Pondělí 26. července

Ráno začíná oblačnou oblohou, ta se postupně „vylepšuje.“ Je chladno, pouhých 12 stupňů. Jedeme do města Blois (bloa) a jedeme ostražitě. Ne kvůli provozu na silnici, ale kvůli tomu, že tachometr naší „oktice“ se v nejbližší chvíli převalí přes hranici 100 000 ujetých kilometrů. Stane se tak těsně před zmíněným Blois.

Padesátitisícové obchodní středisko na středním toku Loiry si dodnes uchovalo zvláštní magickou atmosféru, z níž dýchá jeho královská minulost. Ve středověku hrálo často významnou úlohu, nejprve jako sídlo orleánských vévodů (např. Karel Orleánský byl básník a mecenáš umělců, na jeho dvoře pobýval i Francois Villon), od 16. století pak jako královské sídlo. Půvab městu dodává nejen zámek, ale i na kopci postavená katedrála, úzké uličky, romantické dvorky a v neposlední řadě i samotná Loira.

Zastavíme na pomalu se zaplňujícím parkovišti nedaleko katedrály a vydáváme se do města. Kolem katedrály St-Louis jen projdeme, je stejně zatím zavřeno, vrátíme se sem později. Křivolakými uličkami, malebnými zákoutími a po mnoha schodech sklesáme k řece a nejprve zamíříme na most. Z něj vidíme město jako na dlani. Až úplně vpravo na kopci stojí radnice, nad ní se majestátně tyčí katedrála, pak následuje změť střech a stříšek, až vlevo se náš zrak zastaví na komplexu zámku schovaném v zeleni a na kostele St-Nicolas, jehož věže nemůžeme přehlédnout a kolem nějž také budeme stoupat k jednomu z nejnavštěvo­vanějších zámků na Loiře. Každoročně jím prý projde 400 000 lidí různých národností.

Přes gotickou krásu kostela St-Nicolas se vznešeně proneseme, připadá nám možná až příliš „běžná,“ dlouho bádáme v materiálech, jakýže to kostel stojí v parku pod zámkem – konečně u jeho dveří objevíme, že ten kostel se nazývá St-Vincent – a pak samozřejmě míříme k památce, kterou především vyhledávají turisté, k zámku.

Ten byl vystavěn ve slohu pozdní gotiky a v renesančním slohu (pochází tedy z 15. – 16. století), zachovaly se ale i části starší stavby (např. někdejší soudní síň ze 13. století). Zámek se doslova utápí v ranním slunci, stánky kolem něj i informační kancelář se teprve probouzejí. Počet turistů směřujících k této památce však i podle zběžného pohledu roste neuvěřitelně rychle. Zatímco v devět ráno zde bylo liduprázdno, o půl desáté je před zámkem plno. Projdeme zámeckým vstupním portálem s bohatou reliéfní výzdobou a – skončíme u mříže uzavírající vstup do nádvoří. Navíc nad našimi hlavami spadají z římsy kusy látky, které mají zabránit příchozím vychutnat si pohled na jednu z největších zajímavostí zámku, na otevřené vřetenové renesanční schodiště v osmiboké věži, jež ztělesňuje mistrovskou ukázku francouzské renesance v křídle Františka I. „Zaplaťte vstupné a pak můžete ke schodišti a k dalším skvostům tohoto zámku,“ tak zní neoficiální nabídka. Chvíli váháme, pak si říkáme, že snad mezi zámky na Loiře budou lepší „skvosty.“ Jen chvíli postojíme, pokocháme se z dálky a potom míříme do města.

Nejkratší cestou se dostaneme k již zmíněné katedrále St-Louis. Její dnešní podoba pochází ze 17. století, z období rekonstrukce původně gotického kostela, protože ten byl zničen v roce 1678 hurikánem. Dnešní kostel je prý pátým v pořadí na tomto místě. Stavělo a přestavovalo se zde od 2.poloviny 10. století. V tuto chvíli nás vůbec nezajímá fakt, kdy byla která část kostela postavena, ale necháváme se „unést“ tím, jak na nás dnešní stavba působí. A v duchu říkáme: „Tak to má být. Proč musí návštěvník znát všechna důležitá data? Ta přece zapomene a v případě potřeby si je najde na všude přítomném internetu. Nejdůležitější je to, jaké „stopy“ návštěva daného místa zanechá v návštěvníkovi, ať zmíněný jednotlivec je „laikem“ nebo „odborníkem.“ I my – byť se alespoň částečně považujeme za odborníky – postojíme v prostém úžasu a v mysli nám rychle probíhají základní data. Jednou větou – zážitek stojí zato.

Alespoň na chvíli postojíme nedaleko katedrály a „kocháme se“ krásami okolních domů. Jsou neoddiskutovatelně starobylé, hrázděné, bohatě zdobené řezbami. Ďábel, obyčejný řemeslník a ještě mnoho dalších motivů, pro nás bohužel nesrozumitelných (snad tuto problematiku v nejbližší době nastudujeme) – to všechno se tu vyskytuje vyřezáno na sloupech zdobících průčelí dosud stojících domů. Nejen my, ale i další turisté tu nejméně chvíli postojí.

Plni dojmů směřujeme k nejkouzelnějšímu zámku na Loiře – tak praví cestovní kanceláře – k zámku Chambord (šámbór). Jedeme podél líného toku Loiry zpět na východ. A protože se hlásí ke slovu náš nenasytný žaludek, hledáme místo vhodné k pohodové svačině. A najdeme ho. Šumění vody, plošinka u břehu, stín stromů, mírné teplo a chutné zásoby kufru našeho auta – to je ta správná nabídka pro mlsný jazyk.

Krásná silnice nás bez problémů přivede k výše zmíněnému, skutečně světoznámému zámku. Sem míří kroky turistů snad ze všech zemí nejen Evropy, ale i z ostatních kontinentů. A to není nadsázka. Pokud si budete listovat kterýmkoliv průvodcem, setkáte se se samými „nej.“ Ano, v mnohém pohledu je to tak – nejen naše „cestovky“ sem jezdí – ale tento zámek se vyskytuje v nabídce většiny světových kanceláří. Až po návštěvě alespoň jeho okolí – opět jsme se rozhodli, že jeho interiéry nám zůstanou neznámé – uznáme, že je opravdu skvostný. Henry James prý kdysi řekl: „Tento zámek je vskutku královský – královský svou velikostí, velkolepou atmosférou a lhostejností k běžným věcem.“ A právě teď se máme přesvědčit o pravdivosti těchto slov.

