Rubrika: Cestopisy

5. část

Celkem v limitu se nám podaří projet dalšími zacpanými ulicemi a doslova na poslední chvíli nás autobus vyklopí na jedné z nich v blízkosti Buckinghamského paláce. Už z dálky vidíme neuvěřitelné množství lidí čekajících na výměnu stráží. Tento pestrý ceremoniál se koná v 11,30 hod. Nejprve všudypřítomní policisté zastaví dopravu na ulici před palácem, pak se ozve kdesi zdáli hudba, dlouho nic nevidíte, až za hodnou chvíli spatříte jako prvního muže vedoucího psa (jeho plemeno nebylo určeno, stáli jsme moc daleko, nicméně zajisté má také královský rodokmen), potom jedou muži na koních a následuje sama stráž – muži v botách na vysokých podrážkách (přemýšlíme, jak jen se dá v těchto botách vůbec pochodovat), v tmavých kalhotech, červených kabátcích s tmavými výložkami a zlatým premováním, na hlavě posazené proslulé chlupaté „medvědí“ čepice, přes jejichž okraj snad nemohou ani vidět. Celou parádu zakončují opět muži na koních. Ti, kteří stojí u plotu Buckinghamského paláce, vidí i samotnou výměnu stráží, my se musíme spokojit zase až se závěrečným defilé. Vzápětí nato policisté uvolní provoz na ulici a davy se rozcházejí. My jsme na počátku pětihodinové procházky po nejznámějších památkách Londýna.

A začneme hned Buckinghamským palácem a jeho nejbližším okolím. Samotný Buckinghamský palác nechal postavit vévoda z Buckinghamu v r. 1703, v r. 1762 ho odkoupil král Jindřich III. V r. 1825 pověřil Jindřich IV. svého dvorního stavitele Johna Nasha přestavbou a rozšířením paláce. Od r. 1837 v něm sídlí královská rodina, přítomnost krále v paláci signalizuje vztyčená královská zástava. Dnes je Buckinghamský palác po všech úpravách velkolepou klasicistní budovou s mohutnou fasádou, ozdobenou korintskými polopilíři. Před palácem stojí památník věnovaný královně Viktorii. Podle návrhu Sira Astona Webba ho vytvořil sochař Sir Thomas Brock. Památník představuje královnu obklopenou alegorickými postavami znázorňujícími např. Vítězství, Vytrvalost, Odvahu, Pravdu, Vědu, Umění, Spravedlnost, Zemědělství.

Od Viktoriina monumentu odbočíme do stínu stromů v Green Parku. Tady lidé odpočívají. Nejen na zeleném trávníku, ale i na připravených lehátkách. Dostaneme se na Piccadilly Street, jednu z hlavních tepen města. Své jméno dostala ulice po krejčím, který se v 18. století stal mistrem ve zhotovování „pickadille“ – vysokých límců s tuhými rohy. Na této ulici jsme upozorněni především na budovu Burlington House, v níž sídlí umělecká akademie. Budova se vyznačuje pěknou renesanční fasádou. Nahlédneme do některých pasáží, zastavíme se u mnoha přepychových obchodů a tak dorazíme až na Piccadilly Circus.

Piccadilly Circus znamená pro obyvatele Londýna centrum světa. Sbíhají se zde hlavní ulice Regent Street, Piccadilly, Haymarket a Shaftesbury Avenue, na stanici metra se křižují tři linky. Tím je toto náměstí nejživější, nejhlučnější a nejfrekventovanější ve městě. Současně se stalo centrem zábavního světa West End, nachází se tam mnoho nočních lokálů, divadel a kin. V noci náměstí osvětlují obrovské světelné reklamy – ty se nám tentokrát představují i ve dne. Na náměstí stojí pomník filantropa – vévody z Shaftesbury odlitý z hliníku. Jeho autorem je Alfred Gilbert. Památník je známý pod dřívějším jménem „Erosův pramen“, postava totiž představuje anděla lásky k bližnímu.

Odtud zabočíme do dalšího proslulého zábavního kouta Londýna, do Soho. Názory na tuto čtvrť jsou různé. Angličtí podnikatelé ji považují za „dobrou adresu“. Vzhledem ke vhodné poloze se zde usadily filmové společnosti, gramofonové firmy, nahrávací studia apod. Labužníci oceňují Soho pro množství obchodů a restaurací s mnoha delikatesy a mezinárodními specialitami. Mezinárodně se v Soho vaří už od 16. stol., když se sem nastěhovaly tisíce francouzských hugenotů. Potom sem přišli Italové, Švýcaři, Číňané, Indové a příslušníci dalších národů. Z domácích kuchyní se postupně stávaly veřejné restaurace, jejich původními zákazníky byli šetrní cizinci a chudí studenti. U cizinců je Soho spojeno s představou podsvětí, pochybné zábavy, neseriózních barů, porno obchodů, peep-show a prostituce. Takže z předložených názorů si můžete vybrat.

V těsné blízkosti Soho je i známá China Town – Čínská čtvrť, která se rozložila mezi Gerrard Street a Leicester Square. I ona má své kouzlo, vchod do ní např. označují brány v čínském stylu, na ulicích předvádějí své umění nejrůznějšího druhu čínští umělci. A všude se to hemží nepřeberným množstvím turistů.

Brzy dojdeme na další významné londýnské náměstí, na Trafalgar Square. Náměstí vzniklo v letech 1829 – 51 podle návrhů Charlese Barryho. Svým názvem připomíná vítězství admirála Nelsona nad francouzsko-španělskou flotilou u španělského mysu Trafalgar 22. října 1805. V centru náměstí stojí 56 m vysoký sloup Nelson Column. Byl postaven v letech 1840 – 1843 podle návrhu Williama Railtona z devonského granitu. Na korintském sloupu stojí 5 m vysoká (některé materiály dokonce uvádějí 6 m vysoká) socha Horatia Nelsona. Podstavec zdobí bronzové reliéfy odlité z ukořistěných francouzských děl. Znázorňují scény ze čtyř vítězných Nelsonových bitev (Abukir, Kodaň, St. Vincent, Trafalgar). Reliéf zobrazuje admirálovy poslední chvíle a jeho výrok znějící v překladu „Anglie očekává od každého, že bude konat svou povinnost“. Čtyři obrovští lvi na obrubách jsou dílem Edwina Landseera z r. 1868.

Trafalgarské náměstí ale není jen Nelsonův sloup. Kromě dalších památníků připomínajících slavné osobnosti anglické historie zde najdeme i mnohé významné budovy. Z nich je třeba připomenout alespoň kostel St. Martin, což je farní kostel admirality, a budovu National Gallery pocházející z let 1834 – 38 a postavenou podle plánů W. Wilkinse. Původní objekt však potřebám galerie brzy nepostačoval a tak byl postupně zvětšován. Zajímavostí je, že pod zdí na straně National Gallery jsou do kamene zapuštěny britské standartní míry : 1 inch, 1 foot, 2 feet, 1 yard, 1 chain a 100 feet. Kuriózní je vysvětlení původu jednoho yardu. Má to být vzdálenost mezi špičkou nosu a konci prstů natažené ruky jistého anglického krále (jeho jméno však již upadlo v zapomenutí).

Před National Gallery si dáváme na čas rozchod, abychom si mohli buď odpočinout a nebo se podívat alespoň na některé skvosty, které tato budova ukrývá. Vždyť National Gallery vlastní největší a nejcennější sbírku obrazů na světě. Vstup je zdarma a každý si může vybrat tu oblast, která ho zajímá. Prohlídka všech sbírek by snad zabrala i několik dní. Takže si vybírejte. Je libo italské malířství 16. století zastoupené mimo jiné obrazy Michelangelovými, Raffaelovými, Tintorettovými či Tizianovými, nebo raději postojíte před mistry vlámského umění, jakými byli Rubens, van Eyck a van Dyck. Chcete snad věnovat pozornost italskému malířství po roce 1600, německému malířství, španělskému malířství, francouzskému či domácímu britskému. Vše zde najdete.

Na samotném náměstí se můžeme v praxi také přesvědčit o tom, že toto náměstí bývá často místem politických manifestací. Jedna taková tady právě probíhá. Je dost hlučná, podle písma použitého na transparentech usuzujeme, že by se mohlo jednat o Araby. Někdo z kolegů pronese, že jde o manifestaci alžírských fundamentalistů. Z jakých zdrojů tuto informaci získal a zda je pravdivá, nevíme, pokud ale pravdivá je, pak rychle pryč, abychom nebyli ještě svědky třeba pumového atentátu. O tuto atrakci zajisté nikdo z nás nestojí.

Ve čtyři hodiny odpoledne vyrážíme opět do londýnských ulic. V jihozápadním rohu Trafalgarského náměstí postojíme před Admirality Arch – obloukem Admirality, který jako velká kamenná opona uzavírá širokou třídu The Mall vedoucí od Buckinghamského paláce. Prostřední ze tří bran Admirality Arch má svého osobního klíčníka. Vždy, když tu má projíždět královské spřežení, např. při slavnostním ceremoniálu při zahájení sezení parlamentu či při státních návštěvách, přichází zvláštní královský dveřník, aby bránu jen pro tento účel otevřel.

Dále pokračujeme třídou Whitehall, jež je synonymem vládní čtvrti. I zde se pochopitelně nachází množství budov s bohatou historií a žhavou současností. Nás nejvíce zajímá budova Horse Guards. Je pravda, že dříve, než si všimneme architektonických zvláštností této budovy, zaujme nás něco úplně jiného. Před budovou drží stráž dva jezdci z Corps the Household Cavalry. Neustále se vedle nich staví turisté a někdo druhý je fotografuje. S jezdci to ani nehne, koně občas jen pohodí hlavou. Ani my neodoláme zvěčnění se na fotografii. Od průvodce se potom dozvíme, že Corps se skládá ze dvou samostatných regimentů – Life Guards se šarlatově červenými kabáty a bílými chocholy na přilbách a Blues and Royalds s modrými kabáty a červenými chocholy na přilbách. Life Guards pocházejí z jednotky kavaleristů, která sloužila v občanské válce jako osobní stráž krále Karla I. Blues and Royalds pak mají původ v Cromwellově jezdeckém regimentu. Poštěstí se nám ještě uvidět i výměnu jezdců a potom jsme teprve ochotni si poslechnout, že budovu Horse Guards postavil r. 1753 William Kent. Dodnes poutá pozornost zvláštními proporcemi a zvonicí. Na jejím místě stála kdysi strážnice starého paláce Whitehall.

Z Whitehallu lze vstoupit i do nenápadné slepé uličky Downing Street. Tento vstup je povolen však jen vyvoleným, pro obyčejnou veřejnost je ulice uzavřena. Od r. 1735, kdy král Jiří II. dal dům k dispozici prvnímu ministerskému předsedovi Siru Robertu Walpolovi, je číslo 10 sídlem úřadujícího ministerského předsedy. Ulice má jméno po Siru Georgovi Downingovi, který zastával vysokou státní funkci za Cromwella, a přesto byl Karlem II. po restauraci Stuartovců jmenován rytířem.

Ve vládní čtvrti Whitehall stojí také britský národní památník obětem obou světových válek, tzv. Cenotaph. Jeho název znamená v překladu přibližně „prázdný hrob“. Původně byl zhotoven ze sádry podle návrhu Sira Edwarda Lutyense jako památník obětem „Velké války“ (1. světové války). Na žádost veřejnosti byl vytesán z portlandského mramoru a v roce 1920 odhalen. Pomník nenese žádné symboly vzhledem na to, že vyjadřuje úctu padlým bez rozdílu víry. Jsou na něm jen emblémy pozemního, leteckého a námořního vojska. Vždy druhou listopadovou neděli, která je vzpomínkou na válku, se u Cenotaphu v 11 hod setkají zástupci Commonwealthu, aby vzdali hold obětem válek. Následné bohoslužby se účastní i královna, členové parlamentu, zástupci vojenských složek a veřejného života.

Při procházce třídou Whitehall naši pozornost také upoutá nebývalé množství policistů. Pomalu procházejí mezi turisty, pokud jsou dotázáni, ochotně poradí. A také stejně ochotně se nechávají s turisty fotografovat. Vždyť kdo by si nechtěl z Londýna přivést fotografii s typickým anglickým „bobíkem“. Této možnosti po mnoha váháních využije i naše dcera. Právě procházejícího policistu požádá, zda by mohl na chvíli počkat. On nejdříve nechápavě kouká, pak se dozví, že má být vyfotografován. Rozesměje se, „drapne“ Dášu kolem ramen, cvak a už je fotografie. S úsměvem neznámý policista odchází.

4. část

Ráno nás budí sluneční paprsky. Slunce nesměle vykukuje z ranního oparu, zatím slibuje, že nedopřeje aktivitu typickému anglickému dešti. Bylo by to dobré, protože dnes máme na programu celodenní prohlídku Londýna. Nasnídáme se se vším přepychem, sbalíme věci na celý den a vyrážíme na parkoviště, z kterého nás včera odvezli. Tam jsme si dali v osm hodin sraz. Přicházíme sem poněkud dříve a tak ještě scházíme k vodě. Zjišťujeme, že moře není určitě daleko, protože voda je slaná, a sbíráme několik kamínků. Na památku. Přesně v osm jsme na parkovišti. Jenže – ouha, nikdo nikde. Je čtvrt na devět. Co dělat? Přichází ještě třetí rodina, která také nebydlí s ostatními. Jinak nikdo nikde. Začínáme být neklidní. Mužská část osazenstva nakonec rozhodne, že dva z nich se vydají k bungalovům ostatních a zjistí, jak se věci mají. Asi po deseti minutách vidíme přijíždět autobus silnicí kolem vody. Jenže teď tady zatím nejsou naši dva mužští. Musí se na ně počkat. Čekání znamená pro ostatní trochu roztrpčení, ale naše vina to není. Ostatní se totiž dohodli, že v osm je „nabere“ autobus u jejich karavanů a že teprve potom se zastaví pro nás. Když k tomu přičteme akademickou čtvrthodinku, je to jasné. Muži se po čtvrt hodině přiženou a můžeme odjet. Průvodce nejdříve zjišťuje, zda někdo nemá v karavanech jakékoliv problémy. Většina řekne, že je vše v pořádku, pouze někteří odvážně přiznávají, že jim netopí topení, ale že ho nejspíš neumí zapnout. Tušíme, že takových „netechniků“ je více, ti ale taktně mlčí. Vyjíždíme o půl deváté a je před námi více než hodinová jízda do centra Londýna. Tu využíváme k oživení si znalostí o hlavním městě Velké Británie.

