Divokým Hindúkušem

Teprve pod několik set metrů vysokou vrcholovou pyramidou zjišťujeme, že výstup tak snadný nebude. Místo tvrdého firnu je jedna strana pyramidy zasypána metrem nového sněhu. Při každém došlápnutí spouštíme malou, ale stále se zvětšující lavinu. Tudy výstup nepůjde!

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Po vybudování dvou postupových táborů vyrážíme v osm hodin ráno na vrchol Akademie (5 200 m n.m.) na severovýchodě Afghánistánu. Na základě více než 40 let starého popisu prvovýstupu i předběžné prohlídky výstupové trasy odhadujeme, že nám výstup nezabere víc než několik málo hodin.

Teprve pod několik set metrů vysokou vrcholovou pyramidou zjišťujeme, že výstup tak snadný nebude. Místo tvrdého firnu je jedna strana pyramidy zasypána metrem nového sněhu. Při každém došlápnutí spouštíme malou, ale stále se zvětšující lavinu. Tudy výstup nepůjde! Volíme tedy o něco bezpečněji vypadající lezení po zvětralých skalách pokrytých vrstvou ledu. Cestu po padajících kamenech raději fixujeme lany.

Po několika hodinách natahování a smotávání lan stojí všichni členové Humi Outdoor expedice Pamír a Hundúkuš 2006 konečně na vrcholu. Poprvé po čtyřiceti letech, kdy tam stanuli první lidé, členové první československé horolezecké expedice, stojí člověk na vrcholu. Po několika fotografiích si vychutnáváme neskutečné divadlo – západ slunce za několik kilometrů vzdálenými vrcholy ležícími v Pákistánu. Po západu slunce se prudce ochladilo. Na sestup oblékáme veškeré oblečení, které jsme si s sebou vynesli nahoru – péřovky, silné kukly, ale i péřové rukavice. Za svícení čelovek nás čeká ještě několikahodinový sestup zpět do třetího postupového tábora.


O expedici Humi Outdoor Pamír – Hindúkuš 2006

Cílem šestičlenné Humi Outdoor expedice Pamír – Hindúkuš 2006 bylo vystoupit na všechny tři sedmitisícové vrcholy v západní části Pamíru – Hindúkuše. Všichni členové expedice vystoupili na Pik Koržněvské (7105 m).

Přesto, že na Piku Lenina (7134 m) i Piku Komunizmu (7495 m) jsme vystoupili do výšky přes 6700 metrů, nepodařilo se nám vzhledem k nepříznivému počasí vystoupit až na vrchol.

Dva měsíce jsme strávili také ve výbušném Afghanistánu. Ve Vachánském koridoru na severu země, kde jsme podnikli několik výstupů, jsme byli po téměř čtyřiceti letech první česká expedice, která do oblasti zavítala.

Kromě horolezectví jsme se na expedici věnovali i natáčení a sbírání materiálu na několik reportáží. Během půl roku jsme procestovali naším expedičním vozem UAZ více než 22 000 kilometrů a navštívili sedm zemí.

Zatímco pákistánskou stranu hor začali v poslední době alpinisté a cestovatelé navštěvovat stále častěji, do afghánské části zavítá dnes pouze jedna až dvě skupiny alpinistů nebo cestovatelů ročně. Ještě více než zasněžené vrcholky, zelená údolí a pohostinnost místních lidí, láká tajemno dosud neprozkoumaného a neprobádaného. Jako jedno z mála míst na zemi nabízí Hindúkuš několik šestitisícových vrcholů, na kterých dosud nestál žádný člověk, a kterým dodnes nikdo nedal jméno. Vyrabované vraky sovětských tanků, oddanost svému náboženskému vůdci silnější než jakákoli víra, léčebné postupy stejné jako za středověku a konopná políčka v chudých vesnicích, to je také dnešní Hindúkuš.

Název pohoří znamená v překladu Požírač Indů a odkazuje do doby, kdy podhůřím procházela obchodní Hedvábná stezka, která spojovala východ se západem. Vysoké zaledněné průsmyky, sesuvy kamenní, ale i smrt mnoha indických otroků vlečených na trhy v Samarkandu a Buchaře dali pohoří nehezké jméno.

Právě Hindúkuš se stal cílem několika československých expedic v šedesátých a sedmdesátých letech. V roce 1965 se do Afghánistánu vypravila vůbec první oficiální československá expedice na vysoké hory. Vedle výprav z Polska, Japonska, Itálie a Velké Británie tak Češi a Slováci přidali v Hindúkuši české názvy několika vrcholům: Spartakiáda, Akademie nebo Pik Přátelství. Následovalo ještě několik dalších československých expedic. Jakékoli další objevování izolovaných hor přerušila sovětská okupace Afghánistánu a následující občanská válka. Přesto, že podhůří Hindúkuše nebylo nikdy dobyto ani Tálibánem, ani Sověty, jsou pozůstatky dvaceti pěti let bojů viditelné do dneška. Cestu do vstupní brány do Váchánu pohraničního městečka Iškašimu lemují červené kameny označující dosud nevyčištěná minová pole a vraky tanků a obrněných transportérů často použité pro zpevnění nestabilních břehů, nebo součást oplocení zahrady.

Ačkoli je Hindúkuš výškou svých vrcholů či krásou zelených údolí srovnatelný s dalšími pohořími Himálajské soustavy, odsouvá ho jeho poloha na okraj zájmu cestovatelů a horolezců. Divoké velehory na hranicích Afghanistánu a Pákistánu jsou pro cizince těžko dostupné. Nestabilní a výbušná oblast byla po několik desetiletí odříznuta od okolního světa, teprve v posledních několika letech se v podhůří Hindúkuše začaly objevovat první expedice.

Více o expedici zde
Hlavní partner Humi outdoor expedice Pamír a Hindúkuš 2006: Humi OUTDOOR
Partner Humi outdoor expedice Pamír a Hindúkuš 2006: Bavte.se

Hindúkuš je dnes ráj pro cestovatele a alpinisty toužící po objevování nových dosud neprozkoumaných oblastí. Téměř nepřetržitě padající kameny a laviny všeho druhu ale přiřadily horám v srdci Asie pověst jednoho z nejnebezpečnějších horolezeckých terénů světa.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Černá Hora – 16ti denní putování (díl 7.)

Ráno vaříme puding s extra dávkou kakaa a k tomu biscuity. Pomaloučku, polehoučku balíme. Už je mi celkem dobře, v břiše to sice pořád bouří, střeva bublají, ale jinak už zvládám i jiné aktivity než jen ležení a odpinkávání mravenců.

Kolašín a okolí

15. den – 13. 8. – pátek

Opravdu vydařený pátek třináctého! Ráno je mi ještě hůř než v noci. Stále zvracím a průjem už se také hlásí. Tento den nazývám krizovým. Pavel má rovněž běhavku. Moje celodenní aktivita spočívá v tom, že stále odbíhám do křoví a pak se k řece umýt. Jinak ležím jak lazar, odháním mouchy a mravence. Je mi totálně zle. Jsem hodně oslabená, potíže mi dělá se jen zvednout z karimatky. Nemůžu nic sníst, maximálně pár lžiček čaje. Ale kluci se o mě skvěle starají. Dopoledně mě hlídá Roman, zatímco Pavel jde na výpravu do Kolašinu – pro toaleťáky a vodu. Cestou tam i zpět chytl stopa, takže mu to trvalo jen hodinu. Pak se střídá s Romanem a ten vyráží na výlet po kolašinských kopečkách. Vrací se kolem šesté. Vyprávěl, že výlet byl super. Párkrát si cestou zdříml – prostě když na něj padla únava, tak zalehnul :-). Z Kolašinu nám přinesl černý čajík, čokoládu a pro mě k svátku tři oříšky :-). (prý tři oříšky pro poserku)

Blbě mi je pořád stejně. Pája mě nutí, ať něco sním, ale i když jsem se o to pokusila, výsledek nebyl dobrý :-o. Kluci si vaří tentokráte sami a zdá se, že si celkem pochutnávaj. Zkouším aspoň suchý chleba (tu jejich hnusnou bílou veku), čaj a trošinku sunaru. No, nebyl to dobrý nápad! Nic z toho se v mém tělesném ústrojí dlouho nezdrželo. Ale zato se mi ulevilo! Spát jdeme celkem brzo. Kluci hrají karty, já sloužím jako stoleček. Ve spacáku mě hnedle dvakrát kousnul mravenec a Romana zase nějaká potvora do hlavy. V noci je děsné vedro.

