Odlesky II

Slunný den a mrazivý vítr mne provázely po břehu řeky. Bylo ještě málo mrazivých nocí, které by strhly listí ze stromů. Jen ty nejcitlivější jsou již holé a kreslí své kontury kmenů a větví, jak ostré perokresby, na modré, bezmračné nebe. Některé olše jsou ještě zelené, jiné nažloutlé, ale listí je již povadlé, dech prvých nočních mrazíků je pomačkal a zviklal jejich sepětí s větvemi tak, že závany větru s nimi zalomcují, ty slabší odtrhnou a vanou je pod nohy putujícího, či padají na pomalu tekoucí hladinu řeky.

Milý příteli, je neuvěřitelné, že uplynul téměř celý rok od doby, kdy jsem Tě pozval na návštěvu mých odlesků.

Dnes jsem se za nimi vydal opět a povím Ti, co jsem uviděl.

Slunný den a mrazivý vítr mne provázely po břehu řeky. Bylo ještě málo mrazivých nocí, které by strhly listí ze stromů. Jen ty nejcitlivější jsou již holé a kreslí své kontury kmenů a větví, jak ostré perokresby, na modré, bezmračné nebe. Některé olše jsou ještě zelené, jiné nažloutlé, ale listí je již povadlé, dech prvých nočních mrazíků je pomačkal a zviklal jejich sepětí s větvemi tak, že závany větru s nimi zalomcují, ty slabší odtrhnou a vanou je pod nohy putujícího, či padají na pomalu tekoucí hladinu řeky. Ta přijímá do své náruče vše, co víří a poletuje nad vodou. Každý list, malý i velký, javorový i ty z vysokých topolů mění své poslání. Všechny se změnily v bárky bez plachet, závany větru jimi pohybují, točí, sráží s jinými, jako by navzájem spolu bojovaly. Jsou ale odsouzeny podléhat větru i pozvolnému toku, který je odnáší do neodvolatelné zkázy na jezu velké řeky.

Zde jsou ještě laskány slunečními paprsky, celé vodní plochy se zlatě rozzáří tam, kde se odlesk slunce rozběhne po hladině, až oslepí zrak poutníka. Ten ale hledá cosi jiného, jeho zrak neklouže jen po hladině s bárkami listí. On hledá svoji říši po povrchem vod.

Říše odlesků, o něco temnější a tajemnější se jeho zraku otvírá v té chladné, vodní říši. Na břehu a pod hladinou totéž, jen vymknuté zákonům přírody. Padající list stoupá v té říši odlesků vzhůru k hladině, aby se oba setkali v jediném okamžiku na povrchu řeky. Je to podivná hra, vše dvakrát, jeden a tentýž pohyb, jednou z větve k hladině a z hloubi vody tamtéž. Kouzelná hra o tíži bez tíže.

Pozvolna jdu proti proudu řeky, mnohokrát jsem tudy prošel před dávnými léty s rozechvěním. Putuji tak i proti toku času, proti proudu vzpomínek nesdílených. Odlesky tenkrát ještě nevkročily do mých očí a hlavou vířily myšlenky pošetilé…

Dole pod cestou je hladina jezírka zamrzlá, vítr prohání listí po ledu jak malé závodní vozíky. Odlesky zůstaly uvězněny pod ledem a budou se ukládat k zimnímu spánku. Jaro je probudí a pak mne opět přilákají k toulce po břehu.

Jdu zvolna, sám, nepotkávám nikoho, kdo by se zahleděl pod hladinu. Snad ani nikdo nechce vidět odlesky, tu tajemnou říši, kterou miluji. Přijímám její poselství klidu, míru a pohody, vděčen za to, že se otevírá mým pohledům i myšlenkám.

Milý příteli, nepozval jsem Tě abys mne doprovázel, toužil jsem býti sám a mé povídání Ti posílám s nadějí, že mu budeš ochoten naslouchat.

Dne 4. listopadu 1997

Odlesky

Pro dnešní putování nepotřebujeme, můj milý příteli, bezmračné nebe ani sluneční jas. Naopak je vítaný pošmourný den, kdy slunce sice zazáří, ale nezahřeje a častěji zmizí za mraky. Je to čas žloutnoucího listí, padajícího na zem a na vodní hladiny. Zvu Tě, můj milý příteli, na toulku v této roční době. Chtěl bych Ti nechat nahlédnout do podivuhodné říše odlesků, která žije tiše a téměř nepozorovaně vedle nás.

Jezero leží v temně modrém světle
A v jezeře – ten zázrak! – na hlavě
si stojí sloupky bílé, zelené:
společnost vzácná stojí na hlavě,
na hlavě pije, píše na hlavě,
na hlavě plují plachty šatů jim,
na hlavě stojím tam i já, Li Po,
a z porculánu malý pavilón.

Pavilón z porculánu
Li Po (701 – 762)
Zpěvy staré Činy – přebásnil
Boh. Mathesius

Pro dnešní putování nepotřebujeme, můj milý příteli, bezmračné nebe ani sluneční jas. Naopak je vítaný pošmourný den, kdy slunce sice zazáří, ale nezahřeje a častěji zmizí za mraky. Je to čas žloutnoucího listí, padajícího na zem a na vodní hladiny. Zvu Tě, můj milý příteli, na toulku v této roční době. Chtěl bych Tě nechat nahlédnout do podivuhodné říše odlesků, která žije tiše a téměř nepozorovaně vedle nás.

Neobávej se, nebudeš muset odpovídat na všetečné otázky. Budu Ti pouze vyprávět o podivném světě, někdy ponořeném hluboko a jindy plovoucím po povrchu vod. Než se ale vydáme na společnou toulku, povím Ti jednu vzpomínku.

Byl slunečný, podzimní den. Na východní frontě zuřily boje a německá města byla zničena nálety. Starobylé garnisoní město Postupim a nedaleké zámky Sans Souci byly ještě nepoškozené. Toulal jsem se městem, protkaným říčními kanály. A tam jsem opět spatřil onu tajemnou říši odlesků. Téměř stojatá voda kanálu vytvořila iluzi světla se světem zcela neskutečným a přece téměř na dosah ruky. Zůstal jsem stát a opřen o kovové zábradlí jsem ve vodní hladině spatřil ponořené koruny stromů, jejichž holé větve byly ozdobeny žlutým listím spadaným na vodní hladinu. Mezi korunami se občas jako stín mihnul odlesk přelétajícího ptáka. Domy ponořené do hladiny neztratily nic ze své měšťanské výstavnosti, jen každý nepatrný závan větru roztančil jejich ztrnulost a jejich přímkám, římsám a okenním rámům dal tvar barokní oblosti. Každý padající list se ohlásil, vyslal po hladině kola k sousedním listům, jejichž let vzduchem navždy skončil a tak jen přijímali další a další do svého bratrstva malých, plovoucích korábů. Naklonil jsem se přes zábradlí a dole v říši odlesků se pohnuly kontury hlavy a ramenou , torza bez tváře, vetřelce do říše, ve které pohyby podléhaly jiným zákonitostem. Odlesk vetřelce, jehož zmizení bylo dílem okamžiku. Zmizení z říše, která zůstala beze změny.