Jeho dějiny se začaly psát už kolem r. 4 000 př.n.l., kdy na obou březích řeky Temže byly hospodářské usedlosti a vesničky lidí mladší doby kamenné. Na přelomu doby bronzové a železné, tj. mezi lety 1 000 – 200 př.n.l., osídlily území dnešního Londýna keltské kmeny. Asi r. 55 př.n.l. se zde usadily římské legie G. J. Caesara, toho pak vystřídaly kolem r. 43 n.l. legie císaře Klaudia. Jeho vojsko založilo v Británii novou provincii a k jejímu střežení byly ponechány na místě čtyři legie. Vojenský tábor nazývaný Londinium ( toto jméno pochází asi ze starobritského Llyndum = vysoko položené opevněné místo) se brzy začal slibně rozvíjet a vyrostl v kvetoucí přístav, jež se stal obchodním střediskem. Římané si byli vědomi nebezpečí nájezdů barbarských národů – také je zažili, a proto plochu o rozloze asi 3 km čtvereční silně opevnili (vznikl tzv. London Wall). Rozvoji města přál i císař Dioklecián a to se brzy obrazilo i v jeho výstavnosti. V 5. století však Římané Británii ztrácejí a Londinium se rozpadá.

Zemi obsadili Jutové, Anglosasové a Sasové. Sasové vybudovali přístav a pojmenovali jej Lundewic. Město však trpělo nájezdy bojovných Dánů a Vikingů. Bezpečnost oblasti zajistil až anglosaský král Alfréd Veliký (848 – 901), jenž zvítězil nad Dány a město učinil sídlem panovníka. Další rozkvět města nastal po r. 1066, kdy se ve Westminsterském opatství jako první nechal korunovat Vilém Dobyvatel. Udělil městu řadu privilegií a zahájil stavbu své rezidence. V době vlády Jindřicha I. na počátku 12. století přebírá Londýn definitivně úlohu hlavního města a získává nezávislost a samosprávu jako městská republika podléhající přímo králi. Ruku v ruce s těmito politickými změnami jde pochopitelně i rozvoj řemesel a obchodu. Město se stalo také význačným kulturním a společenským střediskem, působilo zde velké množství známých osobností.

Výstavba veřejných i obytných budov pokračovala velmi rychle, takže v 16. století se Londýn stal největším městem Anglie a jedním z nejvýznamnějších obchodních středisek tehdejšího světa. Odhaduje se, že v této době žilo ve městě 300 000 až 500 000 obyvatel.

V 17. století však Londýn postihla celá série pohrom. Nejdříve to byl mor a potom požár, který zničil převážnou část města. Velký požár zuřil čtyři dny a noci, po jeho zdolání zůstalo bez přístřeší 100 000 lidí. Zkáza ale znamenala následné vypětí stavební činnosti. Hlavním architektem při obnově města byl jmenován Sir Christopher Wren, ten kromě jiného postavil i slavnou katedrálu St. Paul’s a dalších 52 kostelů. V roce 1760 došlo ke zbourání hradeb a bran a město se začalo rozšiřovat směrem na Westminster. Znovu také roste počet obyvatel, což dokazuje první oficiální sčítání lidu provedené r. 1801. Tehdy bylo zaznamenáno 860 035 obyvatel.

I když mnoho významných staveb pochází ze 17. a 18. století, největší stavební činnost, která vtiskla Londýnu dnešní podobu, začala až za vlády královny Viktorie (1837 – 1901) Londýnský přístav se stal největším v zemi, rozvíjel se průmysl, vyrostly nejkrásnější veřejné budovy. V roce 1863 se dočká premiéry i londýnské metro. Nejvýraznější vliv na rozvoj města měla stavba železnic, které umožnily zaměstnání i méně majetným vrstvám z větších vzdáleností. Vzniká široký okruh viktoriánských předměstí. Na klid ve městě dohlíží jeho policejní sbor – Metropolitan Police Force. Ten vznikl r. 1830 a podle jména svého prvního šéfa Sira Roberta Peela dostávají policisté přezdívku „Bobbies“ (Robert = Bobby).

V dějinách 20. století přinesla městu zkázu až 2. světová válka. Tehdy po německém bombardování zůstala v troskách větší část centra města, tzv. City, letecké a raketové útoky usmrtily více než 30 000 lidí. Dnes jsou však již rány z 2. světové války zaceleny a Londýn pulsuje mnohotvárným životem. A právě jeho podobu by nám alespoň maličko měla poodhalit dvoudenní návštěva tohoto města.

V ulicích Londýna nás zpomalí ranní zácpa. Prohlídku města začínáme zastávkou u Toweru. Tato pochmurná, nepravidelná soustava budov sloužila v minulosti mnoha ne vždy bohulibým účelům. Pověst vypráví, že Tower byl postaven již za Caesara, ale skutečností je, že s jeho stavbou začal až Vilém Dobyvatel. Postavil tzv. Bílý Tower, který byl jednak královskou rezidencí a jednak pozorovatelnou, z níž bylo možno dohlížet na dopravní ruch na Temži. Výstavba celého komplexu pokračovala i za dalších panovníků, v 19. století byla pevnost restaurována. I přes častá obléhání nebyl Tower nikdy dobyt. Až do období vlády Jakuba I. sloužil jako královský palác, vězení, mincovna, klenotnice, hvězdárna a pět století k němu patřil i zvěřinec. Ve zdejším vězení byly vězněny a popraveny slavné osobnosti. Mezi nimi Sir Thomas More a manželky krále Jindřicha VIII. Anna Boleynová a Catherine Howardová. Po 2. světové válce zde byl vězněn Hitlerův zástupce Rudolf Hess. Místem, které dnes nejvíce láká návštěvníky, je budova Jewel House – klenotnice. Tady jsou uloženy největší státní a národní klenoty, korunovační šperky a hlavně koruna Imperial State Crown, zhotovená ke korunovaci královny Viktorie (do ní je kromě jiných drahých kamenů zasazen i jeden ze dvou největších diamantů světa zvaný Hvězda Afriky). Součástí pokladu je i indická císařská koruna se smaragdem o 34 karátech a s dalšími 6 500 diamanty, nádhernou zlatnickou prací je koruna královny Alžběty, nyní koruna královny – matky, do ní je vsazen pověstný diamant Koh-i-noor.

Všechny tyto krásy nám však zůstávají ukryty, protože na prohlídku Toweru není čas. Můžeme si ho prohlédnout jen zvenčí. Uvidíme alespoň towerské strážce, bývalé příslušníky armády Yeoman Warders, kteří dodnes nosí uniformy z tudorovského období. Dnes slouží návštěvníkům jako informátoři a k jejich povinnostem patří každý večer zamykání hlavní brány. Zatímco Yeoman Warders odpovídají za hlídání a ochranu Toweru, šest zde žijících havranů podle pověsti chrání celou říši. Pověst také praví, že království zanikne, až tito havrani opustí Tower. Proto vláda v období 2. světové války umístila havrany do bezpečí.

Obejdeme hradby Toweru a zastavíme se na nábřeží Temže. I zde se je na co dívat. Pozornost nejprve věnujeme mostu Tower Bridge. Ten se svými dvěma 65 m vysokými neogotickými věžemi patří k nejznámějším symbolům Londýna. Tower Bridge byl postaven podle plánů Horace Jonese a Wolfa Barryho a byl otevřen r. 1894. Most je rozdělen na dvě části. Devět metrů nad hladinou při nejvyšším stavu vody leží těžký zvedací most. Během 90 sekund se dá otevřít a umožní tak plavbu velkým lodím. Toto divadlo se však dnes odehrává jen málokdy, protože velké lodě kotví níže po proudu Temže. Pohyb mostních ramen zajišťuje moderní elektrické zařízení, které r. 1975 nahradilo původní, parou poháněný hydraulický mechanismus. Most pro pěší se nachází 43 m nad hladinou řeky.

V blízkosti mostu také kotví loď H. M. S. Belfast, poslední velký křižník Královského námořnictva. Začal sloužit v roce 1938, o několik měsíců později jej však silně poškodila německá mina, takže do bojů mohl zasáhnout až v říjnu r. 1942. Byl mu určen důležitý úkol při ochraně konvojů plujících do Sovětského svazu a zejména při bitvě na Severu, která skončila potopením německé lodi Scharnhorst. V červnu r. 1944 zajišťoval Belfast vylodění spojenců v Normandii, po skončení války operoval křižník ve vodách Dálného východu. V r. 1963 byl vyřazen z provozu a zpřístupněn veřejnosti jako muzeum.

Vracíme se rychle do autobusu. Chceme totiž stihnout ceremoniál výměny stráží před Buckinghamským palácem, který začíná o půl dvanácté. Zbývá nám hodina na dopravení se v silném provozu k paláci. Jsme unášeni vlnou vozidel od semaforu k semaforu a při tom průvodce upozorňuje: „Vpravo vidíte,……vlevo vidíte……“ Je problém stihnout všechno vidět, protože některé památky se doslova ztrácejí mezi moderní, mnohem vyšší zástavbou, a tak je spatříme jen na nepatrnou chvíli. Tak je to např. i s Monumentem. Ten byl postaven v letech 1671 – 1677 jako vzpomínka na velký požár z r. 1666. Jedná se o 61,5 m vysoký sloup umístěný 61,5 m od místa, kde požár vypukl. Za jeho tvůrce je považován Christopher Wren, je však pravděpodobné, že autorem je Robert Hooke. Uvnitř sloupu je točité schodiště s 311 schody, které vyvede návštěvníky na terasu, z níž je krásný rozhled. Vrchol sloupu je zdoben 14 m vysokou urnou s pozlacenou ohnivou koulí.

Na ostatní památky, které míjíme, se můžeme podívat přece jen déle. Vracíme se na nábřeží a na Temži vidíme další tři lodě. Jsou to H. M. S. President, H. M. S. Chrysanthemum a H. M. S. Wellington. Hned naproti směrem do města se nachází městská čtvrť The Temple, která byla ve 12. a 13. století sídlem rytířského řádu templářů. Po jeho rozpuštění v r. 1312 připadl majetek vévodovi z Pembroku, po jeho smrti řádu johanitů. Od nich jej převzal král a nakonec byl okrsek přenechán společnosti právních učenců. Od té doby je Temple čtvrtí advokátů, kteří z něj nemají daleko k nejvyššímu anglickému soudnímu dvoru nacházejícímu se nedaleko odtud.

Dále míjíme také téměř 200 m dlouhé průčelí budovy Sommerset House. Ta byla postavena v letech 1777 – 1786 Sirem Williamem Chambersem, v 19. stol. bylo dobudováno západní a východní křídlo. Jméno získala podle toho, že byla postavena na místě paláce hraběte ze Sommersetu. Budova sloužila různým vládním úřadům, od r. 1990 je v ní umístěna Courtauld Galleries. V galerii jsou vystaveny práce ze sbírek patřících Londýnské univerzitě a její základ tvoří pozůstalosti pánů Samuela Courtaulda, Lorda Lee of Farehama, Rogera Frye a Princes Gate Collections. Jsou zde umístěny především obrazy (Manet, Monet, Degas, Botticelli, Veronese, Tintoretto, Goya, Rubens) a také předměty ze slonoviny a sochy.

A to už otáčíme zraky opět vlevo směrem k Temži, kde na jejím nábřeží stojí Cleopatra’s Needle. Jedná se o 13 m vysoký a 180 tun vážící obelisk z růžového granitu, který s královnou Kleopatrou nemá nic společného. Pochází přibližně z období 1 500 let př.n.l. z Heliopolisu a hieroglyfické nápisy na něm oslavují činy a vítězství faraónů Thutmose III. a Ramsese Velikého. Obelisk daroval egyptský vícekrál Mohammed Ali britskému království v poslední čtvrtině 19. století. Zajímavostí je, že stejný obelisk stojí i v Central Parku v New Yorku, ten je ale silně poškozen exhaláty.

3. část

Vzhledem k těmto a podobným úvahám nám cesta do Oxfordu rychle uběhne. I tak stihneme ještě narychlo nastudovat bohatou historii tohoto města. První zmínka o Oxfordu pochází z r. 912. Jeho jméno vzniklo pravděpodobně z historické skutečnosti – byl zde brod pro voly (osca’s ford). Zakladatel však není přesně znám a nejstarší dějiny města zastírá jen několik pověstí. Skutečností zůstává to, že již ve 12. století zde vznikaly klášterní školy a Oxford začal být považován za středisko církevního školství. Oxfordští učitelé navíc získali i zvláštní privilegia, řadu privilegií získala i vzniknuvší univerzita. Ta měla v polovině 13. století už 7 kolejí a stala se tak vážnou konkurentkou univerzity pařížské. Během staletí však začalo vznikat nepřátelství mezi univerzitou a městem a docházelo často i k bitkám, při nichž nejen tekla krev, ale po kterých zůstávali také mrtví. Roku 1209 napětí vedlo k pouličním krvavým srážkám, při nichž zahynul jeden místní trhovec a tři, jak už to bývá, zcela nevinní studenti. Členové akademické obce a studenti pak rychle opustili Oxford a část z nich se usadila v Cambridgi a založila jádro pozdější druhé nejstarší anglické univerzity. Trvalo to čtyři roky, než byl spor mezi univerzitou a městem urovnán, nicméně akademická obec získala nové a významné výhody a privilegia. Bylo ustaveno, že za každého zavražděného studenta musí město zaplatit univerzitě pokutu (toto ustanovení platilo až do r. 1825). V roce 1581, po předchozím odtržení se anglické církve od Říma, se univerzita stala anglikánskou a to vedlo k potlačování klášterních kolejí. Rušnou dobu prožíval Oxford v letech 1642 – 1646, kdy se stal sídlem královského dvora. Pak však došlo k úpadku, protože mnoho učitelů vzhledem k přísným předpisům odešlo učit na jiné vysoké školy. Krize se vyhrotila natolik, že v 19. století bylo povoleno vyučování na univerzitě i světským osobám a navíc zde mohly studovat i ženy. Tato opatření vedla k novému rozkvětu univerzity. Dnes patří Oxford spolu s Cambridgí k nejznámějším univerzitním městům na světě. Studenti zde mají k dispozici 34 kolejí a další prostory.