Již z dálky nás zdraví jeho prý 365 komínů. Je naší chybou, že nemáme sílu je počítat. Ale to by asi nebylo v té nepřehledné změti větších a menších komínů až zase tak jednoduché. Kdo chce tuto akci uskutečnit, ať se „namáhá.“ My svůj čas chceme věnovat něčemu úplně jinému. Než ale můžeme vychutnat krásu této historické památky, prožijeme příjemné chvíle, které nás zase o mnohé obohatí.

My, fotografičtí notorici, fotografujeme zámek ze všech stran. U místa nejkrásnějšího pohledu jsme požádáni dvojicí starších Francouzů, zda bychom je nevyfotografovali s tím krásným „panoramatem.“ Asi vypadáme dost profesionálně a důvěryhodně. Všimli jsme si totiž, že tato dvojice asi chvíli vybírala, koho o tuto službu požádá. Samozřejmě „slovo dalo slovo,“ tedy spíše při našich neznalostech francouzštiny „gesto dalo gesto“ a Francouzi jeví nezvyklý zájem o konverzaci. Ach jo, to je dřina. Nerozumíme si, ale i tak jsme – tedy obě zúčastněné strany – nadšeni relativní drobností. Pochopitelně padne otázka, odkud jsme, a my řekneme obligátní „Czech Republic.“ Paní se okamžitě rozzáří a všemi možnými prostředky nám sděluje, že její příbuzná – nerozumíme, která přesně – pochází z Prahy. Měli by zájem o konverzaci, jenže nám je trapně, že na ně jen nechápavě „civíme.“ Ach, proč byla babylónská věž a zmatení jazyků. O co jednodušší by mezi lidmi možná mnohé bylo. Bylo? Nebo snad ne? I takovéto otázky nás teď dráždí.

Vraťme se k vyzývavě oblým tvarům zámku a k jeho historii. Tento největší zámek na Loiře je prý „duchovním dítětem výstředního Františka I.“ a spatřil světlo světa jako lovecký zámeček výše zmíněného vládce. V roce 1519 byly původní objekty zámku strženy a ten nový se začal budovat snad dokonce podle plánů samotného Leonarda da Vinci. Jenže takováto náročná stavba není stavbou jednoho stavitele, ale i jeho dalších pokračovatelů. Nejinak je tomu i zde. Na italskou práci ukazuje právě labyrint fantastických komínů a svítilen na střešní terase. Ta sloužila dámám, aby mohly pozorovat královské lovy. 55 km2 okolního lesa poskytovalo domov – byť často jen přechodný a krátkodobý – jelenům, divokým prasatům, srncům a další zvěři. Původní majitelé, hrabata z Blois, zde lovila již 600 let před tím, než František I. začal stavět toto sídlo.

Se stavbou zámku v jeho dnešní podobě tedy začal František I. Roku 1537 byly hotovy věže, tvrz a terasy, na jejichž stavbě se podílelo 1 800 dělníků a prý jen dva zedničtí mistři. Ve stavbě zámku pokračoval Františkův syn Jindřich II., zámek se čtyři sta čtyřiceti místnostmi ale dokončil až v roce 1685 Ludvík XIV. I když vnější podoba zámku připomíná středověký hrad, jeho interiér měl poskytovat králi a jeho družině o zhruba dvou tisících lidí všechno v tehdejší době dostupné pohodlí. Jenže jeho komnaty byly příliš obrovské, nebylo možné je vytopit a náklady na jeho provoz byly obrovské. V roce 1748 se majitelem zámku stal maršál de Saxe. Dva roky po jeho smrti začíná zámek upadat. V roce 1840 je vyhlášen historickou památkou, v letech 1970 – 80 dává Giscard d´Estaing Chambord zrestaurovat, opět vybavit interiéry a znovu vykopat vodní příkop.

Zámek poskytoval často přístřeší významným osobnostem, které si právě užívaly přízeň krále. Byl mezi nimi i dramatik Moliére, ten tady napsal komedii Měšťák šlechticem a ta byla v místním divadle r. 1670 také předvedena. V letech 1725 – 33 zde žil nám už známý „exulant“ Stanislav Leszcyński.

Projdeme se kolem zámku, sledujeme množství turistů proudících sem a tam, škvírou nahlédneme do zákulisí venkovního jeviště, na němž právě probíhá asi jakýsi středověký turnaj – soudíme tak podle vyzdobených aktérů, lidí i koní – a vracíme se na ohromné parkoviště. Za ty dvě hodiny, které jsme zde strávili, se znatelně zaplnilo. Po stejné silnici dojedeme opět k Loiře, jen krátce zastavíme na místě, odkud je přes řeku krásný výhled na zámek Menars na protějším říčním břehu, vychutnáme si ještě jednou panorama romantického Blois a za pár minut hledáme místo na zaparkování v městečku Chaumont-sur-Loire (šomón syr loár), nad nímž se v parku nachází další zámek.

Hned u vstupu do zámeckého parku poznáme, že tento objekt i s parkem prochází generální rekonstrukcí. Příchod vyhlídkovou cestou je uzavřen, musíme až daleko do parku a odtud se vrátit k zámku. První pohled na něj nám prozradí, že i on se postupně dočká rekonstrukce. I tak se k němu vydáme a připomeneme si jeho historii.

Původně středověkou obrannou tvrz nechala v letech 1498 – 1510 přestavět v renesančním slohu rodina Amboisů, přesněji řečeno kardinál d´Amboise, ministr Ludvíka XII. I přesto, že je Chaumont nádherně umístěný a poskytuje krásný výhled do údolí Loiry, jeho slavní obyvatelé sem přicházeli a odcházeli, aniž by se zde někdo zdržel významně dlouho. Od zmíněného kardinála zámek odkoupila královna Kateřina Medicejská. Ta – správně žensky vychytralá – ho po smrti manžela nabídla jeho milence Dianě de Poitiers výměnou za příjemnější Chenonceau, po kterém už dlouho toužila. Dianě se zde nelíbilo, hledala nakonec útočiště jinde. Kateřina Medicejská nechala zbudovat anglický park a zřídila tzv. astrologický kabinet, v němž se pokoušela vyčíst z hvězd mimo jiné i osudy svých tří synů. Na počátku 19. století pobývala na zámku známá spisovatelka baronka Madame de Stael, která byla Napoleonem vypovězena z Paříže.

