Nevážně vážně
Náboženství, víra, zázraky
Při procházce po břehu zamrzlé řeky jsi se mne, můj pane, otázal, jaký je můj vztah k náboženství. Protože je to téma obsáhlé, nechal jsi mi několik dnů na rozmyšlenou. Uplynulo již dostatek času a já se pokusím můj postoj osvětlit.
Při procházce po břehu zamrzlé řeky jsi se mne, můj pane, otázal, jaký je můj vztah k náboženství. Protože je to téma obsáhlé, nechal jsi mi několik dnů na rozmyšlenou. Uplynulo již dostatek času a já se pokusím můj postoj osvětlit.
Vyrůstal a dospíval jsem v době, ve které bylo náboženství potlačováno. Ve škole tento předmět již dávno nevyučovali. Rodiče snad kdysi uváděli, že byli věřící, ale do kostela pravidelně nedocházeli. Literatura, která by mne s otázkou víry a náboženství seznámila, doma dostupná nebyla. Kostely, kláštery, sochy a obrazy byly pro mne spíše památkou na jakousi minulost. Že k jejich vzniku musela přispět nebo je podmínila duchovní síla, jsem chápal. Byl to ale stále jen pohled na minulost. Moderní literatura se hlouběji náboženstvím nezabývá, klasická či obrozenecká literatura, mám na mysli např. Jiráska apod. mne nepřitahovala a mimo povinné školní četby jsem se k ní již nevrátil. Stejně tak jsem neuvažoval o tom studovat jiné náboženské směry – islám, buddhismus či jiné. Musím se přiznat, že obdivuji zástupy lidí všech věků a ras či barev, vítající papeže, neodmítám vliv církve na posilování morálky, souhlasím z názory církevních představitelů. Sám jsem ale mimo toto společenství. Budu Ti proto, můj pane, s potěšením naslouchat a pokusím se i já přispět k rozhovoru.
Děkuji Ti, můj mladý příteli, že jsi byl ochoten svěřit se mi s Tvým postojem k náboženství. Pokud ode mne očekáváš nějaké poučení, navedení na cestu k pochopení tajemství víry, pak Tě musím zklamat. Nejsem na tom o mnoho lépe než Ty. Snad jsem o těchto otázkách více přemýšlel, o to více pochybností vyvstalo. Abych ale předešel jakémukoli nedorozumění. O náboženství, víře, církvích a o všem co s tím souvisí bylo napsáno tolik knih, že by zaplnily mnoho sálů knihoven. Předem se omlouvám, že mé myšlenky budou pouhým nepatrným nahlédnutím do této oblasti.
Můžeme začít otázkou, proč si lidé od pradávna představovali, že jejich život je ovlivňován čímsi nadpřirozeným. Proč uctívali a přinášeli oběti soškám, slunci, měsíci, posvátnému býku, bytostem milosrdným i krutým, vyžadujícím lidské oběti. Proč a kdo je vymýšlel. Byla jejich původem touha šamana, egyptského kněze, kohokoli, kdo pod rouškou čehosi tajemného chtěl míti moc? Nebo si již primitivní lidé v dávnověku a pak všichni další přáli míti nad sebou něco nepochopitelného, mocného, pomáhajícího, odstrašujícího, zkrátka nadpřirozeného a sami dali podnět k tomu, aby se našel mezi nimi prostředník, zajišťující spojení s oním tajemným, nadpřirozeným světem? Vše co bylo nepochopitelné, všechny přírodní úkazy v sobě ukrývaly tajemství a staly se předmětem uctívání. Každá kultura měla svá božstva, nic se v průběhu věků neměnilo, jen jedna božstva vystřídala nová. Zdá se, že člověk bez čehosi nadpřirozeného žít nemůže. Zjednodušeně řečeno by bylo možné tvrdit, že všechna náboženství jsou dílem lidských mozků, že nepřišla z neznáma a že v sobě odráží úroveň myšlení a představivosti té doby, ve které vznikala.
Domníváš se, můj mladý příteli, že k jejich vzniku mohly přispět i jiné důvody?
