Rubrika: Nevážně vážně

Milý čtenáři, dovol abych Tě nazval přítelem a pozval Tě, abys mne doprovázel na cestu do minulosti, do říše vzpomínek. Posuňme čas zpět a vydejme se do daleké země, do které mne dovedla touha seznámit se s předkolumbovskými kulturami části Střední Ameriky.

Přistáli jsme, milý příteli, v Mexico City, v jednom z největších měst na světě, ve kterém snad již 20 milionů lidí bojuje o existenci.

Je prvý večer, jdeme ulicí, kolem zní cizí řeč, vše je jiné, tváře kolemjdoucích, občasné uniformy, na zemi sedící chlapec ,snad pěti, šestiletý, vyhrává na harmoniku a očima sleduje ještě mladší sestřičku, zda se snaží získat do napřažené dlaně almužnu. Vím, že za okamžik máme dojít na Zócalo, na veliké náměstí, do středu tohoto i někdejšího, aztéckého města. Před námi, na konci ulice De Mayo, ,ve které je náš hotel, nás vítá temná silueta katedrály. Náhle nám před očima zazáří explose barev.

Girlandy zlaté, zelené a červené, podtržené bílou. Barevné pásy, girlandy, kokardy, zvony a portréty. Zlaté zvony připomínající zvon svobody, který jednou za rok zazní z paláce z dob Cortésových. Včera se slavil státní svátek a výzdoba ještě zůstala – vítá i nás.

Všechny národy Mesoameriky milovaly barvy a já se chci pokusit vzdát této lásce hold. Pokusím se o to přesto, že mně byl vyměřen omezený čas k vnímáni a obdivu, avšak nesmírně více, než kdyby mi nebylo dopřáno nic.

Povedu Tě, milý příteli, když budeš ochoten mne následovat do minulosti s odleskem přítomnosti. Budeš mým mlčenlivým přítelem, ochotným naslouchat a zejména se snažit vidět totéž co já.

Je ráno, odcházíme opět na Zócalo, kde noční gejzíry barev ztratily svůj oslepující jas, pod kterým včera zmizely obrysy budov, jimi ozdobené. Paláce Zócala jsou ale stále více, než budovy reprezentující střed Mexico City, jsou kamennou historii. Jen katedrála je a byla monumentem bez barev.

Obrátíme se a vydáme se, milý příteli, po třídě Francisco Madero s očekáváním, odkud se vynoří posel ze spektra barev. Je tu – temně rudá stěna rámující před ní stojící kovové sochy mayských a aztéckých náčelníků. Důstojné postavy v nadživotní velikosti. Lesk kovu a rudé pozadí – nebyla by možná jiná volba barev, podtrhující vážný výraz tváří.

Musíme ale pokračovat, před námi probleskují jiné střípky barev. Na horizontu zeleň parku Alameda a blíže vlevo modro, bílo, žluté plošky – Casa de los Azulejos – domu právě letos 400 let starého, ze století ve kterém Cortés zničil barvami hýřící Tenochtitlán. Kdo ví, zda někdo spočítal, kolik barevných kachliček odívá několika poschoďový spíše palác než dům. Snad barvy jsou po čtyřech stech letech o něco málo světlejší, snad právě přitlumená modrá a žlutá jsou důstojná staletím, která prošla kolen od dob Aztéků po dnešek.

Rušná třída avenida Madero končí, zelený park Alamedo láká k posazení na lavičce, na trávníku nebo u fontány, ale ještě neusedáme, nejsme ještě unaveni.

Až za mořem, v daleké Itálii je kdesi lom, z jehož bílého mramoru vytvořili sochy velikáni tohoto uměni. Tam v Caraře byly vylámány bloky, dopraveny k moři, na mnoha lodích přepluly oceán a byly dopraveny až sem. Nic jiného, jen bílý mramor, bílá schodiště a bílý prostor kolem. Na bílém mramoru temné, kovové sochy a lucerny. Z bílého mramoru postavený Palacio de Bellas Artes – Palác krásných umění, secesní budova, které se váha mramoru stává osudnou, ponořila se již o 5 metrů do země. Není jedinou budovou, bořící se do země někdejšího aztéckého Tenochtitlánu, stojícího uprostřed jezera na bažinaté půdě.

Vstupujeme do paláce plného barev. Schodiště z barevných mramorů, skly oken proráží šípy barev a vzhůru po schodišti se blížíme k ochozům na jejichž stěnách slavní muralisté Orozco, Rivera, Siqueiros a Tamayo neponechali jediné místo volné, na které by nenanesli odstíny snad všech barev, které měla malířova paleta. Na freskách ožívá historie Mayů, Aztéků, dobývání Mexika Španěly i vize moderní doby. V paláci nám ještě nabídnou repliky sošek, masek, šperků, reprodukce a knihy. Také to je barevný svět, lákavý, jenom naše peněženky jsou poněkud útlé.

Více Ti nyní, milý příteli, nenabídnu. Snad venku pohled na hlavní poštu, palác připomínající architekturu Benátek. Posilníme se u pouličního stánku tortillou s ledvinkami a ostrou zeleninou a posedíme v parku Alamedo.

Až bude den končit vyjedeme do 43.poschodí asi nejvyšší budovy latinské Ameriky – Tore Latinoamericana. Budeme-li míti štěstí zakončíme dnešní putování za barvami zde. Opalizující opar smogu přikrývá dole milionové město. Barvy jsou z této výšky potlačené, budou se navracet s přibývajícím šerem. Skutečně se dole začaly objevovat žluté body světýlek, pak jako korálky náhrdelníku světla pouličních lamp, červenající se západ slunce se odrazil na celé ploše pod námi až k horám na obzoru. Sluneční kotouč žhne a již se dotýká obzoru. Zčervenal i daleký vršek Popocatepetlu, kontury budov dole již splývají a široké avenidy se změnily v proudy bílých a červených světel aut, tekoucí nepřetržitě, bílé a červené krvinky života velkoměsta. Den skončil.

Doufám, milý příteli, že včerejší den Tě uspokojil. Dnes věnujeme trochu pozornost barvám v životě někdejších obyvatel Mexika. Navštívíme Antropologické muzeum, které si získalo světovou pověst jak svými sbírkami, tak jejich uspořádáním. I když nejsme odborníky ve stavitelství a statice, usedneme u jezírka a budeme chvíli obdivovat obdélník střechy nad nádvořím. Veliká plocha střechy nad volným prostorem, podepřená. na vzdáleném okraji jediným sloupem, který prochází plochou střechy a jen v několika bodech je s ní spojen. Vše budí dojem, že se celá střecha volně vznáší v prostoru.

Bude-li to možné, ještě jednou se k mnoha památkám, sochám, reliéfům, maskám, ozdobám, obětním oltářům a dalším artefaktům mayských, aztéckých, olméckých a dalších kultur vrátíme. Dvakrát se zde dnes o něco déle zastavíme. Nejdříve u aztéckého tzv. Slunečního kamene, nebo Kalendáře. Bazaltový monolit 24 tun těžký, nízký, kruhový válec,o průměru 3,35 m. Vznikl v době, kdy vrcholil rozkvět říše Aztéků, zhruba 4 desítky let před příchodem Cortése. Několik set let ležel pohřben v troskách Tenochtitlánu a ztratil vše ze své původní barevné nádhery. Byl učiněn pokus přiblížit jeho někdejší, pravděpodobnou podobu. Zastavme se u jeho barevné repliky. Jasné, zářivé barvy, vycházející z barev peří papoušků, motýlích křídel, modrých tyrkysů a zlatožlutého jantaru. Nechme stranou výsledky vědeckého bádáni o přesnosti aztéckého kalendáře a nechme se unášet okouzlením z této barevné mozaiky, barevnější, než dětská stavebnice. Musela tenkrát vyvolávat radostné pocity při pohledu na tento záznam běžícího času.

Teotihuacán – Místo bohů. Zde v muzeu nacházíme barevnou rekonstrukci části pyramidy Quetzálcóatla, boha opeřeného hada, ozdobeného barevným peřím a lvím nákrčníkem. Nejen had sám, ale zejména barvy působily na věřící vzývající boha ztělesněného opeřeným hadem. Obarvený byl i celý chrám, stupně pyramidy, reliéfy, sochařská výzdoba připomínající gotické chrliče. Vše převážně červené. Měla snad červeň připomínat krev tisíců, obětovaných bohu slunce? Máš, milý příteli, jinou představu?

Červené stěny obytného paláce byly zbaveny této tíhy. Na červený podklad vykouzlil malíř světlé trsy keřů a květin, zachycené lehce, nadýchnutě, vyvolávající představu jejich pohybů ve vánku, veselí a radosti ze života. Mezi tyto stěny neměl pronikat duch lidských obětí, mezi nimi pulzoval život a ozýval se smích. Bylo to místo lidských radovánek a rozkoší.

Dnes, milý příteli, muzeum opustíme, pokusíme se sem vrátit po návratu z cesty na jih, na Yucatán.

Putování za barvami dnes zakončíme v katedrále na Zócalu, v největším chrámu tohoto kontinentu, postaveným v roce 1573 z příkazu španělského, katolického veličenstva Filipa II., z trosek Tenochtitlánu.

Ptáš se, můj příteli, jakou hru barev budu moci v šeru katedrály nabídnout? Něco nového, nebo jen barevná okna, zasklenou růžici nad vchodem či barevné oleje obrazů, tedy nic nového. Omyl, nabídnu Ti velké překvapení, nečekaný pohled, dosud nevídaný. Také katedrála se zdá ponořovat se do kdysi močálovité půdy hlavního města Aztéků. Od vchodu nás nevítá pohled do prostoru našich katedrál, ve kterých pohled letí vzhůru po pilířích do kopule s hlavou zvrácenou. Zde nikoli. Tvé kroky zastaví prvý oltář uzavírající čelní prostor a pohled vzhůru uvízne v mřížoví zelených trubek lešení, které vyplňují všechny volné prostory, podchody do sousedních lodí a končící kdesi pod kopulí. Mýlíš se, milý příteli. Katedrála se neopravuje, zelená síť trubek katedrálu podpírá, drží pohromadě aby se nezřítila při příštím, velkém zemětřesení, které městu neustále hrozí. Za sklem zavěšená olovnice stále zachycuje, jak se katedrála naklání. A nebezpečí číhá, vždyť nedaleko stoupá k obloze dým z kráteru Popokatepetlu.

Ptáš se opět, milý příteli, kde je zde v tomto šeru a změti trubek slíbené barevné kouzlo?

Chrám se začíná plnit věřícími, místa v lavicích před prvním oltářem jsou téměř obsazena. Nám budou stačit místa na okraji řady, možná že nebudeme chtít zůstat na celou mši. Oltář před námi je vysoký, churiguereskní styl je bohatě členitý, sochy a pilíře vystupují z pozadí, Před oltářem plápolají plamínky svíček a spoře ozařují oltář s kovovými odlesky. Ozývá se zvonění, přichází kněz s ministranty a před tím tiše preludující varhany se plně rozezní. Náhle nás oslňuje záře. Celý, vysoký oltář je zalit světlem reflektorů. Celý zlatý, pokryt tímto kovem pocházejícím z aztéckých, královských pokladů. Nemůže býti v katedrále nic působivějšího, než toto množství zlata, pokrývající celou stěnu vysokého oltáře. Září jako hrána do ráje a věřící klečí dole u jeho paty,aniž by vzpomněli, že toto zlato kdysi sloužilo jiným, pohanským bohům, že oltář vznikl díky zručným rukám indiánských řezbářů, kteří ještě nezapomněli na předchozí božstva, než jim Španělé vnutili boha jediného.

