7. část

Druhý den nám to stejně nedá, abychom vyspávali déle. Vstáváme v sedm hodin a po snídani děláme „špionáž“. Zapisujeme si všechny míry tohoto útulného domova, snažíme se odpozorovat ještě další detaily. Jenže pak je náhle čtvrt na devět a my se musíme loučit. Třeba někdy zase tady na shledanou.

Ráno se zastavíme nejdříve ve starobylém městě Rochesteru. Sídliště se zde připomínalo také už v římské době, později tu stálo keltské město, v němž r. 604 založil svatý Augustin druhé biskupství v Anglii. Do dějin města se vepsal též známý spisovatel Charles Dickens, který tu i zemřel. Hned z mostu nad řekou je nám dopřán pohled na dvě nejvýznamnější městské památky, na katedrálu a na mohutné zříceniny hradu.

Předchůdcem katedrály byl kostel z roku 604, současná stavba je ze 12. – 14. století a byla budována jako klášterní. Stavba pak byla silně poškozena v občanské válce, v 19. stol. byla nákladně restaurována. Zaujme nás především normanské západní průčelí s portálem z roku 1160, na němž jsou mimo jiné sochy krále Šalamouna a královny ze Sáby považované za nejstarší v Anglii. V interiéru se nacházejí pozůstatky fresek ze 13. století, chórové lavice z roku 1227 a raně gotická krypta, jedna z největších v Anglii. Vedle katedrály jsou zříceniny klášterních budov.

Na návrší naproti katedrále se má své místo hrad, jehož silueta nás vítala při příjezdu do města. Z ostatních městských památek už nevidíme nic, protože opět spěcháme. Vracíme se ještě jednou a naposled do Londýna. Na programu je návštěva Muzea voskových figurín Madame Tussaud’s. Jenže to ještě netušíme, že tento plán zůstane jen zbožným přáním.

To, co zažíváme při jízdě Londýnem, se nedá nazvat jinak než totální zácpa. Popojíždí se asi tak po pěti metrech, to není ani popojíždění od semaforu k semaforu. Sice máme možnost sledovat další detaily života tohoto velkoměsta, ale to neuspokojí všechny ty, kteří touží po návštěvě zmíněného muzea. Tak alespoň k těm zajímavostem. I v samotném Londýně pozorujeme a hodnotíme vozový park. Je poměrně nový, auta nejsou ani příliš poznačená šrámy po srážkách s jinými. Je to asi tím, že ceny aut nešplhají do astronomických výšek jako u nás. Tak např. z novin se dozvíme, že módní Renault Megane stojí 10 000 liber, přitom roční plat řidiče autobusu je právě oněch 10 000 liber, roční plat úředníka se pohybuje mezi 10 000 a 20 000 liber. Cenové relace v Británii jsou vůbec v mnoha směrech pro nás nepochopitelné. Film do fotoaparátu Kodak stojí více než 4 libry, zatímco nejlevnější pneumatiky na auta jsou už od 10 liber. Obyčejnou propisovací tužku koupíte za 2 libry. Zajímavé, že? V Londýně registrujeme také velmi málo motorek. Nejčastěji se na nich v hustém provozu proplétají policisté a také např. pracovníci pošt, aby byli rychlí. Při stání u jednoho ze semaforů pozorujeme policistu, jak zastaví u čekajícího auta, zaťuká na jeho okénko a upozorní řidiče, že nemá zapnutý bezpečnostní pás. Žádná pokuta, jen řidičovo pokývnutí na znamení poděkování. Málo lidí zde také jezdí na kole. Vidíme pár prodejců, u většiny z nich není zvláštností respirátor.

