Zpátky do civilizace

Od předchozí reportáže utekly zase asi dva týdny, během kterých jsme
definitivně opustili více pustou, méně obydlenou, divočejší a
dobrodružnější půlku naší cyklocesty a nyní už nás bude čekat více
obydlená jihovýchodní a východní půlka Austrálie.

Od předchozí reportáže utekly zase asi dva týdny, během kterých jsme definitivně opustili více pustou, méně obydlenou, divočejší a dobrodružnější půlku naší cyklocesty a nyní už nás bude čekat více obydlená jihovýchodní a východní půlka Austrálie.

Port Augusta

Tento přístav byl po skoro měsíci prvním větším městem na naší cestě. Než jsme ale do něj dojeli, byli jsme přivítání tzv. pricles, kterým se také říká “3 corner jacks”. Hned ráno před Port Augustou jsme totiž zjistili, že máme gumy plné desítek těchto trnů a duše propíchané na několikrát. Nezbývalo tedy nic jiného, než to vše vytrhat, vyčistit a zalepit.


Byla to pěkná piplačka. Ve městě jsme museli poté nakoupit potraviny na plánovanou cestu na Uluru (Ayers Rock). Dohodli jsme se, že zkusíme 1–2 stopovat i s koly směrem na sever a když to nepůjde, otočíme kola k jihu a Uluru vzdáme. Na výpadovce z města směrem na sever k Uluru jsme tedy začali zkoušet štěstí. Během celého odpoledne zde ale projelo úplně minimálně aut. Pár nám jich zastavilo, ale nejdále jel jeden cca 300 km a na Ayers Rock by to bylo pak ještě dalších 1000 km. My jsme si ale řekli, že buď pojedeme s někým na jeden zátah nebo že to radši vzdáme. Rozkouskovávat se nám to nechtělo, bylo by to velmi komplikované a problematické a hlavně nejisté. Na sever ale téměř nikdo nejel a nebo byl plný. Sezóna už je pryč, v tuto dobu se už na Uluru nejezdí, je pozdě a začínají tam šílená spalující horká. V opačném směru nám zastavil jeden chlapík vracející se právě z vnitrozemí a říkal nám o vedrech 46 stupňů, která tam právě zažil. To byla další věc, která nás odrazovala tam jet. Holt jsme sem dorazili pozdě díky cca 1500 extra kilometrům v Západní Austrálii. Kolem 18. hodiny večer se zvedl silný vítr a přišla písečná bouře. Z pouště a buše to přineslo ohromné množství prachu a měli jsme co dělat, abysme se dostali zpět do města do bezpečí. Měli jsme ale kliku. Kontaktovali jsme jednoho horolezce, na kterého jsme dostali telefon asi o 300 km zpátky od jeho kamarádky. Steven nás ihned bez rozpaků vzal k sobě domů. Byla to záchrana.

Během noci později přišel ještě déšť a blesky. U Stevena a Kerry jsme strávili parádní večer, nabaštili se, dali si teplou sprchu a krásné se vyspali. Ráno už bylo krásné a my mohli vyrazit dále. Jenže…opět trny v kole a plno der. To jak ta vichřice přitáhla trny z buše až do města… Hrůza, zase opravování. Ale co, i to patří k životu cyklisty. Nejsou jen krásné chvíle…! Když to viděl Steven, místní horolezec a cyklista, jen se pousmál a řekl: „Welcome to Port Augusta“. Co dodat…

Pozor na „pricles“ alias „three-corner-jacks“

Jedna se o nebezpečné trny, které sem do Austrálie byly přitažený díky velbloudům někde a Asie. Prvním přístavem, kde velbloudí přistáli, byl právě Port Augusta a okolí. Tyto trny mají tři ostře hroty každý na jinou stranu a proto jsou tak zrádné. Mnohdy s nimi mají problémy i velké džípy. A co potom my cyklisti. To je úplná katastrofa. Není se čemu divit, že místní cyklisti se tomu musí nějak bránit. A už i nám prozradili různé triky. Tak například hodně zesílené tvrdě duše nebo tvrdý plastový pásek vloženy do pláště či zelený gel (green slime), který skrz ventilek natlačí do duše. Gel potom při píchnutí ihned zacelí díru a vzduch tak neuniká. Dle rady prý bývá nejlepší kombinace dvou věci. My jsme si tedy řekli, že vyzkoušíme každý něco. Já jsem si koupil ty speciálně tvrdě duše a Renče jsme naplnili obyčejné duše tím zeleným gelem.

Tak uvidíme, jak to bude fungovat. Od některých cyklistů jsme se ještě dozvěděli, že když jezdí hodně do terénu v buší, vkládají do pláště ještě navíc starý sjetý seříznutý plášť či novou duši ještě navléknou do staré duše, aby se nejvíce zabránili možnému proseknuti. Opravdoví koumáci. Není se ale čemu divit, pricles tu jsou opravdu všude!

Na Uluru nejedeme!

U Stevena jsme se rozhodli, že stopovat na Uluru už nebudeme a cestu ke slavnému monolitu tak pro tentokrát vzdáme a necháme na jindy. Důvodů pro to je více – na 1300 km není nic kromě Uluru a Coober Pedy k vidění, už tam začínají silná vedra a sebralo by nám to hodně času, který radši strávíme někdy jinde. Udělali jsme si tedy několik dalších plánu, kam jet místo Uluru. Bude to pohoří Flinder Ranges, ostrov Kangaroo Island a Tasmánie.


Flinders Ranges

Než se k těmto horám dostanete, je třeba překonat mírně zvlněnou krajinu s mnoha, v létě vyschlými řečišti, kde rostou úžasné veliké blahovičníky. Kousek dál od řečiště je ale zase hned celkem vyprahlo.

Jedna se o horský pas táhnoucí se zhruba od severu k jihu nedaleko Port Augusty. My jsme se rozhodli navštívit přírodní horský amfiteátr Wilpena Pound a vylézt na nejvyšší vrchol St.Máry Peak. Zvolili jsme si tady nejdelší okruh s výstupem na vrchol v délce 22 km a k tomu si ještě přidali 6 km do soutěsky Edowie Gorge. Při prostupu buší k této soutěsce jsme se dvakrát ve spleti husté buše ztratili. Cesta je zde neznačená a bylo to celkem nepříjemné. Naštěstí jsme ale vždy našli cestu zpět. To ráno jsme zažili úžasný východ slunce, skály zbarvené do červená, prostě euforie. Celá túra se nám moc líbila. Dalo nám to ale hodně zabrat. Nejsme přece jen teď poslední měsíce zvyklí ťapkat pěšky, když sedíme celé dny na kole. Krajina byla ale tak krásná, že i přes velké puchýře na mých nohách jsme dorazili do cíle. Ten den jsme ušli asi 28 km pěšky a najeli k tomu ještě asi 29 km na kole. Byl to tedy hodně náročný, ale krásný den. V celém národním parku je obrovské množství klokanů a emu. Tolik na jednom místě jsme jich ještě nikde neviděli.

V tomto národním parku jsme též navštívili jeskyně Yourambulla caves, kde jsou k vidění prapůvodní aboriginské kresby na skalách. Bylo to velmi zajímavé.

Konečně jsme si pohladili klokany

Při návratu z túry jsme narazili na nebojácně klokany hned poblíž vstupu do národního parku. Byli zvyklí na lidí a nechali se i pohladit. Byli jsme z toho nadšení a chtěli je za to odměnit kouskem chleba. Když Renča ale vytáhl pytel s chlebem a chtěla jim jeden krajíček dát, jeden z klokanů neváhal a rozhodl se, že získá celý pytel. Postavil se na zadní a tváří v tvář Renče. Oba byli tak najednou stejně velcí. Renča se snažila chleba ubránit a utéct, ale klokan furt za ní. V jednu chvíli se Renča už dost lekla, spadla, upustila chleba a klokan zvítězil. Rozcupoval pytel a začal se ládovat. Potvora jedna! Takže už teď víme, že si na ne musíme dávit bacha. Oni můžou být i nebezpeční. Nejednou se prý již stalo, že rozpárali člověka mohutným ostrým drápem, který mají na zadních tlapách. Na každé noze vždy jen jeden.

Na kole do Aligátoři soutěsky


Ve Vilmingtonu jsme se rozhodli pro další zajížďku navíc a to do 12 km vzdálené Aligátor Gorge. Mysleli jsme si, že tam tak za 45 min budeme. Silně jsme se ale mýlili. Cesta vedla šíleně do kopce přes nečekaně prudká stoupání a strmě sjezdy a zase stoupání. Druhá polovina byla dokonce po štěrku. Šíleně jsme se tady nadřeli. Už jsme museli i kola tlačit ve dvou lidech, jak to bylo neskutečně strmě. Zvládli jsme to ale a stalo to za to. Soutěska je otevřena jen o víkendech, neboť během týdne se rekonstruuje právě ta šílená silnice. No a my do soutěsky vjeli právě v neděli večer. T znamená, že druhý den v pondělí byla soutěska jen naše, žádný jiná turista, nikdo se tam nedostane. Plně vyčerpání jsme v neděli večer uprostřed „džungle“ usnuli a druhý den ráno se vydali na 4 hodinový průzkum červené skalní soutěsky.

Prolézání korytem potoka s cca 30 m vysokými červenými stěnami určitě stalo za to. Na okraji rokle jsme zahlédli také obrovského ještěra, asi 150 cm velkou gonnu! Fantastický pohled. Už nám bylo jasné, proč to tady někdo kdysi mylně nazval Aligátoři soutěska.