Můj milý příteli, můžeme dnes již jen uvažovat o tom, jaký běh dějin se odehrál zde na místě na kterém stojí katedrála, vévodící na jedné straně Zócalu, tam, kde byl střed Tenochtitlánu, ve kterém Montezuma II. přátelsky přijal Cortése. To by ale byla jiná kapitola. Pro nás dnešní barevný den končí. Odejdeme nyní do našeho hotýlku Rioja v ulici De Mayo. Zítra ráno odjíždíme na jih směr Yucatán, přes který se přehnal ničivý uragán.

Nepřijeli jsme jen za barvami, cílem naší cesty je navštívit i místa, která již svoji barevnou výzdobu ztratila a jsou dnes kamennými pomníky slávy zaniklých kultur a říší Mesoameriky. Pyramidy, paláce a stavby doslova vyrvané z objetí pralesa, který je před mnoha lety pohltil.

Ještě i dnes obklopuje pralesní zeleň a močál obří hlavy Olméků a místy zazáří nám neznámý květ popínavé rostliny. Jiskřivá červeň v moři zeleně, pak květ fialový a žlutý, podobají se motýlům a lákají kolibříky a hmyz. Navštívili jsme, milý příteli, několik míst, která nám neposkytla látku k naší úvaze. Barvy z nich čas odvál. Nejsou proto méně významná, ba naopak, jsou jedněmi z nejvýznamnějších památníků předkolumbovských kultur. Vyrvány pralesu svědčí dnes o vysokém stupni rozvoje mayských říší. Vznikly pozoruhodné stavby, pyramidy, chrámy, reliéfy, ornamenty, sochy a kultovní předměty. Nezůstalo téměř nic z oděvů vládců a kněží, tím méně obyčejných lidí.

Dnešní indiánští umělci a řemeslníci jsou velmi zruční. Stříbro, jantar, obsidián, polodrahokamy a textilní vlákna zpracovávají obdivuhodně. Šperky, sošky, náhrdelníky, náramky, opasky, koberečky, halenky a na nich tytéž vzory, jaké se používaly před staletími a jaké jsme spatřili na zdech chrámů. Popusťme uzdu fantazii a přenesme barvy, které indiánské ženy s citem sladily, upletly opasek či náramek, utkaly přehoz nebo koberec a přenesme tyto barvy na kamenné mozaiky a zdi mayských staveb. Pak bychom asi spatřili jak barevný byl tehdá svět mayských měst. Máš-li, milý příteli, tolik fantazie, oživ tyto mrtvé památníky postavami mayů, kteří tolik milovali barvy.

Něco z té barevné krásy poputuje a námi do daleké Evropy. Jantarový náhrdelník, barevný opasek, přívěsek z tygřího oka a stříbrný prstýnek s polodrahokamy. My budeme zítra pokračovat, cílem je karibská oblast. Karibik, to zní, milý příteli, romantickou dálkou. Vyvolává to představu bílých pláží, blankytného nebe, palem, modrozeleného moře a jachet s bílými plachtami. A vidíš, milý příteli, moře je skutečně modrozelené, písčitá pláž žlutobílá, palmy poskytují stín, bez kterého by nebylo možné na pláži zůstat. Slunce Karibiku je nemilosrdné, neopaluje ale spaluje kůži během několika minut. Barevná paleta zde nehýří, na to musíme počkat do chvíle, až sluneční kotouč klesne k obzoru. V těch chvílích žhne rudě, nízké mraky odrazí sluneční žár a zčervenají do barvy roztaveného železa. Červená mění své odstíny, je to úžas budící variace na téma rudě zapadajícího slunce, které se ponořuje do vod oceánu. Přistup ke mně, milý příteli, z tohoto místa bude mezi Tebou a rudým kotoučem černý vějíř palmové větve. Den končí, slunce se utápí v moři a my později se zahledíme do hlubokého temna oblohy, na které zde září mnohem více hvězd, než u nás doma.

Nepřijeli jsme ale z daleké země až sem, abychom odpočívali na pláži ve stínu palmy. Vydáme se, milý příteli, po strmých útesech na mořem k dominantě, k pevnosti či paláci z bílého kamene. Cestou překvapujeme zeleného leguána, který zvolna zmizí v porostu.

Tulum, mayská pevnost, někdejší obchodní centrum a město, jehož vznik nelze přesně určit, bylo budováno v 7. až 13. století uvnitř vysoké zdi z balvanů. Ta dodnes svědčí o nutnosti chránit kdysi Tulum proti nájezdům nepřátel. Žilo, bohatlo a dokazovalo svoji moc a význam výstavností budov, paláců a pevnosti vysoko na útesu nad mořem. V plné kráse je spatřil r. 1518 španělský velitel výpravy, plující kolem. Pevnost nad mořen vzbudila úctu Španělů, netroufli si město dobýt a velitel Juan de Grijalva napsal do lodního denníku. „Pevnost a budovy, natřené červeně, bíle a modře připomínají krásou a výstavnosti španělskou Sevillu“.

Dnes těžko hledáme i malou barevnou plošku na kamenech toho, co zůstalo zachováno. Dole pod pevností, mezi vykopávkami rostou keře obsypané rudými květy. Podívej se příteli, jsou zde tytéž barvy, které spatřili Španělé. Rudé a červené květy, modrá obloha a nadýchaná bílá oblaka.

Nikam dnes nespěcháme, můžeme se posadit, několik málo turistů nás nebude rušit. Můžeme se posadit a pokusit se přenášet barvy květů a oblohy na stěny paláce nad modrozeleným mořem dole pod útesy. Časně ráno se s mořem rozloučíme.

Říkáš, milý příteli, že barev bylo na naší cestě již dost, že zde by bylo násilné mluvit o odstínech pralesa, přes jehož vršky můžeme hledět do dálky na všechny strany, z vrcholu mayské pyramidy. Říkáš, že přirozené jsou pestré barvy papoušků, sedících netečně v kleci, zbavených radosti z volnosti.

Máš pravdu, barvy jsou kolem nás neustále, zde i doma a důležité je jen jak citlivě je vnímáme a co nám říkají. Já jsem přitom sliboval cosi navíc.

Dovol mi proto malé ohlédnutí zpět do měst, kterými jsme projížděli. Ohlédnutí za kopulemi chrámů, pokrytých mozaikami keramických dlaždic. Náš zrak nepřitáhly zářivé barvy, byly spíše tlumené, důstojné. Překvapilo nás vidět mozaiky jinde, než pod našima nohama nebo na stěnách či vnitřku kopulí muslimských mešit.

Je ale jedno místo, plné barev, kterého Té na našem barevném putování zejména zde na jihu, nemohu ušetřit. Jsou to trhy, na které přijíždí zemědělci, řemeslníci a domorodci z širého okolí, nabízet i kupovat a mnohdy i vykonat pouť ke svatým. Tyto trhy jsou vždy přepestrá paleta a pokaždé jiná. Hromady ovoce a zeleniny, pomerančů, banánů, ořechů, oříšků, rajských jablek, sladkostí, hnědé i zdobené keramiky a nevídaného množství pestrého textilu, šátků, pásů, pokrývek, ubrusů, koberečků, sukní, halen a klobouků. Dle barev oděvů, klobouků a přehozů lze zjistit i kmenovou příslušnost přítomných Indiánů. Na to ale nejsme odborníci. Projdeme zato všechna tržiště v místech, ve kterých zastavíme a budeme se opět podivovat tomu, kolik odstínů má každá z barev, kterými tyto trhy až marnotratně hýří .

Můžeme se, milý příteli, uchýlit před palčivým sluncem a vedrem na chvíli do nedalekého kostelíka. Ani zde neunikáme indiánské zálibě v barvách. Všichni hodní svatí, včetně Krista na kříži nad oltářem jsou oděni dle představ Indiánů. Z Kristových boků splývá barevná suknice, hřeby v dlani zakrývá barevná kokarda ze které visí barevné stužky. Oděni jsou i ostatní svatí, Panna Maria, svatý s černou tváří, barvy kolem dokola. Několik soch svatých, neoděných, které jsme v jednom kostelíku spatřili v koutku, měli snad býti svatí, kteří nevyslyšeli prosby věřících.

Přiznávám se Ti, milý příteli, že nerad opouštím Yucatán, Indiány ze státu Campeche a Chiapas. Je to loučení definitivní i když současně splněný sen.

Zdá se mi, že Tvá pozornost ochabuje. Máš pravdu, i od dobrého je nutné si odpočinout, pro naše oči bylo barev tolik, že jsme téměř přestávali poznávat, co ještě stojí za pozornost.

Budeme proto chvíli přemítat a hovořit o dávných, zaniklých. kulturách Olméků, Mayů a Aztéků. Můžeme jíti ještě hlouběji do minulost. Půl tisíciletí před naším letopočtem začalo vznikat největší ceremoniální centrum této oblasti. V či mysli se tenkrát zrodila myšlenka právě z této hory a žádné jiné odstranit její vrchol, vytvořit prostranství větší, než náměstí velkých, moderních měst a na ploše šesti čtverečních kilometrů. začít budovat monumentální, stupňovité stavby, chrámy a paláce. Kdo byli tehdejší geniální jedinci, architekti, stavitelé a umělci, kteří rozhodli o tom, na kterém místě má ten či onen monument stát, aby nebyl narušen harmonický dojem celku. Bez technických pomůcek, počítačů, projektů a konkursů vybudovali stavby, které přežily dva a půl tisíce let a další staletí zde budou dokazovat sílu a schopnosti ducha těch které dnes nazýváme Zapotéky a toto místo Monte Albán – Bílá Hora.

Vydej se nyní sám mezi tehdejší paláce, observatoř, hřiště, hrobky a pátrej. Můžeš postát u zdi zdobené reliéfy lidských postav v pohybu a můžeš uvažovat, zda znázorňují tanečníky, nebo zmučené válečné zajatce – takové jsou dohady. Jaká je Tvá představivost? Jsou Tvé pocity zde radostné, nebo pohled na kamenné památníky vy volává spíš smutek nad pomíjejícností někdejší slávy. Stíny se prodlužují, kamenné stavby jsou temné, poslední návštěvníci odcházejí a čas již dávno odvál životy králů, kněží i lidu. Monte Albán je mrtvý pomník, i my se s ním musíme rozloučit to je náš denní úděl, přijít, obdivovat se a odejít navždy.

Nelučme se smutně, mám pro Tebe, milý příteli, i zde překvapení. Vystupme spolu po vysokých stupních na jeden z těch záhadných monumentů. Neboj se, přistup ke mně až na okraj terasy a pohleď dolů. Tam stojí strom a pohled na něj je odměnou za to, že jsi nelitoval námahy a ještě jednou vystoupal až sen. Košatý strom není jen zelený, celá koruna je obsypána trsy oranžových květů. Je to barevný výkřik do posmutnělého, již šerem zahaleného Monte Albénu.

Ráno odjíždíme dále na sever, trochu ponuré zakončení včerejšího dne ještě nevyprchalo, ještě nás v myšlenkách provází úvahy o minulosti Monte Albánu. Nechci rušit Tvé přemítání a počkám, než uzřím v Tvých očích otázku. Vím, zvědavost přece jen zvítězí a Ty víš, že mám připraveno další překvapení, třebas nebarevné. Ano, mám a jeho jméno je tajemné, opět jako by se vynořilo z mlhavé dálky dávných století – Teotihuacán.

