Fotosoutěž: známe výherce druhého kola!

Tak a je to tady. Druhé kolo bylo ohodnoceno a vyhodnoceno. Podívejte se na
nejúspěšnější fotografie. Konkurence ve druhém kole byla tuhá a na
velkou spoustu kvalitních fotografií se bohužel nedostalo.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Tak a je to tady. Druhé kolo bylo ohodnoceno a vyhodnoceno. Podívejte se na nejúspěšnější fotografie. Konkurence ve druhém kole byla tuhá a na velkou spoustu kvalitních fotografií se bohužel nedostalo.

Současně můžete spolu s odbornou porotou hodnotit fotografie poslané ve třetím kole (tedy kole, které proběhlo v srpnu). Nezapomínejte, že je potřeba ohodnotit alespoň 75 % fotografií v kategorii, aby byly vaše hlasy uznány.

Zúčastněte se rovněž posledního, zářijového kola, snímky můžete posílat do 28. září 2008.

Vše naleznete na stránce fotosoutez.ces­tovatel.cz

V nejbližší době budou výherci hodnocení odborné poroty osloveni a požádáni o adresu, na kterou zašleme výhru. V posílání cen máme ještě z minulého kola malinko skluz, ale budeme se snažit vše dohnat.

Výherci prvního kola ve článku Fotosoutěž: Známe výherce prvního kola

Kategorie UMĚLECKÁ FOTOGRAFIE

První místo: Václav Lála


Druhé místo: Petr Šiška


Třetí místo: Miroslav Olšák


Hlas lidu: Ivana Bučková


Kategorie DOBRODRUŽSTVÍ

První místo: Cikorsky


Druhé místo: Martin Vaculík


Třetí místo: Jan Procházka


Hlas lidu: Jana Vicariová


Kategorie TIP NA VÝLET

První místo: Cikorsky


Druhé místo: Petr Hingar


Třetí místo: Ladislav Krčil


Hlas lidu: Cikorsky


Partneři, bez kterých by fotosoutěž nemohla probíhat:

www.Reisinger.cz

Do finálového kola věnuje dvě letenky do Dubaje s odletem kdykoliv v období 1.3. 2009 – 1.6.2009 obchodní společnost Reisinger.

www.Zoner.cz

Do finálového věnuje brněnský Zoner něco ze své dílny.

Zoner sdílí stejné zaujetí pro přidávání GPS souřadnic k fotografiím jako my, proto jsme rádi, že je partnerem naší fotosoutěže již druhým rokem.


Institut digitální fotografie – IDIF.cz

Do každého kola, stejně jako loňský rok, věnuje IDIF ze své nabídky kvalitní publikace o digitální fotografii.


Humi Outdoor

Pro nejlepší fotografy HUMI Outdoor připravil dohromady 4000 Kč v poukázkách na nákup vybavení.

S HUMI Outdoor máme dlouholeté, velmi dobré vztahy a věříme, že se vám nějaká ta voděodolná výbava, až budete na čekat na ten správný fotografický okamžik někde v dešti, bude hodit.


LevnéPrůvodce.cz

Lukáš z LevnéPrůvod­ce.cz věnuje každé kolo slevový kupón na nákup jakéhokoliv zboží (turistické průvodce, mapy, cestopisy, GPS atd.). V každém kole to bude 700 Kč, ve finále pak 1000 Kč.


www.DigitalniS­tudio.cz

Digitální studio věnuje výhercům v každém kole tisky:

  • 430×650 mm zdarma + sleva 30% na jednu další obj.
  • 290×430 mm zdarma + sleva 30% jednu na další obj.
  • A4 zdarma + sleva 30% na jednu další obj.

a ve finále pak:

  • 1. místo 430×650 mm + sleva 20% na neomezené množství objednávek po dobu 9 měsíců
  • 2. místo 430×650 mm + sleva 20% na neomezené množství objednávek po dobu 6 měsíců
  • 3. místo 430×650 mm + sleva 20% na neomezené množství objednávek po dobu 3 měsíců


Nakladatelství Libri.cz

Nakladatelství Libri věnuje do druhého kola fotosoutěže 3 ks publikace Víta Ryšánka Soutoky řek na území Čech, Moravy a Slezska.


RYCHLÁ REZERVACE LETU

Francouzský motýl Karibiku

Karibský ostrov Guadeloupe je často označován za srdce Malých Antil,
těmi s větším básnickým nadáním potom motýlem Karibiku. Pravdou
je, že ostrov z letadla motýla připomíná.

Karibský ostrov Guadeloupe je často označován za srdce Malých Antil, těmi s větším básnickým nadáním potom motýlem Karibiku. Pravdou je, že ostrov z letadla motýla připomíná, tvoří jej totiž dva ostrovy – Basse-Terre a Grande-Terre, které jsou odděleny tenkým proužkem moře, kterému se tradičně říká Slaná řeka. Dnes je sice spojuje most, takže pokud mrkneme, ani úžinu nezaregistrujeme, ale je to tak.


Obě části ostrova se snad nemohou více lišit. Basse-Terre je ostrovem vulkanickým a díky tomu, že je často hustě porostlý tropickým dešťovým pralesem, po pravdě řečeno velice připomíná blízký Martinik. ostrov, zarostlý tropickým dešťovým pralesem. Druhá půlka motýla, ostrov Grande-Terre (který je navzdory názvu menší), leží na vápencové plošině, takže je plochý jako lívanec, pokrytý třtinou a jeho pobřeží je jedním velkým turistickým centrem.

Objevitelem byl samozřejmě Kryštof Kolumbus, a to již v roce 1493. Španělsko ale tato část Karibiku příliš nezajímala, takže se objevili čiperní Francouzi a od roku 1635 zde s krátkými přestávkami, kdy se zde snažili usadit Angličané, zde vlaje vlajka s francouzskou trikolórou. Po několika změnách je dnes Guadeloupe nedílnou součástí Francie a spolu s ostatními francouzskými ostrovy Karibiku tvoří od roku 2003 zvláštní zámořský kraj. Proto je zde také králem euro a na rozdíl od většiny Karibiku si dolary můžeme nechat v kapse. Necelých 450 tisíc obyvatel mluví francoužštinou a zdejším dialektem kreloštiny, s jinými jazyky se příliš nechytneme, byť já se mohl uplatnit italštinou (kdybych ji uměl), protože majitelé a zároveň jediná obsluha hotelu, ve kterém jsem bydlel, byl italský manželský pár.

Kolumbus ostrov pojmenoval po Panně Marii Guadeloupské, a už se to chytlo. To ale neznamená, že se zde nesetkáme s původním názvem ostrova – Karukera, když už nikde jinde, tak na lahvi rumu. A když už jsme u rumu, zatímco Martinik je po právu označován za rumového krále, Guadeloupe má zatím co dohánět, byť jsou oba ostrovy geologicky a teplotně prakticky identické. Přece jenom jsou místní rumy o stupínek méně kvalitní, snad pro jejich kratší stárnutí. Pokud ovšem seženeme rum z vedlejšího ostrůvku Marie Galante, třeba značku Pere Labat, zjistíme, že destilovny pracující stejně jako v 19. století dokáží vyprodukovat rum skutečně dokonalý i přes jeho poměrně malé šestileté stáří. A tato menší kvalita rumů se odráží i v nabídce v obchodech, zatímco na Martiniku se procházíme kolem nekonečných polic s produkty všech destilovan, tady jsme v obchodě rádi, když mají tři různé lahve.

To ale neznamená, že lze odolat tradičnímu nápoji Ti Punch, který je tradičně podáván velice přívětivým způsobem – na stůl se položí lahev 55 procentního bílého rumu, trochu cukru a citrónu. Koneckonců, při ceně 7 euro za litrovku si to může hospodský dovolit. Úspěch zaručen, tento nápoj rozjasní i ten nejzamračenější den.