Na parkovišti si z automatu zakoupíme panoramatickou mapu, která nám má usnadnit orientaci. Průvodce nás sice provede nejvýznamnějšími místy, my ale chceme vědět třeba i něco víc. Když se podíváme na mapu, je nám okamžitě jasné, že budeme pravděpodobně brzy zmateni. Kolej střídá kolej, jedno nádvoří druhé, kaple za kaplí, tento kostel je zasvěcen jednomu svatému, tamten zase úplně jinému, k tomu všemu obytné trakty, trávníky…. Už teď tušíme, že letopočet bude stíhat letopočet, pojmů nebude také málo a jak to v takovýchto případech bývá, dojmy často splynou. Propleteme se ulicemi a uličkami, jejichž jména ani nestačíme sledovat, a vlastní prohlídku s výkladem začínáme na Broad Street u Scheldonian Theatre z let 1664 – 68, postaveného podle plánů Christophera Wrena, jemuž za vzor sloužilo Marcellovo divadlo v Římě. V jeho bezprostřední blízkosti jsme upozorněni na stavbu Clarendon Building z r. 1713, dále na komplex budov Lincoln College z r. 1427 a na Divinity School, která je příkladem středověké školní budovy z 15. stol. Popojdeme ke stavbě nazývané Radcliffe Camera, což je kruhová stavba zakončená kopulí vysokou 46 m. Název dostala podle lékaře Johna Radcliffa. Přes Catte Street dohlédneme k Herford College, která se jí stala až v roce 1740. V roce 1874 byly její budovy upraveny, čímž se setřel její původní ráz. Zajímavostí je však most, který spojuje její dvě části: měl asi předlohu v benátském Mostě vzdechů. Můžeme potvrdit, je mu skutečně podobný. Ze stejné ulice se pokusíme nahlédnout do další koleje, do All Soul’s College, koleje založené r. 1438. Jsme však zastaveni správcem, který pouští dovnitř pouze ty, kteří mají jakési propustky. A tak její vysoké věže, jež jsou dílem Nicholase Hawksmoora, fotografujeme jen od ústředního vchodu.

Další zastávka je před kostelem Neposkvrněného početí P. Marie s věží vysokou 62 m. Vedlejší budova patří koleji Brasenose College založené r. 1509. Kolem kostela projdeme na jednu z nejznámějších a nejrušnějších oxfordských ulic, na High Street. Po ní se dostaneme do pomyslného centra města, na tzv. Carfax, kde se kříží třídy High Street, Queen Street, Cornmarket Street a St. Aldates Street. Zde také stojí i věž Carfax Tower ze 13. století, na níž upoutají pozornost především sošky rytířů. Stočíme se do Saint Aldates Street a směřujeme k další koleji, ke koleji Christ Church College, založené v roce 1525 kardinálem Wolseyem. V jeho době se kolej nazývala Kardinálskou, v r. 1532 ji však král Jindřich VIII. pojmenoval podle sebe. R. 1546 dostala kolej opět nové jméno, dosavadní. Je to údajně největší a zároveň nejmalebnější kolej. Zajímavý je vstupní portál a velké nádvoří s věží Tom Tower, na níž visí zvon Great Tom (Velký Tomáš) z roku 1680 vážící 7 tun. Ten zvoní denně ve 21 hodin 5 min 101 údery. Tato tradice vychází z toho, že zvon v minulosti svolával všech 101 studentů do koleje. Po ukončení zvonění se dodnes brány všech učilišť zavírají.

Zahneme do malého parčíku v sousedství koleje a odsud sledujeme ladné tvary katedrály Christ Church. Její historie sahá do 12. století, věž, vysoká 48 m, pochází ze 13. stol. V její blízkosti jsou další koleje, kolej Oriel College z r. 1326, jejíž současné budovy pocházejí ze 17. a 18. stol., a Corpus Christi College z r. 1516, na jejímž prvním nádvoří jsou sluneční hodiny z r. 1581, v její kapli pak obraz od P. P. Rubense.

V těchto místech dostáváme volno, abychom se ještě eventuálně mohli sami projít městem. Moc času nemáme a tak jen koupíme pohledy, obejdeme Pembroke College, nahlédneme ještě do několika zákoutí, postojíme před starobylými domy a pak se rychle vydáváme k autobusu, abychom nebyli právě ti, kteří přijdou pozdě. Pozdní návraty se totiž na tomto zájezdu staly jakousi módou.

Prohlídkou Oxfordu měl náš dnešní program končit, po ní jsme se měli vydat do místa ubytování. Souhlasíme však s návrhem, že se ještě zastavíme ve Windsoru, i když jeho návštěva byla na programu až v úterý ráno. Domluvíme se, že většina z nás nemá zájem platit vysoké vstupné, že si sídlo anglických králů prohlédneme pouze z venku. Navíc teď ho máme při cestě, zatímco v úterý bychom museli opět přes celý Londýn, protože ubytování máme na východ od hlavního britského města a Windsor leží západním směrem.

Windsor není jen královský zámek, je to také staré město na břehu Temže. Jeho největší zajímavostí je však skutečně zmíněný zámek, od doby Eduarda III. sídlo anglických panovníků. Je považován za jeden z největších v Evropě a je vůbec největším obydleným zámkem na světě. První, dřevěný hrad zde postavil už Vilém Dobyvatel. Teprve pozdější vladaři jej nahradili kamennou stavbou. O jeho podobu se zasloužili králové Jindřich I., Jindřich II. a Jindřich III., velké úpravy zde prováděl Jiří IV., Vilém IV. a královna Viktorie. Základem zámku jsou dvě velká nádvoří, obestavěná množstvím nejrůznějších budov. K těm nejvýznamnějším patří Round Tower (Kruhová věž), kaple sv. Jiří, budova Military Knigh’s of Windsor (bývalé obytné prostory rytířů řádu ) a samozřejmě největší pozornost návštěvníků přitahují samotné prostory obývané královskou rodinou, jejichž dnešní podoba je výsledkem přestavby v 1. polovině 19. století.

Přijíždíme na velké parkoviště, vyběhneme po schodišti a ocitáme se v prostorách zrestaurovaného viktoriánského nádraží, které dodnes slouží svému účelu. Jakmile opustíme jeho prostory, otevře se nám výhled na mohutné windsorské hradby. Obcházíme je a dostáváme se až k hlavnímu vstupu. Právě ho zavírají. I tak stojíme v údivu nad mohutností a pompézností staveb, které vidíme. Na mysl se nám dere vzpomínka na rok 1992, který se málem stal pro zámek osudným. Tehdy vyhořelo z dosud neobjasněných příčin celé jedno zámecké křídlo, tehdy hasiči bojovali 15 hodin o to, aby zachránili ostatní prostory. I tak škody dosáhly astronomických částek a královně připravily jistě nejednu bezesnou noc. Kde vzít peníze na opravu? Královský majetek totiž není pojištěn a tak se muselo sáhnout do vlastní kapsy. Jenže ta asi zase tak bohatá, jak se na venek tváří, není, a proto v roce 1994 královna rozhodla o tom, že její majetek musí na opravu Windsoru vydělat. Zpřístupnila veřejnosti část Buckinghamského paláce a vstupné do Windsoru zvýšila ze 4 na 9 liber.

Zbývá nám ještě chvíle času a ten věnujeme samotnému městu Windsoru. Je to malebné městečko uchovávající si svůj středověký ráz. Stojí zde domy a hostince převážně ze 17. a 18. století, úzké klikaté uličky jsou dlážděny kočičími hlavami. Co upoutá naši pozornost, je především na první pohled nadměrné množství policistů. To je celkem pochopitelné. Až po chvíli si uvědomujeme další neobvyklost tohoto místa. Nikde nenajdete odpadkové koše. Proč? Windsor by se mohl stát cílem irských teroristů. Aby tito neměli kam uložit bombu, proto odpadkové koše chybí. Na mnoha místech také sledují kamery pohyb lidí. Prostě pro bezpečnost královny je uděláno maximum. I tak ale královská rodina zde zase úplný klid nemá. Neruší ji sice teroristé, ale hluk letadel přistávajících na největším londýnském letišti Heathrow, které se nachází jen o pár kilometrů dál.

Poslední pohled na Windsor z parkoviště a už ujíždíme konečně na ubytování. To ještě netušíme, jak dlouhá cesta nás čeká. I ona je ale mnohým zajímavá. Tak např. míjíme již zmíněné letiště Heathrow. Protože kolem něj jedeme poměrně dlouho, je nám dopřáno sledovat odlety i přistávání letadel. Brzy zjišťujeme, že letecký provoz je zde více než hustý. Zaměříme se na přistávající letadla a spočítáme, že ta přistávají snad v půlminutových intervalech. I když nám je jasné, že na tak velkém letišti je mnoho ranvejí, připadá nám hustota provozu nepochopitelná. Za stálého sledování přistávajících letadel vjíždíme do okrajových čtvrtí Londýna.

Londýnem jedeme nekonečně dlouho, průvodce nás už upozorňuje na některé zajímavosti, jimž bude ale věnován zítřejší den. Projíždíme na východní předměstí, míjíme Greenwich a konečně vyjíždíme z Londýna na venkov. Sjíždíme z dálnice a zase se střídají pastviny, vesnice, osamocená sídla. Vše samozřejmě bez označení. Pouze tušíme, že sledujeme tok Temže směrem k moři. Všichni už asi po dnešním nabitém dni toužíme po slibovaných luxusních dvoulůžkových bungalovech. Ty ale zatím zůstávají v nedohlednu. A začínají ty správné úvahy, zda budeme mít vůbec kde spát. Jakmile uvidíme stodolu nebo dokonce ony budky pro prasata, docházíme k závěru, že třeba i tady by se dalo přespat.

Po více než hodinové jízdě ze samotného Londýna se objevuje konečně spásná cedule s označením Allhallows Holiday Park. Tento název jsme psali do kolonky „místo ubytování“ na landing card. Vjíždíme do komplexu chatek a především karavanů. Většině z nás tvrdne úsměv na rtech a začínáme vážně pochybovat o slibu, že budeme ubytováni v luxusních bungalovech. Po vyřízení formalit a oznámení vedoucího, že budeme v karavanech po čtyřech, nám jsou karavany přiděleny. Každá čtveřice také obdrží plánek celého podle našeho přesvědčení až příliš rozlehlého komplexu. Navíc dvě rodiny jsou „separovány“ od ostatních, jejich karavany jsou téměř na druhé straně komplexu. Představa stěhování se se všemi zavazadly pěšky ke karavanům vzdáleným asi 1 km je přímo děsivá. Leč Angličané se ukáží jako džentlmeni. Předjedou dvě auta, naloží zavazadla i jejich majitele a ke karavanům nás dovezou. Měli by zájem se s námi bavit, ale brání nám naše jazykové neznalosti.

Obě „separované“ rodiny obdržíme od řidiče jednoho z aut klíče od karavanů a můžeme se nastěhovat. Nám je přidělen karavan přímo královského jména Tudor, sousedé bydlí v Torinu. S třesem rukou otevíráme a máme strach, jaké další nepříjemné překvapení bude následovat. Jsme ale naopak příjemně překvapeni. Karavan je zařízen vskutku královsky, je to jakýsi „byt v malém“. Takže v bytě nesmí chybět kuchyň se vším všudy (plynový sporák, veškeré nádobí, lednička, v ní připraven led, ve výbavě nechybí ani kotlík na chlazené šampaňské – to kdybychom chtěli něco oslavovat – mezi námi, pokud budeme něco oslavovat, tak to oslavíme raději českou becherovkou, varná konvice je ve výbavě kuchyně samozřejmostí), hned vedle kuchyně je obývací pokoj se sedací soupravou a stolkem, je nám zde dopřána i televize a topné těleso. Pak následují dvě ložnice. Jedna manželská s typickým manželským lůžkem – to se nám však zdá poněkud úzké – a pak ložnice dětí se dvěma lůžky. Jako lůžka by se dala využít samozřejmě i obýváková sedací souprava – karavan je skutečně deklarován jako šestilůžkový. Vše doplňuje příslušenství se sprchou. Nakonec dáváme za pravdu „cestovce“, že se jedná o dvoulůžkové bungalovy, protože vždy dva mají své soukromí. Jako správně nemajetní Češi oceňujeme, že si zde budeme moci uvařit a nebudeme muset se živit jen studenými pokrmy.

Teprve po prohlídce interiéru karavanu se věnujeme prohlídce exteriéru. Naši pozornost upoutá výhled na širokou vodní hladinu. Domníváme se, že se díváme na moře, druhý den se do průvodce dozvíme, že se jedná o ústí řeky Temže. V poslední chvíli zaregistrujeme, že právě zapadá slunce, a tak rychle ven s fotoaparátem a ulovit alespoň nějaký snímek. Samozřejmě využijeme existenci kuchyně, uvaříme teplé jídlo se vším všudy (naše menu sestává z becherovky – ta je prý pro zdraví, jak tvrdí zkušení – následuje polévka – sice ze sáčku, ale přece jen polévka – a pak rýže s vepřovým masem, k tomu neopomenutelné české pivo) a tak není divu, že ke spaní se nedostaneme dříve než před půlnocí.

