Chimborazo – nejvyšší hora světa

Zbytek dne trávím tím, že sháním někoho, kdo mne na Chimborazo vyvede
bez cestovky. S pomocí jednoho taxikáře se mi to daří. Zná průvodce,
který by to udělal „načerno“

Ano, Chimborazo v Ekvádoru je opravdu nejvyšší horou světa. Samozřejmě závisí na metodice, kterou použijeme. Aby vyhrála právě tato hora, musíme její výšku počítat nikoliv od hladiny moře, ale od středu Země. Nachází se totiž skoro na rovníku a tam, jak známo, je země nejmacatější (ve škole se teda říká „na pólech zploštělá“). A to je důvod, proč zrovna tato hora tolik lidí láká.

Riobamba


Vystupuji v Riobambě a nemám ani ponětí, jestli na Chimborazo vylezu. Nemám ani ponětí, jak je od Riobamby daleko. Jako vždycky, na autobusáku odmítám všechny nabídky na taxíka a s batohem vyrážím směrem do centra města. Je šest ráno, po čase tráveném v teplých oblastech Jižní Ameriky a Ekvádoru mi je zde, o pár hodin a pár tisící kilometrů výše od místa, kde jsem do autobusu nastupoval, docela zima. Město se probouzí, pár rozespalců v ponču se plouží do práce. Možná se plouží z fiesty domů, ale neptám se. Hledám levný hotel, kde bych mohl přespat. Mám jakýsi tip na hostal Oasis.

Skvělý hostel Oasis

Z Autobusáku mi to trvá, i s čůrpauzou, asi půl hodiny do centra. Hostal Oasis je nedaleko. Zvoním. Otvírá pán a zve mne dovnitř. Po cestování skrz Peru mne omračuje čistota a pořádek. Na udržované zahradě mne pozoruje lama. Pán mi ukazuje pokoje. Nádherné pokoje, čisté a zařízené. Já už vím, že tohle asi nebude moje cenová skupina. Na své půlroční cestě mám opravdu hodně omezený rozpočet. Pán říká cenu šest dolarů. To sice na daný komfort není zas tak moc, ale i tak si to nemůžu dovolit. Nicméně zkouším mu vysvětlit svoji situaci a domlouváme se na pěti dolarech za noc. Se sprchou a televizí. Je to pořád docela hodně, ale líbí se mi tu a líbí se mi i majitel se svou manželkou. Hodní a sympatičtí lidé. Ochotně mi říkají vše, co vědí o možnostech výstupu na Chimborazo. Není toho zas tak moc.

Možnost jít do nějaké z cestovek zavrhuji rovnou. I když se nejedná o extrémní nebo dlouhý výstup, stále je tu nadmořská výška a možné problémy mých potenciálních společníků. Mám za sebou dlouhou dobu strávenou v nadmořské výšce okolo čtyřech tisíc a nechci riskovat, že se nějakému turistovi, který prostě chce zkusit dobýt Chimborazo, udělá špatně a naše výprava se bude muset vracet. Kromě toho, nechce se mi ani platit docela velká částka za výstup. Úplný sólo taky samozřejmě zavrhuji, nemám ani potřebné vybavení, ani zkušenosti a nemám dokonce ani tolik odvahy, abych šel do hor sám.

Chimborazo nanečisto


Pán z hostelu je tak ochotný, že mne následující den odveze na autobusák, odkud jezdí autobusy okolo parku Chimborazo. Chci se tam jen tak mrknout, jak to vypadá a jak se budu v pěti tisících cítit a tak. Autobus mi zastavuje u odbočky k hoře. Vystupuji a na oněch asi pět kilometrů nasazuji ostré tempo. Po chvilce zvolňuji, protože se mi špatně dýchá. Štěrková cesta se kroutí a neustále mírně stoupá vzhůru. Počasí nic moc, je pod mrakem. Po cestě potkávám vicuně, divokou a přísně chráněnou příbuznou lamy. Vítr foukne správným směrem a přede mnou se vynoří obrovský zasněžený kužel Chimboraza. Zastavuji se a chvíli jen zírám.

Ve výšce přibližně 5000 m n. m. je tzv refugio, taková „salaš“, kde se člověk může ubytovat a upokojit svoje základní potřeby. Slouží to jako jakýsi základní tábor pro výstup. Odtud je to na vrchol asi osm hodin výstupu. Protože se celá cesta jde po sněhu, obvykle se vychází v jedenáct v noci, aby byl sníh tvrdý a výstup bezpečnější. Obvykle se na vrchol dostává v sedm ráno, kdy svítá. Cesta dolů obvykle trvá hodiny čtyři.

Krátký výlet po okolí mne utvrzuje v tom, že s nadmořskou výškou problém nemám. Jediný můj problém jsou peníze. Sbíhám zpět k silnici a nechávám se svézt dolů do Riobamby v nějaké pick-upu, který si najal i s řidičem nějaký bohatší turista než jsem já. Okolí Riobamby je úžasný. Škoda jen, že není hezčí počasí.

Zbytek dne trávím tím, že sháním někoho, kdo mne na Chimborazo vyvede bez cestovky. S pomocí jednoho taxikáře se mi to daří. Zná průvodce, který by to udělal „načerno“. Jedeme za ním domů a nastává dlouhé smlouvání, na jehož konci je poloviční cena, než bych zaplatil cestovce, včetně půjčení maček a cepínu, sedáku a lana. Taxikář ovšem trvá na tom, že to bude on, kdo nás nahoru vyveze a že za to chce 10 dolarů. Tohle je neusmlouvatelné, bez něj bych průvodce nenašel. A tak místo autobusu si domlouvám taxík.

Chimborazo výstup


Taxikář se mnou a „mým“ průvodcem vyjede odpoledne nahoru k refugiu. Tam se loučíme a jdeme spát do stanu, nedaleko místa, kde začíná sníh. Stmívá se asi v osm a my jdeme spát. Víme, že vstáváme v deset večer abychom mohli tak v jedenáct vyjít. To se nám daří. Venku už je zima a já jsem tak akorát rozespalý, že mne představa výstupu zrovna vpřed nežene. Průvodce jde pomalu, že si říkám, jestli tam vůbec hodlá dojít. Jak zjišťuji později, on tempo nemění ani o tisíc kilometrů výše, zatímco já spíš postávám, než jdu.