Na ostrov většinou jezdí dva typy turistů – většina touží po plážích, zbytek po přírodě. Obě skupiny si přijdou na své. Pláží je na ostrovech víc než dost. Ty nejkrásnější jsou celkem pochopitelně na té placaté části, druhá část má zase pláže prakticky prázdné. Pokud ale trváme na bělostném písku až oči přecházejí, musíme jinam, Basse-Terre má písek nejrůznějších odstínů, od špinavě žluté až po úplně černé. Místní ale přísahají, že pláž Grande Anse je na celém Guadeloupe tou nejhezčí. Za zády palmy, při troše štěstí můžeme pozorovat kolibříky a moře tak akorát. Největší město Pointe-a-Pitre a celkem pochopitelně i velice moderní letiště je na východní části motýlka. Tento ostrov připomíná spíše Evropu než Karibik a pochopitelně i zalidněnější a bohatší na turisty a jim sloužící infrastrukturu.

Pro zájemce o přírodu a klid je zajímavější západní ostrov. A pokud někdo inklinuje ke stanu či batůžkáření, bude tady pro něj pravý ráj. Kempů sice není příliš, ale stanovat na prázdných plážích není nic neobvyklého a místo, kde se stanovat nesmí, jsem nenašel. Jen se musíme předem ujistit, že je stan patřičně voděvzdorný, protože zde přece jenom prší častěji, než jsme zvyklí. Hornatá západní část nabízí vedle klid také dvě turistická lákadla. Jedním je zázrak tropické přírody v podobě velikého parku Parc National de la Guadeloupe, kde si za cenu vlastního potu můžeme prohlédnout nejen dešťový prales, ale také nesčetné vodopády a ve vzácném případě štěstí také téměř 1 467 metrů vysokou sopku La Soufiere. Druhým lákadlem je botanická zahrada v blízkosti města Deshaies. Za vstupné sice zaplatíme nehoráznou částku, ale zato se budeme několik hodin procházet uprostřed opravdu okouzlující zahrady, ve které kvetou snad všechny rostliny, které si můžeme představit a ještě to vylepšují desítky kolibříků.

To všechno neznamená, že by byl Guadeloupe rájem na zemi. Pro některé bude zklamáním neexistující noční život, s vyjímkou barů velkých hotelů je po sedmé hodině všude naprosto mrtvo. Náruživí fotografové zase zapláčou nad tím, že se domorodci velice neradi fotografují. A když už jsme u toho negativního, pozor si musíme dát na stromy Manchineel, především pak při dešti, neboť z nich kape šťáva, která může pěkně popálit. Většina stromů již je vykácena a na zbytku bývají varovné nápisy, nicméně některý určitě unikl bdělému oku domorodce. Nedoporučuje se ani koupání ve většině místních řek, neboť hrozí nebezpečí parazitů.

Guadeloupe sice na první pohled vypadá jako sourozenec Martiniku a pokud bychom je navštívili po sobě, budeme mít chvíli pocit, že jsme Martinik neopustitli – řada měst má stejná jména a západní ostrov jakoby Martiniku z oka vypadl. I jídlo je téměř identické. Po delším putování ale začne být jasné, že je zde mnohem méně restaurací i hotelů a vůbec zájem o nějaké podnikání je mnohem menší. Stejně tak je menší i zájem mateřské země, která do rozvoje Guadeloupu investovala neporovnatelně méně nežli do ostatních ostrovů, což je o to méně pochopitelné, když si uvědomíme, že až do nedávné doby bylo správní středisko francouzské části Karibiku právě zde.

Přes to všechno je ale na tomto ostrově krásně a pokud bych se mohl zase vrátit, poletím bez váhání.

Embéčko vyrazilo na cestu kolem světa

Je třináct hodin a sedm minut, pondělí prvního září a Martin Beťko
s Michalem Vičarem startují na Horním náměstí v Olomouci svoje
embéčko Jůlinku. Všechny tři čeká nejdelší cesta v jejich
dosavadním životě. Projedou ruskou Sibiří, v Soulu se nalodí na
trajekt a pak profrčí Severní a Jižní Ameriku, aby se přes Portugalsko a
další Evropské státy vrátili za půl roku zpátky domů.


Je třináct hodin a sedm minut, pondělí prvního září a Martin Beťko s Michalem Vičarem startují na Horním náměstí v Olomouci svoje embéčko Jůlinku. Všechny tři čeká nejdelší cesta v jejich dosavadním životě. Projedou ruskou Sibiří, v Soulu se nalodí na trajekt a pak profrčí Severní a Jižní Ameriku, aby se přes Portugalsko a další Evropské státy vrátili za půl roku zpátky domů.

„Dvou a půlroční plánování a šest měsíců trvající přípravy nám plynule přecházejí do uskutečnění našeho snu,“ shrnul předstartovní martyrium Michal a dodává, že teď už je čeká jen samotná expedice, nejzáživnější část celého projektu. Martin k tomu pak říká: „Nebyla to vždycky sranda, spousta volání, stovky mailů a stejně pořád nemáme všechno zajištěno. Třeba přepravy trajektem nemůžeme domlouvat na přesný termín, protože nalinkovat si cestu přesně na minuty není možné a ani to nechceme. Chceme aspoň trochu poznat místa, kudy jedeme. Jinak bychom tu cestu zmákli stejně rychle jako Willi Fog.“

Jak už jsme informovali, změnila se trasa, kudy oba cestovatelé pojedou. Kvůli neúměrným poplatkům za vjezd vozidla do Číny musela být tato lokalita z plánu vyškrtnuta a cestovatelé pojedou takto: Slovensko – Polsko – Litva – Lotyšsko – Rusko – Jižní Korea – USA – Mexiko – Guatemala – San Salvador – Honduras – Nikaragua – Kostarika – Panama – Kolumbie – Venezuela – Brazilie – Guyana – Surinam – Portugalsko – Španělsko – Francie – Německo

Oba dobrodruzi by se touto cestou chtěli prozatím se všemi rozloučit (byť o nich budeme pravidelně slýchat v rozhlase a číst v novinách zážitky z cest) a poděkovat všem za veškerou podporu, která jim byla prozatím poskytnuta.

Základní informace o projektu Na embéčku kolem světa najdete ve starším článku na Cestovateli Další podrobnosti pak najdete na stránkách Na embéčku kolem světa Tam také najdete kontaktní údaje pro případ, že budete chtít znát nejaktuálnější informace z cesty.

Madeira – země větru III.

Naše rozhodnutí vrátit se místo k bivaku do hlavního města nese
v sobě i nějakou tu výhodu. Moc jsme se chtěli podívat na
východní pobřeží, protože se morfologicky výrazně liší od krajiny ve
středu Madeiry. Kdybychom bivakovali, museli bychom si pronajmout auto, abychom
vše stihli. Přítel by musel řídit a tyto serpentiny jsou snad noční
můrou každého řidiče. Ještě že tu mají ty autobusy.

Východní pobřeží

Naše rozhodnutí vrátit se místo k bivaku do hlavního města nese v sobě i nějakou tu výhodu. Moc jsme se chtěli podívat na východní pobřeží, protože se morfologicky výrazně liší od krajiny ve středu Madeiry. Kdybychom bivakovali, museli bychom si pronajmout auto, abychom vše stihli. Přítel by musel řídit a tyto serpentiny jsou snad noční můrou každého řidiče. Ještě že tu mají ty autobusy.


Autobus nás vysadil, s klidným svědomím můžu říci, na konci světa. Je tam jenom palma, kolem které máte kruhový objezd a pak dál nic… nic, jenom pláň. Je to vážně nebe a dudy v porovnání s ostatním zbytkem Madeiry. Ale rozdíl je úchvatný. Pěšky jsme došli až na konec ostrova, dál se již jít nedalo.