Zdá se mi, můj pane, že jsi nevyčerpal všechny možnosti. Co na příklad touha po nesmrtelnosti, po životě posmrtném? Také zde bylo nutné býti s bohy smířen a získat jejich podporu a to je velmi pádný důvod ve víru v taková božstva. Podobně lidé toužili po bozích, kteří by je zbavili bolesti, útrap, nejistot, odpustili jim hříchy, požehnali zbraním, zajistit vítězství v boji a porážku nepříteli. Je to asi odvěká touha přenést svá vlastní rozhodnutí na nějakou mocnou, neznámou sílu. Zdá se, že zdaleka nevyčerpám všechny důvody, proč lidé uctívají bohy. Jaká je, můj pane, další otázka?
Milý příteli, stejně nesnadná a odpověď na ni bude neméně obtížná. Zde tedy je. Které náboženství je to pravé? Než budeš míti možnost odpovědět, pokusím se zamyslet nad některými náboženskými směry, které mají větší množství vyznavačů. Kolébkou velké kultury je Indie. Její eposy staré několik let, vedy, purany, upanišady, Bhagavad Cita, Ramajana a Mahabharata jsou označovány za zdroj mnoha božstev. Hinduismus po dlouhé generace ovládá mysl lidí veliké části Asie a přilehlých oblastí. Myslím, že se právem domnívám, že hinduismus je s denním životem vyznavačů spjat mnohem úžeji, než náboženství křesťanská. Pantheon hinduistických božstev čítá asi 2 000 bájných postav i zvířat.
Buddhismus, jehož tvůrcem se stala historická postava královského prince Siddhart Gautma v 6. stol. př. Kr. Smyslem jeho učení je zbavit člověka utrpení, býti „osvícen „, to je zbaven žádosti – použiji-li velmi zjednodušenou formuli.
Islám, taktéž dílo konkrétní osoby, proroka Muhammada (7. stol. po Kr.). Islám představuje, podobně jako jiná z velkých náboženských ideologií, ucelené vyjádření smyslu života. Dokázal řešit zásady soužití, stanovil normy lidského soužití, stanovil normy lidského chování jednotlivců i společnosti. Korán byl předán jako boží poselství Muhammadovi. Bohem je jedině Alláh a člověk se má Alláha obávat a prosit o ochranu.
Antičtí bohové sídlící na Olympu, mající mnoho lidských slabostí, podléhali vášním, plodili levobočky, oplývali tělesnou krásou a soupeřili navzájem. Mohlo by se říci, že celý Olymp byl obrazem tehdejší společnosti a její historie. Přesto i antičtí bohové byli zahaleni hávem nadpřirozenosti a obdařeni mocí.
Jsou náboženství vzniklá v zemích navzájem velmi vzdálených, jejichž kultury se nemohly nikdy setkat a přitom jejich učení mají společný základ v uctívání slunce. Na jedné straně Egypt a na druhé kultury střední a jižní Ameriky. Pro obě bylo slunce nejvyšším božstvem, bez kterého by život nebyl možný. Všechny kultury uctívající slunce rozdělovaly pouze s uctíváním spojené rituály.
Zde maličko odbočím. (Tam kde tyto rituály byly spojeny s krvavými lidskými obětmi, byl příchod nového, nekrvavého učení, přijat s ulehčením). Víra – nevíra.
Z judaismu a křesťanství, posledních dvou náboženství která získala mnoho přívrženců, těžil i Islám.
Židovský bůh Jahve, Adonai, milující své věrné a krutě trestající odpadlíky předal své poselství Mojžíšovi. Jeho poselství je kodexem stále platným a uznávaným. V zásadě se neliší od křesťanských zásad. U obou vyznání uznávejme, že starozákonní postavy žily. Lze pouze věřit či pochybovat o jejich styku s nadpřirozeným. Spíše by stálo za úvahu, proč se postupem doby křesťanství nesjednocovalo ale tříštilo. Pravoslavní, anglikáni, protestanti, baptisti, metodisti, luteráni atd. V mnohém dělení jsou světské, mocenské zájmy, vzdálené vůli boží.