Když půjdete na Chimborazo sami, cesta se hledá lehce – pořád přímo vzhůru. Žádný kličkování, stoupáme skoro po schodech. Odpočinek nepřipadá v úvahu, moje oblečení je spíš „out“ než „outdoor“ a rifle by asi docela rychle navlhly. Nedostatek vzduchu je znát, docela často se zastavuji a čekám na dech. Ke konci výstupu už se zastavuji snad každých deset kroků. Cesta vede strmě vzhůru, jen občas vede velmi strmě, že si pomáháme. Navázaní jsme skoro celou dobu. Po čtyřech hodinách chůze bez přestávky si začínám říkat, že to asi vzdám. Blbě se mi dýchá a je mi kosa. Fouká ledový vítr, který prochází skrz bundu, svetr, triko a tričko až na kůži. O rukách a nohách ani nemluvě. Nedovedu si představit, že jsme teprve v polovině. O hodinu později, když už opravdu nemůžu, průvodce říká, že jsme tu a že jsem dobrý, že jsme to zvládli pouze za pět hodin. Rozhlížím se. Pořád tma jaká by se dala krájet. Nevidím nic a je mi zima. Pokrčím rameny, řeknu „hm, bezva“ a zahajujeme sestup. Svítání nás zastihuje v pěti a půl tisících. Konečně je vidět okolí a já můžu fotit. Děláme i falešnou vrcholovou fotku za pomoci výpravy nějakých Čechů zeměměřičů. Moje měkké pohorky mi při sestupu v mačkách připravují hotové peklo. Přesto se mě průvodce ptá, za kolik bych je prodal. V tu chvíli je prodat nechci, ještě s nimi pár kilometrů plánuji. Za pár let je však nechávám zdarma čističi bot v Buenos Aires.


Po osmé hodině ranní přicházíme zpět ke stanu, balíme a jdeme na silnici. Stopujeme auto, které nás za pár dolarů veze zpět do Riobamby. Loučíme se. Klučina byl príma. Hází si batoh plný různých železných věcí na záda a jde domů. Já jdu zpět do hostalu Oasis.

Loučení s Riobambou

Latinská Amerika, to je těžká práce a divoké oslavy čehokoliv. V Riobambě zrovna slaví něco školáci a tak skrz město projíždí ozdobená auta s hlasitou aparaturou na korbě, následovaná malými tanečníky v různých krojích a maskách. Riobambu opouštím nerad, ale už se těším, co mne čeká v okolí Latacungy.

Ve 4.kole naší fotosoutěže opět obhájeno vítězství

Ve čtvrtém kole fotosoutěže Domov objektivem
cestovatelů
obhájila Petra Slámová první místo z minulého
kola. Nejen oceněné fotografie jsou hodně dobré a v jejich popisech
naleznete mnoho tipů na výlety.

Ve čtvrtém kole fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů obhájila Petra Slámová první místo z minulého kola. Nejen oceněné fotografie jsou hodně dobré a v jejich popisech s GPS souřadnicemi naleznete mnoho tipů na výlety.

Nyní můžete hlasovat v 5. kole, které je prozatím poslední. Hlasujete zvyšováním karmy u snímků, které vás zaujmou.

1. místo

Petra Slámová – foto 8 – Pohansko (krásná obhajoba vítězství v minulém kole)


Autorka získává software Zoner Photo Studio 10 Home od firmy ZONER software – hlavního partnera soutěže, dále knihu Krajiny z vydavatelství Zoner Press, knihu Neffův průvodce digitální fotokomorou, kterou vydal Institut digitální fotografie (IDIF), dárkový certifikát na slevu kurzu IDIFu a dárkový certifikát HUMI.

2. místo

Xfantasy – Rudolf Friedl – foto 10 – Kopec Číčov


Autor získává software Zoner Photo Studio 10 Xpress + Zoner Web Gallery od firmy ZONER software – hlavního partnera soutěže a knihu Ondřeje Neffa: Digitální fotografie polopatě, kterou vydal IDIF.

3. místo

Maděrová Jitka – foto 33 – Rybářovo ráno (autorka má v sooutěžní galerii i další zdařilé snímky 28 a 32)


Autorka získává software Zoner Photo Studio 9 Xpress od firmy ZONER software – hlavního partnera soutěže a knihu Fotografický blesk v digitální i klasické fotografii od IDIFu.

Ocenění poroty

Ocenění poroty získává velmi zdařilý snímek skalní hrad Sloup od Vladimíra Hrocha.


Vítězům i ostatním přejeme dobré světlo!

Hlavní partner:

Zoner Photo Studio

Další parneři:

IDIF Humi OUTDOOR Zoner Press ... jednoduše dobré knihy Tiskárna a vydavatelství OFTIS Ústí nad Orlicí

Partneři výstavy

Putovní výstava fotografií bude vytištěna na kvalitní fototiskárně a papírech firmy EPSON. Adjustaci fotografií na desky provede firma MMC, s.r.o. Plzeň

Soutěž na víkend: poznejte místo – velbloudi

Někdo má na zahrádce sádrového trpaslíka, někdo pštrosa a jinde se
prohánějí velbloudi…

Někdo má na zahrádce sádrového trpaslíka, někdo pštrosa a jinde se prohánějí velbloudi…


Nenechejte se moc zmást mým povídáním a zkuste přijít na to, odkud pocházejí fotky. Není to zas až tak těžké. V neděli prozradíme, co je to za místo a třeba to někoho inspiruje k výletu.



Jediná odpověď, která přišla, je správná. Je to ZOO v Ústí nad Labem.


Milí čtenáři, jestli máte ve svém archivu zajímavé a hlavně neobvyklé pohledy na známá místa, o které byste se chtěli podělit s ostatními, zašlete nám je prosím se stručným komentářem do redakce. Zkusíme z nich vybrat podklady pro tuto nepravidelnou minisoutěž.

Pražské zahrady, zastavení sedmnácté – Černínský palác a jeho zahrada

Protože mě oslovily dějinné osudy i mimořádné architektonické
řešení zahrady, zažádala jsem Ministerstvo zahraničních věcí ČR
o povolení ke vstupu do paláce i zahrady abych je mohla nafotit.
Zahrady prý nebyly nafoceny po mnoho let a tak jsem povolení přece jen
dostala. Tímto článkem a fotografiemi bych moc ráda poděkovala za
vstřícnost. Pojďte se tedy se mnou projít virtuálně palácem
i zahradami…


Černínská zahrada patří k Černínskému paláci čp. 101/ IV na Loretánském náměstí č.5, Praha 1 Hradčany. Zahrada má výměru 1,72 ha a leží ve výšce 231 až 233 m.n.m. Vzhledem k tomu, že je objekt využíván Ministerstvem zahraničních věcí ČR zahrada není veřejnosti přístupná. Dnes lze do ni nahlédnout mřížovím naproti od Lorety a veřejnosti je známo několik jejích dobových fotografií.

