec jako papír. Lovit se tam dá jen v době největší tmy, to je kolem 23 až 1 hodiny, jinak vás ryby vidí a neberou. V divokých vodách Laponské divočiny je veliké množství obrovských ryb, ale ulovit je, je velice těžké, nám se to občas podařilo, ale mnohdy za velikého úsilí a přejezdů mnohdy i 100km přesunů. Lovili jsme hlavně lipany, pstruhy potoční a okouny. Nejsem rybář a těžko mohu posoudit velikost, ale 45cm potoční pstruh se mi zdál dosti veliký. Prostě uvařené brambory a lipani na prutu byla pochoutka, kterou by nám mohli závidět i v interhotelu. My spali sice jen ve stanech, ale pobyt v divočině u řeky je asi ten největší relax, který mohu doporučit každému. Snažili jsme se projít i národní parky, ale jen park Abisko u Norských hranic je dobře přístupný. Některé parky jsou těžce dosažitelné a lze se tam dostat jen na člunu, nebo vrtulníkem, na což mi mé chatrné úspory nestačily. Třebas jednou zbohatnu a vrátím se tam. Pokud byste měli nějaké dotazy a já na ně budu znát odpověď, klidně mi napište. Takže Laponsko ahoj a snad ještě někdy naviděnou.
