Vystupuji z autobusu, loučím se s Marcosem, šedesátníkem,
který mi celou cestu vyprávěl, jak skvělé časy to byly za revoluce
v Nicaragui a jak těžké časy to jsou v půjčovně bicyklů
v Puerto Viejo, na karibském pobřeží Kostariky.
Omlouvám se za anglický název, ale raději parafrázuji „dancing in the rain“ než „kapkama se proplétám“. A jiný písničky o dešti mě zrovna nenapadají. A déšť byl to, čeho se mi v Karibiku dostalo plnými doušky. Žádné velké překvápko, v období dešťů.
Vystupuji z autobusu, loučím se s Marcosem, šedesátníkem, který mi celou cestu vyprávěl, jak skvělé časy to byly za revoluce v Nicaragui a jak těžké časy to jsou v půjčovně bicyklů v Puerto Viejo, na karibském pobřeží Kostariky. Slibuji mu, že se další den stavím pro kolo. Sympatický pán. Ubytovávám se a nemyt upadám do tvrdého spánku blízkého bezvědomí.
Další den si od Marcose půjčuji kolo a odjíždím po pobřeží do vísky Manzanillo, poslední vesničky, za kterou je už jen džungle a hranice s Panamou. Všichni tady jezdí na pohodlných kolech s, pro mě nepochopitelně, nepohodlně vzhůru vytočenými řidítky. Jedu asi patnáct kilometrů, po kterých na řidítka už docela nadávám. Nutí mě mít ruce v snad jediné poloze, na kterou nedokážou připravit ani ty nejzahnutější berany. Za cestu se dvakrát schovávám před deštěm. Voda je sice přesně v té správné teplotě, ale nechci, aby mi příliš navlhnul foťák. Silnice je povětšinou lemovaná různými hotely, ubytovnami, hippie chýšemi, jóga chýšemi, luxusními rezidencemi nebo džunglí. Je to tu parádní a nedivím se spoustě Američanů, většinou starších hipíků, kteří se sem přestěhovali. Ale ruku na srdce, kdo by se už po několika týdnech nezačal nudit a nepřidal se k výletům po hvězdách.
Manzanillo nabízí kromě pláží a pár hospod i naučnou stezku po útesech, která může být o dost zajímavější, když neprší. Po tříhodinovém slejváku jedu zpět. Cestu si opět užívám.
Odpočinek si dávám na pláži a dívám se na surfaře. Tady je to jinší kafe, vlny tu jdou jedna za druhou a Santa Cruz mi ve vzpomínkách připomíná čekárnu na vlak – na nepříliš frekventované trati. Kdybych byl na kluky, tak bych mohl oči nechat na svalnatých dredatých surfařích. Takhle nechávám oči pouze na jejich fanynkách, kvůli čemuž ale člověk nemusí až do Karibiku. Surfaři umí a vlny jsou docela velký, tak si svůj trénink rozmýšlím. Stejně to je sport, který dělám jednou za dva až tři roky, a zatím utekl jen jeden.
Využívám kolo i k průzkumu města. Naštěstí není moc velké a tak bolavý zadek moc neprotestuje. O rukách ale nemluvím. Fascinují mě barevné, ručně dělané navigační tabule k hotelům a restauracím. Fascinují mě místní, kteří soutěží v tom, kdo je největší zevlák, fascinuje mě čistota a pořádek, ke kterému nabádají ručně malované propagační tabule.
Pomalu se stmívá, bary se otvírají, brouci vylézají z děr. Bob Marley úspěšně obhajuje prvenství, ale to už vnímám jen napůl, když unavený padám do své postele. Ve dvě ráno mě budí sousedé. Velmi tenké stěny z dřevěných prken a velmi hlasitý dívčin projev, to není dobrá kombinace. Když po nekonečné době konečně skončí, probudí se jiný páreček, o pár pokojů dál a s velmi podobnou chutí k radovánkám. Druhá dívka se navíc evidentně rozhoduje s tou první soutěžit. A nekecám, přišla ještě odveta. Od obou.
Na téhle cestě jsem používal průvodce Střední Amerika od nakladatelství Jota.
Je to český překlad z edice Rough Guide, takže se nemusíte bát, že vám ho v hotelu někdo lohne. Dokonce si ho nikdo nejspíš nebude chtít ani vypůjčit. Na druhou stranu, česká verze může být trochu problém, chtěli-li byste jej vyměnit v nějakém book exchange.
Procestoval jsem Nicaraguu a Kostariku, ani v jednom jsem se neztratil. V průvodci je lépe zpracovaná Kostarika, ale o obou zemích podává průvodce celkem podrobné faktografické informace a celkem spolehlivě po nich provede. Pořídíte-li si k němu i podrobnou mapu, máte s navigací po celé Střední Americe docela vystaráno.
Další články z letních putování s průvodci od JOTY:
Kromě surfování a ježdění na kole je další nejoblíbenější aktivitou v okolí Puerta Vieja potápění. Bohužel, tam kde si jdu zašnorchlovat, je zrovna hodně rozvířeného písku. Přesto stojí jedny z mála korálových útesů na Kostarice za pár nádechů.
Omlouvám se za anglický název, ale raději parafrázuji „dancing in the rain“ než „kapkama se proplétám“. A jiný písničky o dešti mě zrovna nenapadají. A déšť byl to, čeho se mi v Karibiku dostalo plnými doušky. Žádné velké překvápko, v období dešťů.
Vystupuji z autobusu, loučím se s Marcosem, šedesátníkem, který mi celou cestu vyprávěl, jak skvělé časy to byly za revoluce v Nicaragui a jak těžké časy to jsou v půjčovně bicyklů v Puerto Viejo, na karibském pobřeží Kostariky. Slibuji mu, že se další den stavím pro kolo. Sympatický pán. Ubytovávám se a nemyt upadám do tvrdého spánku blízkého bezvědomí.
Další den si od Marcose půjčuji kolo a odjíždím po pobřeží do vísky Manzanillo, poslední vesničky, za kterou je už jen džungle a hranice s Panamou. Všichni tady jezdí na pohodlných kolech s, pro mě nepochopitelně, nepohodlně vzhůru vytočenými řidítky. Jedu asi patnáct kilometrů, po kterých na řidítka už docela nadávám. Nutí mě mít ruce v snad jediné poloze, na kterou nedokážou připravit ani ty nejzahnutější berany. Za cestu se dvakrát schovávám před deštěm. Voda je sice přesně v té správné teplotě, ale nechci, aby mi příliš navlhnul foťák. Silnice je povětšinou lemovaná různými hotely, ubytovnami, hippie chýšemi, jóga chýšemi, luxusními rezidencemi nebo džunglí. Je to tu parádní a nedivím se spoustě Američanů, většinou starších hipíků, kteří se sem přestěhovali. Ale ruku na srdce, kdo by se už po několika týdnech nezačal nudit a nepřidal se k výletům po hvězdách.
Manzanillo nabízí kromě pláží a pár hospod i naučnou stezku po útesech, která může být o dost zajímavější, když neprší. Po tříhodinovém slejváku jedu zpět. Cestu si opět užívám.
Odpočinek si dávám na pláži a dívám se na surfaře. Tady je to jinší kafe, vlny tu jdou jedna za druhou a Santa Cruz mi ve vzpomínkách připomíná čekárnu na vlak – na nepříliš frekventované trati. Kdybych byl na kluky, tak bych mohl oči nechat na svalnatých dredatých surfařích. Takhle nechávám oči pouze na jejich fanynkách, kvůli čemuž ale člověk nemusí až do Karibiku. Surfaři umí a vlny jsou docela velký, tak si svůj trénink rozmýšlím. Stejně to je sport, který dělám jednou za dva až tři roky, a zatím utekl jen jeden.
Využívám kolo i k průzkumu města. Naštěstí není moc velké a tak bolavý zadek moc neprotestuje. O rukách ale nemluvím. Fascinují mě barevné, ručně dělané navigační tabule k hotelům a restauracím. Fascinují mě místní, kteří soutěží v tom, kdo je největší zevlák, fascinuje mě čistota a pořádek, ke kterému nabádají ručně malované propagační tabule.
Pomalu se stmívá, bary se otvírají, brouci vylézají z děr. Bob Marley úspěšně obhajuje prvenství, ale to už vnímám jen napůl, když unavený padám do své postele. Ve dvě ráno mě budí sousedé. Velmi tenké stěny z dřevěných prken a velmi hlasitý dívčin projev, to není dobrá kombinace. Když po nekonečné době konečně skončí, probudí se jiný páreček, o pár pokojů dál a s velmi podobnou chutí k radovánkám. Druhá dívka se navíc evidentně rozhoduje s tou první soutěžit. A nekecám, přišla ještě odveta. Od obou.
Na téhle cestě jsem používal průvodce Střední Amerika od nakladatelství Jota.
Je to český překlad z edice Rough Guide, takže se nemusíte bát, že vám ho v hotelu někdo lohne. Dokonce si ho nikdo nejspíš nebude chtít ani vypůjčit. Na druhou stranu, česká verze může být trochu problém, chtěli-li byste jej vyměnit v nějakém book exchange.
Procestoval jsem Nicaraguu a Kostariku, ani v jednom jsem se neztratil. V průvodci je lépe zpracovaná Kostarika, ale o obou zemích podává průvodce celkem podrobné faktografické informace a celkem spolehlivě po nich provede. Pořídíte-li si k němu i podrobnou mapu, máte s navigací po celé Střední Americe docela vystaráno.
Další články z letních putování s průvodci od JOTY:
Kromě surfování a ježdění na kole je další nejoblíbenější aktivitou v okolí Puerta Vieja potápění. Bohužel, tam kde si jdu zašnorchlovat, je zrovna hodně rozvířeného písku. Přesto stojí jedny z mála korálových útesů na Kostarice za pár nádechů.
Byli jsme pozváni na oběd do jídelny PIA. Tam jsme se setkali i s
naším armádním přidělencem, styčným důstojníkem Imranem. Bodrý
chlapík, ale armádní výchova z něj byla cítit na kilometry. Měl nás
doprovázet po celou dobu expedice. Nutné zlo. Letadlo nakonec opravdu letělo,
což nás velmi mile překvapilo, letěli jsme za jasného počasí kolem
vrcholu Nanga Parbat.
Letiště Mnichov, 9.8.2009
V dostatečném předstihu před odletem se sešli všichni členové expedice, čímž byl splněn první předpoklad úspěšného startu. Pražská sekce, tvořená Márou Holečkem, Zdeňkem Hrubým, Jardou Netíkem a Davidem Knillem, a plzeňská sekce z HUMI Outdoor teamu, Jan Trávníček, Jakub Vaněk, Martin liška a Kamil Havlíček. Pražáci vypadali o dost svěžeji než my, neboť mají více rozumu a umí odejít z hospod včas, což o nás neplatí.
Nicméně, překonali jsme první překážku, kterou byla přísná paní za přepážkou CHECK-INu, hledící zamračeně na Márovo třicetikilové zavazadlo. Let do Abú Dabí proběhl bez větších těžkostí, smutný byl akorát Kuba, kterému letuška odmítla dát čtvrtý Heineken. Samým rozčilením poté usnul. Let do Islamabádu také nepřinesl žádné neobvyklé zážitky, pokud jste si nedali pakistánské jídlo.
Islamabád
Na letišti nás již očekával náš věrný přítel Gullam, který zajišťoval veškeré organizační záležitosti v Pakistánu. Na první pohled veselý a sympatický chlapík, který začínal jako nosič v horách právě v oblasti Baltoro, a dotáhl to až na majitele cestovní agentury. Transport do hotelu a zasloužený spánek, kterého bylo již před odjezdem pomálu. Mára musel zařídit nějaké záležitosti, například složit zálohu u společnosti zajišťující eventuelní záchrannou akci vrtulníkem. Jak se později ukázalo, toto byl skutečně dobrý nápad, ale o tom až dále.
Islamabád jako takový neoplývá nějakou urbanistickou krásou, poměrně nové geometricky postavené město, vybudované po rozdělení Indie. Navštívili jsme pouze nedalekou Faisalovu mešitu, postavenou v 80. letech ze saudskoarabských peněz. Moderní budova, schopná pojmout až 100.000 věřících, a dalších 200.000 na okolních nádvořích.
Následující plán bylo dopravit se co nejrychleji z Islamabádu do města na severu, do Skardu. Jedna možnost je po zemi, po slavné Karakoram highway, trvající 26 hodin. Druhá možnost je letadlem, trvající asi 45 minut. Preferovali jsme letadlo, highway si necháme na cestu zpět. Získat letenky se podařilo, poté jsme již jen doufali, že letadlo opravdu poletí, neboť tento spoj vykazuje značnou nepravidelnost. Problémem bývá počasí ve Skardu, nejednou se letadlo muselo otočit a vrátit se do Islamabádu, neboť letiště ve Skardu zahalily husté mraky. Nicméně, v 11 jsme na letišti a zdá se že vše jde hladce. To platilo do chvíle, než nás oslovil pracovník PIA (Pakistan International Airlines) že letadlo má technické potíže. Druhé letadlo se právě nacházelo v Lahore, ale mělo přiletět a pokračovat do Skardu, snad s námi. Byli jsme pozváni na oběd do jídelny PIA. Tam jsme se setkali i s naším armádním přidělencem, styčným důstojníkem Imranem. Bodrý chlapík, ale armádní výchova z něj byla cítit na kilometry. Měl nás doprovázet po celou dobu expedice. Nutné zlo. Letadlo nakonec opravdu letělo, což nás velmi mile překvapilo, letěli jsme za jasného počasí kolem vrcholu Nanga Parbat.
Skardu
Na letišti ve Skardu jsme se shledali s našimi batohy, které přivezli na korbě náklaďáku, a přesunuli jsme se do velmi příjemného hotelu se stručným názvem K2. Velká zahrada, krásný výhled, dobré jídlo, milý personál, pokud jste tedy někoho sehnali. Rozumný člověk by se dál netrmácel. V hotelové garáži byly již uskladněny naše věci, které jsme posílali v předstihu cargem, Gullam opět dokázal, že je organizační talent. Město Skardu jako takové nebylo ničím zajímavé, jen jsme dokoupili nějaké potřebnosti v jednom z mnoha krámků s horolezeckým vybavením, trošku pocourali, vypili několik studených coca col a snědli kebab na ulici, kterýžto Kubovi významně zvýšil spotřebu toaletního papíru. Následující den po příletu jsme balili a přebalovali a opět vybalovali, neboť bylo potřeba navážit věci na 25 kilo, váze kterou maximálně vezme jeden nosič. Veškeré pokusy udržet v akci systém selhaly, takže vznikl neskutečný chaos rozdělený po 25 kilech. Na svou práci jsme byli pyšní a odměna v podobě dovezené meruňkovice nás neminula.
Ze Skardu do base campu
Askole
Následující den ráno jsme ve Skardu naskákali do jeepů a vyrazili na téměř celodenní cestu do Askole, poslední vesnice v horách před ledovcem Baltoro. Byla to poměrně příjemná cesta, zastavili jsme v jedné vesnici, kde jsme nakoupili pár živých slepic. Ty s námi absolvovaly téměř celý trek, jen jejich počet se postupně s každou večeří snižoval až na nulu. Do Askole jsme dorazili v podvečer, a rozbili tábor v jakémsi kempu. Bylo potřeba se na dlouhou dobu seznámit se stanem a karimatkou. Askole je malá vesnička pod horami, oplývající jistou romantikou. Drsný život jejích obyvatel nám objasnila návštěva místního malého muzea. Tmavá místnost, ve které prý vesničané přečkávají zimu, dokazuje, že klaustrofobie je v Askole smrtelná nemoc. Ráno začal neskutečný shon, neboť bylo potřeba vypravit našich asi 80 nosičů. O práci byl evidentně ve vsi zájem, v jednu chvíli se zdálo, že o poslední náklad se místní poperou. Vyhrál mladík, který s batohem utekl zadem přes zídku.
Trek
Startem z Askole začal 6-ti denní trek po ledovci Baltoro, údajně jeden z nejkrásnějších na světě (ačkoliv Mára se Zdeňkem, kteří tento trek již absolvovali několikrát, tvrdili, že je to akorát nekonečný ťapkání v prachu a šutrech). Ještě než jsme vyrazili nás opustil náš styčný důstojník, prý dostal hrozitánský průjem a musí do nemocnice. Mysleli jsme si o tom své, ale bylo nám to jedno, obejdem se docela dobře i bez něj. První úsek do tábora Jula nás žádné nádherné scenérie nečekaly, šlo se podél řeky Braldo, jež vytéká, z ledovce Baltoro. V Jule jsme snědli několik prvních slepic, vykouřili několik svých oblíbených tabákových výrobků (každý dle chuti) a šli spát. Ráno nás vzbudili v nepříjemných 6 hodin, ale to má svůj důvod v tom, že slunce v Karakoramu pálí přes poledne tak, že je opravdu dobrý nápad vyrazit brzo ráno. Cestou do druhého campu, Paiju, se již terén začal zvedat a i výhledy začaly být zajímavější. V Paiju byl plánován odpočinkový den, ale sami nosiči navrhli pokračovat další den dále, a my jsme neprotestovali, chtěli jsme být v base campu co nejdříve. Z Paiju do tábora Goro II. Již bylo třeba nastoupat po moréně ledovce, byl to asi nejdelší a nejnáročnější úsek. Ovšem odměnou byly krásné scenérie se slavnými Trango towers. Předposlední úsek vedl po ledovci s výhledem na Masherbrum a na chvíli se ukázala i K2. Na místě zvaném Concordia, kde se slévají 4 ledovce Baltoro, Godwin Austena další dva, byla však K2 vidět v celé své nádheře a velikosti. Hrozivá pyramida měřící 8611 m.n.m. My jsme ovšem nezamířili k ní ale doprava dále po ledovci Baltoro ke Gasherbrumům a přenocovali v táboře Sharing. Následující den nás čekal již jen kratší úsek do base campu, i ten však nebyl zadarmo, neboť již jsme se pohybovali ve výšce nad 5000 m.n.m.