Dovol mi, milý příteli, býti na chvíli kouzelníkem. Podávám Ti číši, piješ a souhlasíš, abych Ti zavázal oči. Nápoj Tě omamuje a já Tě jako ve snu vynáším kamsi vysoko, na vrchol, který není skálou ale obětištěm, nám již neznámých božstev. Snímám Ti z oči roušku a poskytuji Ti pohled vskutku dosud nevídaný. Vynesl jsem Tě na vrchol Pyramidy Slunce. Hluboko pod Tebou se rozprostírá Město bohů. Tak nazvali dvě řady stupňovitých staveb a dvě pyramidy Aztékové. V době jejich příchodu bylo toto ceremoniální město pět set let opuštěno. Nikdo neví, kdo tyto monumenty vybudoval. Chrámy, paláce, obětiště po obou stranách široké Svaté cesty s pyramidou v čele. Nikdo jiný než bohové, jak se Aztékové domnívali, nebyl schopen postavit vše to, co je pod Tebou. A je to jen zlomek, náznak někdejšího, životem kypícího místa, jakoby postaveného obry z jiné planety, kteří sem přilétli těžit vzácný obsidián.

Čtu v Tvých očích výčitku. Omlouvám se, nebudu citovat průvodce, naše putování by nás mělo zavést na cestičky, na kterých je nutné objevovat. Vraťme se proto dolů, mezi chrámy a pyramidy. Na jejich úpatí se staneme pokornými poutníky mezi obřími stavbami.

Je neděle, rodiny s dětmi se vydaly na výlet a obsypaly svah Pyramidy Slunce jako barevní mravenečci. Široká řeka všech barev se vlní vzhůru a tentýž proud teče zpět. Jako by se těm poutníkům mělo dostat odpuštění na vrcholu pyramidy.

My ale putujeme dále, spíše za tichem, kde by nás nerušily zástupy. Nemohu Tě příteli ani zde zklamat, mám v záloze jedno překvapení. V Chrámu jaguára se posadíme na stupně v patiu. Přemítejme, zda to byl chrám, obydlí kněze či královský letohrádek. Zbytky červené na stěnách by mohly svědčit o tom, že to zde nebylo prostředí ponuré, spíše naopak. Tvoji pozornost přilákaly reliéfy s hlavami ptačího dravce. Ne ve všech jamkách dravčích očí zanechaly nenechavé ruce návštěvníků temně zelené kotoučky z obsidiánu. Ty zbylé hledí na nás, stejně jako hleděly na postavy před mnoha sty léty. Kdyby tyto obsidiánové oči mohly, vypověděly by jednu z nejdelších historek z dávných dějin obyvatel Teotihuacánu.

Doufejme, že sem budou přicházet pouze lidé moudři a nevylámou z očních jamek dravců poslední kotoučky obsidiánu. Pak by se i toto místo stalo zcela mrtvým, bez zelených záblesků světel z očí – zůstaly by jen kamenné památníky bez náznaků života.

Toto bylo mé poslední překvapení na cestě. Zítra nás opět pohltí velkoměsto a otevře Ti další kapitolu. Mexiko City, kolem nás zní jazyk, kterému nerozumíme a tak se odsuzujeme sami do role němého. To mi ale nezabrání, abych Tě nezavedl do míst, která jsem Ti slíbil.

Již jsem Ti vyprávěl o několika poschoďové budově bez oken. Těžko bychom ji mezi mnoha jinými v univerzitním městě hledali. Ochotný student se nás ujímá, provází spletí cest, parky mezi budovami, bez jeho pomoci bychom bloudili. Konečně, budova známá nám z pohledů se před námi koupe v jezírku a nám se představuje ve dvojí podobě. Reálná tvář, bohužel bez jasného nebe a slunečního jasu nad námi, nejiskří barvami tisíců kamínků mozaiky, pokrývající ji celou, bez jediného volného místa bez barev. Druhá tvář je odleskem ve vodě jezírka. Koupe se mírně zvlněná, stojí v nebesky šedé hladině na hlavě – jako stál na hlavě z porculánu malý pavilon pana Li Po – vzpomínáš?

Budeme čekat, oblaka by se mohla aspoň na pár minut otevřít a slunce by mohlo vyslat své paprsky na stěnu, na které soupeří pan Kopernikus s Ptolemaiem o nadvládu na nazírání na vesmír. Obejděme zatím, milý příteli,knihovnu kolem dokola. Juan O’Gormann patři mezi kouzelníky a uměl si s barvami mozaiky pohrát. Máme dost času a,můžeme obdivovat umělcovu fantazii na mozaice Mexika v době předkolumbovské, na opačné straně budovy. Odpustíme mu i motiv komunizmu, s kterým Mexiko v minulosti koketovalo.

Zdá se, že čekáme marně, slunce jen mírně proráží oblaka a nám nezbývá, než se spokojit s tím co je. Jen studentkám v černých pláštěnkách a čtyřrohých čapkách se střapci nedostatek sluneční záře nevadí. Přibarvují si rty, prohlíží v zrcadle, smějí a nezaznamenaly, že se staly kořistí mého objektivu.

Provedu Tě dnes ještě po Pasco de la Reforma, reprezentativní třídě tohoto megalopolis. Barevné fasády moderních budov i celé stěny ze skla, podél alej klasických soch postav i železný, celý žlutě natřený abstraktní výtvor tohoto století. Unaveni, s plněnou tortillou v ruce se posadíme na lavičku v parku Alameda. Zítra si prohodíme přítomnost s minulostí.

Minulost má jméno Xochimilco. Vyslov to jméno několikrát a budeš míti dojem, že se Ti rozpouští na jazyku. Někdejší aztécké plovoucí zahrady, zásobující Tenochtitlán květinami.

Ptáš se, milý příteli, co mimořádného a barevného Ti mohu ještě dnes nabídnout, mluvím-li o době dávno minulé. Pestré květy by asi nebyly nic neobyčejného. Máš pravdu, za květy by nebylo nutné jezdit tak daleko. Sám ale nevím, zda nalezneme to co hledám, když jsme oba němí a rukama se zeptat neumíme. Ale jako vždy máme štěstí. V postraní ulici se objevuje přístaviště a nepředstavitelně barevné lodě připomínající trochu veliké gondoly. Čluny modré, červené a žluté s klenutou střechou, stejně barevnou. Na každý lze vstoupit pouze branou s květinovými a geometrickými ornamenty, jménem lodi a ozdobami v národních barvách, zelené, bílé a červené. Zdá se, že národní barvy mají ve výzdobě dominantní místo. Bohužel je všední den, mexické rodiny přijedou s dětmi až v neděli a lodě pak vyplují po kanálech. Dnes všechny kotví bez posádek, nedohlédáme na jejich konec, vidíme jen desítky lodí do ohbí kanálu. Můžeme jen snít, jak asi vyhlíží veselý weekend za zvuků mexické hudby na kanálech Xochimilca. Kdybychom se na chvíli mohli v neděli podívat na kanál z dálky, mohli bychom považovat čluny za kytice květů a barevné věnce vhozené do kanálu.

Dnes budeme míti čas zajít koncem dne za Zócalo. Z Cortésova, dnes vládního paláce vypochodují úderem šesté hodiny vojenské útvary, bubeníci a trubači. Barvy uniforem jsou tlumené a jediné co zazáří ve větru je veliká státní vlajka zeleno, bílá, červená s aztéckým symbolem, orlem s hadem v zobáku a sedícím na kaktusu. Červený západ slunce je zkryt za domy a jen jeho odlesky na mračnech nad námi napovídají a hře barev nad obzorem.

Milý příteli, jsem unavený a láká mne posezení v katedrále, skrýt se někde v šerém koutku a zaposlouchat se do tichých zvuků varhan.

Náš pobyt se chýlí ke konci. Vydáme se proto dnes na pouť za jinou září. Ne, mýlíš se příteli, nezapomněl jsem připojit „barevnou“. Není jen záře to co vidíme, je i jiná, vnitřní a té dnes vzdáme hold i náš obdiv.

Přivedl jsem Tě sem, na veliké prostranství, na které lidé přicházejí s myslí obrácenou jediným směrem. Někteří klekají, po kolenou se sunou vpřed, jejich rty se pohybují a pravou rukou se křižují. Někteří již dosáhli vchodu a uvnitř pokračují po kolenou směrem k obrazu na protější stěně. Přivedl jsem Tě k bazilice Naší Paní Quadelupské, nejsvětější Panny Marie celé latinskoamerické oblasti. Jako indiánská princezna se zjevila v r.1531 indiánskému chlapci, její obraz v zářícím oválu se otiskl na chlapcův přehoz a ten visí na čelní straně kruhovitého chrámu. Nekárej mne příteli, odkládám čtení z průvodce a projděme se chrámem. Po stranách oltáře zasedli do vysokých rudých křesel kněží v zelených pláštích. Mši slouží kněz v bílém, z kopule zavěšené trsy světel září žlutě a zeleně. Oltářní stůl stříbřitě bílý a bokem dřevěný kříž s Kristem. Všemu v pozadí vévodí stěna z dřevěné mozaiky a na ní, nad i hlavami kněží obraz Naší Paní Quadelupské. Vlevo barevné vlajky, vpravo píšťaly varhan.

Zde ale není místo pro úvahu o barvách. Ty jsou zde jen jako zcela samozřejmá součást života věřících. Barvy baziliky se slévají do magické záře prostupující mysl a srdce poutníků. Zamysleme se i my, návštěvníci z daleké země, třebas nevyznávající —. Jaká nesmírná síla víry sem přivádí věřící, mnohé zdaleka, aby zde přijali posilu z poselství, které zde prozařuje prostor baziliky. Pocítil jsi, můj příteli, závan jiné časomíry, než té která nás venku pohání z místa na místo? Snad se i Tvé myšlenky uvnitř chrámu aspoň na chvíli obrátily jiným směrem. Vzdejme dík…

Vzpomínáš, prvé okamžiky zde na Zócalu s barevnými girlandami?

Poslední noc v hotelu Rioja a snídaně v malé kavárně s výborným pečivem naproti. Dnes již nikam nepojedeme, zůstaneme zde na Zócalu. Již přišly obě skupinky indiánských tanečníků. Převlékají se do sukének, ozdob z peří, čelenek, kolem kotníků zvonečky a na těle dlouhá ptačí péra. Kdo ví, do jaké míry se jejich ústroj a ozdoby podobají aztéckým. Přichází turisté, zaznívá bubínek a kruh Indiánů se dává do tance. Ne k poctě bohů, ne s žádosti o bohatou úrodu, úspěšný lov nebo vítězství v boji. V jejich tvářích se neznačí extase, tančí pro peníze. Není zde Cortés ani katoličtí mniši, nikdo jim nebrání v pohanském projevu. Tančí, podupávají, kruh těl se stahuje do středu a opět rozevírá. Jsou vytrvalí, tančí zde denně, dlouhé hodiny. Život není v této zemi lehký a tito tanečnici subtilních postav možná nic jiného neumí.