Vystoupali jsme na nejkrajnější kopec Madeiry, udělali jsme pár fotek a pomalým krokem se vraceli k autobusu. Cestou nazpátek potkáváme skupinu dětí, které se kopou v oceánu. Nechtěli jsme se nechat zahanbit a tak hrdinsky sestupujeme k vodě a zkoušíme teplotu vody. Děti se koupají jako by nic. Nerozumíme tomu, asi stárneme. Ráno v autobusu jsme potkali několik turistů z Francie. Konec pohody. Doufali jsme, že na zpáteční cestu si vyberou jiný autobus než my, ale měli jsme smůlu. Večer jsme se rozhodli vyzkoušet některou z místních specialit.

Vybíráme velice hezkou hospůdku v hotelové části města. Vybrala jsem si rybí specialitu se jménem Espada a přítel si dává pravého, nekonzervovaného tuňáka. Jídlo je výborné a my jsme rádi, že kromě přírodních krás zkoušíme i krásy gastronomie. Jinak Espada je černá ryba s velikými zuby a hlavně s velikýma očima. Ty naštěstí na talíři neuvidíte. Hurá do postele.

Poslední den

Na poslední den jsme nevymysleli nic světoborného. Zjistili jsme, že je problém s četností autobusových spojů, tak dlouhé výlety nepřicházejí v úvahu. Ale každý víkend se zde koná velikánský trh s kytičkami, zeleninou a rybami. Neváhali jsme a šli jsme nasát atmosféru tržiště. Na začátku tržiště nás přivítaly babičky s kytičkami a následuje výběr ovoce. Byly tam samozřejmě plody, které jsme neznali. U každého stánku nabízí nám ovoce, aby jsme ochutnali. Samozřejmě nám to nedalo, přesto že víte, že vám to může způsobit nějaké nepříjemné střevní potíže. Zkusili jsme toho dost, ani nevíme jak se co jmenovalo. Domu jsme si odvezli plod podobný hrušce a cukrovou třtinu. O tu se chceme podělit s přáteli, snad jim bude chutnat. V zadní části tržiště se nacházeli prodejci ryb. Konečně jsme viděli jak doopravdy vypadá jejich specialita, Espada. Chlapi zde porcují ryby velikánskými noži tak razantně, že je dobré si udržovat od nich odstup. Když jsme se skončili, vyrazili jsme na malý výlet.


Začali jsme v našem oblíbeném malebném údolí Curral des Freiras. Chtěli jsme přejít přes sedlo Serra de Eira da Laje do města Jardim de Serra. Začalo stoupání, které nás vede přes jedno hluboké údolí. Přejít údolí nám trvalo asi dvě hodinky a odměnou nám bylo sedlo s hezkými výhledy. A tu začal opět náš problém s orientací. Bylo sice slunečno a viditelnost byla dobrá. Bohužel jsme viděli mnohem víc cest, než bylo vyznačeno na mapě. Stáli jsme před rozcestím a losovali, kterou cestou si vybereme. Příteli se líbila cesta vedoucí mírně doleva a já jelikož mám orientační nesmysl, jsem se jeho návrhu nebránila. Vydali jsme se cestou vedoucí mírně doleva, ale narazili jsme jen na další rozcestník. Nerozhodli jsme se že ho budeme ignorovat. Ale mému mužskému protějšku začalo vrtat hlavou, kde jsme. Vrátili jsme se na druhý rozcestník, abychom zjistili kam vede. Spletli jsme se a opět se vracíme. Snažili jsme se najít nějakou vesnici. Rozhodli jsme se využít vychozený chodník ale chyba lávky. Stáli jsme na svahu, který právě čistili místní obyvatelé. Po menších rozpacích nám ukázali, kudy se máme vydat. Krátce na to jsme se dostali na zastávku. Nasedli jsme se na autobus a začali jsme se děsit balení. Druhý den odlétáme ve čtyři hodiny ráno.

Na letišti jsme se dozvěděli, že naše letadlo bude mít zpoždění kvůli technické závadě. Zpoždění nakonec trvalo necelé tři hodiny. Cesta domů jinak proběhal bez komplikací.

Je to nádherná krajina, s rozmarným počasím a s milými lidmi

O turecké Evropě a evropském Turecku

O Turecku se v poslední době mluví především
v souvislosti s jeho budoucím možným vstupem do Evropské unie.
Několik milionů Turků však ve státech unie dlouhodobě pracuje a žije,
takže v ní už vlastně jsou. Do své rodné země však stále jezdí.
Přesvědčit se o tom mohl každý, kdo se někdy na přelomu června a
července pohyboval na dálnicích v Maďarsku, Srbsku či Bulharsku.


O Turecku se v poslední době mluví především v souvislosti s jeho budoucím možným vstupem do Evropské unie. Několik milionů Turků však ve státech unie dlouhodobě pracuje a žije, takže v ní už vlastně jsou. Do své rodné země však stále jezdí. Přesvědčit se o tom mohl každý, kdo se někdy na přelomu června a července pohyboval na dálnicích v Maďarsku, Srbsku či Bulharsku. Toto opravdové stěhování (tureckého) národa bylo nejvíce patrné na hranicích mezi těmito státy, kde Turci se svými auty tvořili fronty dlouhé i několik kilometrů. Docela zajímavé bylo sledovat z jakých zemí tito evropští Turci přijíždějí. Většina aut sice měla německé a rakouské „espézetky“, nicméně bylo možné potkat i množství Turků z Francie, Belgie a skandinávských zemí. Turci si na rozdíl od většiny evropských národů udržují silné rodinné vazby, což bylo patrné i z letmých pohledů do jejich automobilů, v nichž kromě rodičů s několika dětmi často seděli i prarodiče. Na dálničních parkovištích si pak početné turecké rodiny mezi svými auty na zemi rozprostřely velké deky a s naprostou přirozeností připravovaly jídlo a bavily se. Některé matky zde i kojily a přebalovaly své děti.

Většina Turků se vrací do své rodné země z Bulharska nejkratší cestou podél řeckých hranic a pak přes město Edirne na Istanbul, odkud případně pokračují dále do asijského vnitrozemí. Z Bulharska do Turecka je však cestovatelsky mnohem zajímavější trasa podél černomořského pobřeží a pak směrem na městečko Malko Tarnovo, v jehož blízkosti je hraničních přechod. Zdejší téměř liduprázdná horská krajina je prostě krásná a pokud sem právě míříte z rušného černomořského pobřeží, působí na vás zklidňujícím dojmem. Kdo zažil čekání na maďarsko-srbské a srbsko-bulharské, nebude jistě vyveden z míry ani situací na bulharsko-turecké hranici. Zdejší procedury však trvají ještě o něco déle a jsou ještě trochu nesmyslnější. Poté, co získáte dostatečný počet razítek do svého pasu a projdete či projedete všemi určenými hraničními stanovišti, vás však nakonec do Turecka obvykle pustí. Podle ochoty a vstřícnosti na hranicích to však vypadá, že tu o nikoho příliš nestojí.

Příjezd z Bulharska do Turecka se pozná především podle toho, že prakticky v každé vesnici tvoří zdejší siluetu mešita s minaretem a nikoli kostelní věž. Z hlediska architektury domů, vzhledu místních lidí ani typu krajiny však žádná zásadní změna nenastane. Po několika desítkách kilometrů se však pohraniční horská krajina otevírá do rozsáhlé nížiny, která vyplňuje většinu evropské části Turecka. Cesta do Istanbulu tak dále probíhá celkem nudným prostorem, který je teprve po nějaké době vylepšen pohledem na pobřeží Marmarského moře. S jistou mírou nadsázky lze říct, že předměstí Istanbulu už začíná nějakých sto kilometrů od centra města. Nejprve se v okolí silnice začínají stále častěji vyskytovat větší skupiny podobných rodinných domů, které poněkud připomínají satelitní městečka z našich končin. Pár desítek kilometrů od města už stojí i kolonie mnohapatrových bytových domů. Většina těchto budov je pravděpodobně stará jen několik let a stále se zde staví i nové. Istanbul tak opravdu příznačně potvrzuje stálý trend rozrůstání velkoměst.