Base camp
Základní tábor se nalézal na úzké moréně mezi dvěma ledovci. Na ní byly v řade tábory jednotlivých expedic, polské, íránské, španělské, několik mezinárodních skupin a další. Z malé země uprostřed evropy jsme však byly jediní. Tábor jsme postavili nedaleko Poláků a vztyčili jsme národní vlajku. Nosiči se pomalu začali trousit zpět do údolí, zbyl s námi jen kuchař Ali a jeho pomocník Azahir. My jsme se zatím zabydleli ve stanech, začali přebalovat věci, vysedávali ve společenském stanu a vůbec vedli poklidný baseový život. Druhý den byl také indikován jako odpočinkový, trošku jsem se prošel po moréně. Nalevo stoupal ledovec směrem k prvnímu výškovému táboru pod Gasherbrumy, napravo se tyčil Baltoro Kangri, která se svými častými lavinami starala o „hudbu hor“. Nad naším táborem byl ještě jeden tábor, o kterém jsem se nezmínil. Poněkud se odlišoval od ostatních, neboť šlo o základnu pákistánské armády. Ten jsme sledovali s povzdálí, ještě jsme netušili, že v něm budeme častými hosty, ale o tom až dále. Nejednou kolem nás prošla skupinka asi 10 lidí, oblečených do starých svetrů a navázaných na laně, v rukou třímající samopaly. Pod vojenským táborem se na ledovci jak mršina povaloval havarovaný vrtulník , který jsme si zblízka prohlédli. Prý jsou na ledovci další dva. Zdá se, že transport vrtulníkem není v těchto končinách právě stoprocentně spolehlivý. K večeři jsme snědli kus masa dovezený z čech, což prudce zvedlo spotřebu přípravku Smecta. Na druhý den byl naplánován odchod do prvního výškového tábora, šli všichni kromě dvou členů, a to mě (zatím nedobrá aklimatizace) a Lišina (u něj Smecta nezabrala).
Článek je z široce podpořeného projektu Expedice Gasherbrum, o němž se více dozvíte na stránkách www.gasherbrum.cz
Letiště Mnichov, 9.8.2009
V dostatečném předstihu před odletem se sešli všichni členové expedice, čímž byl splněn první předpoklad úspěšného startu. Pražská sekce, tvořená Márou Holečkem, Zdeňkem Hrubým, Jardou Netíkem a Davidem Knillem, a plzeňská sekce z HUMI Outdoor teamu, Jan Trávníček, Jakub Vaněk, Martin liška a Kamil Havlíček. Pražáci vypadali o dost svěžeji než my, neboť mají více rozumu a umí odejít z hospod včas, což o nás neplatí.
Nicméně, překonali jsme první překážku, kterou byla přísná paní za přepážkou CHECK-INu, hledící zamračeně na Márovo třicetikilové zavazadlo. Let do Abú Dabí proběhl bez větších těžkostí, smutný byl akorát Kuba, kterému letuška odmítla dát čtvrtý Heineken. Samým rozčilením poté usnul. Let do Islamabádu také nepřinesl žádné neobvyklé zážitky, pokud jste si nedali pakistánské jídlo.
Islamabád
Na letišti nás již očekával náš věrný přítel Gullam, který zajišťoval veškeré organizační záležitosti v Pakistánu. Na první pohled veselý a sympatický chlapík, který začínal jako nosič v horách právě v oblasti Baltoro, a dotáhl to až na majitele cestovní agentury. Transport do hotelu a zasloužený spánek, kterého bylo již před odjezdem pomálu. Mára musel zařídit nějaké záležitosti, například složit zálohu u společnosti zajišťující eventuelní záchrannou akci vrtulníkem. Jak se později ukázalo, toto byl skutečně dobrý nápad, ale o tom až dále.
Islamabád jako takový neoplývá nějakou urbanistickou krásou, poměrně nové geometricky postavené město, vybudované po rozdělení Indie. Navštívili jsme pouze nedalekou Faisalovu mešitu, postavenou v 80. letech ze saudskoarabských peněz. Moderní budova, schopná pojmout až 100.000 věřících, a dalších 200.000 na okolních nádvořích.
Následující plán bylo dopravit se co nejrychleji z Islamabádu do města na severu, do Skardu. Jedna možnost je po zemi, po slavné Karakoram highway, trvající 26 hodin. Druhá možnost je letadlem, trvající asi 45 minut. Preferovali jsme letadlo, highway si necháme na cestu zpět. Získat letenky se podařilo, poté jsme již jen doufali, že letadlo opravdu poletí, neboť tento spoj vykazuje značnou nepravidelnost. Problémem bývá počasí ve Skardu, nejednou se letadlo muselo otočit a vrátit se do Islamabádu, neboť letiště ve Skardu zahalily husté mraky. Nicméně, v 11 jsme na letišti a zdá se že vše jde hladce. To platilo do chvíle, než nás oslovil pracovník PIA (Pakistan International Airlines) že letadlo má technické potíže. Druhé letadlo se právě nacházelo v Lahore, ale mělo přiletět a pokračovat do Skardu, snad s námi. Byli jsme pozváni na oběd do jídelny PIA. Tam jsme se setkali i s naším armádním přidělencem, styčným důstojníkem Imranem. Bodrý chlapík, ale armádní výchova z něj byla cítit na kilometry. Měl nás doprovázet po celou dobu expedice. Nutné zlo. Letadlo nakonec opravdu letělo, což nás velmi mile překvapilo, letěli jsme za jasného počasí kolem vrcholu Nanga Parbat.
Skardu
Na letišti ve Skardu jsme se shledali s našimi batohy, které přivezli na korbě náklaďáku, a přesunuli jsme se do velmi příjemného hotelu se stručným názvem K2. Velká zahrada, krásný výhled, dobré jídlo, milý personál, pokud jste tedy někoho sehnali. Rozumný člověk by se dál netrmácel. V hotelové garáži byly již uskladněny naše věci, které jsme posílali v předstihu cargem, Gullam opět dokázal, že je organizační talent. Město Skardu jako takové nebylo ničím zajímavé, jen jsme dokoupili nějaké potřebnosti v jednom z mnoha krámků s horolezeckým vybavením, trošku pocourali, vypili několik studených coca col a snědli kebab na ulici, kterýžto Kubovi významně zvýšil spotřebu toaletního papíru. Následující den po příletu jsme balili a přebalovali a opět vybalovali, neboť bylo potřeba navážit věci na 25 kilo, váze kterou maximálně vezme jeden nosič. Veškeré pokusy udržet v akci systém selhaly, takže vznikl neskutečný chaos rozdělený po 25 kilech. Na svou práci jsme byli pyšní a odměna v podobě dovezené meruňkovice nás neminula.
Ze Skardu do base campu
Askole
Následující den ráno jsme ve Skardu naskákali do jeepů a vyrazili na téměř celodenní cestu do Askole, poslední vesnice v horách před ledovcem Baltoro. Byla to poměrně příjemná cesta, zastavili jsme v jedné vesnici, kde jsme nakoupili pár živých slepic. Ty s námi absolvovaly téměř celý trek, jen jejich počet se postupně s každou večeří snižoval až na nulu. Do Askole jsme dorazili v podvečer, a rozbili tábor v jakémsi kempu. Bylo potřeba se na dlouhou dobu seznámit se stanem a karimatkou. Askole je malá vesnička pod horami, oplývající jistou romantikou. Drsný život jejích obyvatel nám objasnila návštěva místního malého muzea. Tmavá místnost, ve které prý vesničané přečkávají zimu, dokazuje, že klaustrofobie je v Askole smrtelná nemoc. Ráno začal neskutečný shon, neboť bylo potřeba vypravit našich asi 80 nosičů. O práci byl evidentně ve vsi zájem, v jednu chvíli se zdálo, že o poslední náklad se místní poperou. Vyhrál mladík, který s batohem utekl zadem přes zídku.
Trek
Startem z Askole začal 6-ti denní trek po ledovci Baltoro, údajně jeden z nejkrásnějších na světě (ačkoliv Mára se Zdeňkem, kteří tento trek již absolvovali několikrát, tvrdili, že je to akorát nekonečný ťapkání v prachu a šutrech). Ještě než jsme vyrazili nás opustil náš styčný důstojník, prý dostal hrozitánský průjem a musí do nemocnice. Mysleli jsme si o tom své, ale bylo nám to jedno, obejdem se docela dobře i bez něj. První úsek do tábora Jula nás žádné nádherné scenérie nečekaly, šlo se podél řeky Braldo, jež vytéká, z ledovce Baltoro. V Jule jsme snědli několik prvních slepic, vykouřili několik svých oblíbených tabákových výrobků (každý dle chuti) a šli spát. Ráno nás vzbudili v nepříjemných 6 hodin, ale to má svůj důvod v tom, že slunce v Karakoramu pálí přes poledne tak, že je opravdu dobrý nápad vyrazit brzo ráno. Cestou do druhého campu, Paiju, se již terén začal zvedat a i výhledy začaly být zajímavější. V Paiju byl plánován odpočinkový den, ale sami nosiči navrhli pokračovat další den dále, a my jsme neprotestovali, chtěli jsme být v base campu co nejdříve. Z Paiju do tábora Goro II. Již bylo třeba nastoupat po moréně ledovce, byl to asi nejdelší a nejnáročnější úsek. Ovšem odměnou byly krásné scenérie se slavnými Trango towers. Předposlední úsek vedl po ledovci s výhledem na Masherbrum a na chvíli se ukázala i K2. Na místě zvaném Concordia, kde se slévají 4 ledovce Baltoro, Godwin Austena další dva, byla však K2 vidět v celé své nádheře a velikosti. Hrozivá pyramida měřící 8611 m.n.m. My jsme ovšem nezamířili k ní ale doprava dále po ledovci Baltoro ke Gasherbrumům a přenocovali v táboře Sharing. Následující den nás čekal již jen kratší úsek do base campu, i ten však nebyl zadarmo, neboť již jsme se pohybovali ve výšce nad 5000 m.n.m.
Base camp
Základní tábor se nalézal na úzké moréně mezi dvěma ledovci. Na ní byly v řade tábory jednotlivých expedic, polské, íránské, španělské, několik mezinárodních skupin a další. Z malé země uprostřed evropy jsme však byly jediní. Tábor jsme postavili nedaleko Poláků a vztyčili jsme národní vlajku. Nosiči se pomalu začali trousit zpět do údolí, zbyl s námi jen kuchař Ali a jeho pomocník Azahir. My jsme se zatím zabydleli ve stanech, začali přebalovat věci, vysedávali ve společenském stanu a vůbec vedli poklidný baseový život. Druhý den byl také indikován jako odpočinkový, trošku jsem se prošel po moréně. Nalevo stoupal ledovec směrem k prvnímu výškovému táboru pod Gasherbrumy, napravo se tyčil Baltoro Kangri, která se svými častými lavinami starala o „hudbu hor“. Nad naším táborem byl ještě jeden tábor, o kterém jsem se nezmínil. Poněkud se odlišoval od ostatních, neboť šlo o základnu pákistánské armády. Ten jsme sledovali s povzdálí, ještě jsme netušili, že v něm budeme častými hosty, ale o tom až dále. Nejednou kolem nás prošla skupinka asi 10 lidí, oblečených do starých svetrů a navázaných na laně, v rukou třímající samopaly. Pod vojenským táborem se na ledovci jak mršina povaloval havarovaný vrtulník , který jsme si zblízka prohlédli. Prý jsou na ledovci další dva. Zdá se, že transport vrtulníkem není v těchto končinách právě stoprocentně spolehlivý. K večeři jsme snědli kus masa dovezený z čech, což prudce zvedlo spotřebu přípravku Smecta. Na druhý den byl naplánován odchod do prvního výškového tábora, šli všichni kromě dvou členů, a to mě (zatím nedobrá aklimatizace) a Lišina (u něj Smecta nezabrala).
Článek je z široce podpořeného projektu Expedice Gasherbrum, o němž se více dozvíte na stránkách www.gasherbrum.cz
Skláním se nad velkým pískovcovým blokem a po čele mi stékají kapky
potu. Slunce intenzivně svítí a na obrovské obloze se jen občas zjeví
drobný mráček, který nemůže poskytnout ani ten sebemenší stín. Je přes
100° Fahrenheita, tedy ke 40°Celsia a na rozpálené kapotě nedaleko
zaparkovaného terénního Suburbanu by bylo možné smažit vajíčka. Stejně
jako další členové našeho paleontologického výzkumného týmu se již
několik hodin snažím odpreparovat další část kamene ze zkamenělé kostry
obřího býložravého dinosaura, který zde žil před nějakými
66 miliony let.
Dávné světy v mrtvé poušti
Skláním se nad velkým pískovcovým blokem a po čele mi stékají kapky potu. Slunce intenzivně svítí a na obrovské obloze se jen občas zjeví drobný mráček, který nemůže poskytnout ani ten sebemenší stín. Je přes 100° Fahrenheita, tedy ke 40°Celsia a na rozpálené kapotě nedaleko zaparkovaného terénního Suburbanu by bylo možné smažit vajíčka. Stejně jako další členové našeho paleontologického výzkumného týmu se již několik hodin snažím odpreparovat další část kamene ze zkamenělé kostry obřího býložravého dinosaura, který zde žil před nějakými 66 miliony let. Je to tvrdá práce, ke které nám slouží rozmanité nástroje, od krumpáčů a páčidel až po štětečky a šídla.
Odkrýváme zde dávno zaniklý svět posledních známých dinosaurů, žijících na úplném konci druhohorní éry. Jedním z obyvatel zdejších ekosystémů byl ještě dávno před příchodem předků indiánů například populární dravec Tyrannosaurus rex. Právě zde, v pustině východní Montany s výchozy svrchnokřídové geologické formace Hell Creek se nacházejí jeho četné zkamenělé pozůstatky. Náš paleontologický tábor je umístěn daleko od nejbližších civilizačních center, v pustině na území jistého ranče, známého jako Stubbies nebo také Snap Creek, podle nedaleko tekoucího potoka. Milovníci bujných a žírných krajů, překypujících vegetací a životem obecně by z této krajiny rozhodně nadšení nebyli. V červenci jsou tu na rozpáleném povrchu pouze malé suchomilné keříky a kaktusy, doplňované vyschlou trávou. Traviny na mnoha místech přecházejí v kamenitou poušť, z níž vystupují zajímavé skalní útvary a někdy také výchozy geologické formace Hell Creek. Ty mají vrstevnatou strukturu a v horizontální rovině obvykle šedých až nahnědlých sedimentů můžeme místy pozorovat také tmavou čáru, představující předěl mezi druhohorním a třetihorním obdobím. Jde tedy o hranici mezi 160 milionů let dlouhou dobou dinosaurů a „novověkem“ planety, ovládaným již savci.
Země indiánů
Pláně východní Montany jsou plné zkamenělin dinosaurů a melancholická atmosféra zdejších neúrodné krajiny tento dojem jen podtrhuje. Dříve však Velké pláně takto pusté nebyly. Ještě kolem roku 1870 se zde pásla tisícihlavá stáda prérijních bizonů, sloužících jako potrava i inventář mnoha využitelných surovin pro místní indiánské kmeny. S poslední čtvrtinou devatenáctého století však přišli bílí osadníci z východu a přinesli sebou také výkonné palné zbraně. Osud bizonů i původních obyvatel byl pak těsně propojen – oba „druhy“ byly během několika let téměř vyhlazeny a jejich žalostné populační zbytky umístěny do narychlo zřízených rezervací. Smutná historie tohoto dobývání je dodnes patrná a při různých příležitostech se opět dostává na povrch. I dnes je Montana státem s nejvyšším procentem původních indiánských obyvatel, kteří zde tvoří zhruba desetinu celkové populace.
Velké vzdálenosti a malé aglomerace
Montana je stát s jednou z nejnižších hustotou zalidnění v rámci celých Spojených států, v čemž ji předčí snad jenom nehostinná Aljaška. V místě našeho paleontologického kempu, v okrese Garfield County, žije na rozloze průměrného českého kraje jen 1280 stálých obyvatel. To představuje hustotu asi 0,1 obyvatel na kilometr čtvereční. Je to zhruba stejný počet, jako kdyby na celém Manhattanu žilo pouhých 5 osob! Sídlo správy tohoto okresu leží v rustikálním městečku Jordan, které má jen kolem 360 obyvatel. Zkrátka pravý Divoký Západ, s několika malými městy, spoustou prachu a stovkami mil nyní již převážně asfaltových cest. V Jordanu jsme nakupovali každou neděli v týdnu potraviny pro osazenstvo tábora. Zdejší supermarket je na velikost místní populace poněkud naddimenzovaný, členům paleontologického týmu v táboře to však přichází vhod. Další obchod s potravinami se totiž nachází o nějakých 200 kilometrů dál. Američané pohonnými hmotami značně plýtvají, jak jsme se mohli přesvědčit – ale 120 mil je přece jenom hodně velká zajížďka.
