určený k regeneraci po zkouškovém, zvláště pak souborné zkoušce, a k nabrání nových sil na další semestr
Přišlo jaro do ulic. Sice byla půlka února, ale po sněhu ani památka a rosničkáři vytrvale hlásili teploty nad nulou i v noci, ač se mi takové tvrzení nyní zdá jako pocházející z říše pohádek.
Mezi koncem zkouškového a začátkem dalšího semestru zbyl jeden víkend a dva předchozí dny, a opravdu jsme potřebovali vypadnout z Brna. Původní návrh zněl sice Zimní přechod hor, třeba Malé Fatry, ale vzhledem k počasí aktuálnímu a hlášenému, a také ke stavu po zkouškovém jsem rozhodl zorganizovat První jarní puťák určený k regeneraci po zkouškovém, zvláště pak souborné zkoušce, a k nabrání nových sil na další semestr, to vše po tři dny v horách Hrubého Jeseníku
Nakonec jsme byli tři. Zuzka, Věroš a má maličkost. Kvůli zjednodušení jsme přespali ze čtvrtka v naší chaloupce v Branné a ráno vyrazit do hor. Počítal jsem s rizikem přespávání na sněhu – na hřebeni mělo být okolo půl metru – ale že to přijde tak brzo, to jsem vskutku nečekal …
Chtěl jsem ten den dojít přes Banjaluku, Vozku na Červenohorské sedlo a někde za ním zalézt. Počasí bylo nádherné – slunko smažilo, ptáci vyřvávali, prostě jaro jak vyšité (až na ty sněhové závěje). Z Banjaluky jsem zvolil cestu delší, a o to nepohodlnější. Jít po zelené značce je nádherné, pokud ovšem nenesete batoh plný věcí včetně stanu a snažíte se nezabít na ledě, za který by se nemusel stydět leckterý zimní stadion.
Navíc značkař jistě myslel na trochu vzrušení – v jednom místě značka uhýbá z cesty do solidního hustníku, prudkým skokem se vrhá přes potok (mostek by samozřejmě v takovém místě očekával jen notorický optimista), a dalších několik set metrů vede přes další dva potoky a jedním místem zvaným mezi orientačními běžci jako neprůchodný hustník. Po jarním tání je tato cesta schůdná nejspíš pouze s potápěčskou výbavou na zádech …
Pokračování cesty mělo také jistou poezii – i při vysoké hustotě značení šipky značící další serpentinu zcela pravidelně střídaly klasické šipky směrové. Vzhledem k hustotě vrstevnic fakt celkem očekávatelný. Tady jsem také potkali prvního člověka – osamělý běžkař nás minul s velmi udiveným pohledem.
Vrchol Vozky mohu jen doporučit. Bohužel se málo stává, aby člověk potkal tak nádherné počasí s tak nádherným rozhledem v zimě. My jsme to štěstí měli. Ta krása byla tak velká, že fotograf výpravy Věroš dospěl oprávněně k názoru, že něco takového nelze bez stativu vyfotografovat. Tak snad jen drobné foto sněhových podmínek
Normální lidé odtud volí cestu po žluté na červenou hřebenovku a dál na Červenohorské sedlo. My, nepoučeni předchozími zkušenostmi, jsme zvolili opět zelenou značku. Ta od vrcholů dolů prostě padá, za daných podmínek by bylo asi nejjistější slanit. Šli jsme po stopách těch, kteří šli před námi, aniž bychom znali jejich konečný osud. A poté, co jsem se poprvé propadl až po pás, jsem byl nucen poopravit tvrzení rosničkářů, že „na hřebeni 30-50 cm pokrývky“. O teplotách nad nulou jsem pochyboval už předtím.
Ve své podstatě však bylo dobře, že jsme se nevydali po hřebeni, protože na konci sestupu nás čekalo údolíčko s potokem. Po jeho přebrodění a dalších několika metrech mi došlo, že toto je to pravé místo k přespání. Byla tu voda i místo na stan.
Víte, co je to benzínový vařič? Ten náš (MSR) je vcelku dost výkonná potvora (asi dvakrát silnější než klasický plynový VAR). Proto nás dost nemile překvapilo, že uvařit čaj, těstoviny, čaj trvalo opravdu dost dlouhou dobu – téměř hodinu a čtvrt. S VARem bychom asi nepochodili.