Interiéry si sice nevychutnáme, o to více času strávíme v parku. Dlouho stojíme v místě, odkud se nám mezi starými rozložitými stromy otevře pohled na zámek. Masivní zašpičatělé kruhové věže a padací most vypovídají o jeho původním poslání. Z terasy vedle zámku si vychutnáme pohled na městečko, na Loiru i na nekonečnou rovinu za ní.

Sice normální člověk by řekl, že těch zámků bylo dnes už dost, my ale míříme k dalšímu z nich, k Chenonceaux (šenónsó).Za ním si „odskočíme“ od Loiry k řece Cher, nad jejímiž vodami se jeho část klene. Jsme na něj moc zvědaví, údajně je tak krásný, že to návštěvníkům bere dech. Do jeho dějin se zapsalo šest žen, proto se o něm také často mluví jako o zámku šesti žen. Ale pěkně po pořádku k jeho historii.

Královský finančník Thomas Bohiere získal od rodiny de Marques na počátku 16. století hrad a opevněný mlýn a jeho žena Catherine Briconnetová ho nechala přestavět. Dala zbudovat především věžičkový pavilón a na tehdejší dobu průkopnické přímočaré schodiště. Druhou ženou – majitelkou byla celoživotní milenka krále Jindřicha II., prý i když o dvacet let starší než král, věčně krásná Diana de Poitiers. Ta se zasloužila o geometrické zahrady a most s oblouky přes řeku Cher, který jí umožňoval dostat se na protější břeh, kam jezdila lovit a pěstovala zde bource morušového. Po Jindřichově smrti nutí Kateřina Medicejská Dianu vyměnit Chenonceau za Chaumont a tuto transakci také uskutečnila. Potom přeměnila most na dvoupatrovou galerii v italském duchu, kde měly být taneční sály a přijímací haly. Pod jejím dohledem se tu pořádaly hýřivé recepce a plesy.

Po vraždě Kateřinina syna Jindřicha III. roku 1589 a smrti Kateřiny se sem uchýlila Jindřichova manželka Louisa Lotrinská a přeměnila zámek ve velkou pohřební kapli – nechala totiž stropy vymalovat černobíle, tedy barvami královského smutku. Paní Dupinová, žena statkáře a generála, upravuje zámek na salon pro spisovatele a filozofy – pobýval zde i Jean Jacques Rousseau, častým hostem tu býval i Voltaire. V neklidných revolučních dobách na konci 18. století uchránila madame Dupinová zámek před zkázou, sama ale při pokusech o jeho rekonstrukci zkrachovala. S jeho úplnou renovací začala v roce 1863 paní Pelouzová. V roce 1913 zámek koupila rodina Menierů, výrobců čokolády, která ho vlastní dodnes.

V krásně slunečném, i když poněkud dusném odpoledni mizíme v aleji majestátních platanů. Ta končí tam, kde začínají nádherné zahrady, nacházející se vpravo i vlevo od cesty k zámku a hýřící těmi nejrůznějšími barvami. Procházíme po cestičkách, sledujeme lodičky na řece Cher i zahradníky obírající uvadlé květy, neustále stáčíme zrak k zámku a jeho odrazu v klidné říční hladině.

Stejně uklidňujícím a „teplým“ dojmem působí i zámecké interiéry. Můžeme si jejich krásu vychutnat do sytosti, protože prohlídka není organizována stylem „vpravo se podívejte, …, před vámi na stěně se nachází,…“ U vchodu návštěvník obdrží psaného průvodce a sám se vydává do jednotlivých komnat. A jak dlouho se v té které zdrží, záleží už jen na něm. Jen těch lidí by zde nemělo tolik být a komnaty by mohly být lépe osvětleny.

Hlavní obytné prostory se nacházely ve čtvercovém pavilónu uprostřed řeky Cher. Z tzv. Grande Galerie se vstupuje do čtyř hlavních komnat a dalších obytných prostor v přízemí. Salle des Gardes a komnatu Diany z Poitiers krášlí vlámské tapisérie ze 16. století., tzv. zelený kabinet byl pracovnou Kateřiny Medicejské, ona také zřídila půvabnou knihovnu, z níž se naskýtá pohled na Cher i zahradu. Skvostně byly zařízeny i místnosti v prvním patře. Obrazy (k nejvzácnějším zde bezesporu patří Rubensův Ježíš a svatý Jan), všude tapisérie, dobový nábytek, obrovské krby – to vše v nás zanechá hluboký dojem.

Ještě nahlédneme do prodejny vína, které se zde přímo vyrábí a prodává, „vrčíme“ na černou labuť – ta se pro změnu ve chvíli, kdy si ji chceme vyfotografovat, rozhodla, že si „dá šlofíka“ – a pak už jen natáhneme vůni linoucí se z restaurace umístěné v původní stáji. Příjemně naladěni usedáme do auta a zamíříme do města Amboise (ámbuáz), jemuž vévodí též zámek. U turistické atrakce „číslo dvě,“ u pagody, postavené v roce 1775 ve stylu typickém pro období vlády Ludvíka XVI., se nezastavíme a směřujeme přímo do města. Na nábřeží se pro nás jako zázrakem najde místo na parkování. Brzy pochopíme, proč tomu tak je. Místo je „zakončeno“ mohutným stromem a je jeho existencí zde také patřičně „zkráceno.“ A tak stačí jen málo pramálo citu v noze na plynu a máte předek auta vymodelován určitě ne podle vašich představ. Navíc zadní část auta „vyčuhuje“ do silnice a tak majitelé svých automobilových miláčků nechtějí riskovat. My jsme i v tomto směru dobrodruzi a urychleně zaparkujeme i na tomto problematickém místě.