Protože mě oslovily její dějinné osudy i mimořádné architektonické řešení, zažádala jsem ministerstvo o povolení ke vstupu do paláce i zahrady abych je mohla nafotit. Zahrady prý nebyly nafoceny po mnoho let a tak jsem povolení přece jen dostala. Tímto článkem a fotografiemi bych moc ráda poděkovala za vstřícnost. Pojďte se tedy se mnou projít virtuálně palácem i zahradami…

Hrabě Humprecht Jan Černín (paradoxně) z Chudenic, jehož jméno palác i zahrada dosud nesou, byl jeden z nejbohatších šlechticů té doby. Procestoval celou Evropu, byl vzdělaný v architektuře a proslul především coby diplomat ve službách Habsburků, když sloužil jako vyslanec v Benátkách. Po třicetileté válce, roku 1669 začal v Praze na Pohořelci se stavbou paláce, a následně (roku 1693) se stavbou zahrady. Za architekta si zvolil jednoho z nejvýznamnějších, a to Francesca Carattiho. Vzniklo tak monumentální barokní dílo nadčasové jak prostorovým pojetím, tak urbanistickým řešením.

Hlavní průčelí má délku 140 metrů a skládá se z 29 okenních os. Palác má tři podlaží a jedno horní polopatro. V prvním patře byl zbudován velký sál, který měl neskutečnou výšku dvou a půl podlaží a pět slavnostních salónů. Nechyběla ani jídelna, byt pro hraběte a kaple. Ve druhém patře bývaly obytné místnosti pro všechny ostatní členy rodiny. První etapa stavby byla dokončena roku 1673 a teprve poté byly do paláce instalovány dlažby, dřevěné podlahy, dveře, krby i kamna, štukovalo se a zdobilo. Na stavbě se podíleli také architekti G. B. Maderna a G. B. Alliprandi a malíři D. E. Rossi a Santini Aichl. Giovanni de Capauli, Abraham Leuthner jako stavitel, kameníci Giovanni Battista Pozro, Domenico Semprice a štukatéři Giovanni Maderna, Giovanni Bartolomeo Cometa, Francesco Perri a Antonio Travelli.

Roku 1682 ale hrabě Jan Černín zemřel a dokončení veledíla nezažil. Další etapu budování překrásného paláce podle plánů F.M. Kaňky zrealizovali dědici, Heřman Jakub hrabě Černín a dokončil ji roku 1723 vnuk zakladatele, František Josef hrabě Černín. Stavba započala v českém ranném baroku a byla dokončena v době vrcholného baroka za přispění nejvýznamnějších umělců té doby, V. V. Reinera, P .J. Brandla, M. B. Brauna a F. O. Quittainera.


Sestava prostorů paláce a zahrady byla vybudována na dvou navzájem na sebe kolmých osách. Cardo (sever jih) a decumanno (východ západ). Terén zahrady klesal postupně k severu a měl dvouúrovňové dělení. Na prostorách ve vyšší úrovni byly koncipovány dvě kašny rozložené symetricky na hlavní osu, dále se zde nalézaly květinové části zahrady. Na nižší stinné části zahrady byly vytvořeny boskety ze sestříhaných stěn stromů. Na podobě zahrady a paláce se vystřídalo několik vlivných architektů své doby. Byli to Domenico E. Rossi, František M. Kaňka, s nímž na výzdobě spolupracovali mimo jiné malíři V. V. Reiner a P. J. Brandl, sochaři M. B. Braun, K. J. Hiernle či F. O. Quittainer, kameník D. A. Rappa či štukatér T. Soldati. Také Anselmo Lurago, který roku 1744 nejen že upravoval zdi ke Šlikovské zahradě ale stavěl i nový letohrádek. Na obnově spolupracoval se sochařem I. F. Platzerem, malířem S. Noseckým a štukatérem B. Spinettim.

V letech 1741 až 42 byla zahrada během války silně poničena a následně ještě znovu roku 1757 za obléhání Prusy. Její renovaci provedli sochař Jan Antonín Quitainer, malíř Josef Bartoloměj Kramer a zahradník Jan Paul. Po roce 1777 již nebyl palác dlouhodobě obýván. Roku 1791 zde ještě byly pořádány hostiny, koncerty i plesy u příležitosti korunovace Leopolda II. Na konci 18. století ale Černínové odešli do Vídně a palác zůstal prázdný. Ne nadlouho. V letech 1796 – 1819 se v Černínském paláci nacházela obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně dnešní Národní galerie. V následujících letech se zde vystřídal špitál, továrna na karty i skladiště chmele.

K zásadní změně ale došlo roku 1851, kdy Černínové palác i zahradu prodali ženijnímu ředitelství v Praze a vznikla zde kasárna a ze zahrady se stal dvůr plný stájí. Část palácové zahrady byla úplně zničena, další část zastavěna vojenskými budovami. Zahradní pavilon sloužil jako kovárna. Až roku 1928 převzal palácový komplex a zahradu stát a došlo k úplné rehabilitaci zahrady, kterou provedl roku 1929 architekt Pavel Janák pro novější část zahrad a architekt Otto Fierlinger pro část staré zahrady. Černínský palác prošel rekonstrukcí v letech 1928 až 1934 a poté k němu byla zbudována ještě samostatná přístavba další budovy pro administrativu také pod vedením architekta Pavla Janáka.


V letech 1939 – 1945 bylo v Černínském paláci sídlo říšského protektora pro Čechy a Moravu. Pamětní busta ve vestibulu připomíná, že zde 10. 3. 1948 za nejasných okolností zemřel ministr zahraničních věcí ČSR Jan Masaryk pádem z okna svého služebního bytu umístěného v paláci. 1. 7. 1991 byla ve velkém sále Černínského paláce zrušena Varšavská smlouva podepsáním protokolu o ukončení její platnosti představiteli tehdejšího Československa, Bulharska, Maďarska, Polska, Rumunska a Sovětského Svazu. Zásadní rozhodnutí zde vznikají dodnes.