Nejdříve zastavujeme u největšího a nejznámějšího kostela v londýnské City, u St. Paul’s Cathedral. Na místě, kde se dnes tyčí katedrála, stál už v 7. století kostel a ve 12. a 13. stol. zde byl jeden z nejbohatších kostelů světa Old St. Paul’s, velká gotická katedrála se 170 m vysokou věží. Ta byla v r. 1561 značně poškozena požárem, pak byla opravována, ale požár v r. 1666 ji úplně zničil. Stavba dnešního kostela začala v r. 1675 podle návrhů Sira Christophera Wrena a byla dokončena v r. 1711. Původní projekt byl však několikrát změněn. Tak vyrostl chrám 170 m dlouhý a v kopuli 111 m vysoký. Po kopuli dómu sv. Petra v Římě je tato druhou nejvyšší na světě. Z vnějšku nás zaujme mohutné průčelí se dvěma věžemi, dominantou je však velkolepá Wrenova kopule. Bohaté je i vnitřní zařízení, vždyť katedrála je farním kostelem britského Commonwealthu, vdávaly se zde a ženily významné osobnosti a mnohé významné osobnosti zde také spí svůj věčný sen.

Potom se už zase vlečeme Londýnem. Když se konečně dostaneme před Muzeum voskových figurín, zavládne v autobuse zděšení. Fronta před muzeem je tam na dvě hodiny, prohlídka pak trvá také zhruba dvě hodiny. Co teď? Čekat zde a vynechat návštěvu města Canterbury nebo naopak. Nakonec se většina rozhodne pro variantu „naopak“. A tak odjíždíme a opět se vlečeme londýnskými ulicemi. S hlavním městem Velké Británie se loučíme spolu s prvními dnešními kapkami deště.

Dvě hodiny jízdy utečou rychle a my vjíždíme do historického středu hrabství Kent, do Canterbury. Zase víme, že na prohlídku budeme mít málo času, že vlastně stihneme historickým centrem města jen co nejrychleji projít a že větší pozornost budeme moci věnovat jen katedrále. A tak se ještě v autobuse seznámíme s bohatou historií města.

Jeho dějiny se začaly psát také už za Římanů. Ti zde založili město Durovernum. V 5. stol. vystřídali Římany Anglosasové a ti město přejmenovali na Cantwarabyrig. O jeho významu hovoří i ten fakt, že král Kentu Ethelbert je učinil v r. 560 svým sídelním městem. V r. 597 zde byl svatým Augustinem přišlým z Říma, aby obyvatele Britských ostrovů obrátil na křesťanskou víru, založen klášter. Do dějin města se významně zapsalo 12. století, kdy zde žil Thomas Becket, prohlášený králem za canterburského arcibiskupa. Becket však hájil zájmy církve proti králi a šlechtě a tak došlo mezi ním a králem k rozporu. Král poslal Becketa do francouzského vyhnanství, po návratu však pro jistotu nechává v r. 1170 král Becketa na posvátné půdě katedrály zavraždit. Becket byl pak brzy nato zproštěn všech obvinění a dokonce svatořečen. Tak se z Canterbury stalo anglické poutní místo. A při tom všem město bohatlo z rozvoje řemesel a obchodu. Katastrofou pro něj byla 2. světová válka, kdy bylo mnoho památek zničeno při bombardování.

Procházíme, či spíše uháníme kolem zajímavých historických domů, až se dostaneme na malé náměstíčko, jemuž vévodí zvláštní stavba. Je to tzv. Brána Kristova kříže. Byla postavena v letech 1505 – 1517 ve stylu tudorovské gotiky, pozornost návštěvníků poutá především bohatou výzdobou.

Projdeme touto branou a rázem se nám otevírá pohled na monumentální katedrálu, jejímž základem byl kostel založený sv. Augustinem v r. 597. Dnešní stavba pochází z 15. století, avšak někde je použito stavebních prvků z dřívějšího kostela. Zvnějšku zaujme především hlavní průčelí s portály, v interiéru pak barevná mozaiková okna, náhrobky arcibiskupů a dalších významných osob, zajímavá je i fresková výzdoba. Pozornosti návštěvníků pochopitelně neujde místo, kde byl údajně Thomas Becket zavražděn. To je označeno čtyřhranným kamenem. Prohlídku katedrály stihneme těsně před jejím uzavřením, už se vůbec nezlobíme, že jsme se městem tak hnali, aby nám tento zážitek nebyl odepřen. K autobusu se pak vracíme trochu volnějším tempem.