Francouzi v informačních materiálech o městě konstatují, že je v zemi jen málo budov, které by měly větší historický význam než zámek v Ambois. V keltských a římských dobách zde bylo opevněné návrší, ve středověku na tomto místě vznikl hrad. Během 15. a 16. století, za vlády králů Karla VIII., Ludvíka XII. a Františka I., byl hrad přestavěn v pohodlný zámek. S renovací začal Karel VIII. a po návratu z italského tažení v roce 1496 sem povolal vlašské umělce. Tak se zámek stal prvním královským zámkem v údolí Loiry postaveným v italském stylu. František I. sem pozval největšího vlašského umělce a vědce v té době Leonarda da Vinci. Ten žil v nedalekém zámku Clos-Lucé až do konce svého života – zemřel 2. května 1519 – a je pohřben v zámecké kapli Chapelle St-Hubert, pozdně gotické stavbě z 15. století. V italském stylu byly budovány i zahrady pro veřejná setkání i tajná dostaveníčka, Karel VIII. sem přivezl z Itálie jedny z prvních broskvoní a pomerančovníků pěstovaných ve Francii. Pomerančovníky zde rostou dodnes. V roce 1560 se zámek stal dějištěm nezdařeného spiknutí hugenotů (francouzských protestantů). Ti přišli prosit krále o svobodu víry. Král jejich prosby nejen nevyslyšel, ale tento čin se stal podnětem k ohromnému krveprolití. Protestující byli pověšeni, naházeni v pytlích do řeky nebo sťati. I současní návštěvníci mohou vidět místo, kde na železných hácích na cimbuří viselo prý 1 200 těl mrtvých odpůrců krále Jindřicha II.

Nejprve zamíříme na most, ze kterého je nejkrásnější pohled na zámek, pak zmizíme v uličkách plných turistů, abychom se po pár minutách ocitli na náměstí pod zámkem. Našemu pohledu neunikne Tour des Minimes, původní vchod do zámku. Je znám obrovskou spirálovitou rampou, po které vyjížděli do zámku jezdci na koních i s proviantem. Samotná okrouhlá věž střežící tento přístup je vysoká 40 metrů. I ona jako další části zámku připomíná spíše gotický hrad než zámecké sídlo. Podoba exteriéru ale v tomto případě vůbec neodpovídá podobě interiéru – ten je zařízen se vší renesanční pohodlností.

Na náměstí postojíme u tanečního vystoupení lidových umělkyň – musíme uznat, že jim to dobře jde i přes jejich určitě vyšší věk. Nasajeme poklidnou atmosféru cukráren, kaváren a jejich předzahrádek v přilehlých uličkách, prohlédneme nabízené suvenýry a pohlednice, postojíme pod hodinovou věží a pak už nasedáme do auta, rychle i přes silný provoz se dostaneme z města a jedeme dál na západ, do města Tours (túr). Cestou si vyhlédneme i kemp, který bude naším domovem pro dnešní noc. Doufejme, že do něj budeme po prohlídce města trefit.

Město umění a historie, jak je Tours nazýván, začalo svou existenci jako galsko-římské sídliště. Za sv. Martina, tourského biskupa, proslulo jako důležité centrum křesťanství. V roce 1461 prohlásil Ludvík XI. Tours dokonce hlavním městem Francie, za Jindřicha IV. ale ztratilo přízeň monarchů a hlavním městem se stala Paříž. Město chátralo, rozsáhlé škody mu způsobily války, z nich především prusko-francouzská v roce 1870 a druhá světová. Po ní se historické jádro postupně vylidňovalo a hrozila tak jeho úplná zkáza. V letech 1958 – 1996 byl primátorem Jean Royer, díky jehož politice se město obnovuje a stává se lákadlem pro turisty.

Mohutná katedrála St-Gatien se chce svými vysokými věžemi dotknout hvězd a dokázat tak, že byla jednou z nejvýznamnějších v zemi. Stavěla se od 13. do 16. století a tak není divu, že se na její podobě výrazně podepsala gotika i renesance. I ona prodělává mohutnou rekonstrukci. Zatímco v průvodci starém tři roky se praví, že její průčelí je zčernalé věky, nás oslní už světlou béžovou až téměř bílou barvou. Sochařská výzdoba hlavního portálu je úchvatná, k jeho špici jakoby mířila jedna postava za druhou. Vysoký gotický interiér se topí v barvách vystřelovaných barevnými vitrážemi v oknech, jeho honosná strohost člověku připomene, jak je malý proti vesmíru. Katedrála je 97 m dlouhá a 28 m vysoká, její dvě věže dosahují výšky 66 a 68 m.

Naše večerní procházka pokračuje starým městem. Tady si stále ještě návštěvník uvědomí, že do své krásy město teprve vykvete. Chybí tu i ve Francii tolik běžné popisky stavebních památek, můžeme se jen domnívat, které stavby míjíme. Snad jsme prošli kolem románské věže Tour Charlemagne, jediné památky na první kostel sv. Martina, pod níž je prý pohřbena královna Luitgarda, nahlédli jsme pod úroveň ulice na galsko-římské ruiny a nestačíme se divit u zbytků pravděpodobně románského kostela, umně přeměněného na kavárnu. Z výšky si nás prohlížejí polorozpadlé hrázděné domy.

Prokličkujeme uličkou – její název neznáme – a prodereme se množstvím lidí, kteří nakupují na momentálně fungujícím tržišti, a snad pouhou náhodou se ocitneme na náměstí Place Plumereau zasazeném do středověkého jádra města. Dvou až třípatrové úzké hrázděné domy s vysokým podkrovím, s bohatými dřevořezbami i dalšími ozdobnými prvky, množství stylových kaváren a restaurací nabízejících nejen místní speciality, ale třeba i jen nezávazné posezení u sklenky vína a ještě mnohem více najde návštěvník v tomto půvabném koutu města.

Ještě krátká zastávka u kostela St-Julien, v němž je dnes umístěno Muzeum vín a Muzeum řemesel, a po osmé večer odjíždíme z města do vyhlédnutého kempu. Najdeme ho bez problémů. Nachází se v Montlouis-sur-Loire, je velký, perfektně vybavený, s volným přístupem na sousední koupaliště a pochopitelně vzorově čistý. Dech nám doslova vyrazí vyhřívané sociální zařízení, to aby někdo při sprchování snad nenastydl. Nicméně je to příjemné, protože večer se citelně ochlazuje.

