Dálnice na vrcholech Chřibů?

Komunikace dálničního typu procházející na vrcholech Chřibů se může z dnešního pohledu zdát utopií, na konci roku 1938 však rozhodla Československá vláda o výstavbě dálnice označované – Západ – východ. Měla tvořit komunikační tepnu středem území bývalého Československa co nejdále od hranic z Německem, aby bylo znemožněno její přetnutí. Proto byla vedena co nejpříměji z Prahy přes Brno, Zlín, dále na Slovensko. Právě úsek Brno – Zlín měl vést přes vrcholy Chřibů.


Komunikace dálničního typu procházející na vrcholech Chřibů se může z dnešního pohledu zdát utopií, ale na konci roku 1938 rozhodla Československá vláda o výstavbě dálnice označované – Západ – východ. Šlo o první výhradně českou (československou) dálnici na našem území. Dálnice měla tvořit komunikační tepnu středem území bývalého Československa co nejdále od hranic z Německem, aby bylo znemožněno její přetnutí. Proto byla vedena co nejpříměji z Prahy přes Brno, Zlín, dále na Slovensko. Právě úsek Brno – Zlín měl vést přes vrcholy Chřibů.

Stavba byla zahájena až v létě roku 1939 a pokračovala až do roku 1942, kdy došlo v důsledku válečných neúspěchů Německa k úplnému zastavení všech prací. V uvedeném rozmezí asi tří let bylo v úseku Brno-Zlín rozestavěno asi 18 km dálnice. Bylo zde postaveno velké množství mostů a propustí a proveden značný objem zemních prací. Pro velmi členitý terén však nebylo po válce počítáno se zapojením tohoto úseku do nově vznikající dálniční sítě. (Bylo pouze uvažováno o vybudování horské silnice, ale ani k tomu nedošlo).


Rozestavěná dálnice vstupovala do Chřibů u obce Zástřizly odkud šplhala až na nejvyšší vrchol Chřibů – Brdo (587 m. n.m.), dále pokračovala po hlavním Chřibském hřebeni přes Bunč, směrem na Kostelany a Novou Dědinu a přes obec Žlutavu měla dálnice scházet do prostoru mezi městy Otrokovice a Napajedla, v místě kde dnes ústí otrokovický obchvat. Odtud měla pokračovat dále na Zlín a Slovensko. Právě úsek sestupující s Chřibů nebyl nikdy úspěšně vyprojektován (Předložené návrhy nebyly schváleny pro neodpovídající technické parametry.), proto zde stavební práce ani nezačaly.


Pokud se rozhodnete navštívit zmíněnou dálnici je nejlepším dopravním prostředkem kolo nebo auto, protože se jedná o oblast poměrně vzdálenou všem železničním a hlavním autobusovým linkám. Autobusové spojení je nejvýhodnější z Kroměříže. V roce 2003 byla zbudována cyklostezka z Kroměříže přes Těšnovice, Vrbku a Kostelany na Bunč. Dále se dá využít také rušnější trasa přes Jarohněvice, Drahlov, Kostelany a Bunč.

V současné době stojí nedaleko dálničního tělesa nedávno dostavěná rozhledna. Nachází se na nejvyšším vrcholu Chřibů – Brdo (587 m. n. m). Dále můžete po cestě z Kroměříže navštívit větrný mlýn u Velkých Těšan.


Další informace o dálnicích: http://www.dalnice.com/ http://www.rsd.cz – Ředitelství dálnic a silnic ČR Česká Wikipedie – Dálnice ČR

Větrný mlýn v Ruprechtově

Na první pohled poněkud zvláštní stavbu můžete vidět v srdci Drahanské vysočiny nedaleko hranic CHKO Moravský kras. Jedná se o místní větrný mlýn zajímavý v našich končinách neobvyklým technickým řešením. Jedná se o jedinou dochovanou Halladayovu turbínu ve střední Evropě.

Na první pohled poněkud zvláštní stavbu můžete vidět v srdci Drahanské vysočiny nedaleko hranic CHKO Moravský kras. Jedná se o místní větrný mlýn zajímavý v našich končinách neobvyklým technickým řešením. Jedná se o jedinou dochovanou Halladayovu turbínu ve střední Evropě. Druhé podobné zařízení, které se nachází na našem území, je turbína, kterou můžete vidět v Olomouci v areálu jednoho z místních hypermarketů. Ta však pochází z doby nedávné.


Větrné mlynářství má v oblasti Drahanské vysočiny díky příhodnému terénu a stálému proudění vzduchu velice bohatou historii. Dokladem toho jsou i další větné mlýny, které se dochovaly až do dnešní doby v nedalekém okolí v obcích Kořenec, Němčice, Petrovice, Rozsání, Přemyslovice, Ostrov u Macochy a Rudice.

Svého předchůdce měl ruprechtovský větrný mlýn již v první třetině 19. století ve dřevěném větrném mlýně stojícím asi 400 metrů východně od obce. V první polovině 20. století byla v rolnické usedlosti poblíž mlýna dokonce zřízena malá pekárna. Dřevěný větrný mlýn byl za druhé světové války zapečetěn a pak postupně chátral. Definitivně byl zlikvidován v roce 1961.

Zděný větrný mlýn byl v Ruprechtově vybudován v těsné blízkosti obce vpravo od silnice do Podomí. Jeho počátky sahají do roku 1873 a jednalo se o větrný mlýn holandského typu s otáčivou střechou a pohonem klasickými čtyřmi větrnými lopatkami. Kdy byl mlýn přestavěn na pohon Halladayovou turbínou, není přesně známo. Z dochovaných pramenů lze soudit, že k tomu došlo někdy v letech 1882 až 1884 po té, co byl původné větrný mlýn poničen větrnou smrští. Mlýn pak pracoval bez závad až do roku 1890, kdy byl znovu poničen větrnou smrští. Turbína pak byla při opravě upevněna tak, aby se podobné nehody již nemohly opakovat. Na území jižní Moravy byly zjištěny pouze tři případy využití pohonu Halladayovou turbínou v oboru větrného mlynářství a to v Ruprechtově a nedalekých obcích Sivice a Tvarožné. Malé rozšíření tohoto pokrokového a poměrně výhodného druhu pohonu mlýnů na našem území je dáno tím, že návrh a stavba turbíny je technicky náročnější a nákladnější než stavba lopatkového mlýna a mlynáři nebyli schopni sestrojit jej z velké části svépomocí. Mimo to došlo v době vynálezu větrné turbíny k šíření jiných druhů pohonu strojů (pára, elektřina).


Halladayovy turbíny v Sivicích a Tvarožné zanikly již v první třetině 20. století, v Ruprechtově však je doložen funkční stav ještě ve třicátých letech dvacátého století, mlýn přežil i druhou světovou válku a německé vyhlášky o zákazu mletí na větrných mlýnech a je pravděpodobné, že ještě po druhé světové válce byl mlýn využíván příležitostně ke šrotování. V sedmdesátých letech pak byly výstavbou nedalekého skladiště v bezprostřední blízkosti mlýna narušeny větrné poměry.

Prakticky již neexistující turbína včetně části strojního zařízení a objektu mlýna byla rekonstruována v letech 1992 až 1995 z valné části díky práci skupiny nadšenců okolo současných majitelů mlýna.

K větrnému mlýnu se dostanete buď po silnici z Vyškova do Jedovnic, nebo pěšky z Vyškova po modré značce, případně z druhé strany z Jedovnic po červené značce kolem rybníků a dál po modré značce. Na silnicích a poměrně dobře sjízdných lesních cestách v okolí rovněž v poslední době houstne síť vyznačených cyklistických tras.

K návštěvě doporučujeme jaro nebo podzim, kdy je možno si prohlédnout objekt i zevnitř. V letních měsících je mlýn pronajímán jako originální ubytovací zařízení pro rodinnou rekreaci.

Brno žije nejen ohňostroji

Festival „Brno – město uprostřed Evropy … festival zábavy pod hrady Špilberk a Veveří 2006“ je známý především díky atraktivní přehlídce ohňostrojů Ignis Brunensis. Ale v rámci tohoto festivalu se v Brně koná mnoho dalších neméně zajímavých akcí.

Průběžně aktualizováno (sobota 3.6.).

Festival „Brno – město uprostřed Evropy … festival zábavy pod hrady Špilberk a Veveří 2006“ je známý především díky atraktivní přehlídce ohňostrojů Ignis Brunensis. Ale v rámci tohoto festivalu se v Brně koná mnoho dalších neméně zajímavých akcí.

Pozvánka na IGNIS BRUNENSIS 2008 Oficiální stránky s aktuálním programem a zpravodajem: www.ignisbrunensis.cz


TruckFest a dopravní nostalgie

Během posledního víkendu festivalu a veletrhu Autotec proběhne setkání řidičů kamionů Truckfest, které již včera (2.6.) zahájila spanilá jízda. Pokud máte raději starší dopravní prostředky, tak si určitě také přijdete na své. O víkendu bude v Brně jezdit i parní tramvaj Karolínka, koňka a další historické dopravní prostředky.

Smějící se samba


Ohňostrojné grandfinále s názvem Smějící se samba ukončilo v pátek 2.6. letošní ročník přehlídky ohňostrojů Ignis Brunensis. Ohňostroj tradičně odpálený ze Špilberku připravila společnost Flash Barrandov SFX. I přes nepříznivé počasí sledovalo ohňostroj okolo 150.000 diváků. Letošních šest ohňostrojů v rámci přehlídky zhlédlo i za nepřízně počasí 870 tisíc diváků, oproti loňskému počtu 810 tisíc.

„BRNKÁNÍ, přehlídka a dílna dětského divadla “

Od prvního do čtvrtého června probíhá v CVČ Lužánky a v divadle Barka již třináctý ročník přehlídky dětského divadla Brnkání. Letošním hlavním tématem jsou Živly nejen divadelní. Jedenáctka zúčastněných souborů sehraje během čtyř dnů čtrnáct představení, o kterých se bude hovořit v diskusních klubech pro děti i dospělé. Svou účast přislíbily mimo jiné slovenská divadelní skupina DDS Kamarát z Martina, dále pak pravidelní účastníci národní přehlídky dětského divadla Dětská scéna, včetně letošních finalistů HOP-HOP Ostrov s představením Jinak je s tebou amen!, divadlo Ty-já-tr z Prahy a další. Přehlídka je však určena i pro začínající soubory, které mají divadelní úspěchy teprve před sebou. Brnkání, které je jednou z největších a nejznámějších přehlídek divadla pro děti v České republice, organizačně zajišťuje dětský divadelní soubor Brnkadla z Brna. Součástí akce jsou happeningy, divadelní dílny, diskusní setkání dětí i dospělých, karneval pro děti a celá řada dalších doprovodných akcí. Celkově se přehlídky zúčastní okolo 200 dětí a dospělých.

Program Brnkání a podrobnější informace naleznete na brnkadla.luzanky.cz


„TANEC S BLESKY“

Poslední soutěžní ohňostroj letošního ročníku přehlídky Ignis Brunensis odpálila ve středu na přehradě portugalská společnost Macedo’s Pirotecnia. Dynamické představení bylo naplněné tradičními prvky „portugalské školy“. Bylo tedy možno vidět vodní pumy, létající kola, vulkány a různorodé barevné efekty. Počasí, byť poměrně chladné, tentokrát tvůrcům ohňostroje přálo. Nad přehradou byla polojasná obloha a vál mírný vítr, který stíhal rozptylovat kouř, takže diváci, kteří již tradičně obsadili v okolí přehrady každé volné místo, o žádný ze světelných efektů nepřišli.


