Chavín de Huántar, odkaz staré peruánské kultury

Chavínská kultura existovala na území dnešního Peru téměř dva
tisíce let před slavnou říší Inků a uctívala především kočkovité
šelmy – jaguára či pumu. Její pozůstatky se zachovaly právě na místě
zvaném Chavín de Huántar.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Chavínská kultura existovala na území dnešního Peru téměř dva tisíce let před slavnou říší Inků a uctívala především kočkovité šelmy – jaguára či pumu. Její pozůstatky se zachovaly právě na místě zvaném Chavín de Huántar, což je nejstarší, nejzajímavější a zároveň nejnavštěvovanější archeologická památka oblasti Huarázu a Cordillery Blanca.


Odjezd

Na miniaturním autobusovém terminálu společnosti Chavín Express jsme byli v 7:30. Do odjezdu zbývala ještě půlhodina, kterou jsme využili ke snídani a pozorování nejbližšího okolí. Zjistili jsme, že se pojede obstarožním autobusem výrazně zelené barvy, ale dovnitř jsme zatím nemohli, jelikož zaměstnanci autobusové společnosti nakládali do zavazadlového prostoru a na střechu všechno možné i nemožné – batohy, tašky, dlouhé plastové trubky, klece s drůbeží a zahlédli jsme dokonce i ovce. Po naložení veškerého nákladu mohli všichni nastoupit a v 8:00 se z Huarázu skutečně vyjíždělo.

Autobusoví mluvkové

Asfaltová silnice vedla údolím k městečku Catac, odkud se dále stoupalo do hor. Cestu nám téměř od začátku „zpříjemňoval“ člověk, který si stoupl do uličky a začal hlasitě vykládat o tom, jak je on či někdo z jeho rodiny nemocný, nemá na léky či pobyt v nemocnici apod. Po svém cca desetiminutovém projevu obešel celý autobus a rozdával karamelky. Lidé, co si nějaký ten bonbon vzali, mu museli dát peníze. Tento způsob „přivýdělku“ je v peruánských autobusech velmi častý.

Když jeho výstup skončil, postavil se do uličky další muž, tentokráte v obleku a na rozdíl od předchozího „mluvky“ vypadal velmi solidně. Začal vyprávět něco o globálních problémech lidstva, jak se na zemi zhoršuje ovzduší, klesá kvalita vody atd., a proto má spousta lidí oslabený imunitní systém. A právě na celkovou tělesnou slabost a únavu tu byl jeho slavný produkt – jakýsi výtažek z řas v prášku. Povídal, jak je tato „medicína“ úžasná a pár cestujícím, kteří měli zájem a zvedli ruku, dal dokonce ochutnat vzorek. Říkal, že pravidelné užívání tohoto preparátu udělá divy a za pár solů (7 nebo 10, záleželo na množství) bude jejich. Docela nás překvapilo, kolik Peruánců si to koupilo.

Serpentiny, horský tunel a zase serpentiny

Projeli jsme Catacem a zanedlouho se dostali k jezeru Querococha (3980 m), obklopeném zasněženými vrcholky Pucaraju (5322 m) a Yanamarey (5237 m). Okolní krajina byla velmi zajímavá, takže jsme se z otevřeného okénka snažili za jízdy něco vyfotit. Po chvíli jsme okno radši zavřeli, protože po skle začala stékat jakási zapáchající látka – byl to ptačí trus, který produkovaly slepice umístěné v klíckách na střeše autobusu.


Kvalita silnice se neustále zhoršovala a mírné zatáčky byly nahrazeny ostrými a nebezpečnými serpentinami. Řidič autobusu měl co dělat, aby je vůbec vytočil, ale nakonec to zvládl na jedničku. Projeli jsme tunelem Cahuish (4178 m), což byl nejvyšší bod naší trasy procházející vysokohorským průsmykem stejného jména, poté následovalo už „jen“ klesání do městečka Chavín.

Silnice, která se klikatila mezi skalami, byla otřesná a rozhodně horší než na druhé straně hor. Ve vozovce se nacházely desítky obrovských hlubokých děr, každá z nich byla okroužkována oranžovým sprejem a měla své vlastní číslo, takže když jsme např. míjeli díru číslo 120, věděli jsme, že nás ještě dalších 119 čeká. V některých úsecích se musela činit těžká technika, aby odstranila následky sesuvů půdy a padajícího kamení. Ze silnice zůstal jen písčitý hrbolatý podklad, po stranách stály náklaďáky a bagry, které znepříjemňovaly průjezd ostatním vozidlům, zvláště autobusům. Když jsme koukali z okna a pod námi jen propast, nebylo nám příjemně po těle.

Archeologické naleziště

Přibližně po dvou a tři čtvrtě hodinách jízdy (110 km z Huarázu) jsme vystupovali v Chavínu na křižovatce poblíž hlavního náměstí. Naleziště jsme sice zahlédli již z autobusu, ale trvalo přes 20 minut, než jsme se tam dostali – místo cesty přes město jsme nesprávně zvolili hlavní silnici, čímž se naše trasa o 2 km prodloužila.

Zaplatili jsme vstup (11 solů na osobu) a vydali se na průzkum areálu. Nejdříve jsme si prohlédli kamennou desku, do které byly vytesány podoby chavínských božstev – šlo o směs zvířecích a lidských hlav propojených různými bizarními ornamenty, alespoň tak jsem to viděl já, laik. Další kroky nám zpříjemňovala skupinka různě barevných lam, které se procházely a pásly v naší těsné blízkosti. Jsou to opravdu krásná zvířata.


Zabočili jsme doprava k travnatému centrálnímu náměstí a následně se vydali k největší a nejdůležitější budově celého komplexu, tzv. Castillu (výška 13 metrů a půdorys 75 m2). Hlavním vchodem se dovnitř projít nedalo, a tak jsme zamířili na pravou stranu, kde bylo několik vstupů do podzemí. V jednom místě, kde se čtyři úzké chodby sbíhaly, se nacházel zlatý hřeb celého komplexu, tzv. Lanzón de Chavín – zhruba 5 m vysoký zdobený kámen ve tvaru dýky, jenž byl zabodnut hluboko do země. Škoda jen, že ho od nás oddělovala železná mříž.

Když jsme vylezli ven z podzemního labyrintu, pokračovali jsme k zadní části Castilla. Na jedné zdi jsme objevili kamennou hlavu, jejíž úsměv zdobily velké špičaté zuby. Byl to však jediný takto „upravený“ kámen, který se dochoval na původním místě, protože ostatní byly přeneseny do vybraných peruánských muzeí.

Jedno miniaturní muzeum se nacházelo i tady. Před budovou byla zahrada s nádhernými exotickými květinami a replikou Lanzónu de Chavín a uvnitř výstavka několika bizarních kamenných hlav, pár zajímavých fotografií a kamenné desky s obrazy zvířecích i lidských božstev. O vystavených předmětech jsme se příliš nedozvěděli, protože veškeré popisky byly ve španělštině.


Morče k obědu

Ruiny Chavínu de Huántar jsme opustili v 12:30 a pospíchali do městečka na oběd. Zapadli jsme do takové obyčejné a ne zrovna luxusní restaurace, kde nás mile přivítal (asi) její majitel. Sedli jsme si ven do jídelní zahrádky, kde byla udusaná hlína, trámová konstrukce s ledabyle postavenou střechou a tři rozviklané stoly s postaršími dřevěnými židlemi. Prohlédli jsme si jídelní lístek a za pár okamžiků jsme měli vybráno.

Předkrm obstarala pražená zrnka kukuřice, jež chutí připomínala spíše lískové oříšky, a po kroupové polévce jsme se dočkali hlavního chodu. Kromě tradičního jídla (kombinace rýže, brambor, kuřecího masa a omáčky) jsme chtěli zkusit něco nevšedního a dali si typickou andskou specialitu – „cuy“ neboli morče, přesněji čtvrtku pečeného morčete s bramborami a tmavě oranžovou pálivou omáčku.

Pečínka „ozdobená“ křečovitě zkroucenou pacičkou s drápky a občasnými malými chloupky v křupavé kůrčičce nepůsobila na první pohled nikterak vábně. Každopádně se to jíst dalo – chuťově bych morče přirovnal k tužšímu králičímu masu. Stejně je přinejmenším zvláštní, že zvířátko, které se v Česku chová jako domácí mazlíček, končí v Peru jako pochoutka na jídelním stole.


Jízda v zavazadlovém prostoru

Vrátili jsme se na hlavní křižovatku a doufali v brzký příjezd nějakého dopravního prostředku. Místní lidé říkali, že autobus dorazí v 16:00, ale čekat více než dvě hodiny jsme rozhodně neměli v plánu. Záchranou se zdálo být prázdné colectivo směřující do Catacu (10 solů na osobu), které přijelo v 14:15. Spokojeně jsme se usadili uvnitř vozidla, jenže kromě čtyř Peruánců nikdo další nenastoupil. Bylo nám jasné, že vozidlo nepojede, dokud se nenaplní, takže jsme byli ve stejné situaci jako před půl hodinou.

Mezitím se objevilo taxi a taxikář prohlásil, že jede za 15 solů až do Huarázu. Museli jsme se rychle rozhodnout: buďto zaplatit víc a odjet, nebo ušetřit a čekat. Zvítězila první varianta, avšak nebyli jsme dostatečně rychlí – ostatní vyběhli z colectiva dříve a naskákali rovnou do auta. Všechny sedačky byly rázem obsazeny, ale taxikář chtěl vydělat co nejvíce a naznačil nám, že si můžeme vlézt do kufru. Představa, že pojedeme jako zavazadla, nás zprvu zaskočila, ale řekli jsme si, že to zkrátka nějak přežijeme. Nasoukali jsme se dovnitř, zaujali polohu skrčence, malý batoh si dali na nohy a přepychová jízda mohla začít. Celkově nás v taxikářské Toyotě kombi sedělo devět – řidič, spolujezdec, čtyři lidé na zadní sedačce a tři v kufru (kromě nás ještě jeden malý Peruánec).

Sotva jsme opustili Chavín, stopla nás policejní kontrola. Taxikář vystoupil, šel ke strážcům zákona a musel jim asi sáhodlouze vysvětlovat, proč má v autě tolik lidí a některé dokonce v kufru. Zhruba po pěti minutách se s nimi „domluvil“ (dal jim s největší pravděpodobností nějaký úplatek) a mohli jsme jet dál.

Byli jsme vzadu narvaní jak sardinky bez možnosti sebemenšího pohybu, což znamenalo dělat i nadále skrčence. Peruánec vedle nás byl evidentně v pohodě, aby ne, když měřil sotva metr šedesát. Zadek a nohy nás šíleně bolely a pociťovali jsme každou nerovnost silnice připomínající tankodrom. Zpočátku jsme se domnívali, že po cestě někdo vystoupí – toto přání se nám bohužel nesplnilo. Jízda se zdála být nekonečná, ale nemohli jsme nic dělat, jen trpělivě sedět a čekat, až zastavíme.


Vysvobození v Catacu

Utrpení skončilo po dvou úmorných hodinách. Zastavili jsme u benzínové pumpy v Catacu, abychom doplnili palivo, a při té příležitosti jsme byli na chvíli vysvobozeni ze zajetí kufru. Bylo skvělé narovnat se, udělat pár kroků a protáhnout rozlámané tělo. Za pár minut jsme zavazadlový prostor opustili nadobro – taxikář zastavil u colectiva jedoucího do Huarázu a nás všechny „kufrové“ pasažéry přemístil dovnitř. Konečně jsme měli každý svou pohodlnou sedačku.

Když se vozidlo z poloviny zaplnilo, nastal čas odjezdu. Neuplynulo však ani čtvrt hodiny a vedle nás se objevila povědomá bílá Toyota kombi. Řidič, se kterým jsme jeli z Chavínu, měl zřejmě další problémy s policií, a proto musel rychle najít náhradní dopravu pro zbytek své posádky. Všichni lidé z taxíku se tak opět sešli a v 17:30 jsme společně a bez problémů dorazili do Huarázu.

Chavínská kultura existovala na území dnešního Peru téměř dva tisíce let před slavnou říší Inků a uctívala především kočkovité šelmy – jaguára či pumu. Její pozůstatky se zachovaly právě na místě zvaném Chavín de Huántar, což je nejstarší, nejzajímavější a zároveň nejnavštěvovanější archeologická památka oblasti Huarázu a Cordillery Blanca.


Odjezd

Na miniaturním autobusovém terminálu společnosti Chavín Express jsme byli v 7:30. Do odjezdu zbývala ještě půlhodina, kterou jsme využili ke snídani a pozorování nejbližšího okolí. Zjistili jsme, že se pojede obstarožním autobusem výrazně zelené barvy, ale dovnitř jsme zatím nemohli, jelikož zaměstnanci autobusové společnosti nakládali do zavazadlového prostoru a na střechu všechno možné i nemožné – batohy, tašky, dlouhé plastové trubky, klece s drůbeží a zahlédli jsme dokonce i ovce. Po naložení veškerého nákladu mohli všichni nastoupit a v 8:00 se z Huarázu skutečně vyjíždělo.

Autobusoví mluvkové

Asfaltová silnice vedla údolím k městečku Catac, odkud se dále stoupalo do hor. Cestu nám téměř od začátku „zpříjemňoval“ člověk, který si stoupl do uličky a začal hlasitě vykládat o tom, jak je on či někdo z jeho rodiny nemocný, nemá na léky či pobyt v nemocnici apod. Po svém cca desetiminutovém projevu obešel celý autobus a rozdával karamelky. Lidé, co si nějaký ten bonbon vzali, mu museli dát peníze. Tento způsob „přivýdělku“ je v peruánských autobusech velmi častý.

Když jeho výstup skončil, postavil se do uličky další muž, tentokráte v obleku a na rozdíl od předchozího „mluvky“ vypadal velmi solidně. Začal vyprávět něco o globálních problémech lidstva, jak se na zemi zhoršuje ovzduší, klesá kvalita vody atd., a proto má spousta lidí oslabený imunitní systém. A právě na celkovou tělesnou slabost a únavu tu byl jeho slavný produkt – jakýsi výtažek z řas v prášku. Povídal, jak je tato „medicína“ úžasná a pár cestujícím, kteří měli zájem a zvedli ruku, dal dokonce ochutnat vzorek. Říkal, že pravidelné užívání tohoto preparátu udělá divy a za pár solů (7 nebo 10, záleželo na množství) bude jejich. Docela nás překvapilo, kolik Peruánců si to koupilo.

Serpentiny, horský tunel a zase serpentiny

Projeli jsme Catacem a zanedlouho se dostali k jezeru Querococha (3980 m), obklopeném zasněženými vrcholky Pucaraju (5322 m) a Yanamarey (5237 m). Okolní krajina byla velmi zajímavá, takže jsme se z otevřeného okénka snažili za jízdy něco vyfotit. Po chvíli jsme okno radši zavřeli, protože po skle začala stékat jakási zapáchající látka – byl to ptačí trus, který produkovaly slepice umístěné v klíckách na střeše autobusu.


Kvalita silnice se neustále zhoršovala a mírné zatáčky byly nahrazeny ostrými a nebezpečnými serpentinami. Řidič autobusu měl co dělat, aby je vůbec vytočil, ale nakonec to zvládl na jedničku. Projeli jsme tunelem Cahuish (4178 m), což byl nejvyšší bod naší trasy procházející vysokohorským průsmykem stejného jména, poté následovalo už „jen“ klesání do městečka Chavín.

Silnice, která se klikatila mezi skalami, byla otřesná a rozhodně horší než na druhé straně hor. Ve vozovce se nacházely desítky obrovských hlubokých děr, každá z nich byla okroužkována oranžovým sprejem a měla své vlastní číslo, takže když jsme např. míjeli díru číslo 120, věděli jsme, že nás ještě dalších 119 čeká. V některých úsecích se musela činit těžká technika, aby odstranila následky sesuvů půdy a padajícího kamení. Ze silnice zůstal jen písčitý hrbolatý podklad, po stranách stály náklaďáky a bagry, které znepříjemňovaly průjezd ostatním vozidlům, zvláště autobusům. Když jsme koukali z okna a pod námi jen propast, nebylo nám příjemně po těle.

Archeologické naleziště

Přibližně po dvou a tři čtvrtě hodinách jízdy (110 km z Huarázu) jsme vystupovali v Chavínu na křižovatce poblíž hlavního náměstí. Naleziště jsme sice zahlédli již z autobusu, ale trvalo přes 20 minut, než jsme se tam dostali – místo cesty přes město jsme nesprávně zvolili hlavní silnici, čímž se naše trasa o 2 km prodloužila.

Zaplatili jsme vstup (11 solů na osobu) a vydali se na průzkum areálu. Nejdříve jsme si prohlédli kamennou desku, do které byly vytesány podoby chavínských božstev – šlo o směs zvířecích a lidských hlav propojených různými bizarními ornamenty, alespoň tak jsem to viděl já, laik. Další kroky nám zpříjemňovala skupinka různě barevných lam, které se procházely a pásly v naší těsné blízkosti. Jsou to opravdu krásná zvířata.


Zabočili jsme doprava k travnatému centrálnímu náměstí a následně se vydali k největší a nejdůležitější budově celého komplexu, tzv. Castillu (výška 13 metrů a půdorys 75 m2). Hlavním vchodem se dovnitř projít nedalo, a tak jsme zamířili na pravou stranu, kde bylo několik vstupů do podzemí. V jednom místě, kde se čtyři úzké chodby sbíhaly, se nacházel zlatý hřeb celého komplexu, tzv. Lanzón de Chavín – zhruba 5 m vysoký zdobený kámen ve tvaru dýky, jenž byl zabodnut hluboko do země. Škoda jen, že ho od nás oddělovala železná mříž.