V paleontologickém táboře
Jako dobrovolníci jsme v malém kempu spali ve stanech a naše dočasná alma mater – paleontologicky zaměřené muzeum Museum of the Rockies v Bozemanu nám hradilo jídlo 6 dní v týdnu (kromě zmíněného nedělního „Town Day“). Muzeum je umístěno v areálu univerzitního kampusu Montanské Státní Univerzity, ze kterého je krásný výhled na tmavomodré vrcholky Skalistých hor – Rocky Mountains. Bozeman však leží dobrých 500 kilometrů západně od tábora ve Snap Creek a charakter krajiny i místní podnebí jsou tak zcela odlišné. Průtrž mračen, v červenci poměrně častá, nás však k naší velké radosti zastihla na obou místech.
Na lokalitě jsme byli celkem čtyři Češi a působili jsme mezi americkými a západoevropskými dobrovolníky poměrně exoticky. Několikrát jsme byli ujištěni, že jsme nejen prvními Čechy, ale zároveň také prvními voluntýry ze zemí bývalého Východního bloku. Pochopitelně nás to potěšilo, neustále dotazy místních nám však po čase již přišli poněkud otravné. Do větších měst jsme se však dostali jen sporadicky a tak nám společnost dělaly k naší radosti především svrchnokřídové zkameněliny. Ulice největšího města Montany Billings (s pouhými 100 tisíci obyvatel) však často zely prázdnotou – Američané chodníky příliš nepoužívají, jsou zvyklí jezdit auty i na velmi krátké vzdálenosti. Autobusy společnosti Greyhound zde používají víceméně jen zoufalci, či sociálně slabší obyvatelé – také my jsme se jimi dvakrát projeli.
Zvláštnosti montanského „venkova“
Na lokalitách, kam nás rozvážely masivní terénní automobily, jsme čelili několika vážným nebezpečím – dehydrataci (které jsme předcházeli pitím alespoň jednoho galonu vody denně a pojídáním slaných tyčinek zadržujících v těle vodu), úpalu ze zářícího slunce a také všudypřítomným chřestýšům, kteří mohli být schovaní téměř pod jakýmkoliv keříkem nebo balvanem. Sám jsem jich zahlédl několik, a i přes jistotu pevné obuvi jsem se neodvážil přiblížit na více než několik yardů, jak bylo doporučováno. Stejně jako například naše zmije se hadi střetu raději vyhnou a dáte-li jim příležitost, sami se odplazí opačným směrem. Zajímavostí v terénu byly také prozaičtější objekty – například koňské „koblihy“, vyprodukované miláčky našeho dobrodince – majitele místní půdy. Po poslední době ledové, když odtud odtál ledovec do těchto zeměpisných šířek totiž ještě nedorazili živočišní rozkladači, kteří například ve Střední Evropě trus rychle a s gustem odklízí. Zde trvá celé měsíce, ne-li roky, než jedna taková hromádka zmizí. I to ostatně patřilo k úsměvným hrozbám – dávat pozor na to, kam šlapete. Pravda, pokud přitom více než míli pochodujete s třicetikilovým pytlem sádry, není to už taková legrace.
Pokud vás tématika paleontologie zaujala, zkuste Vladimírův blog Dinosaurus.bloguje.cz.
Zajímavým zážitkem bylo setkání s rozkvetlými kaktusy, které zde působí poněkud podivně a více by odpovídaly prostředí Nového Mexika daleko na jihu. V zimě klesají místní teploty i pod – 40°Celsia a sníh je tu prý suchý a má vlastnosti jemného prášku. Velké výkyvy v teplotě jsme pocítili také v noci, kdy jsme večer usínali v parnech s teplotou nad 20 stupňů a ráno se probouzeli do zimy takřka s několika stupni nad nulou. Tak už to ale v Montaně chodí. Vykopávky tu mohou probíhat jen od května do srpna, protože nevyzpytatelné počasí může již v období vrcholícího léta připravit nezapomenutelný zážitek. O jeden takový se nám postarala radarová rudá bouře, která se přehnala nad táborem s takovou intenzitou, že během pouhých dvaceti minut poničila většinu stanů, převracela těžké boxy s pitím a jídlem a roztrhla plachtovinu hlavního jídelního stanu. Nepříznivou událost jsme přečkali schovaní v trailerech nebo masivních teréňácích a jen se modlili, aby naše elektronika, biometrické pasy a další doklady přečkaly v dobré kondici. Dva z nás tuto zkušenost dokonce zaplatili svými mobilními telefony.
Pro člověka se zálibou v paleontologii a dinosaurech především je však Montana učiněným rájem na zemi. Vždyť zkamenělé části dinosauřích koster, které by u nás byly pokládány za objev desetiletí, jsou pro svou trapnou nezajímavost vyhazovány do odpadků či jen tak stranou na rozpálenou zem. Takové je tedy bohatství státu s obří oblohou, usměvavými rančery s plechovkami piva v rukách a stovkami mil poměrně dobře udržovaných silnic.
Dávné světy v mrtvé poušti
Skláním se nad velkým pískovcovým blokem a po čele mi stékají kapky potu. Slunce intenzivně svítí a na obrovské obloze se jen občas zjeví drobný mráček, který nemůže poskytnout ani ten sebemenší stín. Je přes 100° Fahrenheita, tedy ke 40°Celsia a na rozpálené kapotě nedaleko zaparkovaného terénního Suburbanu by bylo možné smažit vajíčka. Stejně jako další členové našeho paleontologického výzkumného týmu se již několik hodin snažím odpreparovat další část kamene ze zkamenělé kostry obřího býložravého dinosaura, který zde žil před nějakými 66 miliony let. Je to tvrdá práce, ke které nám slouží rozmanité nástroje, od krumpáčů a páčidel až po štětečky a šídla.
Odkrýváme zde dávno zaniklý svět posledních známých dinosaurů, žijících na úplném konci druhohorní éry. Jedním z obyvatel zdejších ekosystémů byl ještě dávno před příchodem předků indiánů například populární dravec Tyrannosaurus rex. Právě zde, v pustině východní Montany s výchozy svrchnokřídové geologické formace Hell Creek se nacházejí jeho četné zkamenělé pozůstatky. Náš paleontologický tábor je umístěn daleko od nejbližších civilizačních center, v pustině na území jistého ranče, známého jako Stubbies nebo také Snap Creek, podle nedaleko tekoucího potoka. Milovníci bujných a žírných krajů, překypujících vegetací a životem obecně by z této krajiny rozhodně nadšení nebyli. V červenci jsou tu na rozpáleném povrchu pouze malé suchomilné keříky a kaktusy, doplňované vyschlou trávou. Traviny na mnoha místech přecházejí v kamenitou poušť, z níž vystupují zajímavé skalní útvary a někdy také výchozy geologické formace Hell Creek. Ty mají vrstevnatou strukturu a v horizontální rovině obvykle šedých až nahnědlých sedimentů můžeme místy pozorovat také tmavou čáru, představující předěl mezi druhohorním a třetihorním obdobím. Jde tedy o hranici mezi 160 milionů let dlouhou dobou dinosaurů a „novověkem“ planety, ovládaným již savci.
Země indiánů
Pláně východní Montany jsou plné zkamenělin dinosaurů a melancholická atmosféra zdejších neúrodné krajiny tento dojem jen podtrhuje. Dříve však Velké pláně takto pusté nebyly. Ještě kolem roku 1870 se zde pásla tisícihlavá stáda prérijních bizonů, sloužících jako potrava i inventář mnoha využitelných surovin pro místní indiánské kmeny. S poslední čtvrtinou devatenáctého století však přišli bílí osadníci z východu a přinesli sebou také výkonné palné zbraně. Osud bizonů i původních obyvatel byl pak těsně propojen – oba „druhy“ byly během několika let téměř vyhlazeny a jejich žalostné populační zbytky umístěny do narychlo zřízených rezervací. Smutná historie tohoto dobývání je dodnes patrná a při různých příležitostech se opět dostává na povrch. I dnes je Montana státem s nejvyšším procentem původních indiánských obyvatel, kteří zde tvoří zhruba desetinu celkové populace.
Velké vzdálenosti a malé aglomerace
Montana je stát s jednou z nejnižších hustotou zalidnění v rámci celých Spojených států, v čemž ji předčí snad jenom nehostinná Aljaška. V místě našeho paleontologického kempu, v okrese Garfield County, žije na rozloze průměrného českého kraje jen 1280 stálých obyvatel. To představuje hustotu asi 0,1 obyvatel na kilometr čtvereční. Je to zhruba stejný počet, jako kdyby na celém Manhattanu žilo pouhých 5 osob! Sídlo správy tohoto okresu leží v rustikálním městečku Jordan, které má jen kolem 360 obyvatel. Zkrátka pravý Divoký Západ, s několika malými městy, spoustou prachu a stovkami mil nyní již převážně asfaltových cest. V Jordanu jsme nakupovali každou neděli v týdnu potraviny pro osazenstvo tábora. Zdejší supermarket je na velikost místní populace poněkud naddimenzovaný, členům paleontologického týmu v táboře to však přichází vhod. Další obchod s potravinami se totiž nachází o nějakých 200 kilometrů dál. Američané pohonnými hmotami značně plýtvají, jak jsme se mohli přesvědčit – ale 120 mil je přece jenom hodně velká zajížďka.
V paleontologickém táboře
Jako dobrovolníci jsme v malém kempu spali ve stanech a naše dočasná alma mater – paleontologicky zaměřené muzeum Museum of the Rockies v Bozemanu nám hradilo jídlo 6 dní v týdnu (kromě zmíněného nedělního „Town Day“). Muzeum je umístěno v areálu univerzitního kampusu Montanské Státní Univerzity, ze kterého je krásný výhled na tmavomodré vrcholky Skalistých hor – Rocky Mountains. Bozeman však leží dobrých 500 kilometrů západně od tábora ve Snap Creek a charakter krajiny i místní podnebí jsou tak zcela odlišné. Průtrž mračen, v červenci poměrně častá, nás však k naší velké radosti zastihla na obou místech.
Na lokalitě jsme byli celkem čtyři Češi a působili jsme mezi americkými a západoevropskými dobrovolníky poměrně exoticky. Několikrát jsme byli ujištěni, že jsme nejen prvními Čechy, ale zároveň také prvními voluntýry ze zemí bývalého Východního bloku. Pochopitelně nás to potěšilo, neustále dotazy místních nám však po čase již přišli poněkud otravné. Do větších měst jsme se však dostali jen sporadicky a tak nám společnost dělaly k naší radosti především svrchnokřídové zkameněliny. Ulice největšího města Montany Billings (s pouhými 100 tisíci obyvatel) však často zely prázdnotou – Američané chodníky příliš nepoužívají, jsou zvyklí jezdit auty i na velmi krátké vzdálenosti. Autobusy společnosti Greyhound zde používají víceméně jen zoufalci, či sociálně slabší obyvatelé – také my jsme se jimi dvakrát projeli.
Zvláštnosti montanského „venkova“
Na lokalitách, kam nás rozvážely masivní terénní automobily, jsme čelili několika vážným nebezpečím – dehydrataci (které jsme předcházeli pitím alespoň jednoho galonu vody denně a pojídáním slaných tyčinek zadržujících v těle vodu), úpalu ze zářícího slunce a také všudypřítomným chřestýšům, kteří mohli být schovaní téměř pod jakýmkoliv keříkem nebo balvanem. Sám jsem jich zahlédl několik, a i přes jistotu pevné obuvi jsem se neodvážil přiblížit na více než několik yardů, jak bylo doporučováno. Stejně jako například naše zmije se hadi střetu raději vyhnou a dáte-li jim příležitost, sami se odplazí opačným směrem. Zajímavostí v terénu byly také prozaičtější objekty – například koňské „koblihy“, vyprodukované miláčky našeho dobrodince – majitele místní půdy. Po poslední době ledové, když odtud odtál ledovec do těchto zeměpisných šířek totiž ještě nedorazili živočišní rozkladači, kteří například ve Střední Evropě trus rychle a s gustem odklízí. Zde trvá celé měsíce, ne-li roky, než jedna taková hromádka zmizí. I to ostatně patřilo k úsměvným hrozbám – dávat pozor na to, kam šlapete. Pravda, pokud přitom více než míli pochodujete s třicetikilovým pytlem sádry, není to už taková legrace.
Pokud vás tématika paleontologie zaujala, zkuste Vladimírův blog Dinosaurus.bloguje.cz.
Zajímavým zážitkem bylo setkání s rozkvetlými kaktusy, které zde působí poněkud podivně a více by odpovídaly prostředí Nového Mexika daleko na jihu. V zimě klesají místní teploty i pod – 40°Celsia a sníh je tu prý suchý a má vlastnosti jemného prášku. Velké výkyvy v teplotě jsme pocítili také v noci, kdy jsme večer usínali v parnech s teplotou nad 20 stupňů a ráno se probouzeli do zimy takřka s několika stupni nad nulou. Tak už to ale v Montaně chodí. Vykopávky tu mohou probíhat jen od května do srpna, protože nevyzpytatelné počasí může již v období vrcholícího léta připravit nezapomenutelný zážitek. O jeden takový se nám postarala radarová rudá bouře, která se přehnala nad táborem s takovou intenzitou, že během pouhých dvaceti minut poničila většinu stanů, převracela těžké boxy s pitím a jídlem a roztrhla plachtovinu hlavního jídelního stanu. Nepříznivou událost jsme přečkali schovaní v trailerech nebo masivních teréňácích a jen se modlili, aby naše elektronika, biometrické pasy a další doklady přečkaly v dobré kondici. Dva z nás tuto zkušenost dokonce zaplatili svými mobilními telefony.
Pro člověka se zálibou v paleontologii a dinosaurech především je však Montana učiněným rájem na zemi. Vždyť zkamenělé části dinosauřích koster, které by u nás byly pokládány za objev desetiletí, jsou pro svou trapnou nezajímavost vyhazovány do odpadků či jen tak stranou na rozpálenou zem. Takové je tedy bohatství státu s obří oblohou, usměvavými rančery s plechovkami piva v rukách a stovkami mil poměrně dobře udržovaných silnic.
První motocykly, veteráni v závodním provedení, kočáry, bicykly,
dokonce i předchůdci dnešní Formule 1 a v neposlední řadě
letadla, která ve své době ohromila svět a jsou součástí letecké
historie. Tím vším nás ohromují muzea motorismu a letectví, jako
například britské Brooklands muzeum. Právě tady je přechováván jeden
z letounů, který neztratil nic ze své unikátnosti a šarmu –
Concorde.
První motocykly, veteráni v závodním provedení, kočáry, bicykly, dokonce i předchůdci dnešní Formule 1 a v neposlední řadě letadla, která ve své době obletěla svět a jsou součástí letecké historie. Tím vším nás ohromují muzea motorismu a letectví, a jedním z nich je také britské Brooklands muzeum, kde je přechováván jeden z letounů, který neztratil nic ze své unikátnosti a šarmu – Concorde.
Protože se rádi zabýváme cestováním a vším, co s ním souvisí, měli bychom vzdát malý hold i dopravním prostředkům, především těm, které už lidstvu dosloužily a můžeme se s nimi setkat už jen v muzeích, nebo na přehlídkách sběratelů.
Vysloužilý, ale nezapomenutý
Dalo by se říct, že Concorde ve své dokonalosti předběhl dobu, a možná i proto byl předurčen ke krátké kariéře. Byl společným projektem dvou předních leteckých společností – AirFrance a British Airways a jako takový byl označován za jeden ze symbolů spojení těchto odjakživa znepřátelených mocností.
První zkušební let se uskutečnil v roce 1969, Concorde vstoupil do plného nasazení v letecké dopravě v roce 1976 a působil v ní 27 let. Létal na pravidelné lince Londýn (Heathrow), Paříž, New York za méně než polovinu času pro běžný let – rekordní čas typu G-BBDG – cca 3 hod.
Jediná, ale velmi vážná havárie letounu Concorde, se stala 25. července v roce 2000 (let společnosti AirFrance), při které zahynulo všech 100 pasažérů, devět členů posádky a čtyři lidé na zemi.
Tato havárie, dále nezapomenutelná událost z 11. září 2001 a stále rostoucí provozní náklady, sice pomalu ale jistě ukončili provoz Concordu v roce 2003.
Z Heathrow do Brooklands
Ještě nedávno se britské letiště Heathrow, úzce spjaté s historií Concordu a nejrušnější letiště na světě, pyšnilo modelem Concordu na kruhovém objezdu před hlavním terminálem. V březnu roku 2007 byl model přemístěn právě do muzea v Brooklands. Model o velikosti 40 % reálné velikosti letounu byl rozebrán a odvezen z místa, kde stál jako památník a úctyhodný strážce letiště. Důvod byl prostý – vypršela doba pronájmu plochy, na které model stál, a jeho uchování na stejném místě se stalo příliš nákladným pro rozpočet letiště. Smutný konec letounu, který by si od svého domovského letiště jistě zasloužil víc úcty. V muzeu Brooklands se skupina nadšenců a dobrovolníků, techniků a inženýrů postarala o jeho sestavení a jeho zachování se stalo hlavní prioritou pro zachování národního dědictví v oboru letecké technologie.