Nic nebylo dosti vysoké, aby se nedalo ponořit do vodní hladiny. Malé i velké, strom i jeho každá větev, dům i most, daleká oblaka, vše postavené na hlavu a ponořené do úzké hladiny kanálu. Tento svět ve vodě kanálu nelze zničit. Hozený kámen či proplouvající loď mohly odlesky pouze roztančit, roztočit do kol a vln a přec se dříve či později vrátily do ticha odlesků.

Milý příteli, to byly okamžiky, kdy poutník postál, aby vyslechl neznámou melodii, kterou kdosi vykouzlil ze zvonků na chrámové věži, snad pro svoji radost, že jsou ještě chvíle, kdy nekvílí sirény, nepadají bomby a nehynou v troskách domy a vše, co se ještě nedávno odráželo ve vodní hladině. Na kalendáři byl podzim roku 1943.

A kam se vydáme dnes? Kamkoli podél řeky, kde podél břehů rostou olše, jejichž větve jsou nakloněny nad hladinou a vytváří kulisu, pozadí odleskům, plujícím po povrchu. Můžeme se zastavit u stojaté vody rybníka, kde u břehu rostoucí sítina se k hladině kloní a v odlesku pokračuje po vodní ploše, křehký odraz světa nad vodou.

Je po dešti a tak se můžeme zastavit u každé kaluže. Všechny jsou zrcadlem oblohy, mraků, torz domů, stromů a postav, které se zastavily a zahledí se na obraz v rámu těch nejfantastičtějších tvarů. Každý obraz jiný, je možné je obcházet a z každého místa nalézat jiný, neopakovatelný pohled na okolní svět, zakletý do vodní plochy.

Daleká oblaka, stromy na břehu, rákos rostoucí z rybníka, vážka na stvolu a vodomil, vše, vzdálené i blízké leží na hladině, na dosah a přece neuchopitelné. Obraz křehký jako sen, žijící za bezvětří a klidu a mizící při každém závanu větru čeřícím hladinu.

Milý příteli, svět odlesků je svět tichý, trochu tajemný, často o něco temnější, než ten skutečný. Ne každému se otvírá a dovoluje do něj nahlédnout. Není uzavřen na žádnou závoru, neodmítá nikoho, jen v tichu žije svůj život v každé vodní ploše.

Pokus se, milý příteli, pohledět na tento svět. Projdi se po břehu vod, zklidni svoji mysl a pátrej očima po tomto poselství z tajemného světa, který nelze uchopit a přece je na dosah. Vstoupíš do světa, který Ti navíc otevře bránu do říše Tvé vlastní fantasie, Tvých přestav o tajemnu ukrytém v tom nepolapitelném, chimérickém obrazu neskutečné reality.

Jednou mi, můj příteli, možná povíš, co jsi objevil.

Buď zdráv a na shledanou.

Dne 11. ledna 1997

Poselství minulosti

Milí příteli, již delší dobu mne trápí myšlenka, přicházející jakoby z jiného světa. Jakési poselství, vybízející mne oživit na okamžik ty, kteří nás již opustily. Snad je to způsobeno i tím, že mám stále před očima černou, kovovou skřínku, které se někteří oni dávní před léty dotýkali a cosi z nich na oné skřínce ulpělo. Snad proto, že byla darována z lásky a ještě z ní toto poselství nevyprchalo.

Milí příteli, již delší dobu mne trápí myšlenka, přicházející jakoby z jiného světa. Jakési poselství, vybízející mne oživit na okamžik ty, kteří nás již opustily. Snad je to způsobeno i tím, že mám stále před očima černou, kovovou skřínku, které se někteří oni dávní před léty dotýkali a cosi z nich na oné skřínce ulpělo. Snad proto, že byla darována z lásky a ještě z ní toto poselství nevyprchalo.

Skřínka dnes v sobě uchované okamžiky ze života postav z nichž najednou jsem poznal. Okamžiky – fotografie –některé již zažloutlé, starší než sto let.

Ptáš se, milí příteli, jaké poselství mi tyto tváře rodinných předků posílají? Bohužel, to je ona nejistota, která mně trápí. Každá tvář, úsměvná či vážná, není jen odrazem reality tehdejší ho okamžiku, ona chvíle zvěčnění byla vždy obklopena myšlenkou, poselstvím, nevysloveným, ale říkajícím, pohleď, to jsem JÁ. Má tvář je v klidu, můj pohled tě ale dostihne, nechť jsi kdekoliv, vždy když pohlédneš na moji tvář.

Mám zde, milý příteli, nejednou tutéž tvář, kterou navzájem dělí léta. Jaké myšlenky se skrývaly za jejich čelem ve vzdálených etapách jejich života? Je to vždy tatéř tvář a přece odráží cosi jiného, někdy moudrost, zkušenost, jindy rozmar, vzrušení či výzva říkající, pohleď to jsem já, až sem jsem dospěl, takový je můj úspěch.

Jak vidíš, příteli, je možné s těmito tvářemi i dnes rozmlouvat. Říkají nám víc, než na prvý pohled tušíš. Snad jen za dětské tváře hovoří někdo druhý, dospělý. Pohleď a ono děvčátko. Píše se asi rok 1910. Světová válka je ještě daleko a s děvčátka vyzařuje víc než její vlastní klidná pohoda. Odráží podobu své doby, kdy osoby i věci měly své místo a svůj řád. Tak byla připravena k zvěčnění.

Dne 2 května 1903 – usmívající se tvář patnáctileté dívky, kterou osud zavál do Vidně. Vkročila do života s úsměvem. Úsměv ji nepřestával provázet všemi peripetiemi života a úsměv je jejím poselstvím, které je nesmrtelné, dosahuje až k nám, aniž co vypovídá o jejím vážném handicapu. Její pohled hledí do budoucnosti, není ještě zatížen tíhou obtíží a přece se nemohu ubránit dojmu, že i v tomto úsměvném pohledu je míra odhodlání, se kterým později zvládala vzestupy i pády. Hledí později, bez ohledu na věk přímo, hrdě, nestáčí pohled stranou, vždy zasahuje diváka. V životě mnoho získávala i ztrácela, ale s jejich očí a úsměvu přichází poselství říkající, že jejím vědomím bylo, že nejdůležitější je žít.

Tři portréty jedné ženy, které navzájem dělí desítky let. Ne to není omyl, vskutku desítky let, vždyť třetí tvář má v sobě vrytu zkušenosti bez mála jednoho sta let. Všechny tři spojuje zasněný pohled, rozvážný klid, kterým neotřese žádný náraz osudu. Pohled mírný a otevřený a takové bylo její poslání.

Rok 1853 je rok narození muže, který na nás hledí v pěti etapách života. Zemřel dříve než jsem se narodil, jeho poselství je skryto pouze v jeho tváři a pohledu. Prvá, mladá tvář ve věku 22.let, poslední před smrtí ve věku 64.let. Klenuté obočí, oči hluboko vsazené, plné rty s mírně pokleslými koutky. Tvrdý, přísný pohled upřený pevně na bod v prostoru. Jeho očím bylo těžké vzdorovat, byla v nich síla osobnosti. Stačila ale síla ducha, intelekt a pevná vůle, k cestě vzhůru, vysvobození ze života na venkově? Střední léta vyzařují rozvážný klid, ale pohled je stále až příliš vážný a uzavřený. Na límci jeho uniformy jsou opět tři hvězdičky. Byly ale tím vším co očekával a toužil získat? Pak poselství jeho skoro tvrdého pohledu končí, začíná se nad ním vznášet zklidnění. Jaké vlivy na začátku století způsobily, že se mění výraz tváře, co mělo vliv na osud muže, snad nepohodlného národovce? Postavil dům, sedm dětí poslal na zkušenou do světa. Oči nepřestávají vyzařovat myšlenky rodící se za vysokým čelem. Z přísné tváře nelze vyčíst zklamání a přece je v pohledu více mírnosti. Co ještě, milý příteli, nacházíš v tomhle posledním, trochu zádumčivém pohledu? Máš pravdu, jeho pohled je již upřen do minulosti, k úvaze co bylo a nebylo splněno.

