Rubrika: Nevážně vážně

Nemohu odolati pokušení a nevrátit se k větě, kterou jsem uzavřel předchozí povídání, k větě z Talmudu : „Každý se bude jednou zodpovídat za radosti, které opomněl zažít.” Jaké tajemství je v těchto slovech skryto? Moudří rabíni znali vykládat smysl svatých písem. Dokázali se o skrytý smysl přít a výklad obhajovat. Nemohu ale zajet do Lublinu ani navštívit jiné haličské chasidy a poprosit je o pomoc. Svět chasidů zanikl, čas nelze otočit zpět a já se mohu pouze pokoušet přemítat, za jaké radosti, které jsem opomněl začít, se jednou budu zpovídat. Snad pochopím smysl těchto slov.

Můj mladý příteli, je to téma pro někoho, kdo jakoby stál před miskami vah. Na jednu má klást radosti prožité, na druhou ty opomenuté. Není pochybnosti, má prvá, levá miska vah překotně klesla dolů a pravá, ta druhá beznadějně nad ní zeje prázdnotou. Marně přemítám, jakou nezažitou radostí bych ji zatížil.

Život přinesl a přináší mnohé radosti. Denně je možné se radovat z drobností. Z radosti z přítomnosti partnera, s kterým se o radosti dělíme, z radosti z přečtené knížky, z procházky, z příjemné společnosti, z hudebního zážitku i z vlastních úspěchů.

Jak ale pojmenovat ty velké, převažující radosti? Není to nesnadné, pouhá dvě slova HORY a DÁLKY. To bylo co mne rozechvívalo, doteky rukou na skále, utajený strach ze strmých stěn, na jejich konci vrchol a odměnou pohled dále, než od úpatí skal a stěn. Tam obojí zatížilo vždy levou misku vah, stěna, hora a dálka. A velké dálky, odkrývající tajemství dávných dějů či přírodních majestátů krás. Žádnou lítostí nelze ředit již uzavřenou kapitolu skal. Naopak, na jejím konci je dík, že se ruce tolikrát skály dotýkaly.

Dálka je však kapitola nedopsaná, v těchto dnech začínám psát její další stránky. Opět bych rád zatížil, čím budu zatěžovat levou a pravou misku vah. O radostech chci rozhodovat sám a dnes se mi zdá, že jsou i jiné.

Můj mladý příteli, přistihl jsi mne a já si uvědomuji, že nás dělí desítky let a ani synové se neřídí radami otců. Přesto bych byl ale rád, potká-li Tě na Tvých cestách chvilka na místě, na kterém by se mělo postát a pohledět, abys nespěchal dále, ale podíval se ke vzdáleným horám a pocítil, jak zatěžuješ levou misku vah. Jaké budou tvé radosti zažité i ty, které jsi opomněl zažít, poznáš jednou sám. Bude záležet na Tvé volbě, kam se vychýlí miska vah.

Domnívám se, můj mladý příteli, že si ale ještě musíme cosi ujasnit. Pochopit větu z Talmudu, k tomu je ještě nutné určit, o jaké „opomenutí radosti” se jedná. Vyloučíme všechny drobné radosti, nebudeme uvažovat o těch, o které se zasloužili jiní, všechny tyto drobné radosti, které mnohdy mohou stačit k tomu, aby uspokojivě naplnily život normálního člověka. Radosti opominuté či neopomenuté, které má na mysli věta z Talmudu jsou, jak se domnívám, radostí mimořádnou. Jsou to radosti, o které je nutné se přičinit, vynaložit nemalé úsilí k jejich uskutečnění. Jsou to radosti vyžadující úsilí i oběti, nárokující čas i peníze. Překonání překážek je základem konečné radosti, která je odměnou.

Vzdáním se v půli cesty, podlehnutí z obavy nad nepřekonatelností obtíží, to je oním selháním, za které „Každý se bude jednou zodpovídat&”.

Můj mladý příteli, záleží na každém, jak vysoko a jak daleko své radosti umístí a co učiní pro to, aby po nich mohl vztáhnout ruku a nemusel se obávat, že „se bude jednou zodpovídat za radosti, které opomněl zažít”.

Mé dnešní povídání, můj příteli, nemá býti radou nebo ponaučením. Je to jen rozjímání nade mnou samotným, zda jsem vztáhl ruku po všech radostech, po kterých jsem v životě zatoužil. Zdá se mi, že mi bylo dopřáno mnohé, dokonce více než jsem kdy doufal. Ani dnes ale není počet těch velkých radostí konečný, uzavřený a doufám, že po dalších ještě rukou vztáhnu, za přispění osudu.

Buď zdráv.

Dne 21. března 1997

Můj mladý příteli, dovol, abych Ti položil otázku. Souhlasíš s tím, co je napsáno v záhlaví, jako moto naší úvahy, nebo se domníváš, že lid není vždy zodpovědný za osud, který mu je určen a stal se mnohdy proti své vůli hříčkou v rukách mocnějších, nebo běhu událostí.