Při příjezdu se Istanbul jeví především jako rušný a přesycený dopravou. Se stavem ovzduší to ale rozhodně není zase tak špatné jako třeba v Athénách. Jak je všeobecně známo, město leží na evropském i asijském kontinentu. Většina více i méně známých památek a zajímavých míst se však nachází v jeho evropské části. Istanbul je městem starověku, středověku i současnosti. V historickém jádru města se nachází obrovské množství staveb z říše římské, byzantské i osmanské. Nejnavštěvovanější (a zřejmě právem) jsou palácový komplex osmanských sultánů Topkapi (z jeho zahrad jsou krásné výhledy na záliv Zlatý roh a protější břeh), tzv. Modrá mešita sultána Ahmeda a samozřejmě proslulý, původně křesťanský, chrám ze 4. století Hagia Sophia (turecky Aya Sofya), který byl předělán na mešitu po dobytí města Turky. Jako mešita je také stále vybaven. K modlitbám se však už od roku 1934 nevyužívá a slouží jen jako atrakce pro turisty. Krásných mešit jsou ovšem v Istanbulu desítky. Běžně jsou volně přístupné i pro nemuslimy. Ženy by sice při vstupu měly mít na hlavě šátek a dlouhou sukni, nicméně jsem v několika mešitách občas viděl některé turistky nejen bez šátku, ale i v kratších kalhotách či sukni. Nikdo je však nevyháněl ani nezahaloval. Jedinou povinností při vstupu do zdejších mešit je tak fakticky pouze vyzutí bot, což je ale celkem pochopitelné, když je podlaha pokryta koberci. Ve srovnání s obvyklými interiéry historických křesťanských chrámů vyniknou při pobytu uvnitř mešity dva základní dojmy: světlo a prostor. Bohoslužba v mešitě má podobu kolektivní modlitby, která se odehrává pětkrát denně. Celkem náhodu jsem se zúčastnil jedné z nich v mešitě naproti hlavní bráně istanbulské univerzity. Duchovní recitoval a zpíval arabské verše do mikrofonu a někteří věřící si ho při tom dokonce fotografovali. Na místech v blízkosti duchovního byli výhradně muži. Ženám jsou během bohoslužby vyhrazena místa v zadní části mešity.

V jiné mešitě nedaleko univerzity, která byla poněkud menší a stranou od hlavních turistických tras, se se mnou dal lámanou angličtinou do řeči jeden Turek. Byl zřejmě něco jako zdejší správce a začal mi ochotně líčit dějiny této stavby. Ptal se také, odkud pocházím. Jak už to v zahraničí často bývá, Českou republiku neznal, ale Československo ano. Na závěr mi názorně vysvětlil, jaký je rozdíl mezi Evropanem a Turkem při loučení. Evropan prý podá druhému ruku jako leklá ryba, zatímco Turek člověka obejme, až kosti v těle praskají. Pravdou asi bude, že Turci podobně jako Arabi dávají všeobecně mnohem víc najevo své city než většina evropských národů. Projevuje se to i v jejich rodinné soudržnosti.


Také postavení ženy je v Turecku poněkud odlišné od zbytku Evropy. Není ale ani úplně stejné jako v ostatních muslimských zemích. Jen zřídka zde vidíte ženu veřejně pracovat. Většina zřejmě zůstává v domácnosti a stará se o rodinu. Ženy zde také často nechodí po ulicích samy, ale v doprovodu muže. Se zahalením žen je to zvláště ve městech velmi různé. Občas potkáte některé zakryté od hlavy až k patě. Část žen nosí na hlavě šátek a jiné chodí i bez něj. Jen výjimečně však u místních vidíte krátké sukně či kalhoty. Míra zahalení je zřejmě přímo úměrná míře náboženské horlivosti či vlažnosti rodiny, z níž daná žena pochází. Turecko je ve své podstatě od vyhlášení republiky sekulárním státem, který se distancoval od náboženství. V posledních letech je však islám v zemi na vzestupu, což se projevuje i tvrdými střety mezi stoupenci a odpůrci pronikání islámu do veřejného života. Odrazem těchto sporů je i situace na istanbulské univerzitě, za jejíž brány se kromě zdejších studentů a zaměstnanců nikdo nedostane. Některé vstupy dokonce hlídají vojáci se samopaly, zřejmě z obavy před teroristickými útoky islámských radikálů. Právě univerzity totiž v Turecku spolu s armádou střeží světský charakter státu. Projevem toho je i fakt, že studentky mohou vstoupit na univerzitní půdu pouze bez zahalené hlavy.

Istanbul je městem kosmopolitním, které se od zbytku Turecka liší asi podobně jako New York od ostatních částí USA. Je orientováno především na turistický ruch a jeho centrum je spravené a udržované. Zdejší domy mají spíše evropský než asijský charakter a v některých místech hodně připomínají jiné evropské metropole. Zajímavé by také jistě bylo srovnání evropského Istanbulu s jeho asijskými částmi za Bosporem, kam jsem se už ovšem nedostal. Kromě Istanbulu jsem ještě v Turecku navštívil Edirne, které leží v bezprostřední blízkosti řeckých hranic a nedaleko Bulharska. Jde v celku o poměrně obyčejné příhraniční město, kde hlavní a v podstatě také jedinou zajímavostí je zdejší velká a členitá mešita s mnoha nádvořími a vedlejšími budovami. Shrnuto a podtrženo: Evropské Turecko a Istanbul jsou pouze branou do Orientu či jakousi jeho ochutnávkou. Kdo ho chce zažít ve vší plnosti, musí za Bospor a pravděpodobně ještě mnohem dál.

Pražské zahrady, zastavení šedesáté čtvrté – botanická zahrada v Troji

Když vstoupíte do jižní části areálu botanické zahrady, dýchne to tu
na Vás nejen vůní a barvami ale i jasnou představou a záměrem.
Nenajdete tu žádné staré vzrostlé stromy, stín, chlad ani bujnou vegetaci.
Uvidíte naopak posečené louky, spousty trsů nízkých květin a skalniček a
tújí, které narostly do výšky svých 16 let. Je vidět, že zahrada je
zbudována koncem tisíciletí. Dominantou je unikátní skleník Fata Morgana,
který se nachází mimo vlastní areál botanické zahrady.


Když vstoupíte do jižní části areálu botanické zahrady v ulici Nádvorní 134 v Praze 7 Troji, dýchne to tu na Vás nejen vůní a barvami ale i jasnou představou a záměrem. Všechno je na svém místě, pěstěné, přesně určené, dokonalé. Nenajdete tu žádné staré vzrostlé stromy, stín, chlad ani bujnou vegetaci. Uvidíte naopak posečené louky, spousty trsů nízkých květin a skalniček a tújí, které narostly do výšky svých 16 let a mnohé z nich důvěrně znáte, protože je nejspíš sami pěstujete na svých zahradách. Je vidět, že zahrada je zbudována koncem tisíciletí. Pro veřejnost byla venkovní expozice otevřena od roku 1992 a přesně dle zahradních architektů má svůj pevný řád. Koncem května tu kvete na 500 taxonů kosatců, prý je to kolem 5000 rostlin, ale najdete tady i léčivé bylinky, uvádí se kolem 350 druhů. A to už na své zahrádce nenajdete. Nejvíce druhů tady ale zaujímají trvalky; celých 2000.

Nepřehlédnete ani skalničkový skleník s vitrínami, který je rozdělen na čtyři části. Bála jsem se, že uvnitř něj bude horko. Při mé návštěvě koncem května bylo 29 stupňů i venku na slunci. Opak byl pravdou. Ve skleníku se hodně větralo větralo, takže ve skleníku bylo stejně jako venku. Jiné dny tomu tak nebývá. Jedna část obsahuje dokonce chladnomilné orchideje.