Současná podoba zahrad je výsledkem generální rehabilitace z let 1994 až 1997 podle architektů Zdenka Kuny, Jaroslava Zdražila a zahradní inženýrky Vítězslavy Ondřejové. Obnovu provedla firma Lesoškolky s.r.o. z Řečan a vyšla na 2,2 milionu korun. Stará zahrada má tvar rovnoramenného trojúhelníka se čtyřmi terasami. Je lemována omítnutými vysokými zdmi, které jsou i kolem nové zahrady. Předěl mezi starou a novou zahradou tvoří opuková terasní zídka. Travnaté plochy se střídají se stříhanými buxusy, kvetoucí květinová výzdoba je střídána se stálezeleným zimostrázem. Nová zahrada má volnější kompozici a kromě keřové výsadby je zde množství stromů jako buky, liliovníky, javory, jinany. Mezi zahradami je nepřehlédnutelná lípa.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Černínský palác, který je uznán za největší barokní stavbu palácového typu v Praze, hledal svůj architektonický vzor ještě v manýristických palácových budovách severní Itálie, když se Caratti nechal výrazně ovlivnit především díly architekta A. Palladia. Palác je uzavřené dispozice a zaujímá obdélnou parcelu. Má čtyři obvodová křídla a na dvě části dvůr rozdělující příčné křídlo, přičemž východní a severní křídlo dosahují výšky tří pater, ostatní pouze patra jednoho. Fasády jsou zdobeny arkádami. Zahradnímu průčelí dominují v přízemí střední části dvě saly terreny s výraznými oblouky a dva třípatrové risality. Patra risalitů prostupují pilastry, ve zvýšeném přízemí se uplatňuje kvadratická a diamantová bosáž. Hlavní průčelí paláce směřuje na Loretánské náměstí.

Černínský palác jsem navštívila po dvanácti letech uzavření loni 8.5. 2006, kdy byl v rámci dne otevřených dveří znovu přístupný veřejnosti. Kdo se chtěl dostat do vnitřních prostor, musel vystát skoro hodinovou frontu, ale prohlídka rozhodně stála za to. Návštěvníci mohli nahlédnou do soukromé části bytu někdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka. Tento ministerský byt byl zbudován při přestavbě ve 30. letech 20. století, úplně využíván byl ale právě až prvním poválečným ministrem zahraničních věcí, synem prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, Janem Masarykem. Společenská část Masarykova bytu má dvě jídelny, Velkou a Malou, obě se využívají k obědům při oficiálních návštěvách. Bylo možno spatřit i pracovnu ministra zahraničních věcí Cyrila Svobody (ve funkci 15. července 2002 – 16. srpna 2006. Mohli jsme shlédnout konferenční velký sál, ve kterém byla v červnu 1991 oficiálně rozpuštěna Varšavská smlouva.


Proto jsem ani nedýchala, když jsem se v září 2007za doprovodu opět procházela patry paláce, nahlížela do salónků a zastavila se opět v předsálí Masarykova bytu s dřevěným stropem, který je celý zdobený malovaným ovocem. Málo kdo ví, že se neopakují kombinace ovoce, ale na každé větvičce se nacházejí čtyři různé kousky. Krásná byla zimní zahrada plná skel a slunce a samozřejmě květin. Vedle ní jsou hodovní síně a pořádají se zde rauty. Celý interiér budovy prochází všemi fázemi barokního slohu. Už při vstupu do budovy vás zaujme vstupní sloupový vestibul, prostor o třech lodích, klenutých raně barokně. Oblouk nad vyústěním schodiště mezi sallami zdobí sousoší Herkula se saní od I. F. Platzera. Socha znázorňuje Herkula, který zabíjí lernskou hydru. Tato socha byla ale původně vytvořena pro palácovou zahradu. Monumentální je i schodišťová hala s freskou Pádu Titánů od V. V. Reinera na její klenbě z roku 1718 kompletně zrestaurovaná v roce 2005 a sochami M. B. Brauna na schodišti. Současné Královské schodiště bylo nově vybudováno na místě původního P. Janákem ve 30. letech. Navštívíte –li Velký sál zaujme Vás svou mimořádnou rozlohou 472 metrů čtverečních a impozantní výškou. Po slavnostním sále Valdštejnského paláce je druhým největším pražským sálem. Tady kdysi proběhla korunovace Leopolda II. českým králem, tady byla rozpuštěna Varšavská smlouva, sem zavítala madam Madeleine Albrightová, tehdejší ministryně zahraničí USA, česká rodačka, nebo prezident George Bush, který letos v červnu přednesl projev na konferenci o demokracii a bezpečnosti, zde se konají různé přednášky a mezinárodní konference atp. Zde například letos 19. června předal ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg Ceny Gratis agit za šíření dobrého jména ČR v zahraničí. Jedním z obdarovaných byl i Miloš Forman (USA) – významný světový filmový režisér českého původu. Také nahoře nepřehlédnete tři okénka pro tlumočníky. Místnosti v přízemí a arkádová chodba si zachovaly raně barokní klenby. Jak jsem se dozvěděla od své průvodkyně palácem, z některých byla nedávno odstraněna lešení a byla dobově zrenovována.

Budova je zkrátka impozantní, dýchá z ní historie a nádhera architektonické harmonie a preciznosti, dokonale sladěné zařízení, dobové koberce, gobelíny, obrazy, komody, stolky a křesla, překrásné křišťálové lustry z českého broušeného skla. Velmi cenná je tady sbírka pozdně renesančních a barokních tapisérií ze 17. a 18. století. Ani zahrada nemůže zůstat na pokraji zájmu, je krásně upravená, svěží, plná stromů i květin, dokonce i fontána chrlí vodu, jen růže touto dobou odkvétají… Použitá literatura: Božena Pacáková – Hošťálková, Pražské zahrady a parky Vilém Lorenz, Karel Tříska, Černínský palác v Praze Internet

Přechod Dachsteinského masivu 3. díl

Super – stan vydržel nápor větru a dokonce i déšť –
propršelo (nebo prosněžilo?) skoro celou noc, ale ráno se udělalo fakt
hezky. Na obloze spousta modrých nadějných fleků, občas sluníčko a kolem
nás spousta lyžařů a běžkařů.

Sušení ve stanici Hunerkogl * Hledání Dachsteinu * Bloudění v mlze * Výstup * Hle, Dachstein je jinde * Návrat na Hunerkogl


Super – stan vydržel nápor větru a dokonce i déšť – propršelo (nebo prosněžilo?) skoro celou noc, ale ráno se udělalo fakt hezky. Na obloze spousta modrých nadějných fleků, občas sluníčko a kolem nás spousta lyžařů a běžkařů. Rychle balíme stany, ať můžeme co nejdříve vyrazit a v rychlosti ještě sušíme v lanovce na hajzlíkách boty. Zjistili jsme, že tam mají fantastický výkonný sušák na ruce se speciálním „náhubkem“, který se akorát vlezl do boty. Na čtyři cykly (stiskem kouzelného tlačítka) byla bota nádherně vysušená, dva cykly na ponožky a vzhůru do hor..