Teplota rapidně klesala, a tak jsme šli spát. Noc byla studená, studenější, a ještě studenější. Díky tomu první věc, kterou jsem ráno musel udělal, bylo pustit vařič a rozmrazit boty. Jinak bychom se do nich prostě nedostali.
Ráno jsme se vypravovali vcelku ve spěchu, kdyby náhodou došel někdo, kdo by tvrdil, že v CHKO se prostě nespí, takže jsme „už“ okolo deváté vyrazili. Při balení naše tábořiště vypadalo takto.
Padla mlha. Sice se nedala krájet, ale ještě slušná. Vlastně se celý den táhl pod heslem „Ráno hmlisto, v poledne tak isto a večer pride tma“ Dlouho jsme nikoho nepotkali, až asi po hodině nám zkazila průměr rodinka na běžkách. Tak jsme se i s mlhou nechali vyfotit, abychom měli aspoň jednu hromadnou fotku.
A pak přišla civilizace. Červenohorské sedlo se to místo nazývá. Vcelku vymrzlí jsme se rozhodli dát si čaj, a nakonec jsme si na chatě ČHS dali v samoobsluze i smažák za velmi slušné ceny – doporučujeme (zkuste v 1000 m.n.m sehnat smažák za 50 Kč i s hranolkama). Protože nám začal docházet benzín, rozhodli jsme se nějaký sehnat. V půjčovně skůtrů bohužel měli málo, ale poslali nás na Horskou Službu. Ovšem shánět v CHKO hraničící s několika NPR na HS benzín, když – vzhledem k batohům a karimatkám – bylo naprotosto jasné, že je do vařiče, to je přece jen příliš, mohli by mít hloupé dotazy.
Z Červenohorského sedla vedou dvě cesty – modrá pod hřebenem a červená hřebenovka. Kvůli počasí jsem zvolil modrou, ale tu máš čerte kropáč – hned na začátku je tato cedule :
A tak jsme se vrhli po červené přes sjezdovky na hřeben.Přešli jsme asi dvě sjezdovky bez úrazu a bez srážky s lyžaři,
Věroš: „Proč se na nás ti lyžaři tak dívají?“ Zuzka: „Nedívají se po nás, zjištují, jestli někdo nejede z boku“ Věroš: „Ale proč si při tom ťukají na čelo?“
když se zčista jasna před námi objevila velmi povědomá cedule
Jako správní drsňáci jsme ovšem prohlásili, že sto metrů okolo nás je léto a šli dál. Na cestě nazývané v mapě jako Zimní cesta šlo o velmi trapné překvapení, a hlavně jsme jinak dál nemohli.
Tato troufalost byla brzy po zásluze potrestána – dosud vynikající značení náhle zmizelo a zjevilo se asi za kilometr. Pak už bylo zase po padesáti metrech, kromě nepřehledných úseků, samozřejmě. Následoval další nádherný úsek, ve kterém jsme potkali na hřebeni dohromady 2 (slovy: dva) běžkaře, počasí bylo stále mlhavé, ale tak akorát, a před námi se nerýsují další kopce, protože nejsou vidět. Teploty zdaleka neodpovídaly teplotám nad nulou – takto vypadaly naše batohy celé.
Pak následoval náročný úsek ze Švýcárny na Ovčárnu – jednak skrz davy, jednak stále do kopce, a hlavně začínalo být už dost hodin (po třetí) vzhledem k tomu, že spát se dalo až za Ovčárnou. Přešli jsme odbočku do Divokého dolu, kde jsem chtěl přespat původně. Vzhledem k nutnosti vrátit se do Brna do nedělních 18 hodin jsme měli limit na odjezd nedělní poledne a tak jsme si tento nádherný kout Jeseníků prohlédout nemohli. Pak jsme narazili na obrovskou hromadu civilizace, a tak jsme již před Ovčárnou odbočili po modré podél Bílé Vody.
Již začátek cesty patří mezi svažité, sestoupit téměř sedmset metrů na sedmi kilometrech je vcelků náročné.