Když jsme vylezli ven z podzemního labyrintu, pokračovali jsme k zadní části Castilla. Na jedné zdi jsme objevili kamennou hlavu, jejíž úsměv zdobily velké špičaté zuby. Byl to však jediný takto „upravený“ kámen, který se dochoval na původním místě, protože ostatní byly přeneseny do vybraných peruánských muzeí.

Jedno miniaturní muzeum se nacházelo i tady. Před budovou byla zahrada s nádhernými exotickými květinami a replikou Lanzónu de Chavín a uvnitř výstavka několika bizarních kamenných hlav, pár zajímavých fotografií a kamenné desky s obrazy zvířecích i lidských božstev. O vystavených předmětech jsme se příliš nedozvěděli, protože veškeré popisky byly ve španělštině.


Morče k obědu

Ruiny Chavínu de Huántar jsme opustili v 12:30 a pospíchali do městečka na oběd. Zapadli jsme do takové obyčejné a ne zrovna luxusní restaurace, kde nás mile přivítal (asi) její majitel. Sedli jsme si ven do jídelní zahrádky, kde byla udusaná hlína, trámová konstrukce s ledabyle postavenou střechou a tři rozviklané stoly s postaršími dřevěnými židlemi. Prohlédli jsme si jídelní lístek a za pár okamžiků jsme měli vybráno.

Předkrm obstarala pražená zrnka kukuřice, jež chutí připomínala spíše lískové oříšky, a po kroupové polévce jsme se dočkali hlavního chodu. Kromě tradičního jídla (kombinace rýže, brambor, kuřecího masa a omáčky) jsme chtěli zkusit něco nevšedního a dali si typickou andskou specialitu – „cuy“ neboli morče, přesněji čtvrtku pečeného morčete s bramborami a tmavě oranžovou pálivou omáčku.

Pečínka „ozdobená“ křečovitě zkroucenou pacičkou s drápky a občasnými malými chloupky v křupavé kůrčičce nepůsobila na první pohled nikterak vábně. Každopádně se to jíst dalo – chuťově bych morče přirovnal k tužšímu králičímu masu. Stejně je přinejmenším zvláštní, že zvířátko, které se v Česku chová jako domácí mazlíček, končí v Peru jako pochoutka na jídelním stole.


Jízda v zavazadlovém prostoru

Vrátili jsme se na hlavní křižovatku a doufali v brzký příjezd nějakého dopravního prostředku. Místní lidé říkali, že autobus dorazí v 16:00, ale čekat více než dvě hodiny jsme rozhodně neměli v plánu. Záchranou se zdálo být prázdné colectivo směřující do Catacu (10 solů na osobu), které přijelo v 14:15. Spokojeně jsme se usadili uvnitř vozidla, jenže kromě čtyř Peruánců nikdo další nenastoupil. Bylo nám jasné, že vozidlo nepojede, dokud se nenaplní, takže jsme byli ve stejné situaci jako před půl hodinou.

Mezitím se objevilo taxi a taxikář prohlásil, že jede za 15 solů až do Huarázu. Museli jsme se rychle rozhodnout: buďto zaplatit víc a odjet, nebo ušetřit a čekat. Zvítězila první varianta, avšak nebyli jsme dostatečně rychlí – ostatní vyběhli z colectiva dříve a naskákali rovnou do auta. Všechny sedačky byly rázem obsazeny, ale taxikář chtěl vydělat co nejvíce a naznačil nám, že si můžeme vlézt do kufru. Představa, že pojedeme jako zavazadla, nás zprvu zaskočila, ale řekli jsme si, že to zkrátka nějak přežijeme. Nasoukali jsme se dovnitř, zaujali polohu skrčence, malý batoh si dali na nohy a přepychová jízda mohla začít. Celkově nás v taxikářské Toyotě kombi sedělo devět – řidič, spolujezdec, čtyři lidé na zadní sedačce a tři v kufru (kromě nás ještě jeden malý Peruánec).

Sotva jsme opustili Chavín, stopla nás policejní kontrola. Taxikář vystoupil, šel ke strážcům zákona a musel jim asi sáhodlouze vysvětlovat, proč má v autě tolik lidí a některé dokonce v kufru. Zhruba po pěti minutách se s nimi „domluvil“ (dal jim s největší pravděpodobností nějaký úplatek) a mohli jsme jet dál.

Byli jsme vzadu narvaní jak sardinky bez možnosti sebemenšího pohybu, což znamenalo dělat i nadále skrčence. Peruánec vedle nás byl evidentně v pohodě, aby ne, když měřil sotva metr šedesát. Zadek a nohy nás šíleně bolely a pociťovali jsme každou nerovnost silnice připomínající tankodrom. Zpočátku jsme se domnívali, že po cestě někdo vystoupí – toto přání se nám bohužel nesplnilo. Jízda se zdála být nekonečná, ale nemohli jsme nic dělat, jen trpělivě sedět a čekat, až zastavíme.


Vysvobození v Catacu

Utrpení skončilo po dvou úmorných hodinách. Zastavili jsme u benzínové pumpy v Catacu, abychom doplnili palivo, a při té příležitosti jsme byli na chvíli vysvobozeni ze zajetí kufru. Bylo skvělé narovnat se, udělat pár kroků a protáhnout rozlámané tělo. Za pár minut jsme zavazadlový prostor opustili nadobro – taxikář zastavil u colectiva jedoucího do Huarázu a nás všechny „kufrové“ pasažéry přemístil dovnitř. Konečně jsme měli každý svou pohodlnou sedačku.

Když se vozidlo z poloviny zaplnilo, nastal čas odjezdu. Neuplynulo však ani čtvrt hodiny a vedle nás se objevila povědomá bílá Toyota kombi. Řidič, se kterým jsme jeli z Chavínu, měl zřejmě další problémy s policií, a proto musel rychle najít náhradní dopravu pro zbytek své posádky. Všichni lidé z taxíku se tak opět sešli a v 17:30 jsme společně a bez problémů dorazili do Huarázu.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Vídeň v nedbalkách

Těším se na rakouskou metropoli se všemi jejími pamětihodnostmi.
Těším se na procházky romantickými uličkami, katedrálu sv. Štefana, na
vídeňské kavárničky s neodmyslitelným sachr dortem, na
v předčasném létě rozkvetlé, a proto tak nádherně barevné zahrady
a parky. Trochu mě zaráží fakt, že na nádraží mě vítá hluk a lomoz
stavebních strojů. Všudypřítomný prach trochu nabourává mou představu
o elegantní a čistotou svítící rakouské metropoli.

Vídeň nás vítá

Je prosluněné nedělní dopoledne a já po čtyřech hodinách jízdy expresním vlakem Super City vystupuji na nádraží Wien Südbahnhof. Těším se na rakouskou metropoli se všemi jejími pamětihodnostmi. Těším se na procházky romantickými uličkami, katedrálu sv. Štefana, na vídeňské kavárničky s neodmyslitelným sachr dortem, na v předčasném létě rozkvetlé, a proto tak nádherně barevné zahrady a parky.

{{reklama()}}

Vídeň pracovní

Trochu mě zaráží fakt, že na nádraží mě vítá hluk a lomoz stavebních strojů. Všudypřítomný prach trochu nabourává mou představu o elegantní a čistotou svítící rakouské metropoli. No co!? „Vídeňané se rozhodli pro výstavbu nového centrálního nádraží a to sebou nese nepořádek,“ říkám si.


Vídeň historická

Mé první kroky míří palácům Horní a Dolní Belveder. Člověk vstoupí do jejich zahrad a jakoby se švihnutím kouzelného proutku ocitl v jiném světě. Rušné vídeňské ulice zmizely za zdí a k mým uším doléhá jen šumění větru v korunách stromů a cákot vody v kašnách a vodních kaskádách. Přede mnou stojí impozantní budova paláce, který již od roku 1722 sloužil jako letní sídlo Evžena Savojského. Člověku jaksi rozum nebere ten fakt, že tak nádherné architektonické dílo, od architekta Johanna Lucase von Hildebranta, bylo využíváno jen několik málo měsíců v roce. Galerie umění 19. a 20. století, která dnes v jeho sálech sídlí, přitahuje pozornost návštěvníků po celý rok, stejně tak jako audienční síň a zrcadlový sál. Stačí jen obejít budovu paláce a pochopíte, proč si Evžen Savojský nechal vybudovat své letní sídlo právě zde. Z terasy se otevírá nádherný výhled nejen na historické centrum Vídně, ale kochat se můžete zároveň krásou barokního paláce Dolní Belveder.


A je tu druhá kaňka na kráse! Značná část trávníků, vodních kaskád a vodotrysků je mimo provoz, protože probíhá generální rekonstrukce celého systému, a tak ohrazení, hromady zeminy a kupy stavebního materiálu poněkud hyzdí krásu celého areálu.

Rakouskou metropolí krok za krokem

Vycházím branou zpět do ruchem kypících ulic a mířím na Karlsplatz. Nápisy v polštině a čínštině na okolních obchůdcích jasně dokumentují, jak kosmopolitním městem Vídeň je. A pomník ruským vojákům na již zmiňovaném náměstí pro změnu dokumentuje, v jak velkém rozsahu se s nástupem jara rozjely stavební práce ve městě. Pomník ruským vojákům není téměř vidět pod lešením, bedněním a krycími plachtami.

Zkouším tedy štěstí jinde a mířím ke kostelu Karla Boromejského. Ten tu stojí ve své plné kráse, nesvírán prstencem lešení. Tato, svým způsobem zajímavá, směsice řecké antiky, římských sloupů a orientální zvonice nepoutá jen mou pozornost. Polsky, srbsky a rusky hovořící skupiny proudí kolem mne v zoufalé snaze stihnout během pár hodin návštěvu všeho zajímavého, čím se Vídeň může pochlubit. Že je to snaha marná, je asi každému jasné. Vždyť jen kolik krásného se nám nabízí všude kolem! Člověk neví, zda dříve obdivovat nádherně zdobené průčelí nedalekého koncertního sálu, který mají za svou domovskou scénu Vídeňští filharmonici, nebo zaměřit svou pozornost na stejně zdobnou budovu Vídeňské opery? Nebo bych snad měl raději zamířit k císařskému paláci, parlamentu, kunsthistorickému muzeu, katedrále sv. Štefana…? Je těžké se rozhodnout, když má člověk k dispozici jen pár hodin.


Vídní krásnou, rozestavěnou

Procházím se rušnou Maria Hilfe Strasse, míříce ke známé vídeňské dominantě, katedrále sv. Štefana. Vnímám davy lidí i téměř letní den, který se rozklenul nad rakouskou metropolí, ale vnímám i ten mohutný stavební ruch, který vládne všude kolem. Ohrazení, hromady materiálu, prach, ale nikde žádní dělníci. Jen v duchu si představuji, jaká kritika a pohoršení by se snesla u nás v Čechách nad tím, že se něco rekonstruuje, že je všude prach a že se o víkendu nepracuje. Tady je vše v klidu a v pohodě! A tak tedy vesele dále! Že nás katedrála sv. Štefana přivítá rovněž ozdobena lešením, nás po předchozích zkušenostech nepřekvapí. Nic to neubere na kráse stavby, jejíž 130 metrů vysoká věž je jednou z dominant města. Nevadí to zřejmě ani podupávajícím koníkům zapřaženým do jízdních kočárů, kteří v sousedství stavební ohrady čekají trpělivě na své zákazníky.


Vídeň pod lešením

A takto bychom mohli pokračovat dále a dále. Na lešení narazíme ve Spolkových zahradách u rekonstruovaného antického chrámu. Kovová konstrukce zakrývá i část městské radnice. Před zraky turistů se schovává i sousoší na budově Parlamentu, pod bedněním se schovávají kašny na náměstí Marie Terezie u Kunsthistorického muzea.

Praha není o nic horší, než Vídeň

Určitě nechci těmito řádky kritizovat vídeňskou radnici za to, že rekonstruuje své památky, že pečuje o pohodlí svých návštěvníků. Spíše si jen v duchu představuji jaká lamentace a kritika, by se spustila v našich sdělovacích prostředcích, mezi naší veřejností, pokud by se do něčeho podobného pustil třeba pražský magistrát. A když teď v klidu sedím ve vídeňském parku, v ruce držím vídeňského „buřtíka“ a pozoruji Vídeňany, kteří se i přes zákaz povalují na travnatých plochách parku, v duchu si pokládám jednu otázku. Nejsme snad papežtější než papež (nebo chcete-li EU)?

Vídeň nás vítá

Je prosluněné nedělní dopoledne a já po čtyřech hodinách jízdy expresním vlakem Super City vystupuji na nádraží Wien Südbahnhof. Těším se na rakouskou metropoli se všemi jejími pamětihodnostmi. Těším se na procházky romantickými uličkami, katedrálu sv. Štefana, na vídeňské kavárničky s neodmyslitelným sachr dortem, na v předčasném létě rozkvetlé, a proto tak nádherně barevné zahrady a parky.

{{reklama()}}

Vídeň pracovní

Trochu mě zaráží fakt, že na nádraží mě vítá hluk a lomoz stavebních strojů. Všudypřítomný prach trochu nabourává mou představu o elegantní a čistotou svítící rakouské metropoli. No co!? „Vídeňané se rozhodli pro výstavbu nového centrálního nádraží a to sebou nese nepořádek,“ říkám si.


Vídeň historická

Mé první kroky míří palácům Horní a Dolní Belveder. Člověk vstoupí do jejich zahrad a jakoby se švihnutím kouzelného proutku ocitl v jiném světě. Rušné vídeňské ulice zmizely za zdí a k mým uším doléhá jen šumění větru v korunách stromů a cákot vody v kašnách a vodních kaskádách. Přede mnou stojí impozantní budova paláce, který již od roku 1722 sloužil jako letní sídlo Evžena Savojského. Člověku jaksi rozum nebere ten fakt, že tak nádherné architektonické dílo, od architekta Johanna Lucase von Hildebranta, bylo využíváno jen několik málo měsíců v roce. Galerie umění 19. a 20. století, která dnes v jeho sálech sídlí, přitahuje pozornost návštěvníků po celý rok, stejně tak jako audienční síň a zrcadlový sál. Stačí jen obejít budovu paláce a pochopíte, proč si Evžen Savojský nechal vybudovat své letní sídlo právě zde. Z terasy se otevírá nádherný výhled nejen na historické centrum Vídně, ale kochat se můžete zároveň krásou barokního paláce Dolní Belveder.


A je tu druhá kaňka na kráse! Značná část trávníků, vodních kaskád a vodotrysků je mimo provoz, protože probíhá generální rekonstrukce celého systému, a tak ohrazení, hromady zeminy a kupy stavebního materiálu poněkud hyzdí krásu celého areálu.

Rakouskou metropolí krok za krokem

Vycházím branou zpět do ruchem kypících ulic a mířím na Karlsplatz. Nápisy v polštině a čínštině na okolních obchůdcích jasně dokumentují, jak kosmopolitním městem Vídeň je. A pomník ruským vojákům na již zmiňovaném náměstí pro změnu dokumentuje, v jak velkém rozsahu se s nástupem jara rozjely stavební práce ve městě. Pomník ruským vojákům není téměř vidět pod lešením, bedněním a krycími plachtami.

Zkouším tedy štěstí jinde a mířím ke kostelu Karla Boromejského. Ten tu stojí ve své plné kráse, nesvírán prstencem lešení. Tato, svým způsobem zajímavá, směsice řecké antiky, římských sloupů a orientální zvonice nepoutá jen mou pozornost. Polsky, srbsky a rusky hovořící skupiny proudí kolem mne v zoufalé snaze stihnout během pár hodin návštěvu všeho zajímavého, čím se Vídeň může pochlubit. Že je to snaha marná, je asi každému jasné. Vždyť jen kolik krásného se nám nabízí všude kolem! Člověk neví, zda dříve obdivovat nádherně zdobené průčelí nedalekého koncertního sálu, který mají za svou domovskou scénu Vídeňští filharmonici, nebo zaměřit svou pozornost na stejně zdobnou budovu Vídeňské opery? Nebo bych snad měl raději zamířit k císařskému paláci, parlamentu, kunsthistorickému muzeu, katedrále sv. Štefana…? Je těžké se rozhodnout, když má člověk k dispozici jen pár hodin.


Vídní krásnou, rozestavěnou

Procházím se rušnou Maria Hilfe Strasse, míříce ke známé vídeňské dominantě, katedrále sv. Štefana. Vnímám davy lidí i téměř letní den, který se rozklenul nad rakouskou metropolí, ale vnímám i ten mohutný stavební ruch, který vládne všude kolem. Ohrazení, hromady materiálu, prach, ale nikde žádní dělníci. Jen v duchu si představuji, jaká kritika a pohoršení by se snesla u nás v Čechách nad tím, že se něco rekonstruuje, že je všude prach a že se o víkendu nepracuje. Tady je vše v klidu a v pohodě! A tak tedy vesele dále! Že nás katedrála sv. Štefana přivítá rovněž ozdobena lešením, nás po předchozích zkušenostech nepřekvapí. Nic to neubere na kráse stavby, jejíž 130 metrů vysoká věž je jednou z dominant města. Nevadí to zřejmě ani podupávajícím koníkům zapřaženým do jízdních kočárů, kteří v sousedství stavební ohrady čekají trpělivě na své zákazníky.


Vídeň pod lešením

A takto bychom mohli pokračovat dále a dále. Na lešení narazíme ve Spolkových zahradách u rekonstruovaného antického chrámu. Kovová konstrukce zakrývá i část městské radnice. Před zraky turistů se schovává i sousoší na budově Parlamentu, pod bedněním se schovávají kašny na náměstí Marie Terezie u Kunsthistorického muzea.