Ani nová doba není ušetřena před vznikem dalších vyznání, či sekt. Za nejvýznamnější lze považovat Mormony, správněji Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Léta 1820 a 1837 nejsou tak vzdálena a přece i ona jsou spojena s nadpřirozeným děním, s božím poselstvím. Ani toto hnutí či náboženství nebylo ušetřeno nenávisti ze strany jinověrců, i když samo od počátku nehlásalo žádné nepřátelství. Pro každého je to jeho to pravé.
Domnívám se, můj mladý příteli, že pro účel našeho rozhovoru můžeme tuto kapitolu uzavřít.
Zbývá poslední ke které vše směřuje a kterou bych mohl nazvat „zázraky a pochybnosti“.
Zázraky a nadpřirozené skutky jsou součástí náboženství. Šamani a kouzelníci u primitivnějších národů tvrdili, že ovládají záhadné síly, které jim umožňují komunikovat s tajemnými bytostmi, zázračně léčit, vyrábět ochranné amulety, atd. Ve vyspělejších společenstvech vystupovali kněží jako prostředníci mezi lidem a božstvy. V některých chrámech byly tajné chodby, které umožňovaly kněžím budit dojem, že v chrámu se dějí nadpřirozené skutky. Nejbližší jsou nám zázraky popisované ve Starém zákoně, připisované Bohu a u Židů Jahvemu. Křesťanská éra vrcholí příchodem Krista, s nímž jsou spojeny mnohé zázraky.
Zázraky ale náhle skončily. Poslední dva byly zjevení Koránu Muhammadovi v 7. století a předání Knihy Mormon božím poslem Mormonům. Žádný zázrak nelze ověřit, lze jim buď věřit, nebo o nich pochybovat.
Z tohoto velmi stručného výčtu je zřejmé, že se historie různých náboženství nepřetržitě odvíjela. V průběhu věků zanikly říše a s nimi i různá náboženství, Řecký Olymp, většina blízkovýchodních náboženství podlehla nástupu islámu, zaniklo uctívání egyptských bohů, zmizely mayské, aztécké a podobné kultury s jejich božstvy. Křesťanské náboženství zapustilo kořeny ve všech světadílech a Židé stále věří v Jehovu. A my se, milý příteli, začínáme přibližovat k průsečíku, k poslednímu bodu, do kterého se pokouším svést svoji úvahu, otázku a pochybnost.
Dříve než budu pokračovat, chci se Tě, milý příteli, otázat, zda souhlasíš s tím, že víra je dar.
Můj pane, nejsem si touto definicí zcela jist. Státi se např. buddhistou je přece možné i pouhým poznáním zásad tohoto náboženství, jeho studiem, bez víry v cokoli nadpřirozeného. Je ale možné, že víra je dar v tom případě, že máme uznat jsoucnost čehosi nadpřirozeného, případně věčnou přítomnost boží.
Zdá se, můj mladý příteli, že jednou definicí nevyřešíme otázku, co je víra. A tam kde není řešení, je pochybnost. Musím se přiznat, že pochybuji o mnohém. O nekonečné dobrotě Boží a zejména o jeho schopnosti a vůli napomáhat dobru a trestat zlo. Ve dvacátém století bylo pokořeno, zdeptáno, umučeno, povražděno a ponecháno zemřít hladem 50 – 100 milionů lidí jen v Sovětském Svazu. V obou světových válkách padly miliony, při čemž v prvé bylo zbraním žehnáno. Miliony obětí byly umučeny v koncentračních táborech. Šest milionů Židů, většinou věřících v Jehovu, se nedovolalo pomoci a bylo povražděno. Ani druhou světovou válkou nic neskončilo. Ve jménu čehokoli, touhy po moci, národnostní nebo náboženské nesnášenlivosti, ve jménu Allaha se vraždí a ničí neustále. Kde je, kde zůstal bůh milosrdný, spravedlivý, pomáhající neb trestající?