Přicházející šero (a odpor ke spaní až dole v Karlově Studánce) nás donutilo hledat místo k přespání. Tady jsme měli opět štěstí – místo na soutoku Bílé vody a přitékajícího potoka tvořilo poněkud méně nakloněnou rovinu, než okolní svahy sklonu střechy horské chaty. První místo bylo blízko vody, druhé mělo pařez na vaření (zkuste vařit na vařiči protávajícím se do sněhu) a třetí bylo krásně rovné. Vaření vyhrálo.
Těstoviny na večeři se hodily, bohužel z nich vzniklý čaj již tak dobrý nebyl, ale pokud na tuto drobnost člověk zapomněl, nebyl problém. Poučeni zimou předchozí noci jsme pod karimatky dali ještě Věrošovu celtu. Ani to však nepomohlo. Jak jsme zalehli, tak jsme usnuli. Probudili jsme se skoro všichni okolo druhé ranní, kdy navíc Věroš donesl špatnou zvěst – zcela se vyjasnilo.
Následky jsme pocítili brzy – přes podlážku stanu, celtu, dvojitou karimatku, spacák s komfortem do nuly, flísku a tlusté tričko jsem promrzal od země. Teplota klesala rapidně – osobní odhad zní -10 stupňů. Ke všemu tomu neštěstí vlhkost ve stanu začala přesahovat rozumné meze, a kondenzovala i na vnitřní vrstvě stanu, kde zamrzala (!). Navíc i v krytém údolí dost foukalo a stromy nepříjemně praskaly. Podmínky vedly až k tomu, že Věroš prohlásil: „Jak se mi večer chtělo do spacáku, tak se mi teď chce zase vstávat. Vskutku nezvyklý výrok.
Ranní balení nebylo tak rychlé, jak jsme si přáli, protože kvůli úděsné zimě jsme neustále přerušovali činnost, abychom se proběhli po okolí a zahřáli tak zmrzlé prsty na nohou. Odborně se tato hra nazývá Na obíhanou a téměř jsme vydupali kolečko. Snídani jsme kvůli podmínkám, ale hlavně kvůli viditelnosti místa z cesty, přesunuli až na setkání s civilizací. Složit stan opékáním tyček a rozlámat celtu bylo vcelku nezvyklé.
Cesta byla náročná. Představte si svah sklonu asi 60 stupňů, kterým šikmo klesá pěšinka. Máte? To ještě není tak zlé, že. Tak a teď tu pěšinku posypte sněhem, nechte ho lehce roztát a zase zmrazte. Vytvoříte kompaktní vrtsvu ledovou plochu vhodnou spíše pro bruslení. Tak a teď tam postavte tři nevyspalé, unavené postavičky jdoucí na autobus. Chápete? A ještě pod cestu dejte tak pět až deste metrů sráz do potoka. Velmi nepříjemné, velmi náročné, hlavně psychicky. I když – okolí bylo nádherné, člověk se jen musel na rozhlížení zastavit, jinak spadnul.
A pak jsme došli k zastávce autobusu v Karlově Studánce, v místním občerstvení jsme si dali čaj a bramboráčky, venku jsme si uvařili další čaj (Bohužel na VARu – došel benzín. Po deseti minutách vaření „naplno“ měl čaj asi padesát stupňů (!) – a to už bylo v dolině) a pak hurá domů.
P.S.: A doma jsme se dozvěděli, proč tak foukalo – třeba na Sněžce prý byla vichřice čtyřicet metrů za vteřinu.
Poznámky pod čarou, zkušenosti, rady & doporučení a úvahy nakonec
- Vzhledem k rozdílu mezi plánovanými podmínkami (sníh pouze na hřebeni, teploty okolo nuly) a realitou (sníh všude a teploty o deset stupňů níže) byly kritické, přesto jsme byli velmi solidně vybaveni. Varování všem – je sice hezké umět se zabalit do usárny a desetikilového batohu, ale občas je lepší mít výbavu podle hesla Vždy připraven a táhnout zdánlivě věci navíc. I Jeseníky jsou hory!!