16. den – 14. 8. – sobota

Ráno vaříme puding s extra dávkou kakaa a k tomu biscuity. Pomaloučku, polehoučku balíme. Už je mi celkem dobře, v břiše to sice pořád bouří, střeva bublají, ale jinak už zvládám i jiné aktivity než jen ležení a odpinkávání mravenců. Pavla i mě stále trápí průjem, Roman je v pohodě. Během dopoledne se začínají honit mraky, tak to naše hrabošení se a balení urychlujeme.

Krátce před jedenáctou vyrážíme do Kolašinu, odkud nám ve 20:58 hod jede vlak do Bělehradu – srbochorvatsky: voz za Beograd. Brodíme řeku a pak tři kiláky po silnici. Začínají padat kapičky deště, kapky, kapice, už prší, už lije a už je to totální slejvák. Pro zpestření lítají blesky a burácí hromy. Během třičtvrtě hodiny jsme v Kolašinu, a to jsem stihla i několikráte odběhnout do křoví ;-). Na venkovní kryté zahrádce v malé hospůdce se schováváme před deštěm – byl vytrvalý, lilo celé dvě hodiny. Pak vylézá slunko a začíná pařák. Sedáme do parku, sušíme se a obědváme. Kluky jsem poslala do tzv. „pekary“ na zákusek, aby dodatečně oslavili můj svátek. Dali si roládu jménem koláč na papírovém tácku s ubrouskem, prý asi týden starou. 😉

Poněvadž se moje střevní potíže opět ozývají, volíme následující řešení. Sedneme do Select baru, dáme si něco k pití a já mezitím využiju zdejších toalet. Kluci volí pivko, ale moc jim nejede, já mátový čaj. Mé první kroky poté, co shodím bágl na zahrádce hospůdky, směřují… hádejte kam? Jenže! Dveře, který byly minule otevřené, jsou tentokráte zavřeny. Zrada! Začínám s nimi lomcovat dopředu dozadu a nic. Polívá mě horko! Situaci zachraňuje číšník, položí mi ruku na rameno a ukáže, že dveře jsou zašupovací ;-)). Dopijeme pivka čaje a vyrážíme na nákupy – jídlo, ovoce, zelenina, dárečky…. Během naší nákupní horečky začíná pršet, tak zapadáváme do další hospůdky. Objednáváme čaje (mají pouze bylinkové) a kafe (bylo to spíše mini-pidi kafíčko – asi šetří vodou :-o) Silný slejvák nás vyhání z polokryté zahrádky dovnitř do hospůdky. Žgrundáme čajík či kafčo a mastíme karty. To jsme panečku udělali tržbu: třikrát 0,30 eur! Poznámka: záchod je úděsný, světlo svítí jen na chodbičce, takže nechcete-li být na WC zcela potmě, je nutné nechat pootevřené dveře. Platíme a opouštíme lokál.

Poslední nákupní záchvaty. Umytí zeleniny a přesun na nádraží. Je něco po sedmé hodině večerní. V čekárně vaříme francůzsků polévku, sledujeme projíždějící vlaky a tipujeme, jak velké zpoždění bude mít ten náš. V půl osmé chceme koupit 3 karte (to jako jízdenky), ale je nám řečeno, že nám to prodají až „posle“, tedy za půlhodiny. Krátce po osmé na nás pán za kasou pokyvuje, že můžeme přistoupit blíže. Platíme jako minigrupa (3 osoby) 27,3 eur z Kolašinu směr Novi Beograd. V prvopočátku jsme cenou šokováni. Čučíme na jízdenku a říkame „cožéééé????“ Kamarádi přeci jeli z Baru do Beogradu za 8 eur. Hm, jenže oni zřejmě uplatnili studentskou slevu. No, ale před dvěma dny nám tady jeden nádražák tvrdil, že jízdenka stojí 11 eur. Uvědomili jsme si, jak jsme blbí. On určitě myslel cenu za jednu osobu, kdežto my mysleli za tři! 😮 Nezbývá než udělat v peněženkách vítr a vyskládat na dřevo 27 euráčů. Logicky vzato – vzhledem k tomu, že ujetá vzdálenost bude více než 400 km, tak je cena OK. Pro sebe si tak představujeme, že vlak bude určitě poloprázdný a počítáme s minimálně hodinovým zpožděním.

A je tu!!! Pozitivní je, že má zpoždění jen čtvrt hodiny. Negativní – že je nacpaný k prasknutí! Nevešli jsme se skoro ani do uličky, natož do kupéčka. Takže máme „úžasné vyhlídky“. Šest hodin stání v uličce namísto chrupkání si v kupé. Během drkocání se „rychlovlakem“ nikdo z cestujících neubyl, naopak přistoupili další. Stojíme v uličce nasáčkovaní jeden na druhém, kufr vedle kufru, bágl vedle báglu…. Dostat se k WC je nadživotní výkon. Ještě štěstí, že jsem nadopovaná lékama proti průj…. Nabíráme zpoždění. Cesta se protahuje na osm hodin. Chvílemi postáváme opřeni lokty o okno, pak pokládáme do uličky srolovanou karimatku a sedíme na ní v malém prostoru mezi bágly a dveřmi kupéčka. Kdykoliv však někdo prochází, musíme stoupnout. Vypadá to následovně: 2 minuty sedíme, vztyk, 3 minuty sedíme, vztyk, 5 minut a vztyk, 1 minuta vztyk, výjimečně se poštěstilo 10 minut a pak zase vzhůru. S nachýlením se večera v noc procházejících aktivistů ubývá a my konečně můžeme v této nepohodlné pozici klimbat. Vedle nás stojí paní s dědouškem (on má berli a umělou ruku), naproti se v kupéčku vyvaluje obtloustlá rozežraná rodinka. Říkáme si, jak jsou bezohlední, že ho nepustí sednou, ale později si všímáme, že dědoušek nechtěl. Cesta je úmorná, zdlouhavá a ještě to znepříjemňuje uječenej přiopilej Srb. Snaží se zpívat! Příšernej zážitek!! Takové vytí! Úplně se mi z toho rolují uši! Kéž by mu vyplivly hlasivky. 😉

17. den – 15. 8. – neděle

Kolem páté hodiny ranní vystupujeme v Novem Beogradu a tramvají sedmičkou (za 12 jugoš dinárů/osobu) se přesouváme na hlavní železniční stanici. Sedm zastávek a jsme na místě. Rychlý útok na místní toalety a poté do parku, kde pořádáme snídaňový piknik. Jak dokonalé socky! 😉 Ale i čajík jsme si uvařili. No a holubi nám ho chtěli vysrkat, spíš vyzobat. Pája obdarovává žebračku, která mu moc a moc děkuje. Už jen utratit poslední dináry za pití, dobrůtky či toalety (samozřejmě, že se to týká zejména mě), zacálovat 70 dinárů za vpuštění k autobusům a kolem čtvrt na osm stojíme na stanovišti číslo 37, kde čekáme na příjezd naší Lasty. Už se řítí. Klasicky platíme 1,5 eur nebo 50,- Kč za bágl a nasedáme. Jsou trochu zmatky, neboť někteří Jugoši mají rezervačku. Nám nikdo nic takového nenabídl, takže jsme to ani nezařizovali. Naštěstí sedíme na fleku, o který se nikdo další nepokouší.

Začíná nám dalších čtrnáct hodin jízdy busem. Vyhrávají šílené balkánské hity. Jednou zastavujeme v Srbsku (asi na 20 minut), hodinu a čtvrt čekáme na srbsko-maďarských hranicích, následuje zastávka v Maďarsku (10minutová), další čůrací pauza nedaleko Komárna, na maďarsko-slovenských hranicích dalších 40 minut čekání. Hrůza. Největší zdržováci jsou Jugoši, české pasy nechtěli, kdežto jugoslávské si celníci vybrali a odešli s něma na delší dobu pryč.

Ve 20 hodin jsme na benzince v Bratislavě a už nás čeká jen slovensko-česká hranice v Břeclavi. Zde vystupuje Roman. Máváme a říkáme zdar naší expedici. Do Brna přijíždíme ve 22 hodin. Takže vystupovat! KONEČNÁ!!!