Není vždy snadné vyčíst z tváře a pohledů něco osudového. Mohou budit zdání a svést na nepravou stopu. Mohou zastírat skutečnost, ale zcela zalhat nemohou.

Osm portrétů muže jej zachycuje na křižovatkách života. Mladý muž v císařské Vídni v době, kdy tomuto městu vládly omamné melodie. Přišel do metropole na Dunaji s odhodláním, dobýt své místo na slunci. Vědom si svého lákavého zjevu vstupuje do života sebevědomě a trochu dandyovsky, pečlivě oblečen dle současné módy. Je jisté, že jeho zjev mu pomáhal, Evropa byla otevřená a možnost uplatnění přijatelná. Cesta jej vede přes Švýcarsko do Francie. Tato suchá fakta jsou nutná, neboť i pro něj nejsou bez významu. Prvá světová válka, společenský život skončil, je nutné se rozhodnout a o tomto kroku nemáme svědectví. Válka trvá, z mladíka je muž v uniformě, francouzskou vyměnil za legií a tvář je již jiná. A přece, přes zkušenosti z bojů a z dotyků ze smrtí a zmrzačením, v ní není napětí, ani tvrdost, spíše vědomí povinnosti. Konec války je návratem do klidných vod, ve tváři i v očích je mír. Svět je dobyt a přichází léta pohody.

Milý příteli, jsou tváře, z nichž bychom se sami pokoušeli vyčíst více než očekávání a odevzdanost tomu, co život přinese. Jsou některé tváře a oči, ze kterých se neodhodlám vypátrat tu nejmenší myšlenku. Netroufám si ani v nejmenším představit si tyto tváře v okamžicích, kdy je katané posílali na smrt. Také tyto tváře mne obklopují a smutná vzpomínka stahuje hrdlo…

Ukončeme tento náš výlet do minulosti, kterou jsme se pokusili vyčíst z očí a tváří na starých fotografiích. Chtěl jsem Ti jen ukázat, že staré portréty k nám mohou, až magicky vyprávět, věnujeme-li jim více, než běžný pohled. Jsem Ti vděčen, milý příteli, že jsi byl tak trpělivý, provázel mne a přispěl k poodhalení pohledu do minulosti. Rád s Tebou promlouvám, imaginární příteli, a těším se na některé další křižovatce potkáme.

Dne 2. prosince 1996

Květy stromu ašokóvého

Opět se, můj milý příteli, vracím k bengálskému básníkovi Rabíndranáth Tagoremu. Byl pro mne před šedesáti léty velkým, literárním objevem. Ne jako významný spisovatel. Upoutala mne jeho milostná poezie, ve které jsem hledal odlesk vlastních pocitů, nálad, tužeb, vyjádření skrytých myšlenek, které jsem sám neuměl formulovat.

Opět se, můj milý příteli, vracím k bengálskému básníkovi Rabíndranáth Tagoremu. Byl pro mne před šedesáti léty velkým, literárním objevem. Ne jako významný spisovatel. Upoutala mne jeho milostná poezie, ve které jsem hledal odlesk vlastních pocitů, nálad, tužeb, vyjádření skrytých myšlenek, které jsem sám neuměl formulovat.

Čas ale nebylo možné zastavit, sny byly odváty, nebo se stávaly skutečností a přece cosi z Tagoreho poezie uvízlo v paměti nezapomenuto – květy stromu ašókového.

Nyní, více než na opačném konci života jsem zavítal do vlasti Tagoreho, do Bengálska a mohl začít pátrat po květech stromu ašóky.

Na mnoha místech kvetly červeně široké koruny stromů. Poptával jsem se zda ten či onen strom je ašóka. Někdo pokrčil rameny a nedokázal odpovědět, jindy mně bylo přitakáno, ale snad jen proto, abych byl uspokojen a ne proto, že by dotázaný znal správnou odpověď.

Červenými květy byla obsypána i koruna stromu v zahradě chrámu boha Hanumana, pod paprsky zapadajícího slunce zaplála koruna stromu jako by ji zachvátil požár. Mohlo to být poslední setkání s červeně kvetoucím stromem a s nerozluštěným tajemstvím a záhadou květů ašókových.

Cesta do hor za vymírajícím kmenem, žijícím kdesi v odlehlé oblasti lesní pustiny téměř přinesla rozluštění. Několik desítek lidí žije daleko od indické civilizace, se světem je spojuje rozbitá cesta, plná výmolů, přerušená kamenitými dny řečiště, přes které mohou přejet terénní jeepy jen v období sucha. Mosty se nestaví, strhly by je přívaly vod za období dešťů. V hustě zalesněném údolí stojí neuspořádaně rozhozené dřevěné chatrče kryté rákosem, před některými prostranství pokryté rozpůlenými plody jakýchsi ořechů. Před jednou chatrčí sedí na bobku muž, velkým nožem či spíše mačetou půlí zelené plody, které rozložené po zemi žloutnou do zlatova a ve skořápce usychá polovina hnědého oříšku. Snad je to ten, který se žvýká s betelovým listem? Pouhá domněnka.

Zde nelze s obyvateli navázat rozhovor, dospělí se tváří uzavřeně, děti jsou zvědavé, ale plaché. Nelze se k nim přiblížit, ustupují a udržují bezpečnou vzdálenost několik kroků, některé odvrací tvář při pokusu je vyfotografovat. Na stěně jedné chatrče je namalován srp a kladivo, často se opakující symbol komunistické strany na mnoha místech indického venkova.

Úzká, úvozová cesta stoupá strmě do zelených kopců. Po cestě se vrací dva muži, pak žena s košíkem zeleniny. Na svazích se objevují terasovitá políčka a několik banánových palem, asi vše co vypěstují musí stačit k chudé obživě. Vystupuji úvozem až na planinu, na sever se zdvíhají zelené svahy, na východ je průhled do dálky. Tam, již za hranicemi Indie se na území království Bhutan leskne hladina řeky Torsa. Teče v několika řečištích hustými lesy, ve kterých kralují tygři, divocí sloni a nosorožci.

Vracím se k dřevěným chatrčím, zůstávám na cestě, netroufám si narušovat soukromí obyvatel, ani se nijak přátelsky netváří, když je okukuje cizinec se vtíravým fotoaparátem v ruce.

Náhle ve vzduchu zavanula silná vůně, ne příliš rozložitý strom v plném květu a mnoho z nich již leží na cestě. Bílé květy, které jsem dosud nikde neviděl, šíří omamnou vůni. Hledám mezi spadlými květy jeden neporušený, neuvadající. Vybírám jeden a vdechuji jeho vůni. Je snad toto hledaný květ stromu ašókového?