Setkání s Nicolaiem

Na dánského dálkového cyklistů Nicolaie jsme narazili v Port Auguste. Tento mladík je prvním dánským cykloturistou, co jede kolem světa. Něco jako nás Víťa Dostál před 13 lety. Nicolai plánoval a vyjel na expedici se svým kamarádem, ale ten to po necelém roce vzdal a vrátil se. Od té doby šlape Nicolai sám. Zajímavé a neuvěřitelně celkem je, že z dálkovou cykloturistikou neměl předtím kromě 2 týdny v Maroku žádné zkušenosti. A přesto se vydal na takové dobrodružství. Nyní už má za sebou cca 25 000 km. Během dvou dní jsme se potkali v P.A. několikrát a následujících pár km jeli společně směr na Adelaide. Pak jsme se rozdělili, neboť my měli v plánu Flinder Ranges ještě navíc a on přímou cestu. Co nás hodně překvapilo bylo, že Nicolai je kompletně sponzorován několika firmami, které ani často nemusel hledat, sponzorství mu nabídli sami. To je u nás v Česku věc nevídaná, aspoň tedy v cykloturistice. Další prostředky získává Nicolai formou článku pro cestovatelský deník. Výše honoráře 150,– EUR za jednu stránku A4 nás též šokovala. Z toho se dá opravdu úžasné cestovatelský vyžít. Domluvili jsme se s ním, že se ještě po cestě párkrát potkáme, máme totiž stejný směr Adelaide, Kangaroo Island a pak Melbourne a Tasmánii. Tak uvidíme, zda to dopadne. Nicolai je opravdu velmi fajn kamarád.

První technické problémy

A hned dva naráz. Lehce se mi už nějakou dobu vikle zadní kolo na náboji. Už jsme to jednou dotahovali u Mička a Moniky na farmě, ale začalo teď znova. Podařilo se to doladit opět v Claře, snad to bude OK. Horší je to ale s nepříjemným lupáním někde ve středu kola. V jediném servisu po cestě si s tím nevěděli rady a tak to musím trpět dál. Nečekaně je, že to ale nebude kde v opravit. Všechny servisy kol jsou teď zavřené, i tady v Adelaide, neboť za měsíc jsou vánoce a všichni mechanici byli povolání do obchodu skládat a prodávat kola, jak nám v několika cykloshopech řekli. No, uvidíme, co dál… Zkusím s tím jezdit a hledat po cestě nějaký servis.

Další gurmánská specialita

Konečně jsme ochutnali klokana! A to zrovna ve vyhlášené staré pekárně ve Stone Huť. Jedna se o tzv. „pies“ s klokaním masem. Byl to takový košík z listového těsta plněny právě masíčkem z chlupatých potvůrek. Celkem nám to ale chutnalo.

Ve vedlejším městečku, přímo ve výrobně, jsme ochutnali vyhlášenou zmrzlinu Golden North.

Komáři opět útočí!

Dlouho dlouho jsme teď žili bez komárů, jak jsme projížděli vyprahlými krajinami. Jak se ale přibližujeme k zeleni, je komárů více. Úplně nálety stovek komárů a kousavých minimušek jsme zažili severně nad Adelaide. Bylo to strašné.

Adelaide

Je čtvrtým největším městem v Austrálii, a to po Sydney, Melbourne a Brisbane. Zároveň je to hlavní město státu South Australia a největší dopravní a obchodní uzel v celé oblasti.

My dorazíme do Adelaide od severu, část cesty jedeme po parádní cyklostezce zbudované na původním železničním náspu. Zbytek k městu jedeme už po velmi frekventovaných cestách, což je pro cyklistů velmi nepříjemné. Už jsme úplně, za ty poslední dva měsíce bez velkých měst, zapomněli na to, co je to doprava, zácpy, smrad z aut atd.

V Adelaide jsme se rozhodli strávit tak 3 dny a udělat si delší odpočinek po více než půlce expedice a 4800 najetých km. Bydlíme u Dennyho a Brigitte Nicových, mých strašně vzdálených příbuzných, se kterými se nám podařilo před roky asi po 40 letech obnovit kontakt. Poprvé se tedy setkáváme osobně. Jsou to strašně fajn lidí, velmi pohostinní a Brigitte je výborná kuchařka. Do Austrálie odešli ještě jako děti s rodiči před 50 lety. V domácnosti mluví míchanou angličtinou a němčinou, neboť Denny žil v Česku jen 5 let a dalších 12 ve Vídni. Brigitte je rodilá Rakušanka a v Austrálii je od svých 10 let. U Nicových máme tedy parádní zázemí v hezkém domečku v klidně zóně na okraji města. Máme tedy dostatek prostoru udělat kompletní údržbu kol a všeho vybavení, vyprat a vyčistit všechny věci atd.

Prohlédli jsme si také město a jeho zajímavosti. Centrum je celkem malé a je celé obklopené zelenými parky. Parádně navržené.

U Mikuláše v Československém klubu v Adelaide


V Adelaide jsme na pozvání generálního konzula České republiky pana Víta Koláře navštívili československou komunitu, která právě v neděli 2.12. uspořádala pro děti mikulášskou nadílku. Bylo to moc fajn odpoledne, kde jsme se dozvěděli spoustu věci o československé komunitě žijící v Adelaide a okolí. Prý je tu asi na 3000 Čechoslováků a je moc fajn, že stále drží při sobě, scházejí se a pořádají akce. V 15 hodin přišel i Mikuláš, čert a anděl a rozdávali se dárečky. Posezení s generálním i honorárním konzulem bylo velmi zajímavé a informačně přínosné. Popovídali jsme ještě s několika krajany a navečer jsme se odebrali do centra, kde jsme se znovu už jen ve třech setkali znova s generálním konzulem České republiky v Sydney Vítem Kolářem, který nás pozval na večeři. S panem Kolářem už jsme v pravidelném spojení hned od začátku expedice a velmi si vážíme jeho velkého zájmu o naší cestu a vyjádření podpory a záštity nad naší cykloexpedici. Velmi příjemné bylo posezení v australské hospůdce u steaku a dobrého pití. Nebýt nachlazení a ztráty hlasů, určitě bysme si povídali ještě déle. Už teď se těšíme na další setkání za cca 2 měsíce v Sydney, na kterém jsme se domluvili.

Závěrem

Z plánovaných 3–4 volných dní v Adelaide je nakonec téměř týden. Nějak se nám odsud nechce. Je tu krásné prostředí, dobře jídlo, pohoda. Ale na druhou stranu lenošit se nám už také nechce a těšíme se na další dobrodružství, která nás čekají. Zítra zajedeme ještě pohladit si koaly do Clealend parku a ve středu už hurá do sedla obtěžkaných kol.

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Napříč austrálií na kole

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Nasbírejte inspiraci na veletrzích GO a REGIONTOUR 2008

Cestování patří mezi nejvíce oblíbené lidské činnosti. O tom
svědčí každoroční rozmanitá nabídka veletrhů GO a REGIONTOUR, které se
konají od 10. do 13. ledna 2008 v areálu brněnského výstaviště.
Tato dvojice veletrhů se řadí k nejvýznamnějším oborovým
prezentacím v Evropě s důrazem na regiony.

Cestování patří mezi nejvíce oblíbené lidské činnosti. O tom svědčí každoroční rozmanitá nabídka veletrhů GO a REGIONTOUR, které se konají od 10. do 13. ledna 2008 v areálu brněnského výstaviště. Tato dvojice veletrhů se řadí k nejvýznamnějším oborovým prezentacím v Evropě s akcentem na regiony. V letošním ročníku najdou nově v pavilonu F návštěvníci všechny významné cestovní kanceláře i agentury z celé České republiky. Pavilon V je naopak vyčleněn prezentaci turistických možností v regionech. Posílil i mezinárodní charakter obou veletrhů – dokazuje to účast zahraničních centrál cestovního ruchu, ale také množství zahraničních turistických oblastí.

Regiontour – komplexní informace o dovolené v tuzemsku

Veletrh Regiontour je unikátní přehlídkou možností trávení dovolené v regionech České republiky. Veletrh REGIONTOUR opětovně překvapuje šíří svého záběru – reprezentuje nabídku všech krajů a turistických oblastí České republiky. V letošním ročníku se nově představí regiony Ivančicko, Hustopečsko, Moravský Kras, České Švýcarsko, svazek obcí Domažlicko, město Zlaté hory, Skuteč, Rožmitál pod Radhoštěm a řada dalších. K novým tématickým oblastem bude patřit i prezentace možností venkovské turistiky a agroturistiky v regionech ČR.

Cestovatel.cz se letos bude prezentovat malým stánečkem na Regiontouru. K vidění u nás bude výstava fotografií z fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů a také nás zde budete moci potkat na živo a podiskutovat o našich i vašich projektech.

K nejpočetněji zastoupené zemi na veletrzích patří tradičně Slovensko jako jedna z velmi oblíbených destinací českých turistů. Prezentace slovenských regionů v pavilonu V bude zaměřena především na zimní, vysokohorskou a lázeňskou turistiku. Předvede se zde město Skalica s Baťovým kanálem, park Bešeňová, Vrátná Dolina, Malá Fatra s okolím anebo lázně Sklenné Teplice. Nově se také představí čtveřice Královských měst – Levoča, Bardejov, Ružomberok a Kežmarok.

GO nabízí více než 80 destinací

Na GO se tradičně představují cestovní kanceláře a agentury z celé České republiky. Kvůli zvýšenému zájmu vystavovatelů a realizaci nových témat je veletrh GO nově přesunut do většího a modernějšího pavilonu F.

Návštěvníci se mohou těšit na početnější zastoupení vystavovatelů z Německa a Rakouska, svoji nabídku představí termální lázně Laa an der Thaya a letiště Vídeň. Návštěvníci se v expozicích mohou inspirovat, jak příjemně strávit zimní či letní dovolenou v jižním Tyrolsku nebo Korutanech. Nabídku zahraničních destinací doplní exotické země jako Indie, Egypt, Itálie, Tunisko a samozřejmě v tuzemsku oblíbené Chorvatsko

Pět slečen na cestě za studiem arabštiny III. díl – Damašek

Abú Ivan je blízký kamarád od mých kamarádů žijících
v Tartusu. Poprosila jsem je před naším odjezdem, zda by nám nepomohli
s hledáním bytu v Damašku. Přes rok najít byt není žádný
problém, ale v létě, kdy do Sýrie utíká většina lidí z Gulfu,
kvůli horku, kdy Syřané se vrací na prázdniny domů, je složité.

Kolem jedenácté večer přijíždíme konečně do Damašku. Mohamed nás dovezl na místo, které jsme po telefonu domluvili s naším hostitelem pro další dny, Abú Ivanem.