Kámen z Machu Picchu

Milý příteli, bezpochyby jsem se dopustil neodpustitelného prohřešku. Mám před sebou kousek kamene, který jsem zdvihl na cestě mezi zdmi budov na Machu Picchu. Kdyby každý návštěvník tohoto monumentu Inků zdvihl a odnesl pouhý jeden, malý kamínek, zely by v cestách a na terasách propasti.

Milý příteli, bezpochyby jsem se dopustil neodpustitelného prohřešku. Mám před sebou kousek kamene, který jsem zdvihl na cestě mezi zdmi budov na Machu Picchu. Kdyby každý návštěvník tohoto monumentu Inků zdvihl a odnesl pouhý jeden, malý kamínek, zely by v cestách a na terasách propasti. Naštěstí podobných hříšníků není mnoho, naprostá většina jich odnáší záběry fotoaparátů, videokamer a vzpomínku.


Mne ovšem provázel uzmutý kamínek do Cusca napříč jihoamerickým kontinentem, před Atlantik, Amsterodam do Prahy a domů. Tisíce kilometrů daleko od štítů And, z místa vysoko nad hučící Urubambou. Leží přede mnou, občas budí dojem, že byl součástí většího, opracovaného. Nepravidelný obdélník, plochý kvádřík, snad je úlomkem kamenné desky, z jakých byly postaveny stěny domů, jaké dnes tvoří panorama staveb bez střech.

Kousek kamene, svědek historie o které známe tak málo. Kousek skály, které se musely dotýkat ruce někdejších budovatelů města, které kdysi ožívalo hlasy jeho obyvatel. Kousek kamene, ve kterém zůstává zakleta doba kdysi živá.

Dnes není kouzla které by oživilo to, čeho byl kousek kamene kdysi svědkem. Účastníkem lidských osudů, jejich radostí i dnů všedních, zrodu nových generací, vzestupu i zániku, této výspy kultury Inků, která unikla chtivým dobyvatelům. To vše se zde kdysi mohlo odehrávat a nepochybně žádná fantazie nedokáže vykouzlit představu někdejšího života v Machu Pichu.

Není ale hranic, milý příteli, které by mohly omezit mé úvahy. Podstatnější ale je, že onen malý kousek kamene byl svědkem toho, o čem mohu dnes snít. Dávná minulost je v něm zakleta a já pouze neznám ono tajemné heslo, které by ono tajemství odkrylo. Snad je v něm zakleto i tajemností, kde jsou zde ukryty poklady, ukryté před dobyvateli. Kousek kamene má kouzelnou moc, vyvolává myšlenky, představy jako by uváděl mysl na cestu vedoucí do minulosti, ve které domy nebyly ještě bez střech, kdy se na terasách pěstovaly plodiny, na prostranstvích byly slouženy rituály, uctívající nám již neznámá božstva a postavy byly oděny v barevné zářící roucha. Všechna tajemství rozkvětu i zániku jsou uložena v nám nepoznané paměti kousku kamene, jehož sdělování se snažím zachytit.

Dnes na Machu Picchu převládá šedočerná barva zdí a zeleň porostů. Bílé mráčky občas zahalí pohled na pyramidu nad městem. Je v té proměně času spíše melancholie, než smutek — a hluboko dole v údolí stále hučí Urubamba, odnášející své poselství do Amazonie.

Švýcarské ledovce

Ten den nepřálo počasí a tak je fotka dost dramatická, obloha deštivá a zamračená. V mracích je zahalený nejvyšší masiv okolí a to Tierberg ( 3 447m), za to je dobře vidět jezírko Steinsee, má hustou hnědou barvu. Z mraků se na chvíli i krásně ukázal detail ledovcového splazu…


Švýcarsko je země fotogenická. Když se člověk rozhlédne po krajině, má pocit, že jinde nejsou pastviny zelenější, kravičky spokojenější, ledovce majestátnější a čistota a řád jak krajiny tak měst přímo bije do očí. Je to kraj alpských štítů posetý sněhovými masivy a množstvím ledovců. Alpy tvoří okolo šedesáti procent plochy. A z jejich celkové rozlohy patří Švýcarsku zhruba 13 %. Mnoho cestovatelů tvrdí, že právě těch nejatraktivnějších. Často uvidíte i něco, co žádná fotografie nezprostředkuje. Pak i fotoaparát odložím, jen tak stojím a dívám se. Některé pocity pak utkví v člověku na celý život. V celých Alpách je okolo 140 ledovců. Právě v nejvíce zaledněné oblasti švýcarských Alp najdete největší a nejdelší evropský ledovec Grosser Aletschgletscher. Průvodce po evropských horách uvádí, že jeho délka je takřka 27 km (měřeno od sedla Jungfraujoch po strž Belalp), jeho šíře až 3 km a hloubka až 900 m.(jiné zdroje uvádí délku 24 km a šíři 2 km). Jeho stáří je odhadováno na 10 000 let. Podívejte se na fotky a sami posuďte, jak na vás tento zamrzlý veletok ledu působí. Je přirovnáván k ledovému hadu. Od štítů Jungfrau, Mönchu a Eigeru se vine 27 miliard tun ledu.

Oblast ledovce ročně navštíví miliony lidí, a aby ne, jeho magická krása je doslova magnetem pro turisty. Nad střediskem Bettmeralp a Riederalp je krajina doslova prošpikována turistickými cestami a každý si může zvolit podle náročnosti tu svou. Díky tomuto ledovci byla celá horská ledovcová oblast Jungfrau – Aletsch – Bietschhorn zařazena v roce 2001 do Seznamu přírodního dědictví UNESCO. Les a ledovec v této oblasti je ve Švýcarsku chráněn už od roku 1933, tedy dávno před zařazením do Seznamu. Je to proto, že v oblasti Riederalp a Bettmeralp částečně ledovec odtál a tím vytvořil přírodní podmínky pro vznik tzv. Aletschého lesa, který je v kategorii nejvýše položených lesů v Evropě ( 2 000 m.n.m.) a dává přímý příklad postupného zalesňování horských pustin. Rostou zde sosny tvrdosemenné a lokalita se nazývá přírodní rezervace Aletschwald. Vede tu množství stupňovitě poskládaných cest odkud je výhled na štíty Bernských Alp.

My jsme rozsáhlou oblastí podél ledovce chodili v létě a tak jsme si pak smočili nožky v jezírku Blausee a později v rekreačně užívaném jezeře Bettmersee u letoviska Bettmeeralp. Když chcete uvidět celý ledovec i vrcholky protilehlých hor, vyjděte na Eggishorn (2926 m). Pro lyžaře tento ledovec není vhodný pro letní lyžování, zimní sporty v klasickém zimním období si tu ale zájemci užijí skutečně bohatě. Jsou tu jak černé sjezdovky pro zkušené lyžaře ( Belalp) tak místa vhodná pro rodinnou dovolenou (Riederalp, Bettmeralp, Fiescheralp. Hlavní centrum celé oblasti a má 115 km sjezdovek na převážně jižních svazích kolem Brigu, lyžuje se ve výškách od 1050 do 2869 m.n.m.). Aletschý region je vhodný i pro jarní lyžování. Z Prahy je to sem 1020 km.

Další autorčiny fotky a nejen ze Švýcarska si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz

Úžasný pohled se naskytuje také na ledovec Rhonegletscher. Ten stéká od Dammastocku v blízkosti sedla Furkapass. Furka ( 2431 m) spojuje městečko Andermatt s údolím Rhony a je jedním z nejvýše položených švýcarských sedel.. Zatím se ještě můžeme kochat majestátnou krásou ledovce Rhonegletscher, z něhož pramení řeka Rhona i pohledem do údolí na počátku jejího toku. O Rhonegletscheru se říká, že je nejrychleji tajícím ledovcem v celých Alpách. Každý rok zmizí několik desítek metrů. Jeho tání i tání ostatních ledovců začalo okolo roku 1850 a podle počítačového modelu do roku 2100 pravděpodobně zmizí okolo 80% alpských ledovců. Švýcarští geografové v 70. letech min. stol. zjistili, že v roce 1850 pokrýval ledovec plochu 2900 km2 z 5150 km2 celkové rozlohy Alp. Stav v 70. letech odpovídal o 35 % menší ploše a v dnešní době má již pouhou polovinu původní rozlohy. Geografové varovali, úbytek ledu se projeví na koloběhu vody, na zdrojích pitné vody, ve změně alpského ekosystému a negativně ovlivní i turismus, který je pro Alpy zdrojem financí…

Na fotkách v galerii je zachycen splaz a místo, kde ledovec končí a začíná jen holá skála, kde zatím nic neroste. Také si zřejmě všimnete, že sníh je místy až černý. Je to proto, že záběry jsou pořízené v létě a na ledu, který už hodně pamatuje je zachycena spousta špíny.