„PYROFANTASTICKÁ NOC“

Třetí soutěžní ohňostroj na brněnské přehradě představila v pondělí 29.5. španělská skupina PIROFANTASIA – PIRO TAI Group. Společnost Pirofantasia pochází z Valencie a po více než 18 let se věnuje prezentaci různých pyrotechnických představení. Navíc je vlastníkem továrny, která se jako jediná na světě specializuje pouze na výrobu římských svící. „Hudba byla pečlivě vybírána a seřazena, stejně tak i pyrotechnické efekty. Zpočátku to má působit smutně. Chtěli jsme zachytit duši diváka a přes veselou část ho dovést až do velkého finále. Chceme, aby diváci stáli s otevřenou pusou, aby se usmívali, aby show prožívali.“ uvedl mimo jiné šéf společnosti Miguel González. Římské svíce jsou v pyrotechnických představeních prvek poměrně neobvyklý. Složitě se ovládají, ale na druhou stranu umožňují tvůrcům ohňostroje kombinovat různé nápady. v Pyrofantastické noci byly použity hned čtyři. Počasí sice ohňostroji příliš nepřálo. Déšť a hlavně skoro úplné bezvětří způsobily to, že se místo nad pontonem velice brzy zahalilo do těžko proniknutelného mraku kouře. Naštěstí tvůrci používali i velké množství zvukových efektů a krátkých záblesků a barevně nasvícená oblaka dýmu působila někdy až tajemně.


„OHNIVÉ POLIBKY“

Druhý soutěľní ohňostroj ąvédské skupiny UNIQUE PYROTECHNIC se vyznačoval několika zvraty. Začátek ve velkém stylu vystřídaly klidné a strojově přesné nízké efekty. Jak sami tvůrci tohoto představení prozradili počili se u ąpanělů o rytmu, u němců o perfekcionismu a symetrii a to skloubili se ąvédskou taktikou. Závěr ohňostroje byl opravdů svédský na hudební doprovod od skupiny ABBA. I kdyľ během ohňostroje spadlo několik kapek deątě, tak to od této podívané neodradilo ľádného ze 160 tisíc návstěvníků.


Dračí lodě na Prýglu

I přes nevyzpytatelné počasí brněnská přehrada (Prýgl) v sobotu 27. 5. odpoledne nabízela zajímavou podívanou. Na její hladině se jel Český pohár dračích lodí. Tomuto, v naąich podmínkách, novému sportovnímu odvětví se věnuje mnoho lidí, mezi nimiľ se objevují i kanoisté zvučných jmen jako Martin Doktor, Václav Chalupa či Petr Procházka. V závodech dračích lodí ale nejde o individuální úspěchy, ale o souhru 22 lidí – 20 z nich pádluje, kormidelník řídí loď a bubeník sedící vpředu na vyvýąené stolici udává rytmus. Závody dračích lodí pocházejí ze starověké Číny, a proto jsou 12,5 metru dlouhé lodě ozdobeny motivem boha vod – draka.


Šifrovací a orientační hra DNEM… 2006

Sportovní letiątě brněnského aeroklubu Medlánky se stalo místem startu pátého ročníku ąifrovací a orientační hry DNEM… 2006, kterou pro ąirokou veřejnost pořádají turistické oddíly mládeľe sdruľené v odboru KČT Chameleon. Více neľ sto padesát účastníků hry čekalo v sobotu 27.5.2006 v devět hodin ráno na jiľním konci přistávací dráhy na odstartování hry. Původně mělo nízko letící letadlo shodit mezi účastníky obálky se startovními pokyny. Déą» a ąpatná viditelnost nad Brnem vąak původní plán zhatily a pořadatelé museli pouľít náhradní řeąení. Účastníci byli navedeni pomocí rádiem řízeného modelu na místo, kam pořadatelé uloľili startovací obálky. Troąku zpoľděný start byl jedinou vadou na kráse celé hry. Po zbytek dne pak účastníci na několika terénních i městských stanoviątích zkouąeli své schopnosti v luątění různých ąifer a rébusů a v orientaci v terénu. Hra je určena pro tří aľ pětičlenné týmy hráčů do 15 let a jedno aľ tříčlenné týmy hráčů nad 15 let. Pro ty, kteří si chtějí bloudění a ąifrování opravdu uľít, je připravená kategorie expert. Daląím zajímavým rysem hry je skutečnost, ľe týmy se velice často vytvářejí na základě jiného klíče neľ je členství v různých organizacích. Rovněľ tým organizátorů a ąifrantů je poměrně různorodý. Hru ze svého rozpočtu podporuje Statutární město Brno a Asociace TOM v rámci svých dotací.

Stránky věnované hře DNEM…: www.dnem.zde.cz


„ZLATÉ OČI“

Ve čtvrtek 25. 5. začala vlastní souteľ IGNIS BRUNENSIS. Jako první se představila česká firma Flash Barandov, které ve svém ohňostrojném představení na motivy filmové hudby předvedla dokonce světovou premiéru – během známého hudebního motivu „Pink Panter“ se ohňostroj zabarvil do růľova. Tento neobvyklý odstín byl vyroben na zakázku právě pro tento ohňostroj. Na tiskové konferenci s Jaroslavem ©tolbou, který je designerem tohoto ohňostroje a zárověň technickým ředitelem Ignis Brunensis, jsme se dozvěděli i o vzrůstajícím zájmu ąpičkových světových ohňostrůjců o tuto přehlídku.

„OHŇOVÁ ODYSSEIA“

Celou akci započalo v pátek 19. 5. ohňostrojné prelude, které bylo odpáleno z opravených teras Denisových sadů. Ohňostrůjci z THEATRUM PYROBOLI tak svými efekty dokreslili nasvícený Petrov. Organizátoři sice oznamovali, ľe nejlepąí výhled bude z Nových sadů, ale mnozí diváci zůstali na Petrově a přiąli tak o některé ohnivé efekty.


Brněnská muzejní noc

Před tímto ohňostrojem a po také něm mohli lidé v rámci Brněnské muzejní noci navątívit řadu expozic. Během této noci byl vstup zadarmo často doplněn atraktivním programem. V nočních ulicích Brna i díky pěknému korzovalo velké mnoľství lidí, vľdy» podle údajů ozganizátorů shlédlo ohňostroj 150 tisíc lidí a 72 tisíc jich navątívilo muzejní expozice.

Daląí fotografie naleznete na stránkách fotografů: ohnostroje.fabiak.com ohnostroje.egicz.cz www.runadesign.net/foto-portal

Ohňostroje Brno 2008, program akcí“

Památník Vojna u Příbrami – komunistický koncentrační tábor

V lesích za obcí Lešetice, 5 km od Příbrami se nachází zrekonstruované zbytky bývalého zajateckého tábora pro německé válečné zajatce, přeměněného na tábor nucených prací a poté na vězeňské zařízení pro politické vězně komunistického režimu. Již při příjezdu k bráně tábora každého upoutá cedule s nápisem „Prací ke svobodě“, což je překlad německého „Arbeit macht Frei“, která jen dokazuje že praktiky komunistického a nacistického režimu se v poválečných letech nelišily.

V lesích za obcí Lešetice, 5 km od Příbrami se nachází zrekonstruované zbytky bývalého zajateckého tábora pro německé válečné zajatce, přeměněného na tábor nucených prací a poté na vězeňské zařízení pro politické vězně komunistického režimu. Již při příjezdu k bráně tábora každého upoutá cedule s nápisem „Prací ke svobodě“, což je překlad německého „Arbeit macht Frei“, která jen dokazuje že praktiky komunistického a nacistického režimu se v poválečných letech nelišily.


Za tuto branou se rozkládá vlastní tábor, ze kterého se zachovaly pouze kamenné budovy. Dřevěné stavby vězeňského baráku a kulturního domu byly obnoveny před otevřením tohoto památníku. Část stěny jednoho z původních dřevěných baráků je umístěna v expozici. Z původních budov je zde k prohlédnutí budova velitelství, korekce, bunkr a ošetřovna. Tábor je rozdělen na dvě části, které jsou obehnány dvojitým plotem. Součástí oplocení jsou strážní věže. Tábor byl v letech 1947-49 vybudován německými válečnými zajatci a dostal jméno podle nedalekého kopce Vojna (666 m).

Koncentrační tábor (koncentrák) je zařízení k hromadnému věznění, případně likvidaci politických vězňů, členů etnických nebo menšinových skupin, kteří jsou zadrženi z důvodů státní bezpečnosti, jako pracovní síla nebo z trestu bez obžaloby či řádného právního procesu. Zadržené osoby nejsou odsouzení zločinci ani váleční zajatci drženi pod válečným právem.

Zdroj: Wikipedie

Zajatci zde pracovali na těžbě uranu za pomoci primitivních nástrojů. Po komunistickém převratu v roce 1948 sem byli často bez řádného soudu umísťováni „…nejnebezpečnější, zvláště státně bezpečnostní zločinci…“, tedy lidé komunistickému režimu nepohodlní.

Uvězněným lidem a obětem komunistického režimu je věnována expozice v budově velitelství, která přibližuje tehdejší režim a mapuje jeho zločiny. Z vystavených dokumentů je vidět utrpení lidí, kteří se „provinili“ často tím, že vlastnili, nebo pracovali na rodinném majetku. Továrny a statky jim byli komunisty zabaveny a během dalších let se v nich často „hospodařilo“ tak, že z prosperujících firem a zachovalých hospodářských budov zbyly trosky. Nejhorší ale bylo utrpení celých rodin, které se musely vystěhovat z domovů, často jenom proto, že jejich domy se zalíbily komunistickým funkcionářům. Objevili se tu i lidé, kteří měli velkou zásluhu na osvobození od fašismu a zároveň s nimi i kolaboranti s nacisty, které vedení tábora záměrně dosazovalo na místa dozorce – kápa.

Expozice se nevěnuje pouze táboru Vojna, ale jsou zde i makety dalších podobných zařízení, které byli na Příbramsku a Jáchymovsku. Mnoho lidí pobyt v těchto táborech nepřežilo a proto je zde i pietní místnost věnovaná těmto obětem.

Mukl (MUKL, muž určený k likvidaci, zřídkakdy i muž určený k lopatě) je české označení pro komunisty a nacisty uvězněné politické vězně, u nichž se předpokládalo, že nikdy nebudou propuštěni a že mají ve vězení nebo koncentračním táboře zemřít. Později se toto označení rozšířilo na všechny politické vězně.

Zdroj: Wikipedie

Návštěva tohoto komunistického koncentráku není zábavný výlet, ale je velmi poučná. Tato temná část naší nedávné historie je tématem o kterém by se mělo daleko více hovořit a připomínat je mladým lidem. A to zejména proto, že se ji mnoho komunistů snaží zamlčet, nebo alespoň banalizovat. Výklad průvodkyně je velmi dobře vyvážený a podložený historickými fakty.

Více informací o třetím odboji a muzejní expozici: www.geocities.com/treti_odboj informace o provozu památníku: www.muzeum-pribram.cz/exhmpb/expvp/expvp.html Wikipedia: Koncentrační tábory při československých uranových dolech.

Rezervace Soos – za zbytky vulkanické činnosti na Chebsko

Nedaleko od Františkových Lázní najdete rezervaci s poněkud zvláštním jménem Soos, tento název pochází z německého nářečí a je možno jej přeložit jako bažina, mech, nebo močál.
Na 221 ha rezervace nenajdete ale jen bažiny a rašeliniště. Mezi místní zajímavosti patří i slaniska, minerální prameny a hlavně vývěry přírodního oxidu uhličitého, takzvané mofety, někdy trochu senzačně označované jako bahenní sopky.

Nedaleko od Františkových Lázní najdete rezervaci s poněkud zvláštním jménem Soos. Co je zde zajímavého, si můžete částečně domyslet, když si uvědomíte, že tento název pravděpodobně pochází z německého slova „Moos“, respektive jeho egerlandské (chebské) nářeční verze „Soos“, což je možno přeložit jako bažina, mech, nebo močál.


