Sraz s kamarádkou Janel jsme měli hned po (ne zrovna moc vydatné) snídani. Výhody to mělo hned dvě. Měla auto a znala dobře San Francisko (hlavně proto, že tam bydlela).
San Francisco je nejhezčí město co jsem na své cestě viděl. Rozkládá se na poloostrově, je obklopené Tichým oceánem a Sanfranciským Zálivem. Ty jsou na severu San Franciska spojeny průlivem Golden Gate (Zlatou branou). Přes ní se klene snad nejznámější most na světě – Golden Gate Bridge. Můj dojem z něho… obrovský a červený (opravdu nečekané). Poplatek za užití mostu se platí jen při příjezdu, takže ušetříte, když budete jenom vyjíždět.
Když jsem u těch mostů, tak ze San Franciska na východ – směrem na Oakland vede opravdu dlouhý most Bay Bridge. Tomu ale chybí oproti Golden Gate Bridge ta majestátnost a elegance (a není červený).
Přestože jsou na pobřeží Tichého oceánu krásné a písčité pláže, na žádné velké koupání to není. Počasí v San Francisku je poměrně chladné a proměnlivé a moře dost studené (asi nějaký mořský proud).
Ještě se zmíním jednou o průlivu Golden Gate a to proto, že tam uprostřed na skále stojí vězení Alcatraz, ze kterého není úniku. Nám se však ani nepodařilo na Alcatraz vniknout, tak o tom, jak to vypadá vevnitř snad někdy jindy.
Americká města mají tu zvláštnost, že ignorují jakékoliv terénní vlny a nerovnosti. Pravoúhlé silnice vedou přímo do kopců a křižovatky tvoří takové ty skoky, jaké jsem vždy obdivoval v amerických automobilových honičkách (akorát v nich nezastavovali na každý blbý stopce a mohli tedy více skákat). Jen jednou byl kopec už tak prudký, že tam vznikla nejklikatější ulice na světě, aby to auta vůbec vyjela. Ta se jmenuje Lombard Street. Prý je tam velmi drahé bydlení, ale já bych tam bydlet nechtěl. Asi by mi dost vadilo, ža každý turista si tu ulici chce projet, takže provoz tam je… no dost velký na můj vkus (i když vkus je prý jen otázka vkusu)
Naše americká kamarádka rychle přijala náš způsob zábavy a humoru, a tak si v japonské zahradě s námi s chutí hrála na babu a lovila ryby, na molu 9 jsme překládali z tulenštiny do angličtiny manželské hádky, ale i vyznávání lásek tuleních slečen a pánů a v China Townu s námi prováděla čistě české vylomeniny mezi obludami na prodej.
Molo 39 je takové zábavné centrum se spoustou obchodů, restaurací, suvenýrů a tuleňů. Ano tuleňů (koho bychom asi tak překládali). Na plovoucích pontonech se jich tam válí moc. Je to hezká podívaná, jak se pošťuchují a jak si hrají, jenom trochu smrdí a řvou.
China Town je největší čínské město za hranicemi Číny. Je to čtvrť v San Francisku, kde žijou samí Číňani (to je obzvlášť nečekané), ulice vykazují prvky čínské architektury a dá se tam koupit cokoliv za velmi nízké ceny.
Twin Peaks jsou hory dvojčata přímo nad SF (teď jsem asi zklamal všechny příznivce Davida Lynche) a výhled rozhodně stojí za to ve dne nebo v noci, nejlépe však ve dne i v noci. Jenom tam tak strašně fouká, že by tam déle vydrželi milenci jen nejotrlejší z nejotrlejších.
Jinak San Francisko je také město mnoha kultur, jsou tam i místa, kde se v hojném počtu scházejí hippies nebo homosexuálové a hluboké kořeny tam zapustila rocková hudba.
Až budete v Americe jeďte do San Franciska. Nebudete litovat. Věřte mi. Už jenom proto, že je v Kalifornii a Kalifornie je nejhezčí stát v U.S.A.
