30. září jsem v 21.10 h nasedla do rychlíku č .223 Vihorlat, který z Prahy odjíždí v 19.05h a mířila do Košic. Zde jsme byli v 5.30 h a hned pokračovali do Plešivce rychlíkem Sitno s odjezdem z Košic v 6.05h. V Plešivci jsme byli kolem půl osmé a jen jsme se stačili porozhlédnout po kráse ranní Plešivecké planiny a dojít přes říčku Slanou na autobusové nádraží. Autobus směrem na Silicu a Gombaseckou jeskyni odjížděl v 7.50h. Pak už skončilo naše cestování veřejnými dopravními prostředky a my jsme vešli do přírody. Gombasecká jeskyně patří mezi zpřístupněné jeskyně a je proslavena dlouhými krápníky, kterým se říká brčka. První vstup je 9.30h a je potřeba aspoň čtyř osob. Naštěstí přijíždějí polští turisté a tak o trochu překračujeme minimální počet. Prohlídka jeskyně trvá asi 45 minut stojí 60 Sk a opravdu je na co se dívat. Vycházíme okouzleni podzemní krásou na povrch, kde se mezitím vyklubal kouzelný podzimní den. Ještě v místní směnárně měníme peníze, kupujeme pohledy a vydáváme se po žluté turistické značce směr Silica. Silice je vesnice na Plešivecké planině, kde končí silnice a dál pouze po turistických cestách. Než dojdeme do vesnice zastavujeme v Silické ledové jeskyni. Tato jeskyně patří mezi malé ledové jeskyně, kde je možno spatřit zbytky ledopádů. Víc než ledem je však známa archeologickými vykopávkami, které jsou umístěny v muzeu Slovenského krasu v Liptovském Mikuláši. Po prohlídce jeskyně jdeme ještě asi dva kilometry do vesnice. je zde obchod, hostinec a žije zde maďarská národnostní menšina, takže veškeré nápisy jsou dvojjazyčné. Na verandě hostince si dáváme pivo, kávu, limonádu a pozorujeme čilý ruch vesnice. Před odchodem ještě navštívíme místní obchod, abychom doplnili zásoby, hlavně chleba a dobrot.
Po žluté turistické značce pokračujeme směr Silická Jablonica, ale po kilometru se zastavujeme na místě kde kdysi stával lovecký zámeček zvaný slovensky Silička a maďarsky Kisfál. Zastavujeme zde proto, že je to jedno z mála míst na celé Silické planině, kde je možno nejen příjemně přespat (pod širákem, či stanem), ale hlavně je zde studánka s pitnou vodou. Počasí je stále nádherné a tak se nám ani nechce do spacích pytlů. Hvězdy nad hlavou a nádherné ticho. Ráno se vracíme k Silici po cestě míjíme nejen tabulky s informací, že státní hranice je 100m, ale i Májkovu jeskyni, kterou protéká potok a má pěknou krápníkovou výzdobu. Není však zpřístupněna. Ze Silice míříme po červené turistické značce do Silické Brezové. Opět jedna vesnička, kde končí silnice. Procházíme nádhernou krajinou krasové planiny a sluníčko stále připaluje. I v Silické Brezové navštěvujeme místní pohostinství za účelem občerstvení. Pak pokračujeme po červené až k jeskyni Milada a Matylda, ani jedna není zpřístupněná tak přecházíme přes kouzelné Kečovské luky do Kečova. Cesta vede kouzelnou krajinou mírně z kopce, nemůžem se vynadívat na západ slunce a tak skládáme batohy a odpočíváme, vychutnáváme krásnou idylickou přírodu, krajinu i počasí. Před Kečovem opět potkáváme vodu a to tu, která teče z Kečovského vyvěrání. Prohlížíme ho, děláme celkovou očistu těla. Do hostince docházíme už se setměním, ale „svařák“ nám chutná a tak do posledního úseku cesty vycházíme už za tmy. Do Domice je to necelých pět kilometrů a my si steleme nedaleko lovecké