Mañana přístupem jsou sice proslavení Španělé, ale to asi jen proto, že málokdo zná Maročany. Včerejšek jsme totiž zabili v Tangieru marnou snahou půjčit si auto. Vlastně ne úplně marnou, nakonec jsme uspěli, jen to auto moc daleko nedojelo. A tak jsme se nakonec rozhodli vyrazit taxíkem, což je v Maroku běžný způsob dopravy na střední vzdálenosti.

Takže teď v neustávající prosincové průtrži sedíme v suchu prázdného auta, zatímco se náš řidič a tlupa dalších taxikářů snaží nekonečným vykřikováním „šauen šauen“ nalákat další pasažéry na výlet do 120 kilometrů vzdáleného Chefchaouenu. Tangier opouštíme po hodině čekání, kdy se do pětimístného taxíku konečně vmáčknul i sedmý pasažér. Čím víc cestujících, tím nižší cena za jednoho. V tomhle případě 60 dirhamů, tedy asi 150 korun.

Takový slejvák jako při stoupání do pohoří Rif jsem dlouho nezažil. Potkáváme nesčetně bouraček a jeden autobus převrácený na bok, protože spousta Maročanů si ani v tomhle nečasu neodpouští svůj osobitý styl řízení. To náš taxikář sice jede pomalu, zato ale každou chvíli tahá z kapsy mobil a zatímco lokty drží volant, bouračky a zatopené silnice si fotí, takže těžko říct, jestli je to výhra.

Očekávaná krátká cesta se protáhla na víc než dvě a půl hodiny a když přijíždíme na náměstíčko před chefchaouenskou pevností, je už tma. I tak ale už z auta vidíme skupinky rádoby průvodců, kteří se ke každému přijíždějícímu taxíku hrnou v naději, že dostanou pár drobáků za radu, nebo že si od nich někdo koupí deštník. Nebo hašiš.

Nemáme zájem a zmáčknutí pod jedním deštníkem se naslepo prodíráme pryč z náměstí. Od známého jsme dostali tip na hostel Dar Bildia a Google mapy nás k němu skrz malebné modré uličky po menším bloudění nakonec dovedou. Za 50 dirhamů na jednoho dostáváme v podstatě celý byt – ložnici s koupelnou a obývákem.

Alkoholová oáza

V tomhle počasí a ještě za tmy se nějakých procházek po městě dopředu vzdáváme, spíš bychom zašli někam na skleničku. Tomu se ale majitelé hostelu, Američan se Španělkou, upřímně smějí. „Tady nejste v Tangieru, děti,“ dostává se nám odpovědi na otázku, kam bychom mohli vyrazit. Nakonec se ale nabízejí, že nás dovedou k jedinému podniku pro „zoufalé cizince,“ který tu funguje.

Snaha udržet se v suchu nás definitivně opustila. Úzkými uličkami se v neustávající průtrži valí proudy vody, takže po kolena jsme kompletně durch. Užívám si to ze dvou důvodů – pořád je tu o 20 stupňů víc než v Čechách a kamarádi se mi smáli, že jedu do pouště.

Lahev marockého červeného z královských vinic nás stojí 160 dirhamů, z čehož by se asi průměrnému Maročanovi protočily panenky. Trochu se protočily i nám, takže se ani moc nedivíme, že v baru nikdo není. Vystoupali jsme do patra, abychom se z okna mohli kochat rušnou ulicí, ale skla jsou neprůhledná. Patrně aby byli spořádaní občané ušetření pohledů na hříšné nevěřící psy. K vínu dostáváme gratis porci grilovaného lososa a talíř kořeněné zeleniny, takže teď už večera stráveného v hospodě nelitujeme ani trochu. Památky si přece vynahradíme zítra, až se snad vyčasí.

Mezi vrcholky Rifu

Sluníčko nás tahá z postelí. Vyčasilo se víc, než jsme doufali. Obloha je takřka bezmračná a dopoledne tak trávíme na střešní terase hostelu s výhledem na celé městečko, kde nás rozmazlují kafem a zákusky.

Po poledni konečně vyrážíme. Nejdřív ze všeho nahoru na hradby na doporučovanou vyhlídku na město. Kouzelnými křivolakými uličkami šlapeme vzhůru a ze sytě modrobílých fasád nám přecházejí oči. Báli jsme se davů turistů, ale pod nohama se nám jen občas motají gangy dětiček. Jinak není nikde ani noha.