Brooklands muzeum
Brooklands je kolébkou britského motorismu a letectví, a proto tu vzniklo muzeum, na které je pyšná celá jihovýchodní Anglie. Říká se také, že právě tady je britský Concorde “doma“. Nadzvukový letoun typu G-BBDG je třetím Concordem vyrobeným v Anglii, jeho interiér je přístupný veřejnosti a návštěvníci tu mají možnost zažít skvělou atmosféru virtuálního letu. Během celé exhibice máte možnost dozvědět se spoustu zajímavostí o historii a stavbě konstrukce Concordu, jeho spojení s Brooklands a jeho využití od roku 1974. Letoun G-BBDG, známý také jako “Delta Golf“ byl nejrychlejším typem v produkci Concorde a v roce 1974 se stal prvním strojem, který na své palubě nesl sto pasažérů rychlostí dvakrát rychlejší než zvuk.
Brooklands však nabízí mnohem víc – motorismus a vše, co k němu patří z doby 1907–1914, začátky a rekordy v závodech do roku 1939, letectví předválečné doby, přes obě světové války po současnost, Mercedes Benz a jeho vliv na automobilový průmysl a jiné.
Concorde a Filton muzeum
Ve Filtonu, nedaleko Bristolu, je další muzeum, kam se po svém posledním letu odebral Concorde typu Alfa Foxtrot 216 v listopadu roku 2003. Stejně jako v Brooklands je tady Concorde a jeho příběh otevřen veřejnosti. Nahlédnete do kabiny pilota, posadíte se do původních sedadel Concordu jako ti, kteří si unikátní, obdivuhodný a dnes už neopakovatelný let mohli dovolit.
Na památku si, stejně jako z Brooklands, odnesete úžasný pocit ohromení z vývoje technologie, možná i trochu smutku a nostalgie, a také suvenýr – palubní vstupenky v původním provedení.
Vítejte na palubě!
Exhibice Concorde ve Filtonu je složená ze tří prohlídkových tras s průvodcem a každá trvá 100 minut. Lístky stojí 12.50 liber pro dospělé, 10 liber pro studenty a 7 liber pro děti do 14 let.
V Brooklands zaplatíte 10 liber za vstup do muzea, 4 libry pro dospělé za vstup na Concorde a 2 libry pro děti do 16 let. Během roku se můžete v Brooklands zúčastnit i mnoha sezónních akcí – vstup pro děti na palubu Concorde zdarma v době letních prázdnin, přehlídku autobusů, Mustangů a motocyklů, festival vědy a techniky, rozhovor s bývalým pilotem Concordu a mnoho jiných zajímavostí.
První motocykly, veteráni v závodním provedení, kočáry, bicykly, dokonce i předchůdci dnešní Formule 1 a v neposlední řadě letadla, která ve své době obletěla svět a jsou součástí letecké historie. Tím vším nás ohromují muzea motorismu a letectví, a jedním z nich je také britské Brooklands muzeum, kde je přechováván jeden z letounů, který neztratil nic ze své unikátnosti a šarmu – Concorde.
Protože se rádi zabýváme cestováním a vším, co s ním souvisí, měli bychom vzdát malý hold i dopravním prostředkům, především těm, které už lidstvu dosloužily a můžeme se s nimi setkat už jen v muzeích, nebo na přehlídkách sběratelů.
Vysloužilý, ale nezapomenutý
Dalo by se říct, že Concorde ve své dokonalosti předběhl dobu, a možná i proto byl předurčen ke krátké kariéře. Byl společným projektem dvou předních leteckých společností – AirFrance a British Airways a jako takový byl označován za jeden ze symbolů spojení těchto odjakživa znepřátelených mocností.
První zkušební let se uskutečnil v roce 1969, Concorde vstoupil do plného nasazení v letecké dopravě v roce 1976 a působil v ní 27 let. Létal na pravidelné lince Londýn (Heathrow), Paříž, New York za méně než polovinu času pro běžný let – rekordní čas typu G-BBDG – cca 3 hod.
Jediná, ale velmi vážná havárie letounu Concorde, se stala 25. července v roce 2000 (let společnosti AirFrance), při které zahynulo všech 100 pasažérů, devět členů posádky a čtyři lidé na zemi.
Tato havárie, dále nezapomenutelná událost z 11. září 2001 a stále rostoucí provozní náklady, sice pomalu ale jistě ukončili provoz Concordu v roce 2003.
Z Heathrow do Brooklands
Ještě nedávno se britské letiště Heathrow, úzce spjaté s historií Concordu a nejrušnější letiště na světě, pyšnilo modelem Concordu na kruhovém objezdu před hlavním terminálem. V březnu roku 2007 byl model přemístěn právě do muzea v Brooklands. Model o velikosti 40 % reálné velikosti letounu byl rozebrán a odvezen z místa, kde stál jako památník a úctyhodný strážce letiště. Důvod byl prostý – vypršela doba pronájmu plochy, na které model stál, a jeho uchování na stejném místě se stalo příliš nákladným pro rozpočet letiště. Smutný konec letounu, který by si od svého domovského letiště jistě zasloužil víc úcty. V muzeu Brooklands se skupina nadšenců a dobrovolníků, techniků a inženýrů postarala o jeho sestavení a jeho zachování se stalo hlavní prioritou pro zachování národního dědictví v oboru letecké technologie.
Brooklands muzeum
Brooklands je kolébkou britského motorismu a letectví, a proto tu vzniklo muzeum, na které je pyšná celá jihovýchodní Anglie. Říká se také, že právě tady je britský Concorde “doma“. Nadzvukový letoun typu G-BBDG je třetím Concordem vyrobeným v Anglii, jeho interiér je přístupný veřejnosti a návštěvníci tu mají možnost zažít skvělou atmosféru virtuálního letu. Během celé exhibice máte možnost dozvědět se spoustu zajímavostí o historii a stavbě konstrukce Concordu, jeho spojení s Brooklands a jeho využití od roku 1974. Letoun G-BBDG, známý také jako “Delta Golf“ byl nejrychlejším typem v produkci Concorde a v roce 1974 se stal prvním strojem, který na své palubě nesl sto pasažérů rychlostí dvakrát rychlejší než zvuk.
Brooklands však nabízí mnohem víc – motorismus a vše, co k němu patří z doby 1907–1914, začátky a rekordy v závodech do roku 1939, letectví předválečné doby, přes obě světové války po současnost, Mercedes Benz a jeho vliv na automobilový průmysl a jiné.
Concorde a Filton muzeum
Ve Filtonu, nedaleko Bristolu, je další muzeum, kam se po svém posledním letu odebral Concorde typu Alfa Foxtrot 216 v listopadu roku 2003. Stejně jako v Brooklands je tady Concorde a jeho příběh otevřen veřejnosti. Nahlédnete do kabiny pilota, posadíte se do původních sedadel Concordu jako ti, kteří si unikátní, obdivuhodný a dnes už neopakovatelný let mohli dovolit.
Na památku si, stejně jako z Brooklands, odnesete úžasný pocit ohromení z vývoje technologie, možná i trochu smutku a nostalgie, a také suvenýr – palubní vstupenky v původním provedení.
Vítejte na palubě!
Exhibice Concorde ve Filtonu je složená ze tří prohlídkových tras s průvodcem a každá trvá 100 minut. Lístky stojí 12.50 liber pro dospělé, 10 liber pro studenty a 7 liber pro děti do 14 let.
V Brooklands zaplatíte 10 liber za vstup do muzea, 4 libry pro dospělé za vstup na Concorde a 2 libry pro děti do 16 let. Během roku se můžete v Brooklands zúčastnit i mnoha sezónních akcí – vstup pro děti na palubu Concorde zdarma v době letních prázdnin, přehlídku autobusů, Mustangů a motocyklů, festival vědy a techniky, rozhovor s bývalým pilotem Concordu a mnoho jiných zajímavostí.
Ať už jste člověk věřící, zarytý ateista, či něco mezi tím,
doporučuji Vám navštívit jedno z nejvýznamnějších poutních míst
na Moravě – Svatý Hostýn. Najdete zde spoustu zajímavých objektů, a to
církevních i světských. Hora Hostýn, jenž dala jméno Hostýnským
vrchům, je tvořena dvěma vrcholy – severním a západním.
Ať už jste člověk věřící, zarytý ateista, či něco mezi tím, doporučuji Vám navštívit jedno z nejvýznamnějších poutních míst na Moravě – Svatý Hostýn. Najdete zde spoustu zajímavých objektů, a to církevních i světských. Hora Hostýn, jenž dala jméno Hostýnským vrchům, je tvořena dvěma vrcholy. Severnímu vrcholu (736m) dominuje patnáctimetrová rozhledna a větrná elektrárna, západnímu (718m) pak poutní chrám, viditelný již z velké dálky.
Historie Hostýna
Nálezy ukazují, že první osídlení uskutečnili naši předci v mladší době bronzové, kolem roku 1000 př. n. l. Založili zde opevněné keltské hradiště městského typu tzv. oppidum. Val, obepínající vrchol Hostýna, je zhotoven převážně z hlíny a kamení. Je dlouhý 1800 m, místy vysoký až 10 m. Byla tak vytvořena a ohrazena plocha o velikosti 20 ha. Hradiště nebylo trvale osídleno, dokazují to pouze sporé nálezy. Sloužil ke kontrole a ochraně tzv. Jantarové stezky. Tato prastará obchodní trasa, pojmenovaná podle nejvýznamnějšího zboží po ní přepravovaného, spojovala sever a jih Evropy, od pobřeží Baltu po Řecko a dále Egypt. Původ jména Hostýn je dosud neznámý, první zápis pochází z roku 1544, kdy se poprvé připomíná Bystřice pod Hostýnem.
Poutní chrám – bazilika Nanebevzetí Panny Marie
Nejvýznamnější církevní stavba byla dokončena r. 1748, podle plánu J. I.Cyraniho, v panství F. A. Rottala. Stavitelem byl Tomáš Šturm, vysvětil ji olomoucký biskup Troyer. Již o čtyřicet let později ji císař Josef II. označil jako zbytečnou a po snesení střechy s krovem byla zanechána svému osudu. Později byly povoleny menší opravy a nové posvěcení, kompletní rekonstrukce chrámu i přilehlých staveb však čekala celých sto let. Až v r. 1891 byly práce dokončeny a stavba slavnostně vysvěcena brněnským biskupem F. S. Bauerem.
Bazilika je barokní jednolodní stavba, má elipsovitý tvar. Do kostela se vchází masivními vraty, pokryty bronzovou výzdobou od sochaře J. Axmana, jenž byl žákem J. V. Myslbeka. Nad nimi se nachází velký mozaikový obraz od V. Foestera, složený z 260 000 barevných kaménků. Pochází z r. 1912. Na ploše 26 m2 je vyobrazena místní mariánská legenda. Mimo hlavní oltář z r. 1935, za kterým je místo obvyklého oltářního obrazu umístěna postava Hostýnské Madony a reliéf porážky Tatarů (obě díla Benedikta Edeleho), zde stojí ještě 6 bočních oltářů. Po obvodu chrámové lodi jsou čtyři kaple, nesoucí jména sv. Josefa, sv. Valentýna, sv. Anny a sv. Šebestiána. Vybavení pochází z poloviny 19. století. Z původní rotallovské výzdoby se nic nedochovalo, proto při rekonstrukci v 19. století byl chrám vyzdoben nově. Na všech jeho stěnách je vyobrazeno přibližně 900 postav a obličejů, znázorňujících významné události a lidové kroje. To vše je dílem malíře a restaurátora Jana Zapletala a jezuitského bratra Obdržálka.
Při návštěvě papeže Jana Pavla II. v roce 1982 byl chrámu udělen titul bazilika minor. Je to čestný titul kostela, jenž je pod přímou patronací papeže. Zpravidla se jedná o významné kostely – věhlasná poutní místa, národní svatyně, historické kostely apod.
Jurkovičova křížová cesta
Dušan Jurkovič, slavný slovenský architekt, v roce 1904 předložil plány na stavbu nové křížové cesty. Tato cesta sestává ze třinácti kapliček, tzv. zastavení, umístěných severovýchodně od kostela. Tři typy kapliček tvoří kamenná stěna, na níž je umístěn mozaikový obraz s tématikou mariánského kultu a přístřešek. Původní obrazy všech zastavení vypracoval Joža Úprka. Ty však neodolaly zubu času a nepřízni počasí, vyjma zastavní č. XIII, byly proto nahrazeny mozaikou Jano Köhlera. Křížová cesta byla ukončena I. zastavením (postupovalo se od konce) v roce 1933.
Schodiště
Pískovcové schodiště k bazilice má délku 242 m, je tvořeno 221 schody z nedalekého lomu a rozděleno dvěma cestami na tři části. Projekt pochází od bystřického stavitele O. Zemana, stavbu pak provedla dílna mistra Korábečného z Rajnochovic. Přímo ke kostelu vede 29 žulových schodů a kamenné zábradlí. Na schodech si můžeme přečíst jména mecenášů, kteří stavbu finančně podporovali. Toto dílo vytvořil stavitel Holeček z Olomouce na návrh architekta Sochora z Prahy.
Vysvěcení proběhlo po roční výstavbě, v roce 1910. V létě roku 2000 se uskutečnila generální oprava schodiště. Jména nových dárců, jež umožnili tuto rekonstrukci, jsou opět vytesána na schodech.
Rozhledna s kaplí Svatého Kříže
Na vrcholu hory byl v roce 1897 položen základní kámen císařem Fr. Josefem I., který zde byl na návštěvě a podepsal zakládající listinu. Svolil také, aby rozhledna byla po něm pojmenována. Návrh na dílo vypracoval P. Cibulka, stavbu pak řídil Ing. Václav Wittner.
Půdorys tvoří dva kruhy hostýnského kamene, větší půdorys má průměr 7 m, menší pak 3 m. Tloušťka zdiva dosahuje místy až 1 m. Do rozhledny se vchází vchodem ze severní strany a dále se stoupá po železném točitém schodišti až na vyhlídku.
Dříve měla rozhledna jinou podobu, prodělala však mnoho oprav, poslední rekonstrukce byla provedena v roce 2003. Rozhledna nyní měří 15 m. Z jižní strany je vchod do kaple sv. Kříže, ve které se nachází oltář, pískovcová socha Panny Marie a mramorový kříž. Vše pochází z dílny F. Neumanna z Kroměříže. V současnosti však kaple není otevřená pro veřejnost.
Větrná elektrárna
Hned pod rozhlednou se do nebe tyčí 30m vysoký stožár větrné elektrárny. Její činnost je nepřetržitá od uvedení do provozu v roce 1994. Celou elektrárnu řídí počítač. Vyhodnocuje informace z čidel a na jejich základě rotor spouští, nebo zpomaluje, nastavuje jej do směru větru apod. Vyrobena byla v Dánsku firmou VESTAS.
Technické informace:
Výkon zařízení: 225 kW
Pracovní rychlost větru: 3,5 m/s
Jmenovitá mez rychlosti větru: 14,4m/s
Rotor průměr: 27 m
3 listy z polyesterového sklolaminátu
Výška osy rotoru nad terénem: 31,5 m
Výška ocelového stožáru: 30,0 m
Délka lopatky: 13,5 m
Generátor asynchronní: 225kW/400A
Celková hmotnost zařízení: 22,8 t
Na Hostýně je toho však k vidění mnohem více a proto všem doporučuji jeho návštěvu.
Ať už jste člověk věřící, zarytý ateista, či něco mezi tím, doporučuji Vám navštívit jedno z nejvýznamnějších poutních míst na Moravě – Svatý Hostýn. Najdete zde spoustu zajímavých objektů, a to církevních i světských. Hora Hostýn, jenž dala jméno Hostýnským vrchům, je tvořena dvěma vrcholy. Severnímu vrcholu (736m) dominuje patnáctimetrová rozhledna a větrná elektrárna, západnímu (718m) pak poutní chrám, viditelný již z velké dálky.
Historie Hostýna
Nálezy ukazují, že první osídlení uskutečnili naši předci v mladší době bronzové, kolem roku 1000 př. n. l. Založili zde opevněné keltské hradiště městského typu tzv. oppidum. Val, obepínající vrchol Hostýna, je zhotoven převážně z hlíny a kamení. Je dlouhý 1800 m, místy vysoký až 10 m. Byla tak vytvořena a ohrazena plocha o velikosti 20 ha. Hradiště nebylo trvale osídleno, dokazují to pouze sporé nálezy. Sloužil ke kontrole a ochraně tzv. Jantarové stezky. Tato prastará obchodní trasa, pojmenovaná podle nejvýznamnějšího zboží po ní přepravovaného, spojovala sever a jih Evropy, od pobřeží Baltu po Řecko a dále Egypt. Původ jména Hostýn je dosud neznámý, první zápis pochází z roku 1544, kdy se poprvé připomíná Bystřice pod Hostýnem.