Mě osobně v této části zahrady nejvíce nadchla Japonská zahrada. Ta je ještě mladší. Založena byla roku 1997 na ploše 0,67 hektaru. Japonské zahrady jsou tvořeny zejména kameny a jezírky a můstky a altány. Tady se snažili přiblížit co nejvíce, prostor ale příliš možností nedává a tak tady najdeme jedno jezírko s ostrůvkem připomínající želvu. Rostliny jsou zde stále zelené, jak keře, tak listnáče i jehličnany. Celá zahrada je rozdělena do dvou částí. Ta první má představovat „krajinu s horami“, potůček a jezírko, druhá představuje dřeviny, které pochází z Japonska a Číny.

Nedaleko Japonské zahrady ve směru k severní části areálu najdete další jezírko. Želvy sice nepřipomíná, za to v něm žijí a za slunečného dne se krásně vyhřívají na slunci podél jezírka. Mezi nimi je posedává řada ptáků, kteří si neúnavně čechrají peří. Zahradou vede potůček, spíše strouha . Je proložena seskupenými kameny.


Když se chcete rozhlédnout do kraje můžete dojít na vyhlídku nad vinicí svaté Kláry. Máte odtud jako na dlani Šternberskou vilu a její zahradu, uvidíte lesklého vodního hada Vltavu a hned za ní Stromovku. Hned pod vyhlídkou je sbírka vřesovištních rostlin, které tvoří překrásnou barevnou mozaiku z vřesů, vřesovce, medvědice, azalek a rododendronů. Vinice svaté Kláry je již velmi stará, pamatuje dobu a vládu Václava II., proto je památkově chráněna. Na jejím vrcholu je malá Kaple svaté Kláry, ve které se jednou týdně vždy v neděli dopoledne konají bohoslužby. Ve střední části vinice je viniční domek s vinotékou. Na slunné straně pod Japonskou zahradou najdete květenu Středomoří a Turecka.


Pokud chcete vidět tropický skleník Fata Morgana, musíte opustit zahradu ven východem z areálu a jít pěšky nahoru po asfaltové silnici směrem na sever. Z dálky už uvidíte moderní impozantní budovu s esovitým půdorysem, která je zapuštěna do skalnatého terénu. Uvnitř je rozdělena do tří částí podle teploty a vlhkosti vzduchu. V první z nich jsou suché tropy a subtropy, spousta rostlin z Madagaskaru či z australské buše, jižního Mexika a různých oblastí Afriky. Největší část tady ale patří vlhkým tropům, deštným pralesům. Tady uvidíte i tropická jezera a rostliny umístěné v těchto místech měly původně svůj domov ve střední a jižní Americe, v Austrálii, Oceánii, Africe, Madagaskaru, ale i ve Vietnamu či na Filipínách. V poslední třetí části je napodobeno prostředí vysokých hor, tato část je chlazená. Najdete zde rostliny z And, Asie, Afriky a Venezuely.

Během měsíce dubna tady můžete vidět množství tropických motýlů. Při mé návštěvě tady, 27.5. jich už ale leželo velké množství otřepaných a mrtvých po zemi a létalo jich vzduchem už jen pár. I tropičtí motýli žijí obvykle jen několik dnů, výjimečně až dva týdny.

Expoziční plocha skleníku má 1750 metrů čtverečních a zadní stranu zapuštěnou přímo do skály a činí tak ze skleníku evropský unikát. Skleník Fata Morgana je otevřen denně mimo pondělí, venkovní expozice a vinice svaté Kláry denně celoročně od 9 hodin. Od května do konce září až do 19 hodin, ostatní měsíce se s večerním přítmím zkracuje.

A ještě na závěr. Kdo má rád naučné stezky může se vydat mezi bohnickým sídlištěm a lesem. Po cestě uvidí nejen příměstskou krajinu, ale i přírodní památky, zahrady, vinice i pastviny a usedlosti. Během zhruba dvou hodin projdete kolem Havránky, Salabky i Velké skály. K botanické zahradě se nejlépe dostanete autobusem číslo 112 až na konečnou ze stanice metra C Nádraží Holešovice.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Ploučnice – Na kánoi divočinou a tunelem

Ploučnice vás rozhodně nenadchne peřejemi, sjízdnými jezy a hospůdkami
u vody. Avšak pokud vás už otravují známé řeky s davy vodáků
a láká liduprázdná divočina, zkuste se podívat na sever. Střední tok od
Stráže do České Lípy je sjízdný téměř celoročně, dále k Labi
je potřeba vyšší vodní stav. Oficiální tábořiště není u vody
jediné, avšak hezkých míst na postavení stanů je dostatek. Potraviny a
pitnou vodu je nutné mít s sebou, u řeky nic neseženete.
Nejlepším plavidlem je laminátová či plastová kánoe, případně kajak.
Na raft či pramici zapomeňte, v některých místech by se nevešly na
šířku.


Ploučnice vás rozhodně nenadchne peřejemi, sjízdnými jezy a hospůdkami u vody. Avšak pokud vás už otravují známé řeky s davy vodáků a láká liduprázdná divočina, zkuste se podívat na sever. Střední tok od Stráže do České Lípy je sjízdný téměř celoročně, dále k Labi je potřeba vyšší vodní stav. Oficiální tábořiště není u vody jediné, avšak hezkých míst na postavení stanů je dostatek. Potraviny a pitnou vodu je nutné mít s sebou, u řeky nic neseženete. Nejlepším plavidlem je laminátová či plastová kánoe, případně kajak. Na raft či pramici zapomeňte, v některých místech by se nevešly na šířku.

Nasedáme do lodí

Ploučnice je splavná od silničního mostu ve Stráži pod Ralskem (toho u centra a autobusového nádraží), nad mostem je i možné zaparkovat a je zde dobrý přístup k vodě. Pokud nemáte vlastní plavidlo, půjčovna lodí VOKOTUR se nachází právě tady. První úsek není příliš zajímavý – poznamenala ho nedaleká chemická těžba uranu. Řeka je vlastně jen úzké vybagrované koryto, které občas kříží potrubí, o jehož obsahu se můžeme jen dohadovat.

Druhou, pro víkendové splutí výrazně lepší, možností je začínat až těsně nad průrvou. Přijíždíte-li od Mimoně přes Noviny pod Ralskem, odbočte za cedulí označující konec obce po vozové cestě vpravo (jsou tam dvě – tu do kopce podél plotu nebrat). Zaparkovat je možné těsně nad řekou, pokud popojdete asi sto metrů proti proudu, narazíte na pěknou loučku na táboření.


Průrva Ploučnice

Nad Novinami se najednou po obou stranách zdvihají svislé pískovcové stěny a po několika zatáčkách vplouváme do tunelu. Sice má dohromady přes padesát metrů, ale kříží puklinu, kterou přichází světlo, takže se bez baterky obejdeme. Pozor, zaklíněná kláda v průrvě by byla za vyššího stavu vody velmi nebezpečná. Je lépe se nejprve podívat svrchu a odspodu, zda je průrva průjezdná. Na konci voda padá asi třiceticentime­trovým stupněm do jezírka. Můžete jet přes hranu uprostřed nebo těsně u pravé stěny, kde je nižší.

Toto podivuhodné dílo vzniklé součinností přírody a lidských rukou původně sloužilo jako náhon hamru, později soutěskou zvanou Pekelný jícen vozil místní mlynář za svitu pochodní ohromené návštěvníky.

K Mimoni

Vyplouváme od průrvy a projíždíme Noviny. Následující kilometry obeplouváme horu Ralsko, její sopečný kužel s hradem na vrcholu se stále tyčí na levém boku. Řeka svižně teče, lemují ji stromy, plavbu zpestřuje několik jízků, všechny jsou po předchozí prohlídce sjízdné.

Vplouváme do Mimoně, zprava přitéká Panenský potok a před námi je klenutý most. Stojí za to zakotvit vpravo před ním a vystoupat pár kroků na náměstí. Je to poslední setkání s civilizací a upravený park přímo láká, abychom si dali obídek v trávě, případně vytáhli z loďáku míč.