2. část

Po přístavním nábřeží, kde z restaurací voní mořské speciality, se vracíme k autobusu čekajícímu u celnice. V prostorách přístavního terminálu najdeme i dobré umývárny se sprchami a tak mnozí se nechají tímto „přepychem“ zlákat. Pak už jen podřimujeme v autobuse a čekáme, až nám bude dán pokyn k nájezdu na trajekt. Stane se tak těsně před půlnocí. Trajekt se pomalu zaplňuje automobily a autobusy, cestující vybíhají na paluby a hledají v prostorech nejvhodnější místo pro strávení zhruba čtyř hodin, po něž plavba trvá. Většina z nich také ihned zjišťuje, co všechno se na trajektu nachází. Není toho málo – kabinky pro pohodlné přenocování, obchod, restaurace, koutek pro děti apod – ale vše je uspořádané poněkud nepřehledně. Není tedy divu, že mnozí z cestujících bloudí a ocitají se několikrát na stejném místě. I my se vydáváme na obhlídku lodi, chceme se dívat na její vyplutí. Zatím zjistíme, že loď nese jméno Princ Albert, zhodnotíme množství záchranných člunů, dozvíme se, kde jsou uloženy záchranné vesty, a než stihneme vše obejít, je 0, 30 hod a loď vyplouvá. Nasvícené věže městského chrámu, množství světel na molu i světla majáku postupně mizí v dálce a nás obklopí tma. Uchýlíme se do vnitřních příjemnějších prostor, vyplníme tzv. landing card – tu musí mít vyplněnou každý, kdo do Velké Británie vstupuje – a pak se můžeme pokusit alespoň na tu krátkou dobu usnout. Tedy pokud nám to jednotvárný kolébavý pohyb lodi dovolí.

I na lodi spíše podřimujeme, než že bychom tvrdě spali. Z toho „klimbání“ nás bezpečně probudí hlášení lodní posádky a světla blížícího se přístavu. Rychle do autobusu, na povel přístavních pracovníků vyjet z lodi, zastavit, vystoupit a vydat se k celnímu a pasovému odbavení. Taková je zhruba náplň následujících dvaceti minut. První zážitky na britské půdě za moc nestojí. Trpně se stavíme do fronty, do níž nás vykázali pracovníci pasové kontroly, a sledujeme, jak příslušníci národů – členů Společenství – bez problémů procházejí odbavením a my čekáme a čekáme. Vždy na chvíli se fronta pohne, to když se korpulentní pracovnice Immigration office uvolí dalšího z nás vyzpovídat a vybrat si od něj landing card. Ovládá pár českých slov, ta použije v případě, když předstupující na její dotaz, zda umí anglicky, zavrtí hlavou že nikoliv. Pokud snad dáte nediplomaticky najevo, že ovládáte alespoň trochu angličtinu či němčinu, je rozhovor delší a důkladnější. „Na jak dlouho jedete do Anglie, jste zde jako turista, kolik máte liber, odkud přijíždíte – nestačí uvést jen stát, pracovnice chce i název města – kam v Anglii míříte, kde jste ubytováni, jedete sama nebo s rodinou ?“ Atd, atd. Ještě štěstí, že tu němčinu ovládá asi stejně mizerně jako já. Na některé odpovědi se totiž tváří, jakoby vůbec nerozuměla, a vzápětí se ptá na téměř totéž.

Když konečně všichni projdeme „zpovědí“, spěcháme do autobusu. Ani nás příliš nezajímají křídové útesy, které vítají návštěvníky ostrovní říše nejen ve známém Doveru, ale i ve zdejším přístavu. A informaci pana průvodce, že právě podle těchto bílých skal se dostalo Anglii označení Albion, mnoho z nás už ani nevnímá. Zapadli jsme do svých sedadel a zkonstatovali jsme, že Anglie nás nezklamala – alespoň ne v tom, že prší. Je pět hodin ráno a to je doba, kdy téměř všichni pokládáme za normální si ještě pospat. Víme, že k nejbližšímu dnešnímu cíli máme ještě dost desítek kilometrů, a tak proč nevyužít čas ke slastnému oddání se snům.

Neochotně a pomalu se probíráme ve chvíli, kdy už autobus stojí na jednom z dálničních parkovišť. Následuje povinná ranní hygiena, káva nebo čaj z automatu v autobuse, prohlídka zdejšího obchodu a příjemné zjištění, že kupodivu přestalo pršet. Při další jízdě nás doslova vyburcuje hned několik událostí. Právě např. jedeme kolem letiště, kde se asi něco chystá. V okolí je zaparkováno mnoho aut a na letišti nafukují ohromné balóny. Jeden je dokonce už ve vzduchu. A cože je zajímavého na tom poli, které právě míjíme? Na poli se popásají prasata a – světě, div se – pole je poseto půkruhovými boudičkami, příbytky zmíněných prasat. Některá v nich tak brzy po ránu ještě spí. Prostě zase se potvrzuje jedno staré české přísloví – jiný kraj, jiný mrav. Jako správní Češi okamžitě uvažujeme o tom, zda by se takto volně mohla popásat prasata i u nás. Asi těžko, protože zloději by okamžitě využili situace. Jinak ale při průjezdu krajinou jižní Anglie docházíme k závěru, že se příliš neliší od naší, je jen velmi mírně zvlněná, pohřešujeme však větší lesy. Místy se objeví pár stromů – většinou listnatých – a pak opět dlouho nic.

Po osmé hodině ranní přijíždíme do malebného městečka Salisbury. Alespoň tak to tvrdí průvodce. Na přesvědčení se o tom, zda to je pravda, máme bohužel pouhou hodinu. Doslova úprkem to bereme k nejvýznamnější městské památce, k St. Mary’s Cathedral. Tento chrám byl postaven v letech 1220 – 1280 ve stylu anglické gotiky. V letech 1330 – 1370 vyrostla 123 m vysoká věž, dnes nejvyšší kostelní věž v Británii, projektovaná v dekorativním stylu Robertem z Farleighu. Do dnešní doby se chrám nezachoval ve své původní podobě, výrazných úprav se dočkal v 18. a pak v 19. století. Návštěvníka na první pohled kromě výšky věže – je problém ji vyfotografovat i „širokým“ objektivem – zaujmou překrásné sklomalby pocházející též ze 13. – 15. století. Ke katedrále přiléhá křížová chodba z let 1270 – 1380, postavená podle vzoru londýnského Westminsterského opatství.

V rychlosti prohlédneme katedrálu a s počítáním minut, které nám ještě zbývají do návratu, se rychle vydáváme do města. Proběhneme kolem několika budov, které už něco pamatují, projdeme jednou z městských bran, kolem dalšího kostela a pak už spěcháme k autobusu. Jsme na minutu přesní, s přesností ostatních to není tak docela v pořádku. Že by akademická čtvrthodinka? Doslova se vrháme na průvodce Velkou Británií, kterého před několika lety vydalo naše nakladatelství Olympia , a zjišťujeme, co všechno jsme vlastně viděli a jak starou historii toto město má.

Jeho historie skutečně začíná v šerém dávnověku. Údajně zde bylo prehistorické sídliště, pak se tady nacházel římský vojenský tábor nazývaný Sorviodunum. Později tu postavili Sasové město, v němž dal Vilém Dobyvatel vystavět hrad. V 11. století se město stalo také sídlem biskupa. Pak vznikly spory mezi vojskem a církví a to vedlo v roce 1220 k založení nového města, nazvaného New Sarum. Stará katedrála byla opuštěna a na novém místě postavena větší. A to byl právě počátek katedrály St. Mary’s.

Při čtení průvodce jsme překvapeni, kolik historických hospod se ve městě zachovalo. My jsme míjeli jen některé z nich – v paměti nám zůstaly Bay Tree Restaurant, pocházející původně že 14. století, a hostinec Haunch of Venison Inn. Naši pozornost zaujala také brána High Street Gate, v její blízkosti se nacházející měšťanský dům, potom i tzv. Tržní kříž a kostel sv. Tomáše.

Než se stihneme zorientovat v mapě Salisbury a bezpečně určit, co jsme vlastně ze středověkého jádra tohoto města viděli, už vystupujeme u další, tentokrát skutečně prehistorické památky. Nejedná se o nic méně známého než o samotné Stonehenge, o němž se říká, že je jednou z největších prehistorických zajímavostí a záhad nejen v Británii, ale vlastně v celé Evropě. Vznik této obří svatyně je dodnes obestřen rouškou tajemství. Kdo byli její stavitelé? Jakému účelu stavba sloužila? Tyto a mnohé další otázky zůstávají stále nezodpovězeny. Celkem s jistotou mohou odborníci říci, že stavba pochází z doby bronzové, z 2. tisíciletí př.n.l., a že vznikala postupně. Nejdříve vznikl pravděpodobně kruhový val s příkopy. Asi kolem r. 2 100 př.n.l. byl postaven kruh ze 60 malých modrých (čedičových) kamenů pocházejících asi z Walesu. K tomuto vnitřnímu kruhu byl později přistavěn ještě vnější o průměru 30 m. Ten se skládá ze 30 dvojitých kamenných pilířů, spojených v horní části příčně položeným kamenem – většina těchto pilířů dosud stojí a zachovalo se i 6 vrchních spojovacích kamenů. Ještě o něco později vznikla velká podkova, která byla původně složena z 19 monolitů. Poslední stavební fází bylo osazení monolitů uprostřed, spolu se středovým kamenem – o tom se dnes mluví jako o oltářním kameni. A využití stavby? Do dnešní doby bylo zde prozkoumáno asi 300 hrobů – takže třeba pohřebiště – nebo stavba mohla být využívána jako kalendář. V den letního slunovratu 21. června totiž slunce prochází od oltářního kamene k Heel Stone a označuje tak osu poutní cesty vedoucí k řece Avoně, při zimním slunovratu pak paprsek prochází středem oltářního kamene.

Po prohlídce této památky zůstáváme ještě věrni době téměř pravěké a směřujeme k Silbury Hill. V tomto případě se jedná o nejvyšší uměle navršený kopec v Evropě. A zase existuje více než 10 teorií o tom, jak kopec – vlastně pyramida – vznikl a čemu sloužil. Byla to pozorovatelna nebo observatoř, postavili ji snad sami Egypťané, kteří se sem nějak dostali? Otázky, otázky. Většina renomovaných vědců se dnes kloní k názoru, že kopec byl pravděpodobně místem pro určité náboženské rituály. Jak tyto rituály měly vypadat? To asi už nikdo nevypátrá.

Z místa nejhezčího pohledu na kopec nás vyžene déšť. A tak není divu, že u další památky, také pravěké, u Avebury, se nám vůbec nechce vystupovat. Tuto největší megalitickou památku v Anglii sledujeme jen z oken autobusu. Registrujeme kameny, které podle tvrzení průvodce jsou zase uspořádány nejčastěji do kruhů nebo lemují jakousi kultovní cestu. Při pohledu ze země si člověk často pravidelnost uspořádání kamenů ani neuvědomuje, až letecký pohled odhalí zvláštnosti tohoto místa v plné míře.

Další naše cesta vede po křivolakých silnicích do města Swindon a odtamtud už po kvalitnější silnici do univerzitního města Oxfordu. Protože jsme se konečně skutečně probudili, sledujeme také s větší pozorností krajinu ubíhající kolem nás. Je stále mírně zvlněná, téměř bez lesů, ani pole příliš nevidíme, většinu plochy zabírají pastviny. A na nich především ovce a krávy. Při projíždění vesnicemi nebo kolem osamocených usedlostí si všímáme také zdejších staveb. Mnohými svými rysy připomínají stavby v Nizozemí a Dánsku. Především i zde převládají cihlové stavby a i zde se pravděpodobně dostaly do módy došky. Ač to zní neuvěřitelně, mnoho očividně nových staveb má tuto krytinu.

Jako správní cestovatelé se snažíme podle mapy sledovat, kudy vlastně jedeme. Jenže naše snaha vychází poněkud naprázdno. Při projíždění vesnicemi i městečky jsme si totiž všimli, že na začátku ani na konci neexistuje označení místa. Nejdříve si myslíme, že špatně sledujeme cestu, když se ale tento fakt opakuje s téměř neporušenou pravidelností, ptáme se průvodce. A ten potvrzuje, že skutečně Angličané města a vesnice většinou neoznačují. A jak turista zjistí, kde je? Pouze odhadem. Téměř každá křižovatka má kruhový objezd, na něm je umístěn ukazatel směru do různých míst a poloha místa je udána s přesností na čtvrt míle. Ne všechny obce jsou však takto označené. Tento fakt nám stále vrtá hlavou, jak jen se ti Angličané orientují? A co ubohý zahraniční turista. Když k tomuto utajování jmen měst a vesnic přidáme levostranný provoz, nemá to zahraniční návštěvník v této zemi skutečně lehké.

1. část

Je 4. července roku 1996, pozdní čtvrteční odpoledne. Od 16,30 hod začíná být před Střední průmyslovou školou textilní v Ústí nad Orlicí rušno. Pomalu se totiž sjíždějí a scházejí účastníci týdenního zájezdu do Velké Británie. Pardubická cestovní kancelář Poznání nabídla své služby za celkem přijatelnou cenu a tak se téměř půl roku dopředu zájezd připravoval. Pan ředitel SPŠT slíbil přispět na cestovní výlohy nemalou částkou z FKSP, leč podmínkou pro tento nezanedbatelný příspěvek byla odborná exkurze v některém textilním závodě. Ing. Marek, který dostal za úkol tuto exkurzi přes Textilní institut v Manchesteru zajistit, brzy poznal, že to nebude tak snadné. Na poslední chvíli byli do akce zapojeni ještě další lidé a tak doslova za vteřinu dvanáct exkurze přece jen byla z anglické strany přislíbena.