Obávám se, můj pane, že opět nebudu moci odpovědět, pokud bych se měl opírat jen o vlastní zkušenosti a ty přenést do této široké společenské polohy.

Vyrůstal jsem, jak jsem již jednou uváděl v době, ve které lid za nic nezodpovídal, bylo mu pouze vládnuto, bylo za něj rozhodováno a bylo od něj vyžadováno, aby byl poslušný a přijímal bez námitky všechna rozhodnutí shora, bez diskuse, pod hrozbou represe. Osud lidu byl určován.

Pak přišel zvrat, svoboda, volnost rozhodování a já si nejsem jist, zda lid příliš rychle nevystřízlivěl z počátečního opojení svobodou, zda pociťuje nyní zodpovědnost za svá rozhodnutí. Zdá se mi, nemáme-li to, co je napsáno v záhlaví – každý lid – rozdělit a nespojovat v jeden celek. Zdá se mi, že lid této doby netvoří ucelenou společnost, které by bylo možné přičíst zásluhy za dobro či zlo. Zdá se mi, že tento „lid” tvoří rozmanitou mozaiku, ne jenom dva póly, dobré a zlé. Jsem ale přesvědčen, že toto mé hodnocení se opírá o pohled na příliš krátké období a není příliš průkazné. Více asi říci nemohu a rád si Tě, můj pane, poslechnu.

Ani já si nejsem, můj mladý příteli, jist, zda se mohu ke znění dnešního mota bez výhrady přihlásit. Zdá se mi, že jinou platnost tohoto rčení bych mohl přisoudit době a lidem, kteří nebyli postiženi nepokoji, válkami, násilím, nesvobodou a jinými negativními jevy. Zato v dobách, kdy lid mohl aspoň do určité míry a sám se podílet na ovlivnění událostí, zaslouží si sklízet dobré či zlé a míti podíl na utváření osudu.

Pokusme se ale naše moto trochu rozebrat. „Každá doba a každý lid.” Zajisté se pod tím skrývá časový úsek většího počtu let až desítiletí a skupinu lidí, tvořící národ, nebo aspoň jeho větší část, nikoli jen několik desítek či stovek jedinců.

Co dosadíme za „osud, jejž si zaslouží.” Zajisté neměl autor tohoto rčení na mysli osud bez násilí, válek, přírodních katastrof, epidemií, ale uvažoval o všech těchto a jiných protivenstvích, která lid téměř bez přestání někde na světě sužují.

Citát končí předpokladem, že lid „pochopí.”

Vraťme se můj příteli k předposlednímu. Jaká je Tvá představa o „zasloužení.”

Nezdá se mi, můj pane, že by to mělo být použito zcela jednoznačně. Pokud bych „zasloužení ” zúžil a vztáhl na sebe, jako na jednotlivce, pak se domnívám, že se budu snažit, můj osud ovlivňovat, o něco se snažit, usilovat o úspěch, přátelství, duševní rovnováhu a v poměru k vynaloženému úsilí uvažovat, zda jsem si zasloužil, aby můj osud byl v té části, kterou jsem mohl ovlivňovat, pozitivní. To co jsem nemohl ovlivnit snad dokážu unést.

Souhlasím s Tebou, můj příteli, jsi mlád a nemůžeš jinak, než stavět do popředí sám sebe, svá odhodlání, touhy a přání po uplatnění. Navíc, a to je důležité, nejsi postižen „zlým osudem „ a „rány osudu „ znáš jenom zprostředkovaně.

To mne ale, můj pane, nijak nebrání, abych se k tomu nevyjádřil.Přinutil jste mne, abych o této myšlence, vyslovené jako moto, uvažoval a to nejen ve vztahu k sobě. Zdá se mi, že jako téměř vše i tato myšlenka má dvě strany mince. Snad bychom je mohli nazvat trpnou a činnou.

Ta prvá je osud těch, kteří se o jeho vznik, vývoj a dopad sami činně nezasloužili a nijak se na něm nepodíleli. To jsou ti, o kterých bývá povětšinou ve vztahu k osudu mluveno. Vyjmenovat dějinné události, ve kterých lid nezaslouženě trpěl, by znamenalo snést na hromadu veškerá historická díla, dějiny všech národů, Starý a Nový zákon, Talmud, dějiny starého Řecka a Říma, dějiny všech evropských národů, dějiny Ameriky, Asie, Afriky, aniž by byl výčet úplný. Všechna tato díla, včetně nejmenovaných, jsou historií bojů, oslav vítězů a zapomnění trpících. Kdo by se odvážil tvrdit, že vítězi byli jen spravedliví, to je nehájili spravedlivou věc? Byl zasloužený osud těch, přes které se zápolení přehnalo, zničilo jejich domovy, zabíjelo členy rodin jen proto, že stáli v cestě bojujícím?