Souhlasím, že víra posiluje, pomáhá překonat příkoří. Souhlasím s tím, že věřící snadněji překoná útisk, násilí, ponižování, mučení a hlad. Uznávám, že věřící mohl lépe pomáhat ostatním trpícím. Žádného věřícího ale jeho víra nezachránila od smrtící kulky, šibenice, plynové komory. Víra a motlitba nedokázala zničit děla, bombardovací letadla ani plynové komory, nic z toho, co zabíjelo nevinné. Kruté násilí vždy zastavila jen ještě větší ničivá síla.
Můj milý příteli, nezatracuji víru, naopak, nechť je věřících čím dále tím více. Je nutné, aby lidé obraceli své myšlenky k dobru. Společnost bez víry, náboženství, bez uznávání morálních hodnot, bez pocitu vzájemné zodpovědnosti, tolerance, taková společnost trpí, jak se sami o tom v současnosti přesvědčujeme.
Na začátku našeho povídání jsi řekl, že stojíš mimo společenství věřících. Zajisté jsem nepřispěl k tomu, abych Ti ukázal cestu k víře. Přesto bych Ti rád řekl, že věřit je cosi obdivuhodného, co člověku pomáhá. Vždyť i ti, co prošli tím nejhorším peklem na zemi a vrátili se z táborů smrti, neztratili všichni víru a pokračují v tradici předků. Je to cosi silnějšího než hrůzy, které prožili. Snad jim víra zůstala právě proto, že přežili, jako zázrakem. Někteří víru a boha zavrhli a ani jim to není možné míti za zlé. Bylo pro ně té hrůzy přespříliš.
Vidíš, můj mladý příteli, že náš rozhovor nic nerozřešil. Asi proto, že se v tomto tématu setkávají otázky o pozemském a nadpřirozeném. Nelze úspěšně konfrontovat vědu a víru. Slibme si proto aspoň tolik, že budeme uznávat víru v pozemský, morální kodex.
Zima zvolna odchází a já doufám, že se nám podaří najít chvilku ke společné vycházce do předjarní přírody. Možná, že by stálo za úvahu, přemýšlet o větě s Talmudu „Každý se bude jednou zodpovídat za radosti, které opomněl zažít“.
Dne 23. února 1997
Nevážně vážně
Česká stopa Buffalo Billa
Pro některé je legendou Divokého západu. Podle jiných názorů to byl
vychloubačný zabiják bizonů, který nejdřív zabíjel a potom
vykořisťoval americké indiány.
Pro některé je legendou Divokého západu. Podle jiných názorů to byl vychloubačný zabiják bizonů, který nejdřív zabíjel a potom vykořisťoval americké indiány. William Frederick Cody alias Buffalo Bill nemá v dnešní USA jednoznačnou pověst. Nedá se mu ale v žádném případě upřít, že přispěl lvím dílem k vytvoření obrazu života v americké divočině v 19. století.
Osobnost stvořená v šestákových románech a filmech
Mladý Buffalo Bill klátí jednoho indiána za druhým. Co výstřel, to zásah, co rána pěstí, to omráčený divoch. Takhle vykresluje mladého jinocha film Mladý Buffalo Bill z roku 1940. Dnes je trochu těžké se při sledování takových scén ubránit úsměvu. Přesně takhle ale život na Divokém Západě vykreslovaly nejenom hollywoodské filmy a diváci tomu ochotně věřili. Dnešní veřejnost už je skeptičtější a to odráží také expozice na Billově posledním ranči nedaleko Denveru ve státě Colorado. Historik Steve Friesen napsal o Buffalo Billovi knihu a je kurátorem muzea:
„Ve své době byl jednou z nejznámějších osobností na světě. Setkával se s důležitými státníky a představiteli cizích zemí. My se tady snažíme představit dvě stránky jeho osobnosti: jednak je to podnikatel William Cody, který jedná s politiky a kapitány průmyslu. A pak je to Buffalo Bill, zálesák, legenda Divokého Západu. Oblečený v teletině předvádí v aréně své střelecké umění.“
Steve Friesen velmi podrobně studoval jednu kapitolu života Buffalo Billa, která nás Čechy, Moravany a Slezany může zvlášť zajímat.