K čelnímu splazu ledovce se dá velmi lehce dostat , je nedaleko silnice. V tomto ledovci je uměle vyhloubená jeskyně, do které se jde po dřevěném můstku. Uvnitř je led zdánlivě modrý. Jste uprostřed ledového opojení. Smutnější je pohled na úplně holé a mrtvé skály v okolí ledovcového splazu. Ještě rok předtím byly pod ledem, který na nich ležel po tisíce let, dlouho bude trvat, než se objeví vegetace. Ještě smutnější pohled je na historické fotografie vystavené v areálu před vchodem, kde se kupuje vstupné. Je z nich jasně patrné jak rychle ledovce ubývá.

Další ledovec, na který jsme se dostali, je Steingletscher. Ten den nepřálo počasí a tak je fotka dost dramatická, obloha deštivá a zamračená. V mracích je zahalený nejvyšší masiv okolí a to Tierberg (3 447m) , za to je dobře vidět jezírko Steinsee, má hustou hnědou barvu. Z mraků se na chvíli i krásně ukázal detail ledovcového splazu.

Některé konkrétní informace byly čerpány z průvodce Švýcarské Alpy (autor Ivo Petr), další ze švýcarských prospektů, zeměpisné údaje z map

Brněnské veletrhy GO a REGIONTOUR se vracejí ke svým dobrým začátkům

Břišní tanečnici v pavilonu A sice neuvidíte, ale i tak je na veletrhu na co koukat. Místo nabídky předražených a nenápaditých služeb se regiony snaží představit své pozoruhodnosti.


Již po sedmnácté se na brněnském výstavišti koná veletrh cestovního ruchu GO doprovázený svým o dva roky mladším nerozlučným bratříčkem REGIONTOUR. Jaké vlastně oba veletrhy jsou? Nebudu zde házet počty vystavovatelů, množstvím tiskových konferencí a prezentačních akcí, ani počtem návštěvníků či předpokládaným objemem uzavřených obchodů. O tom napíší spoustu slov jiní. Zaměřím se spíš na dojem, kterým na mne zapůsobil veletrh jako celek.

Ve svých počátcích se cestovní ruch na brněnském výstavišti prezentoval na relativně malém, téměř rodinném jednom, později dvou veletrzích, kde i obyčejný sobotní návštěvník mohl získat poměrně dobrou inspiraci na cíl svých domácích či zahraničních cest a našel zde i cestovní kancelář, která ho tam doveze, kontakty na ubytovací možnosti a spoustu dalších užitečných věcí. Velká část prezentací byla koncipována hlavně jako pozvání a mnohde bylo cítit i určité nadšení lidí, kteří je připravovali. Prostě přijeďte k nám, u nás najdete, uvidíte, užijete si, … Postupem času se veletrhy rozrůstaly a měnil se i jejich charakter. Prezentace jednotlivých zemí či regionů začaly postupně překrývat stánky více či méně podezřelých cestovek a málo nápadité letáčky nabízející služby hospod a hotelů. Zhusta se jednalo o pozůstatky všelijakých megalomanských rekreačních center z dob socialismu. Nabídka najednou zněla jinak. Pojďte se k nám ubytovat, utraťte peníze v naší restauraci. Nějak se ale začala ztrácet informace o tom, proč zrovna na dané místo jezdit a co je k vidění v okolí. V žertu jsem prohlašoval, že až na tuniském stánku nebude břišní tanečnice, nebude vlastně ani proč na veletrh chodit.

Letos sice v pavilonu A tanečnici nenajdete, ale veletrh i tak působí docela svěžím dojmem. Áčko je tradičně věnováno veletrhu GO a nabídkám cestovních kancelářích vozících své klienty do zahraničí. Řekl bych, že celkem normální docela pestrý standard zpestřený prodejní výstavou velkoformátových fotografií, stánkem s jachtami, kde se nabízí kapitánské zkoušky na Jadranu a dalšími atrakcemi. Prezentace přímo jednotlivých zemí mi připadá chudší, než bývala před pár lety, kdy se zde vedle velkostánků Itálie, Rakouska a výše již zmíněného Tuniska daly najít i samostatné stánky zemí, jako je například Albánie, kde bylo někdy možné získat i docela zajímavé materiály pro cestování vlastními prostředky. S tím se asi nedá nic dělat, velký turistický průmysl směřuje někam jinam. Velice příjemně působí veletrh REGIONTOUR umístěný do celkem komorně působícího pavilonu V. V nápaditých expozicích jednotlivých regionů lze opět získat materiály o místních zajímavostech, zhusta jsou zde k sehnání miniprůvodce různými místními stezkami a turistickými okruhy zhusta obsahující i poměrně kvalitní mapy. Na expozice regionů z Česka často navazují stánky navazujících regionů z okolních zemí. Jako by se vystavovatelé opět soustředili na přilákání turistů na krásy a zajímavosti svých regionů a nutnou nudnou komerci nabízejí jako by mezi řečí stylem, když už se přijedete podívat do našeho krásného kraje, tak kdybyste potřebovali ubytování, tady máte adresář. Možná je to tím, že z různých rozvojových fondů proudí peníze do jednotlivých regionů, které je více či méně moudře používají i ke své propagaci, možná někomu došlo, že nabízet služby cestovního ruchu bez toho, že by se potencionální klient dozvěděl, proč že má navštívit zrovna ono konkrétní místo, je celkem nesmysl.

Kavkaz, mohutná hradba hor, závěr

Cpeme se do vlaku, poprvý si můžeme sami vybrat místa. Beru hned buňku na začátku, u samovaru. Vlak jede z Moskvy. Naproti nám sedí taková otylá dvojka připomínající mi dinosaury. Ti žerou.
Dežurnaja je mladá, pěkná a pro změnu i příjemná. Čili pozitivní změna. Fasujeme u ní povlečení za deset hřiven. Poprvý ležím dole. Taky příjemná změna. Kupujeme piva.

23.07.2005 sobota

Chceme jít spát do chráněný čekárny, ale je tam plno. Stojí to 8 hřiven (jako brambora, sakra). Nakonec si jdeme lehnout na zem do rohu, mezi kytky vypadající jako malý palmičky. Lavičky jsou totiž taky plný.

Je jedna ráno. Pod sebe dávám hoptriko a smrdící flísku a usínám. Jsou dvě ráno a budí nás policajti. Klasicky jako všude jinde. Sedět se tu může, ležet ne. Spát už vůbec ne. Jdeme se zkusit vsomrovat do tý čekárny. Padla i varianta místnosti pro matky s dětmi, ale to nevyšlo.

Platíme požadovanej obnos, babka probudí tři, jí asi nejmíň sympatický, spáče, nutí je si sednout a vítězoslavně nám ukazuje místo.

Sedíme s Karafem vedle sebe, tak ho pouštím si lehnout a lehám si nahoru na opěradla dvou těch sedaček co jsou sražený zády k sobě. Je to moc příjemný a měkký, jenom šířka je asi 40 centimetrů, tak jestli se budu mlet, tak spadnu buď Karafovi na hlavu, nebo na břuch jednomu dědulovi.

Jsou čtyři hodiny a začíná tu vřískat nějaká stará hysterka, že chlap polosedící vedle ní strčil nohy do jejího teritoria. Je úplně blbá, chlap se choulí jak to jde. Toto nakonec vyřešila ženská co to tu hlídá, rozsvítíla, všechny probudila a pro jistotu i seřvala, všem přikázala sednout, ještě jednou nás sprdla a je po spaní. Po nějaký době se mi daří opět nepozorovaně zalehnout na opěradla, Karaf je tím pádem maskován, tak leží taky, Fugas má pololežící polohu se zaseknutejma nohama o protější stěnu. Toto trvá jenom chvíli, protože jak začnou všichni nenápadně lehat, změrčí to zas ta hlídačka a procedura světla a seřvání se opakuje. Pak to pro jistotu opakuje každou půlhodinu. Pro mě to má za následek, že než mě zmerčí musím rychle dolů, zpravidla přišlápnout Karafa, protože ta by mě asi přizabila.