Závan větru přivál vůni koření. Dva muži, jeden mladý a druhý šedovlasý a jedna žena, každý v ruce kalich ze kterého stoupá modrošedý dým. Zájemci o podkouření stojí ve třech řadách, muži, ženy všech věků, prvý ruce sepjaté v jamku, kolem nich. obchází muž či žena s kalichem. Podkuřují kolem hlavy, těla, z obou stran, za několik minut je ceremoniál u konce, podkouřený zaplatí a nastupuje další. Ano, můj příteli, jsme ve velkoměstě a ve 20. století, jenom nevíme, proč bychom se měli nechat podkouřit.

Zajisté jsi zvědavý, co jsem Ti připravil na samý konec našeho barevného putování. Doufám, že Tě nezklamu tam, kam Tě zavedu nebude o barvy nouze. Naopak, bude to opět gejzír, výbuch barev, opět všech odstínů, jaké umí malíř na své paletě vykouzlit. Zvu Tě do Palacio Nacional, postaveného Cortésem na troskách paláce Montezuny II. Ano, již končím s historií. Ozbrojená stráž nás vpouští do paláce, z dvorany vyjdeme po širokém schodišti do druhého poschodí a slíbené překvapení začíná. Při pravé straně arkády s pohledem do nádvoří. Na stěnách levé strany paláce, na ploše několika set čtverečních metrů fresky s epopejí mexického lidu a jeho boje za osvobození. Mám se zde znova vybavuje co vše jsme na naší cestě poznali, od neznámých budovatelů Teotihuacánu, mayských měst na Yucatánu, aztéckou slávu Tenochtitlánu, příchod Cortése a španělských mnichů, zničení aztécké kultury, zboření tohoto města, příchod křesťanství až po boj mexického lidu za národní samostatnost.

Zdá se mi, milý příteli, že váháš co obdivovat a nad čím se zamyslet. Malířově fantazii, zástupům postav, palácům a chrámů.m v pozadí, pestrosti barev či historickému odkazu. Máš pravdu, k těmto freskám by také bylo nutné se vracet, vše nelze postihnout najednou. Vždyť slavný Diego Rivera se svými pomocníky maloval tyto fresky plných 16 let, než mohl v roce 1945 říci – je hotovo.

Naše putování barevným Mexikem končí, nerad se s Tebou loučím. Omlouvám se Ti, pokud jsem byl někdy nudným průvodce, mé oči hledí na tento svět dlouho a má mysl je někdy zatížena věkem. Snažil jsem se ale, abych Tě upoutal a děkuji Ti, že jsi mi naslouchal.

Buď zdráv a snad se někdy opět setkáme.

Na den sv. artina, 11. listopadu A.D.1996

Redakce se omlouvá za horší kvalitu snímků. Časem se snad přeskenují…

Není to nic neznámého. Obrázek muže, postava ve volném šatě s širokými rukávy. Tvář pohublá, s řídkými, dlouhými vousy na bradě. V ruce tenký, dlouhý štěteček, kterým muž kreslí znaky čínského písma, ony podivuhodné symboly, mně zcela nesrozumitelné.

Neuvěřitelně lehce se štětečkem dotýká špičkou papíru, vykresluje křivky znaků, kterým i šířka tahu štětečkem dává smysl. Mohu se nadlouho zahledět do těchto znaků, bez naděje, že jim kdy porozumím. Pozoroval jsem na zemi sedícího muže a obdivoval s jakou lehkostí se zpod špičky jeho štětečku, namáčeného do černé tuže, rodily znaky čínského písma, vznikaly jako malá umělecká díla, kterými skutečně jsou.

Mnohé zdobily obrazy krajiny s kuželovitými vršky, s pavilony, s loďkami v zátoce, s letícími ptáky a postavou v pavilonu. Ale i zcela samotné znaky na pruhu papíru mohou býti obrazem na stěně.

Nic na tom, že ničemu z těchto znaků nerozumím. Každý s těchto znaků je vskutku malým uměleckým dílem. Mohly vzniknout štětcem muže znalého, muže, který zná smysl znaků a zvládl umění vésti rukou štěteček s ostrou špičkou, podvolující se ruce kouzlící obrázky, kaligrafii znaků.

Tak psali již před staletími básníci LiPo a TuFu, jejichž básně nesmrtelně přežívají čas. Básně, které obdarovaly mysl a duší čtenářů mnoha staletí, básně nesmrtelné svoji srozumitelnou, vytříbenou prostotou těchto velkých mistrů slova.

Neodlučitelně spojeni, slova básně se znaky písma, jedno podmiňuje druhé, obojí teprve pospolu je dokonalé a hodné mistra znaku a slova, přežívající staletí. Verše, kterého si byl vědom básník sám, když poslal do světa slova: „Čas prchá. Hovoří se sem a tam, historky rodí se a zmírají, tu a tam někdo šoupne do týla kulatou čapku, rukáv vysouká a namaluje verš“.

Na verše psát, to by byla jen polovina toho, co LiPo před tisícem let daroval nám, čtenářům s mnoha staletí, ochuzených o „obrázky“ jeho veršů a přece obdarovaných mistrem.

Nepsal, maloval verše s vědomím, že jeho umění přežije, když nám, pokorným čtenářům, věnoval verše: –„Lupínek květů švestkových za lupínkem na sníh – tak padají má písmena na papír. Oranží vůně vyprchá, jínění v slunci pohasne – jen písmena, jež tady maluji, jsou věčná. To vím já – LiPo.“

Zatoulal jsem se mezi rýžová pole, pozdravil muže orajícího za černým buvolem bahnitou půdu, prošel vesnicemi, kde úroda se mlátila cepy. Projel jsem po řece mezi homolovitými vršky. Obdivoval jsem čínské pavilony s prohnutými střechami s barevnými prejzy a květinovými záhony kolem. Navštívil jsem císařské paláce, taoistický chrám Cami nesmrtelných a jiné svatyně. Potuloval jsem se po bazarech a tržištích, na kterých nabízeli neznámá koření. Tato a mnohá jiná místa a všude mne provázel obraz veršů básníka LiPo – Pavilon z porculánu. Básníka, na jehož dům před staletími namaloval neznámý: „Když, poutníče, v ten domek přijdeš sem, pít můžeš, ¨co se hrdlu uráčí – verše však nepiš – mistr bydlí tu!“

Dne 10. října 1999

Osud mne, milý příteli, přinutil po uplynutí jednoho roku, vrátit se k záhadě Chepamay a zde je tedy mé povídání.

Byl jsem již několik dnů v Darjeelingu. Toto město mně nebylo neznámé. Mělo býti v dobách britského panství na Indii útočištěm Angličanů před vedry a malárií jižnějších rovin Indie a Calloutty. V Darjeelingu měla býti přepychová sídla a hotely, postavené na severních svazích, ve kterých se za jasných dnů otvírá pohled na hřeben Himaláje a jednu z jeho osmitisícovek Kancencongu. Na jižních svazích se zelenají nekonečné čajovníkové plantáže.

Nad Darjeelingem se ale přehnala léta. Marně jsem hledal přepychové vily britské společenské smetánky či přepychové hotely. V Darjeelingu, v jedné z perliček britské královské koruny nezůstalo z oné doby téměř nic. Snad jen úzkokolejná dráha, po které stále ještě vyjíždí v nekonečných serpentinách vláček, přeplněný cestujícími, pro které čas nehraje důležitou roli a pro které může být tří hodinová cesta autobusem ze Siliguri do Darjeelingu drahá. Někdejší Anglická banka, dnes Bank of India, pompézní stavba s portálem ve stylu řeckých chrámů, dnes sešlá, zčernalá tropickými či spíše monzunovými dešti a plísní, zastrčená do svahu, zřejmě po úpravě komunikace. Třetí a poslední památka, jako hrad z kamenných kvádrů či vlajková loď, zkáze propadající někdejší radnice. Hodiny na věži se zastavily neznámo kdy a střecha budovy se již dávno propadla. Jen oválný znak na boční zdi hlásá, že již v minulém století zde vládl jiný pán, po němž zde zůstala přece jen veliká památka, angličtina.

V zemi, ve které se ještě dnes mluví 15ti národními jazyky, je uznáno 720 z 1652 dialektů a ve které vychází noviny v 53 jazycích, je angličtina jedinou řečí, která dnes všechny spojuje doma i se světem.

I náš hotýlek stojí na severním úbočí, žádná vyšší stavba nezakrývá pohled k severu, kde za jednoho rána, kdy mlhy ještě nezahalily výhled, se rozzářila Kančečonga, celá růžová, zbarvená paprsky vycházejícího slunce. Z čistého a útulného hotýlku jsem se vydával na toulky uličkami, z nichž každá je napůl bazarem. Šel jsem i nahoru, do klidnější části města, kde obchodníci nabízeli cennější i drahé umělecké předměty a starožitnosti.

Neměl jsem přesnou představu, co bych chtěl získat. Snad jen modlitební zvonek s písmeny buddhistické modlitby Óm maní padme húm a k němu hromovládný klín vajru. Větší bronzové sošky Buddhů byly příliš drahé a navíc nejsem vášnivý sběratel, spíše obdivovatel. Prošel jsem několik krámků, přeptal se na ceny a s díky odešel, stále nerozhodnut.

Zbýval již jen jeden den do odjezdu, místní dosažitelné pamětihodnosti jsem již navštívil a vydal jsme se proto na toulku, zda bych objevil něco v odlehlejších uličkách. A tak mne náhoda zavedla do krámku tibetského obchodníka. Starý muž v koutku obchodu mně nevěnoval pozornost, jen mladík, snad jeho vnuk pozoroval, o co projevím zájem. Brzo jsme se domluvili na ceně zvonku a vajry. V zasklených vitrinách přitahovaly můj pohled sošky Buddhů, malé i větší, běžné bronzové odlitky i jiné, jemně cizelované.

Snad mne má slabost pro osud Tibetu, druhý, poslední den pobytu, znova přivedla k těmto dvěma Tibeťanům. Jednu sošku bych si přece jen mohl zakoupit, aby mně připomínala tuto cestu do daleké Indie a současně byla i ozvěnou mé předešlé návštěvy Tibetu.

Z vitríny jsem vyndal dvě sošky, ale stále se mi nezdály být tím, co by uspokojilo moji představu, ani jedna nebyla jemně dopracována. Hledal jsem ve vitrině něco jiného, stále nerozhodnut a přece odhodlán něco zakoupit. Mezitím chlapec cosi promlouval se starcem, pak odešel dozadu a vrátil se s jedinou soškou.

Nikoli z bronzu, jako naprostá většina sošek všech velikostí. Hnědá soška, asi 15 cm vysoká, po způsobu Buddhy sedící bohyně, kolem hlavy bohatě zdobená, jemně hlazená tvář, od loktů bohatě zřasené zdobení, v rukou na klíně jakousi nádobku, dle chlapce nádobku na vodu života. Jemně vypracované detaily o nepředstavitelně trpělivé ruční práci umělce. Jakmile mně mladík sošku svěřil do rukou bylo zřejmé, že to je ono, po čem toužím. Záhadou zůstávalo, z čeho byla soška vyřezána. Prý “fishbone „ a jméno bohyně je prý Chepamay, tibetská soška bohyně dlouhého života. Krátce jsem dohodli její cenu, kupodivu velmi přijatelnou a já jsem si odvezl domů z daleké země můj poklad.

Záhadou zůstávalo její jméno, bohyně Chepamay. Po návratu jsem pátral, ale ani v Britské encyklopedii, ani ve stejně obsáhlé americké jsem vyluštění nenalezl. Prošel jsem řadu publikací o buddhismu a stále marně. Snad je Chepamay jen jakousi podružnější božstvo a mně nezbude, než se z ní radovat s nadějí, že i mně dopřeje dlouhého života.