Ukládám květ do krabičky a pokusím se jej převést do daleké Evropy, ale marně. Květ zhnědl a vůně vyprchala a já stále nevím, jak vyhlíží květy stromu ašókového. Nevím, zda veliký císař Ašóka dal jméno stromu, po kterém jsem pátral, marně. A tak i toto tajemství, druhé po tibetské bohyni Chepamay, zůstává nadále neodkryto.

Psáno dne 22. června 1998

Islámský Jeruzalém

Po židovském a křesťanském je ještě třetí Jeruzalém, muslimský. Pro vyznavače islámu je Jeruzalém po Mekkce a Medině třetím nejsvětějším místem na zemi. Zde, ze skály na hoře vystoupil Mohammad na nebesa a vrátil se do Mekky.

Po židovském a křesťanském je ještě třetí Jeruzalém, muslimský. Pro vyznavače islámu je Jeruzalém po Mekkce a Medině třetím nejsvětějším místem na zemi. Zde, ze skály na hoře vystoupil Mohammad na nebesa a vrátil se do Mekky.

Dojít až sem, k Dómu na skále (Omarově mešitě), by mělo být poutí, jakou má jednou za život vykonat každý muslim do Mekky. Já sám se do Mekky a Mediny nikdy nebudu moci vydat. Mojí poutí je tedy cesta, kterou jsem již vykonal zeměmi a místy islámu, po Maroku, Egyptu, Turecku a částečně Indii a pokračuji po ní Syrií, Jordánskem, abych ji podruhé zakončil v Izraeli, u mešity El-Agsa a Dómu na skále.

Na poutí mají být zastavení a nyní je prvé v Edirne u Selimovy mešity. V záři nočních reflektorů se zdají být čtyři vysoké minarety a osmnáct malých kopulí, obklopující ústřední velikou, jako by byly korábem z kosmu.

V Istambulu vyhledávám v parku místo, ze kterého mám pohled na obě, Agyu Sofii, stále ještě růžovou na jedné straně, na Modrou mešitu na druhé. Bohatá a pohnutá historie prvé, nazývané též chrámem sv. Moudrosti, druhá s mozaikovou výzdobou a barevnými okny, obě přitahují zástupy turistů. V prostorách těchto mešit není atmosféra klidu na rozjímání a vzývání Alláha. Neustálý pohyb jednotlivců a skupin, šepot hlasů, znemožňující soustředění.

Snad dále ve vnitrozemí najdu více klidu v Allaettonově mešitě v Konyi. Klášter „tančících dervišů „ vyvolává představu mystických obřadů. Začátkem 13. století sem přivedl sultán Allaetin Kaykobata nejvýznačnější umělce islámského světa a nechal vyzdobit mešitu, medresu (školu ismámu) a mauzolea. Všude je patrné vzácné spojení myšlenek koránu s uměním a řemeslnou zručností stavitelů.

Překračuji hranice Syrie, další země islámu. Nedaleko Damašku našla místo svého posledního odpočinku Zejnab, vnučka Muhammada. Obdivoval jsem již mnoho mozaik v nádvořích i uvnitř mešit, vždy ochoten usoudit, že ta či ona byla nejpůsobivější. Spravedlivější bude považovat mnohé, i zdejší za mistrovské dílo a obdivovat fantazii ornamentů a barev.

Zcela jiné, ojedinělé je mauzoleum vnučky Zejnab, broušený křišťál, v jehož ploškách se násobí odlesky okolí. Spíše křišťálová komnata z pohádky, než komnata. Přísný zákaz fotografování nenápadně porušují, nemohu neodnést si odtud památku.

V muslimských mešitách se mi zdá, že přebývá jiný duch, jiná atmosféra než v evropských katedrálách. Vzepjaté gotické stavby dávají věřícímu pocítit jeho malost. Prostory mešit skýtají pocit volnosti. Koberce jsou květinové louky a barevné mozaiky v kopulích jsou nebesa.

Jeruzalém a Dóm na skále jsou poslední zastavení na cestě islámem. Síla islámu je mocná. V průběhu staletí zmizela jeho výtvarná schopnost, nevznikají nové, veliké mešity (mimo Casablanka), které by udivovaly svět. Síla islámu má dnes jinou tvář.

Má cesta a můj obdiv ale patří tomu, co nám islám ve svých dílech zanechal. Španělskou Granadu, perské básníky a miniatury, ručně psané a zdobené korány, mešity s mozaikami, ale i současnou keramiku.

Na konci této cesty je Jeruzalém a místo, jehož historie sahá do daleké minulosti. Chrámová hora spojená se životem Krista, který zde v chrámu, ve svých dvanácti letech diskutoval s kněžími a později vyhnal z chrámu kupce a penězoměnce.

Historie tohoto místa je ale starší. Kdysi v 18. století před Kristem, když Abraham putoval nedaleko Eufratu, západně od města Ur, nařídil mu Bůh, obětovat jeho syna Izáka. Abraham se vydal na 85 km dlouhou cestu do Jeruzaléma, aby na hoře vykonal, co mu Bůh přikázal. Izák ale nezemřel, v poslední chvíli mohl býti obětován beran a nadále byla obětována pouze zvířata.

O 800 let později postavil na hoře David oltář a umístil archu úmluvy. Davidův syn Šalamoun zde postavil první chrám, který stál téměř 400 let, kdy byl zbořen Nabuchadnezarem. Po návratu Židů z babylonského zajetí byl z trosek postaven druhý chrám. Ten byl za makabejského povstání silně poškozen a znova postaven. Za krále Herodesa zvětšen, byl vyzdoben bílým mramorem, chrámová vrata ze zlata a uvnitř velké sedmiramenné svícny. Vnitřní stěny byly pokryty zlatem, takže svatostánek zářil jako slunce.

Tento třetí chrám padl za oběť ve válce s Římany, kteří chrám a Jeruzalém proměnili v trosky.

Přešla další staletí, v roce 638 po Kr. dobyli Jeruzalém Arabové a Omar prohlásil Abrahammovu skálu za svatou pro všechny muslimy. Na paměť Muhammadova vystoupení na nebesa nechal postavit chrám, který je od té doby jednou z dominant Jeruzaléma. Chrám byl v roce 1948 v bojích s Araby o samostatnost Izraele poškozen, znova opraven a po roce 1958 z darů Jordánska, Egypta a Saudské Arábie opatřen kopulí ze zlata. Ale teprve po vyhrané Šestidenní válce byla celá tato oblast, Dóm na skále, mešita a Západní val s celým okolím zpřístupněna všem, bez ohledu na vyznání.

Zdá se mi, že zde osud sehrál jednu ze svých zlomyslných her. Nesmiřitelní vyznavači, Židé a Arabové zde mají svá svatá místa. Pravověrní židé nemohou vystoupat na místa, kde stávaly všechny tři chrámy, archa úmluvy, kde stanul Abraham, král David, Šalamoun. Muslimové zde mají Dóm a mešitu. Židé nemohou postavit na hoře nový chrám a muslimové jsou obklopeni ze všech stran hlavním městem Izraele.

Psáno dne 3. prosince 1998

Thanka

Znáš, milý příteli, ten pochmurný, podzimní čas. Ne ten, ve kterém padá barevné listí a vodní plochy kaluží a toků jsou plné odlesků. Ten, podzimní čas, kdy olověné nebe padá svojí tíhou na duši, kdy země je vlhká a poutá k sobě již hnědé listí a prudký vítr se zakusuje do tváře zvěstujíc, že je předvojem mrazivějších následovníků. Je to čas, kdy jen zoufalec bloudí venku a vymývá v nečase své chmury myšlenek. Je to vskutku čas pochmurný jako rekviem. Zahání každého z úkrytu, závětří, mezi čtyři stěny.

