Blízkost čínské hranice nám nedává spát, a tak při dalším výjezdu svištíme minibusem po vysokohorské „Karakoram Highway“ na sever k příhraniční oblasti kolem Sustu. Půldenní jízda překonává všechna očekávání a jedinečné pohledy znovu berou dech. Mohutné ledovcem obtékané horstvo chvílemi připomíná majestát Dolomit nebo scenerie ze severoamerických Skalistých hor, ale stejně jako vesničky přilepené na strmých svazích s věncem terasovitých políček nemá snad tento fantastický kout světa na planetě obdoby. Beru za slovo mnohem povolanějšího a cituji z cestovního deníku již zmíněné expedice „Tatra kolem světa“: „Pákistán je naše padesátá, jubilejní krajina, ale něco podobně úchvatného jsme ještě neviděli nikde na světě.“
Dojem nekazí ani četné vojenské kontroly bdící nad bezpečností cizinců, a tak v dobré náladě dorážíme navečer až do Sustu, poslední osady na pákistánské straně hor. Malá celnice, rudé vlajky a několik šikmých očí už bezpečně signalizují, že někdejší mocná Čingischánova „Říše středu“ a druhá vlast Marca Pola už není daleko. Prozatím skládáme své kosti v kamenném domku prostinkého hotelu, platíme po třiceti rupiích a při svíčce si před spaním sdělujeme své dojmy.
Na druhý den najímáme za nekřesťanských – vlastně islámských – tisíc rupií otevřený džíp a se zkušeným řidičem vyrážíme na 85 km dlouhou cestu k hranici. Přes dvě hodiny šplháme po odvážných serpentinách vzhůru a pohledem měříme stabilitu skalnatých převisů nad našima hlavama. Za každým ohybem soutěsky řeky Hunzy se otevírají nové výhledy. Jednou dokonce šofér zastavuje kvůli setkání se zástupcem zdejší Fauny – horským jakem – a chvilku nás ze svých děr pozoruje i rodinka svišťů. S člověkem ještě nemají zkušenost, ostatně během naší cesty vzhůru jsme nepotkali téměř nikoho.
Ve výšce 4 850 metrů nás dostihuje na první srpnový den slušná zima a naše srdce je rozechvělé nostalgickými vzpomínkami: po sedmi letech opět v lidové demokracii! Fotografická vášeň velí podat si pragmaticky ruku s Číňanem v uniformě sovětského střihu a taktně mlčet o našem podpisu proti porušování lidských práv v Číně před jejich ambasádou v Praze. Soudruh má pochopení a i bez víza nás vpouští kousek na území Ujgurské autonomní oblasti. Číňané ji okupují a asimilují už od začátku svého experimentu s komunismem, tedy téměř padesát let.
Skupinka čínských turistů se fotografuje před bělostným velkým patníkem s výsostnými znaky Pákistánu a my zase prožíváme chvíli vytržení před modrou tabulí v obrázkovém písmu, upozorňující motorizované na změnu jízdního pruhu: Čas dávno odvál doby kdy tímto průsmykem vedla jedna z vedlejších cest napojujících se na severu v Kášgaru na proslulou Hedvábnou stezku. Tehdy tu tekla krev obchodníků i jejich karavan velbloudů trpících výškovou nemocí, dnes jsou jí potoky prolévány v bojích jen několik kilometrů vzdáleného Afghánistánu a Tádžikistánu. Slunce nad tou podívanou jen tak rychle nezapadá tady až po půlnoci, protože centrálně spravovaná Čína je povinna měřit všude svůj čas podle hodinek v Pekingu…
V bílé kráse ledovcových masívů a údolí řek se nám tak zalíbilo, že do Gilgitu jsme, se vrátili až na vánoce. Tedy na islámské „vánoce“, na oslavu narozenin Proroka, která podle pohyblivého lunárního kalendáře připadla tentokrát na první dekádu srpna. Nebyli jsme z toho příliš nadšeni – oslava Mohamedových narozenin v této oblasti s velkou menšinou. šíitů se neodehrává vždy bez srážek a na konci 80.1et přinesla podle našeho průvodce v Gilgitu tragickou bilanci desítek mrtvých – ale o to užasleji jsme ze svého dobrovolného domácího vězení v areálu hotelu pozorovali dění krátce po soumraku.
Pomalu ožívaly i zdánlivě nepřístupné svahy okolo městečka a s přibývající tmou začaly plápolat ohně. Brzy vytvořily pestrou mozaiku slov vět i obrazců, vysoko v dálce kolem celého letoviska, a toto zářící divadlo bylo doplněno tichým zpěvem modliteb a súr. Byla to demonstrace víry tak pevné, jako jsou skály všude kolem.
Bavorsko je určeno všem cyklistům, jak těm co milují kopce, tak i takovým, co raději dávají přednost rovinám. Kdo má chuť trápit své tělo a dát zabrat i kolu, tak by si měl vyjet do Alp, někam do oblasti Garmisch Partenkirchenu či Füssenu, kde je velké množství cyklistických stezek jak pro silniční, tak i pro horská kola. I v oblasti Bavorského lesa se člověk zahřeje. Kdo upřednostňuje lehké vyjížďky, ten by se měl vypravit třeba někam do okolí Regensburgu, kde vede jistě všem již známá Dunajská cyklostezka. Jak jsem se již zmínil na začátku, Bavorsko je prostě pro všechny kolaře.
Ty najdete úplně všude, jak v horách, tak ve městech. Jejich síť je velice dobře vymyšlená a pořád se zvětšuje a vylepšuje. Značení je poměrně dobré, i když z vlastní zkušenosti vím, že jsou i místa, kde to není „pünktlich“. Cyklostezky jsou ve většině případech vedeny mimo hlavní tahy a tak člověk projíždí v klidu krásnou krajinou nikým a ničím neohrožován. V tomto případě se máme od Němců stále ještě co učit.
Těch uvidíte všude plno. Mezi ty, co mě velice zaujaly, patří například nejkrásnější zámek Evropy Neuswanstein u Füssenu, dále 
Je myslím docela velká. Na kole zde jezdí děti, dospělí i důchodci. Jezdí se zde závodně i jen tak relaxačně. Já potkával obrovská množství cyklistů hlavně na Dunajské cyklostezce a v Alpách, tam jich byly „mraky“, ale mimo turisticky vyhledávané trasy jsem moc cyklistů nepotkával.