„On se svými představeními „Buffalo Bill‘s Wild West“ cestoval opakovaně také po Evropě. My jsme navštěvovali ta místa, kde předváděl své představení a hledali jsme v místních muzeích a archivech jakékoli záznamy a zmínky o tom, jak to na diváky působilo.“
TIP: Navštivte USA a vydejte se na jeden z jeden z poznávacích zájezdů do USA.
Zájezd Západní okruh USA na 13 dní vás provede po nejzajímavějších místech západní oblasti USA od 69 990 Kč.
V roce 1906 navštívil Buffalo Bill a jeho družina desítek indiánů a jiných aktérů také země Koruny České. Je dobře zdokumentované, že se zastavil v Ostravě, Brně, Jihlavě, v Hradci Králové a v dalších městech. Mimochodem, představení v Přerově skončilo neslavně. Americký zálesák neznalý národností situace v zemi oslovil vlastenecké moravské publikum německy a ono ho vypískalo.
Dlouho se šířily rozporné zprávy o tom, jestli navštívil také Prahu. Respektovaný pražský historik Antonín Novotný, dlouholetý ředitel Muzea hlavního města, totiž celý život tvrdil, že na Štvanici viděl Buffalo Billa jako malý chlapec. Steve Friesen to ale uvádí na pravou míru:
„Ano, četl jsem o tom. Někdo to přeložil do angličtiny. Samotného mne to zarazilo, protože jsem nenašel žádné důkazy, že by Buffalo Bill to Prahy dorazil. Představil svou show kousek od ní, ale ne přímo v ní.“
Potvrzuje Steve závěr, že pan Antonín Zápotocký na Štvanici nejpravděpodobněji viděl jednoho z početných napodobitelů Buffalo Billa. Jeho vliv byl totiž opravdu velký, mnoho lidí se pro jeho představení nadchlo a vydělávalo na jejich imitaci.
„Určitě se rozhodnou měrou podílel na vytvoření obrazu Divokého Západu. Svými představeními nesmírně ovlivnil představu o životě v americké divočině. Přejímali to nejdřív autoři knih, později samozřejmě také filmaři ve westernech. Podepsal se tak nesmazatelně na vytvoření mýtu o Divokém Západě.“
Slovo mýtus je tady klíčové. Život určitě nebyl tak romantický, jak ho Buffalo Bill představoval. Jenže obraz světa, ve kterém se muži musejí spoléhat sami na sebe, na své pušky a kolty, koně a znalost přírody má dodnes svůj půvab. I teď, v 21. století zůstává vrytý do myslí zdaleka ne jenom Američanů. Chcete se vydat po stopách Buffalo Bila? Vyrazte na dovolenou do USA s CK Go2 a zažijte tu pravou Ameriku.
Foto: Kongresová knihovna USA
Nevážně vážně
Magie
Černá magie působí na lidi jako magnet. Vždy se o ni zajímali a
jistojistě se zajímat budou. Magie se obecně dělí na magii černou, která
má uškodit konkrétnímu člověku a magii bílou, která se zabývá spíše
léčitelstvím.
Černá magie působí na lidi jako magnet. Vždy se o ni zajímali a jistojistě se zajímat budou. Magie se obecně dělí na magii černou, která má uškodit konkrétnímu člověku a magii bílou, která se zabývá spíše léčitelstvím. Dalším odvětvím magie a vlastně nejvíce žádaným u čarodějů a čarodějnic je takzvaná červená magie neboli magie lásky. Mnoho lidí na celém světě věří, že pomocí kouzel či lektvarů dokáží přivábit lásku svého srdce.
Asi nejznámější ve všech koutech světa je voodoo, které se praktikuje hlavně v zemích Benin, Togo, Ghana a Nigérie. Voodoo nejsou jen kouzla a magie, ale celkový způsob života, filozofie, hudba i medicína. Ve voodoo se používají byliny na léčbu nemocí i proti nepřátelům. Také se ovšem zneužívají. Často jsou součástí rituálů oběti. Hlavně ovce a kuřata a alkoholem se polévá země. Většinou se žádá o pomoc božstvo. Jedná se o pomoc v léčbě, nemoci, získání partnera, práce či miminka. Voodoo je spíše nechvalně známé pro poškozování a prokletí osob. Je vnímáno jako čarodějnictví ve špatném slova smyslu. Ale určitě voodoo nejsou jen panenky, které se propíchávají špendlíky, jak je známo u nás.