chaty kousek nad vchodem do jeskyně. Už jsme po večeři a zalézáme do spacáku, když přichází návštěva. Dva celníci se samopalem, chtějí na nás doklady. A proč ne. Opouštějí nás a my můžeme již nerušeně spát. Ráno brzký budíček a do jeskyně na prohlídku. První vstup je v 9.00 ale opět podmínka aspoň čtyři osoby. Tentokrát nás zachraňují Maďaři. Vstupné na Velký okruh je 100 Ks a je v něm zahrnuta i jízda na člunech po podzemní říčce Styx . Opět jsme okouzleni mocnou čarodějkou přírodou, která dokáže vykouzlit takovou krásu a navíc na nás padá pocit malosti při informacích o stáří některých útvarů. Prohlídka trvá víc než hodinu, ale nám to uteklo velice rychle. Opět na povrchu a opět sluníčko. Čeká nás nejslabší článek našeho třídenního putování. Do Plešivce totiž jede autobus až odpoledne a nám odjíždí vlak v 11.24 h. Ale nic není tak horké jak se uvaří. Hned první auto nás bere a nejenom, že nás dovezlo až na nádraží, ale řidič je nám nápomocen při výměně peněz. Na nádraží jsme včas těch 11 kilometrů takto ani moc nebolelo a tak si krátíme dlouhou chvíli hraním karet o zbylé dobroty. Vlakem č. 802 Gemeran jedeme do Zvolena a odtud již českým Detvanem domů. Ve Vrůtkách připojili i jídelní vůz a tak již nám opravdu nic nechybí. Já přijíždím do České Třebové ve 21.00h.
Celá výprava do italských Dolomitů, které jsem se zúčastnila, trvala 4 dny. Týkala se oblasti okolo Cortiny D Ampezzo.
Všechny cesty zahrnující ferraty však nejsou stejně obtížné. Jsou označovány např. jako těžké (červená ferrata) či zvláště těžké (černá ferrata). Je dobré vyzkoušet si své schopnosti nejdříve na něčem méně náročném. K takové zkoušce patřila i naše první výprava – Monte Cristalo (3 154 m. n. m.). Ze sedla Tre Croci (1 809 m.n.m.) jsme vystoupali k dolní stanici sedačkové lanovky (chata Son Forca 2 215), odtud lanovkou ( tam i zpět 16 000 lir/osoba) na chatu Rifugio G. Lorenzi (2 932 m.n.m.), kde již začíná jištěná cesta. Nevýhodou této trasy je její obousměrnost, to znamená že se často musíte vyhýbat protilezoucím skupinkám, což může být nad několikasetmetrovou propastí poměrně zajímavý problém. Lezení zajištěné cesty trvá asi jeden a půl hodiny, pokud je dobré počasí patří tato túra k nejkrásnějším v celých dolomitech. Což já bohužel nemohu posoudit, jelikož po celou cestu jsem měla výhled pouze na vznášející se krkavce v mlze s kombinací deště, sněhu a minusových teplot.
Druhá výprava mířila z Arábby (1605 m.n.m.) na Bec de Mesdi (2727 m.n.m.). Nejprve opět lanovkou (cesta tam – 14 000 lir/osoba) na chatu Porta Vescovo ( 2557 m.n.m.), i když dá se to i celkem dobře vyjít – musíte však počítat alespoň s pětihodinovým zpožděním a značným vyčerpáním. Od chaty vede zvláště těžká ferrata (prý jedna z nejtěžších v celé oblasti) na Bec de Mesdi. Od chaty po celou dobu výstupu na vrchol je nádherně vidět vrchol Marmolady s největším ledovcem v celých Dolomitech. Sestupuje se pak do sedla Padon (2400 m.n.m.), část sestupu se prochází tunelem a všude okolo jsou dělostřelecká postavení z první světové války, na chatě v sedle je i malé, ale velmi zajímavé muzeum o tom jak a za jakých podmínek zde boje probíhaly a to i včetně vystavených exponátu zahrnujících třeba botu pěšáka i s částí nohy, munici nebo dělo. Ze sedla se dá sejít zpět do Arábby pod trasou lanovky.
