Cestovatel.cz

Dne 7. 7. 2007 bylo v Lisabonu vyhlášeno sedm nových divů světa a v Mexiku vypukla sláva. Jako jeden z nových divů světa bylo totiž vyhlášeno mexické, nebo spíše přesněji řečeno maysko-toltécké Chichén Itzá a především pak jeho hlavní a také nejimpozantnější pyramida zvaná neformálně Castillo či Chrám Kukulcána.

Přestože zastávám názor, že spíše než Chichén Itzá se takovým oceněním měl honosit Teotihuacán, ráda si zavzpomínám na naši kratičkou návštěvu Yucatánu, při které jsme měli možnost prohlédnout si celou archeologickou zónu Chichén Itzá, nebo spíš to, co je veřejnosti přístupné, což je většina. Jediné co nám bylo odepřeno je výstup na pyramidy, jako ostatně ve většině archeologických zón. Je to reakce na ničení těchto historicky cenných památek návštěvníky a myslím, že velmi oprávněná, neboť já jsem měla možnost vidět na Pyramidě měsíce v Teotihuacánu nemístné nápisy, které zanechávají na takových místech nezodpovědní a hlavně ignorantští turisté. Mimochodem Měsíční pyramida už je taky nepřístupná.

Zřejmě nejlepší je se do Chichén Itzá vypravit autobusem z Méridy, kouzelného hlavního města státu Yucatán, které je vzdálené asi 200 km. Je možné se tam vydat i z turistického velkoměsta Cancúnu, ale myslím, že když už budete tak blízko, rozhodně byste si neměli nechat Méridu utéct. Jedná se o nádherné a klidné koloniální město s užasnou historií a kouzlem. A když už tam budete nezapomeňte ochutnat speciálně kořeněné vepřové – Cochinita pibil. Jen pozor na pálivé omáčky. Yucatán je proslulý salsou z chile habanero, které je považováno za nejpálivější chili papričku Mexika. I pár kapiček změní jídlo v nepoživatelné a proto před přidáním salsy do čehokoliv raději nejdřív ochutnejte kapičku salsy, zda to vaše chuťové pohárky přežijí.

Ale zpět k Chichén Itzá. Jeho kulturní vývoj trval poměrně dlouhou dobu a to v letech 300 až 1220 našeho letopočtu. Za jeho rozkvět v klasickém období Mezoameriky se považuje doba mezi 750 a 900 našeho letopočtu, kdy bylo Chichén Itzá ještě pouze mayské. Právě přibližně po roce 900, už v ranně postklasickém období Mezoameriky se s příchodem Toltéků (významný válečnický kmen původem z Tula, centrální Mexiko) vytváří nová kultura, nazývaná maysko-toltécká (900 – 1200 našeho letopočtu).

Právě proto se dnešní Chichén Itzá dělí na Postclasické Chichén – maysko-toltécký styl a Starý Chichén – mayský styl Puuc, který můžeme vidět také například u Uxmalu (další z archeologických nalezišť v okolí). Rozdíl v architektuře pozná každý. Mayové byly zvyklí nádherně zdobit své stavby složitými mozaikami z kamene. Motivem byl často Chaac, bůh deště. Naopak přítomnost toltécké stroze válečnické kultury můžeme rozpoznat u staveb s mnoha sloupy, stejné jako má Spálený palác v Tule, sloupy znázorňující opeřeného hada Quetzalcoatla, reliéfy s motivem orlů a jaguárů požírajících srdce a především Tzompantli, aneb zeď z lidských lebek, která je příznačná pro kultury centrálního Mexika a samozřejmě ji můžete vidět i v Tule.

Kolem roku 1200 našeho letopočtu začíná Chichén Itzá upadat a nakonec je opuštěné. Jediná činnost, která byla registrována na jeho území bylo používání Cenote Sagrado (přírodní posvátné studny) na obětní rituály. Opuštění původního sídla, je velmi příznačné pro všechny Mezoamerické kultury a nevyhnulo se mu tedy ani impozantní Chichén Itzá.

Po vstupu do areálu vás nejdřív ohromí majestátný Castillo. Pokud odoláte nepřiblížit se k němu okamžitě můžete si nejdřív vychutnat Gran Juego de Pelota, velké hřiště na Pelotu – typickou hru mezoamerických kultur s velkým náboženským podtextem. Při hře bylo nutné prohodit „míč“ kruhovými otvory. Hráči se však „míče“ nesměli dotýkat jinak než boky. Družstvo jež vyhrálo bylo rituálně popraveno a obětováno bohům.. Gran Juego de Pelota v Chichén Itzá je největším v Mezoamerice. V blízkosti Gran Juego de Pelota můžete vidět několik chrámů jako například jižní a severní chrám, chrám jaguárů a různé vyvýšené stavby jako například zmiňovanou Tzompantli.