Abú Ivan je blízký kamarád mých známých žijících v Tartusu. Poprosila jsem je před naším odjezdem, zda by nám nepomohli s hledáním bytu v Damašku. Přes rok najít byt není žádný problém, ale v létě, kdy do Sýrie utíká většina lidí z Gulfu kvůli horku, je složité. Navíc se Syřané vrací na prázdniny domů. Samozřejmě s touto situací úzce souvisí i ceny za pronájem. Informace, že bychom si mohly pronajmout jen pokoj, který by měl být do 150 USD, byla pro léto zcela mylná.

A jelikož Abú Ivan nemohl za nás vybrat jen tak nějaké bydlení, odvezl si nás všech pět k sobě domů, kde jsme strávily následující dvě noci, než jsme konečně „bydlely ve svém“.

Jeho byt se nachází na severu Damašku, daleko od centra, mezi pískovcovými kopci. Jak překvapující byla jeho zahrádka s kulatým posezením, která byla jako oáza v poušti, zelená, plná rozkvetlých květin.

Daly jsme si rychlou sprchu a už jsme utíkaly na zahrádku, kam nás přišli přivítat sousedé a rodina od Abú Ivana. Popíjeli jsme čaj, kouřili vodní dýmku a užívaly si první chvilky v Damašku. Také jsme se dozvěděly, že jeho kamarád pronajímá kousek od centra dvoupokojový byt. Tedy se na něj pojedeme druhý den podívat.

Rozdělily jsme se do dvou pokojíčků, syn i dcera od Abú Ivana šli spát k rodině a po 4 dnech strávených na cestě jsme konečně usnuly v posteli.

Ráno jsme samozřejmě zaspaly. Abů chtěl vyjet už kolem deváté ráno, ale nechal nás spát. Takže už nebylo kam pospíchat, kamarád, na jehož byt jsme se měly jít podívat odjel z města a bude zpátky až večer.

Snídaně už byla nachystaná, a tak jsme se šly nacpat.

Po snídani jsme vyjeli na prohlídku centra. Prošli jsme si Azem palác (Azem palace, قصر العظم), trh Al-Hamidija (Al-Hamidiyah Souq, سوق الحميدية), kde si určitě dejte výbornou zmrzlinu z mléka, plnou oříšků a pistácií. Ani vody v kašnách na ulicích se nemusíte bát. Ráno a večer lok slivovice a nemusíte mít strach. Také jízda autem, kde je více lidí než sedadel není žádný problém. Jen řidič musí být na sedadle sám a být připásán.

Po tomto krátkém výletě chtěl jet Abů zase k němu domů, kde prý budeme čekat na jeho kamaráda. My jsme už začaly být nedočkavé, neboť představa, že budeme zabírat místo opět Abuovým dětem, pro nás nebyla úplně příjemná. A taky jsme už prostě chtěly být ve svém. Jenže znáte poklidné Araby. Všechno v klidu, na všechno je času dost a hlavně, žádný stres a shon.

Takže když už bylo osm večer a kamarád Abú Ivana stále nebral telefon, bylo nám jasné, že i druhou noc strávíme u Abú Ivana. Zřejmě nám to vadilo víc než jemu a jeho rodině. Přeci jen proslulá arabská pohostinnost funguje a v Sýrii stoprocentně.



Vrátily jsme se tedy zpět k Abú Ivanovi a šly odpočívat. Za světla jsme uviděly obrovskou díru, která začínala asi metr od plotu. Abú nám vysvětlil, že se tam bude stavět obrovský supermarket, a že málem přišel i o svou zahradu. Ovšem portrét syrského prezidenta Bašára al-Asada na altánku stavební dělníky zastavil. Přeci by si nedovolili zbourat altán s jeho obrazem. A tak díky tomu Abú nepřišel o svou oázu.

Večer nás přijel navštívit „můj známý“. Jelikož jsme odjely na 6 týdnů a v práci pochopitelně nemám tak dlouhou dovolenou, slíbila jsem, že se pokusím v Sýrii pro firmu najít nějaké zajímavé kontakty. Předem jsem si domluvila pár schůzek. Anas, majitel jedné společnosti, zavolal, jestli jsme již v pořádku v Damašku a zda nás může pozvat na večeři. Jelikož jsme chtěli poskytnout chvilku klidu našim hostitelům, pozvání jsme přijaly.

Vzal nás do nedaleké restaurace, kterou vlastní jeho kamarádi. Způsobil vcelku rozruch, s kým, že to přišel. Zanedlouho přijel ještě Anasův kamarád Bassem. Oba dva byli moc milí a stali se našimi blízkými přáteli, se kterými jsme trávily většinu volného času. Probírali jsme s nimi také problematiku hledání bytu. Sami se nabídli, že nám druhý den pomůžou něco najít.

Jedna z možností, které Bassem vyslovil, nás velice pobavila. Prý má kamaráda kněze a mohl by nám domluvit ubytování v místním klášteře, které bude „za babku“. Hned jsme se rozesmály, že v tom případě by klášter asi do druhého dne spadl. Ale především přísný řád, že dveře kláštera se zamykají v jedenáct hodin večer, byl jeden z důvodů, proč jsme tuto nabídku odmítly.

Druhého dne ráno jsme již netrpělivě vstávaly kolem deváté ráno a hned uhodily na Abú Ivana, že musíme vyjet co nejdříve, že rozhodně dnes již musíme najít vlastní bydlení. Syřané jsou sice strašně milí a přátelští, ale samo jejich rychlost pro nás Evropany je občas a v jistých situací pomalá.

Druhého dne ráno jsme netrpělivě vstávaly kolem deváté ráno a hned uhodily na Abú Ivana, že musíme vyjet co nejdříve, že rozhodně dnes již musíme najít vlastní bydlení. Syřané jsou sice velmi milí a přátelští, ale jejich rychlost pro nás Evropany je v jistých situací nedostatečná.

Naštěstí Abú nezklamal a opravdu měl již domluvené nějaké prohlídky. Spával jen pár hodin denně, a tak od časného rána zjišťoval možnosti.

Náš požadavek byl jednoznačný, chceme bydlet ve staré části Damašku. Nevadilo nám, že budeme dojíždět daleko do školy. Chtěly jsme především být v centru dění. A nejlépe najít byt přímo v části Báb Tumá (křesťanská čtvrť) (Bab Tuma, باب توما) nebo u Báb Šarqí (Bab Sharqi, باب شرقي), kde bude pro nás život jednodušší a budeme si moci dát i nějaké to pivko.


A tak jsme vyjely. První pokoj byl v rodinném domku, byl ve staré části, kousek od Báb Tumy, ale na mě moc nezapůsobil. Pokoj byl malý a poměrně špinavý. Paní domu vzhledem k létu a velké poptávce ještě namítla, že nás všech pět nemůže bydlet v jednom pokojíku, a že nám tedy dá k dispozici dva a cena se začala pohybovat kolem 850 USD. Což se mě zdálo tedy opravdu hodně, vzhledem k tomu, jak to tam vypadalo.

Další prohlídka byla již kus od centra, byt pěkný, ale zase bez možnosti sezení venku. Ale jak říkám, celkem daleko od centra. Tak jsme jej zavrhly hned.

A tak jsme vyjely. První pokoj byl v rodinném domku, byl ve staré části, kousek od Báb Tumy, ale na mě moc nezapůsobil. Pokoj byl malý a poměrně špinavý. Paní domu vzhledem k létu a velké poptávce ještě namítla, že nás všech pět nemůže bydlet v jednom pokojíku, a že nám tedy dá k dispozici dva a cena se začala pohybovat kolem 850 USD. Což se mě zdálo tedy opravdu hodně, vzhledem k tomu, jak to tam vypadalo.

Další prohlídka byla již kus od centra, byt pěkný, ale zase bez možnosti sezení venku. Ale jak říkám, celkem daleko od centra. Tak jsme jej zavrhly hned.

Nakonec jsme navštívíly realitku. Tedy spíš než kancelář to byli prostě dva mladí kluci, kteří shánějí pro cizince byty k pronajmutí. Karím nás vedl křivými, nádhernými uličkami staré části, až jsme najednou zcela bez orientace stanuli před velkými vraty. Uvítal nás příjemný majitel domu Nabíl a ukázal nám celé druhé patro jejich rodinného domku, s velkou terasou a tím nejúžasnějším výhledem, který jsem kdy viděla. Celé staré město jak na dlani a také výhled na pohoří Qásíjůn (Mount Qasioun, جبل قاسيون).

Oba pokoje byly sice zaskládány krámy, ale ta terasa… a vše nově vymalované, čisťounké. Byly jsme téměř rozhodnuté. Jen jsme ještě Anasovi a Bassemovi slíbili, že s nimi ještě odpoledne projdeme další nabídky, které pro nás našli. Majiteli jsme poděkovaly s tím, že mu do večera dáme vědět. Cena se dohodla na 600 USD + 100 USD realitce.

S Anasem a Bassemem jsme jeli do již zmíněného kláštera. Ovšem být v Damašku, kde se žije převážně v noci a muset se vracet do určité hodiny za zamčená vrata, bylo nemyslitelné. Další byt byl obrovský, dokonce s internetem. Ale daleko od centra, a také bez možnosti sezení venku.

Takže bylo jasno. Vrátily jsme se do bytu k Abů Ivanovi, rychle naházely vše do baťohů a kufrů a s pomocí Anase a Abů Ivana ujížděli co nejrychleji do realitky, vyzvednout si klíče a zaplatit. Nemohly jsme se už dočkat na vlastní bydlení, na terasu, pohodu, kterou si tam vytvoříme, na atmosféru, která na nás promlouvala z každé uličky, starého domu, z každé polorozpadlé střechy se satelitem…


BARAKA

Centrum pro kultury Blízkého východu a severní Afriky

Blízký východ i severoafrické státy jsou nejbližší sousedé Evropy. Své kořeny zde mají i tři velká náboženství – judaismus, křesťanství a islám – která tolik ovlivnila osud Evropy i západního světa. Je tak paradoxní, že dnes mnoho Evropanů na tyto regiony pohlíží spíš jen jako na nebezpečné a zaostalé. Občanské sdružení Baraka by tak chtělo nejen ony pozitivní věci připomenout, ale podílet se take na odstraňování předsudků a vzájemných nedorozumění, chce přispět k dialogu a porozumění mezi oběma regiony, zlepšení informovanosti a vzdělání Evropanů o Blízkém východě a severní Africe a povzbuzení vzájemné kulturní výměny. http://www.al­baraka.cz/

Kniha Konga

Na počátku této knihy bylo, jak Vladimír Plešinger přiznává,
okouzlení střední Afrikou. Slůvka Ubangi-Šari zněla autorovi podmanivě
už v dětství, aby o mnoho let později okusil pořádně a
z první ruky slasti i mizérie středoafrických tropů.