Poutní chrám – bazilika Nanebevzetí Panny Marie
Nejvýznamnější církevní stavba byla dokončena r. 1748, podle plánu J. I.Cyraniho, v panství F. A. Rottala. Stavitelem byl Tomáš Šturm, vysvětil ji olomoucký biskup Troyer. Již o čtyřicet let později ji císař Josef II. označil jako zbytečnou a po snesení střechy s krovem byla zanechána svému osudu. Později byly povoleny menší opravy a nové posvěcení, kompletní rekonstrukce chrámu i přilehlých staveb však čekala celých sto let. Až v r. 1891 byly práce dokončeny a stavba slavnostně vysvěcena brněnským biskupem F. S. Bauerem.
Bazilika je barokní jednolodní stavba, má elipsovitý tvar. Do kostela se vchází masivními vraty, pokryty bronzovou výzdobou od sochaře J. Axmana, jenž byl žákem J. V. Myslbeka. Nad nimi se nachází velký mozaikový obraz od V. Foestera, složený z 260 000 barevných kaménků. Pochází z r. 1912. Na ploše 26 m2 je vyobrazena místní mariánská legenda. Mimo hlavní oltář z r. 1935, za kterým je místo obvyklého oltářního obrazu umístěna postava Hostýnské Madony a reliéf porážky Tatarů (obě díla Benedikta Edeleho), zde stojí ještě 6 bočních oltářů. Po obvodu chrámové lodi jsou čtyři kaple, nesoucí jména sv. Josefa, sv. Valentýna, sv. Anny a sv. Šebestiána. Vybavení pochází z poloviny 19. století. Z původní rotallovské výzdoby se nic nedochovalo, proto při rekonstrukci v 19. století byl chrám vyzdoben nově. Na všech jeho stěnách je vyobrazeno přibližně 900 postav a obličejů, znázorňujících významné události a lidové kroje. To vše je dílem malíře a restaurátora Jana Zapletala a jezuitského bratra Obdržálka.
Při návštěvě papeže Jana Pavla II. v roce 1982 byl chrámu udělen titul bazilika minor. Je to čestný titul kostela, jenž je pod přímou patronací papeže. Zpravidla se jedná o významné kostely – věhlasná poutní místa, národní svatyně, historické kostely apod.
Jurkovičova křížová cesta
Dušan Jurkovič, slavný slovenský architekt, v roce 1904 předložil plány na stavbu nové křížové cesty. Tato cesta sestává ze třinácti kapliček, tzv. zastavení, umístěných severovýchodně od kostela. Tři typy kapliček tvoří kamenná stěna, na níž je umístěn mozaikový obraz s tématikou mariánského kultu a přístřešek. Původní obrazy všech zastavení vypracoval Joža Úprka. Ty však neodolaly zubu času a nepřízni počasí, vyjma zastavní č. XIII, byly proto nahrazeny mozaikou Jano Köhlera. Křížová cesta byla ukončena I. zastavením (postupovalo se od konce) v roce 1933.
Schodiště
Pískovcové schodiště k bazilice má délku 242 m, je tvořeno 221 schody z nedalekého lomu a rozděleno dvěma cestami na tři části. Projekt pochází od bystřického stavitele O. Zemana, stavbu pak provedla dílna mistra Korábečného z Rajnochovic. Přímo ke kostelu vede 29 žulových schodů a kamenné zábradlí. Na schodech si můžeme přečíst jména mecenášů, kteří stavbu finančně podporovali. Toto dílo vytvořil stavitel Holeček z Olomouce na návrh architekta Sochora z Prahy.
Vysvěcení proběhlo po roční výstavbě, v roce 1910. V létě roku 2000 se uskutečnila generální oprava schodiště. Jména nových dárců, jež umožnili tuto rekonstrukci, jsou opět vytesána na schodech.
Rozhledna s kaplí Svatého Kříže
Na vrcholu hory byl v roce 1897 položen základní kámen císařem Fr. Josefem I., který zde byl na návštěvě a podepsal zakládající listinu. Svolil také, aby rozhledna byla po něm pojmenována. Návrh na dílo vypracoval P. Cibulka, stavbu pak řídil Ing. Václav Wittner.
Půdorys tvoří dva kruhy hostýnského kamene, větší půdorys má průměr 7 m, menší pak 3 m. Tloušťka zdiva dosahuje místy až 1 m. Do rozhledny se vchází vchodem ze severní strany a dále se stoupá po železném točitém schodišti až na vyhlídku.
Dříve měla rozhledna jinou podobu, prodělala však mnoho oprav, poslední rekonstrukce byla provedena v roce 2003. Rozhledna nyní měří 15 m. Z jižní strany je vchod do kaple sv. Kříže, ve které se nachází oltář, pískovcová socha Panny Marie a mramorový kříž. Vše pochází z dílny F. Neumanna z Kroměříže. V současnosti však kaple není otevřená pro veřejnost.
Větrná elektrárna
Hned pod rozhlednou se do nebe tyčí 30m vysoký stožár větrné elektrárny. Její činnost je nepřetržitá od uvedení do provozu v roce 1994. Celou elektrárnu řídí počítač. Vyhodnocuje informace z čidel a na jejich základě rotor spouští, nebo zpomaluje, nastavuje jej do směru větru apod. Vyrobena byla v Dánsku firmou VESTAS.
Technické informace:
Výkon zařízení: 225 kW
Pracovní rychlost větru: 3,5 m/s
Jmenovitá mez rychlosti větru: 14,4m/s
Rotor průměr: 27 m
3 listy z polyesterového sklolaminátu
Výška osy rotoru nad terénem: 31,5 m
Výška ocelového stožáru: 30,0 m
Délka lopatky: 13,5 m
Generátor asynchronní: 225kW/400A
Celková hmotnost zařízení: 22,8 t
Na Hostýně je toho však k vidění mnohem více a proto všem doporučuji jeho návštěvu.
Když vstoupíte do Taorminy jednou ze dvou zdobených bran, opustíte
rušné prostředí moderní Taorminy, abyste se ocitli v Taormině
historické, paradoxně však ještě rušnější. Její název zní
v mnoha řečech velmi podobně.Když se člověk nechá unášet davy
lidí, proudících starobylými uličkami, v duchu přemýšlí nad tím,
co sem vlastně lidi přivedlo. Čím bylo toto místo zajímavé pro Řeky,
Římany?
Směr Taormina
Vstoupíte- li na sicilskou pevninu v Messině a zamíříte-li jihozápadním směrem na Catanii, určitě se Vám postaví do cesty jedna z dominant Sicílie – mysticky krásná Taormina. O jednom z nejmalebnějších a turisticky nejpřitažlivějších měst Itálie napsal již francouzský spisovatel Maupassant, že toto místo je obrazem, na kterém najdete vše, co bylo na Zemi stvořeno pro potěchu oka, ducha a fantazie. Určitě musí být na tomto citátu něco pravdy, protože jinak by sem asi jen těžko každoročně mířilo tolik návštěvníků. O jejich množství si můžeme udělat představu, pohlédneme-li na vybudovaná odstavná parkoviště. Je jen dobře, že doprava do historické jádra města je zajišťována kyvadlovou dopravou nebo lanovou dráhou a to je tak ušetřeno výfukových zplodin.
V srdci městečka
Když vstoupíte do Taorminy jednou ze dvou zdobených bran, opustíte rušné prostředí moderní Taorminy, abyste se ocitli v Taormině historické, paradoxně však ještě rušnější. Její název zní v mnoha řečech velmi podobně. Ať je to sicilská Taurmina, řecké Tauremonion nebo latinské Tauromenium. Když se člověk nechá unášet davy lidí, proudících starobylými uličkami, v duchu přemýšlí nad tím, co sem vlastně lidi přivedlo. Čím bylo toto místo zajímavé pro Řeky, Římany? Byla to snad poloha na úbočí hory Monte Tauro? Co přimělo Kartagince, aby zde v roce 396 př. n. l. vybudovali jedno z nejvýstavnějších měst své doby? Aby zde, 200 výškových metrů nad hladinou moře, v místě s dokonalým výhledem na mořské pobřeží, a takřka „ve stínu“ Etny, začali budovat výstavné město?
Na břehu Jónského moře
Jakkoliv Taormina svou popularitou předčila okolní města a vesničky, přesto je její historie spjata s nedalekým městečkem Giardini Naxos, které bylo již v roce 735 př. n. l. založeno Řeky, a právě zdejší osadníci měli výrazný podíl na vzniku prvního řeckého města na sicilské pevnině. Dalo by se mluvit takřka o pupeční šňůře, která spojuje obě městečka dodnes. Zatímco Taormina přitahuje nespočet návštěvníků svou historií, pohodovou atmosférou a starobylým duchem, nedaleké Giardini Naxos nabízí atmosféru klasického letního letoviska s nezbytnými hotelovými službami a restauracemi. Zatímco Taormina nabízí písčité pláže Isola Bella a Mazzáro, u Naxosu si na své přijdou milovníci snad všech druhů pobřeží. Setkáte se tu nejen s písčitými plážemi, ale svým půvabem Vás osloví i oblázkové pobřeží. Jsme v oblasti sopek, a tak překvapením nejsou ani lávové úseky, kde je přístup do moře možný pouze po vybudovaných schůdcích. Voda Jónského moře, která je v těchto místech průzračná a mimořádně teplá, láká. Zkrátka nepřijdou ani milovníci historie, kteří v místním archeologickém parku (přístupném od dubna do konce září) naleznou řadu informací z dávné minulosti. Snad ještě jedno plus má zdejší městečko. Ceny za ubytování i stravování jsou zde znatelně nižší než, v turisty přeplněné perle sicilského pobřeží, Taormině. Jako siamská dvojčata jsou obě místa propojena místní dopravou, s níž se v půlhodinových intervalech pohodlně přemístíte libovolným směrem. V letním období autobusy jezdí až do půlnoci, po zbytek roku jejich provoz končí po desáté hodině
Pohodová Taormina
To, že Taormina je živé město, poznáte velmi rychle. Tady život neutichá s posledním turistou, který navečer město opustí. Město tepe neustále svým pravidelným rytmem a spolu s ním i na deset tisíc stálých obyvatel. Tady neplatí to, co v některých jiných historických městech (Carcassone, atd.), které se na noc stávají opuštěným místem, městem duchů, které zase ožívá až s prvním turistou nového dne. Tady je člověk neustále obklopen nejen italským temperamentem, ale i jižanskou otevřeností a vřelostí. Nepřipadá si jako vetřelec ve sterilním prostředí výstavního areálu, ale jako součást zdejšího koloritu, jako blízký přítel.
Taormina podvečerní
Že hlavní tepnou Taorminy je ulice Corso Umberto I., snadno poznáte. Stejně tak snadno rozpoznáte náměstí Piazza IX. Aprile jako skutečné srdce města a neméně spolehlivě vás lidský proud donese k místní dominantě – Řeckému divadlu. Taorminské divadlo je po Syrakusách druhé největší antické divadlo na sicilské pevnině, ale tím výčet jeho zvláštností zdaleka nekončí. Jako u jediného exempláře na Sicílii se tu dochovala jevištní budova a zbytky ochozů i hlediště nám umožní, udělat si, byť částečnou, představu o monstróznosti celého objektu. Areál, který vznikl rukama řeckých stavitelů ve 3. stol. př. n. l. sice nese i prvky římského stavitelství, ale dodnes se zde klaníme umu především řeckých mistrů.
Toulky městem
S přibývajícími hodinami sílí sluneční žár, ale ve stinných uličkách Taorminy, jako kdyby to člověk nepociťoval. Vždyť je tu toho tolik k vidění! Je tu půvabný kostelík sv. Kateřiny, nádherný dóm ze století třináctého, palác Corvaja z 10. století nebo třeba dominikánský klášter, o několika dalších palácích ani nemluvě. Nádherný panoramatický výhled z náměstí Piazza IX Aprile na dlouhý úsek pobřeží, na Jónské moře o 200 metrů níže a dýmající Etnu nadchne snad každého. Teprve později si návštěvník uvědomí, že je tu i spousta kaváren, cukráren a pizzerií s pestrou nabídkou všeho, čím se může italská kuchyně pochlubit. Člověk by snad do nekonečna vydržel brouzdat zdejšími stinnými uličkami a vychutnávat si kouzlo těchto míst. Snad si toho nevšimnete hned na začátku Vaší návštěvy, ale až se budete toulat uličkami Taorminy delší dobu, uvědomíte si, že ač jsme na Sicílii, přesto většina staveb nemá italský ráz. Je pravda, že hodně těch velkých se určité přestavby po roce 212 př. n. l. dočkala, přesto antický ráz zůstal na řadě míst zachován.
Taormina s úsměvem
Projít se zdejšími uličkami, je jako ztratit se v čase, zapomenout na spěch a stres, oprostit se od všedních starostí. V kulisách architektonických skvostů vybudovaných v uplynulých staletích, jako by se člověk ponořil do ducha tohoto města. Zde se velmi snadno zapomene na čas! Člověku by se chtělo neustále brouzdat stinnými uličkami, nahlížet do stylových kavárniček, nasávat vůni linoucí se z tratorií, nahlížet do obchodů a obchůdků, do luxusních butiků. Nechat si dráždit svůj nos vůní pravé italské kávy, a svým okem se kochat pestrobarevnou nabídkou zdejších lahodných zmrzlin. Město žije a dýchá celých čtyřiadvacet hodin, snad jen v ranních hodinách na chvíli zvolní, aby nabralo sil do nového dne. Desítky, možná stovky obchůdků oživují i ty nejmenší uličky.
A když se slunce nachýlí k obzoru, a turisté se přesunou z uliček do útulných hospůdek, pak člověk může naplno vstřebávat klid a pohodu, která se tu rozhostí. Když se podíváme na spokojené tváře místních, opravdu to vypadá, jako by lidé u moře žili šťastnějším životem, než je tomu ve vnitrozemí nebo ve velkých městech. Usmívá se tu majitel malého obchůdku, velké restaurace či úplně malého rodinného pensionu. A činí tak po celá dlouhá léta, po celé generace. Jejich dědové a pradědové se tu stejně usmívali třeba na Gretu Garbo, Alexandera Dumase nebo J. W. Goetheho, stejně tak jako se teď usmívají na nás. Svým úsměvem a vlídností okouzlili třeba i fotografa Wilhelma von Gloedena nebo německého malíře Ottu Gelengema, kteří část svých životů také zasvětili Taormině. A výjimkou nebyl ani D. H. Lawrence, který se tu inspiroval při tvorbě jeho esejů a novel. A tak snad jedinou záhadou pro mě je to, proč právě v sicilské Taormině stvořil islandský autor Halldór Laxness první moderní islandskou novelu!?
Ze všeho nejdůležitější je však to, že se lidé v Taormině a na Sicílii vůbec nejen smějí, ale hlavně chtějí a umí smát, že chtějí být šťastní! A tak až zde zasednete ke sklence nasládlého sicilského vína s příchutí mandlí, 200 metrů pod vámi bude šplouchat Jónské moře a na obzoru bude dýmat Etna, také se usmívejte a buďte šťastni! Vy, Vaši přátelé i celá Sicílie si to zaslouží!
Vstoupíte- li na sicilskou pevninu v Messině a zamíříte-li jihozápadním směrem na Catanii, určitě se Vám postaví do cesty jedna z dominant Sicílie – mysticky krásná Taormina. O jednom z nejmalebnějších a turisticky nejpřitažlivějších měst Itálie napsal již francouzský spisovatel Maupassant, že toto místo je obrazem, na kterém najdete vše, co bylo na Zemi stvořeno pro potěchu oka, ducha a fantazie. Určitě musí být na tomto citátu něco pravdy, protože jinak by sem asi jen těžko každoročně mířilo tolik návštěvníků. O jejich množství si můžeme udělat představu, pohlédneme-li na vybudovaná odstavná parkoviště. Je jen dobře, že doprava do historické jádra města je zajišťována kyvadlovou dopravou nebo lanovou dráhou a to je tak ušetřeno výfukových zplodin.
V srdci městečka
Když vstoupíte do Taorminy jednou ze dvou zdobených bran, opustíte rušné prostředí moderní Taorminy, abyste se ocitli v Taormině historické, paradoxně však ještě rušnější. Její název zní v mnoha řečech velmi podobně. Ať je to sicilská Taurmina, řecké Tauremonion nebo latinské Tauromenium. Když se člověk nechá unášet davy lidí, proudících starobylými uličkami, v duchu přemýšlí nad tím, co sem vlastně lidi přivedlo. Čím bylo toto místo zajímavé pro Řeky, Římany? Byla to snad poloha na úbočí hory Monte Tauro? Co přimělo Kartagince, aby zde v roce 396 př. n. l. vybudovali jedno z nejvýstavnějších měst své doby? Aby zde, 200 výškových metrů nad hladinou moře, v místě s dokonalým výhledem na mořské pobřeží, a takřka „ve stínu“ Etny, začali budovat výstavné město?