Praha není o nic horší, než Vídeň

Určitě nechci těmito řádky kritizovat vídeňskou radnici za to, že rekonstruuje své památky, že pečuje o pohodlí svých návštěvníků. Spíše si jen v duchu představuji jaká lamentace a kritika, by se spustila v našich sdělovacích prostředcích, mezi naší veřejností, pokud by se do něčeho podobného pustil třeba pražský magistrát. A když teď v klidu sedím ve vídeňském parku, v ruce držím vídeňského „buřtíka“ a pozoruji Vídeňany, kteří se i přes zákaz povalují na travnatých plochách parku, v duchu si pokládám jednu otázku. Nejsme snad papežtější než papež (nebo chcete-li EU)?

Z našich blogů: Na břehu Niagary

Stojíme ve svých žlutých plastikových pláštěnkách u zábradlí
terasy, obklopeni běsnícím vodním živlem. V mysli se mi vybavuje
písnička „Na břehu Niagary“, kterou jsem zpíval jako náctiletý tremp.
Tenkrát, před mnoha lety, jsem snil o tom, že se sem jednou podívám a
představoval jsem si, jak asi vodopády vypadají. Nyní je mám přímo před
očima a do sytosti si vychutnávám pocit, že se můj klukovský sen právě
naplnil.

Na cestě k Erijskému jezeru projíždíme přes Pittsburg. Zastavujeme na krátkou prohlídku města, které bývalo střediskem amerického ocelářského průmyslu. V tomto městě byla v roce 1918 podepsána Pittsburská dohoda, jejímž autorem byl T.G. Masaryk.

Město leží v hlubokém údolí řeky Ohio a v celé aglomeraci žije přes dva miliony obyvatel. Stojíme na okraji údolí a pozorujeme město pod námi. Vidíme veliký stadion na americký fotbal, ležící na břehu řeky. Právě tam probíhá utkání. Ochozy jsou plné diváků a zaléhá k nám jejich povzbuzování. Stadion září do nastávajícího soumraku stovkami světel.


Sjíždíme dolů do města, zastavujeme u známé Civic arény, ve které hraje místní hokejový tým, za který několik let hrál i český hokejista Jágr. Pokračujeme v cestě do centra města. Jedeme kolem starých železáren, míjíme již nepoužívané vysoké pece a další, již zrezivělé objekty. Vjíždíme do Downtown, jak se říká centru velkých měst. Procházíme ulicemi lemovanými vysokými mrakodrapy, od jejichž skleněných fasád se odráží poslední paprsky zapadajícího slunce. V centru téměř nikdo nebydlí. Ve zdejších mrakodrapech vesměs sídlí firmy. Nyní, kdy je již po pracovní době, zejí ulice centra prázdnotou. Před světly semaforů, na jindy rušných křižovatkách, čeká jen několik vozů. Procházíme po hlavní ulici až na okraj parku a pak dál až k řece.

Celý Vladislavův blog se jmenuje Poznámky z cest

Je zde, uprostřed zelené louky, postavena replika pevnosti, kterou v roce 1754 postavili francouzští kolonisté. Nízká dřevěná stavba je v kontrastu s vysokými moderními budovami tyčícími se nedaleko odtud. Již potemnělými ulicemi vyjíždíme z centra. Necháváme za sebou světly rozzářené město a míříme na sever, ke kanadské hranici.

Plavba k vodopádu

Přijíždíme do městečka Niagara Falls a ihned se vydáváme na prohlídku jednoho z přírodních divů světa, Niagarských vodopádů. Ty tvoří přirozenou hranici mezi Kanadou a USA. Přicházíme na vyhlídkovou terasu vedoucí ze břehu daleko nad kaňon, který řeka vytvořila pod vodopádem. Z terasy se nám naskýtá krásný pohled na americkou část vodopádu, kterému se říká Nevěstin závoj. Vpravo od vodopádu se nachází Kozí ostrov a pak kanadská část vodopádu, nazývaná Podkova. Sestupujeme z terasy na břeh a nastupujeme na vyhlídkovou loď, která nás veze do těsné blízkosti vodopádu.

Loď se v mohutných vírech kolébá ze strany na stranu. Motor lodi běží na plné obrátky, aby překonal silný proud a my stojíme na palubě a pozorujeme hřmící vodní stěnu. Vzduch je nasycen vodní tříští, kterou vytváří padající voda. Kdybychom nebyli zahaleni do pláštěnek, které jsme dostali k lodnímu lístku, byli bychom zakrátko úplně promočeni. Po zážitku na lodi přicházíme k širokému kamennému korytu, kterým přitéká voda z jezera Irie k vodopádu. Stojíme na skále těsně vedle vodopádu. Pozorujeme masy vody jak s duněním padají do padesátimetrové hloubky, kde se tříští o veliké balvany a mění se ve změť vírů a vodní mlhy. Mlčky stojíme u vodního živlu vytvářejícího tři sta metrů široký vodopád. Již se stmívá a na protější straně kaňonu se na vysokém stožáru rozsvěcují reflektory, které svými barevnými světly osvětlují toto překrásné přírodní divadlo.

Cesta za vodopád

Další den se vydáváme přes Duhový most vedoucí přes Niagaru, na kanadskou stranu. Stačí zaplatit správní poplatek čtvrt dolaru a jsme v Kanadě. Vydáváme se po chodníku podél Niagary ke kanadské části vodopádů. Zanedlouho již vidíme devět set metrů široký vodopád, padající přes podkovovitý přepad na dno kaňonu do hloubky více než padesát metrů. Když se nabažíme pohledu na Podkovu, jdeme přes nedalekou prodejnu suvenýrů k výtahu, kterým sjíždíme do podzemí. Oblékáme si pláštěnky, které jsme dostali se vstupenkou a vydáváme se do skalního labyrintu vybudovaného ve skále za vodopádem.

Procházíme skalní chodbou vedoucí přímo k vodopádu. Již slyšíme dunění vody. Ze stropu kamenné chodby stékají praménky vody. Dunění s každým krokem zesiluje. Po chvíli již stojíme u zamřížovaného konce chodby. Přistupujeme až ke mříži a pozorujeme zadní stranu vodopádu. Padající voda je od nás vzdálena jen několik metrů. Hřmot vody je tak silný, že nás skoro ohlušuje. Stojíme před mříží jak hypnotizováni. Po chvíli postupujeme skalní chodbou dál. Chodba končí a my se ocitáme na betonové terase v hlubokém korytu řeky, těsně vedle vodopádu. Pohled na vodní masu padající z více než padesátimetrové výšky je skoro děsivý. Vlevo od terasy se z mohutných otvorů ve skále valí vysokou rychlostí voda, vytékající z vodní elektrárny vybudované ve skále. Před námi v hlubokém korytě zběsile protéká zpěněná voda plná vírů a vpravo od nás hučí vodopád.

Stojíme ve svých žlutých plastikových pláštěnkách u zábradlí terasy, obklopeni běsnícím vodním živlem. V mysli se mi vybavuje písnička „Na břehu Niagary“, kterou jsem zpíval jako náctiletý tremp. Tenkrát, před mnoha lety, jsem snil o tom, že se sem jednou podívám a představoval jsem si, jak asi vodopády vypadají. Nyní je mám přímo před očima a do sytosti si vychutnávám pocit, že se můj klukovský sen právě naplnil.

Chcete-li i vy svůj blog na www.cestovatel.cz

Zaregistrujte se jako uživatel a napište nám do redakce (redakce (at) ces­tovatel.cz) vaše uživatelské jméno a název blogu. Vše připravíme a můžete volně tvořit.

Na cestě k Erijskému jezeru projíždíme přes Pittsburg. Zastavujeme na krátkou prohlídku města, které bývalo střediskem amerického ocelářského průmyslu. V tomto městě byla v roce 1918 podepsána Pittsburská dohoda, jejímž autorem byl T.G. Masaryk.

Město leží v hlubokém údolí řeky Ohio a v celé aglomeraci žije přes dva miliony obyvatel. Stojíme na okraji údolí a pozorujeme město pod námi. Vidíme veliký stadion na americký fotbal, ležící na břehu řeky. Právě tam probíhá utkání. Ochozy jsou plné diváků a zaléhá k nám jejich povzbuzování. Stadion září do nastávajícího soumraku stovkami světel.


Sjíždíme dolů do města, zastavujeme u známé Civic arény, ve které hraje místní hokejový tým, za který několik let hrál i český hokejista Jágr. Pokračujeme v cestě do centra města. Jedeme kolem starých železáren, míjíme již nepoužívané vysoké pece a další, již zrezivělé objekty. Vjíždíme do Downtown, jak se říká centru velkých měst. Procházíme ulicemi lemovanými vysokými mrakodrapy, od jejichž skleněných fasád se odráží poslední paprsky zapadajícího slunce. V centru téměř nikdo nebydlí. Ve zdejších mrakodrapech vesměs sídlí firmy. Nyní, kdy je již po pracovní době, zejí ulice centra prázdnotou. Před světly semaforů, na jindy rušných křižovatkách, čeká jen několik vozů. Procházíme po hlavní ulici až na okraj parku a pak dál až k řece.

Celý Vladislavův blog se jmenuje Poznámky z cest

Je zde, uprostřed zelené louky, postavena replika pevnosti, kterou v roce 1754 postavili francouzští kolonisté. Nízká dřevěná stavba je v kontrastu s vysokými moderními budovami tyčícími se nedaleko odtud. Již potemnělými ulicemi vyjíždíme z centra. Necháváme za sebou světly rozzářené město a míříme na sever, ke kanadské hranici.

Plavba k vodopádu

Přijíždíme do městečka Niagara Falls a ihned se vydáváme na prohlídku jednoho z přírodních divů světa, Niagarských vodopádů. Ty tvoří přirozenou hranici mezi Kanadou a USA. Přicházíme na vyhlídkovou terasu vedoucí ze břehu daleko nad kaňon, který řeka vytvořila pod vodopádem. Z terasy se nám naskýtá krásný pohled na americkou část vodopádu, kterému se říká Nevěstin závoj. Vpravo od vodopádu se nachází Kozí ostrov a pak kanadská část vodopádu, nazývaná Podkova. Sestupujeme z terasy na břeh a nastupujeme na vyhlídkovou loď, která nás veze do těsné blízkosti vodopádu.

Loď se v mohutných vírech kolébá ze strany na stranu. Motor lodi běží na plné obrátky, aby překonal silný proud a my stojíme na palubě a pozorujeme hřmící vodní stěnu. Vzduch je nasycen vodní tříští, kterou vytváří padající voda. Kdybychom nebyli zahaleni do pláštěnek, které jsme dostali k lodnímu lístku, byli bychom zakrátko úplně promočeni. Po zážitku na lodi přicházíme k širokému kamennému korytu, kterým přitéká voda z jezera Irie k vodopádu. Stojíme na skále těsně vedle vodopádu. Pozorujeme masy vody jak s duněním padají do padesátimetrové hloubky, kde se tříští o veliké balvany a mění se ve změť vírů a vodní mlhy. Mlčky stojíme u vodního živlu vytvářejícího tři sta metrů široký vodopád. Již se stmívá a na protější straně kaňonu se na vysokém stožáru rozsvěcují reflektory, které svými barevnými světly osvětlují toto překrásné přírodní divadlo.

Cesta za vodopád

Další den se vydáváme přes Duhový most vedoucí přes Niagaru, na kanadskou stranu. Stačí zaplatit správní poplatek čtvrt dolaru a jsme v Kanadě. Vydáváme se po chodníku podél Niagary ke kanadské části vodopádů. Zanedlouho již vidíme devět set metrů široký vodopád, padající přes podkovovitý přepad na dno kaňonu do hloubky více než padesát metrů. Když se nabažíme pohledu na Podkovu, jdeme přes nedalekou prodejnu suvenýrů k výtahu, kterým sjíždíme do podzemí. Oblékáme si pláštěnky, které jsme dostali se vstupenkou a vydáváme se do skalního labyrintu vybudovaného ve skále za vodopádem.

Procházíme skalní chodbou vedoucí přímo k vodopádu. Již slyšíme dunění vody. Ze stropu kamenné chodby stékají praménky vody. Dunění s každým krokem zesiluje. Po chvíli již stojíme u zamřížovaného konce chodby. Přistupujeme až ke mříži a pozorujeme zadní stranu vodopádu. Padající voda je od nás vzdálena jen několik metrů. Hřmot vody je tak silný, že nás skoro ohlušuje. Stojíme před mříží jak hypnotizováni. Po chvíli postupujeme skalní chodbou dál. Chodba končí a my se ocitáme na betonové terase v hlubokém korytu řeky, těsně vedle vodopádu. Pohled na vodní masu padající z více než padesátimetrové výšky je skoro děsivý. Vlevo od terasy se z mohutných otvorů ve skále valí vysokou rychlostí voda, vytékající z vodní elektrárny vybudované ve skále. Před námi v hlubokém korytě zběsile protéká zpěněná voda plná vírů a vpravo od nás hučí vodopád.

Stojíme ve svých žlutých plastikových pláštěnkách u zábradlí terasy, obklopeni běsnícím vodním živlem. V mysli se mi vybavuje písnička „Na břehu Niagary“, kterou jsem zpíval jako náctiletý tremp. Tenkrát, před mnoha lety, jsem snil o tom, že se sem jednou podívám a představoval jsem si, jak asi vodopády vypadají. Nyní je mám přímo před očima a do sytosti si vychutnávám pocit, že se můj klukovský sen právě naplnil.

Chcete-li i vy svůj blog na www.cestovatel.cz

Zaregistrujte se jako uživatel a napište nám do redakce (redakce (at) ces­tovatel.cz) vaše uživatelské jméno a název blogu. Vše připravíme a můžete volně tvořit.

Hawaii – Big Island

Prakticky okamžitě po příjezdu uslyšíme brnkání na ukulele, pokud
patříme k movitější cestovce, dočkáme se i květin kolem krku.
Zatímco květiny skutečně jsou místním zvukem, ukulele přinesli honáci
z Portugalska v podobě malé kytary, ze které se brzy vyvinulo
ukulele.

Prakticky okamžitě po příjezdu uslyšíme brnkání na ukulele, pokud patříme k movitější cestovce, dočkáme se i květin kolem krku. Zatímco květiny skutečně jsou místním zvukem, ukulele přinesli honáci z Portugalska v podobě malé kytary, ze které se brzy vyvinulo ukulele.


Celkem 132 ostrovů a atolů se natáhlo na vzdálenost 2 400 kilometrů, důležitých je ale pouze 8 ostrovů na jihovýchodním cípu souostroví. Pokud je vezmeme od severu k jihu, jsou to ostrovy Nihau, Kuai, Oahu, Molokai, Lanai, Kahoolawe, Maui a Hawaii. Všechny ostrovy jsou sopečného původu, a zatímco se tektonická planina pod Pacifikem zvolna pohybuje k severozápadu, horké místo štítové sopky zůstává stacionární, což vysvětluje, že aktivní sopky jsou pouze na nejjižnějším ostrově Hawaii. Jižně od něj pomaloučku vzniká nový ostrov Loihi, zatím skrytý hluboko pod hladinou.

Všudypřítomný kapitán Cook

Na Cooka nemůžeme zapomenout, neboť Havaj nejen objevil, ale také na ní zemřel. Cook měl to štěstí, že přijel na Havaj právě v době slavností úrody. Díky tomu jej domorodci považovali za nedotknutelného. Za nejlepší dar považovali domorodci obyčejný železný hřebík, za který byli ochotni vyměnit cokoliv. Když ale touha po hřebících došla tak daleko, že spálili Cookův člun jen proto, aby mohli z popela vybrat hřebíky, došla Cookovi trpělivost. V potyčce kapitána Cooka poprvé v životě štěstí opustilo a byl lehce raněn. Z toho domorodci usoudili, že nemůže když krvácí, být bohem, a vzali námořníky šturmem. Cookovo tělo se nikdy nenašlo a předpokládá se, že si ho domorodci podle svého tehdejšího chvalného zvyku uvařili k večeři. Místo, kde Cook zemřel, je označeno památníkem, o který se celkem nečekaně stará Austrálie.

Ráj komerčního turismu


Havaj je v očích turistů většinou opředená legendami a bývá považována za tropický ráj. Díky prudce narůstající komerčnosti to už bohužel platí jen částečně, místa s přívětivými plážemi jsou přeplněna gigantickými hotely a najít restauraci nabízející havajské jídlo bývá kus života těžkého. Nicméně díky překrásné přírodě a přívětivému počasí, kde pravidelné větry snižují tropické teploty, stojí rozhodně za návštěvu. Jednotlivé ostrovy se navíc od sebe výrazně odlišují, takže pokud si Havaj chceme skutečně prohlédnout, je radno zatnout do kasičky sekeru a dopřát si pobyt nejméně na čtyřech ostrovech. Auto je nutností, neboť vzdálenosti jsou větší, než se při pohledu na mapu může zdát.

Hawaii

Ostrov Hawaii, nazývaný celkem oprávněně Velký ostrov, protože je z celého souostroví největší, je geologicky nejmladší. Ostrov je tvořen obrovskými sopečnými masivy Mauna Loa, Mauna Kea a kráterem Halemaumau, kde podle pověsti sídlí bohyně sopek a ohně vůbec Pelé. Mauna Loa je největší a nejmasivnější hora na světě, dobrých 4 000 metrů nad hladinou moře a dalších 6 000 metrů pod hladinou moře. Mauna Kea má svoji špičku pokrytou sněhem od prosince do května, a přijedeme-li na Velký ostrov ve správnou chvíli, můžeme se po ránu u úpatí sopky vykoupat a odpoledne si nahoře zalyžovat. A tím se může pochlubit jen málo kdo. Nějaký extra požitek z lyžování to ale není, ve vysoké nadmořské výšce se dýchá jen s obtížemi.