Kniha Konga – kniha, která by Vám neměla
uniknout.

Kniha Konga (Výpravy k srdci temnot)

Na počátku této knihy bylo, jak Vladimír Plešinger přiznává, okouzlení střední Afrikou. Slůvka Ubangi-Šari zněla autorovi podmanivě už v dětství… aby o mnoho let později na tajemné Ubangi, největším přítoku Konga, žil dost dlouhá léta na to, aby okusil pořádně a z první ruky slasti i mizérie středoafrických tropů.

Skutečně, oněch mizérií a strastí nalezl autor ve střední Africe opravdu dost. Kniha z těchto míst světa rozhodně není líbivým cestopisem shrnujícím snad jen atraktivní a turisticky vděčné cíle a zážitky. Na druhou stranu, pokud si člověk dokáže plnit své sny, vznikají projekty naplněné entuziasmem a zaujetím. A taková je kniha, ke které Vladimíra Plešingera dovedl celoživotní zájem o střední Afriku. Výpravy k srdci temnot vás nakazí svým nadšením pro středoafrickou přírodu, místa a lidi.


Na jednom místě knihy se píše o pralese mezi řekami Ubangi a Sangha v severním povodí Konga jako o „posledním místě na zemi“. Zmíněná nejzachovalejší divočina Afriky je jen zlomkem „Pánve Konga“, která je tématem knihy. Přesto čtenář pocítí, že slova o „posledním místě“ ve smyslu netknutosti a původnosti a ve smyslu pocty autorovy patří vlastně celému povodí Konga. V knize proto zažíváme spolu s autorem neopakovatelnost pobytu v místech, která za několik či několik desítek let už budou vypadat nezvratně jinak. Prožíváme silnou autenticitu množství zmíněných příběhů, vždyť i tato kniha je pro autora nikoli cestopisem, ale „pobytopisem“ s velmi uceleným záběrem.

A když tedy Vladimír Plešinger vnímá toto místo jako poslední místo na zemi, vzdává rovnou hold všem těm, kdo ho už takto silně vnímali dříve a kdo s ním zápasili. Mapuje příběhy dobyvatelů této části Afriky, zasazuje je do dobových kontextů a nahlíží na ně s uznáním i kriticky po více než stovce let. Kniha je tak silným a působivým soupisem příběhů dobývání posledního místa na zemi, příběhů obyvatel posledního místa na zemi, příběhů, které toto místo proměnily, ale zároveň dokázaly, že člověk má vůli a sílu žít v i v nejnáročnějších podmínkách, objevovat nepoznané a dovídat se tak víc o světě a sobě samém.


Kniha mapuje povodí Konga v celé jeho komplexnosti a úplnosti – kromě dobrodružné historie jeho objevování a závodů o cestovatelská prvenství z předminulého století nemůže pominout ani paradoxně jeho mnohdy větší nepřístupnost v současné době. Přináší blízký pohled na vzácné druhy zvířat stejně jako na zákonitosti pygmejských kmenů, pojmenuje místní nelítostné diktátorské režimy. Odhalí stopy, které po sobě zanechali v povodí čeští cestovatelé a dobrodruzi stejně jako tajemství obrovských místních zásob diamantů. Kombinuje zkrátka zaujetí pro pánev Konga s šíří záběru a mimořádným rozhledem – do historie i současnosti. Poprávu je to kompletní „Kniha Konga“. Obsáhlý a čtivý text doprovází řada fotografií a mapových podkladů. Grafický vzhled knihy je dílem dalšího známého českého cestovatele a malíře Jana Dungela.


O autorech:

Vladimír Plešinger pochází z Posázaví, vyrůstal v Kladně a přírodovědeckou průpravu získal na Karlově univerzitě v Praze. V hlavním městě také od dob studií s přestávkami žije. V době oněch přestávek žil po léta ve Venezuele, Gambii a Středoafrické republice, ale také v Tádžikistánu nebo v Peru. Publikační činnost zprvu dělil mezi odbornou a krásnou literaturu, ale pak se soustředil na psaní o světě, který poznal na svých cestách a zahraničních pobytech. Vznikla tak více než stovka časopiseckých článků a několik knih, které soukromě nazývá „pobytopisy“, protože se vesměs zabývají zeměmi či územími, které poznal nejen letmým dotykem přechodného cestovatele, nýbrž tím, že byl prakticky jejich obyvatelem. O pobytech ve Venezuele či střední Africe napsal knihy Ztracené Eldorádo, Na březích Gambie, Anděl v Ďábelských horách či V zemi císaře kanibala.

Jan Dungel vystudoval biologii, ovšem rozhodl se pro kariéru umělce na volné noze. Dosud ilustroval na čtyřicet knih pro děti a také beletrii, nejvíce se však věnuje knihám o zvířatech. Ty byly publikovány v České republice, ale také v Německu, Holandsku, Anglii, Francii, Polsku…Jako malíř zvířat za nimi často cestuje a maluje v terénu. Nyní se specializuje na malování zvířat zejména v oblasti Amazonie a dalších částech jihoamerického kontinentu. Ilustracemi doprovodil např. knihy Zdeňka Veselovského „K pramenům Orinoka“, „Chováme se jako zvířata“ (oceněna Ministerstvem kultury a Památníkem Národního písemnictví jako „Nejkrásnější kniha roku), „Atlas ptáků české a slovenské republiky“ byl nominován na prestižní cenu Magnesia Litera. Na kontě má i vlastní výpravné knihy Tam, kde loví jaguár a Jak se maluje prales.

Fotoreportáž – Magická Ganvié

Západoafrický Benin je kolébkou voodoo a přímo magicky přitažlivým
místem pro cestovatele. Ještě stále tam najdete živý deštný prales,
úžasné pobřeží přezdívané Zlaté a také rozsáhlé laguny, na nichž
vyrostly unikátní vesnice. Jednou z nich je vesnice Ganvié, vybudovaná
na jezeře Nokoué.

Západoafrický Benin je kolébkou voodoo a přímo magicky přitažlivým místem pro cestovatele. Ještě stále tam najdete živý deštný prales, úžasné pobřeží přezdívané Zlaté a také rozsáhlé laguny, na nichž vyrostly unikátní vesnice. Jednou z nich je vesnice Ganvié, vybudovaná na jezeře Nokoué.
































Více o knize Nahá Afrika

Pražské zahrady, zastavení dvacáté šesté – Zámecký park v Dolních Počernicích

V letech 1988 až 1997 se po etapách realizovala obnova parku
podle návrhu zahradního architekta Drahoslava Šonského a architekta
Jaroslava Mayera. Celý park leží v přirozené nivě potoka, na kterém
se nachází soustavy mostků. Některé jsou velmi krásné a zdobené.


Tenhle park důvěrně znám. Navštěvuji ho pravidelně už skoro 17 let. Nachází se v Praze 9 Dolních Počernicích a jeho část je prodloužená hladinou Počernického rybníka. Má výměru 7,0 ha a leží v nadmořské výšce 224 až 230 metrů. Počernický zámecký park má rozsáhlé travnaté plochy. Mezi nimi jsou velmi vysoké statné stromy, vesměs duby letní, lípy malolisté, javor mléč, jasan ztepilý, najdeme tam ale i topoly, vrby, habry i olše. Také nemnoho jehličnanů. Před zámkem je jeden zajímavý vzrostlý strom, jerlín japonský. Nejširší průměr kmene má lípa malolistá na hrázi rybníka, a to celých 120 cm. Nedaleko zámku se nachází oranžérie z 60.let 19. století , která byla v 50. letech 20. století upravována. Velká část parku je veřejně přístupná. V zámku je dětský domov.

Tam, kde je dnes zámek stávala ve středověku tvrz. V letech 1857 – 1867 byla podle návrhu architekta Bělského vystavěna budova nového zámku v eklektickém slohu. V 70. letech 19.stol. byla budova přestavěna a byla zrušena původní struktura parku. Na jeho základu byl založen novokrajinářský park. Po maďarských Derczényích (zámek a park měli v držbě v letech 1857–1923) přešel majetek roku 1923 na pražskou obec. V letech 1988 až 1997 se po etapách realizovala obnova parku podle návrhu zahradního architekta Drahoslava Šonského a architekta Jaroslava Mayera.

Na tuto dobu dobře pamatuji. Chodívala jsem do parku na procházky se svými malými dětmi, vyřádily se vždycky na ohebném hadovi, který byl vytesán a opracován z jednoho obřího kmene a na konci se pohupoval. Na druhém konci byl jako samorost, plný propletených opracovaných kořenů, kde si holky prolézaly. Je tady v nezměněné podobě dodnes. Nedaleko od hada je také dodnes hrádek, který slouží dětem z jedné strany jako prolézačka s mnoha věžičkami a z druhé strany jako kamenná skluzavka, která jde jako jazyk z hlavy obří kočky. Když holky přestalo bavit houpání a prolézání zaručeně si zaběhly k Rokytce, na které je uměle vybudován vodní kanál s mlýnským náhonem. Celý park leží v přirozené nivě potoka, na kterém se nachází soustavy mostků. Některé jsou velmi krásné a zdobené.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz


Nejraději si ale dcery brávaly kolo a jezdily nejen parkem ale hlavně po promenádě na hrázi Počernického rybníka. Tam poměrně široká rovná cesta byla vždy lemovaná alejí věkovitých bizarních lip. Měly velmi široké kmeny plné různých boulí a výdutí a vypadaly k večeru velmi strašidelně. Na okraji rybníka byl u hráze odtokový koridor Rokytky. V něm se nacházelo původní zdivo a nad ním kamenný arkádový můstek. Toto místo nebylo běžně při procházkách parkem vidět, protože bylo pod jeho úrovní. Tam zlehka přepadávala voda z rybníka a holky si tady vyhrály úplně nejvíc. Každopádně vždycky byly pěkně zmáčené a celé rozzářené. Odtud jsme obvykle chodívaly rovnou domů.