Park Guell je trochu z ruky, pokud člověk chodí pěšky po centru, ale protože je navržen Gaudím, nemohli jsme si ho nechat ujít. Je to k němu opravdu dálka, k tomu hrozné vedro a batohy na zádech, zkrátka žádná báječná procházka. Park. Co k němu říct. Přesně tohle má namysli každé dítě, když buduje rozsáhlé stavby z písku. Ten park je ztělesněním dětských fantazií a představ, které však děti na písku, z pochopitelných důvodů, realizovat nemohou. Přišlo mi to, jako že pan architekt Gaudí měl dostatek prostředků (a hlavně popularity) svoje dětské sny a představy realizovat. Tím vlastně realizoval sny nás všech malých stavitelů, kteří jsme měli největší problémy s tím, že jak písek usychá, stavby, sebelepší a sebekrásnější, se bortí. V parku se každému vrátí, alespoň na chvíli, dětství strávené na pískovišti. Tím je park kouzelný. Protože jinak je to přelidněný a rušný park, kde si odpočine leda velký lidumil.
Stopoval jsem. Měl jsem namířeno na ten velice známý a nikým ve Skotsku nikdy neopomenutý Nebeský ostrov nebo chcete-li Isle of Skye. Asi po čtvrthodince mi zastavil Nissan Primera. Paráda řeknu si a blekotám anglicky cosi v tom smyslu, že bych rád na Skye a kam mě vezmou. V autě seděli mladý kluk s mladou holkou, chvilku mě nechali a pak řekli: „klidně můžeš mluvit česky, my jsme taky Češi!“ nejeli oni tam kam já? Jeli. Auto měli z půjčovny a trávili svoji dovolenou putováním o něco málo komfortnějším než já. Byla pro mě úleva zase mluvit česky. Už mě nudilo odpovídat na ty věčně stejné otázky jako odkud jsi, co děláš, co studuješ, kde jsi všude byl, jak jsi tu dlouho a jak se ti líbí naše Skotsko. Odpovědi už jsem měl tak nacvičené, že pak větinou následovalo něco v tom smyslu, že moje angličtina je opravdu dobrá. Tihle lidičkové, pro zjednodušení (a taky protože jsem jejich pravá jména zapomněl) jim budu říkat Petr a Petra, měli v plánu objet celý ostrov dokola, tak jako já a že se k nim mohu přidat.
Na ostrov jsme přijeli trajektíkem pro šest aut. Cesta k trajektu byla u sama o sobě kouzelná. Silnice pro jedno auto se klikatila po kopcích a mezi skalkami té zvláštní skotské krajiny. Čas od času jsme jenom museli dát přednost ovcím, které se jen tak potulovaly okolo a všechny turisty měly dokonale, ale dokonale v paži. Ostrov Skye jsme objížděli proti směru hodinových ručiček, napravo moře, nalevo ty zelené holé kopce. Dohodli jsme se, že vylezeme k jednomu velice známému útvaru, osamělému kameni, kterému se říká Old Man. Procházka to měla být asi na tři až čtyři hodiny. Zaparkovali jsme přímo u začátku turistické stezky (ve Skotsku se začátek turistických stezek vždycky pozná podle parkoviště), vyzbrojili se svojí fotografickou technikou, raději se ještě jednou přeptali na cestu a začali stoupat. Starého muže jsme dosáhli zanedlouho. Abych pravdu řekl, čekal jsem, že bude mnohem menší (za to mohl můj anglický komplex, neboli komplex z Anglie, kdy všechno bylo menší než jsem čekal). Byl obrovský. Na fotkách v průvodcích je oproti skalnímu masívu skutečně malinký a nepatrný. Takhle jsem byl malinký a nepatrný akorát tak já. Ještě jsme chtěli obejít ten už zmíněný skalní masív, proto jsme se tam nějak nezdržovali a celí dychtiví, vyrazili jsme dobýt vrchol. Zvolili jsme pěšinku zprava. Vedla nejprve po trávě, ale pak, jak se dostávala výš a výš, byla tvořena štěrkem a kameny. V určité výšce se zvedala skalní stěna, která tvořila jakousi hranici oddělující náhorní plošinu takříkajíc od okolního světa. Naštěstí jsme se zachovali jako správní zvídaví, dobrodružství a nebezpečí milující stopaři a horalové a odhalili pěšinku, která nám pomohla skalní stěnu zdolat. Nestálo to nějak mnoho sil a už jsme byli nahoře. Dole pod námi zelené kopce, jezera, moře, tenká linka silnice a u nás nahoře mírně zvlněný terén té jakoby náhorní plošiny s vrcholovým bodem kdesi před námi. Rostla tam tráva a nic než tráva a to krásně upravená tráva. Z toho, že tam všude byly výsledné produkty bezvadně fungujících trávicích soustav ovcí, jsme usoudili, že tento anglický trávník (pardon skotský trávník) není dílem nějakého obzvláště aktivního zahradníka, nýbrž právě těch chundelatých (jediných a opravdových) pánů skotské vrchoviny.