Pokud se rozhodnete strávit pár dní nebo pár týdnů na největším ostrově Jadranu určitě nebudete litovat. V Bašce jsou možnosti ubytování skutečně pro každého, jak dobré hotely, např. Corinthia nebo Zvonimir, tak splní jakékoli Vaše nároky tamní penziony a různé soukromé apartmány, kterých je tu takřka bezpočet. Pro mladé a nepříliš dobře situované rodiny s malými dětmi je na pobřeží blízko největší a nejkrásnější pláže rozlehlý a levný kemp. Spokojeni budou i nudisté, je tu známá hojně využívaná pláž Bunculuka a různí sportovní nadšenci od tenisových fandů, přes cyklisty ( půjčovna kol v místě) až po potápěče, protože právě v Bašce je známé potápěčské centrum. Najdete tady i půjčovny windsurfingů, kajaků, šlapadel, rozlehlé fitness centrum a pro děti tobogán na pláži. Krk má rozlohu přes 400 km čtverečních a leží v Kvarnerském zálivu. Nejznámější letoviska na něm jsou Njivice, Baška, Malinska, Porat, Vrbnik a jiné. Ostrov Krk od roku 1980 pojí s pevninou unikátní 66 m vysoký a neuvěřitelných 1 440 m most dlouhý, známý svými dvěma oblouky. Tento most spojuje pevninu v městečku Kraljevica s obcí Omišalj na ostrově.

Já jsem navštívila Bašku a okolí, turistické letovisko, které se mi navždy zapsalo do vzpomínek. Nejen svými krásnými rozlehlými oblázkovými plážemi až do skal, ale i turistickými stezkami rozbíhajícími se právě z Bašky do všech stran. Nejdelší z pláží se táhne až 2,5 km podél pobřeží můžete se procházet přímo po plážích nebo zvolit upravenou promenádní cestu podél pláží nazvanou Lungomare. I samotné město a jeho okolí dýchá romantikou a navíc výbornými klimatickými podmínkami, které zvou nemocné k léčbě chorob horních cest dýchacích, ale i různých alergií nebo nemocí kůže. Proto je Baška nazývána městečkem lázeňským. Milovníkům historie mohu doporučit prohlídku centra, náměstí a přilehlých uliček plných taveren, kde v klidu spočinete na náměstí s farním kostelem a vlastivědným muzeem, kde se dá aspoň na chvíli v horkém slunném dni zchladit tělo a zklidnit duše. A pak doporučuji trochu sladkých neřestí v některé z kaváren nebo cukráren nedaleko náměstí. Všichni, kdo již v Bašce byli, dobře vědí, že výběr ze zmrzlin a místních dortíků je skoro nepřeberný.

Každý, kdo se vydá turistickými stezkami po okolí záhy zjistí, že východní část ostrova obrácená k pevnině je téměř holá, je to tu stejné jako na jiných ostrovech, třeba na Pagu, o kterém jsem psala nedávno. I tady to způsobily silné místní větry vanoucí od pevniny. Místní je nazývají bóra. Opačná část ostrova je plná zeleně a motýlů. Celá třetina ostrova je zalesněná, někde se pěstují olivy, jinde vinná réva. Místní právě její sladké a šťavnaté hrozny přeměňují na vyhlášené víno vrbnička žlahtina, které můžete zakoupit po celém ostrově. Na skalách nad kempem nejspíš potkáte stáda ovcí. My bohužel viděli krom ubečených šťastných stád, které psi proháněli mezi travinami a šalvějí také jednu rozmlácenou ovečku hned pod útesy skal v moři, kde jsme se toulali večer za hlavní pláží malými skalnatými plážemi, právě pod pastvinami. Na pohled, jak jí každá vlnka moře, která narazila do jejího těla, zvedala hlavu, a voda protékala mezi sanicí a jazykem, dlouho nezapomenu. Smutný zážitek překrylo krásné romantické místo plné velkých kamenů a malých drobných oblázků, které zahřály ruce i srdce.

Právě ostrov Krk je kolébkou chorvatského písemnictví. V prosinci 2006 byla v Bašce instalována první část ojedinělého projektu a to první písmeno hlaholské abecedy, kamenný monolit ve tvaru písmene A hlaholice, jehož autorem je akademický sochař Ljubo de Karina. Monolit se nachází na vyhlídce Treskavac u vstupu do Bašky. Je vysoký 6 metrů. Sama abeceda – glagoljička azbuka – má celkem 33 písmen. Podle projektu budou postupně všechna tato písmena hlaholské abecedy instalována v kamenné podobě na cestě mezi městem Baška a opatstvím sv. Lucie v Jurandvoru, cesta má nyní pracovní název Bašská hlaholská stezka. V projektu se hovoří o třech velkých a třiceti malých písmenech. Tuto cestu jsem absolvovala , byla jedním z velmi krátkých výletů po okolí a proto vím, že je dlouhá pouze 2 km. Kostel sv. Lucie v Jurandvoru mi připadal naprosto úžasně zasazený do okolní krajiny a svítil v opírajícím se slunci novotou po rekonstrukci a tak jsem se jeho krásou nechala unést a odrazilo se to v množství fotek. Nicméně pohled na něj je z každé strany jiný, zřejmé je jen to, že pochází z období raně románského. Právě z tohoto kostela pochází nejstarší dochovaná písemná památka psaná v chorvatštině hlaholicí, tzv. Bašská deska – Baščanska Ploča. Tato deska je vyrobena z kamene, má rozměry 197×99 cm a hlaholicí je na ni vytesán text darovacího dokumentu, kterým král Zvonimir daroval půdu opatovi zdejšího benediktinského kláštera. Originál je ale uložen v atriu Chorvatské akademie věd a umění v Záhřebu, protože deska je mimořádným dokumentem z chorvatské historie. Kopie je k vidění právě v tomto krásně zrestaurovaném kostele sv. Lucie v Jurandvoru. Říká se o ní, že je téměř k nerozlišení od originálu, ale posoudit to nemohu, originál jsem neviděla.