Na 221 ha rezervace vyhlášené v roce 1964 nenajdete ale jen bažiny a rašeliniště. Mezi místní zajímavosti patří i slaniska, minerální prameny a hlavně vývěry přírodního oxidu uhličitého, takzvané mofety, někdy trochu senzačně označované jako bahenní sopky. Ty jsou dokladem dozvuků nedávné (300.000 let) vulkanické činnosti, stejně jako podkrušnohorské horké minerální prameny, nedaleké sopky Komorní a Železná hůrka a občasná slabá zemětřesení, která se v této oblasti dodnes vyskytují.

Rezervace se nachází v mělké kotlině, valem křemičitého písku rozdělené na dvě části. V té severní vzniklo hluboké rašeliniště a v bezodtoké jižní části se ve třetihorách vytvořilo mělké jezero napájené dešťovou vodou a hlavně místními minerálními prameny. V tomto prostředí se velice dobře dařilo rozsivkám, což jsou jednobuněčné řasy tvořící dvoudílné křemičité schránky. Z jejich schránek po odumření pak na dně vznikla vrstvička křemeliny. Na Soosu se tímto způsobem vytvořil uprostřed vyklenutý křemelinový štít o mocnosti několika metrů. Je zajímavé, že se zde vyskytují i mořské rozsivky, které na našem území jinde nenajdeme. Během vývoje jezero zaniklo a zůstaly po něm jen prameny a vývěry oxidu uhličitého.


Rezervací prochází naučná stezka vedená z velké části po povalových chodnících. Vede jak částí rašeliniště, tak přes slaniska a okolo mofet. Cestou míjí Císařský pramen zachycený do zvláštní jímky, takže možno jej ochutnat. Hladina druhého pramene Věra, který najdete před koncem naučné stezky, je pokryta silnou vrstvou pěny, za což může prosakující voda z rašeliniště a oxid uhličitý. Podívaná je to zajímavá, ale k pití se jeho voda nehodí. Vzhled rezervace se mění nejen v závislosti na ročním období, ale i podle počasí. Zejména slanisko se dokáže měnit málem ze dne na den. Za deštivého počasí tečou po hnědočerném povrchu narezlé potůčky rašelinné vody a v mofetách vystřikuje a dramaticky bublá směs vody a bahna. Naopak při déletrvajícím suchém počasí mofety často jen tiše syčí, za to na povrchu slaniska se srážejí různobarevné vrstvy Glauberovy soli. Podle dalších příměsí mění barvu od sněhově bílé přes žlutavou a nazelenalou způsobenou různými sírany až po rezavě žluto hnědě zbarvenou oxidy železa. Za mrazu se zase okolo vývěrů plynu vytvářejí věžičky a pyramidky z namrzlých ledových krystalků. Obsah solí je místy tak velký, že zde nerostou žádné rostliny.

Přírodní bohatství zdejší rezervace nespočívá jen v unikátních geologických podmínkách. Vyskytují se zde vzácná rašelinná a slanomilná rostlinná společenstva a na ně vázané živočišstvo. Díky různým druhům půdy se na relativně malém území vytvořila různorodá rostlinná společenstva. Na rašeliništích najdeme mimo jiné i masožravou rosnatku okrouhlolistou, ze slanomilných rostlin je to např. bařička bahenní, bahnička jednoplevá sivěnka přímořská. Zajímavé jsou i typicky rašeliništní druhy jako klikva žoravina, suchopýr pochvatý, tolice bahenní. Ze zvířeny jsou nejzajímavější druhy ptáků – rákosník obecný, kulík říční, ledňáček říční, čejka chocholatá, pochop rákosní. Dále se zde vyskytuje vzácná žába skokan ostronosý a rašeliništní pavouk lovčík vodní. Již zmíněná naučná stezka začíná u parkoviště nedaleko od železniční stanice Háje, prochází rašeliništěm a slaniskem a vrací se zpět k železniční stanici po silničce, podél níž vede úzkokolejná dráha vozící kaolin z nedalekého lomu. Před vstupem na naučnou stezku je nutno zakoupit si vstupenku, která platí i do nedaleké muzejní expozice věnované přírodě Chebska a využití rašeliniště Soos (těžba rašeliny, jímání přírodního oxidu uhličitého, využití pramneů). Dostanete se také do nové expozice s modely pravěkých zvířat a ilustracemi Zdeňka Buriana. Oficiálně je stezka otevřena od 1.3. do 15.11., ale při příznivém počasí je možno ji projít i mimo tuto dobu s tím, že se nedostanete do muzejních expozic a pravděpodobně budou sundány některé informační tabule.

Aby toho nebylo málo, je součástí areálu i geopark, kde jsou vystaveny horniny vyskytující se v okolí. Nedaleko je i stanice pro záchranu handicapovaných živočichů.

Budete-li chtít navštívit rezervaci Soos vlakem a pojedete-li ze směru od Sokolova, počítejte s poměrně dlouhým čekáním na přestup ve stanici Tršnice. Již několik desítek let patří k místnímu koloritu. Určitou výhodou je to, že vlaková stanice je prakticky přímo u vstupu do rezervace. Pěšky se pak dá dojít po červené značce do nedalekých Františkových lázní (vede sem dokonce jedna z dálkových vycházkových lázeňských tras) a budete-li mít síly, můžete pokračovat přes Komorní hůrku až do Chebu. Mezi Chebem a Mariánskými lázněmi funguje spojení autobusy místní dopravy. Velice vhodné je dojet sem na kole. Podkrušnohorská krajina v okolí řeky Ohře je v tomto místě poměrně rovinatá a je protkaná poměrně hustou sítí místních silniček a polních cest.


Při návštěvě reservace Soos doporučujeme zastavit se v nedaleké osadě Nový Drahov se zachovalými statky ve stylu chebské hrázděné architektury, případně se můžete zastavit v Motýlím domě v nedaleké vesničce Stodola.

Výstava MODELÁŘSTVÍ

V Litomyšli se v Regionálním muzeu koná výstava Modelářství od 3.6.2006 do 17.9.2006

Výstava MODELÁŘSTVÍ a MODELÁŘSKÝ DEN

V Litomyšli se v Regionálním muzeu koná výstava Modelářství od 3.6.2006 do 17.9.2006


Výstavu můžete navštívit v Út-Ne od 9-17 hodin, s polední pauzou 12-13 hod., vstupné: děti 10,-Kč, dospělí 20,-Kč , rodinné 50,-Kč.

Na výstavě je možné shlédnout nejrůznější typy modelů, od železničních přes automobilové až po letecké, od papírových až po plastikové. Součástí je také promítání videa, dětská herna nejen pro děti a výstava tématických fotografií.

Česká Kamenice – Kamenický Šenov: Železnice v kraji sklářů

Muzejní lokálka z České Kamenice do Kamenického Šenova, je vlastně torzem z původní místní dráhy, která vedla až do České Lípy. Její počátek se datuje do roku 1885. Do Kamenického Šenova přijel první vlak 10.2.1886, o pár týdnů byla dokončena i první sklářská huť a nastal rozvoj města.

Skláren přibývalo, bylo i víc peněz v tomto chudém kraji, odváželo se odtud užitkové ale i ozdobné sklo, lustry a zdobené sklo se staly ve světě pojmem. Souběžně s výstavbou huti byla budována i vlečka, po které putovalo zboží do celého světa.

Muzejní lokálka Česká Kamenice – Kamenický Šenov se nachází na přelomu Českého středohoří a Lužických hor, v blízkosti Českosaského Švýcarska.


Trať z Kamenice do Šenova je vlastně torzem z původní místní dráhy, která vedla až do České Lípy. Její počátek se datuje do roku 1885, kdy byly zahájeny práce na úseku do Kamenického Šenova.

Dnešní trať z České Kamenice do Kamenického Šenova je torzem původní místní dráhy, která vedla až do České Lípy. Práce na úseku do Šenova byly ukončeny v roce 1886, zároveň s otevřením sklářské huti Rückl. Obojí přispělo k rozvoji města.


Trať v Šenově byla dokončena v 10.2.1886. Do slavnostně vyzdobeného Šenova vjel první vlak a změnil místnímu obyvatelstvu život. O pár týdnů později byla dokončena i první sklářská huť Rückl a nastal rozvoj města.

Skláren přibývalo, bylo i víc peněz v tomto chudém kraji, odváželo se odtud užitkové ale i ozdobné sklo, lustry a zdobené sklo se staly ve světě pojmem. Souběžně s výstavbou huti bylo vystavěna i vlečka, po které putovalo zboží do celého světa.

Následovalo protažení dráhy až do České Lípy, kam vlak poprvé vjel 25.8.1903, trať provozovala společnost České severní dráhy. Zdejší krajinou zazníval pískot píšťal a odfukování parních lokomotiv 320.1 a 313.4, ale třeba i motorových vozů Komarek M124.001 a M124.002. Ty se zde však mnoho úspěchů neslavily, trať má místi i 34 promile a proto po čase dráhu opustily.

Lokálka sice přežila ve zdraví obě války, nepřežila však vládu strany a lidu a v roce 1979 byla pro veřejnost uzavřena. Koleje z Šenova do České Lípy byly záhy vytrhány a zbytek trati dále pustl.


Lokálka, která prožila ve zdraví obě světové války, nepřežila vládu strany a lidu a byla dne 30.9.1979 pro cestující veřejnost uzavřena. Následoval jen občasný nákladní provoz, který byl v roce 1992 už úplně zastaven. Koleje od Kamenického Šenova do České Lípy byly posléze rozebrány a začala devastace zbytku.

Totální devastace budovy dolního nádraží, ze které zbyly jen obvodové zdi a střecha, zarůstajicí trať a krádeže čehokoliv rychle následovaly. Tehdy se o trať začal zajímat čerstvě vzniklý Klub přátel lokálky a tím začal nekonečný příběh oprav a prací na trati.

Členové KPL se složili a zakoupili pro tuto trať typický motorový vůz M131, zkouší se o prázdninách víkendový provoz, který se ujal a pokračuje až do dnes. Kalendář akcí KPL – včetně brigád je k dispozici na webu www.kpl.cz.

Trať využívali i filmaři. Víte, že na šenovské trati byly natočeny scény útoku na vlak ve filmu Zdeňka Svěráka Tmavomodrý svět?


Podobně jako trať v Zubrnicích, i šenovská trať si několikrát zahrála ve filmu. Natáčely se zde například scény útoku na vlak z filmu Tmavomodrý svět Zdeňka Svěráka.

V současné době je trať vedena v jízdním řádu ČD pod číslem 901 jako muzejní s víkendovým provozem.

Článek byl připraven ve spolupráci se sdružením Klub přátel lokálky.

Dobré víno dozrává časem a stejně tak i některé vzpomínky

Při pohledu na více či méně zachovalé zříceniny antických měst si těžko představujeme, jak vyhlížela tato města v dobách svého rozkvětu. Je možné rekonstruovat jednotlivé budovy či chrámy případně nakreslit jejich někdejší podobu. Nelze ale oživit ulice, chrámy a města v někdejší živé podobě.

Mně se vzpomínky spojily se snem, který mne vrátil do Malé Asie, do Efesu a já se pokusím onen sen či snění zachytit. Dříve ale musím věnovat několik řádek úvaze, která předcházela.

Při pohledu na více či méně zachovalé zříceniny antických měst si těžko představujeme, jak vyhlížela tato města v dobách svého rozkvětu. Je možné rekonstruovat jednotlivé budovy či chrámy, případně nakreslit jejich někdejší podobu. Nelze ale oživit ulice, chrámy a města v někdejší živé podobě.

Na mnoha místech obdivujeme sloupy s ozdobnými hlavicemi, reliéfy, více či méně zachovalé sochy a zbytky průčelí chrámů, mozaiky s geometrickými ornamenty ale i s květy, zvířaty nebo výjevy ze života bohů či s medailony s portréty vládců. To vše nám dokresluje představu o umění někdejších tvůrců. O jejich schopnostech pracovat s kamenem a míti k disposici omezené technické pomůcky.