V Ghaně bylo mnoho žen zavrženo pro čarodějnictví a vypuzeno z domovů jejich rodinami. Některé z velmi absurdních důvodů jsou ty, že se ženy jen objevily někomu ve snu. V Ghaně se ví velmi málo o mentálních poruchách a proto z neznalosti posuzují nemocné jako posedlé ďáblem. Ženy žijí v táboře, který dnes čítá už stovky žen a dětí. Návrat domů je nemožný. Už navždy mají cejch čarodějnic a každá nehoda, problém nebo neštěstí by se připisovaly jim na vrub. Čarodějnice a čarodějové mají těžký život i v Keni. Čarují potají, míchají tzv. kagwiria lektvary, které mají přičarovat lásku manželů k jejich manželkám a nabízí mnoho dalších kouzel jako vyléčení nevyléčitelných nemocí, spojení rozhádaných rodin, nalezení práce či chycení zloděje, který vám něco ukradl. Vše se děje potají, protože jinak jim hrozí upálení. Minulý rok bylo v Mombase upáleno mnoho čarodějnic. Proto čarodějové inzerují své služby pod názvem „bylinkáři“ a „léčitelé“ a tím se chrání.
V Keni se často stávají podivuhodné příběhy. Zloději jsou začarováni jako zloděj mobilu, který začal po začarování jíst trávu. Jiný případ je nevěrný muž a žena, kteří zůstali v sobě při styku zaklíněni a museli být odděleni operativní cestou. Tyto zprávy se dostávají i do hlavních televizních zpráv. Nicméně čaroděje vyhledávají i politici, aby si kouzly zajistili vítězství ve volbách. Nebo fotbalové týmy, aby vyhrály.
Magie má v Keni i své hodně stinné stránky. Věří se, že krev a části těla albínů mají léčitelskou moc. Albíni jsou Afričané s poruchou pigmentu a bílou kůží a červenýma očima. Albíni se chrání a nejsou uváděni ani v telefonních seznamech. Často se stává, že albíni jsou zabíjeni a jejich těla prodávána do sousední Tanzánie tamním čarodějům. Nedávno se pokoušel dokonce otec prodat své dvouleté albínské dítě. Od roku 2007 je známo 59 případů zabití albínů za tímto účelem. Keňané věří na duchy a na to, že žijí v oceánu. Věří také, že duchové občas přijdou v podobě krásné ženy a po čase se promění.
Juju je populární v Beninu. Juju může zabít vaše nepřátele nebo jim připravit velmi pekelný život. Juju se používá pouze k negativním kouzlům. K rituálům se používají kosti mrtvých zvířat i lidí. Juju využívá stále více lidí v Nigérii, aby se stali bohatými a vymanili se ze spárů chudoby. Obecně je známé jako škodící druhým. Použití nadpřirozených sil je velmi běžné. Pokud chce někdo poškodit svého nepřítele, obvykle používá něco z jeho šatstva, měl by znát jeho jméno a detaily. Proto jsou někteří Afričané velmi opatrní ve sdělování svých pravých identit. Často se představují pod smyšlenými jmény a sdělují i falešné další údaje o sobě, aby je někdo nemohl zneužít.
V Togu najdete největší tržiště fetišů na světě. Právě tady lidé věří, že pomocí fetiše dokážete zabránit zlu, které by se vám jinak jistojistě dělo. Uvidíte tu různé části všelijakých zvířat jako netopýrů, hadů, ptáků, opic, gepardů, hrochů, slonů, antilop. Najde se i krokodýl. Prodavači nabízí zboží s radami, k čemu je která část dobrá. Na podporu erekce, na vyléčení, bezpečné cestování nebo i zastavení manželky před nevěrou.
