Martin Strel vypadá jako typický chlapík středního věku. Jako plavec
však zdolává nejdelší řeky světa, aby upozornil na naléhavou potřebu
zachování čisté vody. Proto se také rozhodl absolvovat nejnebezpečnější
plavbu v historii – nebo při ní zemřít. V roce 2007, po
66 dnech, se stal prvním člověkem, který proplaval celou Amazonku.
Martin Strel vypadá jako typický chlapík středního věku. Jako plavec však zdolává nejdelší řeky světa, aby upozornil na naléhavou potřebu zachování čisté vody. Proto se také rozhodl absolvovat nejnebezpečnější plavbu v historii – nebo při ní zemřít. V roce 2007, po 66 dnech, se stal prvním člověkem, který proplaval celou Amazonku, 5268 kilometrů od Peruánských And po břehy Atlantiku v Brazílii. Miliony lidí na internetu sledovaly jeho postup. Strel na této neuvěřitelné cestě unikal před piraňami a říčními piráty a setkával se s domorodými kmeny, které jej buď uctívaly jako boha nebo pronásledovaly s mačetami. Jako průkopníci, kteří zdolali Everest a prozkoumali póly, i on posunul hranice lidských schopností. Jeho příběh – o boji s vyčerpáním a nemocí, o statečnosti a odhodlání – je inspirací pro lidi všude na světě.
Dobrodruh Martin Strel je držitelem čtyř rekordů v Guinessově knize v dálkovém plavání. Jako první přeplaval v roce 1997 z Afriky do Evropy, v roce 2000 zdolal od pramene k ústí Dunaj a v roce 2002 celou Mississippi. Autor Matthew Mohlke působil jako říční průvodce v Martinově amazonském týmu.
Martin Strel, obtloustlý padesátník, dokáže zorganizovat celosvětově sledovaný projekt, jehož středem je on sám, den za dnem plavající v Amazonce. Z knihy je cítit obrovská vůle, kterou ten člověk musí mít, stejně jako potřeba něco pro naši planetu udělat. Samotný život Martina Strela, tak jak se s ním čtenář postupně seznamuje, je ukázkou obrovské odhodlanosti.
Na tuhle knihu jsem se tedy docela těšil. Né, že bych byl fanoušek všemožných světových rekordů v čemkoliv, ale prostě proto, že příběh splutí celé Amazonky slibovalo pěkné počtení. Amazonie je úžasný kus Země ať se na ni díváme z jakéhokoliv pohledu. Kniha provádí čtenáře od horních úseků v Peru až po deltu v Brazílii. Autor, americký městský kluk sice plavbu popisuje tak, že jsem si vzpomněl na Otakara Batličku a jeho knihu Na vlnách odvahy a dobrodružství, ale alespoň je to velmi čtivé. Případné zájemce o návštěvu Amazonie by však mohla dobrodružství, která se málem stala trochu odradit. Já jsem si knihu vychutnal od první po poslední stránku a Martinu Strelovi přeji hodně štěstí do dalších podniků, i když nevím, co víc by si mohl vymyslet.
Ukázku k filmu, který z toho také vznikl, můžete sledovat na YouTube
{{reklama()}}
Martin Strel vypadá jako typický chlapík středního věku. Jako plavec však zdolává nejdelší řeky světa, aby upozornil na naléhavou potřebu zachování čisté vody. Proto se také rozhodl absolvovat nejnebezpečnější plavbu v historii – nebo při ní zemřít. V roce 2007, po 66 dnech, se stal prvním člověkem, který proplaval celou Amazonku, 5268 kilometrů od Peruánských And po břehy Atlantiku v Brazílii. Miliony lidí na internetu sledovaly jeho postup. Strel na této neuvěřitelné cestě unikal před piraňami a říčními piráty a setkával se s domorodými kmeny, které jej buď uctívaly jako boha nebo pronásledovaly s mačetami. Jako průkopníci, kteří zdolali Everest a prozkoumali póly, i on posunul hranice lidských schopností. Jeho příběh – o boji s vyčerpáním a nemocí, o statečnosti a odhodlání – je inspirací pro lidi všude na světě.
Dobrodruh Martin Strel je držitelem čtyř rekordů v Guinessově knize v dálkovém plavání. Jako první přeplaval v roce 1997 z Afriky do Evropy, v roce 2000 zdolal od pramene k ústí Dunaj a v roce 2002 celou Mississippi. Autor Matthew Mohlke působil jako říční průvodce v Martinově amazonském týmu.
Martin Strel, obtloustlý padesátník, dokáže zorganizovat celosvětově sledovaný projekt, jehož středem je on sám, den za dnem plavající v Amazonce. Z knihy je cítit obrovská vůle, kterou ten člověk musí mít, stejně jako potřeba něco pro naši planetu udělat. Samotný život Martina Strela, tak jak se s ním čtenář postupně seznamuje, je ukázkou obrovské odhodlanosti.
Na tuhle knihu jsem se tedy docela těšil. Né, že bych byl fanoušek všemožných světových rekordů v čemkoliv, ale prostě proto, že příběh splutí celé Amazonky slibovalo pěkné počtení. Amazonie je úžasný kus Země ať se na ni díváme z jakéhokoliv pohledu. Kniha provádí čtenáře od horních úseků v Peru až po deltu v Brazílii. Autor, americký městský kluk sice plavbu popisuje tak, že jsem si vzpomněl na Otakara Batličku a jeho knihu Na vlnách odvahy a dobrodružství, ale alespoň je to velmi čtivé. Případné zájemce o návštěvu Amazonie by však mohla dobrodružství, která se málem stala trochu odradit. Já jsem si knihu vychutnal od první po poslední stránku a Martinu Strelovi přeji hodně štěstí do dalších podniků, i když nevím, co víc by si mohl vymyslet.
Ukázku k filmu, který z toho také vznikl, můžete sledovat na YouTube
Je to jako malý zázrak, jako malý ostrůvek živé přírody uprostřed
sice životem kypícího, ale zároveň přelidněného a smogem zahlceného
Bangkoku. Projdeme–li se ulicemi, které ve dne, v noci žijí
horečnatým životem a snad jen k ránu trochu zvolní ve svém hektickém
tempu, pochopíme, proč ta touha zdejších obyvatel po kousku zeleně, kousku
přírody.
Je to jako malý zázrak, jako malý ostrůvek živé přírody uprostřed sice životem kypícího, ale zároveň přelidněného a smogem zahlceného Bangkoku. Projdeme–li se ulicemi, které ve dne, v noci žijí horečnatým životem a snad jen k ránu trochu zvolní ve svém hektickém tempu, pochopíme, proč ta touha zdejších obyvatel po kousku zeleně, kousku přírody.
Zoologická zahrada Dusit byla původně součástí královských zahrad, od kterých je dělila pouze dnešní ulice Ramy V. Patřila k ní i druhově pestrá a rozsáhlá botanická zahrada, ale když byla v roce 1938 ZOO zpřístupněna veřejnosti, plně se zaměřila na chov zvířat. Když se z ní v roce 1954 stala opravdu plnohodnotnou zoologickou zahradou, zaměřovala se již výhradně na chov zvířat. Na poměrně nevelké rozloze 47 akrů vznikly expozice, ve kterých návštěvníci shlédnou na 1000 ptáků, 300 savců a 300 plazů. V celé své historii se tato instituce těšila výrazné podpoře thajského krále, díky jehož intervenci byla přijata do mezinárodní asociace zoologických zahrad. Zahrada není však oblíbena pouze panovníkem, ale výrazné popularitě se těší i u thajského obyvatelstva. Vždyť během jednoho jediného roku sem přišlo na 2,5 miliónu návštěvníků. Srovnáme-li rozlohu třeba pražské ZOO s rozlohou té bangkocké, je nám jasné, že v době státních svátků a podobných příležitostí, tu musí být pěkně těsno!
Asi nejlepší je zavítat do zdejší ZOO hned po osmé hodině ranní, kdy se její prostory otevírají návštěvníkům. Ještě trochu ospalí varani skvrnití na Vás zamžourají ze zdejšího jezírka, ve kterém se pohodlně převalují. Dovolit si to mohou. Jsou v Thajsku, kde teplota vzduchu i vody setrvává na velmi příjemných teplotách prakticky po celý rok. Chtěl bych je vidět třeba v Praze za zimních mrazíků. To by byl jiný cvrkot! Dalšího povaleče načapáme hned v zápětí. Hroch se povaluje ve svém bazénu a my se jen dohadujeme, jakou teplotu jeho lázeň může dosahovat. Asi dost vysokou. Třeba tu už bude odpoledne plavat pár metráků hrošího ovárku! Opice nemají nic lepšího na práci, než si vybírat „blechy“ z kožichu a orangutaní madam se přebírá ve snídani a hezky pomalu přemítá nad tím, co si dát k snědku. Sakra, proč mi pořád dere na mysl naše poslanecká sněmovna, senátoři,…?!
Čekali jsme, že s přibývajícím časem trochu vzroste aktivita zdejších „sportsmenů“, ale byla to jen bláhová naděje. Medvědi baribalové se povalovali na zádech a přemýšleli nad tím, zda by jim vedení zahrady nemohlo pořídit třeba „holuby, které by jim sami lítali do tlamy“. Krajty, anakondy, kobry, leguáni a další „cháska“ z pavilonu plazů a obojživelníků taky ještě pospávala, a tak jsme se tu cítili skoro jako doma. Poslanecká sněmovna po obědě – asi tak!
Gaviálové a krokodýlové mrtvolně strnulí s pootevřenými tlamami to taky zrovna „nerozproudili“, a tak hvězdou dne byl nakonec umělý pterodactylus na neméně umělé skále, který měl alespoň roztažená křídla a evidentně se chystal vzlétnout. Odvážný umělecký záměr v této jinak „bujaré“ atmosféře!
Ale teď zase chvilku vážně. Dusit zoo je jednou ze zoologických zahrad, která se musí pokoušet na malém prostoru nabídnout návštěvníkům co nejpestřejší podívanou. Nemá kolem sebe prostor, do kterého by mohla expandovat. Nemůže rozšiřovat výběhy, přistavovat expozice. Přesto tu však nabízí poměrně pestrou, i když většinou na faunu asijského kontinentu zaměřenou, exkurzi do živočišné říše a pokouší se v rámci skrovných možností nabídnout návštěvníkům to, co má správná ZOO nabízet. Zábavu, relaxaci, ale také poučení a setkání s přírodou v její ryzí podobě.
Je to jako malý zázrak, jako malý ostrůvek živé přírody uprostřed sice životem kypícího, ale zároveň přelidněného a smogem zahlceného Bangkoku. Projdeme–li se ulicemi, které ve dne, v noci žijí horečnatým životem a snad jen k ránu trochu zvolní ve svém hektickém tempu, pochopíme, proč ta touha zdejších obyvatel po kousku zeleně, kousku přírody.
Zoologická zahrada Dusit byla původně součástí královských zahrad, od kterých je dělila pouze dnešní ulice Ramy V. Patřila k ní i druhově pestrá a rozsáhlá botanická zahrada, ale když byla v roce 1938 ZOO zpřístupněna veřejnosti, plně se zaměřila na chov zvířat. Když se z ní v roce 1954 stala opravdu plnohodnotnou zoologickou zahradou, zaměřovala se již výhradně na chov zvířat. Na poměrně nevelké rozloze 47 akrů vznikly expozice, ve kterých návštěvníci shlédnou na 1000 ptáků, 300 savců a 300 plazů. V celé své historii se tato instituce těšila výrazné podpoře thajského krále, díky jehož intervenci byla přijata do mezinárodní asociace zoologických zahrad. Zahrada není však oblíbena pouze panovníkem, ale výrazné popularitě se těší i u thajského obyvatelstva. Vždyť během jednoho jediného roku sem přišlo na 2,5 miliónu návštěvníků. Srovnáme-li rozlohu třeba pražské ZOO s rozlohou té bangkocké, je nám jasné, že v době státních svátků a podobných příležitostí, tu musí být pěkně těsno!
Asi nejlepší je zavítat do zdejší ZOO hned po osmé hodině ranní, kdy se její prostory otevírají návštěvníkům. Ještě trochu ospalí varani skvrnití na Vás zamžourají ze zdejšího jezírka, ve kterém se pohodlně převalují. Dovolit si to mohou. Jsou v Thajsku, kde teplota vzduchu i vody setrvává na velmi příjemných teplotách prakticky po celý rok. Chtěl bych je vidět třeba v Praze za zimních mrazíků. To by byl jiný cvrkot! Dalšího povaleče načapáme hned v zápětí. Hroch se povaluje ve svém bazénu a my se jen dohadujeme, jakou teplotu jeho lázeň může dosahovat. Asi dost vysokou. Třeba tu už bude odpoledne plavat pár metráků hrošího ovárku! Opice nemají nic lepšího na práci, než si vybírat „blechy“ z kožichu a orangutaní madam se přebírá ve snídani a hezky pomalu přemítá nad tím, co si dát k snědku. Sakra, proč mi pořád dere na mysl naše poslanecká sněmovna, senátoři,…?!
Čekali jsme, že s přibývajícím časem trochu vzroste aktivita zdejších „sportsmenů“, ale byla to jen bláhová naděje. Medvědi baribalové se povalovali na zádech a přemýšleli nad tím, zda by jim vedení zahrady nemohlo pořídit třeba „holuby, které by jim sami lítali do tlamy“. Krajty, anakondy, kobry, leguáni a další „cháska“ z pavilonu plazů a obojživelníků taky ještě pospávala, a tak jsme se tu cítili skoro jako doma. Poslanecká sněmovna po obědě – asi tak!
Gaviálové a krokodýlové mrtvolně strnulí s pootevřenými tlamami to taky zrovna „nerozproudili“, a tak hvězdou dne byl nakonec umělý pterodactylus na neméně umělé skále, který měl alespoň roztažená křídla a evidentně se chystal vzlétnout. Odvážný umělecký záměr v této jinak „bujaré“ atmosféře!
Ale teď zase chvilku vážně. Dusit zoo je jednou ze zoologických zahrad, která se musí pokoušet na malém prostoru nabídnout návštěvníkům co nejpestřejší podívanou. Nemá kolem sebe prostor, do kterého by mohla expandovat. Nemůže rozšiřovat výběhy, přistavovat expozice. Přesto tu však nabízí poměrně pestrou, i když většinou na faunu asijského kontinentu zaměřenou, exkurzi do živočišné říše a pokouší se v rámci skrovných možností nabídnout návštěvníkům to, co má správná ZOO nabízet. Zábavu, relaxaci, ale také poučení a setkání s přírodou v její ryzí podobě.
Při pohledu do výběhu se člověku mimoděk dere na mysl Noemova archa, v tomto případě pod jakýmsi slunečníkem (nebo deštníkem?). Když tak člověk kouká na to, jak si tu spokojeně hodují ze společného korýtka různá zvířátka, říká si proč to nejde i mezi lidmi?!
Už samotný vstup do poměrně malé, ale druhově bohaté Dusit ZOO je malým kompromisem mezi moderní a tradiční architekturou. Při pohledu na dolní okraj snímku je patrné, že hladem a žízní člověk netrpí ani v zoologické zahradě.
Hned vedle gaviálů své pohodlí našli krokodýlové. Ti už se jen s nějakou rybkou nespokojí a nároky mají podstatně větší. Rybkou samozřejmě nepohrdnou, ale v jejich jídelníčku nalezneme i podstatně větší savce, ptáky a nepohrdnou ani mršinami.
Dusit Zoo je přes své relativní stáří zoo moderní. Proto není ojedinělým jevem, když se v jednom výběhu sejde hned několik druhů zvířat. Je tomu tak třeba v případě pštrosů, zeber a žiraf, kteří obývají společný výběh hned kousek od vchodu do zahrady.
Varan skvrnitý si právě vychutnával svoji siestu a protože i jeho kolegové aktivitou zrovna nepřekypovali, vládl v jejich expozici hluboký klid a mír.
Tady je důkaz, že varan na předcházejícím snímku nebyl v jezírku sám. Horké slunce prohřívalo vodu v jezírku, ve kterém se většina varanů líně převalovala a užívala si lenošení. To jsme ještě netušili, že se stejným exemplářem se budeme pravidelně setkávat v našem resortu na ostrově Koh Chang. A že to jsou docela pořádní „chlapíci“ s délkou kolem 2,5 m a váhou přes 50 kg, což je spíše standard, než něco výjimečného, jsme se mohli přesvědčit už tady.
Lenošící hrošík zcela zapadal do uvolněné a ospalé atmosféry ZOO. jen jsme přemítali, při pohledu na pálící slunko, zda tu za pár hodin nebude ležet pár metráků hrošího ovárku?!
I když v některých směrech má zdejší zahrada ještě do dohánět, přesto většina výběhů už je moderní a prostorná. Tak jako je tomu třeba v případě výběhu pro orangutany.
Ne všechny výběhy v Zoo Dusit se mohou pochlubit tím, že by byly moderní. Za vším jsou peníze a to platí i v případě zdejší zoo. A tak třeba tyto velké klece mají do modernosti hodně daleko. Dusit Zoo, je mezi Thajci známa jako Khao Din a ročně ji navštíví na 2,5 milónu návštěvníků. Popravdě řečeno, neumím si představit jak se sem, na rozlohu podstatně menší než je rozloha pražské zoologické zahrady, dokáže vměstnat takové množství lidí. Třeba o státních svátcích tu musí být pěkná tlačenice!
Jsme v Asii, a tak v bazénku zdejší zoologické zahrady pochopitelně nemohli chybět ani *gaviálové indičtí*. Ač se to při tomto pohledu nezdá, mohou z nich vyrůst opravdu pěkní „chlapíci“. Délka může dosáhnout až téměř 7 metrů, zatímco jejich váha se může pohybovat mezi 130 až 160 killogramy. O co méně jsou obratní na souši, o to zdatnějšími jsou rybáři. Živí se takřka výhradně rybami, jen občas si zpestří jídelnáíček želvami s kožovitým krunýřem. Ale přesto jejich až 1 metr douhé čelisti vzbuzují respekt.
Dusit ZOO je veskrze moderní zoologická zahrada, ale některé novoty jsou trochu přehnané. Jako třeba tento pterodactylus na skále. Docela pecka!
Projížďka na „šlapadle “ po jezírku v areálu Dusit ZOO patří ke zdejším vyhledávaným atrakcím.