O půl sedmý to nevydržím a jdu na prohlídku nádraží a fotit. To mě trvá hodinu a po návratu jdeme zase na bramboru a pivo. Jediný co tu chybí je ten vlak. Je to divný, ale má zpoždění. Hodinu a půl. Karafovi se aspoň daří hodit konečně pohledy.


Cpeme se do vlaku, poprvý si můžeme sami vybrat místa. Beru hned buňku na začátku, u samovaru. Vlak jede z Moskvy. Naproti nám sedí taková otylá dvojka připomínající mi dinosaury. Ti žerou. Dežurnaja je mladá, pěkná a pro změnu i příjemná. Čili pozitivní změna. Fasujeme u ní povlečení za deset hřiven. Poprvý ležím dole. Taky příjemná změna. Kupujeme piva.

Složil jsem básničku, dí Fugas:

„Ve vlaku pijem Slavotiče. Do piče.“

Pivo se totiž zove Slavotič, ale to asi všichni pochopili. Usínáme. Přece jen noc na nádru nebyla zrovna posilující.

Máme sladkou kaši, nic jinýho, tak se tím cpeme. Dinosauři se probudili a žerou salám a sejra a vajíčka a chleba. Oni vůbec celou dobu buď žerou nebo spí. Taky na to vypadaj.

„Vyhlašuju krizovej stav, musíme něco sežrat. To ovšem přímo souvisí s druhým krizovým stavem…“ „…není co.“

Správně to Karaf pochopil. Děláme teda ještě pokus o jeden pudink. Když to vidí Fugas odchází do jídeláku. My jsme ještě vyhrabali ruskou třešňovou kaši, Dr. Oetkera a müsli od Slávy. Tak to mixujem.

Za okny je už dost dlouho rovina. Tady když ti uteče pes, tak ho ještě tři dny vidíš. No mazec.

Vracející a lehající Fugas si rozlehl svůj slovutný Hillary hrnek. Tak teď už vypadá nejen, že by byl na Everestu, ale že spadl i z Čhogori, nejpravděpodobněji Česenovým pilířem.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

V Ternopolu se vlak rozjede a nechá na nástupišti asi deset lidí. Všichni z našeho vagónu. Tak se cpou hlava nehlava do jediných dveří, naskakuju v rozvázanejch pohorách poslední. Co bych tady skoro nahej a bez peněz a dokladů dělal vážně nevím.

Ve Lvově Karaf mizí a vrací se s pivama, vajcama na tvrdo, chlebem a nějakejma pirohama. Já kupuju za poslední prachy na nástupišti od jednoho dědy piva. Karaf odněkud vytáhl kefír a mne napadá, že bych mohl zkontrolovat stav účtu. Osmdesát kopějek.

„Tak za to se tady doopravdy můžu jenom vysrat.“ „A to ještě jenom někde.“

Přijíždíme pomalu k Užhorodu.

„Užhorod. To už jsme skoro i doma. To už je jenom hodina na Slovensko.“ „A potom ještě celý Slovensko…“ „No, a já ještě půl Český republiky…“

Žereme tedy a jedeme do deště.

24.07.2005 neděle

Budí nás dežurnyj, co v noci vystřídal tu holku. Jsme v Užhorodě. Je před čtvrtou ranní a mašinfíra to zpoždění stáhl. Taky na to měl celej den. Dávám kafe a takovou malinkatou pizzu, kterou mi i dokonce ohřejou. Jdu se vysrat. Těším se, že po skoro měsíci sraní na tureckejch hajzlech, si budu moct sednout. A taky že jo. Tak si to pochvaluju, jenom mi nejde do hlavy, proč se tady ty použitý papíry nesplachujou, ale opět hážou do kýble. Na těch tureckejch to je jasný, ale tady byl instalatér pravděpodobně inspirován Niagarou, to by spláchlo i Zlatý Stránky. No co, oni to musej vynášet.

Pomocí Karafa a sms jsme zjistili nějaký spoje a jdeme na autobusák. Jak je nádraží krásný, autobusák, kterej je asi tři minuty chůze, je hroznej. Je tu lékárna, kde prodávají vodku, není to teda první případ, pak nějaká herna kde prodávájí vodku, stánek kde prodávají vodku a restauračka kde prodávájí vodku. Kupujeme lístek do Košic, pak ho chceme měnit za lístek do Prešova, ale bus je už plnej, tak čekáme do 7:40, kdy se cpeme do stařičkýho Ikarusu. Bez toho, abychom ten lístek komukoliv ukázali. Odjezd si řidič posunul na 8:05. A už to hrkáme na západ.

Je tu jeden děda, co se mermomocí domáhá místa kam si koupil místenku, dav ho ale očividně nebere vážně, bo tady se na místenky nehraje. Dědek je zpacifikován a zticha.

Hranice. Řidič zastavuje a ptá se, jestli chce někdo kupovat nějakou kartu, či co. Nechce nikdo.

Ukrajinci jsou nějací rychlí, taky sedíme v Ukrajinským autobuse. Slováci už nikoliv. Prvně chcou po dvou lidech tu kartu. Ti ji samozřejmě nemají a nechápou, proč si to mají jako kupovat. Je to nějaký pojištění či co a Slováci si tím asi hlídaj příliv Ukrajinců k Slovenským doktorům. Asi. Řidič koulí očima, lomí rukama, pokládá hlavu do dlaní. Celnice jim nadává do Maďarů. Poměrně veselá chvilka J.

Jeden to běží, zase přes Ukrajinskou celnici, koupit. Máme vyložit autobus, vzít osobní věci a jít to vyložit na pult. Pro nás, jelikož jsme Češi, to znamená přinýst věci na pult, pokecat si s celníkem, přiznat povolenou jednu flašku vodky místo sedmi, co jich každej má, nějaký Belomorky a jdem se válet k autobusu. Ukrajince propíraj fest. Dochází nám sms od Vlasty, že právě vylezl z vany a chystá se požírat jelení svíčkovou a od Slávy, že už jede do Třebíče a veze mi můj třicetikilový batůžek. Paráda, nebudu muset čekat v Brně do pondělí.

Zase hodinky o hodinu zpět. Čekáme na Ukrajince, řidič jedný holce vrazil do ruky kupu pasů čtyř národů, tak ta teď vyvolává jména, strašně je komolí a rozdává ty passporty. Vypadá to jako nějakej školní vejlet.

V 10:30 jsme v Košicích.

V 10:50 nám jede bus do Bratislavy.

Toto cestování mi připomíná jízdu na plachetnici proti větru. Na Ukrajině jsme začali na jihovýchodě a přes sever jsme se zase dostali na jihozápad. Na Slovači to samý. Zkrátka přibližování se k domovu v jakýkoliv podobě, jakýmkoliv stylem. Po cestě kupujeme dva bramboráky abychom totálně nezhynuli hladem. V Bratislavě jsme skoro na čas, a to v 18:25. Jdeme na pivo.

„Hele, tady maj utopence za čtrnáct korun.“ „Tak to si dáme dva, jo dva, ten třetí nežere maso.“ „No jo, ale došel chleba.“ „Ten máme vlastní, utopence sem!“ „Chcete k tomu chilli?“

Karaf je na tom asi už závislej. Ještě do sebe na zdar akce lupnem každej panáka Soberano, což je Španělský brandy a pít se to dá. Venku mi Fugas ještě kupuje nějakou žemlu, to je v pohodě a v 19:30 nám jede autobus do Brna. Za ten každej solíme 160 Sk, borec nemá pětku zpátky, tak si ji nechává jako sponzorský dar. Hranicema jenom projíždíme, celník se na ty pasy ani pořádně nedívá. Mažeme to po dálnici a v soumraku je pomalu vidět Brno.

Resumé:
…asi by bylo férový vzpomenout na to, že celou tuto cestu jsme vykonali pod záštitou c.a. Rajbas z Brna, vše začalo zájezdovým stylem, kdy několik lidí jelo autobusem, my tři vlakem a nakonec ještě přiletělo myslím sedm lidí letecky. Co se mi líbilo, bylo vyřízení víz přes CK Rajbas bez nějakýho lítání a náš „Base Camp“ ve vesnici Elbrus, tam to fungovalo až na evropský úrovni 🙂 Taky jsme byli jedinej camp v okolí, kterej nebyl vykradenej, holt, Osman si to tam umí pořešit dobře.
A bylo moc fajn, že jsme fungovali jako jedna parta, co se mi u ostatních cestovkek z ČR, který jsme tam potkali, zrovna nezdálo. Holt, všechno jde, když se chce…

V 21:10 jsme v Brně. Letím si koupit lístek na vlak, ti dva jdou do Padowetza předobjednat mi pivo. Potkávám je ale už před nádrem, tak to je organizace. Fugas zrovna vyřizuje telefonát, má nabídku letět na Špicberky. V září. Do prdele, a já budu hnít ve fabrice. Kurva fix! Zasedáme za stůl a prolíváme se Starobrnem. Lupnu do sebe tři, loučíme se a utíkám na vlak.