Ráj sopek

Milovníci sopek si asi neodpustí expedici do Národního parku sopek. Cesta nejdříve opustí vegetaci tropického pralesa, banánovníky a cukrovou třtinu vystřídají pastviny a silnice začne stoupat. Brzy se objeví první pruhy popraskané lávy, z níž už začíná vyrůstat první vegetace jako upomínka toho, že tu jednou bude úrodná vulkanická půda. Potom se objeví měsíční krajina, to jak se silnice šplhá výš a výš k úpatí kráteru Halemaumau. Naštěstí se havajské sopky nepředvádějí žádnými ohňostroji, při kterých by létal sopečný popel do dálky mnoha kilometrů a vystačí si se solidními výlevy žhavé lávy, což je pro zvědavé turisty mnohem bezpečnější. Nedoporučuje se ale brát si s sebou kousek lávy na památku, bohyně Pelé to nerada vidí a trestá opovážlivce kletbou. Na místní poštovní úřad docházejí každoročně desítky zásilek, ve kterých pošetilci vrací ukradené kousky lávy.


Po silnici pojmenované nenápaditě Cesta kolem kráterů se prokličkujeme mezi krátery a lávovými poli dolů k oceánu. Najednou silnice končí, jak ji nedávno přeťal pruh lávy. Černá láva leží na silnici, na kraji z ní kouká akorát kousek patníku jako ulomený zub. Celkem je zde lávou pohřbeno celých 19 kilometrů silnice, v některých místech je vrstva lávy vysoká až 90 metrů. O kus dál padá horká láva do nepokojných vln Tichého oceánu. Nemůžeme to přímo vidět, ale oblaka bílé páry stoupající k nebi a milióny žhavých jisker rozsvěcujících stále temnější oblohu jasně signalizují, co se v dálce děje. Pokud si to chceme prohlédnout, máme dvě možnosti – zaplatit si helikoptéru nebo se vydat pěšky. To ale ochránci parku vidí velmi neradi a pár zdrápaných odvážlivců, kteří vypadali, jakoby prošli polem ostnatého drátu, jsem po podobné expedici viděl.

Kiluaea

Aktivní sopka Kilauea je považována za jednu z nejaktivnějších sopek na světě. Od roku 1983 vytéká láva nepřetržitě z kráteru Puu Oo na východě, cestou k moři strhává a ničí vše, s čím se setká. Jedna vesnička unikla zničení jen zázrakem, proud žhavé lávy se na poslední chvíli vydal trochu jiným směrem. Vesnice ale byla naprosto odříznuta od okolního světa, všude okolo byla jen pomalu chladnoucí láva. Zarputilí obyvatelé se ale nevzdali a odmítli evakuaci, celkem čtyři dlouhé roky žili v horkém obležení, než láva ochladla natolik, že se přes ní mohli první odvážlivci vydat do nejbližšího města. A i tak to byl heroický výkon, protože museli překonat téměř dvacet kilometrů po čerstvé lávě.

Mauna Kea

Na vrcholu je observatoř a můžeme se sem vypravit v relativní pohodě autem. Vrchol je ale ve výši 4 200 m, navíc posledních pár kilometrů silnice připomíná tankodrom, takže pokud po tom toužíme, bude lepší připlatit si v půjčovně za větší a hlavně silnější auto. Pokud někdo dokáže u observatoře popoběhnout nebo si dokonce zapálit, bude mít můj obdiv.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Prakticky okamžitě po příjezdu uslyšíme brnkání na ukulele, pokud patříme k movitější cestovce, dočkáme se i květin kolem krku. Zatímco květiny skutečně jsou místním zvukem, ukulele přinesli honáci z Portugalska v podobě malé kytary, ze které se brzy vyvinulo ukulele.


Celkem 132 ostrovů a atolů se natáhlo na vzdálenost 2 400 kilometrů, důležitých je ale pouze 8 ostrovů na jihovýchodním cípu souostroví. Pokud je vezmeme od severu k jihu, jsou to ostrovy Nihau, Kuai, Oahu, Molokai, Lanai, Kahoolawe, Maui a Hawaii. Všechny ostrovy jsou sopečného původu, a zatímco se tektonická planina pod Pacifikem zvolna pohybuje k severozápadu, horké místo štítové sopky zůstává stacionární, což vysvětluje, že aktivní sopky jsou pouze na nejjižnějším ostrově Hawaii. Jižně od něj pomaloučku vzniká nový ostrov Loihi, zatím skrytý hluboko pod hladinou.

Všudypřítomný kapitán Cook

Na Cooka nemůžeme zapomenout, neboť Havaj nejen objevil, ale také na ní zemřel. Cook měl to štěstí, že přijel na Havaj právě v době slavností úrody. Díky tomu jej domorodci považovali za nedotknutelného. Za nejlepší dar považovali domorodci obyčejný železný hřebík, za který byli ochotni vyměnit cokoliv. Když ale touha po hřebících došla tak daleko, že spálili Cookův člun jen proto, aby mohli z popela vybrat hřebíky, došla Cookovi trpělivost. V potyčce kapitána Cooka poprvé v životě štěstí opustilo a byl lehce raněn. Z toho domorodci usoudili, že nemůže když krvácí, být bohem, a vzali námořníky šturmem. Cookovo tělo se nikdy nenašlo a předpokládá se, že si ho domorodci podle svého tehdejšího chvalného zvyku uvařili k večeři. Místo, kde Cook zemřel, je označeno památníkem, o který se celkem nečekaně stará Austrálie.

Ráj komerčního turismu


Havaj je v očích turistů většinou opředená legendami a bývá považována za tropický ráj. Díky prudce narůstající komerčnosti to už bohužel platí jen částečně, místa s přívětivými plážemi jsou přeplněna gigantickými hotely a najít restauraci nabízející havajské jídlo bývá kus života těžkého. Nicméně díky překrásné přírodě a přívětivému počasí, kde pravidelné větry snižují tropické teploty, stojí rozhodně za návštěvu. Jednotlivé ostrovy se navíc od sebe výrazně odlišují, takže pokud si Havaj chceme skutečně prohlédnout, je radno zatnout do kasičky sekeru a dopřát si pobyt nejméně na čtyřech ostrovech. Auto je nutností, neboť vzdálenosti jsou větší, než se při pohledu na mapu může zdát.

Hawaii

Ostrov Hawaii, nazývaný celkem oprávněně Velký ostrov, protože je z celého souostroví největší, je geologicky nejmladší. Ostrov je tvořen obrovskými sopečnými masivy Mauna Loa, Mauna Kea a kráterem Halemaumau, kde podle pověsti sídlí bohyně sopek a ohně vůbec Pelé. Mauna Loa je největší a nejmasivnější hora na světě, dobrých 4 000 metrů nad hladinou moře a dalších 6 000 metrů pod hladinou moře. Mauna Kea má svoji špičku pokrytou sněhem od prosince do května, a přijedeme-li na Velký ostrov ve správnou chvíli, můžeme se po ránu u úpatí sopky vykoupat a odpoledne si nahoře zalyžovat. A tím se může pochlubit jen málo kdo. Nějaký extra požitek z lyžování to ale není, ve vysoké nadmořské výšce se dýchá jen s obtížemi.

Ráj sopek

Milovníci sopek si asi neodpustí expedici do Národního parku sopek. Cesta nejdříve opustí vegetaci tropického pralesa, banánovníky a cukrovou třtinu vystřídají pastviny a silnice začne stoupat. Brzy se objeví první pruhy popraskané lávy, z níž už začíná vyrůstat první vegetace jako upomínka toho, že tu jednou bude úrodná vulkanická půda. Potom se objeví měsíční krajina, to jak se silnice šplhá výš a výš k úpatí kráteru Halemaumau. Naštěstí se havajské sopky nepředvádějí žádnými ohňostroji, při kterých by létal sopečný popel do dálky mnoha kilometrů a vystačí si se solidními výlevy žhavé lávy, což je pro zvědavé turisty mnohem bezpečnější. Nedoporučuje se ale brát si s sebou kousek lávy na památku, bohyně Pelé to nerada vidí a trestá opovážlivce kletbou. Na místní poštovní úřad docházejí každoročně desítky zásilek, ve kterých pošetilci vrací ukradené kousky lávy.


Po silnici pojmenované nenápaditě Cesta kolem kráterů se prokličkujeme mezi krátery a lávovými poli dolů k oceánu. Najednou silnice končí, jak ji nedávno přeťal pruh lávy. Černá láva leží na silnici, na kraji z ní kouká akorát kousek patníku jako ulomený zub. Celkem je zde lávou pohřbeno celých 19 kilometrů silnice, v některých místech je vrstva lávy vysoká až 90 metrů. O kus dál padá horká láva do nepokojných vln Tichého oceánu. Nemůžeme to přímo vidět, ale oblaka bílé páry stoupající k nebi a milióny žhavých jisker rozsvěcujících stále temnější oblohu jasně signalizují, co se v dálce děje. Pokud si to chceme prohlédnout, máme dvě možnosti – zaplatit si helikoptéru nebo se vydat pěšky. To ale ochránci parku vidí velmi neradi a pár zdrápaných odvážlivců, kteří vypadali, jakoby prošli polem ostnatého drátu, jsem po podobné expedici viděl.

Kiluaea

Aktivní sopka Kilauea je považována za jednu z nejaktivnějších sopek na světě. Od roku 1983 vytéká láva nepřetržitě z kráteru Puu Oo na východě, cestou k moři strhává a ničí vše, s čím se setká. Jedna vesnička unikla zničení jen zázrakem, proud žhavé lávy se na poslední chvíli vydal trochu jiným směrem. Vesnice ale byla naprosto odříznuta od okolního světa, všude okolo byla jen pomalu chladnoucí láva. Zarputilí obyvatelé se ale nevzdali a odmítli evakuaci, celkem čtyři dlouhé roky žili v horkém obležení, než láva ochladla natolik, že se přes ní mohli první odvážlivci vydat do nejbližšího města. A i tak to byl heroický výkon, protože museli překonat téměř dvacet kilometrů po čerstvé lávě.

Mauna Kea

Na vrcholu je observatoř a můžeme se sem vypravit v relativní pohodě autem. Vrchol je ale ve výši 4 200 m, navíc posledních pár kilometrů silnice připomíná tankodrom, takže pokud po tom toužíme, bude lepší připlatit si v půjčovně za větší a hlavně silnější auto. Pokud někdo dokáže u observatoře popoběhnout nebo si dokonce zapálit, bude mít můj obdiv.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Víkend v Paříži

Paříž je jednou z nejkrásnějších evropských metropolí, každý
Pařížský bulvár má v sobě kus francouzské historie. Dějiny, které
hýbaly celou Evropou a politickým děním celého světa, nemohly zanechat
Paříž bez viditelných stop, které nám její slávu, velkolepost,
bohatství a moc monarchie připomínají dodnes.

Ernest Hemingway prý řekl: „Měl-li jsi to štěstí žít v Paříži jako mladý, zůstane to v tobě po zbytek života, ať půjdeš kamkoliv.“

Zřejmě na tom něco pravdy bude. Paříž je jednou z nejkrásnějších evropských metropolí, každý Pařížský bulvár má v sobě kus francouzské historie. Dějiny, které hýbaly celou Evropou a politickým děním celého světa, nemohly zanechat Paříž bez viditelných stop, které nám její slávu, velkolepost, bohatství a moc monarchie připomínají dodnes.


Louvre a obraz té, co se záhadně usmívá

V Paříži, podobně jako např. v Londýně, můžeme snadno naplánovat prohlídku valné části nejznámějších památek, třeba jen na jediný víkend, protože nejsou od sebe příliš vzdálené a tak nemusíme mít ani velké problémy s dopravou. Louvre, světoznámá obrazárna, muzeum celosvětového umění a domov rozsáhlých exhibicí a uměleckých sbírek nevyčíslitelné hodnoty, se dá jen těžko vynechat při prohlídce města. Mona Lisa je pravděpodobně největším lákadlem pro většinu návštěvníků, je však jen jedním z mnoha slavných, mistrovských děl, která jsou zde k vidění. Kromě obrazů jsou tu sbírky starožitností ze všech koutů světa, sochy, muzeum Napoleona a v blízké době se můžeme těšit na novou fotografickou výstavu na téma – Louvre v období války.

Vstupné do Louvru se pohybuje od 9 do12 Eur za osobu a v době turistické sezóny se připravte na dlouhodobé fronty, které nám ostatně znepříjemňují každou poznávací dovolenou. Louvre však rozhodně stojí i za trochu toho nepohodlí.

Středověký Notre Dame


Ke katedrále Notre Dame se dostaneme od Louvru jen tím, že přejdeme most přes řeku. Na tuto gotickou “krásku“ jsou Francouzi náležitě pyšní, jak je vidět už z jejího názvu – Notre Dame de Paris – Naše pařížská dáma. Jde o jednu z prvních a zároveň nejkrásnějších gotických duchovních staveb na světě. V roce 1160 byla srovnána se zemí stará původní katedrála, aby uvolnila místo mnohem impozantnější stavbě. V roce 1163 byl zaznamenán počátek stavebních prací, ale do dnešní podoby se zdi a věže katedrály dostaly až v roce 1345.

Během francouzské revoluce kolem roku 1790 hrozilo katedrále zničení, díky vandalismu povstalců. Mnoho vzácností z interiérů katedrály bylo zničeno nebo rozkradeno. Panna Marie byla na mnoha oltářích nahrazena revolucionářskou sochou svobody. Katedrála sloužila také jako skladiště potravin a zvony unikly jen o vlásek roztavení. V roce 1802 byla katedrála znovu vysvěcena a v roce 1804 tu byl korunován na císaře Napoleon I. a jeho žena Josefína. Další zajímavostí je vyjmutí a uschování oken katedrály za 2. světové války, aby unikly zničení při bombardování.


Eiffelova věž – symbol města

Právě sem určitě vedly vaše kroky nejdřív, pokud jste už Paříž navštívili. Mohly vás odradit nekonečné fronty návštěvníků, stojících pod věží a čekajících na výstup nahoru. Ale dojem, kterým “Eiffelovka“ působí, se jistě vryl do paměti každého z nás bez rozdílu.

Stojíte pod čtyřmi nosníky věže a díváte se do té spleti kovu, do té neproniknutelné dokonalosti, monumentu velikosti a majestátu a mísí se ve vás různé pocity, od uchvácení přes obdiv ke konstrukčním schopnostem člověka, možná až po nepatrnou stopu závisti.


Před výstupem na věž musíte projít kontrolou zavazadel z bezpečnostních důvodů. Pro výstup můžete použít tři výtahy, nebo schodiště, minimálně jeden výtah však bývá zavřený z důvodů bezpečnosti nebo opravy. Po schodech můžete dojít až do druhého patra, které se nachází ve výšce 115 m, pro dosažení vrcholu věže ve výšce 276 m, použijete výtah z druhého patra. Tady si můžete vychutnat nezapomenutelný výhled na celou Paříž, někdy v trochu nepříjemných větrných podmínkách. Pod věží, stejně jako na obou poschodích se nabízí velký výběr občerstvení a nápojů.

Vstupné pro dospělé je v rozmezí zhruba od 6.40 do 13 Eur, 13 Euro zaplatíte při použití výtahu do nejvyššího patra. Provozní doba bývá do 23 h, někdy až do půlnoci a v záři světel a speciálního nasvícení se vám naskytne úžasná podívaná.

Moulin Rouge v rytmu kankánu

Nejstarší kabaret Paříže, slavný pro svá velkolepá show, možná však ještě slavnější díky stejnojmennému muzikálu, romantickému příběhu o krásné kurtizáně, který nám ukazuje Paříž a Francii ve víru nočního života, ve světlech šantánů a v hříšné atmosféře typické pro její bulváry a avenue.

Moulin Rouge – “Růžový Mlýn“, je jen kousek od stanice metra Blanche a nachází se ve čtvrti tanečních klubů, nočních barů a erotických obchodů, za denního světla září ve své růžové barvě, v noci je nasvícen do červena a rej divoké zábavy pulsuje všude kolem něj. Taneční show v Moulin Rouge se cenově pohybuje kolem 140 Eur, v ceně je láhev šampaňského a těšit se můžete na slavný kankán v podání krásných, spoře oděných tanečnic, světoznámých Doriss Girls a jejich kostýmy zdobené peřím.


Palác a zahrady ve Versailles – triumf krále Slunce

Versailles je asi 20 km jihozápadně od Paříže a lehce se tam dostanete městskou dopravou. Nádherné sídlo Ludvíka XIV., který začal s jeho přeměnou k dnešnímu monumentu krásy a blahobytu ve věku pouhých 23 let. Veškerá umělecká síla francouzského národa byla poslána v té době do Versailles, aby přední malíři, sochaři, architekti a jiní umělci přispěli k velkoleposti tohoto díla, k potěše krále a nyní všech návštěvníků.

Samotné zahrady si vyžádají několik hodin k úplnému prozkoumání, každá fontána či sousoší si zaslouží svůj čas k ocenění dokonalosti a krásy. Svůj zážitek můžete obohatit projížďkou v kočáře taženým koňmi, nebo na loďce po Grand Canalu, kam vás dopraví výletní vlak.

Zámek se může chlubit takovými skvosty, jako je Zrcadlová síň s množstvím křišťálových lustrů. Z oken je nádherný výhled do zahrad a Ludvík XIV. tudy denně procházel do kaple. Tato místnost byla také svědkem mnoha politických převratných událostí, včetně podpisu smlouvy, jež formálně ukončila 1. světovou válku. Za zmínku stojí také luxusní a honosná ložnice krále, ložnice královny, kde se dalo přihlížet narození mnoha následníků trůnu. Sál, kde jsou na zdech vyobrazeny všechny významné bitvy a státní apartmány, které jsou rovněž zdobeny portréty Ludvíka XIV., XV. a XVI., Marie Antoinetty a Napoleona.

Sacré- Coeur – bílá bazilika

Románská katolická bazilika z pískovcových bloků, které ji proslavily svou jasně bílou barvou, stojí a přehlíží celou Paříž z Montmartru, odkud se nabízí krásný panoramatický výhled na město.