Candomblé je náboženství v Brazílii, kde hraje největší roli tanec a hudba. Jsou to velmi poutavé rituály pro oko, bubínková rytmická hudba, bílá roucha i pokrývky hlavy, spousta korálků. Rituál spočívá v obětování dvounohého zvířete, které vykoná kněz. Většinou se jedná o slepici. Druhá fáze je obětování čtyřnohého zvířete, jako například kozy. Obřad se provádí vždy po ránu. Játra, křídla a hlava se obětují bohům. Celé odpoledne se vaří, pak se pokrm dělí mezi božstvo a všechny účastníky obřadu. Při západu slunce se zpívá u talíře s jídlem a sklenice s vodou, které se pak odnáší na křižovatku. Poté se vzývají bohové pomocí bubínků. Účastníci tančí a zpívají a někteří se dostávají do tranzu. Obřad je zakončen společným jídlem, které má zajistit soudržnost účastníků s božstvem.
Pákistán je velmi ovlivněný černou magií. Každý druhý dům si objednal někdy návštěvu čaroděje. Často magii používají závistiví příbuzní. Většinou jsou navenek sladcí, ale jsou posedlí tím, vám uškodit. Čarodějové mají mnoho zákazníků. Například jedna žena prosila čaroděje, aby jí přičaroval znovu lásku jejího manžela. Ten jí dal lektvar, který měla zředit s vodou a dát mu ho vypít. Za tři dny manžel zemřel. Lidé v Pákistánu jsou ochotni za kouzla zaplatit jmění. Velmi často se dožadují chlapeckého potomka, protože chlapci jsou preferováni. Jindy chtějí přičarovat bohatství nebo dostat životního partnera dle jejich výběru. Ženy často žádají kouzlo, které změní chování jejich manželů. Když některý z mužů více podléhá přáním své manželky, ostatní muži o něm vtipkují, že je ovlivněn právě těmito kouzly.
Velké množství se dožaduje přičarování nové práce nebo práce vůbec při obrovské nezaměstnanosti. Podnikající jedinci prosí o úspěch v byznysu. Když student, který se pilně učí ,stále nemá dobré výsledky, jeho rodina taktéž zaplatí čaroději, aby předčítal svatá slova a ovlivnil jeho studijní úspěchy. Čaroději se může platit čímkoliv. Obvykle nevyžaduje žádnou finanční odměnu, ale čeká, co mu kdo nabídne. Lidé platí penězi, ale i jídlem nebo ošacením. Kouzla většinou fungují tak, že čaroděj napíše svatá slova na papír, který má dotyčný vložit do láhve s vodou a denně z ní upít dva doušky. Další možností je uložit tento „magický papírek“ pod něco těžkého v domě a nechat ho tam. Jiná varianta je, že čaroděj prodá žádajícímu svatá slova vyrytá do kůže, kterou musí nosit na těle jako talisman a nesundávat jej. Pokud má někdo fyzickou bolest, která neustává, čaroděj předčítá svatá slova z Koránu a vyfukuje při tom svůj dech do úst nemocného. Valentýn znamená žně pro čaroděje. Talismany, které vám přivábí muže nebo ženu vašeho srdce jsou žhavým zbožím. Hodně se na svátek lásky prodávají prsteny, které vám zaručí, že potkáte svůj protějšek.
Čarodějem se většinou stává potomek čaroděje. Čarodějové většinou říkají, že jsou Sayed (z rodiny proroka Mohammada). Schovávají se za islám a chtějí tak udělat dojem na klienty. S islámem to samozřejmě nemá co dělat. Ale na kouzla věří všichni bez ohledu na jejich vzdělání.
Někdy si rodina najme čaroděje a žádá ho, aby zjistil, či je někdo neproklel, což je velmi častým jevem. Osobně znám případ, kdy čaroděj přišel, prošel celý dům a zahradu a žádal rodinu, aby začali kopat na jím určeném místě na zahradě. Po chvilce kopání se v zemi objevila igelitová taška, ve které byly schovány verše z Koránu a další propriety, které se používají k proklínaní osob. Rodině oznámil, že existuje žena, která je nenávidí a přeje jim zlo. Prokletí mělo zajistit, aby rodina strádala a všichni potomci měli problémy v manželství a postupně se rozváděli.