V pozdním odpoledni – nebo snad už je podvečer – přijíždíme tam, kde jsme na britskou pevninu vstupovali, do přístavu Ramsgate. Autobus musí být na místě tři hodiny před odjezdem trajektu, my máme ještě čas projít se městem. Vystoupáme po schodech nad bílé útesy, přehlédneme celý přístav a vydáváme se do města. Hned za rohem narazíme na nenápadný kostelík. A ejhle, je ještě otevřen. Nahlédneme dovnitř a v údivu staneme před krásným reliéfem křížové cesty.

Procházíme městem rozloženým nad útesy, míjíme jeden hotel za druhým, jeden penzion za druhým. Není divu, Ramsgate je lázeňským městem a má pěkné pláže. Část jich také zahlédneme. K příjemnému posezení zve množství restaurací nabízejících pochopitelně především rybí speciality. A tak procházka městem je nejen pastvou pro oči, ale i mukami pro čichové buňky.

Ve městě se pomalu rozsvěcují světla a reklamy a my se vracíme do autobusu, abychom najeli na trajekt a definitivně se pro tentokrát rozloučili s britskou pevninou. Využíváme opět služeb lodní společnosti Saly na Oostende Lines, trajekt, který nás vrátí na pevninu, se jmenuje Reine Astrid. Je poměrně malý, má jen jednu palubu pro cestující, připadá nám ale inteligentněji uspořádán, než byl Princ Albert. Usedneme do pohodlných sedadel na přídi, někteří z nás se „nadopují“ kinedrylem proti případné nevolnosti a všichni si pak čas před vyplutím krátíme „vodním“ humorem stylu, kdy se asi potopíme, jak dlouho bude trvat, než loď půjde ke dnu, a nechybí ani konstatování, že ke dnu je lépe jít v ne zcela střízlivém stavu. V těchto úvahách vede bezkonkurenčně pan „prezident“ Havel. Zábava v podobném duchu pokračuje i po 22. hodině, kdy trajekt vyplouvá. Jisté oživení a změnu do této zábavy vnese černoška, která si bez ptaní sedne na místo, z něhož si na chvilku odskočil jeden z účastníků našeho zájezdu. Ona černá krasavice si vůbec nechce dát vysvětlit, že místo je už obsazené.

Po vyplutí mnozí z nás – především ti „nadopovaní“ – usínají. Budí nás až výzva k nástupu do aut a autobusů a poděkování posádky za to, že jsme využili služeb společnosti Saly. Rozespalí projdeme odbavením, posuneme hodinky na středoevropský, přesněji letní čas a po rozjezdu autobusu kolem 4. hodiny ranní většina z nás pokračuje v příjemném spánku.

Průvodce nás budí až o půl osmé na parkovišti už na německé straně v blízkosti města Cách. Po nejnutnější ranní hygieně, skromné snídani a s konstatováním, že opět mrholí, pokračujeme domů stejnou trasou, jakou jsme použili pro příjezd. Po dalším spaní, jídle, čtení – dle zájmu a nálady každého – po zastávkách na protažení i na něco jiného dorážíme na česko – německé hranice. První zastávka na naší straně je pochopitelně kde jinde než u restaurace. Není nad teplé české jídlo a správně vychlazené točené české pivo.

Následuje Bor, Stříbro, Plzeň, Beroun, Praha, Hradec Králové a – Ústí nad Orlicí. Po půlnoci, už tedy v první hodině čtvrtka jsme doma. Pomalu vytahujeme zavazadla, rozespalí se loučíme. I když se nám celkem dobře v karavanech spalo, všichni se asi těšíme na své postele. A dojmy? Ty se oživí nad diapozitivy a fotografiemi, k mnohému se určitě vrátíme, až se po dovolené zase na konci srpna sejdeme ve škole.