V poloprázdném nočním vlaku z Vilniusu do Kaliningradu jsme
byli asi jediní cizinci – dva Češi a jeden Slovák. Ráno jsme byli
v Kaliningradu, vlak zastavil na nádraží pamatujícím ještě Německou
říší, kde jsme se v místní noclehárně ubytovali. Bylo na čase
vyrazit objevovat nejzápadnější ruskou oblast…
V poloprázdném nočním vlaku z Vilniusu do Kaliningradu jsme byli asi jediní cizinci – dva Češi a jeden Slovák. Ráno jsme byli v Kaliningradu, vlak zastavil na nádraží pamatujícím ještě Německou říší, kde jsme se v místní noclehárně ubytovali. Bylo na čase vyrazit objevovat nejzápadnější ruskou oblast…
Kaliningrad je zvláštní město, snoubí se tu německá, sovětská a ruská architektura a jen ta německá ale vypadá zajímavě. Před nádražím míjíme sochu Michaila Kalinina, sovětského funkcionáře, který dal městu jméno. Procházíme německou městskou branou, za kterou se nachází několik starých ‚chruščovek‘, paneláků, které se začaly stavět za Chruščova. Když si je fotíme, přichází k nám Vitalij, už má trochu přihnuto a dlouho nám vysvětluje, kam se máme jít podívat a jak se mu žije, nakonec se ptá, jestli si vydělal na pivo a když ho dostane, spokojeně vypráví dál.
Za chvílí již kráčíme po Leninově prospektu k největší dominantě Kaliningradu – Královecké katedrále, umístěné na ostrově uprostřed řeky Pregolji. Barokní stavba ze 14. století je nově zrekonstruována, ale chrám je zavřený, a tak si ji aspoň prohlížíme zvenčí, v severní stěně je hrob Immanuela Kanta. Naproti přes řeku kdysi stával Královecký zámek, za války byl zničen, a tak se komunisté rozhodli postavit tam budovu sovětu, stavěli ji asi 40 let (kvůli špatnému podloží) a pořád vypadá nedokončeně. Někde jsem četl, že se umístila hodně vysoko na žebříčku nejošklivějších sovětských staveb.
Jdeme dále po nábřeží řeky až k námořnímu muzeu, mají tu ponorku, tak se jdeme podívat. Ponorka je mrňavá, připadá mi, že kromě nás tří a průvodce by se tam už nikdo nevešel, ale prý tam normálně žilo několik desítek námořníků. To si neumím moc představit. Vidět Kaliningrad skrz periskop stálo za to.
Večer se procházíme v centru, hlavní náměstí je zrekonstruované a kromě nového pravoslavného chrámu prakticky nic nepřipomíná, že jsme v Rusku. Ještě se koukneme, kde sídlí Baltská flotila (německá budova před kterou stojí socha Petra I.), vyfotíme si divadlo a vedlejšími uličkami kolem kaskády rybníků se vracíme zpátky na nádraží.
Nejzápadnější ruské město – Baltijsk
Ráno vyrážíme mimo Kaliningrad, pojedeme do Baltijsku, nejzápadnějšího ruského města a zároveň hlavního přístavu Baltské flotily. Prý proto, že je to vojensky důležité město se před ním provádí vojenské kontroly a jako cizinci bychom prý měli mít propustku. Paní průvodčí v autobuse však nevěděla, jestli propustku opravdu musíme mít nebo ne a nakonec se zeptala, jakou barvu mají naše pasy. Když jsme řekli, že červenou, řekla, že Rusové mají taky červené pasy a ať při kontrole ukážeme jen obal, třeba si podle barvy nevšimnou, že nejsme Rusové. Nakonec autobus zastavuje na kontrolním stanovišti, ale vystoupila jen paní průvodčí, pozdravila se s nějakou vojákyní a jedeme dál.
Baltijsk je vojenské město, Rusové tu mají armádu, Němci tu měli armádu, předtím tu Švédové měli armádu, a tak ve městě vidíme staré německé vojenské domy, starou švédskou pevnost (ta je dost zdevastovaná a zavřená) a jednoho sovětského Lenina. Naše první kroky směřují k moři, došli jsme až k dlouhému ostrohu, kam se sešlo snad celé mužské obyvatelstvo města, aby lovilo ryby. Jdeme okolo nich a vypadá to, že ulovit rybu se povedlo málokomu. Hlavním cílem tohoto rybaření však asi bude pokec s kamarády, pití vodky a relaxace bez manželek. Vracíme se zpátky do centra, působí hodně ospale, ještě ho rychle procházíme, mají tu starý maják a sochu Petra. Válečné lodě jsme neviděli žádné. Pak už ale musíme zpátky do Kaliningradu, kluci jedou večer do Varšavy a máme na knap.
Přímořské město Zelenogradsk
Kluci už jsou v Polsku a já vyrážím autobusem do Zelenogradsku, lázní na pobřeží Baltu. Cesta trvá asi půl hodiny.
Zelenogradsk je malé město, připomíná spíše vesnici. Je zde plno malých domečků, podobných těm, které jsou vidět v českém pohraničí. Procházím několika ulicemi, moc se mi líbí starý hotel, před ním je opět socha Lenina, který spíše připomíná lázeňského hosta, než státníka. Ještě pár kroku a jsem u moře. Nedá mi to a jdu se projít kousek po pláži. Je nedělní poledne a stejná procházka napadla spoustu dalších lidí, pláž se mění v promenádu. Pláž je oblázkovopísečná s navátými dunami, kousek odtud začíná Kurská kosa, na tu ale nemám čas. Začíná poprchávat a já se vracím zpátky do města. Opět procházím uličkami, v jedné z nich je starý luteránský kostel, rusky se mu říká kircha, nyní však slouží pravoslavným věřícím. Vypadá moc zajímavě, vevnitř má pravoslavný ikonostas a zvenku na věži, kde dřív byly hodiny je ikona.
Dorážím k nádraží, doufám, že pojede autobus do Světlogorsku, dalších lázní. Podle jízdního řádu by měl jet, ale žádný se neobjevuje. Začíná mnohem víc pršet a tak bude nejlepší vrátit se do Kaliningradu. Autobus taky žádný, ale zrovna bude odjíždět električka. Prý se dá lístek koupit ve vlaku, nakonec jsem jediný z celého vagónu nemusel platit. Nechápu to, asi pozornost vůči turistům…
Kaliningradská oblast není hledanou turistickou destinací, přesto však má své kouzlo a dokáže příjemně překvapit. Rozhodně se sem musím někdy vrátit.
Doprava a vstup do oblasti Kaliningradu
Ke vstupu do oblasti je potřeba ruské vízům. Pokud cizinec jede do Kaliningradu z vlastního Ruska, musí mít alespoň dvouvstupové vízum (a samozřejmě běloruské tranzitní vízum), přejezd přes země oddělující Rusko a Kaliningrad se totiž počítá jako opuštění ruského teritoria a to i když jedete např. přímým vlakem Moskva – Kaliningrad. Jediná možnost, jak se do Kaliningradu dostat s vízem na jeden vstup, je letecky. Vnitrostátní letenky do Kaliningradu jsou často levnější než vlak. Z České republiky do Kaliningradu přímé spojení neexistuje. Jednou denně jezdí do Kaliningradu vlak z Berlína. Autobusová společnost Eurolines spojuje Kaliningrad s pobaltskými státy, společnost Königsavto zajišťuje spoj do Gdaňsku.
Ubytovat se v Kaliningradu je možné přímo na nádraží (Južnyj vokzal), kde je v hlavní budově zřízen poměrně komfortní a levný hostel. Noc v třílůžkovém pokoji stojí přibližně 300 korun na osobu. Cestování po Kaliningradské oblasti je snadné. Z autobusového nádraží, které leží hned vedle železničního, odjíždějí autobusy do všech významnějších měst oblasti.
V poloprázdném nočním vlaku z Vilniusu do Kaliningradu jsme byli asi jediní cizinci – dva Češi a jeden Slovák. Ráno jsme byli v Kaliningradu, vlak zastavil na nádraží pamatujícím ještě Německou říší, kde jsme se v místní noclehárně ubytovali. Bylo na čase vyrazit objevovat nejzápadnější ruskou oblast…
Kaliningrad je zvláštní město, snoubí se tu německá, sovětská a ruská architektura a jen ta německá ale vypadá zajímavě. Před nádražím míjíme sochu Michaila Kalinina, sovětského funkcionáře, který dal městu jméno. Procházíme německou městskou branou, za kterou se nachází několik starých ‚chruščovek‘, paneláků, které se začaly stavět za Chruščova. Když si je fotíme, přichází k nám Vitalij, už má trochu přihnuto a dlouho nám vysvětluje, kam se máme jít podívat a jak se mu žije, nakonec se ptá, jestli si vydělal na pivo a když ho dostane, spokojeně vypráví dál.
Za chvílí již kráčíme po Leninově prospektu k největší dominantě Kaliningradu – Královecké katedrále, umístěné na ostrově uprostřed řeky Pregolji. Barokní stavba ze 14. století je nově zrekonstruována, ale chrám je zavřený, a tak si ji aspoň prohlížíme zvenčí, v severní stěně je hrob Immanuela Kanta. Naproti přes řeku kdysi stával Královecký zámek, za války byl zničen, a tak se komunisté rozhodli postavit tam budovu sovětu, stavěli ji asi 40 let (kvůli špatnému podloží) a pořád vypadá nedokončeně. Někde jsem četl, že se umístila hodně vysoko na žebříčku nejošklivějších sovětských staveb.
Jdeme dále po nábřeží řeky až k námořnímu muzeu, mají tu ponorku, tak se jdeme podívat. Ponorka je mrňavá, připadá mi, že kromě nás tří a průvodce by se tam už nikdo nevešel, ale prý tam normálně žilo několik desítek námořníků. To si neumím moc představit. Vidět Kaliningrad skrz periskop stálo za to.
Večer se procházíme v centru, hlavní náměstí je zrekonstruované a kromě nového pravoslavného chrámu prakticky nic nepřipomíná, že jsme v Rusku. Ještě se koukneme, kde sídlí Baltská flotila (německá budova před kterou stojí socha Petra I.), vyfotíme si divadlo a vedlejšími uličkami kolem kaskády rybníků se vracíme zpátky na nádraží.
Nejzápadnější ruské město – Baltijsk
Ráno vyrážíme mimo Kaliningrad, pojedeme do Baltijsku, nejzápadnějšího ruského města a zároveň hlavního přístavu Baltské flotily. Prý proto, že je to vojensky důležité město se před ním provádí vojenské kontroly a jako cizinci bychom prý měli mít propustku. Paní průvodčí v autobuse však nevěděla, jestli propustku opravdu musíme mít nebo ne a nakonec se zeptala, jakou barvu mají naše pasy. Když jsme řekli, že červenou, řekla, že Rusové mají taky červené pasy a ať při kontrole ukážeme jen obal, třeba si podle barvy nevšimnou, že nejsme Rusové. Nakonec autobus zastavuje na kontrolním stanovišti, ale vystoupila jen paní průvodčí, pozdravila se s nějakou vojákyní a jedeme dál.
Baltijsk je vojenské město, Rusové tu mají armádu, Němci tu měli armádu, předtím tu Švédové měli armádu, a tak ve městě vidíme staré německé vojenské domy, starou švédskou pevnost (ta je dost zdevastovaná a zavřená) a jednoho sovětského Lenina. Naše první kroky směřují k moři, došli jsme až k dlouhému ostrohu, kam se sešlo snad celé mužské obyvatelstvo města, aby lovilo ryby. Jdeme okolo nich a vypadá to, že ulovit rybu se povedlo málokomu. Hlavním cílem tohoto rybaření však asi bude pokec s kamarády, pití vodky a relaxace bez manželek. Vracíme se zpátky do centra, působí hodně ospale, ještě ho rychle procházíme, mají tu starý maják a sochu Petra. Válečné lodě jsme neviděli žádné. Pak už ale musíme zpátky do Kaliningradu, kluci jedou večer do Varšavy a máme na knap.
Přímořské město Zelenogradsk
Kluci už jsou v Polsku a já vyrážím autobusem do Zelenogradsku, lázní na pobřeží Baltu. Cesta trvá asi půl hodiny.
Zelenogradsk je malé město, připomíná spíše vesnici. Je zde plno malých domečků, podobných těm, které jsou vidět v českém pohraničí. Procházím několika ulicemi, moc se mi líbí starý hotel, před ním je opět socha Lenina, který spíše připomíná lázeňského hosta, než státníka. Ještě pár kroku a jsem u moře. Nedá mi to a jdu se projít kousek po pláži. Je nedělní poledne a stejná procházka napadla spoustu dalších lidí, pláž se mění v promenádu. Pláž je oblázkovopísečná s navátými dunami, kousek odtud začíná Kurská kosa, na tu ale nemám čas. Začíná poprchávat a já se vracím zpátky do města. Opět procházím uličkami, v jedné z nich je starý luteránský kostel, rusky se mu říká kircha, nyní však slouží pravoslavným věřícím. Vypadá moc zajímavě, vevnitř má pravoslavný ikonostas a zvenku na věži, kde dřív byly hodiny je ikona.
Dorážím k nádraží, doufám, že pojede autobus do Světlogorsku, dalších lázní. Podle jízdního řádu by měl jet, ale žádný se neobjevuje. Začíná mnohem víc pršet a tak bude nejlepší vrátit se do Kaliningradu. Autobus taky žádný, ale zrovna bude odjíždět električka. Prý se dá lístek koupit ve vlaku, nakonec jsem jediný z celého vagónu nemusel platit. Nechápu to, asi pozornost vůči turistům…
Kaliningradská oblast není hledanou turistickou destinací, přesto však má své kouzlo a dokáže příjemně překvapit. Rozhodně se sem musím někdy vrátit.
Doprava a vstup do oblasti Kaliningradu
Ke vstupu do oblasti je potřeba ruské vízům. Pokud cizinec jede do Kaliningradu z vlastního Ruska, musí mít alespoň dvouvstupové vízum (a samozřejmě běloruské tranzitní vízum), přejezd přes země oddělující Rusko a Kaliningrad se totiž počítá jako opuštění ruského teritoria a to i když jedete např. přímým vlakem Moskva – Kaliningrad. Jediná možnost, jak se do Kaliningradu dostat s vízem na jeden vstup, je letecky. Vnitrostátní letenky do Kaliningradu jsou často levnější než vlak. Z České republiky do Kaliningradu přímé spojení neexistuje. Jednou denně jezdí do Kaliningradu vlak z Berlína. Autobusová společnost Eurolines spojuje Kaliningrad s pobaltskými státy, společnost Königsavto zajišťuje spoj do Gdaňsku.
Ubytovat se v Kaliningradu je možné přímo na nádraží (Južnyj vokzal), kde je v hlavní budově zřízen poměrně komfortní a levný hostel. Noc v třílůžkovém pokoji stojí přibližně 300 korun na osobu. Cestování po Kaliningradské oblasti je snadné. Z autobusového nádraží, které leží hned vedle železničního, odjíždějí autobusy do všech významnějších měst oblasti.
Nový pravoslavný chrám v centru města
Ponorka v muzeu
Rybáři v Baltijsku
Německé domy v Zelenogradsku
Procházka po pláži
Kostelík v Baltijsku
V centru Baltijska
Lenin jako lázeňský host
Kircha, původně luteránský kostel, nyní slouží pravoslavným
Z můstku byl opravdu pěkný výhled na divoký oceán a masivní vlny
které bezpečně proráží naše loď. Kromě velkého množství různých
ptáků, z kterých poznávám jen albatrosy, jsme dnes viděli skákat ve
vodě podél lodi i čtyři tučňáky. Objevit by se brzo měli
i velryby.
Měl jsem to štěstí se vydat na 11ti denní plavbu na jedinečný kontinent Antarktidy v prosinci 2009. Poslední kontinent, který je uchován ve své panenské čistotě bez zásahů civilizace a je domovem největšího množství zvířat na světě. Většina těchto plaveb (expedicí) vyplouvá ze samého jihu Jižní Ameriky, a tak i má cesta začínala příletem do Argentiny.
Buenos Aires
Město přezdívané stará Paříž, město tanga a fotbalu, to je Buenos Aires. Toto město má několik zcela odlišných částí, a tak i při své druhé návštěvě stále objevuji nepoznané místa a zajímavosti. Turisticky nejoblíbenější částí města je dělnická čtvrť La Boca, kde najdete uličky s pestrobarevnými baráčky a tango se tančí na každém rohu. Tato čtvrť společně se čtvrtí San Telmo je považována za místo, kde Tango vzniklo a domácí jsou na to patřičně hrdí. Stejně tak jako na svůj fotbalový klub Boca Juniors, kde kdysi válel sám Maradona. Ve čtvrti San Telmo to nejvíce žije v neděli kdy jsou zde trhy a celá čtvrť je doslova obsypána turisty.
V centru města najdete oblíbené třídy plné obchodů, ve čtvrti Palermo Hollywood a Palermo Soho zase trendové obchůdky a stylové boutique hotely. Buenos Aires je město mnoha tváří, kde můžete najít atmosféru starobylé Paříže a stejně tak moderní čtvrtě plné stylových barů.
Po prozkoumání města jsem se vydal také na celodenní výlet do Uruguaje, historického městečka Colonia, které je vzdáleno jen asi hodinu jízdy trajektem z Buenos Aires. Starobylé uličky a historické domečky si získávají pravidelně velkou pozornost turistů.
Velmi oblíbeným výletem je přelet na vodopády Iguazu, na tento výlet Vám stačí pár dnů a můžete se na vlastní oči přesvědčit proč je tento komplex vodopádů považován za jeden z nejhezčích na světě. Toto místo jsem již navštívil v nedávné minulosti, a tak má cesta pokračuje přeletem do Ohňové země, města Ushuaia.
Ushuaia a Ohňová země
Na rozdíl od horkého Buenos Aires nás vítá studené, horské počasí a teplota uprostčed léta kolem 7 stupnů celsia. Ale pohled na zasněžené vrcholky hor odrážející se na hladině moře vše vynahrazuje. Vítete v nejjižnějším městě světa! Menší městečko se svou osobitou atmosférou je obklopeno vrcholky hor a národními parky Patagonie. Již první den se přesvědčuji o tom, že počasí se tady mění každých 5 minut. Větším překvapením však bylo když v 10 hodin večer je stále ještě světlo a slunce teprve pomalu zapadá. Žádny div, že většina lidí zde večeří až kolem 9 hodiny večerní.