Znáš, milý příteli, ten pochmurný, podzimní čas. Ne ten, ve kterém padá barevné listí a vodní plochy kaluží a toků jsou plné odlesků. Ten, podzimní čas, kdy olověné nebe padá svojí tíhou na duši, kdy země je vlhká a poutá k sobě již hnědé listí a prudký vítr se zakusuje do tváře zvěstujíc, že je předvojem mrazivějších následovníků. Je to čas, kdy jen zoufalec bloudí venku a vymývá v nečase své chmury myšlenek. Je to vskutku čas pochmurný jako rekviem. Zahání každého z úkrytu, závětří, mezi čtyři stěny.

Snad proto je to čas vzpomínek na dny pohody venku, na cestách, v přírodě a tam, kde oči a mysl nacházely uspokojení.

Tak sedím i já, za okny je šedo, na keřích trosky pavučin s perličkami vody a holé větve stromů trčí k obloze, jak zalomené ruce kajícníků, s jejímiž konci, jak s prsty k motlitbě občas pohne závan větru.

Šero je i v místnosti, na stěně v temných barvách thanka. Nahoře Buddha, pod ním kruhy a čtverce se čtyřmi a osmi sedícími bodhisatvy. V jejich středu opět Buddha. Po okraji thanky jakási příšerná božstva.

Thanka není na stěně osamocená, několik menších rámečků jí tvoří společnost a každý rámeček je pohledem do jiného světa, doby či historie. V každém rámečku i v thance není jen má vzpomínka, v každém je ukryt jeho vlastní život, který se odehrál a jeho vyvrcholením je obraz sám. A tak žádný, ani thanka nejsou jen připomínkou na okamžik.

Neznám autora thanky. Byl-li mlád, musel již znát učení buddhizmu. Počet všeho co namaloval, každý detail je symbolem mně neznámým. Jsou v nich skryta tajemství víry, hrozby i milosti i toho, jak dosáhnout zasvěcení, pokyny k oproštění od žádostivosti až ke konečnému vítězství nirvány, skrytého v klenotu na květu lotosu.

Kdo ví, jak dlouho ležela tato thanka stočena a pohozena v krámku, mezi mnohými jinými. Nebylo s ní zacházeno nejšetrněji, kdy malíř uchopil ostré štětečky, usedl na zem před prázdné plátno, nakreslil kruh a započal s malbou své vize v Buddhu a jeho souputníky. Ani rok, ani jméno, nic co by odhalilo malíře, snad jen stupa vpravo dole byla jeho symbolem. Je jisté, že maloval, aby obhájil chudé živobytí a cena jeho práce byla zoufale nízká v Kathamandu či kdekoliv v Nepálu. Nevytvářel jiné motivy a přece, každá thanka byla jiná, i když každá vznikala z jeho představy Buddhy a jeho poselství věřícím. Snad nacházel ve své tvorbě i trochu útěchy z toho, že svým uměním může vzdáti hold svému Buddhovi. Netušil, kam až se jeho thanka dostane, že nebude zdobit obydlí v Nepálu, že nebude hlavní částí domácího oltáře, ale bude putovat do té části světa, o které malíř, asi neměl tušení, ani představy.

Pohled na thanku mne vrací do oné daleké země, do krámku v Thamelu, v té části Kathmandu, která žije z turistů.

Milý příteli, odkazuji Tě opět do role posluchače mého vzpomínání. To je jedním z mých velkých bohatství a nudou pro posluchače.

Z cest po dalekých zemích jsem přivezl řadu drobností a znovu s nimi takto putuji po vzdálených místech, do blízké i dávné minulosti. Antický střep, soška čínského bůžka, indiánská keramika, eskymáček z nefritu či egyptský šakal, bůh Anup, ochránce pohřebišť a další, skrývající v sobě tajemství, která se pokouším v nich vypátrat, z nich vymámit a vpustit je do mé fantazie. Je to má nekonečná cesta časem a prostorem, po osudech tvůrců a tajemstvích toho, co představují.

Můj mladý příteli, život je plný kouzel. Já se z nich raduji a děkuji osudu, že mi je dopřává. Putuj a hledej, budeš také odměněn.

Dne 25. října 1997

Hodiny – čas

Hodiny, hodinky – nezbytná věc určující naše konání, rytmus našeho života, hodinu vstávání, pracovní dobu, poledne, čas schůzky či porady, začátek divadelního představení, odjezd vlaku či odlet a přílet letadla. Nelze vypočítat důvody, které nás vedou pohledět na naše zápěstí nebo hodiny na stěně či na věži. Neuvažujeme o podstatě digitálních hodinek či mechanice bicích hodin. Jsou zde, musí zde být, bez nich by se naše konání zhroutilo ve zmatek. Stejně tak máme za samozřejmé, že bylo stanoveno časové dělení používané na celé zeměkouli, že astronomové mají své pojmy pro časomíry planetárních a hvězdných prostorů. Snad jediné na všech druzích hodin nás zajímá jejich přesnost.

Hodiny, hodinky — nezbytná věc určující naše konání, rytmus našeho života, hodinu vstávání, pracovní dobu, poledne, čas schůzky či porady, začátek divadelního představení, odjezd vlaku či odlet a přílet letadla. Nelze vypočítat důvody, které nás vedou pohledět na naše zápěstí nebo hodiny na stěně či na věži. Neuvažujeme o podstatě digitálních hodinek či mechanice bicích hodin. Jsou zde, musí zde být, bez nich by se naše konání zhroutilo ve zmatek. Stejně tak máme za samozřejmé, že bylo stanoveno časové dělení používané na celé zeměkouli, že astronomové mají své pojmy pro časomíry planetárních a hvězdných prostorů. Snad jediné na všech druzích hodin nás zajímá jejich přesnost.

Chtěl bych se Tě, můj mladý příteli otázat, jaký je Tvůj vztah k hodinám.

Můj pane, přiznávám se, že zcela pragmatický, pokud by Tvá otázka směřovala k tomu, jak pociťuji přechod budoucnosti a přítomnosti v minulost, mohl bych říci, že ani tuto časomíru nepociťuji nijak problematicky. Jsem mlád a mnoho, neuvěřitelně mnoho hodin života je stále mojí budoucností. Ty máš ale na mysli jiné hodiny a rád si Tě poslechnu.

Ano, mé zastavení u hodin mne přivedlo jinam, než máš na mysli. Mám nyní na stěně velké hodiny. Za sklem visí tři těžká závaží a za nimi na dlouhém kyvadle se zvolna pohybuje velký, mosazný kotouč. Pozvolný je i tikot hodinového stroje, jakoby zdůrazňoval pomalé plynutí času. Pomalé, ale zcela neúprosné přesouvání času z budoucnosti do minulosti. Přítomností je jen onen kovový zvuk oné vteřiny, ve které na sebe narazí dvě kovové součásti hodinového stroje. Harmonické akordy čtvrthodin a celé odbíjí chvíle oddechu v toku věčnosti.