V šatnách lanovky necháváme batohy a vyrážíme jen na lehko znovu navázáni na jedno lano vstříc Dachsteinu. Holomek se ale skryl do mlhy. Opravdu se dá říct, že bloudíme v mlze. Vzpomínáme na Járu Cimrmana, Výstup po ledovci ke stěně Dachsteinu jak překračoval 70. rovnoběžku a navštěvoval Petrohradskou ermitáž. Předbíhají nás dva chlapci a nečekaně odbočují doleva. Koukáme do mapy a odhadujeme kam v té mlze jít dále. Vyrážíme nějakým směrem po částečně vyplužené trase pro běžkaře, ale zase bloudíme, je kolem nás akorát mlíko. Trošku se odkrývají okolní kopce a odhadujeme, kam zabočit. Za chvilku se kolem nás znovu prohnali Ti dva borci, kteří také Dachstein hledají a zdá se, že ani oni si nejsou zcela jistí, kde je.


S Romanem se shodujeme, že tamten kopec vlevo vypadá jako ten, který máme zdolávat (něco podobného jsme viděli na internetu), ale jsme ostatními členy přehlasováni, že je to zcela jistě tamten druhý kopec, ke kterému se blíží i ostatní výpravy. Tož přeskakujeme jednu ledovcovou puklinu a už stojíme pod kopcem a díváme se na krásnou ferratu, která vede až někam nahoru na Dachstein. Členové ostatních výprav znají pravidlo, že kdo dřív přijde dřív mele, takže vyrážíme na průzkum skály jako první. Počasí je katastrofální, dneska tu před námi určitě ještě nikdo nebyl a v předchozích 2 dnech určitě také ne. Fouká vítr, drobně prší nebo sněží, už sami ani nevíme. Zdoláváme skálu a čekáme na ostatní, když se před námi na chvíli ukáže nějaký ještě vyšší kopec, než ten na kterém stojíme.

Od jiných borců, kteří to tady zdá se již dobře znají, se dozvídáme, že je třeba ze skály druhou stranou slézt na další ledovec a pak podél se vyšplhat k další skále a teprv pak se vydrápat na Dachstein. Zkoušíme to, ale je to nebezpečné a někteří z nás by to asi nedali. Vracíme se zpět a za Dachstein prohlašujeme kopec kousek od nás, který ještě v rychlosti za děsného větru zdoláváme. Hurrrááá – Dachstein padl, jsme borci. Ještě vrcholová fotka a vzhůru zpět dolů na ledovec. Připíjíme z pleskačky na náš super úspěch, dáváme bidýsku a už se zase vážeme na lano a vracíme se zpět k Hunerkogelu.


Počasí se vylepšuje, ale Dachstein stále vidět není, je kompletně zahalen v mlze. Proti nám chodí davy turistů a zděšeně se na nás dívají, když vidí, že jsme navázaní na laně, cepíny v rukách, mačky… opravdu to tam na takovou výbavu asi nebylo – dokonce by se dala celá cesta jít i bez maček, protože ledovec byl celý zasněžený čerstvým sněhem, takže to vůbec nepodkluzovalo. Ale v rámci tréningu jsme si aspoň vše řádně vyzkoušeli a jsem tomu rád. A ještě jsme pomohli aspoň chvílu nést Liborovi lano.

Při návratu na Hunerkogel si nás turisté s obdivem fotí, určitě si říkaj, co to tady je za profi-výpravu. Batohy jsou na svých místech v šatně a tak začíná další etapa sušení na záchodě. Docela to byla fuška, 14 kusu bot, do toho ponožky, se divím, že jsme ten sušák na záchodě neodvařili – jel víc jak hodinu na plné obrátky – dokonce nás ani nikdo nevyhnal. Ještě pro lepší sušící účinek bylo ideální narvat do bot papírové ubrousky, které jsme si též na záchodech snadno obstarali.

Tento článek je s laskavým svolením převzat ze serveru party cestovatelů Cestou-necestou.com kde naleznete více fotografií a jejich další expedice…

Zámek Dobříš – nespisovatelům vstup povolen

V dobách, kdy spisovatelé čerpali své inspirace povětšinou ze srpu
a kladiva, měli ti pokrokoví dokonce i svůj zámek. Novodobá šlechta
průkopníků rudých ideí vystřídala v propadlišti dějin zmizelé
otrokáře a nastěhovala se do nádherného zámku nedaleko Prahy.


Spisovatelé, alespoň v našich luzích a hájích, nemají zdaleka na růžích ustláno. Poměrně snadné by bylo počítání, kolika z nich se daří psaním uživit a zabezpečit svoji rodinu. Ale nebylo tomu tak vždy. V dobách, kdy tento druh umělců čerpal své inspirace povětšinou ze srpu a kladiva, měli Ti pokrokoví dokonce i svůj zámek. Novodobá šlechta průkopníků rudých ideí vystřídala v propadlišti dějin zmizelé otrokáře a nastěhovala se do nádherného zámku nedaleko Prahy. Zámek Dobříš, architektonická perla širokého okolí, se tak stal němým svědkem budování lepších zítřků inkoustem a perem.

Dnes už je situace úplně jiná. Lepší zítřky jsou stále zítřky a inkoust s perem se dávno nepoužívá. Zůstal zámek a po mnoha desetiletích je přístupný všem, bez rozdílu povolání. Pojedete-li tedy směrem z Prahy na Písek, či Strakonice, udělejte si malou odbočku a toto místo rozhodně navštivte. Během několika málo okamžiků se tak dostanete do oázy ticha a klidu uprostřed francouzského a anglického parku, posetých množstvím působivých soch.

Rokokový zámek Dobříš pochází z období let 1745 – 1765, kdy přestavbu provedl Jindřich Pavel Mansfeld. Jeho dcera se provdala za příslušníka rodu Colloredo a tak vznikl rod Colloredo – Mansfeld, který zde pobýval až do roku 1942, kdy byl zámek vyvlastněn nacisty a po roce 1945 přešel do vlastnictví státu a byl používán jako Domov spisovatelů.

Od roku 1998 je opět ve vlastnictví rodiny Colloredo – Mansfeld, konkrétně Jerome Colloredo – Mansfeld.


Interiér zámku nabízí expozici 11 pokojů ve stylu rokoka a klasicismu. V areálu zámku je přístupná ukázka rokokové zahradní architektury, která svými květinovými ornamenty a stříhanými ploty navozuje atmosféru Vídeňského Shönbrunu. Přilehlá alej zastřešená mohutnými stromy, přímo vybízí k malému posezení na jedné z mnoha laviček. Odtud budete mít překrásný výhled na budovu zámku i zahrady. Vaší pozornosti jistě neunikne stavba na opačném konci zahrady naproti zámku. Působí jako průčelí další rozlehlé budovy s několika sochami podél venkovní zdi. Nenechte se ale zmýlit, jde pouze o krásně vyzdobenou stěnu, za kterou je pouhá oranžérie. A budete-li mít pocit, že lze vystoupit až na střechu této stavby a pokochat se pohledem na zahrady i zámek, vězte, že je to opět podobně šibalský kousek tehdejšího architekta. Jistě mu to ale rádi odpustíme, vždyť krásy je kolem přeci jen dost.