Tam nahoře to je úplně jiné než dole. Je to snová krajina působící neuvěřitelnou silou na psychiku člověka, na jeho náladu a pocity. Přestože na Skye proudí denně moc a moc turistů, ostrov je dokáže všechny pohltit a ještě k tomu dát každému pocit dokonalého osamění a opuštěnosti. Chvilku jsme tam poseděli, pokochali se, pak nám začala být zima a tak jsme se rozhodli pro návrat. Samozřejmě druhou stranou. Slunce svítí a my se rozběhneme po tom zeleném a upraveném trávníku. Najednou louka končí strmým srázem. Abychom se dostali k autu, potřebovali jsme sejít dolů. „Támhle tudy to určitě půjde“, říká Petr a ukazuje někam dál, rozhodně ne naším směrem. Vracet jsme se nechtěli a tak nám nic nezbylo, než to zkusit. Tak nějak podobně to bylo ještě asi třikrát a my pomalu propadali beznaději, nebo se alespoň smiřovali, že se (z čím dál větší dálky) budeme muset vrátit. Nakonec se všechno v dobré obrátilo a my našli průrvu, kterou jsme se stejně jako potůček, který ji vyhloubil, dostali dolů. Mezi námi a autem pak u byla jenom taková menší bažinka, její překonání byla brnkačka (od kotníků nahoru). Zbytek ostrova jsem viděl už jen z auta a z vyhlídkových odpočívadel u silnice. Večer jsem si řekl, že jsem se Petra s Petrou naobtěžoval dost a stále ještě na ostrově, jsem se s nimi rozloučil.
Celá výprava do italských Dolomitů, které jsem se zúčastnila, trvala 4 dny. Týkala se oblasti okolo Cortiny D Ampezzo.
Všechny cesty zahrnující ferraty však nejsou stejně obtížné. Jsou označovány např. jako těžké (červená ferrata) či zvláště těžké (černá ferrata). Je dobré vyzkoušet si své schopnosti nejdříve na něčem méně náročném. K takové zkoušce patřila i naše první výprava – Monte Cristalo (3 154 m. n. m.). Ze sedla Tre Croci (1 809 m.n.m.) jsme vystoupali k dolní stanici sedačkové lanovky (chata Son Forca 2 215), odtud lanovkou ( tam i zpět 16 000 lir/osoba) na chatu Rifugio G. Lorenzi (2 932 m.n.m.), kde již začíná jištěná cesta. Nevýhodou této trasy je její obousměrnost, to znamená že se často musíte vyhýbat protilezoucím skupinkám, což může být nad několikasetmetrovou propastí poměrně zajímavý problém. Lezení zajištěné cesty trvá asi jeden a půl hodiny, pokud je dobré počasí patří tato túra k nejkrásnějším v celých dolomitech. Což já bohužel nemohu posoudit, jelikož po celou cestu jsem měla výhled pouze na vznášející se krkavce v mlze s kombinací deště, sněhu a minusových teplot. 
Druhá výprava mířila z Arábby (1605 m.n.m.) na Bec de Mesdi (2727 m.n.m.). Nejprve opět lanovkou (cesta tam – 14 000 lir/osoba) na chatu Porta Vescovo ( 2557 m.n.m.), i když dá se to i celkem dobře vyjít – musíte však počítat alespoň s pětihodinovým zpožděním a značným vyčerpáním. Od chaty vede zvláště těžká ferrata (prý jedna z nejtěžších v celé oblasti) na Bec de Mesdi. Od chaty po celou dobu výstupu na vrchol je nádherně vidět vrchol Marmolady s největším ledovcem v celých Dolomitech. Sestupuje se pak do sedla Padon (2400 m.n.m.), část sestupu se prochází tunelem a všude okolo jsou dělostřelecká postavení z první světové války, na chatě v sedle je i malé, ale velmi zajímavé muzeum o tom jak a za jakých podmínek zde boje probíhaly a to i včetně vystavených exponátu zahrnujících třeba botu pěšáka i s částí nohy, munici nebo dělo. Ze sedla se dá sejít zpět do Arábby pod trasou lanovky. 