Pohled na to co zůstalo z někdejších staveb nás nutí k zamyšlení, jak se dokázali vypořádat s urbanistickým řešením. Chrám nebo budova senátu nemohla stát kdekoli, na bezvýznamném místě ve městě. Nesměla být narušena harmonie celku. To vše je ale již finále, na jehož realizaci se podíleli mnozí ti, na které zapomínáme. Prostí kameníci, pod jejichž rukama tato díla vznikala. Stovky, tisíce kameníků, sochařů, kteří se museli nejdříve učit zacházet s kamenem, kladivem a dlátem, než jim bylo svěřeno vytesat reliéf, ozdobnou hlavici sloupu nebo dokonce postavy ve štítě chrámu.

V každém městě museli žít tito umělci, kteří byli schopni uskutečňovat představy a plány antických architektů a stavitelů, v jejichž hlavách se zrodily stavby i tak mimořádné, že již ve starověku byly zařazeny mezi sedm divů světa. Maják na ostrově Faros, Feidiova socha Dia v Olympii, či chrám bohyně Artemis v Efesu a další (Pyramidy v Cize, vysuté zahrady v Babyloně, mausoleum v Halikarnasu a kolos na ostrově Rhodu).

Chrám v Jidymě byl jedním z míst, které vyvolávalo úvahy. Zde se nalézají asi nejmohutnější sloupy velkolepého, původně Apollónova chrámu, budovaného 300 let a nikdy nedokončeného, přesto ohromujícího svými rozměry.

Z těchto úvah se zrodil můj sen a snění.

Jsme v dávném Efesu, v jeho přístavu kotví flotila lodí na kterých přivezli zboží z Peloponésu a řeckých přístavů a nový náklad se připravuje pro cestu zpět.

Svažitou cestou, dlážděnou mramorovými deskami kráčí zvolna mlž v bílé tóze. Statná postava středních let. Je teplý, slunečný den a muž nespěchá. Je sváteční den, nepracuje se a muž míjí skupinky lidí zabraných do hovoru a tu a tam se pozdraví s kolemjdoucími. Nevyhledává společnost, těší se ze samoty. Cesta je lemována sochami na vysokých podstavcích. Sochy mužů, vládců a těch, kteří se zasloužili o rozkvět obce či umění. Na čelních stěnách podstavců jsou pěčlivě vytesané nápisy o tom, čím se postava zvěčněná do bílého mramoru zasloužila a získala čest státi zde mezi nesmrtelnými. Muž se občas zastaví a pročítá nápisy.

On sám patří mezi představitele obce, ale této pocty, zařadit se mezi tyto mramorové nesmrtelné, se nedočká. Přispěl sice nemalou měrou k výstavbě města i Artemidina chrámu, zasedá v senátu města, je ale jen bohatý obchodník a majitel lodí. To mu ale nebrání, aby se neradoval ze soch, výstavných budov a průčelí chrámů. Má rád krásné věci, jeho dům je vyzdoben sochami, alabastrovými vázami a stěny domu barevnými freskami. V jeho soukromé lázni je podlaha z barevné mozaiky s květy, ptáky a motýly.

Muž pokračuje zvolna směrem, kterým se pohybuje většina mužů i žen, svátečně oděných. Všichni směřují k velkému divadlu, zvědavi na nové, dramatické dílo Sofoklovo. Mnoho se o něm předem mluvilo, hledají se v něm narážky na stav v senátě. Muž jde pomaleji než ostatní. Vchází do chrámu, aby se poklonil před sochou Artemidy, potěšil se pohledem na desítky mramorových sloupů. Umí ocenit výsledek úsilí více než jednoho sta let, po kterou byl chrám budován.

Při odchodu se nikdy nezapomene zastavit a pohledět zpět, nahoru na štít, na mramorové býky na rozích a především na obrovské sousoší Artemidy s lukem a jelenem uprostřed družiny nymf. Toto je místo, které ve městě, mimo svůj dům, nejvíce miluje. Vrcholné dílo umělce, zarámované do jasně modré oblohy. Je to i jeho útočiště, přepadne-li jej stesk po domově, který před lety opustil a vydal se na východ. Stal se zde úspěšným obchodníkem, zbohatl a zapustil kořeny. Naštěstí netuší, jak krutý osud očekává jeho milovaný chrám ze zlé, lidské ruky.

Je ale čas pokračovat v cestě, muž sice má v divadle své místo, vyhrazené pro představitele města, přesto nechce přijíti pozdě a nepozdravit se ještě před začátkem představení s přáteli. S nimi později zajde do domu některého z nich. Popíjí společně několik pohárů dobrého, syrenského vína a pohovoří o hře, o narážkách a chtě nechtě stočí řeč na věci veřejné. Jako dík za pohoštění, jak je dobrým zvykem, pochválí umělecká díla zdobící dům hostitele.

Při světle pochodní se rozejdou do svých domovů s pocitem naplněného dne. Cestou věnuje náš muž několik pohledů sochám, na kterých se odrazil barevný odlesk světla z pochodní. Končí pro něj sváteční den a dají-li bohové, kterým nezapomněl odlít několik kapek vína z poháru, doplují jeho lodě bez nehody do mateřské země, jeho obchodní přátelé převezmou cenné náklady a postarají se, aby lodě přivezly vše, co je zde žádané. Obec i bohové opět dostanou svůj díl a město bude stále krásnější – pro potěchu očí i duše.

Dne 23. října 1996

Klamova huť – poslední huť blanenského panství

Pojedete-li po silnici z Blanska do Brna, nemůžete asi po kilometru jízdy po pravé straně přehlédnout zajímavou průmyslovou stavbu z druhé poloviny devatenáctého století. Jedná se o poslední dochovanou huť tehdejších železáren na území blanenského panství rodu Salmů.

Pojedete-li po silnici z Blanska do Brna, nemůžete asi po kilometru jízdy po pravé straně přehlédnout zajímavou průmyslovou stavbu z druhé poloviny devatenáctého století. Jedná se o poslední dochovanou huť tehdejších železáren na území blanenského panství rodu Salmů. Byla postavena v letech 1853 až 1857 na pravém břehu řeky Svitavy u železnice, v místech, kde původně stával mlýn (od roku 1763), později hamr a válcovna plechů. Huť byla nazvána podle Augusty Salmové, manželky hraběte Jindřicha Clam-Martinice.


Původní huť byla v provozu v letech 1857-1893, byla vytápěna koksem a patřila mezi první vysoké pece v českých zemích užívajících minerální paliva. Železná ruda a koks byly na krychtu vysoké pece zpočátku dopravovány s využitím vodní energie Svitavy, později po kolejnicové dráze s využitím pohonu parního stroje.

Roku 1893 byla vysoká pec přebudována na slévárnu a v roce 1906 byla přistavěna zámečnická dílna. Výroba se až do dvacátých let dvacátého století orientovala především na komerční a kanalizační litinu a část produkce byla vyvážena do zahraničí. V roce 1923 pak byla výroba v Klamově huti z ekonomických důvodů zastavena.

Dá se říci, že k zachování huti až do současné doby přispělo energetické využití toku Svitavy. Původní dvě turbíny byly roku 1892 nahrazeny jednou výkonnější Girardovou turbínou a ta byla pak v letech 1898 až 1899 vyměněna za turbínu Francisovu. V roce 1901 zde pak byla zřízena vodní elektrárna. Po zrušení železářské výroby v Klamově huti byla elektrárna rekonstruována a sloužila pak až do roku 1966.

Od počátku třicátých let až do devadesátých let dvacátého století objekt sloužil jako zkušební stanice vodních turbin a své výzkumy zde prováděl mimo jiné i prof. Viktor Kaplan.

Od roku 1994 zde byla umístěna výstavní a prodejní expozice umělecké litiny, která však vzala za své vinou poněkud nešťastně provedené privatizace.

Kontakt na současného provozovatele naleznete na www.klamovahut.cz

Po další změně majitele sídlí v současné době v Klamově huti firma na výrobu komínových vložek a krbových kamen a jsou patrné snahy o obnovení expozice litiny a znovurozběhnutí malé vodní elektrárny, jejíž zbytky se v areálu stále nacházejí.

Finsko za poznáním a vzděláváním III

V úterý zase vyjíždíme v osm ráno a naše cesta vede 40 km na sever od Helsink, do Järvenpäi. Autobus tentokrát
není stejný jako v předchozích dnech. V levé přední části je mezi sedadly stolek a celá zadní část je vyplněna
velkým stolem a kolem něho jsou do podkovy uspořádána sedadla ve tvaru sedací soupravy. Je to pro nás neobvyklé.
Jedeme zase krásnou krajinou a tak interiér autobusu přestává poutat naši pozornost.

3. část

V úterý zase vyjíždíme v osm ráno a naše cesta vede 40 km na sever od Helsink, do Järvenpäi. Autobus tentokrát není stejný jako v předchozích dnech. V levé přední části je mezi sedadly stolek a celá zadní část je vyplněna velkým stolem a kolem něho jsou do podkovy uspořádána sedadla ve tvaru sedací soupravy. Je to pro nás neobvyklé. Jedeme zase krásnou krajinou a tak interiér autobusu přestává poutat naši pozornost. Sjíždíme z dálnice na úzkou silnici vinoucí se lesem, v němž občas probleskne vodní hladina. Pan Mika vede autobus tzv. pobřežní cestou, která je proslulá svou malebností. A tak není divu, že kolem ní mají chaty a vily významní představitelé finské kultury a vědy. Na okraji samotné Järvenpäi je i bývalé obydlí nám už známého hudebního skladatele Sibelia Villa Ainola. Je to dřevěná stavba z roku 1904, na niž vypracoval plány Lars Sonck. Dnes je změněna na skladatelovo muzeum. V parku je pak hrob Jeana Sibelia a jeho manželky i skladatelova socha. Vše za chvíli uvidíme alespoň z autobusu.

Zastavujeme před poněkud starodávně vyhlížejícím rozlehlým domem. Mezi stromy za ním je vidět vodní hladinu. Ano, škola pro řízení domácnosti /domácí ekonomiku a stravování/ – tak by asi volně zněl překlad názvu – leží na břehu typicky finského jezera. Vítá nás zástupkyně ředitele a studentka Kirsten. Ta nám také pouští video se základními informacemi o škole a o mezinárodních projektech. Budova školy je původním šlechtickým domem, po jeho zestátnění zde byla roku 1928 založena kolej pro další vzdělávání učitelů. V roce 1995 se stali členy konsorcia, jehož členem je i škola v Keravě, již jsme včera navštívili. Počet studentů v této škole je prý každý týden jiný – mění se podle toho, kolik kurzů právě ve škole probíhá – pohybuje se kolem 500 ve věku 16 – 50 let. Škola nemůže přibrat tolik studentů, kolik by chtěla, jejich počty jsou v základě stanoveny. Zároveň zde mají i další vzdělávání učitelů. To ale momentálně končí vzhledem k reformám, které probíhají ve školství. Co všechno se zde studuje? Je toho moc, nestačíme ani všechno zapsat. Především se zde učí vykonávání prací pro každodenní život. Patří mezi ně např. umět ekologickým způsobem uklízet domácnost, umět ekologicky prát, udržovat textilie, připravovat vyváženou stravu, ale i pečovat o nemocné. Náplň výuky připomíná naši rodinnou školu. Dále zde působí asi 50 učitelů, 35 externistů – odborníků v různých oborech a 15 členů dalšího personálu. Školní rok je rozdělen do pěti semestrů. První semestr trvá od 12. 8. do 2. 10., druhý od 3. 10. do 29. 11., třetí od 2. 12. do 3. 2., čtvrtý od 4. 2. do 4. 4. a pátý od 7. 4. do 31. 5. Prázdniny zde začínají už v červnu. Je to logické, červen a červenec jsou na severu nejkrásnější měsíce.