Pokud budete zámek Dobříš opouštět přeplněni dojmy, můžete je vstřebat malou procházkou kolem blízkého rybníka, případně tichou meditací v kostele Nejsvětější Trojice, který stojí přímo naproti zámku přes ulici. Jistě mi pak dáte za pravdu, že ať už jste do prohlídky zámku i jeho okolí investovali času sebevíc , rozhodně nebyl ztracený.

Namibie

Co všechno víte o Namibii? Pozorujete rádi divoká zvířata? Líbí
se vám úžasné barvy hor? S gustem si vyslechnete hráče na mbiru?
Přečtěte si Luďkův článek a třeba se rozhodnete o příští
dovolené.


Myšlenka navštívit Namibii vznikla, když jsme s Honzou seděli v letadle do Rio de Janeiro. Namibie je subtropická pouštní země, zbarvená převážně do oranžova. Je desetkrát větší než Česká republika, ale má jen necelé dva miliony obyvatel. Všichni jsou neuvěřitelně přátelští. Obyvatelstvo tvoří převážně bantuští Ovambové a příslušníci kmene Kavango. Další minoritní skupinou jsou Sanové, Křováci a pastevečtí Namové (Hotentoti). Úřední jazyk je angličtina a afrikánština. Polovina obyvatelstva také mluví jazykem oshiwambo.

Pohoří v Namibii jsou často velmi dramatická, místy až bizardní. Zemi nepokrývá téměř žádná hlína a je dobře geologicky čitelná. Na jihu země na hranici s Jihoafrickou republikou leží druhý největší na světě, impozantní Fish River Canyon, dlouhý sto šedesát kilometrů, široký dvacet sedm kilometrů a hluboký pět set padesát metrů, ve kterém nakonec přenocujeme. Zpátky z kaňonu jdeme čtrnáct kilometrů pěšky úchvatnou africkou krajinou k farmě a potom nás k silnici sveze místní bílá farmářka a jdeme stopovat. Za chvíli nám zastavuje namibijská policejní eskorta. Řidič v uniformě vystupuje z auta a pomalu přichází k nám. Velice se omlouvá, že nás nesveze, protože právě převážejí vězně a on by s nimi nerad míchal civilní obyvatelstvo. Sakra, budeme se muset koukat, koho stopujeme. Po různých cestovních peripetiích nakonec zvládáme vzdálenost tři sta padesát kilometrů a večer přijíždíme do Lüderitz.


Po celé západní hranici státu doráží příboj Atlantiku s místy až šestimetrovými, ale velmi studenými vlnami, které mají teplotu okolo deseti stupňů. Tuleňům to ale evidentně svědčí a houfují se v obrovské až dvousettisícové kolonii, mezi kterou se procházejí opatrní šakali. Musíte však překonat obrovský zápach. Ve střední části západního pobřeží v poušti rostou tajemné Welvitschie, několik set let staré. Nacházíme je po sedmi hodinách. Sever Namibie se pyšní národním parkem Etosha, kam se jezdí za pozorováním divoké africké přírody. Letos slaví park sté výročí založení. Výchozím místem pro výlety v parku bývá zpravidla město Tsumeb, kam přijíždíme přes města Omaruru a Otjiwarongo. Prosperitu města předurčily nálezy sto osmdesáti čtyř různých minerálů a deseti, které jsou zcela unikátní pro tuto oblast. Jsou to především měď, stříbro, germanium, kadmium a olovo. Tyto prvky na zem přinesla dávno vyhaslá sopka, ze které se těží nejvíce olova v celé Africe.


Park Etosha se svou rozlohou blíží třetině Čech. Mám pocit, že o Etoshe se dá mluvit pouze v superlativech. Všechnu zvěř vidíme jako na dlani. Přes cestu přechází stopadesátičlenné stádo zeber, opodál sloní samec likviduje celkem vzrostlý strom. Stačí se pozorněji podívat na větev a spatříte chameleona. Hravě pozorujeme antilopy kudu, pakoně, přímorožce, žirafy, pštrosy a rodinku antilop impala. Také zde žijí lvi a gepardi, ale nemáme štěstí je vidět. Večer, když stavíme stan, jedním okem pokukuji po šakalech a prasatech bradavičnatých, která krouží zvědavě a nebezpečně blízko kolem nás. Noční pozorování zvěře u napajedla nabízí neuvěřitelné divadlo. Pozorujeme asi dvacet slonů, když v tom se ze tmy vynoří několik nosorožců černých. Nádhera. Boj o vodu začíná, ale k fyzickému kontaktu nedojde. Po několika hodinách, když už je klid, přicházejí dvě hyeny. Střídavě pijí a pozorují okolí. Jsme jako pěny.

Za pár dní míříme do výběžku Caprivi. Projíždíme městy Rundu a Divundu a dále směrem k řece Okavango. Stavíme stan na břehu řeky kde potkávám zničehonic hráče na mbiru. V noci několikrát slyším hrochy, kteří mě svým troubením nahánějí strach. Batohy máme opřené venku o strom a něco u nich šustí. Vybíhám několikrát za noc s čelovkou ze stanu. Na druhý den projíždíme parkem Bwabwata a Konstantin nám ukazuje obří Baobab, pod kterým se narodil. Potom ukazuje před sebe a říká, že tam už je Botswana. Najednou cítíme příšerný zápach a poté uvidíme obrovskou mrtvolu slona, který zabil dva lidi z vesnice a tak ho zastřelili.

Soutěž na víkend: poznejte místo – chrliče

U minulé soutěže nám bylo vytýkáno, že podle leteckého pohledu
se místo těžko poznává. Požadovaných 170 cm, odkud měly být
snímky pořízeny, jsem nedosáhl, protože jsem při pořizování fotek
kvůli stabilitě klečel. Foťák se nacházel zhruba ve výši jednoho
metru.

Všimli jste si někdy chrličů? Chrání stavby před stékající dešťovou vodou a často fungují jako protiváhy na opěrných systémech držících oblouky kleneb. Mnohdy jako by ani ke stavbě nepatřily. Svým zjevem jako by přicházely z naprosto jiného světa. Jako by tvořily protiváhu účelu stavby, kterou chrání.


Chodil jsem před časem okolo jedné takové budovy. Je to památka tak významná, že si troufnu napsat, že ji zná každé malé dítě a většina dospělých ji jistě aspoň jednou navštívila. Navíc se tak nějak hodí zrovna k dnešnímu svátku svatého Václava.