Čarodějové v Pákistánu se odebírají do hor, aby o samotě meditovali a honili duchy a víly. Když se jim podaří navázat kontakt a ducha „chytit“, pak po návratu do civilizace využívají jejich pomoci, rady a odpovědi na otázky, které jim pomohou předpovídat budoucnost nebo ovlivnit jakoukoliv situaci. Obvykle v horách zůstávají po 40 dní a někdy při těchto nesmírně náročných rituálech dochází i k jejich úmrtí.
Zajímavé je, že zatímco u nás máme strach venku po setmění hlavně z živých lidí (přepadení, okradení, zabití, znásilnění), v Pákistánu mají lidé strach hlavně z lidí zemřelých. Věří na duchy a na to, že jsou všude kolem nás. Hlavně, když někdo v okolí zemře, tak cítí úzkost a v noci se bojí, že je duch přijde strašit. Mnoho lidí tu má zkušenost s viděním duchů. V městečku Gilgit v pákistánských horách stojí strom, o kterém se traduje, že na něm bydlí žena se svými sedmi dětmi. Všichni zemřeli a jejich duchové se v noci zjevují kolemjdoucím. Gilgit je také známý tím, že hlavně muži si platí čaroděje, aby ovlivnil výsledky kriketových zápasů.
Ani Češi nezůstávají pozadu, i když většina věří spíše jen na věštění a předpovídání budoucnosti. Čteme rádi horoskopy, mnozí věří na numerologické výklady a někteří zajdou i ke kartářce. Magie může přinést mnoho pozitivního, pokud je i naše myšlení pozitivní. Ale jak říkají Afričané:na magii pozor, má velkou moc.
Nevážně vážně
Muzeum soudobého umění v Teheránu
Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor v připojené diskuzi poznamenává: „…víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval…“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.
Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor Martin Lejsal v připojené diskuzi poznamenává „…víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval…“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.
V úterý 16. srpna 2006 jsem v Teheránu s mými přáteli Jirkou a Pavlem navštívil Muzeum soudobého umění. Už o rok dřív jsem si chtěl galerii prohlédnout, ale byla zavřená. Nemá žádnou stálou expozici, jednotlivé výstavy se mění přibližně po třech měsících, a předchozí rok jsem se trefil právě do doby mezi dvě výstavy. Expozice tohoto léta měla téma „Východní představy“. Většina obrazů byla abstraktních, proto jejich obsah nemohu snadno sdělit slovy.
V galerii jsou pohodlná křesla, takže se obrazy velmi příjemně prohlížely a mohl jsem nejen o nich v klidu přemýšlet…
Měl jsem dost času si uvědomit, že většinu plochy galerie (více jak 95%) tvoří bílé stěny. Ty mají pro chápání vystavených děl naprosto zásadní význam. Právě na jejich podkladu obrazy vnímáme. Jsou také pojítkem jednotlivých děl mezi sebou a vždy na nich byl i odlesk (stín) mne, pozorovatele. Vkládal jsem do nich představy, jaký obraz bude následovat a jaký to má všechno význam. Pokud by např. byly obrazy vystavené těsně vedle sebe nebo se dokonce překrývaly, člověk by byl zmatený a působivost obrazů by zcela zanikla. Bílé stěny jsou nutnou součástí, doslova základem galerie, základem každé galerie. Proč jen se na ně tak často zapomíná? Proč nemluvíme o jejich kráse? Snad proto, že se na ně nevztahují estetická měřítka? Dnešní obrazy již nemají mohutné rámy a jednotlivá díla hraničí s bílou stěnou bez výrazné hranice. Obrazy se tak stávají součástí stěn a společně vytváří jedno velké, společné dílo.
A jak je to s celým životem? Netvoří i ten z více jak 95% bílé, prázdné stěny, které jsou podobně prosvětleny obrazy událostí tvořících třeba jen 5% našeho času?