I tato škola si musí vydělávat. Nabízejí např. ubytování se snídaněmi, za pomoci dvou profesionálů studenti připravují i o víkendech různé party, diskotéky a dokonce i svatby, do prádelny si dávají prát lidé z města a samozřejmě za tuto službu platí. Škola nabízí kurzy i různým společnostem, kurzy pro retardované a handicapované, studenti mají svou kancelář pro administrativní práce a i tyto služby nabízejí. Často si takto právě vydělávají na výměnné pobyty v cizině. Pokud se chce student pouze jet do cizí země podívat, vše si platí sám, pokud jede do ciziny pracovat, škola mu přispívá na stravu a kapesné. Paní zástupkyně zároveň podotýká, že největší finanční prostředky se vynakládájí na studium jazyků, protože všem je jasné, že finštinou se nikde ve světě nedomluví. Pokud někdo chce studovat angličtinu, je běžné, že dostane zdarma učebnice a často i celý kurz má bezplatný. Kirsten ještě dodává, že ona studuje zhruba 30 % předmětů přímo v angličtině. Pochvaluje si tento systém a mluví o vlastních zkušenostech. Ona sama už byla na pracovním pobytu v Anglii a moc jí pomohlo, že už z Finska znala odbornou terminologii.

Peníze na studenty škola dostává od obce a státu. 20. 9. a 20. 6. se musí sečíst všichni studenti a podle jejich počtu je škola financována. A tak není nic neobvyklého na tom, že v září se snaží mít co nejvíce studentů. Fakt, že na studenta přispívá obec, vychází ze skutečnosti, že jeho rodiče platí daně právě obci a obec pak platí na studia jejich dítěte. Peníze jdou nejdříve do konsorcia, to oddělí na platy učitelů a zbytek dá na provoz školy. A platy učitelů? Paní zástupkyně se usměje a říká: „Platy nejsou veliké, ale podívejte se na to krásné prostředí, v kterém působíme. Příroda kolem je šlehačkou na našich platech“.

Důraz je zde také kladen na mezinárodní projekty. Jsou sice finančně náročné, ale pomáhají studentům poznávat cizí kulturu, ekonomiku a zvláštnosti života v dalších zemích. O financování pobytu v cizí zemi nás už informovali, teď ještě paní zástupkyně dodává, že i zde se vyskytují pochopitelně problémy. Z čeho například platit učitele, který studenty při výměně doprovází. Zatím se na jeho pobyt skládají studenti. Spolupráce se slibně rozvíjí s Anglií a Holandskem, ve spolupráci s nimi připravili např. studijní moduly. Do života jsou uváděny i projekty spolupráce s Ruskem a s pobaltskými republikami. Paní zástupkyně říká, že spolu s Kirsten se chystají do Prahy a mají zájem o navázání kontaktů i s některou českou hotelovou školou.

Zajímavá je i prohlídka školy. Velké kuchyně, místnosti, kde se studentky učí servírovat jídlo, vlastní jídelna – studenti dostávají obědy zdarma – supermoderní prádelna. Je vidět, že většina studentů se pohybuje v „provozech“, na samotných učebnách jich je jen málo. Vždyť nám už řekli, že velký důraz je zde kladen právě na praxi. Tu mohou žáci vykonávat i na jiné škole, tato škola si s jinými nevyměňuje jen žáky, ale i učitele. K nim zase přicházejí žáci z jiných škol. A navíc úterý a čtvrtek odpoledne mají vyhrazeny pro kurzy pro další zájemce. Navštívíme i školní knihovnu. Rozhlížíme se, všude sedí studenti a knihovnice nikde. Proč? Ředitelka nám říká, že knihovnici zaměstnávají jen na poloviční úvazek, protože zaměstnat ji na celý je pro ně příliš finančně náročné. A to se nic neztratí? Ne, téměř nic. A pokud se něco málo ztratí, škole vyjde levněji knížku znovu koupit, než platit knihovnici. Pokud by ale počet ztrát vzrostl, budou nuceni knihovnu uzavřít. Zatím prý vše založili na vzájemné důvěře. Jak by asi tento „bezdozorový“ systém fungoval u nás?

Druhá škola z našeho dnešního návštěvního programu je odlišného charakteru, jedná se o Vzdělávací centrum pro dospělé. Centrum, založené v roce 1972, je v majetku čtyř okolních oblastí – Järvenpäi, Keravy, Tuusuly a Mäntsäly. Škola nabízí i ubytování. Centrum má kolem 160 zaměstnanců, kteří se v letošním roce věnují téměř tisíci studujících /v roce 1993 to bylo jen 595 studujících/. Specializují se na vzdělávání v oborech elektronika, informatika, stavebnictví, strojírenství, hotelové a restaurační služby, obchod a studium cizích jazyků, poskytují navíc konzultační služby a poradenskou službu pro ty, kteří se rozhodují pro další studium v souvislosti se ztrátou zaměstnání. V jejich náplni jsou i kurzy finštiny pro imigranty. Kurzy probíhají celý rok, v denním i večerním studiu, jsou „prodávány“ odborům /asi 50 % všech kurzů/, oblastní vládě, společnostem i soukromým osobám. Při tom pochopitelně při přípravě kurzů musí reagovat na požadavky trhu a myslet i na finanční efekt. Od roku 1991 si škola musí na všechno vydělat. Za prioritu považují výuku obsluhy počítačů, studium cizích jazyků a studium kultury. Podle slov průvodce je i pro samotné Finy důležité poznat cizí kultury. Souvisí to s přibývajícím množstvím přistěhovalců, právě jim musí Finové na základě pochopení jejich kultury porozumět. Navíc je nutné i cizincům přiblížit finskou kulturu, kulturu země, která se možná stane jejich novým domovem. Nad touto vstřícností směrem k cizincům jen nechápavě kroutíme hlavou. Prostě vstřícnost až na půdu.

V mnohém překvapeni usedáme k obědu. A překvapením dnešního dne ještě není konec. Oběd totiž začíná na náš vkus poněkud netradičně. Studenou polévkou z avokáda. Konzumace tohoto chuťově blíže nedefinovatelného pokrmu – chuť mu dodává pouze česnek – se pro mnohé stává problémem. S pečivem se polévka dá sníst, většina však rezignuje a odevzdává se sklopenýma očima plný talíř. Náladu nám spraví hlavní jídlo. Hovězí maso s kousky sýra, zeleninou a brambory je chutné, většina z nás sní i závěrečný puding.

A opět následuje rychlé rozloučení, úprk do autobusu a zpět do Helsink. Tam se zastavujeme na Městském odboru školství. Po počátečních zmatcích – posílají nás z jednoho poschodí do druhého a Mika je už z toho pořádně nervózní – se dostáváme do té pravé místnosti. Co nás doslova šokuje, je fakt, že paní, která se nám má věnovat, se nejprve hrne k občerstvení. Že ho pak při svém výkladu nestačí ani zkonzumovat, je druhotný problém.

Zde se dozvíme o problematice školství v samotných Helsinkách. Ve městě je celkem 13 vyšších škol nabízejících odborné vzdělání v celkem 39 oborech. V odborných školách se vzdělává kolem 10 000 studentů, ve vyšších školách 6 000 studentů, což je 30 % všech studujících. Ostatních 70 % navštěvuje gymnázia. Největší problémy jsou s technickými obory, protože v těchto oborech je největší nezaměstnanost a studenti vědí, že budou zaměstnání shánět jen velmi těžko. Proto zájem o studium v těchto oborech klesá velmi výrazně. Ptáme se i na finanční politiku a paní – mimochodem nám není příliš sympatická – objasňuje, že 90 % všech finančních prostředků jde přímo na školy a 60 % z rozpočtu se dává na mzdy. Školy jsou prý velmi samostatné, dostávají jen rámcové pokyny pro rozpočet. Ten je určen počtem studentů. A ještě jedna zajímavost. I zde slyšíme, že je položen důraz na cizí jazyky a navíc i to, že Finové jsou prý na tom špatně se znalostmi v matematice a fyzice. Proto byl připraven národní projekt, který má posílit vzdělání právě v těchto vědách, aby Finsko nebylo na jednom z posledních míst, jak odhalil poslední průzkum znalostí.

Do hotelu se vracíme dnes mimořádně brzy, ve čtyři hodiny. Většina z nás ale opět vyráží do ulic. Stále sice fouká vítr, krásně ale svítí slunce. A tak zajásá srdce každého fotografa a hurá za lovem snímků. Procházím znovu už důvěrně známými místy a při fotografování si všímám dalších detailů. Třeba toho, že téměř nevidím bezdomovce – je pravda, že je zima, ale prošla jsem nádraží, svezla se metrem a to jsou přece místa pro bezdomovce nejvhodnější. Zároveň si také uvědomuji, že též velkou vzácností je vidět v městských ulicích policisty. Jejich přítomnost zde asi opravdu není nutností. Ještě večer se nabízí u stánků množství květin, na jejich platy za docela přijatelné ceny. Např. 15 tulipánů za 40 finských marek. Mé kroky provází zase ústřední melodie z filmu Evita Netruchli, Argentino. I zde hrají tento světový „trhák“. Trochu zamyšlená dojdu až ke skalnímu chrámu. A ejhle, mám štěstí. Právě zde zkouší symfonický orchestr. Usedám do lavice a vychutnávám překrásnou akustiku nekonvenčně pojatého chrámového prostoru. Když vyjdu opět na ulici, je už úplná tma. Mohu pokračovat ve fotografování, tentokrát se pokouším udělat několik nočních snímků.

Ještě se zkusím projet metrem. Je obyčejnější než pražské, má pouze jednu větev a na ní 13 stanic. Oproti pražskému má ale jednu zvláštnost obvyklou však u metra v cizině. Na okraji města je vytaženo místy na povrch a na povrchu jsou i některé stanice. Po návratu do centra se opět potkáváme s kolegy v ulicích. Jak jsou ty Helsinky malé. Jeden kolega s kolegyní se rozhodli zopakovat si plavbu na Suomenlinnu – loď prý „pendluje“ až do dvou do noci. Další kolegové zůstali věrni večernímu pivu, jiní prohlížejí osvětlené výlohy obchodů, popřípadě začínají nakupovat drobnosti domů. Obchodní domy jsou otevřené až dlouho do večera.

V hotelu pouštím televizi, chci se dovědět, jak bude zítra. Všichni toužíme po pěkném počasí, protože jedeme na celý den do druhého nejstaršího finského města Porvoo. Ve skrytu duše doufáme, že vedle pracovní náplně budeme moci nahlédnout i do městských ulic. Najednou zpozorním. Na jednom z televizních programů se právě vysílají různé krátké pohádky a mezi nimi i epizoda ze slovenského večerníčku – nám sice důvěrně známého, nemohu si však vzpomenout na jeho název. Hrdiny jsou dva dědové – popletové. Televize poutá mou pozornost ještě dále. Sleduji dva muže v kuchyni a rychle zapisuji recept na to, co právě vaří. Tedy do skleněné mísy dát párky a zeleninu – mrkev, hrášek, kukuřici, brokolici /na tu si Finové obzvlášť potrpí, zatím nám ji servírovali téměř ke všemu v podobě syrové i vařené/, vše posypat strouhaným sýrem a dát zapéct. K tomu se podává salát, jehož ingredience tvoří nakrájené čínské zelí, cibule, rajčata, paprika a okurek – ten se krájí na kostičky, nikoliv na kolečka, jak jsme zvyklí my.Vše se smíchá, trochu osolí a pokape octem. A pak se může už jen popřát: „Dobrou chuť“.