Následující volný den využívám k celodennímu výletu do nedalekého národního parku Tierra del Fuego. Sešla se příjemná skupinka lidí se kterou kajakujeme po řece až k Beaglovu kanálu, dále pak lodí na ostrov s tučnáky, navštěvujeme ranč prvních osadníků a výlet zakončujeme procházkou v krásné přírodě a úžasnými výhledy na národní park a jezera.
Antarktida nepatří žádnému státu.
Na Antarktidě byla naměřena nejnižší teplota na světě.
Na Antarktidě nenajdete žádné lední medvědy (ti žijí na severu).
Antarktida je poslední nedotčený kontinent světa s nádhernou přírodou.
Nejlepší ceny, největší výběr zájezdů na Antarktidu najdete na www.vivatravel.cz.
CK Viva Travel – specialista na Antarktidu a celou Jižní Ameriku.
Nalodění v Ushuaia
Konečně přišel den, kdy se jdu nalodit na loď v přístavu nejjižnějšího města světa Ushuaia v Argentině. Odpoledne jsou všichni pasažéři na lodi a my můžeme vyplout k břehům posledního kontinentu nedotčeného lidskou rukou, Antarktidě.
Naše loď nepatří k největším a má kapacitu asi 60 pasažérů a 20 členů posádky. Kabiny na lodi jsou velmi útulné, většinou jsou pro 2 osoby a k mému překvapení je zde hodně úložného prostoru na všechny naše věci. Přímo v kajutě máme také psací stůl, pohovku, umyvadlo a okýnko ven.
Po zabydlení se v teplé kabině následuje seznámení se s posádkou a přivítání na lodi. Všichni se chovají velmi přátelsky a na lodi se opravdu setkávají lidé z celého světa. Loď je původem ruská a tak i posádka je převážně ruská. Kromě posádky je tady asi 7 členný tým anglicky hovořících zaměstnanců, kteří se budou starat o naše pohodlí, odborné informace,vylodění na břeh apod. Loď má asi 7 podlaží a je relativně jednoduché se po ní pohybovat. Dnešní část plavby je velice klidná, a tak není problém vyjít na jednu z venkovních plošin a vychutnávat si okolní zasněžené hory pomalu se vzdalujícího kontinentu Jižní Ameriky. Následuje bohatá večeře a poté se již jdeme uložit k první noci na lodi.
Drakeova pasáž
Probuzení nebylo nejlepší, protože se nikdo moc nevyspal, v noci jsme vpluli do známe Drakeovy pasáže a houpání lodi způsobilo neklidný spánek. Ti kdo si včera po večeři nevzali tabletku proti mořské nemoci raději ani nesnídali. Na to, že Drakeova pasáž není z nejklidnějších jsem byl připraven, a tak v pravidelných intervalech do sebe soukám tabletky, abych předešel nepříjemnému času na toaletách.
Cesta touto pasáží k ostrovům Jižní Shetlandy trvá asi 2 dny. Po tyto dny je na programu odborný výklad o přírodě a zvířatech, která bychom měli vidět, dále promítání videa v konferenční místnosti a také nezbytné školení o bezpečnostních procedurách na lodi. Hned na začátku plavby jsme si tak vyzkoušeli cvičení pro evakuaci lodi do polárních záchranných člunů, které jsou celé uzavřeny, mají vlastní motor, zásobu jídla i vody na několik dnů. Musím se přiznat, že kromě zmiňovaných instruktáží jsem většinu dne prospal unaven neustálým houpáním naší lodi.
Jižní Shetlandské ostrovy
Po klidné noci na moři hned člověka napadne, že tu nejhorší část Drakeovy pasáže má za sebou, ale omyl. Kolem snídaně se zvedly vlny a loď začala tancovat nejvíc od našeho vyplutí. Snídani jsem tím pádem víceméně vynechal a šel si vzít pilulku proti mořské nemoci a lehnout si. Pro upřesnění, nebylo to tak špatné, věřím, že to může být i horší a záleží na každém jednotlivci, jak to snáší. Někteří pasažéři si i tuto neklidnou část plavby užívali a pravidelně hodovali v jídelně. Dnes večer bychom měli konečně dorazit k Jižním Shetlandským ostrovům, kde by se mělo zklidnit i moře a my bychom měli mít klidnou plavbu.
Na oběd už bylo všechno lepší, já se dobře najedl a vyrazil se podívat na kapitánský můstek odkud je nejlepší výhled. Vůbec mě překvapilo, jak je celá loď přístupná nám pasažérům, můžeme se jít podívat kamkoliv a sledovat ovládání lodi, navigaci apod.
Z můstku byl opravdu pěkný výhled na divoký oceán a masivní vlny které bezpečně proráží naše loď. Kromě velkého množství různých ptáků, z kterých poznávám jen albatrosy, jsme dnes viděli skákat ve vodě podél lodi i čtyři tučňáky. Objevit by se brzo měli i velryby.
Na lodi je mimo jiného k dispozici i sauna, takže se člověk může ze studeného počasí pěkně prohřát. Odpoledne už mají lidé fotky prvních ledovců. Následuje instruktáž o tom, jak budeme postupovat následující den při vylodění na pevninu, doplněná o přednášku o jedinečnosti Antarktidy a zachování její čistoty.
Konečně stojíme na pevnině a jsme plni očekávání, co všechno nám Antarktida nabídne.
Měl jsem to štěstí se vydat na 11ti denní plavbu na jedinečný kontinent Antarktidy v prosinci 2009. Poslední kontinent, který je uchován ve své panenské čistotě bez zásahů civilizace a je domovem největšího množství zvířat na světě. Většina těchto plaveb (expedicí) vyplouvá ze samého jihu Jižní Ameriky, a tak i má cesta začínala příletem do Argentiny.
Buenos Aires
Město přezdívané stará Paříž, město tanga a fotbalu, to je Buenos Aires. Toto město má několik zcela odlišných částí, a tak i při své druhé návštěvě stále objevuji nepoznané místa a zajímavosti. Turisticky nejoblíbenější částí města je dělnická čtvrť La Boca, kde najdete uličky s pestrobarevnými baráčky a tango se tančí na každém rohu. Tato čtvrť společně se čtvrtí San Telmo je považována za místo, kde Tango vzniklo a domácí jsou na to patřičně hrdí. Stejně tak jako na svůj fotbalový klub Boca Juniors, kde kdysi válel sám Maradona. Ve čtvrti San Telmo to nejvíce žije v neděli kdy jsou zde trhy a celá čtvrť je doslova obsypána turisty.
V centru města najdete oblíbené třídy plné obchodů, ve čtvrti Palermo Hollywood a Palermo Soho zase trendové obchůdky a stylové boutique hotely. Buenos Aires je město mnoha tváří, kde můžete najít atmosféru starobylé Paříže a stejně tak moderní čtvrtě plné stylových barů.
Po prozkoumání města jsem se vydal také na celodenní výlet do Uruguaje, historického městečka Colonia, které je vzdáleno jen asi hodinu jízdy trajektem z Buenos Aires. Starobylé uličky a historické domečky si získávají pravidelně velkou pozornost turistů.
Velmi oblíbeným výletem je přelet na vodopády Iguazu, na tento výlet Vám stačí pár dnů a můžete se na vlastní oči přesvědčit proč je tento komplex vodopádů považován za jeden z nejhezčích na světě. Toto místo jsem již navštívil v nedávné minulosti, a tak má cesta pokračuje přeletem do Ohňové země, města Ushuaia.
Ushuaia a Ohňová země
Na rozdíl od horkého Buenos Aires nás vítá studené, horské počasí a teplota uprostčed léta kolem 7 stupnů celsia. Ale pohled na zasněžené vrcholky hor odrážející se na hladině moře vše vynahrazuje. Vítete v nejjižnějším městě světa! Menší městečko se svou osobitou atmosférou je obklopeno vrcholky hor a národními parky Patagonie. Již první den se přesvědčuji o tom, že počasí se tady mění každých 5 minut. Větším překvapením však bylo když v 10 hodin večer je stále ještě světlo a slunce teprve pomalu zapadá. Žádny div, že většina lidí zde večeří až kolem 9 hodiny večerní.
Následující volný den využívám k celodennímu výletu do nedalekého národního parku Tierra del Fuego. Sešla se příjemná skupinka lidí se kterou kajakujeme po řece až k Beaglovu kanálu, dále pak lodí na ostrov s tučnáky, navštěvujeme ranč prvních osadníků a výlet zakončujeme procházkou v krásné přírodě a úžasnými výhledy na národní park a jezera.
Antarktida nepatří žádnému státu.
Na Antarktidě byla naměřena nejnižší teplota na světě.
Na Antarktidě nenajdete žádné lední medvědy (ti žijí na severu).
Antarktida je poslední nedotčený kontinent světa s nádhernou přírodou.
Nejlepší ceny, největší výběr zájezdů na Antarktidu najdete na www.vivatravel.cz.
CK Viva Travel – specialista na Antarktidu a celou Jižní Ameriku.
Nalodění v Ushuaia
Konečně přišel den, kdy se jdu nalodit na loď v přístavu nejjižnějšího města světa Ushuaia v Argentině. Odpoledne jsou všichni pasažéři na lodi a my můžeme vyplout k břehům posledního kontinentu nedotčeného lidskou rukou, Antarktidě.
Naše loď nepatří k největším a má kapacitu asi 60 pasažérů a 20 členů posádky. Kabiny na lodi jsou velmi útulné, většinou jsou pro 2 osoby a k mému překvapení je zde hodně úložného prostoru na všechny naše věci. Přímo v kajutě máme také psací stůl, pohovku, umyvadlo a okýnko ven.
Po zabydlení se v teplé kabině následuje seznámení se s posádkou a přivítání na lodi. Všichni se chovají velmi přátelsky a na lodi se opravdu setkávají lidé z celého světa. Loď je původem ruská a tak i posádka je převážně ruská. Kromě posádky je tady asi 7 členný tým anglicky hovořících zaměstnanců, kteří se budou starat o naše pohodlí, odborné informace,vylodění na břeh apod. Loď má asi 7 podlaží a je relativně jednoduché se po ní pohybovat. Dnešní část plavby je velice klidná, a tak není problém vyjít na jednu z venkovních plošin a vychutnávat si okolní zasněžené hory pomalu se vzdalujícího kontinentu Jižní Ameriky. Následuje bohatá večeře a poté se již jdeme uložit k první noci na lodi.
Drakeova pasáž
Probuzení nebylo nejlepší, protože se nikdo moc nevyspal, v noci jsme vpluli do známe Drakeovy pasáže a houpání lodi způsobilo neklidný spánek. Ti kdo si včera po večeři nevzali tabletku proti mořské nemoci raději ani nesnídali. Na to, že Drakeova pasáž není z nejklidnějších jsem byl připraven, a tak v pravidelných intervalech do sebe soukám tabletky, abych předešel nepříjemnému času na toaletách.
Cesta touto pasáží k ostrovům Jižní Shetlandy trvá asi 2 dny. Po tyto dny je na programu odborný výklad o přírodě a zvířatech, která bychom měli vidět, dále promítání videa v konferenční místnosti a také nezbytné školení o bezpečnostních procedurách na lodi. Hned na začátku plavby jsme si tak vyzkoušeli cvičení pro evakuaci lodi do polárních záchranných člunů, které jsou celé uzavřeny, mají vlastní motor, zásobu jídla i vody na několik dnů. Musím se přiznat, že kromě zmiňovaných instruktáží jsem většinu dne prospal unaven neustálým houpáním naší lodi.
Jižní Shetlandské ostrovy
Po klidné noci na moři hned člověka napadne, že tu nejhorší část Drakeovy pasáže má za sebou, ale omyl. Kolem snídaně se zvedly vlny a loď začala tancovat nejvíc od našeho vyplutí. Snídani jsem tím pádem víceméně vynechal a šel si vzít pilulku proti mořské nemoci a lehnout si. Pro upřesnění, nebylo to tak špatné, věřím, že to může být i horší a záleží na každém jednotlivci, jak to snáší. Někteří pasažéři si i tuto neklidnou část plavby užívali a pravidelně hodovali v jídelně. Dnes večer bychom měli konečně dorazit k Jižním Shetlandským ostrovům, kde by se mělo zklidnit i moře a my bychom měli mít klidnou plavbu.
Na oběd už bylo všechno lepší, já se dobře najedl a vyrazil se podívat na kapitánský můstek odkud je nejlepší výhled. Vůbec mě překvapilo, jak je celá loď přístupná nám pasažérům, můžeme se jít podívat kamkoliv a sledovat ovládání lodi, navigaci apod.
Z můstku byl opravdu pěkný výhled na divoký oceán a masivní vlny které bezpečně proráží naše loď. Kromě velkého množství různých ptáků, z kterých poznávám jen albatrosy, jsme dnes viděli skákat ve vodě podél lodi i čtyři tučňáky. Objevit by se brzo měli i velryby.
Na lodi je mimo jiného k dispozici i sauna, takže se člověk může ze studeného počasí pěkně prohřát. Odpoledne už mají lidé fotky prvních ledovců. Následuje instruktáž o tom, jak budeme postupovat následující den při vylodění na pevninu, doplněná o přednášku o jedinečnosti Antarktidy a zachování její čistoty.
Konečně stojíme na pevnině a jsme plni očekávání, co všechno nám Antarktida nabídne.
Konečně jsme se po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení,
dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na
hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“
koukali dolů na tu nádheru.
Neboť východní pobřeží, kde leží námi vytoužené kaňony Trou de Fer, Bras Magasin a Takamaka je už čtvrtý den zaléváno přívaly vody, rozhodujeme se pro náhradní program v podobě kaňonu Eli 2. Tento kaňon ležící nedaleko hlavního města St. Denis se sice nemůže pochlubit tříset metrovým vodopádem jako Trou de Fer, ale i tak patří k deseti nejlépe hodnoceným kaňonům na ostrově a jeho prostup patří k nádherným a sportovně hodnotným podnikům.
Večer balíme všechen potřebný materiál, studujeme různá topa a přeložené průvodce a s lahví místního vína se připravujeme na náš zítřejší nejnáročnější podnik zde na Réunionu. Když je vše přichystáno a víno vypito odcházíme se vyspat na pláž.
Ráno se probouzíme pod slunečnou oblohu a po vydatné snídani vyrážíme autem do St. Denis. Nakonec jsme zbyli jen tři – já, Miro a Jarda. Ostatní se nechali zlákat sjezdem na horských kolech z Majdo ( 2 205 m. n. m.) až k moři. Pro nás to znamená jednu nemilou věc, že totiž všechen materiál budeme muset odnést na zádech jen ve třech.
Po malých problémech s parkováním dodávky v příkrých kopcích, kdy se i zabržděná sunula pomalu dolů, jsme si s Jardou naložily na záda každý batoh se 170 metry lan, neoprenem, sedákem a karabinami, Miro si nahodil na hřbet velkou aku vrtačku a dostatek nýtů a pomalu jsme vyrazili k nástupu.
Zpočátku jdeme po pohodlné pěšince, která se klikatí džunglí okolo kreolských baráčků. Dokonce zde potkáváme dvojici turistů s GPS, kterým se tato cesta však moc nelíbí a u prvních stromů padlých přes cestu to otáčí. My pokračujeme dál do nitra tohoto úžasného deštného pralesa a cesta se nám doslova ztrácí pod nohama, až se z ní stane jen jakási řidčeji zarostlá džungle. Občas se na stromě objeví nějaký kus látky, nebo igelitové pásky, které nás utvrzují, že jdeme správně. Mnohem častěji se však setkáváme s obřími žlutočernými pavouky rodu Nephila, kteří díky bohu nejsou jedovatí a jen jedovatě vypadají. Asi po hodině prodírání se džunglí tak přichází ke slovu i naše mačeta, kterou si klestíme cestu skrz hustou spleť rostlin. Při prodírání se pralesem jsme si také všimli nádherného chameloeona, který před námi měnil barvy ze světle hnědé přes oranžovou až do temně rudé a obzvláště se mu líbilo naše zářivě žluté lano od Tendonu, s kterým se však ne a ne trefit na stejnou barevnou notu.
Vysoká vlhkost a dusno tvoří z této cesty opravdu peklo, a tak jsme byli rádi, když jsme se konečně po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení, dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“ koukali dolů na tu nádheru. Hluboko pod námi se od tohoto obrovského vodopádu vinul úzký kaňon sevřený mezi příkré stometrové srázy porostlé bujnou vegetací. Takto nějak musí vypadat Trou de Fer, jen je ještě větší a majestátnější.
Po chvíli rozjímání, když jsme se vzpamatovali z té nádhery, jsme vybalili naše lana a průvodce a vydali se hledat nýty. Kaskáda se dala slanit buď 80 m za strom a zbytek za nýty, ale tato varianta s křivým ne zrovna silným stromem rostoucím nad hranou stopadesát metrů hluboké díry se nám zrovna moc nelíbila, a tak jsme raději zvolili druhou variantu. Ta byla sice se dvěma přestupy, zato však po nýtech. Poslední kontrola sedáků, rozmotání lan a pak už letí obě lana firmy Tendon vyrobené speciálně pro tuto expedici dolů.
První jde dolů Miro. Je to sice starý ostřílený kaňonář, který již má něco za sebou, ale i tak je v jeho tváři vidět respekt a pokora před tímto vodopádem. Já jdu hned za ním, abych mohl fotit. První délka vede po šikmé skále porostlé bujnou vegetací s velkými listy a pak se stěna ostře zlomí a kousek pod zlomem je první štand, kde na mě již čeká Miro. Když se zajistím do štandu a odložím těžký batoh s neopreny a vrtačkou, teprve si uvědomuji tu nádheru všude kolem.
Na dlouhé rozjímání však není čas, máme před sebou ještě celý kaňon a výstup z něj a tak rychle natahujeme druhou délku a Jardovi dáváme vysílačkou signál, ať jde dolů. Zatímco Miro se opět jako první spouští druhou, asi nejkrásnější délku, já fotím o stošest a Jarda se prodírá vegetací a slaňuje ke mně. Když je u mě na štandu, opatrně stahujeme lana a doufáme, že se nám nikde nezaseknou za zdejší vegetaci a dáváme pozor na padající kameny, které bychom mohli lanem strhnout. Druhý jdu opět já a lhal bych, kdybych vám tvrdil, že jsem se nebál. Pod sebou nějakých 110 metrů a já visel ve třech nýtech zatlučených v porézní skále sopečného původu. Pomalu jsem se spouštěl a snažil se co nejvíce vstřebat a vrýt si do paměti tu nádhernou scenérii všude kolem. Jsem jako malinký trpaslík uprostřed obřího vodopádu, který mi na chvíli dovolil stát se jeho součástí a zažít ten nádherný pocit jedinečnosti a dobrodružství a zároveň maličkosti a nicotnosti v celé té přírodní scenérii.