Zdá se, můj mladý příteli, že jsi dnes pohleděl na běh dějin pod vlivem našeho mota jinak, než bývá zvykem. Ani já si nejsem jist, zda vítězství lze spojovat jen se slovem spravedlivé. Museli bychom asi u každého jednotlivého vítězství vypátrat pohnutku, která boji a vítězství předcházela, pak posoudit a rozhodnout, zda míra obětí a utrpení každého střetnutí vyvážila cenu vítězství. Obávám se, že bychom nedospěli k uspokojivému názoru. Zdá se, že bychom takto mohli pokračovat dlouho a pochybovat, zda si lid svůj osud zasloužil.

Pokusme se ale obhájit plné znění našeho mota. Je jisté, že občas musely zájmy jednotlivců ustoupit do pozadí a bylo nutné i za cenu nesmírných utrpení potlačit násilí silou ještě větší. Z nám blízké historie jsou to dvě minulé světové války. Bylo nutné nebrati ohled na utrpení i nevinných při ničení režimu, jako byl ten, který rozpoutal válku a holcaust. A přece ani v tomto případě si nedovoluji tvrdit, že „každý lid má osud, jejž si zaslouží – a jejž, doufejme, pochopí.”

Miliony lidí v sovětských gulazích, v nacistických koncentračních táborech, zbytek z více než 6 milionů Židů, kteří přežili Majdanek, Osvěčim, Treblinku a další vyhlazovací tábory, muslimové z bývalé Jugoslávie, statisíce utečenců z domovů v Africe, islámskými fundamentalisty vraždění lidé v Alžíru a nesčetní jiní se svůj osud nezasloužili a jistě svůj osud nikdy nepochopí. Zdá se, že pokus o obhájení ztroskotává.

Ukončeme náš dnešní rozhovor, navzájem jsme se o ničem pozitivním nepřesvědčili, snad jenom o tom, že zlo bývá občas nevyhnutelné. Mohli bychom snášet nové a další důvody pro a proti a obtížně nalézat na čí straně je větší podíl pravdy.

Můj mladý příteli, loučím se s Tebou na delší dobu. Je možné, že z dlouhé cesty přinesu i nějaké téma k rozhovoru s Tebou. Buď zdráv a snad opět někdy na shledanou.

Dne 26. dubna 1997

Citát v záhlaví převzat z knihy:

Olaf Saile: Posvátnější je pravda&; Román Keplerova boje za pravdu v době temna; Vydal v roce 1941 SYMPOSION Praha

Milý příteli, zavedu Tě na začátku asi 20 let zpět. Za našich toulek podhůřím Železných hor, při chůzi po polní cestě, vedoucí k městečku, upoutaly nás hromádky nově navezené suti. Hromádky zeminy, zbytky prken, různý odpad a zlomky kostí. Jakýsi šprýmař zarazil do jedné z hromádek násadu koštěte a nahoru posadil lidskou lebku, která se tam povalovala. Lebku navíc ozdobil starými brýlemi. Na zemi ležel další zbytek lebky.

Zanedlouho jsme zjistili původ i příčinu, na okraji městečka se nacházel hřbitov, na kterém probíhaly jakési úpravy a vykopané hroby i se zbytky nebožtíků byly vyváženy do polí.

Nyní lebka již po léta odpočívá u mne v pokoji, v přátelské společnosti. Vedle ní odlitek hlavy sv. Josefa, za ní na stěně lidová kresba na skle, sv. Maria s děťátkem. V dalším rámečku báseň „Když… od R. Kiplinga. Vedle sv. Josefa starožitné hodiny tiše ukrajují čas. Nejen lebka, i ostatní artefakty se ke mně dostaly podivnými cestami.

Obrázek na skle jsem zachránil z hromady dalších zničených v budově fary ve Velké Úpě v Krkonoších, po odsunu Němců po válce. Odlitek hlavy sv. Josefa mně darovali restaurátoři v pardubickém zámku, když opravovali sochu sv. Josefa, stojící na náměstíčku na Bílém předměstí. Kiplingova básnická sbírka Písně mužů byla jedním z mých literárních objevů začátkem války, snad v roce 1940. Samotná báseň „Když& byla vytištěna pro mne tiskařem, panem Vokolkem, bez udání překladatele. Otokar Fischer byl Žid. Nemohu nepřipomenout za lebkou upevněný kousek podivně tvarovaného dřeva, které jsem zdvihl ze země na pláži moře, na jihu Aljašky.

Jak vidíš, můj trpělivý příteli, ochotný mi naslouchat, všechno má svoji minulost, o každém předmětu bych mohl něco vyprávět, ale chci i naslouchat, co mi ty věci samy povědí. O lebce se mohu ale i domýšlet.

Vydal jsem se dnes opět na toulku podél řeky, ničím nerušen jsem přemítal a vzpomněl si i na lebku.