Do divočiny

Za městem vplouváme do Země Nikoho. Území bylo od roku 1947 vojenským újezdem, mezi lety 1968 a 1991 zde sídlila vojska sovětských okupantů. Nevybuchlé munice se už bát nemusíme a příroda se většinou už vzpamatovala, takže můžeme obdivovat zapomenuté krásy tohoto území.

Řeka zde nikdy nebyla regulovaná, meandruje v široké nivě a možná potkáme padlé stromy (v létě 2006 nebyl na řece žádný, v květnu 2008 jsme lodě přetahovali asi na dvaceti místech, možná řeku zase někdo prořeže).

Najednou se před námi objevuje starý železniční most, koleje už dávno někdo zpeněžil. Pokud se chcete podívat na bývalé vojenské letiště Hradčany, vydejte se po traťovém tělese vlevo. Můžete si prohlédnout třeba hangáry zvané „včelí úly“, které měly odolat i bombardování, nebo jednu z nejdelších runwayí, která byla připravena pro přistání sovětského raketoplánu Buran.

Řeka se dále rozděluje na dvě ramena, pokud nejste zrovna příznivci extrémní divočiny, dejte se vpravo. Postupně se kolem řeky objevuje asi padesát stejně vypadajících komínů (zlí jazykové tvrdí, že je to pořád jeden a jezdíme stále okolo).


Podplouváme menší most a vzápětí borečský silniční. Na levém břehu je louka využívaná jako tábořiště, lze na ni i zajet autem. Pokud však nepotřebujete mít svého plechového miláčka u sebe, bude lepší ještě kilometr či dva popojet – zítřejší úsek nebude tak dlouhý a v noci vás nebudou rušit projíždějící auta.

Kus za mostem se řeka opět rozděluje na množství meandrů, zkratek a slepých ramen. Osvědčila se strategie „stále vlevo“. Asi po kilometru se na levém břehu objevuje rovná louka, o kousek dál lávka a skála vpravo. Někde zde pro dnešek postavíme stany. Pokud máte žízeň, přes lávku vede žlutá značka, která nás asi po kilometru dovede do Hradčan, kde je hospoda.

Meandry a vrbičky

Ty pravé meandry teprve přicházejí. V následujících kilometrech se nám mnohokrát stane, že projedeme mnoho zatáček, abychom se znovu ocitli u povědomého stromu či posedu. Postupně ztrácíme pojem o vzdálenosti i o čase, když přichází změna. Meandry se narovnávají, zato se z obou stran naklání vrbičky.


Projet metrovou klikatící se mezerou je náročný úkol i pro sehranou posádku, ale i ta se občas seznámí s okolní zelení až moc zblízka. Nenadávejte svému háčkovi či zadákovi, oni za setkání s vrbičkami opravdu nemohou, to řeka je taková…

Konec plavby

Koryto se po čase rozšiřuje a přijíždíme k Brennskému mlýnu. Chceme-li se vrátit večer domů, ukončíme plavbu nejspíše již zde. Třešničkou na dortu je sjízdný jez, těsně za ním (ještě před mostem) zakotvíme. Na levém břehu je sice louka s příjezdovou cestou, pokud však nemáme traktor, je lepší na nakládání lodí zaparkovat na pravém břehu mezi mostem a jezem.

Máme-li čas a chuť v plavbě pokračovat, podjedeme historický most a zanedlouho se zprava vlévá Svitávka. Pod soutokem je řeka širší a rychle zvládneme tři zbývající kilometry k mostu v Heřmaničkách. Pokud máme na plavbu ještě jeden den, dojedeme do Žizníkova (7 km od Heřmaniček), kde je vyhlášená hospoda, či až do České Lípy (dalších 6 km). Tábořit je možné třeba u Brenenského mlýna nebo u mostu v Heřmaničkách.

Užitečné odkazy

Madeira – země větru II.

Dnes jsme měli dá se říci, štěstí v neštěstí. Túra měla
začínat v sedle Encuameda, ale nedojeli jsme! Těsně pod sedlem to
v autobuse zapraskalo a místo dopředu se autobus sune dozadu. Řidič
autobusu neváhá, šlápne na brzdu a s cestováním v autobuse je
konec. Popadli jsme baťohy a ten kousek jsme si to vyšlápli.

Hřebenovka a očekávané výhledy

Den začal obětováním snídaně ve prospěch celodenní túry. Přítel není moc nadšený, ale myslím, že kopečky a dlouho očekávané výhledy ho přesvědčili velice rychle.

Dnes jsme měli dá se říci, štěstí v neštěstí. Túra měla začínat v sedle Encuameda, ale nedojeli jsme! Těsně pod sedlem to v autobuse zapraskalo a místo dopředu se autobus sune dozadu. Řidič autobusu neváhá, šlápne na brzdu a s cestováním v autobuse je konec. Popadli jsme baťohy a ten kousek jsme si to vyšlápli. Tak či tak, nás dneska čeká výstup na pár kopečků, tak se aspoň zahřejeme.


V sedle uděláme malý striptýz, zabalíme oblečení a vyrážíme. Máme nádherné počasí, sluníčko, bezvětří, což na Madeiře nebývá zvykem. Na hřebenu se vyskytuje jedno nádherné místo. Rozpažíte zde ruce a jednou rukou ukazujete na Atlantik na jihu a druhou ukazujete na Atlantik na severu. To nádherné počasí nám vydrželo skoro celou naši trasu. Jenom před koncem bylo sedlo, od kterého se na druhou stranu valila mlha hustá jako mléko. Zde jsme sestupovali do údolí. Na dnešek jsme si vybrali hezkou trasu, i když poněkud krátkou. Koukli jsme do mapy a viděli jsme, že jde jeden kopeček obejít. Druhou stranou se vrátíme do již zmiňovaného sedla. Jeden myslel a vymyslel… kompas. Hory jsou nehorázně členité a bez kompasu a v mlze nebylo možné určit na jakou světovou stranu se díváte. Na chvíli jsem se ztratili. Nakonec jsme zvolili stejnou zpáteční cestou a žádný okruh se nekonal. Vrátili jsme se do sedla Boca dar Torrinhas (1326m) a do města Curral des Freiras.

Funchal a delfíni


Třetí den bývá často označován za krizový. Vzali jsem si z toho příklad a motali jsme se jen po hlavním městě. Ale proč! Další dva dny jsme chtěli udělat túru na těžko a přespat na tábořišti. Není to tak jednoduché jak se zdá. K přespání potřebujete povolení. A než ho dostanete navštívíte tři úřady. Jeden proto, abyste se zeptali, kde to povolení dostanete. Druhý, aby vám řekli, že jste na nesprávném místě a třetí je konečně ten správný. Něco mi to připomíná, jen s tím rozdílem, že jsme byli na dovolené, a běhat po úřadech se nám dvakrát nechtělo. Podstoupili jsme to a za půl dne čekání držíme v ruce povolení, které jsme nakonec ani nepotřebovali. Naštěstí ještě ten den si zpříjemňujeme vyjížďkou za delfíny, naštěstí úspěšnou. Po nějaké hodince se kapitánovi povedlo najít rodinku delfínů a foťáky cvakají a cvakají. Nazpět se vracíme kolem druhého největšího útesu na světě, takže foťáky opět cvak, cvak. Nakonec to nebylo špatně strávené dopoledne. Vydali jsme se na prohlídku hlavního města. Toto malebné městečko se spoustou krásných budov, udržovanou zelení a krásně dlážděnými chodníky. Na každém chodníku najdete jiný vzor. Hlavně je tu čisto. Polorozpadlých a neudržovaných domů bylo pomálu.

Vrátili jsme se na úřad, kde nám velice milá paní předala pro nás důležitý dokument. Prostudovali jsem ho a chechtali se, že byrokracie je všude. Slunce bylo stále ještě hodně vysoko, a my vyrazili na horu Monte tyčící se nad Funchalem. Na Monte je pro turisty připravená atrakce v podobě proutěných saní. Na těch v doprovodu dvou mladých Madeiranů, sjedete dolů. Jelikož máme nohy ještě zdravé a chtěli jsme pokračovat v naši obhlídce, tak jsme jejich služeb nevyužili. Jinak Monte není nijak známá hora. Leží na ní však Nossa Seunova de Monte. Chtěli jsme navštívit ještě botanickou zahradu, ta byla však k naší smůle zavřená a tak se vracíme zpátky do hotelu.