Na posledním štandu s Mirem natahuji poslední délku a jdu nyní jako první, abych mohl zespoda fotit. Nejprve jdu kousek po mokré kluzké skále, až najednou nemám pod nohama nic a visím v prostoru. Vodopád je v této části převislý a já tak asi 30 metrů slaňuji vzduchem a znovu zažívám, nyní ještě intenzivněji, ten zvláštní pocit maličkosti a nicotnosti ve srovnání s tímto majestátním vodopádem, který tu již takto teče tisíce let, a já se teď na pár okamžiků vetřel do jeho nerušeného soukromí.
Dole se v padající vodě dělá duha a tak fotím jako divý duhu a Jardu s Mirem, kteří právě stahují druhou nejdelší délku a v obřím vodopádu působí ti dva „pidižvíci“ opravdu komicky. Když se i oni dostanou šťastně dolů a podaří se nám bez problémů stáhnout všechna lana, chvíli stojíme a snažíme se nabažit toho krásného pocitu z právě „pokořeného“ vodopádu.
Ještě není vyhráno, aneb dalších deset slanění
Z rozjímání nás vytrhne až realita. Tou je fakt, že před námi je ještě deset slanění v úzké soutěsce a čtyři kilometry chůze řekou zpět do civilizace. Oblékáme tedy neopreny, balíme 110 metrová lana na dna batohů a vydáváme se k prvnímu vodopádu. Vodopády již nejsou tak vysoké, nejdelší z nich měl necelých 30 metrů, ale to nic neubírá na jejich kráse a technické náročnosti.
Stěny kaňonu jsou porostlé tmavě zeleným mechem a zářivě zelenými kapradinami a my si tak připadáme jako v cestě do pravěku. Vodopády, pod kterými jsou bílá zpěněná vývařiště, se střídají s dlouhými klidnými tůněmi s temně zelenou vodou, které je nutno proplavávat, což s batohem plným mokrých lan není zrovna jednoduché. Některé vodopády se slaňují vedle proudu vody po kluzké temně hnědé skále, jiné se jdou přímo proudem dravé vody, která nám podtrhává nohy a mlátí s námi o ostré skály. Některé vodopády jsou položené, jiné kolmé a tak se ani chvilku nenudíme a asi po dvou hodinách v soutěsce přicházíme na její konec, kde se kaňon rozšiřuje a po chvíli se vlévá do řeky St. Denis tekoucí do stejnojmenného města.
Řeka je široká a mělká, na dně přes tisíc metrů hlubokého údolí. Z pravé strany do řeky přitéká mnoho přítoků, z nichž každý tvoří nádherný, mnohdy přes sto metrů vysoký vodopád, takže je stále na co koukat. Jediné co nám znepříjemňuje cestu, jsou těžké batohy plné mokrých lan, takže váží nějakých 30–40 kg a hlavně kluzké kameny, díky nimž se každou chvíli někdo z nás válí po zemi. Asi v polovině cesty řekou si vysílení dáváme poslední zbytky jídla a pak již asi po hodině a půl trmácení korytem řeky přicházíme do civilizace. Nejprve procházíme kolem smrdutých chatrčí a hromad odpadků, po té přicházíme k silničce a barákům, kde ze sebe konečně shazujeme těžké bágly a neopreny.
Problém, jak se dostat k devět kilometrů vzdálenému autu, za nás řeší jeden sympatický mladý kreolec, který se s námi dal do řeči. Po chvíli zjistil, co jsme právě absolvovali, nabídl se, že Jardu hodí zpět k autu. S Mirem jsme se mezitím umyli, sbalili věci, a když začínalo pršet, přijel Jarda, který nás naložil a plni dojmů a úžasných zážitků jsme vyjeli zpět do kempu pochlubit se naším výkonem ostatním kaňonářům, kteří dnes místo úžasného kaňonu zvolili neméně krásný sjezd na horských kolech.
Neboť východní pobřeží, kde leží námi vytoužené kaňony Trou de Fer, Bras Magasin a Takamaka je už čtvrtý den zaléváno přívaly vody, rozhodujeme se pro náhradní program v podobě kaňonu Eli 2. Tento kaňon ležící nedaleko hlavního města St. Denis se sice nemůže pochlubit tříset metrovým vodopádem jako Trou de Fer, ale i tak patří k deseti nejlépe hodnoceným kaňonům na ostrově a jeho prostup patří k nádherným a sportovně hodnotným podnikům.
Večer balíme všechen potřebný materiál, studujeme různá topa a přeložené průvodce a s lahví místního vína se připravujeme na náš zítřejší nejnáročnější podnik zde na Réunionu. Když je vše přichystáno a víno vypito odcházíme se vyspat na pláž.
Ráno se probouzíme pod slunečnou oblohu a po vydatné snídani vyrážíme autem do St. Denis. Nakonec jsme zbyli jen tři – já, Miro a Jarda. Ostatní se nechali zlákat sjezdem na horských kolech z Majdo ( 2 205 m. n. m.) až k moři. Pro nás to znamená jednu nemilou věc, že totiž všechen materiál budeme muset odnést na zádech jen ve třech.
Po malých problémech s parkováním dodávky v příkrých kopcích, kdy se i zabržděná sunula pomalu dolů, jsme si s Jardou naložily na záda každý batoh se 170 metry lan, neoprenem, sedákem a karabinami, Miro si nahodil na hřbet velkou aku vrtačku a dostatek nýtů a pomalu jsme vyrazili k nástupu.
Zpočátku jdeme po pohodlné pěšince, která se klikatí džunglí okolo kreolských baráčků. Dokonce zde potkáváme dvojici turistů s GPS, kterým se tato cesta však moc nelíbí a u prvních stromů padlých přes cestu to otáčí. My pokračujeme dál do nitra tohoto úžasného deštného pralesa a cesta se nám doslova ztrácí pod nohama, až se z ní stane jen jakási řidčeji zarostlá džungle. Občas se na stromě objeví nějaký kus látky, nebo igelitové pásky, které nás utvrzují, že jdeme správně. Mnohem častěji se však setkáváme s obřími žlutočernými pavouky rodu Nephila, kteří díky bohu nejsou jedovatí a jen jedovatě vypadají. Asi po hodině prodírání se džunglí tak přichází ke slovu i naše mačeta, kterou si klestíme cestu skrz hustou spleť rostlin. Při prodírání se pralesem jsme si také všimli nádherného chameloeona, který před námi měnil barvy ze světle hnědé přes oranžovou až do temně rudé a obzvláště se mu líbilo naše zářivě žluté lano od Tendonu, s kterým se však ne a ne trefit na stejnou barevnou notu.
Vysoká vlhkost a dusno tvoří z této cesty opravdu peklo, a tak jsme byli rádi, když jsme se konečně po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení, dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“ koukali dolů na tu nádheru. Hluboko pod námi se od tohoto obrovského vodopádu vinul úzký kaňon sevřený mezi příkré stometrové srázy porostlé bujnou vegetací. Takto nějak musí vypadat Trou de Fer, jen je ještě větší a majestátnější.
Po chvíli rozjímání, když jsme se vzpamatovali z té nádhery, jsme vybalili naše lana a průvodce a vydali se hledat nýty. Kaskáda se dala slanit buď 80 m za strom a zbytek za nýty, ale tato varianta s křivým ne zrovna silným stromem rostoucím nad hranou stopadesát metrů hluboké díry se nám zrovna moc nelíbila, a tak jsme raději zvolili druhou variantu. Ta byla sice se dvěma přestupy, zato však po nýtech. Poslední kontrola sedáků, rozmotání lan a pak už letí obě lana firmy Tendon vyrobené speciálně pro tuto expedici dolů.
První jde dolů Miro. Je to sice starý ostřílený kaňonář, který již má něco za sebou, ale i tak je v jeho tváři vidět respekt a pokora před tímto vodopádem. Já jdu hned za ním, abych mohl fotit. První délka vede po šikmé skále porostlé bujnou vegetací s velkými listy a pak se stěna ostře zlomí a kousek pod zlomem je první štand, kde na mě již čeká Miro. Když se zajistím do štandu a odložím těžký batoh s neopreny a vrtačkou, teprve si uvědomuji tu nádheru všude kolem.
Na dlouhé rozjímání však není čas, máme před sebou ještě celý kaňon a výstup z něj a tak rychle natahujeme druhou délku a Jardovi dáváme vysílačkou signál, ať jde dolů. Zatímco Miro se opět jako první spouští druhou, asi nejkrásnější délku, já fotím o stošest a Jarda se prodírá vegetací a slaňuje ke mně. Když je u mě na štandu, opatrně stahujeme lana a doufáme, že se nám nikde nezaseknou za zdejší vegetaci a dáváme pozor na padající kameny, které bychom mohli lanem strhnout. Druhý jdu opět já a lhal bych, kdybych vám tvrdil, že jsem se nebál. Pod sebou nějakých 110 metrů a já visel ve třech nýtech zatlučených v porézní skále sopečného původu. Pomalu jsem se spouštěl a snažil se co nejvíce vstřebat a vrýt si do paměti tu nádhernou scenérii všude kolem. Jsem jako malinký trpaslík uprostřed obřího vodopádu, který mi na chvíli dovolil stát se jeho součástí a zažít ten nádherný pocit jedinečnosti a dobrodružství a zároveň maličkosti a nicotnosti v celé té přírodní scenérii.
Na posledním štandu s Mirem natahuji poslední délku a jdu nyní jako první, abych mohl zespoda fotit. Nejprve jdu kousek po mokré kluzké skále, až najednou nemám pod nohama nic a visím v prostoru. Vodopád je v této části převislý a já tak asi 30 metrů slaňuji vzduchem a znovu zažívám, nyní ještě intenzivněji, ten zvláštní pocit maličkosti a nicotnosti ve srovnání s tímto majestátním vodopádem, který tu již takto teče tisíce let, a já se teď na pár okamžiků vetřel do jeho nerušeného soukromí.
Dole se v padající vodě dělá duha a tak fotím jako divý duhu a Jardu s Mirem, kteří právě stahují druhou nejdelší délku a v obřím vodopádu působí ti dva „pidižvíci“ opravdu komicky. Když se i oni dostanou šťastně dolů a podaří se nám bez problémů stáhnout všechna lana, chvíli stojíme a snažíme se nabažit toho krásného pocitu z právě „pokořeného“ vodopádu.
Ještě není vyhráno, aneb dalších deset slanění
Z rozjímání nás vytrhne až realita. Tou je fakt, že před námi je ještě deset slanění v úzké soutěsce a čtyři kilometry chůze řekou zpět do civilizace. Oblékáme tedy neopreny, balíme 110 metrová lana na dna batohů a vydáváme se k prvnímu vodopádu. Vodopády již nejsou tak vysoké, nejdelší z nich měl necelých 30 metrů, ale to nic neubírá na jejich kráse a technické náročnosti.
Stěny kaňonu jsou porostlé tmavě zeleným mechem a zářivě zelenými kapradinami a my si tak připadáme jako v cestě do pravěku. Vodopády, pod kterými jsou bílá zpěněná vývařiště, se střídají s dlouhými klidnými tůněmi s temně zelenou vodou, které je nutno proplavávat, což s batohem plným mokrých lan není zrovna jednoduché. Některé vodopády se slaňují vedle proudu vody po kluzké temně hnědé skále, jiné se jdou přímo proudem dravé vody, která nám podtrhává nohy a mlátí s námi o ostré skály. Některé vodopády jsou položené, jiné kolmé a tak se ani chvilku nenudíme a asi po dvou hodinách v soutěsce přicházíme na její konec, kde se kaňon rozšiřuje a po chvíli se vlévá do řeky St. Denis tekoucí do stejnojmenného města.
Řeka je široká a mělká, na dně přes tisíc metrů hlubokého údolí. Z pravé strany do řeky přitéká mnoho přítoků, z nichž každý tvoří nádherný, mnohdy přes sto metrů vysoký vodopád, takže je stále na co koukat. Jediné co nám znepříjemňuje cestu, jsou těžké batohy plné mokrých lan, takže váží nějakých 30–40 kg a hlavně kluzké kameny, díky nimž se každou chvíli někdo z nás válí po zemi. Asi v polovině cesty řekou si vysílení dáváme poslední zbytky jídla a pak již asi po hodině a půl trmácení korytem řeky přicházíme do civilizace. Nejprve procházíme kolem smrdutých chatrčí a hromad odpadků, po té přicházíme k silničce a barákům, kde ze sebe konečně shazujeme těžké bágly a neopreny.
Problém, jak se dostat k devět kilometrů vzdálenému autu, za nás řeší jeden sympatický mladý kreolec, který se s námi dal do řeči. Po chvíli zjistil, co jsme právě absolvovali, nabídl se, že Jardu hodí zpět k autu. S Mirem jsme se mezitím umyli, sbalili věci, a když začínalo pršet, přijel Jarda, který nás naložil a plni dojmů a úžasných zážitků jsme vyjeli zpět do kempu pochlubit se naším výkonem ostatním kaňonářům, kteří dnes místo úžasného kaňonu zvolili neméně krásný sjezd na horských kolech.
Země úsměvů – je další jinotaj, který je s touto zemí
spojený. Už při prvním kontaktu s touto zemí, si toho nemůžete
nevšimnout. Usmívá se na Vás prodavačka v obchodě, úsměvem Vás
obdaří taxíkář, úsměvu se Vám dostane i od policisty, který Vám
podá i ruku, ale vzápětí zkasíruje třeba po 500 bahtů.
Thajsko – země úsměvů
Thajsko, země téměř 10 000 km daleko od našich hranic, každoročně láká k návštěvě tisíce našich občanů. Důvodem je krásná příroda, architektura, bohatá historie, plovoucí trhy, teplo, nádherné moře. Země úsměvů – je další jinotaj, který je s touto zemí spojený. Už při prvním kontaktu s touto zemí, si toho nemůžete nevšimnout. Usmívá se na Vás prodavačka v obchodě, úsměvem Vás obdaří taxíkář, úsměvu se Vám dostane i od policisty, který Vám podá i ruku, ale vzápětí zkasíruje třeba po 500 bahtů. Ale vše s úsměvem. Prostě tady se nešetří na tom, co by mělo být i v našem běžném životě samozřejmostí, ale bohužel není!
V rámci objektivity však třeba říci, že úsměv na nás při našem pobytu nezářil z každého rohu. Když jsme se procházeli v pozdních hodinách centrem Bangkoku a míjeli pouliční prodavače občerstvení, kteří bůhví kolik hodin postávali u své pojízdné živnosti, viděli jsme, že už občas nemají sílu k nějakému tomu úsměvu, přesto však zůstávali zdvořilí a nesnížili se k tomu, aby dali najevo svou rozmrzelost, nebo dokonce vztek. Těžko říci, co je toho příčinou. Je snad zdvořilost a úsměv Thajcům vrozená, nebo je to jen pouhá maska, za kterou se skrývá obyčejný člověk se svými radostmi i starostmi?
Během pobytu v této nádherné zemi, jsme měli možnost mnohokrát se setkat s příslovečnou pohostinností a otevřeností zdejších obyvatel. Jedním dechem je však třeba dodat i to, že i zde se můžete setkat s ne úplně upřímným jednáním, a i zde je dobré mít se na pozoru před některými „šikuly“.
Je jen málo věcí, které jsou natolik typické pro oblast Asie jako populární, dnes už prakticky bez výjimky motorové, tříkolky „tuk-tuk“. Toto oblíbené vozítko se stejně hbitě prohání přelidněnými ulicemi Bangkoku jako po poněkud méně přelidněných venkovských silnicích. Každé vozítko je charakterizováno specifickou výzdobou, která jej odlišuje od ostatních. Přepravit se na něm dá téměř vše. Od turistů, kteří jej mají v oblibě pro jeho rychlost, kterou se dokáže proplétat hustým městským provozem, i pro jeho vzdušnost, kterou pasažér ocení zvláště v parných dnech, až po balíky nejrůznějšího zboží. Teď už však po zkušenostech z Thajska, takové nadšení pro tento dopravní prostředek nesdílíme.
První zkušenost s tímto fenoménem asijských ulic vypadala pohodově. Odmítli jsme nabídku tuk-tuků tam, kde se pohybovala spousta cizinců, a zamířili za památkami hezky po svých. Když jsme studovali mapu, abychom se ve městě trochu zorientovali, přitočil se k nám solidně vyhlížející pán, poradil, za kterými památkami máme vyrazit. Vypadal sympaticky, proč mu tedy nevěřit, když nám doporučil žlutě natřené „tuk-tuky“ s tím, že se jedná o městem dotovanou skupinu motorových tříkolek, které za velmi malý peníz (20 Bht – 10 Kč) nabídnou okružní cestu po některých nejvýznamnějších památkách města.
Jak už asi tušíte, pravda byla jiná. Dva vesele se zubící dědové za řidítky „tuk-tuků“ působili důvěryhodně, nabídnutá trasa byla lákavá, dohodnutá cena podezřele levná, ale znáte to, jsme na dovolené a člověk nad ledasčím mávne rukou. Ještě jsme stihli navštívit chrám Šťastného Buddhy, ale tím také „slavné“ putování po památkách skončilo. Z řidičů se vyklubali obyčejní naháněči jednoho z četných obchodů a pokračování v cestě po památkách bylo najednou podmíněno návštěvou a hlavně nákupem v obchodě, před kterým jsme zastavili. No dopadlo to tak, jak muselo! Nedohodli jsme se a jsme rádi, že jsme thajštině nerozuměli, protože ty výrazy, kterými nás počastovali, určitě nebyly slušné.
Pokračování toho dne už bylo tedy po vlastních nohách, ale když jsme pozdě odpoledne ukončili putování po zdejších vodních kanálech, chystali jsme se zamířit zpátky do našeho hotelu. Co čert nechtěl, hned po výstupu z lodi jsme opět narazili na „hnízdo“ „tuk-tukařů“. Ti chlapi jsou snad všude! Žádný taxík v dohledu, my v tom vedru a smogu už pěkně utahaní a tak jsme se rozhodli risknout tříkolku ještě jednou. Nepochodili jsme! Pokud nepřistoupíte na jejich hru s návštěvou obchodu, máte smůlu. Ani když jsme chtěli odvézt jen do hotelu, a byli jsme ochotni přistoupit na vyšší cenu, měli jsme „smolíka“!