Voda dole v řece zvolna plynula bez jediné lodičky spadlého listí. Všechny již odepluly nebo ztroskotaly a leží na dně, neviditelné, bez naděje na návrat na povrch hladiny. V temně lesklé hladině, v jejím povrchu, jak v černém zrcadle se opět objevily odlesky vysokých olší. Větve holé, bez jediného lístečku, byly v odlescích vykresleny opět ještě ostřeji, než proti temné obloze. Nemůže již nastat žádná změna, příroda zvolna usíná a odlesky mají svůj letošní epilog.

Za toulky podél řeky se mi tedy mihla i myšlenka na lebku. Bylo možné přemítat zda to byl muž či žena, mladý, či na sklonku života, byl chudý nebo žil přijatelně? Jak asi naplňoval svůj život, úspěšně, nebo jej život zklamal? Byl sám, opuštěn, nebo zde kdesi žijí potomci z rodu ke kterému patřil? Nekonečně otázek a dohadů, na něž nelze dostat odpověď. Lebka je současně i připomínkou, že je tečkou za tím, co předcházelo a co by mělo být smysluplně prožito.

Každý den mám před očima toto společenství věcí, lebku i ostatní. Všechny v sobě ukrývají symboliku a poselství své doby a vzpomínek. Malba na skle i socha sv. Josefa vznikly jako poslové hlubších myšlenek. Lidová malba na skle nebylo víc, než si mohla dovolit více či méně chudá rodina z horské chalupy. Slova St. Maria Hilf, zní jako výkřik v nouzi. Sv. Maria Pomoz – nikoli Děkujeme Ti!

Naproti tomu socha sv. Josefa vznikla a byla postavena jako důkaz určité majestátnosti měšťanské společnosti, ale i jako důkaz její pokory.

Nejvíce neklidu vyzařuje nakonec z toho, co je v pozadí, z lidové malby na skle. St. Maria-Hilf! Je to stále se opakující volání po zázraku v době, kdy se zázraky nekonají. Snad samo volání po zázraku, po nadpřirozené pomoci, je pomáhající, činí úděl snesitelnějším.

Jen lebka je jaksi nadčasová a je současně spojnicí a průsečíkem symbolů ostatních. V lidské lebce se zrodily myšlenky, ty byly vtěleny do věcí, aby tyto znova vyvolávaly nové úvahy.

Nejen toto, lebka je i připomínkou koloběhu lidského žití, může být i výzvou shakespearovského „být či nebýt“, může vyvolávat úvahy smrtelné i nesmrtelné. Z jejich prázdných očních důlků, již nic nevyzařuje, nelze z nich vyčíst žádnou myšlenku, jsou mrtvé, prázdné a lze jen meditovat. Uvědomovat si, že nelze promrhávat čas, ani tehdy, máme-li většinu životní pouti za sebou, na jejimž konci nebude nic, ani lebka, nad kterou by se mohl někdo zamyslet. Každodenní pohled do prázdných důlků nevyvolává žádný smutek, není výhružným mementem, spíše symbolem jedné etapy v nekonečném běhu času. Snad i připomínkou.

Milý příteli, na jaře se opět k řece vrátím, přivítat a pozdravit odlesky vysokého, jarního nebe, s bílými mráčky a zelenajícími se olšemi. Pak se Ti, můj milý, trpělivě, snad opět s něčím svěřím.

Dne 6. prosince 1997

Milý příteli, děsí Tě pohled na krvavou ránu, jímá Tě hrůza z lidské oběti? Neboj se, nic podobného Tě nepotká. Mám kouzelný, opojný nápoj, který-jsem Ti již jednou nabídl a opět Ti číši nabízím. A jako ve snu Tě přenesu daleko do minulosti, jeątě jednou do země, kterou jsme pojmenovali barevné Mexiko.

Probouzíš se z omámení či ze sna, jsi neviditelný, stejně tak i já, Tvůj průvodce. Jsme na prvých kamenných stupních, stoupajících strmě jednou ze čtyř stěn pyramidy, na jejímž vršku skupina kněží obklopila chrám. K nebi stoupá dým, i dole před pyramidou zapálili kněží vonné byliny. Bůh Kukulkán má býti touto obětí přivolán a příznivě naladěn. Je dnes vyjímečný den, zasvěcený nejmocnějšímu z bohů, který ovlivňuje běh lidských osudů, vítězství v boji i bohatou úrodu.

Všichni kdoľ mohou, staří i mladí, všichni ozdobeni peřím, tyrkysy, jantarem a barevnými pásy jsou již připraveni poklonit se kněžím a oběti, zasvěcené Kukulkanovi. Mnozí přijímají dnešní slavnostní den se skrytým ulehčením, nepadl na ně los, státi se obětí bohům. Kněží sice stále opakují, že je to nejvyšší ctí a vyznamenáním býti obětován, ale nikdo nechce umírat.

