Vaclav Po několikaletém hecování vlastní sekretářkou, která těžce nesla, že jsem se při mém cestování po světě ještě nezastavil na Filipínách, přišla řada i na tuhle mimořádně zajímavou oblast světa.
Samozřejmě jsem si nejdříve obnovil zašlé znalosti historie – Filipíny objevil v roce 1521 Magellan, který za to zaplatil životem stejně jako Cook za objevení Havaje. O čtyřicet let později již byly Filipíny španělskou kolonií, což vedle téměř 100 procentní konverzi ke katolické církvy přineslo i speciální filipínskou kuchyni, která je dodnes více španělská nežli asijská. Koncem 19. století chytily Spojené státy vira hegemonie a brzy se Filipíny staly první a jedinou americkou kolonií. I když válka z roku 1898 nebyla jednoduchá, druhá světová byla mnohem horší a neslavný ústup a o to slavnější dobývání Filipín generálem McArthurem zná každý milovník historie. O něco méně známá je skutečnost, že po bitvě o Manilu nezůstal v městě kámen na kameni a přežila jen jedna jediná historická budova.
Hlavním centrem je pochopitelně hlavní město Manila. Oficiálně se udávají 3 milióny obyvatel, mnohem reálnějších bude nejméně 16 miliónů. A je to vidět na každém kroku, především ve chvíli, kdy opustíme obchodní centrum Makati, mimochodem patřící jediné rodině Ayala, dostaneme se do lidského mraveniště v podobě nepřehledného bludiště uliček. V porovnání se zbytkem asijských velkoměst je Manila stále výrazně bezpečnější, nicméně osamělý běloch s drahým fotoaparátem, jehož cena představuje často roční mzdu domorodce, může být přece jenom příliš velkým lákadlem. A zatímco ve zbytku Asie panuje všeobjímající špína, Filipíncům nutno přiznat až úzkostlivou čistotu.
Pro turisty toho v Manile moc není, zvědavce čekají jen na dvě místa – obrovský vojenský hřbitov, kde odpočívá 17 000 padlých z bojů v Tichomoří, a staré město Intramuros, místo původního španělského vojenského opevnění Fort Santiago. Kdysi to musela být nádhera, ale po bojích o Manilu z ní mnoho nezbylo. Zůstaly snad jen tři atrakce – jednou je místnost, kde prožil poslední noc před popravou filipínský národní hrdina Jose Rizal. Druhou, méně viditelnou, je důkladné překopání celé pevnosti v roce 1988, kdy zde američtí milovníci tajemství marně hledali legendární poklad japonského generála Yamashity a třetí kostel St. Augustina, který je nejstarší na Filipínách. Tam jsem měl ale smůlu, bylo zavřeno.
Filipíny jsou z turistického pohledu zatím málo rozvinuté, celkem 7 107 ostrovů má sice pláží více než dost, ale jen málokde je patřičná turistická infrastruktura. Nejznámější jsou ostrovy Boracay a Palawan, tam ale masivní turistický ruch nějakému většímu klidu na plážích rozhodně nepřeje a oba ostrovy v podstatě představují noční můru masové turistiky v exotickém místě.
Pokud toužíme spíše po klidu nežli po rozverných turistech z Německa, příjemnější, byť dražší, alternativou je ostrov Cebu. Najdeme zde několik velice zajímavých pláží a dokonce i pár čtyřhvězdičkových hotelů, pod tři hvězdičky musíme mít buď hluboko do kapsy, nebo velmi dobrodružnou povahu. Cebu je někdy nazýváno Královské město Jihu, ostatně samotné Cebu City je nejstarším městem Filipín. Ostatně právě v jeho blízkosti poprvé přistáli běloši. Zájemci o historii si nenechají ujít ani návštěvu pevnosti Fort San Pedro, postavené v roce 1565 Miguelem Lopezem de Legaspi, která je nejstarší španělskou pevností na Filipínách. Pokud sem přijedeme ve vhodnou dobu a máme dost peněz (za rohem to zrovna není), můžeme si dopřát expedici do oblasti nazvané Čokoládové hory v Bohol. Plných 1 268 vápencových homolí většinu roku připomíná zelené houbičky, ale palčivé léto trávu spálí, takže homole vypadají jako čokoládové pusinky. Samozřejmě je celý ten zázrak nejlépe vidět shora, takže nezbude než plácnout se přes kapsu a sednout do helikoptéry.
Turisté toužící po naprostém klidu udělají nejlépe, když pro svou dovolenou zvolí malinký ostrůvek Badian, umístěný na slunečné strabě Cebu. Třetinu ostrova vlastní luxusní hotel, na zbytku bydlí domorodí rybáři, ale zůstává volně přístupný. Doprava z letiště, která podle provozu na silnici trvá několik hodin, je součástí ceny. Díky příslovečné filipínské pohostinnosti je se perzonál snaží hostům splnit, co jim na očích vidí, i když po pravdě řečeno tak blízký kontrast mezi turistickým luxusem a filipínskou chudobou mi občas na chuti nepřidával. A že se zaměstnanci snažili, vymýšlet si jídla mimo jídelníček bylo samozřejmostí, stačilo jen kývnou a kuchař ráno klusal na trh koupit toho nejčerstvějšího tuňáka.
Filipíny samozřejmě nejsou zcela bez nebezpečí. Návštěva jižních ostrovů se doporučuje pouze skutečným dobrodruhům, neboť právě zde mají základny marxistické a náboženské guerilly a jejich kombinace. Únosy turistů patří mezi oblíbené zdroje příjmu. Pozor si musíme dát i ve volné přírodě, neboť na nejrůznější jedovaté potvory jsou Filipíny bohaté až přespříliš, a když jsem si pročetl mnoha set stránkové instrukce americké armády pro vojáky na Filipínách, lehce jsem polkl. Pokud ale necháme pracovat zdravý rozum, bude naše návštěva Filipín patřit mezi ty nezapomenutelné.