Thajští „holubáři“
Při toulkách kolem královského paláce je dobré si pro změnu dát pozor na „šikuly“, kteří ke své obživě využívají hejna holubů, která se tu jakoby náhodně „popásají“ na volném prostranství. Nenápadně se k Vám přitočí babka, nabízející pytlíky s kukuřicí, pochopitelně na krmení holubů. Jeden z nich Vám vrazí do ruky, chytne Vás za ni a celý obsah mini pytlíku vysype holubům na zem a bez mrknutí oka požaduje zaplacení 150 bahtů.
Někdy až moc šikovní jsou i thajští taxíkáři. Zatímco v Bangkoku jsme s nimi neměli sebemenší problémy, trochu jiné zkušenosti se nám dostalo na ostrově Koh Chang u kambodžských hranic. Zatímco doprava z přístavu do hotelového resortu byla bez sebemenších problémů a cena velmi příjemná (60 bahtů za osobu), doprava v dalších dnech už tak idylická nebyla. Když jsme jednoho večera chtěli vyrazit asi do patnáct kilometrů vzdáleného přístavu Bang Bao, byla najednou taxa dvojnásobná a taxíkář nijak nehodlal smlouvat. A při návratu pozdě večer se cena vyšplhala dokonce na 150 bahtů. Na dotaz po příčině těchto podivných kalkulací každý z těch „šikulů“ jen pokrčil rameny a pronesl elegantní formulku „evening time“. Takže v turistických lokalitách raději pronajmout mopeda a jezdit hezky po vlastní ose.
Je třeba říci, že tyto tři příhody byl jediné, které trošku poupravily náš pohled na tuto kouzelnou zemi v srdci Asie. V drtivé většině převažovaly opravdu upřímné a milé úsměvy, které nás doprovázely po všechny dny našeho pobytu v kouzelném srdci Asie.
Thajsko – země úsměvů
Thajsko, země téměř 10 000 km daleko od našich hranic, každoročně láká k návštěvě tisíce našich občanů. Důvodem je krásná příroda, architektura, bohatá historie, plovoucí trhy, teplo, nádherné moře. Země úsměvů – je další jinotaj, který je s touto zemí spojený. Už při prvním kontaktu s touto zemí, si toho nemůžete nevšimnout. Usmívá se na Vás prodavačka v obchodě, úsměvem Vás obdaří taxíkář, úsměvu se Vám dostane i od policisty, který Vám podá i ruku, ale vzápětí zkasíruje třeba po 500 bahtů. Ale vše s úsměvem. Prostě tady se nešetří na tom, co by mělo být i v našem běžném životě samozřejmostí, ale bohužel není!
V rámci objektivity však třeba říci, že úsměv na nás při našem pobytu nezářil z každého rohu. Když jsme se procházeli v pozdních hodinách centrem Bangkoku a míjeli pouliční prodavače občerstvení, kteří bůhví kolik hodin postávali u své pojízdné živnosti, viděli jsme, že už občas nemají sílu k nějakému tomu úsměvu, přesto však zůstávali zdvořilí a nesnížili se k tomu, aby dali najevo svou rozmrzelost, nebo dokonce vztek. Těžko říci, co je toho příčinou. Je snad zdvořilost a úsměv Thajcům vrozená, nebo je to jen pouhá maska, za kterou se skrývá obyčejný člověk se svými radostmi i starostmi?
Během pobytu v této nádherné zemi, jsme měli možnost mnohokrát se setkat s příslovečnou pohostinností a otevřeností zdejších obyvatel. Jedním dechem je však třeba dodat i to, že i zde se můžete setkat s ne úplně upřímným jednáním, a i zde je dobré mít se na pozoru před některými „šikuly“.
Je jen málo věcí, které jsou natolik typické pro oblast Asie jako populární, dnes už prakticky bez výjimky motorové, tříkolky „tuk-tuk“. Toto oblíbené vozítko se stejně hbitě prohání přelidněnými ulicemi Bangkoku jako po poněkud méně přelidněných venkovských silnicích. Každé vozítko je charakterizováno specifickou výzdobou, která jej odlišuje od ostatních. Přepravit se na něm dá téměř vše. Od turistů, kteří jej mají v oblibě pro jeho rychlost, kterou se dokáže proplétat hustým městským provozem, i pro jeho vzdušnost, kterou pasažér ocení zvláště v parných dnech, až po balíky nejrůznějšího zboží. Teď už však po zkušenostech z Thajska, takové nadšení pro tento dopravní prostředek nesdílíme.
První zkušenost s tímto fenoménem asijských ulic vypadala pohodově. Odmítli jsme nabídku tuk-tuků tam, kde se pohybovala spousta cizinců, a zamířili za památkami hezky po svých. Když jsme studovali mapu, abychom se ve městě trochu zorientovali, přitočil se k nám solidně vyhlížející pán, poradil, za kterými památkami máme vyrazit. Vypadal sympaticky, proč mu tedy nevěřit, když nám doporučil žlutě natřené „tuk-tuky“ s tím, že se jedná o městem dotovanou skupinu motorových tříkolek, které za velmi malý peníz (20 Bht – 10 Kč) nabídnou okružní cestu po některých nejvýznamnějších památkách města.
Jak už asi tušíte, pravda byla jiná. Dva vesele se zubící dědové za řidítky „tuk-tuků“ působili důvěryhodně, nabídnutá trasa byla lákavá, dohodnutá cena podezřele levná, ale znáte to, jsme na dovolené a člověk nad ledasčím mávne rukou. Ještě jsme stihli navštívit chrám Šťastného Buddhy, ale tím také „slavné“ putování po památkách skončilo. Z řidičů se vyklubali obyčejní naháněči jednoho z četných obchodů a pokračování v cestě po památkách bylo najednou podmíněno návštěvou a hlavně nákupem v obchodě, před kterým jsme zastavili. No dopadlo to tak, jak muselo! Nedohodli jsme se a jsme rádi, že jsme thajštině nerozuměli, protože ty výrazy, kterými nás počastovali, určitě nebyly slušné.
Pokračování toho dne už bylo tedy po vlastních nohách, ale když jsme pozdě odpoledne ukončili putování po zdejších vodních kanálech, chystali jsme se zamířit zpátky do našeho hotelu. Co čert nechtěl, hned po výstupu z lodi jsme opět narazili na „hnízdo“ „tuk-tukařů“. Ti chlapi jsou snad všude! Žádný taxík v dohledu, my v tom vedru a smogu už pěkně utahaní a tak jsme se rozhodli risknout tříkolku ještě jednou. Nepochodili jsme! Pokud nepřistoupíte na jejich hru s návštěvou obchodu, máte smůlu. Ani když jsme chtěli odvézt jen do hotelu, a byli jsme ochotni přistoupit na vyšší cenu, měli jsme „smolíka“!
Thajští „holubáři“
Při toulkách kolem královského paláce je dobré si pro změnu dát pozor na „šikuly“, kteří ke své obživě využívají hejna holubů, která se tu jakoby náhodně „popásají“ na volném prostranství. Nenápadně se k Vám přitočí babka, nabízející pytlíky s kukuřicí, pochopitelně na krmení holubů. Jeden z nich Vám vrazí do ruky, chytne Vás za ni a celý obsah mini pytlíku vysype holubům na zem a bez mrknutí oka požaduje zaplacení 150 bahtů.
Někdy až moc šikovní jsou i thajští taxíkáři. Zatímco v Bangkoku jsme s nimi neměli sebemenší problémy, trochu jiné zkušenosti se nám dostalo na ostrově Koh Chang u kambodžských hranic. Zatímco doprava z přístavu do hotelového resortu byla bez sebemenších problémů a cena velmi příjemná (60 bahtů za osobu), doprava v dalších dnech už tak idylická nebyla. Když jsme jednoho večera chtěli vyrazit asi do patnáct kilometrů vzdáleného přístavu Bang Bao, byla najednou taxa dvojnásobná a taxíkář nijak nehodlal smlouvat. A při návratu pozdě večer se cena vyšplhala dokonce na 150 bahtů. Na dotaz po příčině těchto podivných kalkulací každý z těch „šikulů“ jen pokrčil rameny a pronesl elegantní formulku „evening time“. Takže v turistických lokalitách raději pronajmout mopeda a jezdit hezky po vlastní ose.
Je třeba říci, že tyto tři příhody byl jediné, které trošku poupravily náš pohled na tuto kouzelnou zemi v srdci Asie. V drtivé většině převažovaly opravdu upřímné a milé úsměvy, které nás doprovázely po všechny dny našeho pobytu v kouzelném srdci Asie.
Motorové tříkolky „tuk-tuk“ patří neodmyslitelně k provozu snad všech asijských měst. Tedy i v Bangkoku.
Taková je městská doprava v centru Bangkoku.
Motorové tříkolky nepřepravují pouze cestující. Během chvíle se dokáží změnit v malý náklaďák.
Některé ženy nosí burky, což je černý vše zahalující hábit, ve
kterém je vidět jen obličej. V ortodoxnějších rodinách si však
ženy zakrývají i obličej a z burky jim vykukují pouze oči. Burka
je důležitou součástí pákistánského oblečení a návrháři se snaží
ji všemožně „vyzdobit“.
Pákistánský oděv shalwar kameez
Stačí se projít po ulicích Pákistánu a hned zjistíte, že je něco jinak. Lidé oblečení v šatech různých a mnohdy pestrobarevných barev, co nejvíce zahalující tělo. Tradiční pákistánský oděv se nazývá shalwar kameez. Nosí se i v Indii. Shalwar jsou kalhoty, které tak trochu připomínají hodně volné pyžamo. Jsou hodně široké nahoře a dole u kotníků se zužují. Většinou jsou v pase na gumu nebo na tkaničku, kterou si uvážete, jak potřebujete. Kameez je dlouhá halena, která končí někde v úrovni kolen. Na bocích je otevřená, abyste se mohli lépe a volněji pohybovat. Často je látka bohatě vyšívaná a zdobená různými kamínky, flitry a ornamenty. Barvy se používají pestré až zářivé. Ženy si mohou dosyta užívat při nákupech látek. Hotové shalwar kameez se většinou moc nekupují. Nebývají dobře ušité a určitě vám nepadnou tak, jako když si zajdete do krejčovského salonu, kde vám oděv ušijí na míru. Krejčí jsou v Pákistánu na každém rohu. Stejně jako většinu zaměstnání v Pákistánu, i šití provozují hlavně muži. Přinesete jim koupenou látku, oni si vás změří a domluví se na zkoušce, případně předání hotových šatů. Není radno se však na termín spoléhat. Krejčí jsou limitování elektřinou, která tu tak často vypadává. Někdy nejde celé hodiny i dny.
Salwar kameez můžete pořídit velmi levně, ale i velmi draho. To když půjdete nakupovat do butiků ve velkých městech, kde najdete kousky od známých módních návrhářů. Nejdražší šaty se pořizují na svatby. Vyjdou v přepočtu na několik desítek tisíc českých korun. Bývají z nejjemnějších látek jako je šifon, samet, hedvábí a organza. Svatební šaty musí být perfektní. V Pákistánu nevěsty nenosí bílou, ale hlavně červenou, hnědou, oranžovou, zelenou, zlatou. Každá nevěsta si tu musí připadat jako princezna. Celá se blyští, šaty šustí a vlají.
I když do Pákistánu proudí západní módní styly, pořád převládá tradice jako kulturní dědictví. Západní vliv není v zemi moc vítán. Módní návrháři se západní módou nechávají jen inspirovat. Hlavně pokud se jedná o nové vzory a výšivky. V Pákistánu je způsob, jakým se oblékáte, velmi důležitý. Lidé vás vnímají podle vašich šatů. Pákistán je, více než cokoliv jiného, muslimská země.
Čádor, dupatta, burka
Ať už se jedná o ženy či muže, všichni by měli nosit oblečení, které toho co nejvíce zakrývá. To znamená co nejdelší a volné. Ženy by navíc měly mít zahalené vlasy šátkem – čádor, nebo šálou – dupatta, která je stylovým doplňkem. Nosí se přes ramena nebo kolem hrudi. Zakryté vlasy musí být tím spíš, pokud jdou ženy ven nebo do mešity. Také v případě, že do jejich domu vstoupí cizí muž. Náboženství stanoví jistá pravidla. Některé ženy nosí burky, což je černý vše zahalující hábit, ve kterém je vidět jen obličej. V ortodoxnějších rodinách si však ženy zakrývají i obličej a z burky jim vykukují pouze oči. Burka je důležitou součástí pákistánského oblečení a návrháři se snaží ji všemožně „vyzdobit“.
V Pákistánu je spousta možností, kde nakoupit. Jsou tu tržiště, nespočteně mnoho malých obchůdků, ale i větší obchodní centra, která vznikají hlavně ve větších městech. Největší tržby mají obchodníci na konci muslimského svátku Ramadánu, kdy si všichni kupují nové šaty, aby mohli oslavit Eid v novém.
Muslimové říkají, že čádor je největší ozdobou ženy. Je to její šperk. Ženy milují i další šperky. Nezáleží už na tom, jestli jsou ze zlata, stříbra, drahých kamenů nebo je to jen blýskavá bižuterie. Šperky hrají velkou úlohu a jsou důležitými doplňky. Hodně se používají kameny, které se vsazují do prstenů a přívěsků. Jsou to třeba granáty, topaz, modrý safír. Kameny jsou v mnoha barvách, což pomáhá sladit šaty se šperky. Prsteny zde nosí i muži. Často u nich uvidíte dost velké prsteny se vsazenými kameny většinou černé nebo tyrkysové barvy.
Bižuterii je možné koupit na trzích, kde se cena dá docela slušně usmlouvat. Šperky jsou v Pákistánu považovány za dobrou investici. Lépe situovaní obyvatelé nosí bohatě zdobené zlaté šperky s diamanty, rubíny, smaragdy, perlami. Ne tolik movití Pákistánci nosí stříbro a jiné obecné kovy. Drahokamy se nenosí jen jako módní doplňky, ale často i na doporučení astrologů a duchovních vůdců.
Další zkrášlování si ženy užijí v salónech krásy, kterých je také více než dost. Mohou si tady objednat úpravu obočí, která se provádí prastarou metodou – vytrháváním nití. Mezi další služby patří depilace voskem, která je velmi žádaná, líčení, které bývá dost výrazné. Symbolem krásy je zde co nejsvětlejší pokožka. Výsledkem líčení tedy bývá bílá tvář přepudrovaná velkou vrstvou. Ženy se tu líčí málo. Je to i proto, že se 5× denně modlí a před Alláha musíte přijít bez make upu. Stejné je to i s lakováním nehtů. Můžete si nechat vytvořit složitý účes nebo si nechat vlasy obarvit hennou. Henna se používá i ke zdobení rukou. Henna se používá více než 5000 let. Ženy se zdobí hlavně na svatbu a jiné slavnostní příležitosti. Na zápěstí i nohy kolem kotníků se malují velmi složité vzorce, které vydrží několik týdnů a pak zmizí. Aplikace henny je bezbolestná.
Výsadou žen jsou tedy salóny krásy, muži chodí do holičství. Holičství jsou jen pro muže, ženy sem nesmí. V Pákistánu opravdu muži využívají holičství k oholení, jak tomu u nás už je jen výjimečně. Pracují tu jen muži, holí a stříhají, povídají, popíjí čaj s mlékem. Manžel také využil jejich služeb při naší cestě do Pákistánu. Měl ve vlasech světlý melír a holiče to moc zajímalo. Vyptávali se, jak se to dělá v Evropě, co používají, jaká je technika .
Myslím si, že Pákistán nás může v módě inspirovat. Ať už je to používání pestrých barev, které povzbudí a rozveselí ducha, ale i používání „ženských“ šatů a ozdob. Naše ulice můžou být pestřejší a naše tváře usměvavější.
Pákistánský oděv shalwar kameez
Stačí se projít po ulicích Pákistánu a hned zjistíte, že je něco jinak. Lidé oblečení v šatech různých a mnohdy pestrobarevných barev, co nejvíce zahalující tělo. Tradiční pákistánský oděv se nazývá shalwar kameez. Nosí se i v Indii. Shalwar jsou kalhoty, které tak trochu připomínají hodně volné pyžamo. Jsou hodně široké nahoře a dole u kotníků se zužují. Většinou jsou v pase na gumu nebo na tkaničku, kterou si uvážete, jak potřebujete. Kameez je dlouhá halena, která končí někde v úrovni kolen. Na bocích je otevřená, abyste se mohli lépe a volněji pohybovat. Často je látka bohatě vyšívaná a zdobená různými kamínky, flitry a ornamenty. Barvy se používají pestré až zářivé. Ženy si mohou dosyta užívat při nákupech látek. Hotové shalwar kameez se většinou moc nekupují. Nebývají dobře ušité a určitě vám nepadnou tak, jako když si zajdete do krejčovského salonu, kde vám oděv ušijí na míru. Krejčí jsou v Pákistánu na každém rohu. Stejně jako většinu zaměstnání v Pákistánu, i šití provozují hlavně muži. Přinesete jim koupenou látku, oni si vás změří a domluví se na zkoušce, případně předání hotových šatů. Není radno se však na termín spoléhat. Krejčí jsou limitování elektřinou, která tu tak často vypadává. Někdy nejde celé hodiny i dny.
Salwar kameez můžete pořídit velmi levně, ale i velmi draho. To když půjdete nakupovat do butiků ve velkých městech, kde najdete kousky od známých módních návrhářů. Nejdražší šaty se pořizují na svatby. Vyjdou v přepočtu na několik desítek tisíc českých korun. Bývají z nejjemnějších látek jako je šifon, samet, hedvábí a organza. Svatební šaty musí být perfektní. V Pákistánu nevěsty nenosí bílou, ale hlavně červenou, hnědou, oranžovou, zelenou, zlatou. Každá nevěsta si tu musí připadat jako princezna. Celá se blyští, šaty šustí a vlají.
I když do Pákistánu proudí západní módní styly, pořád převládá tradice jako kulturní dědictví. Západní vliv není v zemi moc vítán. Módní návrháři se západní módou nechávají jen inspirovat. Hlavně pokud se jedná o nové vzory a výšivky. V Pákistánu je způsob, jakým se oblékáte, velmi důležitý. Lidé vás vnímají podle vašich šatů. Pákistán je, více než cokoliv jiného, muslimská země.