Můj mladý příteli, je asi nutné ujíti dlouhý kus životní cesty, aby bylo možné usednout, vypudit z mysli veškerý spěch, zbavit se vědomí, že to či ono má být vykonáno a zahledět se na onen pomalý pohyb kyvadla a kotouče připomínající slunce. Nevnímat zvuky pronikající zvenčí a snažit se soustředit své myšlenky na vědomí, že v tomto pohybu kyvadla s kotoučem a pravidelném tikotu hodinového stroje je zakleto tajemství času. Nejen našeho, měřícího běh lidského věku a historie dějin, ale i onoho věčného, tajemného času vesmíru, jehož tajemství jsou nám stále ještě skryta.

Můj příteli, v oné chvíli jakoby myšlenky souzněly s tikotem a ony vteřiny otevíraly pohled do tajemna věčnosti, ze které tikot stroje ukrajuje nepatrné částečky, atomy nekonečna, onoho mysteria, jehož velikost nelze myšlenkami ohraničit, jsa bez konce, bez hranic.

Zdá se mi, že toto tajemství času v nekonečnu je tajemstvím, které se odkrývá oněm mnichům v budhistických klášterech, kteří dosáhli vysokého stupně zasvěcení, ve kterém jsou schopni nahlédnout do nehmotného světa, nám uzavřeného.

A tak občas sedávám, upoután pohybem i zvukem a pokouším se zamyslet nad tajemstvím věčného času, bez začátku a bez konce. Vím, že pátrám marně aniž bych pociťoval lítost, že neproniknu dále, než tam, kam je již známo. Milý příteli, mé chvilky ve společnosti tikajících hodin a pohledu na kyvadlo patří k mým drobným radostem života.

Buď zdráv, rád Tě opět uvítám.

Dne 23. září 1997

Chrámová okna

Jakkoli přemýšlím nám dojem, že jsem dosud barevná okna chrámů neodděloval od celkového dojmu, jaký na mne chrámová stavba vykonala. Zejména při vstupu do zšeřelého nitra katedrál jsem byl upoután chrámovou lodí, vystřelující do výše gotické sloupy končící žebrovým klenby. Neoddělitelnou součástí jsou vysoká, barevná okna, bez nichž si nelze chrámy představit.

Milý příteli, snad mi nebudeš míti za zlé, požádám-li Tě, abys dnešní rozhovor začal Ty. Poznali jsme spolu hodně zemí a pokud to bylo možné navštívili jsme mnohé chrámy a katedrály. Zajímalo by mne, jak na Tebe zapůsobila barevná okna chrámů a katedrál.

Musím se, můj pane, přiznat, že jsi mne touto otázkou trochu zaskočil. Ponech mi chvíli na rozmyšlenou.

Jakkoli přemýšlím nám dojem, že jsem dosud barevná okna chrámů neodděloval od celkového dojmu, jaký na mne chrámová stavba vykonala. Zejména při vstupu do zšeřelého nitra katedrál jsem byl upoután chrámovou lodí, vystřelující do výše gotické sloupy končící žebrovým klenby. Neoddělitelnou součástí jsou vysoká, barevná okna, bez nichž si nelze chrámy představit. Postavy světců, apoštolů a proroků pro mne ale nikdy nebyly rozhodující, většinou nepoznám, kdo je na nich zobrazen. Okna spíš vnímám jako celek, jejich barevnou plochu, umělecké působení a barevné ladění. Zda okna nepůsobí rušivě a jsou v souladu s architekturou. Zajímají mne kamenické detaily, gotická žebírka růžic, sférické trojúhelníky a lístky v klenbě oken. Čím vzdálenější jsou okna, tím více detaily ustupují, není již rozhodující postava, ale zda okna jsou v souladu s celkovou atmosférou.

Vzpomínám na velká čelní gotická okna v Anglii. Desítky barevných ploch s postavami, ze středu chrámu k nerozeznání. Pro historika jsou jistě jednotlivé postavy důležité, já jsem pouze vnímal, jak se tvůrce zhostil celé komposice, jak kladl jednotlivá barevná políčka vedle sebe, aby celek byl barevně sladěn a vyvážen.

Pod jiným úhlem pohledu považuji barevná chrámová okna za výraz náboženského cítění, ale i za důkaz blahobytu donátora, jehož jméno bývá dole uvedeno.

Jsem trochu na rozpacích, zda lze vždy tato okna označit za umělecké dílo. Současně ale vzpomínám, že některá okna Svatovítské katedrály jsou spojena s uměleckými osobnostmi. Přesto si pouze vzpomínám, že některé z nich je v sytě modrém tónu. Poznal jsem i okna, kterým jsem neporozuměl. Dvanáct Chagallových oken moderní synagoze v Jeruzálemě. S obtížemi jsem se pokoušel porozumět slovnímu výkladu o tom, co je z historie dvanáct izraelských kmenů na oknech znázorněno.

Přiznám se, že jsem se nesnažil zamýšlet se nad postavami a nesnažil se vybavit si jejich postavení v biblické historii. Mam-li si nyní tato okna představit, pak se mi vybavuje jakási neurčitá gotická stavba a jakási úzká, vysoká okna s neurčitou barevnou mozaikou, nic konkrétního. Nevěnoval jsem jim více pozornosti, než jako části historicky pozoruhodné památky, stavbě s okny, obrazy, s křížovou cestou, s bohatě zdobeným oltářem a sochami.

Je můj pane, možné, hledati v nich ještě něco jiného?

Pokusím se, můj milý příteli, zavést Tě nejdříve do minulosti.

Vraťme se o mnoho let zpět do doby, kdy náboženství a víra hrály v životě člověka významnou roli. Po celá staletí byla návštěva kostela pro mnohé potřebou, pro jiné společenskou nutností. Ať to byl návštěvník hluboce věřící, nebo jen ten, který šel na mši aby uspokojil veřejné mínění, každý vyslechl čtení evangelia ze života svatých, apoštolů a proroků. Pro mnoho věřících byla i četba bible čímsi zcela běžným, sahali po nich ve chvílích odpočinku hledali v ní odpovědi, posilu, poučení a možná i uspokojení s četby plné dějů. Domnívám se proto, že bylo mnoho těch, kteří při pohledu na postavy v chrámových oknech si vybavili historii života zobrazených svatých, apoštolů či proroků.

V té době jen zámožnější občané a šlechta mohli doma pohledět na rodinné portréty, obrazy nebo rytiny. Pro velikou část obyvatel to byl kostel místem, ve kterém se mohli setkat s výtvarným uměním, s obrazy, sochami a barevnými chrámovými okny. A zde se před duševním zrakem věřících, dle míry jejich znalostí bible, mohl rozvíjet děj, poznaný z četby nebo kázání.

Zde si, můj příteli, dovolím malé odbočení. Velikým obohacením byl vynález možnosti rozmnožovat obrazy, rytiny a dřevořezby. Představ si, jak asi podnítily představivost a fantazii lidí např. rytiny Lucas Cranacha a zejména Albrechta Dürera.Dnešní divák si již obtížně může představit, co pro tehdejšího pozorovatele znamenal každý detail grafického listu. Představ si středověkého člověka, který znal z bible např. Zjevení svatého Jana, sepsané ve vyhnanství na ostrově Patmos. Zjevení známé jako apokalypsa přeložil divákovi Albrecht Dürer na 16. grafických listech. Na těchto řezbách zobrazil děj o smrti a zničení jako trestu za hříchy. Bylo to víc, než umělecké dílo, bylo to pro diváky zdroj fantazie úžasně doplňující stránky textu.