Ve středu se budíme opět do krásného slunečného jitra. Asi se splnilo naše včerejší tajné přání. Autobus nás unáší zase typickou finskou krajinou, v níž se střídají lesy, pár skal, jezery, mořské zálivy a to vše občas oživeno typickými dřevěnými domky. Dnes směřujeme téměř na východ, do druhého nejstaršího finského města, do Porvoo. Osídlení v těchto končinách začalo již ve 13. století, samo město bylo založeno v roce 1346 králem Magnusem Erikssonem. Žili zde především bohatí lidé, obchodníci, často Němci a právě oni vytvořili plán města. Těžkou dobu prožilo město v 16. století, kdy bylo dvakrát zničeno Dány a třikrát Rusy. Za pomoci krále Gustava Vasy bylo obnoveno a v roce 1579 byla opět potvrzena jeho městská privilegia. Tragickou dobou bylo i 18. století, kdy se o novou zkázu města postarala vojska soupeřící ve švédsko – ruské válce. V roce 1723, krátce potom, co Finsko ztratilo Vyborg, se Porvoo stalo sídlem biskupa. Ještě v tomto století jej však znovu zničil požár. Po roce 1760 začala nová výstavba, tentokrát již z kamene. Po získání autonomie pod ruskou nadvládou prosazoval car, aby v Porvoo působil parlament. Alexandrův nástupce Mikuláš I. se též zasloužil o rekonstrukci města. Byl povolán stavitel helsinského Senátního náměstí Engel, aby pomohl při rekonstrukci.

V minulém roce došlo k velké rekonstrukci celého města v souvislosti s výročím jeho založení, které se slavilo. Dnes žije v samotném Porvoo přes 20 000 obyvatel. Porvoo se ale právě loni domluvilo se sousedním malým městem Paris a obě města se spojila. Nově vytvořená koglomerace má 43 000 obyvatel.

Než se nadějeme, vjíždíme na most přes ještě zamrzlou řeku Porvoo. Nevíme, na kterou stranu se dříve dívat, nalevo i napravo se najednou otevřel překrásný výhled. Věnujeme se především pohledu „vlevo“, jak se později dozvíme, je to nejtypičtější pohled na starou část města, na červené staré dřevěné domky. A nad nimi se na mírném návrší zvedají další starší i novější stavby. Pohled jak z jiného světa. Dlouho se jím však nemůžeme kochat, protože volají povinnosti. Snad odpoledne nám bude alespoň chvilička zbývat na prohlídku tohoto půvabného města.

Prokličkujeme několika úzkými ulicemi a už stojíme před školou pro turismus a hotelové služby. Ujímá se nás mladičká členka pedagogického sboru – a ejhle, zase překvapení. Mluví česky. Představí se nám – jmenuje se Lepo Tuija, působí zde dva roky, je učitelkou ruštiny a přes ni se dostala i k češtině. Té se věnuje už 10 let, byla na stáži i v Praze. Zároveň nás seznámí i se zástupcem ředitele, panem Jürgenem Wollstenem. V tu chvíli mnozí z nás klopí zrak a v duchu si říkají: „Tohoto korpulentního muže jsme pokládali za školníka“. První pohled nás tedy totálně zklamal.

Potom se – pravděpodobně slečna – Tuija věnuje základním informacím o škole. Budova pochází z počátku 20. století, dříve zde byl pivovar, pak institut pro mladé ženy a současná škola tu působí asi 20 let. Studuje se tady vše, co souvisí s turistikou, jako jsou restaurační a hotelové služby, cizí jazyky apod. Studium trvá 2,5 roku, letos ale zahájili pokus o zavedení něčeho jako vysokoškolského studia. To by bylo zakončeno diplomovou prací a trvalo by 4 – 5 let. Zatím nevědí, jak se tento experiment bude dále vyvíjet. V současnosti zde studuje 450 studentů a 100 dospělých. Písemné přijímací zkoušky se nedělají, zájemci o studium ale musí podstoupit ústní pohovor. Učí se zde všechno možné, náplň osnov je dána studijním oborem. Ale především se pozornost věnuje cizím jazykům. Finština, švédština a angličtina jsou povinné a k nim si studenti přibírají ještě další cizí jazyky jako volitelné. Nad touto „jazykovou bombou“ jen kroutíme hlavami. Není nám jasné, jak lze studovat 5 jazyků dohromady. Tuija si povzdechne, že by ráda učila i češtinu – snad se někdy dá dohromady kurz zájemců /musí mít alespoň 15 účastníků/ a její sen se stane skutečností. Studenti musí také projít praxí, ta trvá celkem za dobu studia 18 měsíců a odehrává se v restauracích, hotelech, cestovních kancelářích. Studenti za svou práci nedostávají mzdu, ale často jim zaměstnavatel po skončení praxe dá třeba dárek. Studenti mohou pochopitelně pracovat i v cizině. Pokud v cizině i něco studují, pak doma už nemusí studovat totéž. Institut organizuje i kurzy pro další zájemce též v oblasti např. výuky cizích jazyků, práce s počítači apod. Často zde probíhají kurzy pro přistěhovalce.

Organizace školního roku vypadá takto. Na vyšší škole trvá školní rok od 15. srpna do 1. června, 5 – 6 x do roka jsou určeny zkouškové týdny. Na vysoké škole se učí od 30. srpna do 1. června a zkouškové týdny jsou čtyři. Další prázdniny jsou týden na podzim, pak v zimě na vánoce, dále na velikonoce a ještě týden v únoru. Studenti učí 35 – 40 hodin týdně, z toho často 20 hodin zabírá výuka jazyků. Výkony studentů jsou oceňovány známkami 1 – 5, přitom 5 je známka nejlepší /na finské základní škole má klasifikační stupnice 10 známek/. Jedenkrát za rok student skládá zkoušku z daného předmětu, počet zkoušek je různý podle studijního oboru. Zkoušku lze opakovat třikrát.

Tuijina běžná vyučovací hodina vypadá podobně jako naše. Vysvětluje novou látku, poslouchají se cizojazyčné texty, vedou se rozhovory v daném jazyce, zkouší se, procvičuje. Tato hodina trvá 45 minut. Kromě těchto hodin mají učitelé i „kontaktní“ hodiny, prostě něco jako konzultace pro zájemce. Jinak ona učí 9 hodin ruštiny, sama studuje a má na starosti styky s Ruskem. Opět slyšíme, že úvazek učitele je 16 hodin, všechno ostatní je klasifikováno jako přesčasová práce. Normálně učí kantoři 20 – 30 hodin týdně, někteří ale stíhají i 50 hodin týdně. To ale spíše podle nárazových požadavků. Po ukončení studia dostává student diplom, což je vlastně vysvědčení, protože má na něm vypsané absolvované předměty. Student může studovat, jak dlouho chce, studenti při studiu např. pracují. Je ale snaha, aby si studenti studium neprotahovali.

Prohlídka školy je také zajímavá. Učebna výpočetní techniky nás zase tak příliš neohromí, podivujeme se však šíři nabízených studijních možností. Nechybí zde totiž ani nabídka vyučit se službám holičským, kadeřnickým a gastronomickým. Škola provozuje kadeřnictví a restauraci. Kromě toho studenti mají svou jídelnu. Zájem o obojí služby mezi obyvateli města je prý velký i vzhledem k finanční zajímavosti této nabídky. Tak např. za kadeřnické služby zaplatí zákazník asi dvě třetiny sumy, kterou by zaplatil ve městě. Jedinou nevýhodou je dlouhá objednací doba – tři týdny – a to, že samotný výkon trvá déle než u profesionálů.

O kvalitách zdejší kuchyně se také přesvědčíme, máme zde připraven oběd. Předkrmem je tradiční rybí salát se zeleninou, pak následují pečené vepřové plátky s kopečkem čehosi z brambor – to cosi vzdáleně připomíná bramborový salát přizdobený malými smaženými hranolky a naplněný sýrem – a vše je završeno čokoládovým pudingem. Jídlo chutná výborně, jen nám k němu nějak „nesedí“ voda k pití. Už víme, že Finové jsou zvyklí zapíjet jídlo vodou, my ale už po několikáté toužíme spíše po pivu.

Po dvanácté hodině se loučíme, děkujeme za milé přijetí a odjíždíme na okraj Porva, do Institutu pro vzdělání dospělých. Jedná se o něco podobného, co jsme už viděli. Nicméně i zde jsou zvláštnosti. Že se soustředí na vzdělání dospělých, to je jasné z názvu, že si musí na sebe vydělat, je nám už po předchozí návštěvě v Järvenpäi také známo. V tomto institutu se v půměru vzdělává kolem 3 000 lidí, počty studentů se však mění podle období. V zimě zde např. studovalo 1 000 studentů denně. Škola nabízí kurzy v trvání od jednoho dne do tří let v následujících oborech: obchod, administrativa, informační technologie, zabezpečovací zařízení, chemie, ekologie domácnosti, sociální a zdravotní služby, strojírenství, průmysl plastů atd. Podněty pro nové obory berou z okolí, nabídka se pochopitelně mění podle požadavků jednotlivých objednatelů. Největší je zájem o informační technologie, pak o obchod a administrativu, úplně nové jsou kurzy zabezpečovací techniky. Ve škole působí přes 300 zaměstnanců, někteří na plný úvazek, jiní jen jako externí spolupracovníci. Menší část práce institutu tvoří poradenská služba pro organizace, novinkou jsou testy dovedností pro dospělé, které se stávají doslova „šlágrem“ posledního období. Mnoho pozornosti také věnují fiktivním firmám a spolupráci se zahraničím. Fiktivní firmy provozují obchody i s firmami v ostatní Evropě, jejich fiktivní kanceláře simulují, jak to vypadá v bankovnictví, pojišťovnách a podobných institucích. Od roku 1993 se podílejí i na mezinárodních projektech, jako je třeba LEONARDO.

A perličky na závěr. Kromě vyjmenovaného zde také pořádají masérské kurzy – normální masérský kurz trvá 9 měsíců a jeho absolventi pracují už během kurzu v různých masérských salónech. A co je ta perlička? Pořádají i masérské kurzy pro vězně. Ti pochopitelně nemohou na praxi „ven“, nedostávají certifikát, ale při tomto počínání prý vybijí nadbytečnou energii. I to může být chápáno jako pomoc společnosti. Dále i zde pořádají jednoroční kurzy pro uklízečky. Jsou velmi žádané, protože ženy ucházející se o toto zaměstnání, vědí, že bez certifikátu je nikdo nepřijme. Při vstupu do budovy nás navíc zaujala preparovaná dvojice mladých losů. Jak k nim škola přišla? Prý se narodili moc brzy v zimě, nedokázali se vyrovnat s přílišným chladem a zmrzli. Odborníci z této školy jejich mrtvá těla preparovali a dnes jsou vystavena ve vitríně u vchodu, aby poutala pozornost příchozích.

Autobus nás doveze do města, k nejvýznamnější městské stavbě, k dómu. Konečně máme možnost projít se tímto starodávným městem. Už sám dóm je zvláštní tím, že má zvonici zvlášť. Dnešní podobu dostal v 15. století, věž pochází až ze století 18. Při ní je tzv. finský kostel, dřevěná stavba z let 1739 – 47. A pak se nám otvírají městské ulice s mnoha dřevěnými domy a domky. Dostáváme se až dolů, k náměstí, a snažíme se najít cestu k těm krásným malebným domkům na břehu řeky. Podaří se a my – fotografičtí fandové – tady balancujeme na pokraji lávek před domky, nad zamrzlou hladinou, abychom je vyfotografovali z úhlu co nejpříznivějšího. Pak zpět do města. Ze světských staveb je třeba na prvním místě připomenout starou radnici, klasicistní budovu, jež je příkladem severského pojímání tohoto slohu. Postavil ji v letech 1758 – 59 Samuel Berner, městský architekt z Turku. Další významné stavby pocházejí z 19. – 20. století. Biskupská rezidence byla postavena v roce 1927 podle projektu W. Junga, nynější gymnázium postavil v 19. století E. B. Lohrman. Zajímavou stavbou je i tzv. dům básníků. V letech 1765 – 66 ho postavil G. Flensborg jako obytný dům, ale v roce 1921 v něm skladatel H. Schildt založil finsko – švédský spolek spisovatelů. Tak se dům stal přechodným bydlištěm mnoha básníků a literátů.