- Při takovýchto akcích je potřeba si uvědomit, že i při dobrých sněhových podmínkách je postup výrazně pomalejší. Kdo si otevře mapu a pokusí se náš postup prohlédnout, zjistí, že první den (asi šest hodin) jsme ušli necelých dvanáct km a asi 800 metrů (standartní přepočet osm kilometrů navíc) vyšplhali, a to jsme se neflákali. V sobotu obdobně.
- Je potřeba včas začít hledat místo na spaní (nejpozději ve čtyři), protože další může být třeba za hodinu. Závětří je téměř nezbytné, vodní zdroj vhodný (potok bohatě stačí, není-li nad ním horská chata).
- Do takových teplot (a podmínek) se nevypláci šetřit na penězích na rychle vařených potravinách. Vzhledem k obrovské spotřebě paliva to jistí předvařená rýže, předvařené těstoviny. Chuť je o něco horší, ale ujišťují vás, že v takových chvílích je to člověku hodně jedno, je to teplý a je to jídlo. Možná by se dalo zamyslet i nad instantními čaji, je to hnus, ale uvádět vodu do varu a pak stejně čekat, až dostane pitelnou teplotu (i když to trvá nečekaně krátko) je zbytečný přepych.
- Nešetřete na tekutinách. Přes den se toho moc nevypije – té zmrzlé tekutiny z lahve nikdo moc nevypije, stačí zvlhčit ústa. A doplňovat únavu nedostakem tekutin je to nejhorší, co se dá udělat. Takže: čaje, polévky, denně aspoň tři litry (!) S sebou třeba termosku jen s horkou vodou na ohřátí vody v PETce.
- I Sůl je vskutku potřebná až nutná.
- Neprovokujte rozděláváním tábořiště na viditelném místě blízko civilizace. Po odchodu by mělo být poznat jen podle stop ve sněhu a prohlubně od stanu. Odnášení odpadků je (doufám) samozřejmostí!
- Nešlo samozřejmě o typický zimní přechod hor – ten se v našich krajích provádí většinou na Slovensku (Malá, Velká Fatra, Nízké Tatry). Ti méně drsní je nedělají a těm drsnějším vadí civilizace v našich horách. Přiznávám, mně ne – náročné podmínky jsou i tak a možnost ústupových cest je příjemná. Možná i proto byli mnozí, které jsme potkali, tak překvapeni naší přítomností.
Vždycky když se pohybuju v okolí Liptovského Mikuláše, dumám nad původem toho zvláštního jména. Závěru se nikdy nedočkám, ale vždy pomyslím jakou nedozírnou hranicí fantazie a tvůrčí volnosti práce se slovy slovenský národ musel při pojmenování lokalit operovat. Z Jalovce jdeme po žluté Jaloveckou dolinou podél Jaloveckého potoka. V celém týmu panuje dobrá nálada. Může za to plno věcí. Nejvíc asi počasí, pak přes zvyšující se nadmořskou výšku a množství borůvek až po BON PARI. I na mapě je znát jakési vzrušení. Myslí si, že si nevšimnem, ale když se pootočíme a ona myslí, že ji nevidíme, že takhle šilhat člověk neumí, nepatrně, velice zlehounka se chvěje, takové jako jemné minizáchvatečky. Není ji zima to né, je hezky to už nemusím opakovat, to už sem totiž dvakrát říkal, ona jen prostě kouká okolo a nevěří svým očím. Opravdu mi to takhle sluší v 3D? My taky koukáme okolo, jenže mi očím věříme a spíše přestáváme věřit mapě. Ne všechno totiž tak doslova sedí. Musíme být ale ke všem stejně tolerantní, i k postarší mapě která už občas neví co mluví.