Prostranství před pyramidou se již zaplnilo, všechna čtyři schodiště jsou lemována kněžskými novici. Na jedné straně schodiště devadesát jedna mladíků s červenou čelenkou, u protější zdi tentýž počet s čelenkou modrou. Čtyři schodiště dokola, tři sta šedesát čtyři červených a tři sta šedesát čtyři čelenek modrých, před vstupem do chrámu na vršku pyramidy stoji jeden s červenou a jeden s modrou čelenkou. Tři sta šedesát pět každé barvy ze všech čtyř stran, nesmí jich býti více ani méně. Tolik je dnů jedné roční éry, jak spočítali kněží z pohybu hvězd a díky bohu Kukulkanovi. Přízeň boha je zato nutné vykoupit opět dnes lidskou obětí.

Na vrcholku pyramidy zazněly bubínky, vzduch rozřízl zvuk píšťal a po západním schodišti začíná sestupovat zástup slavnostně oděných kněží, v jejich středu dívka. Pohybuje se trochu nejisté, dva z kněží ji podpírají. Dívka dostala v chrámu omamný nápoj, její obětování musí boha uspokojit, dívka se nesmí bránit, až bude kráčet širokou lesní cestou k posvátné cenotě, kruhové propadlině s hlubokou vodou.

Dav mužů, žen i dětí se rozestupuje, všichni ztichli, prožívají již po mnohé tento krutý ceremoniál, jehož vyvrcholení končí v bezedné vodě cenoty, do které bude dívka svržena.

Doufám příteli, že můj nápoj zpřetrhal myšlenky poutající Tě k životu, naše snové putování ještě nekončí. Skupiny bubeníků a pištců se střídají, cesta ke svaté cenotě je dlouhá, les tlumí jejich zvuky, řady lidí ztichly, ztichl i les, ptáci vyděšení zvukem bubínků a píšťal zmlkli. Řady lidí houstnou, mnozí již dlouho čekají kol dokola cenoty, jen obětiště, velký, plochý kámen těsně u okraje srázu je prázdný. Na tento kámen se upírají zraky mužů a žen kolem cenoty. Tam již brzo bude stát dívka, ze které sejmou háv ozdobený peřím papoušků, kněží rozdmýchají vonné koření v hliněných pohárech.

Ceremoniál již nelze prodlužovat, již se rozeznívají všechny bubínky a pištci nasadili nejvyšší tóny, jejich zvuk musí přehlušit výkřik dívky, svržené z obětního kamene do hloubi cenoty. Bubínky i pištci neustávají, dívka dole se zdá probírat z omámeni, neumí plavat, těžké ozdoby na její šat připevnili kněží pevně, mají urychlit marný boj oběti, stahují dívku pod hladinu, ani ona stejně jako desítky předešlých nevynese nahoru poselství boha. Potápí se, ještě se krátce vynořují ruce a pak se kruhy na hladině ztišují, doráží ke stěně cenoty a klidnější vodní hladina opět odráží zrcadlení kmenů a korun stromů. Ztichly i bubínky a píšťaly a přihlížející stojí bez dechu, jakoby omámeni.

Zástup se zvolna začíná vlnit, zazní cosi jako hluboké oddechnutí, kněží se řadí k odchodu, bubínky opět doprovází pištce, jen rytmus a melodie zní veseleji.

Neúprosný čas vsunul již mezi přítomnost a minulost klín zapomínání — vždyť ještě žijeme a budeme se radovat, že bůh oběť přijal.

Milý příteli, naše cesta do minulosti je u konce a navracím Tě do přítomnosti. Zmizeli Mayové, odešli neznámo kam a zanechali po sobě mrtvé město. Jejich obydlí se rozpadla, chrámy a pyramidu pohltil deštný prales. Obrostl budovy z kamenných kvádrů, mezi kořeny se zachytil prach a hlína a po staletích se z nekonečného moře vrcholků stromů vynořovalo několik obrostlých pahorků. Zdálo se, že zaniknou všechny stopy těchto kultur, ale nastala nová doba, hledající stopy minulosti. Cesty pralesem byly prosekány a chrámy a pyramidy byly vysvobozeny, keře a stromy vykáceny, trosky odstraněny a já Tě, milý příteli, probouzím z dávné minulosti ve stínu stromu před velkou pyramidou.

Nezůstala ani stopa po barvách, jen šedé a bílé kamenné stavby, upravená travnatá plocha, několik postav a skupinek turistů z různých končin světa a my dva, sedící pod košatým stromem. Zůstaneme ještě mlčky odpočívat a ještě jednou se pokusíme vyvolat sen, představu o barevném životě v mayském městě před mnoha sty léty.

---

Cenota – vápencová proláklina (závrt) v Chichén Itzá – zaniklém majském městě v Mexiku.