Uběhl celý jeden rok a já jsem se vydal na další dlouhou cestu na dálný východ, do Číny.

Buddhismus se do Číny dostal v 1. století n. l. a pevně zde zakotvil, vedle konfucianismu a tacismu. Přizpůsobil se čínskému způsobu myšlení a pronikl v čínské podobě do Koreje, Vietnamu a Japonska. V Číně pak bylo v průběhu staletí postaveno mnoho klášterů, stup a pagod a má cesta po Číně mne vedla i k nim.

A v jednom s největších a nejzachovalejším lamaistickém chrámu mimo území Tibetu se neočekávaně rozuzlila záhada mé bohyně Chepamay. Ve velké klášterní prostoře jsem náhle stanul před nadživotní, pozlacené sedící soše bodhisatvy Avalckotéšvary. Sochy do nejmenších podrobností shodné s mojí Chepamay.

Má tajemná soška je patronkou Tibetu. V Číně je vůbec nejoblíbenějším božstvem. Avalokotéšvara vzal na sebe postavu ženy, bohyně GUANYIN (Kuan-jin), je i zde božstvem dlouhého života a štěstí.

Pak následovala další setkání v buddhistických svatyních, ale i u obchodníků a u stánků se suvenýry. Bronzové sošky tohoto božstva, zdaleka ne tak pečlivě cizelované.

Má Chepamay dnes již není obklopena tajemstvím. Přitahuje denně moji pozornost, její tajemně usměvavá tvář, s očima přivřenýma, zahleděná jako Buddha do vnitřního světla. Tvář odráží vnitřní klid, za kterým je již nirvána, kde je konce strastí.

Takový je, můj milý příteli, osud jedné sošky, vzniklé neznámo kde. Tajemstvím zůstane zahalen její tvůrce i místo a čas, kdy vyšla z rukou svého tvůrce, od kterého se vydala na cestu na druhý konec světa a stala se mojí Chepamay.

Dne 6. července 1999

Široká řeka, pramenící kdesi ve velehorách, nedaleko posvátné hory.

Stojím opět na jejím břehu. Široké schodiště se svažuje až k vodě. Schodiště pro stovky věřících, kteří zde dnes nejsou. Níže u řeky místa, na kterých lze postavit hranici. Dřevo je možné nakoupit nahoře, kudy se sem přichází z posvátného města, k nejsvětější řece.

V chrámech nad schodišti je pusto, není sváteční den pro zástupy věřících. Několik mužů se pohybuje v blízkosti pramic na břehu. Ani věřící, ani turisté nevyjíždí, aby se projeli po řece, podél více než desítky schodišť, ghátů. Jediné schodiště je zahaleno do modro šedého oblaku dýmu a několika hranic, na kterých se spalují tělesné ostatky věřících hindů.

Neobydlené se zdají být i paláce, všechna okna jsou zavřena, nikdo nevyhlíží a z balkonů nejsou spuštěny pestré koberce. Věřící neozdobili Šivovy pomníčky, linghamy v joni. Růžový Šivův chrám je zavřený.

Protější břeh je pustý, písečná, pouštní krajina. Podél řeky poletují černí ptáci, podobní supům. Očekávají až řeka připlaví ke břehu tělesné pozůstatky věřícího, který nemohl být spopelněn. Bylo ale splněno vše, co otevírá cestu k věčné blaženosti, k osvobození od převtělování.

Panorama svatyň a paláců ruší stavba s vysokými, plechovými komíny. Ne nepodobná lodi, převážející věřící z říše živých do ráje. Loď zpopelňující i ty, pro které cena za hranici by jim odepřela býti spálen a odplynout s vodami nejposvátnější řeky.

Na prašné cestě k této černé lodi sedí na zemi žena a před ní leží tělo nebožtíka, zabalené do oranžového pruhu látky. Hlavu má sklopenou, žena vtažená do smutku, sama se zesnulým, živá bytost s tím, kdo ji opustil, aby dle víry byl osvobozen od strastí života v chudobě a odešel do věčné blaženosti.

Znovu se takto potuluji křivolakými uličkami, kolem pestře barevného templu, zasvěceného bohu Hanumanovi a vracím se k řece Ganze. Statisíce poutníků stanulo již na schodištích zdejších ghátů, navštívili některé z templů, nebo vykonali sami tichou modlitbu a ponořili se do vod posvátné Gangy s vírou, že se splní jejich přání. Síla víry pro mne, pro poutníka z daleké Evropy sotva pochopitelná.

V pohledu na oblouk ghátů a zvolna tekoucí, kalné vody Gangy je cosi uklidňujícího. Sem nedoléhá zvuk moderního světa, stejné pramice u břehu mohly plouti i v biblických dobách. Po staletí přichází na tato místa poutníci pro duchovní očistu. Podvečerní zvony templů připomínají, že je čas vstoupit do řeky, v ruce mít olejovou lampičku a měděnou nádobku, tu při západu slunce pozdvihnout k ústům a rty se dotknout vody z řeky. Lázeň v ní očistí ode všech hříchů.

Přede mnou zvolna teče řeka a za mnou jsou věžičky templů, paláců z minulého století a prostory k meditacím, ašramy. Za nimi téměř středověké město, bludiště uliček, bazarů, kde je možné potkat asketického mnicha, fakira s vlasy jako provazy, bíle oděnou vdovu a posvátné krávy.

Takové je i dnes Varanasi, o kterém napsal v roce 1896 Mark Twain – „je starší než historie, starší než tradice, starší než legenda a vyhlíží dvakrát tak staré, než to vše dohromady, „je nejstarší nepřetržitě obývaným městem na světě a bylo kvetoucí metropolí, větší než v oné době byly Théby, Ninive a Babylon.

Nutí k zamyšlení –

Dne 1. října 1999

Při procházce po břehu zamrzlé řeky jsi se mne, můj pane, otázal, jaký je můj vztah k náboženství. Protože je to téma obsáhlé, nechal jsi mi několik dnů na rozmyšlenou. Uplynulo již dostatek času a já se pokusím můj postoj osvětlit.

Vyrůstal a dospíval jsem v době, ve které bylo náboženství potlačováno. Ve škole tento předmět již dávno nevyučovali. Rodiče snad kdysi uváděli, že byli věřící, ale do kostela pravidelně nedocházeli. Literatura, která by mne s otázkou víry a náboženství seznámila, doma dostupná nebyla. Kostely, kláštery, sochy a obrazy byly pro mne spíše památkou na jakousi minulost. Že k jejich vzniku musela přispět nebo je podmínila duchovní síla, jsem chápal. Byl to ale stále jen pohled na minulost. Moderní literatura se hlouběji náboženstvím nezabývá, klasická či obrozenecká literatura, mám na mysli např. Jiráska apod. mne nepřitahovala a mimo povinné školní četby jsem se k ní již nevrátil. Stejně tak jsem neuvažoval o tom studovat jiné náboženské směry – islám, buddhismus či jiné. Musím se přiznat, že obdivuji zástupy lidí všech věků a ras či barev, vítající papeže, neodmítám vliv církve na posilování morálky, souhlasím z názory církevních představitelů. Sám jsem ale mimo toto společenství. Budu Ti proto, můj pane, s potěšením naslouchat a pokusím se i já přispět k rozhovoru.

Děkuji Ti, můj mladý příteli, že jsi byl ochoten svěřit se mi s Tvým postojem k náboženství. Pokud ode mne očekáváš nějaké poučení, navedení na cestu k pochopení tajemství víry, pak Tě musím zklamat. Nejsem na tom o mnoho lépe než Ty. Snad jsem o těchto otázkách více přemýšlel, o to více pochybností vyvstalo. Abych ale předešel jakémukoli nedorozumění. O náboženství, víře, církvích a o všem co s tím souvisí bylo napsáno tolik knih, že by zaplnily mnoho sálů knihoven. Předem se omlouvám, že mé myšlenky budou pouhým nepatrným nahlédnutím do této oblasti.

Můžeme začít otázkou, proč si lidé od pradávna představovali, že jejich život je ovlivňován čímsi nadpřirozeným. Proč uctívali a přinášeli oběti soškám, slunci, měsíci, posvátnému býku, bytostem milosrdným i krutým, vyžadujícím lidské oběti. Proč a kdo je vymýšlel. Byla jejich původem touha šamana, egyptského kněze, kohokoli, kdo pod rouškou čehosi tajemného chtěl míti moc? Nebo si již primitivní lidé v dávnověku a pak všichni další přáli míti nad sebou něco nepochopitelného, mocného, pomáhajícího, odstrašujícího, zkrátka nadpřirozeného a sami dali podnět k tomu, aby se našel mezi nimi prostředník, zajišťující spojení s oním tajemným, nadpřirozeným světem? Vše co bylo nepochopitelné, všechny přírodní úkazy v sobě ukrývaly tajemství a staly se předmětem uctívání. Každá kultura měla svá božstva, nic se v průběhu věků neměnilo, jen jedna božstva vystřídala nová. Zdá se, že člověk bez čehosi nadpřirozeného žít nemůže. Zjednodušeně řečeno by bylo možné tvrdit, že všechna náboženství jsou dílem lidských mozků, že nepřišla z neznáma a že v sobě odráží úroveň myšlení a představivosti té doby, ve které vznikala.

Domníváš se, můj mladý příteli, že k jejich vzniku mohly přispět i jiné důvody?

Zdá se mi, můj pane, že jsi nevyčerpal všechny možnosti. Co na příklad touha po nesmrtelnosti, po životě posmrtném? Také zde bylo nutné býti s bohy smířen a získat jejich podporu a to je velmi pádný důvod ve víru v taková božstva. Podobně lidé toužili po bozích, kteří by je zbavili bolesti, útrap, nejistot, odpustili jim hříchy, požehnali zbraním, zajistit vítězství v boji a porážku nepříteli. Je to asi odvěká touha přenést svá vlastní rozhodnutí na nějakou mocnou, neznámou sílu. Zdá se, že zdaleka nevyčerpám všechny důvody, proč lidé uctívají bohy. Jaká je, můj pane, další otázka?

Milý příteli, stejně nesnadná a odpověď na ni bude neméně obtížná. Zde tedy je. Které náboženství je to pravé? Než budeš míti možnost odpovědět, pokusím se zamyslet nad některými náboženskými směry, které mají větší množství vyznavačů. Kolébkou velké kultury je Indie. Její eposy staré několik let, vedy, purany, upanišady, Bhagavad Cita, Ramajana a Mahabharata jsou označovány za zdroj mnoha božstev. Hinduismus po dlouhé generace ovládá mysl lidí veliké části Asie a přilehlých oblastí. Myslím, že se právem domnívám, že hinduismus je s denním životem vyznavačů spjat mnohem úžeji, než náboženství křesťanská. Pantheon hinduistických božstev čítá asi 2 000 bájných postav i zvířat.

Buddhismus, jehož tvůrcem se stala historická postava královského prince Siddhart Gautma v 6. stol. př. Kr. Smyslem jeho učení je zbavit člověka utrpení, býti „osvícen „, to je zbaven žádosti – použiji-li velmi zjednodušenou formuli.