Třetí den nás čekal nejtěžší výstup – Tofana di Rozes (3 225). Nástup je na sedle Falzarego (2 105 m.n.m.) odkud se dá opět lanovkou ( cesta tam – 13000 lir/osoba) vyjet na Monte Lagazuoi (2728 m.n.m.) nebo Lagazuoi obejít a poměrně krátkou cestou vystoupat až pod masiv Tofany. I samotný vrchol Lagazuoi je velmi zajímavý, ona lanovka je zavěšena nad sedlem bez jediného opěrného pilíře a pokud by jste se rozhodli jít raději pěšky, je skrze celou horu prokopán tunel, kterým se dá dojít až k horní stanici lanovky. Po cestě se můžete svítit svou svítilnou nebo si na chatě v sedle zakoupit louč a jít celou několikakilometrovou cestu jen za svitu otevřeného ohně. V celé délce tunelu jsou proraženy střílny, kterými je nádherný výhled do krajiny. Ale zpět k Tofaně. Již na jejím úpatí začíná velmi dlouhá a náročná ferrmata Via G. Lipella (doba výstupu asi 4 hodiny), za špatného počasí se zde objevují namrzlá místa a za každého počasí padající kameny. Na samotném vrcholu je nádherný železný kříž s pamětní deskou G. Lipelly. Jestliže je jasno je to skvělé místo rozhledu, což opět nemohu potvrdit z vlastní zkušenosti, jelikož na vrcholu nás zastihl hustý déšť a mlha. Sestupová cesta jde velmi nepříjemným suťoviskem až k chatě Giussani (2561m.n.m.) a dále už po celkem dobré cestě až na chatu Dibona (2050 m.n.m.).
To jsme takhle chtěli jet ze San Francisca do Los Angeles. Po dálnici je to asi 6 hodin, ale my jsme se rozhodli obětovat skoro 2 dny a jet po silnici číslo 1. Ta vede skoro po celém pobřeží Kalifornie. Silnice se kroutí nádhernou divokou přírodou – na jedné straně (té pravé) je sráz a útesy tvořící pobřeží tichého oceánu, na straně druhé kopce. Když člověk řídí, tak se moc nepokochá, protože tam je opravdu moc opravdu ostrých zatáček.
Pak jsme přespali někde u silnice. Ráno, poté co nás probudil nějaký pes, jsme vyrazili směr Santa Barbara a koupačku na její pláži. U jednoho odpočívadla nás zaujalo kolik lidí někam jde. Vystoupili jsme, taky přelezli plot. (Zábava byla pozorovat tlustý ženský v sukních, jak se sápou nahoru a jak odevzdaně seskakujou dolů.) Mysleli jsme, že tam všichni jdou kvůli těm tuleňům (pro nás už byli tuleni v létě v Kalifornii normálka), ale co jsme viděli nám vzalo dech. Byla tam rypouš sloní velkej jako prase. Co prase. Jako kráva. Co kráva. Jako slon. Ne kecám. Normálně se tam u jednoho útesu převaloval a ani se nás nebál. Věděl, že by sme se do jeho tlamy vešli všichni tři. Úplná paráda.
Původní hrad, o kterém je zmínka již v roce 1312, byl zničen Janem Lucemburským při potlačování odboje moravské šlechty. Na jeho místě zůstala pouze Bašta. Nový hrad byl postaven v roce 1398 nad říčkou Bělou. V roce 1424, v době husitského hnutí, byl hrad opět dobyt. Nakonec si pánové z Boskovic v roce 1819 přestavěli renesanční klášter na empírový zámek. Blízko zámku je také empírový skleník, ze kterého je dnes diskotéka a v přilehlém parčíku je letní kino. Pod zámkem se nachází novogotická jízdárna.