Ještě bych okrajově připomněla něco ze školních lavic. Hlaholice je nejstarší slovanská abeceda a vytvořil ji sv. Konstantin – Cyril s bratrem Metodějem. Sloužila k překladům liturgických knih z řečtiny do staroslověnštiny. Měla dva typy, tzv. oblou hlaholici, používanou u nás a v Polsku a hranatou hlaholici, rozšířenou právě po Chorvatsku. Součástí projektu hlaholské stezky je i rozpis prací a tak jsem se dozvěděla, že velká písmena budou tesat akademičtí sochaři v lomech (např. A bylo vytesáno v lomu v Kanfanaru v Istrii) a malá písmena hlaholice si vyzkouší vytesat studenti sochařství v rámci sochařských dílen. Všechna písmena se budou instalovat na Bašskou hlaholskou stezku postupně v následujících dvou letech. Takže každý z Vás, kdo v tato místa zavítá, bude toho svědkem. A třeba můžete připsat nějaké novinky pod článek, která písmena a kde přibývají. Rozhodně těm, kteří se rozhodnou zavítat právě na ostrov Krk do letoviska Baška přeji krásnou a romantickou dovolenou.

Neděle 25. července

Nedělní ráno je na tuto roční dobu nezvykle chladné, ale slibně jasná obloha dává tušit, že se rodí pěkný den. Slunce se pomalu prodírá i do ulic a uliček starobylého Troyes. Sem jsme dorazili krátce po osmé hodině. Zatím město ještě spí, nikdo nám neporadí, kudy do centra. Vedeni jakýmsi šestým smyslem zahneme jen za roh ulice Rue Kleber, v níž jsme zaparkovali, a je nám jasné, že jsme se „trefili.“ Tedy že jsme ve starém městě.

Toto kdysi hlavní město Champagne bylo postaveno v ohbí horní Seiny na místě galské pevnosti, založili ho Římané v 1. stol. př. n. l. jako osadu na křižovatce obchodních cest. Dodnes tvoří jeho osu původní římská Agrippova silnice. Již ve 3. stol. se zde ujalo křesťanství a církevní hierarchie měla značný vliv na vývoj města. Ne náhodou je proto dnes Troyes městem skvostných gotických kostelů. Attilovi nájezdníci sice město v 5. století nevyplenili, o více než čtyři století později však bylo město vypáleno Normany. Do 11. století bylo Troyes stále malým městečkem, tehdy se vlády nad ním ujímá rod pánů z Blois. Teprve 12. a 13. století, kdy Troyes začalo být sídlem vévodů kraje Champagne, přineslo městu prosperitu. Tehdy se město stalo evropským střediskem mezinárodního obchodu. Pro potřeby trhu zde vznikla trojská unce, jednotka váhy ve zlatnických a šperkařských oborech. Sňatkem Jeanne Navarské s budoucím králem Filipem Sličným se celá oblast dostala pod francouzské panství. V období renesance město proslavila škola architektů, sochařů a sklářů. Dočetli jsme se, že půdorys starého města má prý tvar zátky od šampaňského, a tak nás ani nepřekvapí, když si koupíme pohled s leteckým snímkem města, že na tomto pohledu je Troyes označeno jako „le bouchon de Champagne,“ tedy zátka oblasti Champagne.

Jak jinak může v Troyes začít prohlídka jeho pamětihodností než právě u jednoho z kostelů. Je jím kostel St-Nizier, jehož střecha z barevných tašek se leskne ve vycházejícím slunci. Pak nás pohltí uličky s hrázděnými domy. Místy opravdu neskutečně úzké uličky se občas rozšíří v náměstíčka a náměstí. Jedno z nich se nachází i před mohutnou katedrálou sv. Petra a Pavla. Na první dojem se nám zdá poněkud zchátralá, přesto že se o ní tvrdí, že patří k nejkrásnějším gotickým stavbám v zemi. Za pravdu dáme tomuto tvrzení ve chvíli, kdy zvedneme oči ke kamennému krajkoví kolem hlavního portálu.

Ornamenty, rostlinné motivy, postavy, chrliče těch nejbizardnějších tvarů – to vše zdobí nejen tuto katedrálu, ale i další kostely, k nimž též dojdeme. Zatímco gotická bazilika sv. Urbana se nám představí v celé své kráse, kostel St-Jean se právě za lešením do krásy „přistrojuje.“ Zajdeme samozřejmě i k nejstaršímu kostelu ve městě, kostelu svaté Magdalény.

Při procházce neobdivujeme jen církevní památky. Četné hrázděné domy jsou každý jiný. Ty nejkrásnější najdeme v blízkosti náměstí Place Alexandre Israel. Jeden svou výškou a malým půdorysem (má přízemí, dvě patra a ještě vysoké podkroví) připomíná chaloupku z pohádky, další má na svém boku jakousi věžičku, trámoví toho hned vedle je vyzdobeno bohatými řezbami, u domu o kousek dál nás zase upoutá zvláštní štít. A tak zrak přeskakuje z jednoho domu na druhý a nachází další a další stavební zajímavosti.

Troyes ale nejsou jen kostely a hrázděné domy. Jsou to i široké ulice s paláci. Za všechny stojí za zmínku renesanční palác de Vauluisant, projdeme se i po honosném nábřeží hrabat Champagne. Příjemná procházka má ale jednu stinnou stránku. Stavební skvosty můžeme obdivovat jen zvenčí, jejich dveře jsou nejméně do desíti (někde i do čtrnácti) hodin uzavřené.

Od města Sens (sán), naší příští zastávky, nás dělí zhruba 70 km „dálav.“ Za okénky se míhají opět lány právě sklízeného obilí, pod koly auta „utíká“ jednotvárná silnice. 10 km plná čára, pak něco přes kilometr čtyřproudovka s možností předjet pomalejší vozidla. Ke cti a chvále francouzských řidičů nutno říci, že dodržují pravidla silničního provozu téměř stoprocentně. Všichni až na vzácné výjimky jedou vzorně v koloně, nikdo nepředjede ani traktor. Jeho řidič je ale tak uznalý, že jakmile se naskytne příležitost v podobě parkoviště (a těch je na silnicích hodně, asi i proto, aby se řidiči mohli najíst a napít, protože konzumace jídla při řízení vozidla je zakázána), zahne na něj a počká, až ho auta minou. Kéž by takováto ohleduplnost našla cestu i k nám.