Na břehu Jónského moře
Jakkoliv Taormina svou popularitou předčila okolní města a vesničky, přesto je její historie spjata s nedalekým městečkem Giardini Naxos, které bylo již v roce 735 př. n. l. založeno Řeky, a právě zdejší osadníci měli výrazný podíl na vzniku prvního řeckého města na sicilské pevnině. Dalo by se mluvit takřka o pupeční šňůře, která spojuje obě městečka dodnes. Zatímco Taormina přitahuje nespočet návštěvníků svou historií, pohodovou atmosférou a starobylým duchem, nedaleké Giardini Naxos nabízí atmosféru klasického letního letoviska s nezbytnými hotelovými službami a restauracemi. Zatímco Taormina nabízí písčité pláže Isola Bella a Mazzáro, u Naxosu si na své přijdou milovníci snad všech druhů pobřeží. Setkáte se tu nejen s písčitými plážemi, ale svým půvabem Vás osloví i oblázkové pobřeží. Jsme v oblasti sopek, a tak překvapením nejsou ani lávové úseky, kde je přístup do moře možný pouze po vybudovaných schůdcích. Voda Jónského moře, která je v těchto místech průzračná a mimořádně teplá, láká. Zkrátka nepřijdou ani milovníci historie, kteří v místním archeologickém parku (přístupném od dubna do konce září) naleznou řadu informací z dávné minulosti. Snad ještě jedno plus má zdejší městečko. Ceny za ubytování i stravování jsou zde znatelně nižší než, v turisty přeplněné perle sicilského pobřeží, Taormině. Jako siamská dvojčata jsou obě místa propojena místní dopravou, s níž se v půlhodinových intervalech pohodlně přemístíte libovolným směrem. V letním období autobusy jezdí až do půlnoci, po zbytek roku jejich provoz končí po desáté hodině
Pohodová Taormina
To, že Taormina je živé město, poznáte velmi rychle. Tady život neutichá s posledním turistou, který navečer město opustí. Město tepe neustále svým pravidelným rytmem a spolu s ním i na deset tisíc stálých obyvatel. Tady neplatí to, co v některých jiných historických městech (Carcassone, atd.), které se na noc stávají opuštěným místem, městem duchů, které zase ožívá až s prvním turistou nového dne. Tady je člověk neustále obklopen nejen italským temperamentem, ale i jižanskou otevřeností a vřelostí. Nepřipadá si jako vetřelec ve sterilním prostředí výstavního areálu, ale jako součást zdejšího koloritu, jako blízký přítel.
Taormina podvečerní
Že hlavní tepnou Taorminy je ulice Corso Umberto I., snadno poznáte. Stejně tak snadno rozpoznáte náměstí Piazza IX. Aprile jako skutečné srdce města a neméně spolehlivě vás lidský proud donese k místní dominantě – Řeckému divadlu. Taorminské divadlo je po Syrakusách druhé největší antické divadlo na sicilské pevnině, ale tím výčet jeho zvláštností zdaleka nekončí. Jako u jediného exempláře na Sicílii se tu dochovala jevištní budova a zbytky ochozů i hlediště nám umožní, udělat si, byť částečnou, představu o monstróznosti celého objektu. Areál, který vznikl rukama řeckých stavitelů ve 3. stol. př. n. l. sice nese i prvky římského stavitelství, ale dodnes se zde klaníme umu především řeckých mistrů.
Toulky městem
S přibývajícími hodinami sílí sluneční žár, ale ve stinných uličkách Taorminy, jako kdyby to člověk nepociťoval. Vždyť je tu toho tolik k vidění! Je tu půvabný kostelík sv. Kateřiny, nádherný dóm ze století třináctého, palác Corvaja z 10. století nebo třeba dominikánský klášter, o několika dalších palácích ani nemluvě. Nádherný panoramatický výhled z náměstí Piazza IX Aprile na dlouhý úsek pobřeží, na Jónské moře o 200 metrů níže a dýmající Etnu nadchne snad každého. Teprve později si návštěvník uvědomí, že je tu i spousta kaváren, cukráren a pizzerií s pestrou nabídkou všeho, čím se může italská kuchyně pochlubit. Člověk by snad do nekonečna vydržel brouzdat zdejšími stinnými uličkami a vychutnávat si kouzlo těchto míst. Snad si toho nevšimnete hned na začátku Vaší návštěvy, ale až se budete toulat uličkami Taorminy delší dobu, uvědomíte si, že ač jsme na Sicílii, přesto většina staveb nemá italský ráz. Je pravda, že hodně těch velkých se určité přestavby po roce 212 př. n. l. dočkala, přesto antický ráz zůstal na řadě míst zachován.
Taormina s úsměvem
Projít se zdejšími uličkami, je jako ztratit se v čase, zapomenout na spěch a stres, oprostit se od všedních starostí. V kulisách architektonických skvostů vybudovaných v uplynulých staletích, jako by se člověk ponořil do ducha tohoto města. Zde se velmi snadno zapomene na čas! Člověku by se chtělo neustále brouzdat stinnými uličkami, nahlížet do stylových kavárniček, nasávat vůni linoucí se z tratorií, nahlížet do obchodů a obchůdků, do luxusních butiků. Nechat si dráždit svůj nos vůní pravé italské kávy, a svým okem se kochat pestrobarevnou nabídkou zdejších lahodných zmrzlin. Město žije a dýchá celých čtyřiadvacet hodin, snad jen v ranních hodinách na chvíli zvolní, aby nabralo sil do nového dne. Desítky, možná stovky obchůdků oživují i ty nejmenší uličky.
A když se slunce nachýlí k obzoru, a turisté se přesunou z uliček do útulných hospůdek, pak člověk může naplno vstřebávat klid a pohodu, která se tu rozhostí. Když se podíváme na spokojené tváře místních, opravdu to vypadá, jako by lidé u moře žili šťastnějším životem, než je tomu ve vnitrozemí nebo ve velkých městech. Usmívá se tu majitel malého obchůdku, velké restaurace či úplně malého rodinného pensionu. A činí tak po celá dlouhá léta, po celé generace. Jejich dědové a pradědové se tu stejně usmívali třeba na Gretu Garbo, Alexandera Dumase nebo J. W. Goetheho, stejně tak jako se teď usmívají na nás. Svým úsměvem a vlídností okouzlili třeba i fotografa Wilhelma von Gloedena nebo německého malíře Ottu Gelengema, kteří část svých životů také zasvětili Taormině. A výjimkou nebyl ani D. H. Lawrence, který se tu inspiroval při tvorbě jeho esejů a novel. A tak snad jedinou záhadou pro mě je to, proč právě v sicilské Taormině stvořil islandský autor Halldór Laxness první moderní islandskou novelu!?
Ze všeho nejdůležitější je však to, že se lidé v Taormině a na Sicílii vůbec nejen smějí, ale hlavně chtějí a umí smát, že chtějí být šťastní! A tak až zde zasednete ke sklence nasládlého sicilského vína s příchutí mandlí, 200 metrů pod vámi bude šplouchat Jónské moře a na obzoru bude dýmat Etna, také se usmívejte a buďte šťastni! Vy, Vaši přátelé i celá Sicílie si to zaslouží!
Obří želvy, ještěři Iguana, modronozí ptáci Boobies, kolonie tuleňů
a další úžasná zvířata tvoří jednu z nejlepších přírodních
„safari“ na světě. Jedinečnost tohoto místa vytváří chování všech
zvířat, která se vůbec nebojí lidí! Otvírá se nám tak neskutečný
zvířecí svět, který můžeme pozorovat z bezprostřední blízkosti a
v jejich přirozeném prostředí!
Obří želvy, ještěři Iguana, modronozí ptáci Boobies, kolonie tuleňů a další úžasná zvířata tvoří jednu z nejlepších přírodních „safari“ na světě. Jedinečnost tohoto místa vytváří chování všech zvířat, která se vůbec nebojí lidí! Otvírá se nám tak neskutečný zvířecí svět, který můžeme pozorovat z bezprostřední blízkosti a v jejich přirozeném prostředí!
Ostrovy Galapágy jsou součástí Ekvádoru a leží přibližně 1000 km západně od pevniny. Tato izolovanost umožnila vývoj specifických zvířecích druhů. Ostrovy proslavil známý vědec Charles Darwin, který zde rozvíjel svou teorii evoluce. Já jsem se na toto místo vydal během svého cestování po Jižní Americe.
Souostroví Galapágy je vulkanického původu a je tvořeno mnoha rozličnými ostrovy, proto je nejlepší formou poznávání několikadenní plavba na lodi. Ostrovy jsou většinou neobydlené, jsou ponechány svému přirozenému vývoji a současně pečlivě chráněny ekvádorskou vládou. Ostrovy Galapágy leží na rovníku a i díky tomu nabízí celoročně velmi dobré a teplé počasí.
Galapágy patří oficiálně Ekvádoru
Galapágy tvoří 18 větších ostrovů a dalších 40 maličkých
Galapágy se nacházejících 1000 km od pevniny
Galapágy jsou vulkanického původu a leží na rovníku
Nabízí se zde 4, 5 a 8 denní plavby (případně i program bez pobytu na lodi)
Loď je pohodlná a posádka se stará o přípravu jídla a chod lodi. Dvakrát denně je na programu vylodění na některém z ostrovů a průvodce z lodi nás provází po nejlepších místech, kde pozorujeme místní faunu a flóru. Téměř na každém z ostrovů nacházíme jiný zvířecí druh a každý den vidíme něco neobyčejného, na ostrově Santa Cruz obří želvy, na ostrově Floriana prehistoricky vypadající skupiny ještěrů Iguana, na dalších ostrovech krásné pláže s koloniemi roztomilých tuleňů vedle kterých si leháme na pláž. Oblíbení jsou modronozí ptáci Boobies, kteří před námi tančí svůj obvyklý taneční rituál, bez ohledu na naši přítomnost. K mému překvapení na Galapágách nemají strach z lidí ani krabi, kteří v pestrých barevných kombinacích pobíhají kolem. V každém ročním období se na Galapágách něco děje, lze tak být svědky kladení vejcí želvami nebo třeba líhně malých přírůstků Albatrosů.
Nejoblíbenějšími a nejfotografovanějšími zvířaty jsou beze sporu tuleni, kteří se nahánějí po pláži ve snaze opanovat pláž, nebo svádějí závody ve vodě. Po čas celého výletu máme několik možností si s nimi zaplavat anebo si vedle nich lehnout na pláž s bílým pískem a být součásti jejich světa. Fotografování je povolené dle libosti, a tak si každý odvážíme spoustu nádherných snímků.
Byl jsem překvapen kolik zajímavých informací o divoké přírodě a praktických ukázek se nám po dobu této plavby dostalo. Nemám v oblibě hltat informace o životě zvířat, jejich původu apod., ale tady je vše založeno na vlastní zkušenosti s divokými zvířaty.
VIVA Travel – Specialista na Galapágy, Antarktidu a Jižní Ameriku
Naši velmi oblíbenou aktivitou je každodenní šnorchlování v moři (když program dovolí tak i dvakrát denně), kdy pozorujeme bohatý podmořský život, běžně plaveme s tuleni, s obrovským štěstím jsme obklopeni hejnem delfínů! Za příplatek se potápíme na několika vyhlášených místech, k vidění jsou „manta-rays“ nebo třeba žraloci kladivouni.
Ačkoliv Galapágy nepatří mezi levné destinace, vřele Vám tyto ostrovy doporučuji, protože podobné místo na světě nenajdete. Pokud jste milovníci pozorování zvířat ve volné přírodě a neobyčejných zážitků obecně, pak si toto dobrodružství nemůžete nechat ujít! Z mých vlastních zkušeností z cestování kolem světa hodnotím Galapágy a safari v Africe jako nejlepší zážitek z pozorování divoké přírody na světě.
Obří želvy, ještěři Iguana, modronozí ptáci Boobies, kolonie tuleňů a další úžasná zvířata tvoří jednu z nejlepších přírodních „safari“ na světě. Jedinečnost tohoto místa vytváří chování všech zvířat, která se vůbec nebojí lidí! Otvírá se nám tak neskutečný zvířecí svět, který můžeme pozorovat z bezprostřední blízkosti a v jejich přirozeném prostředí!
Ostrovy Galapágy jsou součástí Ekvádoru a leží přibližně 1000 km západně od pevniny. Tato izolovanost umožnila vývoj specifických zvířecích druhů. Ostrovy proslavil známý vědec Charles Darwin, který zde rozvíjel svou teorii evoluce. Já jsem se na toto místo vydal během svého cestování po Jižní Americe.
Souostroví Galapágy je vulkanického původu a je tvořeno mnoha rozličnými ostrovy, proto je nejlepší formou poznávání několikadenní plavba na lodi. Ostrovy jsou většinou neobydlené, jsou ponechány svému přirozenému vývoji a současně pečlivě chráněny ekvádorskou vládou. Ostrovy Galapágy leží na rovníku a i díky tomu nabízí celoročně velmi dobré a teplé počasí.
Galapágy patří oficiálně Ekvádoru
Galapágy tvoří 18 větších ostrovů a dalších 40 maličkých
Galapágy se nacházejících 1000 km od pevniny
Galapágy jsou vulkanického původu a leží na rovníku
Nabízí se zde 4, 5 a 8 denní plavby (případně i program bez pobytu na lodi)
Loď je pohodlná a posádka se stará o přípravu jídla a chod lodi. Dvakrát denně je na programu vylodění na některém z ostrovů a průvodce z lodi nás provází po nejlepších místech, kde pozorujeme místní faunu a flóru. Téměř na každém z ostrovů nacházíme jiný zvířecí druh a každý den vidíme něco neobyčejného, na ostrově Santa Cruz obří želvy, na ostrově Floriana prehistoricky vypadající skupiny ještěrů Iguana, na dalších ostrovech krásné pláže s koloniemi roztomilých tuleňů vedle kterých si leháme na pláž. Oblíbení jsou modronozí ptáci Boobies, kteří před námi tančí svůj obvyklý taneční rituál, bez ohledu na naši přítomnost. K mému překvapení na Galapágách nemají strach z lidí ani krabi, kteří v pestrých barevných kombinacích pobíhají kolem. V každém ročním období se na Galapágách něco děje, lze tak být svědky kladení vejcí želvami nebo třeba líhně malých přírůstků Albatrosů.
Nejoblíbenějšími a nejfotografovanějšími zvířaty jsou beze sporu tuleni, kteří se nahánějí po pláži ve snaze opanovat pláž, nebo svádějí závody ve vodě. Po čas celého výletu máme několik možností si s nimi zaplavat anebo si vedle nich lehnout na pláž s bílým pískem a být součásti jejich světa. Fotografování je povolené dle libosti, a tak si každý odvážíme spoustu nádherných snímků.
Byl jsem překvapen kolik zajímavých informací o divoké přírodě a praktických ukázek se nám po dobu této plavby dostalo. Nemám v oblibě hltat informace o životě zvířat, jejich původu apod., ale tady je vše založeno na vlastní zkušenosti s divokými zvířaty.
VIVA Travel – Specialista na Galapágy, Antarktidu a Jižní Ameriku
Naši velmi oblíbenou aktivitou je každodenní šnorchlování v moři (když program dovolí tak i dvakrát denně), kdy pozorujeme bohatý podmořský život, běžně plaveme s tuleni, s obrovským štěstím jsme obklopeni hejnem delfínů! Za příplatek se potápíme na několika vyhlášených místech, k vidění jsou „manta-rays“ nebo třeba žraloci kladivouni.
Ačkoliv Galapágy nepatří mezi levné destinace, vřele Vám tyto ostrovy doporučuji, protože podobné místo na světě nenajdete. Pokud jste milovníci pozorování zvířat ve volné přírodě a neobyčejných zážitků obecně, pak si toto dobrodružství nemůžete nechat ujít! Z mých vlastních zkušeností z cestování kolem světa hodnotím Galapágy a safari v Africe jako nejlepší zážitek z pozorování divoké přírody na světě.
Pro milovníky hor, krásné a v mnohých ohledech ještě divoké
přírody lze Bjelasici, ale vůbec všechna pohoří na území Černé hory
jen doporučit. V létě zde navíc panuje velmi příjemné podnebí,
které je oproti středoevropským horám charakteristické především
větším počtem slunečních dnů. Naproti tomu v zimě jsou zdejší
hory pokryty až několika metrovou sněhovou vrstvou.
Černá hora se v poslední době stala jednou z nejoblíbenějších destinací českého turisty. Zatímco černohorské pobřeží je Čechy navštěvováno hojně již delší dobu, tak oblíbenost černohorského vnitrozemí, převážně pak jednotlivých pohoří, roste až v posledních několika letech.
Asi nejznámějším a nejnavštěvovanějším pohořím na území Černé Hory je Durmitor, který náleží také do stejnojmenného národního parku. Odvážnějšími a dobrodružnějšími turisty jsou navštěvovány pohoří poblíž hranic se sousední Albánií, v tomto případě se jedná o pohoří Komovi a Prokletije, jehož větší část se nachází právě již v Albánii.
Všechny výše uvedené horské celky jsou charakteristické především ostrými hranami, strmými svahy a skalními masivy. Výškou i vzhledem se dají srovnat s Vysokými Tatrami.