Z hradeb se naskýtají pohledy nejen na město, ale i na přilehlá údolí a majestátní vrcholky v pozadí. Ale nám to nestačí. Cesta pokračuje do hor mezi kaktusy a vodopády, takže se vydáváme vzhůru. Svah je tak prudký a kamenitý, že po něm sotva zvládáme jít. Proto docela zíráme, když potkáváme podél cesty terasovitě vysazené olivovníky, o které, jako by se nechumelilo, pečuje odhadem 70letý bezzubý stařík.

Stoupáme dál a stezku najednou obklopují shluky opuncií s trsy zralých plodů. Bodliny nás nemůžou zastavit, dáváme si sladkou přírodní svačinku.

Končíme po 400 výškových metrech. Došli jsme do háje, olivového. Cesta už dál nevede a do horolezectví se v džínách pouštět nechceme. A musíme složit poklonu výkonům muezzinů, kteří zrovna v Chefchaouenu svolávají do mešit. Jejich halekání totiž slyšíme i tady, 5 kilometrů od města.

Vracíme se za zvukem a po hodince svižného klesání znovu zaplouváme do kouzelných uliček mediny. Už se ani nedivíme, že na Google mapách dobrá polovina ulic vůbec není. Takováhle spletitá síť se samými slepými zákoutími, křivolakými schodišti a tajemnými průchody se snad ani zmapovat nedá. A v každém tom zákoutí a průchodu čeká usměvavý dealer hašiše.

Muslimský hřbitov a opuštěná mešita

Snažíme se směřovat stále dolů k řece jménem Fouara, protože bychom před setměním chtěli stihnout ještě vystoupat ke Španělské mešitě, která se tyčí na jejím opačném břehu na kopci východně od města. Od svých hostitelů jsme se dozvěděli, že tahle mešita od 20. let minulého století, kdy ji Španělé postavili, nikdy nefungovala. Oficiálně proto, že ji postavili nevěřící, tím pádem je znesvěcená. Neoficiálně proto, že stojí vysoko na kopci půl hodiny pěšky od města a nikomu by se na modlitbu nechtělo táhnout tak daleko.

Cestou do kopce procházíme muslimským hřbitovem. Na první pohled nás zaujme jeho jednoduchost. Žádné zdobené náhrobky, jen nízké zídky, samozřejmě modré, ohraničující hroby. Některým zesnulým se takového luxusu nedostalo a jejich hrob je vymezený jen kamínky. Všechny pak mají společné to, že jsou orientované směrem k Mekce.

V sevření okolními vrcholky se denní světlo vytrácí velmi rychle, a když přicházíme k mešitě, je už tma. Jsme rádi, že jsme to za světla nestihli, protože pohled, který máme před sebou, je dechberoucí. Z tohohle úhlu teprve vyniká, jak jsou domy ve svahu terasovitě vyrovnané, a díky silnému pouličnímu osvětlení vidíme každou jednotlivou ulici. Lampy v medině navíc nejsou žluté, ale bílé, takže všudypřítomná modrá barva září v umělém osvětlení možná víc než za dne.

Čaj a džus – noční život po marocku

S nastupující nocí se Chefchaouen najednou probouzí. Když se vracíme do mediny, není v úzkých uličkách k hnutí. Kromě toho, že je všude mnohem víc lidí než přes den, se hlavně vyrojila spousta pouličních prodejců. A nabízejí všechno od chleba, oliv a koření po hodinky, šperky a oblečení. A samozřejmě hašiš. Z téhle všudypřítomné drogy jsme docela rozpačití. Za držení sebemenšího množství drog jsou v Maroku teoreticky téměř hrdlení tresty, ale v praxi prý Chefchaouen obklopují konopná políčka a produkce se tady nabízí stejně otevřeně jako přeslazený mátový čaj.

Právě u toho přeslazeného mátového čaje chceme večer zakončit. Ale nakonec to vypadá, že se spíš zšejkujeme. V podniku na okraji mediny, kam jsme zapadli, mají mléčné shaky a džusy ze všeho představitelného ovoce za 10 dirhamů. Tak tady se žinýrovat nebudeme.

Chefchaouen nám učaroval, ale tahle rychloexkurze nám pro tentokrát musí stačit. Den odletu se blíží, a tak je zítra čas na odjezd.