Na Počernický rybník byl nádherný výhled přímo z hráze nebo mostku a dalo se v něm roky koupat. Ovšem od doby, co jsme v něm všechny tři chytly v roce 2003 sinice a tedy vyrážku, jsme do něj již nikdy neměly odvahu vlézt. Pravdou ale je, že se rybník kompletně celý před nedávnem restauroval včetně překrásného odtokového koridoru. Když jsem viděla jeho bourání a zkázu bylo mi smutno u srdce, ale do roka a do dne na jeho místě stál úplně nový téměř stejný koridor, jen nevím, co bylo důvodem k odstranění toho původního.

Protože mám ta místa za ta léta nafocená nesčetněkrát a to ve všech ročních obdobích , vybrala jsem záměrně fotky podzimní, právě na podzim má totiž zámecký park ten nejsytější barevný náboj a to nejtajemnější kouzlo.

Austrálie 2006 I. – Východní pobřeží

„Výhled skrz eukalyptové stromy na srázy v kombinaci
s klidem přírody a možností opláchnout se v průzračné říčce
patří mezi to, co po celodenním pochodu člověka dokáže před spánkem
nádherně uvolnit. Tohle je opravdu zážitek, za který to všechno trmácení
stálo.“

První půlka vyprávění Martina o jeho cestách po Austrálii. Nechte
se inspirovat…

Trajekt Spirit of Tasmania po necelém dni čistého času plavby pomalu ale jistě začínal finišovat svou cestu z Devonportu v Tasmánii do Sydney. Loď se blížila k zátoce Port Jackson, v níž i v roce 1788 zakotvila první Britská trestanecká loď a započalo zde osídlování Austrálie bílými přistěhovalci.

Trajekt na dohled od pevniny kopíroval skalnaté pobřeží a k radosti cestujících byl doprovázen delfíny. Plavba byla příjemná a klidná, kolem poledne se první návštěvníci hrnuli na palubu jelikož mezi skalisky se v dáli rýsovala silueta mrakodrapů Sydney. Na první pohled zaujme stavba AMP Tower v centru , která je dominantou při pohledu na město z této dálky.


Návštěvník, který má to štěstí a přijíždí k Sydney po moři má tu výhodu, že právě z tohoto pohledu je město nejhezčí. Jako první zaujme Harbour Bridge, nebo jak říkají místní, „ramínko na šaty“ a samozřejmě samotná Opera, která svými bílými „plachtami“ svítí do dálky.

Město na první pohled působí uspořádaným dojmem a není to jen zdání. Po pár dnech pobytu se v něm dá opravdu dobře zorientovat.

Střecha lodi pomalu začínala praskat ve švech, jak se všichni chtěli jít podívat na tu krásnou scenérii. Foťáky cvakaly na plné obrátky. Po podplutí Harbour Bridge se loď stočila doleva do Darling Harbour kde měla i konečnou.

Jako na potvoru začalo pršet a já měl do Kings Cross ještě docela dlouhou cestu. Navíc nejasné vize jestli v hostelu bude volno nebo ne,vzhledem k tomu, žejsem dojel o den později. Naštěstí bez problémů a mimo dvou mladých německých sousedů na pokoji, kteří byli až moc živí, bylo vše v pohodě. Hostel Jolly Swagman za 27 AUD i se snídaní byl dobrou volbou. Živelnost spolubydlících byla zřejmá – hostel byl nedaleko Oxford Street, kam se sjížděli gayové a lesbičky z celého světa. Právě na Oxford Street se každý rok pořádá pochod homosexuálů jménem Mardi Gras. Já přijel jen pár dní po něm. Ve dne tedy člověk putoval po městě, večer nespal, jelikož to ani nešlo. Takže jsem to nakonec vzdal a coural po městě i večer. Pravdou ale je, že večer je město také zajímavé. Rozhodně neubyde lidí na ulicích, někde spíš naopak. Možností, jak se vyřádit je nepřeberně.

Po návštěvě klasických míst jako opera, botanická zahrada, námořnické muzeum v Darling Harbouru, mořské zábavné centrum nebo známé tržiště s dary moře, byl člověk pomalu přesycený a začalo plánování co dál.

Itinerář jsem dával na poslední chvíli dohromady, a tak jsem zpočátku časem nebyl vázaný. Až později se ukázalo že cestování po Austrálii chce opravdu více času. Vzdálenosti mezi jednotlivými zajímavostmi „země klokanů“ jsou o dost větší než ty, na které je člověk zvyklý v domácím prostředí. Přes Internet jsem tedy rezervoval pár letů s Quantasem v centrální Austrálii a dopravu autobusem Grayhoundu na některé trasy. Grayhound patří mezi nejznámější autobusy pro cestovatele na kontinentu.


Snad každá cestovní kancelář která nabízí cesty do Austrálie a zahrnuje do programu i okolí Sydney, směřuje do Národního parku Blue Mountains a primárně na skalní útvary v něm – The Three Sisters. I má cesta se tedy ubírala tímto směrem. Výhodou je, že celý park se nachází jen asi 100 km od Sydney. Cesta tedy začínala vlakem z centrálního nádraží, přes autobus do Glenbrooku. Zhruba dvě hodiny cesty se v lese nachází jeskyně s otisky původních obyvatel Austrálie – Aboriginců, známá jako Red Hand Cave. Otisky rukou se datují do 15. století.

Z Glenbrooku jsem si naplánoval cestu po lesních stezkách až do Woodfordu. Dvacetikilometrová cesta se nakonec protáhla na skoro dva dny s tím, že při cestě nebyla absolutně žádná voda a zásoba se nakonec rapidně ztenčila. Odměnou za jinak nudnou cestu lesem pro mě bylo přespání na vyvýšeném skalnatém kopečku, odkud bylo vidět noční Sydney vzdálené 80km. I při takové vzdálenosti bylo možné vidět výškové budovy, jako drobné čáry na horizontu.

Z Woodforu následovala cesta vláčkem do Wentworth Falls, odkud jsou vidět krásné scenérie Modrých hor. Je to takový Grand Canyon v australské podobě. V údolí mezi vysokými srázy se klikatí říčka Jamison. Odtud i název Jamison Valley. Ze srázů sem tam padá dolu i vodopád, což je právě u Wentworth Falls lákadlo číslo jedna. Po sejití k vodopádu je možné krátkou chvíli jít dokonce na ochozu po úpatí skalního srázu. Zde jsem si také promluvil česky – shodou okolností tento ochoz opravoval Australan s českými předky.

Po návštěvě soukromé hvězdárny jsem se rozhodl sejít do údolí, a podél říčky Jamison dojít až pod The Three Sisters a spatřit toto místo z jiného úhlu. Namáhavá cesta se mi moc líbila. Nebyla nikým rušena, jelikož turisti se kvůli délce a náročnosti trasy zdržovali hlavně nahoře.

Výhled skrz eukalyptové stromy na srázy v kombinaci s klidem přirody a možností opláchnout se v průzračné říčce patří mezi to, co po celodenním pochodu člověka dokáže před spánkem nádherně uvolnit. Tohle je opravdu zážitek, za který to všechno trmácení stálo. Po výšlapu směr Katoomba, vyfocení „tří sester“ z turistického pódia a hledání předraženého YHA hostelu v centru za 35 dolarů za noc v pokoji pro 14 lidí, jsem se druhý den vracel vlakem zpět do Sydney.


V Sydney jsem se už zdržel jen jednu noc a druhý den navečer jsem odjížděl autobusem Grayhoundu směr Gold Coast do Surfers Paradise. Noční Sydney z Harbour bridge je nezapomenutelné…

Gold Coast je 35 km dlouhý úsek pláže táhnoucí se od NSW skoro k Brisbane, který se za necelých 50 let rozvoje změnil v jeden velký turistický komplex. U pláže zde stojí jedna výšková budova hotelu vedle druhé a kde má člověk nepřeberné množství možností, jak utratit peníze. Množství zábavních parků je obrovské, stejně jako ubytování. Od nejlevnějších až po ty nejluxusnější.

Hostely jsou bohužel dost často přeplněné, zvláště pokud jsou poblíž pláže. Já osobně narazil na prázdnější hostel až na třetí pokus. Kdo vyznává dovolenou ve stylu opalování a koupání na pláži přes den a noční život, bude ve svém živlu. Ti co hledají víc, budou zklamáni. Kromě koupání a utrácení peněz tu nic zajímavého není. Zábavní parky jsou spíše orientované na rodiny, co zde stráví celý den. Příroda je dál, tam kam mnoho návštěvníků již nejezdí.

Jediný malý úsek přírody u Surfers Paradise je na N.P. Burleigh Heads, což je zarostlý skalní výběžek do moře a odkud je možnost pozorovat surfaře. Za návštěvu stojí nedaleký David Fleay Wildlife park, který sousedí s mangorovovými močály a v němž je mnoho tradičních zvířat z Queenslendu a Austrálie vůbec.


Když už jste v ráji surfařů, nemůžete si samozřejmě odpustit surfování. Do začátku dostanete dlouhé prkno, skoro dva metry na výšku. Oproti tomu co člověk vidí v televizi je to značný rozdíl a zpočátku se cítíte ukřivděně, nicméně má to své opodstatnění a později jste rádi že se na něm udržíte i na břiše. A rada závěrem : není dobré se nechat unášet vlnou mezi hladinou a písčitým dnem . Za ta sedřená záda to nestojí.

Na odjezd z Gold Coast jsem se vysloveně těšil a přede mnou byla 28-hodinová cesta přes Brisbane a Mackay autobusem do Cairnsu, který je střediskem výletů na největší korálový útes světa – Great Barrier Reaf, který je jako jediný „živý“ organismus vidět i z oběžné dráhy planety Země. Cestou přes městečko Innisfail byly vidět fatální důsledky nedávného cyklónu. Rozmetané domy a zpustošené lesy v okolí daly znát sílu přírodního živlu.