To je takovej motoráček mongoláček, ale jede ten prímovní průvodčí, takovej veselej mlaďoch. Toho mám rád. Je 22:46 a kupodivu přesně se to rozjíždí. Staví to i v Troubsku, neklamné znamení toho, že se vracím z dalekých cest. Totiž, do Brna víceméně pravidelně jezdím od podzimu 1994 a v Troubsku to nikdy pořádně nestavilo. Ale vždycky, když jedu odněkud zdaleka (zpravidla v noci a tokovouto mrchou), tak to tu zastaví.

Dívám se na měsíc co je krátce po úplňku a má stejně krvavě oranžovou barvu jako osvětlení mizejícího Brna.

25.07.2005 pondělí

V Třebíči jsem čtvrt hodiny po půlnoci. Po devadesáti hodinách jízdy. Jdu domů a tam se nemůžu dozvonit na Hanku. Ona je totiž nedozvonitelná. Zvoním z vrchu, zvoním ze spodu, lezu na balkón v mezipatře a po parapetě ručkuju k oknu abych zjistil, že je zavřený, tak zase ručkuju zpátky. 20 minut mám zvonek zablokovanej sirkou. Po tom, co jsem se vrátil z vedlejší stavby s hrstí plnou kamínků, že se jako pokusím strefovat do našich oken, což při mé střelbě na cíl nebude zrovna jednoduchý, ji ještě zkouším prozvonit a daří se mi dostat ji z pelechu. Heuréka.

Za pět hodin mám být ve fabrice, asi to nestihnu. I kdybych chtěl. A já ani nějak nechcu.

Potom! V práci jsem zase jak Alenka v říši divů, ale to je standard. Ráno mi přichází veselej mail od Karafa, kterej začal bydlet u tý kámošky. Totiž, on měl kde bydlet, měl u sebe i klíče, ale nevěděl, kde to je. Samozřejmě to nemohl najít, napsal si sms o adresu. Po telefonátu Ještěra mu klekla baterka v mobilu, tak to zkouší na slepo a zkouší klíč snad do všech dveří, co tu jsou. Pak ho zachránila stará dobrá budka na penízky.

Holt, ty návraty, to nebývá jednoduchý.

Sedím tady před tím komplem a do internetového vyhledávače začnu vyklepávat slovo – Grossglockner.

Důvod je jasný:

„Only mountain can be better that the mountain!“

Je mi eumoiricky…

Muzeum soudobého umění v Teheránu

Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor v připojené diskuzi poznamenává: „…víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval…“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.

Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor Martin Lejsal v připojené diskuzi poznamenává „…víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval…“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.


V úterý 16. srpna 2006 jsem v Teheránu s mými přáteli Jirkou a Pavlem navštívil Muzeum soudobého umění. Už o rok dřív jsem si chtěl galerii prohlédnout, ale byla zavřená. Nemá žádnou stálou expozici, jednotlivé výstavy se mění přibližně po třech měsících, a předchozí rok jsem se trefil právě do doby mezi dvě výstavy. Expozice tohoto léta měla téma „Východní představy“. Většina obrazů byla abstraktních, proto jejich obsah nemohu snadno sdělit slovy.

V galerii jsou pohodlná křesla, takže se obrazy velmi příjemně prohlížely a mohl jsem nejen o nich v klidu přemýšlet…

Měl jsem dost času si uvědomit, že většinu plochy galerie (více jak 95%) tvoří bílé stěny. Ty mají pro chápání vystavených děl naprosto zásadní význam. Právě na jejich podkladu obrazy vnímáme. Jsou také pojítkem jednotlivých děl mezi sebou a vždy na nich byl i odlesk (stín) mne, pozorovatele. Vkládal jsem do nich představy, jaký obraz bude následovat a jaký to má všechno význam. Pokud by např. byly obrazy vystavené těsně vedle sebe nebo se dokonce překrývaly, člověk by byl zmatený a působivost obrazů by zcela zanikla. Bílé stěny jsou nutnou součástí, doslova základem galerie, základem každé galerie. Proč jen se na ně tak často zapomíná? Proč nemluvíme o jejich kráse? Snad proto, že se na ně nevztahují estetická měřítka? Dnešní obrazy již nemají mohutné rámy a jednotlivá díla hraničí s bílou stěnou bez výrazné hranice. Obrazy se tak stávají součástí stěn a společně vytváří jedno velké, společné dílo.

A jak je to s celým životem? Netvoří i ten z více jak 95% bílé, prázdné stěny, které jsou podobně prosvětleny obrazy událostí tvořících třeba jen 5% našeho času?

Černá Hora – 16ti denní putování (díl 6.)

Snídaně klasicky z marketu a k tomu dojezení včerejšího melouna. Balíme a jdeme platit ke kempové „centrále“. Odbíhám ještě doplnit vodu a kluci jsou vyřídit úřední věci. Když se k nim blížím, vidíme na jejich tvářích široký úsměv. Copak??? Oznamují mi, že namísto 20 eur platili jen 10. Tož za 2 noci (1 stan, 3 osoby) nás to vyšlo 1,5 eura na osobu za noc. NO, SUPER! Dobrá cena! Šlapeme si to do Budvy na autobus. Kupujeme lístky do Podgorice (4 eur + 0,5 eur za batožinu). Kupodivu přijíždí na čas, takže v 10:40 odjíždíme a začínáme se vzdalovat moři.

Pobřeží – Budva, Sv. Stefan


13. den – 11. 8. – středa

Jsme na místě!!! Sv. Stefan, luxusní letovisko (původně to bývala rybářská osada) je dnes určen pro vyšší kategorie, tzv. zazobance. Vstupné do pevnůstky – 6 eur. Tož to přepískli, takže tam nejdeme. Chceme si dát něco na jídlo. Buď nikde nic, nebo pro změnu šíleně drahé. Mám hladovou krizi, jsem protivná a naštvaná. Vracíme se do Bečiči, kde si na pláži dáváme burka (masového a sýrového). Byl odporně mastný, brrrr, ale hlad zahnal. Na dobré trávení ještě pivko. Já měla povoleno jen malé! To je ale zlej svět, coooo? Viď, Pájo! Prý po zkušenosti se mnou v Kotoru nemám na velké nárok a navíc prý nechtějí mít na svědomí moje utonutí ve vlnách Jaderského moře. Tak nevím, jestli to je starostlivost, nebo něco jiného…. 🙂

Ještě se chvílu smočíme v moři a pak návrat do kempu, převléct a vyrážíme do Budvy, vzdálené asi 3 km od Bečiči, na večeři. Cestou obdivujeme skákače bungee jumpingu. Vhodnou restauraci hledáme dlouho. Kluci chtějí zkusit rybu, mně je to celkem jedno. V první restauraci si dáváme jen pivo a kafčo. Kluci chtěli točené do půllitru, ale prý nemají sklenky, tak Pavel objednává točené do třetinky. (Teda aspoň si to myslí.) A výsledek – půllitrový lahváč :-o. No a mně donesli neoslazené kafe, brrrr, a ani jsem k němu nedostala sklenici vody, jak to správně má být. Nabídka jídla nic moc, takže budeme hledat dál. Bloumáme uličkama a asi po hodině courání se zastavujeme v restauraci Life. Mají lákavé venkovní cedule, ale „jelovnik“ na stole nic moc. Kluci mají zálusk na rybí masíčko. Číšník jim nakonec přinesl ukázat ryby ještě zmrazené, aby věděli, co si objednávají. Já si dám boloňské špagety (2,5 eur). Večeře (rybičky + brambory, chleba a malá zeleninová obloha) kluky přišla na 17,5 eur. Ryba prý byla místy dost přesolená, ale jinak vcelku dobrá. Zato moje špagety byly studené jako psí čumák. Po dobré (jak pro koho) večeři se couráme zpět do kempu. Cestou ještě koupíme meloun a uspořádáme večerní meloun party. Večer mám potíže se zapařenou zadnicí. Hrůza! To mám z těch mokrých plavek!