A teď už se nechte okouzlit jednou z nejúžasnějších pyramid světa. El castillo nebo taky Chrám Kukulcána je obrovská pyramidální stavba, jejíž hlavní schodiště je obrácené na sever. Hlavní stranu poznáte tak, že po stranách schodiště jakoby se plazili dva hadi, jejichž hlavy odpočívají až u země. Ten samý motiv se opakuje i u vchodu do chrámu, který se nachází na vrcholu pyramidy. Právě na hlavním schodišti se odehrává při jarní rovnodennosti neuvěřitelná hra světla a stínu. Pokud budete mít štěstí a budete 21. března v Chichén Itzá uvidíte, jak se po hlavním schodišti plazí směrem dolů had reprezentující boha Kukulcána. Jedná se o úžasný propočet ve kterém nás ohromují znova a znova znalosti astronomie, kterými disponovaly mezoamerické kultury a především pak Mayové.

Za Chrámem Kukulcána pak můžete vidět krom několika chrámů, jako je chrám stolů a chrám bojovníků spolu s chrámem Chac Molla, také Sloupové sály které každému, kdo navštívil Tulu okamžitě připomene Spálený palác. Ostatně i samotný Chrám bojovníků vám připomene Tulu a to především kamennými hady s hlavou u země a sochou Chac Molla, která narozdíl od té z Tuly má hlavu. Za Chrámem bojovníků a sloupovými síněmi můžete vidět několik dalších menších chrámů a také parní lázně.

Odsud se postupně přes další a mnohem menší hřiště na Pelotu a hrobku velkého kněze dostanete až do východní části směrem na Starého Chichén Itzá. Jako první velká stavba vás osloví Caracol – šnek nebo také formálněji zvaná Observatoř. Možná právě tady mayové pozorovali oblohu a vypočítávali jak docílit světelného efektu na pyramidě Kukulcána. Další a úžasně zdobená (ve stylu Puuc) stavba je Dům jeptišek. Jedná se o největší a nejlépe zachovanou stavbu z klasického období Chichén Itzá. Vzhledem k velkému počtu místností byla tato stavba přirovnána španělskými duchovními ke klášteru a proto byla nazvána Domem jeptišek. Její jméno nemá s její původní funkcí pravděpodobně nic společného.

Krom vyjmenovaných staveb můžete v Chichén Itzá navštívit další méně významné ale neméně krásné stavby, Staré Chichén Itzá i slavný Cenote sagrado (posvátná studna). Záleží jen na vás, kolik času a energie budete mít. V každém případě si ale najděte aspoň maličkou chvilku na usednutí na trávník před obrovským Chrámem Kukulcána. Budete si připadat strašně maličcí a přesto jeho součástí. Mezoamerické archeologické zóny mají právě tu moc vzbudit ve vás úžasný pocit sounáležitosti a Chichén Itzá není výjimkou.

Pátek – sobota 6. – 7. srpna

Ujíždíme severovýchodním směrem a nabíráme kurz směr Mulhouse. Nejprve se tak děje po „normální“ silnici, v Belfortu najíždíme na dálnici. Projíždíme půvabnými městečky a vesnicemi, míjíme kostely, které mají alespoň báň, když ne celou střechu, pokrytou tolikrát zmíněnými barevnými taškami. V mírném rozpoložení se neustále rozhlížíme po ubíhající krajině, hlavou nám běží různé myšlenky, nejčastěji se objevuje otázka: „Vrátíme se sem někdy?“ Byli bychom rádi, vždyť se zde nalézá tolik různorodých krás. Jsme přece jen už v letech, nevíme, co bude za rok, za dva. Ne, proboha ne, tolik pesimismu k tak krásné cestě nepatří. Vždyť tato cesta jako ty předchozí – a doufáme, že alespoň i několik těch následujících – nás „nabije“ energií, která nám pomáhá vyrovnat se po celý rok s mnoha problémy. Je to možná neuvěřitelné, ale je to tak. Začnete uvažovat o tom, zda existuje něco mezi nebem a zemí, zda znáte odpovědi na mnohé otázky při hledání smyslu lidského žití, zda se umíte vyrovnat s mnoha problémy a zda a zda…

Poslední nákup ve Francii, poslední posezení na perfektně vybaveném dálničním parkovišti, pár smutných pohledů kamsi do dáli. Bohužel vydatný déšť přeruší naše rozjímání. Jedeme a jedeme a při ukazateli 4 842 km ujetých od domova přejíždíme francouzsko-německou hranici na cestě domů. Rychlá jízda po dálnici směr Freiburg, Offenburg, Karlsruhe, Heidelberg a uhnout na velkém křížení směr Heilbron a Mnichov – toť průběh naší cesty. Zastávka v Hinsheimu je sice na první pohled náhodná, ale na druhý pohled opodstatnělá. Chceme si poněkud odpočnout a možná se i posilnit. Obojímu je učiněno zadost.

Po osmé večerní odjíždíme z půvabného německého města. Zatím pan řidič tvrdí, že přespíme někde na velkém dálničním parkovišti, ale nasazený úprk domů tomu příliš nenasvědčuje. Rychlostí „co „oktice“ dá“ míjíme Nürnberg čili Norimberk a s posledními slunečními paprsky sjíždíme z německé dálnice u města Amberg. Je už šero, ale bez problémů najedeme na rozkopané silnice směr Česko. Zastavíme někde a zdřímneme si? Ne, pan řidič odmítá. Je prý v pohodě. Tak dobře, jedeme, pokud řidič nebude mít problémy.