Bjelasica
Naprosto jiné je pohoří Bjelasica. Tento horský systém dosahuje sice nižších nadmořských výšek (cca 2 100 m n. m.) nežli výše uvedená pohoří, ale to nic neubírá na kráse Bjelasici. Na rozdíl od vyšších pohoří je Bjelasica daleko více zelená, jednotlivé hory jsou více zaobleny a pokryty všudypřítomnými pastvinami a loukami. Krajině dominují občasné chalupy či domky pro pastevce (kuče), u kterých nechybí ohrady s domestikovanými zvířaty. Je to právě mozaika pastvin, luk, domků a volně se pasoucích zvířat (krav, ovcí a koňů), která dává Bjelasici osobité kouzlo. To vše je také doplněno četnými plesy, které jsou zásobárnou čisté vody, která slouží jak lidem, tak i zvířatům.
Lidé, které zde potkáte, jsou velmi pohostinní, vřelí a rádi jakkoliv pomohou. Téměř v každém pasteveckém domku či chalupě Vám nabídnou čerstvý sýr a rakyji či vodu, ve většině případů pak za tuto službu nic nechtějí, popřípadě si řeknou o nějaké euro za sýr.
Co se týče turistické infrastruktury v této oblasti, tak je nutno podotknout, že zde není téměř nic. Podrobná mapa Bjelasice sice existuje, ale shání se velmi těžko. Jediné osvědčené místo, kde se mapa dá sehnat je Biogradsko jezero, které je považováno za hlavní vstupní bránu do Bjelasice a současně je i největším jezerem (plesem) na území Bjelasice. Turisticky značené cesty zde existují, ale z vlastní zkušenosti mohu říci, že jejich značení je kolikrát více než záhadné, navíc používají jen jedinou barvu, a to červenou. Velkým problémem je značení v místě křížení nebo napojení více cest, nebo též na rozlehlých pastvinách, kde jsou dlouhé úseky bez značení a spousta jiných cest od dobytka, které jsou k nepoznání od značené cesty. Člověk se pak často objeví úplně jinde, než původně plánoval. Absenci dobře značených turistických stezek lze částečně kompenzovat informováním se u místních pastevců, kteří vždy rádi a většinou i správně poradí.
Biogradska gora
Součástí horského systému Bjelasica je také národní park Biogradska gora. Tento národní park patří mezi nejstarší NP na světě, byl založen již 1952. Na území NP Biogradska gora (cca 5 400 hektarů) najdete jeden z posledních pralesů (stromy staré i více jak 500 let) v Evropě. V NP Biogradska gora se tak v podstatě nachází ucelený a zachovalý ekosystém, který vznikl ledovcovou činností. Můžete zde narazit na 150 druhů ptáků, 80 druhů motýlů, ale též také na medvědy, vlky, divoké kozy a prasata, jeleny, lišky, vydry a podobně.
Pro milovníky hor, krásné a v mnohých ohledech ještě divoké přírody lze Bjelasici, ale vůbec všechna pohoří na území Černé hory jen doporučit. V létě zde navíc panuje velmi příjemné podnebí, které je oproti středoevropským horám charakteristické především větším počtem slunečních dnů. Naproti tomu v zimě jsou zdejší hory pokryty až několika metrovou sněhovou vrstvou a lyžařská střediska v Černé hoře rostou jako houby po dešti, obdobně jako na území celého Balkánu.
Černá hora se v poslední době stala jednou z nejoblíbenějších destinací českého turisty. Zatímco černohorské pobřeží je Čechy navštěvováno hojně již delší dobu, tak oblíbenost černohorského vnitrozemí, převážně pak jednotlivých pohoří, roste až v posledních několika letech.
Asi nejznámějším a nejnavštěvovanějším pohořím na území Černé Hory je Durmitor, který náleží také do stejnojmenného národního parku. Odvážnějšími a dobrodružnějšími turisty jsou navštěvovány pohoří poblíž hranic se sousední Albánií, v tomto případě se jedná o pohoří Komovi a Prokletije, jehož větší část se nachází právě již v Albánii.
Všechny výše uvedené horské celky jsou charakteristické především ostrými hranami, strmými svahy a skalními masivy. Výškou i vzhledem se dají srovnat s Vysokými Tatrami.
Bjelasica
Naprosto jiné je pohoří Bjelasica. Tento horský systém dosahuje sice nižších nadmořských výšek (cca 2 100 m n. m.) nežli výše uvedená pohoří, ale to nic neubírá na kráse Bjelasici. Na rozdíl od vyšších pohoří je Bjelasica daleko více zelená, jednotlivé hory jsou více zaobleny a pokryty všudypřítomnými pastvinami a loukami. Krajině dominují občasné chalupy či domky pro pastevce (kuče), u kterých nechybí ohrady s domestikovanými zvířaty. Je to právě mozaika pastvin, luk, domků a volně se pasoucích zvířat (krav, ovcí a koňů), která dává Bjelasici osobité kouzlo. To vše je také doplněno četnými plesy, které jsou zásobárnou čisté vody, která slouží jak lidem, tak i zvířatům.
Lidé, které zde potkáte, jsou velmi pohostinní, vřelí a rádi jakkoliv pomohou. Téměř v každém pasteveckém domku či chalupě Vám nabídnou čerstvý sýr a rakyji či vodu, ve většině případů pak za tuto službu nic nechtějí, popřípadě si řeknou o nějaké euro za sýr.
Co se týče turistické infrastruktury v této oblasti, tak je nutno podotknout, že zde není téměř nic. Podrobná mapa Bjelasice sice existuje, ale shání se velmi těžko. Jediné osvědčené místo, kde se mapa dá sehnat je Biogradsko jezero, které je považováno za hlavní vstupní bránu do Bjelasice a současně je i největším jezerem (plesem) na území Bjelasice. Turisticky značené cesty zde existují, ale z vlastní zkušenosti mohu říci, že jejich značení je kolikrát více než záhadné, navíc používají jen jedinou barvu, a to červenou. Velkým problémem je značení v místě křížení nebo napojení více cest, nebo též na rozlehlých pastvinách, kde jsou dlouhé úseky bez značení a spousta jiných cest od dobytka, které jsou k nepoznání od značené cesty. Člověk se pak často objeví úplně jinde, než původně plánoval. Absenci dobře značených turistických stezek lze částečně kompenzovat informováním se u místních pastevců, kteří vždy rádi a většinou i správně poradí.
Biogradska gora
Součástí horského systému Bjelasica je také národní park Biogradska gora. Tento národní park patří mezi nejstarší NP na světě, byl založen již 1952. Na území NP Biogradska gora (cca 5 400 hektarů) najdete jeden z posledních pralesů (stromy staré i více jak 500 let) v Evropě. V NP Biogradska gora se tak v podstatě nachází ucelený a zachovalý ekosystém, který vznikl ledovcovou činností. Můžete zde narazit na 150 druhů ptáků, 80 druhů motýlů, ale též také na medvědy, vlky, divoké kozy a prasata, jeleny, lišky, vydry a podobně.
Pro milovníky hor, krásné a v mnohých ohledech ještě divoké přírody lze Bjelasici, ale vůbec všechna pohoří na území Černé hory jen doporučit. V létě zde navíc panuje velmi příjemné podnebí, které je oproti středoevropským horám charakteristické především větším počtem slunečních dnů. Naproti tomu v zimě jsou zdejší hory pokryty až několika metrovou sněhovou vrstvou a lyžařská střediska v Černé hoře rostou jako houby po dešti, obdobně jako na území celého Balkánu.
Jezero Ursulovac a v pozadí Crna glava (2139 m n. n. – nejvyšší hora Bjelasice).
Opouštíme břehy Evropy, auto je uloženo spolu s partou Hammeráků a
několika dalšími automobily různého vzezření do podpalubí a my do malé
nevětrané kabiny luxusní lodi italské společnosti. Většinu času jsme
probendili v prostorách lodi a psychicky se připravovali na začátek
cesty napříč černým kontinentem.
Opouštíme Evropu…
Je 17 hodin a my opouštíme břehy Evropy, auto je uloženo spolu s partou Hammeráků a několika dalšími automobily různého vzezření do podpalubí a my do malé nevětrané kabiny luxusní lodi italské společnosti. Většinu času jsme probendili v prostorách lodi a psychicky se připravovali na začátek cesty napříč černým kontinentem. Další den přibližně ve stejný čas 4 kola našeho offroadu vyjela na půdu prvního státu – Tuniska. Sedíme v autě plni očekávání a čekáme na celníky, aby nám jako první orazítkovali pasy. Chvíli to trvá, komunikace je složitější, jelikož angličtina není úředním jazykem. Po zhruba hodině opouštíme přístav, je podvečer a pomalu se stmívá. Vydáváme se do chaotických ulic a hledáme kemp poblíž Tunisu, kde trávíme 2 dny kvůli malé reorganizaci našeho pojízdného domečku.
Pistolníci nebo my – Ras ben Sakka?
Následující ráno uháníme na sever k nejsevernějšímu bodu Afriky, který se nazývá Ras ben Sakka, kde vlastně ta pravá cesta začíná. Projíždíme průtrží mračen, abychom zjistili, že takové místo jako je Ras ben Sakka neexistuje. Nebo místní o tom nemají ani ponětí. Trávíme hodiny a hodiny zjišťováním, kudy vede cesta na nejseverněji položený mys. Nakonec se nás, zoufalých hledačů, ujme starší muž, který vše uvede na pravou míru. Ras ben Sakkou bylo nazváno toto místo dle rodiny, která oblast v tu dobu spravovala. Dnes se místo nazývá Ras Enjella. “Ras” je arabský výraz českého “mys”.
Pracně nacházíme cestu, ale zastaví nás oplocení, vojenská oblast, naše noha tam nevstoupí. Bohužel jak na téměř celém pobřeží tak i zde sídlí armáda a veřejnosti je vstup zakázán. Rozhodujeme se pokračovat k alžírským hranicím kolem pobřeží. Pěkná poklidná cesta lemovaná eukalyptovými a cedrovými stromy s příkrými srázy do Středozemního moře se u Alžíru mění v hustý vlhký pralesní porost, kde není ani živáčka. Při propagované špatné reputaci Alžíru tu má člověk malinko stísněný pocit. Nic se nestane, nikdo nás za rukojmí nechce.
Proplétáme se vesničkami z cihlových a hliněných domků převážně obdélníkového tvaru s živými ploty z opuncií a s hromadami odpadků, po kterých se promenádují psi, slepice či jiné domácí zvířectvo a hledají něco na zub. Na políčkách chilli a v sadech olivy. Domorodci oblečeni v ležérním oblečení, mluvící víceméně jen arabsky jsou překvapeni návštěvou Evropana. Usmívají se a mávají.
Úkryt Berberů – Table de Joghurta
Po obvodu alžírských hranic se dostáváme k nádhernému místu s trefným názvem Table de Joghurta. 1271m vysoká stolová hora (od toho ten název), nazvaná dle Jugurthy, numidkého krále, který zde s Berbery našel úkryt v době nájezdu Římanů ve 2. stol. před Kristem. Později toto místo jako úkryt využívali i Římané. Dostat se nahoru je náročné, nejprve je třeba se registrovat na policii a zjistit přesně kudy cesta vede. Jako obvykle bloudíme, žádné směrovky, žádné cedule. Místní nám také nápomocni nejsou, neboť my neznáme arabštinu a oni ani francouzštinu či angličtinu. Na konci vesnice nalézáme malý obchůdek, kde nám úžasný majitel nejen vypráví, kde sám cestoval, ale i bezvadně popíše kudy kam. Nakonec se škrábeme rychlostí 20 km/h nahoru po dlouhé klikaté stezce, která je plná kamení a místy i dost příkrá a úzká. Ale ten okouzlující výhled na okolí nabízí odreagování od strastiplné cesty.
Na vrcholu nás čeká naše ochranka Hedi Ben Mohammed se psem, který nás prý musí strážit po celou noc. Někteří místní nemají evropské turisty zrovna v lásce a mohli by nás přijít obtěžovat. Vzhledem k tomu, že se stmívá a ochlazuje se, necháváme výstup na plochou špici na další den. Parkujeme u schodiště s kruhovou zídkou a překrásnou vyhlídkou na Tunisko a kousek Alžíru.
Domluva je za použití rukou a nohou, Hedi mluví jen arabsky a to nám nejde. Ale večeři si s námi vychutnává, jen vepřových klobás se ani nedotkne. Vždyť je muslim a ti vepřové nejí.
Po velmi chladné noci, hluboko pod 10°C, posnídáme a vyrážíme dlouhou řadou kamenných schodů až na vrchol bývalých úkrytů – jeskyní. Dočasní obyvatelé vlastnoručně vyhloubili jeskyně, kde se ukrývali. Prostory pro uskladnění potravy měly otvory z vrchu, aby se zvěř nedostala k potravinám. Místní byli na této kamenné “pláni” schopni dokonce pěstovat obilí na výrobu chleba. Nechybí zde ani mešita.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Mekka je daleko, tak zkus Kairouan
Po procházce po tomto “stole” historie nás nohy snesou zpět do auta, loučíme se a pokračujeme v cestě, tentokrát napříč Tuniskem do města Kairouan, které je po Mekce čtvrtým muslimským nejposvátnějším místem. “Sedm poutí do Kairouanu je pro muslimy jako jedna pouť do Mekky.” Silnici křižuje cokoliv a s čímkoliv. Jednou potkáváme osly s povozem, podruhé zase pickupy s nevšedním nákladem, třeba v podobě velbloudů či koně nebo poloviny plechové garáže, a občas také cyklisty. Po zábavné projížďce pár stovek kilometrů přijíždíme do města.
Procházíme úzkými uličkami Mediny s typickou arabskou architekturou, dnes bohužel znehodnocenou stánky, které nabízejí vše možné – nejen koření a suvenýry, ale také secondhandové oblečení z Evropy se štítky Červeného kříže či Charity a čínské smetí. Čína pohlcuje svět! Usedáme do malé kavárničky v prvním patře kamenného stavení s malými okny a pochutnáváme si na kávě a silném čaji s čerstvým lístkem máty v malinkých skleněných šálečcích, pozorujeme život v uličkách a jednu tradici, nyní turistickou atrakci, velblouda jako pumpaře. Pomocí velbloudů, dřevěného válce, lana a džberu místní tahali vodu z hlubokých studní. Na válci, který je součástí dřevěné konstrukce, je namotané lano, na jehož konci je připevněný velký džber. Okolo kamenné studny dokola krouží velbloud tlačící dřevěné tyče do tvaru hvězdice na středovém kůlu, který uvádí do pohybu válec, jenž navíjí lano, na němž je džber – tentokrát již plný vody… Pomalu dopíjíme čaj a loučíme se s velbloudem i jeho majitelem.
Sem tam a zase sem – z pláže rovnou do písku
Město opouštíme ještě týž den a po cestě na pobřeží Středozemního moře si kupujeme na ochutnání steaky z velblouda, které nám řezník dle našich představ odřeže přímo z půlky velblouda zavěšeného před obchodem přikrytého igelitem jako ochrana proti mouchám. I živých velbloudů je již vidět mnohem více, volně se potulují po širokých písečných pláních a pochutnávají si na opunciích či jiných trnitých lahůdkách. Krajina je příjemná a poklidná, míjíme spousty datlových palem osypané množstvím datlí a legračně obalené v igelitových taškách, nejspíš na ochranu proti mouchám. Nikam nespěcháme.
Západ slunce si užíváme na pobřeží s výtečnou chutí velbloudích steaků. Moře je studené, z koupání toho moc nebude, tak se vydáváme od pláže opět směr na západ pojezdit si v malých dunách a připravit se na tu pravou poušť. Přejíždíme solné jezero Chott el Jerid, první seznámení s pravými písečnými dunami, tedy jejími menšími sestrami, první zapadnutí… S našimi zkušenostmi nezbývá než poprvé použít vyprošťovací pomůcky. Raz, dva, tři a je hotovo, Renda bravurně vyjíždí ze “zákopu”. Je celkem pozdě, slunce nad tuniskou pouští zapadá. Co může být hezčí a romantičtější než zůstat noc v písečném moři s čistým, jasným nebem posetým tisíci hvězd. Další den se chceme do poslední obydlené a pro veřejnost dostupné vísky Ksar Gilen dostat zkratkou přes poušť, láká nás dobrodružství, ale vzápětí nám to nadšení překazí policisté, kteří nám s omluvou vysvětlují, že nám povolit přejezd nemůžou. Byli jsme pouze jedno auto a v takovém počtu se do pouště nedoporučuje vydávat.
Smutně jsme se rozjeli po hlavní silnici. Nicméně nepředstavujte si pod pojmem hlavní silnice nic převratného, tato cesta byla kamenitá s mnoha nerovnostmi. Zemím nikoho a ničeho (kamení a písku) se po pár hodinách konečně dostáváme na konec civilizace. Jedná se o o pár domečků, nebo spíše chatrčí, s jednou veselou benzínovou pumpou, tedy cihlovou chatrčí, s vyskládanými barely před vchodem, když je úspěšný den, plnými nafty. Přibíhají k nám děti, cpou se do otevřených okének auta a pokřikují “monnaie” či “stylo” – znamená: dej mi “peníze” či “pero”. Pozdravíme je a pokračujeme do jediného obrovského kempu s beduínskými stany, restaurací a společenskými prostory. Kemp je plný terénních aut a quoadů, vzhledem k tomu, že je u tohoto populárního místa jediný. Každý si sem přijede zařádit v oranžových dunách. Po děsně neklidné a hlučné noci se posilníme snídaní a vyrážíme na zábavný a tak trochu tréninkový výlet hlubokými písky ke zhruba 10 km vzdálené pevnosti – zbytkům pevnosti.