Zdželi bychom se tu ještě déle, město působí neobyčejně malebně a romanticky, nicméně musíme se vracet do Helsink. I přes zmatky při rozchodu – všichni jsme se totiž rozběhli, aniž jsme vyčkali pokynů paní vedoucí – se vzorně po půl hodině úprku městem scházíme. Někdo prohlédl městskou architekturu, jiný prošel obchody s moderním zbožím či starožitnostmi. Všichni jsou ale spokojeni a okouzleni starobylou krásou a zvláštní poezií tohoto města.

Do Helsink přijíždíme poměrně pozdě, až před šestou hodinou, nikdo z nás však nelituje. Bylo to krásné, ale bylo toho málo. Tedy té prohlídky Porva. A já? Mám poněkud naspěch. Mám na dnešek tolik vytoužené lístky do Opery na Borise Godunova. Rychle osprchovat, přestrojit a úprkem do opery. Za tři hodiny mohu říci, že ten spěch stál zato. Obsah opery znám, takže mi celkem nevadí, že řečí pěvců je finština. Vycházím do nočního klidu s pocitem vynikajícího kulturního zážitku a těším se, co mi přinese následující den. Doufám, že opět mnoho zajímavého.

Když ve čtvrtek vyhlédneme ráno z okna, máme opět po náladě. Vrátilo se nepříjemné počasí. Sice dnes máme v plánu návštěvu tří škol a večer večeři na rozloučenou, takže nebudeme mít asi vůbec volno, i tak by nám ale vyhovovalo včerejší krásné počasí. Po nástupu do autobusu nás nejdříve pobaví jeden z kolegů vyprávěním o tom, co se mu včera stalo. Pravdou ale je, že jemu určitě příhoda nepřipadá příliš zábavná. Včera večer, po návratu na pokoj, mu prý jeho spolubydlící hlásil, že viděl odlétat z jejich okna „pěkně velkou bestii“ – tedy řečeno normálním jazykem obyčejného mořského racka. Onen postižený se podíval za okno, kam si ve středu večer uložil koupený laponský sýr a rybu ve vakuovaném balení, a ejhle, ke svému nemilému překvapení zjistil, že po sýru už není ani památky a z ryby zbylo jen torzo. To postiženému člověku skutečně na dobré náladě nepřidá. Nicméně zbytek účastníků pobytu se náramně dobře baví.

Podmračenými Helsinkami ujíždíme do školy pro kadeřnice a kosmetičky. Většina žen z osazenstva se těší, protože zatím to zajímavé bylo spíše pro muže a ne pro ženy. Teď se nabízí zcela ženská záležitost. Paní ředitelka tuto školu charakterizuje jako ústav, který se stará o krásu, a podle slov je na ni velmi hrdá. Zdůrazňuje skutečnost, že škola je jedinou svého druhu ve Finsku a zároveň je i konzultačním střediskem pro Finsko. Právě na ní studuje přes 500 studentů, z toho 300 na denním studiu, 100 dospělých a 100 na rekvalifikaci. Z celkového počtu studujících je jen 10 chlapců, protože např. nevychovávají tradiční holiče. Mají zde něco, co by se v překladu dalo nazvat „ukrašlovatelem“. O tento obor ale chlapci nemají téměř zájem, protože krása se prý považuje za něco nemužského. Přitom škola je nová, budova stojí 4 roky, i když samotná škola má více než osmdesátiletou tradici. A koho zde vychovávají? Kadeřnice, maskéry pro televizi, divadlo film, kosmetičky, odborníky pro manikúru a pedikúru, odborníky ve speciální péči o tělo, čili maséry.

Dostat se na studium na této škole je velmi těžké, berou uchazeče v poměru asi 1 : 9. A jak se sem dostat? Zájemci se sem hlásí na formulářích po absolvování střední školy, vychází se z průměru na základní či střední škole, přitom základní pro posouzení jsou známky z mateřského jazyka, ručních prací a výtvarné výchovy. Paní ředitelka říká, že by tento systém chtěli změnit, protože potom při studiu narážejí na největší problémy v matematice. Jí samotné připadá, že matematika by byla pro studenty důležitější než třeba mateřský jazyk. Přitom ale dívky jsou většinou v matematice velice špatné, i když jinak jsou šikovné. A tak také nevědí, co s tím dělat. Po podání přihlášky jsou zájemci pozváni k pohovoru, samotné rozhodnutí o přijetí se nechává na škole. Pochopitelně jiné předpisy existují pro děti a jiné pro dospělé.

A kvalifikace učitelů? Musí vystudovat patřičnou odbornou školu, pak vyšší odbornou školu a to vše si musí doplnit ročním studiem pedagogiky. Tito učitelé pak učí 30 hodin týdně. Pochopitelně mají i učitele – absolventy univerzit, ti pak učí 25 hodin týdně. Ředitelka zde také neučí, se zástupcem se domlouvá, zda on bude či nebude učit. Pokud ano, pak jeho vyučovací povinnost je 6 hodin. Problémy v učitelském sboru jsou i zde. Za největší problém paní ředitelka považuje to, že starší učitelé se těžko přizpůsobují častým změnám a nestačí rychlému tempu rozvoje školy. Problémem je ale prý i velké množství nových učitelů, kterým naopak trvá velmi dlouho, než se zacvičí. Ona sama je inženýrkou, dříve vyučovala konstrukce. A jak se stala ředitelkou? Ředitel je jmenován na doživotí. Musí ale jednou ročně dokazovat školskému úřadu, co udělal ve škole nového, na co použil finanční prostředky, o které minulý rok požádal atd. Když je ředitel „nepružný“, může být odvolán. Odvolání ředitele je však především velká administrativa a tak se může tento akt protáhnout i na několik let.

Problémy v této škole jsou podobné jako v jiných finských školách, škola má ale i určité specifické problémy. K nim patří především častá těhotenství dívek. Paní ředitelka říká, že dívky jsou velice hezké, pečují o sebe a tak není pro ně příliš těžké dostat se do problémů. I zde tyto problémy řeší až příliš často potraty. Bohužel v poslední době i sem pronikly drogy a dívky jim často podléhají. Problém drog a způsob zásahu proti jejich uživatelům se právě řeší na městské úrovni. Existují zde dvě možnosti, jak se s problémem vypořádat. Buď nechat všemu volný průběh, nebo požívání a distribuci drog tvrdě postihovat. Která z variant řešení zvítězí, se zatím neví. O tom, jak studenti tráví volný čas, paní ředitelka nic neví.

Prohlídka školy je skutečně tou očekávanou lahůdkou pro ženy. Těch překrásných praktických učeben. Kosmetičky se jedna na druhé učí líčit různé typy obličeje, maskéři připravují různé „zrůdy“ pro ty nejfantastičtější scény, kadeřnice vytvářejí z vlasů hotová umělecká díla. Mnohé z výtvorů všech zdobí volné školní prostory. Hned ve vestibulu nás zaujaly postavy v překrásných starodávných šatech vyrobených z papíru, v učebnách kadeřnic pak překrásné účesy. A těch „šminek“ a dalších prostředků na „zkrášlování“.

Na druhou prohlídku dnešního dne jedeme do školy umístěné asi 10 km od centra Helsink, do Institutu odborného vzdělávání. Ujímá se nás ředitelka školy, paní Tuula Lapila a podává nám základní informace. Studuje zde 750 studentů z řad mladých zájemců i z řad dospělých, na škole studují především dívky a ženy, zaměstnáno mají 65 učitelů. Výuka probíhá ve třech odděleních. První oddělení je věnováno hotelu, restauraci a veřejnému stravování, v druhém oddělení se studenti učí připravovat stravu a ve třetím oddělení se studenti učí tajům oblékání. I zde mají problémy s pracovníky. Paní ředitelka říká, že proto změnili celou organizaci, lidé si prý přestali rozumět. Zavedli týmy expertů, čili menší pracovní skupiny, které by se měly dohodnout lépe než velké kolektivy. V týmu je vždy určen vedoucí a s ním pracuje 5 – 6 lidí. Tento tým si připravuje náplň své práce a koordinuje svou práci s ostatními týmy. A tak zde pracuje několik týmů v oddělení restaurací, několik v odívání, pak mají speciální tým pro cizí jazyky, dále pro všeobecné předměty, polytechnický tým atd. Paní ředitelka ke všemu dodává, že je skutečně velmi obtížné vést tým dospělých, obzvláště v případě, kdy většina členů týmu patří mezi autoritativní typ lidí. I tato škola si vylepšuje svou finanční situaci doplňkovými výdělky. Provozují restauraci, obchod se svými, především textilními výrobky, drogerii. A na závěr svého výkladu ředitelka opět potěší naše „česká“ srdce. I ona je přítelkyní České republiky. A jak se k tomu dostala? Její manžel umí česky a do České republiky často jezdí. Takže další místo, na němž určitě vědí, kde naše republika leží.

Procházíme jednotlivými odděleními, tam se nás ujímají obvykle vedoucí těchto oddělení. V kuchyni a pekárně ochutnáváme výrobky studentů, na konfekční dílně nás zaujme mistr nejen svým perfektně vypracovaným oděvem, ale i takovou drobností, jako je jeho jehlice v kravatě ve tvaru nůžek. A s čím jsme především spokojeni, to je oběd. Každý máme u svého místa na papíře vypsané menu. Výborně chutná předkrm – salát s laponským sýrem, hlavní jídlo je pro většinu z nás přímo zvláštnost, gratinovaný candát. Většina z nás jí candáta ve svém životě poprvé. Jen zákusek, dort s plody cloudberry – cloudberry jsou typické plody severských lesů, oranžové, něco mezi malinou, ostružinou, brusinkou, chutnají nakysle, český překlad názvu neexistuje – je jaksi obyčejný. Tedy až na ty „cloudberry“. Ale jinak také chutná výborně.

Po milém přijetí se nám ani nechce na dnešní třetí návštěvní místo. Jsme ale opět popoháněni našimi vedoucími, na to jsme si už zvykli. Přijíždíme k Vzdělávacímu odbornému institutu ve Vantě. A co nás vítá? Už z dálky nám vlaje vstříc naše vlajka. A ve vstupní hale kromě pracovníků školy nás vítají i na obrazovce monitoru. Docela nám to zase zvedne náladu. Pak už však musíme zasednout a poslouchat informace o škole. Studentů zde mají 550, z toho 450 chlapců a 100 dívek ve věku 16 – 17 let, pracuje zde 50 učitelů a 20 dalších pracovníků, všechny jejich obory nejsou soustředěny v této budově, asi 5 km odsud mají další budovu. Nabízejí studium celkem v pěti oblastech, ve strojírenství a zpracování kovů, v kartografii, v oboru hotely a strava, v technologii konstrukcí a v elektrotechnologii /automatizační technologie, slaboproud a silnoproud/. Mají velký zájem o spolupráci s podobnou školou u nás, několikrát při prohlídce školy slyšíme, že by byli rádi, kdybychom jim dali vědět o existenci některé naší podobné školy. I oni začali totiž navazovat spolupráci s cizinou, zatím tato činnost nemá dlouhého trvání a tak hledají další kontakty. Spolupráce se školami z Francie a Irska je prý výborná.