Krátce před sedmnáctou hodinou již zmíněného čtvrtečního odpoledne jsou škola i čekající autobus obsypány nejen netrpělivými účastníky zájezdu, ale především spoustou jejich zavazadel. Každý jen po očku pokukuje po zavazadlech svých kolegů, jestli to nejsou právě oni, kdo má ty nejobjemnější kufry či největší množství naditých tašek. Většina z nás si ale v duchu říká, že v tomto směru jsme na tom asi všichni stejně.

Potom teprve věnujeme pozornost autobusu. Zatím převládá nadšení z cizí značky autobusu – je značky SETRA, i když už jsou na něm vidět mnohá léta služby zákazníkům – pouze největší pesimisté konstatují, že cestování v něm nebude žádná pohoda. Jakmile po naložení zavazadel do spodního prostoru začnou nastupovat lidé, počáteční nadšení pomalu opadá. Uspořádání sedadel je také trochu jiné než v autobuse Karosa, proto neplatí připravený zasedací pořádek a každý hledá místo, jež by mu mělo sedm dní sloužit. Vzápětí malí i velcí vzrůstem poznávají, že nasoukat se do sedadel je pro někoho téměř nadlidský úkol. Čím vyšší člověk, tím větší problémy. Prostě místa mezi sedadly je velmi málo. Nechceme být jen nekompromisními kritiky záporů autobusu a tak mu nakonec musíme přiznat i jisté kladné stránky. Sedadla jsou přece jen o něco pohodlnější než v české Karose, na každém okně je roletka proti slunci a autobus má také klimatizaci. Všichni se modlíme, aby tato fungovala, protože kdyby sluníčko přidalo na výhřevnosti a klimatizace odmítla poslušnost, změní se pro 41 účastníků zájezdu, dva řidiče a průvodce jízda v nedobrovolnou saunu. Jen místo té vody by si každý sloužil vlastním potem. Okna autobusu jsou vyrobena v celku, takže při eventuální nefunkčnosti klimatizace si můžeme o možném otevření oken nechat jenom snít.

Úderem 17. hodiny vyrážíme. Slova se ujme pan průvodce. Představí se – jmenuje se Jan Romčák, je studentem zeměpisu a tělesné výchovy a k tomu si ještě přibral žurnalistiku, rok také pobýval ve Spojených státech amerických (to vše se ale dozvíme až později při eventuálních zpovědích) – a seznámí nás stručně s programem zájezdu. Každé dvě až tři hodiny nezbytná hygienická zastávka, hraniční přechod Rozvadov, průjezd Německem směr Norimberk, Würzburg, Frankfurt nad Mohanem, Kolín nad Rýnem a Cáchy, hned za nimi přechod do Belgie a pak kolem měst Liége, Brusel a Gent do Brugg. Tam bychom si měli zítra odpoledne na několik hodin odpočinout od únavného sezení.

První zastávka je na parkovišti Rudná, kde nejen učiníme zadost svým hygienickým i jiným potřebám, ale kde také ti nevzdělanější z nás na vlastní oči shlédnou šlapky a pasáky při honbě za zaměstnáním. Po půl hodině pokračujeme k hraničnímu přechodu Rozvadov, většina z nás jen tak nalehko zatím podřimuje. Odbavení se obejde bez problémů. A teď už se rychle uložit ke spánku, abychom zítra byli alespoň trochu při síle. Usínáme. Je pravdou, že všichni v tomto ohledu neslaví stejné úspěchy. Někdo usne téměř okamžitě, jiní, méně úspěšní, tak činí za pomoci prášků na spaní, piva apod. Do páté hodiny ranní se autobusem rozléhá jen různě hlasité pochrupávání.

V pátek brzy ráno zastavujeme na jednom z perfektně vybavených dálničních parkovišť. Ti, kteří se z nepohodlného spaní vzpamatují rychleji, provedou již zde nezbytnou ranní hygienu, ostatní zvládnou jen to nejnutnější a opět se zaboří do sedadel, aby pokračovali ve spánku. Jen největší „čilouši“ mají chuť na poněkud předčasnou snídani a pak na pozorování rychle se měnící krajiny za okny autobusu. Jim především jsou určena upozornění průvodce typu „právě teď přejíždíme most přes řeku Lahn a otevírá se nám překrásný pohled na středověké jádro města Limburg“ nebo „míjíme jedno z největších německých měst Kolín nad Rýnem“ apod. Většina autobusu je ochotna vnímat až po další zastávce kolem osmé hodiny. To se také rozhlížíme po obloze, poněkud neodborně hodnotíme stav počasí a pokoušíme se předpovědět, jaké počasí nám je dnes předurčeno. Při přejezdu Německem bylo většinou pod mrakem, občas pršelo, až prvotřídně lilo, místy se jen cudně ukázala modř oblohy.

Po deváté hodině přejíždíme německo – belgickou hranici. Tady už není vůbec žádná kontrola, tato skutečnost pochopitelně souvisí s politickými úmluvami západoevropských států. Průvodce nám tedy stručně představuje Belgii, oficiálně Belgické království. Následuje množství encyklopedických informací i zajímavostí, které se člověk často dozvídá jen obtížně. Téměř všichni vědí, že Belgie je konstituční monarchií, méně z nás si však uvědomuje, že relativně v nedávné době došlo po tragické události ke změně na belgickém trůně. Král Baudoin I., vládnoucí zemi od roku 1951, tragicky zahynul na španělském pobřeží a tak ho vystřídal Albert II. Bez zajímavosti není ani to, že v Belgii se vyskytuje větší množství tropických nemocí než v jiných evropských státech. Tuto skutečnost ovlivnilo to, že africké Belgické Kongo (dnešní rozporuplný Zair) patřilo dlouho Belgii a volně migrující lidé přinášeli do Belgie právě tyto nemoci.

A pak už z dálnice sledujeme belgické roviny, nekonečné pastviny, občas předělené kanály. Pasoucí se krávy, koně a někde dokonce i osli nám nevěnují ani tu nejmenší pozornost. Zahlédneme i typická cihlová stavení, z dálky nás zdraví obrysy velkých měst. Po 13. hodině , po dvaceti hodinách strávených v autobuse, vystupujeme na záchytném autobusovém parkovišti v Bruggách. Jediným pohledem zjišťujeme, že počasí je zase takové nijaké, že lze i ten nevítaný déšť očekávat. To nás však neodradí od procházky jedním z nejkrásnějších, nejstarších a nevím jakých ještě nej belgických měst, Brugg.

Při výkladu jeho dějin můžeme jako u mnoha dalších evropských států začít již tolikrát uplatněným „již staří Římané“. Za jejich působení v těchto končinách se město nazývalo Municipium Brugense, ve 3. stol. se zde připomíná římský most. Po pádu římské říše se tudy přehnaly nejrůznější národnostní skupiny, nechyběli mezi nimi ani bojovní Vikingové. I po nespočetných válkách a následných požárech lidé svá obydlí postavili znovu. Od konce 11. století se Bruggy stávají hlavním městem flanderského vévodství a začíná jejich nebývalý rozkvět. Bohatství jim přinesl především obchod – ve 13. stol. se staly členem obchodního sdružení zvaného hanza – a vedle obchodu jim k rozkvětu pomohla i výroba sukna. Ruku v ruce s hospodářským rozkvětem šel i rozkvět umění. Vždyť komu by nic neříkala jména jako bratři van Eyckové, Memling atd. Jenže období rozvoje trvalo poměrně krátce, zhruba dvě století. Úpadek Brugg zavinily změněné přírodní podmínky. V 15. století se mořské rameno Zwin, díky němuž byly Bruggy také prosperujícím přístavem, zaneslo pískem, takže dnes leží město asi 15 km od moře. Jeho úlohu v mezinárodním obchodu převzaly Antverpy.

Naše procházka městem začíná u jezírka lásky, kde si dávají dostaveníčka milenci. Původně zde ale byl středověký vnitřní městský přístav. Propleteme se mezi čekajícími drožkami , míjíme stylovou restauraci a branou vstoupíme do areálu tzv. dvora bekyní. Do něho se dříve uchylovaly šlechtičny, které nechtěly přímo vstoupit do řádu, chtěly ale žít v klidu a oddat se modlitbám. Dnes budovy slouží klášteru svaté Elizabety.

O Bruggách je známo, že jsou městem na malebných kanálech. I my se o tom okamžitě přesvědčujeme. Kanál přecházíme u dvora bekyní, u kanálů zastavujeme i na mnoha dalších místech, ať už u špitálu sv. Jana, či při ulici Dyver apod. Kanály se utápějí většinou v zeleni, zrcadlí se v nich malebné domky a hlavně jejich vody brázdí čluny plně obsazené mávajícími turisty. Jejich vody také příjemně ochlazují někdy nesnesitelně horký vzduch. Přílišné teplo ale není to, co by nás dnes trápilo, a tak celkem v pohodě absolvujeme celou procházku.

Další zastávka patří již zmíněnému špitálu sv. Jana, románsko-gotické stavbě pocházející z přelomu 12.- 13. století. Není tedy divu, že patří k nejstarším stavbám ve městě. Odsud je to jen skok k jednomu z nejvýznamnějších městských kostelů, ke kostelu P. Marie. Tento gotický kostel stavěný ve 13.- 15. století se řadí k největším nejen ve městě, ale i v samotné Belgii. Jeho věž se zvedá do výše 122 m. V interiéru přitahují pozornost uměnímilovných turistů obrazy hned několika významných malířů a pak především Michelangelova socha Madony s dítětem. Toto dílo z karrarského mramoru bylo původně určeno pro chrám v italské Sieně, jedna z bruggských rodin ho však zakoupila pro chrám P. Marie.

Hned za chrámem P. Marie připoutá i naši pozornost palác Gruuthuse. Ten pochází z 2. poloviny 15. století a jméno dostal podle svého majitele. Majitel patřil k nejbohatším ve městě, protože měl výsadní právo na vaření a dochucování piva v tomto domě. Prostě pivo se pilo, pije a bezpochyby pít bude. A stejně tak se na něm bohatlo, bohatne a bohatnout bude. Projdeme půvabným zákoutím hned za palácem a vyjdeme na ulici Dyver. Zde věnujeme pohled věži druhého významného městského kostela, katedrály svatého Spasitele, jehož věž na nás vykukuje za městskou zástavbou, znovu se ocitneme u kanálu a mnozí z nás projdou i místní bleší trh. Na mostě nad kanálem jsme upozorněni na jedinou sochu, která ho zdobí. Připadá nám skutečně dost povědomá. Ano, je to socha našeho katolického světce Jana Nepomuckého. Co má Jan Nepomucký společného s Bruggami? Prý někteří tvrdí, že se zde narodil. Usmějeme se, vždyť zjistit pravdu je tak problematické.

Kolem mnoha obchodů a obchůdků se vším možným – pochopitelně i s neodmyslitelnými flanderskými krajkami – dorazíme na hlavní náměstí zvané Markt. Naše oči se okamžitě obracejí k věži zvané Belfried (hodinová věž), jejíž stavba byla zahájena ve 13. století a věž byla vystavěna do výšky 83 m. U ní stojí rozlehlá tržnice pocházející ze stejné doby jako Belfried. Štítové řemeslnické domy na protější straně náměstí září svou upraveností a barevností.

Několik nezbytných fotografických záběrů a honem za dalšími překvapeními. Kratičkou uličkou s neuvěřitelným množstvím obchůdků dojdeme na druhé významné náměstí, na tzv. Hradní náměstí. Název nemá náhodný, vždyť právě zde do r. 1434 stála rezidence flanderských knížat. Její existence byla však vystřídána jinými, neméně významnými budovami. Nachází se tu klasicistní Justiční palác i nejstarší belgická radnice z r. 1376, jejíž fasáda přímo přetéká množstvím plastik zachycujících biblické i historické scény. My tady můžeme sledovat i něco ze současnosti. Stejně jako u nás i zde se na radnici konají svatby. A jednu právě vidíme vycházet. Nevěsta, ženich, ostatní svatebčané. Na tom není ještě nic neobvyklého. Jenže. Po různých blahopřáních předjede sportovní porsche, řidič elegantně vystoupí, též popřeje novomanželům a předá klíče od nablýskaného automobilu. Nevěsta s ženichem nasednou a odjedou. Kolik asi z nás si nahlas či potichu říká, že takovýto svatební dar by si také dalo líbit.

Ale na Hradním náměstí je ještě jedna významná stavba. Je zde především bazilika svaté Krve. Podle legendy byla postavena pro uložení několika kapek Kristovy krve dovezené r. 1149 z křížové výpravy do Svaté země. Původní podobu si dochovala spodní kaple sv. Basila (též krypta), horní vlastní bazilika byla přestavěna pozdně goticky se vstupní renesanční lodžií. Při vstupu do kaple na vás dýchne zvláštní pocit. Je to jakási směsice zvědavosti a úcty k čemusi neznámému, až nadpozemskému. V prostoru vás obklopí šero, z něhož vystupuje vyvýšené místo. K němu po schůdcích přistupují věřící i zvědavci, aby si prohlédli kapku Kristovy krve. V ozdobném pouzdře je uložena ona relikvie – zlatá kapka. Věřící pouzdro políbí, církevní hodnostář, který u této relikvie sedí, pouzdro otře a může přistoupit další. Chvíli v tichosti postojíme a pak vyjdeme na náměstí prozářené odpoledním sluncem.

I když na nás pomalu padá únava, i když jsme alespoň v rychlosti viděli nejznámější památky Brugg, nevzdáváme se a vyrážíme až téměř na druhou stranu města, k městským hradbám a ke známým větrným mlýnům. Uličky vroubené cihlovými domy nás neomylně dovedou až na vytoužené místo. Projdeme kolem starobylé Křížové brány a vyšplháme na vršek s větrným mlýnem sv. Jana. Tam sebou pleskneme do trávy a slastně přivřeme oči. Před nimi nám probíhá obraz Brugg minulých i současných. Žili a žijí v nich lidé se svými problémy a doufejme, že i nadále žít budou. A že především budou pečovat o krásu svého města, aby i budoucí generace nebyly o všechnu tu krásu ochuzeny.