Čádor, dupatta, burka
Ať už se jedná o ženy či muže, všichni by měli nosit oblečení, které toho co nejvíce zakrývá. To znamená co nejdelší a volné. Ženy by navíc měly mít zahalené vlasy šátkem – čádor, nebo šálou – dupatta, která je stylovým doplňkem. Nosí se přes ramena nebo kolem hrudi. Zakryté vlasy musí být tím spíš, pokud jdou ženy ven nebo do mešity. Také v případě, že do jejich domu vstoupí cizí muž. Náboženství stanoví jistá pravidla. Některé ženy nosí burky, což je černý vše zahalující hábit, ve kterém je vidět jen obličej. V ortodoxnějších rodinách si však ženy zakrývají i obličej a z burky jim vykukují pouze oči. Burka je důležitou součástí pákistánského oblečení a návrháři se snaží ji všemožně „vyzdobit“.
V Pákistánu je spousta možností, kde nakoupit. Jsou tu tržiště, nespočteně mnoho malých obchůdků, ale i větší obchodní centra, která vznikají hlavně ve větších městech. Největší tržby mají obchodníci na konci muslimského svátku Ramadánu, kdy si všichni kupují nové šaty, aby mohli oslavit Eid v novém.
Muslimové říkají, že čádor je největší ozdobou ženy. Je to její šperk. Ženy milují i další šperky. Nezáleží už na tom, jestli jsou ze zlata, stříbra, drahých kamenů nebo je to jen blýskavá bižuterie. Šperky hrají velkou úlohu a jsou důležitými doplňky. Hodně se používají kameny, které se vsazují do prstenů a přívěsků. Jsou to třeba granáty, topaz, modrý safír. Kameny jsou v mnoha barvách, což pomáhá sladit šaty se šperky. Prsteny zde nosí i muži. Často u nich uvidíte dost velké prsteny se vsazenými kameny většinou černé nebo tyrkysové barvy.
Bižuterii je možné koupit na trzích, kde se cena dá docela slušně usmlouvat. Šperky jsou v Pákistánu považovány za dobrou investici. Lépe situovaní obyvatelé nosí bohatě zdobené zlaté šperky s diamanty, rubíny, smaragdy, perlami. Ne tolik movití Pákistánci nosí stříbro a jiné obecné kovy. Drahokamy se nenosí jen jako módní doplňky, ale často i na doporučení astrologů a duchovních vůdců.
Další zkrášlování si ženy užijí v salónech krásy, kterých je také více než dost. Mohou si tady objednat úpravu obočí, která se provádí prastarou metodou – vytrháváním nití. Mezi další služby patří depilace voskem, která je velmi žádaná, líčení, které bývá dost výrazné. Symbolem krásy je zde co nejsvětlejší pokožka. Výsledkem líčení tedy bývá bílá tvář přepudrovaná velkou vrstvou. Ženy se tu líčí málo. Je to i proto, že se 5× denně modlí a před Alláha musíte přijít bez make upu. Stejné je to i s lakováním nehtů. Můžete si nechat vytvořit složitý účes nebo si nechat vlasy obarvit hennou. Henna se používá i ke zdobení rukou. Henna se používá více než 5000 let. Ženy se zdobí hlavně na svatbu a jiné slavnostní příležitosti. Na zápěstí i nohy kolem kotníků se malují velmi složité vzorce, které vydrží několik týdnů a pak zmizí. Aplikace henny je bezbolestná.
Výsadou žen jsou tedy salóny krásy, muži chodí do holičství. Holičství jsou jen pro muže, ženy sem nesmí. V Pákistánu opravdu muži využívají holičství k oholení, jak tomu u nás už je jen výjimečně. Pracují tu jen muži, holí a stříhají, povídají, popíjí čaj s mlékem. Manžel také využil jejich služeb při naší cestě do Pákistánu. Měl ve vlasech světlý melír a holiče to moc zajímalo. Vyptávali se, jak se to dělá v Evropě, co používají, jaká je technika .
Myslím si, že Pákistán nás může v módě inspirovat. Ať už je to používání pestrých barev, které povzbudí a rozveselí ducha, ale i používání „ženských“ šatů a ozdob. Naše ulice můžou být pestřejší a naše tváře usměvavější.
Po dvou kilometrech cesty nastává problém, který překvapuje
i místní. Celý den pršelo a přes cestu se valí proud vody. Nikdo se
to neodvažuje projet. Občas spadnou na cestu i nějaké kameny. Všichni
čučí na proud vody, my taky. Nevypadá to vůbec bezpečně.
Jsme v Lijiangu – malebném turistickém městečku nacházející se v provincii Yúnnán. Staré centrum města je opravdu překrásné. A také proto turistama doslova přecpané. V době turistické špičky tu není k hnutí. Potřebujeme prostor, velký prostor. Proto se dnes ráno vydáváme do Soutěsky skákajícího tygra. Hurá do krásné přírody a překrásných hor!
Soutěska skákajícího tygra se nachází v jihozápadní Číně, 60 km na sever od Lijiangu. Jméno nese po tygrovi, který ji přeskočil, aby si zachránil život před dotěrným lovcem. I v nejužším bodě má soutěska ovšem stále 25 metrů. Soutěska je 15 kilometrů dlouhá a je považována za nejhlubší na světě. Některé útesy mají na výšku okolo 2 kilometrů. Pokud už se do jihozápadní Číny vydáte, pak soutěska patří rozhodně k tomu, co opravdu musíte vidět.
Had do autobusu nepatří!
Autobusy do městečka Qiaotou by měly odjíždět podle Lonely Planet každou chvíli. To se nakonec ukazuje jako chyba. Autobus v 11:30 už byl plný a další jede až v 13:30. Náš autobus má hnedka 20 minut zpoždění. Řidič si totiž dohodnul kšeftík na odvoz nějakých beden. Tak čekáme, než to přinesou a naloží. Jízda autobusem v Číně, to je vždycky velké dobrodružství!
Aby cesta nebyla nudná, o neustálé vzrušení se stará řidič svým předjíždění do zatáček. Nejedeme sice nějak rychle, ale stejně by to byla pěkná rána. Naštěstí to prostě vždycky nějak vyjde. Cestou také míjíme u silnice Číňana s hadem. Jako kdyby na nás mával a snažil se nás zastavit. Jestli se takhle v Číně stopuje, těžko říct. Docela si oddechnu, náš řidič mu nezastavuje.
Šnečí jízdou s častým zatáčkopředjížděním se nakonec dostáváme za 2,5 h do Quiatou. Platíme 50 juanů vstupné a náš autobus zde cestu končí. Potřebujeme dál do soutěsky k Walnut Garden Guesthouse.
Sháníme dopravu. Po chvíli nás zastavuje nějaký Američan, jestli se prý nechceme podělit o dopravu. Kdo by nechtěl. Nabídka je férová, 20 juanů za každého. Američan je tu s Číňankou neidentifikovatelného věku. Jestli je to pronajatá přítelkyně, skutečná přítelkyně, kamarádka nebo snad manželka, těžko říct. Spíš než na nějaký trek je oblečená na předváděcí módní molo. Odjíždíme naším minibusem v plné náloži. Cesta je na začátku asfaltová, jen trošku úzká.
Oproti tomu, co nás ale čeká, je to skoro dálnice. Po chvíli se cesta ještě více zužuje. Části silnice jsou spadlé ze srázu dolů. V „lepším případě“ jsou na silnici jen popadané kameny, spíš tedy balvany. Některé úseky jsou jen uježděná a dnes rozbahněná silnice. Náš řidič ale jede, co to jen jde. Já na zadním sedadle nadskakuji jak po sednutí na vosí hnízdo. Vpravo od silnice je sráz dolů, asi tak 300 metrů hluboký. Raději tam nekoukám! Není to bezpečný pocit! Cestou se zastavujeme u peřejí. Voda hučí po skalinách, zemský ráj to na pohled…! Ano, je to tu moc krásný!
Nebezpečný průjezd
Po dvou kilometrech cesty nastává problém, který překvapuje i místní. Celý den pršelo a přes cestu se valí proud vody. Nikdo se to neodvažuje projet. Občas spadnou na cestu i nějaké kameny. Všichni čučí na proud vody, my taky. Nevypadá to vůbec bezpečně. Asi po 30 minutách čekání to rozjíždí nějaký čínský maník s jeepem a projíždí. Sklízí potlesk. Bravo! Odvážlivec! Pak jede náklaďák, také bez problému.
Pro zpestření situace tu jedou dva Číňané na mulách. Chtějí také na druhou stranu. Po vzoru jeepu to co nejvíc rozjedou. Ale mulám se to nějak nezdá. V půlce muly zadrhávají a skákají jak na rodeu. První kovboj ale vítězoslavně projíždí. Druhá mula odskáče i se svým kovbojem do propasti! Kovboj i mula zmizeli. Obecenstvo ztichlo. Všichni čumí na sebe, co se děje, co dělat! K záchranné akci se nikdo nemá, nikdo nechce riskovat. Život v Číně takovou cenu nemá. Naštěstí tam nebyl sráz hned dolů a tak jak kovboj, tak i mula se zachytili. Po chvíli vylézají a přecházejí na druhou stranu. Chvilka napětí opadá.
Odkaz z tohoto rámečku je reklamním sdělením společnosti ESO Travel. Dovolená Čína – to je cesta za dobrodružstvím
Proud vody trošku opadává. Projíždějí první minibusy. Vůbec se mi to nelíbí, ale nakonec jedeme také. Takhle vystrašený jsem snad ještě nikdy nebyl. Náš řidič asi taky. Po přejezdu vodou začal radostně výskat a já si uvolnil napnuté svalstvo a uklidnil dech. Uf uf, přežili jsme to! Hurá! Nakonec vystupujeme už v Tina´s GuestHouse. Tu část cesty, kterou jsme chtěli dnes ještě projít, už bychom stíhali tak tak do setmění. Navíc prší a těch adrenalinových zážitků už bylo dneska opravdu až až. V Tina´s přespíme.
Ráno mírně prší. Rychle vstáváme a dáváme si co největší přísun energie. Omeletka, Naxi sendvič, jídlo eňo ňůňo. Tina´s doporučuji! Cesta od Tina’s jde strmě do kopce. Po našem tréninku na horu Emei to ale pro nás není problém (článek Míříme na posvátnou horu Emei). Vystoupáme tak asi 500m převýšení. Cesta není jednoduchá. Po blátě to občas dost klouže. Zase z nás leje jak z konve. Ale rychlý a ranní výšlap stojí za to. Nejsou tu žádní turisté. Užíváme si přírodní samotu a vychutnáváme krásné výhledy na soutěsku.
Po překonání 500m převýšení je cesta už víceméně po rovince. Sice po rovince, ale klidná procházka jako v Krkonoších to tu opravdu není. Půl metru od pěšinky je tak kilometrový sráz dolů. Jeden špatný krok nebo zakopnutí a je člověk na své konečné… Ty srázy dolů tu jsou opravdu hluboké a dělají soutěsku tak neuvěřitelně krásnou!
Asi za hodinku se i počasí umoudřuje. Přestává pršet. Vidíme vrcholky hor, na kterých se prohánějí mraky. Je to nádhera! Nejnebezpečnější, co se srázů týče, je cesta mezi Tina´s a Halfway GH. Od Halfway už je to docela takový skoro „lážo plážo“ pochod. Turistů dnes potkáváme opravdu málo (asi 50). Poměr západ vs Čína je tak 50:50. Zase tu tedy platí pravidlo: Kam nevede lanovka, tam Čína nechodí. Turistů sem asi opravdu moc nechodí, protože i stánků je tu jen pár. Anebo není sezóna.
Asi po 6,5h chůze (dle LP osm) přicházíme k Jane´s GH na začátku soutěsky. Dáváme velmi zasloužené pivečko. Minibusem za 20 juanů odjíždíme další kamikadze jízdou přímo do našeho hostelu Mama Naxi v Lijiangu. Cestou vidíme dvě bouračky. Náš šofér předjíždí ale hlava nehlava, nic ho nerozhází. Po našich adrenalinových zážitcích ze soutěsky to s námi už ale také ani nehne. Už jsme zvyklí.
Autor podnikl výlet do Soutěsky skákajícího 27. – 28. července 2009 v rámci svého půlročního putování přes Asii do Austrálie.
Jsme v Lijiangu – malebném turistickém městečku nacházející se v provincii Yúnnán. Staré centrum města je opravdu překrásné. A také proto turistama doslova přecpané. V době turistické špičky tu není k hnutí. Potřebujeme prostor, velký prostor. Proto se dnes ráno vydáváme do Soutěsky skákajícího tygra. Hurá do krásné přírody a překrásných hor!
Soutěska skákajícího tygra se nachází v jihozápadní Číně, 60 km na sever od Lijiangu. Jméno nese po tygrovi, který ji přeskočil, aby si zachránil život před dotěrným lovcem. I v nejužším bodě má soutěska ovšem stále 25 metrů. Soutěska je 15 kilometrů dlouhá a je považována za nejhlubší na světě. Některé útesy mají na výšku okolo 2 kilometrů. Pokud už se do jihozápadní Číny vydáte, pak soutěska patří rozhodně k tomu, co opravdu musíte vidět.
Had do autobusu nepatří!
Autobusy do městečka Qiaotou by měly odjíždět podle Lonely Planet každou chvíli. To se nakonec ukazuje jako chyba. Autobus v 11:30 už byl plný a další jede až v 13:30. Náš autobus má hnedka 20 minut zpoždění. Řidič si totiž dohodnul kšeftík na odvoz nějakých beden. Tak čekáme, než to přinesou a naloží. Jízda autobusem v Číně, to je vždycky velké dobrodružství!
Aby cesta nebyla nudná, o neustálé vzrušení se stará řidič svým předjíždění do zatáček. Nejedeme sice nějak rychle, ale stejně by to byla pěkná rána. Naštěstí to prostě vždycky nějak vyjde. Cestou také míjíme u silnice Číňana s hadem. Jako kdyby na nás mával a snažil se nás zastavit. Jestli se takhle v Číně stopuje, těžko říct. Docela si oddechnu, náš řidič mu nezastavuje.
Šnečí jízdou s častým zatáčkopředjížděním se nakonec dostáváme za 2,5 h do Quiatou. Platíme 50 juanů vstupné a náš autobus zde cestu končí. Potřebujeme dál do soutěsky k Walnut Garden Guesthouse.
Sháníme dopravu. Po chvíli nás zastavuje nějaký Američan, jestli se prý nechceme podělit o dopravu. Kdo by nechtěl. Nabídka je férová, 20 juanů za každého. Američan je tu s Číňankou neidentifikovatelného věku. Jestli je to pronajatá přítelkyně, skutečná přítelkyně, kamarádka nebo snad manželka, těžko říct. Spíš než na nějaký trek je oblečená na předváděcí módní molo. Odjíždíme naším minibusem v plné náloži. Cesta je na začátku asfaltová, jen trošku úzká.
Oproti tomu, co nás ale čeká, je to skoro dálnice. Po chvíli se cesta ještě více zužuje. Části silnice jsou spadlé ze srázu dolů. V „lepším případě“ jsou na silnici jen popadané kameny, spíš tedy balvany. Některé úseky jsou jen uježděná a dnes rozbahněná silnice. Náš řidič ale jede, co to jen jde. Já na zadním sedadle nadskakuji jak po sednutí na vosí hnízdo. Vpravo od silnice je sráz dolů, asi tak 300 metrů hluboký. Raději tam nekoukám! Není to bezpečný pocit! Cestou se zastavujeme u peřejí. Voda hučí po skalinách, zemský ráj to na pohled…! Ano, je to tu moc krásný!
Nebezpečný průjezd
Po dvou kilometrech cesty nastává problém, který překvapuje i místní. Celý den pršelo a přes cestu se valí proud vody. Nikdo se to neodvažuje projet. Občas spadnou na cestu i nějaké kameny. Všichni čučí na proud vody, my taky. Nevypadá to vůbec bezpečně. Asi po 30 minutách čekání to rozjíždí nějaký čínský maník s jeepem a projíždí. Sklízí potlesk. Bravo! Odvážlivec! Pak jede náklaďák, také bez problému.
Pro zpestření situace tu jedou dva Číňané na mulách. Chtějí také na druhou stranu. Po vzoru jeepu to co nejvíc rozjedou. Ale mulám se to nějak nezdá. V půlce muly zadrhávají a skákají jak na rodeu. První kovboj ale vítězoslavně projíždí. Druhá mula odskáče i se svým kovbojem do propasti! Kovboj i mula zmizeli. Obecenstvo ztichlo. Všichni čumí na sebe, co se děje, co dělat! K záchranné akci se nikdo nemá, nikdo nechce riskovat. Život v Číně takovou cenu nemá. Naštěstí tam nebyl sráz hned dolů a tak jak kovboj, tak i mula se zachytili. Po chvíli vylézají a přecházejí na druhou stranu. Chvilka napětí opadá.
Odkaz z tohoto rámečku je reklamním sdělením společnosti ESO Travel. Dovolená Čína – to je cesta za dobrodružstvím
Proud vody trošku opadává. Projíždějí první minibusy. Vůbec se mi to nelíbí, ale nakonec jedeme také. Takhle vystrašený jsem snad ještě nikdy nebyl. Náš řidič asi taky. Po přejezdu vodou začal radostně výskat a já si uvolnil napnuté svalstvo a uklidnil dech. Uf uf, přežili jsme to! Hurá! Nakonec vystupujeme už v Tina´s GuestHouse. Tu část cesty, kterou jsme chtěli dnes ještě projít, už bychom stíhali tak tak do setmění. Navíc prší a těch adrenalinových zážitků už bylo dneska opravdu až až. V Tina´s přespíme.
Ráno mírně prší. Rychle vstáváme a dáváme si co největší přísun energie. Omeletka, Naxi sendvič, jídlo eňo ňůňo. Tina´s doporučuji! Cesta od Tina’s jde strmě do kopce. Po našem tréninku na horu Emei to ale pro nás není problém (článek Míříme na posvátnou horu Emei). Vystoupáme tak asi 500m převýšení. Cesta není jednoduchá. Po blátě to občas dost klouže. Zase z nás leje jak z konve. Ale rychlý a ranní výšlap stojí za to. Nejsou tu žádní turisté. Užíváme si přírodní samotu a vychutnáváme krásné výhledy na soutěsku.