Do hotelu se dnes vracíme pozdě, až po páté hodině, a jsme značně unaveni. A to máme před sebou ještě jednu akci. Slavnostní večeři na rozloučenou v restauraci Lappi v laponském stylu. A venku zase nepříjemně prší. Mika proto říká, že pojedeme raději metrem. Jenže ta vzdálenost od metra k restauraci nám připadá delší, než by byla vzdálenost od hotelu. V průzoru ulic vidíme obchodní dům Stockmann a ten je jen několik minut chůze od hotelu. Do restaurace přicházíme mokří, vyfoukaní. Usedáme na dřevěné lavice, obsluhuje nás dívka či mladá žena v lidovém kroji. Před námi stojí „stopička“ finské vodky a pan Mika se loučí. Mluví dlouze a v metaforách. Vypráví o jakýchsi skleněných knihách a finských písních v nich skrytých. Někteří z nás – alespoň tedy já, ale podle výrazu obličeje i další – vůbec netuší, jaký je pravý význam Mikova proslovu, prostě „co tím chtěl básník říci“. Čekáme, co se bude dít dále. Mika po skončení proslovu každého obdaruje úhlednou krabičkou. V ní jsou prý skryty ty skleněné knihy. Po otevření a vysvětlení paní doktorky Kazeleové konečně chápeme. Krabička skrývá kromě velké čokolády ještě „placatičku“ tvrdého alkoholu. No samozřejmě. Po alkoholu se zpívají písně.

Připíjíme si na zdraví a na štěstí. Uznáváme, že máme za sebou pracovně náročný, ale zároveň příjemný týden. Pan Mika i paní Pirkko jsou také spokojeni, zhostili se své úlohy hostitelů skutečně na jedničku s hvězdičkou. Je servírována večeře. Předkrm – jikry se zeleninovou oblohou, hlavní jídlo – sobí maso s houbami, brusinkami a bramborem, to vše polito majonézou, zákusek – sladká omeleta se sýrem /poněkud neobvyklé spojení/, ozdobená opět oněmi cloudberry a politá sladkou omáčkou také se sýrem a skořicí. K tomu se podává červené víno z Chile. Jídlo je i na naše na leccos zvyklé žaludky až neúměrně syté, jsme ale rádi, že ochutnáváme další severské speciality, především sobí maso. To chutná podobně jako hovězí „střižené“ divočinou. Podivujeme se především nad jeho měkkostí. Povídáme si mezi sebou, hodnotíme pobyt a zajímavosti z finských škol, rozmlouváme i s Mikem, pro kterého není problémem přecházet z finštiny do švédštiny, angličtiny či němčiny. Tato jazyková „flexibilita“ je nám bohužel cizí a tak ji pochopitelně obdivujeme. Rozcházíme se po desáté hodině a i přes skutečně zase „psí“ počasí mnozí z nás absolvují poslední procházku nočními ulicemi Helsink.

V pátek, poslední den našeho pobytu, nás zdraví slunce a vymetená obloha. Sbalíme věci, někteří z nás se vydávají ještě do ulic za různými cíli – jeden jde fotografovat rychlovlak Pendolino, další utrácejí poslední marky – a pak odjíždíme na poslední návštěvu. Název školy slibuje zase něco zajímavého. Ve volném překladu Škola pro umění a řemesla či Institut pro umění s design. Sídlí ve Vantě. V autobuse nám paní Pirkko ještě vypráví o systému studia na univerzitách. Ty poskytují vzdělání mladým i dospělým v rámci celoživotního vzdělávání, pořádají i kurzy pro nezaměstnané. Pro vysokoškolsky vzdělané nezaměstnané vznikla dokonce speciální služda, centrum APAJA. Je prý v současnosti velmi oblíbené, většina zájemců v něm najde typ na svá další studia. Náklady zde hradí pochopitelně ministerstvo školství. Jinak ve Finsku existuje tzv. otevřená univerzita, tzn. že každý může studovat jakékoliv předměty.

Ve škole nás vítá ředitel a bez dlouhého úvodu – poví nám jen to nejdůležitější – nás provádí „provozem“. O školu je velký zájem, na konzervátorství např. berou 20 uchazečů z 500 přihlášených, na další obory např. 15 ze 100. Uchazeči skládají talentové zkoušky. Jeden ze studentů nám říká, že on při nich musel splnit dva úkoly. Navrhoval obálku knihy a kreslil vlka jednak v realistickém pohledu a jednak jako logo nějaké společnosti. Pak musel absolvovat ještě ústní pohovor. Studium trvá v základním studiu 3,5 roku a studenti musí zase dosáhnout 140 kreditních bodů, pokud chtějí certifikát. Studovat zde lze grafiku, design textilií a oděvů, konzervování a restaurování papíru, textilií, nábytku, starých objektů. Dnes studuje ve škole celkem 250 žáků. Co nás udiví, je to, že pan ředitel nám dokáže podat informaci o každém studentovi, s nímž se při prohlídce setkáme. V září se budou stěhovat do nové budovy, zde je to už prý velmi stísněné. Studenti už připravují návrhy na výzdobu nové budovy. Jako jiné školy i oni spolupracují s dalšími státy. V jedné třídě zastihneme dva studenty z Holandska, jejich studenti pojedou zase do Maďarska. Rozvíjí se spolupráce s Ruskem, studenti pomáhají restaurovat staré ruské ikony.

V každém oddělení, kterým projdeme, je mnoho zajímavého. V oddělení textilu nám ukazují návrhy vzorování tkanin, různé druhy pletenin, různé vazební techniky při tkaní, návrhy tisku apod. Zaujme nás učebna s mnoha malými tkalcovskými stavy. Jsou napojeny na počítač, na němž si student odzkouší vazbu a kombinaci barev, a pak se pustí do samotného výrobku. Jednotlivá oddělení také spolupracují. Pan ředitel nám ukazuje společný výrobek oddělení designu a oddělení materiálu – krásný kabát. Nad ním zaplesalo srdce mnohé z účastnic pobytu a byly i takové, které si rychle stihly návrh „obkreslit“. Krásné jsou i návrhy obuvi, klobouků a dalších drobností patřících neodmyslitelně k odívání. Zajímavé je i to, že např. celé oddělení textilu má první dva roky studia společné, pro specializaci se studenti rozhodují až pro posledního 1,5 roku studia.

V dalším oddělení nám předvádějí, jak studenti navrhují obaly pro různé druhy zboží, přijdeme do třídy, kde právě probíhá týdenní kurz kreslení, v další třídě vznikají grafické návrhy, dnes kreslí zářivé barvy, procházíme prostorem, v němž stěny jsou pokryty kresbami. I to jsou studentské návrhy. Pan ředitel ukazuje i ve zmenšenině místnost, jejíž zařízení navrhli také studenti. Už prý i přišel zákazník, který si z návrhů vybral pro svou potřebu.

Skutečnou lahůdkou je oddělení konzervátorství. Jedná se o jediné středisko tohoto charakteru v zemi, studuje zde 25 studentů, kteří právě připravují své závěrečné práce. Věkový průměr studentů v tomto oddělení je vyšší, asi 28 let, protože to jsou lidé přicházející už z praxe. Studenti si sami vybírají předměty, které budou restaurovat, předmět jim však může nabídnout i škola, práci dělají zdarma a pracují pro různé instituce /archívy, muzea/. Během studia není studentům dovoleno pracovat soukromě. Chvíli sledujeme konzervaci jakési papírové panenky, kterou prý potrhala kočka, zastavíme se u konzervace fotografií a starých tibetských rukopisů, sledujeme studenta, který restauruje dvě sochy žab pocházející původně z Ruska /tady prý je štěstím, že všechny úlomky se dochovaly, teď jde jen o to, dát vše správně dohromady/, další mladík sleduje změny, které proběhly na textiliích vyzdvižených z hrobů z 18. – 19. století. Nahlížíme do mikroskopu, registrujeme i vlasy mrtvé /jedná se totiž o zbytky dámské čapky/. Poněkud morbidní, ale zajímavé. A co to je v těch dřevěných bednách v rohu místnosti? Pan ředitel se směje a říká, že to je připravený materiál. Studenti do těchto beden dají ústřižky textilií, kousky dřeva, zlomky kovových předmětů, vše zahází hlínou a pískem, pak občas třeba něčím polijí. Další kurz bude tyto zbytky za 3 roky „vykopávat“ a bude se učit restaurovat. Tak to by nás skutečně nenapadlo. Je nám vysvětlena i logika tohoto počínání. Země ve Finsku je hodně dlouho zmrzlá, takže vykopávky mohou probíhat jen v krátkém časovém období, navíc nálezů je velmi málo a studenti se přece musí na něčem učit.

Jak v Jiříkově vidění opouštíme školu. Něco podobného skutečně většina z nás ještě neviděla. U oběda v restauraci v horním patře nedalekého obchodního domu máme o čem diskutovat. Vychutnáme si poslední oběd ve Finsku – krocana v omáčce – naposled nás čeká autobus, aby nás tentokrát dovezl na letiště. Loučíme se, děkujeme panu Mikovi i paní Pirkko. Po osmi dnech práce a splnění mnoha povinností i oni si budou moci vydechnout. A my máme mnoho námětů na různé drobnosti, které by se mohly přenést i do našich škol. Znovu si uvědomujeme srdečný přístup Finů k nám, jejich skutečný zájem o naši zemi – znají ji nejen přes naše výrobky, jako je pivo či Favority a Felicie jezdící i v drsných podmínkách severu. Mnohé problémy máme asi společné. Finové se nám často svěřovali s obavami o finštinu. Začínají prý pochybovat, že finština vůbec přežije jako jazyk. Proniká prý do ní ohromné množství anglických slov. Již dnes, když se přijde na úřad, se zjistí, že se tam mluví jakousi směsí angličtiny a finštiny. I my si uvědomujeme, že možná stejný problém postihne i nás. Vždyť už nenakupujeme v obchodech, ale v shopech, marketech či super a hypermarketech, obědváme ve „vajnkelerech“, pijeme v „bírštubách“, rychle se občerstvujeme v „imbisech“, oblékáme se do body apod. Zatím se třeba nad přehršlí německých a anglických slov jen pousmějeme, ale dokážeme odhadnout, co bude za 5, 10, 20 let? Nebudeme mít stejné obavy, jaké dnes mají Finové? Je to trochu smutné rozjímání pro nás, češtináře.

S velkým předstihem se necháme odbavit a z haly pozorujeme starty a přistání letadel všech možných velikostí i všech možných leteckých společností. Čekáme na přílet linky OK 480 z Prahy, aby tato se změnila na linku OK 481 a dopravila nás do Prahy. Přilétá o něco později, takže i náš dnešní let bude opožděn. Krásné počasí však slibuje přímo vyhlídkový let. A skutečně. Pohled z výšky více než 10 000 m je úchvatný. Letíme nad jižním pobřežím Finska – to množství ostrovů a ostrůvků – Balt přerazíme nejkratší cestou nad švédské pobřeží a nad ním letíme k jihozápadu. Jako na dlani se pod námi rýsuje největší švédský ostrov Öland. Řeším přímo hamletovskou otázku. Je to on, není to on? Vzpomínám na dovolenou roku 1991, kdy jsme zabloudili i sem. Uvidím most spojující ostrov s pevninou? Ano, i z té výšky je pozorovatelný. Pak přelétáme nad dánskou výspou, ostrovem Bornholmem a míříme směr Gdaňsk. Polská krajina pod námi je poněkud fádní, naše hranice si však nemůžeme splést. Jejich signálem jsou zasněžené vrcholky Krkonoš. Klesáme. Zdraví nás vesnice, vesničky, města, městečka, hrady -ano, je to Kokořín, ten obdivujeme z ptačí perspektivy těsně před přistáním. Měkce dosedáme na „ranvej“ ruzyňského letiště. Trochu déle čekáme na kufry, chvíli využijeme k loučení. Tedy ahoj a na shledanou na posledním školení v Brně – Šlapanicích. Každý z nás si veze domů nejen nějakou tu hmotnou maličkost jako vzpomínku na přívětivou zemi na severu, ale především množství zážitků, které musíme především „strávit“. Nebude to jednoduché, protože jich je mnoho na jednu lidskou bytost.