Jaro je tu! Jaro je tu! Volalo nebe oblečené do barvy sváteční nebeské modře. Jaro je tu! Volalo smějící se slunce a svoje skvrny tentokrát skrylo za vrstvu pečlivě naneseného zlatého make upu. Jaro je tu! volali ptáčci, co letěli napřed nebo se jen překoukli v africkém kalendáři. Jaro je tu! Odvážně volaly odvážně oblečené slečny odvážně zavěšené do svých odvážných svalovců. Jaro je tu! Volal zubící se bezdomovec zvesela, když si labužnicky balil cigaretu do novinového papíru. Jaro je tu! Volaly odpadky na ulici a ve světle slunečních paprsků dnes vypadaly jaksi svátečně a uklizeně. Jaro je tu! Volaly moje smutné sáňky a jen nerady se uklízely do temného kouta sklepa. Jaro je tu! Volalo všechno svorně.

A já volám čím dřív jaro, tím dřív léto. Třeba letos přijde už v dubnu. Sláva všem urychlovačům života! Sláva výkonným hliníkovým šestiválcům o objemu 3,5 litrů a mobilním telefonům čtvrté generace! A taky sláva globálnímu oteplování Země, protože to by to léto mohlo vydržet až do listopadu! Doufám, že si to ministerstvo školství včas uvědomí a letní prázdniny budou skutečně celé léto…

Dřív než člověk vyrazí za nějakým dobrodružstvím, je vždycky dobré opatřit si co nejvíce užitečných informací dopředu. Často nám to ušetří spoustu peněz za nesprávně koupené jízdenky (nebo koupené sice správně, ale do míst, kam normální smrtelníci chodí pěšky a tudíž zadarmíko), kopy minut strávených v zaprděných informačních centrech, milimetrů z podrážek na botách (a vosku na skluznicích v zimních měsících), šampónu a zubní pasty (platí pro ty, kdo mají dlouhé zuby a touhu po zářivě bílých vlasech a navíc extrémně vyvinutý smysl pro osobní hygienu), nervů a nervíků (prý pokaždé, když řekneme TO KDYBYCH VĚDĚL… dostává přes milión nervových buněk v mozku malý záchvat) a zároveň to sníží šance, že mineme něco fakt moc dobrého (nebo že nemineme něco fakt moc špatného).

Taky jsem před cestou důkladně vytahal rozumy z kamaráda a tak jsem věděl, že z města A je nejlépe jet autobusem do vesnice B (asi 20 km do kopce) a odtud pěšky na vrchol C, což byl cíl naší výpravy. Cesta zpět, plánovaná na další den, byla obdobná, jenom v obráceném sledu (nejdříve pěšky a potom autobusem a ne do kopce, ale z kopce).

Malinko nás překvapilo, že z bodu B do bodu C to podle mapy vycházelo asi na 35 km. Kdybych svého kamaráda neznal, řekl bych, že musí být abnormálně fyzicky zdatný nebo tak trochu baron Prášil. Vždyť to byla řádná dálka do řádného kopce (v řádném teplu a s řádně těžkými batohy). Já ho však znal velice dobře a věděl jsem, že se v mládí často koupal v Bobří řece (takže mi nekecal), ale teď už se, podobně jako já, koupe jen při maškarním nebo v dobře vycpaném neoprénu. Usoudil jsem tedy, že mapa musí zkreslovat. JDEME, zavelel jsem naší dvoučlenné skupině v bodě B. Vše jsme absolvovali přesně podle plánu, jenom zpět do výchozího bodu A jsme se dostali o jeden den poději a naprosto vyřízení (což pro mě mělo o něco později malou nepříjemnou dohru). Celou cestu jsem si kladl nepříjemnou otázku: jak on to sakra mohl zvládnout a proč já ne? Byl jsem rozhodnut, že až se vrátím, kamarádovi začnu vykat, požádám ho o podpis na svou podprsenku, budu mu mýt mu nohy a posílat květiny. Jo, a nechám si vytetovat jeho jméno na svůj hrudní košíček (hned pod Arnolda a Silvestra)…

Víte, taky je velice dobré, když už ty užitečné informace máte (a jste si vědomi toho, že nemáte zas až tak spolehlivou paměť), někam si je zapsat. Pak bychom autobusem jeli až do osady D, od vrcholu C vzdálené pouhých 10 (slovy DESET!!!) kilometrů. Přesně jako můj dobrý a velice chytrý kamarád.