Příjezd do Cairnsu byl deštivý. A to jsem ještě netušil, že pršet bude celou dobu mého pobytu. Bohužel, v době kdy já jsem zde trávil týden, další cyklón přecházel přes Cape York a mířil na Darwin. Naštěstí Darwin nakonec minul a zeslábl, ale i s oblačností kolem centrálního víru vyplňoval na satelitních záběrech celý Gulf of Carpentaria a oblačnost zasahovala i ke Cairnsu.

Nakonec tedy z plánovaného potápění a šnorchlování na korálových útesech sešlo a já se rozhodl si alespoň na dva dny půjčit auto. To vyšlo, i s lepší pojistkou, na 140 AUD na dva dny. Bohužel vyšší cena byla účtována i kvůli věku, jelikož v té době mně bylo 24 let a v Austrálii lidi do 25ti let věku mají dražší pojistku – více bourají. Auto jsem využil beze zbytku, malé Daihatsu nakonec muselo zvládnout i to, co auta 4×4 a ujelo skoro 1000 km. A co je důležitější, v pořádku dojelo i zpátky! Na jízdu po levé straně se dá zvyknout, jen občas na křižovatce musí člověk dopředu přemýšlet, kam se to vlastně zařadit na druhém konci.


Jelikož Queensland je mimořádně bohatý na národní parky v okolí, navštívil jsem hned čtyři za dva dny. Cesta začala směrem na Undara Volcanic N.P., ve kterém jsou obrovské, někdy mnoho kilometrů dlouhé tunely. Ty vznikly z dávných řek lávy, které se mnoho dní valily směrem k moři a jejichž hladina ztuhla na strop.

Při cestě od Cairnsu do vnitrozemí Queenslandu musí člověk překonat Atherton Tableland, což je až 1000 m.n.m vysoká náhorní plošina táhnoucí se podél východního pobřeží kontinentu. Cesta nekonečnými serpentýnami je korunována nádherným výhledem do krajiny. Stačilo jen necelých 100 km k tomu, abych se i v Queenslandu začal cítit jako v té Austrálii, kterou tak dobře znám z fotek. Sice zde není polopoušť jako v centrální Austrálii, nicméně červená půda, málo eukalyptových stromů a žlutá tráva, v kombinaci s termitími hrady podél silnice, dokresluje atmosféru nádherně. Queenslandští termiti staví spíše do šířky než do výšky, jako jejich severní sousedé. Ale i tak se dají nedaleko silnice nalézt kopečky 1,5m vysoké a 2,5m široké.

Do Undary jsem přijel až kolem 16:00 (vyjel jsem kolem 11:00) a stihl ještě poslední prohlídku v jednom z tunelů. V lese vesele poskakovali klokani a čekali co jim hodím dobrého. Mě ale čekala dlouhá cesta zpět, tak si mohli nechat zajít chuť.

Noční silnice byla klidná a cesta plynulá – až na stádo krav, které si umanulo lehnout doprostřed silnice, jelikož byla ještě vyhřátá ze sluníčka. Pak jsme najeli na frekventovanější silnici, kterou brázdí australské Truck Trail (kamion s několika přívěsy – vagony, podobné nákladnímu vlaku). Ty si to v těchto končinách mastí uprostřed silnice a když v dálce člověk vidí v celé kráse osvětlené monstrum, jak si to žene silnicí, musí jít sakra na brzdy a do kraje. Nevýhoda je, že tato silnice bývá vyasfaltovaná pouze v jednom pruhu a další dva bývají nezpevněné. Silnici tedy máte pro sebe jen do doby, pokud nikdo nejede proti vám.


Kolem půlnoci jsem dorazil do Ravenshoe a zde zajel na lesní parkoviště nedaleko místních vodopádů. Myšlenka, že tu budu sám vzala za své. Po příjezdu na parkoviště za silného deště, na mne skrz okénko starého auta mžoural stejně překvapený Australan, který s rodinou cestoval po kontinentu. Po přání dobré noci jsme šli spát.

Ranní probuzení s rozbřeskem a bolavými zády ze spaní v malém autě, jsem se šel protáhnout a podívat na vodopády. Poté přes pole s větrnými elektrárnami návštěva N.P. Crater Lakes, kde se dá koupat v průzračně modré vodě uprostřed dávného kráteru a několika zajímavými místy při cestě, které jsou známé většinou jednou zajímavostí která je charakterizuje (např. Curtain Fig Tree, N.P. Mt. Hypipamee s hlubokým kráterem, aj.). Nakonec cesta zpět do Cairnsu a odtud do N.P. Mossman-Daintree.


N.P. Daintree je znám jako pravý deštný prales v Austrálii,Béhem mého pobytu pršelo neustále což jeho název ještě umocňovalo.

Cesta do Mossman části parku – tedy té jižní prochází Aboriginskou vesnici, kde si obyvatelé přivydělávají prodejem suvenýrů. Samotný park je opravdu nádherný a jeho jen cca 5km otevřená a značená část je zážitek . Prakticky zde roste rostlina na rostlině. Všude je zeleno a poněkud těsno. Klasické velké kořeny stromů, jen dokreslují atmosféru tohoto typu lesa. Z nich si mimochodem aboriginci vyráběli štíty nebo jiné nástroje. Bizarní a fantastické jsou i dlouhé kořeny rostlin, které vyrostou na jiném stormu.

Pozdě večer se vracím do Cairnsu, loučím se s cestovateli z Německa, Holandska a Nizozemí, které potkal stejně špatný osud s počasím jako mě. Druhý den odlétám do Darwinu, kde začne další putování do nehostinného středu Austrálie…

Cestování: věc veřejná

My cestovatelé víme, že sám si člověk ty nejkrásnější zážitky jen
těžko vychutná. A pokud se mu to podaří, jen s obtížemi to
sdělí po návratu okolí tak, aby to vůbec ocenilo…

Pro marketing své firmy používá sponzorování každý padesátý subjekt
v Česku. Ale rychle se to lepší, v EU je průměr dvacet procent
firem plus nemalé procento privátních mecenášů.

My cestovatelé víme, že sám si člověk ty nejkrásnější zážitky jen těžko vychutná. A pokud se mu to podaří, jen s obtížemi to sdělí po návratu okolí tak, aby to vůbec ocenilo… Proto jsou naše výpravy většinou párové a větší – aby schopnost přenosu zážitků byla lepší. Dá se říci, že stoupá geometrickou řadou: každý účastník pomocí svých smyslů vnímá jinak skutečnost, kterou pozorujeme společně. Pro mě jako kluka je Thajsko země krásných dívek a zeleného moře, pro ženy zase tržišť, klubů a přírody. Každý z nás může napsat svůj cestopis…

Je zřejmé, že spousta cestovatelských poznatků přichází zcela nazmar, alespoň pro veřejnost zůstávají utajeny. Jen v kruhu přátel a rodiny jsme světoběžníci – ale není to škoda? Ty nádherné fotky, kvůli kterým jsme koupili bezva foťák, videa, zápisky, náš živý komentář – to skutečně nemá žádnou další hodnotu?

Ne tak docela. V našem okolí je mnoho lidí, kteří si o těchto cestách povídají, sní o nich, nebo se na ně chystají. Na webu www.cestovatel.cz o nich často čteme. Tak proč je stále drtivá většina těch, kteří nikdy cestovatelé nebudou? Je to jasné. Necestují, ale v místě pobytu relaxují. Proto si od Vás rádi nechají vyprávět o tom, co by viděli, kdyby si pronajali v Islamabadu Enfield (motorka indické výroby, vz.51) a vyrazili do hor, místo aby leželi u hotelového bazénu. V jejich mysli tam totiž byli s vámi. Téměř.

Proto máme šanci: Každý cestovatel ví, že pro zajištění cesty je kromě plánu také třeba stabilní finanční zázemí. Nemusí být velké, prostě musí odpovídat reálnému plánu, plus nějaká rezerva… Ale máme plán, tak proč se s ním „nevytasit“ pro případné sponzory? Ti lidé od bazénu, ti chtějí také do divočiny. Jsou jenom moc unavení, dělají těžkou práci. Když jim ale dáme šanci, oni se do našeho cestování zapojí jako by byli s námi – vždycky to chtěli. A dokážou naše cesty prodat – Pro marketing své firmy používá sponzorování každý padesátý subjekt v Česku. Ale rychle se to lepší, v EU je průměr dvacet procent firem plus nemalé procento privátních mecenášů. Sponzorovaný cestovatel se může za podporu odměnit sponzorovi tím, že se zůčastní jeho rautů, společenských akcí, přednášek, které zorganizuje atd. Je to pro PR všech zúčastněných „živá voda“. A pokud sponzor ví dopředu, s čím může počítat, i jeho podpora se dá přesně vyčíslit poměrem – něco za něco

Jak je ale oslovit? Nedělejte si iluze. Potenciální mecenáše abyste hledali lupou a sponzoři? Ti si většinou nechávají radit od PR a reklamních agentur. Můžeme také vzít Zlaté stránky a…!!!? Copak na to máme čas?! Tak kde se do toho koloběhu zapojit..? Přece tam, kde čerpají informace všichni zůčastnění. V Česku je to web www.sponzoruje­me.cz kde registrují všechny sponzorovatelné projekty, tak, aby si sponzoři a mecenáši udělali představu, co se dá pro jejich marketing vhodně použít. Služby poskytuje zdarma, takže jestli dáváte svému projektu šanci, klidně si u nich zřiďte stránku. Ale nezahálejte! Osud pomáhá připraveným…

Pět slečen na cestě za studiem arabštiny II. díl – Istanbul a cesta do Sýrie

Ráno jsme se vydali navštívit některé ze slavných míst Istanbulu.
Nejdříve jsme vešli do Modré mešity. Pokud nejsou ženy do mešity vhodně
oblečeny, žádný problém, u vchodu je možné vypůjčit si modrý
šátek.

Daly jsme si kufry a batohy ke Gurenovi domů, rychlou sprchu a rovnou do oblíbené čtvrti Taksim plné klubů, restaurací, obchodů, hotelů, a tedy rušného nočního života. Mrkli jsme do pár klubů, najedli se, vypili pár piv, a protože některé z nás byly unavené z cesty, šlo se domů.