Zdá se mi, že již začínáš chápat, kam směřuji. Ano, mám na mysli to ochuzení, které postihlo moderního člověka, hledí-li na chrámová okna, stará umělecká díla, obrazy v chrámech a galeriích, reprodukce grafických listů nejen Dürera a sochařská díla od antiky po středověk. Je mnoho těch, kteří nechápou, co je zobrazeno, ať se jedná o díla odvozená z bible či antické mytologie. Většinou ani štítek s názvem návštěvníkovi nic neříká.

Dáváš mi na vědomí netrpělivost, máš pocit že normalizuji. Snažil jsem se pouze dát Ti odpověď, co lze nalézt na barevných oknech chrámů a katedrál. Mohl by to být pro Tebe začátek průzkumu nepoznaných cest.

Přemýšlej, můj příteli, zda bys neměl vydat se na cestu hledání těchto tajemství. Byl bys bohatě odměněn.

Snad někdy opět na shledanou.

Adrenalinový sport

Zřejmě nejrozšířenějším adrenalinovým sportem, který si vyzkoušel snad úplně každý je běh na vlak, autobus či jiný dopravní prostředek. Někteří lidé se po několika zkušenostech tomuto sportu snaží vyhýbat– vstávají nejméně o hodinu dříve a na nádraží se dostavují alespoň o půl hodiny před odjezdem. Druhým extrémem jsou lidé kteří chodí vždy na poslední chvíli – prostě ti správní adrenalinoví sportovci. V tomto sportu nejde o překonání sebe sama, ale o vítězství v závodě s časem. Padají zde neuvěřitelné rekordy, někdy snad i v rozporu s fyzikálními zákony.

Zřejmě nejrozšířenějším adrenalinovým sportem, který si vyzkoušel snad úplně každý je běh na vlak, autobus či jiný dopravní prostředek. Někteří lidé se po několika zkušenostech tomuto sportu snaží vyhýbat– vstávají nejméně o hodinu dříve a na nádraží se dostavují alespoň o půl hodiny před odjezdem. Druhým extrémem jsou lidé kteří chodí vždy na poslední chvíli – prostě ti správní adrenalinoví sportovci. V tomto sportu nejde o překonání sebe sama, ale o vítězství v závodě s časem. Padají zde neuvěřitelné rekordy, někdy snad i v rozporu s fyzikálními zákony.

Příprava na závod většinou začíná slovy „času dost”. V tom okamžiku se většinou naskytne nějaký problém, nebo série menších problémů. Zazvoní telefon, klíče se přestěhovali neznámo kam, tkanička v botě se naučila nový uzel&

Po letmém pohledu na hodinky sportovec pronese větu „to se stihne” a tím začíná další část závodu – běh na 100, 400, nebo i 1500 m, prostě tam kam někdo umístil nádraží. Tento člověk taky při běhu dostane spoustu nepublikovatelných jmen. Na trati se objevují další překážky – červená na semaforech, obzvláště hravý pes, nové výkopy a zákopy, tkanička protestující proti narychlo vyrobenému uzlu&

Finiš je většinou předčasně ohlášen větou „stihl jsem to” nedaleko nádraží. Ještě je potřeba koupit jízdenku! Pokladní vám nerozumí, nemůže zrovna najít stanici kam chcete jet, nebo se v tiskárně se zasekl papír& Konečně jste vlastníkem platné jízdenky! V okamžiku nádechu pro vítězný křik se čekárnou rozlehne „ehm, hmm, trr, vlak 750 bude na příjezdu ehmm, eee 15 minut opožděn”&

Moje zlatá horečka

V roce 1904 nacházeli ve Fairbanksu zlatokopové zábavu ve 33 saloonech, které prosperovaly a odčerpávaly výtěžky z úsilí zlatokopů. Díky zlatu se stalo kdysi bezvýznamné místo pozdějším Golden Heart City of Alaska druhým největším městem této země.

Léto roku 1902. Felix Pedro je jedním z mnohých, které již nelákají potoky kolem kanadského Dawsonu. Tam již těžařské společnosti začínají vytlačovat zlatokopy z jejich claimů. Také v Nome již odezněl vrchol zlaté horečky. Tam v roce 1900 tábořilo ve stanech na pláži Beringova moře až 20 000 zlatokopů. Všechny zlaté horečky rychle odeznívaly. Ani nález největšího nugetu o váze 3 033,45 gramů neoživil příchod dalších dobrodruhů. Pověsti, že písečné pobřeží Beringova moře září zlatem byly přehnané.

Jako vždy i zpráva o tom, že v okolí Fairbankau bylo nalezeno zlato se rozšířila, jak v Nome, tak i na Klondiku u Dawsonu. Z obou míst se začali zlatokopové přesouvat do středu Aljašky. Zlatokopové často i s manželkami a dětmi. Z Dawsonu se do Fairbanksu rozhodla přemístit svůj podnik i známá „madam” Chu-chaco Lil, se svými „slečnami” – prostitutkami.

V roce 1904 nacházeli ve Fairbanksu zlatokopové zábavu ve 33 saloonech, které prosperovaly a odčerpávaly výtěžky z úsilí zlatokopů. Díky zlatu se stalo kdysi bezvýznamné místo pozdějším Golden Heart City of Alaska druhým největším městem této země.

Vraťme se ale ještě jednou zpět do července roku 1902. Felix Pedro, kterým toto povídání začíná se v červenci, kdy ve středu Aljašky jsou dlouhé, teplé letní dny, kdy slunce mizí o půlnoci jen nakrátko za obzorem, v těchto letních dnech, kdy Aljaška je zde zelená a pokud se nerojí moskyti, v této době se tento muž potuluje podhůřím White Mtns. s nadějí, že i zde je někde ukryto zlato.

To štěstí Felix Pedro měl. Na břehu Chatanika River se jeho pánvi zaleskl žlutý kov, jehož omamnému vlivu podlehly tisíce mužů i žen.

Bylo vždy téměř neuvěřitelné, jak rychle se zpráva o nálezu zlata šířila. To je ale dávná historie a my se musíme posunout do přítomnosti.

Vyjíždíme z Fairbanksu po Steese Hwy směrem k Yukonu, kde na konci cesty je tabule hlásající, že tam je End of the Road, že okolní osada s kostelíčkem se jmenuje Circle City – Město polárního kruhu. Městu, kterému se v roce 1896 začalo říkat Paříž severu, kde zlatokopové rozhazovali zlato po hrstech, kde byla dvě divadla, dancingy a saloony, škola a knihovna. To vše dávno zmizelo. Za onou tabulí na konci cesty je již jen tábořiště a teče Yukon, na jehož druhý břeh žádné mosty nevedou a po řece neplují lodě se zlatokopy.

My ale dnes nepojedeme tak daleko. Ujedeme z města jen asi 16 mile, pojedeme zvolna, abychom neminuli pomník na levé straně cesty. Pomník se zlatou deskou, s reliefem hlavy muže a s nápisem, že zde v červenci 1902 vyrýžovat Felix Pedro zlato. Na opačné straně silnice sjedeme k říčce. Nejsme zde sami. Až zde občas zastaví obytný camper s posádkou, kterou lákání dálek dovedlo až sem. Zajíždí sem ale i jedno, pak druhé osobní auto obyvatel Fairbanksu, které sem přilákalo totéž co mne.