14. den – 12. 8. – čtvrtek

Snídaně klasicky z marketu a k tomu dojezení včerejšího melouna. Balíme a jdeme platit ke kempové „centrále“. Odbíhám ještě doplnit vodu a kluci jsou vyřídit úřední věci. Když se k nim blížím, vidíme na jejich tvářích široký úsměv. Copak??? Oznamují mi, že namísto 20 eur platili jen 10. Tož za 2 noci (1 stan, 3 osoby) nás to vyšlo 1,5 eura na osobu za noc. NO, SUPER! Dobrá cena! Šlapeme si to do Budvy na autobus. Kupujeme lístky do Podgorice (4 eur + 0,5 eur za batožinu). Kupodivu přijíždí na čas, takže v 10:40 odjíždíme a začínáme se vzdalovat moři.

V Podgorici jsme krátce po dvanácté a na vlakovém nádraží zjišťujeme vlak do Kolašinu. Jede ve 13:40 a také bez zpoždění. Roman šel zjistit cenu jízdenek, žena za přepážkou mu ji oznámila po zadání údajů do počítače, ale přišlo další překvapení. Když šel lístky asi po čtvrt hodině koupit, tak po zadání úplně stejných údajů mu jiná žena u jiné pokladny oznámila cenu asi o tři eura nižší – zajímavý systém :-). Dneska samá milá překvapení. Až na to, že nemůžu najít veřejné WC a zběsile běhám po celém nádraží, ale marně. Nakonec vběhnu do blízké restaurace, teda spíš putiky. Číšník je ňákej divnej. Dělá si ze mě legrácky, jenže vzhledem k jazykové bariéře moc nechápu. Vyznělo to, že tam sice toalety(u) mají, ale já tam nemůžu. Ale nakonec dostávám svolení, ruka ukazuje rovně. No ale ten úsměv při tom byl dost šibalský. Kupujeme ještě něco k jídlu, opět burek (0,80 eur), zeleninu a ovoce. Teď jenom nasednout do vlaku a vzhůru do Kolašinu. A už se zase kodrcáme ve vlaku, klasicky samý tunel, viadukt, most…. Vedle Romana sedí jakejsi pupkáč. Nejdříve Romana přesadí na protější sedačku, pak vyhodí nohy nahoru (i v botách) a lehne si na jeho bágl :-o.


V Kolašinu jsme kolem třetí hodiny. Míříme nakoupit do centra (asi 2 kiláky od nádraží). V městečku se snažíme zjistit, jak se nejlépe dostat do pohoří Komovi. Policajti nám radí, ať jdeme stopovat na Mojkovac, pak Berane a odtud na Adrijevicu. Cože??? To by byl pořádnej okruh! Tvrdí, že na vedlejší silničce směr Mateševo auta moc nejezdí a stop je beznadějný. Bohužel, měli pravdu. Během půlhodiny projeli jen tři auta a žádné nás nevzalo. V protisměru jede nějakej zazobanec. Zastavuje. Chceme ho přemluvit, aby nás hodil ke Komovům. Jenže on nechápe a pořád nám doporučuje místo k přespání u svých příbuzných. Odvézt nás nechce ani za peníze. Prý nemá čas. Po třičtvrtěhodinové chůzi a marném stopování rozhodujeme překopat plány. Najdeme si flek na spaní – tam někde na druhém břehu řeky a zítra budeme zdolávat kopečky kolem Kolašinu. Souhlasíme všichni. Brodíme řeku, nacházíme super plácek a utábořujeme se.

Vaříme OSUDNOU VEČEŘI – gulášovka s česnekem, salámem, těstovinami a jako chuťovku sýr koupený v Kotoru. Ta chuťovka byla velmi zrádná. Večer ještě hrajeme karty a se setměním jdeme spát. V noci mi je strašně zle a zvracím. Roman má zase silný průjem, že málem nestíhá doběhnout. Očista v řece to jistí. 😉

Vánoce na střeše

Je předvečer Vánoc a taky to tak vypadá. Už z dálky slyším
hlasitou muziku, cinkot láhví a petardy. Na náměstí si kupuji něco
k snědku u jednoho z mnoha stánků, sedám si a kochám se
rozdováděným mumrajem.

„Tak tady to je, tam dole je městečko Latacunga“. Vystupuji z autobusu a čekám, než mi pomocník řidiče shodí batoh ze střechy. Rozhlížím se po okolí. Jsem na odbočce z hlavní silnice, je tu hospoda, benzinová pumpa a pár dalších tmavých stavení. Je už tma, devět večer, 24. prosince. Autobus zavírá dveře a po prašné cestě mizí do tmy. Někdo se mne ptá, kam že to vlastně jdu. Říkám, že tu někde přespím a zítra půjdu na kráter Quilotoa. Trochu doufám v nabídku pohostinnosti, ale ten člověk mi jen řekne, že tady se nikde přespat nedá a že si mám dát pozor, aby mne neokradli. Děkuji a odcházím krokem, který má vypadat alespoň trochu sebevědomě, směrem dolů k vesnici.


Nejsem si úplně jistý, ale trochu tuším, že moje další cesta druhý den ráno povede právě z vesnice dole dál. Chlapsky přiznávám, že mám trochu strach – přijíždění v noci do neznáma nemám tak úplně rád. Potřebuju někde přespat, stačí mi ve stanu. Není to ale tak jednoduché, moc se mi nechce přijít v noci na nějakou louku a postavit si tam stan (tak jako jsme to vždycky dělali u nás). Mám v úmyslu zeptat se nějakých místních chalupářů, jestli mne nenechají přespat na zahradě. Teda, aby nedošlo k nedorozumění, mám na mysli udupaný dvorek za domem, kde pobíhají psi, slepice a jiná havěť. Pokračuji serpentinami dolů, míjím jedno stavení za druhým, v té tmě se zdají všechna nějaká nepřátelská. Nakonec si jedno osvětlené vybírám, místo zvonku hulákám na lidi uvnitř. Bohužel, jediné, čeho tím dosahuji, jsou rozzuření psi, kteří se mě snaží obklíčit. Navíc štěkají na celou vesnici a tak nečekám a pokračuji. Takhle si přátelské přijetí úplně nepřipravuji. Zkouším to ještě jednou, o kousek níž, ale paní domu není takhle na večer nijak extra vstřícná a navíc vůbec neví, o čem mluvím. Vzdávám to úplně a jdu až na náměstí s tím, že počkám, co bude dál.

Je předvečer Vánoc a taky to tak vypadá. Už z dálky slyším hlasitou muziku, cinkot láhví a petardy. Na náměstí si kupuji něco k snědku u jednoho z mnoha stánků, sedám si a kochám se rozdováděným mumrajem.

Ekvádorci jsou spořádaní a pracovití lidé, ale když slaví, tak slaví důkladně. Kdo nezažil ekvádorskou oslavu, neví, co je pořádná fiesta. Já bych za hlavní atributy jakékoliv ekvádorské oslavy jmenoval tyto: hudba, alkohol, petardy. Hudba bude drásat vaše nervy, když se budete ještě v osm ráno převalovat v posteli a snažit se usnout při stém opakování nejnovějšího hitu ze sousedního slavícího domu. Alkohol a jeho následky jsou všude na světě stejné, tady si jen dejte pozor na to, co a kdo pro vás přepaloval. Petardy, to je ale peklo. „My víme, že je to nebezpečné, ale je to naše tradice“ …Tak přesně toto vám řeknou na otázku, jestli je normální, že petardy nekontrolovatelně lítají mezi lidmi a proč děti na sebe míří ohnivými šipkami. Pro mě to tradice rozhodně není a tak jakmile proletělo něco ječícího kolem mého ucha, beru batoh i nohy na ramena a mizím pryč.

„Hledáš hotel?“ Zeptala se mne jedna panímáma. Vysvětluji ji, že hotel přímo ne, že na něj nemám peníze, ale že by mi stačilo místo na dvorku. Domlouváme se na přijatelné ceně jednoho USD a vede mě ke svému domku. Místo, které mi ukázala, než se vrátila zpět k bujaré vánoční veselici, se mi tak úplně nelíbí, protože je přímo u silnice. Drze lezu na plochou střechu domu a stavím si stan tam. Z dálky ke mně doléhá veselá hudba a rány petard, a já se konečně nechávám unášet vánoční atmosférou. Přemýšlím, co asi dělají u nás doma (i když vím, že díky časovému posunu je už kapr snědený, dárky rozbalené a všichni v posteli).