Turisté využívají toto místo k odpočinku, k posezení na širokém bílém schodišti, odkud se dívají na Paříž pod nimi. Bazilika byla dostavěna až kolem roku 1914 a otevřena až těsně po skončení 1. světové války.

K této památce se dostanete metrem do stanice Anvers a poté spletí malebných uliček s obchůdky se suvenýry. Někdy tu bývá jarmark. K bazilice pak dojdete buď pěšky, nebo můžete použít lanovku, pro kterou platí stejné jízdenky, jako na metro.

Champs Elysées a Vítězný oblouk


Vítězný oblouk (Arc de Triomphe), dal postavit Napoleon Bonaparte v letech 1806 – 1836, jako symbol své moci. Oslavuje Napoleonova vítězství a stojí na náměstí Charlese de Gaulla, na konci nejslavnějšího pařížského bulváru Champs Elysées, uprostřed frekventovaného kruhového objezdu. V noci je oblouk krásně nasvícen a za malý poplatek, asi 3 Euro, máte opět možnost krásného výhledu na noční Paříž v tisících světel, zářící hlavní třídu Champs Elysées a celé její okolí v nejmodernějším pojetí.

Ernest Hemingway prý řekl: „Měl-li jsi to štěstí žít v Paříži jako mladý, zůstane to v tobě po zbytek života, ať půjdeš kamkoliv.“

Zřejmě na tom něco pravdy bude. Paříž je jednou z nejkrásnějších evropských metropolí, každý Pařížský bulvár má v sobě kus francouzské historie. Dějiny, které hýbaly celou Evropou a politickým děním celého světa, nemohly zanechat Paříž bez viditelných stop, které nám její slávu, velkolepost, bohatství a moc monarchie připomínají dodnes.


Louvre a obraz té, co se záhadně usmívá

V Paříži, podobně jako např. v Londýně, můžeme snadno naplánovat prohlídku valné části nejznámějších památek, třeba jen na jediný víkend, protože nejsou od sebe příliš vzdálené a tak nemusíme mít ani velké problémy s dopravou. Louvre, světoznámá obrazárna, muzeum celosvětového umění a domov rozsáhlých exhibicí a uměleckých sbírek nevyčíslitelné hodnoty, se dá jen těžko vynechat při prohlídce města. Mona Lisa je pravděpodobně největším lákadlem pro většinu návštěvníků, je však jen jedním z mnoha slavných, mistrovských děl, která jsou zde k vidění. Kromě obrazů jsou tu sbírky starožitností ze všech koutů světa, sochy, muzeum Napoleona a v blízké době se můžeme těšit na novou fotografickou výstavu na téma – Louvre v období války.

Vstupné do Louvru se pohybuje od 9 do12 Eur za osobu a v době turistické sezóny se připravte na dlouhodobé fronty, které nám ostatně znepříjemňují každou poznávací dovolenou. Louvre však rozhodně stojí i za trochu toho nepohodlí.

Středověký Notre Dame


Ke katedrále Notre Dame se dostaneme od Louvru jen tím, že přejdeme most přes řeku. Na tuto gotickou “krásku“ jsou Francouzi náležitě pyšní, jak je vidět už z jejího názvu – Notre Dame de Paris – Naše pařížská dáma. Jde o jednu z prvních a zároveň nejkrásnějších gotických duchovních staveb na světě. V roce 1160 byla srovnána se zemí stará původní katedrála, aby uvolnila místo mnohem impozantnější stavbě. V roce 1163 byl zaznamenán počátek stavebních prací, ale do dnešní podoby se zdi a věže katedrály dostaly až v roce 1345.

Během francouzské revoluce kolem roku 1790 hrozilo katedrále zničení, díky vandalismu povstalců. Mnoho vzácností z interiérů katedrály bylo zničeno nebo rozkradeno. Panna Marie byla na mnoha oltářích nahrazena revolucionářskou sochou svobody. Katedrála sloužila také jako skladiště potravin a zvony unikly jen o vlásek roztavení. V roce 1802 byla katedrála znovu vysvěcena a v roce 1804 tu byl korunován na císaře Napoleon I. a jeho žena Josefína. Další zajímavostí je vyjmutí a uschování oken katedrály za 2. světové války, aby unikly zničení při bombardování.


Eiffelova věž – symbol města

Právě sem určitě vedly vaše kroky nejdřív, pokud jste už Paříž navštívili. Mohly vás odradit nekonečné fronty návštěvníků, stojících pod věží a čekajících na výstup nahoru. Ale dojem, kterým “Eiffelovka“ působí, se jistě vryl do paměti každého z nás bez rozdílu.

Stojíte pod čtyřmi nosníky věže a díváte se do té spleti kovu, do té neproniknutelné dokonalosti, monumentu velikosti a majestátu a mísí se ve vás různé pocity, od uchvácení přes obdiv ke konstrukčním schopnostem člověka, možná až po nepatrnou stopu závisti.


Před výstupem na věž musíte projít kontrolou zavazadel z bezpečnostních důvodů. Pro výstup můžete použít tři výtahy, nebo schodiště, minimálně jeden výtah však bývá zavřený z důvodů bezpečnosti nebo opravy. Po schodech můžete dojít až do druhého patra, které se nachází ve výšce 115 m, pro dosažení vrcholu věže ve výšce 276 m, použijete výtah z druhého patra. Tady si můžete vychutnat nezapomenutelný výhled na celou Paříž, někdy v trochu nepříjemných větrných podmínkách. Pod věží, stejně jako na obou poschodích se nabízí velký výběr občerstvení a nápojů.

Vstupné pro dospělé je v rozmezí zhruba od 6.40 do 13 Eur, 13 Euro zaplatíte při použití výtahu do nejvyššího patra. Provozní doba bývá do 23 h, někdy až do půlnoci a v záři světel a speciálního nasvícení se vám naskytne úžasná podívaná.

Moulin Rouge v rytmu kankánu

Nejstarší kabaret Paříže, slavný pro svá velkolepá show, možná však ještě slavnější díky stejnojmennému muzikálu, romantickému příběhu o krásné kurtizáně, který nám ukazuje Paříž a Francii ve víru nočního života, ve světlech šantánů a v hříšné atmosféře typické pro její bulváry a avenue.

Moulin Rouge – “Růžový Mlýn“, je jen kousek od stanice metra Blanche a nachází se ve čtvrti tanečních klubů, nočních barů a erotických obchodů, za denního světla září ve své růžové barvě, v noci je nasvícen do červena a rej divoké zábavy pulsuje všude kolem něj. Taneční show v Moulin Rouge se cenově pohybuje kolem 140 Eur, v ceně je láhev šampaňského a těšit se můžete na slavný kankán v podání krásných, spoře oděných tanečnic, světoznámých Doriss Girls a jejich kostýmy zdobené peřím.


Palác a zahrady ve Versailles – triumf krále Slunce

Versailles je asi 20 km jihozápadně od Paříže a lehce se tam dostanete městskou dopravou. Nádherné sídlo Ludvíka XIV., který začal s jeho přeměnou k dnešnímu monumentu krásy a blahobytu ve věku pouhých 23 let. Veškerá umělecká síla francouzského národa byla poslána v té době do Versailles, aby přední malíři, sochaři, architekti a jiní umělci přispěli k velkoleposti tohoto díla, k potěše krále a nyní všech návštěvníků.

Samotné zahrady si vyžádají několik hodin k úplnému prozkoumání, každá fontána či sousoší si zaslouží svůj čas k ocenění dokonalosti a krásy. Svůj zážitek můžete obohatit projížďkou v kočáře taženým koňmi, nebo na loďce po Grand Canalu, kam vás dopraví výletní vlak.

Zámek se může chlubit takovými skvosty, jako je Zrcadlová síň s množstvím křišťálových lustrů. Z oken je nádherný výhled do zahrad a Ludvík XIV. tudy denně procházel do kaple. Tato místnost byla také svědkem mnoha politických převratných událostí, včetně podpisu smlouvy, jež formálně ukončila 1. světovou válku. Za zmínku stojí také luxusní a honosná ložnice krále, ložnice královny, kde se dalo přihlížet narození mnoha následníků trůnu. Sál, kde jsou na zdech vyobrazeny všechny významné bitvy a státní apartmány, které jsou rovněž zdobeny portréty Ludvíka XIV., XV. a XVI., Marie Antoinetty a Napoleona.

Sacré- Coeur – bílá bazilika

Románská katolická bazilika z pískovcových bloků, které ji proslavily svou jasně bílou barvou, stojí a přehlíží celou Paříž z Montmartru, odkud se nabízí krásný panoramatický výhled na město.


Turisté využívají toto místo k odpočinku, k posezení na širokém bílém schodišti, odkud se dívají na Paříž pod nimi. Bazilika byla dostavěna až kolem roku 1914 a otevřena až těsně po skončení 1. světové války.

K této památce se dostanete metrem do stanice Anvers a poté spletí malebných uliček s obchůdky se suvenýry. Někdy tu bývá jarmark. K bazilice pak dojdete buď pěšky, nebo můžete použít lanovku, pro kterou platí stejné jízdenky, jako na metro.

Champs Elysées a Vítězný oblouk


Vítězný oblouk (Arc de Triomphe), dal postavit Napoleon Bonaparte v letech 1806 – 1836, jako symbol své moci. Oslavuje Napoleonova vítězství a stojí na náměstí Charlese de Gaulla, na konci nejslavnějšího pařížského bulváru Champs Elysées, uprostřed frekventovaného kruhového objezdu. V noci je oblouk krásně nasvícen a za malý poplatek, asi 3 Euro, máte opět možnost krásného výhledu na noční Paříž v tisících světel, zářící hlavní třídu Champs Elysées a celé její okolí v nejmodernějším pojetí.

Mauricius, nejen známka a vyhynulý pták

Když už jsme u toho blbouna (správný název je Dronte mauricijský)
– dnes na světě neexistuje žádný kompletní pozůstatek. Rozkládající
se zbytky posledního uchovávaného exempláře byly roku 1755 spáleny
v Oxfordu. Donekonečna se traduje, že nelétajícího ptáka, který se
lidí nebál, vymlátili námořníci pro maso. Většina dokladů tomu
nenasvědčuje, blboun chutnal značně nelibě a od holandských usedlíků si
proto vykoledoval jméno „odporný pták.“

Ostrov Mauricius ležící v Indickém oceánu východně od Afriky objevili kdysi Arabové, ale po nich nezbylo nic jiného nežli arabský název Dina Arobi na mapách z období kolem roku 1500. Po nich přišli Portugalci (pravděpodobně v roce 1511), ti si ještě objev nechali pro sebe, což nebylo v době tajných námořních map nic nezvyklého. Nicméně ostrov je nezajímal, takže dlouho nepobyli. Proto byl nějakou dobu pustý. Holanďané však na to šli jinam, ostrov obsadili a pojmenovali po princi Maurice Van Nassau. Celkově trvala holandská nadvláda více než 100 let. Zbyla po nich cukrová třtina, jeleni a domestikovaná zvířata. Opuštěný ostrov zabrala Francie, brzy bylo založeno hlavní město Port Louis a během napoleonských válek byl ostrov využíván jako základna korzárů útočících na anglické loďstvo. Nakonec si ostrov vybojovala Anglie, ale mimo pití čaje a jízdy vlevo po nich mnoho nezbylo, běžným jazykem je dodnes francouzština. Snad jen zrušení otroctví v roce 1835 zůstává světlou památkou.


Mozaika ras

Nedostatek pracovních sil byl vyřešen importem dělníků z Indie a Číny, což dnes udělalo z obyvatel Mauriciu příjemnou mozaiku ras i národností, v dnešní zjitřené době žijících v nečekané harmonii a Mauricium může sloužit jako následováníhodný příklad. Od roku 1968 je Mauricius svobodný a samostatný.

Málokterý ostrov podobné velikosti, a Mauricius rozhodně není žádný drobek a měří zhruba 35×50 km, má podobné množství pláží jako najdeme zde. S výjimkou jižní části ostrova jsou pláže opravdu všude, velká část z nich je navíc chráněna lagunou, takže voda je klidná a mělká.

Přijet sem můžeme kdykoliv, vlhká sezóna od května do listopadu sice přináší každodenní krátké deště, ale horko je o to snesitelnější. Pokud si chceme dopřát opravdovou záplavu květin, musíme ale přijet v sezóně suché. Zaplatíme za to ale nejméně dvojnásobnými cenami.

Největší hity


Vedle záplavy opravdu nádherných pláží je ostrov ještě pamětihodný dvěma dalšími specialitami. Jednou je zde v minulosti vyhubený tajemný pták blboun nejapný, a druhou je existence pravděpodobně nejslavnější známky světa, pověstného modrého Mauricia. Tu si můžeme v hlavním městě Port Louis prohlédnout, v posledních letech bylo vybudováno malinké poštovní muzeum, kde jsou všechny nejslavnější známky uloženy. Musíme však mít buď dostatek trpělivosti nebo štěstí, známky jsou v muzeu osvětleny pouze 10 minut, aby byly chráněny před světlem, potom si musíme na další rozsvícení žárovek 50 minut počkat. Duše filatelisty si ale v každém případě udělá doživotní radost, jinde si budeme tyto rarity prohlížet jen těžko.

Když už jsme u toho blbouna (správný název je Dronte mauricijský) – dnes na světě neexistuje žádný kompletní pozůstatek. Rozkládající se zbytky posledního uchovávaného exempláře byly roku 1755 spáleny v Oxfordu. Donekonečna se traduje, že nelétajícího ptáka, který se lidí nebál, vymlátili námořníci pro maso. Většina dokladů tomu nenasvědčuje, blboun chutnal značně nelibě a od holandských usedlíků si proto vykoledoval jméno „odporný pták.“

Pamětihodností, které si zaslouží návštěvu, je zde více než dost, od velice zajímavé botanické zahrady Pamplemousses přes přírodní park Domaine les Pailles až po kráterové jezero Grand Bassin, které je poutním místem pro hinduistické věřící. Pokud budeme v okolí, nesmíme zapomenout ani na pahorky Barevná země, kde najdeme kontrastní vrstvy zvětralé země obarvené modře, rudě, žlutě a zeleně. Ať si vybereme kterékoliv místo, na Mauriciu litovat nebudeme.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Ostrov Mauricius ležící v Indickém oceánu východně od Afriky objevili kdysi Arabové, ale po nich nezbylo nic jiného nežli arabský název Dina Arobi na mapách z období kolem roku 1500. Po nich přišli Portugalci (pravděpodobně v roce 1511), ti si ještě objev nechali pro sebe, což nebylo v době tajných námořních map nic nezvyklého. Nicméně ostrov je nezajímal, takže dlouho nepobyli. Proto byl nějakou dobu pustý. Holanďané však na to šli jinam, ostrov obsadili a pojmenovali po princi Maurice Van Nassau. Celkově trvala holandská nadvláda více než 100 let. Zbyla po nich cukrová třtina, jeleni a domestikovaná zvířata. Opuštěný ostrov zabrala Francie, brzy bylo založeno hlavní město Port Louis a během napoleonských válek byl ostrov využíván jako základna korzárů útočících na anglické loďstvo. Nakonec si ostrov vybojovala Anglie, ale mimo pití čaje a jízdy vlevo po nich mnoho nezbylo, běžným jazykem je dodnes francouzština. Snad jen zrušení otroctví v roce 1835 zůstává světlou památkou.


Mozaika ras

Nedostatek pracovních sil byl vyřešen importem dělníků z Indie a Číny, což dnes udělalo z obyvatel Mauriciu příjemnou mozaiku ras i národností, v dnešní zjitřené době žijících v nečekané harmonii a Mauricium může sloužit jako následováníhodný příklad. Od roku 1968 je Mauricius svobodný a samostatný.

Málokterý ostrov podobné velikosti, a Mauricius rozhodně není žádný drobek a měří zhruba 35×50 km, má podobné množství pláží jako najdeme zde. S výjimkou jižní části ostrova jsou pláže opravdu všude, velká část z nich je navíc chráněna lagunou, takže voda je klidná a mělká.

Přijet sem můžeme kdykoliv, vlhká sezóna od května do listopadu sice přináší každodenní krátké deště, ale horko je o to snesitelnější. Pokud si chceme dopřát opravdovou záplavu květin, musíme ale přijet v sezóně suché. Zaplatíme za to ale nejméně dvojnásobnými cenami.

Největší hity


Vedle záplavy opravdu nádherných pláží je ostrov ještě pamětihodný dvěma dalšími specialitami. Jednou je zde v minulosti vyhubený tajemný pták blboun nejapný, a druhou je existence pravděpodobně nejslavnější známky světa, pověstného modrého Mauricia. Tu si můžeme v hlavním městě Port Louis prohlédnout, v posledních letech bylo vybudováno malinké poštovní muzeum, kde jsou všechny nejslavnější známky uloženy. Musíme však mít buď dostatek trpělivosti nebo štěstí, známky jsou v muzeu osvětleny pouze 10 minut, aby byly chráněny před světlem, potom si musíme na další rozsvícení žárovek 50 minut počkat. Duše filatelisty si ale v každém případě udělá doživotní radost, jinde si budeme tyto rarity prohlížet jen těžko.