Polední slunce je spalující, to nás však neodradí od návštěvy třicetitisícového města Sens, které se nachází na soutoku řek Yonne a Vanne. I toto město bylo významné již před příchodem Caesara do Galie, i ono prožívalo ve svém vývoji světlé i temné dny. Historické jádro města elipsovitého půdorysu je dnes obklopeno širokými třídami, jež vznikly v místech hradeb a příkopů.

Nejvýznamnější stavbou je katedrála St-Étienne. Byla postavena kolem poloviny 12. století, je tedy jednou z nejstarších velkých gotických katedrál ve Francii. Její podoba ovlivnila stavby mnoha dalších kostelů, o jejím významu svědčí i to, že se zde v roce 1234 ženil král Ludvík IX. Překrásné vitráže z 12.- 16. století zachycují biblické výjevy, mezi jinými i hold Tomáši Becketovi, který žil v Sensu v exilu. Vedle katedrály stojí zajímavá budova Palais synodal Officialité ze 13. století, někdejší sídlo biskupských a později arcibiskupských shromáždění a soudu.

Také Orléans (orléán), město nerozlučně spjaté s Pannou Orleánskou, tedy Janou z Arku, prožívá až příliš klidné nedělní odpoledne. Jeho obyvatelé nejspíš zamířili „k vodě“ a tak v městských ulicích potkáváme především turisty. Ani těch ale není mnoho. Než dojdeme k památce, za níž jsme sem především přijeli, můžeme si oživit pohnutou historii tohoto města.

Na jeho místě stávalo keltské město Cenalum, které v roce 52 př. n. l. zničila Caesarova vojska při slavném římském tažení do Galie. Dějiny města byly potom pochopitelně spjaty s Římskou říší, po jejím rozpadu i sem připutovalo křesťanství a Orléans se stával typickým středověkým městem, především pak hlavním městem intelektuálního života 13. století, jež přitahovalo na královský dvůr, pobývající v zámcích na Loiře, umělce všeho druhu.

Nejznámějším se město stalo za stoleté války právě díky již zmíněné Janě z Arku. V konfliktu mezi Francií a Anglií o nástupnictví na trůně právě prohrávala Francie. Hrozí jí rozhodující, pro ni zničující porážka. Z lidu se vynořila obyčejná dívka s tvrzením, že měla vidění, v němž jí Bůh vyjevil, že ona je vyvolena k tomu, aby zachránila Francii před anglickými nepřáteli. O tomto poslání se jí podařilo přesvědčit dauphina (králova nástupce), budoucího Karla VII., který z obav před anglo-burgundskými spojenci, ovládajícími většinu území severní Francie, uprchl do královských zámků na Loiře. Jana shromáždila vojsko a 8. května 1429 ho přivedla právě před Orléansem k vítězství. Od té doby je Jana nazývána Pannou Orléanskou. Doba ale nebyla hrdinským činům zástupců „z lidu“ příznivě nakloněna a tak Jana byla vydána Angličanům, byla obviněna z čarodějnictví a v roce 1431 v Rouenu upálena ve věku devatenácti let. Orléans na ni však nikdy nezapomněl. Připomínají ji sochy na náměstí Place du Martroi a na nábřeží Loiry, ulice nesoucí její jméno vede ke katedrále. V roce 1965 byl zrekonstruován i hrázděný dům, v němž Jana z Arku v roce 1429 bydlela, její jméno je i v názvu gymnázia. Každoročně si navíc obyvatelé připomínají alegorickým průvodem a požehnáním v katedrále 7. a 8. května osvobození města. Při oslavách nechybí ani ohňostroje a slavnostní osvětlení.

Impozantní katedrála St-Croix (sv.Kříže) pochází ze 13. – 16. století, v roce 1568 ji ale zničili hugenoti (protestanti). V 17. – 19. století byla přestavěna ve zdánlivě gotickém slohu. Stojíme dlouho před jejím bohatě zdobeným průčelím, rámovaným z obou stran věžemi zakončenými vzdušným sloupovím. Opět nás uchvátí kamenné krajkoví venkovní výzdoby, bohaté barevné vitráže i sochařská výzdoba vnitřního prostoru.

Nedaleký palác Hôtel Groslot byl postaven v 16. století z červených cihel. Jeho dočasnými obyvateli byli francouzští králové Karel IX., Jindřich III. a Jindřich IV. V roce 1560 zde zemřel sedmnáctiletý František II. poté, co se se svou dětskou nevěstou Marií, pozdější skotskou královnou, zúčastnil zasedání generálních stavů. V letech 1790 – 1982 budova sloužila jako městská radnice.

Při procházce „potkáme“ ještě mnoho historických staveb. Některé z nich se nám podaří podle plánku určit, jiné ne. To nás ale netrápí. Vždyť i ty neidentifikované na nás zapůsobí svou neopakovatelnou krásou, vnímáme je jako odkaz našich předků, jejichž šikovné ruce dokázaly vytvořit díla přetrvávající staletí. Neodbytně se nám usazuje v mysli otázka, co zbude po nás pro příští generace? Ne, nepokládáme se za velké pesimisty, i tak se spíše kloníme k názoru, že toho pěkného moc nebude.

V Orléansu jsme se dotkli řeky Loiry, jejíž tok chceme v příštích dvou dnech jen s menšími odbočkami sledovat. Její údolí je proslulé honosnými zámky – pozůstatky dávné královské minulosti, vypovídajícími o přepychu nejvyšších společenských vrstev často vykoupeném nelidskou dřinou bezejmenného lidského zástupu. Není to jen údolí Loiry, kde návštěvník najde krásné zámky. Tyto jsou sice turisticky nejznámější, kdo však hledá větší klid, zavítá na zámku v údolích dalších řek v této oblasti. Jsou jimi především řeky Loir, Indre, Cher a Vienne. Poznání jen těch nejdůležitějších (ach jo, podle čeho se vlastně určuje důležitost) by snad vydalo na několik let. Pro návštěvu a nutno říci jen letmé seznámení jsme si vybrali několik těch známějších i ty méně známé. Stranou našeho zájmu zůstane objevování kouzla místních vín (k nejznámějším patří vinice kolem Bourgueil, Chinonu, Muscadetu a Vouvray) i zvláštních obydlí troglodytů, jeskyní vytesaných do skal nebo vyhloubených pod zemí, které představovaly po staletí levné a bezpečné bydlení. O mnoha dalších zajímavostech této oblasti nemáme ani ponětí.