Tři kopečky


A je to tady! Vstáváme v pět hodin ráno, abychom stihli svítání na Pico de Areeiro (1818m). Večer před tím jsme si s taxikářem dohodli za kolik a v kolik nás v pravou chvíli – právě začalo svítat. Nádherná viditelnost, ale ten vítr! Vítr nás skoro srážel z nohou, ale my jsem se nedali. Pěkně ohnutí jsme se vydali fotit. Byla to nádhera. V tento den jsme chtěli začít dvoudenní přechod přes hory. Chtěli jsme zdolat tři nejvyšší vrcholy Madeiry – Pico de Areeiro (1818m), Pico das Torres (1860m) a přes Pico Ruivo de Santana (1880m).


Seděli jsme někde v závětří, dávali si snídani a uvažovali co budeme dělat. Na hřeben v tom větru nemá smysl jít. Nevěděli jsme, jestli udržíme rovnováhu v některých úzkých partiích. Zvědavost byla ale větší než strach. Na dohled byla další vyhlídka a my vyrazili. Ještě chvíli vanul silnější vítr, který ale tichnul se zvedajícím se sluncem. Krátce na to nastalo bezvětří. Cestou jsme potkali jen pár lidí, takže se dala krásně vychutnat atmosféra vysokých hor. Pomalu jsme se blížili k rozcestníku ukazující hodnotu půl kilometru k nejvyššímu vrchu Madeiry. Provoz začal houstnout. Bodejť by ne, na zpáteční cestě na druhou stranu hory jsme zjistili, že se na vrchol dá z druhé strany dojít v lodičkách a sukýnce. Z druhé strany je přibližně půl hodiny cesty velké parkoviště a odtud směrem na vrchol vede vydlážděná cesta s mírním stoupáním. Takže jsme na vrchol dorazili s davem turistů. Snažili jsme se je ignorovat. Na vrcholu jsme si dali oběd. Tak krásný výhled si umíte určitě živě představit. Jen vy a hory obklopené Atlantikem. Když jsme byli nasytili žaludek i zrak vydali jsme se na druhou stranu ostrova.


Jelikož jsme byli velice rychlí tak jsme opět změnili své plány. Rozhodovali jsme se, jestli se vrátit do Funchalu. Je nám líto strávit celé dopoledne na tábořišti. Celou naši túru jsme si udělali těžší a úplně zbytečně. Toto naše rozhodnutí mělo ale jednu závadu. Dole k severnímu Atlantiku bychom se museli dostat po asfaltové cestě a to se nám nechtělo. Takže na tom velkém parkovišti pod horou jsme si ulovili stopa, který nás dovezl do Santany. Tu jsme sice vůbec neměli v plánu navštívit, ale nelitovali jsme toho. V tomto městě je jedinečná klasická architektura. Střechy pokryté slámou, okna orámovaná modrou barvou a celý dům má zpravidla tvar písmene A. Tu naše dnešní putování skončilo. Nasedli jsme na autobus a vracíme se směr Funchal.

Bulharská mozaika

V období komunismu představovalo Bulharsko pro našince jednu
z mála zemí, kde bylo možné trávit dovolenou u moře. V 90.
letech Češi přirozeně objevovali dosud nepoznané destinace, ale
v posledních letech se sem opět ve stále větší míře začínají
vracet. Zdejší cenové podmínky jsou totiž ve srovnání s Jadranem či
Středomořím více než lákavé. Bulharsko však není jen moře, ale také
půvabná hornatá krajina i úrodná a zemědělsky využívaná
nížina.


V období komunismu představovalo Bulharsko pro našince jednu z mála zemí, kde bylo možné trávit dovolenou u moře. V 90. letech Češi přirozeně objevovali dosud nepoznané destinace, ale v posledních letech se sem opět ve stále větší míře začínají vracet. Zdejší cenové podmínky jsou totiž ve srovnání s Jadranem či Středomořím více než lákavé. Bulharsko však není jen moře, ale také půvabná hornatá krajina i úrodná a zemědělsky využívaná nížina.

Do bulharských přímořských letovisek se dnes obvykle turisté dopravují letecky. Při cestě autem či autobusem se dříve Češi dostávali do Bulharska přes Rumunsko, nyní se většinou jezdí poněkud kratší cestou přes Srbsko. Problém ovšem je, že Srbsko není a zřejmě ještě dlouho nebude členem EU, takže pokud si vyberete tuto trasu, čeká vás (většinou) několikahodinové čekání nejprve na maďarsko-srbské a později na srbsko-bulharské hranici.

Nedaleko srbských hranic se pod nečekaně vysokými horami (blízká Vitoša má přes 2200 m) rozkládá hlavní město Sofie. Jeho okraje jsou jako ve všech východních postkomunistických zemích „ozdobeny“ hradbami chátrajících paneláků. Také střed města není příliš udržovaný. Je vidět, že davy turistů sem nejezdí a ani je tu zřejmě nečekají, což ovšem může být i celkem příjemné. Pokud však někdo jako turista na první pohled vypadá (to znamená, že drží v ruce mapu nebo má na sobě fotoaparát či objemnější batoh), brzy k němu v určitých lokalitách začnou přicházet přátelsky naladěné osoby s nabídkou na zaručeně výhodnou výměnu peněz. Tyto transakce se zásadně nedoporučují, protože bývají poněkud jednostranně výhodné a je asi předem jasné pro koho.

Centrum Sofie vyplňují široké bulváry, lemované megalomanskými komplexy vládních a úředních budov z komunistické éry, které jsou na rozdíl od mnoha jiných domů opravené a do širokého okolí září svými bělostnými fasádami. Tyto stavby jsou nespornou dominantou bulharské metropole, ale zároveň působí odlidštěným a chladným dojmem. S podobným typem architektury se setkáme např. v rumunské Bukurešti. Skutečně nádhernou dominantou města je však pravoslavný chrám Alexandra Něvského. Kromě mnoha dalších (větších i menších) pravoslavných kostelů se v Sofii také nachází největší synagoga v Bulharsku a nedaleko od ní je i pěkná mešita s minaretem.

Docela zajímavým a tak trochu dekadentním zážitkem je návštěva sofijského tržiště s jeho koloritem chaoticky rozmístěných stánků a budek, všudypřítomným nepořádkem a volně se toulajícími psy a kočkami (často bohužel vyzáblými a nemocnými). Ty ostatně ve zvýšené míře můžete potkat po celé Sofii i v jiných bulharských městech. Kdyby tuto tržnici navštívili třeba bruselští úředníci, kontrolující dodržování hygienických norem Evropské unie, tak by určitě padli do mdlob a museli by je urychleně převézt k zotavení do nejbližšího pěti-hvězdičkového hotelu.

Cesta od Sofie k černomořskému pobřeží probíhá příjemnou krajinou Hornotrácké nížiny, která je z jedné strany ohraničena horským pásmem Stara planina a z druhé pak pohořími Rila a Rodopi. Cestou je možné se zastavit v druhém největším bulharském městě Plovdiv, jehož tři pahorky, na kterých bylo původně vystavěno, jsou vidět už zdaleka. S přibližujícím se pobřežím však horská pásma ustupují poněkud do stran a nížina se směrem k východu stále více rozevírá. Přestože Bulharsko nemá zatím příliš rozsáhlou dálniční síť, lze celkem příjemně jezdit i po silnících vyšších tříd, což se o některých jiných východoevropských státech (především tedy o Ukrajině) říci nedá.