Islám, taktéž dílo konkrétní osoby, proroka Muhammada (7. stol. po Kr.). Islám představuje, podobně jako jiná z velkých náboženských ideologií, ucelené vyjádření smyslu života. Dokázal řešit zásady soužití, stanovil normy lidského soužití, stanovil normy lidského chování jednotlivců i společnosti. Korán byl předán jako boží poselství Muhammadovi. Bohem je jedině Alláh a člověk se má Alláha obávat a prosit o ochranu.

Antičtí bohové sídlící na Olympu, mající mnoho lidských slabostí, podléhali vášním, plodili levobočky, oplývali tělesnou krásou a soupeřili navzájem. Mohlo by se říci, že celý Olymp byl obrazem tehdejší společnosti a její historie. Přesto i antičtí bohové byli zahaleni hávem nadpřirozenosti a obdařeni mocí.

Jsou náboženství vzniklá v zemích navzájem velmi vzdálených, jejichž kultury se nemohly nikdy setkat a přitom jejich učení mají společný základ v uctívání slunce. Na jedné straně Egypt a na druhé kultury střední a jižní Ameriky. Pro obě bylo slunce nejvyšším božstvem, bez kterého by život nebyl možný. Všechny kultury uctívající slunce rozdělovaly pouze s uctíváním spojené rituály.

Zde maličko odbočím. (Tam kde tyto rituály byly spojeny s krvavými lidskými obětmi, byl příchod nového, nekrvavého učení, přijat s ulehčením). Víra – nevíra.

Z judaismu a křesťanství, posledních dvou náboženství která získala mnoho přívrženců, těžil i Islám.

Židovský bůh Jahve, Adonai, milující své věrné a krutě trestající odpadlíky předal své poselství Mojžíšovi. Jeho poselství je kodexem stále platným a uznávaným. V zásadě se neliší od křesťanských zásad. U obou vyznání uznávejme, že starozákonní postavy žily. Lze pouze věřit či pochybovat o jejich styku s nadpřirozeným. Spíše by stálo za úvahu, proč se postupem doby křesťanství nesjednocovalo ale tříštilo. Pravoslavní, anglikáni, protestanti, baptisti, metodisti, luteráni atd. V mnohém dělení jsou světské, mocenské zájmy, vzdálené vůli boží.

Ani nová doba není ušetřena před vznikem dalších vyznání, či sekt. Za nejvýznamnější lze považovat Mormony, správněji Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Léta 1820 a 1837 nejsou tak vzdálena a přece i ona jsou spojena s nadpřirozeným děním, s božím poselstvím. Ani toto hnutí či náboženství nebylo ušetřeno nenávisti ze strany jinověrců, i když samo od počátku nehlásalo žádné nepřátelství. Pro každého je to jeho to pravé.

Domnívám se, můj mladý příteli, že pro účel našeho rozhovoru můžeme tuto kapitolu uzavřít.

Zbývá poslední ke které vše směřuje a kterou bych mohl nazvat „zázraky a pochybnosti“.

Zázraky a nadpřirozené skutky jsou součástí náboženství. Šamani a kouzelníci u primitivnějších národů tvrdili, že ovládají záhadné síly, které jim umožňují komunikovat s tajemnými bytostmi, zázračně léčit, vyrábět ochranné amulety, atd. Ve vyspělejších společenstvech vystupovali kněží jako prostředníci mezi lidem a božstvy. V některých chrámech byly tajné chodby, které umožňovaly kněžím budit dojem, že v chrámu se dějí nadpřirozené skutky. Nejbližší jsou nám zázraky popisované ve Starém zákoně, připisované Bohu a u Židů Jahvemu. Křesťanská éra vrcholí příchodem Krista, s nímž jsou spojeny mnohé zázraky.

Zázraky ale náhle skončily. Poslední dva byly zjevení Koránu Muhammadovi v 7. století a předání Knihy Mormon božím poslem Mormonům. Žádný zázrak nelze ověřit, lze jim buď věřit, nebo o nich pochybovat.

Z tohoto velmi stručného výčtu je zřejmé, že se historie různých náboženství nepřetržitě odvíjela. V průběhu věků zanikly říše a s nimi i různá náboženství, Řecký Olymp, většina blízkovýchodních náboženství podlehla nástupu islámu, zaniklo uctívání egyptských bohů, zmizely mayské, aztécké a podobné kultury s jejich božstvy. Křesťanské náboženství zapustilo kořeny ve všech světadílech a Židé stále věří v Jehovu. A my se, milý příteli, začínáme přibližovat k průsečíku, k poslednímu bodu, do kterého se pokouším svést svoji úvahu, otázku a pochybnost.

Dříve než budu pokračovat, chci se Tě, milý příteli, otázat, zda souhlasíš s tím, že víra je dar.

Můj pane, nejsem si touto definicí zcela jist. Státi se např. buddhistou je přece možné i pouhým poznáním zásad tohoto náboženství, jeho studiem, bez víry v cokoli nadpřirozeného. Je ale možné, že víra je dar v tom případě, že máme uznat jsoucnost čehosi nadpřirozeného, případně věčnou přítomnost boží.

Zdá se, můj mladý příteli, že jednou definicí nevyřešíme otázku, co je víra. A tam kde není řešení, je pochybnost. Musím se přiznat, že pochybuji o mnohém. O nekonečné dobrotě Boží a zejména o jeho schopnosti a vůli napomáhat dobru a trestat zlo. Ve dvacátém století bylo pokořeno, zdeptáno, umučeno, povražděno a ponecháno zemřít hladem 50 – 100 milionů lidí jen v Sovětském Svazu. V obou světových válkách padly miliony, při čemž v prvé bylo zbraním žehnáno. Miliony obětí byly umučeny v koncentračních táborech. Šest milionů Židů, většinou věřících v Jehovu, se nedovolalo pomoci a bylo povražděno. Ani druhou světovou válkou nic neskončilo. Ve jménu čehokoli, touhy po moci, národnostní nebo náboženské nesnášenlivosti, ve jménu Allaha se vraždí a ničí neustále. Kde je, kde zůstal bůh milosrdný, spravedlivý, pomáhající neb trestající?

Souhlasím, že víra posiluje, pomáhá překonat příkoří. Souhlasím s tím, že věřící snadněji překoná útisk, násilí, ponižování, mučení a hlad. Uznávám, že věřící mohl lépe pomáhat ostatním trpícím. Žádného věřícího ale jeho víra nezachránila od smrtící kulky, šibenice, plynové komory. Víra a motlitba nedokázala zničit děla, bombardovací letadla ani plynové komory, nic z toho, co zabíjelo nevinné. Kruté násilí vždy zastavila jen ještě větší ničivá síla.

Můj milý příteli, nezatracuji víru, naopak, nechť je věřících čím dále tím více. Je nutné, aby lidé obraceli své myšlenky k dobru. Společnost bez víry, náboženství, bez uznávání morálních hodnot, bez pocitu vzájemné zodpovědnosti, tolerance, taková společnost trpí, jak se sami o tom v současnosti přesvědčujeme.

Na začátku našeho povídání jsi řekl, že stojíš mimo společenství věřících. Zajisté jsem nepřispěl k tomu, abych Ti ukázal cestu k víře. Přesto bych Ti rád řekl, že věřit je cosi obdivuhodného, co člověku pomáhá. Vždyť i ti, co prošli tím nejhorším peklem na zemi a vrátili se z táborů smrti, neztratili všichni víru a pokračují v tradici předků. Je to cosi silnějšího než hrůzy, které prožili. Snad jim víra zůstala právě proto, že přežili, jako zázrakem. Někteří víru a boha zavrhli a ani jim to není možné míti za zlé. Bylo pro ně té hrůzy přespříliš.

Vidíš, můj mladý příteli, že náš rozhovor nic nerozřešil. Asi proto, že se v tomto tématu setkávají otázky o pozemském a nadpřirozeném. Nelze úspěšně konfrontovat vědu a víru. Slibme si proto aspoň tolik, že budeme uznávat víru v pozemský, morální kodex.

Zima zvolna odchází a já doufám, že se nám podaří najít chvilku ke společné vycházce do předjarní přírody. Možná, že by stálo za úvahu, přemýšlet o větě s Talmudu „Každý se bude jednou zodpovídat za radosti, které opomněl zažít“.

Dne 23. února 1997

Vyslov můj příteli, tento pozdrav. Cítíš, jak měkce zní, jako bys měl v ústech cosi příjemně vonícího. Mír, to „r“ na konci českého slova zní tvrdě, téměř hrozivě, „šalom“ Tě pohladí.

Nejsem hebrej, ani judaista, nevím nic o původu tohoto slova, mohu si jen představovat židovské kmeny, putující v dobách Abrahámových, se svými stády, po zaslíbené zemi. „Šalom“ bylo znamením klidnějších dob a mezidobí bojů, „šalom“ ale nikdy nezabránilo propuknutí násilí, ale vždy se nad násilí nadřadilo.

Přeneseme „šalom“ do vlastního nitra. Nahlédl jsem trochu do koránu, prošel buddhistickými svatyněmi, pozoroval hinduisty i soustředěně se modlící chasidy. Nic z toho nepostrádalo atmosféru míru. Někde zaznělo, že oproštění od žádostí, které jsou zdrojem nespokojenosti, je cestou k míru v duši.

A tak se, můj milý příteli, snažím pochopit a přiblížit se k vnitřnímu míru. Není to snaha snadná, opakuji si to měkké „šalom“ vyvolávající stav harmonie, na kterou zvenčí stále útočí všední život, ze kterého nelze vystoupit. Jako by to slovo „šalom“ mělo býti štítem proti útokům.

„Šalom“ je ale i darem, pozdravíme-li jím při setkání přítele. Jako by se z nás na něj přenášelo to dobré. Je to jako pokus darovati druhému to, co si přeji sám pro sebe. Jako by „šalom“ bylo vyznáním jakéhosi bratrstva navzájem si sdělujícího heslo je spojující. Je to i jako poselství ode všech dávno zesnulých, poselství předávané neustále, denně. Je to téměř mystérium, ve kterém je ukryto tajemství míru života, bez něhož by nebylo pokračování. Nelze je nahradit, je nesmrtelné, vyslovovaly je nespočetné generace, spojovaly je s nadějí a takto přechází dál, dneškem do budoucnosti.

„Šalom“ příteli, zdravím Tě, mír mé mysli a nitra přenáším tímto pozdravem na Tebe s přáním, aby i Ty jsi byl naplněn tímto poselstvím.

Na stěně mi visí talířek s hebrejským písmem a pod ním latinkou napsáno „šalom“. Můj drahý příteli, je to pozdrav ze země, ve které je „šalom“ doma. Mnohokrát bylo a je v této zemi slovo „šalom“ ztrpčováno stínem smrti. A přece nepřestává znít, měkce, plné naděje.

A tak tedy „ŠALOM“!

Dne 10. března 1998

Milý příteli, opět Tě zvu k rozhovoru na téma, kterého jsme se již jednou dotkli zastavením u Debussyho Faunova odpoledne. Tentokrát bych se chtěl spolu s Tebou pokusit o pohled z jiného úhlu.

Nevěřím, milý příteli, že mám nesmrtelnou duši a přec je v mém nitru cosi nedefinovatelného, schopného reagovat na vnější podněty. Nemá to nic společného s rozumem. Nezávisle na logice pociťuji cosi rozumem neuchopitelné, slastné, vzrušující, pocity smutné, tragické, jindy opět vzrušující, povznášející, teskné, úsměvné, lahodné – nedefinovatelné, nehmotné a přece existující.