Když už jsme u toho blbouna (správný název je Dronte mauricijský) – dnes na světě neexistuje žádný kompletní pozůstatek. Rozkládající se zbytky posledního uchovávaného exempláře byly roku 1755 spáleny v Oxfordu. Donekonečna se traduje, že nelétajícího ptáka, který se lidí nebál, vymlátili námořníci pro maso. Většina dokladů tomu nenasvědčuje, blboun chutnal značně nelibě a od holandských usedlíků si proto vykoledoval jméno „odporný pták.“

Pamětihodností, které si zaslouží návštěvu, je zde více než dost, od velice zajímavé botanické zahrady Pamplemousses přes přírodní park Domaine les Pailles až po kráterové jezero Grand Bassin, které je poutním místem pro hinduistické věřící. Pokud budeme v okolí, nesmíme zapomenout ani na pahorky Barevná země, kde najdeme kontrastní vrstvy zvětralé země obarvené modře, rudě, žlutě a zeleně. Ať si vybereme kterékoliv místo, na Mauriciu litovat nebudeme.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Quimper – kolébka bretaňské kultury

Klidné centrum bretaňské kultury, sídlo hrnčířů, město starobylých
brázděných domů na soutoku řek Odet a Steir – tak lze v krátkosti
charakterizovat město, které sice většina cestovních kanceláří zařazuje
do programu svých zájezdů, ale na jeho prohlídku vymezuje jen minimum
času.

Klidné centrum bretaňské kultury, sídlo hrnčířů, město starobylých brázděných domů na soutoku řek Odet a Steir – tak lze v krátkosti charakterizovat město, které sice většina cestovních kanceláří zařazuje do programu svých zájezdů, ale na jeho prohlídku vymezuje jen minimum času. My jsme sem přijeli v odpoledních hodinách a tak jsme měli možnost prožít tu proměnu historického klenotu v blyštivý náhrdelník světel, rozesetých po obou březích říčky Odet.


V srdci Bretaně

Historickým i současným a přirozeným centrem města je kostel Saint – Corentine, jehož dvojice věží velmi dobře poslouží jako orientační bod ke vstupu do starých čtvrtí Quimperu. Dvojice věží i katedrála samotná byla vybudována mezi 13. až 15. stoletím n. l. a jako její základní charakteristický rys je možnost označit růžový strop hlavní kostelní lodě se žlutým žebrováním. Jako nešikovnost stavitelů či jako geniální tah architekta lze ohodnotit orientaci hlavní chrámové lodě šikmo od kůru, což jej odlišuje od podobných svatostánků. Záleží, jak kdo se na to dívá! Přestože v době naší návštěvy byla většina chrámu zahalena lešením, pohled na něj v nás vyvolával impozantní dojem. Ať už zvenku svou mohutností, či zevnitř již zmiňovanou specifickou výzdobou a bohatým zdobením oken, zapůsobil na každého z nás zvláštním dojmem. Snad mi odpustíte to přirovnání, ale jako kdyby se tu kvočna usadila do hnízda a na všechny strany rozsévala zárodky bretaňské kultury. Tak nějak zvláštně mateřsky na nás působil chrám Saint – Corentine i náměstí Terre Du Auc. I přes pošmourné, deštivé počasí se nám pořád chtělo toulat uličkami lemovanými starobylými brázděnými domy, nahlížet do obchůdků v jejich suterénech a obdivovat šikovné ruce hrnčířů, kteří plní roli pokračovatelů zdejší hrnčířské tradice. Po dvouletém školení dokáží před zákazníkem vykouzlit na talíři bohatou škálu ornamentům v široké paletě barev. Člověk jen může obdivovat lehkost a bravuru, se kterou jsou schopni vytvořit ty drobné krásy, které přinášejí tolik radosti. Ani vytrvalý déšť, ani postupující soumrak nás nedokážou vyhnat ze starobylých uliček. Naopak! Jakoby nás postupně rozsvěcující se světla vtahovala do labyrintu mostů, mostků, zákoutí a náměstíček stejně tak tajemně vábivého, jako je Bretaň samotná.

Když večer přichází


Ani v pokročilém podvečeru neslábne malý dav domorodců a návštěvníků, kteří nás v proudu lidských těl unáší stále někam dál. Přesto zaznamenáme teplou zář oken muzea Bretaně, nacházejícího se v bezprostředním sousedství katedrály, jejíž zahradou se do něho i vstupuje. Sbírky jsou sestaveny z místních archeologických vykopávek a spolu s výstavou bretaňských krojů dávají relativně širokou možnost seznámit se s bretaňskou minulostí, pochopit genius loci tohoto regionu. Jen kousek od katedrály můžete vstoupit do světa barev a štětců v Muzeu výtvarných umění, jehož výstava je zasvěcena místnímu rodákovi, básníku a výtvarnému umělci Maxi Jacobovi. Sbírku doplňují i obrazy jeho přátel, mezi něž patřil sám Pablo Picasso. Že tato kulturní instituce nehledí jen do minulosti, ale žije i současností, dokumentují další dvě, souběžně probíhající výstavy současného umění.

Za svitu lamp

Když vycházíme z muzea, vítá nás tmavá noc a kapky deště bubnují do našich kapucí se snad ještě větší intenzitou. Občas se vynoříme na břehu říčky Odet, ale znovu a znovu odskakujeme do dalších uliček, ze kterých na nás občas vykouknou zajímavé kostelíky se jmény jako Locmaria (z 11. století), St. Mathieau či nebretoňsky znějící Kerfenteun. Potulujeme se pěší zónou Vieux Quimper, která nás brzy přivede znovu před dominantu města – katedrálu Saint – Corentine. Jsme v Bretani, a jelikož bretonci byli vždy specifickou a leckdy i svéráznou komunitou, nepřekvapí nás, že irský mnich Corentinus, který byl prvním zdejším biskupem. Patří mezi světce, kteří nebyli nikdy církví oficiálně uznáni. Přesto žije v srdcích domorodců jako světec a patron města zároveň.


Loučení s Quimper

Připozdívá se a blíží se i čas našeho odjezdu z Quimper. Ještě jednou se projdeme uličkami města, které neslo jméno svého biskupa Quimper – Corentine, za Francouzské revoluce se přejmenovalo na Montagne sur Odet, aby pak získalo dnešní název Quimper. Už sice asi nepoznáme, jak divoce dokáže pulsovat srdce města během festivalu de Cornouialle, ani nestihneme projít tržiště s rybami, masem, sýry, plněnými palačinkami a čas nám nezbude ani na malou botanickou zahradu. Ale chvilku na sladkou tečku za návštěvou Quimperu si určitě najdeme. Mandlový, medem prolévaný croissant stojí za to!

Klidné centrum bretaňské kultury, sídlo hrnčířů, město starobylých brázděných domů na soutoku řek Odet a Steir – tak lze v krátkosti charakterizovat město, které sice většina cestovních kanceláří zařazuje do programu svých zájezdů, ale na jeho prohlídku vymezuje jen minimum času. My jsme sem přijeli v odpoledních hodinách a tak jsme měli možnost prožít tu proměnu historického klenotu v blyštivý náhrdelník světel, rozesetých po obou březích říčky Odet.


V srdci Bretaně

Historickým i současným a přirozeným centrem města je kostel Saint – Corentine, jehož dvojice věží velmi dobře poslouží jako orientační bod ke vstupu do starých čtvrtí Quimperu. Dvojice věží i katedrála samotná byla vybudována mezi 13. až 15. stoletím n. l. a jako její základní charakteristický rys je možnost označit růžový strop hlavní kostelní lodě se žlutým žebrováním. Jako nešikovnost stavitelů či jako geniální tah architekta lze ohodnotit orientaci hlavní chrámové lodě šikmo od kůru, což jej odlišuje od podobných svatostánků. Záleží, jak kdo se na to dívá! Přestože v době naší návštěvy byla většina chrámu zahalena lešením, pohled na něj v nás vyvolával impozantní dojem. Ať už zvenku svou mohutností, či zevnitř již zmiňovanou specifickou výzdobou a bohatým zdobením oken, zapůsobil na každého z nás zvláštním dojmem. Snad mi odpustíte to přirovnání, ale jako kdyby se tu kvočna usadila do hnízda a na všechny strany rozsévala zárodky bretaňské kultury. Tak nějak zvláštně mateřsky na nás působil chrám Saint – Corentine i náměstí Terre Du Auc. I přes pošmourné, deštivé počasí se nám pořád chtělo toulat uličkami lemovanými starobylými brázděnými domy, nahlížet do obchůdků v jejich suterénech a obdivovat šikovné ruce hrnčířů, kteří plní roli pokračovatelů zdejší hrnčířské tradice. Po dvouletém školení dokáží před zákazníkem vykouzlit na talíři bohatou škálu ornamentům v široké paletě barev. Člověk jen může obdivovat lehkost a bravuru, se kterou jsou schopni vytvořit ty drobné krásy, které přinášejí tolik radosti. Ani vytrvalý déšť, ani postupující soumrak nás nedokážou vyhnat ze starobylých uliček. Naopak! Jakoby nás postupně rozsvěcující se světla vtahovala do labyrintu mostů, mostků, zákoutí a náměstíček stejně tak tajemně vábivého, jako je Bretaň samotná.

Když večer přichází


Ani v pokročilém podvečeru neslábne malý dav domorodců a návštěvníků, kteří nás v proudu lidských těl unáší stále někam dál. Přesto zaznamenáme teplou zář oken muzea Bretaně, nacházejícího se v bezprostředním sousedství katedrály, jejíž zahradou se do něho i vstupuje. Sbírky jsou sestaveny z místních archeologických vykopávek a spolu s výstavou bretaňských krojů dávají relativně širokou možnost seznámit se s bretaňskou minulostí, pochopit genius loci tohoto regionu. Jen kousek od katedrály můžete vstoupit do světa barev a štětců v Muzeu výtvarných umění, jehož výstava je zasvěcena místnímu rodákovi, básníku a výtvarnému umělci Maxi Jacobovi. Sbírku doplňují i obrazy jeho přátel, mezi něž patřil sám Pablo Picasso. Že tato kulturní instituce nehledí jen do minulosti, ale žije i současností, dokumentují další dvě, souběžně probíhající výstavy současného umění.

Za svitu lamp

Když vycházíme z muzea, vítá nás tmavá noc a kapky deště bubnují do našich kapucí se snad ještě větší intenzitou. Občas se vynoříme na břehu říčky Odet, ale znovu a znovu odskakujeme do dalších uliček, ze kterých na nás občas vykouknou zajímavé kostelíky se jmény jako Locmaria (z 11. století), St. Mathieau či nebretoňsky znějící Kerfenteun. Potulujeme se pěší zónou Vieux Quimper, která nás brzy přivede znovu před dominantu města – katedrálu Saint – Corentine. Jsme v Bretani, a jelikož bretonci byli vždy specifickou a leckdy i svéráznou komunitou, nepřekvapí nás, že irský mnich Corentinus, který byl prvním zdejším biskupem. Patří mezi světce, kteří nebyli nikdy církví oficiálně uznáni. Přesto žije v srdcích domorodců jako světec a patron města zároveň.


Loučení s Quimper

Připozdívá se a blíží se i čas našeho odjezdu z Quimper. Ještě jednou se projdeme uličkami města, které neslo jméno svého biskupa Quimper – Corentine, za Francouzské revoluce se přejmenovalo na Montagne sur Odet, aby pak získalo dnešní název Quimper. Už sice asi nepoznáme, jak divoce dokáže pulsovat srdce města během festivalu de Cornouialle, ani nestihneme projít tržiště s rybami, masem, sýry, plněnými palačinkami a čas nám nezbude ani na malou botanickou zahradu. Ale chvilku na sladkou tečku za návštěvou Quimperu si určitě najdeme. Mandlový, medem prolévaný croissant stojí za to!

Stříbrné Kutnohorsko – triumf architektury

Přehlídka historických klenotů, jako je Chrám sv. Barbory, Vlašský
dvůr nebo unikátní kaple Kostnice, se nám tu nabízí jako na dlani ve své
velkoleposti. Stačí jen krátká procházka po náměstí, aby na nás vší
silou dýchla bohatá a nevšední historie tohoto města, korunovaná
každoročními oslavami “Královského stříbření“ a široce obsáhlá
v mnoha podobách slohů architektury v rozmezí deseti století.

Kutná Hora – nevelké městečko, ležící asi 50 km východně od Prahy, má svým návštěvníkům rozhodně co nabídnout. Náhodného turistu může až překvapit, kolik různorodých architektonických skvostů se nachází ve spleti malebných uliček tohoto královského města, právem patřícího k památkám na seznamu UNESCO. Přehlídka historických klenotů, jako je Chrám sv. Barbory, Vlašský dvůr nebo unikátní kaple Kostnice, se nám tu nabízí jako na dlani ve své velkoleposti. Stačí jen krátká procházka po náměstí, aby na nás vší silou dýchla bohatá a nevšední historie tohoto města, korunovaná každoročními oslavami “Královského stříbření“ a široce obsáhlá v mnoha podobách slohů architektury v rozmezí deseti století.


Procházkou do historie

Právě díky bohatství a různorodosti své historie, stejně jako ekonomické prosperitě díky těžbě stříbra, se město Kutná Hora mohlo právem považovat za silného konkurenta pro naše hlavní město. V zimě je město tiché a ospalé, stále však láká k posezení ve svých romantických hospůdkách, v letních měsících se hemží turisty a cizinci lačnícími po středoevropské kultuře, zosobněné v našich památkách.

Do románské doby můžeme zavítat návštěvou kostela sv. Jakuba, či kostela sv. Štěpána, který je nejstarší stavbou na Kutnohorsku. Jeho románské jádro pochází z 12. století. Zde se nachází i barokní kaple – Kostnice, velmi vyhledávaná zvláště cizími návštěvníky pro svůj unikátní exteriér, vytvořený z lidských kostí.


Gotickým příkladem je slavný chrám sv. Barbory, pětilodní katedrála, zasvěcená patronce havířů sv. Barboře. Po chrámu sv. Víta v Praze, pravděpodobně druhý nejvýznamnější u nás. Z barokních památek jmenujme kromě výše zmíněné Kostnice ještě kostel sv. Jana Nepomuckého, Jezuitskou kolej – založenou císařem Ferdinandem II. , nebo sedmnáctimetrový morový sloup. Z období renesance zde nalezneme budovu arciděkanství.

Kostnice – vznešená i morbidní

Tato hřbitovní kaple z konce 14. století je vskutku ojedinělým skvostem Kutnohorské architektury a nelze se o ní nezmínit samostatně.

Její vnitřek tvoří kosterní pozůstatky obětí války a hlavně morových epidemií. Dominantou celé kaple je obrovský lustr, celý sestavený z kostí ve všech velikostech – od nejmenších až po ty, které tvoří ramena lustru. Na některých exponátech jsou dokonce vidět zranění, která způsobila smrt oběti, ale i neuvěřitelná zranění lebky, která bylo možno přežít. Obdivuhodným výtvorem je také erb rodu Schwarzenbergů, také složený z kostí, stejně jako svícny, kříž, kalichy a mnoho dalšího. Kaple je mimo jiné plně funkční, nejen jako toto unikátní muzeum tvořící připomínku smrti a pomíjivost života, ale slouží se tu také mši a bohoslužby.


Kutnohorské stříbro – sláva Českého království

Masivní rozvoj peněžnictví v Kutné Hoře se datuje kolem druhé poloviny 13. století, přestože počátky těžby stříbrné rudy jsou z doby mnohem starší. Kutná Hora byla v době své největší slávy považována za pokladnici, či klenotnici českého království, právě proto stála ve své významnosti hned za majestátem města Prahy. Vlašský dvůr byl původně skladištěm stříbrné rudy a poté dokonce státní mincovnou. Ukázky starodávného způsobu výroby stříbrných mincí – denárů, můžeme při návštěvě Vlašského dvora vidět i dnes.


Stříbření

Římský a český král Václav IV. přijíždí se svou družinou a celým královským dvorem, aby slavnostně zahájil období bujarých oslav a vzdal hold královskému městu stříbra a všem havířům.

Kutná Hora se ocitne znovu v 15. století, Vlašský Dvůr se rozzáří Svatojánskými ohni, vypuknou rytířská klání. V chrámu sv. Barbory se rozezvučí fanfáry, město se oblékne do dobových kostýmů, v ulicích zavládne jarmark a pouťová atmosféra. Držte si klobouky, začíná každoroční gotická slavnost k zahájení nové sezóny a oslavující bohatství a prosperitu města.

Letošní oslavy si můžete vychutnat ve dnech 20. – 21. června 2009 a kromě nezapomenutelné podívané plné dokonalé choreografie, přehlídky kostýmů a kutnohorských tradic se vám nabízí také jedinečná příležitost k návštěvě výše zmíněných historických památek.

Kutná Hora – nevelké městečko, ležící asi 50 km východně od Prahy, má svým návštěvníkům rozhodně co nabídnout. Náhodného turistu může až překvapit, kolik různorodých architektonických skvostů se nachází ve spleti malebných uliček tohoto královského města, právem patřícího k památkám na seznamu UNESCO. Přehlídka historických klenotů, jako je Chrám sv. Barbory, Vlašský dvůr nebo unikátní kaple Kostnice, se nám tu nabízí jako na dlani ve své velkoleposti. Stačí jen krátká procházka po náměstí, aby na nás vší silou dýchla bohatá a nevšední historie tohoto města, korunovaná každoročními oslavami “Královského stříbření“ a široce obsáhlá v mnoha podobách slohů architektury v rozmezí deseti století.


Procházkou do historie

Právě díky bohatství a různorodosti své historie, stejně jako ekonomické prosperitě díky těžbě stříbra, se město Kutná Hora mohlo právem považovat za silného konkurenta pro naše hlavní město. V zimě je město tiché a ospalé, stále však láká k posezení ve svých romantických hospůdkách, v letních měsících se hemží turisty a cizinci lačnícími po středoevropské kultuře, zosobněné v našich památkách.

Do románské doby můžeme zavítat návštěvou kostela sv. Jakuba, či kostela sv. Štěpána, který je nejstarší stavbou na Kutnohorsku. Jeho románské jádro pochází z 12. století. Zde se nachází i barokní kaple – Kostnice, velmi vyhledávaná zvláště cizími návštěvníky pro svůj unikátní exteriér, vytvořený z lidských kostí.