Každý asi ví, jaká sranda je, když člověk každý večer hledá místo na spaní. Uprostřed divoké a nespoutané přírody je to celkem jednoduché. Lehne se a leží (dobře, taky to nejde úplně všude). Horší to začne být, jakmile si člověk užije dost divočiny a rozhodne se obdivovat cenné výtvory lidské jako jsou třeba skvostné budovy, starobylé hrady, úchvatné ocelárny a koksovny, dálniční nadjezdy a podjezdy, výjezdy a sjezdy, příjezdy, nájezdy, objezdy, zájezdy, průjezdy a projezdy. Hledat nějaké příjemné a měkoučké místečko uprostřed nepříliš příjemné příměstské čtvrti, za tmy, unaven a hladový, je už celkem dobrodružství. Když jsme se vraceli z oné klidné přírody na severu Skotska, zvolili jsme cestu tak, aby protínala alespoň nějaké zajímavé výše zmíněné výtvory lidské. Každý den končil tak, že jsme s kamarádkou Petrou procházeli po podivných ulicích podivných čtvrtí podivných měst (v noci je všechno neznámé a cizí poněkud podivné) a i několik hodin hledali to příjemné a měkoučké místečko na spaní. Vždycky se něco našlo. Někdy to bylo více komfortní (golfové hřiště v St. Andrews), někdy méně (pole za jedním supermarketem), ale pokaždé jsme spali dobře a dlouho. Jeden nocleh jsme měli jistý. Ke konci jsem dokonce i já měl těchto večerních vzrůš docela dost a těšil jsem se, jak strávíme noc u kamaráda v Londýně. Znáte to, Londýn je velké město s poměrně slušně vyvinutým podsvětím, pořád tam prší a každý park je tam oplocený nebo nechutně přehledný. Zkrátka neměl jsem vůbec náladu hledat místo na spaní v tom Loonydýně a už vůbec ne moje sice neuvěřitelně statečná (tou dobou však hrozně unavená) Petra. Taky jsme se moc těšili na sprchu. Teplou. A tak jsme se toulali po městě, obdivovali památky a žili v přesvědčení, že nocleh je jistý. Jediná naplánovaná věc celého výletu (dokonce i jízdenky na autobus do Prahy jsme kupovali až těsně před odjezdem) a prostě a jednoduše nevyšla. V osm večer jsme se po telefonu dověděli, že nemáme kde spát. No co vám mám povídat, smáli jsme se, až jsme se za břicha popadali.

P.S. Docela dobrý a zatím nehlídaný (zvládli jsme to i se stanem) je nový park u Dómu na poloostrově Greenwich.

Po velmi náročné a (jako obvykle) vyčerpávající přednášce odpočíváme na chodbě. Chodba je to široká, velmi, velmi frekventovaná a moc pěkně (a už dlouho) vyzdobená. My sedíme na lavičce a klábosíme (převážně nadáváme na rozvrh, který nám drze určil školu na celé a nechutně dlouhé tři (slovy 3) dny). Kolem nás chodí spousta studentů (a to různého, někdy i divokého vzezření), inženýrů, docentů, profesorů a jiných vědeckých pracovníků (a to různého, někdy i divokého vzezření)a spolu s jejich šoupáním bot, hovorem a smíchem (těch několika šťastných jedinců) tvoří obvyklou a pod kůži již zalezlou a zabydlenou kulisu. Když tu se najednou udělalo takové ticho, že by v hrobě bylo slyšet špendlík na zem spadnout.

Na začátku chodby se totiž objevila postava absolutně nečekaná. Metr dvacet vysoký klučina s velikou, barevnou aktovkou na zádech, suverénně vykračující po chodbách, nevzbudil pozornost jen u mě. Jak si tak školáček šel, všichni se zastavovali, překvapeně zírali nebo se snažili prohodit nějakou vtipnou poznámku. Ale on si šel, s neuvěřitelným nadhledem a všechny měl úplně, ale úplně v paži. To když si vzpomenu na sebe = mně by tam tudy musela vodit maminka. Za ruku. To jsem byl tak divný, nebo jsou děti dneska nějak sebevědomější a jistější si svými právy?

Mám rád čaj (když se to s množstvím nepřežene a já pak mohu usnout, neležím a nepřevaluji se v posteli, není mi hrozné vedro, v hlavě mi nehučí a nemusím počítat ty blbé ovce, které stejně nezabírají, neležím jednu, dvě nebo dokonce tři hodiny a nemusím se děsit časné hodiny vstávání), piji ho často a rád, ale nejsem žádný velký čajový znalec, spíš co se čajování týče, někdo by mohl říct, že jsem úplný barbar, nebo alespoň vůči (a snad jen) čajové kultuře naprostý ignorant.

Čaje si na koleji nepřipravuji, ale zásadně vařím a to (ve zkouškovém, kdy jich vypiji víc) tak, že naplním varnou konvici co se do ní vejde, proženu to varem a zaleji pytlík čaje v hrnku. Pytlík nechávám zpravidla louhovat dokud ten čaj nevypiji (a někdy i déle). Pak opět proženu vodu varem a zaleji další pytlík. Takhle to dělám než musím jít pro další vodu. Asi by mě omluvilo, kdybych napsal, že pro vodu chodím do jiného patra do společné kuchyňky, ale pro mou lenost je i pokojová koupelna daleko.