S poloprázdnou nádrží a veselým úsměvem z nabytých zážitků směřujeme na hranice s Lybií. Poslední tuniskou noc trávíme v olivovém háji, jak ráno zjišťujeme, nedaleko libyjských hranic.
Opouštíme Evropu…
Je 17 hodin a my opouštíme břehy Evropy, auto je uloženo spolu s partou Hammeráků a několika dalšími automobily různého vzezření do podpalubí a my do malé nevětrané kabiny luxusní lodi italské společnosti. Většinu času jsme probendili v prostorách lodi a psychicky se připravovali na začátek cesty napříč černým kontinentem. Další den přibližně ve stejný čas 4 kola našeho offroadu vyjela na půdu prvního státu – Tuniska. Sedíme v autě plni očekávání a čekáme na celníky, aby nám jako první orazítkovali pasy. Chvíli to trvá, komunikace je složitější, jelikož angličtina není úředním jazykem. Po zhruba hodině opouštíme přístav, je podvečer a pomalu se stmívá. Vydáváme se do chaotických ulic a hledáme kemp poblíž Tunisu, kde trávíme 2 dny kvůli malé reorganizaci našeho pojízdného domečku.
Pistolníci nebo my – Ras ben Sakka?
Následující ráno uháníme na sever k nejsevernějšímu bodu Afriky, který se nazývá Ras ben Sakka, kde vlastně ta pravá cesta začíná. Projíždíme průtrží mračen, abychom zjistili, že takové místo jako je Ras ben Sakka neexistuje. Nebo místní o tom nemají ani ponětí. Trávíme hodiny a hodiny zjišťováním, kudy vede cesta na nejseverněji položený mys. Nakonec se nás, zoufalých hledačů, ujme starší muž, který vše uvede na pravou míru. Ras ben Sakkou bylo nazváno toto místo dle rodiny, která oblast v tu dobu spravovala. Dnes se místo nazývá Ras Enjella. “Ras” je arabský výraz českého “mys”.
Pracně nacházíme cestu, ale zastaví nás oplocení, vojenská oblast, naše noha tam nevstoupí. Bohužel jak na téměř celém pobřeží tak i zde sídlí armáda a veřejnosti je vstup zakázán. Rozhodujeme se pokračovat k alžírským hranicím kolem pobřeží. Pěkná poklidná cesta lemovaná eukalyptovými a cedrovými stromy s příkrými srázy do Středozemního moře se u Alžíru mění v hustý vlhký pralesní porost, kde není ani živáčka. Při propagované špatné reputaci Alžíru tu má člověk malinko stísněný pocit. Nic se nestane, nikdo nás za rukojmí nechce.
Proplétáme se vesničkami z cihlových a hliněných domků převážně obdélníkového tvaru s živými ploty z opuncií a s hromadami odpadků, po kterých se promenádují psi, slepice či jiné domácí zvířectvo a hledají něco na zub. Na políčkách chilli a v sadech olivy. Domorodci oblečeni v ležérním oblečení, mluvící víceméně jen arabsky jsou překvapeni návštěvou Evropana. Usmívají se a mávají.
Úkryt Berberů – Table de Joghurta
Po obvodu alžírských hranic se dostáváme k nádhernému místu s trefným názvem Table de Joghurta. 1271m vysoká stolová hora (od toho ten název), nazvaná dle Jugurthy, numidkého krále, který zde s Berbery našel úkryt v době nájezdu Římanů ve 2. stol. před Kristem. Později toto místo jako úkryt využívali i Římané. Dostat se nahoru je náročné, nejprve je třeba se registrovat na policii a zjistit přesně kudy cesta vede. Jako obvykle bloudíme, žádné směrovky, žádné cedule. Místní nám také nápomocni nejsou, neboť my neznáme arabštinu a oni ani francouzštinu či angličtinu. Na konci vesnice nalézáme malý obchůdek, kde nám úžasný majitel nejen vypráví, kde sám cestoval, ale i bezvadně popíše kudy kam. Nakonec se škrábeme rychlostí 20 km/h nahoru po dlouhé klikaté stezce, která je plná kamení a místy i dost příkrá a úzká. Ale ten okouzlující výhled na okolí nabízí odreagování od strastiplné cesty.
Na vrcholu nás čeká naše ochranka Hedi Ben Mohammed se psem, který nás prý musí strážit po celou noc. Někteří místní nemají evropské turisty zrovna v lásce a mohli by nás přijít obtěžovat. Vzhledem k tomu, že se stmívá a ochlazuje se, necháváme výstup na plochou špici na další den. Parkujeme u schodiště s kruhovou zídkou a překrásnou vyhlídkou na Tunisko a kousek Alžíru.
Domluva je za použití rukou a nohou, Hedi mluví jen arabsky a to nám nejde. Ale večeři si s námi vychutnává, jen vepřových klobás se ani nedotkne. Vždyť je muslim a ti vepřové nejí.
Po velmi chladné noci, hluboko pod 10°C, posnídáme a vyrážíme dlouhou řadou kamenných schodů až na vrchol bývalých úkrytů – jeskyní. Dočasní obyvatelé vlastnoručně vyhloubili jeskyně, kde se ukrývali. Prostory pro uskladnění potravy měly otvory z vrchu, aby se zvěř nedostala k potravinám. Místní byli na této kamenné “pláni” schopni dokonce pěstovat obilí na výrobu chleba. Nechybí zde ani mešita.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Mekka je daleko, tak zkus Kairouan
Po procházce po tomto “stole” historie nás nohy snesou zpět do auta, loučíme se a pokračujeme v cestě, tentokrát napříč Tuniskem do města Kairouan, které je po Mekce čtvrtým muslimským nejposvátnějším místem. “Sedm poutí do Kairouanu je pro muslimy jako jedna pouť do Mekky.” Silnici křižuje cokoliv a s čímkoliv. Jednou potkáváme osly s povozem, podruhé zase pickupy s nevšedním nákladem, třeba v podobě velbloudů či koně nebo poloviny plechové garáže, a občas také cyklisty. Po zábavné projížďce pár stovek kilometrů přijíždíme do města.
Procházíme úzkými uličkami Mediny s typickou arabskou architekturou, dnes bohužel znehodnocenou stánky, které nabízejí vše možné – nejen koření a suvenýry, ale také secondhandové oblečení z Evropy se štítky Červeného kříže či Charity a čínské smetí. Čína pohlcuje svět! Usedáme do malé kavárničky v prvním patře kamenného stavení s malými okny a pochutnáváme si na kávě a silném čaji s čerstvým lístkem máty v malinkých skleněných šálečcích, pozorujeme život v uličkách a jednu tradici, nyní turistickou atrakci, velblouda jako pumpaře. Pomocí velbloudů, dřevěného válce, lana a džberu místní tahali vodu z hlubokých studní. Na válci, který je součástí dřevěné konstrukce, je namotané lano, na jehož konci je připevněný velký džber. Okolo kamenné studny dokola krouží velbloud tlačící dřevěné tyče do tvaru hvězdice na středovém kůlu, který uvádí do pohybu válec, jenž navíjí lano, na němž je džber – tentokrát již plný vody… Pomalu dopíjíme čaj a loučíme se s velbloudem i jeho majitelem.
Sem tam a zase sem – z pláže rovnou do písku
Město opouštíme ještě týž den a po cestě na pobřeží Středozemního moře si kupujeme na ochutnání steaky z velblouda, které nám řezník dle našich představ odřeže přímo z půlky velblouda zavěšeného před obchodem přikrytého igelitem jako ochrana proti mouchám. I živých velbloudů je již vidět mnohem více, volně se potulují po širokých písečných pláních a pochutnávají si na opunciích či jiných trnitých lahůdkách. Krajina je příjemná a poklidná, míjíme spousty datlových palem osypané množstvím datlí a legračně obalené v igelitových taškách, nejspíš na ochranu proti mouchám. Nikam nespěcháme.
Západ slunce si užíváme na pobřeží s výtečnou chutí velbloudích steaků. Moře je studené, z koupání toho moc nebude, tak se vydáváme od pláže opět směr na západ pojezdit si v malých dunách a připravit se na tu pravou poušť. Přejíždíme solné jezero Chott el Jerid, první seznámení s pravými písečnými dunami, tedy jejími menšími sestrami, první zapadnutí… S našimi zkušenostmi nezbývá než poprvé použít vyprošťovací pomůcky. Raz, dva, tři a je hotovo, Renda bravurně vyjíždí ze “zákopu”. Je celkem pozdě, slunce nad tuniskou pouští zapadá. Co může být hezčí a romantičtější než zůstat noc v písečném moři s čistým, jasným nebem posetým tisíci hvězd. Další den se chceme do poslední obydlené a pro veřejnost dostupné vísky Ksar Gilen dostat zkratkou přes poušť, láká nás dobrodružství, ale vzápětí nám to nadšení překazí policisté, kteří nám s omluvou vysvětlují, že nám povolit přejezd nemůžou. Byli jsme pouze jedno auto a v takovém počtu se do pouště nedoporučuje vydávat.
Smutně jsme se rozjeli po hlavní silnici. Nicméně nepředstavujte si pod pojmem hlavní silnice nic převratného, tato cesta byla kamenitá s mnoha nerovnostmi. Zemím nikoho a ničeho (kamení a písku) se po pár hodinách konečně dostáváme na konec civilizace. Jedná se o o pár domečků, nebo spíše chatrčí, s jednou veselou benzínovou pumpou, tedy cihlovou chatrčí, s vyskládanými barely před vchodem, když je úspěšný den, plnými nafty. Přibíhají k nám děti, cpou se do otevřených okének auta a pokřikují “monnaie” či “stylo” – znamená: dej mi “peníze” či “pero”. Pozdravíme je a pokračujeme do jediného obrovského kempu s beduínskými stany, restaurací a společenskými prostory. Kemp je plný terénních aut a quoadů, vzhledem k tomu, že je u tohoto populárního místa jediný. Každý si sem přijede zařádit v oranžových dunách. Po děsně neklidné a hlučné noci se posilníme snídaní a vyrážíme na zábavný a tak trochu tréninkový výlet hlubokými písky ke zhruba 10 km vzdálené pevnosti – zbytkům pevnosti.
S poloprázdnou nádrží a veselým úsměvem z nabytých zážitků směřujeme na hranice s Lybií. Poslední tuniskou noc trávíme v olivovém háji, jak ráno zjišťujeme, nedaleko libyjských hranic.
Jaký máme dojem z filmu? Váháte, jestli do kina jít nebo nejít?
Přečtěte si naši recenzi.
Po nervovém zhroucení se lyžař Jomar uchyluje do samoty coby hlídač lyžařského areálu. Když se dozví, že někde na severu se narodilo jeho dítě, vydá se na podivnou a poetickou cestu Norskem na sněhové rolbě. S sebou si nevezme jiné zásoby, než 5 litrů alkoholu.
Mám rád skandinávské filmy, protože člověk nikdy dopředu neví, co může čekat. Zažil jsem třeba příjemný rodinný film, který se vyvinul v schizofrenní horor. Zažil jsem schizofrenní horor, který se vyvinul v milostné drama. Film NA SEVER ničím takovým (naštěstí) není. Přesto je to film skandinávsky překvapující (a já raděj nezmíním nic, co ve filmu uvidíte).
Nečekejte spektakulární Norskou krajinku z dokumentu National Geografic, ani nic ve stylu Svérázu národního lovu. Čekejte prostě lehce melancholický film o cestě jednoho třicetiletého zkrachovalce na sever.
Film je skvěle natočený, perfektně a vtipně vystihuje atmosféru každé situace, do které se hlavní hrdina dostává a ukazuje Norsko jako obrovskou drsnou a studenou zemi plnou osamocených, lehce podivínských lidí.
Jeden palec nahoru je za příjemnou hodinku a půl v kině a druhý palec nahoru je za pár příjemných myšlenek, který ten film vyvolal druhý den. Jednoznačně doporučuji k vidění.
-tp-
P.S.: S sebou si vemte čepici, rukavice a možná i trochu vodky.
Proč tento film?
„Složenky, všude mraky lidí, počasí se kazí, stres. A pak najednou setmělý sál kina a na plátně se pomalu začnou odečítat kilometry z 900km dlouhé Jomarovy cesty za znovunalezením smyslu jeho existence. Typický suchý severský humor v nejlepším režisérském i hereckém podání. Odcházím z kina v úplně jiném – antidepresivním – rozpoložení. A taky proto tento film chceme distribuovat.“
Ivo Andrle, Aerofilms
Z natáčení
„Celé filmové putování je 1100 km dlouhé. Abychom ušetřili čas a peníze, museli jsme soustředit natáčení do dvou oblastí. Všechny scény, které se odehrají předtím, než Jomar vyrazí na cestu, jsme natočili v okolí města Trondheim ve středním Norsku a zbytek pak na severu v kraji Troms. Tato oblast se nachází asi 500 km severně od polárního kruhu. Natáčelo se v únoru a březnu, což jsou ty nejdrsnější zimní měsíce, a celý štáb dostával pořádně zabrat. Už jenom přesunout se o pár metrů kvůli dalšímu záběru byl obrovský problém. Ta sněhová bouře ve scéně, kdy Jomar zápasí se svým bývalým nejlepším kamarádem, je opravdová a jen podtrhuje napjatou atmosféru. Na plátně je jasně vidět, že bouře končí se střihem na další obraz. S počasím jsme vůbec zažili několik neuvěřitelných situací. Ta scéna, ve které Jomar projíždí na sněhové rolbě centrem Trondheimu, se natáčela uprostřed noci a dvě hodiny předtím, než se ozvalo známé Klapka!, na ulicích nebyla ani vločka sněhu.“
Na sever
Norsko 2009 78 min Režie: Rune Denstad Langlo Norská verze, české titulky 35 mm (3 kopie) | 2,35:1, DVD
Po nervovém zhroucení se lyžař Jomar uchyluje do samoty coby hlídač lyžařského areálu. Když se dozví, že někde na severu se narodilo jeho dítě, vydá se na podivnou a poetickou cestu Norskem na sněhové rolbě. S sebou si nevezme jiné zásoby, než 5 litrů alkoholu.
Mám rád skandinávské filmy, protože člověk nikdy dopředu neví, co může čekat. Zažil jsem třeba příjemný rodinný film, který se vyvinul v schizofrenní horor. Zažil jsem schizofrenní horor, který se vyvinul v milostné drama. Film NA SEVER ničím takovým (naštěstí) není. Přesto je to film skandinávsky překvapující (a já raděj nezmíním nic, co ve filmu uvidíte).
Nečekejte spektakulární Norskou krajinku z dokumentu National Geografic, ani nic ve stylu Svérázu národního lovu. Čekejte prostě lehce melancholický film o cestě jednoho třicetiletého zkrachovalce na sever.
Film je skvěle natočený, perfektně a vtipně vystihuje atmosféru každé situace, do které se hlavní hrdina dostává a ukazuje Norsko jako obrovskou drsnou a studenou zemi plnou osamocených, lehce podivínských lidí.
Jeden palec nahoru je za příjemnou hodinku a půl v kině a druhý palec nahoru je za pár příjemných myšlenek, který ten film vyvolal druhý den. Jednoznačně doporučuji k vidění.
-tp-
P.S.: S sebou si vemte čepici, rukavice a možná i trochu vodky.
Proč tento film?
„Složenky, všude mraky lidí, počasí se kazí, stres. A pak najednou setmělý sál kina a na plátně se pomalu začnou odečítat kilometry z 900km dlouhé Jomarovy cesty za znovunalezením smyslu jeho existence. Typický suchý severský humor v nejlepším režisérském i hereckém podání. Odcházím z kina v úplně jiném – antidepresivním – rozpoložení. A taky proto tento film chceme distribuovat.“
Ivo Andrle, Aerofilms
Z natáčení
„Celé filmové putování je 1100 km dlouhé. Abychom ušetřili čas a peníze, museli jsme soustředit natáčení do dvou oblastí. Všechny scény, které se odehrají předtím, než Jomar vyrazí na cestu, jsme natočili v okolí města Trondheim ve středním Norsku a zbytek pak na severu v kraji Troms. Tato oblast se nachází asi 500 km severně od polárního kruhu. Natáčelo se v únoru a březnu, což jsou ty nejdrsnější zimní měsíce, a celý štáb dostával pořádně zabrat. Už jenom přesunout se o pár metrů kvůli dalšímu záběru byl obrovský problém. Ta sněhová bouře ve scéně, kdy Jomar zápasí se svým bývalým nejlepším kamarádem, je opravdová a jen podtrhuje napjatou atmosféru. Na plátně je jasně vidět, že bouře končí se střihem na další obraz. S počasím jsme vůbec zažili několik neuvěřitelných situací. Ta scéna, ve které Jomar projíždí na sněhové rolbě centrem Trondheimu, se natáčela uprostřed noci a dvě hodiny předtím, než se ozvalo známé Klapka!, na ulicích nebyla ani vločka sněhu.“
Na sever
Norsko 2009 78 min Režie: Rune Denstad Langlo Norská verze, české titulky 35 mm (3 kopie) | 2,35:1, DVD