Naše oči podléhají únavě, ale pouze zastavujeme v kratších intervalech, aniž bychom zalehli na nějakou tu hodinu. Proč spěcháme domů? To snad mnozí z vás odhadnou. Prostě po dvou týdnech pobytu mimo domov se obyčejně lidsky těšíme na „naše hnízdečko.“ Pro mnohé z vás tento fakt asi není tak nepochopitelný. Asi znáte neodbytný pocit, který vás nabádá k tomu, abyste spěchali tam, kde jste se narodili. Stejně to je i s námi.

Hodinová ručička se převalí přes půlnoc a my spěcháme domů. Jedeme opatrně, jsme si vědomi toho, že naše únava stoupá. Nechceme při své jízdě ohrozit nás ani nikoho jiného. Na silnicích je relativně klid a tak pokračujeme v jízdě. Ve čtyři ráno – to už je sobota nesoucí datum 7. srpna – stojíme před domem a zmocňuje se nás cosi, co nedokážeme pojmenovat. Je to směs prožívaného štěstí pramenícího z prostého návratu domů a z pocitu, že jsme opět prožili něco, co jiným nebylo dopřáno.

A pak jen už ve své vlastní posteli spíme a spíme a až se vzbudíme, budeme mít o čem vyprávět. Ale prosím vás, nechtějte to vyprávění po nás hned během prvního dne. Bude to záležitost minimálně dalších sedmi dní. V těch si budeme schopni uvědomit alespoň v základech vše zajímavé a neobvyklé, co nás při cestě provázelo a co nás poznamená na celý život. Jsme z cesty unaveni, ale únava je příjemná. Zní to nepochopitelně a neskutečně, ale i únava může být příjemná. Pokud nechápete, zkuste si to.

Pochopitelně i po naší čtvrté cestě po části Francie hledáme odpověď na otázku, jací jsou Francouzi. Dnes už můžeme s téměř stoprocentní jistotou říci, že perfektní. Vůbec jim nevadí, že neznáme jejich řeč (tvrdí se, že jsou nepřátelští ke všem návštěvníkům, kteří nemluví francouzsky), pravdou je, že jsou asi trochu alergičtí na Němce (ale to s sebou nese historický vývoj). Mluvíme především německy, jakmile však řekneme, že jsme Češi (občas nechápou pojem Czech Republik), ale že bohužel mluvíme pouze německy a anglicky rozumíme jen pár slov, na jejich tvářích se rozzáří úsměv a snaží se s námi dohodnout všemi dostupnými prostředky, nohy a ruce nevyjímaje. A máme všude neodbytný pocit, že je těší i jen to, že někdo z relativně vzdálené cestě se k nim vydal na dovolenou. To je i pro nás příjemně povzbuzující.

Okouzlilo nás hlavně neuvěřitelné množství kulturních památek a to nejen architektonických. V každé větší vesnici nejméně jeden „chrám sv. Víta,“ v každém větším městě i v mnoha zcela malých poutače zvoucí k návštěvám galerií a muzeí všeho možného, samozřejmě množství zámků, klášterů, originálních měšťanských domů – tak to je pouze část kulturní Francie.

Také přírodní krásy určitě stojí za pozornost. Divoké atlantické pobřeží, skalnaté ostrůvky, poklidná vysočina střední Francie i nevyzpytatelné bažiny a saliny, rašeliniště a lesy, panoramatické výhledy do kraje, vzácná fauna i flóra v mnoha přírodních rezervacích, menší i větší duny na pobřeží – to vše je připraveno okouzlit vnímavého návštěvníka.

A co lidé a jejich prostý život? Do tohoto „problému“ jsme příliš nepronikli, protože neovládáme „jejich“ jazyk. Oni by se nám rádi „rozdali,“ ale ta jazyková bariéra. I tak si – možná nadneseně – myslíme, že mnohé se nám podařilo poznat i bez znalosti francouzštiny. Nebyl to jen „petang,“ který jsme se zálibou pozorovali, byla to i pohoda a klid Francouzů při jídle, jejich snad věčný úsměv, láska ke zvířatům a nevím co ještě.

Jednoduše řečeno, jsme zase o mnoho bohatší. Ne o materiální, ale o duchovní hodnoty. Víme, že ty se v dnešní době příliš nenosí, ale kdybychom je neměli, asi by nám k životu chyběly. A tak žijeme v rozpacích, zda to je dobře či nikoliv. Ve skrytu duše se jich však nechceme vzdát. Prostě ta krása nás dosud ne bezvýznamně obohacuje a dává nám smysl života. Někdo může říci, že jsme idealisté. Možná. Ale ubírá nám to na kráse? Jen asi dnešním mladým připadáme trapně. Nám to ale nevadí. A doufáme, že toto přesvědčení navzdory názorům mladých vydrží ještě dlouho, dlouho. A stejně tak dlouho bude nám dopřáno cestovat, protože právě cestování je pro nás tou správnou silou pro život. Takže příští rok – zase někam vyrazíme.