Občas zajdu do čajovny, po přečtení čajového lístku si objednám spíše než podle chuti víc podle země původu, která mě láká. No a pak, když čaj trochu vychladne a já omočím svůj mlsný jazyk, už zvoním na čajovníka, jestli by nebyl tak hodný a k barbarovy tolerantní a nepřinesl mi trochu cukru. Rozhovor zpravidla pokračuje asi takhle: On: Cože? To myslíš vážně?(a jeho oči metají blesky) Já: No jestli bych mohl On: No ale tenhle druh čaje se nesladí! (spoléhá, že podlehnu konvenci) Já: Přesto bych si dovolil to risknout On: Čaj pak ale ztratí svou vyjimečně nahořklou chuť koření z dálného východu. (zkouší jemnou formu vydírání) Já: snad to nebude tak hrozné A pak, s hlubokým opovržením, jací že lidé si to dneska dovolí jít do svatostánku jeho čajovny, odchází pro takovou nechutnou věc do čaje jako je cukr. Jeho malá pomsta je, že mi alespoň nepřinese lžičku na zamíchání.

Já mám prostě sladký čaj rád a nevidím důvod, proč bych se v tak příjemném prostředí čajovny musel trápit nepříjemnou nesladkou chutí čajů mně podávaných. I když taky někdy dostanu chuť na kvalitní neslazený čaj. Jako třeba minulý týden. Učil jsem se na zkoušku a vypil takových neslazených čajů asi šest. Prostě jen proto, že jsem na to měl chuť. On hořký čaj má totiž také něco do sebe. A kromě toho mi zrovna došel cukr a kolejní bufáč je tak hrozně daleko.

Sakra, hlavní vchod školy je zavřený. Vlak mi odjíždí přesně v 10:56. Na nádraží jede tramvaj 10 minut. Od tramvaje k vlaku to taky kousek je. Je přesně 10:30. A hlavní vchod je zavřený. Musím jít okolo, ale to už musím pohnout. Zrychluji chůzi. K druhému vchodu je to na opačnou stranu, než je tramvajová zastávka. Běžím, přesto mám zpoždění 5 minut oproti plánu. Za roh zabočuje tramvaj. Moje tramvaj. No snad pojede ještě další. Naštěstí jede další v 10:43. To mi stačí, budu si moct ještě koupit nějaké počteníčko. Začínám být trochu netrpělivý, tramvaje zpoždění obvykle nemívají, to spíše nehody. V 10:44 konečně přijíždí. Naskakuji, né tak ostatní cestující. Ti nastupují velmi rozvážně. Čekám,že řidič bude chtít svou ztrátu dohnat, proto se pevně chytám madel a přivírám oči. Tramvaj se zvolna rozjíždí. Žádné přetížení ani auta v prachu za námi. Rozhlížím se, jestli jsem nenastoupil do nějaké nostalgické jízdy a kontroluji, jestli ten v předu je řidič nebo kočí. Řidič. Tramvaj ! je také v pořádku. Není to sice žádný hypermoderní stroj, ale je v pořádku. Znovu kontroluji řidiče a čekám kdy to trochu osolí. Nic nesolí, nic nepepří, oči slastně přivřené a vychutnává si požitek z pomalé jízdy. Pohled na palubní hodiny mi ukazuje zpoždění dvou minut. Ovládnu se a nebuším mu na dveře. Na zastávce nastupuje spousta lidí. Nikdo nikam nespěchá, všichni nespěcháři a nespěchalové dneska asi mají sraz. „Tak už jeď!“ vysílám mentální vlny k řidičovi. Ten ale počká, než si všichni sednou a zavře dveře. Trochu se uvolňuji. Dveře se znovu otvírají a čeká se ještě na jednu babičku. „Čert ji vem babu, vždyť ani neběží!“ vysílám teď. Konečně se i babička usadila na místo a tramvaj opravdu pozvolna nabírá rychlost. Během dvou dalších zastávek jsem promýšlel náhradní program, jestli mi to ujede. Nádraží, sláva! Dívám se jaký je můj mezičas. 10:55:30. Třicet sekund a já se připravuji na sprint. Najednou se všichni ti nespěcháři nahrnuli ke dveřím a mě lokty vystrkali! kamsi do rohu. Už nemohu svůj vztek udržet a začínám se nemilosrdně rvát ven. Nákupní taška plná něčeho tvrdého a ostrého mě odhazuje zpět. Nakonec se i já dostávám ven a běžím. Běžím jako by mi šlo… jako by mi šlo o vlak. Už jsem na dohled a vlak nevidím. Propadám panice. Pořád ale doufám, že ještě nepřijel. Když však nevidím tabuli s vlakem na nástupišti, smiřuji s hořkou pravdou. Ujelo mi to. Přesto jdu do haly a dívám se na pragotron. Vidím: IC PRAHA zpoždění 20min. „To je hrůza“ nadávám, „z těch zpoždění se člověk jednou zblázní“.