Po typicky české svačině se vracíme stejnou cestou zpět. Zatímco při cestě sem jsme zvedali své oči spíše k domům, teď naši pozornost poutají chodníky. Proč zrovna obyčejné chodníky? Přesněji řečeno místa na chodníku, kde na okraji vozovky je mřížka nad kanálem. Ač je to neuvěřitelné, na těchto místech je vždy na chodníku nakreslen obrys psa. Proč? Že by bylo takto označeno místo pro psí potřebu? Snad.

O půl sedmé jsme všichni vzorně shromážděni v autobuse a očekáváme poslední kilometry po belgické pevnině. Směřujeme do přímořských lázní a přístavního města Oostende na pobřeží Severního moře. Odsud má po půlnoci odjíždět ten „náš“ trajekt do britského Ramsgate. Řidiči musí dodržet předepsanou osmihodinovou přestávku v jízdě a tak před naloděním na trajekt máme ještě dost času projít se po městě. Kolem hlavního městského kostela a spletí ulic se dostaneme na mořské pobřeží. Přesněji řečeno ocitneme se na promenádě Alberta I., která se nachází na koruně až 10 m vysoké ochranné hráze. Od moře fouká studený vítr, lidé se choulí do teplého oblečení a kdo může, hledá útočiště v některé ze stylových hospůdek nebo v příjemném teple hotelového pokoje. My scházíme na malou písečnou pláž, abychom si našli alespoň pár mušliček. Naši pozornost však vzápětí zaujmou dva psi, kteří se zde i se svými pány právě objevili. Jeden malý, druhý velký, oba různých plemen. Okamžitě ale spolu najdou společnou řeč. Tou řečí je hra. Obyčejná psí hra. S neskrývanou radostí se honí, jeden se snaží druhého doběhnout v tom pravém i přeneseném slova smyslu. Smějí se jejich páni, smějí se i diváci.

Český offroadklub odložil dvakrát termín odchodu, autá vyžadovali vážne opravy do poslednej chvíle. Odlepili sme sa od Bratislavy až večer a povečerali na brehu Váhu v Šali. Nočnými cestami južného Slovenska nejazdí veľa áut, náš konvoj sa pohyboval zhruba osemdesiatkou. Za pomalosť mohli hlavne obrovské profilové pneumatiky MT (mud/terrain). Oslepená srna vbehla pod vedúce vozidlo. Strašné kolesá ju zošrotovali napadrť a autom to ani nezatriaslo… Krátky spánok po prekročení maďarskej hranice a za vidna cez splavnú Tisu pri Tokaji k Satu Mare. Navigačný prístroj GPS je výborný pomocník po transylvánskych vedľajších a poľných cestách a celá spoločnosť výdatne konverzovala občianskymi rádiostanicami CB inštalovanými vo všetkých vozidlách. Dunajská secesia satmárskeho námestia a žobrajúce deti na svetelných križovatkách, dámy pri cestách ponúkajú lásku na predaj. Fotografovaním rómskej kočovnej spoločnosti sme sa trochu zdržali, lebo modely neustále zvyšovali svoju taxu. Konzervy ich nakoniec uspokojili. Naklonené stĺpy telefónnych vedení, dobre značené hlavné cesty a vzorne udržované kostoly charakterizujú transylvánsky vidiek.

Na benzínovom čerpadle meníme EUR na Lei. Vedľa trasy zrušenej úzkokoľajnej lesnej železničky mierime k oblúkovému priehradnému múru Baraj Dragan v pohorí Muntii Vladeasa. Večer autom dosahujeme vysoké trávnaté planiny nad hranicou lesa. Bivak nad priehradou s nádherným výhľadom. Ráno Veľkonočného pondelka je slnečné, tak sa pokúšame prekonať hlavný hrebeň smerom k obci Padis. Cestu pre konvoj staviame korytom potoka. Kameňov je dosť, obutí v gumených čižmách sa oháňame čakanmi, lopatami, motorovou pílou, používame gurtne, mechanický zdvihák aj vzdorovitý, nevyspytateľný, iskriaci a zasekávajúci sa elektrický naviják oceľového lana. Napriek nášmu vzopätému úsiliu bivakujeme na severnej strane hrebeňa. Ďalší deň je podobný, len sme sa okúpali v potoku a trochu poblúdili. To však k offroadu, podobne ako k horolezectvu patrí. Konečne na tretí deň po nekonečnom vyhrabávaní auta zo snehu na južnej strane hrebeňa, dôkladnom prieskume krasovej jaskyne s opálmi, prekračujeme hrebeň.

Pojedáme rumunské lahôdky v motoreste. Transylvánska kuchyňa má samozrejme tradičné maďarské prvky hrdých Székelyov, nechýba však ani kukuričná kaša mamaliga.Venujeme sa návšteve fortifikácie Vaubanovho typu v Alba Iulia a teatrálne krásneho hradu Hunedoara (Vajdaunyad), ktorý pripomína skôr kulisu z operety. Škoda len, že jeho okolie ako by z oka vypadlo Ostrave alebo Kladnu – železné mesto. Mierime do pohoria Muntii Retyezatului. Úchvatným údolím ku krkolomne vysokej sypanej hrádzi priehrady Barajul Tomeasa. Ďalej kamenitá cesta vedie k chate Cabana Rotunda, ale snehu je v týchto dvojtisícových nadmorských výškach priveľa aj pre naše zdvihnuté rámové podvozky a diferenciály so ”špérami(diff-lock). Volíme ústup, veď treba jedno z vozidiel opraviť. Zlomenú remenicu alternátora odnímame sťahovákom a po navŕtaní otvorov a provizórnom spojení skrutkami akumulátor znovu dobíja. Veru, vo výbave na offroad nechýba vŕtačka, sťahovák a zváračka s meničom elektrického prúdu. Po desiatich hodinách dosahujeme po dobrých cestách Bratislavu.

V Peshawaru kupujeme lístky na dodávku do Chitralu za 250 rupek na večer a šli se projít po městě. Vyměnili jsme 100 $ za 5 350 rupií. Pak jsme přijali pozvání chlápka dobře mluvícího anglicky, který nám doma pak prodal předražené místní oblečení zvané „shelwar kámiz“ (široké kalhoty, dlouhá košile). Holt člověk je blbej a dokavaď aspoň jednou v Asii nenaletí, nedá si pozor. Od něj jsme jen tak tak stíhali dodávku Toyota Hiace (jezdí i u nás) do Chitralu, což byl taky horor. Auto menší než Ford transit a v něm řidič a 18 lidí, plus kolik se vejde na střechu. Jet v tom přes noc je strašný, nejenom že se člověk nevyspí, ale ještě ho příšerně bolí prdel a nohy, na který má asi 15 cm místa. Navíc cesta příšernou cestou do sedla Lowari Pass (3 118 m.n.m.), kdy jsme brousili spodkem o šutry. V noci jsme stavěli u hospody a nějaký sympatický místní právník nás pozval na večeři. Aspoň něco.

8.7. – ráno nám padají víčka, ale přesto se kocháme horami a ledovcovou Chitral river, která teče do Afghánistánu. Vystupujeme ve vesnici Gasheriat asi 20 km před Chitralem. Jdeme přes most přes reku a trochu nás znervózňuje cedule, že každý tu musí mít kalašského průvodce, zaregistrovat se u policie a zaplatit 50 rupií… Půjdeme totiž skrz několik údolí obývaných národem Kalašů, kteří jediní v celém Pákistánu nevyznávají islám.

Vyšli jsme nahoru do Birir údolí a odmítáme jeepy, které nás chtějí za peníze svést. 4asto odpočíváme, protože od Teheránu jsme 4 noci nespali a ani jídla nebylo moc. Ve vesnici Nojhbiu dokonce pod stromem moruše vaříme a usínáme. K večeru docházíme do Gaskuru a snažíme se najít cestu do sedla Gree An (3 060 m.n.m.), která by měla odbočovat doprava. Pak nás ale 2 klučinové ve věku asi 10 let dovedli na začátek úzkého, asi 20 metrů širokého kaňonu, kudy se mělo jít nahoru. To bychom bez nich nenašli a tak jim dáváme pár propisek. Kousek nad vesnicí nacházíme pod skálou slušné místo a jdeme po večeři spát.

9.7. – vstáváme v 7 a jdeme dolů kaňonem k vodě vařit. Pak jdeme nahoru, cesta dost hrozná, převýšení jako prase (přes 1000 m). Ze sedla Gree An pak krásný výhled, v dálce vidíme i Tirich Mir, nejvyšší horu Hindukúše (7 706 m.n.m.). Nahoře dáváme oběd a relaxujeme s fajfkou. Ve 14 h začínáme sestupovat do Bumboret valley. V půli kopce lepím puchýře a v půl páté docházíme do Gumbaku. Dostáváme se na druhou stranu řeky po mostě a jdeme nahoru do vesnice Krakal. Tam zase musíme najít cestu, která povede do sedla Donson Pass (2 970 m.n.m.). Na druhý pokus ji u zavlažovacího kanálu trefujeme, poprvé lezeme jak blbci na skoro kolmý stráni, kde je to dost o držku. Cestička vede pěkně mírně do kopečka a po půl hodině se rozhodujeme u pramínku přespat. Vaříme čočku a pořádně převařujeme, jelikož celý potůček je poset kravinci. Místo na spaní dost na hovno, svah, šutry a nějaké bodavé listy.

10.7. – zdoláváme sedlo Donson Pass a odpoledne scházíme do Acholgah valley. Dole máme trošku problémy s dostáním se na druhý břeh řeky, ale nakonec to po šutrech nějak přeskáčeme. Procházíme podél několika farmiček s políčkama kukuřice a kousek za nimi si stavíme stan (poprvé), protože v dálce hřmí.

11.7. – v noci nepršelo, naopak vedro, takže Radek sundával tropiko. Ráno jsem se poprvé posral, vyrážíme až po desáté. Stoupáme zase necelých 1000 metrů nahoru do sedla Kundyak An (2 855 m.n.m.), na vrcholu hotoví vaříme a odpočíváme. Dolů je to ještě horší, nevede tam žádná cesta a je to prudký jako svině. Ale trefili jsme to celkem dobře a došli do vesnice Naraju. Jdeme dál a musíme několikrát brodit řeku, což nám dá občas zabrat. Docházíme do hlavního údolí Chimirsan Gol. Jdeme proti proudu a za vesnicí Shekhanandeh spíme na krásném místě pod kukuřičným polem a nad řekou. Poprvé se pořádně myjeme, je to studený jak bejk ale potom lábuž.

12.7. – vyrazili jsme ráno údolím nahoru, oba máme ukrutnou sračku, tak máme časté přestávky… Po-pár hodinách slézáme zase k říčce. Odtud by to mělo být 30 min. k Chimirsan Huts. Stoupáme příkrým svahem na ledovcovou morénu a máme z toho dost. Za Chimirsan-huts, asi půl hodinky po hřebínku, to v 15 h zapichujem. Jdeme srázem k vodopádu pro vodu a vaříme. Spíme od 16 h až do rána.

13.7. – ráno vstáváme v 7:30, kozy nám okusují stan. V devět vyrážíme směr sedlo Chimirsan An (3 713 m.n.m.). Díky sračce mám úplně dost, ale za 2 hodiny jsme v sedle. Krásný výhled všude okolo, ale za chvíli už klesáme do údolí Dooni Gol. Hodinku byla pohoda, ale potom jsme nějak sešli z cesty a museli pak dost horolezit, abychom se někam dostali. Popisovat se to nedá, ale je docela zázrak, že jsme živí. Přelezli jsme do dalšího údolí Dundini Gol a vystoupali 1 000 m na hřeben. Někde pod ním by měla vést cesta vedoucí do Gokshalu, který je z hřebenu vidět. Měla by, ale nevede, svině. Sešli jsme zase až Dundini Gol. Měli jsme toho dost a zabalili to tam pro ten den v rozvalinách baráku. Jsme tak unavený, že se po fajfce s normálním tabákem pěkně zkouříme.

14.7. – ráno potkáváme Pákistánce, ujišťují nás, že můžeme jít údolím dolů. Vyrazili jsme a po hodině slézáme strašným srázem k řece. Dál řeka mizí v kaňonu širokém 10 m a vysokém několik stovek metrů. Konec. Jdeme zpátky a Radek na mě shazuje asi 300 kg balvan. Bohužel jsem nemohl uhnout, kdybych se pustil, jdu do údolí. Naštěstí mi nic nezlomil, jen jsem měl sedřenou ruku a nohu a taky mi to strhlo hodinky, který jsem našel. Od místa, kde jsme spali, jsme lezli zase nahoru 800 m a přes hřeben slezli do Gokshalu. Tam nám místní pastevec ukazuje cestu. Lonely Planet totiž kecá, v průvodci je jen jedna cesta, ale v reálu jsou 2. V půl čtvrté opět stoupáme, abychom obešli neprůchodné údolí s vodopádem. Pak sestupujeme zase mnoho set metrů k řece, kde táboříme.

15.7. – vstáváme v 7, vaříme rýži. Po deváté vycházíme, cesta neustále mění břehy potoka, a tak po pár přeskocích o fous měníme pohorky za sandále a jdeme vodou. Za půl hodiny docházíme do Kasaviru, ani se nezastavujeme a pokračujeme. Cesta potom vede do stráně, tak se musíme zase přezout. Po 13 h jsme v Merinu, kde dáváme oběd. Dáváme fajfku a zhulíme se tak, že Radek vidí hvězdičky a já se nemůžu hýbat (upozornění: normální dýmkový tabák). Před půl třetí vyrážíme směr Booster. Nejdřív klesáme korytem potoka a pak stoupáme na hřeben. Za 2 a půl hodiny jsme u vysílače obehnaného zdí a ostnatými dráty – Booster. Pod námi je krásně vidět Chitral. Spíme u opuštěné chajdy na verandě, bylo tam strašně komárů.