Tyto pocity nevznikají samy o sobě, jsou vždy podmíněny vnějším vlivem. Nevznikají vzpomínkou na onen podnět, jsou s ním přímo spojeny. Jsou přitom prchavé, odeznívají stejně rychle, jako podnět, který je vyvolal. Jedno bez druhého nemůže existovat, nelze to oddělit.

Ano, je řeč o hudbě a pocitech, které vyvolává melodie veselá, smutná či tragická. Hudbou podmíněné pocity nelze vyvolat vzpomínkou. Ožívají jedině společně a zanikají v okamžiku doznívání tónů a melodií. Není zde žádná zákonitost. V každém posluchači, který chce naslouchat, vyvolává jiné vzruchy, jakoby každý posluchač byl naladěn na jinou délku vlny a jeho nitro reagovalo jinak, probouzejíc jeho představivost.

To vše, umění naslouchat hudbě a býti odměněn hudbou vyvolanými pocity, to vše nepadá jen jako dar z nebe. Obojí je odměnou za námahu, za vůli a touhu naučit se aspoň trochu rozumět hudbě a nechat se jí na sebe působit.

Název skladby napovídá mnoho o obsahu, nikoli ale o tom, jaké pocity v nás skladba vyvolá a jaké představy se zrodí.

Nemyslím, že je nutné souhlasit s názorem, že to, s čím se Ti snažím svěřovat je jen z oblasti romantických melodií, které lahodí naší představivosti (José Ortega y Gasset – Smrt a zmrtvýchvstání). Naopak se domnívám, že do této oblasti, ve které hudba má vyvolat a vyvolává ony pocity a představy lze zařadit vše, od starých chorálů a chrámových hudebních děl všeobecně, přes symfonie, komorní skladby a opery až po lehké múzy operet.

Jak jsem se již zmínil, pomocnou ruku nám u většiny skladeb podává sám skladatel a názvem skladby navozuje její atmosféru. Název díla nám pomáhá sledovat skladatele na jeho cestě po tónech a melodiích a vyvolávat vidiny a pocity z hloubi naší fantazie. Obrazy míst, přírodní nálady, reje tanečníků, bouře i pohody, nespočet dějů a nálad, které vedly ke vzniku hudebních děl. To je asi ona filosofie hudby, každé skladby, do které skladatel vložil své pocity, obrazy postav či míst a dějů.

A tak se nechávám unášet melodiemi a fantazií pocitů a představ. Mnohý skladatel asi sledoval jiný, náročnější cíl či myšlenku, než chápu. Jsem ale pouhý laik…

Můj mladý příteli, jak vidíš, není řeč o hudbě veškeré, ne o hudbě mladých posluchačů a ne o oné kulise, která občas pronásleduje náš život, mnohdy nežádaná.

Je nyní na Tobě abys mně pověděl něco o oné hudbě, která uchvacuje tisícihlavé zástupy mladých, komíhajících se postav s rukama nad hlavami a oslepovanými záblesky barevných reflektorů, nebo mi řekl něco o těch, které denně potkávám s miniaturními sluchátky v uších.

Můj pane, domnívám se, že popsat tuto sféru moderní hudby a její působení není obtížné. Jak jsi sám naznačil, působí kolektivně i individuálně. Jenom se mi zdá, že pod stejnými pojmy a názvy se skrývá něco jiného, ať se jedná o melodii, rytmus či virtuozitu hudebníka. Účelem je dosáhnout jiného cíle a efektu. Klid a soustředění posluchače např. symfonického orchestru nahradilo emotivní podmanění až davová psychóza. Kolektivní podmanění rytmem snad jako dávno zapomenutá a z hloubi minulosti vystouplá rituální extáze. Smyslem není tiché, individuální vnímání, ale splynutí s davem, kolektivní reakce na rytmus a vnější efekty. Jednotlivec nečerpá, nezískává, ale fyzicky se oddává, snad jako by svoji energii metafyzicky přeléval do tóny podmíněných pohybů. Do akce jsou zapojeny oči, sluch a celé tělo a to i při tanci, je to odpoutání se, psychické i fyzické splynutí s rytmem. Nezúčastněný divák by konání účastníků mohl právem přirovnat k rituálním tancům primitivních národů. Nikdo z posluchačů neposuzuje přísně kvalitu přednesu (ta je zničena decibelovým výkonem zesilovačů a reproduktorů). Je to svět jiných měřítek a požadavků na uspokojení z rytmu, či dokonce na ukojení smyslů – v duchovním smyslu slova.

Můj pane, mohlo by se zdát, že tyto dvě skupiny posluchačů, Tví a mí, stojí nesmiřitelně proti sobě. Není tomu tak. I jednotlivci s miniaturními sluchátky v uších mají své oblíbené zpěváky, orchestry a skupiny. Navštiv, můj pane, větší obchod s hudebninami. Budeš téměř omráčen rozsahem nabídky, množstvím kazet a cédéček. Jistě bys tam nalezl skladby, které by i Tebe uspokojily. Domnívám se, že reprezentují dobu počítačů. Tvá hudba také nemizí, naopak je její nabídka, díky moderní technice větší než dříve, vedle ní ale zaujala své místo hudba nová, mající své posluchače.

Na závěr bych chtěl říci, že mladí dospějí, změní své zájmy a někteří si oblíbí Tvůj hudební svět. A tak aniž jsme objevili něco nového, neznámého, myslím, že se shodneme, že bylo opět příjemné spolu rozmlouvat.

Dne 14. října 1997

Dnes se, milý příteli, pokusím jako laik vstoupit na příliš křehký led a budu Ti vděčen, budeš –li mne provázet. Věřím, že svými myšlenkami přispěješ k hovoru na téma Debussyho Faunova odpoledne. Tato skladba mne upoutala v mladých letech začátkem druhé světové války, kdy jsem trochu podléhal romantismu a současně byla má mysl jitřena obavami z budoucnosti.

Nebyl jsem a nejsem ani dnes hudebně vzdělán, nehrál jsem nikdy na žádný hudební nástroj. Podědil jsem jen lásku k hudbě, naučil se ji poslouchat, rozlišovat dobrou od populární a pociťoval touhu proniknout do hudby vážné, symfonické.

V té době mého zrání jsem se seznámil s Debussyho Faunovým odpolednem. Současně jsem získal pozoruhodné dílo, eseje španělského filosofa Ortegy y Gasset: smrt a zmrtvýchvstání. V úvaze „Musicalia“ jsem narazil na jeho zmínky o Debussym. Cituji: Koncertní publikum tleská dále freneticky Mendelssohnovi a přijímá chladně Debussyho …široké publikum tedy vypískalo včera Wagnera, dnes Debussyho… Ale dnes přijde před onu krajinu muž zjemnělé citlivosti, opravdový umělec… Jestliže takový hudebník… ovšem ne tak velký jako Beethoven… Vyjádří estetické city onoho muže, a jenom je vzejde z toho Debussyho Faustovo odpoledne. V Šesté symfonii spatří klidný obchodník, počestný profesor, naivní úředník a prodavačka míjeti své vlastní city… Ale Faunovo odpoledne k nim hovoří citovým slovníkem, jehož nikdy neužívali a jemuž nemohou porozumět… Až potud citáty.

Milý příteli, tyto řádky napsal Ortega dávno před 2. světovou válkou. Debussyho skladby jsou ale nyní hrány, našly své obdivovatele. My se také pokusme zamyslet nad tím, jak tato skladba působí na nás, co nám říká, jaké pocity vzbuzuje a jakou představu vyvolává. Pak se pokusme s Ortegou trochu polemizovat.

Než ale začneme, poslechněme si tuto skladbu pozorně a pak se pokusme o svých pocitech hovořit. Ne jako znalci, tím není nikdo z nás, ale jako posluchači, řídící se citem.

První tóny flétny a harfy se zdají probouzet antickou krajinu ze sna, vědomí spáče se probouzí, údy se prohřívají, kolkolem vládne ticho a klid. Slabý závan větru rozčeřil porost, zaleskla se křídla vážky, motýl přeletěl z květu na květ, ale sluneční žár tíží a činí lenivým. Závan větru zesílil, ojedinělý temný mráček vyslal na zemi na krátko stín, pak opět jen sluneční žár uspává. Faun se pozvolna probouzí, v ruce drží syrinx, rozhlíží se, celá antická krajina zalitá sluncem se zvolna probouzí i když odpolední žár činí údy i mysl malátnými.

Vyvolává v Tobě, můj příteli, začátek této skladby jinou představu? Prosím, poslouchám.

Ano, má představa je jiná. Asi mám příliš utkvělou vzpomínku na Švabinského litografie Satyra z Hugovy básně téhož jména. Mohu se sice jen domnívat, že Švabinský znal a nechal se trochu inspirovat Debussyho Faunovým odpolednem, ale jeden z grafických listů nazval také „Faunovo odpoledne“. A tak má představa je trochu hmotnější. Je teplý, sluncem zalitý den. Mezi troskami antického chrámu leží pod keřem spící faun. Dosnívá své předchozí opojení, zvolna se probouzí v teplem se chvějícím vzduchu, kdesi zaznívá cikáda. Nebe je modré, rozpálená zem žhne a závan větru je vzdálenou předzvěstí změny. Pak opět vítězí omamující žár a faun se oddává milostnému snění.

Máš pravdu, příteli, to vše v hudbě zaznívá, Ale jak dále? Můj faun je méně rozkošnický a smyslný. Mé Faunovo odpoledne zůstává romantické. Závany větru a temný mrak jsou jen krátkým náznakem rušení pohody, která pokračuje, tóny jen mírně sílí, ale nijak nemění obraz krajiny zalité sluncem. Faun pouze zdůrazňuje svou nehybností, že je dominantou, ale ani on neruší klid. Naopak se zdá, že opět upadá ve snění a krajina opět podléhá slunečnímu žáru, vše malátní do nehybnosti.

Jak se tváří, můj příteli, Tvůj Satyr?

Cítím, můj pane, že se musím odpoutat od Švabinského. Jeho Satyr je příliš smyslný, holduje své vášni a Debussyho hudba zůstává tlumená. Ono chvilkové rozčeření klidu rychle mizí a i má antická krajina podléhá slunečnímu žáru a malátnému tichu. Dokonce se mi zdá, že jsem příliš podlehl své představě Švabinckého Satyra. Debussy ve Faunově odpoledni neměl zřejmě na mysli představu Satyra příliš smyslného. Jeho Faun je více součástí klidné přírody, citově spjat se svým okolím. Debussyho hudba mně připomíná impresionistické obrazy jemných barev, bez ostrých kontrastů a výrazných barev. Obraz kraje, který je ponořen do jemného oparu tetelícího se vzduchu.

Mám nyní, můj pane, dojem, že jste mne získal na svoji stranu a že se naše myšlenky velmi sblížily. Bylo zajímavé zamyslet se nad vlastními pocity, které tato skladba vyvolala. Tentokrát patří můj dík Tobě, můj pane.

Nikoli, milý příteli, představy které v Tobě poslech Faunova odpoledne vyvolaly, byly na místě, jsou dány Tvým mládím, jsi temperamentnější, představa Satyra je spojena s rozkoší, odrážející se z jeho úsměvu, rtů a pohledu. Tvůj Satyr je chtivý rozkoše a v oněch tónech pouze odpočívá, ale i jej tam lze spatřit.