Břeh Chatanika River, spíše většího potoka než říčky, je zde v šíři 2 – 3 claimů uvolněn k rýžování zlata bez úředního povolení.

A tak i já za chvíli sedí na bobku a ve studené vodě propírám zeminu z protějšího břehu. Krouživým pohybem pánvičky nechávám odplouvat zeminu a kamínky, až ve zbytku pátrám po záblesku žlutého kovu. Jednu hromádku zeminy za druhou, znova a znova. Mořím se hodinu, druhou, přecházím na jiná místa, nabírám zeminu z jiných částí břehu, neznalý zlatokopeckého řemesla, které by mi pomohlo lépe odhadnout, odkud zeminu brát.

Pozoruji dva muže opodál, jsou lépe vyzbrojeni, mají rýče, ale zeminu odebírají stejně jako já ze svahu nad říčkou. Sedět dlouho na bobku není snadné, po asi dvou hodinách mne bolí záda i kolena, ruce mám prokřehlé a výsledek je hubený. Pět nepatrných šupinek, tak lehkých, že pochybuji, že by se daly zvážit i na lékárnických vahách. Zato jsem pochopil, co je to zlatá horečka. Ono nutkání, pokoušet se znova a znova, bez ohledu na námahu, den za dnem. Tisíce mužů se dřelo za nelidských podmínek a počasí, poháněni vidinou zbohatnutí.

Má touha je skromnější, toužím vyrýžovat si aspoň malé množství zlata, o kterém bych mohl říci. „Zde vidíš, milí příteli, toto je ryzí zlato, které jsem si já sám vyrýžoval na Aljašce, na Chatanika River.”

Ale nejen na Chatanice, i na jiných říčkách na Aljašce jsem zkoušel štěstí. Na Birch Creek, cestou do Circle City, později i v Kanadě v Yukon Territory na Bonanze nedaleko Dawson City, kde na tehdejším Králičím potoce se v roce 1896 začínalo velké drama. Georg Washington Carmack se zde utábořil s manželkou Kate, dcerou indiánského náčelníka, s dcerou Grarliem a objevili nejbohatší naleziště zlata. To se pak stalo osudem i osudným pro více než 30 tisíc odvážných. Jen po Yukonu se vydalo do Dawsonu a cestou od jezera Bennet více 7 000 lodí na plavbu po Yukonu do Dawsonu a cestou nejedna posádka ztroskotala a zahynula.

Ani na Bonanze mně ale štěstí nepřálo, nebyl jsem ale sám, kdo zde neuspěl. A nejsem z těch turistů, kteří si u místa s občerstvením zakoupili za 5 dolarů možnost pokusit se vyrýžovat v dřevěném korytě šupinku či zrnéčko zlata.

Průmyslová těžba zde zanechala haldy přetěžené zeminy.Vylézám na jednu z nich a hledám kus křemene, který bych si vzal na památku. Jeden o velikosti dětské pěstičky, se stopami červeně, která by mohla signalizovat někdejší přítomnost zlata odnáším, poputuje se mnou domů. Až po několika měsících zjišťuji, že v křemeni se cosi zalesklo, nepatrná ploška zlaté žluti, snad šupinka zlata, přivezená z Bonanzy.

Zlata je ale na Aljašce stále dost. Zlaté horečce podléhají i nyní jednotlivci, pokoušející se o štěstí. Mé cesty za zlatem tím měly končit. Abych se za své neúspěchy odškodnil, zakoupil jsem si za několik dolarů skleněnou ampulku naplněnou vodou a v ní plave a třpytí se pět větších šupinek aljašského zlata.

Ani tím ale má zlatá horečka neskončila. Potřetí, milý příteli, opět po několika letech se vracíme na Aljašku a znova sedím na bobku, nohy ve studené vodě, jen málo chráněné gumovými holinkami proti zimě, ruce zkřehlé. Co chvíli je musím s pánvičkou ponořit do vody. Potřetí se pokouším vyrýžovat šupinku zlata na Chatanice. Potřetí zkouším štěstí, ne s nadějí na neočekávané zbohatnutí. Na Chatanice denně několik pošetilců nabírá hlínu ze břehu a pak s očima upřenýma na poslední zbytek toho, co v pánvičce zůstalo.

Skupina chlapců a dívek instaluje v řečišti stupňovitý žlábek, ve kterém voda propírá více zeminy, než na pánvičce. Všichni sem přijíždějí s nadějí, že několik málo šupinek se zaleskne a odmění je za to, že v nich žije jiskra zlaté horečky a že neztratili smysl pro romantiku.

Vracím se po letech na Chataniku s týmiž pocity. Na mé pánvičce se stále neleskne ani ta nejmenší šupinka zlata. Putuji dále proti proudu podél zarostlých břehů a zkouším štěstí v nánosech, které jsou beznadějně jalové. Občas mne zmate stříbrný záblesk slídy, nebo nažloutlého kovu, který na suchu zbělá.

Zdá se, že ani letos se na mne štěstí neusměje. Zlatá horečka je mámivá, je to i pro mne volání dálek, romantika, kus mého mládí a odkaz mužů, kteří putovali za zlatem tak zarputile, že mnozí obětovali zdraví i život.

Vracím se od Chataniky bez lítosti nad neúspěchem. Jsou i jiná dobrodružství spojená se zlatem. Dobrodružství, která jsou historií osob a míst zlaté horečky. A tak usedám a oživuji si v duchu vzpomínky těchto událostí, o cestách odvážných za zlatem.

Uplynuly další tři roky.

Muž, který vlastní někde nedaleko Fairbanksu claim, nachází na svém pozemku dosti zlata, které stojí za to, být vytěženo. Zlatonosnou zeminu si odváží domů a zlato získává aniž mi řekl jak. Od něj připutují do Pardubic asi 2 kg. zeminy a má zlatá horečka opět vzplála.

Malá množství, ne více než vrchovatou kávovou lžičku propírám, odplavují šedou zeminu a drobné kamínky, mnohokrát opakuji, než na desertním talířku zůstane směs zlata a kamínků, které se již nedají odplavit. Pomocí silné lupy pak odděluji kamínky a nepatrné kousky žlutého kovu, se zarputilou trpělivostí. Každý den se několik hodin skláním nad talířky, s urputnou usilovností neustát, dokud dílo nedokončím. Snad za tří týdny jsem vyrýžoval hromádečku, která zaplňuje polovinu mé malé, skleněné ampulky. Měřeno penězi by to byl výdělek víc než skromný, měřeno ekonomicky obchod ztrátový.

V ampulce je ale mé zlato z Aljašky, byť vyrýžované doma u stolu. Jako bych do ampulky zaklel ducha dálek, sen o bohatství a o splnění snů o dobrodružné cestě na druhý konec světa, po stopách oněch tisíců, kteří také podlehli volání zlata.

Milý příteli, již nikdy nemohu zajet na Chataniku, ani na Aljašku. Má zlatá horečka ale zatím pouze dříme. Snad za rok, za dva, doputuje do Pardubic další dávka šedé zeminy, připravené pro mne dnes ještě na Aljašce. Pak opět zasednu a budu propírat jednu malou hromádku za druhou, vytrvale a zarputile, protože bude nutné, abych zlato vysvobodil a nechal ho třpytit se v mé malé, skleněné ampulce.

Dne 15. května 2000