Ráno jsme se vydali navštívit některé ze slavných míst Istanbulu. Nejdříve jsme vešli do Modré mešity. U vchodu je možné vypůjčit si modrý šátek, pokud není ženy vhodně oblečena. Dokonce focení uvnitř bylo možné. Návštěvu této mešity mohu opravdu doporučit. Je obrovská, nádherná. Snad jen všudypřítomní turisté narušují atmosféru, kterou můžete na takových místech vnímat (snad nikdy nezapomenu na atmosféru v mešitě Sultána Hasana v Káhiře).



O to hůř bylo před Hagií Sofií. Když jsme venku viděly tu frontu na lístky, udělaly jsme jen pár snímků zvenčí a šli pryč.


Kousek od mešit – na nábřeží – je pár stánků z pečenými rybami. Holky neodolaly a při zpáteční cestě se na tuto lahůdku opět utíkalo. Na nábřeží je pěkně. Příjemný vzduch i větřík, můžete si odpočinout na některé z restauračních zahrádek přímo u vody, dát si pečenou rybu, koukat přímo na rybáře a jejich práci, k tomu lahodné studené pivko,…a hlavně, žádné davy turistů, jste mezi místními, mezi jejich běžným životem.


Bylo na čase vrátit se pro zavazadla domů. Jako většina velkých měst, také Istanbul má problémy s dopravou. Autobusové nádraží je navíc docela daleko od Gurenova bytu. Využily jsme tedy městské dopravní lodi. Cesta z jedné části Istanbulu do druhé, přes moře, trvá sice max. 15 minut, ale je to zážitek.

Na autobusovém nádraží nastaly opět zmatky. Miliarda lidí a prodejců lístků, kteří mají za úkol venku odchytávat zákazníky. Takže vás pořád někdo otravuje, nabízí, snaží se táhnout do té své kanceláře, která je přeci nejlevnější, má nejlepší servis,… a v neposlední řadě prodavači nápojů.

Náš autobus dlouho nepřijížděl. Kvůli zácpě v centru měl skoro hodinové zpoždění. Dalším problémem byla zavazadla cestujících. Každý jich měl tolik, jakoby se stěhoval. Než řidič s pomocníkem naskládali do nákladového prostoru všechna zavazadla, utekla další hodina. Já měla smůlu, můj kufr zůstal venku pro nedostatek místa

Byl umístěn do uličky. Během pauzy lidé vystupovali z autobusu, tak jej stěhovali ven a při odjezdu zase dovnitř. Musím říct, že jsem z této situace byla celkem nervózní. Při představě, že se někde ztratí, a já strávím měsíc v Sýrii s tím, co mám na sobě, jsem zrovna nejásala. Také všechny učebnice, slovníky, sešity… Bylo v něm vše, co jsem potřebovala. A tak jsem jen ostražitě hlídala svůj kufr.

Ale to nebylo zdaleka vše. Dva z našich lístků byly prodány dvakrát. Takže na další zastávce přistoupil mladý manželský pár a obsadil naše sedadla. Nás pět posadily na různá místa – na sedadlo s dalšími dvěmi dětmi, ostatní mezi ostatní spolucestující. Jediné, co se hlídá, aby cizí žena neseděla vedle muže.

Vřelá atmosféra v autobuse nebyla. Lidé se k nám chovali nepřátelsky, až na jednu syrskou rodinu, se kterou jsme se daly po cestě do řeči. Nevím, zda to bylo jejich neznalostí řečí, či opravdu neochota k cizincům, ale pokud něco chtěli řešit, např. špatný zvuk ve sluchátkách, když se chtějí dívat na film během cesty, zavolali si pomocníka řidiče, který nám 3 anglickými slovy přikazoval, že mobily musí být během cesty vypnuty. A bylo samozřejmé, že za to neseme vinu my, a taktéž zákaz mobilních telefonů směřoval pouze nám.

No a aby nebyla nuda, muselo být něco do třetice. Když jsme dorazily do Antákie, kde jsme měly pouze přesednout na jiný autobus a pokračovat v cestě, po výstupu z autobusu k nám přišel jeden chlápek, a kam že to chceme jet? Říkám, jedeme do Damašku a ukázala jsem mu lístek. Chlápek se jen usmál a říká: „Šám? Mafi bus.“ Jen jsem na něj koukala a opakovala: „Mafi bus?“ (V Turecku se častěji používá pro Damašek název aš-Šám, „mafi bus“ znamená v arabštině – žádný autobus).

Takže nastalo asi dvouhodinové hádání se zaměstnanci firmy JET, že nám přeci prodali lístek z Istanbulu do Damašku, a že nám najednou teď nemohou říct, že autobus nejede. A že možná, ale opravdu jen možná, pojede zítra. Během tohoto dohadování k nám přišli ještě policisté a upozornili nás, ať si bedlivě hlídáme zavazadla, že se zde hodně krade. Další důvod, proč zde nezůstávat déle, než je nezbytně nutné. Nakonec se nám podařilo vyhádat alespoň část peněz zpět a jediným řešení bylo jet do Damašku taxíkem. Stačilo sice dojet do Aleppa (arabs. Halab)na severu Sýrie a odtud jet autobusem do Damašku. Autobusy mezi Aleppem a Damaškem jezdí každou hodinu za opravdu „směšnou“ částku 150 SYP. Toto jsme ovšem nevěděly, a jelikož jsme byly na cestě již čtvrtý den, zvolily jsme nejrychlejší a nejsnazší možnost, i když ne nejlevnější.


Přijel taxikář, jak jinak než Mohamed. První co nám řekl bylo, že bude taxík vybaven klimatizací. Ne, že bychom ji zrovna požadovaly. Ukázalo se, že klimatizace znamená okna bez skel se záclonkou. Řidič si jel vyřídit povolení k cestě, pak nás zavezl k rodině, kde umyl auto a my si mezitím poprvé pochutnávaly na pravé arabské kávě s kardamonem a k ní křoupaly bezr (slunečnicová a dýňová semínka).

Konečně bylo vše nachystané a mohli jsme vyjet. Cesta na hranice byla krátká a docela pěkná. Kopcovitá krajina, zelená díky olivovníkům. Na hranicích byla neskutečná fronta kamiónů, kterou jsme naštěstí mohli předjet. Přijeli jsme před hraniční budovu. Mohamed řekl, že bude lepší, když zůstaneme v autě a on vše zařídí. Asi věděl, proč to říká. Jenže i když jsme měli záclonky v oknech, vzbudily jsme pozornost ostatních čekatelů, a jakmile odešel, naše auto obstoupila skupinka asi tak 20 řidičů – Indové, Pakistánci, Turci… Stáli kolem auta, pořád něco jeden přes druhého volali, usmívali se a smáli. Já z toho měla nejdříve srandu, avšak když už se jeden odvážil a chtěl auto nastartovat, tak jsem jej z auta pěkně hnala. Čekaly jsme nekonečně dlouho, než se Mohamed vrátil. Skoro se přes skupinku nemohl k autu prodrat.

Přejeli jsme hranici, vjeli do Sýrie, kde najednou byla cítit pohoda, mohly jsme vylézt z auta, vyřídit si vízum, vidět usměvavé celníky, slyšet tolik častou odpověď na všechno: „Mafí muškíla a ahlan wa sahlan “ (žádný problém, ahoj a vítej) a neskutečný klid po uřvaných a zmatených Turcích.

Jsme tu, naše syrské dobrodružství začíná a proč jej nezačít v restauraci, konečně zase jíst chlebem, výborný hommos, faláfely, fetuš, tabule, fúly…


BARAKA

Centrum pro kultury Blízkého východu a severní Afriky

Blízký východ i severoafrické státy jsou nejbližší sousedé Evropy. Své kořeny zde mají i tři velká náboženství – judaismus, křesťanství a islám – která tolik ovlivnila osud Evropy i západního světa. Je tak paradoxní, že dnes mnoho Evropanů na tyto regiony pohlíží spíš jen jako na nebezpečné a zaostalé. Občanské sdružení Baraka by tak chtělo nejen ony pozitivní věci připomenout, ale podílet se take na odstraňování předsudků a vzájemných nedorozumění, chce přispět k dialogu a porozumění mezi oběma regiony, zlepšení informovanosti a vzdělání Evropanů o Blízkém východě a severní Africe a povzbuzení vzájemné kulturní výměny. http://www.al­baraka.cz/

Ke krajanům do Banátu

Přestože první Češi tu začali žít již od roku 1823, jejich potomci
si dodnes zachovali původní češtinu, životní styl a způsob hospodaření.
Je docela zajímavé se po několikahodinové cestě Maďarskem a Rumunskem
ocitnout ve vesnici, kde se mluví plynule česky s velmi nepatrným
přízvukem či spíše nářečím a kde se asi tak před sto lety zastavil
čas.


Na jaře letošního roku jsme zavítali do rumunského Banátu, do kraje, kde se nachází šest vesnic s česky mluvícím obyvatelstvem : Svatá Helena, Gerník, Rovensko, Bígr, Eibentál, Šumice . Zdejší lidé jsou potomci českých přistěhovalců, které sem nalákal jistý obchodník se dřevem, což byl prvotní impuls k počátkům osídlování. Pro život zde bylo nutno krajinu z velké části vykácet. Za práci byla lidem přidělena půda, svoboda od daní a vojenské služby.

Přestože první Češi tu začali žít již od roku 1823, jejich potomci si dodnes zachovali původní jazyk, životní styl a způsob hospodaření. Je zajímavé ocitnout se po několikahodinové cestě Maďarskem a Rumunskem ve vesnici, kde se mluví plynule česky s velmi nepatrným přízvukem, možno říci nářečím, a kde se zhruba před sto lety zastavil čas. Banát leží na jihozápadě Rumunska , přičemž řeka Dunaj kopíruje hranici se Srbskem. Zmíněných šest vesnic je rozmístněno v krajině strmě nad Dunajem, kam nevedou žádné asfaltové silnice.