Nikdy nevíte co se stane a proto se rozhodujem pro zdolání první části hřebene ze sedla na Baníkov. Znáte to, třeba napad sníh co se neklouže a navíc čím blíž Slunci tím teplejší. Samozřejmě, že věci necháváme vsedle a jdeme na lehko. Ono se totiž i na lehko šlo dost těžko. ‚2178‘, říká mapa a my ji věříme. Překvapuje nás celkem dost lidí na hřebenu. My taky překvapujem, i když ne počtem. Tak tam tak nahoře stojim vtom sněhu a dávám se do řeči s Čechem-horalem. Při pohledu na jeho masivní boty s chuchvalcemi sněhu na kaničkách tlustých jak můj malíček začnu litovat nejen hory, které pod tíhou těchto strojů jistě trpí, ale i sebe. Je mi jasné, že je-li to správný horal, pořádně si prohlédne všechnu naši výstroj, tak to totiž bývá, nejen, že si uděláte subjektivní obrázek o tom s kým mluvíte, ale také se dozvíte co je nového ve vybavení pro pobyt venku a nahoře, zjistíte různé zlepšováky, jak a kde ušetřit a tak. Je mi taky jasný, že mu má obuv neunikne, že si zcela určitě udělá subjektivní obraz a podiví se, jak daleko je schopen někdo dojít aby ušetřil a jak daleko je pak schopen dojít. Proto se nenápadně posunu blíže ke kameni přede mnou čímž zmenším pravděpodobnost, že ho pohled na mé boty nekompromisně srazí se skály a s nasazením té nejnevinější tváří kterou dovedu, ze sebe nejistě vypravím: „Hmm, kdo by tady čekal hmm, sníh, že?“
Je zvláštní, že víc lidí bylo na hřebenu než tady. Jsme zase na tom rozcestí kde se stýká Polianský potok s Hlbokým. Mapa tomu tady říká Medvedie. Je tu takový dřevěný přístřešek a protože hladu už jsme hory ukázali, dáme něco do nosu a necháme ho tady. Netrvá to ani moc dlouho a cpem se bramborovou kaší s masem. Sedím otočen směrem k cestě, za kterou mumlá kaskáda potoku. Nad ní je dřevěný můstek spojující oba břehy a cesty na nich. Martina sedí ke mně čelem, k potoku a dění okolo zády. Takže jsem to já kdo si u poloprázdnýho ešusu všimne pohybu na cestě za potokem. Nejen že ještě nevím jak se to místo jmenuje, že zrak už není co býval, ale ještě celkem hustý porost mezi vzdálenějším břehem potoku a cestou za ním zbůsobí, že si myslím, že vidím chodce s huňatým psíkem. Tak přece jsou lidi i tady. Kývnutím hlavy v jejich směru řeknu takové to „hele“ jako když ve městě vidíte auto na čtyřech kolech ale nepřeruším pohyb plné lžíce k místě určení. Martina se otočí a chvíli nic neříká jen nehnutě sedí. Pak se na mě prudce otočí (oči přes celý obličej), aby se ujistila jestli jsem opravdu myslel aby se podívala na ty dvě věci na které se právě dívala, a jestli jsem takovej flegmatik, že ani dva medvědi 15 metrů od nás mě nedonutí víc než říct obyčejné „hele“. Jenže to už i já vidím, že to, co jsem myslel, že je huňatý hnědý pes, je malý medvěd a to velký co jde po zadních je velký medvěd a to ne proto, že by byl malý a šel po zadních. Normálně bych si řek, že už bych tomu očaři měl zajít, že je to čím dál horší, jenže velikost jejích očí naznačila, že mé oči, které jsou vzhledem k velikosti mého obličeje teď ještě větší vidí správně. Jestli to přežiju a oči mi takhle zůstanou tak se za ty brejle nedoplatím. To už si koukáme s velkým z očí do očí. Naštěstí je mezi náma pořád potok. Nejsem žádný medvědolog takže nemám tušení co udělají. Buď utečou a nebo budeme chvíli utíkal my a pak nás snědí i s bramborovou kaší a masem. Mimochodem, ještě že jsme jedli po delší době a že trávicí systém neměl dost času zpracovat jídlo a posunout ho pod žaludek. Pak bych totiž v tu chvíli na tom místě nejen ztratil hlad ale možná na oplátku nechal něco jinýho. Doba, kdy jsme se nikdo nehýbali trvala celkem dlouho. Půjdou k nám, nebo utečou? Šli k nám. Namířili si to k mostku. Třeba taky hůř vidí a myslí si že jsme medvědi na zadních. Mezi tím já už mám přední v batohu a lovím foťák. Jenže šelmy dál jak k mostu nedošly. Najednou se otočily a pádily k Jalovecké horce. Takže z focení nic nebylo, ale radši mám prázdné ruce bez fotek, než fotky mezi prázdnýma loketníma jamkama.