Po překonání 500m převýšení je cesta už víceméně po rovince. Sice po rovince, ale klidná procházka jako v Krkonoších to tu opravdu není. Půl metru od pěšinky je tak kilometrový sráz dolů. Jeden špatný krok nebo zakopnutí a je člověk na své konečné… Ty srázy dolů tu jsou opravdu hluboké a dělají soutěsku tak neuvěřitelně krásnou!
Asi za hodinku se i počasí umoudřuje. Přestává pršet. Vidíme vrcholky hor, na kterých se prohánějí mraky. Je to nádhera! Nejnebezpečnější, co se srázů týče, je cesta mezi Tina´s a Halfway GH. Od Halfway už je to docela takový skoro „lážo plážo“ pochod. Turistů dnes potkáváme opravdu málo (asi 50). Poměr západ vs Čína je tak 50:50. Zase tu tedy platí pravidlo: Kam nevede lanovka, tam Čína nechodí. Turistů sem asi opravdu moc nechodí, protože i stánků je tu jen pár. Anebo není sezóna.
Asi po 6,5h chůze (dle LP osm) přicházíme k Jane´s GH na začátku soutěsky. Dáváme velmi zasloužené pivečko. Minibusem za 20 juanů odjíždíme další kamikadze jízdou přímo do našeho hostelu Mama Naxi v Lijiangu. Cestou vidíme dvě bouračky. Náš šofér předjíždí ale hlava nehlava, nic ho nerozhází. Po našich adrenalinových zážitcích ze soutěsky to s námi už ale také ani nehne. Už jsme zvyklí.
Karibské ostrovy se oprávněně pyšní svým vynikajícím rumem,
koneckonců jen málo z nich rum nepálí. Mezi všemi ale zcela jistě
vyniká Martinik. Určitě se ideálním způsobem smíchala půda a klimatické
podmínky, z toho vzniká prvotřídní cukrová třtina a na dobrý rum je
zaděláno.
Karibské ostrovy se oprávněně pyšní svým vynikajícím rumem, koneckonců jen málo z nich rum nepálí. Mezi všemi ale zcela jistě vyniká Martinik. Určitě se ideálním způsobem smíchala půda a klimatické podmínky, z toho vzniká prvotřídní cukrová třtina a na dobrý rum je zaděláno. A protože si na rum potrpí a jeho kvalitu si hlídají, všechny destilovny, a je jich dnes na ostrově celkem jedenáct, si vybojovaly označení Appellation d’origine controlée, které až do té doby bylo vyhrazeno výhradně francouzským vínům a sýrům. O tom, že to destilovnám na blízkém ostrově Guadeloupe pije krev, nemusíme pochybovat.
Počátky výroby rumu
Historie místního rumu stojí za to, koneckonců se rum stal nedílnou součástí života v Karibiku od 17. století, kdy Evropané objevili svůj sladký zub, a v Karibiku začaly vznikat plantáže cukrové třtiny. Majitelé cukrovarů brzy zjistili, že zbytky šťávy z vylisované třtiny a odpadová melasa jsou ideálním zdrojem pro fermentaci a přepalování rumu. Zásluhou čiperného mnicha Jean-Baptiste Labata začal od roku 1694 nahrazovat na lodích jezdících do Evropy rum dosud obvyklejší pivo. Pravý rozkvět destilace však začal později, až s obrazem rum pijících pirátů a bukanýrů.
Během příštích dvou století produkce rumu stále stoupala a centrem rumového obchodu ostrova se stalo město Saint-Pierre. To se ale změnilo v roce 1902, kdy vybuchla sopka Mount Pelee a pohřbila nejen celé město s jeho 16ti destilovnami, ale také všech 28 000 obyvatel. Dnes se nad nově vybudovaným městem vypíná jen jediná destilovna, žádnou jinou si majitelé obnovit netroufli.
Prohlídka destiloven
Celkově teď na ostrově pracuje 11 destiloven, z nichž si můžeme detailně prohlédnout deset. Ta prohlídka ale rozhodně stojí za to. Destilovny sice pracují jen krátce, pouze od konce února do června, potom končí sklizeň cukrové třtiny, a v destilovnách pobíhá jen několik montérů, kteří udržují stroje. To ale nevadí, z žádné nás nevyhodí a kde není přímo prohlídka s průvodcem (občas pozor, bez francouzštiny se neobejdeme), můžeme se po destilovně toulat sami. Prohlédnout si tak můžeme doslova cokoliv, přístupné je opravdu všechno, majitelé nám očividně věří, že nikam nespadneme. Třešničkou na dortu je potom pochopitelně ochutnávka, ve všech destilovnách zdarma.
Výtečný mok si potom můžeme v solidně zásobených prodejnách nakoupit. Jelikož 99 procent návštěvníků přichází z Francie a nemá tak dovozní limit, nakupuje se doslova ve velkém a řada druhů se prodává rovnou po třech litrových lahvích. Při nákupu se ale vyplatí opatrnost, neboť řadu rumů koupíme v supermarketech o něco levněji než v samotných destilovnách. Destilovny ale často nabízejí nejrůznější špeky, ročníkové rumy nebo ultra staré rumy, což na Martinik znamená již od 12 let.
Každá má svoji historii
Některé destilovny mají vlastní, často bohatou historii. Známá a v současné době největší destilovna Saint-James, jejíž výrobky na první pohled poznáme podle charakteristické láhve se čtvercovým půdorysem, je jediná, která má anglický název – zakladatel totiž po ediktu krále Ludvíka XIV, který zakázal prodej karibských rumů ve Francii, změnil název na anglický ve snaze posílit vývoz do anglických kolonií v dnešním severovýchodě Spojených států. Celkem rozumně očekával, že by původní název nikdo nevyslovil.
Zajímavá je i historie destilovny Dillon, ta původně stála na kraji Saint-Pierre. Když ale střechu opakovaně zničily hurikány, znechucení majitelé celou destilovnu včetně všech budov rozebrali a v roce 1891 převezli do blízkosti tehdy okrajového, dnes hlavního města Fort-de-France. Tím unikla ničivému výbuchu sopky.
Destilovna Clement si zachovala svůj ráz bohaté plantáže natolik, že se v jejím sídle před lety uskutečnila schůzka prezidentů tehdejších Mitteranda a Bushe. Destilovna Depaz byla sice poničena výbuchem Mount Pelee, nicméně jeden z majitelů, který se v době výbuchu vracel z Francie, přežil a továrnu vybudoval znovu. Dnes si z pozemků můžeme dodnes čipernou sopku pořádně prohlédnout. Musíme ovšem mít s sebou pořádný kus štěstí, špička sopky je většinou ukryta v mracích.
Globalizace a rum
Ani zde však nelze čas zastavit a globalizace vystrkuje své drápky. A s tím, jak se destilovny vzájemně požírají, bude se jejich počet jen zmenšovat. Proto i zdejší destilovny pomalu ubývají, nejprve padla nejmenší destilovna Hardy, zbytky tohoto rumu se ještě stáčejí v destilovně Saint-James. V Evropě dobře známá destilovna Trois Rivieres sice stále destiluje samostatně, ale ve skutečnosti patří již mnohem větší destilovně Clement. Některé další se postupně stěhují, opouštějí původní místa a otevírají modernější destilovny někde jinde. Vysoká vlhkost a bujná vegetace pak za pár let udělají z dříve kvetoucího podniku smutně zrezavělé ruiny. A ještě nutno dodat, že některé destilovny vyvážejí ve velkém do Francie, kde se rumy stáčejí. Poznat rozdíl na lahvích lze, ale vyžaduje to znalce.
Co jej činí speciálním
Rum z Martiniku se od všech ostatních rumů světa liší tím, že je destilován výhradně ze šťávy cukrové třtiny, ostatní karibské (ale i jiné) rumy využívají více či méně také melasu, vznikající jako odpad při výrobě cukru. Pokud chceme ochutnávat, musíme si uvědomit, že na ostrově základně rozlišují rumy dva – Rhum agricole, který opravdu pochází pouze z cukrové třtiny, a je považován za jediný pravý rum, a Rhum de melasse, často nazývaný jako Rhum industriel, který je destilován z kvašené melasy. Rhum agricole se potom dále dělí na tři typy – bílý rum, o alkoholovém obsahu 50, 55 a 62 procent, rhum paille, který je světlý a stárne ve velkých dubových sudech méně než dva roky, a rhum vieux, který stárne v malých dubových sudech používaných buď pro zrání francouzského koňaku, nebo kentuckého bourbonu nejméně tři roky.
To je právě ten rum, za kterým sem jezdí znalci. Pravdou je, že pětileté rumy chutnají lépe nežli kdejaký 18ti či 23 letý rum, zřejmě na Martiniku objevili jiné principy stárnutí rumu. Chloubou destiloven jsou potom rumy, se kterými se jinde nesetkáme – jedná se o rumy ročníkové. Třeba destilovna Rhum J. M., nalézající se v malebném údolíčku u města Macouba, se pyšní mimořádnými rumy z roku 1995 a 1997, v destilovně Trois Rivieres si můžeme koupit ročníkových rumů celou řadu a pokud jsme ochotni investovat přes 900 dolarů, můžeme si dopřát láhev rumu z roku 1939. Flek dává firma Saint-James, nabízející rum z roku 1905.
Bílý rum
Bílý rum je zvláštní nápoj, se kterým se v této kvalitě setkáme jen na Martiniku a sousedních ostrovech Guadeloupe a Maria Galante. Destilovny jej nechají uležet v gigantických nerezových tancích pouhé tři měsíce, a samotný je po pravdě řečeno prakticky nepitný, chuťově značně připomíná nestravitelný brazilský nápoj cachaca. Pokud ale bílý rum použijeme pro výrobu koktejlů, včetně známého Cuba Libre, výsledek bude lepší, nežli pokud použijeme i ten nejstarší rum. Na ostrově navíc musíme vyzkoušet nejoblíbenější místní koktejl Ti-punch. Jeho příprava je jednoduchá – tři díly bílého rumu, jeden díl třtinového sirupu nebo hnědého cukru, a pár kapek citronové šťávy. Důkladně promíchat a podávat. O tom, jestli s ledem nebo bez ledu, se vedou dodnes spory. Samotný způsob podávání se liší podle toho, jak tradiční je restaurace či bar – někde ho přinesou již namíchaný a jen se zeptají, z kolikaprocentního rumu jej chceme. Jinde přinesou skleničku s rumem, plátek citrónu a konvičku sirupu. Nejzajímavější je potom způsob nejtradičnější – na stole se objeví sirup, citrón a lahev rumu a směs si namixujeme sami podle chuti. A o tom, že se jedná o nápoj skutečně mimořádně oblíbený, svědčí i to, že prakticky jiný aperitiv se na stolech neobjeví. V každém případě ale platí, že je škoda plýtvat penězi na lepší rum do tohoto koktejlu, jeho úžasnou chuť totiž dražší rumy nedosáhnou.
Velkovýroba rumu
Rumu se na ostrově vypálí skutečně dost a dost, i když většina destiloven vypadá jako malý rodinný podnik. Největší destilovna La Mauny produkuje kolem 2 miliónů litrů ročně, a to všechno stihne 100 zaměstnanců za pouhých pět měsíců. Dalších třicet lidí pak sklízí třtinu, které je potřeba opravdu hodně – jeden hektar vyprodukuje 80 tun třtiny, která stačí pro výrobu 8 000 litrů rumu. Další čísla jsou ještě více ohromující – na Martiniku, který má pouhých 400 000 obyvatel, se za rok spotřebuje kolem 3 600 000 litrů rumu.
Karibské ostrovy se oprávněně pyšní svým vynikajícím rumem, koneckonců jen málo z nich rum nepálí. Mezi všemi ale zcela jistě vyniká Martinik. Určitě se ideálním způsobem smíchala půda a klimatické podmínky, z toho vzniká prvotřídní cukrová třtina a na dobrý rum je zaděláno. A protože si na rum potrpí a jeho kvalitu si hlídají, všechny destilovny, a je jich dnes na ostrově celkem jedenáct, si vybojovaly označení Appellation d’origine controlée, které až do té doby bylo vyhrazeno výhradně francouzským vínům a sýrům. O tom, že to destilovnám na blízkém ostrově Guadeloupe pije krev, nemusíme pochybovat.
Počátky výroby rumu
Historie místního rumu stojí za to, koneckonců se rum stal nedílnou součástí života v Karibiku od 17. století, kdy Evropané objevili svůj sladký zub, a v Karibiku začaly vznikat plantáže cukrové třtiny. Majitelé cukrovarů brzy zjistili, že zbytky šťávy z vylisované třtiny a odpadová melasa jsou ideálním zdrojem pro fermentaci a přepalování rumu. Zásluhou čiperného mnicha Jean-Baptiste Labata začal od roku 1694 nahrazovat na lodích jezdících do Evropy rum dosud obvyklejší pivo. Pravý rozkvět destilace však začal později, až s obrazem rum pijících pirátů a bukanýrů.
Během příštích dvou století produkce rumu stále stoupala a centrem rumového obchodu ostrova se stalo město Saint-Pierre. To se ale změnilo v roce 1902, kdy vybuchla sopka Mount Pelee a pohřbila nejen celé město s jeho 16ti destilovnami, ale také všech 28 000 obyvatel. Dnes se nad nově vybudovaným městem vypíná jen jediná destilovna, žádnou jinou si majitelé obnovit netroufli.
Prohlídka destiloven
Celkově teď na ostrově pracuje 11 destiloven, z nichž si můžeme detailně prohlédnout deset. Ta prohlídka ale rozhodně stojí za to. Destilovny sice pracují jen krátce, pouze od konce února do června, potom končí sklizeň cukrové třtiny, a v destilovnách pobíhá jen několik montérů, kteří udržují stroje. To ale nevadí, z žádné nás nevyhodí a kde není přímo prohlídka s průvodcem (občas pozor, bez francouzštiny se neobejdeme), můžeme se po destilovně toulat sami. Prohlédnout si tak můžeme doslova cokoliv, přístupné je opravdu všechno, majitelé nám očividně věří, že nikam nespadneme. Třešničkou na dortu je potom pochopitelně ochutnávka, ve všech destilovnách zdarma.
Výtečný mok si potom můžeme v solidně zásobených prodejnách nakoupit. Jelikož 99 procent návštěvníků přichází z Francie a nemá tak dovozní limit, nakupuje se doslova ve velkém a řada druhů se prodává rovnou po třech litrových lahvích. Při nákupu se ale vyplatí opatrnost, neboť řadu rumů koupíme v supermarketech o něco levněji než v samotných destilovnách. Destilovny ale často nabízejí nejrůznější špeky, ročníkové rumy nebo ultra staré rumy, což na Martinik znamená již od 12 let.
Každá má svoji historii
Některé destilovny mají vlastní, často bohatou historii. Známá a v současné době největší destilovna Saint-James, jejíž výrobky na první pohled poznáme podle charakteristické láhve se čtvercovým půdorysem, je jediná, která má anglický název – zakladatel totiž po ediktu krále Ludvíka XIV, který zakázal prodej karibských rumů ve Francii, změnil název na anglický ve snaze posílit vývoz do anglických kolonií v dnešním severovýchodě Spojených států. Celkem rozumně očekával, že by původní název nikdo nevyslovil.
Zajímavá je i historie destilovny Dillon, ta původně stála na kraji Saint-Pierre. Když ale střechu opakovaně zničily hurikány, znechucení majitelé celou destilovnu včetně všech budov rozebrali a v roce 1891 převezli do blízkosti tehdy okrajového, dnes hlavního města Fort-de-France. Tím unikla ničivému výbuchu sopky.
Destilovna Clement si zachovala svůj ráz bohaté plantáže natolik, že se v jejím sídle před lety uskutečnila schůzka prezidentů tehdejších Mitteranda a Bushe. Destilovna Depaz byla sice poničena výbuchem Mount Pelee, nicméně jeden z majitelů, který se v době výbuchu vracel z Francie, přežil a továrnu vybudoval znovu. Dnes si z pozemků můžeme dodnes čipernou sopku pořádně prohlédnout. Musíme ovšem mít s sebou pořádný kus štěstí, špička sopky je většinou ukryta v mracích.
Globalizace a rum
Ani zde však nelze čas zastavit a globalizace vystrkuje své drápky. A s tím, jak se destilovny vzájemně požírají, bude se jejich počet jen zmenšovat. Proto i zdejší destilovny pomalu ubývají, nejprve padla nejmenší destilovna Hardy, zbytky tohoto rumu se ještě stáčejí v destilovně Saint-James. V Evropě dobře známá destilovna Trois Rivieres sice stále destiluje samostatně, ale ve skutečnosti patří již mnohem větší destilovně Clement. Některé další se postupně stěhují, opouštějí původní místa a otevírají modernější destilovny někde jinde. Vysoká vlhkost a bujná vegetace pak za pár let udělají z dříve kvetoucího podniku smutně zrezavělé ruiny. A ještě nutno dodat, že některé destilovny vyvážejí ve velkém do Francie, kde se rumy stáčejí. Poznat rozdíl na lahvích lze, ale vyžaduje to znalce.
Co jej činí speciálním
Rum z Martiniku se od všech ostatních rumů světa liší tím, že je destilován výhradně ze šťávy cukrové třtiny, ostatní karibské (ale i jiné) rumy využívají více či méně také melasu, vznikající jako odpad při výrobě cukru. Pokud chceme ochutnávat, musíme si uvědomit, že na ostrově základně rozlišují rumy dva – Rhum agricole, který opravdu pochází pouze z cukrové třtiny, a je považován za jediný pravý rum, a Rhum de melasse, často nazývaný jako Rhum industriel, který je destilován z kvašené melasy. Rhum agricole se potom dále dělí na tři typy – bílý rum, o alkoholovém obsahu 50, 55 a 62 procent, rhum paille, který je světlý a stárne ve velkých dubových sudech méně než dva roky, a rhum vieux, který stárne v malých dubových sudech používaných buď pro zrání francouzského koňaku, nebo kentuckého bourbonu nejméně tři roky.
To je právě ten rum, za kterým sem jezdí znalci. Pravdou je, že pětileté rumy chutnají lépe nežli kdejaký 18ti či 23 letý rum, zřejmě na Martiniku objevili jiné principy stárnutí rumu. Chloubou destiloven jsou potom rumy, se kterými se jinde nesetkáme – jedná se o rumy ročníkové. Třeba destilovna Rhum J. M., nalézající se v malebném údolíčku u města Macouba, se pyšní mimořádnými rumy z roku 1995 a 1997, v destilovně Trois Rivieres si můžeme koupit ročníkových rumů celou řadu a pokud jsme ochotni investovat přes 900 dolarů, můžeme si dopřát láhev rumu z roku 1939. Flek dává firma Saint-James, nabízející rum z roku 1905.