Při odbočení ze silnice, která dále pokračuje podél Dunaje, se nám znásobily pocity zvědavosti a očekávání cíle naší cesty, Svaté Heleny. V této nejstarší české vesnice v Banátu žije přibližně pět set obyvatel. Na návsi, před hospodou a obchodem současně, jsme snadno nabyli dojmu , že jsme se v čase při stoupání posunuli lehce vzad a ocitli se v české vesnici v dobách mládí našich babiček a dědečků. Leč linoucí se srbský ,,turbofolk“ z hlasitého rádia dává na vědomí, že jsme v ,,Čechách“ až někde na Balkáně…

Ubytování turistů je pro místní obyvatele velice dobrý přivýdělek. Na naše poměry za nízký peníz ( v našem případě 250,– Kč plná penze, ta se zde ale pohybuje do cca 350,– Kč )můžete s veškerým komfortem prožít ve světnici v chalupě pár zajímavých dní. V podstatě jsme už pak utráceli jen za osvěžení v ,,terénu“. Ceny občerstvení jsou jako v celém Rumunsku pro nás příznivé. Ač jsme přes den podnikali i dvaceti – třicetikilometrové túry, shodit nějaké to kilo se nám díky výtečné kuchyni paní domácí a jejím svačinám, v podobě domácího sýra, klobás, špeku,chleba a podobných dobrot, zabírajícím polovinu baťohu, nepodařilo.

Přestože je část mužské populace zaměstnána v okolních rudných dolech v různých profesích, jsou zdejší lidé kvůli nedostatku pracovních příležitostí živi hlavně zemědělstvím. Díky této skutečnosti lze pocítit onu romantickou smyčku let minulých. Většina práce se provádí ručně, místo motorových strojů jsou všude v krajině v ,,akci“ vidět krávy a koně. Což jistě pozitivně ovlivňuje zachování panenského vzhledu banátské malebné krajiny. Působí dost hornatým dojmem přestože nejvyšší vrchol dosahuje výšky jen 1225 m n. m. Údolí jsou dosti hluboká spadající až k Dunaji, takže jsme se my ,,knedlíci“ při výšlapech občas nafuněli, odměnou byly ovšem překrásné výhledy do krajiny. Jsou zde i přehledně značené turistické trasy, ale i tak se pro lepší orientaci vyplatí mít mapu. My jsme ji zakoupili před cestou v internetovém obchůdku CK Kudrna.


Při toulkách neunikne smyslům rozmanitost místní flóry a fauny, například louky zdobící orchideje či intenzivní vůně divokého česneku v lesích. Lze pozorovat lišku v dáli, v okolí vesnice Bígr prý i medvěda nebo přes cestu ,,přebíhající“ suchozemskou želvu. Se zmijí růžkatou jsme naštěstí neměli tu čest se nějak nevhodně setkat. Zato setkání s pasteveckými psy bývá adrenalinový zážitek, ale sehnutí se pro kámen nebo hůl v ruce na ně kupodivu spolehlivě zabírá. Důležité je především zachovat klid, protože i když hrozí nekompromisním útokem, nezaznamenali jsme, že by nějakého turistu někdy pokousal pes.

Co se týče Svaté Heleny, určitě se vyplatí občas zastavit v místní hospodě-obchodu a dát si něco k pití . Mají tu dokonce celkem obstojné čepované pivo a platí se tu bez problémů i českou korunou. Zajímavé je sledovat společenské dění kolem, postarší lidi, děti nebo turisty kteří nakupují, vedou rozhovory. Většinou si přisedne někdo místní, kdo se rád dá do řeči . Pokud za pultem natrefíte na výřečného pana Pěničku a jste komunikativní leccos se o zdejším kraji dozvíte . Totéž platí i o druhém „výčepním“, po němž se podnik mezi turisty nazývá U Pepsiho (přeplaval za komunismu Dunaj, dostal se do USA, kde dělal taxikáře a prý nějaký čas pravidelně vozil i Ivanu Trumpovou).

Kromě hovorů o životě v obci za různých období se můžete mnoho zajímavého dozvědět o rumunské obci Coronini ležící u Dunaje pod Svatou Helenou. Coronini má vlivem nedávné války v bývalé Jugoslávii také svojí specifickou atmosféru. Za zmíněné války zde Rumuni přes Dunaj pašovali do Srbska pohonné hmoty, které v bylo v té době zakonzervováno mnoha embargy. Což byl pochopitelně velmi ziskový podnik, který přopimínají honosné vily bijící do očí. mezi ostatními staveními. U zdejších obyvatel nevidíte žádné známky bohatství jenž by ,,kopírovalo“ těch několik okázale luxusních domů z nichž některé jsou od doby jejich postavení viditelně neudržované. Inu, vydělané peníze jsou asi utraceny a náklady na opravy těchto domů jsou vysoké.

S místním životním stylem souvisí i silná náboženská víra krajanů, která jim jistě s jejich přizpůsobivostí a pracovitostí pomohla přemoci i letošní obrovská jarní sucha. Boží přítomnost návštěvník pociťuje na každém kroku, ať už je to v domácnosti nebo poté v dalších souvislostech v krásné a těžce obhospodařované krajině. Zajímavým umocňujícím zážitkem je návštěva baptistické mše ve zdejším kostele. Během mše se poměrně často zpívá za doprovodu hudebního souboru ve kterém jsou velmi početně zastoupené mandolíny evokující silnou „etno“ atmosfěru. Kostely jsou ve Svaté Heleně dva, katolický a baptistický. Naše paní a pan domácí jsou baptisté, těch je ve Svaté Heleně menšina, víře jsou velmi oddaní, nekouří se u nich, nepije a jsou moc milí. Jejich starost o naší spokojenost u nich byla obrovská. Na uvítanou jsme dostali lahvinku domácí pálené, přestože se u nich nekonzumoval alkohol a přípitkem z ní jsme pak zakončovali den. Byla na obsah alkoholu citelně slabší, než na jakou jsme zvyklí u nás, ale i tak nám přišla chutná. I chlapi U Pepsiho si většinou během dne ředili paňáky tvrdého alkoholu vodou. I když je zde konzumace alkoholu celkem hojná, tak je většinou rozumně pod kontrolou. Člověk musí od brzkého rána přes den ,,fungovat“ .

Zážitkem pro nás byla také jízda na koňském povozu na jedno z políček našich hostitelů, vzdálené 2–3 km polní cestou, místy dlážděnou obrovskými vystupujícími balvany. Tuto jízdu jsme absolvovali vlastně díky tipu pana domácího na krásný výhled nad Dunajem jenž je kousek od onoho jednoho jejich políčka.

Skvělé stránky o Banátu obsahující také kontakty na ubytování a kontakt na pana Josefa Hrůzu, jímž jsme byli z Prahy do Svaté Heleny a zpět přepraveni najdete na www.banat.cz


V obchodu-hospodě se běžné potraviny kromě chleba neprodávají , myšleno ty klasické, základní – maso, pečivo, mléčné produkty. Místní si vše potřebné vypěstují, přebytky prodají na trhu v nejbližším rumunském městě. Při zdejších nedobrých ekonomických podmínkách jsou tedy soběstační a nezávislí. Pobyt zde proto budí v porovnání s Rumunskem dojem jakési oázy řádu a pořádku. Rumunsko sice díky zájmu o vstup do Evropské unie již prodělalo značné pozitivní změny. Náš dojem je snad ovlivněn pýchou nad flexibilitou krajanů v tak nehostinných podmínkách a pocitem ,,domácího“ prostředí. Ovšem i Rumuni v okolí jsou velmi přátelští a například náš fotbalista Pavel Nedvěd je tu velmi populární, asi i díky jeho předkům žijícím kdysi v rumunském Banátu. Na svých internetových stránkách na otázku fanouška ohledně tohoto odpověděl: ,,Předkové mé matky žili nějaký čas v Rumunsku, kam přišli v minulosti za prací a když se dosídlovalo pohraničí, vrátili se zpět do Čech“.

Rozhodně můžeme potvrdit pocity jiných cestovatelů, kteří tvrdí, že se do nádherné krajiny Banátu po první návštěvě opět rádi vrátí. Především samotný pobyt u zdejší rodiny je velice osobní a tudíž sbližující, a to hlavně mimo turistickou sezónu – tedy na jaře , na podzim a v zimě. Každopádně tu lze díky malovaným chalupám, domácímu zvířectvu, starosvětsky oblečeným a vstřícným lidem zažít atmosféru připomínající záběry z našich českých filmových pohádek. Tedy onen typický ,,Ladovský kolorit“.

Je milou pozorností hostitele něčím obdarovat , například běžnými léky u nás, které si vezeme na cestu, klidně i dobrou kávou, plzeňským pivem. Je to jen malá oplátka za maximální pohostinnost během pobytu. Navíc, v našem případě, pak o výbavě sýra a špeku na cestu nemluvě.


Těžko předvídat, kolik let se do Banátu ještě bude dát za touto romantikou jezdit. Po pádu komunistické diktatury se mladí lidé z této krásné ale poněkud izolované oblasti ( zabírající prostor asi 25 km na šířku a 50 km na délku nad Dunajem ) většinou stěhují do Česka, což je pochopitelné. Oproti začátkům 90. let se současný počet obyvatelstva ve zdejších vesnicích rapidně snížil, někde téměř o polovinu. Důsledkem toho lze zahlédnout i velký počet neobydlených stavení.

Jistě je na místě zmínit, že skrze svého zástupce, který v pravidelných intervalech pobývá ve Svaté Heleně zde působí společnost Člověk v tísni. Její činnost se týká podpory místního podnikání , agroturistiky, vzdělávání mládeže, zkvalitnění zdravotnické péče. Za cíl si klade snížení migrace současných dětí navštěvujících základní školy, zlepšení životní úrovně obyvatel a tím i zachování jazyka a zdejší společnosti. V různých cestopisech či článcích o Banátu si lze přečíst povzdech nad pravděpodobným koncem oné romantiky této unikátní oblasti. Návštěvník tohoto kraje se těmto myšlenkám opravdu nevyhne. Na druhou stranu nelze nepřát místním obyvatelům zlepšující se životní úroveň podporovanou turismem a celkově zlepšující se ekonomickou situaci v Rumunsku po vstupu do Evropské unie.