Třetí den nás čekal nejtěžší výstup – Tofana di Rozes (3 225). Nástup je na sedle Falzarego (2 105 m.n.m.) odkud se dá opět lanovkou ( cesta tam – 13000 lir/osoba) vyjet na Monte Lagazuoi (2728 m.n.m.) nebo Lagazuoi obejít a poměrně krátkou cestou vystoupat až pod masiv Tofany. I samotný vrchol Lagazuoi je velmi zajímavý, ona lanovka je zavěšena nad sedlem bez jediného opěrného pilíře a pokud by jste se rozhodli jít raději pěšky, je skrze celou horu prokopán tunel, kterým se dá dojít až k horní stanici lanovky. Po cestě se můžete svítit svou svítilnou nebo si na chatě v sedle zakoupit louč a jít celou několikakilometrovou cestu jen za svitu otevřeného ohně. V celé délce tunelu jsou proraženy střílny, kterými je nádherný výhled do krajiny. Ale zpět k Tofaně. Již na jejím úpatí začíná velmi dlouhá a náročná ferrmata Via G. Lipella (doba výstupu asi 4 hodiny), za špatného počasí se zde objevují namrzlá místa a za každého počasí padající kameny. Na samotném vrcholu je nádherný železný kříž s pamětní deskou G. Lipelly. Jestliže je jasno je to skvělé místo rozhledu, což opět nemohu potvrdit z vlastní zkušenosti, jelikož na vrcholu nás zastihl hustý déšť a mlha. Sestupová cesta jde velmi nepříjemným suťoviskem až k chatě Giussani (2561m.n.m.) a dále už po celkem dobré cestě až na chatu Dibona (2050 m.n.m.).

To jsme takhle chtěli jet ze San Francisca do Los Angeles. Po dálnici je to asi 6 hodin, ale my jsme se rozhodli obětovat skoro 2 dny a jet po silnici číslo 1. Ta vede skoro po celém pobřeží Kalifornie. Silnice se kroutí nádhernou divokou přírodou – na jedné straně (té pravé) je sráz a útesy tvořící pobřeží tichého oceánu, na straně druhé kopce. Když člověk řídí, tak se moc nepokochá, protože tam je opravdu moc opravdu ostrých zatáček.
Pak jsme přespali někde u silnice. Ráno, poté co nás probudil nějaký pes, jsme vyrazili směr Santa Barbara a koupačku na její pláži. U jednoho odpočívadla nás zaujalo kolik lidí někam jde. Vystoupili jsme, taky přelezli plot. (Zábava byla pozorovat tlustý ženský v sukních, jak se sápou nahoru a jak odevzdaně seskakujou dolů.) Mysleli jsme, že tam všichni jdou kvůli těm tuleňům (pro nás už byli tuleni v létě v Kalifornii normálka), ale co jsme viděli nám vzalo dech. Byla tam rypouš sloní velkej jako prase. Co prase. Jako kráva. Co kráva. Jako slon. Ne kecám. Normálně se tam u jednoho útesu převaloval a ani se nás nebál. Věděl, že by sme se do jeho tlamy vešli všichni tři. Úplná paráda.

Původní hrad, o kterém je zmínka již v roce 1312, byl zničen Janem Lucemburským při potlačování odboje moravské šlechty. Na jeho místě zůstala pouze Bašta. Nový hrad byl postaven v roce 1398 nad říčkou Bělou. V roce 1424, v době husitského hnutí, byl hrad opět dobyt. Nakonec si pánové z Boskovic v roce 1819 přestavěli renesanční klášter na empírový zámek. Blízko zámku je také empírový skleník, ze kterého je dnes diskotéka a v přilehlém parčíku je letní kino. Pod zámkem se nachází novogotická jízdárna.