16.7. – vstáváme v 7 a po osmé začínáme klesat do Chitralu, kde jsme v deset. Nějaký chlapík nás zve na jídlo a čaj, moc děkujeme. Ve městě kupujeme 5 chlebů a já se ukrutně přejídám a je mi pěkně blbě. Koupili jsme lístky na dodavku do Peshawaru a šli jsme do hospody na čaj. Cesta stála zase dost za hovno, ale přes den to ušlo. Večer dáváme v restauraci super jídlo za 77 Rs. (druhý den se z něj pěkně posereme…) a o půlnoci jsme v Peshawaru. Rozhodujeme se jít pěšky městem na vlakové nádraží. Po pár metrech nás zastavují vojáci s kalašnikovama, že tu nesmíme chodit sami, že je to moc nebezpečný. Prohledají nás a při té příležitosti Radkovi ukradnou tisíc rupií (= 20 $). Pak zastavili rikšu a ten nás po menší hádce o peníze dovez na nádraží.

17.7. – první vlak jel až v devět ráno,tak jsme chrápali na lavičce na nástupišti spolu s mnoha místními. Asi ve 4 přistavili „military train“ a nějaký voják nás vyrazil. Taky jsme celou noc chodili srát do okolního křoví po tom super obědě. Vlak se dává do pohybu na minutu přesně a není ani moc narvanej. Ve 13 h jsme v Ráwalpindí, kousek od nádraží nám zastavuje dodávka a jedem asi půl hodiny do Islámabádu do čtvrti Aabpara, kde je kemp a nejlevnější ubytování v Islámabádu. Za 100 rupií na noc dostáváme bungalow, kde je akorát větrák, spí se na zemi. Odpoledne si jdeme nechat udělat pasová fota na íránská víza pro cestu zpět. Než nám je udělají, jdeme na internet za dobrou cenu. K večeři vaříme brambory a čaj a kecáme se spolubydlícími, 2 bratry z Austrálie, kteří jedou na motorkách z Anglie do Indie.

18.7. – skvěle jsme se vyspali a po snídani vyrazili do města. Hledáme českou ambasádu pro papír, který vyžaduje íránská ambasáda, něco jako zaručení se za nás. Jedeme do čtvrti ambasád, ale n francouzské nám oznamují, že česká je zhruba na druhém konci Islámabádu. Nakonec českou ambasádu nacházíme, ale není úřední den. Přesto si na nás pan velvyslanec najde chvilku a do druhého dne nám papír vystaví. Vydáváme se tedy prodloužit si pákistánská víza. Bereme si taxi za 50 Rs, abychom to stihli. Vyplnili jsme žádost, ofotili si pasy, naši žádost schválil nějaký důležitý boss a u přepážky dostali prodloužení o 2 týdny. Bereme pasy s asi 5 razítkama navíc a jdeme se najíst. Měníme taky 115 $ a dostáváme 6 270 Rs. Zpátky v kempu pereme, vaříme a žere nás tisíce komárů.

pokračování příště..

Rád by som priblížil športovo založeným vodičom smelé cesty kantónu Graubuenden, ktorý sa nachádza na juhovýchode Švajčiarska.

Prístup do kantónu zo Slovenska je možný jednak cez Nemecko zo severu a cez hlavné mesto Chur, z východu cez Rakúsko hraničným priechodom Pfunds-Vinadi, s malebnou odbočkou s mnohými tunelmi k bezcolnej obci Samnaun, popri toku rieky Inn do údolia Engadinu dobre stráženého stredovekými pevnosťami. Najdramatickejší vstup je však z Talianska priesmykmi Stelvio, Umbrail alebo priesmykom Maloja, respektíve historickou cestou Via Spluga ( Spluegenpass ). Samotné stúpanie na Stelvio 2757 m.n.n. začína pri obci Trafoi, kde má penzión Gustavo Thoni – lyžiarska legenda. 48 úvratí (tornante) je číslovaných osudovo – teda tak, že najvyššie položená má číslo 1. Cesta bola postavená v roku 1820 v súvislosti s pripojením Lombardie k Rakúsku.Výstup poskytuje prekrásne výhľady na končiar Ortler (Ortles) 3905 m.n.m., ktorý bol najvyšším vrchom Rakúsko-Uhorskej Monarchie. Na 22.úvrati je chata Franzenshoehe 2188 m.n.m., v minulosti párkrát strhnutá snehovými lavínami, a kde na tel. +39473613043 poskytnú ochotne informácie o stave cesty. Zo severovýchodu je totiž cesta otvorená len v mesiacoch JUL, AUG, SEP, kdežto od juhozápadu z Bormia cez tunely je celoročný prístup k lyžiarskemu stredisku v sedle. Zostup cez sedlo Umbrail 2501 m.n.m. a potom Pass dal Fuorn 2149 m.n.m. do Engadinu naprieč Národným Parkom je určite najkrajším vstupom do Graubuendenu. Dno údolia Engadin je v prekvapivej nadmorskej výške 1400-1800 m.n.m., teda odtiaľ všetky výstupy na priesmyky prekonávajú podstatne menšie stúpanie než akýkoľvek výstup z opačnej strany. Najmarkantnejší je Malojapass 1815 m.n.m, kde prakticky len stúpa do Engadinu výškovým rozdielom 1500 m kľukatá cesta z talianskej Chiavenny. Kvôli strmým svahom nie sú vrcholy skupiny Bergell z tejto cesty viditeľné, ale kamenný priehradný múr Lago dellAlbigna, východisko horolezeckých výstupov, dostupný gondolovou lanovkou z Pranxaira, dominuje panoráme. Z Chiavenny existuje však krajší vstup do Graubuendenu. Je to priesmyk Spluegenpass 2113 m.n.m., ku ktorému vedie z juhu serpentínová cesta, prekonávajúca 1800 m, s pár krátkymi tmavými tunelmi. Po prekročení európskeho rozvodia cesta klesá geometricky dokonalými úvraťami do Spluegenu. Tento priesmyk spolu s legendárnym kaňonom Via Mala tvorili trasu historického prechodu hlavného Alpského hrebeňa, ktorý bol prekonateľný len tak, že sa tovar prenášal na ľudských chrbtoch – pre nepárnokopytníky bola cesta príliš nebezpečná. Spluegen je tiež východiskom k výstupu na priesmyk San Bernardo 2065 m.n.m., ktorý má tunelovú alternatívu, a do údolia s tradíciou rudného baníctva v okolí obce Innerferrerra, kde sa dosiaľ rozpráva po romanšsky, k najvyššej celoročne obývanej alpskej obci Juf, 2126 m.n.m. Do tohto údolia cez priesmyk Niemet viedli pašerácke cesty z Talianska a ešte nedávno tadiaľ za bezmesačných nocí lacná pracovná sila z Orientu… Dramatickým vstupom do Graubuendenu z juhu je tiež cesta z talianskeho subtropického Tirana , ktorá po prekonaní 1900 m prevýšenia dosiahne zasnežený priesmyk Bernina 2323 m.n.m. Na priesmyku je priateľský hospiz ( tel. +41818440303 ), kde ochotne podajú informácie o stave cesty aj výške snehu na okolitých zjazdovkách, z ktorých najkrajšia Diavolezza je vo výške 2973 m.n.m. Hospiz je spravovaný cirkvou podobne ako veľa podobných ustanovizní na horských sedlách Švajčiarska. Paralelne s cestou vedie cez priesmyk neuveriteľne strmá úzkokoľajná železnica, ktorú usilovní Raetski eisenboňáci udržujú v celoročnej prevádzke naprieč 5 metrovými závejmi – zázrak !

Srdcom Graubuendenu sú alpské skupiny Platta, a Albula dosahujúce výšok cez 3000 m a tvoriace hlavný Alpský hrebeň. Vedú cez ne severo-južným smerom viaceré významné cesty. Priesmyky Septimerpass 2310 m.n.m. a Forcellina tvorili významnú bránu Álp pre karavány medzi čarovnou kamennou obcou Bivio a Casaccia. Nimi horali vodili cez rozvodie riek Po, Rýnu a Innu svoj dobytok na trh do Milána a odtiaľ sa vydávali ťažko naložení ryžou, obilím a vínom na strastiplnú cestu späť domov. Bivio je tiež východiskom stúpania na priesmyk Julierpass 2284 m.n.m., ktorý zaujme nevšednou geológiou hlavne na východnej strane ľadovcového údolia. Z vodičského hľadiska je najmenej obtiažny zo všetkých v tejto skupine aj celoročne prejazdný. Náročnejší je Albulapass 2312 m.n.m., ktorého cesta zo severu sleduje extrémne hadiacu sa úzkokoľajnú železničnú trať. Táto trať je technologickým divom počtom a hustotou cirkulárnych tunelov a viaduktov. Cesta v zime tvorí strmú sánkársku dráhu. Sertigpass 2739 m.n.m. a Scalettapass 2606 m.n.m. sú určené len pre peších cestovateľov a posledným zjazdným priesmykom je Fluelapass 2383 m.n.m. s hospizom ( tel. +41814161747 ) v svetskej správe a tiež ochotnými informátormi o stave cesty. Z obce Sur En na dne čarovného údolia Engadin vedie divoká cesta dolinou Val dUina vystrieľaná nemeckým alpským klubom DAV v zvislej kompaktnej skale začiatkom 20.storočia, zjazdná pre horské bicykle cez sedlo Schliningerpass 2256 m.n.m. k chate Sesvenna na talianskej strane.

Neodmysliteľnou súčasťou alpských cestných prechodov vysokých priesmykov sú žlté poštové autobusy. Sú pokračovateľmi slávnej tradície poštových kočov, ktoré symbolizujú Švajčiarsko podobne ako bernhardské psy, presné hodinky, privátne banky a čokoláda. Prevádzka týchto vozidiel za každého počasia a počas celého roka vyžaduje skutočné majstrovstvo a oceľové nervy. Dávam do pozornosti stránku http://www.ffs.ch/pv/index_d.htm s cestovným poriadkom a mapu http://www.post.ch/img/div/car/grsgo_liniennetz.pdf trás postauto , ktorá je dobrou automapou Graubuendenu.

Na záver by som rád upozornil na tri úchvatné cesty v bezprostrednej blízkosti Graubuendenu. Je to vyše 1700 m výstup z talianskeho Sondrio k priehrade Diga di Alpe Gera, odkiaľ vedie južná výstupovka cez Rifugio Carate, Marinelli Bombardieri a Marco e Rosa na 4050 m vysoký hraničný štít Piz Bernina obkolesený ľadovcami. Druhou cestou je 1000 m výstup z rakúskeho Partenenu na sedlo Bielerhoehe, kde možno začať túru cez Wiesbadener Huette na hraničný vrchol Piz Buin 3312 m.n.m. Treťou je výstup z talianskeho Mazzo di Valtelina na Passo di Foppa 1852 m. Je to diabolské súpanie Mortirolo známe z cyklistických pretekov Giro dItalia.

martin_turcan@hp.com

Skalisté hory v štáte Colorado boli osídlené až v 19. storočí bielymi zlatokopmi, čo je nedávno v porovnaní s osídlením európskych Álp alebo Karpát. Napriek tomu zlatokopovia v horách vytvorili veľmi hustú sieť baníckych cestičiek – trailov, ktorými dopravovali z hôr na chrbtoch nepárnokopytníkov predspracovanú rudu a do hôr ohnivú vodu, strelný prach a proviant. Dnešné využitie trailov je prevažne rekreačné. Potomkovia divokých jazdcov zamenili sedlá za automobily s rámovým podvozkom, pohonom oboch náprav obutých do tvrdých profilovaných pneumatík, diferenciálmi s uzávierkou, redukovanými prevodmi a pekelným výkonom pri nízkych otáčkach.Tí najotrlejší, ktorým už nestačia ani trasy trailov, jazdia automobilmi Pinzgauer.

S Jimom som sa spoznal prostredníctvom webovej stránky Coloradských majiteľov Pinzgauerov. Obrátil som sa na nich s prosbou o doporučenie peknej trasy mojej cesty naprieč Skalistými Horami. S typickou horalskou srdečnosťou mi Jim dobre poradil a zároveň ponúkol spoločný výlet jeho tátošom. Pinzgauer je názov rakúskej fajty koňa, ktorým sa zváža v Alpách drevo z lesa. Firma Steyr-Daimler-Puch ich vyrába predovšetkým pre Rakúsku a Švajčiarsku armádu, možno ich však nájsť vo všetkých vojnách tretieho sveta. Predchodcom Pinzgauera bol chutný drobný Haflinger, ktorého výroba skončila v sedemdesiatych rokoch. Držal v svojej dobe výškový rekord 5680 m.n.m. na svahu Ojos del Salado pri účasti na expedícii Atacama v Chile. Keď moji priatelia videli fotografie Pinzgauera, spytovali sa, či mi bolo treba cestovať do Colorada aby som si zajazdil na multikáre…

Výlet začal na Denverskom blšom trhu. Jim tam chcel kúpiť extrémne veľkú bandasku na PHM. Bandasku už asi predali, zato jeho štrnásťročná dcéra si vyhliadla „mimoriadne lacné a výhodné” svadobné šaty. Nemala na ne dosť peňazí a Jimovi už bola dlžná 50 USD. Napokon Jim súhlasil s investíciou, keď mu sľúbila, že to sú už posledné peniaze, ktoré od neho pýta. Colorado je relatívne bohatý štát, preto na blšom trhu možno nájsť len špecifickú spoločnosť indiánov, mexikáncov, mestizos a im podobných. Keď videli, k akému kšeftu sa schyľuje, začali sa schádzať a v katolíckom vytržení budúcej neveste robili krížiky na čelo a priali jej aby jej Santa María požehnala dobrého muža a veľa detí. Ako neskôr vysvitlo, slečna ešte nemala vydaj v úmysle a nedávno sa rozišla s priateľom. Však šaty pri detských hrách na princeznú počkajú na svoju príležitosť.