Gotickým příkladem je slavný chrám sv. Barbory, pětilodní katedrála, zasvěcená patronce havířů sv. Barboře. Po chrámu sv. Víta v Praze, pravděpodobně druhý nejvýznamnější u nás. Z barokních památek jmenujme kromě výše zmíněné Kostnice ještě kostel sv. Jana Nepomuckého, Jezuitskou kolej – založenou císařem Ferdinandem II. , nebo sedmnáctimetrový morový sloup. Z období renesance zde nalezneme budovu arciděkanství.

Kostnice – vznešená i morbidní

Tato hřbitovní kaple z konce 14. století je vskutku ojedinělým skvostem Kutnohorské architektury a nelze se o ní nezmínit samostatně.

Její vnitřek tvoří kosterní pozůstatky obětí války a hlavně morových epidemií. Dominantou celé kaple je obrovský lustr, celý sestavený z kostí ve všech velikostech – od nejmenších až po ty, které tvoří ramena lustru. Na některých exponátech jsou dokonce vidět zranění, která způsobila smrt oběti, ale i neuvěřitelná zranění lebky, která bylo možno přežít. Obdivuhodným výtvorem je také erb rodu Schwarzenbergů, také složený z kostí, stejně jako svícny, kříž, kalichy a mnoho dalšího. Kaple je mimo jiné plně funkční, nejen jako toto unikátní muzeum tvořící připomínku smrti a pomíjivost života, ale slouží se tu také mši a bohoslužby.


Kutnohorské stříbro – sláva Českého království

Masivní rozvoj peněžnictví v Kutné Hoře se datuje kolem druhé poloviny 13. století, přestože počátky těžby stříbrné rudy jsou z doby mnohem starší. Kutná Hora byla v době své největší slávy považována za pokladnici, či klenotnici českého království, právě proto stála ve své významnosti hned za majestátem města Prahy. Vlašský dvůr byl původně skladištěm stříbrné rudy a poté dokonce státní mincovnou. Ukázky starodávného způsobu výroby stříbrných mincí – denárů, můžeme při návštěvě Vlašského dvora vidět i dnes.


Stříbření

Římský a český král Václav IV. přijíždí se svou družinou a celým královským dvorem, aby slavnostně zahájil období bujarých oslav a vzdal hold královskému městu stříbra a všem havířům.

Kutná Hora se ocitne znovu v 15. století, Vlašský Dvůr se rozzáří Svatojánskými ohni, vypuknou rytířská klání. V chrámu sv. Barbory se rozezvučí fanfáry, město se oblékne do dobových kostýmů, v ulicích zavládne jarmark a pouťová atmosféra. Držte si klobouky, začíná každoroční gotická slavnost k zahájení nové sezóny a oslavující bohatství a prosperitu města.

Letošní oslavy si můžete vychutnat ve dnech 20. – 21. června 2009 a kromě nezapomenutelné podívané plné dokonalé choreografie, přehlídky kostýmů a kutnohorských tradic se vám nabízí také jedinečná příležitost k návštěvě výše zmíněných historických památek.

Krajní meze 2008 aneb léto v Malém Tibetu

Jistě nejsem sám, koho příliš neláká konzumovat
„předžvýkané“ zážitky z cest s plným servisem
cestovní kanceláře za zády. A kdo by někdy nezatoužil po tom,
neprohnat se cizí zemí jen coby turista, ale stát se alespoň na nějakou
dobu součástí místní komunity, zakusit každodenní život
z perspektivy domorodce?

Jistě nejsem sám, koho příliš neláká konzumovat „předžvýkané“ zážitky z cest s plným servisem cestovní kanceláře za zády. A kdo by někdy nezatoužil po tom, neprohnat se cizí zemí jen coby turista, ale stát se alespoň na nějakou dobu součástí místní komunity, zakusit každodenní život z perspektivy domorodce? Mimo jiné i z těchto důvodů jsem minulý rok s nadšením uvítal možnost připojit se k projektu, který v sobě unikátním způsobem spojuje cestování a pobyt v exotické cizině se smysluplně stráveným časem v partě podobně naladěných lidí. Tímto projektem je tábor Krajní meze, pořádaný každoročně již od roku 2006 základním článkem Hnutí brontosaurus Modrý kámen v nejsevernějším cípu Indie, v Ladakhu, oblasti nazývané díky své kulturní tradici někdy také Malý Tibet. Hlavní náplní akce byla manuální práce v místních buddhistických klášterech a výuka na školách, v širším smyslu pak zprostředkování kulturní výměny mezi himálajským Ladakhem a Českou republikou.


Už příprava cesty a programu byla na hony vzdálená jakémukoli komerčnímu zájezdu, neboť od počátku bylo vše – od zajišťování letenek, víz, očkování, pojištění, přes shánění sponzorů, propagaci, až po přípravu výukových kurzů – spoluorganizováno samotnými účastníky. To mimo jiné výrazně přispělo i ke stmelení naší skupiny, takže když jsme se po několika měsících příprav sešli konečně na letišti, nebyli jsme jen hrstka anonymních „účasníků zájezdu“, ale sehraný tým v očekávání velkého dobrodružství.

Dillí

Prvním obrovským zážitkem pro kohokoli, kdo doposud nebyl v tak geograficky, klimaticky i kulturně vzdálené zemi, jakou Indie bezesporu je, byl už přílet do hlavního města Dillí. Hned po vystoupení z klimatizované letištní haly nás – přes pokročilou noční hodinu – omráčil horký a vlhký vzduch s nepopsatelným odérem. Neméně silný dojem jsme si vzápětí odnesli i z nočního putování s veškerou bagáží na zádech při hledání našeho hotelu v centru starého Dillí. Temné kouty ulice, která je za bílého dne plná lidí, skrývaly nejedno pro našince neobvyklé překvapení – ve vzájemné symbióze spící lidi, krávy a psy, neuvěřitelný nepořádek a všudypřítomné typické aroma.

Jelikož další přesun letadlem z Dillí do Lehu, hlavního města Ladakhu, byl naplánován až na druhý den nad ránem, většina z nás statečně překonávala únavu po již absolvovaném letu a snažila se z Dillí ukousnout (někdy doslova) co nejvíce. Toulky přelidněnými ulicemi, návštěvy pamětihodností, chrámů a mešit, první nesmělé kontakty s tradiční indickou kuchyní, fascinující přehuštěná doprava, cestování metrem, které nabízí nečekaný únik z míst totální chudoby do úplně jiného (moderního) světa, na jaký jsme zvyklí ze západních metropolí, pouliční prodavači čehokoli…


Leh

I během letu do Lehu jsem usilovně vzdoroval narůstající únavě. Vždyť takové úžasné scenérie, jaké byly občas mezi mraky k vidění, jsem doposud nikdy nespatřil! Pustá krajina, z níž vyrůstají mohutné horské masivy pokryté sněhovou čepicí, a jen tu a tam v údolí na břehu řeky malé vesnice, coby zelené oázy života.

Dodnes si dobře vzpomínám na první dojem po přistání v Lehu: velmi intenzivní sluneční svit a – přes nadmořskou výšku 3500 m – překvapivě příjemné klima podobné našemu létu. Už cesta z letiště exoticky vyhlížejícím městem do našeho nového dočasného domova (tzv. guesthouse) dávala tušit, že máme co do činění s dalším kulturním šokem. Mezi dopravními prostředky převládají těžká vojenská auta, džípy a plné ladacké autobusy. Nad městem se jako historická dominanta majestátně tyčí královský palác, na druhé straně se mezi zelenými břehy dravě valí veletok Indus a nad ním se táhne až kýčovitě fotogenický pás zasněžených hor. Ocitáme se ve velmi příjemném městě, kde je díky prudce se rozvíjejícímu turistickému ruchu postaráno o nezbytný komfort, aniž by tak dělo na úkor pocitu, že se nacházíme v naprosto jiném světě, než jaký známe z naší domoviny.


První dny pobytu v Lehu (často trávené v lehu) jsou ve znamení aklimatizace. Téměř každý si prochází různými projevy přivykání na místní nadmořskou výšku a stravu. Čas běží v příjemně pomalém tempu, kdy se nabízí dost možností poznat město, jeho velmi přátelské a pohostinné obyvatele, mnohé kulturní odlišnosti a hlavně doladit plány na nejbližší budoucí období, kdy se rozdělíme na dvě skupiny a rozjedeme se za prací na různá místa. Někteří z nás nezahálejí a už během aklimatizačních dnů stíhají navštívit i některá zajímavá místa v okolí. Vyhlášený klášter v Thiksey (už sama cesta v autobuse přeplněném domorodci je neopakovatelným zážitkem) a zahraničními turisty vyhledávaný festival v Hemisu jsou zřejmě vrcholem těchto dnů.

Diskit

Jelikož stěžejní část programu našeho projektu zahrnuje mimo jiné i manuální práci na podporu ladackých klášterů, nastává konečně den, kdy se vydáváme za prací do vzdáleného Diskitu, vesnice a stejnojmenného kláštera ležících v nádherném údolí Nubra Valley, místu, které do nedávna bylo pro turisty zcela nepřístupné a i teď potřebujeme speciální povolení, abychom mohli do této oblasti vstoupit. Zajímavostí cesty do Diskitu je mimo jiné přejezd údajně nejvyššího silničního sedla na světě – Khardung La (jak později zjišťujeme opakovaným měřením pomocí GPS a konzultací s vševědoucí Wikipedií, sedlo bohužel nejvyšší na světě není, ale ani toto zjištění nekalí náš zážitek). Druhá skupina pro změnu míří na stavbu kláštera do odlehlé vesničky Sapi, kam po částečném přesunu autobusem putuje další dva dny pěšky v rámci „meditativního treku“.


V Diskitu – po velmi dobrodružném prvním dnu, kdy se nám nedaří nalézt kontaktní osobu pro naši práci a trávíme noc v úchvatném prostředí kláštera mezi pohostinnými mnichy – se nakonec dostáváme na místo určení: staveniště sochy Buddhy, které bude naším pracovištěm po následujících pět dnů. Rychle se sžíváme s pozvolným pracovním tempem, partou bengálských dělníků, bambusovým lešením, místními technologickými postupy, společnými čajovými přestávkami a obědy servírovanými přímo na staveništi. Po práci objevujeme společenský život v přilehlé vesničce, která se stává naším dočasným bydlištěm. Pracovní týden nakonec uběhne jako voda a nastává místy až dojemné loučení se všemi „kolegy“ na pracovišti. Jsme odměnění kataky (tradičními šátky na znamení navázaného přátelství) a v euforické náladě vyrážíme do nedalekého kláštera pozdravit místního headlamu (nejvyššího představeného), s nímž jsme se spřátelili již první den. Ve zbývajících dvou dnech volna objevujeme zajímavosti v okolí Diskitu a Nubra Valley. Vesničky Tiger a Sumur s dalším z mnoha klášterů, autostop v místech, kudy po prašné cestě projíždí zhruba jedno (většinou plné) auto za půl hodiny, bizarní kombinaci pravé nefalšované pouště s nádhernými písečnými dunami lemované malebnou říčkou a mokřady s pasoucími se koňmi a dobytkem. Osada Hundar na kraji pouště pak už působí skutečně jako konec světa. Zde se dostáváme do nejzazšího bodu přístupného turistům, k mostu stráženému vojáky se samopaly. Prvotní ostych rychle opadá a jeden z nich se nás ujímá, aby nás provedl přilehlou gompou, kde na oltáři nalézáme fotografii Václava Havla s Dalajlámou. Po chvíli nenucené konverzace nám vojáci dokonce zastavují auto, abychom se nemuseli trmácet těch několik kilometrů zpět do Diskitu.

Moravian Mission School

Po návratu do Lehu a shledání s druhou skupinou si dychtivě vyměňujeme spoustu zážitků. Není na to ale moc času, protože již další den začíná školní rok na Moravian Mission School, kde v několika skupinách po následující zhruba týden vyučujeme informační technologie, základy digitální fotografie, výtvarnou a hudební výchovu a tanec. Třešničkou na dortu našeho působení ve škole je možnost trávit večery a noci ubytováni v rodinách žáků. Tím se nám nabízí mimořádná příležitost nahlédnout mnohem více do života ladacké rodiny. Dalším z mnoha neopakovatelných zážitků je návštěva a nocleh v internátu pro děti ze vzdálených vesnic.


Všude dobře…

Také dny školní výuky se rychle krátí, a my už začínáme spřádat plány na další dny, kdy oficiální program akce skončí a účastníci se pustí za svými individuálními cíli. A že jich Ladakh nabízí nepřeberně! Od výstupu na jeden z nejpopulárnějších šestitisícových vrcholů Stock Kangri, bezpočet zajímavých treků stěží popsatelnou krajinou, rafting na řekách Indus a Zanskar, výlety ke křišťálově čistým jezerům, návštěvy mnoha klášterů v okolí, pobyt na rodinné farmě nebo třeba i jen lenošení a korzování v hlavním městě Lehu. S ubývajícím časem náš kolektiv v důsledku různých termínů návratu postupně řídne. Většina z nás si nenechá ujít zážitek spojený s cestou zpět do Dillí po zemi, ať už džípem, minibusem nebo autobusem, po převážně prašné a kamenité silnici vinoucí se po svazích vysokých hor. My si poslední dny cestování zpestřujeme návštěvou příjemného městečka Manali, které nám po týdnech strávených v pusté krajině nabízí opět bujnou vegetaci, starobylé chrámy a termální prameny. Nevynecháváme ani současné exilové sídlo tibetského duchovního vůdce Dalajlámy – Dharamsalu, kde jsme v těsném sousedství dalajlámovy rezidence svědky obrovské a několik dnů trvající motlitby.

Dillí nás po třech dnech na cestách vítá jako již ostřílené turisty, takže cesta taxíkem do centra a smlouvání o ceně v několika hotelech je pro nás už spíše vítaným dobrodružstvím než problémem. V pohodovém tempu posledních dnů pobytu ještě absolvujeme prohlídku několika turistických atrakcí ve městě, včetně jednodenního výletu do nedaleké Agry s kultovním Taj Mahalem. Zde jsme konfrontováni s turistickým byznysem v nejryzejší podobě. Prakticky nelze udělat krok, aniž by se nám někdo velmi vytrvale nepokoušel něco prodat.


…doma nejlépe?

Skoro se nechce věřit, že náš pobyt v Indii je u konce, ale sraz posledních „pozůstalých“ účastníků na letišti v Dillí je toho nezvratným důkazem. Rekapitulujeme zážitky a vzpomínky z posledních týdnů a se startujícím letadlem nejednomu z nás prolétne hlavou myšlenka na brzký návrat do té obrovské země, která člověka chytí a už nepustí.


Dobrovolnický projekt „Krajní meze“ již několikátým rokem probíhá v severoindickém Ladakhu. Skupina českých dobrovolníků sem v letních měsících přiváží nejen hmotnou a finanční pomoc, ale především připravuje pro děti z himalájských škol ekologickou, hudební či výtvarnou výchovu, kurz informačních technologií a volnočasové aktivity i pro hendikepované děti. Dále se dobrovolníci podílejí na manuálních pracech při opravě buddhistických kláštěrů nebo pomáhají na ladackých farmách. Po zbytek času cestují a trekkují po Ladakhu či jiných částí Indie. Celkově se jedná o oboustrannou kulturní a zkušenostní výměnu. Více na stránkách projektu Krajní meze nebo na informačním videu YouTube.

Jistě nejsem sám, koho příliš neláká konzumovat „předžvýkané“ zážitky z cest s plným servisem cestovní kanceláře za zády. A kdo by někdy nezatoužil po tom, neprohnat se cizí zemí jen coby turista, ale stát se alespoň na nějakou dobu součástí místní komunity, zakusit každodenní život z perspektivy domorodce? Mimo jiné i z těchto důvodů jsem minulý rok s nadšením uvítal možnost připojit se k projektu, který v sobě unikátním způsobem spojuje cestování a pobyt v exotické cizině se smysluplně stráveným časem v partě podobně naladěných lidí. Tímto projektem je tábor Krajní meze, pořádaný každoročně již od roku 2006 základním článkem Hnutí brontosaurus Modrý kámen v nejsevernějším cípu Indie, v Ladakhu, oblasti nazývané díky své kulturní tradici někdy také Malý Tibet. Hlavní náplní akce byla manuální práce v místních buddhistických klášterech a výuka na školách, v širším smyslu pak zprostředkování kulturní výměny mezi himálajským Ladakhem a Českou republikou.


Už příprava cesty a programu byla na hony vzdálená jakémukoli komerčnímu zájezdu, neboť od počátku bylo vše – od zajišťování letenek, víz, očkování, pojištění, přes shánění sponzorů, propagaci, až po přípravu výukových kurzů – spoluorganizováno samotnými účastníky. To mimo jiné výrazně přispělo i ke stmelení naší skupiny, takže když jsme se po několika měsících příprav sešli konečně na letišti, nebyli jsme jen hrstka anonymních „účasníků zájezdu“, ale sehraný tým v očekávání velkého dobrodružství.

Dillí

Prvním obrovským zážitkem pro kohokoli, kdo doposud nebyl v tak geograficky, klimaticky i kulturně vzdálené zemi, jakou Indie bezesporu je, byl už přílet do hlavního města Dillí. Hned po vystoupení z klimatizované letištní haly nás – přes pokročilou noční hodinu – omráčil horký a vlhký vzduch s nepopsatelným odérem. Neméně silný dojem jsme si vzápětí odnesli i z nočního putování s veškerou bagáží na zádech při hledání našeho hotelu v centru starého Dillí. Temné kouty ulice, která je za bílého dne plná lidí, skrývaly nejedno pro našince neobvyklé překvapení – ve vzájemné symbióze spící lidi, krávy a psy, neuvěřitelný nepořádek a všudypřítomné typické aroma.