V neděli prozradíme, co je to za místo a třeba to někoho inspiruje k výletu.



Pravdu mají ti, kteří tipovali na největší a nejvýznamnější pražský chrám, tedy chrám svatého Víta. Před pár lety byl přejmenován na chrám sv. Víta, Vojtěcha a Václava.

Kromě bohoslužeb se zde odehrávaly i korunovace českých králů a královen. Je místem uložení ostatků svatých zemských patronů, panovníků, šlechticů a arcibiskupů. Založen byl kolem roku 925 knížetem Václavem I. jako románská rotunda, která byla po roce 1060 přestavěna v trojlodní baziliku se dvěma věžemi. Stavbu současné gotické katedrály zahájil roku 1344 Karel IV. pod vedení stavitelů Matyáše z Arrasu a později Petra Parléře. Jedná se o první gotickou katedrálu francouzského typu na našem území.

Chrliče mají podobu démonů, kteří jsou tak strašní, že nemohou pohlédnout ani sami na sebe a mají za úkol chránit celou stavbu před zlými duchy. Jak se s tím ve středověku vyrovnávalo monoteistické křesťanství bojující proti tmářství, je mi trochu záhadou, ale vzhledem k tomu, že chrám byl dostavěn až v průběhu devatenáctého století, tak to asi nebylo tak horké. Dokladem toho mohou být francouzské gotické katedrály, jejichž výzdoba se různými démony a tajnými znameními jen hemží.


Milí čtenáři, jestli máte ve svém archivu zajímavé a hlavně neobvyklé pohledy na známá místa, o které byste se chtěli podělit s ostatními, zašlete nám je prosím se stručným komentářem do redakce. Zkusíme z nich vybrat podklady pro tuto nepravidelnou minisoutěž.

Pražské zahrady, zastavení šestnácté – zahrada Kovařovicovy vily

Nepřehlédnutelná zahrada a dům pokud někdy pojedete autem nebo tramvají
po Rašínově nábřeží v Praze a bude svítit slunce. Dům září
svými kubistickými liniemi…


Nepřehlédnutelná zahrada a dům pokud někdy pojedete autem nebo tramvají po Rašínově nábřeží v Praze a bude svítit slunce. Dům září svými kubistickými liniemi a svojí bílou fasádou do dáli. Přesně ho najdete na rohu Rašínova nábřeží a Vnislavovy ulice (Praha 2 – Vyšehrad, čp.49, Libušina ulice 3). Zadní trakt domu, úplně obyčejný a nezajímavý. Leží v Libušině ulici a ani by Vás nenapadlo co za nádherný skvost najdete na straně domu situovaného směrem k řece Vltavě.

Zahrada je umístěna na pozemku protáhlého pětiúhelníkového tvaru. Pětiúhelník je uzavřen severovýchodní stranou třípatrového domu v Libušině ulici. Netradiční kompozice otevírá interiér vily do průčelí a pojí jej přes terasu s přesně rozčleněnou zahradou. Opticky tak zvětšuje prostorové dispozice zahrady, která má výměru nevelkou 0,03 ha. Zahrada leží ve výšce 194 m.n.m. Objekt i zahrada prošly rekonstrukcí na konci tisíciletí a slouží privátním účelům firmy, která v objektu sídlí. Vila je také dobře viditelná z nedalekého železničního mostu. Dům je nazván podle svého tvůrce, stavitele Bedřicha Kovařovice, který vilu postavil v letech 1912– 13 na místě bývalé schwarzenberské cihelny. Architektonický návrh ale zpracoval jeden z nejvýraznějších a nejvýznamnějších architektů kubismu Josef Chochol (13. prosince 1880 Písek – 6. července 1956 Praha), český architekt, urbanista, návrhář nábytku a teoretik architektury. Josef Chochol studoval architekturu na ČVUT v Praze a na akademii ve Vídni (u O. Wagnera). Je významným představitelem kubismu a konstruktivismu.

Nutný soulad novostaveb a historické zástavby v okolí Vyšehradu byl uzákoněn dokonce jako právní norma. Už od roku 1911 se proto zvláště mezi architekty Gočárem, Janákem, Hofmanem a Chocholem začal formovat nový architektonický sloh. Právě v okolí Vyšehradu vznikly obě stěžejní koncepce Josefa Chochola – Kovařovicova vila (1912–13) a činžovní dům v Neklanově ulici (1913–14). Jak výrazně vystupující rizalit Kovařovicovy vily, tak kónický půdorys činžovního domu odkazují v duchu zásady Klubu na architekturu Vyšehradské citadely. Přesto však měl, dle historicky doložených odkazů, s fasádou činžovního domu v Neklanově ul. Chochol problémy. Kubistické prvky byly na přání městské rady omezeny na minimum. Mohutná římsa, podpíraná kónicky tvarovanými zalomenými lunetami, jež jsou mírně konkávně probrány, odkazuje na závěrečné římsy renesančních fasád. Kovařovicova vila oproti tomuto domu je kubistický skvost. To, že na Vyšehradě pracoval architekt nejpovolanější, dokládá už v roce 1910 publikovaný Chocholův článek v klubovém věstníku Za starou Prahu, kde se vyznává ze svého obdivu k Vyšehradu: „…sama veliká a prostá forma hradeb, ohromná, jednoduše a přísně formovaná masa cihlového zdiva bez malicherného členění…“

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

S kubismem je spojován i subjektivismus, ale nikoli v emocionálním, psychickém či niterním významu, jak tomu bylo u expresionistů, do jisté míry u fauvistů a symbolistů, ale jde o subjektivismus mentální, o rozumově čisté subjektivní překonání objektivity. Jde zde o snahu překonat trojrozměrný svět a najít a zobrazit rozměr čtvrtý. Ten je spatřován buď jako rozměr nekonečna, samotný prostor, který se zvětšuje všemi směry a obdařuje předměty plastičností. Kubismus vždycky zbavuje tvary jejich přechodné reality a ukazuje je v jejich geometrické čistotě.

Na první pohled vidíte trojrozměrnou rostoucí hmotu bez zbytečného členění a zdobných prvků, jak architektonický styl, tak bílá fasáda, dům je opravdu čistota sama. Český kubismus spatříte ve své nejčistší podobě právě tady na Rašínově nábřeží. To také díky tomu, že rekonstrukce a adaptace vily i zahrady probíhající v roce 1995, po té co zde od roku 1960 byla mateřská školka, uvedly vše do původního stavu. Dokonce byla i odstraněna garáž, která byla vestavěna v roce 1935 do východní části zahrady. I dnes všechny cesty a zahradu lemují živé ploty ze vždyzeleného zimostrázu. Jediné stromy v zahradě jsou sakury ozdobné. Pokud navštívíte Prahu, nenechte si tento zázrak kubismu ujít.