Konečne nič nestálo v ceste dvojnápravovému Pinzgaueru ( Jim vlasní ešte trojnápravový, držaný v čistote na jazdenie po meste ) do hôr. Cesta viedla cez bývalé zlatokopecké mestečko Central City, ktoré má dnes povolenie ( podobne ako Las Vegas ) na prevádzku hazardných hier a tak sú všetky bývalé Saloony premenené na herne s automatmi. Nad mestom hneď začína hustá sieť trailov. Každý trail je na všetkých krížnych cestách označený štvorciferným číslom na zvislej drevenej latke. To umožňuje výbornú orientáciu v mape. Orientácii však neprospieva, ak latky vylomí niektorý z prechádzajúcich vehiklov, prípadne keď úplne chýbajú. Tak sa stalo, že namiesto dosiahnutia hrebeňa s výborným výhľadom nad hranicou lesa, sme prišli na koniec slepého trailu. Vtedy sa však prejavili výhody Pinzgauera. Traily majú skutočne náročný povrch s vysoko trčiacimi špicatými skalami v ukrutných stúpaniach. Mimo trailov je takmer horolezecký terén. Pre Pinzgauer to však neboli žiadne prekážky. Šli sme síce trochu pomalšie prekračujúc obrovské balvany na najnižších otáčkach, ale bez vážnejších komplikácií. Cestou sme zbierali huby. Občas sme zastavili a v okruhu 200 stôp sme vyzbierali všetky dubáky. Jim ryčal od šťastia, pretože predtým nezvykol huby zbierať a pri každom väčšom dubáku počítal, koľko by zaň zaplatil Talianom. „Italian mushrooms” sú v USA veľmi drahé. Predpokladám, že to nejak súvisí s imidžom unikátnych hľuzoviek, ktoré sú aj v Provence a Piemonte dosť vzácne. Výhľady z hrebeňa vo výške nad 4000 m.n.m. boli jedinečné. Boli sme obklopení ľadovcami a divokými skalami. Po trailoch vystúpila k vrcholu aj mladá spoločnosť na Jeepe. Baby sa hneď jali objímať Jimove psy a mládenci sa zas vsúkali pod Pinzgauera obdivovať diferenciály a nápravy. Po polhodine sme stretli podobnú spoločnosť na Dodge, tak som si vypočul reprízu prednášky o pohonoch a drevorubačských koňoch, po ktorých má Pinzgauer meno. Obe spoločnosti Jima vynukovali plechovkami piva, aj my sme mali sebou istú zásobu a pivo sa domov nevozí. Tak sa stalo, že si Jim nevšimol špicatý konár kosodrevia, trčiaci do cesty a konár sa mu hlboko vpichol do ramena. Zoznámil som sa s úctyhodným repertoárom Coloradských kliatob pokiaľ som mu zastavoval rinúcu sa zakáľačkovú krv. On totiž predtým sklopil predné sklo kvôli zintenzívneniu pocitu slobody a lepšiemu výhľadu. Od tej chvíle som už nepretržite viedol vozidlo ja so stoporeným čelným sklom. Na asfaltovaných serpentínach ma dokonca bolesťou omdlievajúci Jim miernil upozorňujúc, že Pinzgauer predsa len nie je Ferrari. Po diaľnici som udržoval stabilných 70 míľ za hodinu bez obavy z prehriatia, pretože motor podobne ako Trabant alebo Tatra je vzduchom chladený.

Večer po ošetrení sme pozvali členov Pinzgauerového klubu na „treffen” , podával sa slovenský hubový guľáš ale aby členom lepšie chutil, nazvali sme ho Talianskym. V budúcnosti by som v Colorade rád offroadoval v San Juan Mountains po bývalých trasách úzkorozchodných železníc pri Imogene Pass a v skalách Engineer pass. V štáte Utah po levom chrbáte známeho Moab Rim Trail. Prípadných záujemcov o identifikáciu spomenutých lokalít odkazujem na stránku

http://www.earthmaps.com/mapserver.htm .

Někdy brzo na jaře jsem já a Radek začali přemýšlet o nějaké další společné cestě a rozhodli se tentokrát jet trochu dál a přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko a Írán se dostat do Pákistánu. Tam jsme chtěli samozřejmě především do hor Hindukúše a Karákoramu. Nejtěžší bylo samozřejmě vydělat peníze, jelikož rozpočet se pohyboval něco kolem 20 000 Kč na 2 měsíce, ale zdařilo se.V červnu jsme obdrželi pákistánské a díky němu pak i íránské tranzitní vízum, koupili lístek na bus Praha – Istanbul za 2 300 Kč a čekali na odjezd.

27.6. – odjezd z Dobřichovic vlakem, přesun na aut.n. Florenc a zvídavé čekání na to, čím pojedeme. Batohy mají něco kolem 30 kg, takže i tenhle přesun dal zabrat. Odjíždíme přesně v 17:00 starším Mercedesem patřícím turecké společnosti Parlak Turizm. Cesta do Brna 2:10 hodiny i přes zácpu v Praze!! (řidiči 2 Turci a Bulhar…) V Brně přistoupilo pár lidí, celkem nás jede 20. Opouštíme ČR na dálničním přechodu Lanžhot a míříme na Bratislavu.

28.6. – jedem skrz Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. Na každých hranicích řidiči dávají bakšiš celníkům, aby nás „rychle“ pustili dál. Krásné rumunské a bulharské hory.

29.6. – po půlnoci příjezd na turecké hranice, několik kontrol pasů, nakonec kontrola batohů. Hádejte který jediný si celníci vybrali na kontrolu? Samozřejmě ten Radkův… Když vypadli z pod víka boty, polívky a hajzl papír, vzdali to.

V 7:00 příjezd autobusu na nádraží (otogar) do Istanbulu, kde si necháváme batohy v Parlaku. Měníme pár $ a jedem metrem do čtvrti Aksaray, kde nacházíme ulici Fethibej Caddesi, kde sháníme nejlevnější lístek do Teheránu. Nakonec kupujeme za 28 $ na 13:30 odpoledne a jedem pro batohy. Pak čekáme na odjezd. Odjezd někdy odpoledne super-luxusním autobusem Volvo, z čehož jsme docela překvapeni.

30.6. – cesta busem, výhled na Ararat = blíží se hranice s Íránem. Předjíždíme několika set metrovou frontu jiných autobusů a vysedáme rovnou před celnicí. Ujímá se nás pan Ali Valizaden. Provádí nás jako první a za 3 hodiny jsou formality za námi. Ali nás zve na čaj. Přejíždíme do města Mako, kde je u hotelu zastávka na večeři. Pan Ali za nás mění dolary v pro cizince fantastickém kursu 1 $ = 8 250 IR. Pak nás ten dobrák zve ještě na večeři, v noci se ale loučíme, vystupuje v Tabrízu.

1.7. – dopoledne příjezd na West Terminal v Teheránu. Cesta přes celý Teherán na East Terminal zvládnuta díky pomoci několika místních a především mladíka, uprchlíka z Afghánistánu, který mluvil velmi dobře anglicky. Jedem poté asi 2 a půl hodiny do vesnice Pulur. Odtamtud ještě taxi (30 000 IR) do vesnice Reine a ještě kousek dál, kde začíná trek na nejvyšší horu Íránu a pohoří Elborz, Mt. Damávand 5 601 m.n.m. Vyrážíme nahoru, pak nemůžeme najít vodu. Ujímají se nás pastevci, že můžeme přespat u nich, ale pak chtěj prachy. Nasrat! Bereme batohy a jdeme nad jejich usedlosti, kde nacházíme vodu a vaříme večeři, špagety. Spíme pod širákem.

2.7. – po dojezdu špaget z včerejška vyrážíme do hory. 30 kg těžké batohy nás přibíjejí k zemi, navíc nejdeme po žádné cestě, ale kolmo do stráně. Po 3 hodinách začíná Radka bolet hlava. Po 5 hodinách nacházíme cestu. Po ní dorážíme do základního tábora pod horou ve výšce přes 4 000 m.n.m. Z tábora právě odchází 2 kluci z USA (!!) se svým íránským průvodcem. Radka bolí hlava jako prase. Děláme čínu, tlačíme jí do sebe a jdeme v 18 h spát. Ve 21 h se Radek budí, nemůže moc dýchat, bolí ho hlava ještě víc. Horská nemoc, musíme dolů. Beru vodu,pomáhám Radkovi sbalit a jdeme dolu. Spíme pod širákem na louce o několik set výškových metrů níže.

3.7. – ráno nás budí stádo s nějakým pastevcem, Radkovi je furt blbě, musíme rychle dolu. Sešli jsme na cestu, stopli auto do Reine a odtamtud za 20 000 IR do Puluru, kde čekáme na bus do Teheránu. V autobuse sedím mezi řidičem a jeho poskokem, který do mě furt něco hučej. V Teheránu jedeme českým trolejbusem Škoda a busem Ikarus na náměstí Imáma Chomejního, kde sháníme hotel. Spíme v hotelu Farvardin za 45 000 IR dohromady. Vaříme na pokoji guláš a polívku na VARu. Dáváme sprchu a jdeme spát.

4.7. – vstáváme v 7, vaříme blondýny a razíme do centra. Dnes nám končí íránská víza, tak je musíme prodloužit na „šahrbání“ (oddělení cizinecké policie). Jedeme metrem na Azadi St. Metro krásné, úplně nové, ale interval v 8:30 ráno půl hodiny! Na Azadi sice nějaká policie je, ale cizinecká jinde. Jedem tam radši taxíkem za 15 000 IR. Konečně trefa, ale pak problémy. Fízlové jsou tam idioti. Furt pruděj, jak máme stát ve frontě, mě jednou dokonce vyhodili až na ulici. Vyplňování papíru taky problém, vždy něco chybí, ale nikdo neumí slovo anglicky. Nakonec nás posílají zaplatit nějaký směšný poplatek do Melli Bank of Iran… Když ji najdeme, zachraňuje nás Angličan se svojí ženou (Íránkou), která za nás vyplní platební příkaz v perštině. Takže všechno OK, odevzdáváme všechno potřebné u okýnka a úředník říká, že víza budeme mít „tomorrow at twelve“. Okamžitě protestujeme a říkáme, že zítra už tu nebudeme, že jedem pryč do Zahedánu a nakonec ho ukecáme. Můžeme přijít za hodinu. Už s vízem jedeme na South Terminal, což byl docela horor. No nakonec jsme se tam dostali, ale zabralo to dost času a několikrát se ocitli na stejném místě. Dorazili jsme tam v 15:00 a hned sehnali lístek do Zahedánu za 36 600 IR (bus bez klimatizace). Dost dobrá cena za 1 555 km jízdy. Pak jedeme, vedro jak v prdeli, večer „slavíme“ mé narozeniny čajem v knajpě.

5.7. – silnice vede nekonečnou pouští Lút, už se těšíme až vypadneme. Autobus, tak 30 let starý Mercedes, zvládnul tu cestu za neuvěřitelných 20 hodin. V Zahedánu jsme ve 13:00, na hranice s Pákistánem je to ještě asi 100 km. Měl by tam jezdit nějaký autobus, ale žádný jsme neobjevili. Navíc na hranici v 16:00 zavírají, tak bereme taxi za 60 000 IR. Jedeme pouští rychlostí 150 km/h v terénní Toyotě a za hodinu jsme tam. Na hranici ani noha, z Íránu vycházíme během 2 minut. Na pákistánské půdě se hned vyřítí banda veksláků a chtěj changovat. Naše pasy si vzal nějaký úředník a my museli čekat, až přijde nějaký šéf. Měníme 20 $ a dostáváme 1 000 rupií. Pak hned přijde dědula a prodává nám lístek do Quetty za 250 rupek/1 os. Dostáváme štempl s razítkem vstupu a jdeme k busu. Batohy jdou na střechu a my dovnitř, kde jsme v šoku z našich míst. Nejhorší v celým tom krámu, předposlední řada. Lezem tam jak do tanku a nevěříme, že to těch 16 hodin přežijeme. Z trvalé invalidity nás vysvobozují 2 Pákistánci za námi, kteří donutili ty 2 před námi, aby si sklopili sedadla. Cestující se dělí do 3 skupin: pašeráci, převaděči a lidi snažící se utéci do Evropy. Pozdě večer dáváme jídlo v motorestu a zbytek cesty do rána nemá smysl popisovat, kdo nezažil, neuvěří a nepochopí.

6.7. – v osm zničeni vysedáme v Quettě a ujímá se nás jeden chlápek. Seženeme pár věcí, který potřebujeme a pak nám pomůže koupit lístek na bus do Peshawaru. Sice to je přes zakázaná území paštunských kmenů podél afghánských hranic a cizinci tam nesmí, ale on nás přesvědčil,že to projde. Lístek stál 450 rupií, takže kromě času jsme ušetřili i peníze. Autobusem vyrážíme asi v 11 dopoledne. Myslíme si, že pojedeme celou cestu skrz hory a bude chládek. Ha, ha !!! Je to ještě horší, než minulou noc. 3 litry vody vypíjíme během několika desítek minut a tak poprvé zkoušíme tablety na úpravu vody. Dle charakteristické chuti a vůni tuto vodu pojmenováváme Podolí. Cesta je dost hrozná, občas chybí úplně,ale jelikož autobus je na to uzpůsoben (podvozek snad metr nad zemí), vůbec mu to nevadí. Večer nás vojáci nahání do konvoje a jedou s námi. Prý se tu přepadá… Já pak nepochopitelně usínám, Radek nezamhouřil oka.

7.7. – na radu Pákistánce, který nám kupoval lístek, vystupujeme pár desítek km pře Peshawarem ve vesnici Darah. Tam se na koleně vyrábí padělky všech známých zbraní špičkové kvality. Kalašnikov koupí člověk za 4 000 rupií=asi 3 000 Kč. Na ulici se normálně střílí, ale lidi docela v pohodě. Po prohlídce jedem místním busem do Peshawaru, cestují s námi i 3 asi 100 kg vážící sudy se substrátem na výrobu hašiše… Těsně před policejním check-pointem, kdy se vracíme na území pod pákistánskou kontrolou je vyndávají a v noci se budou snažit to dostat do Pákistánu. Každou noc se tu střílí.

pokračování příště..