V pozdním odpoledni uhýbáme od hlavního toku Loiry na severozápad a zastavujeme ve městě Vendôme (vándóm). I tímto místem kráčí historie s jejími stinnými i světlými stránkami od galských a římských dob, kdy se zdejší sídlo nazývalo Vindocinum. Vlastní rozvoj města začal od 11. století n. l. Byl postaven zámek a r. 1033 bylo Geoffroyem Martelem založeno opatství. O jeho vzniku se vypráví následující pověst. Právě v roce 1033 prý před očima Geoffroye Martela a jeho ženy spadly do studny u zámku tři hvězdy. Biskup z Chartres v tom viděl znamení svaté Trojice a tak na tomto místě založil benediktinské opatství. V dalších letech se v něm zastavovali putující do Santiaga de Compostela.

Město bylo zasaženo stoletou válkou i náboženskými válkami mezi katolíky a hugenoty. Dnes kvetoucí město (nutno říci, že skutečně i symbolicky) si uchovává poklidnou provinční atmosféru i přesto, že zde zastavuje rychlovlak TGV. Jízda z Paříže do Vendôme mu trvá 42 minut (vzdálenost kolem sto padesáti kilometrů), šedesáti kilometrovou trasu z Tours urazí tento rychlovlak za pouhých 15 minut. „Moderní“ poutníci se do města tak mohou dostat se vším pohodlím.

Z opatství Nejsvětější Trojice poutá pozornost návštěvníků především románská zvonice a gotický kostel. Zvonice stojící mimo kostel pochází z počátku 12. století, původně románské prostory kostela byly postupně přestavovány ve stylu pozdní gotiky. Kostelní portál je jejím mistrovským dílem, interiér krášlí opět sytě barevné vitráže, románské hlavice sloupů a chórové lavice ze 14. století. Ve 13. století, v době největšího rozkvětu opatství, zde žilo více než 100 mnichů. Ti v krásném chóru kostela zpívali sedmkrát denně náboženské písně.

Nedalekému náměstí sv. Martina vévodí věž pojmenovaná právě po sv. Martinovi a pocházející ze 16. století. Její zvonkohra hraje každou hodinu francouzskou melodii ze stoleté války: „Orléans, Beaugency, Notre Dame de Cléry, Vendôme, Vendôme….“ Z tohoto náměstí se rozbíhají ulice a uličky, v nichž návštěvník objeví určitě hodně zajímavých věcí. Nás nejprve mile potěší jakési „pojízdné“ turistické informace, kde nám ochotně poskytnou plán města dokonce v německém provedení. Z něj se dozvíme další zajímavosti a tak hurá za nimi.

V blízkosti náměstí se nachází nejen starobylá kaple Chapelle St-Jacques, spjatá též úzce s osudy poutníků do Santiaga de Compostela, ale především půvabná zákoutí u kanálů řeky Loir, plná květin, zajímavých „stavbiček,“ restaurací a cukráren. Jejich klid jakoby nabádal: „Poutníče, postůj, zapomeň na rychlé tempo současné civilizace a vnoř se do hlubin dávných dějů, které spoluvytvářely život nejen tohoto města, ale i život tvůj.“

Ještě projdeme četnými romantickými zákoutími. Oceníme krásu paláce Hôtel du Bellay, „le Saillant,“ z 15. století a dlouho postojíme u mostu Pont-Neuf. Hledíme na zříceniny hradu na protilehlém kopci. Ten vybudovala hrabata z Vendôme ve 13. a 14. století. Pod ním se rozprostírá močálovitý Parc Ronsard se středověkou lavoir, dvoupatrovou prádelnou a sušárnou. Připomeneme si i to, že v bývalé koleji oratoriánů (kněžské bratrstvo bez řeholních slibů) studoval v letech 1807 – 1813 spisovatel Honoré de Balzac. Dobu svého pobytu ve Vendôme popsal v knize Louis Lambert.

Květy ozdobené město na vodě, jak Vendôme nazývají turistické prospekty, nám poskytne nejen již zmíněnou duchovní stravu, ale i nocleh. Zdejší městský kemp (Camp municipal) se nachází v blízkosti opatství, jen za řekou, a tak proč ho nevyužít. Paní šéfová je poněkud nerudná, její zájem o vyšší naplněnost téměř prázdného kempu je nulový. Vyřídí ale přece jen veškeré formality a my se můžeme ubytovat. Vybereme si klidné místo v koutě u potoka a při tradiční přípravě večeře a spaní pozorujeme „cvrkot přes potok.“ Tam je volné prostranství a na něm se usídlilo s auty a přívěsy několik rodin příslušníků tmavší pleti, no prostě česky řečeno cikánů. A přijíždějí sem další a další, naši pozornost zaujme ze všech nejvíce příjezd jakési minimaringotky. I tak se dá žít a asi i dost dobře. Podle vzezření „lidé za potokem“ netrpí nedostatkem. Mezi těmito obyvateli se bezstarostně promenují nejen kačeny, ale s patřičnou hrdostí i dvě labutí mláďata. V duchu si říkáme, aby se tato opeřená havěť dožila rána.

V klidu povečeříme a jako správní Češi se těšíme na chlazené pivo. Plechovky jsme totiž dlouho před večeří ponořili do zurčící vody blízkého potoka. Naše zděšení po otevření první plechovky je však bezmezné. To pivo je teplejší, než bylo ve chvíli spuštění do vody. A tak si ho moc nevychutnáme. Ano, své vykonaly asi termální prameny, o které v této oblasti prý není nouze. I přes tento „zádrhel“ následuje pohodová „siesta“ pochopitelně s oplatkou „siesta.“ Potom si už můžeme popřát jen „dobrou noc a sladké sny.“ Zítra nás čeká náročný den.