Přechod Dachsteinského masivu 2. díl

Celou noc venku zuřila bouřka, ale ráno se udělalo hezky, sluníčko a
celý dachsteinský masiv jsme měli jako na dlani. Rychlá snídaně a
v půl jedenácté se vydáváme konečně na další cestu. Před startem
ještě chvilku sledujeme vrtulník…

Krippenstein * Schilcherhaus * Sprška * Sněžka * Sušení v Simonyhutte * Přesun k ledovci * Hunerkogl * Přespání na ledovci * Vichřice, sníh, déšť


Celou noc venku zuřila bouřka, ale ráno se udělalo hezky, sluníčko a celý dachsteinský masiv jsme měli jako na dlani. Rychlá snídaně a v půl jedenácté se vydáváme konečně na další cestu. Před startem ještě chvilku sledujeme vrtulník, který přivezl nějaké dělníky, nejspíš do práce – takové alpské MHD. Klesáme dolů k lanovce Gjaidalm (1791 m) a děsí nás pomyšlení, že to budeme muset znovu vystoupat. Cestou proti nám jede onen nesympatický stařík ze včerejška, tentokrát však usměvavý, jel do prudkého kopce proti nám na čtyřkolce tažené huski spřežením.

U Gjaidalmu potkáváme rakouské důchodce v polobotkách, jak akorát nasedají na lanovku a jedou nahoru na Krippenstein, asi do Lodge na oběd. My pokračujeme dále a u chaty Schilcherhaus dáváme trochu oddech. Okolní krajina je moc pěkná, v dáli jdou slyšet pasoucí se ovečky… a nejsou to ovečky ani pan Lorenz, jsou to krávy. Stoupáme a u rozcestníku vybíráme tu méně namáhavou, zato o půl hodiny delší tří hodinovou procházkovou trasu nosičů k Simonyhutte. Rakouští nosiči jsou asi velice zdatní, protože jsem si nedovedl představit sám sebe v jejich kůže a nést tu na zádech nějaký větší náklad k další chatě, cesta byla místy dost akční. Můj 15ti kilový batoh mě docela stačil.

Začíná pršet. Počasí není nijak valné, mlha, okolní kopce mizí z dohledu. Místy padají malé kroupky. Ti co nemají gelanotz jsou během chvilky mokří, my s teflonovým zátěrem jsme odolávali tak hodinu, než jsme byli durch. Brodíme se sněhem. Stále stoupáme, vítr, v dáli vidíme nějakou chatu, pochybujeme, že by to mohla být ta naše, stále stoupáme, v botech pěkně čvachtáme a ejhle – chata na obzoru – ještě odsunout dveře a jsme zachráněni – vivat Simonyhutte.


Převlékáme se do suchých hader a ty mokré, včetně ponožek a bot, dáváme do sušárny, kterou dobře rozhicovali, takže během těch třech hoděk, co jsme v chatě strávili, jsme se komplexně prosušili. Za vtipných 10 Eur za konvičku čaje a 3,5 Eura za misku teplé polévky s divnou houbovitou hmotou jsme se pěkně rozšoupli. Než jsme si však objednali, zažili jsme vtipnou příhodu se sháněním místa u očíslovaných stolů a pod heslem „Chyť si svého číšníka“ jsme si chytli pěkné místo u šestky. Po třech hodinách popíjení jednoho hrnku čaje a po partičce zviřátkového pexesa zjišťujeme, že venku přestalo pršet, takže můžeme v znovu vyrazit a to dokonce i v suché výbavě, které nám mezitím pěkně vyschla.

Na verandě chaty probíhá přípravná akce „Obleč si svůj sedák“, ale ještě že jsme měli s sebou Libora a Honzu, kteří nás do nich navlíkli, sami jsme se nebyli schopni zorientovat, co je předek, zadek, spodek… byl to docela dobrý nápad, se nachystat na ledovec už tady v teple, páč jsme pak nemuseli experimentovat pod ledovcem – víme (podle internetu na chatě a Medarda Online), že kolem 19–20h má začít zase pršet, takže musíme to stihnout dorazit až nahoru za sucha…

Kolem 17h tedy vyrážíme, nejdříve zase trochu klesáme, stoupáme, cesta vede většinou sněhovými poli a po šutrákách. Ledovec už máme na dohled, ale ještě stále k němu nesměřujeme, dokud to jde po kamenech…

Tak jsme u ledovce, Libor vyndává z batohu lano a libuje si, jak má bágl najednou lehký. Nasazujeme mačky, někteří členové týmu nadávají a zkouší různé metody násady, ale bez úspěchu, Libor ale zasahuje a ledovcové nováčky poučuje. Navazujeme se na lano a už stoupáme. Libor vepředu, já na ochozu (měli jsme jen dva cepíny) a stoupáme jako čuníci pěkně za sebou. Cesta je docela prudká, ale v mačkách to byla pohodová procházka. Občas odbíhám na laně do boku a dopředu abych udělal nějakou reportážní fotografii. Fantastické okolí


Znovu máme docela mokro v botách, ten rozbředlý sníh je skutečně moc i pro kvalitní šůty. Konečně vidíme vrchol dnešního putování a pomalu vyhlížíme místo, kde by se daly postavit stany. Výborně, jsme na vrcholu, nejen našich sil, ale i stanice lanovky Hunerkogl (2.700m). Zouváme mačky, odpojujeme se od lana a utíkáme do tepla lanovky. Naštěstí bylo zavřeno, takže je rozhodnuto – stavíme stany. Kousek od lanovky je taková ideální terasa, rychle vyšlapáváme místečko pro 3 stany, ale v tom hnusném větru moc stavět nejde. Tyčky se prohýbají, plachty lítají, byla to opravdu zábava stany erektovat. Nakonec jsme stan přivázali na jedné straně k zábradlí a na druhé zajistili cepínem.

Rychle s Romanem zalézáme do tepla našeho stanu a já rychle vytahuju spacák a schovávám nohy do teplíčka. Roman necítil prsty ještě asi půl hodiny. Jako příprava na Patagonii dost dobré. Dáváme baštu a zjišťujeme, kolik máme vody. Tým Cody&Jakub nám připravili exklusivně silné kafe a čaj, takže jsem dlouho do noci nemohl usnout. Tak jsem poslouchal, jak si vítr se stanem pohrává a tajně doufal, že se jeho směr nezmění, protože jsme byli chycení vlastně jen onim jedním cepínem, který držel celou plachtu stanu.

Tento článek je s laskavým svolením převzat ze serveru party cestovatelů Cestou-necestou.com kde naleznete více fotografií a jejich další expedice…