Bulharské černomořské pobřeží má fakticky vzato dvě velká centra. V severní části je to Varna, poblíž které leží známá lokalita Zlaté Písky, kam do uzavřených hotelových komplexů v současnosti jezdí spíše bohatší turisté z Německa (svědčí o tom i četné německé nápisy na zdejších silnicích). V pořadí třetí největší město Bulharska Varna má velké letiště, kde přistávají stroje s moře-chtivými rekreanty. Příjemnou atmosféru města vytváří především rozlehlý přímořský park s akváriem a řadou dalších lákadel pro turisty včetně mnoha restaurací a bister. Ve Varně je však také k vidění krásná katedrála či ruiny starověkých římských lázní. V blízkém okolí města je zvláštní přírodní památka s názvem Kamenný les. Jde o skupiny až pět metrů vysokých kamenných sloupů, které vznikly před mnoha miliony let přirozenou cestou a tedy nikoli činností člověka jako v případě megalitických objektů z francouzské Bretaně či Anglie, které jinak na pohled velmi připomínají. Procházka mezi těmito kamennými kolosy je skutečně zvláštní a přenese vás jakoby do jiného času i prostoru.

Nedaleko Varny se též nalézá městečko Balčik, kam jezdí turisté obdivovat letní sídlo rumunské královny (tato oblast patřila jistou dobu Rumunsku) s přilehlou botanickou zahradou a parkem. Zatímco zahrada zaujme asi především milovníky kaktusů, přilehlý park je úžasně fotogenickým místem s řadou neobyčejných pohledů na moře a pobřeží a s velmi osobitou úpravou. Kombinace tekoucí i stojaté vody, tvarovaných keřů, záhonů květin, obřích hliněných nádob a různých skulptur a objektů vytváří silně působivé místo, které v tomto ohledu připomíná meditační atmosféru japonských zahrad. Zdejší neotřelé scenérie v minulosti dokonce nalákaly československé filmaře, kteří zde např. natáčeli záběry do filmů Labakan nebo Morgiana.

Střediskem jižní části bulharského pobřeží je Burgas. Je to průmyslové město, které samo o sobě příliš zajímavostí nenabízí. Leží ve stejnojmenném zálivu a je též obklopeno několika jezery, takže se při pohybu v terénu může snadno stát, že nevíte, zda se zrovna nacházíte u sladké nebo slané vody (pokud ji tedy nechcete ochutnat). Nedaleko Burgasu se však vyskytují dvě malebná menší města, která jsou si velmi podobná nejen co do velikosti, ale také svým půdorysem, architekturou a původně snad i celkovou atmosférou. Jedná se o Sozopol a Nesebr. Obě města leží na poloostrovech a jsou tak z většiny stran obklopena mořem. Úzké, křivolaké a malebné uličky se táhnou do kopce i z kopce a nabízejí nepřeberné množství nejrůznějších pohledů a průhledů na moře a pobřeží. Specifický kolorit obou míst dotváří typická architektura obytných domů z kamene a dřeva.


Nesebr je však na rozdíl od Sozopolu zapsán na seznamu organizace UNESCO. V jeho ulicích totiž stojí množství typických středověkých kostelů v byzantském stylu. Jejich typické zdivo tvoří kámen, cihly a zdobená keramika. Řada z nich je více či méně zříceninami, což ovšem ještě zvyšuje jejich atraktivitu a zvláštní atmosféru. Díky svému věhlasu je však Nesebr magnetem pro turisty, což má také svou stinnou stránku. Kromě toho, že se musíte prodírat davy lidí v malých uličkách, také neustále narážíte na prodejce čehokoli a bohužel také kdekoli. Reklamní štíty a pulty se zbožím jsou i u historických budov, což naprosto ničí jejich původní kouzlo. S těmito projevy turistického průmyslu se sice setkáte i v Sozopolu, ovšem v mnohem menší a přijatelnější míře, takže procházka po jeho ulicích je nakonec mnohem příjemnější.

Rozmach turistického ruchu je ale vlastně možné vidět všude na pobřeží v širokém okolí Burgasu. Staví se zde obrovské hotelové komplexy, jejichž těžkopádný styl a snaha o zdobnost a luxus za každou cenu působí nepřirozeně. Především v kontrastu s tradiční místní architekturou jsou tyto stavby přímo nevkusné. Protikladem k této oblasti, poznamenané turistickým byznysem, je téměř panenská atmosféra jižního černomořského pobřeží u tureckých hranic. Sem zřejmě žádní rekreanti nejezdí, takže zde můžete objevit liduprázdné pláže, ale také krásnou horskou krajinu, ve které se volně pasou stáda ovcí a koz. Taky na silnicích tu spíše než auta potkáte osly či koňská spřežení.

Zážitky s vůní starých časů

Zářivá nádhera historického průvodu, nebezpečné rytířské souboje,
veselá vystoupení kejklířů a divadelníků, dávno zapomenuté lahůdky
staročeské kuchyně… Zážitky jako žádné jiné na vás čekají na
podzimních historických slavnostech v České
republice.

Zářivá nádhera historického průvodu, nebezpečné rytířské souboje, veselá vystoupení kejklířů a divadelníků, dávno zapomenuté lahůdky staročeské kuchyně… Zážitky jako žádné jiné na vás čekají na podzimních historických slavnostech v České republice.


Královna Eliška Rejčka (+1335) je hlavní patronkou Slavností královny Elišky (5.–6. 9. 2008) v Hradci Králové. Kromě její bohatě vyšňořené družiny město navštíví také hudebníci, kejklíři, sokolníci, šermíři, rytíři, trhovci nebo divadelníci. Zvídaví návštěvníci budou moci nahlédnout do rytířského stanu, středověké lazebny či katovny a občerstvit se v dobové taverně. Letos se bude připomínat také významné 700. výročí založení katedrály Sv. Ducha v Hradci Králové. Vrcholem dvoudenních slavností bude velké ohňové divadlo a ohňostroj. (www.calendari­umregina.cz)

Historické centrum města Tábora, jeho křivolaké uličky i parky za městskými hradbami se od 12. do 14. 9. 2008 navrátí o několik epoch nazpět, do první poloviny 15. století. Tehdy městu vládl legendární český vojevůdce Jan Žižka z Trocnova, muž, který několikrát vítězně vedl husitská vojska do válek s křižáky. Táborská setkání divákům naservírují nejen porci středověké a současné hudby, historické průvody za rachotu bubnů a světel pochodní nebo divadelní představení, ale i dobové laskominy, jako jsou medovina či chléb se škvarky. (www.tabor.cz)

Na ochutnávku tradic zvou Svatováclavské slavnosti v Českém Krumlově (26.–28. 9. 2008). Na těchto slavnostech bude opravdu veselo: bude se tančit, zpívat, v krčmách poteče proudem pivo a podávat se bude speciální Svatováclavské menu, na kterém najdete tradiční jídla české kuchyně připravená podle starých receptů. Na Svatováclavském trhu na náměstí nakoupíte řemeslné výrobky i občerstvení. Duchovní stravu nabídne umělecký happening k svátku sv. Václava, folklorní inspirace nebo Svatováclavská noc otevřených muzeí a galerií se vstupem zdarma. (www.ckrumlov­.cz/svs2008)

Na přelomu 19. a 20. století se věnovali boskovičtí Židé výnosnému obchodu: vždy na podzim vykrmovali husy a dodávali je na vídeňský trh a do dalších rakouských měst. Dnešní Husí slavnosti s trhy, specialitami a výrobky z peří jsou milým připomenutím staré tradice. O víkendu 27. a 28. 9. 2008 bude v Boskovicích vonět husí pečínka, ochutnat můžete i husí játra nebo třeba jen chleba namazaný husím sádlem.

Další slavnosti:

Svatováclavské časy, Telč, 20. 9. 2008, (www.telc.eu)

Oživlý hrad Kost, 20.–21. 9. 2008, (www.hrad-kost.cz)

Svatováclavské slavnosti v Kutné Hoře, 27. 9. 2008, (www.kutnahora­.cz)