Bílý rum
Bílý rum je zvláštní nápoj, se kterým se v této kvalitě setkáme jen na Martiniku a sousedních ostrovech Guadeloupe a Maria Galante. Destilovny jej nechají uležet v gigantických nerezových tancích pouhé tři měsíce, a samotný je po pravdě řečeno prakticky nepitný, chuťově značně připomíná nestravitelný brazilský nápoj cachaca. Pokud ale bílý rum použijeme pro výrobu koktejlů, včetně známého Cuba Libre, výsledek bude lepší, nežli pokud použijeme i ten nejstarší rum. Na ostrově navíc musíme vyzkoušet nejoblíbenější místní koktejl Ti-punch. Jeho příprava je jednoduchá – tři díly bílého rumu, jeden díl třtinového sirupu nebo hnědého cukru, a pár kapek citronové šťávy. Důkladně promíchat a podávat. O tom, jestli s ledem nebo bez ledu, se vedou dodnes spory. Samotný způsob podávání se liší podle toho, jak tradiční je restaurace či bar – někde ho přinesou již namíchaný a jen se zeptají, z kolikaprocentního rumu jej chceme. Jinde přinesou skleničku s rumem, plátek citrónu a konvičku sirupu. Nejzajímavější je potom způsob nejtradičnější – na stole se objeví sirup, citrón a lahev rumu a směs si namixujeme sami podle chuti. A o tom, že se jedná o nápoj skutečně mimořádně oblíbený, svědčí i to, že prakticky jiný aperitiv se na stolech neobjeví. V každém případě ale platí, že je škoda plýtvat penězi na lepší rum do tohoto koktejlu, jeho úžasnou chuť totiž dražší rumy nedosáhnou.
Velkovýroba rumu
Rumu se na ostrově vypálí skutečně dost a dost, i když většina destiloven vypadá jako malý rodinný podnik. Největší destilovna La Mauny produkuje kolem 2 miliónů litrů ročně, a to všechno stihne 100 zaměstnanců za pouhých pět měsíců. Dalších třicet lidí pak sklízí třtinu, které je potřeba opravdu hodně – jeden hektar vyprodukuje 80 tun třtiny, která stačí pro výrobu 8 000 litrů rumu. Další čísla jsou ještě více ohromující – na Martiniku, který má pouhých 400 000 obyvatel, se za rok spotřebuje kolem 3 600 000 litrů rumu.
Nasazujeme ostré tempo a předháníme ďábelskou rychlostí všechny
místní nosiče. I přes lehký náklad z nás po chvíli výstupu
leje jako z konve. Vlhko dělá svoje. Nezůstává na nás ani jedna nitka
suchá. Překvapuje nás, kolik málo lidí potkáváme. To nám pak vysvětluje
jeden Číňan: “China no foot, China on bus.“
Musíme do Baoguo. To je výchozí bod k výstupu na horu Emei. Baoguo je tak trošku něco jako krkonošský Špindl. Je tu spousta turistů, restaurací, hotelů a prodejců všelijakých blbostí. Na čínské poměry vesnice, na české už docela městečko. Ubytováváme se v baťůžkářském hostelu Teddy bear. Ubytování ok, stejně jako místní strava. Naštěstí se tu nepokouší o nějaké atrapy zápaďácké stravy, ale vaří dobré čínské jídlo. Večer už nikam nejdeme. Šetříme síly na zítra.
Šetříme síly, protože my volíme pěší výšlap. My nepojedeme na vrchol, jako většina turistů, autobusem a lanovkou, my půjdeme pěšky. Kdybych věděl, co mě čeká, jedeme ale také! Začátek na 500 m. n. m, konec přesně 3099 m. n. m. Slušný převýšení!
Posvátná hora Emei
Je nejvyšší ze všech 4 čínských posvátných buddhistických, nachází se v západní Číně. Poutníci se snažili během svého života vyjít na vrcholky všech těchto čtyř hor. Dnes už ovšem většina turistů volí pohodlnou a nenáročnou cestu autobusem a následně lanovkou až kousek pod vrchol, kde buddhistický chrám stojí. Nejkratší cesta po schodech má přibližně 20 tisíc schodů. Cesta, kterou podnikl autor, jich měla asi 30 tisíc, ekvivalent sta Petřínských rozhleden.
Máme na Emei 3 dny. Dva dny nahoru, jeden den dolu. To je náš plán. Nejdříve se znovu pořádně natláskneme a pak teprve vyrážíme. S prázdným žaludkem se nikam nedojde, základní to cestovatelské pravidlo!
Platíme vstupné 80 juanů (student) a vyrážíme vzhůru. Zjišťujeme, že výšlap po čínsku znamená chůze po vydlážděném chodníčku. Vzhledem k vlhkému podnebí a strmosti by to asi ani jinak nešlo. Díky Buddho za chodníček!
Máme jen to nejnutnější: spacák, věci na převlečení, trošku jídla a to nejdůležitější, bambusovou tyč. Těmi se máme bránit, až na nás budou útočit komanda agresivních makaků.
Nasazujeme ostré tempo a předháníme ďábelskou rychlostí všechny místní nosiče. I přes lehký náklad z nás po chvíli výstupu leje jako z konve. Vlhko dělá svoje. Nezůstává na nás ani jedna nitka suchá. Překvapuje nás, kolik málo lidí potkáváme. To nám pak vysvětluje jeden Číňan: “China no foot, China on bus.“ Aha rozumíme, Číňané jedou autobusem. Zato otravných krámků a hulákajících prodavačů „Voda pane, studená voda pane, Coca-cola…,“ je tu až moc.
Docházíme do oblasti Guangfu. To je první zóna s makaky. Připravuji si tedy bambusovou tyčku a jsem připraven se bránit. Jako turisti jsme tu ale ve velké přesile. No spíše bych mlátil čínské turisty než makaky. Ti jim totiž dávají najíst doma připravených svačinek a sušenek, přestože se tu dá koupit pro ně kukuřice. Chudáci makaci, jim asi bude za chvíli špatně jak té opici v Machu a Šebestové!
Makaci nevypadají agresivně. Ale jen když vidí jídlo, začnou být opravdu přidrzlý. Vyrvat z ruky láhev s vodou nebo sušenky jim v tomto případě nedělá problém. Pokračujeme dál. Odtud už jde i pár Číňanů, tak asi ne všichni jedou autobusem. Zase z nás leje! Po chvíli leje i skutečně. Přes bouřku se dostáváme do Magic peak monastery. Tady dnes končíme a spíme. Máme toho dost. Jsme docela utahaní. Dneska 1300 výškových metrů a tak 15 000 schodů.
Druhý den výšlapu: dalších 15 000 schodů
Mniši se asi zbláznili. V pět ráno mají nějaký „meeting“ a bubnují při tom jako o život. Krásné představení, ale ne v pět ráno. My nakonec ještě vyleháváme, není kam spěchat. Čaj a sušenková snídaně a už jsme na cestě.
Těsně před autobusovým parkovištěm (2430 m. n. m.) je slavná opičí mýtnice. Makaci se chystají vybírat na mostíku. Chytří to kluci, jinudy se tu projít nedá. Dělám tu ninju se svým bambusovým klacíkem a čekám na mého spolucestovatele. Na dva už si makaci netroufnou a s pomocí tyček nenapadeni procházíme. Makak moc dobře ví, co znamená napřažený klacek!
K autobusáku jsou to 4h, tempo ostré a my fučíme jako dva Zátopci. Stoupáme davem Číňanů a západních turistů. Jsou jich tu tisíce, zápaďáků tak stovky. Že je tu tolik turistů, nedivíme se. Všichni totiž míří, jako my, na zítřejší zatmění slunce!
Další dvě hodiny ostré chůze a jsme na vrcholku. Zase z nás leje. Je to tu docela rozlehlé, a tak se sem ty davy i vejdou. Relaxujeme. Je tu příjemných 25 stupňů. Občas dokonce prokoukne sluníčko, tak nás trošku osuší. Na odsmradění ale budeme potřebovat sprchu. Najít tu dnes volný pokoj je utopie. Je tu tak narváno, že si kupujeme za 30 juanů možnost spaní u stolečku. Je to ale luxus! Máme k tomu i sprchu!
Zatmění slunce na hoře Emei
Číňani jsou v židlospaní mistři světa, nám by nepomohl ani dlouhý trénink, možná tak deset piv. Na východ slunce ven nejdeme. Venku dost prší a je zataženo. Myslím na velkého Buddhu, jestli nám umožní vidět zatmění. Musel by to být přímo buddhistický zázrak, aby se ta hustá mlha roztáhla. V šest ráno probíhá „check-out“ z našich židliček. Hoteloví hosté se chtějí asi v klidu napapat.
Chce se mi hrozně spát a sluneční představení začíná až za dvě hodiny. Čekáme v chrámu na vrcholu. Už to začíná, už to začíná, běžíme ven! Na Emei už je lidí jako na Václaváku. Zázrak se ale nekoná. Zatmění je pro nás tma v mlze.
Představení končí, davy se valí dolů. My také. Makaci tentokrát číhají nad autobusákem, asi jsou tu po ránu pro ně větší zisky. Jsou to vážně kluci chytří! Dolů to sice není tak náročné, ale člověk se musí daleko více koncentrovat na schody. Ty nejsou všechny stejně vysoké a navíc některé jsou opravdu dost strmé jako žebřík a krátké. Krok špatně tu znamená jízdu po schodišti dolů.
Cesta dolů klasika, ostré tempo a předbíhání všech těch málo lidí, co jdou pěšky. Potkáváme ještě pár makaků, ale spíš se nám klidí z cesty. Asi už hodně smrdíme. Příroda krásná, jen ten klid tu trošku kazí námi přezdívaní „Hello, hello, watter, watter,“ prodejci.
Šest hodin ultra rychlého sestupu a jsme v Wuxiangu. Odtud už jedeme předraženým busem zpět do Baoguo. Konečně v hostelu! Konečně sprcha! Konečně čisté a voňavé oblečení! A konečně jídlo!
Následující den ráno odpočíváme, odpočíváme a odpočíváme. Svaly ukrutně bolí a my dva sotva chodíme. Ale výšlap to byl krásný, stálo to za to!
Autor podnikl výstup na horu Emei 20. – 22. července 2009 v rámci svého půlročního putování přes Asii do Austrálie.
Musíme do Baoguo. To je výchozí bod k výstupu na horu Emei. Baoguo je tak trošku něco jako krkonošský Špindl. Je tu spousta turistů, restaurací, hotelů a prodejců všelijakých blbostí. Na čínské poměry vesnice, na české už docela městečko. Ubytováváme se v baťůžkářském hostelu Teddy bear. Ubytování ok, stejně jako místní strava. Naštěstí se tu nepokouší o nějaké atrapy zápaďácké stravy, ale vaří dobré čínské jídlo. Večer už nikam nejdeme. Šetříme síly na zítra.
Šetříme síly, protože my volíme pěší výšlap. My nepojedeme na vrchol, jako většina turistů, autobusem a lanovkou, my půjdeme pěšky. Kdybych věděl, co mě čeká, jedeme ale také! Začátek na 500 m. n. m, konec přesně 3099 m. n. m. Slušný převýšení!
Posvátná hora Emei
Je nejvyšší ze všech 4 čínských posvátných buddhistických, nachází se v západní Číně. Poutníci se snažili během svého života vyjít na vrcholky všech těchto čtyř hor. Dnes už ovšem většina turistů volí pohodlnou a nenáročnou cestu autobusem a následně lanovkou až kousek pod vrchol, kde buddhistický chrám stojí. Nejkratší cesta po schodech má přibližně 20 tisíc schodů. Cesta, kterou podnikl autor, jich měla asi 30 tisíc, ekvivalent sta Petřínských rozhleden.
Máme na Emei 3 dny. Dva dny nahoru, jeden den dolu. To je náš plán. Nejdříve se znovu pořádně natláskneme a pak teprve vyrážíme. S prázdným žaludkem se nikam nedojde, základní to cestovatelské pravidlo!
Platíme vstupné 80 juanů (student) a vyrážíme vzhůru. Zjišťujeme, že výšlap po čínsku znamená chůze po vydlážděném chodníčku. Vzhledem k vlhkému podnebí a strmosti by to asi ani jinak nešlo. Díky Buddho za chodníček!
Máme jen to nejnutnější: spacák, věci na převlečení, trošku jídla a to nejdůležitější, bambusovou tyč. Těmi se máme bránit, až na nás budou útočit komanda agresivních makaků.
Nasazujeme ostré tempo a předháníme ďábelskou rychlostí všechny místní nosiče. I přes lehký náklad z nás po chvíli výstupu leje jako z konve. Vlhko dělá svoje. Nezůstává na nás ani jedna nitka suchá. Překvapuje nás, kolik málo lidí potkáváme. To nám pak vysvětluje jeden Číňan: “China no foot, China on bus.“ Aha rozumíme, Číňané jedou autobusem. Zato otravných krámků a hulákajících prodavačů „Voda pane, studená voda pane, Coca-cola…,“ je tu až moc.
Docházíme do oblasti Guangfu. To je první zóna s makaky. Připravuji si tedy bambusovou tyčku a jsem připraven se bránit. Jako turisti jsme tu ale ve velké přesile. No spíše bych mlátil čínské turisty než makaky. Ti jim totiž dávají najíst doma připravených svačinek a sušenek, přestože se tu dá koupit pro ně kukuřice. Chudáci makaci, jim asi bude za chvíli špatně jak té opici v Machu a Šebestové!
Makaci nevypadají agresivně. Ale jen když vidí jídlo, začnou být opravdu přidrzlý. Vyrvat z ruky láhev s vodou nebo sušenky jim v tomto případě nedělá problém. Pokračujeme dál. Odtud už jde i pár Číňanů, tak asi ne všichni jedou autobusem. Zase z nás leje! Po chvíli leje i skutečně. Přes bouřku se dostáváme do Magic peak monastery. Tady dnes končíme a spíme. Máme toho dost. Jsme docela utahaní. Dneska 1300 výškových metrů a tak 15 000 schodů.
Druhý den výšlapu: dalších 15 000 schodů
Mniši se asi zbláznili. V pět ráno mají nějaký „meeting“ a bubnují při tom jako o život. Krásné představení, ale ne v pět ráno. My nakonec ještě vyleháváme, není kam spěchat. Čaj a sušenková snídaně a už jsme na cestě.
Těsně před autobusovým parkovištěm (2430 m. n. m.) je slavná opičí mýtnice. Makaci se chystají vybírat na mostíku. Chytří to kluci, jinudy se tu projít nedá. Dělám tu ninju se svým bambusovým klacíkem a čekám na mého spolucestovatele. Na dva už si makaci netroufnou a s pomocí tyček nenapadeni procházíme. Makak moc dobře ví, co znamená napřažený klacek!
K autobusáku jsou to 4h, tempo ostré a my fučíme jako dva Zátopci. Stoupáme davem Číňanů a západních turistů. Jsou jich tu tisíce, zápaďáků tak stovky. Že je tu tolik turistů, nedivíme se. Všichni totiž míří, jako my, na zítřejší zatmění slunce!
Další dvě hodiny ostré chůze a jsme na vrcholku. Zase z nás leje. Je to tu docela rozlehlé, a tak se sem ty davy i vejdou. Relaxujeme. Je tu příjemných 25 stupňů. Občas dokonce prokoukne sluníčko, tak nás trošku osuší. Na odsmradění ale budeme potřebovat sprchu. Najít tu dnes volný pokoj je utopie. Je tu tak narváno, že si kupujeme za 30 juanů možnost spaní u stolečku. Je to ale luxus! Máme k tomu i sprchu!
Zatmění slunce na hoře Emei
Číňani jsou v židlospaní mistři světa, nám by nepomohl ani dlouhý trénink, možná tak deset piv. Na východ slunce ven nejdeme. Venku dost prší a je zataženo. Myslím na velkého Buddhu, jestli nám umožní vidět zatmění. Musel by to být přímo buddhistický zázrak, aby se ta hustá mlha roztáhla. V šest ráno probíhá „check-out“ z našich židliček. Hoteloví hosté se chtějí asi v klidu napapat.
Chce se mi hrozně spát a sluneční představení začíná až za dvě hodiny. Čekáme v chrámu na vrcholu. Už to začíná, už to začíná, běžíme ven! Na Emei už je lidí jako na Václaváku. Zázrak se ale nekoná. Zatmění je pro nás tma v mlze.
Představení končí, davy se valí dolů. My také. Makaci tentokrát číhají nad autobusákem, asi jsou tu po ránu pro ně větší zisky. Jsou to vážně kluci chytří! Dolů to sice není tak náročné, ale člověk se musí daleko více koncentrovat na schody. Ty nejsou všechny stejně vysoké a navíc některé jsou opravdu dost strmé jako žebřík a krátké. Krok špatně tu znamená jízdu po schodišti dolů.
Cesta dolů klasika, ostré tempo a předbíhání všech těch málo lidí, co jdou pěšky. Potkáváme ještě pár makaků, ale spíš se nám klidí z cesty. Asi už hodně smrdíme. Příroda krásná, jen ten klid tu trošku kazí námi přezdívaní „Hello, hello, watter, watter,“ prodejci.
Šest hodin ultra rychlého sestupu a jsme v Wuxiangu. Odtud už jedeme předraženým busem zpět do Baoguo. Konečně v hostelu! Konečně sprcha! Konečně čisté a voňavé oblečení! A konečně jídlo!
Následující den ráno odpočíváme, odpočíváme a odpočíváme. Svaly ukrutně bolí a my dva sotva chodíme. Ale výšlap to byl krásný, stálo to za to!
Autor podnikl výstup na horu Emei 20. – 22. července 2009 v rámci svého půlročního putování přes Asii do Austrálie.
Zlatý vrchol na hoře Emei
Nekonečné schody…
Makacké komando číhá na turisty!
Turisté čekající na zatmění slunce. Počasí nám opravdu nepřeje.
Dvě hodiny ráno. Číňané spí.
Kde je konec schodů, přes mraky nevidíme.
Kdo chce, ten se může nechat až vrchol vynést!
9:09 zatmění je tady. Kde je slunce, víme jen díky kompasu.
Turisté zuřivě fotí a filmují totální tmu – zatmění slunce.
.