Můj Faun není Bakchus, je klidný, moudrý, vychutnává klid žhavého dne, neruší jej svojí přítomností, je jeho součástí. Věř, že obě představy jsou správné. Hudba v nás má vyvolat, nebo aspoň přiblížit představu, kterou měl asi skladatel, hudba nás má inspirovat.

Co říci na závěr? Ortéga neměl zcela pravdu. Uplynulo pár desítek let a posluchači Debussyho skladby přijali, zamilovali si je, ale i pochopili.Stejně tak jako obrazy Pisassa, Daliho a díla Miroova.

Bylo příjemné s Tebou, můj příteli, opět rozmlouvat. Díky za těch několik chvilek a někdy opět na shledanou.

Dne 7. prosince 1996

Před více než šedesáti léty vydal se mladý, třiadvacetiletý, rakouský horolezec, Herbert Tichý na motocyklu do Indie a Himaláje. Na zpáteční cestě odbočil v Delhi k horám, překročil hranice Tibetu a s poutníky a mnichy z tibetských klášterů putoval kolem sídel bohů, posvátných hor Kailas a Gurla Mandata. Neměřil sice jako poutníci a mniši déle než měsíc cestu kolem těchto posvátných, věčně bílých vrcholů, délkou svého těla, do Himaláje ho přivedla láska k horám.

Ještě dříve, téměř třicet let před ním, se dostal do oněch míst slavný cestovatel Sven Hedin. Také on miloval hory, byl neméně okouzlen krajinou posvátných hor a jezerem Mansarovar, které přirovnal k posvátnému Genezaratskému jezeru (Tiberias) v Izraeli.

Oba milovali hory, přitahovaly je svým kouzlem a k oběma nebyl osud jen milostivý. Herbert Tichý, odvážný cestovatel a horolezec zaplatil za svoji velkou lásku k horám posledními články prstů na obou rukách. Omrzly a musely mu být amputovány. Setkal jsem se s ním v Praze, kde mi po přednášce večer, dne 26. 2. 1958 podepsal zmrzačenou rukou svoji knihu Zum heiligsten Berg der Welt – K nejsvětější hoře světa.

Sven Hedin, jeden z největších cestovatelů ze začátku tohoto století a znalec Asie, přes všechno úsilí a ke svému velkému zklamání, nesměl překonat horská sedla a vkročit do posvátné Lhasy.

Oba, Sven Hedin a Herbert Tichý byli jedněmi z těch, kteří v mých představách a nesplnitelných snech zaseli sémě lásky k horám a touhy po dalekých obzorech. Mnohé zůstalo snem, svět se po druhé světové válce změnil a vydat se na cestu do Indie na motocyklu nepřicházelo v úvahu.

Ptáš se mne, můj mladý příteli, co s těmito vzpomínkami na to, na čem již čas navršil příliš mnoho prachu zapomnění.

Máš pravdu, asi málokdo se dnes vzpomene. Také papír za více než šedesát let v knize zežloutl. Dlouhá léta zůstala i kniha Herberta Tichého v knihovně nepovšimnuta a přece v hloubi vzpomínek nezapomenutá. A v těchto dnech ožila a zrodilo se z ní pokračování. Nezrodilo se však nic nového, nic neznámého. Ani má láska k horám, ani mé velké sny nejsou mojí výsadou. Slézt tatranskou stěnu bylo potěšením, ke vzdáleným velehorským štítům jsem shlížel s obdivem a úctou. Nemusel jsem se na mých cestách do hor a k horám vydávat v nadměrná nebezpečí, rizika mých výstupů nepřekračovala přijatelnou mez.

Ani dnes můj obdiv a má láska neslábne a nezevšedněla. Nedostupné vrcholy sice pro mne nejsou a nebyly sídlem bohů, nejsou již ani výzvou k pokusu o výstup. Mám za sebou příliš dlouhou životní cestu, která mé síly odčerpávala. Nezměnil se ale můj obdiv, nezmenšila se radost z možnosti postát a zahledět se na stěnu rozrytou žleby a žebry, pokrytou sněhem a ledem, či sledovat křivku hřebenu stoupajícího k vrcholu a klesajícího do sedla.

Nevím jaké mají buddhističtí mniši představy o božstvech, sídlících na těchto jejich Olympech. Zda jsou to božstva milostivá či hrozivá. Nevím jakou milost si vyprošují poutníci za útrapy a strasti s touto poutí spojené, když jejich všední život je neustálý boj za přežití bez hladu a nemoci.

Nevím kolik poutníků obchází nyní himálajské, věčně bílé velehory Kailas a Gurla Mandata. V Tibetu vládne krutá a nenávistná moc, kláštery jsou v troskách a mniši zdecimováni. Jiní poutníci dnes jezdí do Himálají a putují kolem Annapurny, nikoli z úcty k bohům.

Můj mladý příteli, vedu Tě oklikou k mému cíli. Neboť já jsem se ještě nezastavil, stále putuji k dalekým cílům a k jednomu jsem letos doputoval. Nebyl to cíl zcela neznámý. Několikrát jsem se na našich cestách po Aljašce přiblížil k Wrangellově pohoří. Jeho čtyřtisícovky, věčně pokryté ledem a sněhem nám občas splynuly s oblaky, jindy zazářily růžově ve světle zapadajícího slunce. Zlákaly mne, vstoupily mezi mé žádoucí cíle a čekaly až nadejde chvíle a možnost se k nim přiblížit.

Do nitra těchto hor nevedou žádné silnice, jen dvě prašné cesty a pak již jen stezky, po kterých putují i medvědi, nebo se lze vydat k horám po ledovcích. A tak jsem se jednoho dne roku 1997 mohl vydat úzkou stezkou za svým cílem k bílé hoře a sedlu, ze kterého se ledovec pode mnou stáčel do údolí. Jíti sám, obklopen tichem, občas rušeným jen uvolněným kamenem, který se kdesi dole skulil k ledovci. Bylo mi potěšením zdáli očima sledovat a hledat možnou cestu výstupu ve stěnách. Každá z hor a stěn má jiný tvar, obrys a kouzlo, tak jako jiná je každá z našich lásek. To byly ony vzácné chvíle, za kterými putuji přes oceány a kontinenty, za možností zastavit se a pohledět tam, kde se čas počítá na tisíciletí.

Došel jsem až tak daleko, kde bílé vrcholy nesplývaly s oblaky, ale ostře se rýsovaly proti modré obloze. A tak jako tibetský poutník nepociťoval jsem touhu stanout na vrcholu, na kterém pro někoho sídlí bohové. Vzdal jsem z dálky dík, že jsem opět mohl doputovat až tam, kam mne má touha vábila.

Lze obtížně rozhodnout, kterému pohledu na horskou scenerii by se mělo dostat přednosti. Pohledu na ještě vzdálený vrchol. Kdy celý majestát hory lze přehlédnout v jeho mohutnosti, nebo vítěznému pohledu z vrcholu, pohledu do dáli na hřebeny a vrcholy celého horstva, pohledu, který je odměnou za námahu výstupu. Kdo by se odvážil rozhodnout, co je víc, zda pouť kolem posvátné hory pro tibetského poutníka, nebo pro horolezce obtížný, až na hranice lidských sil vyčerpávající výstup na vrchol.

Můj milý příteli, domnívám se, že je nutné jediné, neustále jít, pokračovat po cestě k dalekým a vysněným cílům. Zastavit se by znamenalo ocitnout se na konci cesty. Pak by již nebylo nic, byl by konec snům, zmizelo by rozechvění z očekávaného, onoho tajemství, které očekává každého poutníka, skryté za ohbím cesty. Budiž tedy vzdána chvála snům a věčné touze.

Dne 13. září 1997

Óm, mani padmé, húm – po staletí pronášená modlitba, denně je odváta z nesčetných proužků látek, zdobících na tyčích obydlí Tibeťanů, rozvěšených na keřích a kolem chrámů, klášterů a stup.

Tisíce modlitebních mlýnků se denně otáčí v rukách věřících a vysílají nespočitatelné množství této modlitby na důkaz víry a pokory věrných buddhistů. Rty šeptají Óm, mani padmé, húm, tu nejkratší modlitbu, rty nejen mnichů, ale i těch věřících, kterým osud nedopřál příliš hmotné přízně. Óm, mani padmé, húm vytesaly ruce věřících do kamenných desek a balvanů při cestách, po kterých putují vesničané, poutníci i lidé z dalekých zemí.

Pod Potalou ve Lhase kameníci nepřetržitě, tak jak je to naučili jejich předchůdci, mniši i otcové, tesají do kamenných desek a destiček modlitby a nesčetněkrát i tato posvátná slova. Poutníci putující zdaleka do Lhasy, sídla jejich nejvyššího představitele Dalaj Lamy, nuceného žít v exilu, zakupují tyto kamenné modlitby a budují z nich na úpatí Potaly pyramidy darů.

Ruce věřících roztáčí dlouhé řady modlitebních mlýnů. Lemující posvátné stupy s ostatky lamů. Roztáčí pravou rukou obří mlýny u vchodů do templů i menší kovové, na jejichž povrchu je do žlutého kovu vytepáno a uvnitř na pruzích papíru mnohokráte opakováno Óm, mani padmé, húm – Ó klenote na lotosu, húm. Každým otočením jsou tato slova vysílána, nesčetněkrát opakována, věčná ve své prostotě.

Od templů zaznívají zvony a zvonky, každý věřící, muž i žena, mniši i novici neminou zvon, aniž by jeho zazněním nevyjádřili svoji víru a naději. Modlitby, zvuky zvonů, naděje v jejich zvucích skrytá má nejen posílit naději věřících, ale i otřást svědomím světa. Měly by připomenout přes milion lidských obětí, tisíce zbořených a vyloupených klášterů a templů, zotročení okupovaného Tibetu, exil Dalaj Lamy, uvěznění nejmladšího politického vězně, devítiletého XI. Panšen Lamu a jeho rodiny, jehož tradiční sídlo Tašilhinpo z 15. stol. je v troskách a většina jeho 6 000 mnichů postřílena. Modlitby, holé ruce a mnišský háv byly slabou obranou.

Na každém zvonu a zvonku jsou ulitá posvátná slova a jejich zvukem symbolicky rozeznívají prostor, připomínající všem, jaká myšlenka letí s každým úderem. Zvoní do dály jako věčné poselství Buddhy, aby bylo naplňováno jeho učení, zmírnit utrpení lidu.

Óm, mani padmé, húm šeptají věřící před sochami buddhů a jeho následovníků, totéž a opět opakují ticíce poutníků, kteří se pachtili desítky dnů přes hory, aby se mohli na kamenných deskách, před nejposvátnějším buddhistickým chrámem Ouglaghang ve Lhase, dotknout čelem země, povstat, opět se uklonit, pokleknout a položit a toto opakovat mnohokrát, bez ohledu na únavu.

Setkal jsem se v Indii s Tibeťany, přivezl jsem si z daleké země tibetský zvon a na něm je také ulito Óm, mani padmé, húm. Jeho čistý, jasný zvuk mně připomíná krásy bhútánského templu, zářivé barvy dřevěných trámů a stěn. Připomíná mi pozlaceného Buddhu v Sarnáthu nedaleko Varanasi, kde Buddha došel poznání. Přivezl jsem si z oné cesty do daleké země mnoho vzpomínek, obdivoval jsem díla lidských rukou, ale ani neuzavřel své srdce nad utrpením tibetského lidu doma i v exilu.

Dne 26. května 1998