Veselé Vánoce, ať je prožíváte kdekoliv!

BUSHMILLS – Mekka milovníků irské whisky

V Irsku se pro destilování používá tzv. „Pot still“, což je vlastně periodický destilační přístroj. Lze si to představit tak, že jsou tři destilační přístroje sériově zapojené za sebou, přičemž ten první destiluje původní tekutinu – tedy wash a další vždy destilují destilát z předešlé destilace. Tato trojitá destilace je jedním z hlavních rozdílů mezi skotskou a irskou whisky. Skotové totiž destilují svou whisky jen dvakrát. Když jsem se ptal, proč trojitá destilace, když skotům stačí pouze dvě, bylo mi odpovězeno, že si Irové „Musí být jisti, musí být jisti a musí být jisti, že tam opravdu alkohol je“.

Když se řekne Irsko, většina z nás si představí smragdově zelený ostrov, skalisté hory a samozřejmě zrzavé Iry popíjející whisky. Z vlastní zkušenosti vím, že jestli jsou Irové na něco skutečně hrdí, tak je to právě tento zlatavý mok. Za tuto zkušenost vděčím návštěvě jedné půvabné irské hospůdky v Gallway. Na otázku dvoumetrového barmana, co si dám, jsem pronesl „whisky“. V barmanově tváři se mihl letmý úsměv, který nicméně okamžitě ztvrdnul v kámen, když jsem mu vmetl do tváře mou oblíbenou značku „Glenfiddich“. „To musíte na protější ostrov, tady máme jen dobré pití“ zaburácel nevrle barman a postavil přede mne skleničku Bushmills. Znalci whisky již určitě vědí, jaké nehorázné drzosti jsem se dopustil. Glenfiddich je totiž skotská nikoliv irská whisky.

Tato příhoda mě přivedla k myšlence věnovat se fenoménu irské whisky poněkud hlouběji. A kde jinde by člověk získal více informací než v nejstarší oficiální palírně whisky na světě v Old Bushmills distillery.


Palírna Old Bushmills distillery se nachází v hrabství Antrim v Severním Irsku, jen pár kilometrů západně od světoznámého obřího chodníku Giant’s Causeway. Povolení k produkci whisky toto hrabství získalo od krále Jakuba I. již v roce 1608 a jednalo se o vůbec první udělené právo na výrobu tohoto alkoholu na světě.

Samotná vesnice Bushmills není velká a cestu do palírny se nám podařilo najít velmi rychle. Před palírnou se nachází velké parkoviště, takže pokud jedete autem tak jako my, odpadne vám problém s parkováním. Na první pohled nás již z parkoviště upoutala střecha jedné z palírenských budov, na které zářil velký bílý nápis, jenž nás nenechal na pochybách, že se nacházíme na to správném místě.

Z parkoviště jsme prošli vrátnicí přímo do areálu společnosti. Old Bushmills distillery je stále fungujícím a prosperujícím závodem a nikoliv muzeem, proto je potřeba k tomu i tak přistupovat, být opatrný a chodit jen po vyhrazených cestách. Touto instrukcí nás vybavil vrátný na vrátnici a zdvořile nás navedl na značený chodník vedoucí do informačního centra.

Informační centrum je velmi vkusně vybavená místnost s několika zajímavostmi zaměřenými jak jinak než na staletou historii výroby whisky. Mezi nejzajímavější vystavené exponáty patří láhev whisky vyrobené v roce 1882. Po zakoupení vstupenek, které na konci prohlídky slouží i jako poukázka na skleničku zdarma, jsme se skupinkou dalších, převážně německých zájemců vyrazili na objevnou cestu po tajemství výroby irské whisky.

Jak jsme procházeli jednotlivými pavilony, tak se nám postupně odhalovaly taje výroby tohoto moku. Pro výrobu irské whisky jsou nejdůležitější dvě věci, a to irský ječmen a velmi kvalitní voda. Old Bushmills distillery bere svou vodu z nedalekého pramene St. Columb’s což je jeden z přítoků říčky Bush.


Jako první operaci při výrobě je potřeba provést tzv. sladování ječmene. Ječmen se nechá po dobu čtyř až pěti dnů vyklíčit. Irové nazývají tato vyklíčená zrna green malt. Následně se vyklíčená zrna nechají ve speciálních pecích vysušit. Tímto se uvnitř každého z nich vytvoří enzym, který se přemění na zkvasitelný cukr. Následně jsou zrna rozemleta na hrubou mouku zvanou grit. Tento grit se máčí v horké vodě, do které se uvolňují cukry a vytvoří sladkou tekutinu zvanou wort. Tato tekutina je již připravena k fermentační přeměně na alkohol. Wort se přepumpuje do nádrže zvané „washback“, kde se spojí s kvasnicemi a tím fermentace započne. Samotná fermentace probíhá v nádržích asi dva dny a za tu dobu se wort změní na směs zvanou wash, která v sobě obsahuje cca 8,5% alkoholu. Po těchto dvou dnech je tekutina převezena do palírny, kde na ni čeká třístupňová destilace. Důvod destilace je jasný – separovat alkohol od vody. V Irsku se pro destilování používá tzv. „Pot still“, což je vlastně periodický destilační přístroj. Lze si to představit tak, že jsou tři destilační přístroje sériově zapojené za sebou, přičemž ten první destiluje původní tekutinu – tedy wash a další vždy destilují destilát z předešlé destilace. Tato trojitá destilace je jedním z hlavních rozdílů mezi skotskou a irskou whisky. Skotové totiž destilují svou whisky jen dvakrát. Když jsem se ptal, proč trojitá destilace, když skotům stačí pouze dvě, bylo mi odpovězeno, že si Irové „Musí být jisti, musí být jisti a musí být jisti, že tam opravdu alkohol je“.

Ani po destilaci ovšem ještě nevzniká whisky. Po třetí destilaci totiž dostaneme pouze alkohol zvaný spirit. Ten se musí nalít do speciálních dubových sudů, kde po několik let dozrává a mění se ve whisky tím, že nasává ze sudového dřeva hlavní složky své budoucí chuti. Pro výrobu whisky Bushmills se používají dva hlavní typy sudů, a to staré, tedy jednou použité, sudy od amerického bourbonu anebo stejně použité sudy od španělského sherry. Pro speciální a limitované série se pak používají i sudy od portského či rumu. Každý druh sudu totiž propůjčuje whisky jiný druh chuti. Sudy od bourbonu by měly přinést lehkou vanilkovou chuť, sudy od sherry bohatý ovocný nádech a portské by mělo dodat whisky vinný charakter.


V průběhu prohlídky člověk shlédne celý postup výroby – od sladování až po prostory, kde jsou uskladněny sudy se zrající whisky. Citlivé povahy ale musím varovat, výroba whisky není zrovna voňavá záležitost. Celým areálem je cítit nepříjemná nasládlá vůně, zřejmě sladujícího se ječmene. Konec prohlídky byl zpestřen návštěvou místní firemní restaurace, kde nám nabídli možnost ochutnat ze všech druhů whisky, co Bushmills produkuje. Na tomto místě ještě dnes mírně skřípám zuby, jelikož na mou otázku, co mi můžou nabídnout jako řidiči, jsem dostal odpověď, že kolu. Jedinou útěchou mi bylo, že ta nejdražší whisky, tedy 24letá single malt, již ten den došla. Ale i tak mě neskutečně dráždil pohled na mou ženu pochutnávající si na 16tileté whisce, zatímco jsem srkal svou lehkou coca-colu.

Při odchodu z restaurace se prochází obchůdkem se suvenýry. Je zde spousta věcí od otvíráků až po golfové hole, nicméně cenově v poněkud vyšší hladině. Z vlastní zkušenosti můžu doporučit, že je lepší si suvenýry koupit na letišti, kde budou o poznání levnější, i když sortiment nebude tak široký.

A ještě jedna rada na závěr. Nikdy se nepokoušejte s irským barmanem diskutovat o chuti, nedej bože hanit jejich whisky. Pamatujte, že kolem jednoho barmana se nachází nejméně dalších šest Irů.