Jelikož další přesun letadlem z Dillí do Lehu, hlavního města Ladakhu, byl naplánován až na druhý den nad ránem, většina z nás statečně překonávala únavu po již absolvovaném letu a snažila se z Dillí ukousnout (někdy doslova) co nejvíce. Toulky přelidněnými ulicemi, návštěvy pamětihodností, chrámů a mešit, první nesmělé kontakty s tradiční indickou kuchyní, fascinující přehuštěná doprava, cestování metrem, které nabízí nečekaný únik z míst totální chudoby do úplně jiného (moderního) světa, na jaký jsme zvyklí ze západních metropolí, pouliční prodavači čehokoli…


Leh

I během letu do Lehu jsem usilovně vzdoroval narůstající únavě. Vždyť takové úžasné scenérie, jaké byly občas mezi mraky k vidění, jsem doposud nikdy nespatřil! Pustá krajina, z níž vyrůstají mohutné horské masivy pokryté sněhovou čepicí, a jen tu a tam v údolí na břehu řeky malé vesnice, coby zelené oázy života.

Dodnes si dobře vzpomínám na první dojem po přistání v Lehu: velmi intenzivní sluneční svit a – přes nadmořskou výšku 3500 m – překvapivě příjemné klima podobné našemu létu. Už cesta z letiště exoticky vyhlížejícím městem do našeho nového dočasného domova (tzv. guesthouse) dávala tušit, že máme co do činění s dalším kulturním šokem. Mezi dopravními prostředky převládají těžká vojenská auta, džípy a plné ladacké autobusy. Nad městem se jako historická dominanta majestátně tyčí královský palác, na druhé straně se mezi zelenými břehy dravě valí veletok Indus a nad ním se táhne až kýčovitě fotogenický pás zasněžených hor. Ocitáme se ve velmi příjemném městě, kde je díky prudce se rozvíjejícímu turistickému ruchu postaráno o nezbytný komfort, aniž by tak dělo na úkor pocitu, že se nacházíme v naprosto jiném světě, než jaký známe z naší domoviny.


První dny pobytu v Lehu (často trávené v lehu) jsou ve znamení aklimatizace. Téměř každý si prochází různými projevy přivykání na místní nadmořskou výšku a stravu. Čas běží v příjemně pomalém tempu, kdy se nabízí dost možností poznat město, jeho velmi přátelské a pohostinné obyvatele, mnohé kulturní odlišnosti a hlavně doladit plány na nejbližší budoucí období, kdy se rozdělíme na dvě skupiny a rozjedeme se za prací na různá místa. Někteří z nás nezahálejí a už během aklimatizačních dnů stíhají navštívit i některá zajímavá místa v okolí. Vyhlášený klášter v Thiksey (už sama cesta v autobuse přeplněném domorodci je neopakovatelným zážitkem) a zahraničními turisty vyhledávaný festival v Hemisu jsou zřejmě vrcholem těchto dnů.

Diskit

Jelikož stěžejní část programu našeho projektu zahrnuje mimo jiné i manuální práci na podporu ladackých klášterů, nastává konečně den, kdy se vydáváme za prací do vzdáleného Diskitu, vesnice a stejnojmenného kláštera ležících v nádherném údolí Nubra Valley, místu, které do nedávna bylo pro turisty zcela nepřístupné a i teď potřebujeme speciální povolení, abychom mohli do této oblasti vstoupit. Zajímavostí cesty do Diskitu je mimo jiné přejezd údajně nejvyššího silničního sedla na světě – Khardung La (jak později zjišťujeme opakovaným měřením pomocí GPS a konzultací s vševědoucí Wikipedií, sedlo bohužel nejvyšší na světě není, ale ani toto zjištění nekalí náš zážitek). Druhá skupina pro změnu míří na stavbu kláštera do odlehlé vesničky Sapi, kam po částečném přesunu autobusem putuje další dva dny pěšky v rámci „meditativního treku“.


V Diskitu – po velmi dobrodružném prvním dnu, kdy se nám nedaří nalézt kontaktní osobu pro naši práci a trávíme noc v úchvatném prostředí kláštera mezi pohostinnými mnichy – se nakonec dostáváme na místo určení: staveniště sochy Buddhy, které bude naším pracovištěm po následujících pět dnů. Rychle se sžíváme s pozvolným pracovním tempem, partou bengálských dělníků, bambusovým lešením, místními technologickými postupy, společnými čajovými přestávkami a obědy servírovanými přímo na staveništi. Po práci objevujeme společenský život v přilehlé vesničce, která se stává naším dočasným bydlištěm. Pracovní týden nakonec uběhne jako voda a nastává místy až dojemné loučení se všemi „kolegy“ na pracovišti. Jsme odměnění kataky (tradičními šátky na znamení navázaného přátelství) a v euforické náladě vyrážíme do nedalekého kláštera pozdravit místního headlamu (nejvyššího představeného), s nímž jsme se spřátelili již první den. Ve zbývajících dvou dnech volna objevujeme zajímavosti v okolí Diskitu a Nubra Valley. Vesničky Tiger a Sumur s dalším z mnoha klášterů, autostop v místech, kudy po prašné cestě projíždí zhruba jedno (většinou plné) auto za půl hodiny, bizarní kombinaci pravé nefalšované pouště s nádhernými písečnými dunami lemované malebnou říčkou a mokřady s pasoucími se koňmi a dobytkem. Osada Hundar na kraji pouště pak už působí skutečně jako konec světa. Zde se dostáváme do nejzazšího bodu přístupného turistům, k mostu stráženému vojáky se samopaly. Prvotní ostych rychle opadá a jeden z nich se nás ujímá, aby nás provedl přilehlou gompou, kde na oltáři nalézáme fotografii Václava Havla s Dalajlámou. Po chvíli nenucené konverzace nám vojáci dokonce zastavují auto, abychom se nemuseli trmácet těch několik kilometrů zpět do Diskitu.

Moravian Mission School

Po návratu do Lehu a shledání s druhou skupinou si dychtivě vyměňujeme spoustu zážitků. Není na to ale moc času, protože již další den začíná školní rok na Moravian Mission School, kde v několika skupinách po následující zhruba týden vyučujeme informační technologie, základy digitální fotografie, výtvarnou a hudební výchovu a tanec. Třešničkou na dortu našeho působení ve škole je možnost trávit večery a noci ubytováni v rodinách žáků. Tím se nám nabízí mimořádná příležitost nahlédnout mnohem více do života ladacké rodiny. Dalším z mnoha neopakovatelných zážitků je návštěva a nocleh v internátu pro děti ze vzdálených vesnic.


Všude dobře…

Také dny školní výuky se rychle krátí, a my už začínáme spřádat plány na další dny, kdy oficiální program akce skončí a účastníci se pustí za svými individuálními cíli. A že jich Ladakh nabízí nepřeberně! Od výstupu na jeden z nejpopulárnějších šestitisícových vrcholů Stock Kangri, bezpočet zajímavých treků stěží popsatelnou krajinou, rafting na řekách Indus a Zanskar, výlety ke křišťálově čistým jezerům, návštěvy mnoha klášterů v okolí, pobyt na rodinné farmě nebo třeba i jen lenošení a korzování v hlavním městě Lehu. S ubývajícím časem náš kolektiv v důsledku různých termínů návratu postupně řídne. Většina z nás si nenechá ujít zážitek spojený s cestou zpět do Dillí po zemi, ať už džípem, minibusem nebo autobusem, po převážně prašné a kamenité silnici vinoucí se po svazích vysokých hor. My si poslední dny cestování zpestřujeme návštěvou příjemného městečka Manali, které nám po týdnech strávených v pusté krajině nabízí opět bujnou vegetaci, starobylé chrámy a termální prameny. Nevynecháváme ani současné exilové sídlo tibetského duchovního vůdce Dalajlámy – Dharamsalu, kde jsme v těsném sousedství dalajlámovy rezidence svědky obrovské a několik dnů trvající motlitby.

Dillí nás po třech dnech na cestách vítá jako již ostřílené turisty, takže cesta taxíkem do centra a smlouvání o ceně v několika hotelech je pro nás už spíše vítaným dobrodružstvím než problémem. V pohodovém tempu posledních dnů pobytu ještě absolvujeme prohlídku několika turistických atrakcí ve městě, včetně jednodenního výletu do nedaleké Agry s kultovním Taj Mahalem. Zde jsme konfrontováni s turistickým byznysem v nejryzejší podobě. Prakticky nelze udělat krok, aniž by se nám někdo velmi vytrvale nepokoušel něco prodat.


…doma nejlépe?

Skoro se nechce věřit, že náš pobyt v Indii je u konce, ale sraz posledních „pozůstalých“ účastníků na letišti v Dillí je toho nezvratným důkazem. Rekapitulujeme zážitky a vzpomínky z posledních týdnů a se startujícím letadlem nejednomu z nás prolétne hlavou myšlenka na brzký návrat do té obrovské země, která člověka chytí a už nepustí.


Dobrovolnický projekt „Krajní meze“ již několikátým rokem probíhá v severoindickém Ladakhu. Skupina českých dobrovolníků sem v letních měsících přiváží nejen hmotnou a finanční pomoc, ale především připravuje pro děti z himalájských škol ekologickou, hudební či výtvarnou výchovu, kurz informačních technologií a volnočasové aktivity i pro hendikepované děti. Dále se dobrovolníci podílejí na manuálních pracech při opravě buddhistických kláštěrů nebo pomáhají na ladackých farmách. Po zbytek času cestují a trekkují po Ladakhu či jiných částí Indie. Celkově se jedná o oboustrannou kulturní a zkušenostní výměnu. Více na stránkách projektu Krajní meze nebo na informačním videu YouTube.

Designový hotýlek v České Kanadě

Představení Besídka divadla Sklep na Dobešce vidělo mnoho z nás.
Vávra, Hanák, Burda nebo Načeva a další, to jsou známe herecké tváře,
se kterými se na jevišti divadla Sklep určitě potkáte. S některými
se můžete setkat také ve Slavonicích v hotelu Besídka na
náměstí.

Představení Besídka divadla Sklep na Dobešce vidělo mnoho z nás. Vávra, Hanák, Burda nebo Načeva a další, to jsou známe herecké tváře, se kterými se na jevišti divadla Sklep určitě potkáte. S některými se můžete setkat také ve Slavonicích v hotelu Besídka na náměstí. Jejich jména resp. příjmení totiž nesou pokoje symbolizující 8 partnerů, kteří v 90. tých letech Besídku koupili a rekonstruovali. Na začátku jich bylo osm, a proto je v domě tolik pokojů. Protože každý z těch osmi je jiný, tak i pokoje jsou rozdílné, aby něco vypovídaly o svém duchovním majiteli.


Pokud chcete strávit v hotelu Besídka víkend, počítejte s tím, že musíte v rezervačním systému na www.besidka.cz hledat dlouho před termínem, který jste si pro romantický výlet vybrali. Čekací doby jsou opravdu dlouhé. Cena pokoje v sezóně je 1490 Kč, což je při posouzení kvalita vs. cena velmi přijatelné. Za tuto cenu obdržíte ubytování v pokojích s nápadem, krásným architektonickým řešením, vtipem a pohodlím; dále výbornou snídani v místní restauraci a příjemnou obsluhou. Každý s kým se v Besídce (myšleno hotelu i restauraci) setkáte je sympatický, má zvláštní kouzlo a tajemství, stejně jako celá Besídka a taky Slavonice a Česká Kanada a vůbec…

V kteroukoliv roční dobu si zde najdete náplň volného času. Můžete ležet v posteli a kochat se obložením stěn v pokoji Vávra nebo čímkoliv jiným v dalších pokojích, vyhlížet z mnoha okének pokoje Kušiak nebo ztrácet pojem o čase v kruhové posteli pokoje Kouťák. Když nemáte polehávání v krvi, tak si vezměte kolo. Celá oblast České Kanady je více než vhodná pro cyklistické výlety. Pokud počasí nepřeje cyklistice, tak obujte pohory a vydejte se na cestu po některé z turistických stezek. Zajímavá, malebná a naučná je třeba Graselova stezka. Díky ní poznáte, proč se tomuto místu říká Česká Kanada, navštívíte místa, kde se dříve těžilo dřevo pro místní železárny, projdete se kolem kaskády lesních rybníků a dozvíte se, jak vzniklo pojmenování grázl. Určitě se zastavíte před novogotickým zámkem přezdívaným Malá Hluboká, který je dnes bohužel v troskách. Ale blýská se na lepší časy a dnešní majitel Pragoprojekt, a.s. hodlá prý zámek zrekonstruovat do původní podoby pro rozvoj turistického ruchu a rozsáhlejší společenskou potřebu.


Z Českého Rudolce musíte pokračovat podél Bolíkovského potoka a vlakem po úzkokolejce z Dolního Bolíkova se vrátíte zpátky do Slavonic. Pak už nastane čas dát si osvěžující pivo a posilující večeři v restauraci hotelu Besídka a projít se malebným náměstím Slavonic kolem věže a pod podloubím.


Umělecký založeným osobám je doporučeno vzít si fotoaparát. Městečko a okolí je fotogenické a každá fotografie v sobě uchovává jistou míru tajemství, které nikdy nebude odhaleno. Těm, kteří rádi tvoří rukama se doporučuje navštívit místní keramickou dílnu. Ta je hned vedle hotelu Besídka nebo v blízké vesničce Maříž. Ano, tady opravdu vzniká známá Mařížská keramika. Kdo chce mít originál, tak si může hrníček na ranní kávu udělat vlastníma rukama. V dílně dostanete krátké proškolení, co a jak dělat, aby výtvor byl dokonalý, a pak už je vše na vás. S pomocí vlastní fantazie, vody, štětce, barev si vytvoříte hrníček, konvičku, talíř nebo vázu.

Po romanticky stráveném víkendu si domů povezete krásné vzpomínky, tajemné fotografie a vlastnoručně vytvořené umělecké dílo a spoustu nových nápadů, které se vám po dobu strávenou v Besídce určitě vylíhnou v hlavě.

Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz

Představení Besídka divadla Sklep na Dobešce vidělo mnoho z nás. Vávra, Hanák, Burda nebo Načeva a další, to jsou známe herecké tváře, se kterými se na jevišti divadla Sklep určitě potkáte. S některými se můžete setkat také ve Slavonicích v hotelu Besídka na náměstí. Jejich jména resp. příjmení totiž nesou pokoje symbolizující 8 partnerů, kteří v 90. tých letech Besídku koupili a rekonstruovali. Na začátku jich bylo osm, a proto je v domě tolik pokojů. Protože každý z těch osmi je jiný, tak i pokoje jsou rozdílné, aby něco vypovídaly o svém duchovním majiteli.


Pokud chcete strávit v hotelu Besídka víkend, počítejte s tím, že musíte v rezervačním systému na www.besidka.cz hledat dlouho před termínem, který jste si pro romantický výlet vybrali. Čekací doby jsou opravdu dlouhé. Cena pokoje v sezóně je 1490 Kč, což je při posouzení kvalita vs. cena velmi přijatelné. Za tuto cenu obdržíte ubytování v pokojích s nápadem, krásným architektonickým řešením, vtipem a pohodlím; dále výbornou snídani v místní restauraci a příjemnou obsluhou. Každý s kým se v Besídce (myšleno hotelu i restauraci) setkáte je sympatický, má zvláštní kouzlo a tajemství, stejně jako celá Besídka a taky Slavonice a Česká Kanada a vůbec…

V kteroukoliv roční dobu si zde najdete náplň volného času. Můžete ležet v posteli a kochat se obložením stěn v pokoji Vávra nebo čímkoliv jiným v dalších pokojích, vyhlížet z mnoha okének pokoje Kušiak nebo ztrácet pojem o čase v kruhové posteli pokoje Kouťák. Když nemáte polehávání v krvi, tak si vezměte kolo. Celá oblast České Kanady je více než vhodná pro cyklistické výlety. Pokud počasí nepřeje cyklistice, tak obujte pohory a vydejte se na cestu po některé z turistických stezek. Zajímavá, malebná a naučná je třeba Graselova stezka. Díky ní poznáte, proč se tomuto místu říká Česká Kanada, navštívíte místa, kde se dříve těžilo dřevo pro místní železárny, projdete se kolem kaskády lesních rybníků a dozvíte se, jak vzniklo pojmenování grázl. Určitě se zastavíte před novogotickým zámkem přezdívaným Malá Hluboká, který je dnes bohužel v troskách. Ale blýská se na lepší časy a dnešní majitel Pragoprojekt, a.s. hodlá prý zámek zrekonstruovat do původní podoby pro rozvoj turistického ruchu a rozsáhlejší společenskou potřebu.


Z Českého Rudolce musíte pokračovat podél Bolíkovského potoka a vlakem po úzkokolejce z Dolního Bolíkova se vrátíte zpátky do Slavonic. Pak už nastane čas dát si osvěžující pivo a posilující večeři v restauraci hotelu Besídka a projít se malebným náměstím Slavonic kolem věže a pod podloubím.


Umělecký založeným osobám je doporučeno vzít si fotoaparát. Městečko a okolí je fotogenické a každá fotografie v sobě uchovává jistou míru tajemství, které nikdy nebude odhaleno. Těm, kteří rádi tvoří rukama se doporučuje navštívit místní keramickou dílnu. Ta je hned vedle hotelu Besídka nebo v blízké vesničce Maříž. Ano, tady opravdu vzniká známá Mařížská keramika. Kdo chce mít originál, tak si může hrníček na ranní kávu udělat vlastníma rukama. V dílně dostanete krátké proškolení, co a jak dělat, aby výtvor byl dokonalý, a pak už je vše na vás. S pomocí vlastní fantazie, vody, štětce, barev si vytvoříte hrníček, konvičku, talíř nebo vázu.

Po romanticky stráveném víkendu si domů povezete krásné vzpomínky, tajemné fotografie a vlastnoručně vytvořené umělecké dílo a spoustu nových nápadů, které se vám po dobu strávenou v Besídce určitě vylíhnou v hlavě.

Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz